„Pořád se mi to nelíbí, Abe.“
Abraham Batoni, CEO Golan Transport Systems, se s povzdechem podíval na hosta a upil trochu ze své skleničky. Byl jedním z deseti nejbohatších lidí na planetě Sinaj a nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval.
Jenže na dnešní schůzce by ho překvapilo, kdyby proti jeho návrhům nebyly námitky. Celý příspěvek
Ráno bylo kalné a mlhavé. Plynové lampy líně poblikávaly a mosazný cylindr starého zhasínače jako by byl vysvobozením jejich skomírajícím světélkům. Olověně zataženou oblohou slabě prosvítaly červánky. Lezavý vítr sice nedokázal rozehnat cáry mlhy nad dlážděnými ulicemi, přesto měl dost síly, aby zalezl skrz šaty až na kůži.
Jimmy Skaggs zimu nevnímal, vlastně spíš naopak. Záda pod tenkou kazajkou měl zpocená a před ústy se mu srážela pára.
Majordomus mu nedal peníze na drožku, takže většinu cesty na předchozí pochůzce uběhl, ale teď musel chtě nechtě zpomalit. Celý příspěvek
Objevovali se jako mor, který roznášejí galaktické větry.
Nikdo nevěděl, odkud přicházejí, nikdo nevěděl, kam jdou, nikdo si dokonce ani nebyl jistý, jestli to jsou lidské bytosti. Prostě se jednoho dne objevili, nabídli své služby a o něco později zmizeli s truhlicemi po okraj naplněnými zmařenými sny a zničenými nadějemi. Jistě, dostávali zaplaceno v místní měně, dokonce v celé řadě místních měn, ale to, oč jim při obchodu skutečně šlo, bylo utrpení a žal. Celý příspěvek
Začínalo svítat. Marek Sagapov seděl ve svém úkrytu a pozoroval, jak se světlo pomalu vtírá rozšklebeným ústím tunelu dovnitř. Na své taktické přilbě vypnul noční vidění, aby mohl sledovat, jak se svět kolem něj probouzí. Z temnoty začaly vystupovat obrysy věcí. Nejdříve byly rozmazané, ale postupně se zaostřovaly. Poničený a pomalovaný vagon metra, lepenkové krabice, deky, nákupní vozíky plné harampádí, staré ledničky a pračky. Všechno tu stálo zdánlivě opuštěné. Sagapov však věděl, že jakmile opustí své místo, vrátí se sem stálí obyvatelé a všechny ty věci budou znovu k užitku. Celý příspěvek
Probuď se, spáči. Spánek je oddělenost; jeskyně samoty je jeskyně snů, jeskyně pasivního diváka Být vzhůru znamená tělesně, nikoli v představách, se účastnit slavnosti, velkého splynutí.
Norman O. Brown: Tělo lásky Celý příspěvek
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že v pořádku dorazil do města Tremissis a převzal kontrolu nad civilní a vojenskou administrativou.
Ty jsi teda ale naprostý parchant. Nespokojil ses s tím, že jsi mě připravil o místo na Anassusu, které jsem si tak tvrdě vydřel a které teď připadne tomu pitomci Athovi, navíc jsi mě přinutil proplýtvat tři měsíce života ve vojenské akademii (ze všech míst na světě zrovna tam!), a nakonec jsi mě odklidil na úplný konec světa, kde jsem obklopen sněhem, vojáky a divochy. Co jsem ti sakra kdy udělal? Celý příspěvek
Stejně jako každou první středu v měsíci se Tom Kelly i dnes vydal do St. Hilaire pro poštu a zásoby. Nejprve ale dopil láhev vína, s níž předtím usnul, pak si nalil do sklenky na tři prsty kalného absintu, hodil ho do sebe a na chuť si dal ještě jednoho panáka. Když ve stařičkém citroenu sjížděl serpentinami ze své hory, mihotalo se městečko v hlubinách údolí červenou hnědí a tu a tam bylo vidět skvrny olivovníků. A když si promnul oči a trochu je přimhouřil, rozeznal v dálce na východě, kde se vápencové pohoří zdvihalo v mohutném útesu, plachťáky, jak se nechávají unášet teplými ranními proudy vzduchu a krouží na bělostném pozadí, a zahlédl i pablesky jejich křídel. S absintem v žilách si připadal rovněž tak trochu jako plachťák. Citroen se smýkal záplatovanými pneumatikami po štěrku nekonečnou cestou ze srázu, zatáčky projížděl poslepu a v protisměru, stará plátěná střecha mu pleskala sem a tam, vyjížděl ze stínů, aby se do nich vzápětí zanořil, a za horkého řevu stařičkého motoru, který rozháněl ovce na všechny strany, se řítil z hory do údolí. Celý příspěvek
Pojď, Matsjo. Pojď, Kurmo. Pojďte, Narásimho a Varáho.
V kouřovém světle hořících polyetylénových odpadků a pod krhavým pohledem měsíce opile rozvaleného na zádech, pojďte a běhejte v ringu. Zrzavé a černé a mourovaté a šedé, bílé a strakaté a želvovinové a bezocasé manské kočky s nohama dlouhýma jako zajíc. Poběž, Vámano, Parašurámo, poběžte, Rámo a Krišno. Celý příspěvek
Erik se tlačil k vnějším mřížím klece a snažil se zahlédnout některého z Andělů. Od chvíle, kdy vstoupil do Rezervace, se mu to ještě nepodařilo, a to už se tu motal dobré dvě hodiny. Dost dlouho mu trvalo, než objevil jakýs takýs systém v křivolakých koridorech, které vyhrazené území provrtávaly jako červi jablko. Teprve později mu došlo, že ty podivné chodby mají simulovat přirozené prostředí Andělů v jejich domovské džungli. Pochyboval ovšem, že by v něm místo stromů rostly pruty z palcové oceli. Celý příspěvek
Osud si s Yariim ošklivě pohrál. Chtěl zpátky svůj život u stosedmičky. I kdyby se musel přetvařovat, krást, brát drogy…
Stál v přechodové komoře s rukama za hlavou, zatímco mu vznášející se bezpečnostní robot odříkával jeho práva.
Yariimu, obviněnému z držení drog a krádeže dat, přecházely oči z blikajících světel. Celý příspěvek
Joan se třásla jako osika ve větru, když ze sebe skřípavým hlasem vyrážela: „Nejdříve jsem ji bodl do ruky, kterou si chránila tvář. Pak ještě třikrát. Krev stříkala vysoko a zacákala jí ty krásné blond vlasy. Potom jsem konečně zasáhl její tvář. Rozsekl jsem jí čelo a oko, to už upadla a přestala se bránit. Bodal jsem tak dlouho, dokud jsem mohl. Celou tu dobu křičela.“ Celý příspěvek
Nevím, co mě štve víc, jestli můj houser, nebo artritida. Někdy to první, jindy zase to druhé. Přitom už umějí vyléčit rakovinu a transplantovat každičký podělaný orgán v lidském těle; až se mi nechce věřit, že ještě nevymysleli něco proti těmhle bolístkám a neduhům. Říkám vám, stárnutí není žádná selanka. Celý příspěvek
„Umíš pít z krysy?“ zeptal se ho kluk, co seděl vedle.
David zavrtěl hlavou. Snažil se vzpomenout, co se s ním posledních pár hodin dělo, ale marně. Poslední věcí, co si dobře pamatoval, byla stará lednička, kterou našel v jednom z pobořených domů. A bolest na nohou, kterou ucítil, když se mu podařilo ji otevřít. Pokusil se zvednout hlavu, aby se rozhlédl. Celý příspěvek
Když si člověk vezme teonanácatl, mysl mu začne bloudit.
Kdyby si dovolila vnímat, cítila by louh promísený se slabým pachem staré krve. Viděla by žlábkovanou podlahu cely potřísněnou čímsi, co připomíná krev nebo výkaly.
Vzpomněla by si. Na bolest, která jí proniká do morku kostí s takovou vytrvalostí, že se i z ní nakonec stane tupý zvyk. Vzpomněla by si, jak se ztěžka snaží vyškrábat na nohy, když úzkými štěrbinami oken proniká dovnitř svítání, a ona je příliš unavená a vyčerpaná, než aby nabídla svou krev slunečnímu bohu Tonatiuhovi, a šeptá modlitbu, která zní víc a víc jako omluva. Celý příspěvek
Když jsem byla malá, chodila mi do pokoje ocelová opička. Moje ájáh mě uložila do postele brzy, protože mladá slečna potřebuje spát, hodně spát. Já ale spala hrozně nerada. Svět, který se ozýval za kamennými džáli mé verandy, byl příliš plný, příliš zajímavý, než aby mi dovolil jen tak usnout. Ájáh vždy postavila před dveře strážné, ale ocelová opička byla jedním z mých vlastních hlídacích robotů a oni ji neviděli. Schoulená do klubíčka v teplém, provoněném soumraku zahlédla jsem vždy nejprve hlavičku, pak se na zábradlí balkonu vyhoupla pracka, pak druhá, a pak všechny. Zůstala jsem vždy ležet ještě celou minutu, a teprve pak jsem sklouzla z postele do nočních stínů, které se rozlévaly mou ložnicí. Jakmile mé oči přivykly šeru, spatřila jsem, jak si mě opička prohlíží, natáčí hlavičku ze strany na stranu. Byla moc hezká – leštěný kovový trup, měkký jako kůže (časem přihopkala tak blízko, že jsem mohla prostrčit ruku moskytiérou a pohladit si ji), s emblémy mé rodiny, výrobní značkou a sériovým číslem. Nebyla kdovíjak chytrá, rozhodně méně než opravdové opice, které se hašteřily a praly na střechách domů, ale dostatečně chytrá na lezení po římsách a vížkách a plastikách Džodrskéhot paláce a chytání azádských robotických zabijáků. Ráno pak její sestry posedávaly na římsách se zvednutými solárními límci a vůbec nepřipomínaly opičky, ale spíš služebníky kamenných božstev a démonů, kolem nichž se shlukovaly a vzdávaly hold slunci. Celý příspěvek
1
Kdykoliv otevřel jásavě červenou, umělohmotnou krabičku, okouzlil ho předmět zapadlý v závěji temně rudého sametu. Kolikrát si v té chvíli řekl: Tohle je přece to pravé vyznamenání pro někoho, kdo dokáže překonat strach.
On sám měl pro strach uděláno, a to už od školky. Tehdy se poprvé zamiloval – do děvčátka, které nosilo drobné zlaté náušničky s modrým kamínkem (víc si z ní nepamatoval). Posmívala se jeho chůzi. Šok. Do té doby žil v přesvědčení (v němž ho utvrzovala především starší sestra), že legračně našlapují všichni ostatní. Celý příspěvek
Redaktoři, tak to jsou ti lidi, kterým se kdysi dostala do rukou Bible, a oni z ní půlku zcenzurovali, takže tam teď spousta věcí chybí. Škoda, že jsme u toho tehdy nebyli my.
Lidé potřebují víc myšlenek, ne víc věcí. Stvořil jsem vám inspiraci.
Arachio
„Okart bude zase zuřit, že máme v partě Tondu a Váňu,“ zívl Skrí. „Zdřímnul bych si. Beztak ještě není tma.“ Celý příspěvek
Zazvonil zvonek.
Lucie vklouzla do rukávů lehkého azurového blejzru. Zeptala se zrcadla, zda má šanci využít moci osobní přitažlivosti. Přitakalo. Otevřela.
Na chodbě stála drobná dívka – určitě pod dvacet – v bílých sandálech bez podpatku, v bílé dlouhé sukni poseté modrými kvítky, v růžovém topu s tmavomodrými tenkými ramínky. Pozdravila a už drmolila cosi o zdravé výživě a o ztrátě váhy bez namáhavého cvičení. Celý příspěvek
Obloha zbarvená množstvím spór, semen a drobných vzdušných rostlin do tyrkysová ospale shlížela dolů na své děti s kůží podobného odstínu, pokrývala tím ohavným nákladem špičaté střechy věží táhnoucích se všemi směry až k obzoru jako obří palisáda, úzké zanedbané uličky i hlavy a ramena těch, kdo se jimi ploužili – jenže… Celý příspěvek
