Profesor na spasitelský komplex nevypadá. Spíš jako totální mimoň. Kurátora poslouchá a neslyší, pohled mu roztržitě těká a ruka v kapse netrpělivě poštěrchává klíči.
„Můžu se na vás spolehnout, pane profesore?“ kurátor s ním mluví jako s nedoslýchavým dědulou, vědcova nesoustředěnost jej znervózňuje.
„Cože? Ale ano, samozřejmě,“ zaměřil se na něj pán areálu. „Budu se řídit těmi vašimi doporučeními a pravidelně vypisovat hlášení o…“ Celý příspěvek
Začátkem minulého měsíce jsme byli spolu s Vendelmansem mezi šimpanzi v jejich areálu sami, když najednou řekl: „Já omdlím.“ Bylo parné květnové ráno, ale na Vendelmansovi nebylo nikdy předtím znát, že by si nezvyklého horka všímal, natož aby jím trpěl. Byl jsem právě zabraný do hovoru s Leem, Mimsy a Mimsinou dcerou Muffin, a Vendelmansovu poznámku jsem zaregistroval, aniž bych s tím něco dělal. Když se člověk s někým intenzivně dorozumívá pomocí znakové řeči, jak to v projektu děláme my, má občas tendenci nevěnovat větší pozornost mluveným slovům. Celý příspěvek
Dvě špatné zprávy během jednoho dopoledne byly na pana Jiřího Horáčka opravdu dost. Sotva uhradil přes platební terminál městského úřadu pokutu za hrubou veřejnou verbální urážku příslušníků mimozemského etnika, blikl mu na zápěstí videofon. Trojrozměrná roztřesená zmenšená projekce hlavy jeho manželky Jiřiny (videofon patřil do kategorie levných přístrojů pro seniory) mu vážným hlasem radila, aby zapomněl na to, že letos uvidí vnoučata. „S výlety na Mars máme utrum. Od nás už tam nic nepoletí. Prý kvůli nějakým nedemokratickým praktikám Kremlu. Unie vyhlásila Rusku bojkot nebo co…“ Celý příspěvek
Jsem Kapitán Mlhovina a osud Galaxie spočívá výhradně na mých bedrech. Je to děsivé břímě, ale přijal jsem je za své a nebudu se mu vyhýbat, stejně jako jsem se mu nevyhýbal při zkázonosné bitvě proti Rylthům nebo za války s ohavnými Malagaji. Nazývají mě hrdinou, ale jsem jen muž konající svou povinnost. Pokud se někomu zdá, že podstupuji výjimečná rizika, j e to j en proto, že j sem toho schopen – a protože v těchto nebezpečných časech někdo musí. Celý příspěvek
Bylo mi osm let, když jsem poprvé spatřila opravdickou, živoucí noční můru. Rodiče mě s bratrem vzali na výlet z Města Dlouhých stínů do kopců na kraji Večera, kde měl jeden z otcových klientů svou rezidenci. Otec měl smlouvu se železnicí. Pronajímal pracovníky a zdroje korzárům, kteří posouvali hranice civilizace ke zmrzlé divočině temného Zásluní. I do předhůří majestátních Polostínových hor nás pochopitelně odvezl vlak. Celý příspěvek
Pršelo. Nebe jak mrtvej televizní kanál, ušklíbl se v duchu Rejmund při pohledu z okna, do kterého urputně bušily veliké kapky. Nebo tak nějak, ale tohle je skutečnost, žádnej vilík géčko mi tady nepomůže. Celý příspěvek
Prohlášení o záměru
Máte před sebou příběh o matce, o dceři a o právu na život a o důstojnosti všech živých bytostí, o vybraných duších, jimž je zaručen velkolepý osud v okamžiku početí, a o jiných, jež jsou odsouzeny k tomu, aby se staly společensky užitečnými idioty.
Obsah
Připravte se na roztomilá plyšová zvířátka, na plodovou vodu a více či méně šťastné zakončení pro všechny zúčastněné, třebaže to, co rozumíme pod pojmem štěstí, se někdy bude měnit v závislosti na faktu, že jedinci s okleštěnou emoční kapacitou nejsou schopni pociťovat nic jiného. Mezi postavami v příběhu jsou některé bohaté a slavné, jiné nezletilé a jedna je z právního hlediska mrtvá, i když dost možná, že právě ji si oblíbíte ze všech nejvíce. Celý příspěvek
Mike je o dva roky mladší než já. Má na sobě černou košili, seprané džíny, na hlavě klobouk. Ten klobouk je fialový, připomíná mi šaty Ellis, která si před týdnem vysloužila oplzlé komentáře bulvárního tisku. „Ellis Everettová, zdá se,“ napsali v Sunday Talk, „ztratila soudnost. Tento delikátní klenot s hlasem mohutného zvonu se navlékl do fialového pytle a proměnil se v olezlou sousedku od vás z domu. Nic proti vaší sousedce, ale na ní vás fialový pytel, propadlé tváře a špatně nanesený mejkap nepřekvapí.“ Celý příspěvek
Když Dennis zemřel, ocitl se někde jinde. Mrtví se po něm vrhali se šaškovskými kloboučky a dárky. Frkačky mečely. Konfety padaly. Připadalo mu to jako ta nejpřirozenější věc na světě.
Byli tam jeho příbuzní. Byly tam celebrity. Byli tam lidé, které v životě neviděl. Tančil pod diskokoulí s Kleopatrou a prababičkou Florou a nějakou tmavovlasou roštěnkou a bratránkem Joem a Alexandrem Velikým. Když se vydal ke švédskému stolu pro koktejlový páreček v rajčatové omáčce, zahlédl Napoleona, jak zkouší osahávat tetu Phyllis. Teta ho majzla plesovou kabelkou přes třírohý klobouk. Celý příspěvek
Oksana Sviridova se probudí a první, čeho si všimne, jsou hodiny. Chvíli se na ně dívá, než si uvědomí, že se ručičky ani nehnou. Ukazují pořád za sedm minut dvanáct.
Je v důstojnickém pokoji. Na zdi visí zapomenutý obrázek, na něm jsou tři vojáci, navzájem zaklesnutí rameny. Vypadají jako rybáři, co chytili obrovského pstruha, napadne Oksanu, když si jde opláchnout obličej.
Potom snídá. Je to vojenské jídlo, ale není špatné. Andrej jí kdysi říkal, že když se na vojně cvičí přežití v divočině, dostane každý chlap takovou pikslu a v té je všechno: trocha masa, nějaký suchar, jedna dávka kafe, dokonce jedno dvě cigára. Celý příspěvek
Ovce vyvedly vlky a ovčácké psy na pastvu a nachystaly se nás odstřelit.
K popravě si nás vyrovnaly do řady na starém sójovém poli. Noční mračna kupící se na obloze věstila déšť, který však nikdy nepřišel, a vítr přinášel vůni plamenů, které jsme cítili, ale neviděli. Želízka na ruce mě spojovala s Victorem Braunem, řidičem náklaďáku, kterého jsem tři dny předtím zatkla za vraždu mladé stopařky. Dopadla jsem ho nedaleko místa činu, hrabal se zkrvavenýma rukama v rozbitém motoru svého náklaďáku. Když jsem mu s namířenou pistolí nařídila, aby si lehl, nejdřív se zaculil a až potom mě poslechl. Reptal na svoji smůlu, na aušusové náklaďáky z dovozu a na to, jak je legrační, že ho zatýká ženská, která je proti němu poloviční. Celý příspěvek
1
Zbraň a uniforma – podle čeho jiného chcete poznat vojáka? Tenhle má uniformu v barvě štičí šedi s trávově zelenými výložkami. Oči mu stíní krempa černého plstěného klobouku ozdobeného mosazným odznakem v podobě lesního rohu a mohutným chocholem z kohoutích per. Na knoflících je vyražena třicítka – číslo praporu. V ruce třímá pušku (štuc), předovku systému Lorenz. Ale on jenom předstírá, že je rakouským polním myslivcem. Strom s uraženou korunou a s roztřepenou horní polovinou kmene po zásahu granátem kryje muže v tmavomodré uniformě fyzilíra magdeburského, tedy pruského, osmdesátého sedmého pěšího pluku s puškou zadovkou (říká se jí Dreyseova jehlovka). Krátce zaržá hnědák pod důstojníkem pruské jezdecké brigády generálmajora von Bismarck-Bohlena. V odpověď zařehtá pro změnu bělouš, pro změnu pod hejtmanem rakouského praporu pěšího pluku velkoknížete Michala číslo dvacet šest Brandensteinovy brigády. Celý příspěvek
Odpolední slunce rozpalovalo pustou ulici do ruda a brnkalo na struny hněvu těch, co mě na ní pozorovali hladovýma očima. Šel jsem jejich středem pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal. Celý příspěvek
Vánoce přicházejí pouze jednou ročně. Podle Johannese Cabala tím jen vystavují na odiv pobuřující familiárnost a špatné vychování.
Celá zima pro něj byla jedno utrpení, protože odváděla jeho pozornost od práce a nutila ho věnovat se údržbě domu, sotva rtuť teploměru klesla a trubky hrozily při prvních mrazících prasknout. I když byl jeho dům (tříposchoďová budova, kterou jako by někdo ukradl z řadové zástavby pozdně viktoriánských domů a odhodil nedotčenou na vzdálený kopec včetně malé zahrádky před domem i za domem, kůlny a zažraných sazí) v dobrém stavu a zajištěný před prosincovými mrazy, nemohl toho z pracovního hlediska dělat víc než aktualizovat poznámky a plánovat nové experimenty pro příchod tání. Přece jen je velmi obtížné vykrást hrob, když hlína zmrzne. Johannes Cabal se věnoval analytické nekromancii. Celý příspěvek
Rik se posadil do měkkého pohodlného křesla obklopeného monitory. 3D kamera přenášela obraz ze smuteční síně, kde bylo vše přichystáno k poslednímu rozloučení. Naposled zkontroloval propojení do své virtsajty, poté se pohodlně opřel a nasadil si čelenku. Cítil ještě zastuzení na čele, pak se už propadl do mlhy.
Objevil se na trávníku před osamělou budovou. Za chviličku vedle něj stáli Dan, Vivi, Pier a Daron. Všichni v černých kalhotách a temně modrých košilích. Pozdravili se kývnutím hlavy a beze slova vešli do budovy. Celý příspěvek
Muž, který vidí do budoucnosti, má schůzku se ženou, která vidí mnoho možných budoucností.
Judy je nervózní, ale vzrušená, na všechno kolem sebe hledí koutkem oka. Má na sobě květované šaty ve stylu Laury Ashleyové s ankhem na řetízku a její nohy jsou neklidné, lýtka se jí pod stolem pohybují. Je to trochu rušivé, protože Doug ví, že za dva a půl týdne se mu tyhle chladivé, hladké kotníky zaháknou za ramena a kudrnaté rudohnědé vlasy se rozsypou všude po jejích citrónově květovaných polštářích; tu představu jejich budoucí soulože má Doug v hlavě už léta, více či méně zřetelnou, a teď je to skoro tady. To vědomí Douga téměř přiměje uchichtnout se v nesprávném okamžiku, ale pak mu to dojde: ona tu budoucnost vidí také – nebo ji možná vidí. Celý příspěvek
Z dálky k nám dolehlo televizní vysílání.
„Zase jsme to nevymerkovali, Tery,“ řekl jsem. „Je po šichtě. Berdych už vyhulil telku naplno.“
Potřásla tmavou hřívou. „No a co? Čtvrthodinka sem, čtvrthodinka tam. Spěcháš někam?“
V klidu odečetla hodnoty, zapsala je do sešitu a zaklapla dvířka meteorologické stanice.
Pak jsme se vraceli po chodníčku, lemovaném zelenými trávníky. Některé z těch trávníků jsme přejeli sekačkou včera, některé přejedeme zítra. Pokud nám Stará rašple nepřichystá důležitější práci. Celý příspěvek
„Přemýšlíte někdy o podstatě světa, pane Fitzi?“ zeptal se jezdec a zvedl si na přilbě třílamelové hledí, aby jeho slova mohla zřetelněji doputovat přes vzdálenost několika stop k jeho druhovi, jedoucímu v mírném závěsu za ním.
„Přijímám ho víceméně tak, jak se projevuje, v dobrém či ve zlém, sire Herewarde,“ odvětil pan Fitz. Ten žádné hledí zvedat nemusel, neboť měl na hlavě místo přilby nasazený vysoký lakovaný klobouk, který býval vyšší a končil špičkou, než se v předpředposlední bitvě, k níž se tato dvojice přichomýtla, setkal s čímsi ostrým. To však pana Fitze nijak zvláště neobtěžovalo, neboť to nebyl člověk. Pan Fitz byl dřevěná loutka, jež nabyla zdání života působením jistého starodávného kouzla. Na základě prostorové afinity se do jeho jemně vláknitého těla v průběhu staletí vstřebala značná esence lidství, nicméně péče o vzhled či dokonce marnivost byly jeho osobě dosud cizí. Celý příspěvek
Středa 5. listopadu, 19.48
Ze zamyšlení ho vytrhl bzučák od hlavního vchodu. Ztlumil hudbu, obešel clonu, která oddělovala lůžka s těly, a sklonil se nad stolem. Na jedné z obrazovek se objevila tvář seržanta v černé uniformě.
„Promiňte, doktore, ale došlo k omylu. Musíme znovu ověřit těla, která odešla z naší márnice.“
„O čem to mluvíte?“ Celý příspěvek
Nikdo nikdy netvrdil, že je snadné být bohem odpovědným za miliardy inteligentních životů, muset naslouchat jejich snům, úzkostným výkřikům a kritickým stížnostem.
Jen si to na chvíli zkuste.
Může to být otrava, stejně jako každá jiná práce. Celý příspěvek
