John Barnes – Co se dá odestát (THINGS UNDONE)

Na jaře jsme měli dvě zakázky, obě úspěšně splněné, a tak byl rok milosti 2014 už začátkem prosince finančně docela úspěšný. Jako by to nestačilo, tři měsíce před koncem roku jsme dostali další zadání. „Hledáme člověka, který zřejmě mluví, jako by měl holandský přízvuk,“ řekla Hořejší. Jako vždycky četla z kartotéčního lístku, který vytáhla z obálky, co asi před deseti minutami vyplivla štěrbina modrého telefonu vyhrazeného pro FBI.

„Přistál tu šestnáctého března roku milosti dva tisíce třináct, takže těsně před novým rokem. V Denveru nemohl přežít devět měsíců bez množství kontaktů, a tak nemůžeme doufat, že je úplně odříznutý.“ I to měla z lístku, kde uváděli i četnost, ale čísla přeskakovala; nikdy pro ni mnoho neznamenala.

„Zpomal,“ zarazil jsem ji. „Jaké minimum a maximum nabízejí?“

„Sedmdesát procent obvyklé taxy za zcela diskrétní odstranění, sto čtyřicet tři procenta, když se ukáže, že ho dokážeme izolovat, jenže to nebude…“

„Sto čtyřicet tři procenta je převrácená hodnota sedmdesáti,“ poznamenal jsem. „Zaokrouhleno na celý procentní bod.“ Hořejší se na mě podívala, roztáhla všechny irisové clony riemannovských očí a zaostřila v tolika rovinách, že dokázala do všech podrobností zachytit tep krve v mém krku i můj infračervený ruměnec. „Ta přesná převrácená hodnota má nějaký důvod, ale ten mi uniká.“

Pomyslel jsem si, že čísla Hořejší unikají stejně jako mně tváře a jména, ale cestovatelé časem nám nikdy neunikají moc dlouho. To pomyšlení se mi líbilo.

„Srážka za to, že ho zabijeme, je přesně stejně velká jako příplatek, když ho předáme WPP. Obvykle je odměna mnohem menší než srážka – když nabídnou sedmdesát procent za úplný průšvih, kdy nám nezbývá než ho zastřelit a skartovat, dávají za kompletní izolaci nějakých sto deset. Teď nás z nějakého důvodu hodně nápadně motivují, abychom ho izolovali, i když je jasné, že to nepůjde. To je na tom zajímavé.“

„Máš pravdu,“ odpověděla.

„A navíc,“ pokračoval jsem (Hořejší je dobrý parťák, vlastně ten nejlepší a jiného bych ani nechtěl, ale vždycky přestane mluvit o číslech, když to začne být opravdu zajímavé), „to znamená, že po nás chtějí, abychom výsledek posunuli třeba jenom o maličký kousek na škále výsledků mezi jen tak tak přijatelným nezdarem a naprostým vítězstvím.“

Hořejší přikývla. „Už mi to dochází, Rastigevate. Rozptyl odměny nám naznačuje, že je to mnohem důležitější případ než normální pátrání po balastu, že chtějí co nejlepší výsledek za každou cenu a že nepřichází v úvahu si říct: „To stačí, máme splněno.“ Měli jsme už někdy případ s takovým rozptylem?“

„S tebou jsem dělal devětatřicet zakázek, předtím šest s Gomézem, a ve všech případech dělal příplatek méně než osmdesát procent převrácené hodnoty srážky. Takže ne. Nikdy. Tahle zakázka je nejnaléhavější ze všech, a to s velkou rezervou.“ Hořejší zase přikývla. „Toho bychom si neměli všímat.“

„Kdybychom si toho nevšimli, neměli bychom dost rozumu na chytání skokanů.“

„Jo.“ Nasadila škleb, který u ní znamenal úsměv. (Riemannovské oči dostala až po dvacítce – narodila se slepá a Obyč-, takže si v dětství neměla jak zafixovat správnou mimiku.)

Také jsem se usmál. Byl jsem rád, že pracuji s někým, kdo pochopí vtip.

O Hořejší jsem toho věděl odhadem o dva tisíce procent víc, než jsem měl. Například křestním se jmenovala Ruth, ale protože jsem jí tak nikdy neříkal, oslovoval jsem ji Hořejší, jako ona mě Rastigevate, i když věděla, že jsem Simon. Také jsem odhadoval, že součtem dáme dohromady 820 až 860 prostých fakt, která bychom o sobě neměli vědět.

A na celém světě nebyl už nikdo, kdo by o nás něco věděl. Já vypadal trochu normálněji, ale stejně jsem se moc neseznamoval. Až na Hořejší mě všichni nudili. A kdyby někdo přišel na to, že mě Hořejší nenudí, zmizela by doslova dřív, než bych ji poznal. Když začne být někdo Obyč důležitý pro Liejta, udělá se výjimka z pravidel cestování časem.

Ten její škleb/úsměv se rozzářil ještě víc a Hořejší zaostřila čočky přímo na můj obličej. Jen Pán milosti ví proč – znát Hořejší lépe než kdokoli na světě je jako znát jediný údaj o hvězdě, kterou žádný astronom nikdy neviděl. Ještě že jsem uměl svůj zájem skrýt.

Konečně se zeptala: „Mám číst dál?“

„Prosím.“ Upil jsem kávu a postavil šálek tak opatrně, aby cinknutí neodvedlo naši pozornost od toho, co právě dělala. Kdyby nám něco uniklo, už bychom se to nedozvěděli, protože podle předpisů musela každý lístek hned po přečtení strčit do spalovače – po jednom vytáhnout, přečíst, spálit.

Základní informace: Pátrání po balastu. Původ balastu, datum.: 28. květen 1388, místo: Southwark, Londýn, Anglie. Strčila lístek do štěrbiny. Spalovač udělal „Pufk!“ a doběla rozpálený kyslík sežehl lístek na plyn a špetičku skelnatého popela.

Hmotnost dvacet váhových galonů, téměř přesně. Válcový obal vnějších rozměrů 70 x 110 decistop, takže průměrná váha i výška. Do štěrbiny, pufk, z lístku plyn a popel.

Náš tajemný muž byl protizávažím na zpáteční cestu jistého Alvareze Peróna, což byl pseudonym muže jménem TAJNÉ, který pracoval pro federální vládu jako INFORMACE DOSTUPNÁ NA VYŽÁDÁNÍ a vedl dvojí život. Podle lístku byl ve skutečném životě Liejt a měl rodinu, takže bychom bez zvláštního povolení neměli pátrat po jeho totožnosti.

Perón opustil byt na rohu Třicáté a Downing Street, zničený posléze při požáru za podezřelých okolností. To mě nepřekvapovalo. Postavit načerno stroj času a připravit ho k provozu chce čas, takže si pod falešným jménem pronajal byt v horší čtvrti a pak ho zřejmě podpálil, sotva přistál balast. Byl to běžný trik i z toho důvodu, aby balast musel utéct a nezabydlel se tam, kde byl stroj času. S Hořejší jsme chytili osm balastů, kteří si v první vteřině po přistání sotva uvědomili, že na sobě mají cáry nebo nic, že z nich teče krev, že se ocitli na neznámém místě, a už kolem nich vyšlehly plameny a oni museli o život utíkat ven.

Roh Třicáté a Downing Street se nabízel – ve špinavé bohémské čtvrti si mnoho Liejtů drželo garsoniéry pro milenky nebo na drogové večírky, z nedaleké zastávky levikolejky se dala snadno krást gravitační energie anténou z obyčejné Edisonovy rtuťové lampy.

Ten případ jsme mohli otevřít den poté, co zmizel. Královský časový odbor sledoval odběr energie, hmotnost i válcový obal, ale nic neřekl, dokud jsme nepožádali, a my pochopitelně nežádali, dokud jsme skok nezaznamenali vlastními metodami, tedy teprve když se začaly hromadit a zmnožovat anomálie kolem zmizení Perónová balastu. To bylo typické. Slídilové z KČO nepomáhali nikomu, nám mentoskám už vůbec ne.

„Tak jestli si to pamatujeme stejně,“ shrnul jsem. „Perón nemá v rejstříku pokusy se strojem času, ale ten jde postavit ze tří starých radiopřijímačů a ultrazvukové pračky starší třiceti let, takže…“

Přikývla. „Nutnou fyziku si mohl najít na tweenwebu, je tam spousta článků. Navíc pracuje v utajení a je z liejtovské rodiny, tudíž může být špičkový fyzik nebo matematik.“ Otočila další lístek. „Tohle je jeho nejdelší kinegrafie, jakou našli, a má jen asi čtyřicet sekund. Měl rád tango, takže chodil do většiny argentůských klubů ve městě.“

Díval jsem se. Obličeje vypadají všechny stejně, ale kroky si pamatuji.

Perón prohnal partnerku rychlým elegantním boleem a z něj ji vyvedl pohlednou cruzadou. Bedlivě si hleděl její osy, aniž by z toho dělal vědu, a bylo poznat, že má pevné a čitelné držení (takže mohla vypadat dobře), ale nevede příliš vynalézavě (nesnažil se, aby vypadala dobře). „Je dobrý,“ zhodnotil jsem ho, „ale nic extra.“

„Ty… tančíš?!“ Obě slova vyslovila se stejným úžasem. Takže o mně ví jedno faktum navíc.

„Ano. Perón chodil do stejných sálů, znám ho. Bylo ho vidět často, až před několika měsíci přestal.“ Podíval jsem se na kinegraf důkladněji. „Je poznat, že je devět měsíců pryč, co říkáš? Má hrozně rozostřený obličej. Ani z paměti si ho nevybavím, ale za to asi nemůže cestování časem; spíš jsem si ho moc nevšímal.“

„Poznal bys ho?“

„Určitě. Když mě pošlou za ním. Dej to do denního hlášení na FBI, ale oni to nebudou chtít zkusit. Moje fuzzy paměť je určitě lepší než ta kinografie, tak to spal.“

Pufk. Hořejší vytáhla další lístek. „Perón měl hromadu přátel.“

„Kolik?“

„Jménem známých čtyřicet jedna.“

„To je hromada pro tebe nebo pro mě, ne pro vyznavače společenských tanců.“

„Mně to přišlo hodně.“

„Vždycky mi přečti číslo.“

„Promiň, Rastigevate. Máš pravdu.“ Zkoumala mě, otevírala clony, aby viděla, jestli se na ni zlobím, tak jsem se usmál a přikývl, že se nic neděje. Taková už byla, pořád se bála, jestli ji mám rád.

Na to ať raději nemyslí. „Takže čtyřicet jedna přátel, jak blízkých?“

„Všechno jenom známí. Vyrazit si spolu, do baru, do kina a tak. Devět měl z tance, třicet dva ze Spekuláce, což je filozofický e-kiosek na tweenwebu. Dnes se jeho kumpáni ze Spekuláce hádají, co byl zač, kam zmizel a podobně.“

„Můžu se na ten lístek podívat?“

Podala mi ho. Mohla by mi měsíc vysvětlovat tabulku čísel, a stejně bych se nic nedozvěděl; prostě v nich nic neviděla.

Když mi je ukázala a nechala si je vysvětlit, dozvěděli jsme se oba mnohem víc.

Četnost kontaktů, četnost zmínek i důvěra v ně vykazovaly všechny společné rysy případů, kdy někdo skočil do minulosti: přátelé o něm mluvili stále méně, znepokojovalo je, že si už nějak nevzpomínají na jaksejenjmenoval. V posledních třech měsících tři z nich dospěli k závěru, že si ho zbytek skupiny vymyslel, a dalších pět se k jejich názoru přiklánělo. Na svém webu byl nejcitovanějším členem; osmdesát pět procent jeho původních citátů si už připisoval někdo jiný. „Byl populární,“ řekl jsem nahlas. „Ale na společenských tancích se mi líbí, že nemusíš mluvit víc, než chceš, a většině vyhovuje, když se lidé nedávají moc dohromady. A je to pěkně precizní tělocvik. To všechno mám rád. Takže když jsem s ním netančil a do hovoru se nehrnu, míjeli jsme se. Jen si vzpomínám, že kolem něj byl vždycky hlouček. Ale poznal bych ho podle kroku. Kdyby se vrátil.“

„Ty nevěříš, že ho vytáhneme.“

„Ani náhodou. Už mu to skoro prošlo. Je zázrak, že ho náhodné kontroly odhalily. Ať provedl cokoli, už teď to splývá s realitou. Obávám se, že z toho bude pěkné pozdvižení.“

Zatemnila čočky a podrbala se v týle. „A sakra.“

Hořejší pozdvižení nesnáší. Já si jich sotva všimnu.

* * *

Roku 1403, před šesti sty lety, formuloval Francis Tyrwhitt v Nejdůležitější přednášce teorii indexové odvoditelnosti, a když zemřel, v jeho práci pokračovalo jedenáct studentů. Roku 1421 výpočet na šest stránek vyvrátil celou aristotelskou mechaniku i ptolemaiovskou astronomii a naučil lidi sestrojit dalekohledy a chronometry, které ho potvrdily. Roku 1429 Marlow v jediném tlustém kodexu výpočtů objevil periodickou tabulku prvků, valenci a uhlíkové řetězce. Když zemřel poslední z Tyrwhittových studentů, Christopher Berkeley Maxwell, našly se v jeho poznámkách základní rovnice popisující elektromagnetismus.

Indexová odvoditelnost ukázala cestu, z níž nebylo návratu. Kdo ovládl jejích čtrnáct definic, sedm axiómat a čtyřicet jedna základních teorémů a dokázal popsat, o co mu jde, mohl jen provést předepsané kroky, odvodit rovnice (nebo dokázat, že žádné rovnice odvodit nelze) a pak je vyřešit. To byla pochopitelně hnusná práce. Newton se celý život neúspěšně snažil sjednotit kvantovou teorii s relativitou.

Před necelými dvěma stovkami let Babbage odhalil, jak k řešení rovnic využít deoxyribonukleovou kyselinu, a kvanta s relativitou od té doby zvládl sjednotit každý šestnáctiletý Liejt, kterému kapesné stačilo na pár odměrek chemikálií z obchodu se školními potřebami a obyčejný sekvencér aminokyselin ze zverimexu. Formulovat správnou otázku dokázal zas jen výjimečný duch – teprve díky Einsteinovi lidé skutečně pochopili, co bude znamenat a vyžadovat cestování časem –, ale jakmile tu inteligentní otázku někdo položil, najít řešení trvalo pár hodin. Liejt si pak mohl postavit vlastně cokoli a vystačil s tím, co našel na smetišti a koupil v obchodu pro kutily.

Vesmír se nezměnil. Otázky jako „Jak mám milovat bližního svého?“ nelze formulovat tak, aby měly matematické řešení, ale „Jak postavit opravdu velikou bombu?“ nebo „Jak se mohu vrátit do minulosti a změnit ji?“ jsou snadné – stačí poskládat součástky podle návodu, který vypadne z generátoru, a je to.

Velká většina skokanů se naštěstí pokouší obejít časosetrvačnost – skáčou, aby svému dřívějšímu já dali dobrou radu nebo změnili životní rozhodnutí. Skok je tak krátký a prostor pro zmnožování anomálií tak malý, že nejpravděpodobnějším důsledkem bývá smrtelná nehoda nebo lekce typu „Schůzky v Samaře“ (často obojí zároveň). Lidem můžete donekonečna opakovat, že vesmír se snaží uchovat realitu a upřednostňuje výsledek s nejmenším posunem, jak praví slavný Einsteinův citát, ale stejně slyší jen „snaží“ a „upřednostňuje“ – jako s tím hadem, když šeptá Nikoli nezemřete smrtí.

Tihle krátkoskokani, kteří se vracejí o pět nebo třicet let, jsou do jednoho přesvědčení, že stochastické výjimky, které vesmír dělá, vyjdou v jejich prospěch a že budou konečně šťastní, když dají pusu Ester, praští do nosu Barta za to, že je strkal na školní chodbě, nebo zakoupí Peckintosh, když je nejlevnější; krátkoskokana pak jako jediného překvapí, že se vlastně nic moc nezměnilo, když už skok přežije a my ho nechytíme.

Výjimkou je rychlá a jednoduchá revize, jak ji podnikají federální úřady, když někdo překročí zakázanou hranici. Funguje, protože upřímně řečeno, když člověka změníte, změníte s ním spoustu věcí, ale když ho prostě vymažete, obyčejně nezměníte nic jiného. Nikdo nechce slyšet, že je nahraditelný, ale tak to prostě je. Když se nám federálům nelíbí, co někdo v současnosti provádí, odstraníme ho někdy v minulosti a čas se nad ním zavře jako voda, vyplní jeho prostor. Ne „jako by ani nebyl“ – on opravdu nikdy nebyl.

Vzpomenou si jen společensky vyřazení jedinci s divnou pamětí jako já a Hořejší. Také proto nás FBI našla. Představte si třeba Obyč mladíka, který se zamiluje do své osobní otrokyně. Potrestat ho za to nemůžete, je z vyšší kasty. Trest a zákaz jsou jako přiznání, že je možné překročit hranici. Tak zařídíte, že ji nikdy nepřekročil; federální agent si odskočí do minulosti, otrokyni v dětství bezbolestně zabije nějaká nehoda a mladíkovi rodiče dostanou dobrou radu, jak vybírat otroky.

Jenže když se na ni synek zeptá tři týdny poté, co přestala existovat, je jasné, že má zvláštní paměť. Dá se to napravit, když bude mluvit se spoustou lidí. A kdo nechce, buď je agentem FBI, nebo se jím stane.

Povídalo se o případech, které potřebovaly odstranit hodně, opravdu hodně lidí. Jeden starší agent mi vykládal, že musel zlikvidovat čtyři generace předků, aby se zbavil nějaké Diany Spencerové, ale neřekl proč. Vyrozuměl jsem, že šlo o někoho z královské rodiny, a protože vypravěč byl opilý, zastavil jsem ho dřív, než řekl příliš. Brzy po našem rozhovoru zmizel, ale je možné, že jen umřel a mně se to nedoneslo. Nevyptával jsem se, jestli se na něj pamatuje ještě někdo.

Já měl v srdci smutnou mezeru po LaNelle, což byla myslím Svobodná chůva, kterou jsem musel mít raději než matku (to je u malých Liejtů běžné – chlapečci si ještě neuvědomují důsledky a chůvu vidí skoro celý den, zatímco mamá dvě hodiny v neděli). Pokud LaNella nebyla jen sen, tak přestala existovat, když jsem chodil do první třídy v internátní škole. Přijel jsem domů na Vánoce, zeptal jsem se na ni, rodiče mě odvedli k jednomu hodnému pánovi a ten mi slíbil, že se stanu agentem FBI, až budu velký.

Takže měnit nedávnou historii není žádná věda: vláda to dělá, kdy se jí to hodí. Soukromníci to zkoušejí dnes a denně, jenže ti bud pohoří (protože nemají takové prostředky a tak jasný záměr jako vláda), nebo uspějí, ale nezmění prakticky nic.

Soukromníci měli cestování časem zakázané, Svobodní a Obyč přestali existovat dřív, než stačili zákon porušit, a Liejtům hrozila nesmírně vysoká pokuta. Ačkoli by tomu tvrdost postihu nenasvědčovala, krátký skok mohl těžko něčemu ublížit, ať jsme skokana chytili nebo ne.

Stejně málo by pokazil ilegální skok do dávné minulosti. Kdyby třeba někdo zabil Alexandra Velikého, nějakých dvě stě let by se divoce šířily odchylky, ale nesmírná setrvačnost celého časového proudu by nakonec našla staré koryto. Kdybyste skočili, řekněme, do svrchního dryasu, každý váš zásah by se okamžitě odestál – paleobiologické výpravy běžně podnikalo školní žactvo.

Tu a tam se ale někdo rozhodl pozměnit mesohistorii, což znamenalo, že delta kauzality dosáhla maxima zhruba v současnosti. Kdykoli k tomu došlo, než Federální byro isotemporality něco zvětřilo, už se obrátil výsledek několika bitev, lingvistické hranice mezi angličtinou, fránštinou, rosijštinou a ešpanělštinou v obou Armorikách se posunuly o stovky mil, Spojené státy armorické přibraly nebo přišly o deset států a na konfederačním trůně seděl York.

Fyzikální předpoklady mohly být i mnohem horší. Kdyby byla rychlost šíření změn jednotná, neměnná, okamžitá nebo náchylná k zachování dopředně kauzality – stačilo splnit jen jednu podmínku –, ocitli bychom se po každém skoku ihned v jiném světě, miliony nebo miliardy lidí by přestaly existovat, nahrazeny jinými lidmi, nové vzpomínky každého z nás by odpovídaly novým vzpomínkám všech ostatních, svět by běžel dál a čas by si ani neprdnul.

Naštěstí pro nás, kteří by rádi existovali dál, Einstein dokázal, že brázda příčinnosti je stochastická, diskrétní, metatemporální a nakloněná nulovým změnám, ale nikoli přísně konzervativní.

Mesohistoričtí cestovatelé časem se skoro vždy chtěli vrátit zhruba do času, z něhož vyšli, a změny, které provedli, nebyly nevratné, dokud se jim to nepovedlo, takže si jako protizávaží našli živého člověka. Kdybyste použili neživý balast, třeba hromadu bláta od řeky nebo padlý kmen z lesa, stopaři by jej našli na místě, z něhož stroj času odstartoval, a přerušili jeho kauzální spojení s vámi (rozprášili ho a destrukturovali, to znamená spálili, vyhodili do povětří, rozemleli a rozházeli). A vy byste jen mamě obětovali existenci.

Ale pokud vaše temporální pole najde v minulosti živého člověka, balast s trochou štěstí po skoku do budoucnosti odejde a značně ztíží pátrání, takže se budete mít kam vrátit. (Čas od času někdo jako balast ukořistil třeba jelena. Nebylo to marné, když se mohl spolehnout, že jelena nikdo nechytí, a když mu nevadilo skončit při návratu uprostřed lesů.)

S Hořejší jsme tedy měli najít balast v době mezi skokem do minulosti a návratem. Potom ho jiní agenti změnili na dost způsobů, aby se časoskokanův isotemporální průzkum neměl na co zafixovat, skokan se nevrátil a kauzální brázda se odestála; Hořejší ráda říkala, že „skokan bez zálohy se nevrací“, protože jsem si přitom musel zakrýt ústa, aby nějaká skrytá kamera nezachytila, že se usmívám. Občas mě napadalo, že má sebevražedné sklony. Samozřejmě mě mohla mít ráda, ale jistě věděla, jakému se vystavuje nebezpečí, když se bude líbit ona mně.

Hledat balasty ale byla naše práce. Když jsme nějaký našli, převzali úkol obyčejní agenti. Změnit ho tak, aby se přerušilo spojení, by zvládlo dítě ze základní školy. S nalezeným balastem se dá naložit na padesát, sto různých způsobů. Některé jsou i poměrně humánní.

* * *

„Zkusíš asociace?“ zeptal jsem se. „Holandský přízvuk, divné reakce, přistál bez šatů a s četnými ranami na těle… nestačí to na nonsensovou analýzu?“

„Asi ano. Zapnout hlasový vstup.“

„Aktivní,“ ozval se Wingtoes.

Hořejší upřela oči na strop, zhluboka se nadechla a zatemnila riemannovské oči; tuhle schopnost jsem jí záviděl, i když říkala, že to nemůže být o tolik jiné než stisknout víčka. Asi nemohla pochopit, že červené šero není úplná tma.

Zadržela ten hluboký nádech, napětí v sobě zaměřila jedním směrem, vydechla, pomalu napočítala od deseti do jedné a s tichým povzdechem upadla do slabého lucidního transu. „Holanďan, bludný Holanďan, bludný kořen, kořenová zelenina, holandský sýr, holandský výr, holandský netopýr, slepýš, pyl, kopyto, pýcha předchází pád, větrné mlýny, Quijote, blázen, šílený vědec, doktor Frankenstein, Frank Francis Francis Tyrwhitt, mistr Tyrwhitt za katedrou…“

Její tiché monotónní drmolení přerušovaly jen pravidelné hluboké nádechy. Sledoval jsem obraz promítnutý na stěně; každé slovo a spojení se na ní objevilo v bledě zelené barvě a oranžové výhonky přesných antonym, červené úponky vzdálených souvislostí a šedá vlákna etymologických spojení záhy překryl houbovitý porost modrých blízce příbuzných slov. Struktury nabývaly, stabilizovaly se nebo cyklily a v datech se časem vynořily homologické útvary. Struktury teď vířily, narážely do sebe, opíraly se o sebe a splývaly, stahovaly s sebou původní lingvistické objekty, až jsem zvedl ruku a hodně tiše pronesl: „Wingtoesi, to stačí.“

Věta Wingtoesi, to stačí bledě zeleně problikla na promítací ploše a záhy zmizela, nahrazena jediným slovem HOTOVO.

Cítil jsem, jak se Hořejší pohnula, když spouštěla riemannovské oči. Seděla vedle mě, jako vždy blíž, než kázala slušnost, ale ne tak blízko, aby dávala jasně najevo, že se nabízí k sexu. Už dřív jsem přemýšlel, co bych udělal, kdyby se někdy přiblížila tak těsně, a bál jsem se, že v tom někdo uvidí víc než prosté využití situace ze strany Liejta; co kdybych ji, Obyč, měl opravdu rád a někdo si toho všiml?

„Čtyři pravděpodobné synekdochy,“ řekl jsem, „a jedna skoro katachréze. Zamířím na tu katachrézi a uvidím, kdo zakejhá.“

„Chceš doprovod?“

„Ta čtvrť patří gangům. Nechci tam vypadat jako tajný, který s parťákem hledá informace. Fízlům se tam může leccos přihodit.“

Hořejší přikýyla. Byl jsem rád, že mě nepřemlouvá, abych ji vzal s sebou. V případě fyzického napadení by mé šance zvýšila jen o nějakých devět procent, ale mít ^ sebou Muší hlavu (jak jí říkali moji informátoři) by snížilo jejich ochotu mluvit o dvacet dvě procenta.

Objala mě. Doufal jsem, že to na případných kamerách vypadá dost podlézavě, ale tak to asi vypadalo kdykoli předtím. „Dej si pozor,“ napomenula mě.

Ohleduplně jsem ji odstrčil. „To já vždycky.“ Hlídal jsem se, abych jí neoplatil úsměv. I tohle byl vtip, který nikomu cizímu nedocházel.

* * *

Téměř šestnáct ze sedmnácti časoskokanů mělo jeden ze čtyř motivů (nejbližší přesnější poměr je 3151 z 3349) – posedlost historickou otázkou (všechny dnešní fotografie z atentátu na prezidenta Reagana zachycují v blízkosti tucet pánů s fotoaparáty a v šatech podle módy následujících tří století), – touha vydělat na úrocích (domníváme se, že akciová bublina roku 1641 v původní historii vůbec nebyla) – sny poražených dobyvatelů (Časopreventivní program by jen Hitlery a Napoleony, které bylo nutno izolovat, naplnil co deset let jeden panelák), – sérioví vrazi (ve spoustě historických epoch měli slušnou šanci, že je nikdo nechytí).

Perón měl pravděpodobně jiný motiv. Hořejší měla dojem, že ve zbytkových výsledcích zachytila dvě další kategorie, a Peróna zařadila do „Šesté třídy“, jak tomu říkala. Pokud se nemýlila, byla situace horší, než se zdálo. Neměl jsem jak vyčíslit, o kolik horší.

* * *

„Hledám člověka, kterému se pravděpodobně říká Vejr Holanďan. Cena jako obvykle, benjamíny nešetřím.“ Ukázal jsem jí pět patnáctistovek s usměvavým Disraelim a Nakládačka se usmála zase na ně. „Možná mu říkají i Holandský ajnštajn nebo Doktor, což se mu bude asi líbit víc.“

Nakládačka se poslední dobou nemyla tak často, jak by potřebovala, ale stále se oblékala tak, aby ukázala, co má na prodej. Odsedl jsem si od ní dál, ale ona se zas přisunula. Když odpočítávala patnáct set, tři tisíce a dál, tiše pohybovala rty. Stačila by jí desetina toho, co jsem jí nabídl – sedm a půl dostala, aby si vůbec zapamatovala, že se mnou mluvila.

Za minutu přikývla. „Je tu novej, slyšela jsem o něm, ale neznám ho. Jestli jsem slyšela dobře, nemá jedno ucho.“ Zahihňala se, přesněji řečeno se roztřásla a vykuckala něco hlenu. „Chápeš?“ Asi to považovala za vtip. „Dělá cifráka v Brockový geigerbance. Párkrát jsem si tam vsadila štyry jedenáct, ale ani jednou je netáhli, takže jsou to kecy.“

Nakládačka donášela všem – policii, ATF, nám, Neviditelné agentuře a všem gangům v okolí, a to jsem nevěděl o všech. Něco jí prozradit znamenalo rozhlásit to všem; chtěl jsem, aby Vejr Holanďan věděl, že ho hledám.

Ve stejném duchu jsem promluvil ještě se čtyřmi informátory ve dvou barech vzdálených méně než decimíli od bytu Alvareze Peróna. Dva mi potvrdili, že Vejr je účtařem v Brockově geigerbance.

Geigerbanka je obyčejná loterie, ale vypadá lepší, protože jako generátor tažených čísel používá Geigerův čítač postavený na špalku vitrifikováného jaderného odpadu. Zvláštní, že kombinace 4 –11– 44 je tak populární i sto padesát let poté, co Shermanovy bombardéry zničily všechna železniční seřadiště od Atlanty až k moři. V irské čtvrti se všechno drží zuby nehty.

Já bych ale neměl myslet na dnešní ghetto, ale na laciné umělecké čtvrti před šesti sty lety. Southwark roku 1388 obývalo pár výtečníků jako Chaucer, Dunstaple, Leonel Power a Francis Tyrwhitt, k tomu urození hejsci a hlavně obyčejná chátra.

Protože číselné sázky jsou věčné – už Fibonacci je zmiňuje ve stejném textu, v němž vysvětluje arabské číslice –, v Southwarku roku 1388 by určitě spousta lidí dovedla stanovit kurz, a jestli Perón vytáhl jako balast jednoho z nich, určitě pro něj nebyl problém v téhle čtvrti najít práci. To zní logicky.

Když jsem dostatečně rozhlásil, že hledám Vejra Holanďana, zamířil jsem rovnou k Brockovi. Hořejší mi často vyčítala, že jsem moc přímočarý, ale já k tomu měl dva dobré důvody: často se mi to vyplatilo a jinak to neumím.

Telefon mi řekl: „Volá Hořejší,“ a já odpověděl: „Přijímám.“ Lehce pobaveným tónem, jako obvykle, se mě zeptala: „Už věříš, že je to doplňková kategorie?“

Usmál jsem se na telefon a naklonil ho, aby mi zabral obličej. „Máš další důkazy, že je Perón šestka?“

„Možná. Za hodinu u tebe?“

„Klidně, moje pochůzka může počkat.“

„Tak se uvidíme.“ Zavěsila. I tohle se mi na ní líbí. Nezdržuje tím pitomým „Bůh žehnej“ jako spousta lidí. Domluvit a típnout telefon, to dá rozum.

Otočil jsem se, že chytím liejtskou levikolejku domů. Budu tam dřív než Hořejší, ta musí jet drahou pro Obyč.

Po chodníku šla celá rodina lidí s hnědou kůží. Vypadali úplně jako ti v muzeu, jenže byli oblečení a povídali si.

Jsem navyklý nedat na sobě nic znát. I bez učení se mě nic moc nedotýká. Ale takovýhle šok na mě byl skoro moc.

Udržel jsem kamennou tvář. Podíval jsem se na ně, ale jen tak, jako bych neměl nic lepšího na práci, a usmál jsem se.

Dědeček – rodinu tvořila ještě matka, otec a dvě děti – se na mě také podíval, usmál se a řekl s konfederačním přízvukem: „To máme dneska krásně. Nemáte hned radost, když v Denveru svítí sluníčko?“

„Zrovna jsem si to říkal,“ Odpověděl jsem. „Je jasno a ne moc chladno.“

Potěšeně pokýval hlavou a dál jsme šli každý svou cestou. Nedovolil jsem si přidat do kroku, vytáhnout telefon ani příliš o tom přemýšlet.

* * *

Hnědá rodina byla největší časoměnná anomálie, jakou jsem kdy viděl, a to jsem jich viděl hodně. Tenhle případ musí být miliardkrát větší, než jsem odhadoval.

Schrödinger úpravou Einsteina dokázal, že jako první se sice obvykle objevují drobné změny, které nejméně ovlivňují energii, kauzalitu nebo entropii, ale občas je předběhne nějaká velká.

Dalo by se čekat, že nejrychleji se změní moderní elektronické záznamy, protože stačí překlopit pár kvantových teček do opačné polohy. Následně se mění starší data, protože to stojí pár tisíc elektronvoltů na jeden bit. Papírové záznamy vyžadují až jednu kalorii na stránku, takže se přepisují, zasahuje-li fluktuace aspoň dvacet let. A změnit velké věci – místo ztroskotání, obsazení hrobů, tvary nábytku a budov, umístění stromů a silnic – vyžaduje mnoho megajoulů nebo gigajoulů a trvá to třeba sto let. Jako první se mění ty nejméně provázané s ostatními.

Nejmenší vliv na okolí mají a nejsložitější úpravu potřebují vzpomínky v dlouhodobé paměti společensky izolovaných jedinců. Ty se změní až na poslední chvíli a v několika hlavách stejně zůstanou jejich odrazy, dokud dotyčný poustevník, mnich v přísné klauzuře – nebo osamělý podivín jako já a Hořejší – konečně nezemře.

Výpočty po mně nechtějte. Já se vyznám v číslech, ne v matematice. Klidně vám řeknu, že 524 287 je Mersennovo prvočíslo, protože to je úplně jasné, ale kdybych měl vypočítat vlastní vektor nebo první derivaci, najdu si na tweenwebu člověka, který to už udělal.

Jestli vám není jasný rozdíl mezi těmito dvěma schopnostmi, matematice nerozumíte o nic víc než j á.

Ale podle Herr Doktora Schrodingera se po změně v historii některé změny šíří mimo vymezený čas i rozměr, protože rozměry zachování jsou zkřivené a nedokonale pravoúhlé. (Skoro si to dovedu představit.) Jedním důsledkem jsou překvapivé rozpory v reálném světě během doby mezi skokem do minulosti a usazením kauzality, takže dlouho předtím, než si pár milionů kvantových počítačů upraví data a oblíbené slovníky změní pravopis čtyřiceti slov, je nějaká dálnice o čtyři roky starší a posunutá o devět sáhů na západ.

Dalším je případ, kdy se veliké věci změní, ale drobnosti zůstanou stejné; s Hořejší jsme si oba pamatovali čtyři hodiny, během nichž se Denver jmenoval Auraria, mluvilo se v něm ešpanělsky, ale levikolejky na všech linkách dodržovaly stejné jízdní řády.

Schródingerovy rovnice rovněž ukázaly, proč libovolná změna, ať už velká nebo malá, může i nemusí přečkat odčinění původního zásahu. Jak řekl, máte-li v bedně kočku a v minulosti odstraníte její rodiče, budete mít buďto prázdnou krabici, nebo krabici s jinou kočkou, která vypadá úplně stejně, ale nedozvíte se to, dokud se nepodíváte dovnitř. V Pittsburghu může střídavě mizet most, socha Athény v newyorském přístavu se může nadobro změnit v Dolly Madisonovou nebo Elizabeth Čady Stantonovou, cestující přistávající v hraničářském graviplánu na denverském mezinárodním letišti mohou na startovní dráze zahlédnout okřídlenou raketu z občanské války s hraničářskými znaky.

Tyto ěasoměnné anomálie velikostí odpovídají rozsahu změny učiněné v minulosti. Takže ať Perón udělal v Londýně roku 1388 cokoli, způsobil, že se na denverské ulici zjevili příslušníci národa, který vymřel před čtyřmi sty lety, mluvili anglicky a působili jako otroci čerstvě přivezení z Irska.

Bylo jasné, že na otevřenou linku FBI bude spousta lidí hlásit anomálie. Jestli nenajdeme Vejra hodně rychle, budeme mít s Hořejší spoustu papírování.

* * *

Hned ve dveřích jsem o těch hnědých řekl Hořejší, jak si to štrádovali po Denveru a mluvili anglicky! „Perónová změna byla tedy alespoň natolik velká, aby odestála část Velkého čištění. Není divu, že nám Byro nastavilo tak velký bonus. Když zkusili změřit význam, isotemporální odhadovací stroj si musel strhnout hřídel.“

I Hořejší, zcela nedotčená čísly, natož výpočty, zalapala po dechu. Když se vzpamatovala, řekla: „Tak to abychom šli do té geigerbanky a zjistili, co se dá. Myslím, že nemáme času nazbyt, tak raději půjdu s tebou, i když se tvoji donašeči bojí Muší hlavy.“

„Víc než já teď se bát nemůžou.“

* * *

Ve vlaku jsme si povídali o práci jako obyčejně, snad že jsme měli takový vítr z toho, co na tomhle posledním případu obyčejné nebylo.

Levikolejka pro Obyč praskala ve švech vinou vánočních nákupů. Kvůli soukromí jsme dali něco peněz na výdaje za oddělené kupé. I když na nás nikdo neviděl, a tak jsme nemuseli hrát manžele, Hořejší si ke mně na lavici sedla blíž, než se sluší. Byl bych ji mohl vzít kolem ramen. Já byl Liejt a ona Obyč, takže by jednoduše zmizela. Ani při své sociální vyloučenosti jsem na to nesměl zapomínat. Ale všiml jsem si, jak snadno bych ji mohl obejmout.

Lidi jako mě a Hořejší nabírali díky tomu, že máme zvláštní paměť a že se s nikým nestýkáme. Kdyby se poslední dvě cifry armorického HDP prohodily, všiml bych si, že účty nesedí, a kdyby Kotrba v Marné lásky snaze řekl „byl bych býval“ místo „býval bych byl“, zachytila by to zase Hořejší. Už pročetla většinu Chaucera, protože byl ze spisovatelů, které uměla nazpaměť, nejblíž datu změny, a našla v něm jen „tři malé změny, spíš takové náhody, jako když nějaká sazečka zemře při porodu a ta, která ji nahradila, udělala jiný překlep. Což mi něco připomíná – prošla jsem všechny sazeče v Soupisu známých obyvatel Londýna 1300 –1399, třetím vydání a nenašla jsem jediný rozdíl, ale v Soupisu známých obyvatel Londýna 1400 – 1499, druhém opraveném vydání dnes není jediné dívčí jméno.“

„Třeba bylo v módě dávat dcerám mužská jména,“ nadhodil jsem.

„Všem? Žádná móda v pojmenovávání dětí není stoprocentní. A v jiných řemeslech zůstala spousta ženských jmen. Perón provedl něco s tiskařským průmyslem.“ Hořejší to očividně štvalo.

Vlak zaplul do velikého obchodního domu, který teď měli jižně od centra. Objevil se tu, protože jistý Varian skočil časem poradit Mussolinimu, ať se rozejde s Hitlerem a vykopne papeže. Varianův balast jsme hledali strašně dlouho, protože to bylo pohledné děvče, které mluvilo jen novolatinsky. Ukázalo se, že sotva se objevila na ulici před Varianovým bytem, zmocnil se jí jeden gang Svobodných Irčanů a prodal ji jako otrokyni na jih do Mexešpaněl. „Když už jsme nezvládli pátrání, aspoň že tu zůstal ten obchoďák,“ řekl jsem. „Spousta pracovních míst a je docela hezký.“

Hořejší na mě zaostřila vystouplé oči. Můj jako obvykle nemotorný pokus o nezávaznou konverzaci ji jen ještě víc naštval. „Ta holka to pěkně schytala. Raději bych odevzdávala kvalitnější práci. A ta anomálie v londýnském soupisu obyvatel ukazuje, že Perón s minulostí pěkně míchá.“

Tuhle děsnou náladu měla, kdykoli případ obsahoval genderový problém. Moje zmínka o případu Varian ji zřejmě ještě víc vytočila, protože to s tou holkou, co dělala balast, dopadlo tak špatně.

Odbočil jsem po chodníku doleva a vzal ji za loket, abych jí připomněl, že jdeme na zastávku levikolejky na severní straně centra. Takhle na veřejnosti bylo důležité, aby gesto působilo chladně, a já si určitě dával velký pozor. Ona ale zvedla loket tak, abychom se vedli za ruce. Ani tohle nevadilo; často jsme se vydávali za manžele nebo milence a podle FBI to bylo v pořádku, dokud iniciativa nevzešla ode mě. Nevěděl jsem, proč teď potřebujeme krytí. Třeba mě jenom chtěla držet za ruku. Nezlobil jsem se.

„Z tohohle případu mám husinu,“ řekla.

Naštvaná, pak vyděšená, pak mě bere záruku, aby se jí ulevilo. Založil jsem to v hlavě do kolonky, jak porozumět Hořejší. Už dávno jsem si všiml, že se jí líbí, když jí rozumím.

Než přijel vlak, měli jsme čas, tak jsme se courali mezi kašírovanými viktoriánskými obchůdky, přesněji „krámy“, jak hlásaly jejich vývěsní štíty. Spousta obchodníků navlékala své Irčany do starodávných šatů, takže to pod ostrým zimním sluncem bylo samý čepec a cylindr, každý druhý prodavač odpustků nebo párků byl zas převlečený za Santaklausova leprechauna. Připadlo mi to trochu strašidelné; vzpomínal jsem si, že když jsem byl malý, leprechauni byli příšery, které mohli otroci vyvolat a poštvat na nás, ale v dějinách se mezitím něco posunulo nebo odestálo a dnes byli leprechauni jak zlí a příšerní, tak hodní a přičinliví.

„Pamatuješ si, že leprechauni bývali všichni zlí?“ zeptal jsem se jí.

„Jistěže. Právě tohle mi změnilo celý život. V devatenácti jsem hlídala děti v bohaté rodině, četla jsem jim a jednoho dne v té orvané knížce, kterou jsem jim četla už mockrát, zaměstnával najednou Willy Wonka v továrně na čokoládu hodné leprechauny. Řekla jsem o tom mámě a ta mě hned udala na policii.“

„A ty ses pak dala k policii.“

„Jo.“ Usmála se tím svým šklebem, asi se jí můj slovní vtípek líbil. Možná proto mi stiskla ruku. „Vánoce jsou pěkné. Doufám, že se nikdy nestane nic, co by je změnilo.“ Poznal jsem, žé je šťastná, že by kvůli výzdobě? Neříkají tohle lidé spíš večer než na jasném slunci?

Kromě naší divné paměti se FBI hodilo i to, že jsme se moc nedružili s lidmi. Jsme jako „bez duše“ – to jsem se dočetl v literatuře o lovcích balastů.

No a co. Mně se ta práce líbila. Málokdy byla nudná, využil jsem v ní mnoho svých schopností a zbohatl jsem ještě nad rámec své liejtské renty. A i kdybychom s Hořejší neměli duši, svět nás bavil a občas jsme si dělali navzájem společnost.

Nastoupili jsme do Obyč severní levikolejky, která nás měla vzít do slumů východně od centra, a zase jsme si připlatili za kupé. Vlak se měl rozjet až za čtvrt hodiny, ale my toho potřebovali v soukromí hodně probrat.

Bylo samozřejmě možné, že na Vejra Holanďana narazíme hned v Brockově geigerbance a že s námi bude mluvit. Doufali jsme v to, ale nezdálo se to pravděpodobné. Balast, který žil na ulici z ruky do huby, spolupracoval rád, ale tenhle pracoval u Brocka, dost vydělával a jeho nový život se mu mohl zalíbit.

Nadhodil jsem to před Hořejší, ona mi sáhla na ruku – zase seděla hodně blízko – a řekla: „Kdo se rád ptá, k čemu je teorie bez patřičných dat?“

Musel jsem chvíli přemýšlet, pak jsem připustil: „Já.“

„Takže?“

„No jo.“ Zase se zašklebila, protože se neuměla zubit. Mimo jiné ji těší, když má pravdu.

Probrali jsme si tedy, co už víme. „Bylo letos na jaře hodně ošklivo?“ zeptala se Hořejší. „Já si počasí nepamatuji.“

„Od jeho příletu tři vánice a to ošklivé ochlazení koncem března. Osmadvacátého bylo minus sedm a devětadvacátého minus tři.“

Pokývala hlavou, otevřela clony po celé ploše kulových očí, pobírala přes velké okno ten pěkný jasný prosincový den, vlak se zatím zvedl a vyplul napříč centrem města. „Tak to si musel hned najít nějaké kumpány, přístřeší a zdroj jídla,“ přemýšlela. „V ústraní žít nemohl.“

Když chcete přerušit příčinné spojení mezi skokanem a balastem, musíte balast chytit a odpojit co nejdříve; vytvořit situaci, v níž bude nejjednodušším řešením inkonzistenčního principu takové, že balast patří do našeho světa odjakživa a skokan ne. Na vaši stranu se postaví časosetrvačnost a většinu změn vymaže. Aby to ale fungovalo, musíte je rozpojit včas.

To jsme už nemohli stihnout.

S lidským balastem se pochopitelně dalo naložit stejně jako s hromadou bláta nebo s jelenem – skartovat, chemicky ošetřit a rozprášit. Lovcům balastů nebylo po chuti lákat nebo unášet kořist, aby ji pak někdo rozemlel a rozptýlil. S Hořejší jsme se občas šeptem utvrzovali v podezření, že Časopreventivní program je jen zástěrka pro nás vyšetřovatele, aby nás netrápilo svědomí, a že jakmile případ předáme, skončí balast jako hodně připálená uzenka. Otřásl jsem se.

„Zima?“ zeptala se Hořejší.

„Ne, jen jsem myslel na něco ošklivého.“

„Ta hnědá rodina, co jsi viděl, znamená, že jde o hodně. A už chápu, proč nám FBI nabídla tak velký bonus.“

Věděli jsme to oba, aleji možná uklidňovalo říkat věci, které víme.

Vystoupili jsme ve Weltonu a počkali, až kolem prosviští liejtské déčko z Weltonu do Smallville. Nevěděl jsem, jestli tam ještě bude, až vlak dorazí, nebo jestli do cíle přijedou stejní lidé. Přeběhl mi mráz po zádech.

Hořejší se do mě zase zavěsila. Vzal jsem ji za ruku tak, aby mě nepustila, protože mi to bylo příjemné.

Sluníčko vydrželo, ale zvedal se vítr, jako by mi zarážel hřebík do nosu, a suchý studený vzduch mi rval kůži. Vánoční věnce a prapory na pouličních lampách povážlivě poletovaly. Litoval jsem chudáky irské otroky, kteří je tam museli věšet.

Hořejší změnila téma: „Kolika změn sis už všiml?“ Byl jsem jí vděčný, že do mě zůstala zavěšená.

„Spousta statistik je jinak. Baseball vypadá zábavnější – vyšší skóre, zmizely údaje o ukradených bodech ze čtvrté mety, hráčů je devět místo jedenácti: spojka je jen jedna a střední polař také.“

„A to je zajímavé, protože…“

„Protože obrovské množství stadionů teď vypadá jinak, obrovské množství zápasů dopadlo jinak, změnil se život spousty slavných osobností, ale ne tak, aby se zachoval poměr jedna k jedné. Hospodářství se moc nezměnilo – ze směrodatných položek Hrubého dominiálního produktu zmizely tři a nahradil je jakýsi „zahraniční obchod“, ale to vypadá spíš na účetní změnu. Drasticky se ale proměnily výsledky sčítání lidu za posledních sto let a na vysočině se začalo dolovat uhlí o sto let později.“

Hořejší hvízdla. „To jsou tedy pořádné časohmotné změny. A sedí do toho ta… anomálie…, co jsi viděl.“

„Lidé s hnědou pletí nespotřebují tolik uhlí?“ nechápal jsem.

„Ale ne, ty popleto, myslím změnu dovedností.“ Ukázala bradou na Irčany na chodníku před námi. Každý si nesl domů svůj příděl uhlí a termosku tekutého kyslíku do kamen. „I Irčan v majetku hnědého člověka potřebuje stejně uhlí jako ostatní. Ale že se objevili, to je taková změna… Vyrovná se těm, o kterých jsi mluvil. Tak jsem to myslela.“ Vzdychla, přejela mi rukou od loktu do podpaží a zpátky a pak stiskla tak silně, že jsem její klouby cítil ve svalech. „Rastigevate, za posledních pár hodin se změnilo hodně velkých věcí. M-70 skočila dolů k Albuquerque, pak nahoru k Cheyenne a chvíli kopírovala trasu silnice US-50, včera, takže se dost tiráků ztratilo a naštvalo, pár nákladů úplně zmizelo. Při anomáliích se občas objeví ty divné malé náklaďáky pro cestující; teď jich asi sedmdesát dojelo do Puebla, když tam zrovna vedla M-70, většina lidí z nich už získává nové vzpomínky a někteří se úplně vypařili. Zmizely i tři vagony plné Irčanů, co měli o prázdninách pracovat v Aspenu, a s nimi všechny doklady. A to „M“ v M-70 znamená střídavě Mezivládní, Mimoříšská, Meziregionální a zase Mezistátní.“

„Kde byl Denver, když M-70 uskočila?“ zeptal jsem se. „Vzpomínáš si, co jsme dělali včera?“

Zamyslel jsem se. „Je dnes úterý?“

„Čtvrtek.“

„A hergot.“

„Jo, je to hodně velká mela, Rastigevate. I kulturní změny – náš kontinent střídá jména Armorika, Amorica a Amocira, občas se dokonce vrátí k Nové Armorice, což je název ještě z dob, kdy ho vzducholodě objevily a začalo Velké čištění. Dvakrát naskočila Nová Arimathea, což zřejmě znamená výraznější příklon k náboženství někdy v minulosti, a jednou Severní Arimacha, což už vůbec nechápu. Tři změny v Chaucérovi, tisíce odlišných jmen v londýnském soupisu, úplně jiná jména lodí v dějinách Anglie a Společných států, Osvícenství opožděné o sto padesát let a celé následné dějiny smrsknuté tak, aby se vešly do zbylého času.

A navíc… Nesměj se mi, že jsem si toho všimla…“

„Nikdy se ti nesměju.“ Vlastně se nikdy nesměju.

„Vím, a jsem za to ráda.“ Stiskla mi ruku. „Takže v polovině devatenáctého století přibylo do katalogů několik nových spisovatelů. S tím jsem srozuměná; jako by Perón odčinil Perkinsovo trvalé poškození, takže máme zpátky Samuela Clemense. Ale vypadá to, že tenhle Clemens psal pod pseudonymem, jako Mark Thrine, a z názvu v katalogu městské knihovny odhaduji, že Pravdivé líčení citového zrání Bečky Thatcherové nahradilo román o jejím příteli, Tomu Sawyerovi, na který ještě navazuje pokračování o jedné vedlejší postavě, Irčanu Jimovi. Byla bych ráda, kdyby nám Clemens zůstal, jako holka jsem jeho knížky měla ráda.“

Nikdy jsem nepochopil, co se lidem líbí na smyšlenkách. Podle mého jen zanášejí paměť a člověk si musí dobře pamatovat, co je pravda a co ne. U Hořejší jsem to ale ocenil. Položil jsem jí ruku na ruku. „Tohle všechno by bylo velice zábavné a zajímavé, kdyby přitom neměl zmizet celý svět.“

„Ty mi vždycky vrátíš správnou perspektivu, Rastigevate.“ Zase se zašklebila, což znamenalo úsměv.

* * *

Když mají dva lidé málem napsáno na čele ‚policajt‘ a jeden z nich má navíc riemannovské oči, jen tak se do geigerbanky nedostanou, i kdyby si sebevíc hráli na zamilovanou dvojici. Ne že by byli Brockovi vyhazovači tak hloupí, aby nás nepustili dovnitř, ale v uličce u zadního východu mohlo být v tu chvíli pěkně narváno, jak by se všichni horempádem snažili zmizet. Když jsme nakráčeli k děvčeti za pultem, byl uvnitř klid.

Nevšímal jsem si cvakajících Geigerových čítačů ani otočných číselných displejů. „Chceme mluvit s Vejrem Holanďanem. Úředně.“

„To já,“ zajíkla se dívka a zrudla tak, až jí bílý obličej srovnal odstín se zrzavými vlasy. Neměla vytetovaný obojek, narodila se tedy svobodná, ale jak se říká, Irčani mají otroctví v krvi a tváří v tvář úřední osobě ztrácejí řeč, obzvlášť v téhle čtvrti. „Uhm. Dyž já nevim, esi…“

„Nic se neděje, Brighd.“ Měl sice holandský přízvuk, ale konec jejího jména spolkl jako pravý Irčan. Kulhal, chybělo mu jedno ucho a na temeni měl lysou jizvu. Vypadalo to, že válcový obal mu byl malý, nebo se při přesunu hýbal, protože na ruce, kterou mi podal, scházel kus palce.

Bylo mu lehce přes dvacet, měl daleko posazené oči, hranatou bradu a tak uvolněný a sebevědomý výraz, jako by byl Liejt a my mu doručili pizzu. Obličeje mi moc neříkají, ale na něm se mi líbila asymetrická černá šošolka kolem jizvy, široký zubatý úsměv i jiskrné skoro černé oči pod huňatým obočím. „Čekal jsem vás dřív,“ pronesl trochu pomalu, „ale dobře, že jste tady.“

Hořejší ztuhla jako veverka na levikoleji a otevřela tolik clon do takové šíře, až se kopule jejích riemannovských očí pokryly černými kotoučky velikosti čtvrťáku. Za chvíli ze sebe vypravila: „Je mi ctí vás poznat, pane.“

Nechápavě jsem se díval z jednoho na druhého, až mi vysvětlila: „Pane Rastigevate, seznamte se s Francisem Tyrwhittem.“

„Stačí Frank,“ řekl on. „Tady mi říkají Franku, tedy když je slyším. Je to lepší než Vejr.“

„Můžeme si někde promluvit v klidu?“ zeptala se Hořejší.

„Můžeme. Nemáte nic proti, aby vám Leo prošacoval ošacení?“

Musel jsem se usmát. Slovní hříčky patří k těm málo vtipům, kterým rozumím, a Hořejší se také zašklebila.

„Beze všeho,“ odvětil jsem. „Mám něco v levé ponožce, v kapse kabátu a mezi lopatkami.“

Čekal jsem, že Leo bude nějaký hromotluk, ale vyklubal se z něj pihovatý irský prcek s velikou pusou, asi čtrnáctiletý, na krku čerstvé jizvy propuštěného otroka, samá ruka samá noha.

Šacovat ale uměl, hned našel všechny tři zbraně, které jsem prozradil, a dvě z mých tří rezervních. Když prohledával Hořejší, červenal se jako řepa, ale práci odvedl stejně dobře. Když skončil, kývl, Tyrwhitt mu zlehka sáhl na rameno a Leo se zazubil, jako by vyhrál první cenu.

Tyrwhitt měl překvapivě přepychovou kancelář, ne tím, že vypadala na první pohled nákladně (to člověk ve světě organizovaného zločinu očekává), ale tím, jaký typ luxusu z ní dýchal. Místnost připomínala mnohem víc pohodlnou pracovnu liejtského vývojáře nebo investičního makléře než doupě mafiánského středního managementu, jaké bych tu čekal. Neměl tu žádné řvavé kýčovité umění, zlatá cingrlátka ani příslušenství k užívání drog, jen běžný nástěnný projektor, prostě nic nápadně drahého a šeredného. Volil solidní, praktický, ale ne značkový nábytek. Nic by tu neporušilo zákon o přepychu, a kdyby se někdy objevily fotky v novinách, nikdo by se nepohoršoval, co dělají liejtské věci ve špatné čtvrti.

Pokynul nám na teplou koženou soupravu u malého plynového krbu a řekl: „Budu předstírat, že jsem obyčejný hostitel a mám obyčejnou návštěvu. Dáte si kávu, whiskey, něco jiného?“

„Co takhle kávu oficiálně a do ní náprstek irské, který náhodou ukápl?“ odpověděla Hořejší. Pohladila mě po ruce. Nechápal jsem, co tím myslí, ale řekl jsem: „Mně to samé.“ Pohoštění od podezřelých neupravuje žádný předpis; obvykle jsme jako na drátkách a vyhýbáme se intoxikaci, ale někdy je důležitější neurazit hostitele. Já to nedovedu poznat, tak že by mi Hořejší napovídala?

Tyrwhitt vyslovil objednávku, a než jsme se stačili usadit, Brighd nám donesla šálky. Když jsme pochválili Stvořitele a napili se dobrého horkého kafe, řekl Tyrwhitt: „Začnu tím, že mi nijak nevadí nechat se odpojit od Alvareze Peróna – to mám koneckonců v úmyslu ale důvod, proč jsem ochoten spolupracovat, se vašim nadřízeným líbit nebude.“

„Když balast spolupracuje, jsme my dva beztak pouhými prostředníky,“ odtušil jsem, „tak nám laskavě vysvětlete, pane Tyrwhitte…“

„Franku.“

„Franku. Tak nám povězte, co jim máme vyřídit, ať se máme od čeho odpíchnout.“

Řekl nám to, a ačkoli jsme už slyšeli hodně neuvěřitelných příběhů, na ten jeho zdaleka neměly. Kdybych měl jeho odlišnost ohodnotit na stupnici balastovské podivnosti od jedné do deseti, Frank Tyrwhitt by se rovnal výslednému vektoru rovnoramenného trojúhelníku e+1 a středy.

„Snad že má smysl pro humor, splétá Stvořitel dobro a zlo tak pevně. Čas je jeden, což je smutné, alejednajeipaměť, a to je požehnání,“ spustil Tyrwhitt. „Tady máte problém i příležitost a odpověď, co se mnou uděláte – jestli jste chytří.“

Hořejší seděla vedle mě a hladila mě po rukávu, což mi trochu narušovalo soustředění. „Chcete říct, čas je pořád jen jeden…“

„Chci říct, že podle teorie i praxe je jen jeden svět, jen jedna časová linie, neprojdeme všechny možnosti, není žádné ‚mimo‘, žádný protičas nebo ‚jinokdy‘, kde dějiny proběhly jinak. Což znamená, že před sebou máme těžkou volbu, který svět budeme mít, a nemůžeme se utěšovat, že v téhle verzi času všechno nevyšlo úplně dobře, ale ve vedlejším vesmíru je všechno eňo ňuňo – samé dobrodružství nebo nebeský klid, to už je na každém – a tragédie je jen v tom, že někteří z nás musejí žít v časové linii, která tak skvěle nevyšla. Taková víra poskytuje pohodlná zadní vrátka, ale pravdu nemá. Tohle je náš jediný svět, něco se v něm může stát a něco odestát, ale to je tak všechno. Neexistuje jiný svět, v němž jsem neskočil do budoucnosti, tenhle je jediný. A to je smutné, protože to znamená, že nejen nemůžeme mít všechno, ani celý vesmír nemůže mít všechno. Čas je jeden, hm?“

„A paměť je jedna,“ přitakal jsem, protože jsem mu porozuměl. „To znamená, že ať bylo cokoli, my o to nepřijdeme – dokud to zůstane všem… ano, chápu. Není to zrovna fér. Ale asi je to nejspravedlivější ze všeho, co znám.“

„A jinou možnost stejně nemáme,“ dodala Hořejší. „Čas je jen jeden. Budiž. Vsadím se, že jste si ten proslov dlouho cvičil, Franku.“

„Zhruba od čtvrtého dne tady v roce dva tisíce čtrnáct,“ přitakal Tyrwhitt. „Povím vám, jak to bylo. Přeberte si to, jak chcete. Nic jiného od vás ani nemůžu čekat.“

Tyrwhitt tvrdě spal ve svém pronajatém pokojíku nad vývařovnou v Southwarku. Ucítil nepříjemné škubnutí, a když se posadil, byl v neznámé místnosti, kde světlo dopadalo shora. Angličtinou se zvláštním přízvukem mu cizí hlas řekl, ať se na sebe podívá ve velkém zrcadle po pravé ruce a zkontroluje si zranění, a že na stole vlevo najde zdravotní materiál.

Římské číslice na krabičce, v níž by dnes okamžitě poznal vojenskou lékárničku, mu něco říkaly. Umělé osvětlení u stropu bez přítomnosti svíček či světlíků mu bylo nepochopitelné.

Podle pokynů přátelského odtělesněného hlasu neopustil látku položenou na podlaze a ošetřil si ucho, odříznutý kus kůže nad čelem a pahýl pravého palce, levého prsteníku a levého malíku náplastmi 3S. Zarazilo ho, jak málo jeho rány bolí.

„To překvapí většinu balastů,“ řekla mu Hořejší. „Nerv, který prostě přestane existovat a není potrhaný ani jinak poškozený, prostě moc nebolí.“

Přikývl. „Kdybych se v tu chvíli soustředil na nějaký důležitější problém, asi bych zapochyboval o vlastním rozumu, ale bezbolestná okamžitá amputace a nezvykle účinné obklady mě dost zaměstnaly a většina z toho, co jsem kolem sebe viděl, prostě šla mimo mě.“

Nepříjemný pocit pominul, když mu 3S sevřely kůži. Hlas mu poradil, jak si ohřát jídlo připravené na kredenci, další čekalo v nepochopitelně chladné skříni, kterou měl vždy zavírat. Hlas ho provedl i dalšími potřebami a požádal ho, ať se posadí na kanape. Světla v pokoji potemněla, na zdi se objevil přelud Alvareze Peróna a začal k němu mluvit.

S Hořejší jsme si už domysleli, že Perón byl liejtský vědec z vojenského výzkumu, ale netušili jsme, jak vysoko postavený. Sedělo to – na tomhle případu se všechno vymykalo měřítkům.

Perón věděl, že ho poslouchá jeden z pěti nebo deseti největších mozků v dějinách lidstva, začal tedy dvouhodinovou přednáškou z teorie indexové odvoditelnosti. Dvaadvacetiletý Tyrwhitt téměř okamžitě vstřebal vše, co mělo být jeho celoživotním dílem. Umělý hlas ho pak naučil připojit se k tweenwebu a vyjmenoval mu všechno, co bude nejvýš za týden potřebovat, protože déle se podle Peróna v jeho bytě zdržet nemohl.

Když Tyrwhitt opustil byt a vydal se za Gerrym Brockem, ovládal běžnou moderní angličtinu a měl slušnou představu, kde a kdy se ocitl a proč si s ním Perón vyměnil místo. Brock dodržel dohodu s Perónem a poskytl Tyrwhittovi úkryt a prostředky. Tyrwhitt mu měl na oplátku napsat software pro dokonalou geigerbanku. Brock ho chtěl držet co nejdéle v ústraní, ale Perón mu dal v tomto bodě jasné pokyny. Brock nakonec řekl, ač nerad, že už si nahrabal dost, a než hrabat dál, raději bude hrát vedlejší roli v historické události.

„Musíte rozumět,“ dodal Tyrwhitt, „že neřídit se tady Perónovými pokyny pro mě nepřicházelo v úvahu. Dobře věděl, co dělá, a já ve všem stojím za ním. A nepochybuji, že mu to vyjde. Sám mám slušné nadání a ve svém oboru dovedu rozpoznat talent – Perón, ať se ve skutečnosti jmenuje jak chce, je nadaný stejně jako já, jako Newton nebo Babbage, abych nebyl neskromný.“

„Tak proč se s vámi prohodil?“ zeptala se Hořejší.

„Abych roku milostí čtrnáct set tři nedal světu indexovou odvoditelnost,“ odvětil Tyrwhitt. „Perón potřeboval zařídit, aby se do dějin nedostala nějakou jinou cestou, když už historie tíhne k nulovým změnám, tak eliminoval i těch jedenáct studentů, kteří v práci pokračovali po mé smrti v roce čtrnáct set šest.“

„Eliminoval…,“ začal jsem a uvědomil si, jak se mi myšlenky rozutíkají. Zapamatované stránky školních učebnic se rozpíjely, některé vysokoškolské přednášky se…

„Ježíšku na křížku,“ zajíkla se Hořejší. „A musel to udělat v prvních pár dnech po skoku. Proto zamířil do května třináct set osmdesát osm. Potřeboval, aby všech jedenáct už bylo na světě, jinak by je nemohl zabít. Maxwellovi nemohlo být víc než pár týdnů…“

Maxwellovy rovnice jsem znal, ale teď jsem si nemohl vybavit druhou číslici letopočtu, kdy vyšly. Rozpila se, rok milosti jedna cosi šedesát pět. „Nevzpomínám si ani na tu mnemotechnickou říkanku s jedenáctkou,“ řekl jsem nahlas.

„Thomson, Camot, DeGrasse a Barlow, někdo, někdo, Ampirre a Marlow, Abelsmythe, Voltman a… a…“

Na víc jsem si nevzpomněl.

„Blake oběšen na hradu…“

„Maxwell měl holou bradu,“ napověděla mi Hořejší. „A ten první „někdo“ byl Paschalle, ale na druhého si už nevzpomenu, ta říkačka se mi vytrácí. Roku třináct set osmdesát osm byl nejstarší… ten…“

„Drybum,“ řekl jsem. „Mezi učedníky jediný starší než sám Tyrwhitt.“

„A jediný, kterého jsem v tom roce už znal,“ dodal Tyrwhitt. „Byl to nafoukaný blb, ale o matematice se s nikým jiným mluvit nedalo. A je to škoda, protože to byli bystří a nadaní lidé a bez mého objevu a učení by se asi vydali každý svou cestou, ale Perón to nechtěl riskovat. S nástroji, které s sebou vzal do minulosti, asi ani jedna smrt nevypadala jako vražda, rozhodně ne pro ohledavače mrtvol ve čtrnáctém století.“ Vzdychl, poválel kávu s whiskey po stěnách šálku a dal si další lok. „Vražda se ale jen tak neodpouští. On je navíc zabil za to, že měli nadání. Nemluvě o tom, že se měli stát mými nejbližšími přáteli. Dnes tuším něco málo o životě, který mě minul, a tak docela nevím, co si o tom mám myslet.“

„Je to váš život,“ pronesl jsem pomalu, „ale náš svět. Takže se právě teď vytrácíme, nebo přinejmenším proměňujeme. Chápu vaši situaci, ale co bude s námi?“

„Mějte ještě chvilku strpení. Žádám, abyste mě vyslechli do konce, neboť rozhodnete-li se odčinit, co Perón udělal, musíte napřed porozumět.“

„Rozhodneme-li se?“ rozčílila se Hořejší. „Máme totiž v popisu…“

„Právě. Můj smysl pro – řekněme pro etiku – mi říká, že byste měli dostat příležitost vykonat svou práci.“

Byl jsem beznadějně zmatený; vypadalo to, že nám vzdoruje, že se i s Perónem vzdává, že hraje nějakou nepochopitelnou hru, že nás prosí o pomoc – tohle všechno zároveň. „Snad nemáme jinou možnost, než si poslechnout vaši verzi.“

„Snad nemáte. Nerad předestírám možnosti tak nepokrytě. Je to nezdvořilé.“ Díval se do víru ve svém šálku jako do křišťálové koule, já s Hořejší jsme seděli, ani nedutali, dokud nenavázal: „Už jsem prošel databáze i knihovny, a kam se dnes podívám, jedenáctka zmizela. Inkonzistenční princip postupuje rychle a já mu ještě pomáhal, rozesílal jsem náhodné e-maily, nechával jsem ta jména hledat soutěžící v loterii, zkoušel jsem knihovnice a tak dále. Patříte mezi zhruba pět procent lidí, kteří si je ještě pamatují.“

„Takže už je pozdě,“ řekla Hořejší. „Perón vymazal celý moderní svět a my… my už asi nejsme, kdo jsme byli, a buď přestaneme existovat, nebo budeme někdo jiný.“ Položila mi ruku na ruku a já zase jí.

„Většina řetězových změn ale ještě neproběhla,“ namítl Tyrwhitt, „a vy a vaši šéfové jich můžete hodně zvrátit, pokud jim řeknete, co teď řeknu já vám. Když například pošlou agenta, aby zaujal moje místo, a jiného, aby zabil Peróna hned po skoku, všechno se ještě může odestát.

Ale museli by se k tomu odhodlat okamžitě – a to jistě nestihnou, pokud se s nimi nespojíte teď hned, nezařvete na ně a nedonutíte je k tomu. Rozhodnutí je na vás: buď se s nimi zkusíte spojit, nebo necháte věci běžet. Vyslechněte mě a rozhodněte. Jak říkáte, pane Rastigevate, rozhodnutí bylo na mně, ale svět je váš. Tak se rozhodněte vy, který si ponecháte.

Vysvětlím tedy, proč to Perón udělal a proč jsem se rozhodl přejít na jeho stranu, a požádám vás, abyste se nevměšovali – nebudu vám ovšem bránit, rozhodnete-li se jinak. Můžete klidně odejít a zavolat FBI. Nezadržím vás.“

„Proč ne?“ nechápal jsem. „Několikrát jste řekl, že souhlasíte s tím, o co se Perón pokouší.“ Popravdě jsem si myslel, že už je stejně pozdě. Agenti v terénu si věčně zoufají, že úředníci FBI nikdy nic nepovolí dost rychle, aby to k něčemu bylo. „Proč byste nás odsud měl nechat odejít, zatelefonovat nadřízeným a přesvědčit je, ať pro vás pošlou krizový tým?“

„Asi jsem už takový.“ Vzdychl a podíval se nám jednomu po drahém do očí. „Jde mi asi o… no. Zajímá mě jeden pojem, totiž souhlas. Matematici strašně rádi vezmou nějaký pojem, jako „zjevné“, „těžké“ nebo „složité“, a dají mu přesný obsah. Zajímá mě představa, že mi to někdo odsouhlasí – tím vlastně následuji Perónovu představu, s níž rovněž souhlasím.“

„Perónoví někdo odsouhlasil, že má ukončit svět?“ zeptala se Hořejší. „Kdo? Jak vůbec mohl.“

„Perón podle mě správně a naprosto nečekaně uhodl, co je třeba udělat a proč. Ve shodě s tímto úsudkem se dopustil únosu a různých dalších zločinů na mé osobě, ale nakonec byl závislý na mém svolení; kdyby mě jeho nahrávky nepřesvědčily, že je v právu, jeho plán by se zhroutil.“

„A souhlasila jedenáctka s vyvražděním?“ zeptal jsem se. „Zřekli se studenti dobrovolně slavné budoucnosti?“

„Ne. A i to je součástí mojí argumentace. Pochopitelně se to komplikuje, protože jsem nepřekonatelný matematik, ale v etice nutně nepředčím kohokoli z vás. Takže jsem si zcela jistý svými závěry, ale ani trochu jistý svými premisami. Shledávám ovšem, že musím obdivovat, co Perón učinil a jak; hodlám ho tedy napodobit, nakolik mi stačí porozumění.“ Vstal a bez ptaní nám dolil kávu i whiskey. Nebránili jsme se; pokud jde o mě, potřeboval jsem něco na zahřátí. „Zvolil způsob, který vyžadoval souhlas jednoho člověka, jehož život se úplně změní – můj. Musel jsem souhlasit s tím, že se ze mě stane někdo úplně jiný, to už je jeho styl. Dalo by se říci, že jsem vrcholně reprezentativní vzorek.“

„To máte z Godela o náhodných číslech. Ale nedokazuje indexová odvoditelnost, že skutečná náhoda neexistuje, jen chaos a složitost?“

„Představte si svět, v němž se vědy musely vyvíjet bez indexové odvoditelnosti, kde vycházely z opakovaných měření fyzikálních, chemických a biologických procesů nebo z pozorování světa. Bez jedenáctého a čtrnáctého teorému byste nedospěli ke komplektisonům a nebyli schopni tyto funkce zkoumat efektivně. Mysleli byste si, že čísla mají náhodnou složku, a museli byste používat godelovskou statistiku. Pravděpodobně by se vyvinula mnohem dříve. Chápete, jak moc odlišný svět se chystáme spustit?“

„My ne, to vy,“ podotkla Hořejší. „Naprosto nechápu, o čem to tu vy dva vykládáte, ale dala jsem si dohromady, že souhlas nás dvou je pro vás totéž jako souhlas miliardy lidí.“

„Polovina lidí na Zemi jsou otroci a trh stále bojuje se sebevraždami. Co kdybych se ucházel o jejich souhlas?“

To bylo jako rána do hlavy. Věděl jsem, že oficiálně a podle základního zákona otroci nemohou schvalovat nic. Ale co když se dějiny změní tak, že z otroka bude Svobodný – a dokonce Obyč nebo Liejt, když už jsme u toho? Nesouhlasil by snad s tou změnou zpětně?

Chápal jsem, co Tyrwhitta svedlo k tomuto problému. Matematika za ním byla neodolatelná. Nejraději bych ji s ním hodiny a hodiny probíral, ale Hořejší měla ten divný výraz (brzy z nějakého důvodu vybuchnu), jako často mívá, zrovna když matematika začínala být zajímavá, tak mi to nepřišlo jako nejlepší nápad.

„Tak proč neoslovit dva lidi, Obyč a Liejta, předem důvěrně obeznámené s celým případem? Koho bych se měl jinak zeptat? Všech? A jak bychom složili jejich odpovědi? Asi bychom je dokázali sebrat – tady v roce milosti dva tisíce čtrnáct, za světového panování třiačtyřicátého Lancastera, mám k dispozici komunikační systém, který by mi umožnil oslovit celé křesťanstvo, skoro miliardu duší, každého syna Adamova a dceru Evinu, Liejty, Obyč, otroky i Svobodné, Ešpaněly, Rosijce, Fránše, Angličany i příslušníky malých národů. Mohl bych tím úžasným komunikačním systémem zavolat na každého zvlášť a zeptat se:, Líbilo by se ti zmizet nebo být někým úplně jiným, protože svět, který může nastat, může být způsobem tobě pochopitelným nebo nepochopitelným lepší než ten, v němž teď žijeme?“ Jako matematik rovněž nepochybuji, že bych dokázal přijít na nějaký šikovný způsob, jak všechny jejich vyjádřené myšlenky, obavy a naděje spojit do jediné společné myšlenky, o což se prý někdy pokouší parlament a což prý dokázali Athéňané a Římané, snad by to šlo tak prostě, jako když porota vynáší rozsudek. To se mi ovšem bůhvíproč příčí; nedomnívám se, že verdikt je tím lepší, čím víc rukou se pro něj zvedne – taková představa se snadno stane vějičkou pro slaboduché. Připadá mi, že rozhodnutí jednoho nebo několika málo dostatečně moudrých, milosrdných a laskavých lidí je lepší než vůle miliardy lhostejných.

Proto jsem se rozhodl následovat vzor Alvareze Peróna. Vybral si mě jako zástupce všech mých současníků i budoucích pokolení, a nedal mi s tím výběrem na vybranou. Řekl: „Toto jsou mé důvody, rozhodni,“ a já rozhodl.

„Mimo jiné jsem se rozhodl přenést část tohoto rozhodnutí na vás. Vašemu souhlasu zbývá posledních pár dnů nebo týdnů. Když nezvolíte, zůstane platné vše, co jsem udělal. Když se rozhodnete pro mě, také vše zůstane. Když se rozhodnete proti, můžete se pokusit mě zastavit, budeme bojovat a uvidíme, kdo je silnější. Ale teď nabízím vám dvěma – a jen vám dvěma – možnost, a je to jen možnost, pokusit se odčinit mé rozhodnutí, protože se týká i vás. Zastupujete všechny lidi, kteří ve změněném světě nikdy neexistovali nebo jsou někým úplně jiným. Vysvětlím vám, co získáme, když si vyberete zmizet s nimi, a vy se rozhodnete, jestli to za to stojí.“

„Tím, že si zvolíme smrt?“ zeptala se Hořejší.

„Ne smrt,“ odpověděl jsem jí. Bylo mi jasné, že jsme v situaci toho typu, kdy slova všechno jen zatemňují, protože v sobě spojují příliš mnoho významů logicky nesouvisejících, a Hořejší žila slovy. „Jakmile duše nastoupí existenci, nemá jinou cestu ven než smrt, ale když mnoho duší najednou zmizí z existence, smrt nikdo neprožije. Nabízí nám možnost vyzkoušet si, jaké všechno bude, až se to usadí, a protože čas je jen jeden, v každém okamžiku buď existujeme, nebo ne, ale nepřecházíme hranici mezi existencí a neexistencí – neumíráme.“ Podíval jsem se na ni, jestli to pochopila, a pokud ano, co si o tom myslí. Jako jediný na světě jsem rozuměl její mimice, ale z nás dvou lidským emocím rozuměla ona a já měl dojem, že chce-li od nás Tyrwhitt souhlas (nebo nesouhlas), měli bychom se rozhodovat podle toho, jak by to viděly všechny křesťanské duše na Zemi – což byl spíš její obor.

Hlavu ke mně měla natočenou uchem, ne očima. Riemannovské koule jí zmizely a slepé oči skrývala pod černými brýlemi. Vedle ní seděl veliký pes v kšírovém postroji. Věděl jsem, že za okamžik už nebudu znát jméno Riemann.

Ne, samozřejmě budu – tak se jmenoval pes.

„Jsem od narození slepá, Rastigevate,“ řekla Hořejší, „ale přesto si s láskou vybavuji tvoji tvář, když jsi smutný, když se pokoušíš o vtip, když o mě máš starost. Já se té vzpomínky držím, vracím se k ní, ale stejně mi uniká. Takhle to budou mít všichni?“

„Pravděpodobně.“

„Jak po nás tedy můžete chtít, abychom se toho všeho vzdali, mistře Tyrwhitte? A jak vás Perón přesvědčil, že bychom měli?“

Tyrwhitt zase vzdychl. „Tohle bude těžší, než jsem si myslel, a to jsem si nemyslel, že to bude snadné.“ Na chvíli zadržel dech, nepřítomně si mnul pahýl palce, a pokračoval: „Muž, kterého známe jako Peróna – zvláštní pomyšlení, že skutečné jméno tak vynikajícího člověka se už nikdo nedozví –, učinil krok, o jaký ve své době usilovali Einstein, Copland i Turing. Perón konečně sjednotil hmotu a smysl v jediné teorii a díky ní dovedl smysluplně změřit smysluplnost samu – zjistit, kolik významu obsahuje náš horizont událostí, kolik významu v něm bylo dřív a kolik by ho být mohlo. Už teď vidím, pane Rastigevate, že vám z paměti mizí vědecké i logické vzdělání, že si už dlouho nepodržíte schopnosti nutné k tomu, abyste mi rozuměl. Nic tedy nenamítejte, jen bychom ztráceli čas.

Na základní úrovni věci a myšlenky jedno jsou, tedy smysl v duši a kauzalita ve vesmíru jedno jsou. Perón tenhle nepřekonatelný oříšek rozlouskl – když zůstanu tady a budu žít dost dlouho, dostanu se blízko k bodu, kterého dosáhl on, ale pochybuji, že najdu někoho, koho bych to mohl učit. Zjistil, že křesťanská Evropa udělala strašlivou chybu: když se Jindřich Šestý Anglický stal Jindřichem Prvním, králem světa, a vyhlásil, že ‚celý svět bude pod papežem nebo pod zemí‘ a jeho vzducholodi vypluly šířit Velké čištění, poskytnout evropským křesťanům prázdný svět… dělal jen to, co by v jeho době mohla udělat každá jiná civilizace… neviděl na tom nic špatného, neměl důvod se nad tím nějak zamýšlet. Pár tisíc mrtvol naložených do formalínu a na Maxwellovy prosby i nesrozumitelné knihy těch národů, které knihy měly, nebyly jen tím, co se dochovalo, ale vším, co mohl vůbec chtít uchovat.“

Hořejší se dotčeně vytáhla a řekla: „Kalífa, sultán, císař v Pekingu, v Timbuktu, v Cuzcu by se rozhodli stejně.“

„Jistě. Když se na indexovou odvoditelnost přijde dost brzy, kultura, která ji objeví, si pro sebe vyklidí svět. To už byl osud, souhlasím.“ Tyrwhitt zvedl ruce. Zapomněl, že kvůli časovým změnám Hořejší jeho gesta nevidí. Sám jsem se snažil nezapomenout jméno těch obřích kulových očí, které ji kdysi zdobily a jimiž mě viděla – Riemann se neklidně ošil. Byl starý, doprovázel ji už v době, kdy jsem ji poprvé potkal v akademii FBI, a jeho kosti jen těžko hledaly pohodlnou polohu.

„Perón tedy odhalil, že Velké čištění snížilo množství smyslu ve světě téměř na nulu, přinejmenším y porovnání s jinak možným stavem. Vy si ve svém nesmyslném světě všichni dokonale rozumíte, protože poslední otrok v antarktických uhelných dolech má s císařem v Nice víc společného, než měli v mé době dva námořníci na jednom nábřeží. Můžete si vyrazit kolem světa jakoukoli linkou a nenarazíte na jediné překvapení. Vedete války, aby bylo dost mrtvých na úpravy populací, sice velice účinně, pokud jde o zabíjení, ale s vášní menší, než vkládali za mých časů hoši do kopané. Viděl jsem záznamy vašeho Norimberského procesu, kde soudci podávají ruku obžalovanému a konstatují, že Evropa byla vhodně odlidněna. Naboural jsem se do císařských záznamů a četl rozhodnutí o hladomorech a masakrech, které měly udržet populaci na úrovni, kterou císař považoval za snesitelnou. I vy, pane Rastigevate, jste nedávno viděl něco, co ohlašovalo konec světa, a i když jste chtěl hledat útěchu v blízkosti své přítelkyně, větší starost vám dělalo, co byste musel dát do hlášení, nemám pravdu?“

„Máte. A kdybych k ní pospíchal, někdo by si mohl všimnout, že se k ní citově upínám. Za to by ji mohli popravit. Ale jak to víte? Musel jste mě sledovat.“

„Ano. Sleduji vás už nějakou dobu. Jako většina Liejtů jste vychován, abyste si nevšímal otroků. Šikovný otrok, třeba Leo, se na vás může pověsit bez obav, že ho odhalíte. U slečny Hořejší by to nešlo, protože navzdory generacím genetického výzkumu ta vaše podivná rozvrácená kultura nedokázala vytvořit třídně uvědomělého psa.“

Měl jsem pocit, jako by strhl bednění z dobře zatemněné části mé duše a vpustil dovnitř světlo. Kroutili se v ní smrdutí bílí tvorečci.

„A když neuděláme nic?“ zeptal jsem se.

„Indexovou odvoditelnost pravděpodobně žádná civilizace neobjeví, dokud ji světu nedám já, až se změny usadí. To je další kousek svobody, ve který věřím. Lidé by ji měli mít k dispozici; já jen chci, aby byli napřed dost moudří a hned ze světa nevymazali smysl.“

„To je smysl tak dobrý?“ zeptala se Hořejší.

Tyrwhitt pokrčil rameny. „Je dobré bytí?“

„Chcete, abych se vzdala toho svého.“

„Ano.“

Hořejší vstala. „Rastigevate, slyšeli jsme dost. Uvidíme, jestli myslel vážně, co říkal.“

Tyrwhitt nám v odchodu nebránil, tak to asi myslel vážně. Nevěděl jsem, kolik času nám zbývá, aby naše volba ještě měla smysl. Nechápal jsem, proč nezavolala FBI z mobilu hned v jeho kanceláři, a najednou mě napadlo: Vzpomínám si, že jednou existovaly mobily.

„Hledej telefonní budku,“ řekla Hořejší. „Bůh ví, jestli ještě máme čas.“ Pevně se do mě zavěsila – ještě nedávno to byl neobvyklý a krásný pocit, který jsem si teprve začal užívat, ale za den, za týden, za měsíc to nebude znamenat víc, než že vedu slepce.

„Řekla jsem, že si pamatuji, jak vypadáš, ale už si nevzpomenu, jak jsem to mohla vědět, a jsem…“

Trhla sebou, až mě ruka zabolela, a upadla. Sklonil jsem se nad ni, zvědav, co se stalo.

Riemann vykvikl a pokusil se zpod Hořejší vytáhnout postroj. V kožichu měl krvavou díru jako moje pěst, až pak jsem si všiml otvoru po kulce pod Hořejší uchem. Vzápětí mě něco bodlo do lýtka.

Převalil jsem se dopředu, nízko u země, část mozku mi říkala, že výstřely musely vyjít zpoza řady aut zaparkovaných přes ulici, a celý zbytek se vypnul, protože myšlenka Hořejší je mrtvá by na mě byla příliš. Někde nade mnou hvízdla další kulka, to už jsem se krčil za boulí v pruhu trávy podél chodníku mezi hydrantem a telefonním sloupem. Z nejlepší skrýše jsem vylovil jedinou pistoli, kterou Leo nenašel (když mě šacoval, nebyla to pistole, že ne?). Zahlédl jsem pohyb mezi dvěma auty a vystřelil. Odměnilo mě zasténání.

Těsně nad linii aut vykukoval vršek další hlavy, to raněnému spěchal jeho parťák na pomoc. Co nejpřesněji jsem si změřil frekvenci jeho kroku, odhadem předsadil mušku a vypálil podruhé.

Dopadlo to lépe, než jsem mohl doufat. Z nějakého mně neznámého důvodu se při příštím kroku víc napřímil a kulka mu prošla krkem. Krčil jsem se, čekal, přemýšlel: Auta. Tyhle malé vozy pro lidi se jmenují auta. Znám je celý život a to, za kterým jsou dva mrtví (snad), je Packard Thunderbird.

Riemann ještě bojoval, ale už jen kňučel, jak mu docházely síly. Chvíli se snažil vytáhnout kšír, který mu zalehla Hořejší, chvíli zas mrtvou olizoval a strkal do ní čumákem. Jinak bylo úplné ticho, jen z dálky hučely motory.

Lidi si pomyslí, že tu probíhá válka gangů. A vlastně budou mít pravdu. Vybavila se mi vzpomínka, že jsme s Hořejší byli milenci. Brzy se ta vzpomínka stane skutečností a mně se po ní bude stýskat ještě mnohem víc než teď.

Mé lýtko a má psychika závodily, kdo mě dřív podrazí.

Až moc rychle se tu vyrojí až moc poldů. Už pár sekund se nestřílelo a druhá strana musela vědět, kde jsem. Uskočil jsem stranou z úkrytu, nikdo nevystřelil. Lýtko mi zato sežehla bolest a do boty mi natekla krev, přesto jsem přehopkal vozovku. Málem jsem upadl, když se mi vyhýbalo zmrzlinářské auto (zmrzlinářské auto? Najednou jsem si vzpomněl na podobné z dětství, řídila ho – černoška? Říkala mi „hošíku“!).

Vzpomínky na mě útočily jako rozlícené vrány, ale já je odháněl. Ten, kterého jsem trefil do krku, byl mrtvý, jeho parťák to dostal mezi volná žebra a chrchlal růžovou pěnu. Rozepnul jsem mu kabát, ale nezdálo se, že mě vnímá. Měl stejnou placku jako já, ale zkratka FBI teď znamenala – a co znamenala dřív?

To je jedno. Houkaly sirény. Rozhodně jsem nakráčel doprostřed vozovky, ukázal policajtovi za volantem odznak a vychrlil na něj pár nesourodých rozkazů, aby mě odvezl k Tyrwhittovi.

Otevřel dvířka a já nastoupil. Řekl jsem mu, že federální agenty zastřelili černí gangsteři při nepovedeném zátahu na drogy, a popohnal jsem ho. Když jsme se hnali po Downing Street, převyprávěl moji verzi do vysílačky.

Vybavoval jsem si, že Brock je nějaká banka, ale to vůbec nedávalo smysl. Přišlo mi divné si uvědomovat, že osobním vozidlem jedu vůbec poprvé, a přitom řidiče pobízet slovy „je to otázka života a smrti, strážníku, tak na to šlápněte a nešetřete parou“. Už nevím, jak jsem mu vysvětlil, že nemá jít za mnou ani volat posily.

Prohnal jsem se kolem pultu a chodbou k Tyrwhittově kanceláři, Leo a Brighd se mi pověsili na paty, volali, že to nesmím, to už jsem zaškobrtl o koberec, bolest z lýtka mi vystřelila rovnou do mozku a já se poroučel k zemi. Nenapadlo by mě, že podlaha může dát takovou ránu, když měla tak krátký nápřah. Svět zhasl a už se nerozsvítil.

* * *

„Simone Rastigevate, slyšíte mě?“ Ten hlas jsem znal – Tyrwhitt.

Nepochybně Tyrwhitt. Byl to jeho hlas. Otevřel jsem oči. Nakláněl se nade mnou, jeho oči jen kousek od mých, ze židle postavené u lůžka, na němž jsem ležel.

Podíval jsem se na svoji ruku, zapíchl mi do ní jehlu. Sledoval můj pohled a řekl:

„Omlouvám se. Máte-li zvolit, jinak to nešlo. Vzpomenete si, jaké rozhodnutí jsem od vás chtěl?“

„Ano.“ Vzpomínal jsem si na hodně – na víc, než mi bylo milé.

„To rozhodnutí bohužel učinili pitomci, kteří si zřejmě mysleli, že jste přešel na moji stranu nebo jste porušil utajení nebo bůhvíco jiného, čemu uvěřili, když se všude rozpadal smysl. A než by vás vyslechli a zeptali se, co se děje, poslali na vás likvidační četu. Jsem rád, že lidský rod neskončil nadobro v téhle verzi historie; musela být velice nepříjemná. Ale teď už přecházíme hranici, my všichni a s námi celý vesmír. Každou hodinu je internet – váš tweenweb, ale to si za chvíli uvědomíte – plný nových komplikovaných dějin, na světě jsou miliardy lidí navíc a…“

Začínal mi šednout a rozpíjet se před očima. Vtom jsem si uvědomil, že se rozpíjí celý svět. Škubl jehlou v mojí ruce a já vykvikl bolestí.

„Promiňte, jinak bych vás tady neudržel. Proto jsem vás musel probudit,“ Připadlo mi, že je mu trochu špatně, a uvědomil jsem si, že vpich nebolí tolik, jak si myslí. Chtěl jsem ho uklidnit, ale mluvení mi za tu námahu nestálo.

Tyrwhitt si asi i tak domyslel, že jsem mu to odpustil, a řekl: „Kolik si pamatujete? Byl jste v šoku. Je to tři dny, co jste vpadl k Brockovi. Děkuji vám za to; policie dorazila dvacet minut nato a nešla po vás. Jak jsem řekl, v tom mezidobí jsme zřejmě prolétli hodně ošklivých minulostí.“

„Hořejší umřela,“ řekl jsem. „Dřív, než jsem se nad ni stačil sehnout a zjistit, že ji zastřelili. Chudák Riemann to také dostal, asi pak umřel, a musel z toho být hrozně vyplašený.“ Věděl jsem, jak je to úchylné a pitomé, ale nemohl jsem se přenést přes pocity toho psa.

Nějak to pro mě bylo skutečnější než smrt Hořejší… ne, jen to pro mě bylo na její smrti skutečné. „I mně bude hodně chybět.“ Podíval jsem se na něj. „Aleje to zvláštní. Pamatuji se na starý svět. Co jsme v něm dělali. Ale už cítím, jak se na mě nový svět tlačí, jak prosakuje z okrajů, jako bych si vzpomínal na úplně jiný svět, ve kterém jsem byl celý život.“

„Dlouho jste byl odříznutý od všeho kolem,“ řekl Tyrwhitt, „alespoň měřeno v časových změnách.“

„V čemže?“

„V počtu událostí. Vzpomenete si, kdo jsem?“

„Ano. Jste… Francis Tyrwhitt. Frank. Vejr Holanďan. V minulosti, kde, vlastně kdy jsem žil, jste byl… něco jako Newton nebo Einstein?“

„Víc,“ usmál se Tyrwhitt. „A kdo jsem tady?“

„Můj nejlepší student. Prokrista, jsem profesor matematiky. To jsou mi věci; pamatuji si třicet let matiky, i když jsem se ji nemusel učit.“

Zasmáli jsme se spolu, trochu smutně. Také jsem si vybavil, že Franku Tyrwhittovi se jako jedinému líbily stejné vtipy jako mně. A Hořejší.

Ta byla opravdu mrtvá a my s Tyrwhittem byli opravdu naživu, tady a… ne tady. Teď.

Bylo to bolestně neuchopitelné, jako by jedna paměť lhala a druhá byla skutečná, ale já nedokázal rozhodnout, která je která. „A vy jste teď… matematický psycholog? Něco takového existuje?“

„Už ano. Nejméně sto dvacet let. Nebo třicet jedna hodin, podle toho, jak počítáte.“ Pokrčil rameny. „A vzpomínám si na indexovou odvoditelnost, ale tak docela nevím, co s ní mám dělat. Vy si vzpomínáte?“

„Vysvětloval jste mi ji v desítkách dlouhých vyčerpávajících mailů. Je těžká. Dostanu se k ní skrze hlubinnou strukturu čísel, ale když se o to pokouším… Teď je ze mě profesor matematiky. No ano, před chvíli jsem to sám řekl.“

„Jeden z jedenácti,“ upřesnil Tyrwhitt. „Našel jsem jedenáct matematiků ochotných se mnou spolupracovat na indexové odvoditelnosti. Přesněji řečeno se jedenáctým teprve stanete, pokud budete souhlasit, protože potřebuji někoho přes teorii reálných čísel, a to jste vy. Brzy se ale budete muset spojit s ostatními deseti profesory a mnoha dalšími. Vždycky jste byl samotář.“

„Zrovna na to se pamatuji. Jestli se mám zapojit do práce, asi se budu muset stýkat s lidmi – myslím osobně. Na netu mám spoustu přátel.“

„Máte, á všechnu práci byste mohl zvládnout online. O to mi nejde. Musíte se ale dostat sem – nemyslím ‚tady‘, ale ‚teď‘ – a komunikovat a navazovat vztahy, protože jinak se vytratíte jako před chvílí, když jsem vám musel zakroutit jehlou v ruce, abych vás přivedl zpátky. Inkonzistenční princip se stále pokouší usadit situaci. Když je nás opravdu málo, nejjednodušší bude ponechat nám vzpomínky, ale my se o nich budeme bavit jen mezi sebou.“

Úplně bez souvislosti jsem vyhrkl: „Bude se mi stýskat po práci u FBI. A už mi opravdu moc schází Hořejší.“

Vyhrkly mi slzy a Tyrwhitt mi je něžně otřel kapesníkem. „Kdy se vás naposledy někdo dotkl?“

„Před vámi? Hořejší na mě občas sáhla. Musel jsem počkat, až se mě dotkne ona, protože já jsem na ni nesměl sáhnout ani ji o to požádat. Moc se mi to líbilo, ale ani to jsem jí nesměl říci.“

„Ještě si pamatuji, jak to chodilo v tom druhém čase,“ pokýval Tyrwhitt hlavou, jako by bylo velmi důležité, že si to pamatuje. „I vám ty vzpomínky zůstanou, spousta vzpomínek, jako živý sen nebo oblíbená pohádka z dětství. Taková paměť je nejstabilnější, vyžaduje nejméně energie. A než se vytratí, můžete si je zapsat a mluvit o nich s ostatními, kteří nezapomněli.“ Promnul jsem si obličej. „Nevím, jestli… víte, jak bylo hloupé nevyslovit… chtěl jsem Hořejší něco povědět, a teď nemohu ani zmínit její jméno, jedině před vámi a hrstkou…“

„Vzpomenete si, proč jste jí to nemohl povědět?“

„Jsem poškozený, nerozumím, co se děje v lidech, nevidím je správně…“

„A tak dále. V téhle současnosti začínáme chápat, jak pomoci lidem jako vy a obejít jejich problém. Tam se o to nikdo nepokoušel, protože to byl jeden ze znaků Liejta, podobně jako hubená postava, dlouhé tenké prsty, absolutní sluch a světlé vlasy. Vy jste se jí ale nemohl přiblížit, zatímco ona mohla dávat najevo, že vás chce potěšit, z úplně jednoduchého důvodu, a to…“

Začínalo mi to docházet. „Liejt. Já byl Liejt a ona Obyč. Kdybych jí řekl, co mám na srdci, a někdo by mě zaslechl, zabili by ji. Teď nejsou Liejti, nikdy nebyli, ani Obyč, všichni jsou docela…“

„Svobodní. S malým písmenem. Všechny kasty – Urození, Liejt, Obyč, dokonce otroci – zmizely a lidé jsou svobodní. Prosím, zůstaňte tady. Potřebuji další, kdo mi pomohou si pamatovat – my všichni, kdo si pamatujeme, potřebujeme ostatní, aby nám s tím pomohli.“

„Jak mám zůstat?“

„Musíte se snažit. Stýkat se s lidmi. Vyhledat ty, které znáte jen z internetu, oslovovat neznámé, chodit mezi lidi.“

„To mě bavilo, když jsem byl u FBI.“

„Tak v tom pokračujte. Využijte toho, že vás to baví. V posledních hodinách, to jste byl v bezvědomí, jste se začal ztrácet, úplně jako předtím, než jsem vám zakroutil jehlou – a pak jste se vrátil, zase vytratil, ale to ztrácení je čím dál častější a silnější.

Podle toho, co jsem stačil v rychlosti dát dohromady a co jsem si ještě pamatoval z jedné verze Einsteina, teď balancujete na ostří. Když se dostatečně napojíte, bude pro inkonzistenční princip nejjednodušší a z hlediska energie ve všech rozměrech nejúspornější nechat vás žít jako polymnemonika, to je můj termín, tedy jako člověka s vícero navzájem protichůdnými pamětmi. Ale pokud se nenapojíte, nebudete mluvit a komunikovat a zajímat se o své okolí, pro vesmír bude energeticky nejúspornější řešení odestát celou vaši existenci.“

„A proč vám na tom záleží?“ zeptal jsem se.

„Za prvé potřebuji vaše schopnosti – tato přítomnost nezná indexovou odvoditelnost, tak vám nic nebránilo se vzdělávat, navíc jste se toho tady mohl víc naučit. Takže se mi hodíte do pracovní skupiny, to je můj praktický důvod.

Za druhé chci společníka, který ví, co je skutečné. Jsem prostě sobec a chci si mít s kým povídat.

A za třetí, když už jste probuzený a citově možná lépe připravený, chci se s vámi na něco podívat.“ Otočil se ke dveřím a zavolal: „Slečno Hořejší, už se dal dohromady.“

Uslyšel jsem trýznivě pomalé zaškrábání a tupý úder. Uvědomil jsem si, že za chvíli budu vědět, co bylo od začátku špatně, co mi balancuje na ostří myšlenek. Důvod, proč jsem Hořejší kontaktoval jen… ne na tweenwebu, na internetu.

Chvíli jsem visel v bezčasí.

Škrábání zrychlilo a mně s ním zrychlovalo srdce. To už jsem se usmíval a vzpomínal, co jsem vždycky věděl. Posadil jsem se. Udělalo se mi mnohem lépe. „Tak pojď. Teď je ten čas, Ruth.“

„A co jiného by bylo, Simone?“

Se smíchem jsem vstal z postele a vykročil k ní. Tyrwhitt mě podepřel – lýtko mě ještě neuneslo – a pomohl mi jít a já mu odpustil to jeho samolibé culení, jako vždycky, jako už tolikrát.

Poprvé vydáno v online časopisu Jim Baen’s Universe v prosinci roku 2009

Přeložil Robert Tschorn