Ten člověk sice mluvil česky, ale přízvuku se zbavit nedokázal, a možná ani nechtěl.
„Tak podívej, Choloubek,“ říkal. „Dluchuješ sto padesát tisíc.“
„Já vím,“ pomalu rudl v obličeji Pavel. „Dobře vím, kolik dlužím. Vrátím to, Sergeji.“
„To slibuješ už měsíc,“ prohodil Sergej. Klopa jeho kožené bundy se jakoby mimoděk nadzvedla a dala Pavlovi pohlédnout na pažba pistole. „Zítra tady budět děsjat tysjač. Tady, na tomchle stole. V tuchle chodinu. Rozuměla?“
Cosi Pavla přinutilo kývnout hlavou. Pochopil, že dostal ještě odklad.
„A pak, každý další týden, v tuchle chodina, znova děsjat tysjač. A tak to půdě jiščo dvacetkrát.“
„Počkej, neblbni, Serjožo, vždyť dlužím jen sto padesát tisíc.“
„Jistě, vyklopil je najednou a může jít. Když po deseti tisících, celkem dvě sta.“
Sergej jako kdyby věděl, že Pavel nemá v peněžence víc než tři stovky. A přitom to začalo tak nevinně, prohrál v pokeru pár tisíc a potřeboval založit. Během večera dluh narostl na padesát tisíc, a Pavel už se v tom vezl.
Přitom vlastně vůbec nevěděl, kdo mu ty peníze půjčil, věřitel za ním posílal jen tohohle poskoka. A ten dluhy vymáhat dovedl, o tom se už mohl Pavel přesvědčit, na vlastní oči viděl, jak jinému dlužníku vyrazil boxerem čtyři zuby. Pod koženou bundou se skrývala vypracovaná muskulatura, nabitá pistole a přinejmenším jeden nůž. Pavel by za to nic nedal, že Sergej s sebou nosí i samopal.
„Dobře, zítra v osm hodin večer sem přinesu deset tisíc, ani o chlup méně.“
„No, to bych ti radil,“ odtušil Sergej, odplivl si na podlahu, vstal od stolu a odkráčel. Nechal tu Pavla samotného s jeho myšlenkami, a ty našeho hrdinu nijak nepotěšily.
Zůstal sám u stolu, v zakouřeném baru, a jedinou společnost mu dělala napůl vypitá sklenice brandy. Zadíval se na ni a před očima se mu vybavoval jediný způsob, jak sehnat požadovanou částku. Už ho to napadlo několikrát, ale teprve teď dostávala tahle myšlenka konkrétní obrysy. Benzínová pumpa na výpadovce. V noci tam slouží taková nenápadná holka, na tu stačí zakřičet a vysype mu do tašky celý obsah pokladny. Nepotřebuje ani zbraň, kde by ji taky vzal, stačí baseballová pálka. Jednu má doma, jestli se tomu kutlochu o rozměrech tři krát čtyři metry s vařičem, malou koupelnou a záchodem dá říkat domov. Tam taky visí za nájem pár tisíc, ale snad to zatím nebude tak horké. Kdyby z té pumpy káplo takových třicet tisíc, má na dva týdny vystaráno, a kdyby padesát, ještě lépe.
Pak mu došlo, že ta benzínka je dva kilometry za městem, a že se tam vlastně bude muset kodrcat pěšky, a pak nebude mít jak zmizet. Riziko je tak velké, že to ani nestojí za řeč. Na to, aby tu holku praštil po hlavě, nemá žaludek, a ona hned potom zavolá policii. Během půlhodiny ho mají, jinak to dopadnout nemůže.
Seděl tady ještě dvě hodiny a obrátil do sebe další tři sklenky, pak zaplatil a odešel. Zbyly mu dvě stovky.
Venku pršelo. S rukama v kapsách se pomalu vydal pryč z toho nešťastného místa.
* * *
Stál dlouho za sloupem a čekal, až ten mátožný dědek s mazdou natankuje a pak odjede. Ale když on si pak ještě dlouho vybíral něco v regálu a pak dobrých deset minut diskutoval u pokladny; nějak mu nechtěla fungovat platební karta.
Konečně noční host opustil prodejnu, nastoupil do vozu, nastartoval a pomalu odjel.
Pavel tu byl teď sám, pod bundou ukrýval svou dřevěnou zbraň a snažil se zpomalit tlukot srdce, které hrozilo, že mu protrhne ušní bubínky.
Měl sto chutí se otočit a zmizet v mokré tmě, pak se mu ale před očima zjevil cynický Sergejův obličej. Byl to jen mžik, ale stačilo to. Nevěděl, co je horší, mít zločince v zádech, nebo se sám zločincem stát.
Přeběhl těch sedm metrů, a jakmile automat začal otvírat dveře, vtrhl dovnitř.
Už už chtěl zařvat: „To je přepadení!“ pak ale ke svému údivu spatřil za pokladnou mladého muže v kostkované košili. Nevypadal, že by se lekl nějaké baseballové pálky.
Pohledy se střetly.
Pavlovy nohy jako by se vpily do dlaždic a v tu chvíli by byl rád, kdyby vůbec neměl tu těžkou ruku křečovitě svírající baseballovou pálku.
Pokladnímu zjevně nedalo moc práce poznat, k čemu se Pavel chystal, protože se tak trochu sehnul, jako kdyby pootevřel zásuvku.
Má tam pistoli? No to by byla polízanice.
„K-k-kafe, dám si kafe,“ vykoktal Pavel a poodešel k automatu. Házel do něj drobné plnými hrstmi, ty mu zase padaly ven a koulely se po podlaze, nakonec mu přístroj vydal přeslazené cappuccino, na které vůbec neměl chuť.
Sedl si dozadu ke stolu, zády k pokladně, ruce se mu třásly, upíjel toho horkého nápoje a snažil se být nenápadný, zatímco mladík za pultem na něj jen tak po očku číhal a měl před sebou rozevřený nějaký bulvární plátek.
Vypít a zmizet, to bude nejlepší, ale musím být nenápadný, říkal si Pavel, ale věděl, že je nápadný až příliš. Ano, je to úplně jinak. Ten pokladní se neshýbal do zásuvky pro pistoli, jen stiskl tajné tlačítko. Každou chvíli bude slyšet houkání sirény, brzy se to tu bude hemžit policajty.
Měl by utéct hned, ale jak daleko se pěšky dostane? Budou mít psy.
Pavle Holoubku, z téhle šlamastyky nevybředneš. A venku zastavilo auto. Pravda, neblikají nad tou dodávkou žádné majáčky, ale to je policajti vypnuli, aby nebyli nápadní.
Tak to jsou poslední minuty na svobodě. Příprava přepadení, to by mohlo dát bratru tak tři roky.
Trochu se ušklíbl. V base bude bezpečný před Sergejem a jeho útočnými spády. I když kdoví jestli, ruská mafie má své lidi všude. A až se dostane ven, ten dluh určitě nebude promlčený. A úroky narostou…
Slyšel, jak se rozevřely dveře, pak se ozvaly dunivé kroky na kamenné podlaze. Kdosi se k němu blížil, neodvážil se obrátit.
„Kde ty se tady bereš?“
To nevypadá na zatýkací formuli, takže to asi nebude policajt. Pavel se odvážil pohlédnout na příchozího, který se právě podobně jako on snažil rozklepanýma rukama vydolovat z automatu kelímek kávy. Byl úspěšnější než Pavel, dostal ten správný nápoj a cestou ke stolu ho rozlil jen dvakrát.
Jirka Bednář. Seděl s ním v učňáku v jedné lavici a měli ponky vedle sebe.
Pavlovi bylo hned jasné, že kamarád má taky velké problémy. Ruce se mu třásly jak starému dědkovi a nebyl schopen kloudného slova.
„Naposled,“ říkal. „Dneska jsem pro ně jel naposled. Na takový kšefty jim seru!“
„Co to máš za kšefty?“
„Dělám doručovatele, takovýho poslíčka, dyk to znáš. Něco jako pé pé el. Platěj dobře, což o to, ale“
„Jaký ale?“
Jirkův obličej vyjádřil nejvyšší stav zoufalství. Mávl rukou.
„Neptej se. Prosím tě, neptej se!“
„Hrome, to ti tam pěkně hnuli žlučí,“ projevil soucit Pavel a začínal zapomínat na své trable. Policajti, zdá se, nepřijedou, ten chlápek u pokladny má asi rozum. Čte si to své porno a o noční hosty neprojevuje žádný zájem.
„Hned ráno s tím praštím. Vrátím jim auto, ani si nevezmu výplatu, a mizím. Už pro ně nebudu dělat ani minutu.“
„Jde ti o přitom o kejhák?“
„To víš, že… No vlastně, já vůbec nevím,“ zarazil se Bednář. „To je něco takovýho zvláštního. No, je to jiný. Já pro to asi nejsem stavěnej.“
„Prosím tě, co může být tak děsnýho na doručování balíků?“
„Však si to zkus!“
Něco jako kdyby zapálilo malou louč někde vzadu v Pavlově mozku.
„Kolik si říkal, že bereš?“
„Neříkal jsem to, ale tobě to řeknu. Při podpisu smlouvy jsem dostal deset tisíc, a za každou doručenou zásilku dalších deset klacků.“
„To jsi zaměstnanej u Rotschilda, ne?“ nedůvěřivě vrtěl hlavou Pavel. Louč se měnila v pochodeň a světla přibývalo.
„Taky jsem si myslel, že je to bluf, ale platí přesně. Tak jak slíbili.“
„Tak v čem je problém?“
„Už pro ně nepojedu, ani jednou!“ téměř vykřikl Jirka, na něco si v té chvíli vzpomněl a začal se třást po celém těle. Kelímek s kávou bezděčně rozdrtil v dlani, tmavý nápoj mu vytékal mezi prsty.
„Takže po tobě bude to místo volné?“ usoudil moudře Pavel a vzadu v hlavě mu svítil kahan.
„Místo. Jaký místo? Aha, ty myslíš. Ne!“ zbledl Jirka. „Neber to!“
„Víš, já zrovna moc potřebuju peníze. Kde najdu tu firmu?“
„Tady,“ položil Jirka na stůl vizitku a jako šílenec vyběhl z obchodu. Nastartoval až na třetí pokus a pak bílá dodávka zmizela ve tmě.
Pavel zvedl bílý kartonek.
Dodavatelská firma SCYLLA, s. r. o. Adresa, telefon, to bylo všechno. Nic, co by normálního člověka vyděsilo. Bylo to v místě, to na tom bylo nejlepší.
A tak ta noc skončila mnohem lépe, než začala.
* * *
Jakmile se rozednilo a ulice ožily běžným ranním ruchem, zazvonil Pavel Holoubek u dveří společnosti s ručením omezeným SCYLLA.
„Slyšel jsem, že se tady uvolnilo místo,“ řekl hned ve dveřích, když pohlédl do očí nezdravě vyhlížejícímu mužíku, který vypadal, jako kdyby snědl puškvorec.
„Není to tak úplně jisté,“ odvětil ten člověk a Pavlovi připadalo, že skřehotá žába. Jinak ale působil solidním dojmem, měl pečlivě nažehlený oblek, zelenou kravatu a kostěné brýle se skly nazelenalé barvy. Pavlovi nepřipadalo, že by byly dioptrické.
„Jsou tu ovšem jisté okolnosti… Možná, že vy byste u nás zaměstnání získal,“ řekl žabí tvor a ťukl do klávesnice. Na monitoru počítače se k Pavlově úžasu objevila jeho vlastní fotografie, jméno a nacionále, celá osobní karta.
„Ale vždyť jsem ještě ani…“
„Jistě, jistě, své jméno jste neřekl, ale to nevadí. Jak vidíte, už o vás víme všechno. Hodil byste se nám jako řidič a doručovatel, pokud ovšem máte…“ několik cuknutí myší způsobilo, že se na obrazovce zjevil Pavlův řidičský průkaz. „Ovšem, máte béčko i céčko, to se hodí. Ale těch sedm bodů, pane Holoubek, to je za hranicí přípustného… Cože?“ Pavel pochopil, že si Žabák s kýmsi telefonuje. „Budiž, uděláme u vás výjimku,“ usmál se Žabák a Pavlovi to připadalo, že se na něj šklebí pulec.
Zdá se, že mají nouzi o pracovní síly, tohle je jen divadlo, pomyslel si Pavel. Čekal na to hlavní. Ale to nepřicházelo.
„Pracovní doba je u nás nepravidelná, podle potřeby. Prostě vám zavoláme.“
Pavlovi začal v kapse zvonit mobil.
„Ano, jak slyším, číslo máme zaznamenáno správně,“ pokračoval Žabák. Ano, přesně takhle vypadal, a protože se nepředstavil, tak si ho Pavel pojmenoval. „Předpokládám, že byste nastoupil ihned. Váš předchůdce… ehm… dal výpověď. Na hodinu, nebylo to od něj příliš uvážené, ale musíme jeho vůli respektovat.“
Tak on s tím Jirka doopravdy praštil, a to je na jednu stranu dobře.
„Dostanu… pracovní smlouvu?“ zeptal se Pavel a nepřímo tak zaútočil na finanční stránku věci. Odpověď ho trochu šokovala.
„Ne,“ odtušil zelenáč. „Pracovní poměr mezi námi je věcí důvěry.“
„Ale to potom… Zdravotní a sociální pojištění“
„To za vás budeme operativně hradit, přesně podle zákonů této země. O to starost nemějte. Plat dostanete ale jen tehdy, budete-li pracovat. Prostě dopravíte zásilku a odměna vám naskočí na účet.“
„A… Mohu-li se ptát, kolik to bude?“
„Platový výměr také nedostanete, to vám už jistě došlo. Ale dnes při uzavření pracovního poměru dostanete deset tisíc korun, pokud ovšem dopravíte první zásilku adresátovi. Tady, vidíte, peníze už jsou připsány,“ a Pavel nevěřícně zíral na výpis z vlastního účtu.
„Jak jste dostali má hesla a…“
„To je naše malé tajemství. Berte to tak, jak to je, nebo odejděte tamtěmi dveřmi, zapomeňte na nás a my vaše údaje vymažeme. Ale když dopravíte zásilku na místo určení, tak se tato částka zvýší o dalších deset tisíc. Ne, nesmlouvejte, sazby máme pevné.“
„A kdy povezu tu první zásilku?“
„Kdy to bude?“ přetáčel žabí mužík stránky na displeji tak rychle, že Pavel nestačil sledovat. Chvílemi mu ale připadalo, že ta písmena vůbec nezná.
„Ach ano, váš předchůdce poslední zásilku už nedoručil. Takže ji převezmete po něm, auto stojí naloženo na dvoře.“
„A co povezu a kam to bude?“
„Myslím, že bude nejlepší, když se nebudete starat o náklad, ostatně vůz je zapečetěn. A kam? Tady máte kartu. Zasuňte ji do navigace, a ta už vás dovede k cíli. Nebývá to daleko, někdy sto, někdy ale také pět set kilometrů.“
„A kam je to dnes?“ lekl se Pavel vyššího čísla, to by to nemusel stihnout do osmi do večera zpátky, a Sergejova pistolka by mohla znervóznět.
„No, Hrázovice, ne dál než dvě stě třicet kilometrů.“
„To mi vyhovuje,“ řekl Pavel. „Mohu tedy vyrazit?“
„Umíte jezdit podle navigace?“ zněla strohá otázka.
„Naslepo.“
„Ne, neříkejte to moc nahlas, nebo vás vezmu za slovo,“ nahodil Žabák úsměv a Pavel poprvé spatřil, že má v ústech také zuby. „Tady máte dodací list,“ podal mu úředník plastikové desky. „Přivezete mi jej zpátky podepsaný, a nenechte se odbýt. A dávejte si pozor, pokuty platíte sám. A pokud naberete ještě dalších pět bodů a přijdete tak o papíry, tak jste u naší firmy skončil.“
* * *
Když seděl za volantem a kola dodávky bzučela na hladké silnici, uvědomil si, že se nepoptal na spoustu detailů. Jak má platit benzín? Ale nádrž byla úplně plná a těch pět stovek kilometrů dneska vydrží. Nemá ani osvědčení o technickém průkazu. Ale vůz jako kdyby jeho myšlenky slyšel, pootevřela se dvířka v palubní desce a tam našel pohromadě všechny doklady. Dálniční známka byla vylepena na předním skle, ostřikovač byl plný pěnivé kapaliny a motor klapal jako hodinky, Pavel jen lehce škádlil pedál plynu.
Proti svým zvykům se připoutal a v obci dodržoval padesátku. Vůbec nestál o to, aby nabral nějaké ty trestné bodíky a pak nedej bože přišel o řidičák a tím také o tenhle dobře placený džob. A když mu v kapse zazvonil mobil, tak jej prostě vypnul, aby ho ten zvuk příště nedráždil.
Provoz byl slabý a tak trochu měl čas přemýšlet. O téhle práci už něco slyšel, a věděl, že na krátké vzdálenosti vozí řidiči tak osmdesát až sto zásilek denně, aby se to firmě vyplatilo, na větší vzdálenosti je to pochopitelně méně, ale čekal by tak asi třicet balíků nebo spěšných psaní. Ale on veze jedinou zásilku, ani neví, co to je, vůz je zapečetěný (co když se tam budou chtít podívat policajti), a nepodařilo se mu otevřít ani desky s dodacím listem; u těch měl dokonce pocit, že jsou živé a že se ho snaží kousnout.
Ale jel dál, motor si spokojeně vrněl a navigace hlásila nejen každou křižovatku, ale také místa s radary a dokonce odhalila živou policejní hlídku.
Cíl cesty neznal, nikdy o té vesnici neslyšel. Vytrvale se však blížil k těm Hrázovicím, které už vystoupily na displeji navigace jako jasný červený bod.
Právě projížděl po hrázi rybníka, nádhernou alejí, kterou zlí lidé ještě nestačili vykácet. A cílový bod se blížil, alej byla nekonečná a nikde na dohled nic jiného než voda, voda a zase voda.
„Na hrázi odbočte doprava a dorazíte do cíle,“ žvanil anonymní hlas v navigaci, a tak Pavel zastavil. Nedalo mu to a vystoupil.
Vítr se mu vrhl do vlasů a začal z nich dělat vrabčí hnízdo. Na hladině rybníka se čeřily jemné vlnky. Nikde žádné stavení, žádný jiný důkaz lidské činnosti než hráz. Rybník to byl velký, druhého břehu sotva dohlédl; z opačné strany přiléhala k hrázi bažina se vzrostlým orobincem a brodícími se čápy.
Nechápal to. Zjevně nějaký omyl, říkal si.
Nasedl a jel dál.
„Přepočítávám,“ slabikovala navigace a začínala se plašit a vyzývala Pavla, aby na nejbližší křižovatce auto otočil a vrátil se. Protože nevěděl, co počít, poslechl pokynů.
Červený bod nadále svítil uprostřed hráze rybníka. Hlas v navigaci jej důrazně vyzýval k odbočení doleva, ale kromě vody zde nebylo nic, co by mělo hmotnou povahu.
Přejel hráz až na druhý konec, zastavil na krajnici a chopil se mobilního telefonu. Vytočil číslo, které mu nechal Žabák pro případ potíží.
„Co se děje?“ uslyšel Pavel to protivné skřehotání.
Popsal mu své potíže.
„Máte navigaci?“ zeptal se Žabák odměřeně.
„Ovšem, ale…“
„Viděl jste, kde máte odbočit?“
„To ano, ale…“
„To si neumíte poradit s něčím tak jednoduchým, jako je odbočení doprava? Obávám se, že jsme se zmýlili, když jsme vám tuhle práci svěřili. Pokud zásilku nedoručíte, jste propuštěn.“
„Ano, ale přece nepojedu s autem do vody!“ vykřikl Pavel, ale pak pochopil, že Žabák zavěsil.
„Tohle je na hlavu,“ rozhodil bezmocně rukama. Měl sto chutí vydat se zpět, postavit dodávku Žabákovi na dvůr a tím s celým tímhle povoláním skončit, pak si ale připomněl Sergeje a existenci dluhu a udělalo se mu mdlo.
Sedl si za volant, otočil auto a pomalu vyjel na hráz.
„Za tři sta metrů odbočte doprava,“ slyšel ten protivný, neutrální hlas a nejradši by ho praštil do ksichtu, ale dost dobře to nešlo. Zpomalil, jel téměř krokem.
„Odbočte doprava. Odbočte doprava,“ opakovala navigace téměř do zblbnutí.
A pak ucítil, jako kdyby mu něco bralo volant z ruky, jako kdyby se samo auto rozhodlo, že tady odbočí. Zmateně přidal plyn a pak si uvědomil, že vůz skutečně odbočuje doprava a že už mezi dvěma duby musel sjet z hráze. Ale jako kdyby měl pod koly nadále pevný povrch, a tak nechal auto jet a jen se mu zdálo, že sjíždí z mírného svahu, a najednou kolem nebyla voda, ale vjezd do podzemní garáže.
„Jak jsem to mohl přehlédnout?“ říkal si, když postavil auto na vymezené stání. Přece jen mu pořád něco vrtalo v hlavě, pak ale mávl rukou.
Vystoupil a odebral se k zadní části vozu. Zajímavé, teď už ji mohl otevřít.
Bylo v ní asi deset dřevěných bedniček s čínskými nápisy; tedy Pavel si aspoň myslel, že jsou čínské, prostě to byly nepochopitelné znaky.
„Jé, hrníčky už jsou tady!“ uslyšel za sebou dívčí hlas.
Byl překvapen, a nutno říct, že mile, blížilo se k němu pohledné stvoření v rozevlátých šatečkách, které víc odhalovaly než zahalovaly, poněkud bledé pleti a zajímavé barvy vlasů. Dívala se na Pavla velkýma očima s dlouhými řasami a Pavlovi připadalo, že ty řasy jsou zelené.
„Co na mě tak zíráš?“ zeptala se a odhalila přitom pravidelné bílé zoubky. „Ukaž, co jsi přivezl.“
Pavel se konečně probral ze strnulosti, protože čekal spíš úředníka než takovéhle mládě.
„Tady… Vzadu…“ vykoktal.
„Jé, deset beden, přesně podle objednávky,“ zašvitořila dívka a začal se dobývat do jedné z krabic.
„Promiňte, ale snad až když mi podepíšete.“
Ohrnula nosík a zašklebila se.
„Tak budeme úřadovat. Hele, tamhle už jde táta,“ ukázala kamsi do neznáma.
Tam se vynořil rozložitý muž v zeleném plášti a s hubeným obličejem. Pavlovi připadalo, že má zelené rukavice, ale to jen jeho pleť měla takový našedlý odstín.
Nepozdravil a Pavla si ani nevšiml. Podíval se do vnitřku dodávky a pokýval hlavou.
„V pořádku,“ řekl.
„A co podpis?“ ptal se Pavel.
„Ty seš tu novej, viď?“
„No… Jedu poprvé.“
„Aha. Tak si pamatuj, příteli. Když já řeknu, že je to v pořádku, tak je to v pořádku. Ten dodák už je podepsaný, my sem nezavlékáme žádné lidské manýry.“
„Lidské manýry?“ vstávaly Pavlovi vlasy hrůzou na čele.
„Vando, dohlídni na to,“ odpověděl vládce domácnosti a pomalu se klátil pryč. Odkudsi se vynořili dva skřeti, kteří už zelenou kůži a dlouhé prsty opatřené vysedlými klouby ani nemaskovali. Začali bryskně vykládat bedny a nosili je pryč. Pavel byl ochoten se vsadit, že pod těmi šedozelenými kabáty mají žábry.
„A dávejte bacha, jsou tam vzácné kousky,“ volala za nimi dívka, a Pavel se musel opřít o stěnu dodávky, aby neupadl.
„Nemáš cigáro?“ zeptala se Vanda. Skřetům už nevěnovala pozornost.
Pavel si klepl na kapsu a pak si uvědomil, že nějaký čas už nekouří; vlastně nikdy nebyl pravidelným kuřákem.
Zavrtěl hlavou.
„Tak aspoň ten zapalovač kdybys mi mohl dát?“
„Jak víš, že…“ Pavel si sáhl do kapsy a vytáhl z ní plynový zapalovač.
Roztřesenou rukou jí ho podal.
Zkušeně škrtla, ale plamínek vyskočil až na druhý pokus.
„To víš, je tady vysoká vlhkost. Divím se, že se tak držíš, ten poslední, co nám dovezl krmivo pro ryby, měl potíže s dýcháním.“
„Vlhkost,“ uniklo Pavlovi. Na víc se nezmohl, ale Vanda ho neposlouchala a vedla svou.
„Táta to nerad vidí, když tady rozdělávám oheň,“ podotkla. „Jako kdyby tady mohlo něco chytit.“
Pavlovi se zdálo, že za oknem, které viděl v chodbě, do níž pomocníci odnášeli náklad, spatřil velkou rybu. Neměl nejmenší chuť se jít přesvědčit, jestli viděl dobře.
Jen počítal bedny, které pomalu mizely kdesi ve skladu.
„Opatrně!“ vykřikla Vanda, ale to už bylo pozdě. Jedna z beden vyklouzla nosiči z ruky a dopadla s řinkotem na betonovou podlahu. Nárazem se otevřelo víko, bedna se převrátila a z hromady dřevěných hoblin se vykutálelo asi deset porcelánových hrníčků. Několik se jich změnilo na střepy.
„Dyť to rozmlátíte, pitomci!“ zvýšila hlas, pak se ale sehnula a zvedla jeden hrníček. Cibulový motiv, uvědomil si Pavel.
„No není nádherný, podívej,“ kochala se Vanda tím kusem nádobí a zkoušela zvednout a přiklopit víčko.
Pavlovi bylo mdlo. Pomocníci právě vynesli poslední bednu. Zabouchl dvířka dodávky, skočil za volant a nastartoval.
„Kdy přijedeš příště?“
„Nevím,“ odpověděl podle pravdy Pavel a zatáhl okénko.
„A to mi nedáš ani pusu na rozloučenou?“ ještě stačila říct, ale to už Pavel vykroužil ladnou smyčku, otočil auto, přidal plyn a zamířil k výjezdu.
Ve zpětném zrcátku spatřil Vandu, jak mu mává. Pomyslel si, že je to sice hezká holka, ale že už ho tady určitě nikdo neuvidí.
Zdálo se mu, jako by vůz zajel do vazkého oleje, tak těžko se drápal do svahu, a pak se najednou rozsvítilo a dodávka vyjela na silnici.
Ozvalo se skřípění brzd.
„To nemůžeš koukat, kam jedeš, pitomce?“ uslyšel nedaleko a spatřil tam bílou octavii, jejíž řidič jen tak tak zastavil a nyní dal průchod své zlobě.
Pavel šlápl na plyn, dobře věděl, že nedal přednost při vjíždění na silnici, když ale přejel celou hráz, musel zastavit a vystoupit.
Doufal, že to nikdo neviděl, když za autem potupně zvracel do příkopu.
* * *
Měl sto chutí z toho místa utéct, nechat dodávku dodávkou a hodit tuhle práci za hlavu, pak si to ale rozmyslel a řekl si, že aspoň tu dodávku vrátí a vyzvedne si mzdu. Jak tak ujížděl ku Praze a navigace ho suchým hlasem vedla mezi poli, lesy a vesnicemi, začaly vzpomínky na šokující zážitek blednout a před očima mu neustále vyvstávala Sergejova podoba a v uších stále slyšel tu jeho svéráznou češtinu, a když zahnul do dvora, aby podal hlášení Žabákovi, řekl si, že ještě s tou výpovědí počká, vždyť není kam spěchat, další zásilka by tu měla být až za týden.
Když vystupoval, mrkl okem na palivoměr. Nádrž byla plná. Byl si jist, že nikde benzín nebral…
Pan Žabák moudře pokýval hlavou, nijak nerozmazával Pavlův nejapný telefonát, zato mu připomněl, aby dával přednost při vjíždění na silnici. Auto je sice pojištěno, ale je tu jistá spoluúčast, a tu by Pavel musel doplatit ze svého.
„Odkud to…“
„Odkud to vím?“ skřehotal Žabák. „To je naše starost. Vy se starejte o to, abyste jezdil podle předpisů a dopravil zásilky včas na místo.“
Pak nahlédl do kalendáře a řekl Pavlovi, ať se tady zastaví příští úterý v sedm ráno.
Večer dostal Sergej svou splátku. Ušklíbl se a prohodil něco v tom smyslu, že když se chce, tak to jde. Pavel po něm nechtěl žádné potvrzení, dobře věděl, že ten tvor má, co se týče peněz, absolutní paměť.
Dva dny seděl doma a koukal do zdi, pak ale přišel na to, že se mu neustále honí hlavou podivné myšlenky a stále měl před očima hrázovický rybník a ten chlad, co z něj čišel, a nedokázala ho zahřát ani vzpomínka na mile žvatlající Vandu, ostatně její podoba už se mu začínala rozplývat a brzy si ani nebyl jist, jestli tam vůbec nějakou dívku viděl.
Neměl do čeho píchnout, tak chodil po ulicích, ale vyhýbal se všem podnikům, kde jen zabliklo světélko hracího automatu. Měl ještě deset tisíc a ty nemínil nijak rozfofrovat, věděl, že z nich musí žít. Jak se zdá, Žabák pro něj nemá víc než jednu zakázku týdně, a to stačí tak nanejvýš na splátky Sergejovi.
Jak se blížilo úterý, cítil Pavel, že v něm stoupá nervozita, už ani nedokázal myslet na nic jiného než na to, kam ho cesta zase dovede, a v noci z pondělí na úterý nespal. Ve tři hodiny se rozhodl, že to vzdá a na tuhle práci se vykašle, ale ráno v půl sedmé už stepoval na dvoře společnosti Scylla, ovšem pan Žabák si dal na čas a otevřel kancelář přesně v sedm.
„Vidím, že jste tu včas, pane Holoubek, to rád vidím,“ skřehotal zelenáč. „Mám tady zásilku fosforu do Orlických hor. Jeďte s tím opatrně, abyste neshořel.“
„Fosfor?“ divil se Pavel. „A to se smí – vozit?“
„Smí nesmí, vy to povezete.“
„A co když mi policie bude kontrolovat náklad?“
„Buďte klidný, nebude. Pokud policie bude něco kontrolovat, tak vás. Doufám, že jste nepožil…“
Pavel zavrtěl hlavou.
„Tak šťastnou cestu,“ odtušil Žabák a zmizel.
„Minule jsem vezl hrníčky a skončil jsem v rybníce. Kam ale s tím fosforem?“ přemítal Pavel, když auto vesele vmělo a poskakovalo na hrbolaté dálnici Dl 1. Pak mu trochu zatrnulo, ale pohled do pravého dolního rohu okna ho uklidnil. Dálniční známka byla na svém místě.
Objel Hradec Králové, vydal se směrem na Dobrušku a pak dál na Deštné, a navigace ho vedla dál a dál, a už projížděl lesy, a červený bod na displeji navigace se přibližoval, a když mu ten monotónní hlas oznamoval, že má po dvou stech metrech odbočit a nikde na mapě neviděl žádnou křižovatku, tak jen doufal, že tam bude lesní cesta, ale žádná tam nebyla. A tak zpomalil, jel krokem, a opět cítil, že mu cosi bere volant z ruky a pak auto sjelo ze silnice a vjelo přímo do lesní houštiny, a vida, byla tu pěšinka mezi vysokými skalami, které se přibližovaly, bylo tu temno, že světla skoro nestačila, a pak Pavel poznal, že vlastně zajel do jeskyně, a zastavil auto pod vysokou klenbou, protože dál to už nešlo.
Byla tu tma a nebyla tu tma. Nikde žádné světlo, jen reflektory auta, pak cosi zářivého, co se přibližovalo, až se Pavel bál vystoupit, a nakonec to udělal a zjistil, že stojí tváří v tvář ohnivému mužíčkovi.
„A, konečně je tady fosfor,“ prskal ten tvor a Pavlovi se zdálo, že i ta slova hoří. Mužíček vlastně jen lehce žhnul, jen tu a tam problikávaly větší plamínky.
„Jo, plný auto,“ odsekl Pavel a otevřel skříň. Byly tam jen dvě bedničky. Pavel znejistěl.
„Ano, ano, v pořádku, přesně tyhle dvě bedničky jsem si objednal.“
Pavlovi se mihla před očima zvláštní představa mužíčka sedícího u počítače a objednávajícího přes internet dvě bedny bílého fosforu… Pak ten nápad zahnal.
Mužík hravě vyložil náklad, nepotřeboval k tomu žádné pomocníky.
„A co slivovici, vezeš?“
Pavel znejistěl.
„No, nevezu, tu jste ale… neobjednal.“
„Tak si pamatuj, že až sem pojedeš příště, mohl bys vzít s sebou dvě nebo tři lahvičky.“
„Ale vždyť…,“ nedopověděl. Představa ohnivého mužíka, který pije slivovici, mu připadala absurdní, vždyť ta tekutina musí shořet, už když si ji bude nalévat.
„Hochu, taková slivovice je jako balzám,“ huhňal ohnivý mužík a trochu se rozzářil. „No, ještě mám nějaké zásoby, ty mi pár dní vydrží. Tak příště,“ dodal mužík a podal Pavlovi nějaký předmět.
Pavel chvíli zaváhal, měl strach, že ta věc bude horká, mýlil se však. Ty tři kameny byly docela studené.
„To máš za tu slivovici, a dispečerovi o tom nemusíš nic říkat.“
„Tak čau,“ zasalutoval mužík, vzal obě bedny do podpaží a zmizel v nejbližší chodbě. Pavel měl co dělat, aby se v těsném prostoru otočil, a brzy vyjel na denní světlo. Sám byl překvapen tím, s jakým klidem tentokrát zásilku předal.
„Začínám si zvykat,“ napadlo ho, přesto se mu ale ještě rozklepaly ruce a tak na chvilku zastavil. Když se podíval, co mu to vlastně mužík dal, zjistil, že to jsou nějaké polodrahokamy.
Pochopil, že kromě oficiálních dodávek jede paralelně jakýsi výměnný obchod s komoditami, které se z nějakých důvodů objednat nedají nebo dokonce nesmějí.
Když se vrátil domů, našel na účtu opět deset tisíc korun, druhý den zaplatil Sergejovi další splátku a pak celých šest dní neměl do čeho píchnout, dokud mu Žabák zase nezavolal.
Nevěřil, jaká tu může být nuda, když si nemůže nikam večer vyrazit, a ještě větší nuda, když celý den nemá nic na práci, a byl skoro ochoten si najít nějaké lidské zaměstnání. Pak nad tím mávl rukou.
Pro jistotu si však pořídil zásoby tabákových výrobků a nějakého toho alkoholu, a také přidal pár plechovek plzeňského piva. Ten kontraband naskládal vždycky do kabiny, protože do nákladového prostoru se prostě před cílem nikdy nedostal.
A tak vozil zásilky napříč republikou, většinou z Prahy někam k hranicím, jako kdyby v Praze měl ten zvláštní svět jenom centrálu a všechny ty zajímavé bytosti (Pavlovi se příčilo myslet na ne jako na strašidla) sídlily jen v pohraničí.
Hejkalovi dovezl kamsi do Adršpašských skal nejnovější přehrávač MP3. Mimo jiné chtěl ten průzračný pán nejnovější skladby skupiny Deep Purple.
Víly v Blanském lese si objednaly to nejlepší hedvábí; bohužel zásilku dodával v noci, takže z jejich krásy toho moc nespatřil a ty dámy se střehly, aby vstoupily do záře reflektorů. Co se týče sekundárního obchodu, tak se Pavel musel stydět, že ho nenapadlo dovézt žádnou bižuterii.
Bludičky nedaleko Starého Plzence nutně potřebovaly petrolej do lampiček. Byly to staré báby oblečené v hadrech a navíc na pohled připadaly Pavlovi nějaké rozmazané.
V druhém plánu bylo třeba obchodovat s tygří mastí a ovocnými čaji.
Bílá paní Perchta bydlela na hradě Rožmberk, o čemž měl kdekdo povědomí, nikdo však jistotu. Objednala si nejnovější střevíčky na vysokém podpatku, prý jich při tom každonočním bloudění po chodbách rozedere nejméně tři páry za měsíc. Bohužel, nechtěla po Pavlovi pivo ani cigarety, ale sháněla se po nejnovějších parfémech Coco Chanel.
Permoníci v Karviné dostali nejnovější pneumatická kladiva a akumulátorové svítilny. Kromě toho se velice divili, že Pavel neveze hrací karty, prý mají děsnou spotřebu a ty dnešní už nic nevydrží.
Lesním žínkám sídlícím nedaleko Stožeckého sedla dovezl zásilku sametu, brokátu a hedvábí, a také náplasti na kuří oka; dámy však nutně potřebovaly nezralé makovice a Pavel se raději neptal na co.
Krakonoš sídlící nedaleko Rokytnice nad Jizerou obdržel zásilku tabáku a speciální dýmkové hlíny; bylo zřejmé, že své kuřácké potřeby si jinak ten důstojný pán vyrábí sám. Domníval se však, že Pavel veze, krom jiného, především křížovkářské časopisy.
Polednice, žijící nedaleko Hodonína, nutně potřebovala poslední dva ročníky bulvárních deníků; Pavel marně přemýšlel k čemu.
Poněkud znejistěl, když vezl zásilku rakví kamsi na Osoblažsko. Z příjemců, kteří se objevili až po soumraku, se vyklubali dva neobyčejně kostnatí lidé se speciálně znetvořeným chrupem. Dožadovali se krevních konzerv skupiny AB. Tady poprvé Pavel nekonverzoval a rychle z místa činu zmizel. Umínil si, že příště sem pojede jenom s česnekem.
„Tak příště pojedu někam s kosou pro smrt, nebo povezu uhlí do pekla,“ říkal si, a jen myšlenka na nesplacených devadesát tisíc ho ještě držela za volantem. Kromě platu, který jednou týdně dostával od pana Žabáka, jiné příjmy neměl, a všechny tyhle peníze hned vyklopil Sergejovi. Pak ho ale napadlo prodat ty polodrahokamy, co mu dal ohnivý mužíček, a měl zas pár týdnů z čeho žít. Ostatně ten vedlejší výměnný obchod nebyl zas tak marný, vždy na oplátku dostal něco, co prodal za mnohanásobně vyšší částku.
A pak zas jednou měl Pavel jet do Hrázovic, a vybavil se na tu cestu dvěma kartony cigaret nejdražších značek, deseti zapalovači a k tomu z vlastní iniciativy přidal ještě pár lahviček parfému.
Jistě, tam jezdil nejraději, protože Vanda mu padla do oka hned při první návštěvě. Ten parfém se velice hodil, ale Pavel jí ho předal osobně. Určitě nebylo nutné, aby o tom věděli všichni.
Ona vlastně vůbec nevypadala jako vodnice. Byla to docela pohledná ženská, spíš děvče, a nebylo jí víc než dvacet, pokud ovšem vodníci dospívají stejně rychle jako lidé. Parfém jí předal jako dárek a nic za to nechtěl. Byl za to odměněn úsměvem a pozváním na krátkou procházku po březích rybníka, který měl v podvečerním světle zvláštní kouzlo.
Byla to milá a vzdělaná dívka. Jak se ukázalo, navštěvovala normální lidskou školu a nikomu nebyl podezřelý její zvláštní původ. Pavla maně napadlo, jak by se na to asi tvářil její přísný otec, kdyby přišel s kyticí a požádal ho o Vandinu ruku. Zatím k tomu měli ovšem daleko.
Tenkrát měl štěstí a na Hrázovice docházelo dost často, s odjezdem nikdy nepospíchal a Vanda si na něj vždycky udělala čas. Už jí nevozil parfémy, chtěla knihy. Bylo to milé, zejména proto, že si je vlastně kdykoli mohla sama koupit, na rozdíl od sortimentu, které Pavel dodával jejímu otci.
Jednou Vanda vyzvala Pavla, aby si šel prohlédnout jejich království. Bránil se, protože se bál, že se namočí, a tak Vanda sama skočila z hráze do vody a za ruku ho vzala s sebou.
Byl to sice rybník, ale vypadal teď úplně jinak, než se jevil z druhé strany, a také úplně jinak, než se jevil potápěčům. Ten svět se vlastně podobal nádhernému akváriu, prosvětlenému ze všech stran, s průzračnou vodou a rybkami poletujícími nad hlavami lehce jako motýli. Pavel nad tím kroutil hlavou, z hlediska přírodních zákonů mu to nějak nevycházelo, domníval se, že je za tím nějaká holografie, dostalo se mu však vysvětlení, že takto je to zcela přirozené.
„Kdybys věděl, jak táta nerad chodí tam, nahoru,“ a ukázala k nebi, tedy k hladině. „Říká, že v tak ošklivém šedém a chladném světě by nechtěl žít.“
„A tady není chladno?“ chtěl namítnout Pavel, ale pak pochopil, že tu chladno vůbec není, a že ten žabinec a okřehek a rákos a další vodní rostliny tvoří kolem nádhernou zahradu.
„Ne, teď tu chladno není, je léto. Víš, trochu horší to je v zimě, když oblohu sevře led a rostliny odpočívají a ryby se dají do spánku. Pak ani tady není hezky. Víš, raději bych žila někde na jihu, v teplém moři.“
„Tobě nevadí slaná voda?“
„Ty to pořád bereš z lidského hlediska. Na vodě přece vůbec nezáleží. Můžeš tady dýchat.“
Pavel se tomu divil, ale přikývl.
„Je to úplně jinak, než si myslíš. Je to jiný svět, a vy lidé to nikdy nepochopíte. Táta by se zlobil, kdyby věděl, že jsem tě sem vzala. Ale já jsem nechtěla, abys mě považoval za nějakou vodní žínku podobnou studené rybě, tak jak si to maloval Dvořák v té své opeře. My jsme jiní.“
A Pavel ani nevěděl, jak se to stalo, když se jejich ústa setkala v polibku.
Rozesmála se a utíkala před ním. Honili se průzračnou zahradou plnou květů, a Pavel tak prožil jeden z nejkrásnějších dnů.
Když sem přijel za týden s nákladem porcelánu, zeptal se vážně Vandy, na co její otec ty hrníčky potřebuje.
„A ty si opravdu myslíš, že topíme lidi?“
Pavel pokrčil rameny. Nevěděl to, ale červík pochybností v něm hlodal.
„Neznám natolik historii našeho rodu,“ řekla Vanda. „Vím jen, že tatínek je vášnivým sběratelem a ty hrníčky si objednává až v Číně a Japonsku. A pokud si myslíš, že do nich schovává dušičky? Kde by se tu vzaly. Vždyť sám vytahuje z vody lidi, podívej, tamhle má záchranné pásy.“
A pak mu svěřila malé tajemství. Ukázala mu katalog jedné realitní kanceláře. Na obrázku byla vila s bazénem a velkou terasou, těsně u malé kouzelné zátoky, v subtropickém háji.
„Tak tahle vila je k mání za dvě stě tisíc eur,“ říkala. „Tam bych chtěla žít.“
„Kde to je?“
„Na Mallorce.“
„Jistě, blízko vody.“
„Ale ano, jinak to nejde, to přece víš. Jenže,“ dodala smutně, „kde na to má jeden vzít?“
A Pavel se nechtěl ptát, jak to vlastně funguje s ekonomikou a kde berou vodníci a vůbec ty ostatní bytosti z tohoto světa peníze. Ale nějak to dělají, to je jisté, a připomněl si, že permoníci jistě těží drahé kameny a mohou třeba kutat i zlato, ale myšlenka, že by víly pracovaly v ekologickém hnutí, mu připadala až příliš absurdní. Byl rád, že vždy najde dalších deset tisíc na účtu.
* * *
Jednoho dne ráno, když si Pavel vyzvedával u Žabáka zakázku, si ho ten pán pozval do kanceláře. Řekl mu, že mu právě uplynula zkušební doba a že se ve službě neobyčejně osvědčil. Dostane se mu proto nikoli vyššího platu, to zase ne, ale přece jen bude mít jisté úlevy, a tak se Pavel dověděl, že jeho vůz má ode dneška automatickou navigaci. Stačí nastavit cíl a auto se samo rozjede, nebude muset řídit a dávat pozor na dopravní značky a silniční provoz, a klidně bude moci za volantem třeba spát.
„Ale prosím vás, nedělejte to. Lidské policejní hlídky jsou někdy zbytečně vlezlé.“
A tak si to Pavel vyzkoušel, a zjistil, že auto pracuje k jeho plné spokojenosti, jede přesně podle předpisů, odbočuje, kde má, a dokonce že se před ním semafory přebarvují z červené na zelenou a zvedají se závory.
Pak se ale obchod nějak zadrhl. Pavel ještě dlužil Sergejo vi asi 40 000 korun, a jeho cesty byly stále řidší, jako kdyby i jiný svět zasáhla hospodářská krize, navíc se stávalo, že měl spojených několik zásilek najednou, jel třeba na čtyři místa a dostal za to zaplaceno jako za jednu cestu.
Ale nestěžoval si, dluh postupně umazával a Sergej se jen šklebil, i když si tu a tam přirazil nějaký ten úrok. Nelíbilo se mu, že Pavel brzy vyklouzne z jeho tenat, ale nemohl s tím nic dělat.
Nejhorší na tom bylo, že se na jeho cestách přestala objevovat adresa Hrázovice. Docela už si zvykl na ta hezká odpoledne s Vandou. A teď si uvědomil, že neví, kam by jí napsal, a dokonce mu nedala ani číslo mobilu. Vždyť ani neví, jaký v tom rybníku je vlastně signál, a jestli vůbec.
A trvalo to dlouho a Žabák se dokonce nechal slyšet, že by rád rozdělil Čechy na dva rajóny a shání tedy dalšího řidiče. Jemu by přenechal jih a Pavlovi sever. Proklatě, zaskřípěl Pavel zuby, proč to neuděláš obráceně. Ale ovládl se, nesmí mu zavdat žádnou příčinu, aby ho nedej bože vyhodil, ještě pořád dluží Sergejovi nějaké peníze.
Ale Vandu prostě musel vidět. Co když si děvče myslí, že na ni zapomněl, nebo, což je horší, co když už na jih jezdí nějaký floutek a začíná jí blbnout hlavu.
A tak jednoho dne po poledni, když rozvezl zboží, vypnul automatickou navigaci a vydal se do Hrázovic. Nic tím neporušil, protože se nikdy nezavázal, že nebude vůz používat k soukromým účelům, a benzín byl ochoten nahradit. Dokonce by rád hned palivo doplnil, ale ručička ukazatele palivové nádrže ukazovala pořád plno, takže se rozhodl odložit to na zpáteční cestu.
Jel asi dvě a půl hodiny k jihu, a pak si uvědomil, že to asi nebude tak jednoduché. Kde vlastně jsou ty Hrázovice? Vždy zatím jel podle navigace, ale protože teď nevezl zboží, nechtěl přístroj vůbec naskočit. Nikdy se moc se o rozcestníky nestaral. Cestu si tak pamatoval jen letmo. Pravda, poznával to tady, ale bloudil kolem rybníků ještě asi půl hodiny, než s uspokojením zjistil, že jede po správné hrázi.
Jak že to říkala ta navigace? Uprostřed hráze odboč doprava. Jistě, ona mu vždy násilím stáčela volant, takže v tom nebyl žádný problém, teď jen najít to správné místo.
Poznal by je i naslepo. Nic po hrázi právě nejelo, a tak bezstarostně odbočil, na tachometru měl v té chvíli dobrých pětadvacet.
Takový náraz nečekal. Auto se prudce propadlo, před čelním sklem vystříkly gejzíry vody. Pak se vůz zastavil. Bolestivě se udeřil o volant; bezpečnostní pásy neměl zapnuté, prostě už si zvykl na to, že se mu nemůže nic stát a že ho policie prostě stavět nebude.
Pak pochopil, že se auto potápí a dovnitř se kvapem hrnula voda. Měl štěstí, protože se mu v poslední chvíli podařilo otevřít dveře. Vyskočil a ke svému úžasu nebyl ve Vandině úžasném světě, ale potopil se do bahnité vody rybníka. Několika tempy se dostal ke břehu a těžko se vydrápal na hráz, právě ve chvíli, kdy se auto definitivně potopilo; u hráze bylo hluboko.
Když se octl na silnici, první, co spatřil, byl blikající majáček. Uniforma, která se k němu blížila, mu podávala jakýsi přístroj, a vzápětí se měl dovědět, že ho ta legrace bude stát šest bodů. Nebezpečný způsob jízdy, nesprávné předjíždění, jízda v protisměru, nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky, a ještě asi šest dalších přestupků.
Do týdne mu přišel soudní výměr, kterým se mu ukládá pokuta ve výši deset tisíc korun a navíc má zadržen řidičský průkaz na dobu jednoho roku. Ovšem, překročil dvanáct bodů…
Dva dny strávil doma a pil jedno pivo za druhým. Blížil se termín, kdy má zaplatit Sergejovi další splátku. Zjistil, že tu poslední jízdu mu Žabák nezaplatil, přestože všechno zboží řádně doručil. Asi v tom bude to utopené auto, pomyslel si, ale pro ně přece není problém to auto dát nějak dohromady.
A tak šel za Žabákem. Jestliže ho před několika týdny vítal ten muž s úsměvem, teď připomínal kamennou sochu. „Ovšem, ovšem, pan Holoubek. Zklamal jste, víte to?“
„No, já ten benzín uhradím,“ řekl Pavel, čímž uznal to menší zlo.
„Vůbec nejde o to, že jste se vydal služebním autem na soukromý výlet,“ pokračoval Žabák. „To by se dalo s přimhouřením oka odbavit malou důtkou.“
„Tak o co jde?“
„Vy jste ale přišel o řidičský průkaz, nemýlím-li se.“
„No, každý jednou udělá chybu.“
„Jistě, ale tím pádem nejste způsobilý, abyste dál pokračoval v tomto zaměstnání. Zatím padlo rozhodnutí, že dostanete plat za poslední jízdu, a tím vše uzavřeme. Nebudeme na vás požadovat náhradu škody.“
Pavel byl bledý jako stěna a nebyl schopen slova. To je akorát na tu pokutu, ale co jeho dluh?
„Ale… Ale já potřebuju prachy. On Sergej, totiž…“
„Na to jste měl myslet dřív. Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ale jiné cesty není.“
„Ale vy nemáte žádnou náhradu!“
„Mám, nemám, co vám na tom záleží. Vyjezdit nemůžete.“ Pavel ani nevěděl, jak se octl na ulici.
Večer našel na účtu peníze a okamžitě je poslal státní správě. Od pokuty chtěl mít pokoj co nejdřív. Pak zašel za Sergejem. Chtěl s ním dohodnout pozastavení splátek, ale když se podíval na ten odulý ksicht, přešla ho chuť si cokoli s ním dohadovat.
Druhý dne šel na úřad práce, kde nebyl už víc než půl roku. Celkem zbytečně, volné místo pro něj nebylo, pokud nechtěl dělat zametače. Tím by si sice vydělal na živobytí, aspoň na to nejnutnější, ale na splátky Sergejovi nikdy.
Měl týden čas, než se Sergej znovu ozve.
Z nedostatku lepších nápadů odjel stopem do Hrázovic a procházel se kolem rybníka. Vzpomněl si na chvíle, kdy tady šel s Vandou, i to počasí jako kdyby bylo tenkrát nějak pohodovější. Dnes bylo sychravo, z olověně šedé oblohy tu a tam ukáplo a foukal protivný vítr, zalézající pod kůži. Našel místo, kde s Vandou vstoupil do rybníka. Tam se zastavil a chvíli čekal; doufal, že ho odtamtud zezdola dívka uvidí. Nic se nestalo. Chvíli házel na hladinu žabky, ale bylo to zbytečné.
Svlékl se a zkusil vlézt do vody. Byla mokrá, studená a bahnitá. Zkusil Vandu zavolat, ale pak poznal, že je tady jen kormoránům a rybám pro smích.
Přespal v lese v krmelci a ráno odcestoval zpět do Prahy. Večer sebral celou hotovost a statečně se vydal do herny. Ráno prohrál všechno, co měl, a k tomu dalších sto tisíc, které mu Sergej laskavě půjčil. Teď ho měl ten mafián v hrsti.
„Tak vidíš, Choloubek, já dostal tebe. Ty saplatit. Najednou, žádná splatka. Ponimaješ. Já čekám. Odnu nedělju.“
V hotovosti, to znamenalo, že se musí zapojit do nějaké akce organizované Sergejem. Při nich šlo jak o kriminál, tak o život.
Jen přikývl a zmizel v ranním kuropění.
* * *
Sám nevěděl, co počít s časem. Měl se Sergejovi hlásit v sobotu odpoledne, buď s penězi, nebo jít s kůží na trh. První neměl, do druhého se mu nechtělo.
Když si pak vzpomněl na Sergejovy metody a jeho zbraně, pochopil, že na vybranou opravdu nemá. Ledaže by šel rovnou na policii a Sergeje udal, ale on na něj vlastně vůbec nic ještě neví.
Byli tři. Sergej u toho nebyl, ten si přece nebude pálit prsty. On vše řídí z pozadí a pak inkasuje peníze.
Pavel se neptal těch dvou ztracených existencí, co je naloženo v tom pick-upu, který měl řídit. Vyjížděli z periferie, ze skladu dávno zaniklé firmy. Budovy byly na spadnutí, okna vytlučená, všude prach a nepořádek. Ty dvě bedničky byly zcela nové, každá mohla vážit asi třicet kilo. Dalo se snadno domyslet, s čím se tady obchoduje.
Jeho společníci byli ozbrojeni. Mluvili česky, ale byl to zvláštní žargon. Pavel si domyslel, že takové mluvě se člověk naučí ve vězení, a byl si skoro jist, že už tam má připravený kavalec. Doprovod měl pistole, Pavel jen holé ruce. Znal však cíl, malé město v jižních Čechách, nedaleko hranic. Měli zastavit na smluveném místě a počkat na signál.
Pavel pochopil, že jde o pašování do Rakouska. Bylo riskantní vozit podobné zboží přes hranice.
Nemohl řídit.
„Proč mě tedy s sebou vezete?“ ptal se.
„Budeš dělat zeď,“ dočkal se suché odpovědi. Vše se dovíš až na místě.
Pokynuli mu, aby vlezl do úložného prostoru, a zabouchli za ním dveře. Neviděl ven, okna byla zabílena, a dveře zevnitř nešly otevřít.
Pavla napadlo, že tohle nebude pašování, to bude poprava. Pochopil, že byl zbytečně důvěřivý. Sedl si na jednu z bedniček. Vůz se rozjel.
Napřed drkotal po mizerných cestách, potom na dlažbě předměstských uliček a nakonec se pneumatiky rozezvučely ve vysokém rytmu na dálnici. Je to jasné. Průhonice, Mirošovice, Benešov, Votice a dál a dál…
Jedou rychle. Až zbytečně rychle, říkal si Pavel, tohle auto na to není stavěné, a silnice už vůbec ne.
A ani se nedivil, když se kola octla ve smyku. Auto do něčeho narazilo, a ti dva vpředu chvíli sprostě nadávali, když se auto kutálelo.
Pavel byl několik vteřin jako v mlýnici, mamě uhýbal bedničkám, pocítil těžkou ránu do hrudi a do ramene, a pak se ten kolotoč zastavil.
Chvíli zděšeně oddechoval, pak poznal, že je celý.
Jedna z bedniček se otevřela. Pavel ve tmě nahmatal plastikový sáček plný nějakého prášku. Mohl si být jist, že to nebyla sádra, na to už viděl dost kriminálních filmů.
Vylezl okénkem. Světla vozu svítila. Řidič ležel uvnitř a naříkal. Druhý muž se povaloval venku v kuželu světel, zjevně nebyl připoutaný a vyletěl předním sklem. Nehýbal se.
Pavel za sebou slyšel zvuk brzd a pak sirénu. Policie.
Usoudil, že bude nejlepší zmizet. Řidič a jeho pomocník jsou na místě, Pavel jim nepomůže, a přiznat se, že byl v jejich společnosti by se mu nemuselo vyplatit. Zmizel v lese, za chvíli se mu světla reflektorů ztratila.
Nikdo se nemusí dovědět, že tady byl, a ti dva to neprásknou.
Nevěděl, kde je, ale naštěstí svítil měsíc a tak v lese nebloudil. Když se rozednilo, uviděl nedaleko městečko. Uslyšel houkání lokomotivy, vede sem železnice. Snadno se dosud dostane.
Toulal se zatím městem. Domů se mu nechtělo, tam ho najde Sergej a bude po ptákách. Klidně mu řekne, jak to bylo, on sám za nic nemůže. Ale bude to znamenat, že ho Sergej brzy naveze do další akce. Jak se jen toho chlapa zbavit, přemýšlel. Kromě vraždy ho nic nenapadlo, ale to nebyl způsob, kterým by chtěl řešit své problémy.
Bylo hezké babí léto. Sluníčko určitě vyhnalo rtuť teploměru přes dvacet. Teď mohl sedět u rybníka v Hrázovicích.
Všechno mamo. Bez řidičského průkazu si neťukne. Policajti mu ho vrátí za rok, a to bude muset nejdřív dělat znovu řidičské zkoušky a pak ještě jít na psychotesty.
Co když Vanda mezitím zapomene, nehledě k tomu, že tuhle práci mezitím určitě dostane někdo jiný. A to má Pavel doma ještě zásoby bižuterie pro víly z okolí Kletě a tygří mast i ovocné čaje pro bludičky, které svítí v údolí Úslavy nedaleko Plzně.
Má to zahodit? Neví, ale včera si uvařil jeden ten čaj a nebylo mu po něm dobře. Kdoví, co ty bludičky vlastně pijí, tu bahnitou vodu z polí určitě ne. Jistě, jsou tam prameny, a tam může být ten čaj chutnější než z té břečky, co teče z vodovodu.
A tak se přistihl, že daleko víc myslí na ztracenou příležitost než na to, co ho čeká v sobotu večer. A dobře věděl, že Sergejovi nikdo neuteče.
Najednou uslyšel pláč. Bylo to v takové pusté ulici, ani nevěděl, jak se tam dostal. Snad ještě nikdy tady nebyl.
Plakalo dítě, docela malé a bezmocné. Tomu kloučkovi nebyly víc než tři roky.
„Copak, ztratil ses?“ ptal se Pavel.
Kluk, jak už to bývá, neodpověděl, ale přestal plakat a podíval se přímo na něj. Měl takové zvláštní oči. Takový pohled už jsem někde viděl, řekl si Pavel. Ale – to přece není možné, aby tady…
Hned poznal, co kluk potřebuje, vzal ho do náruče a pospíchal s ním na náměstí.
Ale v hlavě se mu honily jiné myšlenky. Věděl, jak je současná společnost doslova vyplašená z pedofilů, kteří jako by v minulosti nikdy neexistovali, ale teď se jich vyrojily díky novinářům tisíce. Co když ho někdo viděl, jak odnáší cizí dítě?
Pak už to má zpečetěno a nikdo ho z vězení nevysvobodí. Ale ten kluk potřebuje pomoc, a zdá se, že on jediný ví, jak to přesně udělat.
Na náměstí byla kašna, o ní Pavel věděl. Starobylá, z třináctého století. Dodnes v ní tekla voda, i když sochy byly jen repliky originálů a voda pocházela z vodovodu a ne z pramenů.
Kluk se mu doslova vytrhl z náruče a skočil do vody. Vzápětí zmizel pod hladinou.
„Člověče, co to děláte? Proč to dítě házíte do vody?“
„Lidi, pojďte sem, to je nějakej blázen!“
„Pomozte mi to dítě vytáhnout! Vždyť se utopí.“
Dav se sbíhal, ale trochu jinak, než se Pavel obával. Lidé se ho chystali lynčovat za to, že poskytl děcku první pomoc, ale jak jim to má vysvětlit?
A najednou, z téhle strany Pavel pomoc nečekal, běží kdosi po kamenném okraji kašny a on to je ten malý klouček, a hlasitě volá:
„Děkuju, strejdo!“
Zdá se, že už Pavla někdy viděl, i když ten si na nic nepamatuje.
A co lidé? Pomalu se rozestupují, protože všichni vidí, že chlapec je úplně suchý…
„Tak kdo řekl, že to dítě někdo hodil do vody?“ A hněv davu se obrací proti očitému svědku, který vlastně za nic nemůže, a Pavel s malým vodníčkem na sebe spiklenecky mrkli.
Ani jeho matku, která se za chvíli objevila, Pavel nikdy neviděl. Ale měl sto chutí zeptat se jí na Vandu, tušil, že vodníků v Čechách není zase tolik, aby se navzájem neznali, ale než se vzpamatoval, byl na náměstí sám a nikdo si ho už nevšímal.
Tak je zase sám se svými zlými myšlenkami, ale neuplynula ani hodina a zazvonil mu v kapse mobil.
„Soudím, pane Holoubku, že bychom to s vámi mohli ještě zkusit,“ zněl skřehotavý hlas. „Dostavte se ke kanceláři firmy Scylla v sobotu dopoledne, něco s tím uděláme.“
Vyrazil na nádraží a nasedl na vlak. Měl hned lepší náladu, a nezkazil mu ji ani Sergej, který mu telefonicky přikázal být zítra opět k dispozici. Teď už s ním přece jen může jednat z jiné pozice.
* * *
Tak vida, ono to nějak jde, říká si Pavel. Přemýšlí, co v tom asi bude za černotu, ale přece jen už se cítí lépe.
„Donesla se nám zpráva, pane Holoubku,“ povídá Žabák, který v sobotu ráno nasadil přece jen přívětivější tón, „že jste rázně zasáhl, a to i proti tlaku veřejnosti, ve prospěch naší věci. Myslím tu událost u kašny. Z toho důvodu bylo rozhodnuto vám podmíněně přerušit výkon trestu.“
Kdopak to asi rozhodl, jaká komise? Nebo jen tenhle Žabák? Kdoví, jestli nakonec on není celá firma? Ale je jedno, jak se to stalo, ale přesto se musí zeptat:
„Děkuji vám, pane, jste velice laskav. Ale, víte, jaksi, řidičský průkaz…“
„Stačí vám tenhle?“ ptal se Žabák. Pavel poznal svůj řidičák.
„Jak jste…“
Zarazil se. Možná bude lepší na nic se neptat.
„Převezměte, prosím, zakázku. Tady máte dodací listy a tady jsou klíče od vozu,“ povídá Žabák a dělá, že nic neslyšel.
Snad jsem to nepopadl příliš dychtivě, řekl si Pavel, když už seděl za volantem. Nervózně listoval dodáky, byly čtyři.
Srdce se mu rozbušilo rychleji, když zjistil, že tam má taky cestu do Hrázovic.
Mohl by odjet hned, ale usoudil, že bude lepší, když si ještě vyřídí tu záležitost se Sergejem. Prostě mu poví, že už má zase práci, a že těch sto tisíc srovná do půl roku, řekne, že mu namísto sta tisíc zaplatí dvě stě, to je přece úplně jedno. A pak už bude jen sekat dobrotu, aby se z rukou toho mafiána co nejdříve vyvlékl.
Zastavil nedaleko. Na autonavigaci navolil Hrázovice. Kdyby se za ním Sergej nebo jeho soukmenovci hnali, prostě jen sedne za volant a zabouchne dveře. Auto se dá do pohybu a oni už na něj nemohou. A i kdyby za ním jeli, v Hrázovicích se jim ztratí v rybníce a kdyby za ním vjeli, tak se jen vykoupou. A v rybníku už to bude jednoduché, protože všechny ty bytosti má na své straně.
„Tak vida, Choloubek,“ uvítal ho Sergej svou svéráznou češtinou. „Prachy na ruku!“
„Počkej, Sergeji, nemám, ale zaplatím.“
„To už si žvanil posledník,“ přerušil ho prudce Sergej. „Nechci slyšet nic jinýho. Celou akci ty smrviz. Jeden mrtev, druhej v base. Ještě še nespíval.“
„Zaplatím čtvrt milionu!“ vyhrkl Pavel.
„Tak, čtvrt miliona a do kdypak, vzácný Choloubek?“
„Za rok, možná dřív.“
„Tak za rok?“ zakabonil se Sergej. „Ne, ty saplatíš chnet!“ a v Sergejově ruce se objevila pistole. Pravda, nikdo na ulici ji nemohl vidět. Sergej měl zbraň schovanou v rukávu, ale Pavel o ní věděl.
„Tak naval, co máš!“
„No nemám, vždyť víš.“
„Ale máš, jak vidím,“ ušklíbl se Sergej. „Pržijel jsi jako lord, máš dodávka auto. Tak davaj klíče.“
„Jak – klíče?“
„No od tocho auta. Já si vemu auto, tím smažeme dluch. A ty si to vyržídit s tou divnou firmou, pro kterou jezdit.“
„To přece nemůžu, to ne,“ namítá Pavel, ale ruka s pistolí se blíží, a tak roztřesenou rukou podává Sergejovi klíče od vozu. Ten po nich chňapl, vítězoslavně si je prohlédl, a pistole zmizela.
„Tak se mi to líbí, Choloubek, tak se mají platit dluchy.“
„To auto stojí nejmíň milion!“ namítl Pavel.
„Tak máš u mě pržedplacenou ještě jednu chru,“ řekl Sergej, odemkl vůz a sedl si za volant. Zabouchl za sebou dveře a nastartoval. Auto zamířilo k nejbližší křižovatce a po jedné minutě je Pavel ztratil z dohledu.
* * *
Tak to je fiasko, říkal si Pavel. Proč já, blb, jsem se na Sergeje nevykašlal úplně. Proč jsem nejel rovnou do Hrázovic, tam jsem se mohl poradit, co s tím chlapem udělat, oni by už věděli, jak mě zbavit dluhu. A já nechám ještě dodávku!
Přemýšlel nad tím, co se stane, až někdo otevře ložný prostor a podívá se, co je v krabicích, je jich tam jen pár, pět nebo šest, a samé běžné zboží, ale přece jen má ten porcelán pro někoho velkou cenu. A co ho také štve jsou ty drobné dárky, ty ovocné čaje, bižuterie, tygří mast, a to chtěl ještě koupit lahvičku becherovky. Teď už opravdu nebude nic.
On to auto jednou utopil a podruhé si ho nechal ukrást, teď s ním Žabák určitě zamete.
Ležel pln zlosti doma na kanapi a upíjel z poslední lahve, kterou doma našel. Byl to Fernet Stock, který se jen tak neředěný vlastně ani pít nedal, ale Pavlovi to bylo jedno.
Ani se neuvědomil, že z toho žalu usnul.
Probudil ho zvonek. Hlasitý, neodbytný.
Nemohl se zorientovat, protože byla tma. Když rozsvítil, poznal, že spal skoro do půlnoci. Ale kdo to může tak pozdě vyzvánět?
Jen doufal, že to není Sergej…
Čekal všechno možné, jen ne to, co uviděl za dveřmi. S malým kufříkem v ruce, v lehkém paletu, prostovlasá tam stála Vanda.
Chvíli nebyl schopen slova.
„To… To jsi ty?“ vykoktal.
„Jistě, jsem to já, kdybys trochu ustoupil, tak bych docela ráda šla dál.“
Omluvil se, ale jinak stále ještě nebyl schopen vydat ze sebe souvislou větu.
„Rychle, kde tady máš koupelnu?“
Ukázal na dveře.
„Vida, je tam vana, výborně,“ začala se svlékat. „Jela jsem čtyři hodiny autobusem. Strašný sucho, nikde žádná voda. Jistě to chápeš.“
„No, ano, ovšem, rozumím. Ale ty se přece nepotřebuješ svlékat, když lezeš do vody?“
„Někdy ano,“ hodila po něm zvláštní pohled. „Nebo proti tomu něco máš?“
„No, vlastně ne,“ řekl rozpačitě.
„To jsem ráda,“ řekla a otevřela oba kohoutky. Voda začala natékat do vany tempem obvyklým pro starý panelák.
„A nekoukej na mne tak hladově a pusť si televizi. Myslím, že tě budou velice zajímat noční zprávy.“
Pokrčil rameny, ale poslechl ji. Připadal by si trapně takhle, ve dveřích koupelny, jak hledí na koupající se dívku, která si právě dopřávala lázně plnými doušky.
Hned třetí zpráva byla ta pravá.
„Ke svérázné dopravní nehodě došlo dnes u Hrázovic na Třeboňsku. Dodávkový vůz řízený cizím státním příslušníkem sjel bez zjevné příčiny z hráze do rybníka a potopil se. Než přispěchali na pomoc hasiči, řidič vozu utonul.“
„Vando! On… On Sergej sjel do rybníka. Tam, kde já… ale…“
Přemýšlel, jak se to mohlo stát, pak si uvědomil, že vlastně nastavil vůz na autonavigaci. První cíl Hrázovice. Od toho okamžiku, kdy Sergej otočil klíčkem, převzal vládu automobil. Sergej nemohl dělat nic. Ani otočit volantem, ani přidat plyn, ani přibrzdit, ani vyhodit blinkr. A vystoupit? No to už vůbec ne, Sergej přece nevěděl, jak tu navigaci vypnout. A na hrázi vůz poslušně odbočil vpravo. A Sergej nebyl ten pravý, kdo měl zboží dodat…
„Drahý, můžeš sem na okamžik?“ slyšel Vandu.
„Jistě, ale… Ty jsi ve vaně.“
„Už ne, potřebuji utřít záda. Přitom ti povím zajímavou historku.“
Přistoupil k ní váhavě a jen lehce použil jediný čistý ručník, který doma našel.
„Víš, já jsem dneska koupila tu vilu na Mallorce, co jsem ti ukázala v tom katalogu.“
Pavlovi upadl ručník.
„Vilu? A za co prosím tě?“
„Neumíš si představit, kolik ten chlápek, co přijel tvým autem, měl s sebou peněz. V nejrůznějších měnách. Podělili jsme se o ně, já jsem si vzala všechna eura a hned jsem zajela do té realitky. A pak mi ještě zbylo na autobus do Prahy. Tak, Pavle, a teď mi řekni,“ otočila se a chytila se ho kolem krku. „Řekni mi – nebude ti vadit, že je tak blízko vody? Víš, já přece jen nemohu žít tak úplně bez vody.“
A Pavel v tu chvíli uznal, že by mu to určitě nevadilo.
