Hleděl upřeně na obrazovku a nechápal. Těleso nebo planeta, nebo co to vlastně bylo, se vymykalo všem vesmírným zákonům. Koneckonců proto ho sem poslali, aby to zjistil.
V ústředí pro planetární výzkum se dlouho mořili otázkou, jakého druhu jsou podivné objekty, které se nepohybují po normálních drahách, jak se sluší na všechny vesmírné objekty, ani neletí jako kometa, ani nepadají jako meteority, ale poletují si jak chtějí z místa na místo.
Teď, když byl tak blízko, připadaly LOOnovi ještě podivnější. Povrch byl hladký bez jediného výstupku, bez jediného orientačního bodu. Byl čas připravit se na přistání. Neměl strach, ale uvědomil si, co mu sdělili před odletem v letovém středisku, když vybírali dobrovolníky. Je to nebezpečná cesta do neznámé časti vesmíru, kde je možno čekat cokoliv. Musíte být obezřetný a zvážit všechny eventuality.
Jaké eventuality, myslel si LOOn a nastavil patřičné parametry na přistání. Jakmile raketa měkce dosedla na povrch neznámého kosmického objektu, zapnul ochranný systém. Sledoval kontrolní ukazatele s profesionální soustředěností, bez jakéhokoliv vzrušení. Podle předběžných pozorování z orbitální stanice mateřské planety se nezjistily žádné náznaky existence živých bytostí či jiných živých organismů. Než poslali průzkumníka, důkladně prověřili všechny dostupné okolnosti, jež by mohly ohrozit úspěch expedice.
Popravdě řečeno se o těch záhadných objektech mluvilo s jistými rozpaky, které pramenily především z nepochopitelných anomálií, bránících vědcům zařadit je do jakékoliv kategorie známých kosmických těles. Objekty se pohybovaly v prostoru bez jakékoliv logiky, bez jakéhokoliv vztahu k přírodním zákonům. Prostě najednou se objevily, měly většinou kulovitý tvar, občas protažený do elipsoidu. Jak nepochopitelně se objevily, tak záhadně bez jakékoliv příčiny opět mizely. Diskutovalo se o možnosti jakýchsi meziprostorových děr, odkud za určitých okolnosti mohou tyto objekty pronikat. Nicméně veškeré domněnky postrádaly to hlavní – nikdo je nemohl vysvětlit, a tak nevybočily z rámce více či méně (a spíše méně) pravděpodobných hypotéz.
Tohle všechno LOOn věděl a objekty mnohokrát viděl. Teď v bezprostřední blízkosti měl pocit čehosi nedefinovatelného, neskutečného. Na monitorech viděl jen část plochy obrovské koule bez jediného výstupku, neskutečně hladkou, která jako by se přelévala sem a tam. Detektory záření setrvávaly netečně v nulové poloze bez sebemenšího zachvění. Nemělo smysl dál otálet. Mechanicky si navlékl skafandr s kyslíkovými regenerátory a vstoupil do přetlakové komory.
Průzkumníci nebyli jen tak ledajak sehnaní plašmuškové. Vybírali je podle zvláštních fyzicky i psychicky nesmírně náročných testů, v nichž jen málo adeptů obstálo. Stávalo se, že mnozí z nich se ještě dodatečně po zkoušce nervově zhroutili. Proto také na tuhle práci nestála fronta, ačkoliv panoval všeobecný názor, že průzkumník nových planet je povolání romantické, přes nepředvídatelná nebezpečí, která tu hrozí. Romantické duše jsou však příliš sensibilní a zatížené nežádoucí rozbujelou fantazií, takže většinou neprošly ani první fází testů. Ani speciální roboti se neosvědčili. Ti měli sice nesrovnatelně rychlejší reakce než lidé, ale katastrofálně malou vynalézavost. Prostě byli naprosto bez fantazie a nedovedli předvídat situace, na něž nebyli alespoň částečně naprogramováni…
LOOn sestoupil po vysunutých schůdcích. Na poslední příčce se váhavě zastavil a nohou se opatrně dotkl lesklého povrchu. Teprve potom seskočil dolů. Ve středisku pro zvláštní úkoly bylo jednou z hlavních zásad: mysli rychle, ale jednej s rozvahou. Tohle paradoxní pravidlo bylo předmětem vášnivých diskuzí mezi posluchači a profesory a jeho moudrost pochopili mnozí často až při prvních zkušenostech v mezních situacích.
Povrch tělesa byl mimořádně pružný, na druhé straně pak jevil sklon k jakémusi klouzavému pohybu. LOOn se rozhlédl, ale nemohl se rozhodnout, kterým směrem by se měl vydat, na všech stranách to totiž vyšlo nastejno. Pro nějaký určitý směr nesvědčila ani jedna maličkost, kterou by stálo za to vidět. Asi po pěti stech metrech se ohlédl. Raketa stála jako malá bradavička uprostřed holé pláně. Věděl zcela přesně, že jeho cesta vedla kolmo, ke vchodu rakety, a nyní byl vchod otočen o pětačtyřicet stupňů. Asi jsem se odchýlil od přímého směru, pomyslil si LOOn a namířil o něco doprava. A náhle si uvědomil absurdnost svého počínání, vždyť je to jedno, jakým směrem jde. Povrch tělesa měl jakousi tendenci pohybovat se či spíš klouzat do všech stran a LOOn byl víc unaven, než si sám přiznal. Oddechová procházka to zrovna nebyla. Po dalších sto metrech se ohlédl a ustrnul. Vchod rakety nebylo vůbec vidět, to znamená, že se opět odchýlil od vytčeného směru a chodí snad v kruhu. Jen žádnou paniku, vždyť se nic neděje. Podíval se na náramkový korektor směru a přesně si ještě jednou zaměřil směr své cesty.
Kolik vlastně měl už takových výprav za sebou? Při tak značném počtu nepředvídaných okolností, s nimiž se musel vypořádat, je skoro div, že se dožil čtyřiačtyřiceti let. Za rok všechno skončí a jde od toho. V jeho profesi se chodí na odpočinek v pětačtyřiceti. Nebo pokud bude chtít, může se přeorientovat na jinou práci. Třeba na pilotování nákladních nebo osobních raket. Narozeniny oslavil před měsícem na mateřské planetě a přišlo mu skoro líto, že mu nepřišel popřát nikdo z kolegů. Ale věděl také, že málokdo z nich se doma ohřeje. Jako nepatrná zrníčka písku se pohybovali někde hluboko v kosmickém prostoru a snažili se uloupit další kousek nekonečna pro větší slávu rozumu a civilizace. Někteří měli rodiny, které na ně čekaly celé roky. Proto se většina z nich nikdy neženila. Po návratu na ně nikdo nečekal a nemuseli se shledávat se zestárlými obličeji svých nejbližších. Ti ženatí, kteří strávili v kosmu mnoho let, svorně tvrdili, že je to to nejkrutější zrcadlo, do jakého se kdy byli nuceni podívat. Ne každý dovedl takové dlouhodobé odloučení a setkání se stárnoucí rodinou překonat.
Před svým posledním letem se LOOn seznámil s půvabnou dispečerkou dálkových letů a strávil s ní celý půlrok své dovolené. Ale místo aby z tohoto přechodného svazku vycouval (bylo by to přirozené a ženy to braly jako samozřejmou věc), nabídl jí manželství a ona přijala.
LOOn nikdy nepoznal strach, nebo spíše si jej neuvědomoval.
V nebezpečných situacích jako by se v něm něco přepnulo a vyřadilo všechny emoce, které by mohly vést k negativním reakcím. Teď už ale nebyl sám a nemyslel jen na sebe. Prostě myslel na ni víc, než si byl ochoten přiznat. Tím se ale víc upnul k myšlence návratu, nechával kus sebe tam doma. A právě ta část, kterou byl přítomen zde, začala mít strach…
Už hezky dlouho křižoval povrch tělesa, ale stále nenacházel nic, co by ho mohlo přivést na stopu existence živých bytostí či jiných tvorů nebo alespoň pozůstatky jejich činnosti. Beznadějně hladkou lesklou plochu střídala opět zoufale jednotvárná hladká kulovitá plocha, stále do nekonečna. A nikde ani náznak otvoru, kudy by se mohl případně dostat dovnitř. Že je kulovité těleso duté, se vědělo již z předešlých měření. Předpokládalo se tedy, že se jedná možná o nějakou meziplanetární sondu či jiný umělý útvar.
Tyhle vědomosti ovšem LOOnovi neulehčovaly nijak práci, měl-li přivézt nějaké zásadní poznatky, které by alespoň částečně odhalily tajemství neznámého objektu. Už dávno ztratil orientaci. Nač také určovat směr, ať se podíval na kteroukoliv světovou stranu, nezavadil pohledem o sebemenší hrbolek. Mohl se tu docela klidně potulovat se zavázanýma očima a nebylo by to o nic horší. Poprvé v životě ho začala zachvacovat panika. Byl zvyklý na nebezpečí, někdy musel bojovat o holý život, ale tady žádné konkrétní nebezpečí neexistovalo. Docela nic se nedělo, žádné příšery, které by usilovaly o jeho život – v této chvíli by takovou eventualitu snad přivítal –, ba ani sebenepatrnější kamínek, o který by mohl zakopnout, nic, nic…
Ale právě to přízračné Nic ho obklopovalo stále hrozivěji, až se posléze stalo skoro hmatatelným. Ovíjelo ho neviditelnými chapadly, rdousilo ho, svazovalo smysly. Sotva se vlekl, když v dálce spatřil svoji raketu. Byl to široko daleko jediný záchytný bod na té děsivé kulovité ploše. Ale nepředstavitelně daleko, a jak se snažil přiblížit se, zdálo se, že je naopak stále dál. Zdálo se mu to, nebo to byla skutečnost? Po chvíli zjistil, že se raketa skutečně vzdaluje, až skoro zmizela za obzorem. To určitě dělaly ty podivné proudy, které probíhaly po povrchu tělesa, jako by dvě kapaliny klouzaly po sobě a tak ztěžovaly chůzi, pomyslel si. Zachvěl se. Měla jeho poslední cesta skončit fiaskem? Ze své výpravy nepřinese nic, co by stálo za řeč, a to se mu ještě nikdy v životě nestalo. Mnohokrát musel nasazovat život při překonávání nejneočekávanějších překážek, pokládal to za zcela samozřejmé, bylo to v jeho pracovní náplni. Tady se nesetkal s ničím, co by mu pomohlo odhalit tajemství podivného tělesa. Vymykalo se to LOOnově profesionální zkušenosti. Byl to svět ničeho. Dovedl si představit, jak se po návratu stane terčem vtipkování svých šťastnějších kolegů, střežících žárlivě své úspěchy či prohry. LOOn při té představě zasténal. Proč se taková lapálie musí stát zrovna jemu? Kdyby se alespoň mohl spojit se svou domovskou planetou, aby se poradil, co v takové situaci dělat. Bohužel spojení bylo přerušeno dávno předtím, než přistál. Jedině, co by mu mohlo zachránit reputaci, bylo přivézt s sebou alespoň kousek opalizující hmoty, z níž je těleso složeno.
LOOn vytáhl sondu na odebírání vzorků hornin a přiložil ji ostřím ke hladkému povrchu…
… flip!
XXX
„Mamííí, tohle byla ale rekordní bublina. Chtěl jsem ti ji ukázat. Škoda, že už praskla.“ Chlapec foukl do brčka, až mýdlový roztok přetekl a sprška malých bublinek se rozletěla na všechny strany.
„Marku, kolikrát jsem ti říkala, že tatínek přísně nakázal, abys do těch hyperprostorových míst nic neházel. Mohl bys tím způsobit nějakou nepříjemnost.“
„Když ale ty bubliny se tam vydrží tak dlouho vznášet…“
