Petrik si s úlevou stáhl přes hlavu motýlka, odhodil černé sako na služebníka, suché zipy na kalhotách tiše zapraskaly. Ienne automaticky urovnala jeho svršky na dřevěné konstrukci, sama si svlékla jen sukni, která se od posledního pohřbu v rodině jaksi smrskla. Bylo to jedenáct let, od Palova pádu s rogalem, za tu dobu se leccos změní. Pohřby. Tenhle by si tak strašně ráda odpustila… Vlastně ten bratrův před lety také, ale tehdy bylo truchlících víc. Rodina se nám zase zmenšila.
„Nepřipadáš si jako idiot, ségra?“ zeptal se Petrik. „Nemáš cukání vrátit diplom? Medicína je na houby, když lidi umírají na pitomou rakovinu, kterou jsme údajně porazili už v půlce století!“
„Osud,“ řekla. „Na jednadvacáté století se nevymlouvej, bráško. U mámy prostě něco nezafungovalo. Stejně jako u tebe prenatální zvýšení inteligence.“
Ušklíbl se; chtěla ho kapku rozveselit, jasně – znal svou starší sestru.
„Jeden případ ze sta,“ dodala. „Mimochodem, mám rok neplacené dovolené. Psychiatr mě podpořil, hrozící syndrom vyhoření atakdál, dokonce kvůli tomu řval na ředitelku, a nahrál mi to, chlapec. Prý zábava na dlouhé zimní večery. K popukání.“
Narovnal se v křesle. „Tak to asi budeš chtít na návštěvu k nám do labu. Ten tvůj dávný tajný plán…“
„Nejdřív se na chvíli rozvalím někde na pláži a budu koukat po ženských.“ Ienne si povzdechla. Po těch špekatých, potenciálních zákaznicích. Ten plán, o kterém si jako děti v noci šeptali s Palem… Ukecanému malému Petříkovi se tehdy nesvěřila, ale bráchové si holt pověděli všechno. A teď, když Petrik pracuje v Ústavu Potomků a ona sama získala patřičné vzdělání a dostatek zkušeností, se uskutečnění dávných nápadů zdá docela blízko. V duchu zakroutila hlavou. Nepřehánějme ten optimismus. Přinejmenším to už není nemožné…
Petrik vyskočil na nohy. Kdo nám to kdysi vysvětloval, že proti žalu nejvíc pomáhá aktivita? „Evita zapracuje na hlavním Potomkovi, do týdne je to hotový…“
„Já ale chci něco… Něco ne zrovna běžného.“
„Potomek po tobě skočí jak slepice po flusu.“ Zamnul si ruce. „Protože je to geniální nápad, a ty on rád! Protože je to bláznivě odvážný, a to on přímo miluje! Hele, hoď mi ty hadry do čistírny a schovej na příští pohřeb.“
Ten bude třeba můj, pomyslela si. Chystala se na něco, co by máma neschválila. Bezděčně zabloudila pohledem ke dveřím. Ne, už tudy nevejde a nevynadá mi. Nikdo nevejde ä nevynadá mi, že zas dělám něco blbě. Že si už zase koleduju o malér. Proč pomáhat ženským, které nemají samý dost vůle? No? Jako by máti stála před ní, ruce založené, nesouhlasný výraz.
Právě proto, že vím, jak moc je to těžké, mami..
Z celé rodiny kromě brášky (ten je pro každou špatnost) zbyl jen děda, a ten je v ústavu pro rezistentní alzheimerovské demence a neustále se usmívá. Rodinná zátěž? Kdo ví. Co tátu sežral jeho oblíbený krokodýl, u kterého patrně selhal implantát, a babička skočila do bazénu za ním a nasál ji odtok, šlo to s námi z kopce. Mnohočetná selhání. Palovi selhaly ochranné padáky. Nic z toho se nestává. Jeden ze sta? Pf. Ani z tisíce ne.
Petrik zmizel ve sprše, nachystala mu civil – bude pospíchat za Evitou, nejlepší ústavní utěšitelkou, a možná se u ní vybrečí. Poslední dobou to mužům radí všechny laifstajlové časopisy, a ženy jsou nabádány k trpělivosti a ohledům. Otevřela skříň a zrak jí padl na bílé doktorské uniformy. Pryč s nimi, aspoň na ten rok.
Ještě si dali sklenku červeného, potom bratr odešel a Ienne osaměla. Tenhle barák prodám a pořídím si malinký, docela malinký byteček blíž k centru, někde na metru, plánovala si. Ačkoli… Možná budu potřebovat ordinaci, to jest studio, jak tomu dnes říkají, čekárnu minimálně pro tři lidi, druhý záchod, ještěže může být z gender důvodů unisex… Jestli to vyjde. Lepší by bylo pracovat u Potomka, jenomže ten nejspíš nemá ponětí, co obnáší ambulantní praxe. Tedy pokud se vůbec bude chtít se mnou bavit.
Pod oknem zastavilo auto. Retro, na benzín: na to musíte mít zvláštní povolení a přirozeně alternativní elektropohon. Jednoho takového jezdce znala. Vyhlédla a v duchu si hned vynadala, protože rozvlnila záclonu. Stál tam, opíral se o vůz a jako by se bál přejít na druhý chodník, jako by se bál přejít k ní.
Tak dobře, do toho. Vyšla před dům a gestem ho pozvala k sobě. „Mě neutěšíš, Grenine,“ řekla. „Jsem neutěšitelná a radši se opiju.“
Opatrně se usmál, sáhl za sebe do kabiny a vytáhl láhev červeného vína z Kalifornie. Její oblíbené. „Chci ti s tím pomoct. V kufru mám další.“
„Uvědomuješ si, že jsme se dávno rozešli?“ Nechala se obejmout, ale jen zlehka, a pusu na tvář, žádnou mileneckou na ústa, to už měli za sebou.
„S Minkalinkou jsem vydržel tři měsíce,“ zdůraznil, „a už nikdy víc. Modelky jsou krásné jen v časopisech a na videu.“
„Jsou štíhlé,“ poznamenala a vedla ho do obýváku. Nemusela ho vést; znal ten dům jako své boty. Žili tu spolu skoro pět let a on se velice bál maminky, přestože ji měl rád a v mnohém ji obdivoval – výzkum geneticky upravených plodin, rodina, vaření s minimem polotovarů, krmení krokodýlů, když všichni ostatní zapomněli, a v oblékání trendsetter; udávala tón celé čtvrti, někdy celému městu. Taková byla Iennina máti. Ienne se moc nepovedla, byla trochu dokulata – ‚tak z toho udělej přednost,‘ říkala jí máma, ale na to holt každý nemá. Aspoň ji naučila šikovně se oblékat a maskovat nedostatky. Ach, máti, kdo mi teď bude radit!
Greni pokrčil rameny a dolil zbytek vína z láhve, kterou načali s Petrikem. „Neodpustíš mi?“
„Není co. Extrémní štíhlost se drží vysoko na žebříčku ženských hodnot už od minulého století, spíš ještě déle. Nemám chuť řešit tvé další případné módní úlety.“
„Auto se ti ale líbilo.“
„Jo. Taky mám úlety.“ Zasmála se, snad poprvé od chvíle, kdy zavřeli rakev. Důkladně se napila, aby cítila, jak se jí víno vlévá do cév a přináší úlevu. „Kde je touhle dobou nejlepší koupání?“
„Netuším. Mrkni na net.“
„Nejsem zvědavá na reklamní kecy. Nechci Karibik. Ve Francii je to samé burkiny, možná by mě v normálních plavkách ani nepustili na pláž, snad Španělsko?“
„Izrael,“ navrhl a napil se. Také důkladně, měl co dohánět a k tomu naději, že ho opilého nepustí domů. „Když ti nevadí vojáci a vojačky. Nejbezpečnější země na světě.“
„Pojedeš se mnou?“ zeptala se. „Nebudeš se za mě stydět?“
Neměla ponětí, co ji to napadlo. Přece s ním skoncovala, ne? Nebo ne?
Vykulil oči a celý se rozjasnil. Ano, takhle mu to slušelo, i když jinak nebyl právě krasavec. „Pojedu!“ Vyskočil tím stylem, který odkoukal od Petrika, div nevrazil hlavou do cingrlátkového lustru (za ten tedy dostala od mámy vynadáno, takový nevkus, a teď už na něj nikdo nebude vrhat znechucené pohledy), zadupal jako králík a zamával prázdnou láhví. „V životě už nechci vidět žádné modelky!“
„To by sis musel nechat voperovat mozkové filtry,“ podotkla. „Vždyť jsou všude. Každou chvíli někdo prolétne billboardem u dálnice, když se tam zavlní kráska s metrovýma řasama a nekonečnýma nohama… Tak otevře mi někdo tu další láhev? Na co myslíš že potřebuju chlapa?“
* * *
Patent
Potomek – třetí generace po Elonu Muskovi, ale s pokrevním příbuzenstvím to nemělo co dělat, tady šlo o pokolení vědců, šlo o memy, nikoli geny – s přivřenýma očima studoval na obřím monitoru její návrhy. Pochopitelně s Petříkovými a Greniho úpravami, Ienne sama nebyla žádný ajťák. Ze zdvořilosti jí na protějším, návštěvnickém monitoru ukazoval totéž, nač se díval sám.
„Komerčně by to mohlo být zajímavé,“ prohlásil, co už věděla od bratrovy dobré kamarádky Evity. „Jednotku intenzivní péče samozřejmě máme, s drobným dovybavením to nebude problém.“
Nebude, uvědomila si. Řekl nebude, budoucí čas! Bere mě vážně!
„Předpokládám, že jste kardiovaskulárně i jinak zdravá…“
„Jistě. Ještě bych si zašla na kontrolu. Ke známým, kvalitním lékařům.“
Potomek (vlastně neznala jeho skutečné jméno, nikdo ho tady nepoužíval) přikývl. „Pseudokomatů se už nebojíme, to je vyzkoušená věc, potíž může nastat při jakémkoli nepatrném změlčení, ale…“ Zalistoval, na monitoru se text posunul o řádný kus, „to jste si vyzkoušela modelaci schizofrenie, užitím halucinogenů a další experimentální medikace…“
„Už na škole,“ skočila mu do řeči. „Mám mimořádnou odolnost a přizpůsobivost dvojímu vnímání a identitě.“
Vzhlédl a usmál se přes brýle. „Jako většina lidí s bohatou fantazií. Dovolím si říct, že u vás jde o hraničně patologickou fantazii, souhlasíte?“
„Jakpak by ne.“ Oplatila mu úsměv. „V tomto případě je to výhoda.“
Znovu zalistoval (asi neměl rád skrolování podobně jako ona). „Veškeré námi používané neurolinky jsou zcela bezpečné. Encefalolinky vyzkoušené, bez rizik epilepsie či jiných vedlejších účinků. Krajky – cefaleis – zvládáme ambulantně. Ovšem hypotalamus, to je oříšek, i pod funkční magnetickou rezonancí s polykontrastem bude první operace náročná a následné sledování nejméně týdenní.“
„A ovládací interfejsy? Vlasové? Půjde to vůbec?“
„U nás jde všechno,“ pravil s typicky potomkovskou hrdostí. „Pokud vaše klientky vydrží dva až čtyři měsíce bez kadeřníka.“ Zhoupl se na své překrásné šéfovské židli, kterou mu trochu záviděla. „Přihlásil jsem patent. Náš společný, protože jde o váš šílený nápad. Tím se stáváte externím zaměstnancem naší společnosti. Podepíšete?“
„Třeba vlastní krví.“ Patent! S Potomkem! „A můj první pokusný králík netuší, co je to kadeřník.“
Uchechtl se. „Vím. Jste teď spolu? Promiňte, nic mi do toho není…“
„Jsme.“ Bude se Grenimu stýskat po vlastní osobnosti? Uvidíme. Však mi všechno poví, i to, co nezaznamená do patřičných kolonek experimentu. Se změnou pohlaví to bude pěkná legrace. Třeba se zamiluju do holky… Ne, to asi ne.
„Taky podepíše krví, o tom mě ujistil.“
Jejich rozhovor pokračoval ještě nejméně hodinu, a když skončili, šli na pivo a hamburgr. Jak se vyjádřil Potomek, chce to něco hodně nezdravého. Dal jí několik námětů k přemýšlení, ona jemu snad také, příští schůzka za tři dny. Bez kocoviny, smál se, když do sebe lil čtvrté pivo. Černou čtrnáctku, náramně dobrou. Domů jela firemním elektromobilem, který měl retro-design, ještě hezčí než ten Greniho. Greni vyběhl, podepřel ji a uložil.
„Tohle on dělá. Restart, chápeš?“ vysvětlil jí. „Když má plnou hlavu něčeho nového.“
„Takže mě bere?“
„No jasně.“ Zjevně jí rozuměl, i když stěží vyslovovala. „Všema deseti. Víš, vůbec jsem o tom nepochyboval.“
* * *
V akci
Mrzutě koukla na ovesnou kaši s medem, uvědomila si, proč k ní má takový odpor, a přesnými pohyby zkroutila vlasový vodič a stáhla ho nepatrně směrem k uchu. Nechuť podrážděním vodiče ustoupila, ale jen částečně. Tak jsme to chtěly, co, Ymo?
Ďobala do kaše, ještě když do kuchyně sešel Greni. Na posledním schodu se zarazil, vzápětí si také uvědomil, oč jde, a šel si smažit slaninu s vejci.
„Hrozný tělo,“ podotkl. Myslel Ymu, kterou teď měla Ienne navléknutou jako skafandr.
„První týden pět kilo dole,“ zamumlala. Zvedla se od stolu. „Měla jsem nastavit honoráře vyšší. Tohleto zvedat… uf.“ Yma vážila stodvacet kilo na metr šedesát a chtěla osmdesát.
„Takhle si vydělávat prachy,“ zabručel Greni, „to hraničí s masochismem.“
„Někteří doktoři v minulých stoletích si v zájmu lidstva naočkovali černé neštovice. Nebo mor.“
„Proč ty ženské nezkusí tasemnici?“ mumlal dál. „A vůbec, nestačily by implantované elektrody?“
„Zkoušejí i tasemnice,“ uťala ho a sebrala tašku s cvičebním úborem. Nepřipomínala mu, jak byl zpočátku myšlenkou výměny těl nadšen. „Elektrody nestačí, ty holky potřebují týdny disciplíny, a ty jim dám. Jdu cvičit. Ne, neodvezeš mě, poběžím parkem. Yma po pěti krocích funí jako březí bachyně, ale já jí dám zabrat.“
„Někdy mi musíš povyprávět, jaké to bylo. V mém těle.“
Věnovala mu ten rozcáplý úsměv (ale věděl, kdo je za ním, takže se neotřásl odporem). „Bezva,“ řekla. „A přinutila jsem ho kapku přibrat.“
Vzpomněl si, jak ji budili z dlouhého spánku a v něm se současně probouzelo vlastní vědomí, na čtyřicet dní zatlačené do pozadí. Měl tisíc chutí udělat to jako ten princ se Sněhurkou (nebo to byla Šípková Růženka?), ale kolem byli lidi a Potomek na ně hleděl velmi, velmi zvědavě. Pak pravil, že ho vylepšila. „Už nejsi vyzáblý, jen hubený,“ konstatoval.
Ienne se usmála, jako když se budí z hezkého snu. Asi nelhala, asi se u něj, v jeho těle, fakt cítila dobře. A kroutila tou červenou vlasovou elektrodou, kdykoli se jí zdálo, že tělo má hlad. Potřebu jíst, na kterou on zapomněl. Konzumovat zdravé kalorie. Pch, u první zákaznice Ymy pořád tahá za tu modrou.
Klaply dveře. Těžké kroky na schodech. Teď je tedy na stopatnácti. Zvládne to? Podle smlouvy může výlet do Ymina těla o týden prodloužit. A vůbec, jak zvládnou jojo efekt? Žádný prý nebude, elektrody zůstanou zavedené, i když se budou moct zastřihnout, a klientka bude chodit na stimulace. Za chvíli bude mít Ienne plnou ordinaci, to si pište.
Instruktor v tělocvičně s posilovnou si ji pozorně změřil. Nejdřív očima (vnímala mírnou nechuť), pak ji postavil na tu úžasnou váhu, která o vás zjistí úplně všechno, a pokýval. „Nehřešili jsme,“ prohlásil. To množné číslo ji štvalo, i když chápala, že z Ymy by byly klidně dvě holky, a ani by nevypadaly moc anorekticky.
Dala si ruce v bok. „A nebudeme. Čím začneme?“
Po dvou hodinách byla totálně grogy, dala si přestávku, malou svačinku, kvůli které musela jemně zatahat za červený vlas nad pravým uchem, doplnila tekutiny podle váhy.
A zase do toho. Zjistila, že ji mnohem štíhlejší, rozuměj ani ne stokilové, holky sledují se závistí.
„Jak můžeš jíst ten hnusnej salát?“
„Jak to vydržíš tak dlouho?“
A další otázky.
„Sázka,“ odvětila na půl úst. „Hodně těžká sázka, ale já vyhraju.“
Věděla, že hubnutí bude čím dál těžší. Yma byla děsně rozežraná, abychom to vyjádřili přesně, její kalorický příjem se dal zfleku snížit o polovinu. A líná, jak ta ženská byla líná! Jediné cvičení pro ni bylo brouzdání po obchodech, ovšem prokládané kavárničkami a cukrárnami. Její tělo se toho stále dožadovalo, ale modrá elektroda držela na uzdě konzumaci a Iennin nezájem o obchody ji honil do parku ve všední dny a o víkendu do lesa – Greni brblal, že mu přetěžuje auto, a jednou, když potkali jeho velkou tříměsíční lásku, se zahanbeně přikrčil a málem pustil volant. Ienne v Ymině těle se rozchechtala a modelka, štíhlá až k přelomení, jen valila bulvy v momentálně módní modrozlaté.
„Fuj. Do očí bych si nikdy nedala aplikovat žádné svinstvo,“ řekla Ienne a Greni se rychle vzpamatoval.
V lese, kde speciálně vybírali trasy do kopce a Yma funěla a sípala, ačkoli její zdravotní náramek nijak neprotestoval, pak rozvíjel teorii, že by se vůbec nemusela trápit s těmi těly, že by zákaznicím prostě implantovali ty sondičky, a nazdar, jede se!
„Možná… by to… některé… zvládly,“ oddechovala Ienne. „Ale některé prostě… nemají… vůli.“
„Nebo by to přehnaly,“ napadlo Greniho. Vyskočil na nízkou skalku a rozhlížel se. „Chtěly by vypadat jako moje bejvalka Minkalinka, jenže ta se živí hlavně tabletkama. Na zvýšení funkce štítné žlázy. Přitom žádnou poruchu nemá.“
„Jednou si to škaredě odnese.“ Kývla a namáhavě se drápala za ním. „Tyhle kalhoty už jsou mi kapku volné.“
„Zbožné přání,“ utrousil. Ale věděl, že to není jenom přání.
A po dvou opravdu drsných týdnech už to začalo být i vidět.
A Greni dostával abstinenční příznaky z nedostatku sexu, protože nechtěli Ymě působit potíže a Ienne to výslovně uvedla ve smlouvě.
„Fajn,“ zaradovala se Ienne. „Už ti připadám přitažlivá. Deset kilo dole, a dějou se zázraky.“
„To by mě zajímalo, jak asi vypadal Ježíš po čtyřicetidenním půstu na poušti,“ zamumlal Greni a odsunul se na kraj postele.
„Ježíš byl Boží syn, to se nepočítá. Co takhle Mahátmá Gándhí a další Indové?“ Přivinula se k němu. „Hele. Mám taky ruce, a o těch není ve smlouvě vůbec nic.“
* * *
Instruktor ji předal do cvičebního střediska vyššího stupně se slovy, ‚na vás už jsem malej pán’. Teď měla trenérku, která se kromě hubnutí zabývala i tvarováním postavy. I tak nad Yminou (chacha, to určitě!) houževnatostí žasla. Váha se skulila pod stovku.
Když šla navštívit své komatické tělo, nejdřív ji nechtěli pustit, protože ji nepoznali. Musela se na vrátnici vytasit s doklady, pak zavolali Potomka a ten užasl a prohlásil totéž, co si myslela Ienne sama, že totiž její ceny je potřeba zvednout. „O hodně.“
Odpočívající tělo na antidekubitní a masážní matraci vypadalo velmi zdravě, vlastně zdravěji než dřív. Tak odpočatě, jako snad nikdy. „Cvičíme přesně podle vašich instrukcí. Vnímáte přitom něco?“
Hluboce se zamyslela. „Když já mám tolik práce s Ymou. Brání se, potvůrka.“ Ale vybavila si krátké záblesky. Zuřivě zrzavá rehabilitační pracovnice a její, Konečně mám někoho normálního bez pařez a atrofií‘, ano, vlastně to byl napůl sen, už k ránu, před pomyšlením na celozrnný chleba a zeleninové smoothie. Br. Takhle brzo mě budíte? A lechtání krmící sondičky v nose. Neuvědomila si to, prostě se poškrábala a jelo se dál, na rotopedu nebo pěšky, s pečlivě zkroucenou modrou elektrodou, s nechutí k jídlu.
„Chtělo by to ještě jedno vylepšení. Kvůli odporu k pohybu. Yma se přestane hýbat, jen co jí tělo vrátím,“ řekla nahlas.
„Tak přemýšlejte,“ doporučil jí Potomek. „To je naše hlavní pracovní náplň, ne? Co ten přesun vaší ordinace k nám? Uvažovala jste o tom?“
„Až si budu jistá, že vám neudělám ostudu.“
* * *
Komplikace
Přesně v té chvíli, kdy se Ienne s Grenim v marketu na rohu rozhodli pro to správné víno, se objevil pan manžel. Ienne ho znala z fotek: tlustý, ale ne moc, spíš hodně udělaný, s trvale podmračeným obočím a pleškou.
Vyvalil oči a rázně k nim vykročil. „Tak tohle má být ta nemocná ségra?“ zasyčel.
„Jaká ségra?“ vyhrkla Ienne s nehraným úlekem. „Vy si mě s někým pletete!“
Ta kráva pitomá ho nejspíš chtěla překvapit, uvědomil si Greni. Nic mu neřekla. Jistě, to do smlouvy nedali, protože je to nenapadlo – podrobně informovat rodinné příslušníky. Tak příště to tam bude červeně!
Protože Ymin manžel už už chytal Ienne za ramena, odstrčil ho a postavil se před ni.
„Nechte moji ženu na pokoji!“ pronesl zvýšeným hlasem, aby ho slyšeli i ostatní nakupující. Většinou se štrachali pryč, ale největší zvědavci přihlíželi.
„Tohle je moje manželka!“ štěkl muž a zaujal jakýsi skoro boxerský postoj.
„Vás bych si nevzala, ani kdybyste byl milionář!“ odsekla Ienne, schovaná za Grenim. „Jo, viděla jsem tu vaši,“ pokračovala, než se stačil nadechnout k odpovědi. „Ta je mnohem tlustší!“ Najednou, aniž by si toho byla vědoma, zkroutila obě vlasové elektrody současně, modrou i červenou. V těle jí vybuchla prudká potřeba hned teď okamžitě něco udělat, něco drsného, fyzického, akčního. Skočila po chlapovi (ano, Ymino tělo ho znalo a nebálo se ho) a zacloumala s ním. „A nemá žádnou sílu!“ Další cloumání. Dělalo jí to náramně dobře. Lepší než s činkami v posilovně. Asi se dám na karate nebo tak něco…
Ucouvl. Pořádně se na ni podíval. Momentálně měla devadesát kilo, což byl právě důvod dnešní oslavy. Zamrkal. Viděla, jak mu v hlavě prokluzují kolečka. Chudák Yma bude mít co vysvětlovat. Třicet kilo pryč, a k tomu nebyla zmalovaná, na rukou neměla umělé drápy, na krku žádná cingrlátka… Jiná ženská, fakt úplně jiná.
Vytrhl se jí, zamumlal něco mezi kletbou a omluvou a hnal se uličkou mezi regály pryč. Přihlížející se dobře bavili, a Ienne se rozběhla za ním. Bez důvodu, prostě potřebovala pohyb, pohyb, běh, a kéž by měli na cestě bazén, dala by si kraula. Nebo kdyby tu byl pořádný kopec. Kdyby uměla létat…
Ujel jí autem a teprve Greni zastavil její zběsilý běh. Funěl a supěl.
„Co to ksakru bylo?“
Rozpletla si elektrody, protože jí to právě došlo. „Asi jsem objevila, jak navodit potřebu pohybu,“ vydechla. Necítila únavu; měla trénink. „Zítra to vyzkouším při cvičení. Trenérka bude koukat.“
„A Potomek jakbysmet,“ pravil vážně Greni. „Zkusím to na sobě.“ Natáhl ruku, aby nahmatal kratičké, nenápadné falešné vlasy nad pravým uchem.
Zarazila ho. „Teď ne. Radši až pod dozorem.“
Koukl na ni. „Proč?“
„No, co kdybys mi utekl a já tě nemohla dohnat? Co kdyby… Ksakru, může vzniknout sto komplikací.“
„Jako že třeba někomu převrhnu autíčko?“ Greni lehkými typy elektromobilů zvysoka pohrdal a tu a tam je z legrace rozhoupal, a když měl upito, občas je obracel na střechu. Puberťák.
Neodpověděla. Něco se jí nelíbilo, teď, když pominula euforie běhu. Něco se jí nelíbilo.
* * *
Ohrožení
Mám v hlavě krajku. To byl závěr posledního snu před probuzením. Neuro-krajku, encefalo-krajku, cefalejs, slyšela modifikovanou ozvěnu: Já ji tam mám, já, nejen platící klientka, a ta jemňounká neviditelná věcička mě přenáší do cizího těla.
Probudila se. Greni hlasitě chrápal. Překrásný zvuk. Z opravdového života, než se dala na tuhle otročinu. Před chvilkou se octla ve vlastním, uspaném těle. Teď měla na sobě klientku, Hermínu, a ta její pomoc skutečně potřebovala, protože jí pro obezitu nemohli udělat umělá kolena. Až zhubne pod devadesát kilo, udělají jí ortopedi kolínka z titanu, a bude jako nová.
Zvedla se. S bolavými koleny je každé cvičení výzva. Co cvičení; každý krok! Řeknu si o příplatek, rozhodla se. Ty moje holky (na klientky či pacientky myslela obvykle takhle) to mají dobré, po skončení léčby jim Potomkovi neurochirurgičtí specialisté v jediném ambulantním zákroku síťku z hlavy vytáhnou, nechají jen elektrody ke stimulacím, pro jistotu obě dráhy, a ty skoro ani nevyčuhují – spolehlivě je najde jen modifikovaný detektor – a vymalováno. A co já?
Vztekle si zkroutila oba barevné vlasy a popadla ji obrovská chuť něco fyzicky dělat. Honem, nasadit na kolena ortézy, nechceme Hermíně ublížit. Snídaně. Musím. Žádná masivní anorexie není povolena. Zelné závitky, zdravé a hnusné, tak aspoň udělám dobré jídlo Grenimu, palačinky, to bude to pravé. A skočím k řezníkovi, který se v tomhle městě plném hypermarketů nějakým zázrakem udržel, pro opravdové kotlety, které nejsou cítit igelitem. Jsou to dva kilometry, ale to se zvládne. Při rychlé chůzi kolena bolí míň.
Pohybovala se tak trochu jako ve zrychleném filmu, než si všimla, že v ní narůstá vztek. Vynechala snídani. K řezníkovi dorazila klusem podél potoka, celá zpocená, a zpátky táhla na zádech čtyři kila masa. Greni dojídal palačinky, pusu měl od marmelády. Vyskočil a chtěl ji políbit, jen takový ďobaneček na tvář (Hermína byla o dost starší, takže žádné důvěrnosti).
Prudce ho odstrčila, odhodila nákupní batoh a s divokým výrazem hledala, co by se tady dalo rozbít. Greni před ní zděšeně ustupoval.
„Zaseklo se to,“ hlesl. „Něco se ti tam zaseklo! Pusť mě k tomu.“
Nechápavě se zamračila, ale ta chvilička váhání mu stačila. Chytil ji za krk a hlavu v týle, rozpletl barevné vlasy.
Vyčerpaně se složila rovnou na podlahu. Nechal ji a díval se na ni. Nebyl to hezký pohled. Šedesátiletá Hermína s dvaceti kily nad limit pro umělá kolena, upocená, rozcuchaná a náramně nešťastná. Tedy, nešťastná byla ve skutečnosti Ienne, protože právě přišla na potenciálně nebezpečnou komplikaci.
„Potřeba pohybu, jo?“ hlesl Greni. „Není to spíš agrese?“
S námahou se zvedla. „Kolik ženských jsem tohleto naučila?“
„O tři víc, než by bylo zdrávo,“ řekl, a když se zapotácela, honem ji usadil na speciální, hodně bytelnou židli. Trvalo hodinu, než do sebe dokázala nasoukat ty zatrolené závitky.
* * *
Rozhovor
„Kolik že za to dostanu?“ Tu otázku položil statný mladík s vyholenou hlavou. Typická otázka, jaké kladou statní mladíci, pomyslel si druhý muž v místnosti, a trpělivě mu odpověděl. Nesvěřil se, kolik za akci dostane on sám, ačkoli ji stráví někde stranou, v bezpečí, s dokonalým alibi. Potřeboval peníze, fůru peněz, aby si později nemusel připadat jako nevěsta bez věna. Aby ho nadšeně přivítali.
„Stejně je to hajzl,“ konstatoval mladík a ze zvyku si promasíroval levé rameno. „Já už jsem tady v Demaérenu čtyři roky,“ zdůraznil, „ale tohle se nedá skousnout. To je jako…“ Hledal slovo.
„Cejch,“ napověděl mu jeho společník.
„Jo! Cejch,“ zopakoval mladík. „Všechny by nás ocejchoval.“
Aby si na vás ctihodní občané dali pozor, pomyslel si druhý muž, ale nedal nijak najevo, že ani on přistěhovalce dvakrát nemiluje. Peníze měl rozhodně raději.
„Takže,“ řekl nahlas. „Přesun, splnění úkolu (nedokázal se přimět vyslovit ‘nájemná vražda‘), návrat. Tu ženskou necháš plavat, ať si poradí.“
„A co jestli ji poldové zastřelí?“
Muž pokrčil rameny. „Probudíš se. Co je nám do ní? Je to nástroj, nic víc.“
* * *
A už je to tady
Věděla, že ji budí předčasně. Měla to v hlavě srovnané, i když poslední týdny pracovala s mozkem a tělem Karly. Dosáhla požadované hmotnosti už před pěti dny, ale jako obvykle si dávala ještě týden na upevnění. Celkem čtyřicet dní, takové pěkné biblické číslo. Takže – o dva dny dřív.
Věděla, že je noc, protože Karly spala. Nemusela ji potlačovat vlastní krajkou. Kolem jejího super-speciálního lůžka zářilo tlumené modré světlo a v něm viděla stíny, které se pozvolna měnily v lidi. Poznala Potomka. Brácha stál vedle něj a mnul si bradu, to u něj znamenalo velké rozčilení.
Měla už v probouzení praxi, rozkoukala a rozhýbala se rychle. Chraptivě oznámila, že nejdřív sprcha a pak ten průšvih, ať už je to cokoli. Petrik přiskočil a podepřel ji, ačkoli to nepotřebovala. Ano, tahle poslední rehabilitační pracovnice byla fakt třída. Žádná svalová ochablost, nic nenechala zatuhnout, ani jedinou šlachu zkrátit… Dej jí medaili, Potomku.
Ve sprše prožila další okamžik vděčnosti – necítila žádné svědění kůže, v zrcadle neobjevila zarudlé flíčky, z nichž by se časem mohly vyvinout proleženiny. Masírovala mě, natírala vším možným, procvičovala – zatímco já dřela na vylepšení cizího těla…
Najednou Ienne seděla na podlážce sprchového koutu a nezadržitelně vzlykala. Neměla nejmenší ponětí proč. Až po chvilce se zvedla, pustila na sebe skoro studenou vodu a začala se dávat dohromady. A teď zvážit. O dvě kila míň. To je v toleranci. Nic se neděje, ujišťovala sama sebe.
„Ale děje,“ řekla vzápětí nahlas svému obrazu v zrcadle. „Něco se stalo.“
V pracovním oblečení – volné denimové kalhoty a triko – vešla do Potomkova malého sálků. Čekali na ni trpělivě, Petrik hrál šachy proti počítači, Potomek sám se sebou halmu, opravdovou, na skutečné hrací desce, hlavní internistka doktorka Tarantová si na el-papíru četla lékařský časopis. Zvedla pohled. „Všechno v pořádku?“
Zbytečná otázka; čidla v koupelně jí už podala podrobnou zprávu o Iennině zdravotním stavu. Ovšem Tarantule se prostě musela cítit důležitě, byla už taková. (A ke všemu hubená, takže Ienninu praxi z duše nesnášela.)
„Očividně ne,“ odvětila Ienne škrobeně. „Ovšem s Karly, poslední pacientkou, jsem hotová.“
„Pustím vám teď takový… film,“ promluvil Potomek. Prázdná stěna sálků ožila pohybem.
Do budovy ústavu se přes vrátnici dobývala žena. Velká, statná žena. Ienne se naklonila dopředu. To je Diana, klientka číslo pět. Osmatřicet let, ze stotřinácti kilo na osmdesát, což při výšce metr sedmdesát sedm bylo tak akorát, a metodu vyvolání potřeby pohybu nepotřebovala, při kontrolách hrdě hlásila ‚Zvládám to vlastní vůlí‘.
Vrátný jí otevřel, a teď všichni viděli, jak je špinavá, zablácená, mokrá a ruce má od krve. V levé držela velký kuchyňský nůž – správně, je levačka, s tím byla náramná práce…
V chodbě se začali hemžit lidé, Ienne zahlédla Petrika, dva sloužící laboranty, Potomka v županu, noční cvičitelku, tu zrzavou (nebyla špatná, na pravidelné protahování svalů stačila). Obraz z kamer byl kvalitní, se zvukem to bylo slabší, ale Diana skoro křičela:
„Byl ve mně! Byla jsem chlap!“
A někoho zabila. Zabil.
Petrik zastavil přehrávání, na stěně naskočily policejní záběry z místa činu. „Ráno to bude ve zprávách,“ řekl bezvýrazným hlasem. „Starosta Ignát Nowak –“
„Není mrtvý,“ přerušila ho Ienne. „Mrtvolu by nestrkali do sanitky takovým fofrem. Snad zabili jeho osobního strážce. Nowaka schovali někde na JIPce.“
Potomek si přiložil k ústům odznakovou vysílačku a tiše do ní hovořil – možná dával sekretářce pokyny, kde a jak hledat.
„Označovat imigranty reflexní páskou je blbej nápad,“ ozvala se zrzka. „Tři roky! Měl si to vyzkoušet na sobě, blbec!“
Ienne v duchu přikývla. Starosta Nowak měl během svého volebního období pár opravdu mimořádně pitomých nápadů. Ten s viditelným označením přistěhovalců na tři roky byl jen třešinka na dortu. Nicméně… „Dianě jsme přece krajku odstranili, jako všem, ne?“
„To jsem si taky myslel,“ přisvědčil Potomek. „Než jsme ji uspali a strčili do Tunelu.“
„Cože?“ Ienne se k němu prudce otočila. „Polykontrastní rezonance…“
„Ukázala rezidua. Velmi mazané. Neokortex regulérně očištěný, to ano. Jenže hlubší části vykazovaly nahloučení uzlů v kritických jádrech.“
„Nešlo už o metabolické záležitosti,“ pronesla Tarantová jako na přednášce. „Okamžitě jsem požádala Ústav duševního zdraví o porovnání s posledními nálezy ve studiích agresivní psychopatie. Lokalizace jako přes kopírák.“
„Čemuž jsme se p5i zavádění krajek cefalejs vyhýbali jako čert kříži,“ řekl Potomek. „Když už jsme dospěli k takto expresivním metaforám.“
„Máme mezi našimi neurochirurgy skutečně geniálního sabotéra.“ Profesor Josoff, šéf operačního týmu, drobný, nenápadný muž, už měl na sobě tričko a zelené kalhoty na gumu; zjevně se chystal neprodleně Dianu zbavit nežádoucích doplňků. „Prosím ostrahu na sál, ale pracovat budu sám. Nemám ponětí, jak škůdce odhalit,“ dodal.
„Vždycky jsi tvrdila, že osobnost nedělá mozková kůra, ale ty hluboké věci, paleo a archi nebo jak se jim to říká,“ pošeptal Ienne bratr.
„To nebyl můj nápad, to jsem někde četla,“ sykla. Odkašlala si. „Budeme muset zpětně prověřit všechny klientky. Jestli jste vzbudil sekretářku, Potomku, tak si jdu okamžitě domluvit termíny na poly-k-MR.“
Přikývl. „Jenom mi nepřehřejte Tunel, Ienninko. A uvědomte si, že to není vaše vina, jasné?“
„Není,“ souhlasila. „Jenže já tu Pandořinu skříňku otevřela. Ke komerčnímu využití, a to asi nemělo být. Mělo to zůstat v laboratořích, a to ještě hodně dlouho.“
Potomek pokrčil rameny. „Snad. To atomová bomba taky. A další zhouby, na které si momentálně ani nechci vzpomenout.“ Těžce si povzdechl. „Netěším se, až se o tomhle budu bavit s policií. Neznáte tam nahoře na nejvyšších místech někoho inteligentního?“
Tarantule se rozchechtala, až se zakuckala, profesor Josoff nahodil nejistý úsměv, jako že nechápe, co je tu k smíchu, Petrik vzal Ienne kolem ramen. „Jdeme. Probereme kartotéku, uděláme seznamy podle rizikovosti.“
Zívla. „Musíme přibrat psychologa. Oficiálně.“
„Podepíšu to sám,“ řekl Potomek. „Mám na to papír, žádný strach, jsem pravý a studovaný psycholog. Už tak o tom ví až moc lidí.“
„Věříš nám,“ hlesla Ienne, ani si neuvědomila, že mu tyká.
„Absolutně,“ přisvědčil s přimhouřenýma očima.
A když za ním ráno přišla s příslušným seznamem a vyhodnocením rizik na tabletu, zvedl se z pohodlného dvojkřesla, chytil ji a políbil, a pak to šlo ráz na ráz. Nemluvili. Milovali se kvapně a energicky a tiše. Žádný relax, k tomuhle je dohnala a postrčila krutost a nepřehlednost světa, který chtěli zlepšit.
„Nechci se omlouvat nebo vymlouvat,“ řekl, když hledali na podlaze kusy oděvu.
„Ne.“ Zahodila roztrženou podprsenku do odpadové roury.
Zasmál se tomu. „Jmenuju se Romann. Dvě ‚n‘ na konci.“
Zvedla k němu pohled od liché ponožky pod křeslem. „Mě znáš.“
„Ano, znám. A ochráním tě. Věříš mi?“
„Absolutně.“
Jen tak tak stačili všechno uklidit, než Greni přivedl mírně zmatenou Karly a předal ji doktoru Josoffovi mladšímu, který na naléhavou žádost svého otce přicestoval soukromým letadlem ze Švédska. Pochopitelně: nebyl na místě, tudíž nepatřil k podezřelým.
Diana zůstala po výslechu na pozorování v ústavu. Vybavila si, že ve chvíli útoku byla mužem a strašně zuřila a potřebovala někomu ublížit, něco rozmlátit, a pak běžet, běžet, třeba bosa, vodou nebo ohněm, do vyčerpání. Později – bohužel příliš pozdě – naskočil trénink: to, co jí Ienne vtloukala do hlavy při kontrolách: rozplést vlasové elektrody. I kdyby si nevzpomínala, že je zkroutila.
„Komu jste o tomhle triku řekla?“ zeptala se policistka.
Diana pokrčila rameny a poškrábala se v místech, kudy jí profesor nepatrnými otvůrky odstranil všechno, co do její hlavy nepatřilo. Bez otoku, bez krvácení; dokonalá práce.
„Nikomu.“
„Kdo se k vám mohl dostat tak blízko?“
Další pokrčení rameny. „Manžel.“ V té odpovědi bylo slyšet kapičku nejistoty. Ienne seděla s Tarantulí (z níž se v téhle krizi vyklubala zábavná společnice) u monitorů a viděla to zrychlení tepu a reakci v EEG. Lže, pomyslela si.
„Kecá,“ špitla doktorka Tarantová.
Nastal hon na Dianina milence (znali se tři dny, páni, to šlo rychle, pomyslela si Ienne a vzápětí se zastyděla – já tak můžu někoho soudit!), a zatímco se policie věnovala obvyklým postupům, Romann spolu s Ienne se snažili nějak postihnout osobnost vraha v Dianiných vzpomínkách. Mladý, silný, trénovaný. Naštvaný. Patrně má vyholenou hlavu, vybavila si ten pocit chladu na kůži lebky. Patrně s endoprotézou levého ramene – další zvláštní pocit. Lebedil si, jak je fajn, mít rameno v pořádku. „Vlastní rameno,“ vyjádřila se Diana. Skvělá pozorovatelka.
Tarantule ukázala na monitory. „Je už unavená. Za chvíli si její mozek začne vymýšlet.“
Ienne přikývla. „Jdu domů. Stejně neusnu, ale aspoň ochutnám vlastní postel vlastním tělem.“
Greni čekal u automatu na kávu. „Pro dnešek konec?“ utrousil koutkem úst. „Jedeme?“
„Na elektriku, prosím,“ zamumlala. Připadalo jí, že spalovací motor řve a že to teď nesnese.
Už se blížili, tiše jako kočka, k domu, ulice se teprve probouzela. Musím něco říct, pochopila Ienne. Jinak Greni odejde. Protože on to na ní poznal, čert ví jak; zkrátka to ví.
„Vždycky jsi mi byl věrný?“
Zastavil. Uprostřed ulice, kde by všem případným kolemjedoucím řádně překáželi. Podíval se na ni a zamyslel se, opravdu poctivě se zamyslel. „Vlastně ne.“
Za tím prostým výrokem byly týdny a měsíce, kdy žil sice s ní, ale v objemných, někdy dost ošklivých tělech, obětavě snášel následky jejích manipulací s elektrodami a případné drobné průniky osobností klientek, později s vědomím rizika agrese a nepředvídatelného chování.
Neuvěřitelně se jí ulevilo. Objala ho a přitiskla k sobě, až skoro nemohli dýchat. „Děkuju ti. Děkuju.“ Rozplakala se, skoro, pak si to rozmyslela a místo toho se zasmála. „Jsi nejlepší chlap.“
Kdosi vyjel z garáže a zatroubil na ně. Greni se pomalu rozjel. „Kdy si necháš vyndat tu kraječku, kamarádko moje?“
„Jakmile se profesor Josoff pořádně vyspí.“
„Takže končíme?“
„Ne, výzkum pojede dál. Než uzavřu všechny svoje případy, tak i ordinace.“ Zahleděla se před sebe a viděla tváře a těla a čísla na váze. Viděla tělocvičny a běžecké dráhy v parcích. A několik spokojenějších ženských. I ten Ymin manžel byl nakonec dočista nadšený. Ne, nebylo to všechno špatně. Rozhodně ne všechno.
* * *
Starosta přežil, jeho strážce také, i když o vlásek, a Diana nebyla obviněna, zato Ústav Potomků se hemžil tajnými a zjevnými policisty a jejich poradci z řad více či méně závistivých vědců. Potomek Romann zůstával v klidu, neboť si prozíravě nechával všechny nápady patentovat.
„Hustá síť patentů,“ řekl na ranní schůzce a malinko se ušklíbl na policejního odborného poradce. „My jsme prostě na ty sítě, víte?“
Poradce se nijak neurazil, zhoupl se na židli, kývl. „S Cefalejs a teď i Nukleolejs ovšem budete muset začít zase od myší. Četl jsem vaše prohlášení.“
„Jsme zvyklí padat s odpuštěním na hubu a zase se zvedat,“ prohlásil Potomek důstojně.
Probrali denní program, Ienne nahlásila klientky, které se mají dnes dostavit k vynětí reziduální krajky. Profesor Josoff si třel spánky a zíval a co chvíli zalétl pohledem k synovi, který mu pokaždé povzbudivě pokývl. Když na něj přišla řada, nahlásil jména chirurgů, kteří příslušné zákroky provedou. Nejspíš těch, jejichž alibi na kritickou noc policie prověřila. Alibi na dvěstě procent.
„Ani mi nepřišlo, že už těch pacientek bylo tolik,“ řekla Ienne Grenimu po poradě, u kávovaru v atriu, jediného, který uměl opravdové kapučíno.
„Dva roky života a hromada vydělaných peněz,“ pravil zamyšleně. „Pojeďme někam k moři.“
„Až mi vyndají krajku.“ Zamyslela se. Budu chtít profesora. Nikomu nevěřím. Nebo si tu věc mám nechat? Uprchnout i s ní? Pronásledovali by mě jako vzácný exemplář motýla…
Zarazila se. Co je to za divné nápady, kde se berou? Drž mě, Greni, než něco vyvedu!
Greni postavil svůj kelímek na parapet a pevně ji objal. Buď to řekla nahlas, nebo mezi nimi zafungovala telepatie. Vzdychla.
„Doprčic. Ono to škodí. Prostě to škodí! Dobrý, už to přechází.“ Nestihla mu vysvětlit podrobnosti, protože se ozvaly výstřely.
„Policejní zbraně,“ hlesl a postrčil ji za masivní stojan kávovaru a zásobní skříňku. Tihle chlapi, napadlo ji, naprosto nevojenské typy jako Greni, a přitom podle zvuku odhadnou typ zbraně. Možná i výrobní číslo, uchichtlo se její ironické druhé (nebo třetí) já.
Křik, přímo řev. Tohle je rozzuřená lvice. Ano, nepochybně jde o samičí řev, to pro změnu poznám zase já. A tady se řítí… Hermína. Měla přijít na řadu odpoledne, ale je tu dřív a v ruce drží nůž. Ne, to není nůž, ale mačeta, kde k ní ta holka přišla? A kolena ohýbá docela dobře, přitom operaci ještě nemohla stihnout, kruci, někdo jí vlezl do hlavy!
„Už zase,“ zamumlala Grenimu do ucha.
„Jo,“ sykl. „Je v ní náš holohlavý silák s endoprotézou. Ale po kom jde?“
Hermína se rozmachovala mačetou úplně náhodně, tu a tam někoho z policistů zasáhla, výkřik, krev, ale útočnice se nesnažila nikoho zabít, prostě šla dál a nedbala, že ji můžou zastřelit.
Právě když se blížila k atriu, schytala kulku do levé paže, škubla sebou, zaječela, ale pravičkou se rozmachovala dál, bezcílně, naprázdno, jako nějaký robot. Greni se nadechl a Ienne měla strašnou chuť zadržet ho, neblbni, chlape, nech to poldům…, ale on jen natáhl nohu a odhadl to přesně: Hermína zakopla, upadla, a Ienne najednou držela v ruce její mačetu. Ani nevěděla, že se dokáže pohnout tak rychle a efektivně.
A pak to najednou věděla. Ten geniální hajzl a sabotér ovládal cefalejs na dálku. Hupsl z Hermíny do ní. Jako to dělají démoni z béčkových hororů. Jestlipak sis to dal patentovat, vynálezče? Hm?
Pocit holé hlavy. Pocit jakoby cizího levého ramene – kdyby aspoň to čerstvé zranění tak nebolelo! Ostříží zrak, trénované svaly. Zamžikala; no ano, její vlastní astigmatismus je pryč, jak tohleto děláš? Agresor v ní se hrozně snažil převzít velení v těle, ovšem Ienne měla spoustu praxe a nedala se. I když to bylo namáhavé.
„Dálkové ovládání…“ zasípala. „Greni… Musí mi to vyndat. Hned!“
Na chvíli neuhlídala ruce a ty samý od sebe zajely Hermíně pod tlustou bundu a našly tam… něco. Pás tyčinek, vypadalo to jako náboje do kulometu; v béčkových filmech u toho bývají typické červené číslice, ale tohle se zaručeně odpaluje na dálku. Kam jsi měl dojít? Cos měl vyhodit do vzduchu, poskoku?
Poskok jí samozřejmě neodpovídal. Dokázala se mu ubránit, ale neovládala ho. Ne docela, ovšem… Nechala ho sundat Hermíně pás sebevražedných útočníků, uchopila ho, a zatímco Greni přivolával policisty ke krvácející ženě, rozběhla se k nejbližšímu oknu, které se dalo otevřít. Byla to porucha, o které věděli převážně jenom kuřáci, jinak tu nekompromisně vládla klimatizace. Rozrazila ho a vyhodila tu strašnou věc ven, do parčíku za budovou. Vetřelec v její krajce přesvědčil tělo, že má mocné svaly, takže možná překonala rekord ve vrhu bombou. Neviděla, kam dopadla, ale docela určitě až za nevysoký val s důkladným plotem.
Klesla na zem. Viděla známý dlaždicový vzor linolea. Přidržela se ho. Vzdouval se v ní vztek. Mě nedostaneš, mizero! Vyvinula obrovské úsilí, až jí skoro praskala hlava ve švech (ostatně v mém věku ještě nejsou všechny srostlé, vybavila si cosi ze studií), a vypudila ho. Ven! Pryč! Zdechni!
* * *
Zabíjení
O smrti jistého mladého policisty s vyholenou hlavou a umělým ramenním kloubem se dozvěděla až po drobném zákroku, jemuž doktor Josoff mladší trochu nadsazeně říkal operace. Přesněji řečeno, dozvěděla se to už při něm, jelikož byla celou dobu při vědomí.
Tarantule zůstala stát u dveří sálků, aby neporušila sterilitu, vrtěla hlavou a vykládala.
„Najednou padl a přestal dýchat. Resuscitovali ho jako vzteklí, dokonce použili defibrilátor, do pěti minut se seběhli i doktoři… Nic. Ani ťuk. Chlap zůstal tuhej. Příčina smrti neznámá.“
Kdeže, pomyslela si Ienne. Já ji znám, až moc dohřeji znám.
„Hermína to přežije,“ oznámila Tarantule jakoby jenom jí. Ta ženská věděla, že Ienně na klientkách záleží. „Přijde na řadu hned teď, páni chirurgové, už jsem to podepsala. Ani netrvám na transfúzi.“
„A co ta bomba?“ zeptala se instrumentářka (která tu byla víceméně na ozdobu, protože na nástroje Josoff bez obtíží dosáhl).
„Pyrotechnici sedí za štíty a všechnu práci za ně odvádějí chytří roboti. Vypadá to, jako by hráli počítačovou hru,“ odvětila lékařka. „Až uslyšíme výbuch, tak to bude jasné.“
„Hotovo,“ řekl Josoff. Zalepil nepatrné otvůrky v Iennině kůži syntetickou hmotou, která se po pár hodinách rozpustí. „Můžete vstát.“
„A uvolnit místo dalším potřebným,“ uchechtla se Tarantová. Ienne se v kabince u sálu rychle oblékla. Tarantule na ni čekala na chodbě. „Takže i tímhle způsobem se dá zabít,“ konstatovala.
Ienne přikývla. Nebylo jí z toho tak zle, jak čekala, ale přece jen dost zle, aby se nechala podepřít. Ano, pěkně jsem si to zavařila. Pěkně jsem nám to zavařila.
„Silou vůle,“ pokračovala Tarantule. „Sakra, ty teda musíš mít sílu.“
„Trénink,“ poopravila ji Ienne. Tykání nekomentovala. „Hermínu asi chtěli v konečném efektu mrtvou. Určitě by Plešatého poskoka dokázala identifikovat… Ale proč bomba? Co konkrétně měla zničit?“
„Paměť?“ nadhodila Tarantule. „Tajnou paměť Ústavu? Hlavní Potomci prý ukládají do jednoho z nepřipojených počítačů všechny nečekané objevy, podivné vedlejší účinky výzkumu a takové věci. Nepatentované, chápeš?“
„Není to jenom místní legenda?“ zapochybovala Ienne. „Že by něco důležitého nebylo v cloudu? Nějak nemůžu uvěřit, že by třeba Google nevěděl o něčem, co se děje na Zemi a v blízkém vesmíru…“
Tarantová najednou ztuhla, zastavila se, až Ienne klopýtla. „Co je?“
„Zálohy musí mít doma,“ zamumlala Tarantule. „Pošlou na Romanna jinou klientku. Kdo ještě zbývá?“
„Karly,“ hlesla Ienne. „Ta poslední.“
* * *
Zvláštní zločin
Ležela na pohodlné pohovce a ani se nesnažila osvobodit z nepříliš důkladných pout. Dalo by se říct, že Karly byla spoutána, jen aby se neřeklo. Nebo přesněji aby se řeklo ‚ta ženská za nic nemůže, spoutali ji, připojili jí na výstupy cefalejs vlastní zařízení a nahráli vlastní software!‘.
Cítila, jak ji pozvolna ovládá cizí osobnost. Zůstávala sama sebou, do jisté míry; vnímala vlastní tělo a všechno kolem: věděla, že je u Diany v obýváku, že její manžel je kdesi na služební cestě a chudinka Dia brečí v koutku, protože její milenec, ten krásný chlap, vůbec nestál o ni, o její vylepšené tělo, ale o tu věc v její hlavě. No vážně, kdy v dávné i nedávné historii u ženy záleželo na hlavě? Hm?
Karly poznala, že teď ji ovládá on sám. Usmíval se na ni, vlídně, bez pohrdání, kterým před chvílí sežehl Dianu, a Karly cítila jeho úsměv i na vlastním obličeji.
„Jste teď… dvakrát,“ vyslovila s obtížemi, protože její řečová centra momentálně patřila převážně jemu. Kdyby měla patřičné vzdělání, věděla by, že nejde o centra, ale o dráhy v hloubi mozku. Nezáleželo na tom. Nepotřeboval vzdělanou osobu. Potřeboval… Zaprvé peníze. To byl ten atentát na starostu; jestlipak mu zaplatili? Když se nezadařilo, hm? Doktorka nás varovala před zneužitím. Že jsme první a poslední pokusní králíci, že se objevily vedlejší účinky… Taková škoda! Zhubnout bez námahy, nechat si vypěstovat v těle zdravé návyky – není to krásný sen kdejaké baculky?
A co chce tenhle geniální zločinec teď?
Něco zničit. Ano, ale nejdřív se bude krást a loupit. Už ten byt viděla před sebou. V obyčejném, starším domě. Prostorný byt s terasou, kde si někdo udělal opravdu hezkou zahradu. Znala cestu, nahrál jí do hlavy i navigaci, fuj, copak jsem auto?
Rozepnul přezky jejích symbolických pout. „Tak běž.“
Ach, vlastně to neřekl. Nemusel. Řídil ji a nevadilo mu to zdvojení. Zbytek Karly si ještě stačil pomyslet, že je to jako v tom románu o schizofrenickém vrahovi, potom už si nemyslela nic, její vědomí bylo zatlačeno do jakési temné studny, kde vládla noc. Nic neviděla. Neslyšela. Její smysly totiž používal on, ten pohledný Dianin exmilenec.
Karly se rozplynula.
* * *
Hlavní Potomek Romann byl právě na cestě do podzemní garáže, kde si jeho elektromobil spokojeně chrochtal na nabíječce, když mu zachrčel odznakový telefon. Pod zemí signál nestál za nic, takže se vrátil a vytáhl z kapsy obyčejný mobil, přetáhl si hovor do něj a uslyšel ty dvě ženské – skoro hysterický tón Tarantule a rozvážnější, nicméně dost vyděšenou Ienne. Jako obvykle se mu mihlo hlavou ‚proč zrovna ona musí být zadaná‘, ale to teď nebylo podstatné.
Před chvilkou si při sledování událostí v Ústavu, které mu posílali na tablet, říkal, že ho snad už nemůže potkat nic horšího. Omyl. Může.
„Jdou po tobě,“ sdělila mu Ienne, přerušila Tarantulino klení (‚kuš!‘) a vysvětlila mu, kdo a jak. Proč, to zjevně chtěla nechat na něm (zlatíčko, chce ponechat muži jeho hrdost, pomyslel si dojatě), ale uklouzlo jí slovo ‚zálohy‘. Ano, to by si domyslel sám.
Bomba v centru tajné paměti. A zničení – nebo krádež? – dat, některých už celá desetiletí starých a prozatím ukrývaných před nezralým lidstvem, objevů podivuhodných jako Babylonská věž nebo schopných způsobit zcela selektivní, zato hloubkovou zkázu, záznamů z výzkumu léčby neléčitelných chorob, kde chybí jen poslední krůček, nicméně takový, jaký lidstvo ještě nesvede nebo se ho bojí… Zapomeňme na degeneraci, žijme věčně… No, skoro. Jenomže co s asociálními psychopaty, jimž dlouhý život dopřeje neomezené páchání zla? Na to teď nebudu myslet, rozhodl se. Obsah Paměti i on sám znal jen zhruba a nikomu by ji nesvěřil. Možná Ienne. Ta se totiž nedá ovládnout. A spokojí se s drobky, které si sama vyhrabe zpod stolu významnějších výzkumných projektů. Pomoct pár nešťastným tlustým ženským… Ušlechtilé? Hloupé? Bůh ví.
Sedí si do otočného křesla mezi počítači různého věku a vzhledu – nejstarší pocházel ještě z dvacátého století. Přelétl pohledem externí harddisky. V duchu si vynadal, protože málem zaslzel. Ale vždyť tohle je dojemné, a jak! Tolik moudrých lidí se vystřídalo v téhle dobře utajené místnosti, a on byl z nich ten poslední, nejmenší. Mnoho do společné paměti nepřidal, ale Iennin plán patřil k nejlepším kouskům.
Hoďme si korunou: hodlá agresor v těle ubohé ženy krást či ničit? Oboje: zničit hlavní záznamy, ukrást zálohy. Mince v jeho představě se postavila na hranu.
Otázka číslo dvě: ví už, že v Ústavu jeho plán nevyšel? Robot, řízený zkušeným operátorem, bombu zneškodnil. Odpojil ji, což její autor nemusí poznat, pokud se to provede šikovně. Pyrotechnici, které Romann povolal, patřili k nejkvalitnějším a nejodvážnějším a měli nejmodernější vybavení. No ano, poskytl jim nějaké docela malé, skoro bezvýznamné tajné vylepšení. Bez patentu. Jako kdysi Salk lidstvu svou vakcínu proti obrně.
Čekal. Představoval si, jak paní Karly vchází do bytu, na pohled klidná, racionální, a hledá, pátrá, až najde tajný vstup (ten, kdo ji řídí, ví mnoho o jeho bytě), a… jakou asi bude mít zbraň?
Nepřítel počítá s tím, že Romann nebude chtít ženě ublížit, protože ví mnoho i o něm a jeho vztahu k ženám. Takže ho ta holka asi zabije. Pokud včas nedorazí oddíl, který zalarmovaly Ienne s Tarantulí.
Když vešla, stál už připraven za dveřmi a skočil na ni. Měla skalpel; ten velký, pitevní.
„Originální nápad,“ pochválil vraha, a jak žena ležela na podlaze, dupl jí na ruku. Křup. Zařvala. Kéž by to bolelo Nepřítele, který zatím nemá jméno ani tvář. Odkopl zbraň. Pral se s ní, ale nedařilo se mu spoutat ji páskem, který si připravil. Ten, kdo ji řídil, byl schopný rváč.
Něco se trhalo; její košile. Pod ní měla přesně takovou bombu, jakou viděl na obrázcích v tabletu. „Chceš naši Paměť? Nebo ji chceš zničit úplně?“ zasupěl (mohl si to dovolit, právě jí totiž klečel na břiše). „Co z toho budeš mít?“
„Radost!“ vykřikl to ženský hlas, ale cítil v něm toho muže, Nepřítele. „Pravý Potomek jsem já! Já! Jsem lepší než ty, ty… ubohý děvkaři!“
V tom okamžiku už Romann věděl, který z jeho lidí to je. Z lidí, jimž důvěřoval. No ano, stane se. Nejsme neomylní. Přiklekl pevněji, žena pod jeho koleny zasténala (snad ji to nezabije). Natáhl ruku a zkroutil jí kratičké vlasy-drátky nad pravým uchem.
Karly se probudila. Vteřinu se dávala dohromady, ale vzápětí ji celou ovládla neodbytná potřeba pohybu, běhu, možná létání – tím si však nebyla moc jistá. Aspoň plavání, jenomže v tomhle starém domě neměli bazén. Tlak na její hrudník povolil, kdosi se z ní odvalil stranou. Vyskočila a rozběhla se, do chodby, ven, po schodech dolů, kdepak výtah, moc pomalé, na ulici, chodník jako překážková dráha, srážela chodce, hnala se dál, asi k řece, tam by se dalo plavat, i když voda bude studená… V běhu bezděčně likvidovala zbytky toho, kdo se jí vloupal do hlavy.
Vedlejší účinek, který Ienne nestačila zaznamenat a prozkoumat.
* * *
Romann se zvedl a zavřel dveře. Nebyly rozbité; zrádce jí dal klíč. Jistě, Karsan patřil k Potomkům, měl sto příležitostí nechat si udělat duplikát. Potomkům se v Ústavu věřilo.
Zavolal do ústavu a oznámil, že je v pořádku. Sdělil stráži jméno sabotéra a uslyšel hlasité ticho, pak nádech a výdech. „Okamžitě to vyhlásím interkomem,“ vzpamatoval se strážce (toho mladíka si vybavoval, vyhlédl si ho osobně při havárii elektrobusu, kde velmi efektivně zasahoval, jen mu vypadlo jméno). Než položil telefon, zaslechl ještě zmatené a trochu zděšené zamumlání: „Potomek, no do hajzlu!“
Potom zavolal policii. Najděte Karly, než se jí něco stane. Ano, má na sobě bombu. Patrně se dá spustit na dálku. Zeptejte se mých techniků v Ústavu… Zmínil se o známém na vysokém postu a mašinérie se rozjela bez klopýtání.
Potom seděl v obýváku, tajná pracovna byla už zase tajná, a čekal, kdy se ukáže Ienne. Nějak věděl, že přijde.
Zvonek zacinkal neznámou melodii; tenhle host ho ještě nikdy nenavštívil. Krátce se domluvila s elektronickým dveřníkem a byla vpuštěna. Měl ji na seznamu.
Vešla a sedla si proti němu. Koukla na láhev na stolku, nakrčila nos. „Stejně jsem tu autem. Půjčila jsem si služební.“
Usmál se. „Ty dokážeš všechno tak skvěle zorganizovat.“
Žádný pozdrav. Jde se k jádru věci. „Myslela jsem, že Potomci jsou mimo podezření. Mysleli si to všichni. Profesor Josoff se celý rozklepal, a pak si pro jistotu nalepil elektrody na prsa, kdyby ho postihl infarkt.
Syn se mu posmívá, ale jen trošinku.“
„Zapomněl jsem, že Karsan následuje podle závěti předchozího Potomka hned po mně. Kdyby se mi něco stalo.“
„A stalo se ti?“
„Bral jsem to jako smůlu. Blbé náhody. Autonehody, pád do vodopádu, špatně zapojená elektrika ve sklepě, uspávačka se sektem (ale byla moc hezká) s malým předávkováním, pistácie v čině, jsem na ně alergický, jo, a ten výtah v Ústavu, to taky nemusela být náhoda…“
„Aha.“ Opřela si lokty o kolena.
„Žádný pokus mu nevyšel. Tak se stal naším nejlepším neurochirurgem, specialistou na neurolinky, encefalolinky, a nakonec cefalejs. Vždyť právě Karsan mi pomáhal doladit výstupy!“
„A vylepšil si je po svém.“ Ienne vzdychla. „Napoprvé to byl šok.“
Vsedě se narovnal. Představil si ji v šíleném běhu, jaký mu před chvílí předvedla Karly.
„Vysvětlila jsem pacientkám, co mají dělat při… no, při tom záchvatu. Natrénovala jsem to s nimi. Vyčerpá se to i samo, když dojdou síly, zkoušela jsem to.“
„Pod dohledem,“ zažárlil si. „Greni? Udržel tě?“
„Víceméně, ale to už bylo po pár kilometrech. Sledoval mě na kole.“
„Nemůžeš v tom pokračovat,“ řekl. Co já jen s tebou děvče budu dělat?
„Určitě ne to, na co teď myslíš.“ Ten úsměv! A k tomu telepatie! Je to snad další z nečekaných vedlejších účinků dlouhodobě zavedené cefalejs? „Poptám se v endokrinologické sekci. Tedy, až dokončím rozdělané případy. Hubnutí mě pořád zajímá. Začala jsem si dělat statistiku, jaký typ žen se do toho pouští a kterým obezita nevadí…“ Ienne mávla rukou. „Měla bych zapracovat i na sobě.“
„Ts. A já na sobě. Potřebuju geniální ajťáky, aby vyšťourali v krajce Karsanovy trojské koníky.“
„No jo.“ Zvedla se a šla si do kuchyně natočit vodu. Uvědomil si, že se u něj chová jako doma. „Ty sám jsi přece geniální programátor,“ zavolala do zvuků kohoutku. „Nechápu, proč máš tak temnou kuchyň.“
„Já moc nevařím.“
„Přiber si Petříka,“ radila mu s vážnou tváří. „Do týmu, ne za kuchaře. Víš, že si nikdy neřekne o zvýšení platu?“
„Vážně? Proč mi z personálního nikdy nic nenahlásí?“ Lehce udeřil dlaní do stolu.
„Protože nemůžeš dělat úplně všechno.“ Teď zvážněla doopravdy. „Nemáš čirou náhodou v hlavě…“
„Ne. Nepatřím k těm kovbojům, co musí každý vynález vyzkoušet na sobě. To se ptáš proto, že Karsan dokáže tu věc ovládat na dálku?“
„Jako bombu,“ přikývla. „Pojď, odvezu tě do Ústavu.“
Zavrtěl hlavou. „Co kdyby se sem teď Karsan obtěžoval osobně?“
„Dole čekají dva spolehliví strážci. Vybraly jsme je s Tarantulí.“
Myslí na všechno, tahle ženská… „Kdo je to?“
„Geňa s Ahmedem.“ Ušklíbla se. „Karsan by si je nikdy nezvolil za pomocníky. Je to zatracený rasista a nacionalista.“
„Ach.“ Napadlo ho, že on sám má židovskou babičku. Proto mě ten bastard neuznává?
„Bůh ví,“ zašeptala Ienne. Zase ho slyšela.
„Tak jdeme.“ Zapotácel se, podepřela ho. Pevné rameno. Pevná žena. A pevně zadaná. „Nezapomeň si připojit domácí kamery na tablet.“ A vážně myslí na všechno.
* * *
Do rána měl sestavený tým, který bude procházet software cefalejsu i jejích předchůdců, vyzkoušených na zvířatech, podařených i nepodařených, neurolinku, encefalolinků a dalších pomocných interfejsů. Petrik na konci jeho řeči usnul a Ienne tu nebyla, aby do něj šťouchla, takže se přítomní docela bavili jeho chrápáním.
Ienne si odvezl Greni. Nepodezříval ji, i když byla se šéfem dost dlouho sama. Tyhle věci prostě cítil. Doma se objali; jen objali, nic víc, a usnuli, naneurčito, dokud je někdo neprobudí.
Nikdo je nerušil a Ienne netušila, kolik je hodin, když na ni střešním oknem zaťukalo sluníčko. Nejspíš už se marně snažilo dlouho. Zasmála se, protože ve snu dostala geniální nápad. Půjdu na mateřskou. Nejvyšší čas předat geny. A potom memy.
Sedla si na široké posteli. Ale až chytíme a zpacifikujeme Karsana.
Natáhla se po telefonu. „Jak se má moje poslední klientka?“ zeptala se sloužící sestry na JIPu.
„Chtěla jít domů, ale profesor ji ještě nepustil. Přijedete?“
„Jen co se vybatolím.“
Sestra se tiše uchichtla. „A nezapomeňte se nasnídat. Jste jako lunt.“
„Co je to lunt?“ zeptala se Ienne líně. Ovladačem rozhrnula tenké záclony a slunce udeřilo plnou silou i do Greniho.
„Myslím něco na flintu. Z předminulého století nebo tak nějak.“ Sestra se znovu uchichtla. „Moje prababička ještě říkala ‚seš jako kulturista z Dachau‘.“
„To byl koncentrák. Za druhé světové.“
„Jo? Tak to jsem zas o chloupek vzdělanější.“
Greni něco zabrumlal a zamlel se, protřel si oči. „Kafe a palačinky. Klidně ze sáčku. Umřu, jestli nedostanu palačinky.“
Položila telefon, tenkou placičku samý displej. Potomkův tablet byl lepší, na ten nepotřebovala brýle. Ale co, tak si zamžourám. Ovšem to náhlé zlepšení zraku vlivem Karsanova poskoka… To musím Romannovi říct. Nebo Petříkovi. To je minimálně důvod k výzkumu.
Palačinky byly bez džemu, nikdo ho nekoupil. Polila je sádlem a posypala skořicovým cukrem; babiččin recept. Greni byl v sedmém nebi.
Málem se do nebe dostali i fyzicky. Kdyby při odchodu z domu Ienne nezahlédla temnou postavu za keřem na rohu. Temnou, jako by na ni slunce nemohlo.
„Už mi ty bomby lezou na nervy,“ řekla. „Nedává to smysl, tohle už je čirá nenávist!“
Greni se na ni koukl, načež se chystal zanořit pod auto, ale chytila ho za rameno a volnou rukou lovila telefon, aby zavolala Potomkovým technikům. Nejdřív vyřešit tohle. Policii až pak, nebo možná vůbec ne, beztak po Karsanovi vyhlásili pátrání ve velkém stylu. Však oni ho dostanou.
* * *
Výslech všemi prostředky
Potomek Karsan měl při výslechu na hlavě spoustu zevních elektrod. Sto dvacet šest, stálo v manuálu k EEG-PkNMR. Na čepici s elektrodami mu nasadili přilbu, aby ho nemuseli strkat do tunelu.
V místnosti s ním seděli nějací policisté s úžasnými výložkami (v těch se Ienne nikdy nevyznala), další policista v civilu, samozřejmě Romann a profesor Josoff se synem a druhým asistentem.
V pohodlném předpokoji, kde díky kamerám měli dokonalý přehled a na monitor se obraz z kombinovaného přístroje přenášel naprosto věrně, zíval v koutě Petrik a hlava mu co chvíli klesala na rameno kolegyně.
„Musíte do něj drcnout. Nebo ne, já ho štípnu,“ navrhovala Ienne.
„Až bude něco k vidění,“ odpověděla dívka. A hele, nezačíná nám tady nějaký hezký vztah?
Samotný policejní výslech byl celkem krátký a nudný. Karsan se přiznal ke všemu. Barvy polykontrastu přitom zářily potěšením. Proč, kčertu?
Pak převzal roli vyslýchajícího Romann a pustil se do odborných záležitostí. Mimo jiné ho zajímalo, jak lze přesunout něčí vědomí – nikoli vlastní – do jiného těla. V tom totiž vězelo největší nebezpečí. Karsan teď měl zlost, tohle si zatraceně chtěl nechat pro sebe, tohle mělo patřit k jeho věnu! Ienne cítila tu utkvělou myšlenku a viděla na jeho EEG vzteklou nízkou betu a na zobrazení magnetické rezonance záblesky v amygdale. Snad z toho smíšený lékařsko-počítačový tým něco vytáhne, ovšem taková analýza nebude hotová do zítřka.
Ale co má znamenat tohle?
Přitáhla si mikrofon, navolila Romanna. „Pokouší se někoho ovládnout.“
V kapse jí zavrněl telefon: odpověděl jí písemně: „Nikdo tady nemá krajku. Ani link, nic.“
„Víš přece, co ta věc provedla se mnou. Vytváří nová spojení. Ta telepatie, to není samo sebou.“ Viděla, jak se rozhlíží, a rozhlížela se s ním. Mají vůbec zbraně? Nebylo by nejšikovnější, kdyby Karsana museli zastřelit? Ještě nikdy jsem neviděla smrt v polyobraze… Zastyděla se. Vždyť je to člověk. A já jsem de facto vrah, no ne? Nesuďte a nebudete souzeni.
Jeden z uniformovaných, ten s krásnějšími a barevnějšími výložkami, vstává. Jeho kolega nechápe. Nevytáhl zbraň k obraně. Jeho méně odolný, ovladatelný druh už střílí, a Romann nic, třeští oči na monitor. Krajka, cefalejs, se rozzářila, až to bodalo do očí. Měli jste mu ji vyndat ještě před výslechem, jenomže to bychom neviděli, jak funguje. Jak šíleně dokáže fungovat.
Dva z přítomných klesli, policista se zhroutil na židli, profesor se pomalu nakláněl, až padl na podlahu. Z ramene mu crčela krev a jeho syn mu tiskl příslušný bod na tepně, takže se oba octli pod stolem. Teď Karsan, který si vytvořil nového poskoka, zamíří na Romanna, a jestli něco neudělám, zabije ho.
Napjala vůli, až se jí zvedl žaludek a zkroutily prsty na rukou i nohou, tělem jí projížděly brňavé blesky, zorné pole se zúžilo, viděla jenom jeho, Karsana. Přilba ani elektrody nevadí, to je jen technologie, dostanu se do něj… jinak.
Dostala. To nové spojení, o němž před chvilku mluvila, existovalo a fungovalo.
Krajka od okrajů pohasla, policista odhodil pistoli a zakryl si oči, klesl na židli a začal tiše výt a kolébat se ze strany na stranu. Karsanovi viditelně spadla čelist, ale to nic nebylo proti tomu, co se dělo v jeho hlavě.
Konečně i ty něco nechápeš, pomyslela si Ienne koutkem vědomí, které nepoužila na jeho ovládnutí. Morfologický i EEG obraz předváděly naprostý, nekonečný údiv. Potom Karsan omdlel.
„Na sál s ním!“ křikl Josoff mladší. „Tátu na JIP, potřebuje rychlé ošetření.“ Pohlédl na otce. „To bude v pořádku, tati. Musíme jenom zastavit krvácení ze subclavie.“
Greni se na ni díval. Petrik se na ni díval. Oba zjevně čekali, kdy ztratí vědomí, aby ji stačili zachytit. Ne, hoši, žádné slečinkovské mdloby, nenosím přece šněrovačku. Postupně se vzpamatovala, a celou dobu sledovala poslední obrazy na monitoru. Technici Karsanovi hbitě odnímali komplikované zařízení. Z výstupů elektrod za uchem se mu po kapkách řinula krev. Poškodila jsem mu mozek? Zůstane v komatu? Tak ať, krucipísek.
* * *
„Někdo musel vědět, že má krajku,“ řekl Potomek Romann. „Někdo mu ji musel zavést, krucipísek.“ To slovo pochytil od Ienne. Taková dětská kletba z prastarých Večerníčků.
„Mě už to detektivní pátrání nebaví,“ ozval se Petrik. „Tedy, když nejde o software.“
„Všichni máme v hlavě software,“ namítla Ienne. „Wetware, náš mozek, dokáže totéž co tyhle platinosyntetické doplňky.“
To bych na tvém místě nezdůrazňoval, pomyslel si Romann a vyměnil si pohled s Grenim, který vážně přikývl.
„Je jen potřeba… vyhnout se zneužití,“ dodala Ienne a znělo to jako slib. Nebo možná pohrůžka.
Karsan se neprobíral. Jeho pomocník, někdo z Ústavu, ovšem musel být na svobodě. Petrik tvrdil, že pozná, čí program se zapsal do jeho krajky. No dobře, ale jak poznat ruku, která mu ji zavedla?
Profesor Josoff si popotáhl obvaz na dlaze, pohnul prsty zraněné končetiny. „Víte, Karsan je možná zručnější než já, a já bych to přitom dokázal sám. Na sobě. Teď vám to nepředvedu, ale za pár dní…“
„Týdnů,“ opravil ho syn. „Měl bych se vrátit do Stockholmu, ale na tohle si vezmu neplacenou dovolenou. O co se vsadíme?“