Dalibor Vácha – Vítejte v Šedivákově

Pršelo.

Kryštof se díval na krajinu, která se ztrácela v mlze. Zvedl oči, aby zahlédl šedé mraky orámované zelenými větvemi ohromných smrků. Silnice byla v obou směrech prázdná, už hodnou chvíli nepotkávali žádná auta. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, jako kdyby jel do cizí země. Jedou až k Hranici, na okraj obydlených zón. Chvíli mu to připadalo jako dobrodružství, ale teď? Mokrá nuda.

Ubrečené počasí bylo skvělé pro mizerný den.

Přestal koukat z okna, rychle vklouzl rukou do batůžku. Je tam? Je. Nahmátl uklidňující plyšovou, trochu zplstnatělou srst Pana Beztlapky. Medvídek klidně ležel, spokojeně odpočíval v hnízdě z papírů a časopisů. Kryštof ruku opatrně vytáhl, představil si neumělé velké stehy na obou ramenou nevelkého medvídka s korálkovýma očima. Tam mu kdysi dávno někdo utrhl tlapky a pak je zase přišil. Proč? Kryštof nevěděl. Pamatoval si, když ho dostál od dědy, vysokého vlasatého muže, co se pořád usmíval.

„Tak velkej a pořád si hraje s plyšákama!“ V uších mu zazněla věta jedné z „tet“, které za jeho mamkou chodily odpoledne na kafe, čaj, nebo proč tam vlastně chodily. Mluvily, mluvily, připadalo mu, jako kdyby se chtěly umluvit k smrti. Nikdy nic neřekly kloudného. Pořád se ho na něco ptaly, ale nechtěly odpověď. Nenáviděl, když jim mamka ukazovala jeho pokoj. Nesnášel, když se mu přehrabovaly ve výkresech, otáčely je tam a zpátky a předstíraly, že se snaží přijít na to, co na obrázcích je. Občas jim něco řekl, občas na ně vyplázl jazyk.

Stěhování!

Slovo ho děsilo od chvíle, kdy zaznělo u jednoho sobotního oběda. Věděl dobře, co to slovo znamená, ale nedokázal si představit, že se za ním skrývají hádky, křik, přesunování nábytku, balení věcí, hřmotní muži páchnoucí cigaretami, neustávající telefonáty, sliby a hlavně loučení.

Prostě brečet nebudu.

Je mi skoro jedenáct.

„Už jsme tady!“ zahlaholil otec.

Kryštof v tátově hlase poznal falešný podtón. Předstírá. Kryštof se zabořil do sedadla hlouběji. Nechtěl nic vidět.

„Podívej se přece ven, tady budeme bydlet,“ zaslechl maminčin hlas. Mrkl na ni. Byla otočená k němu dozadu a strojeně se usmívala. Nenáviděl, když měla rudou rtěnku, vypadala, jako kdyby zrovna dopila sklenici krve. Narovnal se a podíval ven. Zatrnulo mu. Venku se táhly podél obou stran nekvalitní silnice šedivé baráky. Byly stejné. Slepá, nemytá okna vypadala jako oční důlky mrtvých obrů. Otřásl se odporem. Všechno šedivé, obloha, domy, stromy, lidé, které zahlédl, jak spěchají s vyhrnutými límci nebo s deštníky v rukou.

Šedivákov.

Nadzvedl se, aby lépe viděl. To musí být počasím a mlhou, pomyslel si. Marně se snažil venku zahlédnout jinou barvu. Ne, barvy tam byly, ale splývaly do šedivé. Měl pocit, že šedivá sílila…

Šedivákov.

Město se samozřejmě jmenovalo jinak, ale on si ho při prvním pohledu přejmenoval a věděl, že už pro něj nikdy jiné jméno mít nebude a že se mu tu nikdy nebude nic líbit.

Šedivákov.

Vpředu se změnila nálada. Otec cosi vesele vyprávěl a matka nadšeně přizvukovala. Kryštof chápal, že mluví pro něj, že se ho snaží zbavit strachu ze šedivého okolí. Dobře slyšel neupřímnost v jejich hlasech i smíchu. Chvilku mu připadali cizí, jako kdyby nebyli jeho rodiče, jen někdo, koho mu přiřadili v podivné hře. Vyděšeně se díval ven a čekal, že se z koryta řeky, okolo které projížděli, zvedne šedivý drak a auto s ním i s jeho rodiči a spoustou věcí sežehne žhavým plamenem na popel.

Rudý plamen v Šedivákově.

Nebo by byl šedivý?

„Ty neposloucháš? Ty mě vůbec neposloucháš!“ otočila se na něj zase matka.

Věděl, že se musí chovat slušně, jinak budou problémy. Donutil se k úsměvu.

„Prohlížím si to tady,“ přecedil skrze zuby.

„Nevypadá to tak zle, ne?“ vyhrkla matka, která si nechtěla všímat vyděšeného pohledu v jeho očích.

Nedokázal přestat myslet na příliš hustou mlhu, která všude natahovala chapadla.

„Můžu vyhodit všechny pastelky, tady budu potřebovat jenom černou a šedou,“ blesklo mu mdle hlavou.

Pokýval.

Spokojeně se otočila dopředu, aby se za vteřinu vrátila zpátky a vykřikla nadšeně: „To je tvoje nová škola!“ Ukázala na druhý břeh řeky.

Kryštof se z povinnosti narovnal a podíval se. Bylo to, jako kdyby mu kdosi strčil za krk hroudu ledu. Škola. Velká, šedivá, s výhrůžně podmračenými okny. Před ní byly stromy bez listí. Škola vypadala jako dravec, seděla jako přežraná příšera čekající na další chod. A její vrata vypadala jako tlama… zrovna se začínala otevírat. Kryštof se rychle vrhl k okénku a přitiskl na něj tvář. Chtěl vidět, kdo odtamtud vychází. Chtěl…

Škola byla pryč.

„Tak jak se ti líbí?“ zaznělo.

Říkali, že budou mít spoustu peněz, velký dům, příští léto skvělou dovolenou, slíbili spoustu věcí včetně psa, jenže… schovávalo se za tím něco, čeho se bál. Narovnal se. Ruka vklouzla do batohu a chytila Pana Beztlapku. Na chvilku zavřel oči. Nechtěl nic vidět, nechtěl nic slyšet.

„Kryštofe!“

„Ano?“ Měl přiškrcený hlas.

„Na něco jsem se ptal!“

„Nemusí to být nejhorší,“ řekl a chytil Pana Beztlapku pevněji.

Otec něco zavrčel.

Kryštof si vzpomněl na dědu, co mu dal Pana Beztlapku.

„Já chci domů“ řekl málem nahlas.

Stál pod schodištěm jejich nového domu a všude okolo byly krabice. Připadal si v bludišti nevybalených věcí ztracený. Příliš ostré světlo z velkého lustru vrhalo dlouhé stíny. Všechno mu připadalo obrovské. Jako kdyby byl někde na hradě. Kdyby se nebál, zakřičel by a zjistil, jestli je tu ozvěna. Tady na Okraji je prý všechno větší, více místa, méně lidí, pohraničí. Bariéra je prý pár kilometrů odtud. Ale všude jsou vojáci, tak uklidňoval otec maminku při jedné noční hádce. Je to úplně bezpečný, říkal.

Nechali mě tady samotného?

Otřásl se. A sám nevěděl jestli strachem nebo zimou.

Kde jsou?

Táta se objevil nahoře na schodišti: „Proč tam stojíš jako zmoklá slepice?“ zasmál se. „Pojď nahoru, ukážeme ti pokoj, bude se ti líbit. Maminka už čeká.“ Usmíval se. Takhle se Kryštofovi líbil, vypadal mladší, ne jako starý nevrlý chlap, co se vracel z práce pozdě a hádal se s maminkou.

Kryštof se také usmál, takhle vypadá můj táta, pomyslel si, a vyběhl po schodech, batoh s Panem Beztlapkou na zádech. Možná to tady nebude nejhorší.

Zase seděli v autě, Kryštof byl překvapen, že se mu zlepšila nálada. Pokoj v patře byl velký a měl vstup na terasu. Připadal mu větší než jejich starý byt. Zdi byly vymalovány jasnými barvami, a když si je prohlížel, déšť venku nevadil. Na jedné hromadě po levé straně u zdi měl krabice, na kterých měl vlastní rukou napsané lístečky.

Poposedl a podíval se ven.

Nálada poklesla.

V Šedivákově pršelo.

Rodiče slíbili, že dnes může jít spát později. Berou ho na večeři. Kryštof cítil, že se ho snaží podplatit, ale zatím se mu to líbilo. Podplácení nemusí být špatné. Začal přemýšlet, co by mohl získat. Půjdou na večeři do restaurace. Mamka vařit neuměla a táta nebyl lepší. Restaurace bude skvělá. Z rozhovoru vyrozuměl, že se v restauraci setkají s tátovým novým kolegou a jeho rodinou. Když se na něj mamka obrátila a nadšeně oznamovala, že kolega má dvě dcery, donutil se k úsměvu, ale uvnitř se otřásl.

Holky…

Byli na malém poloprázdném parkovišti. Odmítl nabídku deštníku, a než se rodiče vymotali z auta, stál pod křivou stříškou u vchodu do restaurace. Studoval neumělými tahy napsaná jména jídel na tabuli. Cákající voda a nenechavá ruka soupisu nepomohla. Co to je za šifry? Začichal. A usmál se. Hospodský pach měl rád, tohle nebude nóbl restaurace s číšníkem ve fraku a milionem příborů.

„Co je to za putyku?“ zaslechl mamku.

„Co bys čekala? Francouzskou restauraci?“ ohradil se otec. „Tady nic lepšího není,“ zavrčel.

Není divu, v Šedivákově, dodal si pro sebe Kryštof.

„Promiň, nemyslela jsem to špatně,“ ozvala se překvapivě smířlivě mamka a nechala otce otevřít dveře. Pohltil je koncert barev, pachů a zvuků.

Hned mezi dveřmi zjistil, jak hrozný má hlad. Žaludek se mu sevřel v křeči. Předtím si na jídlo nevzpomněl, ale teď? Sliny se sbíhaly, když se nadechl hutné vůně. Podíval se na mamku, měla na obličeji znechucený výraz. Dneska si dám něco smaženého, rozhodl se, může mi říkat, že to není zdravé, nemá šanci. A pečený brambory. Dneska mi neodmítne. Restaurace nebyla plná, spousta židlí prázdných, ale křiku a cigaretového dýmu tolik, že to Kryštofovi vynahradilo šedivost venku.

Mamka se otočila: „Tady se kouří?“ pronesla kousavým tónem.

„Jo, ale my máme stůl v nekuřácké části vzadu,“ odsekl táta, ukázal na posuvné dveře v zadní části lokálu a začal se prodírat okolo stolů. Mamka se stále spokojenějším Kryštofem se vydali za ním. Chlapec si ani nevšiml, že ho mamka drží za ruku. Prohlížel si lidi okolo, dávno je překřtil na šediváky, i když viděl spoustu barev. Nejvíce rudé nebo červené. Rudé rtěnky, rudé nosy, krvavé oči. Všichni vypadali, že se baví. Půllitry se zvedaly k ústům a všiml si spousty malých skleniček po stolech. Většina lidí před sebou neměla talíře, jen sklenice.

„Obyčejná putyka! Nálevna!“ zasyčela matka hlasitě, aby ji slyšel nejen otec, Kryštof, ale i kdokoliv v okruhu půl kilometru. Kryštof nenáviděl, když to dělala.

Spousta očí se k nim obrátila.

Nejraději by tam nebyl.

„Měšťáci,“ utrousil někdo po chvíli a zábava pokračovala v neztenčené míře.

Prodrali se k posuvným dveřím. Kryštofovi se z cigaret a zápachu piva točila hlava. Život okolo, smích, podivní lidé, to se mu líbilo.

Otec trhnutím dveře otevřel a ocitli se jinde. Menší místnost osvětlená slabou žárovkou v lampě u stropu a svíčkami na stolech. Maminka s Kryštofem opatrně vstoupili a táta za nimi zatáhl dveře. Zatímco vpředu vládl smích, tady bylo ticho. Ryk sem pronikal jen zdušeně, jako nejasná vzpomínka.

Byli tam čtyři lidé, dva dospělí, jedna skoro dospělá holka a jedna holka zhruba v jeho věku. První chvilku vypadali, že je nově příchozí při něčem podivném přistihli, ale pak muž máchl rukou a světlo jako kdyby zablikalo a všechno bylo jinak.

„Ahoj, Petře!“ vykřikl Kryštofův otec a vyrazil ke stolu s napřaženou pravicí. „Moc rád tě vidím!“

Kryštof poznal, že to otec hraje, věděl, jak dnešní večer skončí. Když bude mít smůlu, uštěpačnými otázkami při večeři, při troše štěstí hádkou v autě a ani v nejlepším případě nemá šanci se zbavit vzteklého štěkání v ložnici. Kryštof se zamyslel, zda večerní a noční hádky rodičů uslyší v novém domě stejně dobře jako ve starém bytě.

Představili se. Rodina se jmenovala Novákovi, Kryštof si všiml, že se mamka ušklíbla. Otec Petr, zrzavý, obtloustlý muž s širokými rameny a obrovskýma rukama, v nichž se Kryštofova drobná dlaň ztratila. Vždycky měl rád zrzavé lidi, připadali mu veselí. Matka Marie, odbarvené vlasy, nervózní úsměv a smutné oči. Vlhké a mdlé podání ruky; chcíplá ryba, říkával děda. Starší dcera Marie, unuděně puberťačka se spoustou šminek na obličeji a v tričku, nad kterým Kryštofova matka protočila oči – všimla si vyčuhující fialové podprsenky. A nakonec Marky… Markéta? Byla menší než on, hubená, s výraznýma tmavýma očima a dlouhými hnědými vlasy. Na nose a pod očima rozhozeno několik pih. Usmála se a pevně mu potřásla rukou. On se nezmohl na nic jiného než na nejistý úsměv a cítil, jak rudne.

Snad si nikdo nevšiml.

Když se Marie začala chichotat, pochopil, že všiml.

Celou večeři rozděloval pozornost mezi fialovou podprsenku a pihy. Nimral se ve smažáku a proháněl vysušené hranolky po talíři. Byl fascinován, že se Marky mohla napít piva a Marie dostala vlastní. On by se… neodvažoval. Upíjel vodu. Rodiče z obou stran se o něčem dohadovali, neposlouchal je. Večer skončil rychle. Když sedali do auta, pálily ho obě tváře. Marie ho se smíchem políbila na levou, venku u auta si setřel její rtěnku. Marky mu stydlivě dala pusu na pravou.

Musel se vysprchovat a umýt si hlavu. Matka nahlas vyprávěla o nemocech a otravách z jídla, Kryštof neposlouchal. Přemýšlel o něčem úplně jiném. Koupelna se mu nelíbila. Připadala mu jako pitevna, kterou viděl v seriálu. Ble. Zalezl si do postele, počkal, až mamka odejde, vylezl, po studené podlaze přeběhl ke dveřím, z batohu vzal Pana Beztlapku a vrátil se do postele. Chtělo se mu spát, byl unavený. Uvelebil se v posteli. Byla velká. Tady je všechno velké. Pan Beztlapka spal. Kryštof ho k sobě přitiskl. A předtím, než usnul, viděl před sebou Marky, jak se usmívá.

„Možná to nebude tak hrozné…,“ blesklo mu líně hlavou, než všechno rozmazal spánek.

Škola v parku mrtvých stromů byla zblízka děsivější než z dálky. Otec zaparkoval auto na ne vy dlážděném plácku – oba si nabrali bláto do bot – a rozhodl se Kryštofa doprovodit. Kryštof byl vděčný. Cesta mezi odumřelými keři a velkými stromy, které snad nikdy neměly listy, byla ponurá. Kryštof poslušně kráčel vedle otce. Jindy by proti doprovodu protestoval, ale tohle bral jako výjimku. Na papírku měl napsané číslo dveří, kde se měl ohlásit u učitelky. Celou cestu doufal, že ho táta bude přemlouvat a nakonec doprovodí až k učitelce.

Nestalo se.

Neměl tátovi za zlé, že je myšlenkami jinde. Podle mrazivé nálady u snídaně musela být noční hádka tvrdší než obvykle. Táta během cesty – šest nebo sedm minut úzkými ulicemi – neřekl ani deset slov. Nad něčím uvažoval a Kryštof se přistihl, že nechce vědět nad čím. Bylo chladno, od úst jim šla pára a táta před odjezdem oškrabával námrazu z čelního skla. A to je polovina října. Nevesele se tvářící děti se trousily stejným směrem jako oni dva, byly zachumlané v zimních kabátech. Co se bude dít v lednu?

„Tak si ta dneska užij, drž se,“ usmál se táta nuceně, otočil se na patě a nechal ho stát na schodišti. Proudili okolo něj ostatní žáci, mladší i starší, větší i menší. A Kryštof si byl bolestivě vědom skutečnosti, že všechny děti vyzařují nedostatek barev.

„Co tu děláš? Proč nemáš přezůvky?“ začal na něj křičet muž v montérkách.

Kryštof se nejdříve rozhlédl, potom mu došlo, na koho vztekloun křičí. Z oteklého obličeje vystupoval rudý nos a nad ušima se zvedaly chumáče prošedivělých mastných vlasů.

„Já… já…“

„Nekoktej, zmetku! Běž se přezout!“ zařval muž a výhrůžně zvedl pravici. Z úst mu páchlo, měl je plná hnědých, křivých zubů.

Kryštof měl obavy, že ho chlap praští. Přesto sebral odvahu a řekl: „Jsem nový a hledám paní učitelku Stejskalovou.“ Osm slov ho stálo spoustu sil.

Výhrůžně napřažená pravice klesla a chlap vypadal zmateně.

„Cože?“ Zápach z úst byl děsivý.

„Jak jsem řekl,“ dodal si Kryštof odvahy. „Hledám paní Stejskalovou,“ mrkl do papírku: „Jsou to dveře dvě stě osm. Můžete mi poradit, pane?“

„O patro výš, vlevo,“ zněla chlapova odpověď. Poškrábal se na hlavě a díval se na sebevědomého kluka, co ho tak vyvedl z míry.

„Děkuji, pane.“ Kryštofa malé vítězství na počátku prvního dne potěšilo. Na nic nečekal a vyběhl nahoru.

Dveře 208 byly bíle nalakované, na mnoha místech se lak loupal. Škrábance vytvářely podivný vzor, který Kryštofovi připomínal lidský obličej. Zaklepal nejdříve lehce, zdvořile. A jak brzy pochopil, neslyšitelně. Narovnal se. Vítězný konflikt se školníkem mu zvýšil sebevědomí. Zaklepal rezolutněji.

Dveře se otevřely a před Kryštofem stála vysoká žena v šedém – jak jinak – kostýmku. Ohnivě rudé vlasy sepnuté do culíku a ne zrovna přátelský výraz na pohledném obličeji. Pevně sevřené rty. V zelených očích skrytými za brýlemi bez obroučky se blýskalo. Proč jsou tady všichni naštvaní?

„Co chceš, chlapče?“

„Jmenuji se Štěpánovský a hledám paní učitelku Stejskalovou, jsem nový žák.“ Větu si připravoval od rána a byl nadšený, že ji řekl bez zakoktání.

Vyděsilo ho, když mu podala pravici.

„Já jsem Stejskalová,“ řekla.

Nebyl zvyklý, aby mu učitelka podala ruku. S vypětím sil odolal nutkání otřít si ruku o kalhoty. Asi by to nevzala jako pochvalu.

„Naše třída je v místnosti 307. Vyřešíme všechno, šatnu, učebnice i další věci po první hodině. Rozvrh máš?“ zeptala se.

„Ano, paní učitelko.“

„Dobře,“ a zavřela.

Chvilku stál, nevěděl, co dělat, a potom podlehl panice, protože si nebyl jist, jaké číslo učebny říkala. 309? 308? Co když vlezu do špatné třídy?

„Ne, je to 307,“ řekl potichu a vrátil se ke schodišti. „Tři sta sedm,“ opakoval.

Co si mám o učitelce myslet?

Šedivák.

Rozhlédl se okolo sebe.

Jako ostatní.

Je zbytečné dodávat, že zdi chodeb byly vymalovány nepřekvapivou barvou.

Šedivou.

Když učitelka vstoupila s hlasitým klapotem podpatků do třídy, seděl Kryštof na hrudi světlovlasého kluka, držel ho pod krkem a bez dechu se modlil, aby všechno skončilo. Připadal si jako zavřený v sudu, který někdo shodil ze svahu. Sotva vešel do učebny a našel místo v lavici u dveří, zvedl se zavalitý blonďák, prodral se mlčícími spolužáky a odstrčil Kryštofa stranou.

„Tohle je moje místo, tady sedím já.“

Kryštof sebral věci a přesunul se do lavice před katedrou. Třída byla velká, ale dětí tam mnoho nebylo. Sotva položil batoh, bylo mu jasné, co bude dál.

„Tohle je moje místo, tady sedím já.“ Blonďák do něj strčil, podruhé. Kryštof mu to vrátil. Po chvíli přetahování ho rváč srazil k zemi a Kryštof ani nevěděl, jak se mu podařilo se vysmeknout, přetočit se tak, že seděl na něm. Učitelka Kryštofa chytila a strhla ho z blonďáka. Kryštofovi se do paměti i do ruky zaryly dlouhé, pečlivě upravené nehty s jasně rudým lakem.

Ladí jí s vlasy.

„Co se tu děje!“ zaječela.

Vypadala v šedivém kostýmku a s rudými vlasy nepatřičně. Jako postava z komiksu. V hlavě se mu promítla galerie komiksových hrdinek. Hodila by se mezi ně. Myšlenka mu připadala neskutečně vtipná. Začal se smát.

Učitelka vytřeštila oči: „Tak to pěkně začínáš, mladíku. Odpoledne zavolám rodičům, budeme mít na povídání mnohem víc, než jsem myslela!“

Začínali češtinou. Pečlivě dělal všechno, co měl. Bál se podívat na tabuli. Zíral do lavice. Těsně před koncem hodiny zvedl oči. Učitelka se na něj dívala. Rychle uhnul pohledem stranou. Zabodl oči do lavice a doufal, že bude pryč hodina, že bude pryč škola, že bude pryč on sám. Proklínal celý Šedivákov a všechno ostatní.

Hodina skončila. Přestávka ubíhala pomalu. Slyšel tikání velkých nemotorných hodin na zdi, občas se podíval na zoufale pomalu se pohybující ručičku. Už aby byl konec. A odpoledne, pokud učitelka zavolá domů; odpoledne nebude příjemné. Mamka bude doma. Nepracuje. V duchu se otřásl. Její věta: „Budu na tebe mít víc času“ ho strašila. Seděl v lavici a hlavou mu šly výhradně chmurné myšlenky. Když se vedle něj někdo zastavil, odmítl se podívat. „Ahoj,“ uslyšel hlas, který mu… Zkameněl.

Marky.

Vzpomněl si na její sestru a fialovou podprsenku. Marky před ním stála v zelených džínách a růžovém tričku. Vlasy měla stažené do culíku. Kryštof růžovou obvykle nenáviděl, ale teď… teď mu nepřipadala tak špatná. „Slyšela jsem, že ses už stačil popřát.“

„Ty jsi v mojí třídě?“ zaslechl se, jak říká nejhloupější větu na světě, a byl si jist, že má na tváři ten nejhloupější výraz. Nejraději by vyskočil z okna. A to mu teprve začínalo docházet, že rudne. Jestli se mu začne smát, tak tady v té hnusné třídě prostě padne na zem a umře.

„Ne, ve vedlejší,“ přešla to Marky věcně. „V téhle třídě bych být nechtěla,“ povzdechla. Kryštof se chtěl zeptat proč, ale nedokázal poshledat potřebná slova.

„Přišla jsem se na tebe podívat, a než jsem tě našla, už jsem to slyšela. To se pereš pořád?“

Kryštof ze sebe chtěl udělat drsňáka, vyprávět o klucích, co přepral, ale nakonec se rozhodl, že pokus o pravdu bude lepší: „Ne, moc často ne, skoro vůbec.“ Pořád měl strach, že se Marky začne smát.

Zvonek se rozřinčel.

„Tak zatím ahoj,“ rozloučila se. Pak se k němu naklonila. Polekal se, že mu chce dát pusu, ale přišlo pouze varování: „Stejskalová je pěkná čůza.“

A byla pryč.

Pusu?

Ses zbláznil? Proč by to dělala?

Čůza? Skvělý slovo.

Do třídy vešel vysoký hubený učitel s kružítkem a trojúhelníkem pod paží. Kryštof rychle vstal, nemusím mít přece problém se všemi učiteli.

„Sedněte si,“ řekl pisklavým hlasem matikář a podíval se na Kryštofa. Překvapeně zamrkal: „Ty jsi nový student, viď? Pojď k tabuli, ať vidíme, co umíš.“

Seděl na terase. Bylo chladno a v údolí vládla mlha, ale nechtěl být uvnitř. Nechtěl je poslouchat. Zase se hádali. Kryštof jednou uvažoval, co by dělal, kdyby se rodiče rozvedli a došel k závěru, že nic. Horší to být nemohlo. Třeba by to bylo lepší. „Třeba jo.“ Možná se hádali kvůli němu. Kousek od jejich domu začínal les, vypadal nepřístupně, jako hrozba. Když jezdil k dědovi na chalupu, les býval veselý, jasně zelený a plný slunce. Alespoň ve vzpomínkách.

Něco zahlédl!

Zvedl se ze židle a přešel po vlhké trávě k plotu. Když se přes drátěný plot díval, les od něj nebyl více než třicet metrů. Kousek. Otřásl se zimou. Asi se mu to zdálo. Možná větev, možná ho mátla všudypřítomná mlha. Její cáry se na vedlejším kopřivami a bodláky porostlém pozemku pomalu kroutily jako hadi. Něco tam je! Vypadalo to jako vysoká postava, která se opírá o strom nalevo od uschlou trávou pokryté hromady čehosi. Rozeznával paže, dlouhý tmavý kabát a široký klobouk. Měl pocit, že z temnoty pod kloboukem šlehají plameny divokých očí.

Mrkl.

Všechno bylo pryč. Paže se proměnily ve větve. Kabát v hluboký stín a klobouk byla změť větviček. A oči? Oči jsem si také vymyslel.

„Kryštofe!“

Škubl sebou. Teprve po vteřině mu došlo, že slovo přilétlo zezadu. Otočil se. V otevřených dveřích na terasu stál otec. Kryštof se zaškaredil, vůbec otcův hlas nepoznal. Možná to bude mlhou, pomyslel si. Anebo to nebude můj otec, bleskla hlavou nevítaná myšlenka. Rychle ji zahnal, ale až do večera se ji nebyl schopen zbavit.

„Už jdu!“ zamával na otce. Ještě se na terase obrátil a podíval se…

Nic.

Vešel do domu a táta zabouchl dveře.

„Rozhodli jsme se,“ začala matka, „že nekoupíme psa.“ Odmlčela se, čekala na Kryštofovu odpověď, jenže ten byl tak šokován, že se nezmohl na slovo. „To, co jsi provedl, svědčí o tom, že nehodláš být natolik hodný, aby sis psa zasloužil.“ Zase pauza, kterou měl vyplnit křikem, jenže nic… nemohl z hlavy vypudit postavu v lese.

„To nic neřekneš!“ zaječela matka. Otec sebou trhl. Kryštofovi přišlo, že je také ztracen ve vlastním světě.

„Omlouvám se,“ špitl. Nikdy nevěřil, že by psa koupili. Byla to jedna z mnoha lží, které v poslední době padly.

Překvapeně se na něj podívala.

„Jdi do svého pokoje,“ přikázala nejistým hlasem. Vyběhl po schodišti nahoru a vešel do pokoje. Má spoustu věcí na vybalení. Pes? Já jsem chtěl psa?

Když ho táta vezl do školy, Kryštof pospával. Byl unavený, v noci špatně spal, měl sny, co si ráno nepamatoval. Otec byl potichu. Kryštof se obával kázání, rad, ale žádných se mu nedostalo. Měl strach z hádek. S matkou se hádal často, ale věděl, že hádka s otcem by byla… drsnější? Nenávistnější? Táta si naštěstí uvažoval nad vlastními problémy a podle zamračeného obočí jich nebylo málo; Provoz na ulicích Šedivákova nebyl hustý. A byli před školou. Vystoupil. Než stačil cokoliv…, zabouchly se dveře a velké tmavé auto se otočilo a zmizelo v šedi.

Když se přiblížil ke školní budově, pohled mu zalétl doleva do parku. Uviděl něco, na co měl raději zapomenout. Dva kluci drželi třetího a čtvrtý ho krutě bil pěstmi do obličeje. Kryštof nezaváhal a rozeběhl se.

Obličej mláceného kluka nepoznával, kudrnaté vlasy a kulatá brada. Byl menší a hubenější než jeho trapiči. Z nosu mu tekla krev, jedno oko měl přivřené zvětšující se opuchlinou. Kryštof věděl, že musí pomoci. Vlétl mezi ně. Srazil největšího trapiče k zemi, padl na něj, dvakrát ho udeřil do obličeje. Nikdy nevyhledával rvačky, jenže tady to vypadalo, že se mu stanou denním chlebem. Třetí rána do obličeje. Bolest mu prolétla z prstů až do ramene. Zvedl se a ramenem nabral překvapeného trapiče nalevo. Kopl ho vší silou pod koleno a praštil do krku. Skoro se nebránili. Až třetí bijec zareagoval, pustil chlapce a skočil po Kryštofovi. Jedna rána pěstí, druhá rána pěstí. Kryštof uhýbal, hlavu vtaženou jako želva mezi ramena. Úder pod levé oko mu roztříštil svět na bolestivé střepy. Na vlhké trávě mu podjela noha a upadl.

Jekot!

Kdo tak ječí?

Mohlo uplynout několik zlomků vteřin, ale jemu to připadalo jako hodiny. Potřásl hlavou a ze země uviděl, jak se na toho, který ho srazil k zemi, vrhla jako fúrie ječící dívka. Marky?, blesklo mu líně hlavou a potom ztratil vědomí.

Když otec Kryštofovi pomáhal nastupovat do auta, mlčel. Kryštof měl ovázanou pravou ruku a cítil tlak na levém oku, pěkně oteklo. Sestřička mu všechno vyčistila a doktor prohlédl a oba říkali, že to není nic vážného. Docela ho překvapilo, že mají ve škole doktora. Asi je to na Pomezí normální. Když vycházeli z ordinace, prohlédl se v zrcadle na zdi čekárny. Nevypadal jako vítězný rváč, spíše jako kluk, co dostal namláceno. Aspoň že bolest se díky dvěma nepříjemným injekcím proměnila ve vzdálenou vzpomínku. Doktor dal otci recept na prášky proti bolesti.

Dvě rvačky ve dvou dnech. Nejdříve rozhovor otce s učitelkou a teď pozvání obou rodičů k ředitelce. Pokrčil rameny a ucítil tupé bodnutí v bolavé ruce, ještěže zítra je víkend a nejde do školy, co by se stalo?

Otec pořád mlčel.

„Co řekneme mamce?“ odhodlal se Kryštof k otázce, když projeli okolo vrátnice a odbočili na malý most přes jakýsi pro něj bezejmenný potok. Museli dát přednost půltuctu vojenských náklaďáků. Táta zastavil ve stínu dávno opadaných stromů na rozbité asfaltové cestě mířící kamsi do lesa.

Zůstali stát.

Otec mlčel.

Kryštofa to znervózňovalo.

„Máme toho víc na povídání,“ utrousil otec. „Já i ty.“ Znovu se odmlčel.

Kryštof nespěchal, možná nechtěl znát odpověď na předchozí otázku, nebyl si jist, jestli chce vědět, co otce trápí, a rozhodně věděl, že se netěší, až bude muset o poslední „školní aféře“ vyprávět matce.

V jednu chvíli to vypadalo, že se otec nadechuje, aby něco řekl, ale nic… nastartoval auto, vycouval z vedlejší cesty a vyrazil příliš rychle do kopce.

Kryštof se neptal. Nikdy už se nedozvěděl, co mu otec chtěl říci.

Proplétal se hustým ostružinovým křovím, drobné trny ho tahaly za kabát a nohavice jako stovky nepatrných ruček. Větev mu srazila z hlavy klobouk, ale šero jeho obličej neodhalilo. Pouze světlejší skvrnu tam, kde měl obličej být. Byl vysoký, zatraceně dlouhé ruce sahaly ke kolenům. Byl celý rozmazaný, možná to dělalo okolní lesní šero smíchané s mlhou, možná byl rozmazaný sám o sobě. Listí, na které šlápl, šustilo. Větvička se zlomila. Nic jiného. Žádné funění, kašlání, nic. Stopy, které za sebou nechával v bahně nebo v mechu, chvilku posečkaly a potom se vypařily.

Když přijeli k domu, stálo tam terénní auto.

Táta se narovnal a řekl překvapeně: „Co tady dělá Petr?“

Když vešli do obýváku, kterému dominovaly hromady nevybalených krabic, okolo velkého stolu sedělo příliš mnoho lidí. Byla tam Marky a tvářila se ponuře, její otec s úsměvem na obličeji, hubený kluk, kterého Kryštof běžel zachránit, hubená žena s nervózními pohyby, seděla vedle chlapce a rozhlížela se okolo sebe s výrazem zvířátka lapeného mezi dravci. A konečně tam byla mamka, seděla v čele stolu a před sebou měla porcelánový hrnek a dezertní talířek, na kterém trůnil mohutný zákusek. Podobné hrnky a talířky měli před sebou i ostatní, jejich talířky byly prázdné s výjimkou šmouh po čokoládě. Mamka nikdy nejí zákusky z cukrárny.

„Konečně jste tady,“ led v jejím hlase byl hmatatelný.

Kryštof se podíval na otce. Měnili se, oba dva. Měnili se rychleji a horším směrem, než by se mu kdy líbilo.

„Nebolí tě to?“ zeptala se Kryštofa, ale v očích neměla sebemenší zájem.

Kryštof zavrtěl hlavou.

„Vypadá to, že žádné vážné zranění neutrpěl, prostě se popral,“ nutil se otec do úsměvu. „Proč je vás tady tolik?“

Mírně neomalená otázka mu vynesla další ledový pohled.

„Přivezl jsem tady Janu, chtěla Kryštofovi poděkovat, co udělal pro jejího syna…“

„Porval se,“ utrousila kousavě matka.

Všichni ji s vypětím sil ignorovali.

Nervózní paní vstala, přeběhla ke Kryštofovi a objala ho. Nebylo to nepříjemné.

Kryštof si uvědomil, že má hlad. Od rána nejedl a byla polovina odpoledne.

„Děkuju,“ zašeptala paní. „Stává se mu to často, je slabý a oni si na něj dovolují,“ podívala se ke svému nešťastnému synovi, který seděl jako smutná reklama na obvazový materiál a dezinfekci, na bradě čokoládovou šmouhu.

„Nechceš Marky a“ otec nejistě kývl hlavou ke smutnému chlapci.

„Bohouš,“ napověděl po chvilce trapného ticha Markétin otec.

„… a Bohoušovi ukázat pokoj?“ Matka se na otce podívala, kdyby uměla zabíjet pohledem, určitě by mu vybuchla hlava.

Kryštof byl vděčný, že ho poslal pryč. Nedokázal si představit, že by tu seděl. Ledová královna v čele stolu vysílala vlny nenávisti. Opravdu je tohle moje máma?

„Přinesla jsem mu dortík,“ špitla nervózní myš a ukázala na pult do kuchyně, kde byl papír a v něm…

„Vezmi si ho s sebou do pokoje, Kryštofe,“ rozhodl otec. „A poděkuj.“

„Děkuju moc.“

„Není zač,“ usmála se na něj přeslazeně. V očích měla strach.

Kryštof se nedivil, že Bohouš je takový, jaký je. S takovouhle matkou. No, kamaráde, i když ty nemáš co povídat, zabloudily mu oči k jeho matce. Byl si jist, že porušení příkazu nosit jídlo mimo kuchyni, jídelnu a obývací pokoj bude potrestáno, ale měl hlad. A věděl, že tady by se nenajedl. Rychle si přesunul velký zákusek – samá čokoláda a šlehačka! – na talířek a s Bohoušem a Marky v zádech vyrazil. Hubený Bohouš se tvářil jako hromádka neštěstí, připomínal svou matku, a Marky vypadala vzteklá. A Kryštofovi bylo jasné, na koho se vzteká. Jiskry vzteku mezi Marky a jeho matkou byly nepřehlédnutelné.

„Máte to tady fakt velký,“ řekla s obdivem, když vstoupili do Kryštofova pokoje.

Bohouš za nimi šel pokorně jako psík, nic neříkal, potichu se rozhlížel. Hrál si s hrstičkou špejlí dlouhých asi deset centimetrů, které vytáhl z vnitřní kapsy šedivé mikiny.

„My tak velkej barák nemáme,“ povzdechla si závistivě. „No, můj táta není velkej šéf jako tvůj.“

Kryštof nic neřekl. Vlastně nevěděl, co táta dělá. Nikdy se ho na to nezeptal, nezajímalo ho to.

Bohouš si sedl na podlahu a rozkládal dřevěné hůlky, co vytáhl z mikiny. Kryštof položil talířek se zákuskem na psací stůl a pustil se do něho, měl hlad jako vlk. Během tří máchnutí dezertní lžičkou spořádal dobrou polovinu čokoládové dobroty. Neměl bych nabídnout i jim? Mám si to všechno sníst sám? Ale oni určitě měli.

A já mám hlad.

Z uvažování ho vytrhla Marky: „A tohle je co?“ zeptala se. Sáhla do jedné otevřené papírové krabice a vytáhla podivnou motanici několika lego stavebnic. Vůz tažený koňmi obtěžovanými opicemi a naplněný hlavičkami ostatních legáčků. Nahlas se rozesmála: „Ty ses asi nudil, ne?“

„Vhypadá tho jakho vhůz z phophravhiště,“ zahuhlal Bohouš od balkonu. Všichni tři se na sebe podívali a vyprskli smíchy. „Ano, bháne, ano, bháne,“ pokýval Bohouš hlavou.

Marky s Kryštofem se smáli jako blázni. Bohouš vstal a přešel k posteli.

Kryštof ztuhl, smích zmizel.

Najde Pana Beztlapku.

Bohouš natáhl ruku a sáhl pod polštář: „Hezkej medvěd,“ pronesl pomalu a posadil Pana Beztlapku na peřinu.

Kryštof zrudl.

Marky se na medvídka podívala: „Proč má ty ruce přišitý, kdo mu je utrhal?“ Mrkla na Kryštofa. Ignorovala jeho rudnoucí obličej. Přešla k další krabici, zcela bezostyšně roztrhla izolepu a otevřela ji. Kryštof přes ni neviděl na popisku, netušil tedy, co v krabici je.

„Máš spoustu zvláštních věcí,“ otočila se Marky s podivnou soškou v ruce.

„To není moje, to je asi tátovo, v životě jsem to neviděl.“

„Nelíbí se mi to,“ řekla Marky přiškrceným hlasem a vrátila opatrně sošku do krabice. Bylo vidět, že by věc nejraději zahodila.

Co to je? V životě artefakt neviděl. Na první pohled vypadal jako lidská postava, na druhý jako svazek chapadel. Udělal dva kroky, aby si věc mohl lépe prohlédnout, při jednom mrknutí ženská postava (trochu moc ženská), při druhém mrknutí chapadlovitá zrůda. Jak je to možné?

„Fuj,“ odfrkla si Marky, když věc položila zpátky do krabice. „A je tam toho víc. S takovou krabicí bych nechtěla spát v jednom pokoji. Měla bych strach, že to vyleze ven.“

To jsi mi vážně pomohla, pomyslel si Kryštof, dneska neusnu.

„Chcete něco vidět? Ukážu vám kouzlo,“ ozval se za jejich zády Bohouš, na kterého při prohlížení podivné sošky zapomněli.

Když uviděli, co se prochází po květovaném povlečení, které Kryštof nenáviděl, nezmohli se na slovo.

Bohouš se vesele rozesmál.

Mračno havranů se zvedlo ze stromů na náměstí, zakroužilo a ponořilo se do nízko visících mraků. Lidé na ulicích se zastavovali, dívali se jeden na druhého a nechápavě krčili rameny. Co se děje? Rozhlíželi se okolo sebe. Dítě v kočárku se rozbrečelo. Pes uvázaný u stromu se rozštěkal.

Svět v Šedivákově se zastavil. Mlhou prorazily ječivé tóny sirén. „Továrna,“ šeptali lidé vyděšeně. Něco se tam děje.

Zase.

Na květovaném povlečení se producíroval Pan Beztlapka. Bohouš stál metr od postele, obě ruce spuštěné podél těla. A přesto si Pan Beztlapka vykračoval k polštáři, posadil se, natočil ke Kryštofovi a Marky malou plyšovou hlavu. V korálkovitých očích se zablesklo.

„Co? Jak jsi to udělal? To přece není možný“ začala Marky, ale v tu chvíli zaslechli mlhou dušený zvuk zvenku.

Siréna.

„To je Továrna,“ zašeptala Marky. Zbledla a přeběhla k oknu.

„To nevypadá dobře,“ utrousil Bohouš a trhl sebou, když do místnosti vtrhla jeho nervózní matka, které byl v patách Markétin otec.

Kryštof zaznamenal koutkem oka, jak Pan Beztlapka zavrávoral a zřítil se na podlahu. Padal jako oživlý tvor, aby dopadl jako bezvládná neživá hračka.

„Musíme jít!“ vykřikla Bohoušova matka, chytla syna za ruku a táhla ho po chodbě.

Kryštof v jejím hlase uslyšel víc než jen záblesk hysterie.

„Díky!“ stačil Bohouš vykřiknout a byl pryč.

Ryšavý Markétin otec pokývl, ona Kryštofa zlehka pohladila po zdravé ruce a… ocitl se v pokoji sám. Ozvalo se bouchnutí venkovních dveří a zvuky motoru.

Po chvilce zvedl z podlahy Pana Beztlapku. Prohlédl si ho. Po jiskře v korálkových očích ani památky.

Otočil se.

Stála tam matka s vyděšeným výrazem v obličeji. Ozvalo se další bouchnutí venkovních dveří a znovu túrující motor, tentokrát jiný.

Kryštof hluboký brumlavý zvuk poznal. Kam jede táta?

Skřípění brzd, troubení klaksonu, ječící plech. Kryštof trhnutím otevřel balkónové dveře a vyběhli k zábradlí. Podivný tón sirény konečně zakolísal, zaškobrtl a skončil, jako kdyby ho někdo usekl sekerou. Silnice do města vedla pod jejich zahradou. Auto muselo odjet od parkoviště na druhé straně domu, obkroužit vrchol kopce, projet alejí kaštanů, z kopce dolů k potoku, přes něj, doleva a do města. Právě před mostíkem přes potok viděli přes holé větve stromů cosi modrého.

Podvědomě čekal explozi. Zahlédl rychlý pohyb v cípu lesa, který sahal ke spodní části zahrady. Mezi keři a náletovými smrčky a javory se něco mihlo. Bylo to příliš vysoké. Připomínalo to vzdáleně lidskou postavu nesoucí něco v náručí.

Matka cosi zamumlala a zmizela. Kryštof se nedokázal pustit zábradlí a odtrhnout oči od záblesků modré, které viděl mezi stromy. Průsekem napravo viděl, jak přes můstek jdou nějací muži. Bouračka, co jiného? Šli hrozně pomalu, nevěřícně.

Lekl se.

Pod ním cvakly dveře. Matka se rozeběhla po mírně klesajícím svahu zahrady. Všiml si, že má domácí pantofle. Tráva byla do poloviny lýtek, vlhká od mlhy, která se opět blížila od ústí vedlejšího údolí jako hladový červ. U záhonu odkvetlých květin máma uklouzla a vyrovnala to jen s vypětím sil.

Odtrhl se od zábradlí.

Když stál na betonovém tarasu pod zahradou a díval se dolů na silnici, pochopil, proč se lidé přes můstek k nehodě pohybovali tak pomalu. Začínal se třást a věděl, že třas nebude schopen ovládnout.

Modré zablácené terénní auto bylo roztržené vpůli. Jejich auto stálo deset metrů za modrým vrakem, dveře u řidiče otevřené dokořán. V trávě na druhé straně silnice seděl Bohouš a zmateně se rozhlížel. Vedle něj stála jakási žena, asi jedna z kolemjdoucích. Měla v obličeji prázdný výraz. Bohoušovu matku vytahovali ze zmasakrovaného auta. Vypadala… nehybně. Ale to nebylo to nejhorší.

Kryštofův otec stál u podivné hromádky na kraji silnice u lesa. Stál nerozhodně, v ruce držel mobilní telefon. Když začal mobil vyzvánět, všichni v doslechu sebou trhli. Všiml si, že matka hledá cestu ze srázu. Nevypadalo to bezpečně. Má v očích slzy? Otec zvedl mobil k uchu a cosi do něj povídal. Kryštof si připadal jako ve špatném snu.

Nad čím to stojí?

Otec strčil telefon do kapsy, přešlápl z nohy na nohu. Otočil se a rozběhl se okolo vraku k vlastnímu autu. Matka si toho všimla a začala na něj křičet. Nechtěla, aby jel pryč. Otec naskočil do auta. Obrátil ho na úzké silnici a vyrazil zpátky do kopce.

Trochu moc rychle, napadlo Kryštofa.

Matka ječela.

Konečně si uvědomil, nad čím jeho otec stál.

Na krajnici u lesa ležel Markétin otec. Schoulený do klubíčka. Všude krev. Zrzavé vlasy zasvítily ve vzácném momentu, kdy mraky prorazilo slunce. Ten nebude naživu. Bohouš se pomalu zvedal na nohy. Okolo mrtvého zrzka se shromáždilo několik lidí, jeden poklekl a snažil se… něco udělat. Kryštofova matka sešplhala ze srázu, stála uprostřed silnice a vyděšeně vzlykala.

Kde je Marky?

Znovu se ozvala siréna. Tentokrát byl její hlas jiný. Naléhavější.

Kde je Marky?

Kryštof s hrůzou pochopil, co stín, který zahlédl z balkonu, nesl v náručí. Omdlel.

Kryštof se probral, s námahou rozlepil bolavé oči a uviděl svět plný šedi. Zamrkal. Oči ho rozbolely ještě více. Kromě šedé nezahlédl ani záblesk jiné barvy. Všude šedá. Byl na stejném místě, kde mu svět zmizel – nevěděl, jak dlouho byl bez sebe. Posadil se a podíval se z betonového tarasu dolů. Rozbité šedivé auto tam bylo, šedivé tělo mrtvého Markétina otce také (ani stopy po zrzavosti vlasů), šedivé listy, stromy. Kde jsou ostatní? To mě tu nechali ležet?

Podezřelé, nepřirozené ticho; neslyšel ptáky, motory automobilů, šustění suchého listí. Nic. Nefoukal vítr. Luskl prsty, znělo to jako prasknutí suché větve. Šedá obloha byla nízko, měl strach, že kdyby natáhl ruku, dotkl by se mraků. V nose ho lechtal podivný pach, kterému nedokázal přiřadit jinou kvalitu než… barvu…, jakou asi? Vyděšeně si prohlížel vlastní ruku. Vypadala stará, svraštělá, posypaná tenkou vrstvou popela.

Kde jsou všichni?

Otočil se na patě a rozhlédl. Nic živého. Nic se nehýbalo. Chtělo se mu brečet.

Dům na druhé straně zahrady se zdál být daleko, výhrůžně se tam tyčil a jako kdyby se nořil do mraků. Celý svět se houpal, přetvářel a propadal. Ilustrace v knížce.

Zarazil se. Přepadl ho strašlivý pocit, že za ním někdo je… odmítl se otočit, nechtěl to vidět. Stačily příšery, které mu pohotově přihrávala fantazie. Když za ním cosi zapraskalo, téměř vyletěl z kůže leknutím.

Otočil se.

Markéta se s námahou překulila z břicha na bok. V nose ji šimral prach, šero jí dovolovalo rozeznávat prkna na podlaze i na zkoseném stropu nevelké místnosti. S vypětím sil potlačila kýchnutí. Zůstat potichu ji připadalo životně důležité. Nemohla se zorientovat. Nic jí nepřipadalo známé. Netušila, kde je. Všechno ji bolelo.

Setřela si špinavými prsty slzy. Posadila se. Kde jsem? Kde je táta? Naposledy ho viděla, když ho Dlouhán rozmachem odhodil stranou. Táta se ho snažil zastavit. Dlouhána?! Proč? Zbláznil se?

Viděla krev. Dlouhán, strašidlo z vyprávěnek, se vrátil. Otec jí o něm vyprávěl od doby, co si pamatovala. Dlouhán byl vždycky děsivá postava jeho „pohádek“. A Marky věděla, že Dlouhán někde skutečně existuje. Dlouhán. Nezastavitelný zabiják, který měl něco společného s Továrnou. Proč na ně zaútočil? Proč ublížil tátovi? Rozvzlykala se.

Před Kryštofem stál Bohouš. Málem ho nepoznal. Bohouš v šedém světle vypadal skutečnější než dříve. Předtím byl stínem malého chlapce, teď se mu na čele na prchavý okamžik objevily hluboké stařecké vrásky, vlasy jako kdyby zeslábly. V doširoka otevřených očích se mu odráželo cosi nepopsatelného, Kryštof měl pocit, že se dívá do černé díry.

Vylekaně couvl, a nebýt rychlé Bohoušovy reakce a jeho pevné ruky, asi by se zřítil z betonového tarasu.

„Co se stalo? Kde jsou všichni? Kam se poděli?“ vyrazil ze sebe přerývaně. Rozkašlal se. Vzduch chutnal použitě, vyčichle, jako kdyby se otevřela stovky let stará hrobka. Chutnal vydýchaně.

„Všechno je jinak,“ zašeptal Bohouš.

„Co?“

„Všechno je jinak,“ zopakoval pomalu chlapec a vytáhl z kapsy hůlky. Vyhodil je obratně do vzduchu a… ony tam zůstaly. Kousek nad jeho hlavou, gravitace pro ně neexistovala. „Nic není jako dřív. Něco se stalo v Továrně, asi se vrátily uprchlé experimenty.“ Máchl rukou po šedém světě okolo: „Není to dobré.“ Zakroutil hlavou: „Neměli bychom tady stát, může nás kdokoliv vidět.“

„Kdo?“

„Kdokoliv.“

Kryštof měl pocit, že se nebaví s jedenáctiletým klukem, ale s někým mnohem starším. Na klidu mu to nepřidalo.

„Bude lepší, když půjdeme k vám domů, tam nás aspoň hned někdo neuvidí.“

„Kde je máma?“ zeptal se Kryštof a hned se za dětskou větu zastyděl.

Bohouš nezúčastněně podotkl: „To se třeba nikdy nedozvíš.“ Otočil se a vydal se zahradou k domu, který vypadal cizejší než předtím.

Kryštof se zarazil, takovou odpověď nechtěl. Vrhl rychlý pohled na silnici k potoku a pak se poklusem vydal za Bohoušem. Nechtěl zůstat sám.

Dveře domu byly otevřené. Kryštof zaváhal, potom se ponořil do hustšího šera, prošel ke schodišti a v šedé temnotě škobrtal nahoru. Zadoufal, že je všechno jenom špatný sen. Slyšel ze schodišťové šachty nad sebou Bohoušovy kroky. Trvalo mu staletí, než se dostal nahoru. Tady bylo naštěstí schodiště osvětleno unaveným světlem, které pronikalo velkými okny. Kryštofovi se zdálo, že okenní tabule jsou pokryty ohromnými pavučinami tenounkých prasklin. Bohouš seděl u jídelního stolu a olizoval si prsty.

„Ten dort chutná jako piliny.“ Vypadal zase jako malý kluk, stařecké vrásky zmizely. Vypadal malý, křehký.

„Co se děje?“ zeptal se Kryštof a posadil se naproti Bohoušovi. Měl strach.

„Co?“

„Co tohle všechno okolo znamená?“

Bohouš se rozhlédl: „Kdo to má vědět? Něco se změnilo, ale netuším co.“

Na stole se procházel Pan Beztlapka, nahlížel do prázdných šálků od kávy a od čaje a Kryštofovi na něm nepřipadalo nic divného. Jako kdyby Pan Beztlapka byl nadán schopností chodit a hýbat se sám odedávna.

„Kde jsou všichni?“ dostal ze sevřeného hrdla.

Bohouš se zarazil. „Nevím,“ odvětil po chvilce smutně. „Prostě pryč. A my tady nemůžeme zůstat. Jestli se pro nás vrátí Dlouhán, nemáme šanci. Možná za všechno může on,“ dodal přemýšlivě. „Vypadá to tak, vrátil se a všechno je jeho práce.“

Pan Beztlapka se zastavil a tázavě se podíval na Bohouše, jednu tlapku ležérně položenou na mléčnici.

„Kdo je Dlouhán?“

„To… špatně se to Vysvětluje.“ Chvilku se zdálo, že Bohouš nic jiného neřekne, ale: „Přišel se pomstít za to, co se stalo. Asi tam na něm něco zkoušeli. Říká se, že dřív vypadal normálně, obyčejný kluk, který měl smůlu. Změnil se. Je vysokej, hubenej, má strašně dlouhý ruce a nohy a… umí věci.“

Kryštofovi bleskla hlavou vzpomínka na postavu, kterou zahlédl v lese. Mohl to být Dlouhán? Moc dobře nechápal, co Bohouš vyprávěl. Bylo to, jako kdyby četl příběh, u něhož by chyběla každá druhá stránka.

„Kde ho drželi?“

Bohouš seskočil ze židle, přeběhl k pultu v kuchyni a slízal čokoládou pěnu – vypadala ovadlé a staře – i z papíru. Potom se otočil.

„Kryštofe, ty nevíš, kde tvůj táta pracoval, že jo? Oni ti nic neřekli.“

Kryštof zavrtěl hlavou.

Bohouš se zastavil, papír od zákusků mu vyklouzl z ruky a snesl se na podlahu. Zašustění bylo příliš hlasité.

„Musíme pryč!“ vykřikl tenkým vyděšeným hlasem. „A to hned,“ dodal hlubším, zatímco se na okamžik jeho tvář proměnila v obličej dospělého muže. „Vezmi s sebou medvídka, mohl by se hodit.“ Vrátil se jedenáctiletý chlapec: „Vím o místě, kde bychom se mohli dozvědět víc.“

„Proč musíme pryč?“ Kryštof byl unavený, vyděšený, nechtěl nikam jít.

„Přichází…“

„Kdo?“

„Dlouhán!“

Když šli po kopci nad městem, nepotkali živou duši. Bohouš pochodoval prostředkem silnice a rozhlížel se. Kryštof se vyčerpaně ploužil za ním. Tu a tam popoběhl, aby neztrácel. Nechápal, kde Bohouš bere energii. Pan Beztlapka se chvíli v Kryštofových rukou zmítal, potom se zklidnil a teď v nich visel jako nefalšovaná, neočarovaná hračka. Magie? Kryštof v plyšovém tělíčku cítil vnitřní plamen. V širokých prolukách mezi luxusními domy bylo vidět dolů na město. V jednu chvíli se zastavil a zíral do údolí. Žádný pohyb, nic. Bez života. Jen různé odstíny šedé, žádní lidé na ulicích. Když se pak probudil z transu a uviděl, jaký náskok na něj Bohouš získal, rozeběhl se a jen s vypětím sil potlačoval zoufalý pláč.

Nejsem přece malý dítě, abych brečel!

Držel Pana Beztlapku nemotorně pod paží, měl strach, že mu vypadne, ale zdálo se, jako kdyby se ho medvídek přidržoval.

„Jsme tady,“ zašeptal Bohouš, do kterého Kryštof málem narazil.

Stáli před prorezlými vrátky, na kterých byly pověšené třásně kovové fólie. Proužky fólie byly přivázány i na drátěném plotu. Zplihle visely. Žádný vítr nebyl.

Za vrátky byla neudržovaná zahrada a domek. Jedinou zvláštností byly všudypřítomné pruhy, třásně a vlákénka tenké kovové fólie. Pokud by svítilo slunce, jejich odlesky by musely člověka oslnit. Živě si představil tanec pablesků v divokém větru, stroboskopické kouzlo diskotéky pod širým nebem.

„Tady to je,“ řekl Bohouš. Branka se otevřela.

Vešel do zahrady, ale Kryštof zůstával stát na druhé straně plotu. Nechtělo se mu. Něco mu říkalo, že to není dobrý nápad.

„Jen pojď,“ vybídl Bohouš Kryštofa.

Svah nad Továrnou byl mrtvý. Stromy tam zahynuly před lety, a přesto je nikdo nepokácel. Byly svědky dávno zmizelých, ne lepších časů. Mrtvým lesem se potácivě prodíral podsaditý muž s širokým úsměvem. Jeho oblečení připomínalo veselý převlek, který dávno ztratil radostnost. Široké kalhoty, ještě širší halena, klobouček nakloněný furiantsky na levé ucho. Šedé pihy na širokých tvářích, které tak vypadaly jako posypané vločkami popela. Strčil do jednoho uschlého stromu, ten zapraskal, tichem se ozvalo prásknutí a stromová mrtvola se zřítila k zemi. Převlek mohl jinde a jindy hrát barvami duhy. Možná bavil děti v ohromném cirkuse.

Sledoval Továrnu. Široký úsměv na popelem poprášeném obličeji ztuhl do nenávistného šklebu.

Stáli přede dveřmi a Bohouš na ně zabušil. Žádná odpověď. Kryštof stál opodál, bál se, co může ze dveří vyjít.

„Musíme zjistit, jestli je doma,“ Bohoušův hlas zněl hystericky. „On tu musel zůstat! Nemohl zmizet jako ostatní!“ Pochodoval dva kroky doleva, dva kroky doprava. Jindy by to vypadalo směšně. Jindy…

„Proč tu jsme?“

„Nevím?“

„Cože?“

Bohouš se rozpačitě poškrábal za uchem. „Doma o něm mluvili, myslel jsem si, že by mohl pomoci.“

„O kom?“

„O člověku, co žije tady,“ píchl vztekle prstem do dveří. „Pracoval pro Továrnu, mohl by vědět spoustu věcí!“

„A proč si myslíš, že tu je?“

„Prostě to vím!“

Kryštof pokrčil rameny.

„Pusť ho,“ řekl Bohouš a ukázal na Pana Beztlapku.

„Co?“

„Pusť ho na zem.“

„Proč?“

„Zkusím ho dostat dovnitř, je dost malej, aby se někudy protáhl.“

Pan Beztlapka obratně seskočil na cestičku z popraskaného betonu. Protáhl se a Kryštof se musel i navzdory všemu okolo rozesmát.

Bohouš se nesmál.

Pan Beztlapka zmizel za domem.

Bohouš se posadil na šedivou trávu a zavřel oči. Co viděl?

Do Kryštofa se dala zima. Přecházel sem a tam a nervózně sledoval roh, za kterým Pan Beztlapka zmizel. Snad se mu nic nestane. Možná by měl jít za ním…

Po chvíli nastoupila nuda. Prohlížel si sousoší sádrových trpaslíků u jezírka. Jeden z trpaslíků ležel tváří v trávě. Neměl rád trpaslíky, v jejich obličejích bylo cosi potměšilého.

Bohouš najednou vykřikl.

Kryštof se obrátil.

Bohouš měl oči doširoka otevřené a v nich nekonečnou bolest…, chytil se za spánky a pozvolna se převážil na bok. Padl do trávy.

„Ztratil jsem ho“ zašeptal. „Někdo tam je.“

„Co se stalo?“ Kryštof chytil Bohouše za ramena a zatřásl s ním. „Vrať mi ho zpátky!“ Bohouš neodpověděl. Potácel se, z pootevřených úst mu tekly sliny. Kryštof se rozeběhl se ke dveřím domku a začal do nich bušit. Bušil do dveří takovou silou, že si rozrazil kůži na hraně levé ruky. Zasyčel. A přitiskl si poraněnou ruku na hrudník. Vztekle kopl do dveří. Otočil se.

Bohouš seděl nedaleko převráceného trpaslíka a měl pevně zavřené oči. Držel se oběma rukama za břicho. Kryštof zašel ráznými kroky za roh. Na každém možném i nemožném místě byly připevněny proužky fólie. Opatrně se podíval za další roh. Viděl ovocné stromky, polorozpadlou kůlnu a skleník se spoustou rozbitých tabulek. Domek měl zadní dveře. Vzal za kliku.

Bylo zamčeno.

Všiml si, že dole ve dveřích jsou malá dvířka pro kočku. Tudy se musel Pan Beztlapka dostat dovnitř. Sklouzl na kolena, zaváhal, podíval se do dvířek a pak tam strčil ruku.

Nic.

Rychle ji strhl zpátky. Ztěžka se posadil na popraskaný beton a rozbrečel se. Bezmoc se mu rozpustila v bolestivý tlak za očima a všechno se v podobě slz…

… otevřely se dveře a kdesi před domem začal malý chlapec křičet vysokým hlasem. Kryštof zvedl uslzené oči, a ani nechtěl vědět, kdo dveře otevřel.

Štíhlá dívka se prosmýkla mezi stříbrnými třásněmi ochranného pásma a v duchu se zasmála hloupé obraně, kterou stařík rozvěsil po plotech, stromech a domku. To by platilo na Dlouhána nebo na Smíška, ne na ni. Krátké tmavé vlasy se prolétly vzduchem, když je odfoukla z očí. Měla zelené oči, špičatý nos i bradu, bylo v ní něco skřítkovského. Byla drobná v černém tílku, černých kalhotách a černých botách. Přesto byla nabitá nevyčerpatelnou energií. Zasmála se a převrátila jednoho trpaslíka obličejem do trávy.

Od domku se ozval vyděšený výkřik.

Rychle se otočila. Zahlédla vousatou tvář. Bytelné dveře se zabouchly a ozvalo se zasouvání masivních závor. Znala ten starý obličej dobře, dlouhá létají budil ze spánku. Nedokázala ho vymazat.

Tanečním krokem došla ke dveřím. Zvedla oči k obloze, přesně včas. Všechno začalo ztrácet barvu. Mraky se proměňovaly, stromy šedly, šedivá doběhla až k ní.

Natáhla paži. Šedivá ji pohltila. Ani ona nemohla být proti Dlouhánově magii imunní, celé město i s Továrnou je odříznuto od zbytku světa. Stává se výběžkem Pustin, místo aby bylo výběžkem civilizace jako doposud.

Tolik let odkládaná pomsta může začít. Pomsta byla jedinou věcí, která ji v posledních letech udržela při životě a zdravém rozumu.

Pomsta.

Začíná tady.

Jemně zaťukala na dveře.

Marky se otřásla chladem. Měla pocit, že jí mrzne krev v žilách. V místnosti se ochladilo. Teplota musela spadnout o patnáct stupňů. Na hřebíku zaraženém nad její hlavou se rezavá vlhkost proměnila ve štiplavou jinovatku. Přitáhla si nohy k hrudníku. Rozklepala se. Dýchala si na zkřehlé prsty. Tušila, že se něco stane. Na podlahu před ni padl dlouhý stín. Pomalu otočila hlavu, aby si prohlédla…

Kryštof se díval na nejkrásnější dívku, kterou kdy viděl. Nebyla vysoká, ale měla nejkrásnější obličej, jaký by si vůbec dokázal představit. Stála v doširoka otevřených dveřích a v levé ruce držela zplihlého Pana Beztlapku. Nebyla v něm ani jiskřička života.

„Co tu děláš?“ zeptala se a naklonila se ke Kryštofovi. „Jsi jeden z nás, víš to vůbec?“

Kryštof těkal očima mezi kráskou a Panem Beztlapkou: „Hledáme jednu naši kamarádku.“

„Tak tady není,“ práskl dívčin hlas jako bič, potřásla medvídka a vytančila z domku ven. Zabouchla za sebou dveře.

Kryštof zůstal v šoku. Co to za ní bylo? Než se zavřely dveře, zahlédl něco na podlaze, co vypadalo jako…, jako kdyby člověk byl had a svlékl si kůži…, viděl šedé vlasy, díry místo očí. Krása štíhlé dívky získala zlověstný nádech.

„Nebav se s ní,“ zaskuhral Bohouš, který se objevil na rohu. Vypadal staře. Hluboké jizvy a vybledlé oči, co viděly příliš mnoho. „Nedívej se na ni, nevěř jí ani slovo.“

„A proč by měl věřit zrovna tobě, Staříku?“ zasmála se zvonivým smíchem. „Tenkrát jsme tě tu nechali, nechtěl jsi s námi jít, tak se do toho nemíchej.“

Tvor, který býval Bohoušem, se opřel o zeď domku, vypadal k smrti unaveně.

„Já nejsem šílenec jako vy,“ unaveně máchl rukou. „Podívej se, co Dlouhán udělal. Zlepšuje se, je silnější, vy ho trénujete, nevidíte, co všechno by mohl způsobit. Je silný. Za chvíli ho nebudete moci ovládat,“ kývl hlavou k vyděšenému a nic nechápajícímu Kryštofovi. „Nechci, abys do toho vašeho šílenství tahala další nevinné.“

„Je jeden z nás!“ štěkla.

„To neznamená, že nemůže mít vlastní život bez šílenství, ve kterém žijete vy,“ hlava mu únavou padala na prsa.

„Jsi slabý, Staříku, ten kluk, co jsi mu ukradl tělo, je mladý a silný, vidíš, už ti nedovoluje být nahoře. Zmizíš dolů, hluboko, a jednou už se nevynoříš. Budeš nicota v jeho podvědomí.“

„To… nevadí…,“ dostával ze sebe Bohouš/Stařík s neskutečnou námahou. „Alespoň nebudu… jako vy.“ Na chvilku se vrátil Bohoušův vyděšený výraz, aby ho vzápětí potlačily vrásky a vyhaslé oči. „Ale ty… budeš mít na rukou nevinnou krev… Dlouhán unesl jejich kamarádku. A víš, co Dlouhán dělá s malýma holkama. Měl… měl dobrý učitele…, víš, co dělá s holkama…, ty to víš nejlépe. Nesmíš to dovolit… přece nejste tak šílení, abyste nechali Dlouhána…“ Nenávist v jeho hlase byla doslova hmatatelná.

Dívka máchla rukou. Cosi prásklo jako bič. Zablesklo se. Nebo ne?

Větu nedopověděl, zhroutil se na zem s obličejem Bohouše. Stvoření nazývané Stařík bylo pryč. Na chvilku? Navždy? Kráska se otočila na Kryštofa.

Vyděšeně o krok ustoupil.

„Je to pravda?“

Nebyl schopen říci ani slovo.

„Je to pravda, že Dlouhán vzal vaši kamarádku?“

„Je.“

„Měla dlouhý vlasy?“

„Měla.“

„Byla hezká?“

Kryštof se zarazil, zčervenal: „Jo.“

Dívka si prohrábla krátký účes a zaškaredila se. Na okamžik vypadala jako čarodějnice. Přemýšlela.

„Sakra, to není dobrý.“ Rozhlédla se: „Máš ji rád, co?“ Kryštof pomalu pokýval hlavou.

Oči jí padly na Pana Beztlapku. „Tak jo,“ pokrčila rameny. Udělala dva rychlé kroky, a než Kryštof stačil ucuknout, položila mu dva prsty na čelo.

Zaječel bolestí, bylo to, jako kdyby kus jeho odnesla na konečcích prstů. Viděl stříbřitou vatu na jejích prstech. Skrze bolest zaznamenal, jak se dotkla medvídkova čela. Uviděl svět čtveřicí očí. Jedním párem sledoval štíhlou dívku, jak se naklání nad plyšovou hračkou, a druhým párem viděl její jemný obličej z bezprostřední blízkosti. V tu chvíli se vzduchem rozlehl strašlivý jekot. Dívka se narovnala, zaklela a… zmizela.

Sledoval svýma očima i očima Pana Beztlapky, jak se Bohouš zvedá ze země. Očima medvídka byl svět rozostřený, všechno vypadalo jako v těch divných zrcadlech, co z vás udělají hubeňoura nebo tlusťocha. Jedna věc však…, zahlédl útržky barev. Ne barvy samotné…, jejich odlesky. Viděl je Pan Beztlapka. Svýma očima viděl miliony odstínů šedé. Hubený chlapec měl skloněnou hlavu, takže mu neviděli pořádně do obličeje a do očí. Kluk nebo Stařík? Kluk nebo to divné stvoření, ke kterému kráska cítila tak hmatatelný odpor?

„Musíme najít Marky,“ poznamenal Kryštof docela zbytečně, když se na něj Bohouš podíval jasnýma, plnýma očima. Před očima mu plaval obraz usmívající se Marky a na tváři zase ucítil dotyk jejích rtů. „Vypadá to, že ten Dlouhán bude nějaký úchylák. Musíme ji najít, než jí stačí ublížit… moc.“

„Pan Beztlapka nás k ní dovede,“ řekl Bohouš do ticha. Medvídek se postavil do něčeho, co mělo být pozorem, a zvedl tlapku v nedokonalém napodobení zasalutování.

Kryštof se úkosem podíval na svého neplyšového společníka. Ten to zaznamenal.

„Jsem v pořádku,“ řekl vzdorně.

Pochybovačný pohled.

Bohouš přešel ke Kryštofovi. „Jsem v pořádku… věc, člověk, zmizel. Pořád v hlavě něco cítím, jako prázdno. Je pryč. Pamatuju si věci, který jsem nikdy… který nejsou moje, ale už tam není. Přísahám!“

Kryštof pokýval hlavou: „Budu ti věřit.“ řekl. „Teď musíme najít Marky. Pan Beztlapka pomůže.“

„Tak jdeme?“

„Jdeme!“ A vyrazili od domku, kde se na podlaze za zabouchnutými dveřmi povalovala prázdná lidská kůže. Propletli se mezi proužky kovové fólie. První rázoval plyšový medvídek, potom robustní chlapec s nakrátko ostříhanými vlasy a poslední hubeňour.

Marky probudil jemný dotek na břiše. Trhla sebou a otevřela oči. Já jsem omdlela! Neměla sílu vykřiknout.

Byl tam On. V hlubokém předklonu, jinak by se do podkroví nevešel. Prázdná tvář podobná bezpohlavnímu obličeji figuríny z výlohy. Rysy načrtnuté, na správných místech, ale pouze nápodoby skutečnosti.

Zaječela děsem.

Drapl ji a vytáhl ven z malé místnosti na schodiště. Běžel dolů. Dlouhé nohy.

Křičela tak dlouho a nahlas, až začala chraptět a mohla jen sípat.

Chytil ji pod krkem.

Před očima se jí objevila rudá kola a…

… tma.

Šli ulicí ze strmého kopce, po obou stranách domy. Kde jsou lidé? Některé domy připomínaly malé zámky. Luxus z nich mával rozkošnicky na všechny strany. Kdo tady bydlel? Lidé z Továrny. Lidé, kteří dostávali zaplaceno za hrůzu, co vyráběli, a za strašné věci, jakých se dopouštěli. To však Kryštof nevěděl a Bohouš jen tušil. Byli zhruba v polovině cesty dolů, když si Kryštof všiml těla ležícího napůl na příjezdové cestě k jednomu z domů a napůl na upraveném trávníku. Viděli nohy. Rozeběhl se k němu. Nevěděl proč. Možná doufal, že… je naživu?

Zastavil se.

Byl to vysoký statný muž.

Ležel na zádech.

Měl rozervané hrdlo. Z nepoškozené tváře zacákané šedou zaschlou krví zíraly do nebes prázdné mrtvé oči.

„Co ho zabilo?“ zašeptal Bohouš.

Rozhlédli se okolo. Vyděšeně.

Kryštof se lekl, když ho cosi zatahalo za nohavici. Pan Beztlapka.

„Musíme jít,“ řekl Bohoušovi.

Ten pokrčil s nepřítomným pohledem rameny. „Něco nás sleduje.“

„Cože?“

„Něco nás sleduje.“

Rozhlédli se. Ve vzduchu bylo cítit napětí.

„Támhle!“ ukázal Bohouš na garáž dva domy od nich.

Vrata garáže byla otevřená a z temného ústí se na světlo potácely podivné postavičky. Vzrůstem připomínaly děti, tří nebo čtyřleté.

„Zatraceně!“ Jejich hlavy byly holé. Tvorové měli veliké oči bez bělma. Nemrkali. Místo nosu dva otvory přímo do tváře. A ústa… okrouhlé díry plné drobných zubů. Ruce netvorů byly zakončeny dlouhými drápy.

Kryštof pochopil, kdo zabil muže na příjezdové cestě. „Musíme pryč!“ zakřičel, zvedl ze země Pana Beztlapku a dal se na útěk.

Za zády jim začali netvoři ryčet nepozemskými hlasy…

Běželi z kopce dolů, cítil, jak se ho Pan Beztlapka křečovitě drží. Kryštof se děsil, že zakopne, upadne a… co by mu udělali? Nikdy nebyl dobrý běžec, srdce mu bušilo až v krku a nemohl popadnout dech. Plíce ho pálily, jako kdyby mu je někdo naplnil kyselinou. Ohlédl se…

Tvorové byli pár desítek metrů za ním. Oba chlapci měli delší nohy, poháněl je strach o život, a tak se jim podařilo získat náskok. Netvoři už neryčeli, jejich soustředěný tichý běh byl děsivější než jakýkoliv zvuk, který by mohli vydávat. Tenhle závod nemusí být o rychlosti, může být o štěstí nebo výdrži. Kryštof se donutil k dalšímu běhu, Bohoušova záda a asfalt pravidelně tepající nohy byly o hodný kus dolů před ním.

Potom se samozřejmě stalo to, čeho se bál. Ztěžklé nohy se mu zamotaly a on se složil na silnici. Stačil vytrčit ruce, aby si neporanil obličej nebo hlavu, ale do krve si odřel kolena i lokty. Vyděšeně se schoulil do klubíčka a jenom si přál být někde jinde.

Tlouštík kráčel prostředkem cesty k Továrně. Když se rozhlížel, usoudil, že stromy, domy, ploty se od jejich času změnily. Stromy jsou vyšší, domy pevnější a ploty vyšší. Jenže všechno pod tím bylo stejné, bolest, utrpení a šílenství. Neviděl žádného trapiče, ani jediného. Schovávají se? Prosklená strážní budova vedle cesty přehrazené masivní závorou byla prázdná.

Mávl rukou a závora se rozpadla na tisíce kousků. Ve zlomku vteřiny zestárla o stovky let. Rozesmál se. Jsem doma.

Zaťal zuby a vyhrabal se na nohy. Nemůže se tu povalovat. Náskok se ztenčil na… nic. Navíc si všiml, že z vedlejší uzounké uličky vyrazili další a odřízli mu cestu. Se zasyknutím se postavil na levou nohu, ta bolela víc. Znovu se otočil. Měl štěstí, že parta, co vyrazila z vedlejší uličky, si ho nevšimla a pustila se za Bohoušem.

Kryštof se pajdavě rozběhl přes pečlivě upravený šedivý trávník k nejbližšímu domu. Dveře! Jestli jsou dveře zamčené, je konec. Neohlížel se, i když zbaběle doufal, že pokračují za Bohoušem a ne za ním. Doskákal ke dveřím a vzal za kliku…

Na hrůzný zlomek vteřiny se zdálo, že je zamčeno…

Cvaknutí a dveře se otevřely. Vpadl do zešeřelé předsíně a bleskově za sebou dveře zabouchl. V tu chvíli do nich zvenku cosi tupě narazilo. Druhý náraz a třetí. A další.

S láskou se podíval na klíč v zámku. Otočil jím. Dveře vypadaly bytelně. Opřel se o ně.

Snad vydrží.

Pan Beztlapka stál hlouběji v domě a zvědavě se díval do chodby. Potom se otočil a pokýval velkou plyšovou hlavou.

Kryštofovi připadalo, že se plyšový medvídek směje. Sám sjel po dveřích na podlahu do sedu, zády se o ně pořád opíral a nahlas se rozesmál. O chvilku později se zvedl z podlahy.

Cosi zvenku lomcovalo klikou. Bude se muset dostat z domu. Nepochyboval, že pronásledovatelé najdou cestu dovnitř. Pokusí se projít domem k zadnímu vchodu. Zvedl Pana Beztlapku a posadil si ho na rameno.

V domě bylo šero – jak jinak? – a on se bál rozsvítit. Ani nevěděl, jestli se víc bojí možnosti, že by světlo odhalilo další hrůzu, nebo že by vypínač cvakl a… nic. Pan Beztlapka zvědavě nahlížel do místností po obou stranách chodby. Jak velké to je? Kryštof si připadal jako ve snu, chtěl jít rychle, ale nohy mu to nedovolovaly. Ploužil se. Probojovával se každým metrem kupředu, jako kdyby byla chodba plná medu.

Zastavil se.

Co to bylo?

Pan Beztlapka také zpozorněl.

Řinčení skla!

Kryštof se rozběhl chodbou směrem, kde tušil, že by mohl být zadní východ. Domem se rozlehl stejný ryk, který si pamatoval ze začátku honičky. Chytil Pana Beztlapku, který mu nemohl na krátkých nožkách stačit, a vrazil do zeleně vymalované místnosti, odkud vedly velké prosklené dveře na smutnou, šedivou zahradu. Zabouchl za sebou a zarazil se. V rohu nalevo od něj seděla žena v pracovním oblečení. Je mrtvá nebo živá?

Hýbe se?

Přesunul se k proskleným dveřím. Místnost byla plná zahradního náčiní, všechno vypadalo nově.

Ryk zesílil!

Dveře na zahradu jsou zamčené! Podíval se na ženu. Je mrtvá? Přiblížil se k ní na dosah ruky. Pořád se bál, že po něm hmátne rukou, objeme ho do děsivého sevření, z něhož nikdy nevyjde. Možná je jako upír, vysaje mu krev. Pečlivě si ji prohlížel. Připadalo mu, že dýchá. Ano! Její hrudník se mírně zvedal a klesal. Není mrtvá. Je v kómatu?

Kde je klíč?

Podíval se na ženu. Možná má klíč v kapse, skoro si představoval obrys spásonosného klíče v kapse na levém boku. Sám věděl, že by nikdy nedokázal do té kapsy sáhnout. Pan Beztlapka seskočil a postavil se vedle nástroje, který Kryštof nedokázal pojmenovat, ale připomněl mu něco, s čím by se dalo rozbít sklo ve dveřích. Chopil se dlouhé násady a předmět – jak se tohle může jmenovat? – potěžkal. Mrkl na postavu v rohu, pořád byla ve stejné poloze. Rozmáchl se a vší silou praštil do výplně dveří. Začalo pršet sklo.

Stanul na okraji srázu. Ohlédl se. Nikdo ho nepronásledoval. Zatím. Spustil Pana Beztlapku na šedivou trávu. Sráz prudce spadal dolů. Rostly na něm křoviny a stromy, teď bez listí, jen kmínky, kmeny, větévky a větve. Džungle, žádný upravený parčík. Zahlédl odpadky, igelitové pytle, láhve. A pod tím vším řeka. Na druhé straně byly domy. Pořádně se podíval. Neviděl pohyb. Neviděl automobily, neviděl lidi. Dokonce mu připadalo, že i hladina řeky je zamrzlá.

Začali slézat. Chytal se vystouplých kořenů, větví, kamenů. Snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby mu ujela ruka. Pomalu. Opatrně. Celý svět se zúžil do jediného. Kam dát nohu, kde se chytit.

Trvalo to dlouho.

Možná proto ho překvapilo, když se ocitl dole.

Dřepl si na břehu a pokusil se strčit ruku do vody. Konzistence ho překvapila. Řeka se zastavila, nebyl to led, ne. Spíš něco měkčího. Gel. Nepodařilo se mu protlačit prst hlouběji než na milimetr. Co to je? Je támhleten stín ryba? Nezbláznil jsem se? Pokud se gelem propadne, zůstane pod ním navěky? Tady nemůžeme zůstat! ječel na něj nehlasně Pan Beztlapka a ukazoval nahoru do svahu. Tam mrštně jako opice slézali podivní tvorové.

Marky v záchvatu bezmocného vzteku bušila pěstmi do podlahy. Poškrábané bezbarvé linoleum bylo studené a navlhlé. Všude byla cítit plíseň, připomínala jí sýry, které kupoval otec. Když si na něj vzpomněla, bezmocně se rozbrečela. Světlo do místnosti pronikalo podlouhlým otvorem nade dveřmi a škvírou pod nimi. Nepamatovala si přesun z prvního místa. Jako kdyby jí někdo sáhl mlžnými prsty do hlavy a vymazal ty minuty z paměti. Nepoznávala místnost, kde ji cizinec zamkl, ale přesto věděla, kde je. Ten zápach by poznala vždycky.

Jedna noha.

Zaváhání.

Druhá noha.

Stál oběma nohama pevně na… gelu? Raději se dal do pohybu, cítil, že ho gel vtahuje do sebe. Nechtěl by se v něm utopit. Neodvolatelně klesat dolů a vědět, že není záchrany. Pak by se nad ním zavřel svět, gel by vnikl do úst i do nosu a byl by konec.

Příšerky se přiblížily.

Jsou zatraceně rychlé, jemu sestup trval hodinu, jim bude stačit pětina toho času. Pokud neuteče, udělají si z něj na břehu želatinové řeky svačinku.

Jsou pořád blíž.

Z ramene mu sjel Pan Beztlapka a kolébavě překonal vzdálenost na druhý břeh. Vyšplhal po šedivém oschlém dmu nahoru a otočil se.

Kryštof se také rozběhl. Nohy se mu zabořily do gelu hlouběji, jenže stačilo dvanáct dlouhých kroků a byl u Pana Beztlapky.

Otočil se.

Příšerky poskakovaly přímo u okraje. Ani jediná se ale neodvážila vkročit na rosolovitý povrch řeky.

Kryštof namáhavě oddechoval, přechod přes tu podivnost ho vyčerpal a vyděsil.

Netrvalo dlouho a ony se otočily a začaly šplhat nahoru do srázu. Jen jediná se pokusila dotknout gelovitého povrchu, zaječela bolestí a ucukla. Ostatní, rozvěšené na větvích stromů, se divoce rozesmály.

Kryštof se vydrápal na silnici. Naproti němu byly sesedlé domy, které vypadaly, jako kdyby je někdo vytesal do skály. Zadoufal, že z nich nic hrůzného nevyleze. Pokýval hlavou na Pana Beztlapku. Začínal tušit, kam by měl jít. Hlavou mu prolétla úvaha o rodičích, ale zdáli se tak vzdálení, tak snoví, že myšlenka se rozplynula. Musím nejdřív najít Marky.

Bohouš sprintoval z kopce. Doleva? Doprava? Vběhl do uličky. Měl pocit, že ji nepoznává. Na chvilku se zastavil. Musel se vydýchat. Jenže netrvalo dlouho a viděl, že pronásledovatelům nezmizel. Pak to bylo jako nekonečný kolotoč, chvilka běhu, zoufalý pokus o odpočinek, potom oni a běh. Unikal. Dokud se mu cosi nepřimotalo pod nohy. Zakopl, udělal dokonalé salto, dopadl na záda a vyrazil si dech. Po chvilce se rozkašlal a namáhavě se nadechl.

Byl naživu.

Překulil se na bok a zvrátil hlavu tak, aby viděl směrem, odkud přiběhl. Zrůdy mu pořád byly v patách. Nemohl se nadechnout.

Náhle cosi ucítil.

Cosi uvnitř. Stejný neodbytný a odporný pocit jako mnohokrát. To hrozné stvoření, které se rozhodlo žít v nejhlubších sklepeních jeho mysli, se probíralo. Už doufal, že zmizelo, že ta hezká dívka ho zahnala nadobro.

Sledoval vlastní ruku – odřenou od nekontrolovatelného pádu, jak se natahuje k pronásledovatelům. Nedokázal ji ovládat. Prsty se pomalu narovnávaly ze zaťaté pěsti. Zaječel bolestí. Dvojice prvních pronásledovatelů se rozpadla na kousky.

Štěbetání ostatních zesílilo.

Tma.

Země zakolísala a podtrhla Kryštofovi nohy. Zavrčel vzteky. Země se znovu otřásla a srazila ho na bok. Překulil se na záda a vyděšeně zíral do nebe, kde explodovaly šedošedé mraky v bizarním tanci nepravděpodobných tvarů. Co se děje? Opatrně se zvedl do sedu. Všude okolo se v asfaltu silnice klikatily stovky prasklin.

Zarazil se.

Podíval se znovu na své ruce. Krev z odřenin nebyla šedá. Nebyla červená, spíše růžová s příměsí modré, ale byla to barva. Jiná než šedá. Něco se dělo. Něco, co by mohlo znamenat návrat do normálnosti.

Kráska pružně přeběhla prostranství mezi halami. Docela se to od jejich poslední „návštěvy“ změnilo. Všechno vypadalo modernější. Všimla si bezpečnostních kamer na nárožích a sloupech. Nehýbaly se. Byly slepé. Na střechách střelecká postavení. Opuštěná. Dlouhánova práce. Největší věc, kterou kdy dokázal. Nechtěla přemýšlet, jakou cenu zaplatí. Měla pocit, že Dlouhán hraje vlastní hru, jejíž pravidla chápe jen on sám. Když před chvilkou minula rozpadlou závoru, poznala, že tu je i Smíšek. Nevýhodou Dlouhánova triku bylo, že je roztrhl od sebe, deformace času i prostoru byla natolik velká, že nebylo možné útok naplánovat. Existovali teď každý v jiném plánu reality a v jiném čase. Všichni je varovali, že pouštět se s Dlouhánem do čehokoliv není dobrý nápad. Často nedokáže ovládnout nejen pudy, ale ani schopnosti, a výsledky bývají… různé. Jenže oni ho potřebovali.

Zaslechla výstřely.

Nebyly daleko.

Otočila se.

Marky se zarazila. Všechno se otřáslo. Zemětřesení? Tady? Kdyby v místnosti nebylo tak husté šero, mohla by pozorovat dlouhé jizvy, které se rozevíraly na zdech. Ze stropu spadlo několik hrstí omítky. Zuřivě si vyklepala smetí z vlasů. Nos jí naplnil prach. Kýchla. Světlo, které do místnosti pronikalo otvorem nade dveřmi, změnilo barvu z šedé na světle žlutou.

Bohouš se zvedal. Doufal, že nemá nic zlomeného. Všechno ho bolelo a byl rád, že se může nadechnout. Ty nekonečné vteřiny s vyraženým dechem byly hrozivé. Byl si jist, že umírá. Z pronásledovatelů zbyly podivné trosky.

Vyplivl krvavou slinu promíchanou s malými bílými kousky. Sklovina. Části věcí okolo měly barvu. Jako kdyby malíř vzal ohromný štětec, namočil ho do všech myslitelných barev a odcákl ho na svět z ohromné výšky. Tu a tam barevný flek v šedivé hegemonii. V mnoha případech jsou barvy špatně, ale to mu bylo jedno…

Odplivl si. Slina byla růžová, ne šedá.

Pan Beztlapka vypadal podivně, pořád šedý, jen uprostřed hrudi flíček původní hnědé.

Kryštof zamrkal. Na chvilku všechno připomnělo dětskou malůvku, domy ve skále pokřivené, plyšákova hlava se nafoukla do nestvůrných rozměrů a tělo proměnilo ve schématické čáry. Zamrkal. Nepříjemná iluze zmizela. Skrze skvrny barvy jako kdyby doléhaly ozvěny jiného světa. Světa plného barev, normálních lidí a života. Nedokázal si skoro vzpomenout, jaké to bylo před šedivostí. Rychle zahnal myšlenky na rodiče, protože ho děsila skutečnost, že si nemůže vybavit jejich obličeje. Barevný svět vypadal jako vzdálený sen, možná nikdy nebyl. Co jestli to byl opravdu jenom sen a on navždy žil tady a nikdy neměl šanci se odtud dostat?

Musel zůstat v pohybu.

Musel zachránit Marky. Svět se mohl zbláznit, ale nejdříve udělá tohle, a pak bude přemýšlet o něčem jiném.

Pan Beztlapka uběhl pět kroků a zastavil se. Připomínal psa, který nutí pána, aby si s ním hrál na honěnou.

Kryštof přikývl. Ví, kam má jít.

Místo, kam musí jít, měl před očima.

Škola.

Bohouš seděl vedle popelnice, která odhalovala kromě šedé barvy i hnědou a rezavou v nepravidelných skvrnách. Zahlédl pohyb. Byl unavený, všechno ho bolelo. Otočil hlavu, aby lépe viděl, jaká hrůza ho čeká. Vykřikl nadšením. Ulicí se ostrým tempem blížil Kryštof, který na ruce nesl Pana Beztlapku.

„Kam jdete?“ vykřikl rozverně. „Kam si to špacírujete, pánově?“

Kryštof se rozesmál, plyšák zamával tlapkami. „To víš! Já ti to řeknu a ty to rozkecáš!“ Dodal: „Vím, kde najdu Marky.“

„Kde, prosím tě?“ Bohouš na okamžik zvážněl.

„Ve škole.“

„Jak to víš?“

Kryštof se zarazil. Byl o tom tak pevně přesvědčen, že mu podobná otázka nepřišla na mysl. „To neřeš,“ vystihl Bohouš Kryštofovu nejistotu. „Dojdeme do školy a najdeme ji.“

„Jdu,“ řekl Kryštof potichu. Vyrazil dál ulicí a nečekal, jestli se k němu Bohouš přidá. Jen mírně pokrčil rameny, když ho menší chlapec kulhavě dohonil. „Dostaneme se tudy ke škole?“ Rozhlížel se po okolních domech a hledal skvrny barev. Uklidňovaly ho. Říkaly mu, že někde jinde je svět, který by mohl být normální.

„Jo.“

Dívali se pokřiveným parkem na školu. Zatímco cestou naráželi na enklávy barevných skvrn, park a škola samotná byly šedé bez sebemenšího náznaku barev. Kdyby šedá byla hmatatelná a zlo viditelné, tady by to muselo být peklo samo. Opatrně se propletli bludištěm rozpadlých a zrezlých dětských prolézaček. Jedna prolézačka v podobě žirafy vypadala divoce, nakláněla se v podivném úhlu na stranu a budila dojem, jako kdyby měla každou vteřinu oživnout a zaútočit na ně.

„Takhle to tu nevypadalo,“ zašeptal Bohouš.

Jako kdyby se blížili k doupěti draka, půda prosáklá jedem, stromy zničené jeho dechem a vzduch nasáklý strachem zoufalých obětí. Ani sami si neuvědomovali, že jdou pořád pomaleji, až se jenom ploužili.

„Chceš jít dovnitř?“ zeptal se Bohouš tenkým hláskem. Sotva se držel na nohou a ani sám nevěděl, jestli za to mohou zranění z ošklivého pádu nebo strach.

„Marky tam je,“ řekl Kryštof odhodlaně. Přál si být tak odhodlaný, jak věta vyzněla. Očekával, že každou chvíli na ně něco zaútočí, vyhoupne se zpoza rohu, vyskočí z okna, seskočí ze střechy nebo se vyloupne ze země pod jejich nohama.

Položil ruku na mohutnou tepanou kliku.

Byl připraven ucuknout. Nic. Obyčejná kovová klika. Zatlačil a dveře se pomalu otevřely dovnitř. Očekával zlověstné zaskřípění a byl zklamán, žádné nezaznělo.

Uslyšela jekot, strašlivě se lekla. Schoulila se v rohu a fantazie jí pohrávala hrůzy, které ji čekají. Potom zaslechla hlasy a popadla ji naděje. Tohle byly jistě lidské hlasy…

Ostré práskání byly výstřely.

Třeskuté ticho a potom tlumené lidské hlasy.

Přiběhla ke dveřím a začala na ně bušit. Údery jí připadaly tak slabé, že se rozbrečela. Přesto jí musel někdo slyšet, protože na druhé straně zaregistrovala kroky a útržky vět.

„Tady jsem!“ Odstoupila.

Dveře vlétly do místnosti a objevili se vysocí muži v šedých – jak jinak? – overalech se samopaly připravenými k výstřelu. Plynové masky.

„To je ona,“ řekl jeden z nich. Vytáhli ji ven. Bylo jich deset. Jeden si svíral škaredě poraněnou ruku. Přes provizorní obvaz kapala na podlahu šedivá krev.

„Kde je Dlouhán?“ křičel jeden z vojáků.

Všechno se pokazilo.

Kráska utíkala z Továrny a cítila Smíškovu bolest. Viděla, jak se rozpadla obrovská hala a potáceli se z ní lidé, kterým každou vteřinu přibývalo deset let, až se proměnili v zetlelé mrtvoly. Dlouhánův i Smíškův talent, to bylo něco hrozivého i pro ni. Ona dokázala ovlivnit jeden, dva životy v bezprostřední blízkosti, ale oni? Svět okolo ní se nadechl.

„Utíkej!“ zaburácel areálem Smíškův hlas z amplionů, které se poté rozpadly na kusy. Z okolních budov se vyrojily desítky postav. Okolo ní zahvízdaly střely.

„Najdi ho!“ zaznělo jí v hlavě tak silně, že se jí spustila krev z nosu. Když konečně přišla jeho smrt, zažila ji.

Věděl, co se stalo. Na nějaké úrovni svého nelidského myšlení si uvědomoval, že jeho selhání by znamenalo smrt pro někoho dalšího a zkázu plánu. Možná toho litoval, možná ne. Plán? Plán v plánech jiných plánů? Nedokázal se odpoutat od kořisti, kterou ukryl. Vklouzl do stoky a ponořil se do podzemního koryta. Kamenný strop a těžké město nad hlavou ho uklidňovaly.

Temnota nemá čas.

Vynořil se ven v parku u školy, v hlubokém korytu. Na hladině řeky viděl plovoucí skvrny barev. Zašklebil se a mávl rukou – nezmizely!

Dveře školy se otevřely.

Kryštof nevěděl, co se stalo. Z temného šera se na ně vrhly přízraky a srazily je k zemi, vyjekl a slyšel, jak Bohouš křičí bolestí. Hrubé ruce jimi hodily o zeď a do očí jim vpadlo jasné světlo. Znovu vykřikl a pokusil se zakrýt oči.

„Jsou to děti,“ pronesl hlas. „Posraný děti.“

„Tady nejsou jenom děti,“ oponoval jiný. „Oddíl tři je eskortuje k antonu, je tam souprava, raději je nadopujeme a přikurtujeme. I tu holku. Ostatní oddíly zůstanou. Prohledáme barák, a jestli tu nebude, vyrazíme. Jděte, splnění úkolu ohlásit, bacha, venku může být cokoliv, zatím dostali jenom toho tlustýho hajzla…“

Holka?

Marky?

Vycházeli. Okolo vojáků temná aura nenávisti, okolo tří malých jasné aury. Příliš jasné. Alespoň jeden patří k nám. Možná všichni tři, jejich aury se proplétaly do nesmyslnosti.

Ona je moje!

Moje!

Dlouhé prsty se zahákly do kamenů a předlouhé paže vyšvihly zbytek těla ven z koryta stoky.

Moje!

Moje?

Kryštof potřásl hlavou. Na chvilku zapomněl na bolest. Zapomněl na pouta, zapomněl, že Marky je kousek od něj. Cosi strašlivého se vyhouplo z koryta řeky vytékající z podzemí města. Chvilku byl on jediný, kdo hrozbu viděl. Pak si jí všimli i jejich věznitelé a začali křičet.

Běžela jako blázen. Použili Dlouhána jako zbraň, ale on nebyl nůž nebo samopal. Nebyl nástroj bez vůle nebo vlastních pohnutek. Někdy vypadal jako slabomyslný a oni zapomněli, co je zač. Věděla, co ten parchant chce udělat. Když za sebou zaslechla výbuchy, neotočila se. Smíšek dával poslední sbohem. Doufala, že pokud poběží dostatečně rychle, slzy oschnou.

Odhodilo to černý plášť. Trup byl lidských proporcí, ale krk strašlivě dlouhý a na jeho konci se na první pohled neovladatelně kývala malá hlava s krutými rysy. Ruce předlouhé a stejně tak nohy. Podivný pavouk se tyčil do výše tří mužů. Muži v uniformách začali střílet, ale přestože od něj byli nedaleko, žádná střela ho nezasáhla. Jako kdyby jeho klouzavá chůze byla brněním. Nepohyboval se rychle, ale jeho obraz se vlnil, procházel různými vrstvami rozdílně hustého a průhledného vzduchu.

Zabil prvního ozbrojence…

Kryštof lezl po zemi po kolenou a snažil se držet hlavu co nejníže. Dlouhán tancoval mezi ozbrojenci a jednoho po druhém zabíjel. Ve zlomku vteřiny si všiml, že pavoukovitý zabiják má na mnoha místech proděravělý oděv a spoustu skvrn od něčeho, co mohla být krev. Jenže to nevypadalo jako čerstvá zranění.

Pana Beztlapku ztratil nahoře, když je chytili vojáci, ale nepochyboval, že se brzy objeví. Nedokázal si představit, že by ho zradil. Plazil se k Marky. Ležela u paty schodiště a vyděšeně sledovala vražedné monstrum, co dokázalo během pár okamžiků vyvraždit tucet po zuby ozbrojených mužů bez tváře.

Zásah!

Svět jako by se celý zatřásl a explodovaly do něj barvy. Stříkance, které viděl cestou sem, se proměnily v plochy. Dlouhán padl na kolena a držel se za hrdlo, z něhož stříkala krev. Šedivá krev, ale spousta věcí okolo byla barevná. Kryštof se zarazil. Konečně to pochopil. Tenhle… tvor mohl za všechno.

Až ho zabijou…

Objeví se barvy?

Chtělo se mu brečet, nevěděl proč. Kdo je tady zlý? Vysoký nelidský zabiják nebo postavy bez obličejů? Kde jsme se ocitli? Co se tu děje? Násilím uzavřel část mysli, které hodlala nad podobnými věcmi spekulovat, a přesunul se blíže k Marky.

Přes nos ji udeřila vůně strachu. Lidský strach voněl jako květiny, ale jejich byl čistá rozkoš. Nejrafinovanější parfém se mu nemohl rovnat. Na chvilku se zastavila, zatočila se jí hlava. Málem padla do špinavé vody. Věděla, co ji čeká na konci podzemní štoly.

Kryštof se doplazil k Marky, objal ji a cítil, jak mu zaryla nehty do předloktí, bála se, že ji zase pustí. Chtěl jí něco zašeptat do ucha, chtěl ji uklidnit, jenže v tu chvíli se nad ním sklonila dlouhatánská postava a silnýma rukama ho od dívky odtrhla.

Krev proudila z půltuctu vážných zranění, ale Dlouhán se pořád držel na nohou. Vpíjel se do Kryštofových očí a marně otevíral ústa, jako kdyby se snažil něco říci, ale zapomněl mluvit. Kryštofovi bylo obra na prchavý okamžik líto. V mlhavých očích se nezrcadlily nenávist ani vztek, jen nekonečný smutek a strach. Postavil Kryštofa zpátky na zem a otočil se.

Z roští se vyřítila rojnice ozbrojenců a začala pálit z těžkých zbraní. Zásahy srazily Dlouhána do prachu. Pomalu se zvedal a další kulky ho trhaly na kusy. Otočil se na Kryštofa, polovina obličeje se proměnila v posmrtnou masku zalitou krví.

Jděte! Utíkejte! Nesmějí vás chytit!

Slova se vpálila Kryštofovi do mozku. Dlouhán nečekal, zvedl se a několika monstrózními skoky se ocitl u útočníků a zabíjel.

Jděte!

Z pootevřených vrat školy vyběhl Pan Beztlapka a chytil se Kryštofova rukávu. Kde byl? Dotek mírně vlhkého a plstnatého plyše mu dodal sílu. Kryštof vytáhl Marky na nohy, z jejího vyděšeného pohledu pochopil, že i ona Slyšela. Společně doběhli k Bohoušovi, který se snažil vydrápat na kolena.

„Slyšeli jste to?“ zahuhlal do rachotu výstřelů a jekotu umírajících. „Musíme pryč!“

Kudy?

Otáčeli se.

Pak si jí všimli. Dívčí postavy na zděném břehu podzemní řeky. Kryštof s Bohoušem ji poznali, už se potkali u podivného domku na hřebenu nad městem.

„Sem! Sem!“

Ještě na poslední chvíli, než skočil do vody – bylo tam mělko – se Kryštof ohlédl za zrůdou, která je… zachránila?

Dlouhán zabíjel a umíral. K nebesům, která měnila barvu ze šedivé na modrou, se nesl bolestný jekot. Pohledy chlapce a vražedného monstra se na okamžik střetly a trosky Dlouhánova obličeje se zkřivily v něco, co mohl být úsměv. Nepříjemně povědomý úsměv.

Nebyl schopen se hnout.

Silné ženské ruce ho stáhly dolů a on se nechal jako robot odvést do tmy pod město. Stále k sobě tiskl medvídka. Nohy se probraly a nesly ho vodou, která jim sahala do poloviny stehen. Boj nahoře neustával. A výstřely se ozývaly ještě dlouho, zatímco oni se brodili podzemní řekou a ve svitu jediné baterky hledali temné a páchnoucí odbočky do bezpečí.

Prodírali se hustým lesem. Koncert barev je bolel v očích. Mozek se vzpíral přemíře vjemů. Drželi se neznámé dívky jako klíšťata, byla jejich jediná šance. Všechny tři ještě mrazila její odpověď na Bohoušovu otázku:

„A co naši rodiče?“

„To nejsou vaši rodiče,“ lakonická odpověď, děsivá, ale pravdivá, věděli to. Kdesi hluboko to věděli.

„Zastavte se!“ Byli na okraji lesa. Krčili se na okraji prázdnoty, v jejímž prostředku byl vysoký plot, co se táhl na obě strany. Na nic se neptali. Prostor mezi lesem a plotem byl porostlý nejvýše dvaceticentimetrovou trávou smíšenou s kopřivami a za plotem bylo zkroucené spáleniště a daleko za ním něco, co bylo zřejmě dalším lesem.

Kráska se rozhlédla. Druzí museli být na místech, plot bude dobře hlídán, zvláště teď. Jenže ani ona nemá v rukávech prázdno, nějaký trumf nebo cinknutá karta se najde. S trochou hrůzy jí došlo, že si mysleli, jak oni využili Dlouhána a jeho talent… a ono to bylo naopak.

Bylo v tom něco víc, nebo jen jeho šílenství? Podívala se na tři vyděšené děti.

„Pojďte,“ řekla nahlas. „Vítejte v pustině,“ zašeptala Kráska a rozeběhla se dolů z kopce.

Oni ji následovali.

Nebylo kam se vrátit.