„Jasmíne,“ ohlásí se.
„Tady Robert.“
Je to stejný hlas, s nímž telefonovala už odpoledne.
„Ráda tě uvidím, drahoušku.“ Podívá se z okna. Muž stojí na rohu před večerkou, o to ho žádala. Vypadá čistě a pěkně se oblékl, jako by šel na rande. Dobré znamení. Do očí má naraženou kšiltovku Red Sox, dosti amatérské maskování. „Čekám v čísle dvacet sedm. Šedivý kamenný činžák, dřív kostel.“
Muž se podívá. „Máš smysl pro humor.“
Ten vtip si neodpustí žádný, ale ona se přesto zasměje. „Byt dvacet čtyři, třetí patro.“
„Jsi sama? Nebude po mně nějaká gorila chtít peníze i pro sebe?“
„Jak jsem řekla. Jsem nezávislá. Jestli máš příspěvek, hezky si užijeme.“
Zavěsí a mrkne do zrcadla, jestli nic neopomněla. Černé punčochy a podvazky jsou nové, krajkový korzet zvýrazňuje jí úzký pas a opticky zvětšuje prsa. Nalíčila se málo, ale výrazné stíny podtrhují oči. Většině zákazníků se to líbí. Exotika.
Obří postel je čistě povlečená, na nočním stolku vedle budíku s číslicemi 5:58 stojí proutěná ošatka kondomů. Schůzka je domluvená na dvě hodiny, po ní bude mít dost času uklidit, vysprchovat se a ještě stihnout oblíbený pořad v televizi. Později večer by mohla zavolat matce a vytáhnout z ní recept na ostnozubce.
Dveře otevře dřív, než host stačí zaklepat, a jeho pohled prozradí, že udělala dobře. Vklouzne do bytu, ona zavře, opře se o dveře a usměje se na něj.
„Jsi ještě hezčí než na fotkách v inzerátu.“ Upřeně se jí zadívá do očí. „Hlavně oči.“
„Děkuji.“
Když si ho v předsíni lépe prohlédne, soustředí se na pravé oko a dvakrát rychle mrkne. Doufá, že to nikdy nebude potřebovat, ale děvče se musí mít na pozoru. Kdyby s tím někdy přestala, může si tu věc nechat vytáhnout a hodit ji na dno bostonského přístavu, jako když coby malá holka zapisovala svá tajemství na papírky, muchlala je a splachovala do záchodu.
Klient vypadá dobře, ale nevýrazně: přes metr osmdesát, opálený, bez pleše, tělo pod vyžehlenou košilí působí atleticky. Oči má přátelské a laskavé, Jasmíne si je skoro jistá, že nebude moc hrubý. Odhaduje ho na čtyřicet, asi pracuje v centru, v advokátní kanceláři nebo v bance, kde se díky naplno puštěné klimatizaci unese košile s dlouhým rukávem a černé kalhoty. Jeho samozřejmou aroganci si mnohé pletou s mužnou přitažlivostí. Kolem prsteníku má světlý kroužek. Ještě lepší. Ženáč bývá bezpečnější. A ženáč, který jí nechce přiznat, že je ženatý, je ještě bezpečnější: váží si toho, co má, a nechce o to přijít.
Jasmine doufá, že z něj bude stálý zákazník.
„Jsem rád, že jsme se dohodli.“ Podává jí neoznačenou bílou obálku.
Jasmine ji otevře a přepočítá bankovky. Pak ji beze slova položí na hromádku pošty na stolku za dveřmi. Vezme ho za ruku a vede k ložnici. Muž si prohlíží koupelnu a druhou ložnici na konci předsíně.
„Hledáš gorilu?“ utahuje si z něj Jasmine.
„Jen pro jistotu. Jsem dobrák.“
Vytáhne detektor, zvedne ho a zadívá se na displej.
„No ty jsi ale paranoidní. Nemám tu jinou kameru než na telefonu. A ten je vypnutý.“
Muž odloží detektor a usměje se. „Já vím. Ale chtěl jsem, aby mi to potvrdil přístroj.“
Vejdou do ložnice. Host si prohlíží postel, lahvičky lubrikantů a vodiček na prádelníku, vysoká zrcadla na dveřích šatní skříně vedle postele.
„Jsi nervózní?“ ptá se ho.
„Maličko,“ přizná muž. „Nedělám to moc často. Vlastně vůbec.“
Přistoupí k němu, obejme ho, nechá ho vdechnout vůni parfému, lehkého květinového, aby mu neulpěl na pokožce. Po chvilce ji také obejme a rukama spočine na obnaženém kříži.
„Jsem přesvědčená, že člověk má platit za zážitky, ne za věci.“
„Dobrá filozofie,“ pošeptá jí do ucha.
„Se mnou zažiješ starosvětskou sladkou lásku. A nezapomeneš a můžeš ji prožívat v duchu znovu a znovu.“
„Uděláš všechno, co budu chtít?“
„V rozumných mezích.“ Jasmine se mu podívá do očí. „Musíš mít kondom. Jinak kývnu skoro na cokoli. Ale jak jsem řekla po telefonu, za něco si připlatíš.“
„Taky jsem dost staromódní. Chci, aby bylo po mém. Nevadí?“
Už v ní vzbudil důvěru, tak ji hned nenapadají nejhorší závěry. „Jestli mě chceš svázat, zaplatíš. A já se nenechám, dokud se líp nepoznáme.“
„Nic takového. Jenom zatlačit na postel.“
„Dobře.“
Přistoupí k ní, líbají se. Nechá jí jazyk v ústech, ona sténá. Muž odstoupí, uchopí ji v pase, otočí zády k sobě. „Lehneš si obličejem na polštář?“
„Ano.“ Vleze do postele. „Nohy ohnout pod sebe nebo roztáhnout do rohů?“
„Roztáhnout, prosím.“ Mluví autoritativně. A ještě se nesvlékl, ani kšiltovku Red Sox nesundal. Je trochu zklamaná. Některým klientům říká víc poslušnost než sex. Ona s tím nemůže nic dělat. Jen doufat, že nebude hrubý a neudělá jí podlitiny.
Vleze do postele za ní a po kolenou dojde mezi její nohy. Sehne se a vezme polštář vedle její hlavy. „Moc krásná. Teď si tě přidržím.“
Jasmine vzdychne do polštáře, protože ví, že se mu to bude líbit.
Muž jí položí polštář zezadu na hlavu a pevně přitlačí, aby se nemohla pohnout. Vytáhne pistoli, schovanou na kříži, jedním rychlým pohybem přitiskne hlaveň, dlouhou a štíhlou díky tlumiči, k zádům korzetu a dvěma výstřely do srdce ji okamžitě usmrtí.
Odloží polštář a uklidí zbraň. Z kapsy saka vytáhne příruční sadu chirurgického náčiní a pár latexových rukavic. Pracuje bez váhání, řeže přesně a elegantně. Když najde, co hledal, oddechne si; občas se v oběti zmýlí – nijak často, ale už se mu to stalo. Při práci si pečlivě otírá pot do rukávů, aby na ni nespadl jeho vlas. Brzy je hotov.
Sleze z postele, stáhne krvavé rukavice a spolu s chirurgickými nástroji je nechá na mrtvé. Navlékne si čisté rukavice a prochází být, přičemž metodicky prohledává skrýše, kam mohla schovávat peníze: nádržku splachovadla, zadní stěnu mrazáku, výklenek nade dveřmi vestavěné skříně.
Jde do kuchyně a vrátí se s velkým pytlem na odpadky. Hodí do něj zkrvavené rukavice a chirurgické náčiní. Vezme její telefon a otevře hlasovou schránku. Vymaže všechny vzkazy včetně svého, který jí zanechal při prvním kontaktu. S historií volání uloženou u operátora nemůže nic dělat, ale když už musel použít telefon s předplaceným kreditem, může ho někde nechat pro policii.
Znovu se na ni podívá. Není smutný, to ne, ale lituje toho plýtvání. Holka byla pěkná a on by si s ní byl rád napřed užil, jenže to by zanechal příliš mnoho stop, i s prezervativem. A později si může zaplatit jinou. Rád za všechno platí. Když platí, získává moc.
Z vnitřní kapsy saka vyloví papír, pečlivě ho rozloží a zanechá u hlavy mrtvé dívky.
Pytel na odpadky a peníze strčí do malé sportovní tašky, kterou našel v jedné skříni. Odchází tiše, na odchodu sebere ze stolku u dveří neoznačenou obálku s bankovkami.
* * *
Protože je puntičkářka, projde Ruth Lawová čísla v tabulce ještě jednou, soupis vytažený z výpisů k účtu a kreditní kartě, a srovná je s čísly v daňovém přiznání. Není pochyb. Manžel klientky zatajoval příjmy před finančním úřadem, a co je důležitější, i před klientkou.
Léto v Bostonu dovede být nemilosrdně horké. Ruth má ale ve své maličké kanceláři nad řeznictvím v Čínské čtvrti klimatizaci vypnutou. Za dlouhá léta v oboru si znepřátelila spoustu lidí, a kdyby se chtěl někdo nenápadně připlížit, nemá smysl mu to ulehčovat rachocením větráku.
Vytáhne mobil a z hlavy vyťuká číslo. Do telefonu čísla zásadně neukládá. Lidem říká, že je to bezpečnostní opatření, ale sama občas zapochybuje, jestli nejde o výraz nezávislosti na přístrojích.
Od práce ji vyruší kroky na schodech. Jsou rychlé a tiché, zřejmě žena, pravděpodobně nízké podpatky. Čidlo na schodišti nezachytilo zbraň, ale to nic neznamená – Ruth dovede zabít i bez pistole a bez nože, jako mnozí jiní.
Tiše odloží telefon na stůl a sáhne do šuplíku, kde pravou rukou uchopí uklidňující pažbu Glocku 19. Teprve pak se trochu natočí, aby viděla na výstup bezpečnostní kamery nade dveřmi.
Je úplně klidná. Regulátor dělá, co má. Ještě není třeba uvolňovat adrenalin.
Návštěvnice, padesátnice, má na sobě krátký modrý svetr na zapínání a bílé kalhoty. Hledá na zárubní zvonek. Vlasy má tak černé, že si je jistě barví. Vypadá na Číňanku, útlá křehká postava postojem prozrazuje napětí a nervozitu.
Ruth poleví v ostražitosti, pustí zbraň a tlačítkem na dálku otevře dveře. Vstane a nabídne pravici. „Co pro vás můžu udělat?“
„Jste Ruth Lawová, soukromý detektiv?“ V přízvuku Ruth slyší spíš mandarínskou než kantonskou nebo fu-ťienskou čínštinu. Příchozí tedy nebude mít v Čínské čtvrti silné vazby.
„Ano.“
Žena se tváří překvapeně, jako by čekala někoho jiného. „Sarah Dingová. Myslela jsem si, že jste Číňanka.“
Při stisku ruky se Ruth podívá Sarah přímo do očí. Jsou asi stejně vysoké, metr šedesát dva. Sarah působí udržovaně, ale prsty má studené a tenoučké jako ptačí pařát.
„Poloviční,“ odvětí Ruth. „Otcovi rodiče přišli z Kantonu, matka byla běloška. Kantonsky skoro neumím a mandarínsky jsem se neučila vůbec.“
Sarah se posadí do křesla u stolu. „Ale kancelář jste si otevřela tady.“
Ruth pokrčí rameny. „Mám nepřátele. Spousta nečíňanů se Čínské čtvrti raději vyhne. Jsou tu nápadní. Takže je pro mě bezpečnější mít kancelář tady. A takový nájem jinde nenajdu.“
Sarah unaveně přikývne. „Obracím se na vás kvůli dceři.“ Pošle přes stůl skládací krabici na dokumenty.
Ruth se posadí ke stolu, ale po krabici nesáhne. „Povězte mi o ní.“
„Mona dělala eskortku. Před měsícem ji v jejím bytě někdo zastřelil. Policie se domnívá, že šlo o loupež, možná něco s gangy, a nemá žádnou stopu.“
„Nebezpečné řemeslo,“ poznamená Ruth. „Věděla jste, čím se živí?“
„Ne. Mona měla po škole nějaké problémy a my dvě jsme si nebyly tak blízké, jak… bych si přála. Mysleli jsme si, že se jí poslední dva roky daří lépe, a ona nám říkala, že pracuje v nakladatelství. Těžko rozumět vlastnímu dítěti, když nemůžete být taková matka, jakou potřebuje. Tahle země má jiná pravidla.“
Ruth přikyvuje. Přistěhovalci si na to stěžují často. „Přijměte moji upřímnou soustrast. Ale já s tím těžko něco nadělám. Poslední dobou vyšetřuju nepřiznané příjmy, nevěry, pojišťovací podvody, prověřování osob a tak. Když jsem byla u policie, dělala jsem na vraždách. Vím, že detektivové z oddělení vražd jsou docela důkladní.“
„Nejsou!“ Hlas se jí láme vztekem a zoufalstvím. „Pro ně je prostě čínská děvka, která zemřela, protože byla hloupá nebo se zapletla s čínským gangem, který normální lidi neobtěžuje. Můj manžel se stydí tak, že ani nevysloví její jméno. Ale byla moje dcera a stojí mi za všechno, co mám, za víc.“
Ruth se na ni podívá. Vnímá, jak v ní regulátor potlačuje soucit. Soucit může v podnikání vést k nesprávným rozhodnutím.
„Pořád si říkám, že jsem si měla všimnout nějakého náznaku, že jsem vynechala nějaký způsob, jak jí dát najevo, že ji mám ráda. Kdybych neměla tolik práce, kdybych našla víc vůle se jí vyptat a nechat si od ní ubližovat. Nesnesu tón, jakým se mnou detektivové mluví, jako bych plýtvala jejich časem a oni mi to nechtěli dát najevo.“
Ruth raději nevysvětluje, že všichni detektivové mají regulátor, který předsudky, o nichž Sarah mluví, jednoduše nepřipustí. Účelem regulátoru je přizpůsobit policejní práci předpisům a vyřadit z ní předtuchy, pocity, skryté předsudky. Pokud policie mluví o trestné činnosti gangů, zřejmě k tomu má dobrý důvod.
Neříká nic, protože žena naproti ní trpí, a provinilost s láskou ji přesvědčily, že zaplatí-li za vypátrání dceřina vraha, bude jí lépe v kůži matky, jejíž dcera se dala na prostituci.
Její vzteklý bezmocný postoj Ruth matně připomíná něco, na co se snaží zapomenout.
„I když vraha najdu,“ řekne, „vám to neuleví.“
„To je mi jedno.“ Sarah zkusí pokrčit rameny, ale to americké gesto u ní působí divně a nejistě. „Manžel si myslí, že jsem se zbláznila. Já vím, že je to beznadějné; nejste první detektiv, na kterého se obracím. Ale několik z nich vás doporučilo, protože jste žena a Číňanka, tak snad jste natolik schopná, abyste viděla něco, co opi přehlédli.“
Sáhne do kabelky, vytáhne šek a položí ho na krabici s dokumenty. „Osmdesát tisíc dolarů. Nabízím dvojnásobek vaší denní sazby plus výdaje. Když vám dojdou peníze, dám víc.“
Ruth nevěří svým očím. Přemýšlí o ubohém stavu svého konta. V devětačtyřiceti už nedostane mnoho šancí našetřit si něco na dobu, kdy bude na tuhle práci příliš stará.
Stále je klidná a naprosto racionální. Ví, že regulátor odvádí dobrou práci. Je si jistá, že na její rozhodnutí má vliv finanční rozvaha a realistické zhodnocení případu, nikoli shrbená ramena Sarah Dingové, která jako dvě křehké hráze zadržují povodeň žalu.
„Dobře,“ souhlasí. „Beru.“
* * *
Muž se nejmenuje Robert. Ani Paul ani Matt ani Barry. Kdysi dávno, ještě než byl ve vězení, mu říkali Ostříž, protože rád sledoval a zkoumal, hledal nejlepší příležitosti a únikové cesty. I dnes tak vnímá sebe, když je sám.
V laciném motelu u silnice 128, kde si najal pokoj, začíná den sprchou, aby spláchl noční pot.
Za poslední měsíc je to už pátý motel. Pobyt delší než týden vzbudí pozornost personálu. On sleduje všechno, jeho nesleduje nikdo. V ideálním případě by nadobro odjel z Bostonu, ale ještě nevyčerpal jeho možnosti. Nebylo by správné zmizet, než uvidí všechno, co k vidění je.
V bytě oběti Ostříž našel asi šedesát tisíc dolarů, za jednodenní práci slušná odměna. Dívky, které si vybírá, si dobře uvědomují, jak krátká je čeká kariéra, a bez drahých závislostí křečkují peníze jako veverky před zimou. V bance by příjmy neušly pozornosti finanční správy, čekají tedy ve skrýších, až si pro ně přijde on a zabaví je právem nálezce.
Peníze jsou vítaná prémie, ale nikoli hlavní kořist.
Vyjde ze sprchy, osuší se a zahalen ručníkem se pustí do oříšku, který potřebuje rozlousknout. Je to malá stříbrná polokoule, asi jako půl lískového oříšku.
Když ji získal, byla zkrvavená, ale čistil ji papírovými ubrousky namočenými pod motelovým kohoutkem tak dlouho, až se leskla.
Vypáčí víčko zdířky na zádech přístroje. Otevře laptop, zapíchne do něj jeden konec kabelu a druhý do polokoule. Spustí program, který ho stál hodně peněz, a nechá ho běžet. Asi by bylo šikovnější nechat program běžet pořád, ale on chce být u toho, když prolomí šifrování.
Program pracuje a on probírá inzeráty na eskortní služby. Tentokrát mu jde o potěšení, ne o práci, a místo dívek jako Jasmíne hledá takové, které se mu líbí. Jsou drahé, ale nijak strašně, a připomínají mu spolužačky, po kterých toužil na střední škole: nápadné, veselé, zatím pěkně zakulacené, ale za pár let nevyhnutelně tlusté, nositelky bezstarostné krásy; pro její pomíjivost tím žádoucnější.
Ostříž ví, že jen chuďas jako on se v sedmnácti zdržuje dvořením a snaží se jim zalíbit. Kdo má peníze, moc, si to, co chce, může koupit. Svoji hygienicky čistou touhu považuje za vznešenější a upřímnější než touhu chudáků. Ti by jen chtěli, co má on.
Program pípne a on přepne na jeho okno.
Úspěch.
Počítač stahuje obrázky, videa, zvukové nahrávky.
Ostříž probírá obrázky a videoklipy. Fotografie zachycují obličeje a předávky peněz. Hned maže ty, na nichž je on sám.
Nejlepší jsou ovšem videa. Pohodlně se usadí a sleduje poblikávající monitor, obdivuje Jasminino filmařské umění.
Roztřídí obrázky a videa do složek podle klienta. Práce je to zdlouhavá, ale jeho baví.
* * *
Jako první si Ruth za nabyté peníze pořídí pár dlouho odkládaných úprav. Když chce jít po zabijákovi, musí být ve špičkové formě.
Při vyšetřování nerada nosí zbraň. Muž s pistolí schovanou pod volnou bundou zapadne skoro v každé společnosti, ale žena v takovém oblečení, pod nímž lze skrýt zbraň, působí často jako pěst na oko. Nosit pistoli v kabelce je hloupost. Dává falešný pocit bezpečí, ale kabelku je snadné ukrást, a pak zůstane bezbranná.
Na svůj věk je Ruth sportovní a silná, její protivníci jsou ale téměř vždy vyšší a těžší a silnější. Aby nevýhody vyrovnala, naučila se být ostražitější a útočit první.
Ani to ale nestačí.
Jde ke svému lékaři. Ne k tomu, kterého eviduje její pojišťovna.
Doktor B získal titul v cizí zemi a pak ji musel navždy opustit, protože naštval nesprávné lidi. Nežádal o nostrifikaci a lékařskou licenci, protože by ho snadno našli, a raději provozoval lékařskou živnost na vlastní pěst. Dělal věci, kterým se lékaři s licencí obloukem vyhnou. Přijímal pacienty, na které by nesáhli.
„Dlouho jste tu nebyla,“ poznamená doktor B.
„Zkontrolujte všechno,“ odtuší Ruth. „A vyměňte, co potřebuje vyměnit.“
„Umřel bohatý strýček?“
„Jdu na lov.“
Doktor B kývne a uspí ji.
Zkontroluje jí pneumatické písty v nohou, kompozitové šlachy v ramenou a pažích, baterie a umělé svaly v rukou, zesílené prstní kůstky.
Dobije, co je třeba dobít.
Prohlédne výsledky léčby ukládání vápníku (prostředek proti řídnutí kostí, nevítanému vedlejšímu důsledku asijského původu) a seřídí regulátor, aby ho mohla mít déle zapnutý.
„Jako nová,“ oznámí jí. A ona zaplatí.
Potom se Ruth pustí do krabice, kterou přinesla Sarah.
Jsou v ní fotografie: maturitní ples, maturita, prázdniny s kamarády, promoce. Jméno vysoké školy zaznamená bez překvapení i bez smutku, ačkoli Jess na ni také toužila jít. Regulátor jí jako vždy pomáhá zůstat v klidu a přijímat informace, pouze použitelné informace.
Poslední rodinná fotografie ve výběru pochází z Moniných letošních čtyřiadvacátých narozenin. Mona na ní sedí mezi Sarah a jejím manželem, s bezstarostnou radostí objímá oba rodiče. Ani stopy po tom, co před nimi tají. Ruth nevidí jedinou známku utrpěného násilí, užívání drog nebo jiného náznaku, že se jí život vymyká z rukou.
Sarah fotografie vybrala pečlivě. Mají adresáta vtáhnout do Monina života, vzbudit sympatie. Nemusela se obtěžovat. Ruth by pátrání věnovala stejné úsilí, i kdyby o oběti nevěděla vůbec nic. Je profesionálka.
Následuje kopie policejní zprávy a výsledky pitvy. Zpráva potvrzuje, co si už Ruth domyslela: Mona neměla v těle drogy, vrah se do bytu nevloupal, žádné známky boje. V šuplíku nočního stolku se našel nepoužitý pepřový sprej. Laboranti místo činu vyluxovali a objevili vlasy a kožní buňky desítek, možná stovek mužů, z nichž žádná stopa nevyšla.
Mona zemřela na dvojnásobný průstřel srdce, tělo bylo následně zohaveno, oči odstraněny. Nebyla pohlavně zneužita. Byt byl zpřeházený, zmizely peníze a cennosti.
Ruth se posadí rovně. Nesedí jí metoda vraždy. Když jí chtěl pachatel zohavit tvář, neměl důvod nestřelit ji do hlavy, což je čistší a jistější způsob popravy.
Na místě činu se našel čínsky psaný vzkaz, že Mona zaplatila za své hříchy. Ruth neumí čínské písmo, ale věří policejnímu překladu. Policie si rovněž vyžádala Monin výpis volání. Údaje z vysílačů ukazovaly, že toho dne byli majitelé několika čísel u Mony. Jediný, který neměl alibi, používal neregistrovaný předplacený telefon. Policie přístroj objevila v popelnici v Čínské čtvrti. Dál se vyšetřování nedostalo.
Dost odbytá vražda, myslí si Ruth, pokud to udělaly gangy.
Sarah vytiskla i Moniny inzeráty z eskortních stránek. Mona používala několik jmen: Jasmine, Akiko, Sinn. Na většině snímků pózuje v prádle, výjimečně v koktejlových šatech. Záběry se zaměřují na tělo: z profilu poprsí napůl zakryté krajkou, přímo zabraný zadeček, celá postava na lůžku s rukou na boku. Záběry tváře mají černý pruh přes oči, aby zachovaly jistou anonymitu.
Ruth zapne počítač a na webu si prohlíží další inzeráty. Nikdy nedělala na mravnostním, takže jí chvíli trvá pochytit slang a akronymy. Internet řemeslo proměnil, umožnil ženám opustit chodník a stát se „nezávislými dodavatelkami“ bez pasáků. Uspořádání stránek dovoluje zákazníkům vybrat si přesně, co chtějí. Mohou řadit a filtrovat podle ceny, věku, poskytovaných služeb, národnosti, barvy vlasů a očí, termínu a zákaznického hodnocení. V oboru vládne tuhá konkurence a stránky se vyznačují brutální účelovostí, která by Ruth bez regulátoru deptala: statistickým softwarem by bylo možné vyčíslit, o kolik ztrácí slečna na ceně s každým rokem, na jakou slevu si muži cení každé kilo, každý centimetr odchylky od ideálu, o kolik je skutečně cennější blondýna než bruneta a jaký příplatek si může účtovat dívka, která vypadá jako Japonka.
Některé články registrovaným uživatelům za poplatek zpřístupní i fotografie tváří. Sarah vytiskla i tyhle příplatkové obrázky. Ruth napadá, jak asi bylo matce, když zaplatila za svůdné pohledy své dcery. Dcery, která měla mít bezstarostnou a slibnou budoucnost.
Na portrétních fotografiích je Mona nenápadně nalíčená, na tváři mnohoslibný nebo nevinný úsměv. Byla nápadně hezká, dokonce i v porovnání s dalšími děvčaty ze stejné cenové kategorie. Vyžadovala, aby klienti chodili k ní, snad si ve svém prostředí připadala bezpečněji.
Oproti většině nabídek působily Moniny inzeráty „elegantně“. Žádné hrubky ani přímočaré sprosťačinky, jen narážky na sexuální fantazie místních mužů o Asiatkách a zároveň přísliby americké zdatnosti, jejichž kontrast podtrhovaly strategicky rozmístěné drobky exotiky.
Anonymní zákazníci v komentářích vyzdvihovali její přístup a ochotu dát „vždycky něco navíc“. Ruth předpokládá, že Mona dostávala štědré spropitné.
Další na řadě jsou fotografie z místa činu a snímky Moniny krvavé bezoké tváře. Ruth chladně a analyticky zkoumá detaily Monina pokoje. Fotografie jsou protikladem erotikou nabitých póz z inzerátů. Tahle mladá žena přecenila své vzdělání, uvěřila, že pečlivou volbou slov a obrazů dokáže přitáhnout jen správný typ klienta. Bylo to naivní i moudré zároveň a Ruth na té sebevědomé beznaději navzdory regulátoru něco téměř dojímá.
Ať ji na tu cestu svedlo cokoli, nikomu neublížila, a teď je mrtvá.
* * *
Ruth se sejde s Luem v místnosti za mnoha zamčenými dveřmi a podzemními tunely. Páchnou tu plíseň, pot a pálivá jídla hnijící v igelitových pytlích na odpadky.
Cestou minula pár dalších zamčených místností a domyslela si, že se v nich skladuje náklad lidí, kteří se upsali Hadí hlavě, aby je propašovala do Ameriky a oni si mohli splnit sen o bohatství. Neřekne o nich ani slovo. Ve vztahu k Luovi musí být diskrétní, a Luo je ke svému nákladu ohleduplnější než mnozí jiní.
Zběžně ji prošacuje. Ruth by se i svlékla, aby ukázala, že nemá mikrofon. Luo nad tím mávne rukou.
„Viděls tuhle ženu?“ zeptá se kantonsky a ukáže mu Moninu fotografii.
Luo si soustředěně prohlíží portrét, cigareta mu visí ze rtu. V chabém osvětlení vypadá tetování na jeho nahých ramenou a pažích nazelenale. Za chvíli obrázek vrátí. „Pochybuju.“
„Prostitutka, měla privát v Quincy. Před měsícem ji někdo zabil a tohle u ní nechal.“ Ukáže mu fotografii čínského vzkazu z místa činu. „Podle policie to provedly čínské gangy.“
Luo se na fotografii podívá. Soustředěně se zamračí a pak vyhrkne suchým smíchem. „Ano, tenhle lístek za sebou opravdu nechal čínský gang.“
„A víš který?“
„No jasně.“ Luo se podívá na Ruth, při úsměvu odhalí mezery v chrupu. „Tenhle vzkaz zanechal prchlivý Tak-Kao, člen gangu Věčného míru, když v záchvatu žárlivosti zamordoval nevinnou Mai-Ying, krásnou pannu z pevninské Číny. Originál uvidíš v třetí sérii Můj Hong Kong, tvůj Hong Kong. Máš kliku, že jsem věrný divák.“
„Pachatel to okopíroval z telenovely?“
„Ano. Tvůj člověk je buďto vtipálek, nebo neumí moc čínsky a tohle si našel na internetu. Policii to zmást mohlo, ale ne, my bychom tam takový lístek nenechali.“ Při té představě se uchechtne a odplivne si na podlahu.
„Třeba to byl podvrh, který měl zmást policii.“ Ruth pečlivě volí slova. „Nebo to udělal jeden gang, aby policii poštval na ostatní. Policajti našli taky telefon, který zřejmě používal vrah, v popelnici v Čínské čtvrti. V Quincy vím o několika masážních salonech, třeba jim ta holka konkurovala. Určitě o tom nic nevíš?“
Luo prolistuje další Moniny fotografie. Ruth ho sleduje, připravena zareagovat na první nečekaný pohyb. Myslí si, že Luovi může věřit, ale těžko předvídat reakce muže, který kvůli živobytí musí často zabíjet.
Soustředí se na regulátor, připraví adrenalin, aby jí v případě potřeby zrychlil pohyby. Pneumatické písty v nohách má natlakované, zády se zapře o vlhkou zeď, kdyby potřebovala vykopnout. Nápor vzduchu z nádržek umístěných podél holení nohy narovná ve zlomku sekundy a vyvine stovky newtonů.
Když nohou dosáhne na Luův hrudník, téměř s jistotou mu zlomí pár žeber, i když ji pak budou pár dní bolet záda.
„Mám tě rád, Ruth,“ řekne Luo, když si koutkem oka všimne, jak ztuhla. „Nemusíš mít strach. Nezapomněl jsem, jak jsi našla toho sázkaře, co mě chtěl okrást. Vždycky ti řeknu pravdu, nebo přiznám, že ti nemůžu odpovědět. S touhle holkou nemáme nic společného. Není pro nás konkurence. Kunčofti, kteří chodí do masážního salonu za šedesát dolarů na hodinu se šťastným koncem, jsou jiná sorta, než jaká platí za takovouhle.“
* * *
Ostříž jede do Somervillu, hned za hranici u Cambridge, z Bostonu na sever. Zaparkuje na konci parkoviště u samoobsluhy, kde jeho Toyota Corolla, koupená za hotové v bazaru, snadno zapadne.
Pěšky pokračuje do automatu a odnese si z něj ledovou kávu. Upíjí, prochází se po slunných ulicích a každou chvíli mrkne na drobné udělátko přivěšené na klíčích. Přístroj mu hlásí, kdy je v dosahu nezabezpečené domácí Wi-Fi sítě. Bydlí tu spousta studentů z Harvardu a z MIT, protože nájmy jsou vysoké, ale nikoli astronomické. Jsou závislí na solidním bezdrátovém připojení a často si do maličkých bytů pořizují výkonné routery, neobtěžují se síť zaheslovat, a signál dosahuje až na ulici (přece k nim pořád chodí kamarádi, kteří potřebují být připojení). A protože je léto a studentské obyvatelstvo se obměňuje, je ještě nepravděpodobnější, že by ho podle jejich sítí dokázali najít.
Možná přehání, ale opatrnosti není nikdy dost.
Posadí se na lavičku na kraji chodníku, vytáhne laptop a připojí se k síti nazvané „INFORMACE_CHTEJI_SVOBODU“. V duchu s teorií majitele sítě polemizuje. Informace nechtějí svobodu. Mají svou cenu a chtějí vydělávat. A jejich existence nikomu svobodu nedá, zato jejich držení může dokázat opak.
Ostříž s velkou péčí označí jeden útržek videa a ještě jednou si ho pustí.
Jasmíne záběr zkomponovala pěkně, ať úmyslně nebo ne, a upocená vizáž muže zabírá většinu obrazu. Kvůli jeho pohybům – a zprostředkovaně i jejím – bylo video roztřesené, takže ho musel softwarově stabilizovat. Teď ovšem vypadá docela profesionálně.
Ostříž se pokusil muže, od pohledu Číňana, identifikovat s pomocí vyhledávače. Strojové rozpoznávání tváře je čím dál lepší, a on se tak několikrát dobral výsledku. Tentokrát však ne. To pro Ostříže nepředstavuje problém. Ovládá i jiné postupy.
Ostříž se přihlásí na fórum, kde čínští přistěhovalci vzpomínají na starou vlast a probírají její politiku. Umístí na stránku fotografii muže a pod ni anglicky napíše: „Někdo známý?“ Pak už jen upíjí kávu a obnovuje stránku, jestli nepřibyla odpověď.
Ostříž neumí číst čínsky (ani rusky, arabsky, hindsky nebo kterýmkoli z dalších jazyků, v nichž podniká), ale lingvistické schopnosti při své práci nepotřebuje. Většina přistěhovalců mluví anglicky a dovede si jeho otázku přečíst. Využívá ty lidi jen jako pátrací nástroje, lidský clusterový vyhledávač. Je skoro k smíchu, jak jsou lidé ochotní po internetu poskytovat informace úplně cizímu člověku, dokonce se v tom předhánět, aby ukázali, kolik toho vědí. Ostříž takovou ubohou ješitnost rád využije.
Potřebuje znát jméno a postavení neznámého, a na to mu stačí nemotorný počítačový překlad.
Ze skoro nesrozumitelných převodů vyrozumí, že muž je vysoký funkcionář čínského Ministerstva dopravy, a jako skoro všemi funkcionáři jím jeho krajané pohrdají. Je větší zvíře, než na jaké se Ostříž obvykle zaměřuje, ale díky tomu z něj udělá vhodný exemplární případ.
Ostříž je vděčný za Kudlu, že mu vyložil čínskou politiku. Jednou večer, když ho naposledy pustili z vězení, Ostříž z auta sledoval Číňana, který se nedaleko Čínské čtvrti v San Francisku pokusil oloupit několik čínských turistů.
Napadení stihli zavolat policii a lupič utekl úzkou uličkou. Ostřížovi se ale na jeho přímém a prostém stylu něco zalíbilo. Objel blok, zastavil na druhém konci uličky, a když muž vyběhl, Ostříž otevřel dvířka spolujezdce a nabídl mu svezení. Muž poděkoval a představil se jako Kudla.
Kudla rád mluvil a mimo jiné Ostřížovi vyložil, s jakým opovržením a závistí se lidé v Číně staví ke stranickým funkcionářům, kteří si žijí na vysoké noze za peníze vyždímané z prostých občanů, berou úplatky a odklánějí veřejné prostředky ke svým příbuzným. Zaměřoval se na ty turisty, které pokládal za manželky a děti funkcionářů, a sám sebe považoval za moderního Robina Hooda.
Funkcionářům ale neprošlo všechno. Poškodit je mohl veřejný skandál, obvykle spojený s mladou ženou, která nebyla manželkou dotyčného potentáta. Demokracii čínský lid neřeší, ale má rudo před očima, když prase u koryta ještě mlaská. Stranickému aparátu pak nezbývá než provinilce potrestat, neboť strana se ze všeho nejvíc bojí hněvu mas, který se může vymknout kontrole. Jestli někdy v Číně začne revoluce, vtipkoval Kudla, nespustí ji projevy, ale milenky.
Tehdy se Ostřížovi rozsvítila nad hlavou pomyslná žárovka. Jako by spatřil otěže moci natažené od těch, kdo mají tajemství, k těm, kdo je znají. Poděkoval Kudlovi, vysadil ho z auta a popřál hodně štěstí.
Ostříž si představuje, jak asi probíhala aparátčíkova návštěva Bostonu. Zřejmě přijel na oficiální prohlídku městských tramvají, ale ve skutečnosti šlo spíš o státem placenou dovolenou, příležitost nakoupit si v luxusních obchodech na Newbury Street, ochutnat drahá jídla bez rizika otravy a anonymně si užít špičkovou dámskou společnost bez skrytých kamer a štěnic.
Ostříž nahraje na fórum úryvek z videa a jako třešničku na dortu přidá odkaz na stránky Ministerstva dopravy a životopis dotyčného. Na vteřinku zalituje ušlého zisku, ale poslední exemplární video zveřejnil už hodně dávno a bez nich by obchody nešly.
Sbalí laptop. Teď musí čekat.
* * *
Ruth se nedomnívá, že prohlídka Monina bytu bude mít valný smysl, ale léta praxe ji naučila nevynechat žádnou možnost. Od Sarah Dingové si půjčí klíč a do bytu se vypraví kolem šesté večer. Prohlídka místa činu v denní dobu, kdy se zločin stal, někdy něco napoví.
Projde obývací pokoj. Proti malému televizoru stojí futón, typická ukázka nábytku, který si mladá žena ponechá ze studií, protože nemá důvod ho měnit. Obývací pokoj není určený návštěvám.
Ruth pokračuje do pokoje, kde se stala vražda. Detektivové ho vyčistili. Místnost – nikoli Monina skutečná ložnice, kamrlík s velkou postelí a čtyřmi holými stěnami – je zbavena všeho zařízení, které by mohlo posloužit jako doličný předmět. Matrace je svlečená, noční stolky vyklizené. Koberec vyluxovali.
Prostor je cítit jako v hotelu: zatuchlý vzduch a náznak parfému.
Podél postele jsou na šatní skříni vysoká zrcadla. Vidět se lidi vzrušuje.
Ruth si představuje, jak osamělá tady Mona musela být. Osahávaly ji a líbaly a klátily zástupy mužů, kteří o sobě prozradili jen nejnutnější minimum. Představuje si ji, jak odpočívá u televize, jak se slušně obléká na schůzku s rodiči, kde navrší další lži.
A představuje si, jak ji vrah zastřelil a potom vykuchal. Bylo jich víc, takže Mona vzdala odpor předem? Zastřelili ji hned, nebo z ní napřed vytáhli, kde schovává peníze? Ruth cítí, že regulátor zasahuje a tlumí jí emoce. Se zlem je třeba bojovat bez vášní.
Pomyslí si, že viděla, co se dalo. Odejde z bytu a zaklapne dveře. Po schodech naproti ní stoupá muž s klíčem v ruce. Krátce se jí podívá do očí a zamíří k bytu naproti.
Ruth ví, že policie už ho vyslýchala. Zdánlivě bezbranné ženě ale lidé občas řeknou to, co vyšetřovatelům říkat nechtějí.
Přistoupí k muži, představí se jako známá Moniných rodičů a vysvětlí, že chce ještě doplnit pár střípků skládanky. Muž, jmenuje se Peter, se má na pozoru, ale ruku jí stiskne.
„Nic jsem neviděl ani neslyšel. Tady v domě se o cizí moc nestaráme.“
„Chápu. Ale stejně bych si s vámi ráda popovídala. Rodiče o jejím životě tady moc nevěděli.“
Neochotně přikývne a otevře dveře. Překročí práh a zamává rukama, jako by dirigoval orchestr. V bytě se rozsvítí.
„Hezká vychytávka,“ ocení Ruth. „To máte takhle zařízené v celém bytě?“
Peter odpoví mnohem ochotněji, než jak dosud působil. Změna tématu ho uklidnila. „Ano. Říká se tomu EchoSense. K Wi-Fi routeru vám dají adaptér, po pokoji pár antén. Podle dopplerovského posunu, který způsobuje pohyb těla v mikrovlnách, pak detekuje gesta.“
„Ten systém vidí vaše pohyby jen díky odrazům wifiny?“
„Tak nějak.“
Ruth si vybavuje, že o tom slyšela v reklamě. Všimne si, že byt je hodně malý a přímo sousedí s Moniným. Sednou si a Peter vypravuje, co ví o Moně.
„Pěkná holka. Úplně jiná liga, ale stejně ke mně byla vždy zdvořilá.“
„Chodilo k ní hodně návštěv?“
„Já se lidem do jejich věcí nemontuju. Ale ano, hodně návštěv, skoro samí muži. Napadlo mě, že je asi eskortka. Ale to mě netrápilo. Byli to samí vymydlení kravaťáci. Nevypadali nebezpečně.“
„Nikdo nevypadal na gangstera?“
„Já nevím, jak vypadá gangster. Ale ne, asi ne.“
Ještě čtvrt hodiny si povídají o všem možném, až Ruth dospěje k názoru, že už tu ztratila dost času.
„Prodáte mi ten router?“ požádá Petera. „A EchoSense.“
„Můžete si ho objednat na internetu.“
„Nesnáším e-shopy. Nic nevezmou zpátky. Vím, že ten váš funguje, proto ho chci. Nabízím dva tisíce na ruku.“
Peter se zamyslí.
„Vsadím boty, že nový router i adaptér pořídíte za čtvrtinu.“ Peter přikývne, přinese router a Ruth platí. Je na tom něco podloudného, asi jako na transakcích Peterový sousedky Mony.
* * *
Ruth podá inzerát na lokální stránku a jen zhruba formuluje, o co jí jde. Boston měl štěstí na dobré vysoké školy a hromadu mladých mužů a žen, kteří budou mít z technického hlavolamu ještě větší radost než z nabídnuté peněžité odměny. Ruth probírá odpovědi, dokud nenarazí na zájemce, který by mohl mít potřebné schopnosti: uměl odblokovat telefony, rozebírat proprietární protokoly, nechoval v přílišné úctě autorskoprávní legislativu.
Ruth se s mladíkem sejde u sebe v kanceláři a vysvětlí mu, co od něj chce. Daniel, snědý, hubený a nesmělý, se hrbí na židli proti ní a poslouchá bez přerušování.
„Dokážete to?“ ptá se Ruth.
„Snad. Takovéhle firmy obvykle stahujou anonymní zákaznická data na základnu kvůli dalšímu vývoji. Někdy se napřed ukládají v přístroji. Možná tam ještě najdu měsíc staré záznamy. Pokud ano, stáhnu vám je. Ale potřebuju rozlousknout, jak data kódujou, a pak se v nich zorientovat.“
„Myslíte, že na té mé teorii něco je?“
„Musím vám nechat, že jste koumák. Wi-Fi prochází zdí, takže je tu reálná možnost, že tenhle adaptér zachytil pohyby lidí v sousedních bytech. Pro soukromí je to noční můra a výrobce to určitě nerozhlašuje.“
„Jak dlouho vám to potrvá?“
„Možná den, možná měsíc. To odhadnu, až se do toho pustím. Hodil by se mi plánek těch bytů.“
Ruth mu nakreslí půdorys patra a řekne: „Dám vám tři sta dolarů na den a pět tisíc navrch, když to stihnete do týdne.“
„Platí.“ Zakření se, sebere router a chystá se k odchodu. Nikdy neuškodí lidem zdůraznit, že dělají něco smysluplného, Ruth tedy ještě dodá: „Pomáháte dopadnout vraha ženy, která nebyla o moc starší než vy.“
Po schůzce jde domů, protože už nemá co vyšetřovat.
* * *
Nejhorší denní dobou je pro Ruth první hodina po probuzení. Jako obvykle ji vzbudí noční můra. Leží nehybná a dezorientovaná v posteli, obrazy ze sna se prolínají s mokrými skvrnami na stropě. Koupe se v potu.
Muž drží Jessiku levou rukou před sebou, pistolí v pravé ruce jí míří na hlavu. Jessika má hrozný strach, ale ne z něj. Muž se za ní krčí, něco jí šeptá do ucha.
„Mami! Mami!“ křičí dívka. „Nestřílej. Prosím, nestřílej.“ Ruth se otočí, je jí zle. Posadí se na kraj postele, nemůže vystát pach rozpáleného pokoje. Vzduch plný prachu, který nemá čas utírat, probodávají ostré paprsky světla z východního okna. Ruth shodí deku a prudce vstane, dech nepříjemně zrychlený. S panikou bojuje bez pomoci, sama, regulátor vypnutý. Hodiny na nočním stolku ukazují 6:00.
Krčí se za otevřenými levými předními dvířky svého auta. Ruce se jí třesou, marně se snaží udržet na mušce hlavu muže schovaného za její dcerou. Když zapne regulátor, třást se přestanou a ona může vystřelit.
Jakou má pravděpodobnost, že trefí jeho a ne ji? Devadesát pět procent? Devadesát devět?
„Mami! Mami! Ne!“
Ruth vstane a odpotácí se do kuchyně zapnout kávovar. Najde prázdný zásobník na kávu, zakleje a hodí ho do dřezu. Ozve se rána a Ruth sebou trhne.
Potom se doplouží do koupelny, vleče se v bolestech, jako by ji opustily svaly, které denně posiluje těžkým cvičením. Pustí horkou vodu, ale ta její roztřesené tělo nerozehřeje.
Žal na ni padne jako závaží. Ruth si sedne a schoulí se. Po obličeji jí stéká voda a Ruth ani neví, jestli jí s křečovitými vzlyky tečou i slzy.
Přemáhá nutkání zapnout regulátor. Ještě není čas. Musí tělu dopřát nutný odpočinek.
Regulátor, soustava čipů a obvodů umístěná na horním konci páteře, je napojený na limbický systém a hlavní mozkové cévy. Podobně jako regulátor v mechanických a elektronických přístrojích udržuje koncentrace dopaminu, noradrenalinu, serotoninu a dalších látek v mozku a v krevním řečišti. Odebírá látky, kterých je nadbytek, a uvolňuje je v době nedostatku.
A je poslušný její vůle.
Implantát člověku umožňuje ovládat základní emoce: strach, odpor, radost, vzrušení, lásku. Pro policisty je povinný, omezuje u nich vliv emocí na zásadní rozhodování a blokuje iracionální pohnutky založené na předsudcích.
„Máš povoleno střílet,“ říká jí hlas ve sluchátku. Patří jejímu manželovi Scottovi, náčelníkovi oddělení. Mluví naprosto klidně. Zapnul regulátor.
Muž s Jessikou ustupuje a Ruth vidí, jak mu přes živý štít za chůze vykukuje hlava. Míří k dodávce zaparkované u krajnice.
„Má tam další rukojmí,“ říká jí do ucha manžel. „Když nevystřelíš, ohrozíš život těch dalších tří holek a bůhví kolika lidí ještě. Teď máme šanci.“
Sirény posil jsou sotva slyšet. Příliš daleko.
Trvá jí celou věčnost, než dokáže vstát a vypnout vodu. Osuší se a pomalu se oblékne. Pokouší se myslet na něco jiného, na cokoli, ale nejde to.
Tenhle zmučený stav nesnáší. Bez regulátoru si připadá slabá, zmatená, vzteklá. Dorážejí na ni vlny zoufalství a všechno je vidět jen v beznadějných šedých odstínech. Nechápe, proč je ještě naživu.
To přejde, pomyslí si. Už jenom pár minut.
Když ještě sloužila u sboru, držela se předpisů a nenechávala regulátor puštěný déle než dvě hodiny. S delším užíváním jsou spojena fyziologická i psychologická rizika. Někteří z jejích kolegů si stěžovali, že si s regulátorem připadají jako roboti, otupělí. Nevzrušil je pohled na krásnou ženu ani vyhlídka na automobilovou honičku, necítili spravedlivý hněv, když byli svědky krutosti. Všechno muselo být promyšlené: uživatel se rozhodl, kdy uvolnit adrenalin, a jen tolik, aby posloužil a nebránil chladnému úsudku. Jenže někdy, tvrdili kolegové, člověk potřebuje emoce, instinkt, intuici.
Když tenkrát přišla domů a poznala muže hledaného policií, měla regulátor vypnutý.
Trávila jsem moc času v práci? táhlo jí hlavou. Neznám její kamarády. Kdy se s ním Jess seznámila? Proč jsem se jí víc nevyptávala, když chodila každý den pozdě domů? Proč jsem jedla ve městě, když jsem mohla přijít domů o půl hodiny dřív? Mohla jsem a měla jsem a chtěla jsem udělat tisíc věcí jinak.
Strach a vztek a lítost se v ní míchají, až je od sebe ani nepozná.
„Zapni regulátor,“ říká jí manželův hlas. „Trefíš ho.“
Co je mi do těch ostatních holek? přemýšlí Ruth. Záleží mi jenom na Jess. I mizivá pravděpodobnost, že trefím ji, je na mé moc.
Může věřit stroji, že jí zachrání dceru? Má se spolehnout na stroj, že jí zpevní roztřesené ruce a vyčistí rozostřené vidění natolik, aby zasáhla cíl?
„Mami, on mě pak pustí. Neublíží mi. Akorát chce odjet. Odlož tu pistoli!“
Scott možná dovede vážit na miskách zachráněné a ohrožené životy. Ona ne. Ona stroji věřit nebude.
„Buď klidná, miláčku,“ zavolá chraplavě. „Všechno bude dobrý.“
Nezapne regulátor. Nevystřelí.
Později, když už identifikovala dceřinu mrtvolu – mrtvoly všech čtyř dívek při výbuchu bomby ohořely – když dostala důtku a byla propuštěna, když se se Scottem rozešli, když jí neposkytl útěchu alkohol ani léky, teprve pak našla pomoc, kterou potřebovala: nechala regulátor běžet.
Regulátor otupoval bolest, dusil žal a tlumil stesk. Potlačoval lítost, s ním si mohla namlouvat, že zapomněla. Prahla po klidu, který jí dával, po vyrovnané mysli bez viny.
Udělala chybu, že mu nedůvěřovala. Ta nedůvěra ji stála dceru. Podruhé stejnou chybu neudělá.
Raději by regulátor nevypínala vůbec, aby už nedostala příležitost chybu zopakovat. Ale před tím couvl i doktor B („Uděláte si z mozku fašírku.“). Ilegální modifikace, k nimž přivolil, dovolují regulátoru pracovat bez přestávky třiadvacet hodin. Pak ho musí na hodinu vypnout, a tu hodinu být v bdělém stavu.
A to je ta hodina každé ráno hned po probuzení, kdy je nahá a sama se svými vzpomínkami, nechráněná před spalující nenávistí (k tomu muži? k sobě?) i mrazivým hněvem, a černou bezednou propastí, kterou přijala jako trest.
Pípne budík. Ruth se soustředí jako meditující mnich a cítí, že regulátor naskakuje. Úleva se jí šíří z nitra bytosti až do konečků prstů, útěšný otupující poklid ukázněné regulované mysli. S regulátorem je normální člověk.
Vstane. Mrštná, pružná, silná, připravená k lovu.
* * *
Ostříž identifikoval další muže z obrázků. Už je v novém motelu, tenhle je dražší než obvykle, protože Ostříž si zaslouží odměnu. Hrbit se celý den nad úpravou videa je těžká práce.
Posouvá po obrazu rámeček ořezu, aby mu dodal zdání dynamiky a pohybu. Je to umění.
Nedokáže uvěřit, že o očních implantátech ví tak málo lidí. Na očích je něco tak zranitelného, tak zásadního pro způsob, jakým lidé vidí svět a sami sebe, že si je chrání a nenechají si do nich sahat. Zákonná regulace očních úprav patří k nejpřísnějším, a lidé zaměňují „nepovolené“ za „nemožné“.
Co nechtějí vědět, nevědí.
Celý život měl pocit, že mu uniká nějaká zásadní informace, nějaké tajemství, které všichni ostatní znají. Je inteligentní, přičinlivý, ale jaksi mu to k ničemu nebylo.
Otce nepoznal, v jedenácti mu matka nechala doma dvacet dolarů, odešla a už se nevrátila. Následovala šňůra dětských domovů a nikdo, naprosto nikdo mu nedokázal vysvětlit, co mu uniká, proč je vydán na milost soudcům a byrokratům, proč nerozhoduje o svém osudu, kde bude spát, kdy bude jíst, kdo ho bude mít ve své moci příště.
Dal si za úkol studovat lidi, zkoumat a snažit se pochopit jejich fungování. Mnohé z toho, co vyzkoumal, pro něj bylo zklamáním. Lidé jsou marniví, pyšní, nevzdělaní. Nechávají se vláčet vášněmi, nehledí na očividná rizika. Nepřemýšlejí, neplánují. Nevědí, co chtějí. Nechají si poroučet od televize, co mají chtít, a doufají, že jim k jejich snům dopomůže ubohá námezdní práce. Ostříž toužil po moci. Chtěl, aby lidé tancovali, jak píská, stejně jako on tak dlouho tancoval na cizí písničku.
Vybrousil tedy sám sebe do čistého a účelného tvaru, až připomínal ostrý nůž v šuplíku plném nepraktických a přezdobených kuchyňských vymyšleností. Věděl, co chce, a cílevědomě za tím šel.
* * *
Video je podexponované, musí upravit barevnost a dynamický rozsah. Nechce, aby o totožnosti muže vznikla jakákoli pochybnost.
Protáhne si unavené ruce a ztuhlý krk. Napadne ho, jestli by nestálo za to koupit si pár implantátů, aby mohl pracovat déle, bez bolesti a únavy. Rozmar ale rychle pomine.
Většině lidí se nelíbí doplňky, které nejsou zdravotně nutné, a jsou ochotni je přijmout jen v případě, že je potřebují v práci. Ostříže takové sentimentální ohledy na tělesnou integritu nebo „přirozenost“ nesvazují. Doplňky nemá rád, protože závislost na nich vnímá jako slabost. Své nepřátele přemůže myšlením, předvídavostí a plánováním. Nepotřebuje se opírat o stroje.
Pro peníze se naučil krást, loupit a nakonec i zabíjet. Ale peníze mu byly vždy prostředkem, ne cílem. On toužil po moci. Jediný, koho zavraždil, byl advokát – živil se lhaním. Lhaní mu přineslo peníze, ty mu daly moc, lidé se mu klaněli a usmívali se na něj a mluvili uctivě. Ostříž si nemohl víc vychutnat okamžik, kdy ho advokát prosil o slitování, kdy by udělal, co si jen Ostříž mohl přát. Ale on si to od něj vzal po právu, právem chytřejšího a silnějšího. Jenže ho chytili a zavřeli do vězení. Systém, který odměňuje právníky a trestá Ostříže, nelze považovat za spravedlivý.
Stiskne „Uložit“. Video je hotové.
Zná pravdu, proto má moc, a ostatní se před ní skloní.
* * *
Než se Ruth odhodlá k dalšímu kroku, zavolá Daniel a znovu ji navštíví v kanceláři.
„Mám, co jste chtěla.“
Vytáhne laptop a pustí jí animaci, hotový film.
„Oni v adaptéru ukládali videa?“
Daniel se zasměje. „Ne. To zařízení ve skutečnosti nevidí, navíc by to bylo moc dat. Adaptér ukládal jenom hodnoty, čísla. Animaci jsem udělal já, pro názornost.“
Udělal na ni dojem. Dovede svou práci prodat.
„Wi-Fi ozvěny nemají takové rozlišení, aby bylo vidět detaily. Ale uděláte si představu, jak je kdo velký a jak se pohybuje. Tohle je z toho dne a hodiny, o které vám jde.“
Sledují, jak k Moniným dveřím přichází větší, přibližně lidský obrys, přesně v šest večer, a na prahu ho vítá menší přibližně lidský obrys.
„Vypadá to, že byli domluveni,“ poznamená Daniel.
Sledují, jak menší obrys vede větší obrys do ložnice, jak se objímají. Menší obrys na něco leze – zřejmě do postele. Větší obrys leze za ním. Je vidět střelbu, menší obrys se vytratí z obrazu. Dívají se, jak se nad ním větší obrys naklání a menší se chvilkami objevuje, to když jím větší pohne.
Takže zabiják byl sám, pomyslí si Ruth. A byl to její klient.
„Jak je vysoký?“
„Po straně máte měřítko.“
Ruth si animaci pouští pořád dokola. Muž má na výšku sto osmdesát sedm až sto devadesát centimetrů, osmdesát až devadesát kilo. Ruth neuniklo, že za chůze napadá na nohu.
Už věří, že Luo mluvil pravdu. Číňani nemívají metr devadesát, a takový dlouhán by byl na nájemného vraha příliš nápadný. Každý svědek by si ho všiml. Monin vrah byl klient, možná dokonce stálý zákazník. Nebyla to náhodná loupež, ale pečlivě připravený zločin.
Ten člověk ještě běhá po svobodě, a takhle pečliví zabijáci nevraždí jen jednou.
„Děkuji vám,“ řekne Ruth. „Možná jste zachránil život další mladé ženě.“
* * *
Ruth vyťuká číslo na policii.
„Kapitána Brennana, prosím.“
Představí se, ústředna ji přepojí a už slyší odměřený unavený hlas svého bývalého manžela. „Co pro tebe můžu udělat?“ Zrovna teď je vděčná za regulátor. Hlas vyvolává vzpomínky na manželovo ranní vrčení, burácivý smích, něžný šepot, když spolu byli sami, zvukovou stopu dvaceti let společného života, který měla ukončit až smrt jednoho z nich.
„Něco po tobě chci.“
Neodpoví hned. Ruth napadne, že na něj jde moc zhurta – vedlejší účinek stále zapnutého regulátoru. Možná se měla napřed zeptat, jak se má.
Konečně promluví. „Co?“ Ovládá se, ale v hlase je přesto slyšet vyčerpanou, odevzdanou bolest.
„Potřebuju tvůj přístup do rejstříku.“
Další odmlka. „Proč?“
„Pracuju na případu Mony Dingové. Myslím, že ten člověk zabíjel dřív a zabije znovu. Má metodu. Chci se podívat po podobných případech v jiných městech.“
„To nepřichází v úvahu. Víš to dobře. A stejně to nemá smysl. Hledali jsme, kde se dalo, a nic podobného jsme nenašli. Čínský gang si chránil kšefty, tím to hasne. Dokud se do toho nepustí organizovaný zločin, je mi líto, případ odložen.“
Ruth slyší nevyslovené: Čínské gangy vždycky škodily jen svým. Dokud neotravují turisty, nechme je na pokoji. Podobné názory slýchala u policie často. S některými předsudky si regulátor neporadí. Dá to rozum. A není to pravda.
„Neřekla bych. Můj zdroj tvrdí, že čínské gangy s tím nemají nic společného.“
Scott zabručí. „No jasně, na slovo čínského pašeráka je spolehnutí. Jenže my jsme našli ten vzkaz a telefon.“
„Vzkaz je pravděpodobně podvrh. A opravdu si myslíš, že ten čínský gangster bude mít dost rozumu, aby mu došlo, že telefon prozradí jeho polohu, a pak se ho rozhodne schovat ve svém revíru?“
„Kdo ví? Zločinci jsou hloupí.“
„Tenhle je na to příliš metodický. Je to falešná stopa.“
„Nemáš důkazy.“
„Mám slušnou rekonstrukci zločinu a popis pachatele. Tak vysokého chlapa by čínský gang nepoužil.“
Získala jeho pozornost. „Kdes k tomu přišla?“
„Jeden soused měl domácí systém detekce pohybu, který zachytil i odrazy wifiny z Monina bytu. Nechala jsem si rekonstruovat záznam.“
„Obstojí to u soudu?“
„Pochybuju. To by chtělo znalce, navíc by výrobce musel přiznat, že ty informace shromažďuje. Bude se bránit zuby nehty.“
„Tak to je mi málo platné.“
„Když mě necháš nakouknout do databáze, třeba vyhrabu něco, co ti platné bude.“ Vteřinku počká a pak udeří na sentimentální strunu. „Nikdy jsem po tobě nic nechtěla.“
„Ano, o něco podobného mě žádáš poprvé.“
„Taky obvykle neberu podobné případy.“
„Co na té holce máš?“
Ruth se nad otázkou zamyslí. Napadají ji dvě odpovědi. Může říct, kolik dostává peněz, a proč si je zaslouží. Nebo může přiznat, co za tím zřejmě skutečně je. S regulátorem občas sama neví. „Lidi někdy napadne, že se policie moc nesnaží, když jde o prostitutku. Vím, že máte svázané ruce, ale já vám můžu pomoct.“
„Může za to její matka, že ano? Je ti jí líto.“
Ruth neodpovídá. Cítí, jak naskakuje regulátor. Bez něj by se zřejmě rozčílila.
„Ta holka není Jess, Ruth. Když najdeš jejího vraha, nijak se ti neuleví.“
„Žádám tě o laskavost. Můžeš mě prostě odmítnout.“
Scott si nepovzdychne ani nezavrčí. Je zticha. A za chvíli řekne: „Přijď v osm ke mně. Můžeš si sednout k terminálu v mojí kanceláři.“
* * *
Ostříž sám sebe považuje za dobrého klienta. Za svoje peníze chce dost, ale nechává velkorysé spropitné. Líbí se mu jasná řeč peněz, protože ukazuje, kdo má nad kým moc. Děvče, od něhož právě odešel, je dovedlo ocenit.
Šlápne na plyn. Má pocit, že se posledních pár týdnů moc šetřil, pracoval pomalu. Musí se přesvědčit, že poslední várka obětí zaplatila. Pokud ne, musí jednat. Akce. Reakce. Prosté, stačí pochopit pravidla.
Promne si gumičku na prsteníku; děvčata ten bledý kousek kůže pod ní tak ráda vidí. Vytrvalá a nepříjemně sladká vůně poslední holky – Melody, Mandy, jméno už zapomíná – mu připomíná Taru, na kterou nezapomene nikdy.
Tara je možná jediná, kterou kdy miloval. Byla plavovlasá, drobná a hodně drahá. Ale on se jí bůhvíproč zalíbil. Snad že byli oba zlomení, a ostré střepy do sebe zapadly.
Časem po něm přestala chtít peníze a prozradila mu své pravé jméno. Jako by spolu chodili. Byl zvědavý, tak mu vykládala o svém řemesle. Jak ji varují některá slova a fráze už po telefonu. Co ocení u stálého klienta. Co u muže signalizuje, že není nebezpečný. Rád to poslouchal. Děvče muselo být velmi pozorné, a on si vážil lidí, kteří mají oči otevřené, pátrají a umějí využít informace.
Při souloži se jí zadíval do očí a zeptal se: „Máš něco s okem?“
Přestala se hýbat. „Cože?“
„Napřed jsem si nebyl jistý. Ale ano, jako bys měla něco za okem.“
Zavrtěla se pod ním. Naštvalo ho to a chtěl si ji přidržet, ale rozmyslel si to. Měl dojem, že mu chce prozradit něco důležitého. Skulil se z ní.
„Tobě nic neunikne.“
„Snažím se. Co to je?“
Pověděla mu o implantátu.
„Ty si natáčíš svoje klienty při sexu?“
„Ano.“
„Chci vidět nás dva.“
Zasmála se. „Na to bych musela pod kudlu. Nejdřív v penzi. Nechat si otevřít lebku jednou mi úplně Stačilo.“
Vysvětlila, že jí nahrávky dávají pocit bezpečí, moci, jako mít účty v bance, kde přibývají peníze a zůstatek zná jenom ona. Kdyby jí něco hrozilo, může se obrátit o pomoc na mocné muže, které zná. A když jí na odpočinku náhodou dojdou peníze, může přesvědčit stálé zákazníky, aby jí trochu vypomohli.
Její způsob uvažování se mu líbil. Byla tak prohnaná. Tolik se mu podobala.
Bylo mu líto, že ji zabil. Uříznout jí hlavu bylo mnohem těžší a nepříjemnější, než si myslel. Přijít na to, co se stříbrnou půlkuličkou, trvalo měsíce.
Časem ale získal praxi.
Tara si neuvědomila všechny důsledky svého rozhodnutí. Nepořídila si jen pojistku, zálohu na horší časy. Pro Ostříže měla to, co mu splní všechny sny, a on jí to musel vzít.
Zaparkuje před hotelem a pocítí něco téměř neznámého – smutek. Tara mu schází, jako člověku schází zrcadlo, které rozbil.
* * *
Ruth staví na předpokladu, že muž, kterého hledá, se zaměřuje na nezávislé prostitutky. Monu zabil rychle a metodicky, což ukazuje na bohaté zkušenosti.
V databázi napřed hledá vraždy prostitutek, u nichž podezřelý odpovídá obrazu z EchoSense. Nenajde nic, jak ostatně čekala. Pachatel nenechává stopy.
Něco by mohla napovědět pozornost, kterou věnoval jejím očím. Vrah by mohl mít slabost pro Asiatky. Ruth hledání omezí na zavražděné asijské prostitutky zohavené podobně jako Mona. Zase nic.
Ruth se opře a přemýšlí. Sérioví vrazi se běžně zaměřují na oběti z určitého etnika. Ale v tomhle případě to může být falešná stopa.
Nastaví filtr tak, aby zahrnul všechny nezávislé prostitutky zavražděné v posledním roce, a výsledků je příliš. Vyskakují na ni desítky vražd. Většina obětí nese stopy sexuálního násilí. Některé byly mučeny. Mnohé zohaveny. Skoro všechny okradeny. V několika případech policie podezřívala gangy. Ruth případy probírá, hledá podobnost. Nic se nenabízí.
Potřebuje víc informací.
Přihlásí se na inzertní stránky v různých městech a najde si profily zavražděných žen. Ne všechny zůstaly online, protože některé weby inzerát zablokují, když si zákazníci stěžují na nedostupnost. Vytiskne, co jde, a vyloží inzeráty vedle sebe k porovnání.
A už má jasno. Je to v nich.
Jedna část inzerátů je jí povědomá. Jsou pečlivě formulované, neobsahují pravopisné ani mluvnické chyby. Jsou otevřené, ale ne explicitní, svůdné tak, aby to nebylo směšné. Zákazníci, kteří se k jejich zadavatelkám vyjádřili, často používali spojení „na úrovni“.
To je signál, řekne si Ruth. Inzeráty jsou napsané tak, aby působily opatrně, vybíravě, diskrétně. Těžko najít lepší slovo než „vkusné“.
Všechny ženy z vybraných inzerátů byly nápadně krásné, měly hladkou pleť a dlouhé zdravé vlasy. Všem bylo mezi dvaadvaceti a třiceti, takže nebyly tak mladé, aby jim na ničem nezáleželo nebo si přivydělávaly při studiu, ani tak staré, aby se nemohly vydávat za mladší. Všechny byly nezávislé, bez pasáka a bez stop drogové závislosti.
Vybavuje si Luova slova: Kunčofti, kteří chodí do masážního salonu za šedesát dolarů na hodinu se šťastným koncem, jsou jiná sorta, než jaká zaplatí za takovouhle.
Ruth si říká, že na podobné inzeráty slyší jeden typ klienta – v žádném případě nechce riskovat prozrazení a věří, že si zaslouží něco extra, protože má vybraný vkus.
Vytiskne si, o vybraných ženách eviduje policejní databáze.
Všechny zemřely doma. Nenesly známky rvačky – zřejmě čekaly klienta. Jedna byla uškrcena, ostatní zastřeleny zezadu do srdce jako Mona. Ve všech případech až na jeden – tu uškrcenou – našla policie záznam o podezřelém hovoru uskutečněném v den vraždy z anonymního telefonu, který se později našel někde ve městě. Vrah sebral v bytě všechny peníze.
Ruth ví, že je na správné stopě. Teď musí vyšetřovací zprávy pročíst důkladněji, jestli nenajde další shodné rysy.
Někdo otevře dveře kanceláře. Scott.
„Ty jsi ještě tady?“ Naštvaný výraz prozrazuje, že nezapnul regulátor. „Je po půlnoci.“
Už dávno si všimla, že muži z oddělení často zapínají regulátor, až když je to naprosto nevyhnutelné, s tím, že jim otupuje instinkty. A kdykoli si dovolila jim oponovat, ptali se, jestli má ona ten svůj zapnutý. Ptali se se smíchem.
„Jsem na stopě,“ odpoví klidně.
„Ty teď děláš pro federály, nebo co?“
„Jak to myslíš?“
„Neviděla jsi zprávy?“
„Jsem celou dobu tady.“
Scott vytáhne tablet, otevře záložku a podá jí ho. Na displeji je článek ze zahraniční rubriky Globe, tyhle noviny Ruth moc nečte. „Čínský ministr dopravy odstoupil kvůli skandálu,“ hlásá titulek.
Prolétne text. Na větším počtu čínských blogů se objevil videozáznam vysokého funkcionáře Ministerstva dopravy s prostitutkou. Podle všeho jí zaplatil ze státního. Kvůli veřejnému pohoršení byl okamžitě odvolán.
K článku patří zrnitá fotografie, jedno políčko z filmu. Ruth se rozbuší srdce, pak zasáhne regulátor. Obrázek zachycuje muže na ženě. Žena se dívá stranou, přímo do kamery.
„Tvoje holka, ne?“
Ruth přikývne. Poznává postel a noční stolek s budíkem a proutěnou ošatku z policejních fotografií.
„Číňani se můžou vzteknout. Mají za to, že jsme toho chlapa v Bostonu sledovali a video zveřejnili jim pro zlost. Protestují, i když ne diplomaticky, a hrozí odvetou. My máme pro federály vypátrat původ videa. Nevědí, že je mrtvá, ale já ji poznal hned. Podle mě to upekli sami Číňani, aby se ho zbavili. Stranická čistka. Možná dokonce zaplatili té holce, aby ho natočila, a pak ji zabili. Nebo ji využili a zabili naši agenti, v tom případě vyšetřování skončí dost rychle. Ať tak či tak, vůbec se na to netěším. A ty bys z toho taky měla vycouvat.“
Kdyby nezasáhl regulátor, Ruth by se rozčílila. Pokud za Moninou smrtí stojí politické pikle, není to případ pro ni, jak řekl Scott. S čínským gangem byla policie vedle. Ale stejně vedle byla i Ruth. Mona doplatila na to, že se stala pěšcem v politické hře, a souvislost, kterou Ruth objevila, je jen shodou náhod.
Nejrozumnější teď bude nechat vyšetřování na policii. Ruth řekne Sarah Dingové, že pro ni nemůže nic udělat.
„Budeme muset znovu prohledat byt kvůli štěnicím. A ty mi řekni jméno svého informátora. Potřebujeme z něj vytáhnout, které gangy se do toho zapletly. Tohle může ohrozit národní bezpečnost.“
„Dobře víš, že to nejde. Nic nenaznačuje, že s tím má něco společného.“
„Ruth, vyšetřování přebíráme my. Jestli chceš najít vraha té holky, pomoz mi.“
„Klidně si pozatýkejte všechny obvyklé podezřelé v Čínské čtvrti. Stejně se už nemůžete dočkat.“
Unaveně a zlostně se na ni podívá, ten pohled Ruth dobře zná. Za chviličku už se tváří neutrálně. Rozhodl se spustit regulátor a teď se nechce hádat ani mluvit o tom, co mezi nimi dvěma nemůže být řečeno.
Její regulátor automaticky naskočí.
„Díky, žes mi půjčil kancl,“ poděkuje klidně. „Dobrou noc.“
* * *
Skandál se rozjel přesně tak, jak Ostříž plánoval. Má radost, ale ještě neslaví. Tohle byl první krok, ukázka síly. Teď musí zařídit, aby mu záznamy vydělávaly.
Prochází nahrávky a obrázky vydolované z mrtvé dívky a na základě průzkumu vybírá několik dalších slibných cílů.
Dva jsou významní čínští obchodníci napojení na vysoké partajní struktury, jeden je bratr indického atašé, další dva jsou potomci saúdské královské rodiny na studiích v Bostonu. Pozoruhodné, jak podobné jsou na celém světě vztahy mezi mocnými a ovládanými. Ostříž najde i dva generální ředitele a soudce Nejvyššího soudu státu Massachusetts, ale ty odloží. Ne že by byl takový vlastenec, ale instinktivně tuší, že rozhodne-li se některý z cílů neplatit, ale udat ho, bude na tom mnohem lépe, když nepůjde o Američana. Američtí představitelé to navíc mají těžší s anonymními převody peněz, o tom ho poučila zkušenost se dvěma senátory ve Washingtonu, která ho málem stála živnost. A také není na škodu mít v hrsti soudce nebo někoho slavného pro případ, že by Ostříže zatkli.
Trpělivost a pozornost věnovaná detailům.
Rozešle e-maily. Ve všech je odkaz na článek o čínském ministru dopravy („takhle můžeš dopadnout i ty!“) a dva soubory. První je kompletní video ministerského náměstka s tou holkou (aby dokázal, že úryvky vypustil do světa on), druhý je pečlivě opravený záznam adresáta ve stejné situaci. Text všech e-mailů požaduje konkrétní částku splatnou na účet ve švýcarské bance nebo převodem anonymní elektronické kryptoměny.
Znovu probírá stránky eskortních služeb. Už mu zbylo jen pár podezřelých dívek. Teď je musí prohlédnout důkladněji, aby vybral tu pravou. Hoří nedočkavostí.
Zvedne hlavu a podívá se po kolemjdoucích na ulici. Všichni ti hlupáci se plouží jako ve snách. Nechápou, že svět je plný tajemství, a k těm se dostanou jen ti dost trpěliví a pozorní, aby je našli a vykopali z jejich teplých krvavých skrýší, jako by dobývali perly z měkkého masa ústřic. A kdo ta tajemství vydoluje, podmaní si muže třeba na druhém konci světa.
Ostříž zavře laptop a vstane k odchodu. Chystá se uklidit v motelovém pokoji a nachystat si chirurgické nářadí, baseballovou kšiltovku, pistoli a pár dalších překvapení, která se naučil brát s sebou na lov.
Je čas vykopat další poklad.
* * *
Ruth se probudí. Ke starým nočním můrám se přidaly nové. Zůstane schoulená v posteli, odráží vlny zoufalství. Chce tu ležet napořád.
Tolik dní práce, a výsledky žádné.
Až zapne regulátor, musí zavolat Sarah Dingové. Může jí říct, že Monu pravděpodobně nezabil gang, ale že se zapletla do příliš vysoké hry. A to by jí mělo jako matce ulevit?
Obrázek ve, včerejších novinách jí nejde z hlavy, ať se snaží sebevíc.
Silou vůle se vyhrabe z postele a článek si najde. Nedovede vysvětlit proč, ale na obrázku je něco špatně. S vypnutým regulátorem se jí špatně přemýšlí.
Vyhledá policejní fotografii z místa činu a porovná ji s obrázkem v novinách.
Není ta ošatka s kondomy na druhé straně postele?
Snímek byl pořízen z levé strany lůžka. Zrcadlové dveře skříně by tedy měly být v pozadí, za dvojicí v posteli. Jenže na obrázku je v pozadí jen holá stěna. Ruth se rozběhne srdce tak rychle, až na ni jdou mdloby.
Budík pípne. Ruth mrkne na červené číslice a zapne regulátor.
Budík.
Podívá se na obrázek. Displej budíku je na něm maličký a rozmazaný, ale čísla rozeznat jdou. Jsou obráceně.
Ruth, už klidná, dojde k počítači a začne hledat video na internetu. Za chvíli ho už přehrává.
Navzdory stabilizaci a pečlivému ořezu si všimne, že se Mona neustále dívá do kamery. To má jediné vysvětlení: kamera zabírá zrcadla a je umístěná v Monině oku.
Oči.
Prochází policejní záznamy dalších žen, které si včera vytiskla, a dosud jen tušená souvislost je najednou zcela očividná.
Blondýně v Los Angeles vrah po smrti uřízl hlavu, hlava se nenašla. Brunetě ve stejném městě otevřel lebku a vybral mozek. Ve Washingtonu Mexičance a černošce posmrtně zohavil tvář, rozdrtil lícní kosti. A nakonec Mona, té už jen vyňal oční bulvy.
Zabiják zlepšuje techniku.
Regulátor v ní krotí vzrušení. Potřebuje víc informací.
Znovu se probírá Moninými fotografiemi. Na těch starších není nic neobvyklého, ale na narozeninové fotografii s rodiči, pořízené s bleskem, se jí v levém oku něco divně leskne.
Světlo blesku se odráží od prokrvené cévnatky vzadu za sítnicí a vzniká efekt červených očí, který většina aparátů automaticky odstraňuje. Jenže odraz v Monině oku není červený, ale namodralý.
Ruth nevzrušeně studuje fotografie dalších obětí. Na všech nachází typický odlesk. Podle něj si vrah vybírá cíle.
Ruth zvedne telefon a vytočí kamarádčino číslo. Gail s ní chodila na vysokou a teď pracuje ve výzkumu u firmy na špičkovou lékařskou techniku.
„Haló?“
V pozadí slyší hovor dalších lidí. „Gail, tady Ruth. Můžeš mluvit?“
„Chviličku.“ Konverzace v pozadí zeslábne a vzápětí utichne. „Voláš mi, jenom když se chceš zeptat na další úpravu. Nemládneme, holka. Nemůžeš se vylepšovat věčně.“
To Gail navrhla různé doplňky, které si Ruth během let nechala implantovat. Dokonce jí našla doktora B, protože nechtěla, aby Ruth zmrzačil nějaký šarlatán. Ale nedělala to ráda, nelíbilo se jí, že Ruth ze sebe dělá kyborga.
„Příčí se mi to,“ tvrdila vždycky. „Ty to nepotřebuješ. Nejsou to zdravotní implantáty.“
„Můžou mi zachránit život, až mě zase bude někdo chtít uškrtit,“ odpovídala Ruth.
„To není totéž.“ A nakonec Gail pokaždé ustoupila, ovšem s tím, že to bylo naposled.
Příteli občas pomůžeme, i když s jeho rozhodnutím nesouhlasíme. Je to složité.
Ruth odpoví: „Ne, já jsem spokojená. Ale potřebuju vědět, jestli jsi neslyšela o novém doplňku. Pošlu ti pár obrázků. Počkej.“ Posílá fotografie, na nichž je nejlépe patrný odlesk v oku. „Podívej se. Vidíš ten lesk v očích? Víš, o co jde?“ Neprozradí, k čemu sama dospěla, aby Gail neovlivnila.
Gail chvíli mlčí. „Už to vidím. Fotky nic moc. Ale poradím se a zavolám ti zpátky.“
„Neukazuj ty fotky celé. Vyšetřuju případ. Ořízni jen oči.“ Ruth zavěsí. Regulátor má co dělat. Ze všech sil potlačuje zhnusení spuštěné něčím, co sama řekla – ořízni jen oči. Ruth to nechápe. S regulátorem jí občas unikají souvislosti.
Během čekání na telefon si znovu prohlíží aktivní inzeráty v Bostonu. Vrah zabíjí v jednom městě víc dívek, než změní působiště. Jistě tady hledá druhou oběť. Nejlépe ho chytí, když ji najde dřív než on.
Proklikává inzerát za inzerátem, nahá pokožka jí splývá, dívá se jen do očí. Konečně vidí, co hledá. Dívka používá jméno Carrie, má špinavě blond vlasy a zelené oči. Její inzerát je čistý, jasný, dobře napsaný, vkusný vývěsní štít v moři blikajících neonů. Podle data byl naposled upraven před dvanácti hodinami. Takže by měla být ještě naživu.
Ruth zavolá na uvedené číslo.
„Tady Carne. Prosím, nechte vzkaz.“
Carrie si vybírá, s kým bude mluvit. To Ruth čekala. „Dobrý den. Jsem Ruth Lawová a viděla jsem váš inzerát. Chtěla bych se s vámi sejít.“ Po chvilce váhání dodá: „To není vtip. Opravdu s vámi musím mluvit.“ Přidá své číslo a zavěsí.
Telefon zvoní skoro hned. Ruth ho zvedne. Ale volá Gail, ne Carrie.
„Poptala jsem se, a podle lidí, co by o tom měli něco vědět, mají ty holky zřejmě nový retinální implantát. Není schválený. Ale když máš dost peněz, můžeš si ho nechat udělat venku.“
„K čemu je?“
„Skrytá kamera.“
„Jak z něj dostaneš nahrávky?“
„Nijak. Nemá bezdrátové připojení. Dokonce je stíněný tak, aby vyzařoval co nejméně vln a nezachytily ho detektory kamer. Bezdrátovým spojením by se do něj navíc někdo mohl nabourat. Všechno se ukládá do vnitřní paměti. Dostat ji ven znamená další operaci. Tenhle implantát může zajímat jenom někoho, kdo se snaží nahrávat tak, aby se na to nepřišlo.“
Když někomu tolik záleží na vlastním bezpečí, může tohle považovat za pojistku, pomyslí si Ruth. Páku do budoucna.
A k záznamům se dostane jen tak, že holku vykuchá. „Díky.“
„Nevím, do čeho ses namočila, Ruth, ale na tohle už jsi stará. Pořád necháváš regulátor běžet ve dne v noci? Není to zdravé.“
„To mi povídej.“ Změní téma a zeptá se kamarádky na děti. Díky regulátoru při tom nijak netrpí. Když učiní slušnosti zadost, rozloučí se a zavěsí.
Telefon zvoní.
„Tady Carrie. Volala jste mi.“
„Ano.“ Ruth se snaží mluvit vesele, bezstarostně.
Carrie působí svůdně, ale ostražitě. „Bude to pro vás a vašeho přítele nebo manžela?“
„Jenom pro mě.“
Ruth svírá telefon a odpočítává vteřiny. Modlí se, ať Carrie nezavěsí.
„Našla jsem váš web. Jste soukromý detektiv?“
Ruth to nepřekvapuje. „Ano.“
„O svých klientech vám nemůžu nic říct. Ve svém oboru musím být diskrétní.“
„Nechci se vás ptát na klienty. Chci se s vámi sejít.“ Urputně přemýšlí, jak si získat její důvěru. Regulátor jí to ztěžuje, odvykla emoční stránce úsudků a dojmů. Pravda ji nepřesvědčí, je příliš nepravděpodobná. Ruth to tedy vezme od lesa: „Chtěla bych zkusit něco nového. Asi to v sobě nosím dlouho, tak nazrál čas.“
„Děláte pro policii? Oficiálně prohlašuji, že mi zaplatíte pouze za společnost, a pokud dojde k čemukoli dalšímu, pak na základě dohody dvou svéprávných dospělých osob.“ v „Policajti by na vás nenasadili ženu. To by bylo podezřelé.“ Mlčení Ruth prozradí, že o tom Carrie přemýšlí. „V kolik chcete přijít?“
„Čím dřív, tím líp. Co třeba hned?“
„Ještě není ani poledne. Pracovat začínám v šest večer.“ Ruth na ni nechce tlačit, aby ji nepolekala. „V tom případě chci celou noc.“
Carrie se zasměje. „Nestačily by na první rande dvě hodiny?“
„Dobře.“
„Viděla jste můj ceník?“
„Samozřejmě.“
„Vyfoťte se s občankou v ruce a pošlete mi fotku, ať vím, že to není podfuk. Když u mě projdete, buďte v šest na rohu Victory a Beech v Back Bay a prozvoňte mě. Peníze dejte do neoznačené obálky.“
„Jak chcete.“
„Tak nashle, puso.“ Carrie zavěsí.
* * *
Ruth se dívce podívá do očí. Když teď ví, co v nich hledat, jako by v levém zahlédla sotva patrný odlesk.
Předá peníze a Carrie si je přepočítá. Je opravdu hezká a hodně mladá. O stěnu se opírá podobně jako Jess. Regulátor zasáhne.
Carrie má krajkovou košilku, černé punčochy a podvazky. Plyšové pantoflíčky na podpatku, které působí spíš legračně než eroticky.
Carrie odloží peníze a usměje se na ni. „Chceš vést, nebo se toho mám ujmout? Beru obojí.“
„Radši bych si napřed trochu popovídala.“
Carrie se zamračí. „Říkala jsem, že o klientech mluvit nemůžu.“
„Já vím. Chci vám něco ukázat.“
Carrie pokrčí rameny a odvede ji do ložnice. Hodně připomíná Moninu: veliká postel, krémové povlečení, skleněná mísa kondomů, na nočním stolku diskrétně umístěné hodiny. Zrcadlo je na stropě.
Sednou si na postel. Ruth vytáhne složku a podá Carrie fotografie.
„Všechny tyhle dívky byly v posledním roce zavražděny. Všechny měly stejný implantát jako vy.“
Carrie prudce zvedne hlavu a dvakrát mrkne, rychle za sebou.
„Já vím, co máte za okem. Vím, že se s tím cítíte bezpečnější. Možná si dokonce myslíte, že vám ty záznamy zajistí příjem, až budete na tohle moc stará. Ale někdo to z vás chce vyříznout. Už to udělal jiným.“
Ukáže jí snímky mrtvé Mony s krvavou znetvořenou tváří. Carrie fotografie upustí. „Vypadněte. Zavolám policii.“ Vstane a vezme telefon.
Ruth se ani nepohne. „Klidně. Vyžádejte si kapitána Scotta Brennana. Zná mě a potvrdí moje slova. Domnívám se, že jste příští oběť.“
Carrie váhá.
„Nebo se na ty fotky podívejte pořádně,“ pokračuje Ruth. „Víte, co na nich hledat. Byly všechny jako vy.“
Carrie si sedne a prohlíží snímky. „Panebože. Panebože.“
„Zřejmě máte své stálé zákazníky. S vaší sazbou moc nových klientů nepotřebujete a ani nepřilákáte. Ale neozval se vám v poslední době někdo nový?“
„Jenom vy a ještě jeden. Přijde v osm.“
Regulátor zasáhne.
„Víte, jak vypadá?“
„Ne. Ale požádala jsem ho, ať zavolá, až bude na rohu, jako vy. Abych si ho prohlédla, než ho pustím nahoru.“
Ruth vytáhne telefon. „Zavolám na policii.“
„Ne! Zavřou mě. Prosím!“
Ruth si to nechá projít hlavou. Jen hádá, že by to mohl být vrah. Pokud do toho zatáhne policii a z nováčka se vyklube regulérní klient, Carrie má zničený život.
„V tom případě ho chci vidět, kdyby to byl on.“
„Nemám ho prostě odmítnout?“
Ruth v jejím hlase slyší strach, a i tím jí připomíná Jess, jak ji prosila, aby s ní usínala, když viděla strašidelný film. Cítí, že zase zasahuje regulátor. Emoce jí nesmějí překážet. „To by pro vás asi bylo bezpečnější, ale pokud je to on, přijdeme o příležitost ho dopadnout. Prosím, nerušte tu schůzku, ať se na něj můžu líp podívat. Teď ho ještě můžeme zastavit, aby neublížil dalším.“
Carrie se kouše do rtu. „Dobře. Kam se schováte?“
Ruth lituje, že si nevzala zbraň, ale nechtěla Carne děsit a nepředpokládala, že bude muset bojovat. Bude muset být dost blízko, aby ho zastavila, pokud je vrah, ale ne tak blízko, aby ji snadno našel.
„V bytě se schovat nemůžu. Než s vámi půjde do ložnice, prohledá to tady.“ Jde do obývacího pokoje, který přiléhá k zadní stěně domu, do dvora, a otevře okno. „Můžu se ukrýt tady, na římse. Jestli je to vrah, musím počkat do poslední chvíle a pak mu odříznout ústup. Jestli to není on, skočím dolů a půjdu pryč.“
Carrie se ten plán vůbec nelíbí, ale najde odvahu přikývnout. „Chovejte se úplně normálně, ať nic netuší.“
Carrie zazvoní telefon. Polkne a přijme hovor. Jde k oknu z ložnice. Ruth za ní.
„Tady Carrie.“
Ruth se podívá ven. Muž na rohu má správnou výšku, ale jen výška nestačí. Musí ho chytit a vyslechnout.
„Jsem v třípatrovém domě asi třicet metrů za tebou. Pojď do bytu tři sta tři. Jsem tak ráda, žes přišel, miláčku. Krásně si spolu užijeme, slibuju.“ Zavěsí.
Muž se vydá k domu. Ruth má dojem, že trochu kulhá, ale ani teď si nemůže být jistá.
„Je to on?“ ptá se Carrie.
„Nevím. Musíme ho pustit dál, a uvidíme.“
Ruth slyší vrnění regulátoru. Děsí ji, dokonce odpuzuje myšlenka, že Carrie používá jako návnadu. Ale má to logiku. Takovou příležitost už nedostane. Musí si věřit, že dívku dovede ochránit.
„Já jdu za okno. Vám to jde skvěle. Jen ho nechte mluvit a dělat, co chce. Ať se uvolní a zaměří jen na vás. Budu tady, než vám stihne ublížit. Přísahám.“
Carne se usměje. „Jsem dobrá herečka.“
Ruth jde k oknu z obývacího pokoje a hbitě vyleze. Pověsí se na římsu jen za prsty, aby z bytu nebyla vidět. „Zavřete okno. Nechte jenom škvírku, abych slyšela, co se děje.“
„Jak dlouho vydržíte takhle viset?“
„Dost.“
Carrie přivře okno. Je vděčná za umělé šlachy a svaly v ramenou, pažích a zesílených prstech, které ji teď drží ve vzduchu. Měly jí posloužit v boji beze zbraně, ale hodí se i teď.
Odpočítává vteřiny. Muž by měl být u domu… teď jde po schodech… teď bude u dveří.
Slyší, jak se dveře bytu otevírají.
„Jsi ještě hezčí než na fotkách.“ Má sytý bas, spokojený tón.
„Děkuji.“
Ruth slyší další hovor, předání peněz. Potom kroky.
Jdou do ložnice. Je slyšet, že muž nakukuje do ostatních místností. Ruth skoro cítí, jak jeho pohled klouže oknem nad její hlavou.
Přitáhne se k okenní římse, pomalu, tiše, a nakoukne do pokoje. Muž právě odchází do předsíně. O kulhání není pochyb.
Počká ještě pár vteřin, aby jí neutekl dřív, než mu v předsíni stihne zastoupit cestu, zhluboka se nadechne a poručí regulátoru, ať krev nasytí adrenalinem.
Svět je najednou světlejší, čas pomalejší, Ruth se vytáhne na římsu.
Jedním rychlým pohybem na ni dosedne a otevře okno. Ví, že vrznutí muže varuje, takže má jen pár sekund, aby ho dopadla. Kotoulem vpadne do pokoje, a když má nohy zase pod sebou, aktivuje kolenní písty a vletí do předsíně.
Přistane zase v kotoulu, aby mu neposkytla snadný cíl, a dalším skokem se vrhne do ložnice.
Muž vystřelí a zasáhne ji do levého ramene. Ruth mu v plné rychlosti vrazí rukama do břicha a srazí ho na zem. Pistole odlétne stranou.
Teprve teď ji zasáhne bolest z prostřeleného ramene. Žádá regulátor o další adrenalin a endorfiny, aby ji otupily. Funí a soustředí se na boj o život.
Muž se ji snaží povalit pod sebe a zalehnout, využít váhové převahy, jenže ona mu ovine prsty kolem krku a pevně sevře. Na začátku rvačky ji každý muž podcení, a ona toho musí využít.
Ví, že její sevření připomíná svěrák, všechny energetické články implantované v rukou jedou na plný výkon.
Protivník se kroutí, chytí ji za zápěstí a pokouší se ruce odtrhnout. Po pár vteřinách pochopí, že je to marné, a přestane vzdorovat.
Snaží se mluvit, ale nadechnout se nemůže. Ruth trochu povolí a muž zachrčí: „Vyhrála jsi.“
Ruth zase přitlačí, odřízne ho od vzduchu. Otočí se na Carrie, zkamenělou v nohách postele. „Zavolejte policii. Hned.“
Poslechne. Telefon nechá u ucha, jak jí na dispečinku uložili, a řekne Ruth: „Už jedou.“
Muž ztratí vědomí, oči zavřené. Ruth ho pustí. Nechce ho zabít, tak mu zasedne nohy a rukama sevře zápěstí.
Protivník se probere a začne skučet: „Zlámeš mi pazoury!“
Ruth trochu povolí, šetří silami. Muži teče krev z nosu; rozbil si ho, když ho srazila na zem.
Hlasitě se nadechne, polkne a řekne: „Když mě nenecháš posadit, utopím se v krvi.“
Ruth se nad tím zamyslí. Povolí ještě trochu a vytáhne ho do sedu.
Cítí, jak jí v článcích dochází energie. Jestli ho bude dál takhle držet, za chvíli bude slabší než on.
Zavolá na Carrie: „Pojďte sem a svažte mu ruce.“
Carrie položí telefon a opatrně přistoupí. „Čím?“
„To nemáte provaz? Jako pro klienty?“
„Tohle já nedělám.“
Ruth přemýšlí. „Tak punčochou.“
Když mu Carne svazuje ruce a nohy, muž zakašle. Něco krve mu steklo do nesprávné dírky. S Ruth to nic nedělá, dál ho pevně drží, on zatíná zuby. „Do prdele. Vzteklá robotka.“
Ruth na to nic neřekne. Punčochy jsou elastické a dlouho ho neudrží. Měly by stačit aspoň na tu chvilku, než Ruth sebere zbraň a namíří na něj.
Carrie se stáhne do protějšího kouta ložnice. Ruth muže pustí a couvá od něj těch několik metrů k pistoli, nespouští ho z očí. Kdyby udělal prudký pohyb, hned po něm skočí.
Couvá a muž stále nehybně sedí. Ruth už si může oddechnout. Regulátor se ji pokouší zklidnit, filtruje jí z krve adrenalin.
Když je v půli cesty k pistoli, muž najednou sáhne svázanýma rukama do kapsy saka. Ruth zaváhá jen na okamžik, než se oběma nohama odrazí směrem ke zbrani.
Sotva dopadne na zem, muž najde, co hledal, Ruth ztratí vládu nad tělem a zhroutí se na zem.
Carrie vřeští: „Moje oko! Panebože, nevidím na levé oko!“ Nohy Ruth necítí vůbec a ruce má jako z gumy. Co je nejhorší, panikaří. Takový strach a takovou bolest snad ještě nezažila. Snaží se vůlí nahmátnout regulátor, ale nic nenachází, jako by ho neměla. Ve vzduchu je cítit nepříjemný sladký pach spálené elektroniky. Displej hodin na nočním stolku zhasl.
To ona podcenila jeho. Propadá zoufalství a nemůže s tím nic dělat.
Slyší, že muž vstává. Silou vůle se snaží převalit, pohnout, sáhnout po zbrani. Plazí se. Jedna noha, druhá noha. Je tak slabá, jako by se prodírala bažinou. Cítí každý ze svých skoro pěti křížků. Cítí každé bodnutí bolesti v prostřeleném rameni.
Doleze k pistoli, uchopí ji, opře se zády o zeď a namíří do ložnice.
Muž se už vyprostil z nespolehlivých pout. Drží Carrie, na jedno oko slepou, před sebou jako štít. Na krk jí přitiskl skalpel. Už prořízl pokožku a dívce stéká po krku pramínek krve.
Couvá ke dveřím do předsíně a Carrie táhne s sebou. Ruth ví, že jakmile vrah překročí práh, už ho nechytí. Nohy jsou jí úplně nanic.
Carrie uvidí pistoli a křičí: „Já nechci umřít! Ježíšikriste!“
„Pustím ji, až budu z dostřelu,“ říká muž, hlavu schovanou za její.
Ruth se třesou ruce. Přes návaly nevolnosti a bušení krve v uších se pokouší promyslet, co bude dál. Policie už jede a bude tu za pět minut. Nedá se čekat, že ji muž propustí co nejdříve, aby měl víc času na útěk?
Muž couvne o další dva kroky; Carrie už nekope a nepere se, naopak se snaží na klouzavé podlaze v punčochách pevně postavit, spolupracovat s ním. Plakat ale nepřestává.
Mami, nestřílej! Prosím, nestřílej!
Nebo ji spíš hned v předsíni podřízne a vykuchá z ní implantát? Ví, že ho má natočeného, a takový důkaz tu nemůže nechat.
Ruth se tolik třesou ruce, že nemůže mířit. Chtěla by si vynadat. Nedokáže ho trefit, když se schovává za Carrie. To prostě nejde.
Ruth chce své šance zhodnotit racionálně, rozhodnout se už, ale lítost a žal a vztek, tak dlouho tlumené regulátorem, se teď hlásí o to větší silou, protože právě snaha zapomenout je udržovala naživu. Vesmír se smrštil do rozklepaného bodu na konci hlavně: mladá žena, vrah a nemilosrdně ubíhající čas.
Nemá se na koho obrátit, o koho se opřít, jen na sebe, na své vzteklé, vyděšené, roztřesené já. Je nahá a sama, jako vždycky, jako každý z nás.
Muž je skoro u dveří. Carrie už nekřičí ani nepláče, jen zlomeně vzlyká.
Tak to vždy bylo a bude. Člověk nenajde pochopení ani úlevu. Na konci racionality je prostě potřeba se rozhodnout a víra, díky níž vytrváme.
První výstřel zasáhne Carrie do stehna. Kulka proletí pokožkou, svalem, tukem, vzadu vyjde a rozdrtí muži koleno.
Muž zařve a upustí skalpel. Carrie upadne, z prostřelené nohy jí stříká krev.
Druhou ranou trefí Ruth muže do prsou. Sesune se na zem.
Mami, mami!
Ruth pustí zbraň a plazí se za Carrie, utěšuje ji a zastavuje krvácení. Dívka pláče, ale bude žít.
Bolest ji zaplavuje jako odpuštění, jako průtrž mračen po dlouhém suchu. Neví, zda se jí dostane i úlevy, ale tu chvíli prožívá naplno a s vděčností.
„To nic,“ konejší Carrie a hladí ji po hlavě, kterou má uloženou v klíně. „To nic.“
Poprvé vydáno v antologii Upgraded sestavené Neilem Clarkem v září roku 2014.
přeložil Ludovít Plata
