Milan Pohl – Naděje umírá předposlední

Teď

Inspektor Miller se během své dvacetileté kariéry u policejních složek Euro-americké aliance a následně Spojené terranské unie snad ještě nikdy nesetkal s žádným podezřelým, který by ho mátl víc než Karel Karpský.

Miller koutkem oka sledoval obviněného a prsty jedné ruky bubnoval do složky s dokumentací – pohyboval jimi s pomalou, nacvičenou pečlivostí, jednak proto, aby vyslýchaného ubezpečil, že on má času dost, jednak také proto, aby svým dojmům a myšlenkám pomocí důvěrně známého rituálu vtiskl alespoň nějaký řád. Zatím se však snažil marně. Pořád nevěděl, co si má o Karpském myslet.

Chlap sedící za stolem ve výslechové místnosti měl tuctovou tvář, na níž vynikala snad jen hranatá čelist a trochu křivý – zjevně několikrát přeražený – nos. Miller přesto nepochyboval, že kdyby ho zahlédl nějaký sochař, mohl by se přetrhnout, aby mu Karpský stál modelem. Široká ramena, bicepsy a prsní svaly napínající šedivé tričko, mohutná šíje – takovéhle fyzické proporce byly v posledních desetiletích k vidění jen zřídka. Nedostatkovým zbožím byly i v armádě, jež čím dál více spoléhala na supermoderní bojové obleky, které jako by dělaly všechno pro to, aby vojáky izolovaly od špinavého, nepohodlného světa za průhledným hledím přilby.

Ohledně Karpského minulosti měl Miller jasno ještě předtím, než si přečetl jeho složku. Profesionální voják. Jeden z členů elitních jednotek, které byly před pouhými několika lety považovány za relikt, po vypuknutí konfliktu mezi Spojenou terranskou unií a separatistickou Novou svobodnou frontou však znovu získaly na významu. Nebylo by to poprvé, co se bývalému vojákovi nepodařilo po odchodu z armády začlenit do běžného života. Hrůzy, kterými v bratrovražedné válce prošli, dokázaly navždy změnit jejich pohled na svět.

To všechno Miller chápal. Nechápal ovšem, proč se Karpský chová tak, jak se chová. Proč neběsní, nedožaduje se propuštění, nedává najevo zděšení nad vraždou a pokusem o další vraždu, z nichž byl obviněn. Proč se nepokouší svou vinu ani popřít, ani přiznat. Proč sedí na židli s klidným, téměř pokojným výrazem, jako by vše podstatné již bylo řečeno.

Miller na stůl před Karpského rozložil několik fotografií na elektronickém papíru. Jednalo se o snímky z venkovních bezpečnostních kamer; na všech se rýsovala mohutná postava v tmavé bundě, na několika byla zřetelně vidět její tvář. Karpského tvář.

„Podle záznamů z bezpečnostních kamer jste se v uplynulém týdnu opakovaně pohyboval kolem brněnské psychiatrické léčebny, kde byl předevčírem učiněn pokus o zavraždění pana Kučery.“ Poklepal prstem na fotografie. „Snímky byly pořízeny v několika různých dnech.“

Karpský pokrčil vypracovanými rameny. „A co má být?“

„A o týden dříve jste se pohyboval v blízkosti pražského domu, kde byla zavražděna jiná oběť. I tam vás kamery zachytily v průběhu několika dní po sobě.“ Ukázal na druhou skupinku fotografií. „Je to zvláštní, že jste se vyskytoval na dvou různých místech, kde brzy poté došlo k vraždě, nemyslíte?“

Další pokrčení herkulovských ramen.

„Popíráte, že na těch fotografiích jste vy?“

Karpský roztáhl dlaně. „Nechci to potvrdit ani vyvrátit.“ Miller se trochu popuzeně nadechl. Karpského totožnost byla na fotkách naprosto jasná. „A víte, co dalšího máte s oběťmi – zabitou i skorozabitou – společného?“

Žádná reakce.

„Všichni tři jste sloužili v ozbrojených silách Spojené terranské unie. Vy jste byl u pozemních jednotek, zatímco zavražděný muž a jeho kolega, který pokus o vraždu přežil, sloužili jako piloti.“

„U pozemních jednotek jsem opravdu byl.“

„Jste náš hlavní podezřelý.“ Hlavní, ale ne jediný, pomyslel si Miller. Druhou podezřelou byla pracovnice psychiatrického ústavu, kterou další zaměstnanec objevil v místnosti s krvácejícím – a bezvědomým – chovancem. Kamery v budově měly ve stejné době nevysvětlitelnou poruchu. Dotyčná ošetřovatelka nastoupila do ústavu teprve před několika měsíci… a před týdnem byla podobně jako Karpský spatřena v Praze. Samozřejmě to mohla být náhoda. Ani na jednoho z nich neměli dost důkazů, aby to stačilo k jejich obžalování nebo dokonce odsouzení; to ovšem Karpský nepotřeboval vědět. „Měl byste se setsakra snažit, abyste se toho podezření zbavil. Vězení není zrovna příjemné místo.“

Karpský svraštil čelo. Zahýbal ústy, jako by chtěl něco říct, ale pak si to podle všeho rozmyslel.

Miller kul železo, dokud bylo žhavé – nebo aspoň vlažné, což bylo pořád víc než před několika minutami. „Uvědomujete si, že na vás nevrhá zrovna dobré světlo, že se ani nesnažíte obvinění vyvrátit nebo alespoň popřít?“ Rozhodil rukama. „Proč nám ho v tom případě rovnou nepotvrdíte?“

Karpský k němu zvedl oči, tmavé jako bezměsíční noc. „Protože to není podstatné.“

„Zeptám se vás přímo: zabil jste ho nebo ne?“

Obviněný uhnul pohledem k šedivé desce stolu. „Zabil ho Menadd.“

Miller se chtěl zeptat, kdo má být ksakru Menadd, ale obviněný s očima pořád ještě skloněnýma k desce stolu prudce zvedl dlaň.

„Dobrá, budu vypovídat. Řeknu vám všechno, co je podle mě podstatné. Vypovím vám, proč si Kučera i Ježek zasloužili smrt. Stalo se to před dvěma lety…“ Po tváři mu přelétl stín nenávisti, bolesti nebo možná obojího. Odmlčel se, jako by najednou zapochyboval, jestli má opravdu pokračovat.

Miller stočil pohled ke Karpského složce. „Tou dobou jste sloužil u pozemních jednotek Spojené terranské unie…“ Svraštil čelo. „Jako velitel komanda, složeného mimo jiné z vojáků bývalé Slovanské provincie, jste plnil misi na nepřátelské planetě.“ Nemělo smysl Karpskému prozrazovat, že o povaze mise ani názvu planety nebylo v záznamech ani slovo. „Potom na vás pověsili tolik medailí, kolik jste jich unesl, povýšili vás z poručíka na kapitána…, ale vy jste se přesto rozhodl z armády STU odejít.“

„Přesně tak.“ Zhluboka se nadechl a začal Millerovi vyprávět svůj příběh.

Tehdy

„A leje a leje…“

Poručík Karpský se ohlédl na mluvčího, který se prodíral mezi stromy za ním. V houstnoucím přítmí a mlze neviděl z jeho tváře za nazelenalým hledím přilby skoro nic. Vlastně to mohl být kdokoli z dvanácti mužů a žen, které měl Karpský na starosti; jmenovka na hrudním pancíři ovšem hlásila, že stěžovatelem byl vojín O’Hara.

„Na Malnabii prší pořád,“ namítl Karpský.

„O to mi právě jde,“ zabručel O’Hara.

Karpský ho chápal. V pohodlných, dokonale utěsněných bojových oblecích je nemusel neutuchající déšť příliš trápit, nedalo se však popřít, že na lidskou morálku měla permanentně zatažená obloha skličující účinky. Na vojínu O’Harovi – který před vstupem do armády Spojené terranské unie nepříliš úspěšně aspiroval na kariéru spisovatele – se deště podepsaly možná nejvíc ze všech. Po příletu na Malnabii komentoval vytrvalou srážkovou činnost vzletnými slovy „nebesa pláčou nad bídou tohoto světa“, ale po několika dnech strávených na zamračené planetě ovládané nepřítelem mu básnické střevo dočista zakrnělo, takže už se zmohl jen na mrzuté bručení.

Na většině ostatních světů ovládaných Novou svobodnou frontou nebo Spojenou terranskou unií by si O’Hara ovšem příliš nepolepšil. Nepříznivé podnebí sužovalo spoustu kolonizovaných planet – ať už to byly neustálé bouřky jako na Malnabii nebo naopak doslova nekonečná období sucha jako na Krathově naději. Dokud někdo pořádně nezainvestuje do pečlivého doladění planetární hydrosféry, atmosféry a ekosféry – což bylo paradoxně mnohem nákladnější než nastolit alespoň jejich přijatelné fungování kolonisté i návštěvníci na terraformovaných světech budou muset přetrpět trochu nepohodlí. Šance, že by se klimatické podmínky samy od sebe ohleduplně přizpůsobily lidským standardům, byly minimální.

„Aspoň ušetříš za sprchu,“ ucedil vojín Flaggerty, který společně s vojínem Jonesovou a, podporučíkem Phippsem tvořil přední voj a rozhrnoval puškou mokré křoví s fialovými bobulemi. „Když se tady usadíš, vůbec si nemusíš zařizovat koupelnu. Stačí, když na pár minut vylezeš před barák. Nemám pravdu?“

Poslední slova byla určena Phippsovi, veliteli pětadvaceti nebo šestadvaceti mužů, kteří na Malnabii pracovali několik měsíců v utajení.

„Jasně že jo – hned druhej den jsem si pověsil pod okap zrcadlo,“ zažertoval Phipps. „Taky jsem si tam dal poličku s mejdlem, ale to se mi do rána rozpustilo.“

Phippsova skupina v hlavním městě planety získávala zpravodajské informace, pozorovala činnost pozemních i vesmírných sil Nové svobodné fronty kolem hlavního kosmického přístavu a zjišťovala podrobnosti o nepřátelských velitelích a prototypech nových stíhacích letounů NSF, které v kosmickém přístavu vznikaly. Až do minulého týdne, kdy se spojila s Karpského komandem a měsíce výcviku, ukrývání a plánování konečně přinesly ovoce. Během několika dní společnými silami propašovali do kosmického přístavu bezmála půl tuny drobných, ale ničivých náloží… a dnes krátce po poledni je pomocí dálkového signálu odpálili. Všech devět experimentálních prototypů nové generace kosmických stíhaček NSF se stalo minulostí… a s nimi i velká část konstrukční budovy. Karpský si nedělal přehnané naděje, že by tím vývoj nových strojů zastavili, ale přinejmenším ho o několik měsíců zbrzdili. A to by ve válce STU a NSF – v níž měla nepřátelská NSF díky proradnosti admirálů Harrigana a Thiena už tak dost velký náskok – mohlo znamenat podstatný rozdíl.

Během pouhých několika vteřin po sabotáži zahájila NSF plošné rušení, v němž se Karpskému ani ostatním nepodařilo najít žádnou volnou frekvenci. S nikým na planetě ani mimo ni by se ovšem nespojili, ani kdyby takovou frekvenci našli – útočná flotila STU měla do soustavy přiletět až za několik hodin a jakýmkoli vysíláním by zbytečně prozradili svou polohu. Zbývalo jim splnit už jen poslední úkol – dostat se na konkrétní místo asi dvacet kilometrů od města, kde je vyzvedne raketoplán STU.

Karpský zapátral očima v houští před sebou. Mezi stromy viděl Flaggertyho, Jonesovou a Phippse, za sebou slyšel praskání větví od dalších tří desítek mužů. Věnoval část pozornosti mapce nejbližšího okolí, promítnuté zevnitř na hledí jeho přilby. Počet symbolů zhruba odpovídal. Phippsovi muži neměli zdaleka tak dobrou fyzičku jako jeho vlastní vojáci a dělal si obavy, aby někoho neztratili. V nepřátelském prostoru by to mohlo mít fatální důsledky. Přemáhal nutkání se ohlédnout a přepočítat je osobně; některých návyků se zbavovalo jen těžko.

Phippsovi podřízení měli stejnou šedozelenou zbroj jako Karpského muži, brnění zpravodajských agentů bylo ovšem novější. Karpský byl v posledních čtyřech hodinách už několikrát v pokušení obejít Phippse a nařídit jim, ať se vyválejí v mazlavém bahně; ukázalo se ale, že to nebylo potřeba, protože zarostlý členitý terén brzy odvedl tuhle „špinavou práci“ za ně. To ovšem nic neměnilo na tom, že bojové zkušenosti Phippse a dvou tuctů jeho podřízených byly přinejlepším sporné. Ti chlapi byli špioni, vycvičení k infiltrování nepřítele, získávání a analyzování informací, nikoli k přímému střetu.

„Musíme tolik hnát?“ zafuněl vzadu za ním jeden z infiltrátorů. Karpský jeho hlas nepoznával. „Máme tam být až za několik hodin.“

„Lepší být tam dřív než později,“ řekl Phipps.

Karpský si v průhledovém displeji zobrazil informace o čase a vzdálenosti.

„Jsme teprve v půlce,“ poznamenal. „Ušli jsme asi deset kilometrů, v tomhle terénu nám to trvalo přes tři hodiny. Na to, abysme překonali druhých deset kilometrů, máme ještě pět hodin… ale jak říká váš šéf, bude lepší, když tam budeme dřív a počkáme poblíž, než abysme přišli pozdě.“

„Já jenom nechápu, proč bysme tam měli čekat dvě hodiny,“ vypravil ze sebe udýchaně O’Hara.

„Tak si tam na ty dvě hodiny sedneš pod strom a budeš si psát básničky!“ okřikl ho Karpský. „Tohle vy škrabálci stejně děláte ze všeho nejradši, ne?“

Na spěchu musel trvat. Měli sice k dispozici poměrně přesné digitální mapy celé oblasti, takže členitý terén plný lesnatých roklí a skalnatých hřebenů je nepřekvapil, ale to nic neměnilo na tom, že zvlněným zarostlým terénem, kterým nevedly žádné pěšiny, natož cesty nebo dokonce silnice, se šlo bolestně pomalu. Navíc museli být připraveni na možnost, že se jejich situace zkomplikuje. Zatím šlo všechno jako na drátkách, ale štěstí jim nemuselo vydržet věčně.

Od chvíle, kdy vyrazili z města na místo vyzvednutí, byl Karpský jako na trní. Čekal, kdy zaslechne burácení přilétajících nepřátelských stíhaček nebo výsadkových člunů, kdy se některý z mužů před ním nebo za ním zhroutí, zasažen palbou vojáků NSF nořících se z lesa…

Nic takového se ale nestalo. Koneckonců máme stíněné bojové obleky, pomyslel si. Snad jsme to opravdu zvládli. Za pár hodin už to bude za námi. Nabere nás raketoplán a tuhle slzavou planetu necháme navždycky za –

Myšlenku už nedokončil. Pouhých pár metrů před ním zahřměla mohutná exploze – náhlý příval světla a hluku, který mu navzdory ochranným filtrům bojového obleku zahltil smysly. Než svět na okamžik zmizel ve žlutobílém žáru, Karpský zahlédl epicentrum výbuchu, nacházející se v místě, kam došlápl Phipps.

Tlaková vina smetla Karpského pozadu do zástupu jeho a Phippsových podřízených. Napůl oslepen explozí se vyškrábal zpátky na nohy. Když se mžitky rozplynuly, zjistil, že Phipps je ten tam – exploze nášlapné miny ho rozmetala na atomy, společně s Mabel Jonesovou, která šla hned vedle něj. Flaggertyho tělo leželo bez nohou opodál. Ze spáleného trupu se mu valila tmavá krev, kapky deště se syčením dopadaly na rozpálenou zbroj.

Karpskému bylo jasné, že Flaggerty takové zranění nemohl přežít, přesto mu však do uší pronikl hlasitý křik. Ale když nekřičel Flaggerty, kdo tedy…? Ohlédl se. Vojín O’Hara se svíjel na zemi a držel se rukama za obličejový kryt – nebo přesněji za to, co z jeho obličejového krytu zbylo. Karpský se k němu sklonil, ale zdravotník jednotky, vojín Adamčík, ho jemně odstrčil stranou, aby raněnému poskytl první pomoc.

Nevypadalo to dobře – šrapnel z přilby Jonesové nebo Phippse, urychlený explozí, prorazil O’Harovi hledí a z míst, kde míval oči, se mu teď valila krev.

„Nevidím,“ zasténal O’Hara. „Já nevidím…“

Adamčík mu píchl něco proti bolesti. Pak mu z helmy opatrně vylámal zbytky hledí a začal mu poskytovat první pomoc.

Karpský chtěl na průhledovém displeji automaticky vyvolat schéma nejbližšího okolí s ikonkami ostatních členů týmu, aby se ujistil, že nepřišli o nikoho dalšího… a teprve až pak si uvědomil, že displej z jeho hledí dočista zmizel. Zářící údaje, které ho informovaly o všem, počínaje časem a polohou a konče zdravotním stavem a municí v pušce, pohasly. Zdálo se, že mina neměla pouze ničivé účinky, ale musela zároveň vyvolat elektromagnetický pulz, který vyřadil elektroniku jejich bojových obleků. Nezbývalo než doufat, že automatickým záložním systémům se ji podaří brzy restartovat.

V rychlosti obešel své muže. „Všichni ostatní jsou v pořádku?“ křikl.

„V pořádku,“ odpovědělo sborově několik hlasů, ostatní alespoň pokyvovali hlavami.

„Ve srovnání s nima si nemám na co stěžovat…,“ pohodil vojín Blasczak hlavou k O’Harovi a Flaggertymu. „Ale nefungujou mi systémy v bojovým obleku.“

„Myslím, že na tom budeme všichni podobně,“ řekl Karpský. „Nebo je tady snad nějakej klikař, kterýmu systémy fungujou?“

Nikdo se nepřihlásil.

„Nevadí, směr na místo setkání známe. Zatím můžeme pokračovat i bez mapy.“ Mávl rukou ke spálené vegetaci před nimi. „A měli bychom sebou hodit. Protože jestli se nepletu, nejspíš jsme na sebe právě upozornili naše nepřátele.“

Nikdo z jeho mužů se příliš neměl k tomu vyrazit do džungle jako první; vzhledem k tomu, co se stalo s Phippsem, Jonesovou a Flaggertym, se jim Karpský ani nedivil. Zhluboka se nadechl a vykročil mezi stromy. Ostatní ho neochotně následovali – včetně Adamčíka, který pomáhal sténajícímu O’Harovi.

„Jak můžete vědět, že tam nebudou další miny, poručíku?“ ozval se mu za zády jeden z vojáků. Hlas měl napětím změněný k nepoznání, takže Karpský ani netušil, který z nich to byl.

„Nevím to. Ale chtěl byste tady zůstat, až si pro nás přiletí naši kamarádi z NSF?“ Rozhrnoval pažbou křoví a prodíral se vpřed. Terén byl čím dál svažitější a kamenitější. Karpský se odchýlil z původního směru a vyrazil přímo do kopce. Třeba tam najdou nějaké skály, mezi kterými by se mohli na chvíli ukrýt. „Myslíte si, že by nás pochválili za tu hromadu šrotu, kterou jsme jim udělali z vojenských prototypů? Poplácali by nás po zádech – dobrá práce, hoši, sami bysme to nezvládli líp – a zase by naskákali do výsadkových člunů a odletěli?“

Ostatní mlčeli. Karpský ale ještě neskončil. Obrátil se k jednomu z Phippsových mužů a vyčítavě k němu bodl ukazovákem. „Proč jste nás nevarovali, že tady můžou být miny? Co dalšího jste nám zatajili?“

„Pomohlo by vám, kdybychom vám to řekli? Nezpomalilo by nás to zbytečně?“

Karpský se zastavil a výhrůžně se k němu otočil. „Možná…, ale dávali bychom si větší pozor, kam šlapeme, a váš šéf a dva z mých lidí by ještě mohli být naživu!“

„Doslechli jsme se, že kolem města by měl být jednoduchý obranný perimetr…,“ bránil se muž. „Ale nepodařilo se nám zjistit v jaké vzdálenosti, ani jestli už byl dokončen. Každopádně věřím, že žádné další miny už tady nebudou,“ dodal ještě, když v Karpského očích zahlédl doutnající vztek.

„To doufám,“ zavrčel Karpský. Měl nutkání nahnat zpravodajské agenty před sebe, ale neudělal to. Nechtěl a nemohl před sebe posílat civilisty nebo skorocivilisty jako živý štít, i kdyby si to za svou neschopnost nebo intrikánství sebevíc zasloužili. Obrátil se a pokračoval v čím dál prudším výstupu do kopce.

„Mě by jenom zajímalo, jak je možný, že jim tady v tom lese něco nevybuchuje v jednom kuse?“ nadhodil vojín Blasczak. „Třeba zajíci, veverky a tak.“

„Pochybuju, že by veverka byla tak těžká, aby na ni tlakový spínač zareagoval – to by musela sníst opravdu hodně oříšků,“ zažertoval vojín Janeček.

„Já bych spíš řekla, že jejich miny mají senzory, které reagují na přítomnost člověka v bojovém obleku,“ ozval se další hlas. „Ideálně v bojovém obleku STU.“

Hlas patřil mladé ženě pod jeho velením, jejíž jméno si Karpský ani po několika dnech nebyl schopen zapamatovat. Ne že by se o to nesnažil; pokaždé se pokoušel vštípit si do paměti jména všech svých podřízených. Jenže u téhle rusovlásky s pronikavýma šedozelenýma očima a nevyslovitelným příjmením – tak dlouhým, že celé se ani nevešlo na běžnou jmenovku na bojovém obleku – se mu to prostě nedařilo.

Šedozelenýma očima?, pomyslel si. Jak to, že barvu jejích očí si pamatuješ, když na něco takového by sis nevzpomněl ani u nejlepších přátel?

„Myslím, že máte pravdu, desátníku… Postwidthová?“ řekl Karpský.

„Postlethwaitová.“

„Postlethwaitová. Před několika měsíci jsem někde něco o takových minách četl, ale stejně jako většinu nejmodernější vojenské techniky je shrábli Harrigan a Thien –“

„Tamhle!“ vykřikl za jeho zády Blasczak. Ukazoval k obloze.

Karpský se podíval za Blasczakovým prstem. Pod šedivými mračny se blížily čtyři tmavé tečky. Ve stejnou chvíli uslyšel burácení, bylo sice tiché, ale rychle sílilo.

Zaklel. „Honem nahoru do kopce! Hoďte sebou!“

Koutkem oka ještě zahlédl, jak se čtyři tečky zaostřily v hranaté raketoplány typu Basilisk, nejpoužívanější výsadkové čluny na obou válčících stranách, schopné pobrat až čtyřicet mužů. Raketoplány se rozdělily a každý z nich vyrazil trochu jiným směrem. Jeden se řítil přímo ke Karpskému a jeho skupině.

„Co když jsou to naši?“ nadhodil Janeček, který už se spolu s ostatními třiceti muži a ženami škrábal do kopce. „Nerad bych běhal s plnou polní do kopce pro nic za nic, chápete.“

„Pochybuju,“ řekla Postle… Postli… prostě ta desátnice. „Naši mají přiletět až za pár hodin, navíc takhle blízko k městu by se vystavovali riziku, že je sundá protiletecká obrana města nebo kosmického přístavu.“

„Sám bych to neřekl líp,“ souhlasil Karpský. „Navíc, kdyby to byli naši, proč by posílali hned Čtyři raketoplány? Měly by bohatě stačit dva nebo tři, a to i v případě, že jednomu by se nepodařilo přistát nebo že by část přepravní kapacity zabrala jednotka, která by zajistila přistávací zónu.“

Mezi stromy před sebou zahlédl to, co hledal – a co si pamatoval z topografických map. Hřeben přecházel ve vysoký, členitý skalní masiv z kamene připomínajícího pískovec. Karpský se vyškrábal až ke skalám. Chvíli se trmácel pod příkrovem stromů rostoucích podél skaliska a po chvíli uviděl přesně to, v co doufal – široký skalní převis, pod který by se mělo třicet lidí bez problémů vejít. Za několik vteřin už byl pod ním, stejně jako Blasczak, Janeček, jeden, druhý, třetí, čtvrtý člen zpravodajské skupiny, Crashburn, Adamčík se zraněným O’Harou…

Ozvalo se zašramocení, zvuk padající sutě, jak se pod převis vmáčklo posledních pár vojáků.

„Jsme tady všichni, poručíku!“ křikla jedna z postav na kraji. „Myslím, že nás neviděli… Zatím.“

„Díky, Postlewittová.“

Její postava, v bojovém obleku téměř nerozeznatelná od mužské, se k němu otočila. Proti světlu byl její výraz za hledím zcela nečitelný. „Postlethwaitová.“

Sakra, zase špatně. „Jasně, díky.“

Karpský opatrně vykoukl z jeskyňovité prostory mezi stromy. Zdálo se, že se schovali právě včas: výsadkový člun sice neviděl, ale slyšel, jak burácí pouhých pár desítek metrů odsud, zřejmě hledal poblíž místa výbuchu vhodné místo k přistání. Jeho senzorů se bát nemuseli, jejich moderní bojové obleky by měly elektronickým snahám o odhalení odolat; největší riziko představovaly staré dobré vizuální kamery nebo obyčejné oči nepřátelských pilotů.

„Můj oblek!“ vykřikl jeden ze zpravodajských agentů. „Nabíhají mi systémy!“

„Mně taky,“ přidal se další. „Kromě komunikátoru zahlcenýho nepřátelským rušením mi funguje všechno.“

Ostatní to sborově potvrdili. Ve stejnou chvíli se rozsvítil hlavní průhledový displej i Karpskému. V jednom rohu zablikala schematická mapka s nejbližším okolím a ikonkami znázorňujícími polohu ostatních mužů, v dalším rohu diagram bojového obleku a Karpského hlavní zbraně.

„Vypadá to, že účinky elektromagnetického pulzu odezněly,“ potvrdil. Nechal si zobrazit místo přistání a čas, který jim ještě zbýval.‘ Přístroje tvrdily, že zbývá ještě 9,68 km (vzdušnou čarou) a čtyři hodiny a padesát dva minut.

Čtyři padesát dva? Zamračil se. Měl dojem, že před výbuchem to bylo něco kolem pěti hodin, ale už si přesně nevzpomínal kolik. Události po explozi se zřejmě seběhly rychleji, než mu připadalo.

„Kolik času zbývá do konce mise?“ křikl, aby si časový údaj ověřil u ostatních.

„Čtyři hodiny, padesát dva minut, sedmnáct vteřin… šestnáct… patnáct…,“ odpověděla desátnice. „Pokud nevíte, jak si ten údaj zobrazit, pane, najdete ho v levém rohu hlavního displeje hned pod mapkou,“ dodala šprýmovné.

„Pozor na jazyk, desátníku…,“ urputně se zamyslel. „Postlethwaitová. Ještě bych si mohl myslet, že se mě snažíte sbalit.“

Povytáhla na něj obočí částečně skryté za tmavozeleným hledím přilby. „To bych nikdy neudělala. Však víte, jak se armáda dívá na vztahy nadřízených s podřízenými.“

„Takže říkáte, že kdybychom nebyli v armádě, dovedla byste si to představit?“

Dala si ruce v bok. „Nic takového jsem neřekla.“

Opožděně ho napadlo, jestli to nepřehnal. „Klid, desátníku. Stejně nejste můj typ.“

„A kdo je váš typ? Někdo jako tamhle Crashburn?“ mávla rukou k věčně zachmuřenému vojínovi.

„Sežeňte si pokoj,“ vložil se do řeči Blasczak. „Nebo aspoň jinou jeskyni.“

Karpský zvažoval, jestli ho má seřvat za insubordinaci, ale to by mu v očích Postlethwaitové asi moc neprospělo. Přemýšlel, jak by měl na Blasczakova slova zareagovat – vtipně, aby zaimponoval Postlethwaitové, a zároveň důrazně, aby Blasczaka odkázal do příslušných mezí –, ale než stačil vymyslet reakci, která by splňovala všechny tyto náležitosti, od stěny jeskyně se ozvalo bolestné zasténání.

O’Hara. Málem na něj zapomněl. V duchu si vynadal a obrátil se za hlasem. Viděl, že Adamčík sundal O’Harovi helmu a právě mu z tváře opatrně snímal obvazy nasáklé krví.

Karpský přišel blíž a přidřepl si k raněnému.

„Jak to s ním vypadá?“ zeptal se zdravotníka.

Adamčík se soustředil na svou práci a místo odpovědi jen zavrtěl hlavou.

O’Hara se otočil za Karpského hlasem. „Víte, proč se tahle planeta jmenuje tak, jak se jmenuje, poručíku? Malnabia?“

„Nemám tušení,“ odpověděl zcela popravdě Karpský.

„Podle jednoho z jejich prvních božstev…,“ začal O’Hara a sykl bolestí, když mu zdravotník odmotal poslední vrstvu obvazů. „Původněji chtěli pojmenovat Alfheim, svět elfů…“

Pěkný svět elfů, pomyslel si Karpský. Lesy a skály tady sice jsou, ale na ušatce se při terraformaci zřejmě nějak zapomnělo. V téhle divočině, kde střídavě buď prší nebo leje jako z konve, by ta banda zpovykaných metrosexuálů stejně dlouho nevydržela.

„A proč ji tak nepojmenovali?“ zeptal se místo toho. Odpověď ho ve skutečnosti ani trochu nezajímala, ale kdyby se mu podařilo nějak zaměstnat O’Harovy myšlenky, třeba by se vojín aspoň na chvíli přestal soustředit na bolest.

„Ještě před… před dokončením terraformace celé planety… město za jedné bouřlivé noci zničilo zemětřesení… celé se propadlo do obrovské trhliny. Osadníci usoudili, že to byl trest bohů – za to, že chtěli planetu pojmenovat podle mýtů, které patřily staré Zemi…“

„Odkud to víš, vojíne?“ zeptal se.

„Chtěl jsem… chtěl jsem o mytologii terraformovaných planet napsat knížku… Spousta těch zapadlejších, včetně Malnabie, si brzy, už po dvou generacích, vyvinula vlastní zvyky, mýty… A teď už tu knížku nikdy nenapíšu. Jako by si pro mě přicházel Menadd, bůh pomsty… za to, že jsem opustil své poslání…, nastoupil do armády… a zabíjel…“ V bolesti – nebo marné zlosti? – uhodil pěstí do skalnaté země. „A to všechno kvůli ženský. Už ji nikdy nenapíšu.“

„Ale to víš, že napíšeš,“ chlácholil ho Karpský. „Dostaneme tě odsud. Knížky se dají i diktovat. A nedávné pokroky v biotechnologii…“

„Budeme mu to muset vypálit,“ zamumlal Adamčík směrem ke Karpskému. „Nemáme žádné dostatečně silné dezinfekční prostředky ani látky, které by dokázaly zastavit takhle silné krvácení.“

„Můžeme si dovolit rozdělat oheň?“ zapochyboval Karpský.

„A co jiného s ním chcete dělat?“ obořil se na něj nečekaně prudce Adamčík. „Když mu ty oční důlky nevypálíme, může vykrvácet nebo dostat zánět, a…“

„Už ji nikdy nenapíšu…,“ zamumlal zase O’Hara jako v deliriu. „Už ji nikdy neuvidím. Nikdy ji neuvidím. Stejně to byla bláhovost, myslet si, že něčím takovým ji můžu získat. Bláhovost. O všechno jsem přišel… a teď se musím postarat, abyste o to nepřišli vy.“

Karpský si myslel, že O’Hara mluví z cesty, poslední slova však zazněla s důrazem, který ho přiměl obrátit se od zdravotníka zpátky k vojínovi. Pozdě. O’Hara hmátl po pistoli, kterou měl pořád ještě za pasem, s nečekanou rychlostí si ji přiložil ke spánku a stiskl spoušť.

Jeskyní zaduněla ozvěna výstřelu. Většina moderních zbraní měla sice zabudované tlumiče, ale v dutém prostoru zazněla rána nečekaně hlasitě. Karpský v šoku zíral na pozůstatky O’Harovy hlavy, které se rozprskly po skalnaté stěně. Po zásahu kalibrem určeným k prorážení nepřátelských pancířů toho z ní moc nezbylo. Věděl, že by nás zdržoval, ale zvládli bychom to i s ním… nebo snad ne?

Na rameno mu dopadla čísi ruka.

„Musíme jít,“ řekla do hrobového ticha Postlethwaitová. „I kdyby to neslyšeli, každou chvílí můžou přistát…“

…a vyrazit od místa výbuchu po našich stopách. Karpský se probral z ohromení, trhaně přikývl a mávl rukou ven z jeskyně. „Jdeme.“

* * *

Následující tři hodiny se jim úspěšně dařilo unikat nepřátelům a pomalu se zalesněnou pahorkatinou přibližovat k cíli. Karpský každou chvíli kontroloval časový údaj, který zbýval do okamžiku, kdy se museli dostat do cílové zóny, a vytrvale své muže pobízel. Postup jim ztěžovaly popadané stromy, kluzké od deště, i hluboce zaříznutá údolí s říčkami, kterými se museli brodit. Nikde samozřejmě nebyly žádné cesty, jen samé stromy, skály a křoviny. Déšť zesílil a bílé blesky křižovaly šedivou oblohu čím dál častěji. Šero houstlo, přicházel soumrak.

Už jen půl hodina a půl… a něco přes dva kilometry. To zvládneme. Nohy ho bolely po dlouhých hodinách strávených pohybem v extrémně obtížném terénu a nepochyboval, že ostatní jsou na tom stejně. Zpravodajští agenti se zkráceným bojovým výcvikem museli trpět ještě mnohem víc než on…

Nesmíme polevit, nesmíme se zastavovat. Za hodinu a půl budeme sedět v raketoplánu, poletíme zpátky domů. Upínal se k tomu okamžiku jako ke spáse.

„Myslíte, že tam naši lidi budou, šéfe?“ ozval se Crashburn. „Co když bude bitva nad planetou tak krutá, že se sem evakuační raketoplány vůbec nedostanou?“

Vyslovil tím Karpského vlastní obavy. Nezbývalo jim než věřit. Spolehnout se, že tam raketoplány budou. Pochybnosti jim teď k ničemu nebyly. Otvíral ústa, aby to Crashburnovi řekl, ale Janeček ho předběhl.

„Kdybys dělal pilota ty s tím tvým příjmením, Crashburne… taky bych si dělal obavy, že by to s naším vyzvednutím mohlo dopadnout špatně. Ale takhle našim klukům věřím, že nás odsud dostanou živé a zdravé.“

„Třeba by v těch pekáčích mohly konečně jednou přiletět nějaký pěkný buchty, co říkáte, poručíku?“ nadhodil Blasczak.

„Spíš parta škaredejch chlapů jako obvykle,“ mínil Karpský.

„Mně bude stačit, když pro nás vůbec někdo přiletí,“ zahučel Crashburn.

Poručík bezděčně obrátil pohled k obloze. Flotila Spojené terranské unie už by touto dobou měla bojovat nad planetou s nepřátelskými loděmi. Že flotila STU opravdu přiletěla, věděli jen díky sonickému třesku stíhaček startujících z kosmického přístavu poblíž města a díky tomu, že mezerami mezi mraky občas pronikl záblesk laserového světla, jen obtížně rozlišitelný od blesků pravidelně křižujících oblohu.

A pak mezi stromy zahlédl ještě něco dalšího. Rychle se blížící tmavý obrys… ze kterého se vzápětí vyklubal raketoplán NSF přelétající těsně nad stromy. Hluk jeho motorů, běžících na snížený výkon, v burácení blesků dočista zanikl. Raketoplán křižující oblohu v uplynulých několika desítkách minut viděli už několikrát, ale pokaždé ho zaslechli včas a stačili se schovat.

„Schovejte se!“ křikl Karpský, i když tušil, že tentokrát se do úkrytu nedostanou. K nejbližším skalám a zaříznutým údolím to měli daleko, kolem nich byly jen stromy.

Vojáci zalehli do houští nebo se přitiskli ke stromům a zpravodajští agenti s několikavteřinovým zpožděním následovali jejich příkladu. Karpský ale viděl, že je to marné. Raketoplán v barvách NSF se rychlostí pouhých několika kilometrů blížil k jejich pozici, každou chvílí si jich musel všimnout…

A taky že ano. Raketoplán nad nimi prudce zpomalil a zůstal viset ve vzduchu. Karpský už na nic nečekal. Zvedl se do dřepu, rukou si podepřel pušku a zahájil palbu do průhledného kokpitu, za kterým jen taktak rozeznával tváře pilota a kopilota. Vzápětí zahájili palbu i Crashburn s Blasczakem, pak se k nim přidala Postlethwaitová a několik dalších.

Soustředěná palba roztříštila čelní průzor. Pilot, který zřejmě pořád ještě svíral řídicí páku, se zřítil na přístrojovou desku… a raketoplán začal padat k zemi.

„Pryč!“ zařval Karpský. „Všichni pryč!“

Člun se zřítil. Zpřerážel několik stromů, nakřivo dosedl do lesní půdy… a rozmačkal pod sebou pětici zpravodajských agentů a dva z Karpského vojáků – zdravotníka Adamčíka a vojína Novotného –, kteří nestačili včas utéct.

Karpského jejich zbytečná, nespravedlivá smrt tolik vyvedla z míry, že dvě nebo tři vteřiny jenom zíral na zřícený raketoplán.

„Dozadu!“ křikla Postlethwaitová. „Ke dveřím do přepravního prostoru!“

Za dveřmi se krčila jen hrstka nepřátel, malá část původního komplementu, která proti dvěma tuctům vojáků a agentů STU neměla šanci. Bohužel si to dobře uvědomovala. Než se k nim Karpského vojáci stačili přiblížit, jeden z nich hodil jejich směrem granát.

„Pozor!“ zařval Karpský a strhl Postlethwaitovou na stranu. Granát mu proletěl těsně nad levým ramenem, pět metrů za ním dopadl do křoví… a vybuchl přímo uprostřed skupiny zpravodajských agentů. Karpského zasypaly hořící dřevěné třísky, doutnající listí, krvavé úlomky kostí. Vzápětí vzduchem zaduněla druhá exploze. Zvedl hlavu a uviděl, jak se z předních oken výsadkového člunu vyvalila ohnivá koule. Zbývající nepřátelé se odpálili i s raketoplánem, aby Karpskému a jeho lidem zabránili v útěku z planety.

Takže se držíme původního plánu. Mrkl na průhledový displej s mapou a mávl rukou k cílové zóně, vzdálené už jen dva kilometry. Kolem něj se zvedali ostatní vojáci a dávali se do pohybu. Podíval se na displej s přehledem jejich signálů. Zjistil, že z jeho skupiny zbývá šest vojáků – Postlethwaitová, Blasczak, Janeček, Crashburn, Taranov a on sám – a deset zpravodajců. Zaskřípal zuby. Znamenalo to, že při výbuchu granátu přišel o dalšího vojáka a sedm nebo osm agentů.

Za sebou zaslechl několikanásobné zasyčení. Instinktivně se přitiskl ke stromu. Ve stejném okamžiku pročísla vlhký lesní vzduch sprška žhnoucích střel. Koutkem oka zahlédl, že jeho podřízení udělali totéž: někteří se vrhli za stromy, jiní hodili rybičku za balvany porostlé mechem. Dva nebo tři agenti se nestačili schovat a nepřátelské paprsky srazily jejich kouřící těla na lesní půdu.

Postlethwaitová přikrčená za stromem pět metrů od Karpského tlumeně zanadávala. „Vypadá to, že ti, co přistáli u vybuchlé miny, nás konečně dohnali,“ ucedila.

„Jestli se chcete přesvědčit, že jsme po tý explozi v pořádku,“ křikl Blasczak směrem k nepřátelům, „nemusíte nás nutit k akrobatickýmu cvičení. Stačí se zeptat.“ Sklonil hlavu, když nad jeho úkrytem – velkým balvanem – prolétla další sprška střel.

„Moc vtipný. Nechcete si s Janečkem stoupnout blíž k sobě, aby příští granát dostal oba naše šašky najednou?“ zavrčel Crashburn.

Blasczak se uchechtl, ale Janeček ani nezareagoval, jen křečovitě svíral pušku. Jeho humor byl tentam; nejspíš se vytratil v době, kdy na zem – a na několik jejich spolubojovníků – dosedl raketoplán NSF. V jeho postoji i tváři za hledím helmy byl znát strach. Karpský věděl, že Janeček se nebojí jen o sebe. Doma měl ženu čekající na jeho návrat. Navíc se krátce před misí dozvěděl, že z něj bude táta. Žádný div, že byl tak vynervovaný.

Karpský považoval za svou malou výhodu, že tyhle věci nemusel řešit. Jeho vlastní vztah ztroskotal právě na tom, že neodešel z armády…, a tak jeho přítelkyně odešla od něj. Zakroutil hlavou. Jednou by chtěl založit rodinu, třeba zrovna s Postlethwaitovou by si to dokázal představit. Do té doby byl odhodlaný udělat všechno, aby se Janeček – stejně jako ostatní – vrátil domů ke svým blízkým jako hrdina, ne jako mrtvola. Polovina jeho původní dvanáctičlenné skupiny už to měla za sebou a Karpský nechtěl přijít o nikoho dalšího.

Už jenom padesát minut… a budeme v raketoplánu. V bezpečí. Zvládneme to. Poslední dvě slova zopakoval ještě jednou, nahlas. Bylo mu jedno, jestli ho uslyší nepřátelé. Stejně by mu nemohli udělat nic horšího než to, o co už se snažili.

Karpský se opatrně vyklonil z úkrytu a několikrát stiskl spoušť. Série zářících střel prolétla mezi stromy, většina zasáhla neživý materiál, ale jedna nebo dvě – soudě podle bolestného zaječení – šly do živého cíle. Ostatní ze svých úkrytů také opětovali palbu.

Zpravodajského agenta za skálou kousek před Karpským zasáhla jedna z nepřátelských střel do ramene. Muž začal ječet, jako by ho na nože brali. To je ten problém s moderní technologií, jako je naše zbroj, pomyslel si Karpský. Technické vymoženosti nás izolují od špinavého, nepříjemného světa tam venku… Dávno nejsme zvyklí na bolest, na nepohodlí.

Agent nepřestával ječet.

„Přestaňte mi tady pištět jak školačka na výletě!“ okřikl ho Karpský a poslal kolem jeho úkrytu pár dalších paprsků.

„Mamííí, jámám strach, já chci domůůů!“ zavřískl vysokým hláskem Blasczak. Bylo jasné, že to myslel jako vtip, ale nikdo se nezasmál.

Ze strany k poručíkovi dolehl tlumený výkřik. Karpský zalétl očima k jeho zdroji… a uviděl, jak se Taranov za jedním ze stromů, téměř rozstříleným laserovými paprsky, drží za nohu. Z pancíře, prostřeleného v místě kolenního kloubu, se kouřilo. Tvář měl zkřivenou bolestí, ale přesto se ještě odplazil za sousední strom. Vzápětí ten původní vybuchl ve spršce hořících třísek.

Tři nebo čtyři pronásledovatelé už také leželi mezi stromy, ale zbývalo jich ještě přinejmenším deset. Karpský věděl, že musejí pokračovat, jinak se na místo vyzvednutí nedostanou včas. Ale kdyby se prostě dali na ústup, nepřátelé by se pravděpodobně nerozpakovali střelit je do zad…

„Chvíli je tady zdržím!“ křikl Taranov. „Pokračujte beze mě. Stejně bych tam nedopajdal…“ Ohlédl se, a když viděl, že ostatní nikam nejdou, zařval: „No tak, běžte! Nemáte moc času.“

Karpskému se ani trochu nelíbilo, že by měl jednoho ze svých mužů nechat napospas nepřátelům, ale Taranov měl pravdu. Byla to jediná možnost, jak se odsud alespoň někteří z nich mohli dostat živí.

Pomalu, opatrně začal za neustálé palby pozadu ustupovat mezi stromy… a jeho podřízení s ním. Janeček, Postlethwaitová, Blasczak, Crashburn a sedm zpravodajců. Ne, jen pět. Zahlédl, že dva z nich zůstali v úkrytech poblíž Taranova. Jejich ikony na diagramu s mapkou nejbližšího okolí svítily žlutě. Znamenalo to, že stejně jako Taranov měli poškozenou zbroj nebo utrpěli středně těžké zranění. Byl mezi nimi i ten s prostřeleným ramenem, zřejmě ho mezitím zasáhla další střela. Karpský se zastyděl, že ho před chvílí seřval. Ten chlap nezná bolest, neumí se s ní vypořádat… ale přesto má kuráž, i tváří v tvář smrti.

Poslal ke vzdáleným protivníkům mezi stromy několik dalších střel… a pak už mu zmizeli z očí. Na moment mu připadalo, že odněkud ze směru jejich postupu zaslechl sonický třesk přistávajícího raketoplánu, ale mohl se splést – koneckonců zataženou oblohu neustále protínaly burácející blesky a lesem zase létaly syčící a vybuchující paprsky. Do vyzvednutí navíc zbývalo ještě dobrých čtyřicet minut – co by tady raketoplán dělal tak brzy?

Když se zbývajících deset mužů a žen vzdálilo od přestřelky natolik, že se jim záblesky ztrácely ve tmě, obrátili se čelem k cíli, nacházejícímu se kdesi před nimi, a znovu zrychlili – přeskakovali padlé kmeny, prodírali se křovím, pažbami zbraní sráželi volné větve, které jim bránily v cestě, navzájem si pomáhali přes skaliska. Čas se začínal nepříjemně rychle krátit, museli sebou hodit.

Po dalších deseti minutách, během kterých překonali dobrých šest set metrů, na displeji s mapkou symboly znázorňující Taranova a dvojici agentů, kteří zůstali vzadu, zablikaly a pohasly. Postlethwaitová tlumeně zaklela, Janeček si začal mumlat jakousi modlitbu.

„Všichni tady chcípnem!“ vyrazil ze sebe Crashburn.

Karpskému už ta myšlenka taky několikrát prolétla hlavou, ale nemohl na to myslet. Musel se soustředit na cíl. Kilometr a čtvrt… necelou půlhodinu… a budeme v pořádku. Budeme v bezpečí.

Pomohl viditelně se třesoucímu Janečkovi a Postlethwaitové přes další dvojici padlých stromů a pokynul ostatním vpřed. Zařadil se na konec prořídlého zástupu, když vtom v šeru mezi stromy za nimi zahlédl odražený záblesk světla…

Zablýsklo se, jednou, dvakrát, třikrát… a Crashburn se s hořící zadní stranou helmy skácel na padlé kmeny před sebou, přesto se zvedl a lezl dál. Druhé dvě střely zasáhly do zad jednoho ze zpravodajských agentů, zbrojí však nepronikly. Karpský zaklel, popadl druhého agenta, přehodil ho přes oba padlé stromy a pak se vrhl za ním. Prvního agenta zachránit nestihl. Než zasažený muž stačil hmátnout po zbrani nebo se někam schovat, do zad s porušenou zbrojí ho trefila další sprška střel a srazila ho proti úkrytu Karpského a několika dalších mužů.

Karpský se zvedl na kolena, setřel si z hledí bláto, které nestačil odstranit automatický čisticí systém, a poslal přes padlý kmen k útočníkům několik střel, stejně jako Postlethwaitová a jeden nebo dva další. Oba stromy, za kterými se krčili, se vznítily, nepřátelské zbraně je rychle likvidovaly. Nemělo smysl otálet a všichni to věděli. Částečně se zvedli a rozeběhli se obtížným terénem. Karpský zahlédl, jak na displeji pohasla další ikona – neměl čas zjišťovat, komu patřila – a společně s hrstkou ostatních se hnal mezi stromy. Několikrát v křoví málem upadl. Celá jeho existence se scvrkla jen na zběsilý útěk, na to, aby se co nejrychleji dostal do cílové zóny…

Další kilometr v obtížném terénu překonali rekordní rychlostí. Už jenom sto metrů… devadesát… osmdesát… Mrkl na časový údaj. A ještě máme skoro deset minut. Mezi stromy vpředu už prosvítalo šedivé světlo. Bylo čím dál blíž.

Jenže když se dostal k okraji lesa, uslyšel zaburácení, ze kterého mu ztuhla krev v žilách. Zaburácení motorů startujícího raketoplánu.

„To přece není možný, zbejvá ještě osm minut!“ vyjekl po jeho boku Janeček.

Karpský se vyřítil z lesa na palouk. V mokré trávě leželo několik mrtvých těl, nepřátel v pancíři NSF, jejich přítomnost však vnímal jen okrajově. Přímo před jeho očima prudce vyrazil k obloze výsadkový člun v barvách STU. Karpský za ním ohromeně hleděl. Raketoplán byl třicet metrů nad paloukem… pak padesát… a potom Karpskému splynul se zamračeným nebem.

Matně vnímal, že kdesi za jeho zády zazněl výstřel. Janeček se vedle něj zapotácel a přepadl dopředu. Postlethwaitová se obrátila zpátky k lesu a s neartikulovaným řevem zahájila palbu. Další ikonka na mapce pohasla… a další…

Teď

Karpský se odmlčel a dlouze se zahleděl na desku stolu. Miller pochopil, že jeho vyprávění je u konce… nebo skoro u konce. Začínal tušit, proč mu tohle všechno Karpský říkal… ale pár věcí si ještě potřeboval vyjasnit. Lampa se pomalu rozsvěcela, připadalo mu, že rozeznává jednotlivá písmena, ale celý text ještě nedokázal přečíst.

„Takže,“ odkašlal si, „kromě vás, Postlethwaitové a… a několika dalších všichni z vašeho týmu zahynuli…“

Karpský k němu prudce vzhlédl, jeho chvilková letargie byla tatam. „Ne. Nakonec zemřeli úplně všichni. Včetně Postlethwaitové, Janečka, Crashburna. A možná i včetně mě.“ Zasmál se. „Vím, zní to dost pateticky… ale některé věci vás změní. Kompletně vymažou to, čím jste, a zbude ve vás jenom černá díra.“

Miller rozpačitě stočil pohled ke složce a raději zavedl řeč na jiné téma. „Pořád mi není jasné, jak to všechno souvisí s Kučerou a Ježkem.“

Karpskému zaplála v očích neskrývaná nenávist. Miller se považoval za poměrně otrlého člověka, ale přesto měl co dělat, aby při pohledu do těch dvou kráterů plných zášti neucukl.

„Oni ten raketoplán pilotovali,“ vyštěkl Karpský. „Oni nás tam nechali. Odletěli dřív, než měli. Nepočkali na nás. Už to konečně chápete?“

Prudce se opřel. Jeho zkroucená tvář se zničehonic narovnala, nenávist se rozplynula jako po zásahu protileteckým kanonem a nahradila ji chladná netečnost. Miller už si na jeho náhlé změny nálad začínal pomalu zvykat.

„Dovedete si představit,“ řekl bývalý voják bezvýrazným hlasem, „jaké to je, zůstat naživu na nepřátelské planetě, mezi mrtvolami vašich druhů, z nichž někteří vůbec nemuseli zemříti Schovávat se celé týdny v nějaké pitomé džungli, dělat nepředstavitelné věci, abyste přežil… a po návratu zjistit, že ti dva dostali místo vojenského soudu jenom nějakou kázeňskou důtku?“

Motiv jak vyšitej, pomyslel si Miller. Ale bez důkazů to nebude stačit.

„Zmínil jste se o Menaddovi, bohu pomsty… a předtím jste říkal, že oba vražedné útoky – na Kučeru i Ježka – má na svědomí právě Menadd. Myslel jste to metaforicky – ve smyslu, že dostali to, co si podle vás zasloužili? Anebo je Menadd alias nějaké konkrétní osoby?“

Karpský mlčel.

Vyšetřovatel se podíval na hodinky. Bylo půl třetí. Karpského vyprávění bylo zajímavé, jeho výslech konečně přinášel ovoce, ale Miller měl své tělesné potřeby. Prudce se zvedl, otevřel dveře a vystrčil hlavu z výslechové místnosti. Našel očima jednoho z kolegů, který při jeho nenadálém zjevení shodil nohy se stolu a snažil se vypadat zaměstnaně.

„Skoč mi vedle do BigBangBurgeru pro něco k snědku, prosím tě.“

Daneš hodil starostlivé oko na monitor počítače, aby zachoval dekorum, a pak se obrátil zpátky k Millerovi.

„Že seš to ty… Co to bude?“

„To největší a nejtučnější.“ Rychle propočítal směnný kurz (na kredity Spojené terranské unie si ještě nezvykl, pořád si je musel v hlavě převádět na bývalé euro-americké dolary), položil na stůl před Daneše padesátikreditovou bankovku a vrátil se do kanceláře.

Než za sebou zavřel, ještě dodal přes rameno: „A cestou mi zkus na minipadu zjistit co nejvíc informací o jménu Menadd, na konci dvě d, buď tak hodný.“ Za ideálních okolností by si mohl všechny podrobnosti najít přímo při výslechu na datových brýlích, jenže na stanici měli takové brýle jenom tři – jedny z nich si monopolizoval náčelník a ostatní byly momentálně rozbité.

„Já nedostanu najíst?“ ozval se Karpský. „Ne že bych si stěžoval na vaši pohostinnost, ale něco do žaludku by bodlo.“

Miller přemýšlel, jestli by se dalo hodnotit jako týrání vyslýchaného, kdyby mu odepřel jídlo. Usoudil, že ano. V dnešní době se pomalu ani nemohli na podezřelé křivě podívat, aby jejich křehkým duším nezpůsobili újmu. Přesto si řekl, že to riskne.

„Přiznání za jídlo. Co vy na to?“

Napůl očekával, že Karpský přijde s nějakou ironickou odpovědí, ale ten ho zklamal.

„Přiznávám se jenom k tomu, co jsem vám už řekl,“ pronesl pomalu. „Všechno podstatné už víte.“

„Podle toho, co jste vypověděl, máte naprosto zřejmý a dost silný motiv. Je vám to jasné?“

Karpský pokrčil rameny, jako by mu Miller právě oznámil, že na singapurskou burzu vstoupil kuvajtský výrobce plínek.

„Zážitky, kterými jste prošel, musely být otřesné. Probít se s hrstkou posledních mužů na místo, kde vás měli vyzvednout, a zjistit, že se na vás vykašlali. Přežívat celou věčnost v nepřátelském prostředí… Můžu vás ujistit, že soud k těmto okolnostem přihlédne. Ale musíte se přiznat.“

Tentokrát se Karpský neobtěžoval ani s pokrčením ramen.

„Je pochopitelné, že jste se chtěl pomstít. Jste Menadd vy?“

Nic.

Miller si uvědomil, že bubnování jeho prstů se bezděčně zrychlilo; z ukázky klidu se opět stávala ukázka netrpělivosti. Musel se vědomě nutit, aby pohyb prstů zpomalil.

Po několika dalších minutách, při kterých měl Miller sílící pocit, že se točí v kruhu, ho zachránil příchod Daneše s balíčkem, na kterém se skvělo logo BigBangBurgeru. Miller rozbalil balíček a zasmušile se zahleděl na hromádku žlutozeleného salátu, na které se choulilo několik smutných kousků bezbarvého masa. Alespoň doufal, že je to maso. I když doufat možná nebylo to pravé slovo.

„To si ze mě děláš srandu,“ zavrčel Miller. „Říkal jsem to největší a nejtučnější.“

Daneš pokrčil rameny. „Co bys chtěl za padesát babek?“

Miller se znechuceně otočil zpátky k výslechovému stolu a postrčil plastovou misku se salátem po desce ke Karpskému. Sám si nebyl jistý, jestli se jedná o velkorysé gesto nebo trest.

Vyšel z výslechové místnosti a zavřel za sebou dveře. Vzal si ze stolu jednu z energetických tyčinek, které tam skladoval pro případ nouze, a obrátil se k Danešovi.

„Co jsi zjistil o Menaddovi?“

„Zdá se, že to je bůh pomsty, který se začal objevovat v pověstech osadníků na planetě Malnabia brzy po její terraformaci. Jeden ze synů jejich hlavního boha Bodloga. Nevím, jestli ti šlo právě o tohle…?“

Miller kývl. Souhlasilo to s tím, co ve své výpovědi zmínil Karpský. „Pokračuj.“

„No, každopádně se zdá, že Malnabijcům nestačil jenom jeden bůh pomsty, mají hned dva. Aspoň podle Modipedie a několika blogů, na které jsem narazil. Menadd pomstu pečlivě promýšlí a plánuje, aby nesekl vedle…, kdežto druhý bůh pomsty, přesněji řečeno bohyně, jeho sestra Ikassi, jde bez přemýšlení po svém cíli – bere to jako daný úkol a okolnosti moc neřeší.“

„A když odhlédneme od mytologie? Narazil jsi na nějaké reálné osoby s tímhle jménem?“

Daneš zavrtěl hlavou. „Ani ťuk. Žádný vrah ani jiný kriminálník s takovým aliasem v databázi není. Proč se ptáš?“

Miller obrátil oči v sloup. Daneš měl výslech sledovat jednosměrným sklem, nebo aspoň na monitoru. Bylo jasné, že nedělal ani jedno z toho.

„Podezřelý to jméno zmínil. Tvrdil, že za vraždou Ježka a pokusem o vraždu Kučery byl právě Menadd. Ale teď mi připadá, že to myslel metaforicky. Řekl bych, že se do role pomstychtivého božstva stylizoval…“

Nalevo od něj se ozvalo tiché zakašlání. Stála tam detektivka Čermáková, žena středního věku s nenápadnou tváří, zato však s pronikavým myšlením. Kdyby na to měla ambice a žaludek, dávno už mohla celou stanici řídit.

„Myslím, že Karpský rozhodně měl motiv. Zapátrala jsem ve vojenských záznamech, zavolala na velitelství… a podařilo se mi potvrdit, že Kučera a Ježek opravdu dostali někdy v době, která odpovídala Karpského misi na Malnabii, kázeňský postih. Poslala jsem žádost o podrobnosti, ale ještě nepřišly. Pořád drží spoustu informací pod pokličkou. I bez nich je ale jasné, že Kučera s Ježkem mají v záznamech z té doby velkou skvrnu.“

„Jsem rád, že aspoň někdo dával pozor,“ prohodil Miller a významně při tom zalétl očima k Danešovi. „To potvrzuje, že opravdu odstartovali z Malnabie dřív, než měli… a že nepřímo způsobili smrt zbývajících mužů poručíka Karpského.“

„Chápu, že na ně měl pifku,“ řekla Čermáková. „Udělat něco takového a vyfasovat jenom trest za nekázeň… To by naštvalo každého.“

„Ani tohle ovšem není omluva za rozhodnutí, vzít spravedlnost do vlastních rukou a začít vraždit.“ Miller se zamyslel. „A když jsme u Kučery…, je nejvyšší čas ho vyslechnout. Třeba si vzpomene, jestli nezahlédl něco, co by nám pomohlo útočníka identifikovat.“

„Potvrdit, že to byl Karpský,“ ozval se Daneš.

„Potvrdit, že to byl Karpský.“

Čermáková se podívala na hodinky. „Z ústavu by ho sem měli přivézt ve tři, to je za pár minut,“ poznamenala. „Moc se jim to nelíbilo, byli by radši, kdyby měl klid… ale vysvětlila jsem jim, že by se nám mohlo hodit, kdyby výslech mohli sledovat přes jednosměrné sklo naši podezřelí – a to by se v ústavu zajišťovalo těžko.“

Miller se obrátil k vazebním celám. „Než ho přivezou, zkusím si ještě v rychlosti promluvit s naší druhou podezřelou.“

Když ji stráže přivedly do výslechové místnosti a usadily na místo, kde ještě před chvílí seděl Karpský, Miller si ji mohl poprvé důkladně prohlédnout. Vlasy špinavě blond, štíhlá, skoro hubená postava i tvář. Bylo jí pětatřicet, možná čtyřicet, ale v jejím případě se to určovalo těžko. Kvůli vráskám kolem očí vypadala starší, než odpovídalo jejímu skutečnému věku. Podepsala se na ní její práce?, přemítal Miller. Každodenní kontakt s lidmi, kteří navždycky zůstanou malými dětmi, kteří si nedokážou sami dojít na záchod?

Miller mrkl do složky. Devětadvacet. To jsem se seknul o dost.

Rychle přelétl očima zbývající osobní údaje, moc jich nebylo, měla malé dítě, které podle všeho vychovávala sama. Než došlo k pokusu o zavraždění Kučery, v brněnském psychiatrickém ústavu pracovala necelé tři měsíce.

„Paní Staňková,“ řekl s pohledem upřeným do složky, i když všechno podstatné už si přečetl. „Jste naší hlavní podezřelou v pokusu o vraždu Jana Kučery.“ Stejně jako v případě Karpského nemělo smysl říkat jí o druhém podezřelém. „Byla jste jedním z vašich kolegů přistižena v místnosti s Kučerou, který byl v bezvědomí a krvácel z rány na hlavě. V místnosti se našlo kamenné těžítko ve tvaru krokodýla, které tam nemělo co dělat, podle zbytků tkáně ale muselo být tím, co přivodilo Kučerovi bezvědomí a zřejmě ho několika dalšími údery mohlo zabít. Vy jste měla rukavice a na těžítku nezůstaly žádné otisky prstů.“

„Přišla jsem do místnosti, abych mu dala pravidelnou medikaci. Zavřela jsem za sebou dveře, a až pak jsem si všimla, že leží na zemi a nehýbe se. Než jsem mohla něco udělat, do místnosti vešel kolega. Říkal, že zaslechl nějaké bouchnutí.“

„Můžete dokázat, že jste do místnosti přišla až po tom, co byl proveden útok na Kučeru?“

„Nemůžu. Když jsem přicházela, ničeho jsem si nevšimla. Normálně by měly pachatele nahrát bezpečnostní kamery v budově, ale…“

„… ale ty z nějakého záhadného důvodu neběžely. A zadní dveře do budovy měly vylomený zámek. To víme. Ale povězte mi, kdo jiný by mohl snadněji vypnout kamery než zaměstnanec ústavu?“

„Ty dveře mohl vylomit kdokoli.“

„Připadá mi, že v tom případě bylo zabezpečení vaší budovy dost nedbalé.“

„Nebylo. Uvědomte si, že budova ústavu je zabezpečena především tak, aby se nikdo nedostal ven, nikoli dovnitř“

„Faktem zůstává, že jste naší hlavní podezřelou, a měla byste nám dát pádnější důkaz o vaší nevině, než že mohl to být kdokoli.“

Založila si paže na hrudi. „Kdybych ho chtěla zabít, nebylo by snadnější předávkovat ho nějakými léky?“

„Samozřejmě že ano…, ale pak by bylo ještě pravděpodobnější, že spíš to udělal někdo z personálu než vrah zvenčí.“ Zkoumavě se na ni zahleděl. A takový způsob by byl neosobní. Útok na Ježka byl také kontaktní, bezprostřední: nejdřív ho na schodišti v jeho pražském domě někdo znehybnil a pak ho ubodal. Staňková nevypadá na pohled kdovíjak silná, ale to ještě neznamená, že by to nedokázala.

Položil před ni několik fotografií první oběti, zabité v Praze ve stejný den, kdy tam byla prokazatelně i Staňková. Na všech fotkách byl Ježek ještě naživu: mladý muž se světlými, nakrátko ostříhanými vlasy a širokým bezstarostným úsměvem. Musely být pořízeny před několika lety; novější použitelné snímky – s výjimkou těch z pitevny – se Millerovi nepodařilo získat.

„Viděla jste někdy tohoto muže?“

Když kladl dotaz, bedlivě ji sledoval. Staňková neznatelně zkřivila tvář – možná odporem?, připadalo mu. Ale odporem k čemu? K muži na fotce, protože ho poznala? Nebo prostě k tomu, že ji obviňujeme z dalšího zločinu?

Zvedla pohled k Millerovi. „Nikdy jsem ho neviděla,“ prohlásila pevným hlasem.

Miller zvažoval, jestli by neměl ze složky vytáhnout fotku z pitevny, když vtom do výslechové místnosti strčil hlavu Daneš. „Kučera je tady.“

Inspektor zaklapl složku. „V našem rozhovoru budeme pokračovat později.“

Kučera přišel na stanici s početným doprovodem: vedli ho dva pracovníci psychiatrického ústavu a za nimi kráčeli tři ozbrojení policisté, přítomní nikoli snad proto, že by se Kučera mohl o něco pokusit – svými duševními obtížemi nebyl nebezpečný nikomu jinému než sám sobě ale spíš pro případ, kdyby skutečný pachatel ještě běhal na svobodě a rozhodl se své dílo dokončit. Samotný Kučera měl ztrhanou, bledou tvář a kruhy pod očima, kterými neklidně těkal sem a tam.

Ještě zajímavější bylo sledovat reakci obou podezřelých stojících společně s vyšetřovateli za poloprůhledným sklem výslechové místnosti. Na předčasně zestárlé tváři Staňkové se usadil nečitelný, téměř prázdný výraz, zatímco Karpský sledoval Kučeru s výrazem neskrývané nenávisti. Ani v jedné z obou tváří nebyla stopa po soucitu. Miller předpokládal, že určitý odstup musel být v případě Staňkové nevyhnutelnou součástí její profese; nedovedl si ale představit, co všechno se muselo na Malnabii v Karpského hlavě odehrát, že nebyl schopen na tu nešťastnou lidskou trosku pohlížet jinak než s nepotlačitelnou záští.

Miller vykročil ke dveřím výslechové místnosti, ale Čermáková ho jemně chytila za loket.

„Myslím, že tohohle bych si měla vzít na starost já,“ poznamenala.

Miller zalétl očima ke Kučerovi. Ten člověk vypadal jako hromádka nervů. Od lékařů věděl, že trpěl dlouhodobými depresemi, které byly hlavním důvodem jeho internace v psychiatrické léčebně. Útok na jeho život mu určitě také nepřidal. Miller musel souhlasit, že mateřský typ, jako byla Čermáková, může na Kučeru zapůsobit uklidňujícím dojmem a vytáhnout z něj víc podrobností, než by se pravděpodobně podařilo nekompromisně vyhlížejícímu gentlemanovi s orlím nosem a hnízdem rozcuchaných šedých vlasů (Millerovi) nebo cucákovi, kterému po bradě stékala tatarka z BigBangBurgeru (Danešovi). Beze slova jí pokynul ke dveřím.

Čermáková se posadila naproti Kučerovi a lékařskému doprovodu stojícímu za jeho zády. Po několika úvodních otázkách, které měly zjevně posloužit k tomu, aby se Kučera uvolnil a uklidnil – což se podařilo jen částečně –, přešla k opatrným dotazům na okolnosti útoku. Jenže Kučera nic nevěděl. Zaslechl, jak se otevírají dveře, ale útočníka nezahlédl. Ucítil jen prudkou ránu do hlavy…, a pak už si pamatoval jen tmavorudou tmu.

„Víte, proč by se někdo mohl pokusit vás zabít?“ zeptala se Čermáková co nejohleduplnějším tónem. Vyšetřovatelé samozřejmě odpověď znali, chtěli ale slyšet, co jim o tom poví sám Kučera.

Schoulený muž trhaně přikývl. „Kvůli tomu…, co jsem udělal při své poslední válečné misi. Na té prokleté planetě. Na Malnabii.“

„Potřebujeme, abyste nám to řekl. Potřebujeme to vědět.“ S kratičkým zaváháním se natáhla přes stůl a stiskla mu ruku.

Kučera k ní vzhlédl, ale hned zase pohled sklopil.

„Prosím, Honzo,“ naléhala Čermáková. „Potřebujeme to vědět. Každá informace se nám hodí. Máme dva podezřelé, a nechceme poslat do věžemi nevinného.“

Miller se ušklíbl. Citové vydírání. Vzhledem ke Kučerovu stavu by se divil, kdyby zabralo. To už by spíš pomohlo slíbit mu plyšovýho medvídka.

Kučera se přerývaně nadechl a pomalu, rozechvěle začal mluvit.

Tehdy

Když výsadkový člun třídy Basilisk II vyklouzl z palubního hangáru desetikilometrové unijní vlajkové lodi Allegiance, kolem už zuřila kosmická bitva. Kučera sevřel řídicí páku tak pevně, až mu zbělely klouby, a rozhlédl se po nejbližším okolí – které v tomto případě zahrnovalo oblast širokou několik set kilometrů.

V dálce před sebou viděl alespoň deset křižníků Nové svobodné fronty. Od mnohakilometrových kolosů šlehaly mohutné prstence světla, které zdánlivě mířily přímo na Kučeru, ve skutečnosti ale drobný raketoplán míjely o stovky metrů nebo celé kilometry a bušily do masivních trupů unijních křižníků, jež byly jejich skutečným cílem. Flotila Spojené terranské unie měla převahu, ale jen co do počtu lodí. Nepřátelské křižníky NSF byly sice o něco menší než jejich protějšky ze STU, ale zároveň modernější a podstatně ničivější. Kučera odhadoval, že síly velkých lodí jsou víceméně vyrovnané, a modlil se, aby se během jejich mise nestalo nic, co by křehkou rovnováhu zvrátilo v neprospěch STU. Všiml si, že u dvou křižníků NSF se senzorům vůbec nedařilo určit typ; zřejmě se jednalo o první exempláře svého druhu, které musely být vyrobeny těsně předtím, než proklínaní admirálové Jonas Harrigan a Thien Fang vyhlásili nezávislost a založili Novou svobodnou frontu.

Všiml si, že v dálce kolem nepřátelských křižníků se míhají další, drobnější záblesky; zřejmě tam probíhala bitva kosmických stíhaček. To bylo dobře. Pokud se unijním silám podaří udržet leteckou bitvu na straně nepřítele, tři malé výsadkové raketoplány by měly zvládnout svůj úkol: vyzvednout pozemní skupinu, která na planetě prováděla záškodnickou operaci a nyní naléhavě potřebovala odvoz.

Koutkem oka zahlédl, že druhé dva výsadkové raketoplány z jejich malé skupiny – Omega Jedna a Omega Dva – už se obracejí k šedozelené planetě pomalu se otáčející pod nimi. Kdyby pozemní jednotka poručíka Karpského překousla menší nepohodlí, napěchovala by se do kteréhokoli z nich; Basilisky typu II měly dvakrát větší kapacitu než jejich starší předváleční bratříčci a dokázaly pojmout až čtyřicet mužů. Část přepravního prostoru v každém člunu ovšem zabírala malá skupinka vojáků, která měla zajistit bezpečné nalodění Karpského a jeho týmu, a navíc nikde nebylo psáno, že se v bojové zóně podaří přistát všem třem lodím.

Kučera navedl člun za Omegami Jedna a Dva a nechal si na trojrozměrné mapě zobrazit místo, kde měli přistát a počkat na pozemní tým. Souřadnice tvrdily, že cílová lokalita se nachází na obzoru planety, zhruba v polovině vzdálenosti mezi oběma bojujícími skupinami lodí.

„Zvládneme to,“ prohodil povzbudivě k druhému pilotovi Ježkovi, klukovi s krátkými slámovými vlasy, který byl se svými pětadvaceti roky jen o málo mladší než on sám. „Hlavně hlídej senzory. Dokud se nám nepověsí na paty hejno stíhaček, všechno bude v pohodě.“

Myslel vážně každé slovo. V ozbrojených silách nesloužil dlouho, ale několika misí už se zúčastnil a za řídicí pákou Basilisku se cítil jako doma. Byl rád, že je konečně někde, kde může udělat něco prospěšného, dokonce přispět k záchraně lidských životů. Rodiče ho odjakživa považovali za lempla marnícího svůj čas čtením dobrodružných příběhů; teď měl příležitost jednou provždy jim dokázat, jak moc se v něm spletli.

Napravo od nich se rozzářilo jasné světlo. Kučera se tam reflexivně podíval. Ohromný, několik metrů tlustý svazek oslepující bílé energie se prohnal těsně kolem nich, takže v temném kokpitu bylo na zlomek vteřiny světlo jako ve dne. Ozvalo se hrozivé zapraštění, jako by raketoplán sevřela pěst rozzuřeného obra. Křivka planety a druhé dva hranaté raketoplány se za průzorem divoce roztočily a pak se točit přestaly, když se Kučerovi podařilo dostat rotaci pod kontrolu.

Mrkl na diagnostický panel: strukturální integrita celého pravoboku klesla na 80 %, ale jinak neutrpěli žádné vážnější poškození. Zkontroloval kurz, pomocí senzorů se ujistil, že ostatní Omegy jsou v pořádku, a teprve pak dovolil svému mozku zpracovat, co se právě stalo: musela je těsně minout jedna z ničivých laserových střel z křižníků NSF, vzdálených několik desítek kilometrů.

„Přece nás na tuhle dálku nemohli zaměřit,“ ucedil Kučera. „Jednak máme dobrý stínění, jednak máme na žebříčku hrozeb hodně nízkou prioritu…“

„Magoři,“ zamumlal si pod vousy druhý pilot Ježek. „Copak mají na těch svých nablýskaných lodičkách neotestovaný senzory, že jim to takhle zanáší? Vždyť naše křižníky jsou už dobrejch třicet kilometrů za náma! Já jim snad přispěju na jejich doladění… Když tě někdo sejme schválně, je to jedna věc; ale aby tě sundali proto, že jim to nemíří…“

Dveře zasyčely a zajely do stropu. Do kokpitu vešel poručík Walters, nerudný chlap jako hora, který měl na starosti dvanáctičlennou pěchotní skupinu usazenou v poloprázdném přepravním prostoru. Když procházel dveřním otvorem, málem si přitom shodil hnědozelenou čapku z holé hlavy. Za ním vstoupil jeho o poznání drobnější zástupce, podporučík Murkwater.

„Jak jsme na tom?“ otázal se Walters.

Ježek nakrčil nos, když mu do chřípí pronikl zápach propoceného vybavení z přepravního prostoru. Na hygieně se v posledních měsících války příliš nebazírovalo.

„Zavírejte, ať nám sem netáhne.“

„Vypadá to docela dobře,“ odpověděl Kučera. „Na místě setkání máme být za necelých třicet minut. Budeme tam včas a ještě nám zbude pár minut na rauchpauzu.“ Nekouřil, sám by volné minuty strávil optimalizací návratového kurzu, ale zažité terminologii bylo třeba učinit zadost.

Senzorový panel varovně zapípal.

„Vypadá to, žes to zakřiknul,“ utrousil Ježek napůl v žertu. „Proč takový věci říkáš? Příště už fakt poletím s někým jiným.“

„Ale no tak. Vždyť by se ti stejskalo po mý přátelský a usměvavý tváři.“ opáčil Kučera a pohodil hlavou k senzorovému panelu, „po se děje?“

„Z planety startujou další dvě eskadry stíhaček Strikebird a jedna eskadra bombardérů Hammerfist.“

Kučera vychrlil českou kletbu, tak barvitou, až kopilotovi zrudly uši.

„Nevěděl jsem, že jste Polák,“ prohodil za jeho zády Walters.

Pilot se rozhodl ponechat Američanovu poznámku bez komentáře. Usoudil, že on sám by takovou rwandštinu od svahilštiny také těžko rozeznal.

„Podrobnosti?“ houkl k Ježkovi.

Oběma rukama znovu sevřel řídicí páku a s nepatrným zakolísáním pokračoval k zamračené planetě. Bombardéry typu Hammerfist nemohly svými těžkými a pomalými torpédy pohyblivou výsadkovou loď ohrozit, zato stíhačky typu Strikebird patřily k nejnovějším, nejrychlejším a nejsmrtonosnějším zbraním v kosmickém arzenálu NSF. Spojená terranská unie také měla několik perutí těchto strojů k dispozici, ale většinu jich shrábli separatističtí admirálové Harrigan a Thien – stejně jako spoustu další moderní techniky, ať už americké, ruské nebo čínské – a STU se v poslední době zaměřila na hromadnou produkci levnějších, méně výkonných letounů.

„Stíhačky stoupají z atmosféry zhruba naším směrem, ale ještě si nás nevšimly,“ odpověděl kopilot. „Bombardéry jsou několik kilometrů za nimi, zřejmě mají namířeno rovnou k Allegiance a druhým dvěma velkým lodím. Ochranná clona našich stíhaček bude mít co dělat, aby se s nimi vypořádala.“

Ve vysílačce zapraskalo. „Výsadkovým lodím Omega Jedna až Tři, tady Allegiance,“ ozval se upjatý hlas kontrolora z vlajkové lodi spojenecké flotily. „Kolem planety začíná být pořádně horko. Průlet mezi nepřátelskými jednotkami by byl příliš riskantní; analytický počítač odhaduje pravděpodobnost vašeho úspěšného přistání na planetě na 35 až 40 procent, pravděpodobnost úspěšného návratu jen na 15 až 20 procent.“ „Allegiance, tady Omega Tři,“ řekl do mikrofonu Kučera. „35 až 40 procent? Kde jste ten počítač vzali – v kanceláři psychiatra, co léčil maniodepresivní poruchy? Nepřátelské lodě jsou ještě daleko. Zvládneme to!“

Kontrolor pokračoval, jako by pilota vůbec neslyšel. „A kromě toho se nám nedaří navázat spojení s týmem poručíka Karpského,“ prohlásil. „Linka je hluchá. Co my víme, klidně už můžou být po smrti. Stáhněte se.“

„Allegiance –“

„Obraťte loď a vraťte se do palubního hangáru. To je rozkaz.“ Z vysílačky se ozvalo dvojnásobné potvrzení příjmu a Omega Jedna a Dvě se začaly pozvolným obloukem vracet k Allegiance.

„Přece je tam dole nemůžeme nechat,“ vydechl kopilot. Kučera jednou rukou zakryl mikrofon. „Nemůžeme. A taky je tam nenecháme.“

„To nemyslíte vážné,“ řekl poručík Walters, velitel pozemního oddílu, který už nějakou dobu stál za nimi. „Musíme se vrátit. Uvědomujete si, že neuposlechnutí přímého rozkazu znamená jít před vojenský soud?“

„Jedině když bude zřejmé, že jsme ho neuposlechli,“ opravil ho Kučera. „Je jasné, že mají špatné informace, ty jejich fajnové počítače musely někde udělat chybu. Přece se kvůli tomu nevykašleme na ty, které máme zachránit!“

„Výsadková lodi Omega Tři, proč neodpovídáte?“ ozvalo se z reproduktoru. „Máte nařízeno se stáhnout. Okamžitě potvrďte přijetí rozkazu.“

Kučera znovu promluvil do vysílačky. „Můžete to zopakovat, Allegiance? Ztrácíme signál, asi nějaká porucha.“ Zakroutil knoflíkem sem a tam, aby závada vypadala věrohodněji. Rozčilených slov valících se z reproduktoru si nevšímal. „Neslyšíme vás, prosím, odpovězte.“ Pak vysílačku vypnul.

„Mohu vás upozornit, že po našem návratu mohou technici snadno zjistit, že žádnou závadu na vysílačce ve skutečnosti nemáme?“ řekl ledovým hlasem Walters.

„Hmm, dobrá připomínka.“ Kučera svraštil čelo a pak pookřál. „Pořešíme to při návratu. Určitě se nám podaří nějakou tu poruchu zařídit.“ Poplácal si rukou na pouzdro s pistolí. „S tímhle to půjde snadno.“

Walters na něj chvíli civěl, jako by se přeslechl. „Svévolné ničení vojenského majetku se trestá odnětím svobody až na pět let!“ vyštěkl.

„To je svým způsobem lepší než vojenský soud, ne?“ pokrčil rameny Kučera. „Aspoň víme, s čím můžeme počítat. Pokud se na to přijde.“

„Tak a dost!“ vybuchl Walters. „Tohle už překračuje všechny meze. Okamžitě to otočte, nebo –“

Výhrůžku už nedokončil. Protočily se mu oči a bez jediné hlásky se skácel na kovovou podlahu. Na holém temeni mu nabíhala velká boule, zjevně způsobená náhlým prudkým kontaktem s pažbou pistole, kterou dosud svíral v ruce jeho zástupce, podporučík Murkwater.

Murkwater zastrčil pistoli do pouzdra a obrátil se na kopilota.

„Až budeš mít volnou chvíli, můžeš začít se záznamem do palubního deníku: Při vstupu do atmosféry došlo k nečekaným turbulencím, které mrštily por. Waltersem proti horní zárubní dveří v kokpitu. Tento politováníhodný incident vedl k tomu, že por. Walters ztratil na zbytek mise vědomí…“

„Vy jste oba blázni,“ zavrtěl hlavou kopilot. „Ale berte to jako kompliment. Lepší, když rozhodujete vy než ten zelenej mozek Walters.“

Já jenom doufám, že to vážně vyjde, pomyslel si Kučera, ale nahlas řekl: „Zvládneme to. Za hodinu už budeme popíjet s Karpského týmem na palubě Allegiance.“

Planeta zahalená šedivými mračny mezitím vyplnila celý průzor. Raketoplán – maličká kovová schránka plná tepla a života v mrazivém kosmickém prostoru – se zlehka zachvěl, když zahájil vstup do svrchních vrstev atmosféry. Kučera zkontroloval senzory. Obě eskadry nepřátelských stíhaček Strikebird – dva tucty moderních strojů stvořených k zabíjení – stoupaly stále stejným směrem. Kučera sázel na to, že si jich nevšimnou: jednalo se sice o jedny z nejnovějších stíhacích letounů NSF, byly však určeny k bojům na poměrně krátkou vzdálenost s podobně malými a obratnými protivníky. Instalovat do nich drahé senzory schopné odhalit stíněné nepřátelské lodě na vzdálenost větší než několik desítek kilometrů by nemělo smysl, zvlášť vzhledem k tomu, že stíhačky zpravidla startovaly z velkých lodí nebo planetárních základen, které je mohly koordinovat.

Dálkoměr hlásil, že Strikebirdy jsou pouhých 218 kilometrů daleko… 217… 216… 215… Kučera cítil, že řídicí páka v jeho ruce je najednou nějaká kluzká. Na moment ji pustil a otřel si zpocenou dlaň do kalhot uniformy. 211… 210… 209… 210… 211… 212… 213…

Kučera měl co dělat, aby hlasitě, nezajásal. Strikebirdy byly za nimi a pokračovaly k bojujícím lodím.

Řídicí páka v jeho ruce zavibrovala a raketoplán se otřásl ještě silněji než předtím. Kučera zmírnil úhel sestupu; nestál o to, aby atmosférické tření rozpálilo příď lodi. Raketoplán by to vydržel, měl ablativní štíty, které by ho před žárem ochránily; Kučera ovšem rozhodně nechtěl, aby se loď v atmosféře rozzářila jako meteor. Pak by ji musely zachytit i nepřátelské Strikebirdy.

Ježek na hlavním displeji zobrazil pozvolný kurz, který je zanese po klesajícím oblouku na určené místo setkání ukryté pod vrstvou mračen. Kučera odhadoval, že za deset minut by mohli být na místě, a ještě budou mít patnáct minut k dobru.

Pak se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal.

„Protiletecká –!“ vyštěkl Ježek.

Zbytek jeho slov Kučera neslyšel, protože výsadkovým člunem otřáslo ohlušující zadunění. Cosi odhodilo raketoplán do strany. Loď, která už byla ve spárech gravitace, se převrátila – záď prudce klesla, zatímco příď se zhoupla nahoru, takže raketoplán teď padal zádí napřed.

Kučera zezadu uslyšel zvuky hlasitého dávení, kolem něj prolétl šplíchance čehosi hnědého se zelenými a oranžovými kousky a rozprskl se o čelní průzor. Nevšímal si toho a pokusil se znovu dostat člun pod kontrolu. Pokračoval v prapodivném loopingu, dokud raketoplán znovu nemířil přídí k planetě – a málem vletěl do cesty další protiletecké střele.

„Porucha tepelných a zvukových senzorů!“ křikl Ježek. „Systém lodních identifikátorů nepoškozen. Integrita pravoboku klesla na 40 procent. Další přímý zásah do téhle strany lodi a je po nás.“

„Proč nám nikdo neřekl, že tu mají protiletecký baterie!“ zařval Kučera a hřbetem raky setřel zvratky z průzoru.

„Možná to zjistili těsně předtím, než nám nařídili, ať se vrátíme?“ nadhodil Murkwater.

Kučeru napadlo, jestli podporučík náhodou nezačíná litovat, že jejich malou vzpoura podpořil.

„Zanesl jsem polohu tý baterie na mapu,“ křikl Ježek. „Vypadá to na starší typ, zřejmě z doby původní kolonizace. Je kousek od nejbližšího velkýho města, možná tam budou další. Vezmi to trochu doleva, tak se dostaneme do bezpečný vzdálenosti od města a dalších baterií, který by ho mohly hlídat.“ Kučera ho poslechl. Nad raketoplánem prolétla další žhnoucí střela, která ho jen tak tak minula.

„Teď už by to mělo bejt bezpečný,“ hlásil Ježek.

„To je dost okrajový význam slova bezpečný,“ namítl Kučera. „Myslel jsem to tak, že dalším střelám už se dokážeš vyhnout. Teda aspoň pokud seš tak dobrej, jak tvrdíš.“

„Jsem rád, že se dobře bavíte,“ zahučel jim za zády Murkwater. „Než budete zase zkoušet něco podobnýho, aspoň mě varujte, abych stačil rozdat blicí pytlíky, jo?“

„No, má to jednu výhodu,“ utrousil Kučera, zatímco svíral knipl a vyhýbal se dalším protileteckým střelám. „Nebudeme muset vymejšlet, jak vysvětlíme Waltersovu indispozici… A když jsme u toho, bylo od vás dost odvážný udělat něco takovýho nadřízenýmu důstojníkovi…“

Murkwater – který se oběma rukama držel Ježkova křesla – potichu zasupěl. „Vlastně ani ne. V jednotce poručíka Karpského slouží bratr mojí ženy. Proto jsem se na tuhle misi přihlásil.“ Pokrčil rameny. „Kdyby se mu něco stalo, pěkně bych si to vypil. Jinak bych se samozřejmě podřídil moudrému úsudku našeho vrchního velení.“

„Mně bylo divný, že by mezi vojákama byli takoví altruisti,“ řekl napůl v žertu Ježek. „No, už tam skoro jsme.“

Měl pravdu. Z mračen se vyloupla šedozelená krajina – lesnatá pahorkatina se skalnatými výběžky, která Kučerovi připomínala oblast Českého ráje, jak si ho pamatoval ze starých rodinných fotografií – a pak se zaostřila, takže teď byla vidět jednotlivá skaliska, potoky, lesní palouky, dokonce i jednotlivé stromy. V údolích se převalovala mlha. Kdyby se nesmrákalo a nepršelo, scenerie by vypadala téměř idylicky.

Pošmournou krajinu co chvíli ozářil klikatý bílý blesk následovaný zaburácením hromu. Některé vzdálené záblesky mohly patřit explozím nebo výstřelům z laserových zbraní, ale v tom nečase si Kučera nemohl být jistý.

Lodní identifikátory registrovaly v okruhu několika desítek kilometrů jen pár nepřátelských raketoplánů; všechny stíhačky a bombardéry už zřejmě odstartovaly do boje proti silám STU.

Protiletecké baterie přestaly střílet, protože mezi raketoplánem a městem se teď ocitl jeden z kopců.

„Tamhle je náš cíl,“ ukázal Ježek z předního okna. Prstem mířil na jeden z lesních palouků, bičovaných přívaly deště. Samozřejmě tam zatím nebyl nikdo z mužů, které měli vyzvednout; do smluveného času zbývalo ještě deset minut.

„Nemohli bychom přistát někde blíž?“ napadlo Murkwatera. „Aby to neměli tak daleko…“

Kučera zavrtěl hlavou. „Nevíme, kde přesně jsou. Pokud na sobě mají stíněné bojové obleky, jaké jsou pro komanda typické, běžnými senzory bychom je nezachytili ani v případě, že by nám fungovaly na sto procent.“

Ježek se otočil k palubní vysílačce a několikrát zakroutil knoflíkem. „Zavolat jim taky nemůžeme… a to ani v případě, že bychom si na to troufli. Vypadá to, že celá oblast je pokrytá plošným komunikačním rušením, nejspíš odněkud z města.“ Pokrčil rameny. „Museli bychom provést vizuální kontrolu, a to by nejspíš znamenalo přiblížit se k městu, kde plnili svůj úkol…“

„… a dostat se na dostřel protileteckých baterií. Chápu.“ Murkwater mávl rukou. „Byl to jenom nápad.“

Za pár minut raketoplán dosedl s hlasitým začvachtáním na podmáčenou mýtinu. Murkwater s polovinou svých lidí vyrazil zajistit nejbližší okolí.

Kučera nechal Ježka v kokpitu a vydal se zvenčí obhlédnout škody. Okamžitě se do něj opřel vítr s přívaly deště. Jednou rukou se přidržoval trupu a brodil se půlmetrovou trávou kolem raketoplánu. Pravá zadní část Basilisku byla ošklivě spálená a stoupaly z ní chuchvalce štiplavého kouře. Kučera postříkal postižená místa hasicí pěnou; nemyslel si, že by lodi hrozila exploze, zvlášť ne v tom lijáku, nechtěl ale, aby kouř zbytečně upozornil případné letecké hlídky na jejich přítomnost.

Než se vrátil ke vstupu do raketoplánu, byl už celý promočený. Pomyslel si, že příště si musí pro všechny případy přibalit neprodyšný bojový oblek, jako měli vojáci, nebo aspoň pláštěnku.

Ta myšlenka byla málem tím posledním, co mu prolétlo hlavou – totiž kromě laserové střely, která se rozprskla o pancéřový lodní trup vedle jeho čela.

Okamžitě sebou hodil do mokré vysoké trávy a hmátl po pistoli. Z lesního šera létaly k výsadkovému člunu další zářící paprsky. Vystrčil hlavu z trávy. Ze svého úhlu viděl, že nejméně tři muži, kteří společně s Murkwaterem zajišťovali obvod palouku, jsou mrtví – dva leželi bezvládně mezi stromy, třetí se s dírou v hledí přilby opíral o strom a pomalu po něm sklouzával na lesní půdu. To znamenalo, že i s Murkwaterem mohli být venku na palouku naživu maximálně dva muži – plus dalších šest, kteří čekali v raketoplánu.

Koutkem oka zahlédl, že ze strany k němu přibíhá Murkwater.

„Zpátky k lodi!“ křikl poručík na zbývající muže, na které Kučera ze svého místa neviděl. Zato ale zahlédl tmavou siluetu, která se zvedla mezi stromy. Chystal se po ní vypálit, ale protivník byl rychlejší. Ozvalo se tiché zasyčení, a Murkwater zachroptěl a zřítil se do trávy necelý metr od Kučery. Hlavu s přilbou měl zvrácenou k rameni, v pružném spojovacím materiálu na krku měl vypálenou díru, ze které stoupaly pramínky našedlého kouře.

Kučera chtěl stisknout spoušť, ale pak mu něco těžkého duplo na záda a přišláplo ho k mokré zemi. Hekl bolestí a opožděně mu došlo, co se děje: z Basilisku se vyrojilo dalších pár vojáků STU a teď kolem raketoplánu zaujímali palebné pozice.

Začal se pozadu soukat, dokud se jeho nohy neocitly na pevném suchém povrchu. Přikrčil se ke stěně za jedním ze dvou vojáků, kteří se drželi ve vstupním průlezu Basilisku. Jejich čtyři kolegové se mezitím rychlými přískoky přesouvali k okraji palouku, kryti palbou vojáků, kteří zůstali v raketoplánu.

Mýtinou prolétlo několik záblesků, jeden z vojáků STU hekl a chytil se za rameno, ostatní ale za neustálé střelby pokračovali vpřed. Nepřátelská palba odumírala a po chvíli ustala úplně. Jeden z vojáků ukázal čtyři prsty a pak namířil palec k zemi. Význam byl jasný: čtyři zabití nepřátelé. Pak dvakrát švihl rukou k raketoplánu. Ostatní kývli a obezřetně se začali přesouvat zpátky k lodi.

Kučera se otočil a vyrazil do kokpitu.

„Všichni v pořádku?“ zeptal se ho Ježek.

„Murkwater to schytal – a s ním pět dalších chlapů,“ zabručel Kučera. „Z lesa spustili kanonádu minimálně čtyři útočníci. Kde se tady vzali?“

Ježek zavrtěl hlavou. „Na přístrojích jsem je neviděl, asi měli stíněný bojový obleky. Možná zrovna hlídkovali poblíž a viděli nás přistávat. Nebo je sem poslalo jejich velení, jestli dostalo hlášku od tý protiletecký baterie…“

Kučerovi se sevřel žaludek. „Já jenom doufám, že příště nepošlou letku stíhaček nebo bombardérů… Ale snad ne, určitě mají plný ruce práce s našima pilotama tam nahoře.“ Kývl k šedočerné obloze.

Tentokrát se Ježek neobtěžoval říct nic ve smyslu „ty to snad chceš přivolat“. Byl bílý jako stěna a pohled skelných očí upíral na obrazovku senzorů.

Kolik času vlastně zbývá?, pomyslel si Kučera. Kdy budeme moct vypadnout z týhle díry? Mrkl na displej s časomírou. Připadalo mu, že přestřelka trvala snad celou věčnost, ale podle displeje zbývala ještě skoro minuta.

Mlčky seděli a dívali se, jak se dvojciferné hodnoty posledního dvojčíslí mění v jednociferné. Minus 00:00:04… minus 00:00:03… minus 00:00:02… minus 00:00:01… 00:00:00. Vteřiny běžely dál, nyní v plusových hodnotách.

Kučera se podíval z okna, po němž stékaly čůrky vody. Po Karpském a jeho týmu nebylo pořád nikde ani stopy.

Když časomíra ukazovala pět minut po předpokládané době vyzvednutí pozemního týmu, Ježek si odkašlal,

„Poletíme?“

Tísnivý pocit v Kučerově žaludku zesílil. Naprosto Ježka chápal. Přestřelka jím otřásla, vždyť stačilo, aby o pět centimetrů pohnul hlavou – nebo aby měl protivník o něco lepší mušku –, a mohl být po smrti. Obavy, že o nich nepřítel ví, že se je chystá sevřít a rozdrtit v neviditelné pěsti, byly každou vteřinou silnější.

Do kokpitu strčil hlavu jeden z vojáků. „Proč nestartujeme?“

„Dobrá otázka,“ zahučel Ježek. „Zeptejte se jeho.“ Bodl palcem ke Kučerovi.

Voják se obrátil na Kučeru. „Pokud se tady poručík Karpský do téhle chvíle neukázal, musíme počítat s tím, že už nepřijde.“

„Třeba se prostě jenom zdržel…,“ nadhodil Kučera, ale ani jeho vlastním uším to neznělo moc přesvědčivě.

„Karpský moc dobře věděl, že tenhle čas byl nejzazší dobou, kdy se sem měl dostat,“ odsekl voják. „A my jsme mu dali už…,“ mrkl na displej, „… sedm a půl minuty k dobru.“

Něco v Kučerovi se té představě vzpíralo. Příčilo se mu, že by měli po tom všem, čím prošli – včetně neuposlechnutí rozkazů a ztráty poloviny jejich pěchotního týmu – prostě odletět a nesplnit misi.

Voják vytáhl z pouzdra pistoli a namířil ji na Kučeru. „Startuj,“ zavrčel. „Jinak tě vyhodím z lodi, ať si tady na Karpskýho čekáš sám.

Kopilot zvládne odstartovat i bez tebe.“

Kučera zíral do černé hlavně, která na něj mířila. Nespouštěl z ní oči a pootočil se k přístrojové desce.

„Já…“

„Stihačky!“ vyjekl Ježek. „Lodní identifikátor hlásí aspoň půl tuctu Strikebirdů. Jsou dvě stě kilometrů daleko, blíží se pod ostrým úhlem z kosmického prostoru k naší pozici.“ Kučera odstrčil hlaveň a nahodil motory. „Není co řešit,“ zavrčel.

Raketoplán prudce vyrazil. Zášleh motorů spálil trávu… a pak už se řítili nad korunami stromů a stoupali k ocelovým mračnům, do úzké uličky mezi protileteckými bateriemi a nepřátelskými letouny.

Planeta bičovaná provazci deště brzy zůstala za nimi… spolu se šesti mrtvými muži z jejich pěchotního týmu a skupinou poručíka Karpského, odsouzenou k jisté smrti.

Teď

„Lže,“ zavrčel Karpský s nenávistným pohledem upřeným na Kučem za jednosměrným sklem. „On lže!“

Miller mu položil ruku na rameno a tiše sykl. Neuniklo mu, že Staňková přeskakovala očima z Kučery na Karpského a zase zpátky. Nakonec se také zahleděla na Kučeru.

„Po návratu…,“ pokračoval Kučera roztřeseným hlasem. „Po návratu na Allegiance mě i Ježka zavřeli do cely. Potrestali nás za neuposlechnutí přímého rozkazu. A zakázali nám létat…“

„Kdyby se vám povedlo je vyzvednout,“ řekla Čermáková

potichu, „byli by z vás hrdinové. Takhle se z vás stali vzbouřenci, co neposlechli rozkaz.“

„Ale to bylo to poslední, co mě trápilo,“ pokračoval Kučera, jako by ji neslyšel. „Věděl jsem, že ti muži a ženy tam dole zemřeli. Kdybychom čekali o něco déle, třeba bychom…“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Čermáková. „Kdybyste čekali déle, ničemu by to neprospělo. Zjistili jsme, že většina týmu poručíka Karpského už byla tou dobou mrtvá.“ Odmlčela se. „A ti zbývající byli tak daleko, že by se k vám nestihli dostat ani za hodinu,“ zalhala.

„A teď… teď se mě jeden z nich, který přežil, pokusil zabít. A zlikvidoval i Ježka.“ Zvedl k ní uslzené oči. „Byl to jeden z nich, že ano? Zaslechl jsem to, když mě sem přiváděli.“

Millera zamrazilo po celém těle. Bývalý pilot se snažil celé roky vzpamatovat z výčitek, že na Malnabii pozemní tým zahynul. To, že se jeden z nich pokusil ho zabít, pro něj musela být hotová noční můra.

Karpský se neovládl a praštil pěstí do jednosměrného skla. Kučera sebou polekaně trhl a obrátil se k němu. Čermáková hodila k jednosměrnému sklu káravý pohled.

„Proč tyhle lži posloucháte? Vždyť ten chlap je úplně mimo, copak nevidíte, že má nervy v hajzlu?“ zařval Karpský.

Miller mu položil ruku i na druhé rameno a s Danešovou pomocí ho zatlačil do křesla. „Není možný, aby ten raketoplán odletěl později!“ protestoval Karpský. Vzepřel se oběma mužům a vyskočil na nohy. „Odletěl dřív, než měl. Sám jsem to viděl‘.“

K Millerovi, Danešovi a oběma podezřelým se přiblížil jeden z ostatních detektivů, v ruce držel list elektronického papíru. Miller si nevybavoval jeho jméno; vlastně se zatím ani neobtěžoval si ho zapamatovat. Ten muž pracoval na stanici teprve krátce, a Miller měl ve zvyku seznamovat se s kolegy teprve až po tom, co v práci přečkali zkušební dobu.

„Viděl jste ho odlétat, to je pravda,“ řekl detektiv, na jehož jméno přijde čas za měsíc a půl. „Ale jiná otázka je, kdy jste ho viděl odlétat.“ Ukázal Karpskému papír. „Z vojenského velitelství právě přišly záznamy z té bitvy. Z časových údajů pocházejících z raketoplánu i vlajkové lodi je zřejmé, že raketoplán odstartoval skoro osm minut po plánovaném čase vyzvednutí, přesně jak tvrdí pan Kučera.“

Karpský mu vyškubl papír z ruky. „Ale… to není možný…“ Z tváře mu vyprchala barva a podlomila se mu kolena. Miller s Danešem měli co dělat, aby se jim podařilo jeho těžké padající tělo nasměrovat do křesla.

„Ta mina…“ vypravil ze sebe. „To ta mina…“

„Prosím?“ zamračil se Daneš.

„Výbuch té miny nám vyřadil elektroniku v bojových oblecích… Mysleli jsme, že vnitřní časomíra souhlasila i po jejich restartu, protože na nastavení času nemá vypnutí obleku vliv. Ale elektromagnetická exploze musela dočasně vyřadit i tyhle systémy…“ Odmlčel se a pak zachraptěl: „To znamená, že… že jsme na místo vyzvednutí ve skutečnosti dorazili pozdě… a Kučera a Ježek… ti dva udělali víc, než po nich kdo mohl chtít…“

A pak se stalo něco, co Miller nečekal.

Staňková se vrhla na Karpského a začala do něj bušit pěstmi. Bývalý voják reflexivně zvedl ruce, ale příliš se bránit nesnažil. Skoro jako by měl pocit, že si výprask zaslouží, pomyslel si Miller.

„Tak ty si teď, hned uvědomíš, že ses vlastně spletli“ řvala na ohromeného Karpského. „Že ti dva, kteří podle tebe mohli za Davidovu smrt, byli ve skutečnosti nevinní.“

Daneš ji zezadu uchopil v podpaží, aby ji od Karpského odtrhl… ale namáhal, se zbytečně. Staňková přestala tlouct pěstmi do Karpského, rozeštkala se…, a kdyby ji Daneš nedržel, nejspíš by se svezla na podlahu.

„Kdo je David?“ zeptal se potichu Miller.

„David Janeček,“ zachraptěla. „Jeden z mužů, kteří se s poručíkem Karpským dostali až na místo, kde je měl vyzvednout raketoplán. Čekala jsem s ním dítě, když… když…“ Zvedla k Millerovi uslzené oči. „Měli jsme se brát…“

„Je to moje vina,“ ozval se Karpský bezbarvým hlasem. „To, že Ježek umřel, je moje vina… Ona za mnou přišla, nějak se dozvěděla, že já jediný jsem přežil, když všichni moji muži zahynuli… Vylíčil jsem jí pravdu, jak jsem ji znal. To kvůli mně si myslela, že za smrt Janečka, za smrt jich všech, mohli ti dva…“ Podíval se Millerovi přímo do očí a zopakoval: „Je to moje vina.“

„Ale vy jste Ježka neubodal, ne?“ řekl Miller. „A nepokusil jste se utlouct Kučeru.“ Obrátil pohled ke Staňkové. „To jste udělala vy.“

Otřela si slzy a přikývla. „Ano. Byla jsem to já.“ Zalétla pohledem ke Karpskému. „Poručík je v tom nevinně. Řekl mi jen to, co považoval za pravdu. To já…,“ hlas se jí zlomil. „Já zabila nevinného člověka. Člověka, který pro Davidovu záchranu udělal všechno, co mohl…“

Nejprve v ní zemřela naděje, potom příčetnost, část jejího lidství… Podobně jako v Kučerovi. Ale nic z toho samozřejmé neomlouvá, že vzala život jiné lidské bytosti.

„Řekl jen to, co považoval za pravdu,“ opakoval Miller a obrátil se na Karpského. „Jak jste zjistil, že ten raketoplán pilotovali zrovna Kučera a Ježek? A co piloti raketoplánů, které nepřistály? Co jste si myslel o nich?“

Karpský upíral pohled před sebe. Millerovi chvíli připadalo, že bude muset otázku zopakovat, ale potom Karpský promluvil. „O těch ostatních jsem si nemyslel vůbec nic… protože jsem o nich nevěděl. Myslel jsem si, že pro nás nakonec poslali jen ten jeden raketoplán…“

„A jak jste přišel na jejich jména?“

„Napadlo mě, že za předčasný odlet… za to, co jsem považoval za předčasný odlet… museli dostat nějaký trest. Požádal jsem známého, aby mi z databáze vytáhl záznamy všech pilotů výsadkových člunů, kteří se měli té mise účastnit a kteří byli krátce po ní potrestáni.“

Miller už chápal všechno, kromě několika drobností. „Jestli tomu dobře rozumím, se Staňkovou jste se poprvé sešel asi před čtvrt rokem – krátce předtím, než nastoupila jako ošetřovatelka do psychiatrické léčebny, aby mohla být blízko jedné ze svých dvou obětí. Ale není mi jasné, proč jste se v blízkosti léčebny a Ježkova bydliště pohyboval v minulém týdnu i vy.“

Karpský pokrčil rameny. „Čas od času jsem ta místa obcházel. Chtěl jsem…, já nevím. Chtěl jsem si to s těmi dvěma vyříkat. Nebo vyřídit. Nevím, co bych udělal. Nenáviděl jsem je.“ Na chvíli se odmlčel. „Za to, co udělali…, jsem jim jejich osud přál. To, že je někdo chtěl zabít… Tušil jsem, že to mohla být Staňková… Mohl jsem ale tvrdit, že jsem nevinný? Když Staňková měla všechny informace ode mě… a když jsem jim stejně přál to nejhorší?“ Znovu pohlédl Millerovi do očí. „Jsem vinen stejně jako ona. Musíte mě zavřít!“

Miller mávl rukou na stráže.

* * *

Už zbývá dodat jen málo.

Staňková byla obžalována z vraždy Filipa Ježka a pokusu o vraždu Jana Kučery, zločinů, ke kterým se sama přiznala. Před soud se ale nedostala. Oběsila se ve vlastní cele – z kalhot si udělala smyčku, kterou přehodila přes vodovodní trubku. (Říkám si, jak je něco takového vůbec ještě možné. Copak se vězeňská správa nepoučí? Jak dlouho chce vězňům nechávat na celách háčky, palandy nebo stropní osvětlení, které by k takovému účelu mohli použít?)

Její sebevraždu chápu jako další důkaz její nevyrovnanosti, sebestředností – bezohlednosti k ostatním lidským životům, tentokrát k životu jejího vlastního dítěte.

Věděla, že trest smrti by nedostala, ale přesto se rozhodla rezignovat na svou odpovědnost a nechat svého potomka na světě samotného.

I když – úplně samotného naštěstí ne. Když se Karpský dozvěděl, že si vzala život, byla to pro něj další rána, další smrt, za kterou se cítil odpovědný. Ale nesesypal se. Podal Žádost o adopci jejího synka. Kvůli jeho minulosti nejspíš nebude snadné, aby žádost prošla, ale když mi o tom řekl, osobně jsem se rozhodl za něj přimluvit a zaručit. Chápu, proč to udělal. Ne jen kvůli přetrvávajícímu pocitu viny, ale hlavně proto, že to vnímal jako možnost, jak se postarat o to poslední, co zbylo z jeho jednotky – Janečkův odkaz, který žije dál v jeho dítěti.

Válka má spoustu obětí, mnoho zjevných, o kterých se mluví ve zpravodajství, a mnoho méně viditelných, takových, o kterých se veřejnost nikdy nedozví. Už jich bylo příliš. Přeju Karpskému i Kučerovi hodně štěstí.

[osobní poznámky Thaddeuse Millera, záznam č. 1802]