Martin Gilar – Kosmické smetí

Řecko-perské války, punské války, letecká bitva o Británii nebo první válka s vorvani… To jsou příklady konfliktů, kde ovládnutí dopravních tepen obráncem připravilo silnějšího útočníka o vítězství.

Vladimír Vakov, Memoáry, 2145

Zlaté písky na pobřeží azurového oceánu Anthonymu připomněly domov. Kalifornie vypadala z oběžné dráhy tak nějak… hřejivě. Položil dlaně na konzoli, ale včas se zarazil. Kdyby zavolal mámě, vyčetla by mu, že se už dlouho neozval. Na to teď neměl čas. Za chvíli bude muset vytlačit KR V modul na vyšší oběžnou dráhu.

Vrátil se k bankovnímu výpisu na obrazovce monitoru. Dnes to bylo přesně sedm set třicet dní, co začali s Krávou kroužit kolem Země. Z bilance vyplývalo, že právě umořili poslední lízingovou splátku. Kosmický prach, který dnes odstředí z elektromagnetických filtrů, už bude představovat čistý zisk. Opřel se dlaněmi o duralový pult a měl chuť udělat v beztíži přemet. Jay od začátku tvrdil, že to zvládnou, ale Anthony byl skeptik. Dnes však i brány lapačů zářily v odlescích slunce o poznání radostněji. Měli bychom to oslavit. Odzátkovat sekt, pozvat nějaké žáby z Dvojky a uspořádat mejdan. Jenže povinnosti všedního dne na orbitě se nedaly odložit. Život na oběžné dráze je bezva, ale práce je práce. Nikdo ji za něj neudělá.

Zavřel bankovní aplikaci a pomocí archaické rutiny NASA vypočítal korekci dráhy. Výsledek tvrdil, že Krávě budou stačit dva zášlehy iontového motoru. Slušný výkon na starý KRV-1 modul, který už měl lepší roky za sebou.

Manévrování byla vždycky delikátní operace.

Supravodivé síťové brány rozprostřené na několika čtverečních kilometrech fungovaly jako odlučovače skvěle, ale torzní síly při změnách kurzu jim nesvědčily. Věděl, že stačí drobný otřes a celá aparatura zkratuje. Bylo jistější nejdřív sklidit úrodu posledních deseti obletů. Jednou brány stejně půjdou k čertu, ale ne dnes. Mechanicky zkontroloval zelenou obrazovku. Radar se třpytil odlesky kosmického smetí, ale jinak byl prostor před nimi bezpečný. Žádné družice nebo větší fragmenty. Tenhle oblak mikrometeoroidů byl pro Krávu výživnou pastvinou.

Zaparkoval poslední sekci bran, a když rámy zapadly do úchytů před přídí, vypnul napájení. Elektromagnetické pole zaniklo s výronem zbytkové luminiscence. Potlačil páku akcelerátoru a nasbírané mikročástice se setrvačností odlepily od sítě. Jejich oblak připomínal roj hmyzu. Sledoval směr magnetických siločar aparatury na přídi, zahušťovaly se a nakonec sklouzly po povrchu trychtýře do útrob lodi. Kráva spolkla další dávku. Ucítil vibrace centrifugy a za několik okamžiků se na displeji rozzářil údaj o hmotnosti.

„Brácho! Jayi!“ křikl přes rameno. „Sto deset gramů! To není špatný! Hej, co tam děláš? Zase posiluješ nebo co?“

Ze spojovacího uzlu se ozvalo funění. Jay protáhl ramena úzkým průchodem a přinesl s sebou zápach zpoceného těla. Kráva měla rozlehlé nákladové prostory pro akumulátory, vytěžený materiál a nástrojárnu, ale k hygieně jim musela stačit miniaturní sprcha na zádi. Jay se do ní stěží vešel.

„To mě vojeb! Slušnej balík!“

Jay měl na sobě seprané tričko federálních sborů, ale kupodivu nebylo zbrocené potem jako pokaždé, když vylezl z posilovači mašiny. Anthony si všiml datového disku v bratrově dlani. „Zase jsi projížděl databáze? Pořád hledáš bonanzu?“

„Sto gramů není k zahození, ale tohle bude lepší,“ poklepal Jay prstem na disk. „Pusť mě k tomu!“ Protlačil se kolem mladšího bratra k řídicímu pultu. Disk vklouzl do slotu v pultu a na obrazovce se objevily sloupce čínských znaků.

„Mandarínštinu nezvládám,“ řekl rozladěně Anthony. „Strojový překlad ti musí stačit. Našel jsem oficiální dokument z minulého století v CNSA databázi. Stylistika se trochu změnila, ale dává to smysl. Uvádějí koordináty družice, která není v evidenci. Vidíš to? Říkám ti, tohle je tutovka!“ ukázal dva řádky v angličtině.

„Stejná tutovka jako ta ruská družice? Po třech dnech mrhání palivem jsme našli jen fragment křemíkového kolektoru.“

„Všechno je záležitost zdravého rizika, brácho,“ zazubil se Jay. „Kdyby bylo po tvém, tak jsi dodnes bydlel s mámou. Říkám ti, tohle je solidní zdroj! V počátcích vesmírného programu Číňani demonstrovali sílu a cvičně odpálili pár starých satelitů. Bylo kolem toho spoustu řečí, ale oni na všechny kašlali. Rozšmelcovali je na sráč.“

„Budu jim muset poslat poděkování. Oni orbitu zasvinili, my ji čistíme. Díky nim se popelářské řemeslo vyplácí.“

„Jen je nepřechval. Většina trosek dávno shořela v atmosféře.

Tenhle satelit je však jiný případ. Dokument tvrdí, že poslední odstřel nevyšel. Družice byla na vysoké dráze a laser jí jen upálil sluneční kolektory. Podle mých výpočtů tam někde pořád musí být. Dovedeš si to představit? Dvě tuny kovu, to je podle tarifů hotový poklad!“

„To samé jsi tvrdil o indické družici. Taky na nás měla čekat. Jenže na konci výletu jsme byli dvacet tisíc kreditů v mínusu. Kolikrát ti mám opakovat, že žádné větší trosky už na orbitě nejsou. Radary by je dávno našly.“

Jay odrazil bratrův pohled: „Dobrá, s Rámou jsem se uťal, ale Číňani nebyli včerejší! Mluvíme o špionážní družici s antireflexním nátěrem. Ani dnešní radary ji nemusejí vidět. Hele, přesvědč se sám a zkontroluj moje výpočty. Nasimuloval jsem dráhu satelitu a jeho sestup na nižší dráhu za posledních sto let. Když to porovnáš se statistikou nehod… Dvacet kolizí ve stejném kvadrantu za posledních deset let. To nemůže být náhoda!“

„A co když některá srážka odchýlila dráhu vraku? Pokud vůbec existoval… Tady to máš!“ ukázal Anthony vítězoslavně na poslední řádek na obrazovce. „Ty se fakticky chceš honit za chimérou, jejíž existenci CNSA dodnes popírá?“

Jayův úsměv o odstín pohasl. „Myslíš, že přiznají nekompetentnost? Že se jim chce proplácet náhrady všech kolizí za posledních sto let? K něčemu takovému se rozhodně hlásit nebudou. Hele, vždyť se nemusíme nikam hnát. Dokud claim sype, zůstaneme tady. Jenže až to tu za pár dní vyluxujeme, nemáme na práci nic lepšího. Uvažuj, dvě tuny šrotu přinesou větší zisk než půl roku popelaření. I kdybychom měli desetiprocentní šanci, za pokus to stojí.“ Jay dloubl Anthonyho mezi lopatky a zazubil se. „No tak, brácho, nedej se prosit…“ Jayovy zářící oči byly nakažlivé. Anthony se ošil. Vždycky preferoval sázku na jistotu, proto se nepřihlásil do federálních sborů jako Jay, i když mu uniformu v skrytu záviděl. Ze stejného důvodu přesvědčil Jaye, aby zkusili popelářský byznys místo mnohem lukrativnějšího, ale nebezpečnějšího harpunářského řemesla. Přesto…

Povzdechl si a prošel výpočty. V navigaci a pilotování měl nad Jayem rozhodně navrch. Když aplikace NASA vyplivla výsledek, potřásl hlavou.

„Je to na půl cesty k Měsíci. Co když nás dostanou vorvani? Prý jich tam minulý týden několik zabloudilo.“

Jay se zazubil. „Tak je harpunujeme. Nezapomeň, že jsem zbraňový technik. Instalace chemické harpuny na přídi je už skoro hotová. Satelit nebo vorvaň, to je fuk. Hlavně že se napakujeme.“

„No dobrá,“ zamračil se Anthony. „Ať je po tvém. Vybílíme claim a pak zkusíme najít tu tvoji neviditelnou družici. Jestli ji však nenajdeme do deseti dnů, přesunu Krávu k Měsíci. Lunární meteoroidová pole jsou výnosnější a Federace platí dobře.“

„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutoval Jay.

„Nech toho šaškování, Federální sbory už nenabírají, na vojenskou kariéru nespoléhej. Je mír, sakra. Radši seřiď ta serva na přídi. Od tý doby, co tam svařuješ dělovou věž, na nich drhnou brány. Stejně žádnýho vorvaně nepotkáme, natož abychom ho torpédovali.“

„Říká se harpunovali,“ ušklíbl se Jay.

„Však víš, co myslím,“ pokynul Anthony hlavou k průzoru. „Na orbitě Země jsou harpunářský krámy k ničemu. Je to jen balast a mrhání palivem.“

Na začátku dvacátého druhého století chyběly Federaci základní informace o elektromagnetické anatomii vorvaňů, jejich komunikaci a sociálních vazbách… Lidstvo vstoupilo do první fáze konfliktu nepřipravené.

Kronika lidstva, XXXII, edice, 2125

Zelený svit radarové obrazovky Anthonyho uspával. Šum kosmického smetí se na monitoru třpytil jako smaragdové pole. Třetí směna padla opět na něj a Anthony cítil únavu dlouhého dne. Apatie náhle zmizela. Přeskakoval pohledem mezi průzory a obrazovkou a nemohl přijít na to proč. Byl si však jistý, že něco není v pořádku. Potom spatřil, že zelené smaragdy šumu na obrazovce o odstín pohasly. Ne rovnoměrně, jen ve čtvrtém kvadrantu.

Hrábl do klávesnice, ale intenzita záření radaru byla v normě. Chcípá luminiscenční vrstva obrazovky? To bylo možné vysvětlení, jenže postřehl zvláštní věc. Skvrna se pohybovala.

„Jayi!“ zaječel přes rameno. „Jayi, potřebuju tě na můstku. Podělal se radar nebo co!“

Jayová hlava vykoukla ze spojovacího uzlu ještě dřív, než to stačil doříct. Jeho tvář byla křídově bílá.

„Vypni radar!“ zachraptěl. „Transponder taky. Sakra, vypni všechny aktivní zářiče!“

Anthony zíral na staršího bratra. „Proč? To je proti předpisům… Letové středisko nás vosolí.“

Jay stočil pohled k metaloplastu průzorů, mu čelisti se sevřely. „Podívej se sám.“

Výraz bratrovy tváře přiměl Anthonyho, aby se obrátil. Na pozadí černé oblohy však spatřil jen hvězdy.

„Víc doleva,“ řekl Jay. „Zahlédl jsem je zadním průzorem.“

Konečně koutkem oka zachytil pohyb. Když se na to místo soustředil, objekt se mu téměř ztratil před očima. Nezřetelný opar připomínal mlhovinu rozprostřenou uprostřed chladného vesmíru. Její slabý svit se však blížil.

Anthony obrátil zrak k obrazovce radaru. Tmavý stín uprostřed nazelenalého zrnění byl nyní jasně zřetelný. Něco pohlcuje radarové paprsky, pochopil. V ten okamžik se skvrna rozdělila na tři objekty. Přitiskl tvář k průzoru a zalapal po dechu. Mlhavé útvary byly větší, než očekával. V nízké gravitaci sebou trhl tak prudce, až odletěl k protilehlé stěně.

„Do prdele… Co tady dělají? Vorvani přece nelétají až k zemi…“

Trojice tvorů dohromady zabírala téměř polovinu oblohy. Jejich letka zmírnila rychlost a opsala kolem Krávy plný okruh. Pohybovali se účelně, v dokonalé souhře jako členové lovící smečky. Anthony si uvědomil, že KRV modul je v porovnání s nimi docela nepatrný.

„Co teď?“ zašeptal, jako by se bál, že ho tvorové zaslechnou. Cvak! – Cvak! – Jay systematicky vypínal elektroniku nouzovými spíňači. Pohasla hlavní obrazovka i stínítko radaru. Spolu s nimi přestala blikat i dioda transponderu.

„Před chvílí jsem zaslechl vysílání z Tawie,“ řekl konečně. „Vorvani napadli joviánské stanice. Prý to byl koordinovaný útok, několik komplexů to koupilo naplno. Nemůžu tomu uvěřit. Na netu se spekuluje o nejhorším.“

„Koordinovaný útok? To není možné! Všichni tvrdili, že vorvani jsou jen elektromagnetické indukce! Že mají inteligenci nižších tvorů…,“ Anthony se zarazil. „Myslíš, že nás vidí?“ zeptal se přidušeně.

„To si piš! Vnímají všechny vlnové délky elektromagnetického spektra. Harpunáři o tom vědí svoje. Ty mrchy jdou po radarovém signálu jako slepice po flusu.“

Trojice vorvaňů pomalu minula Krávu a přesunula se před příď. Anthony spatřil, že se okraje jejich energetického těla třepí do sršících paprsků, jako by indukce ohmatávaly prostor kolem sebe. Snažil se vybavit, kolik toho o nich ví. Energetické centrum! vzpomněl si. Každý ze tří tvorů měl uvnitř těla světélkující orgán, odkud putovaly pulsy záření do periferních oblastí. To je to místo, na které harpunáři míří. Energetické srdce.

Tvorové se zastavili před přídí a začali se transformovat. Sršení energetických panožek ustalo, těla nabyla hutnějších proporcí a reziduální svit zintenzivněl.

„Do hajzlu,“ vyhrkl Anthony. „Brány! Jsou pořád pod napětím. Kráva je nejsilnější elektromagnetický zářič na orbitě Země! Musí na ně působit jako vábnička!“

„Tak to sakra vypni!“

„Tím přijdeme o část výtěžku…“

Jay vytřeštil oči: „Tobě snad hrabe!“

Anthony si uvědomil nesmyslnost své poznámky. Beze slova zarazil bezpečnostní spínač do kovového pultu. Kapacitory v trupu udělaly táhlé „úúúúhhh“. Od povrchu bran před přídí se odpojil závoj čerstvě zachycených částic. Když zašelestily na čelním průzoru, došlo mu, že iontový motor stále tlačí Krávu vstříc tvorům. Srazil tah na nulu a ocitli se v dokonalé beztíži.

KRV putovala po oběžné dráze pouze setrvačností, ale trojice vorvaňů v čelních průzorech se stále zvětšovala. Anthony dokázal rozeznat rudé obrysy vnitřních orgánů průsvitných těl. Několik desítek kilometrů před tlačnými bránami tvorové zpomalili, jako by si nebyli jisti, kam se ztratil maják, který až dosud svítil ve tmě. Anthony si uvědomil, že má tričko promáčené potem. KRV v porovnání s jejich velikostí působila jako zrnko prachu v lapači meteoroidů.

„Myslíš, že se do nás pustí?“ zašeptal.

„Nemám tušení. Zkus nás navést do hustších vrstev atmosféry,“ řekl Jay. „Tam se jim nebude chtít. Možná se jich zbavíme…“

Anthony po paměti nahmátl ovladače trysek. S pohledem přilepeným k průzorům inicioval dva impulsy. Loď zaskřípěla a brány se divoce rozkmitaly. Dopředná rychlost Krávy poklesla a gravitace ji začala stahovat k planetě.

„Silnější puls,“ přikázal Jay. „Nebo to do nich napálíme.“

Třetí zášleh vyvolal odezvu. Trojice indukcí změnila barvu. Vedoucí letky se potáhl oranžovým odstínem a začal se přibližovat. Nevypadalo to jako průzkumný let, mířil přímo ke Krávě.

„Co teď?“ zazmatkoval Anthony. „Plný tah?“ Ucítil, jak mu Jay položil dlaň na rameno. Pochopil, co to znamená. Ani silou všech motorů se nemohli kolizi vyhnout. Zlatooranžový oblak začal morfovat, v přední části těla se otevřela dutina připomínající rudou kloaku. Reproduktory senzorů jim zprostředkovaly sérii elektrických impulsů.

„Krrruch! Korrr…!“

Společníci tvora zapulsovali v odpověď magnetickými výrony. Systémy lodi, které výron zasáhl, mu nedokázaly vzdorovat. Jeden za druhým vypovídaly službu.

„Jayi?“ ozval se Anthony. Zbývalo jim několik vteřin. Místo odpovědi mu bratr stiskl rameno.

V tělech světélkujících tvorů se objevily jemné detaily pulsujících energetických tepen.

„Kurva práce!“ procitl Anthony a přepnul motory na zpětný tah. Bylo to zbytečné gesto, ale nedokázal si pomoci. Celá loď zapuzovala a sítě před přídí se rozkmitaly…

Vteřinu předtím, než je tvor pohltil, jeho tělo zešedlo. Potáhlo se sítí pravidelných linií a pohaslo.

Co se stalo?

Anthony sledoval, jak vorvaň ztrácí koherenci a rozpadá se na stovky samostatných částí. Sršící útvary několik vteřin chaoticky tančily kolem Krávy jako pyrotechnické hračky a potom jako na povel zhasly. Ramena před přídí, na kterých byly upevněné sítě, se hrozivě rozkmitala. Nemohl uvěřit vlastním očím. Kam tvor zmizel? O zlomek vteřiny později mu to došlo.

Tlačné brány! Narazil do supravodivých sítí!

Druhové útočníka prudce změnili směr. Zahnuli každý na jednu stranu a pokusili se vyhnout neviditelnému nebezpečí. Jako ve zpomaleném filmu Anthony pozoroval, jak vibrující ramena odmrštila několik sekcí bran vstříc indukcím. Jedna z nich zasáhla útočníka napravo. Rotující síť mu pronikala tělem a s vražednou efektivitou porcovala jeho vnitřnosti. Tvor se svíjel bolestí a měnil tvar. Aby unikl smrtícímu projektilu, pokusil se rozdělit na několik pramenů, ale pozdě. Než se dokázal zformovat, síťovina supravodivých vláken zasáhla energetické centrum. Z bílého orgánu unikl nekoordinovaný výron světla a zbytek tvorova těla ztratil soudržnost. Rozpadl se na stovku uzlíků, které ronily energii do volného vesmíru. Klubíčka se chaoticky spojovala a zase dělila, ale nedokázala zastavit krvácení. Poslední zbytek tvora se zhroutil do kulového útvaru, a pak zkolaboval v nehlučné implozi fotonů.

Anthony vykašlal dým spálené izolace. „Zachránily nás brány! Chápeš to, brácho? Kráva nám zachránila život!“ pronesl v šoku.

„Jo,“ přikývl Jay. „Jenže zůstal ještě třetí vorvaň!“ Přitiskl tvář k průzoru, ale v temnotě vesmíru nebyl ani náznak po měnivém vorvaním světle. „Jak je na tom elektronika? Dokážeš nahodit zadní kameru?“

Anthony chvějícími se prsty vyměnil pojistky v řídicím pultu a restartoval ovládání. Kontrolky ovladačů ožily blikající zelení. Obraz vnějších kamer naskočil o vteřinu později.

„Támhle je! Přímo za námi. Vypadá to, že se obrací!“

„To jsem si myslel!“ zaklel Jay. „Vzadu nás nechrání lapače! Dokážeš Krávu otočit?“

Anthony potřásl hlavou: „Iontovými motory? Nemají dostatečný tah. Když použiju hlavní trysky, urvu zbylé brány!“

Jay skočil do průlezu. „Dělej, co umíš! Jsem na zádi.“

Mezi pulsy iontových motorů Anthony naslouchal bratrovu supění. Jeho dech se rychle vzdaloval v trubicích spojovacích uzlů. Sevřel v dlaních ovladače a loď rozdrnčely nové torzní síly.

„Dělej, co umíš?“ procedil mezi zuby. „To se ti snadno řekne, brácho! Hej!“ zaječel do průlezu. „Co vidíš?“

Jay opřel čelo o studený průzor metalplastu. Odpovídat bylo zbytečné. Tvor byl tam, kde ho očekával. Přímo za zádí. Vorvaň v ničem nepřipomínal nezřetelný závoj, jako když ho spatřil poprvé. Nyní měl tvar disku, ze kterého šlehaly modravé výrůstky. Ostny se vysouvaly z těla a zase zanikaly v rychlém sledu. Zjev protivníka však nebyla příčina, proč Jay nenacházel řeč. KRV reagovala na impulsy trysek neskutečně pomalu. Tvor mířil přímo k nim a zrychloval způsobem, který přesahoval fyzikální možnosti hmotných objektů. Zvětšoval se mu před očima.

Anthony měl pravdu. Nemůže to stihnout.

Už podruhé se mu dnes sevřel žaludek. Necítil strach, i když se díval smrti do tváře. Cítil jen hněv. Kdybych měl alespoň jednu harpunu!

„Táhni k čertu, ty mrcho!“ zasyčel.

Jas ho téměř oslepil.

Jak je to možné?

Po záblesku se z ostnů tvora vytratila barva. Střemhlavý útok indukce zpomalil a jeho dráha se zbarvila rudou stopou.

Jay přitiskl tvář na ledový povrch metaloplastu a nemohl uvěřit svému štěstí. Tvor se pokusil zastavit, ale ztratil schopnost manévrovat. Proud energie prýštící z jeho těla se podobal mohutné řece. Záblesky umírajícího tvora ozářily oblak částic.

Mikrometeoroidy!

Vorvaň dokonával jako medúza trhaná vlnami příboje. Kosmické smetí bylo jedovatou pilulí, kterou nedokázal strávit.

„Jayi! Co se děje?“ dolehlo k němu z řídící kabiny.

Až nyní zavřel oči. Oblak plazmy doputoval setrvačností k lodi a zahalil ji karmínovou září. Už to byla pouze neorganizovaná a slabá energie. Vypustil dlouhý výdech z plic. Neuvěřitelné. Chtěl zvednout paže nad hlavu, ale věděl, že je to předčasné. Tohle nebyl konec. Tihle vorvani nebyli ve vesmíru jediní.

„Jayi!“

Stále dlužil Anthonymu odpověď.

„Vorvaň narazil do oblaku částic, který jsme setřásli z bran!“ zavolal. „Nechali jsme jejich vrstvu za sebou a zmagnetizované smetí zafungovalo jako vodivé sítě. Muselo vorvaňovi nějak zkratovat energetické synapse nebo co!“

„Takže je po všem?“ zeptal se Anthony s úlevou. „Máme je z krku?“

Jay chtěl přisvědčit, ale nedokázal to. Bylo to zbožné přání. Nemusel studovat vojenskou strategii, aby si dal jejich setkání dohromady se zprávami z Tawie. Nevěděl, co budoucnost přinese, ale jedno bylo jasné. Jejich bezstarostnému životu na orbitě byl konec.

Ze zpětného pohledu se zdají historické události jako nevyhnutelné. Zákonitý běh dějin však dokážou nepředvídatelným způsobem změnit inovace. Vynález knihtisku napomohl v šíření Lutherových tezi a vedl k reformě církve. Výsledkem byly náboženské války, odluka církve od státu, vznik bankovnictví a v konečném důsledku zrod kapitalismu. Stejně tak dnes nedokážeme předvídat, jaké důsledky bude mít nadbytek energie, který lidstvu poskytl lov vorvaňů.

Kronika lidstva, XXVII, edice, 2105

Druhý orbitální komplex se točil nad planetou jako obrovské ruské kolo. Anthony několika zášlehy trysek vyrovnal rychlost rotace a zamířil k doku.

„Jsi si jistý, že to uzávěr vydrží? Elektronika je v hajzlu, budu muset dokovat manuálně,“ řekl do helmy skafandru.

„Stykový uzel je solidní! Dokovací světla svítí zeleně, máme povolení přistát,“ zachrčel Jayův hlas z reproduktoru. „Budu tě navádět vizuálně. Dávej bacha na tu fregatu na pravoboku, federální plavidla mají prioritu! Je tu zmatek jako v lunaparku. Něco se muselo stát, takovou koncentraci vojenských plavidel jsem ještě neviděl. Trochu doleva… Dobrý… Brzdi!“

Náraz do doku zaduněl hlasitěji, než bylo zdrávo, ale mechanismus závěru je zachytil. Teprve když pojistné ventily vyrovnaly tlak s přechodovou komorou, Anthony uvěřil, že setkání s vorvani přežili. Odložil helmu a nadechl se čerstvého vzduchu. Konečně byli v bezpečí.

Kabely v přechodovém modulu se napojily na staniční síť a z reproduktoru se ozval zkreslený hlas: „KRV-1, ohlaste se. Váš transponder neodpovídá. Potvrďte sekvenci, nebo budete odstřeleni od stanice.“ Reproduktor se odmlčel, a pak znovu zachraptěl: „Odpočítávání začalo.“

„To snad nemyslí vážné?“ vytřeštil Anthony oči. „Oni nás opravdu můžou odpálit?“

„Jen v případě nouze. Říkám ti, že se muselo něco stát.“ Jay se protáhl zpátky k řídicímu pultu a uchopil mikrofon: „Tady KRV-1, identifikační číslo sedm – osm – patnáct – dvacet tři. Licence dokování dé – ká – padesát. Hovoří Jay Tarney. Měli jsme kolizi s vorvani, komunikační systémy jsou poškozené. Žádám o povolení ke vstupu na stanici.“

„… chrrr… tak to jste byli vy! Pozemní stanice zachytily incident, ale nedokázaly s vámi navázat spojení. Mám v záznamech, že posádku tvoří bratři Anthony Tarney a Jay Tarney, veterán federálních sborů. Jayi, jste v pořádku? Máte na palubě zraněné?“

„Ne, jsme celí,“ odpověděl. „Můžete nám prozradit, co se vlastně děje?“

„Podrobnosti se dozvíte, až se dostavíte na nákladovou palubu, seržante. Máte na to pět minut. Končím…“

Jay se naklonil kupředu a bočním průzorem sledoval, jak další fregata federálních sborů přiráží k doku po jejich pravoboku. Tiše hvízdl mezi zuby. „Brácho, tohle vypadá na opravdový BOPO.“

„BOPO?“

„Bojovej poplach. Nebo dokonce mobilizace.“

Jay si všiml Anthonyho pobledlé tvář a uklidňujícím způsobem se usmál. „Klid, brácho… Tohle jsme ve sborech trénovali mockrát.“

Nákladovou palubu našli snadno. Už z dálky k nim doléhalo dunění těžkých bot. Četa vybavená exoskelety vykládala z fregaty části palebných systémů. V rohu se vršila hranice barelů akumulátorů a munice. Major Zanny v přilehlé kóji zdvihl zrak a prohlédl si dvojici příchozích. Spatřil vybledlé tričko s logem federálních sborů.

„Vy musíte být seržant Tarney,“ přikývl. „Jsem rád, že vás vidím. Slyšel jsem, že jste dokázal zlikvidovat trojici vorvaňů. Úctyhodný výkon.“

„Já a můj bratr, pane,“ napřímil se Jay. „Anthony vybavil loď. supravodivými bránami – jen díky nim jsme se dokázali ubránit.“

„Pozoruhodné. Za okamžik vás předám zpravodajcům, o váš případ se živě zajímají. Teď však přejdu k tomu podstatnému. Protože jste neměli spojení, předpokládám, že nevíte o vyhlášení mobilizace. Generál Jost nařídil vyzbrojení orbitálních stanic. Kromě incidentů kolem Jupitera jsme zaznamenali i několik útoků na měsíční základny. Obávám se, že většina z nich neskončila tak dobře jako vy. Máme ztráty na životech. Sbory opevňují obranná postavení a všichni příslušníci federálních záloh se mají hlásit do služby. Připravil jsem pro vás novou identifikační kartu, seržante.“

„Návrat do aktivní služby…,“ řekl překvapeně Jay.

„S okamžitou platností.“

„Bude mi… ctí, pane.“

„Výborně. Až vás zpravodajci vytěží, hlaste se u velitele třetí fregaty. Posílíte jeho četu.“

„Provedu!“ zasalutoval Jay.

„Moment…,“ zadržel ho Anthony. „Ne tak rychle. A co mám dělat já? Ty budeš bít vorvaně a já mám zůstat na vypálené kraksně? To mám mlátit indukce bránama?“

Jay rozpačitě pohlédl na mladšího bratra: „Promiň, Anthony… Vždycky jsem se chtěl vrátit ke sborům. V nejbližší době si Kráva stejně nezalítá, s popelařením je konec. Jestli ti můžu radit, zůstaň zadokovaný na stanici a nevystrkuj nos. Až vyčistíme prostor od vorvaňů, uvidíme, co bude dál. Palivo máš a Kráva je splacená.“ Objal Anthonyho kolem ramen. „Tohle vypadá na delší konflikt, brácho. Je mi to fakt líto.“

Anthony se nasupeně vymanil z bratrova objetí a přistoupil k majorově stolku. „Majore, říkal jste, že je mobilizace. Předpokládám, že potřebujete každého schopného muže.“

Zanny přelétl zkoumavým pohledem útlou postavu. Mladíkovi mohlo být osmnáct, možná devatenáct let. Ochablé svaly nohou vykazovaly známky častého pobytu ve stavu beztíže. Nahrbená ramena nevzbuzovala velkou důvěru.

„Řekněte mi, proč bych vás měl přijmout do armády?“ zeptal se přímo. „V záznamech veteránů vaše jméno nefiguruje. Nemáte ani základní vojenský výcvik.“

„Co třeba proto, že jsem se jako jeden z mála utkal s vorvani a dokázal přežít? Nebo proto, že jsem zkonstruoval supravodivé brány, které se mohou armádě hodit, pane!“ řekl Anthony vzpurně. „Umím si poradit s elektronikou všech systémů lodi a jsem schopný pilot. Dokázal jsem přistát na Dvojce s poškozeným KRV modulem bez pomoci automatiky, pane!“ Major mu pohlédl do očí: „Jste plnoletý?“

„Bude mi dvacet. Za půl roku…“

Zanny zkontroloval údaj na monitoru. Anthony Tarney mluvil pravdu. Nemýlil se ani v tom, že obrana stanice potřebovala každého schopného muže. Major zadal do seznamu jméno a tiskárna vyplivla modravou identifikační kartu.

„Blahopřeji, kadete,“ řekl. „Zařadil jsem vás do stejné čety jako vašeho bratra. Seržante,“ pokynul Jayovi, „ručíte mi za to, že se vojín nedostane do průseru při první akci. Vysvětlete mu základní pravidla sborů. Výcvikem projde hned, jak to bude možné.“

„Provedu,“ zasalutoval Jay.

„Služba a čest,“ pronesl formálně major.

„Služba a čest. Tak slibuji!“ odpověděli dvojhlasně. Anthony udělal několik nejistých kroků na podivně měkkých kolenou. Jay ho sevřel do medvědího objetí a zatřásl jím.

„Brácho! To snad není možný! Oba ve stejný jednotce, to se teda povedlo! Vítej ve sborech! Máma na tebe bude hrdá!“

„Hovno,“ potřásl Anthony hlavou. „Máma mě přerazí. A tebe taky.“

Jaké byly na začátku konfliktu šance Druhé orbitální stanice? Těžko říci. Příklad Tawie však nabízí vhodné srovnání. Včasný přísun posil a vyzbrojení civilní stanice byly prvním krokem k úspěchu.

Zevrubná historie války s vorvani, 2225

Anthony uchopil do rukou akumulátor a posilovače exoskeletu zabzučely jako rozzuřená vosa. Bedna se lehce odlepila od paluby, jako by to byla krabice od bot a ne dvoutunový muniční blok. Vnitřní plastik jeho skafandru byla promočený potem, ani nanočástice stříbra v tkanině nedokázaly potlačit tělesný zápach. Cítil, že ho bolí každý sval v těle. Jenže hromada výzbroje, kterou bylo třeba zpracovat, se nezmenšovala.

Ohlédl se přes rameno. I Jay se pohyboval poloviční rychlostí než na začátku mobilizace. Nedivil se mu. Poslední dvě noci spali jen pár hodin. Zatímco předtím je hnal pocit odpovědnosti a očekávání nadcházejícího boje, teď to bylo jinak.

Složil barel na hromadu a vyčerpaně se rozhlédl po palubě. Ostatní členové jeho čety se ploužili jako malátné stíny. Z původního kontingentu zbývala dvě poslední družstva, ostatní se přesunuli na Zemi. Postřehl, že se mu orosil čelní štít, a přiměl automatiku, aby ho zvedla. Vyvětral vlhký vzduch a nasál vůni hydraulického oleje.

„Většina palebných pozic na druhé palubě je demontovaná, pane,“ zaslechl Jayovo hlášení. „Střílny na třetí palubě jsou stále na místě, ale deaktivovali jsme je. Zbývá jen úklid.“

„Díky, seržante,“ odpověděl Zanny. „Odvedli jste dobrou práci. Vy i váš bratr. Věřte, je mi líto, že to skončilo takhle, ale rozkaz je rozkaz. Tak rychlou demobilizaci jsem nečekal ani ve snu.“

„I mě to překvapilo, pane,“ přitakal Jay opatrně. „Copak na Zemi nevědí, co se na orbitě děje? Včera jsem pozoroval dva vorvaně průzorem z hlavní paluby. Měli jsme je na mušce, stačilo stisknout spoušť. Na co vlastně Rada čeká? Až indukcím dorazí posily a pak se do nás pustí?“

„Přiznám se, že je to pro mě stejná záhada jako pro vás, seržante. Rozkaz zastavil i evakuaci civilistů. Nyní je na Dvojce víc lidí než na začátku mobilizace. K čertu s tím! Kyvadlovka přiváží aktivisty po tuctech. Přilétají pozorovat vorvaně, jako by to byli chránění kytovci nebo co… Jestli chcete znát můj názor, ti lidé vůbec nevědí, do čeho jdou. Ale vám to nemusím vysvětlovat,“ potřásl Zanny hlavou. „Máte s indukcemi vlastní zkušenosti.“

„Pane,“ pronesl Jay o stupeň tišším hlasem. „Na nákladové palubě se hromadí zásoby. Poslední fregata je nepobere a nákladní šalupa dorazí až zítra. S množstvím civilů na palubě a při početním stavu jednotek není možné zabezpečit všechny sklady. Myslím, že se s částí materiálu už neshledáme.“

Major si ho zkoumavě přeměřil. „Už to tak vypadá, seržante. Třídenní mobilizace byla logisticky obtížná. Následná demobilizace se pro plánovače změnila v noční můru. Aby se v tom čert vyznal! Ztráta materiálu… takové věci se stávají.“

„Myslel jsem…,“ pokračoval Jay po krátkém zaváhání, „…že část materiálu bychom mohli provizorně uskladnit na soukromých lodích zakotvených u stanice. Mluvil jsem s několika bocmany, nebudou se tomu bránit. Nápravě jsem udělal předběžné úpravy k osazení dělové věže. Ostatní šalupy jsou na tom podobně. Většina soukromých lodí se ukryla na Dvojce a zpátky do volného vesmíru se jim nechce. Chybí jim vojenská ochrana. Když zvážím množství vorvaňů na orbitě Země, ani se tomu nedivím.“

„To je podnětný návrh, seržante,“ přikývl major Zanny zamyšleně a rozhlédl se kolem. „Oficiálně vám k tomu nemohu dát svolení, ale vzhledem k situaci vám nebudu zazlívat, když část materiálu vhodně… rozmístíte. Vzhledem k tomu, že budou dělové věže na privátních lodích, nebude to v rozporu se zákonem o vyzbrojování civilních orbitálních stanic. Rozumíte mi?“

„Ano, pane. Vy se tedy nedomníváte, že krize končí?“

Major zaťal zuby a křivě se usmál. „Svůj názor vám sdělit nemohu, je v rozporu s oficiálním stanoviskem Rady. Neoficiálně si však myslím, že se nám pár dělových věží může zatraceně hodit. Ze zpráv rozvědky vím, že během posledních tří dnů zařvalo dvacet komunikačních družic. To není náhoda, seržante, to je strategie. Nepřítel ničí naše komunikační zařízení. Můžete zabezpečit výzbroj tak, jak uznáte za vhodné, ale postupujte diskrétně. Je vám to jasné, seržante?“

„Naprosto!“ Jay zasalutoval a vyrazil svižným krokem k fregatě. Když kráčel kolem Anthonyho, posunkem ho vybídl, aby ho následoval. Major pozoroval, jak seržant Tarney postupně shromáždil v provizorním skladu celou četu. Ten chlap má přirozenou autoritu, pomyslel si. Hlouček kolem seržanta se zavlnil čerstvou energií. Dokonce i Anthony sklopil nepředpisově vztyčené hledí a společně s ostatními zvedl pravici nad hlavu. Škoda, posteskl si Zanny. Z obou mohli být dobří vojáci. Takových není nikdy nazbyt. Stiskl v pěsti konzoli počítače, až plastové pouzdro zapraskalo. Demobilizace odsoudila oba bratry k odchodu do výslužby. Stejně jako majora Zannyho.

De jure bylo opatření Rady správné, z taktického hlediska však měla demobilizace orbitálních stanic stejný efekt, jako kdyby Angličané v roce 1940 zapečetili spitfiry ve skladech, demontovali radarové stanice a začali na Doverské útesy vozit turisty, aby vyhlíželi Hitlerovu invazní flotilu.

Zevrubná historie války s vorvani, 2225

Přetížený výtah se s protesty rozjel. Anthony položil rukavici exoskeletu na držadlo akumulátoru a pohlédl na svou společnici. Mohlo jí být kolem dvaceti a souměrná tvář přitahovala jeho zrak od té doby, co přistoupila do stísněné kabiny. Dívka zachytila jeho pohled a zamračila se. Couvla do rohu zdviže a postavila před sebe jako štít transparent s nápisem NO ARMS IN SPACE. Pod ním bylo menším písmem vyvedeno MAKE LOVE NOT WAR.

Anthony sevřel rty. I on by si raději vybral lásku než válku, ale dívčin pohled mu nedával mnoho nadějí.

„Demonstrace začíná na centrální palubě,“ napověděl jí. Její oči potemněly hněvem. Odvrátila se. Zírala do kovové stěny a předstírala, že muž v uniformě vedle ní neexistuje.

Výtah zastavil a hermetické dveře vpustily dovnitř kakofonii hlasů. Anthony vyhlédl do chodby přes štít taktického skafandru. Tolik lidí nečekal. Atrium pod metaloplastovým světlíkem bylo nacpané demonstranty do posledního místečka.

Dívka se protáhla kolem akumulátoru a vmísila se do davu. Anthony zaváhal. Tudy se ke skladišti nedostane. Spatřil, jak jeho neznámá společnice v koridoru zvedla transparent nad hlavu a začala skandovat:

„NE zbraním v kosmu! NE zbraním v kosmu!“ Dav se k ní připojil.

Anthony uložil objemný akumulátor zpátky do výtahu a vzdal se naděje, že by si dokázal prorazit cestu a dostat se na třetí palubu. Promítl si na hledí plán podlaží a pátral po náhradní trase k dělové věži v sektoru C. Vypadalo to na pořádnou zacházku.

Co teď? Stál tváří v tvář stohlavému davu a cítil se mizerně. Byl unavený, hladový a nikdo ho neměl rád. Dokonce ani ta tmavovláska. Natočil k ní štít helmy. Dívka povzbuzená energií davu mu vykročila vstříc a plivla na štít. Neuměla to, víc slin skončilo na její bradě než na jeho helmě, ale bylo to překvapivé gesto. Anthony ustoupil a dav zařičel nadšením.

„NE zbraním v kosmu!“ skandovala dívka z bezprostřední blízkosti. Ostatní za jejími zády mu přehradili cestu.

Zaslechl cinkání. Automatika výtahu se dožadovala, aby vystoupil nebo pokračoval v jízdě. Natáhl paži k řídicímu panelu, ale než stačil stisknout volbu, na štítu se rozblikal varovný kód. Ohlušila ho kakofonie hlášení v přilbě. Dřív, než zjistil důvod poplachu, zalilo atrium oranžové světlo.

Nouzové majáky jsou přece červené!

Anthonymu se zatajil dech. Nad průhlednými panely atria se objevil vorvaň. Byl tak blízko, že pod povrchem jeho těla mohl spatřit uzlíčky energie putující k centrálnímu orgánu.

„Pozor!“ vykřikl, ale jeho hlas zanikl v hluku davu. Vztyčil pravici směrem ke světlíku. Několik málo hlav pohlédlo vzhůru a hluk davu postupně odumíral. Za několik vteřin se v atriu rozhostilo hrobové ticho.

Vnější obranná linie zasažena, četl Anthony hlášení na stavovém řádku taktické helmy. Následovalo hlášení o civilních ztrátách. Bylo to zlé. Přepojil mikrofon v helmě do vnějších reproduktorů a zesílil zvuk na maximum.

„Velení federálních sborů vás vyzývá k evakuaci paluby,“ vykřikl do prostoru atria. „Spořádaně se přesuňte do vnitřních palub. Hrozí nebezpečí dekomprese! Orbitální základny byly napadeny vorvani!“

Očekával, že jeho slova vyvolají paniku, nebo alespoň nějakou odezvu, ale lidé stáli s očima upřenýma vzhůru a zdálo se, že ho nevnímají. Trvalo několik dlouhých vteřin, než obrovské tělo tvora přeplulo přes průzor a zmizelo ve vesmíru. Hvězdy nad jejich hlavami se opět rozzářily.

Dav zašuměl a osamělý hlas zakřičel: „Zbraně do kosmu nepatří!“ Připojilo se k němu jen několik lidí.

Na co sakra čekají? pomyslel si Anthony.

Pod nohama mu zarezonovala paluba. Druhá exploze byla tak silná, že se v davu ozvaly výkřiky hrůzy. Zářící koule, která se mihla nad světlíkem, zabarvila tváře lidí rudým odleskem. Musela zasáhnout vnější plášť stanice někde poblíž, protože se podlaha silně zahoupala. Poryv zvuku k nim dolehl s malým zpožděním. Dav zavrávoral a několik lidí upadlo. Teprve nyní se dali do pohybu.

Ne hlavní chodbou! Sledujte ukazatele k únikovým východům!

Panika vypukla přesně ve chvíli, kdy ohnivý projektil zasáhl plášť atria. Metaloplast se pokryl sítí prasklin. Dívka stojící před ním zavrávorala a zůstala mu viset na paži. Anthony ji bez přemýšlení uchopil kolem pasu a vtáhl ji s sebou do výtahu. Několik stropních panelů puklo a tlak atmosféry je vymrštil do volného prostoru. Celá konstrukce zaskřípala a vzdala marný boj s přetlakem. Strop odletěl právě ve chvíli, kdy se hermetické dveře zdviže zavřely. Poryv zacloumal kabinou, ale automatika přešla na nouzový režim a začala spouštět výtah do vnitřních pater.

„Co to děláte! Okamžitě mě pusťte!“ zakřičela dívka a pokusila se osvobodit. Beze slova uvolnil sevření. Snažil se rozpomenout na Jayův výcvik. Konečně se mu chvějícími se prsty podařilo navolit správné pořadí kláves a připojit se na datovou síť Dvojky. Na schématu bylo atrium podsvětlené červenou barvou. Plná dekomprese. Rudé symboly označovaly místa, kde byly aktivovány hermetické uzávěry. Celá sekce D byla ztracená. V některých kajutách stále blikala zelená barva, ale jejich status se rychle měnil na oranžovou a pak červenou. Nechtěl si domyslet, co to znamená pro jejich obyvatele.

Jak rychle si netrénovaní turisté dokážou obléknout skafandr?

Výtah se zatřásl. Stísněný prostor zdviže naplnilo ohlušující skřípění kovu. Sekce C, kterou právě projížděli, se na projektoru rozblikala.

Další zásah.

Kabina se propadla do tmy. Stavový řádek mu prozradil, že všechny systémy včetně nouzových majáků byly odříznuty od centrálního zdroje a přešly na záložní baterie. Čelisti brzd se sevřely a zdviž se trhavě zastavila. Nad jejich hlavami po třech vteřinách naskočilo nouzové světlo. Dívka pohlédla na Anthonyho vytřeštěnýma očima a lapala po dechu.

Vzduch!, uvědomil si. Proskenoval okolní prostory sousedící s šachtou. Výtah zůstal trčet mezi třetí a čtvrtou palubou. Přilehlé sekce byly dosud podsvícené zeleně. Vklínil prsty v rukavicích do spáry a silou hydrauliky zprohýbal veřeje. Nic. Zapáčil, ale ani maximální výkon exoskeletu dveřmi nepohnul. Napřáhl se a úderem pěsti prorazil stěnu zdviže. Dívka polekaně vykřikla. Nevšímal si jí a utrhl boční panel. Pod nimi se skrývaly ozubené převody jištěné mechanickými klíny. Silou servomotorů závlačky ohnul. Převody se pootočily a dovolily mu otevřít dveře výtahu dokořán. Z chodby k nim zavanul chladný vzduch.

„Musíme ven,“ řekl dívce. „Rychle.“

„Proč?“ odpověděla s nepochopitelným vzdorem.

„Protože na tom závisí náš život.“

Zaváhala, ale přijala jeho oporu. Vyškrábal se na hořejší palubu za ní. Odněkud z dálky k nim zazníval křik, ale úzký koridor byl prázdný. Promítl si plán na displej helmy. Ocitli se v servisní chodbě, to se mohlo hodit. Rozhlédl se a našel oranžovou bezpečnostní skříňku. Odtrhl plombu a vyjmul zevnitř lehký skafandr. Nebyl stavěný pro pobyt v otevřeném vesmíru, ale dokázal ochránit před dekompresí.

„Oblečte si to,“ podal jí tenkou slupku kevlaru.

„Proč? Proč bych měla dělat všechno, co mi rozkáže nějaká uniforma?“ vyštěkla. „Stejně za všechno můžete vy!“

Hodil jí oblek k nohám.

„Zásobník vzduchu vydrží dvě hodiny. Nesundávejte si přilbu, dokud nebudete muset. Nikdy nevíte, kdy vorvani prorazí vnější trup. Snažte se dostat do vnitřních palub.“

Když dívka neodpověděla. Anthony pokrčil rameny a obrátil se k šachtě výtahu. Vyvlekl z kabiny otlučený akumulátor a dotáhl ho chodbou k telekomunikační přípojce. Když zapíchl kabel skafandru do zdířky, naplnil se nouzový kanál výkřiky a chaosem. Přeladil na vojenskou frekvenci a stiskl tlačítka identifikačního kódu. Jayův hlas se ozval skoro okamžitě.

„Brácho! Konečně. Vidím tvůj maják na monitoru, ale nehlásil ses.“

„Byl jsem ve výtahu. Sekce D dostala zásah přímo do atria. Dekomprese byla okamžitá. Musela tam zařvat spousta lidí.“

„Nouzová frekvence Dvojky uvádí asi dvě stovky. Sekce E taky cedí vzduch, museli ji zavřít. Mám další špatné zprávy, od Měsíce k nám letí asi padesát vorvaňů. Major Zanny má na Dvojce jen dvacet chlapů, to nestačí ani na obsazení palebných postů. Na céčku jsi jenom ty. Dokážeš se dostat k nějaké dělové věži?“

Podíval se na plán. „Jo. Nejsem moc daleko. Kolik jste tam nechali munice?“

Jayův hlas potemněl. „Jen deset harpun. Chlapi je schovali pod stropní panely. Major zavolal pro posily, evakuační lodě jsou na cestě. Do té doby se musíme udržet sami, brácho. Až ti dojde munice, nehraj si na hrdinu a vrať se. Do hodiny tě chci vidět v docích. Měj oči otevřené, venku bude tlačenice. Střílej jen na vorvaně. Ať to nedopadne, jako když jsem tě učil zacházet s brokovnicí a odnesla to tátova fordka.“

Anthony vytrhl kabel ze zdi a napřímil se. Fordka? ušklíbl se. Tady už na nějaké fordce nesejde. Tohle je daleko větší průser. Jenže tentokrát v tom byl nevinně. Necítil zadostiučinění ani strach. Dvacet vojáků proti padesátce vorvaňů nevypadalo jako rovný boj. Můj mozek neuvažuje racionálně, usoudil. Jinak bych nemohl kráčet ke střílně, dle hnal bych se opačným směrem. Do doků, ke Krávě a na Zemi, pod příkrov mraků…

„Do prdele!“ vykřikl. Uvědomil si, že mikrofon v helmě je stále zesílený na maximální hlasitost, protože dívka v chodbě si zakryla uši dlaněmi. Vyhrkly jí slzy. Skafandru u svých nohou se dosud nedotkla. Ztlumil zvuk.

„Víte, co máte dělat,“ řekl. „V dolních patrech máte lepší šanci na přežití. Tenhle koridor vede do doků v sektoru B,“ ukázal paží. Potom se k ní obrátil zády a rychlým krokem vyrazil za svým cílem. Akumulátor mu v úzkých chodbách překážel, ale zarputile ho táhl za sebou. Stanice byla závislá na záložních zdrojích, pár gigawattů se vždycky mohlo hodit.

Zkontroloval svou polohu vzhledem k mapě a zahnul do příčné chodby. Palebné stanoviště nalezl zapečetěné, ale s elektronickým zámkem si dokázal poradit. Rozdrtil ho pěstí. Vešel do stísněného prostoru řídicí kabiny a nastartoval automatiku. Obrazovky zaměřovačů se rozzářily. Spokojeně přikývl a zadal kód pro aktivaci ostré střelby. Panely mu promítly nejbližší okolí stanice. V dálce zahlédl vlnící se závoj vorvaně. Nyní mu scházelo už jen jedno. Munice.

Když vyšel do chodby, nalezl dívku ve skafandru pod schodištěm. Rozechvěle se na něho dívala skořepinou helmy a vypadala, že stěží zadržuje pláč.

„Říkal jsem vám, abyste se ukryla ve vnitřních palubách. Tam budete relativně v bezpečí.“

„Já se sama bojím. V chodbách nikdo není, všichni zmizeli.“

„Tohle jsou servisní prostory, kromě techniků sem lidé nemají přístup. Měla byste jít…“

Dívka se nepohnula.

Anthony pokrčil rameny a obrátil svou pozornost ke stropním panelům. Vypadaly jeden jako druhý. Tiše zaklel a zkusil je nadzdvihnout. Marně, držely jako přibité.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.

Zaskřípal zuby: „Chcete narukovat? To jste si nevybrala nejlepší chvíli.“ Zkusil zabušit na strop, ale všechny panely zněly stejně dutě.

„Tyhle tři šrouby mají poškrábané hlavičky,“ napověděla dívka.

Překvapeně na ni pohlédl. Ukázala nahoru. Nasadil si na rukavici nástavec šroubováku a panel odmontoval. Harpuny byly zavěšené na nosných pilířích. Chlapi vybrali úkryt důkladně. Postupně vytáhl z prostoru deset projektilů. Dívce se rozšířily oči a tiše polkla. Neřekla nic, ani když Anthony odnesl válce na druhý konec chodby a zasunul je do zásobníku výmetnic. Potom se vrátil k řídicímu stanovišti a s rukama na ovládání se snažil vybavit si Jayovo školení. Žádné automatické navádění, jen striktně optická zpětná vazba, uvědomil si. Vorvani útočí na radary… Vyzkoušel různé filtry a zvolil ten, který mu poskytl nejjasnější obraz. Situační obrazovka udávala, že v okolí Dvojky je několik indukcí, ale v zorném poli jeho palpostů nebyla vidět žádná.

„Co budeme dělat?“ zeptala se dívka. „Vy s nimi chcete bojovat?“

„Měla byste sestoupit na nákladovou palubu. Já musím bránit stanici před dalším útokem.“

Dívka na jeho návrh nereagovala. „Já jsem Mědi. Myslíte, že to někdo v atriu přežil?“

Anthony neodpověděl. Dokázal by vyhledat ty údaje na servisním kanálu, ale místo toho na ni nevraživě pohlédl. Ve sluchátkách uslyšel posmrkávání, které přešlo do tichého vzlykání. Zaťal zuby a snažil se přemoci vztek.

Zatraceně, pomyslel si. To mi ještě chybělo…

„Buďte zticha!“ vyštěkl po chvíli vnitřního boje. „Potřebuju sledovat hlášení o situaci! Jsme uprostřed bitvy, na oplakávání mrtvých bude čas později. Seznam obětí není kompletní, a jestli zůstanete na tomhle palpostů, tak na něj připište i svoje jméno. Nebo si snad myslíte, že vorvani nebudou opětovat palbu?“

Dívka zalapala po dechu a vyskočila na nohy. „Já mám prostě strach!“ vyhrkla. „Nejsem voják jako vy, chápete? Nemám výcvik, neumím zacházet se zbraněmi. Nikdy jsem nebyla v bitvě! Já se prostě sama bojím!“

Anthony postřehl, že se dívka chvěje po celém těle. Možná v atriu někoho měla, napadlo ho se zpožděním. Dřív, než stačil říct cokoliv, co by otupilo jeho příkrá slova, se Mědi rozběhla chodbou. Zvuk kroků na kovovém schodišti mu prozradil, že vzala zavděk jeho radou. Sestupovala k vnitřním palubám. To se mi povedlo, pomyslel si. Svěsil ramena a snažil se uvolnit knedlík v krku. Mědi… Docela hezké jméno.

Stavový řádek v helmě se plnil údaji o pohybech jednotek. Major Zanny měl k dispozici jen dvě družstva, ale nevzdával se. Anthony se podíval do průzoru a koutkem oka zaregistroval výstřel harpuny ze vzdáleného stanoviště. Stopa křížila oblohu v ostrém úhlu, dokud chemická náplň nevyhořela a plamének trysky nezanikl v kosmu. Kluci se snažili, ale cíl byl příliš daleko.

Sevřel se mu žaludek. Uvědomil si, že za poslední týden neměli s Jayem čas, aby poslali mámě vzkaz, že jsou v pořádku. V pořádku… ušklíbl se.

Jak vnímají svět vorvani? Vzhledem k podstatě jejich těl musí být jejich zrak odlišný od našeho. Na druhou stranu, i lidské oko pouze zaznamenává fotony, které mozek interpretuje do vizuálních podnětů. Vorvani jsou schopni přijímat záření všech částí elektromagnetického spektra, ale to neznamená, že vidí svět jinak než lidé.

Xenobiologie, svazek 290, strana 531, rok vydání 2107

V průzoru se objevila majestátní loď. Poziční trysky zpomalovaly dopředný pohyb korábu a dělové věže pokrývaly přilehlý prostor přehradnou palbou. Anthonymu poskočilo srdce v hrudi. Na záďových nástavbách svítil symbol federálních sborů. Tohle nebyla obyčejná fregata, to byl křižník! Zaťal ruce na madlech ovladačů. Pomoc dorazila! Naladil filtry kamer tak, aby rozptýlené sluneční paprsky nepřesvětlovaly monitor. Když se loď vyhoupla na videopanely v celé délce, postřehl, že v dálce v závěsu za ní blikají bílá světla. Chvíli se domníval, že jsou to další plavidla flotily, ale charakteristické mihotání způsobilo, že se mu stáhlo hrdlo. Tuhle záři dobře znal.

Vorvaňů musely být desítky. Teprve nyní postřehl zkřivené pláty na boku křižníku a rozšklebený otvor na zádi. Nechtěl věřit vlastním očím. Skutečně dokážou indukce uštědřit takové rány? Nejmocnějšímu plavidlu Federace?

Křižník upravil kurs a pokračoval v cestě kolem Dvojky směrem k Zemi. Rozbušilo se mu srdce, když pochopil… Nepřiletěli kvůli nám! Kapitán se chce ukrýt pod ochranu střel pozemních baterií!

Smečka vorvaňů zrychlila, jako by cítila, že jí kořist uniká. V jejím středu se zrodilo bílé torpédo. Palebná přehrada mu vylétla vstříc. Oblohu překřížilo snad tisíc projektilů, ale výron vorvani energie pronikl záplavou raket a zasáhl záď křižníku. Exploze vymrštila kovové střepiny do všech stran. Trosky zabubnovaly do povrchu Dvojky a části plátů zasáhly i těla dvou nejbližších pronásledovatelů. Indukce začaly ronit proudy energie I vorvani jsou zranitelní! ušklíbl se Anthony.

Prázdná místa ve formaci po zraněných tvorech rychle nahradili jejich druhové. Byl to právě ukázkový příklad skupinové koordinace, co zchladilo jeho radost. Čelo útočné vlny se rychle proměnilo a tvorové „zformovali“ části svých těl do dalších fotonových torpéd. Záblesky vyrazily k cíli rychlostí, která dávala obráncům jen mizivou šanci na účinnou obranu. Několik torpéd zničila přehradná palba, ale zbylá pronikla k lodi.

Anthony sevřel čelisti. Energetická pěst zasáhla velitelský můstek, nervové centrum křižníku. O okamžik později pohasly hlavní trysky. Pohonná sekce lodi byla zničená, jen boční reaktivní motory plivaly oheň v nekoordinované sekvenci. Tlak plynů pomalu odsouval ochromenou masu kovu stranou.

Trup křižníku se zřetelně přibližoval k rotujícímu prstenci Dvojky.

Do prdele, pomyslel si. Příliš blízko!

Srážka dvou kosmických těles se odehrávala s podivnou grácií. Chvíli to vypadalo, že křižník prorazí vnější prstenec stanice, ale díky rotaci kolem podélné osy ho těsně minul. Anthony si oddechl, jenže příliš brzo. Nejvyšší část nástavby křižníku dokončila rotaci. Její masa vykrojila v těle Dvojky obrovský otvor ve tvaru nakousnuté koblihy. Vrak to nezastavilo, pouze zpomalilo jeho neodvratný pád k Zemi.

Skřípění stanice rvalo Anthonymu uši. Odcházelo a vracelo se v záchvěvech sčítajících se rezonancí. Monitory se mu třásly před očima a křeslo se zmítalo v úchytech. Trvalo dlouhé dvě minuty, než prstenec Dvojky dokázal šok absorbovat. Díky všem konstruktérům, pomyslel si. Odvedli dobrou práci. Značná část sekce A se v plánu rozsvítila rudou barvou, ale stanice se udržela pohromadě.

Opravdu ještě žiju?, užasl Anthony.

Smečka vorvaňů se zavlnila zklamáním. Poznali, že jim jistá kořist unikla do atmosféry planety. Anthony sledoval, jak z vraku vytryskly proudy ionizovaných plynů. Bez motorů nedokázala loď zpomalit. Těžko říct, co je horší, pomyslel si. Vorvani, nebo pád do atmosféry? Přinutil se odtrhnout oči od zániku křižníku. Měl před sebou důležitější problém. Chování vorvaňů naplnilo jeho nejhorší očekávání. Zachvěl se. Už věděl, co se musí stát. Jedna kořist jim unikla, a tak smečka obrátila pozornost k novému cíli.

Nejbližší indukce nyní byly v dostřelu. Pohybovaly se tak blízko stanice, že mohl ocenit jejich velikost. Překryl je mířidly, byl to jistý zásah, ale jeho prst odmítal stisknout spoušť. Neodvážil se vystřelit, ani když dva tvorové začali ohmatávat otvor v plášti stanice. Znovu ohnul ukazovák…, a znovu si to rozmyslel.

Ze sektoru F vylétl paprsek. Jeden z chlapů měl větší odvahu než on. Rána byla přesná. Pronikla centrálním orgánem tvora a svedla jeho energii ionizovanou stopou výparů harpuny do akumulátorů stanice. Imploze na obloze na okamžik vygumovala hvězdy a její grandiózní záblesk vyfotografoval přivrácenou polokouli Země. Tvor přestal existovat ve zlomku vteřiny, jenže trest přišel okamžitě. Sprška torpéd zasáhla stanici v místě, odkud vyšla rána.

To nemohl stihnout, uvědomil si Anthony. Zničili celou sekci.

Madla harpuny mu zvlhla v dlaních. Tři vorvani byli v dostřelu, ale stisknout spoušť nedokázal. Kurva! V náhlém popudu si rozepnul bezpečnostní pásy, vyskočil z křesla a vyběhl na chodbu. Akumulátor ležel na místě, kde ho nechal. Rozhlédl se kolem. Nouzový katapult spatřil v postranní chodbě jen několik kroků daleko. Udýchaně k němu dovlekl náklad a odtrhl bezpečnostní plombu. Kontrolky se rozsvítily zeleně, aparatura byla stále pod proudem.

S trochou štěstí…

Nehodlal ztrácet čas přemýšlením, jak vyřešit uchycení. Jednoduše hodil blok na pneumatickou plošinu a připevnil ho bodovými sváry elektrod v rukavicích exoskeletu. Dřív než stačily sváry vychladnout, přirazil kryt katapultu a otevřel ventil.

„Ssss…“

Doběhl zpět na stanoviště právě včas, když hydraulika dosáhla maximálního tlaku.

„Beng!“ ozvalo se a on zahlédl zmenšující se tečku barelu. Snažil se udržet záblesky lesklého sudu v kříži optických mířidel. Hlavně žádný radar, kmitlo mu hlavou. Se štěstím dokázal uzamknout akumulátor do mířidel a nechal navádění na počítači. Na pozadí mléčně zbarvených těl vorvaňů vypadal barel jako tmavé smítko.

Teď! Je nejvhodnější chvíle!

Odjistil infračervený laser spřažený s harpunou. Měl slušný výkon, doufal, že to bude stačit. Plášť barelu v dálce pomalu měnil barvu z černé do hnědé, a pak rudé jako kapka rozžhaveného kovu. Teprve nyní vorvani zpozorovali objekt v jejich řadách a zavlnili se aktivitou.

„Tak dělej,“ procedil skrz zuby.

Modrá květina se rozvila přes celou oblohu sektoru. Konečně! Okvětní lístky rašily do všech stran, zatímco chladly. Oblak nanočásteček zničeného barelu putoval k vorvani letce a cestou ztrácel barvu. Trvalo to zlomek vteřiny, potom mlžný závoj vorvaňů zasáhla neviditelná pěst. Střed skupiny přestal existovat, dezintegroval v rudém výronu. V panice se několik tvorů pokusilo vyhnout zkáze a srazili se navzájem. Ohňostroj zvýšil intenzitu.

„Tak se na vás musí,“ udeřil Anthony pěstí do pultu. Obloha vzplála bílým světlem a indukce se proměnily v nicotu. Než jeho výkřik dozněl, uvědomil si slabinu svého plánu. Paprsek laseru! Vorvani vnímají i v infračerveném spektru! Střemhlav se vrhl do chodby a ve střílně po něm zbylo rotující křeslo…

Fotonové torpédo udeřilo v okamžiku, kdy Anthony skočil za ohyb chodby. Celá sekce za jeho zády se zhroutila a vakuum ji vysálo do prostoru. Hydraulickou paží exoskeletonu hmátl do prostoru před sebe a zachytil se žebroví u stropu. Dunění hermetických přepážek ořezávalo úniky vzduchu. Deset metrů od něho poslední z nich izolovala chodbu. Poryv vzduchu ho zasáhl takovou silou, že se ocelová příčka zkroutila v jeho sevření a Anthony dopadl na podlahu. Zašilhal směrem ke schodišti. Pokud poklesne tlak i v této sekci, hermetické brány mu zablokují únikovou cestu! Zavřel oči a přinutil se vzepřít na pažích. Přepážky však zůstaly otevřené a tlak kolem něj se stabilizoval. Oddechl si. Přišel o dělovou věž, ale byl stále naživu!

Na displeji helmy si vyvolal schéma okolních pater. Spodní podlaží byla stále zelená. Pořád měl šanci uniknout nouzovými uzávěry a sestoupit o podlaží níž. Stanice vibrovala pod zásahy fotonových torpéd. Má jít, i když jeho deset včelek stále leželo v silech? Mělo smysl bojovat? Další zásah do trupu Dvojky mu prozradil, že ano. Musel indukce zadržet alespoň do doby, než posádka opustí stanici.

Jenže jak? Sotva vystřelím první harpunu, je po mně.

„Zatraceně!“ zaklel. Jeho prsty se rozběhly po klávesnicích. Je řízení ještě funkční? Nějakým zázrakem se mu podařilo systém aktivovat a spřažená kontrola dělových věží naskočila. Bombardování ještě nedokázalo Dvojku zcela ochromit. Jako každé vesmírné plavidlo měla i ona zdvojené sítě životních funkcí.

Chodba se mu zachvěla pod nohama. Další sekce bojovaly, ale vzdálených výbuchů si přestal všímat. Řešení úkolu ho zcela pohltilo. Trvalo mu pět minut, než dokázal nabít deset válců do deseti dělových věží. V helmě vyběhlo hlášení, že sektor B přešel na nouzový režim, ale téměř to nevnímal. S volbou cílů si nelámal hlavu. Vorvaňů kroužilo v jeho úseku nejméně dvacet. Drželi se v těsné formaci a sporadicky ostřelovali stanici torpédy. Zdálo se, že černý otvor v prstenci sekce A stále přitahuje jejich pozornost. Jeden z tvorů k němu přirazil a očichával ústí kovové jeskyně.

Co tam k čertu dělá? Přemýšlel, jestli ho má zahrnout do seznamu cílů, ale pak to zavrhl. Musím jim způsobit co největší ztráty. Úder musí jít tam, kde je jich nejvíc. Chvěly se mu prsty, když dokončoval programování harpun. Rakety byly konstruované pro samonaváděcí režim, ale dokázaly přijmout i pokyny operátora.

„Teď nebo nikdy,“ vydechl.

Panely chodby se zachvěly. Proti černé obloze připomínaly střely bílá břicha ryb. Putovaly pomalu, ale jejich dráha se synchronně měnila, jako když se hejno sardinek snaží zmást predátory. Harpuny zamířily do výseče oblohy, daleko od hlavní koncentrace indukcí. Několik vorvaňů se jim vyhnulo, ale nejevili snahu je zastavit.

Správně, jsou to jen neškodné kusy kovu…

Rakety zrychlovaly vstříc prázdnotě. Nyní překonaly většinu vzdálenosti, která je dělila od hlavní skupiny vorvaňů. Věděl, že musí opustit střílnu, ale nedokázal odtrhnout zrak od obrazovky. Bílé tečky projektilů prolétly neškodně kolem indukcí a pokračovaly dál. Teprve daleko v kosmu změnily směr a s maximálním zrychlením zamířily zpět. Podle vložených instrukcí si každá střela vybrala jediný cíl. Čekal další dvě vteřiny, aby spatřil výsledek útoku. Dva vorvani se v posledním okamžiku vyhnuli, ale ostatní byli zasaženi. Neměl čas sčítat úspěchy. Skokem se přenesl ke schodišti a po zábradlí sjel několik pater dolů. Výbuch jím smýkl stranou. Exoskeleton prorazil skořepinu stěny, prolétl jí a Anthony se octl v další chodbě. Vyskočil a pádil jako o život.

„Bum!“ zaduněla za ním dvojice těsnících přepážek. Koridor vpředu zůstával dosud otevřený. Proběhl úzkou servisní chodbou a skočil do průlezu spodního podlaží. Skafandr signalizoval přítomnost vnějšího tlaku vzduchu. Teprve nyní si dovolil se zastavit. Dokázal to!

Opřel se o stěnu, aby ulevil chvějícím se kolenům. Poryvy větru utichly, tlak atmosféry v chodbě se stabilizoval. Kolena povolila a on se zády opřený o stěnu sesul k zemi. Snažil se popadnout dech. Pohlédl na své dlaně, ale kupodivu se chvěly jen nepatrně. Odhadoval, že ho od nákladové paluby dělí asi kilometr. Dal Jayovi za pravdu, byl nejvyšší čas odtud zmizet. Už nebyl důvod hrát si na hrdinu.

Během posledních dní prošel s nákladem munice Dvojkou křížem krážem. Měl pocit, že se na stanici dokáže orientovat i poslepu. Nyní v hromadách zkrouceného kovu znejistěl. Celé sekce paluby byly zavalené troskami, musel obcházet bariéry křivolakými koridory. Orientace byla prakticky nemožná.

Zatraceně! Myslel si, že touhle dobou už bude v docích. Zkontroloval tenčící se zásoby vzduchu ve skafandru, ale odolal pokušení otevřít helmu. Rozhlédl se. Odsunul zřícené stropní panely a našel komunikační uzel. Když se napojil kabelem, kontrolka komunikátoru zablikala.

„Jayi!“ zavolal.

Odezva přišla po třech vteřinách.

„Vojíne Tarney, tady je major Zanny. Ani nevíte, jak rád vás slyším. Jaká je vaše situace?“

„Já…,“ zadrhl Anthony překvapeně, „…spotřeboval jsem všechnu munici. Zničil jsem několik indukcí. Nad sekcí C jsem spatřil křižník, ale dostali ho! Trosky lodi prorazily vnější plášť stanice, pane!“

„Mám o tom zprávy, vojíne. Sledoval jsem bitvu z pohledu posledních aktivních družic. Vedl jste si výborně. Podle mých informací je většina dělových věží stanice nefunkčních. Bez střeliva se naše obrana zhroutila. Vraťte se do doků, dal jsem posádce rozkaz k opuštění stanice. Nakládáme do šalup poslední jednotky, federální fregaty budou jistit náš ústup.“

„A co civilisté, pane?“

„Evakuovali jsme všechny, koho jsme našli. Dvě lodi úspěšně pronikly blokádou. Poslední skupiny soustřeďujeme v docích. Připojte se ke kterékoliv z nich.“

„Ano, pane. Mohu prosím hovořit s Jayem? Myslím se seržantem Tarneym,“ opravil se rychle.

„Seržant Tarney řídí palbu v sekci A. Ztratil jsem s ním kontakt.“

„Ale… do sekce A vrazil…“

„Je mi líto, vojíne,“ řekl major dutě. „Stanice dostává zásahy ze všech stran. Na schématu vidím, že máte stále otevřenou cestu přes sektor C a D. Ještě to můžete stihnout. Pokud bombardování poruší integritu prstence, odstředivé síly stanici roztrhají. Automatické systémy se pokoušejí zpomalit rotaci, ale vorvani ostřelují trysky. Opakuji, zamiřte do doků. Rozumíte?“

„Ano, pane,“ odpověděl Anthony mechanicky. „Vrátit se do doků k evakuaci. Rozumím.“

Příběhy nerovných bojů rezonují v historii lidstva neobyčejnou silou. Připomeňme si bitvu u Thermopyl, 480př. n. L, Alamo, 1836, a obranu Druhé orbitální stanice roku 2105.

Historie vojenství, dvacáté vydání, 2240

Snažil se v hlavních koridorech postupovat co nejrychleji, ale občas se musel zastavit. Málokdo z obyvatel habitatu měl dost duchapřítomnosti, aby si oblékl skafandr. Když pátral ve zdeformovaných tvářích mrtvol v hluchém tichu vakua, naplňovala ho úzkost. Snažil se nevnímat prázdné důlky po vyhřezlých očích, hledal pouze federální skafandr s posilovači.

Hermetické uzávěry mu komplikovaly postup. Pokud bylo na obou stranách přepážek vakuum, daly se otevřít, jenže elektronické systémy byly většinou zkratované a s některými hermetickými pláty si nedokázal poradit ani hrubou silou. Musel je obejít jiným podlažím.

Že se blíží k sektoru A, poznal podle toho, že paluba byla zjizvená po zásazích. Na jednom místě zanechalo fotonové torpédo díru napříč třemi patry. Anthony zaklonil hlavu a spatřil čerň vesmíru. Někde mezi patry unikala voda a vyplnila prostor zmrzlými krystaly. Odhalené kabely se houpaly v prostoru a při náhodných dotecích chrlily proudy jisker.

Několikrát se pokusil napojit na informační systém. Obával se majorovy reakce, ale potřeboval informace. Systém však byl němý, nezachytil žádnou komunikaci. Proskenoval civilní pásma, ale se stejným výsledkem. Kanály plnil jen statický šum. Jak dlouho dokážou vydržet akumulátory?, napadlo ho. Stanice postupně kolabovala. Nouzové osvětlení bylo sporé, ale byl vděčný i za to. Tma by mu ještě víc zkomplikovala pátrání. Zdroje energie ve skafandru měly svůj limit, nemohl plýtvat elektřinou na světlomety.

Pokračoval přítmím delší dobu, když náhle spatřil na stropním panelu odlesk karmínové záře. Zastavil se. Nouzové majáky blikaly charakteristickou frekvencí a jejich barva byla rudá, nikoliv karmínová. Rozbušilo se mu srdce. Tenhle odstín mu byl povědomý.

Odlesk na stěnách mu prozradil, že zdroj světla se pohybuje. Radiopřijímač v helmě se ozval neznámou frekvencí. Znělo to jako hučení porouchané výbojky. Anthony pomalu ustoupil do příčné chodby. Možná to byla jen jeho obrazotvornost nebo nervy pocuchané událostmi posledního týdne, ale dovolil instinktům převzít vládu nad svým tělem. Zůstal v úkrytu za zprohýbaným panelem a neodvažoval se pohnout.

Záře v chodbě postupně zesilovala. Nyní přemohla i světlo nouzových iluminátorů. Přeladil na nouzový kanál, ale nepromluvil. Zdroj světla se vzpíral racionálnímu vysvětlení. Bojoval mezi touhou ukrýt se hlouběji do nitra příčné chodby a pokušením vyhlédnout do hlavního koridoru.

Hučení ve sluchátkách bylo nyní zcela zřetelné. Ať už byl původ záře jakýkoliv, její intenzita se měnila společně s elektromagnetickou frekvencí v reproduktorech helmy. Anthony polkl a naklonil se.

Konečně spatřil zdroj světla.

Chodbou plula karmínová koule. Mohla mít asi metr v průměru a pohybovala se způsobem, který mohl nazvat… obezřetným. Anthony viděl, že se objekt drží z dosahu stěn a vyhýbá se drátům visícím od stropu. Koule pomalu pulsovala ve vakuu, překřížila hlavní koridor a pokračovala v cestě do příčné chodby.

Anthony nezpůsobil sebemenší hluk – přesto se koule náhle zastavila. Pozoroval ji v odrazu lesklých panelů koridoru. Intenzita záře zakolísala a objekt změnil směr. Vydal se přímo k němu.

Naléhavě si uvědomil, že má prázdné ruce. I kdyby byl ozbrojený, netušil, jaká zbraň by ho dokázala ochránit proti tomuto… kulovému blesku. Jedno však věděl určitě. Koule nebyla lidský výtvor. Příliš se podobala protivníkům, které znal.

Ustoupil dozadu a vyhnul se sršícím drátům. Jeden stropní panel byl porušený a napůl odchlípnutý. Vztyčil paži a zapáčil. Serva exoskeletonu znásobila jeho sílu a panel praskl. Stíny běžící po povrchu koridoru zrychlily. Spatřil, že koule zabrzdila na křižovatce a štít jeho helmy zalila karmínová záře.

Kulový blesk nalezl jeho úkryt.

Přestože koule svítila jednolitou barvou, mohl by přísahat, že se k němu otočila čelem. Chvíli visela ve vakuu na rozcestí, a potom se vydala do příčné chodby. Dělilo je pouhých deset metrů. Jediné, co mezi nimi stálo, byl chatrný štít aluminiového panelu.

Ustoupil o další krok, kouli to však povzbudilo k aktivitě. Zprůsvitněla, jako by cítila, že cíl má na dosah. Pět metrů. Tři metry… Hučení ve sluchátkách Anthonyho skoro ohlušovalo. Téměř fyzicky cítil obrovský potenciál skrytý pod karmínovou slupkou objektu. Tušil, že by této indukci nedokázal uniknout, ani kdyby se rozběhl chodbou s plným výkonem posilovačů. V zoufalství vrhl aluminiový panel vstříc kouli jako tomahawk. Měla rychlou reakci. Ve zlomku vteřiny zmenšila objem a uhnula ke stěně. Unikla okrajům rotujícího kovu a okamžitě vystřelila vpřed. Anthony nečekal a pudově se vrhl stranou. Klouby posilovačů prorazily obložení stěny a koule ho o vlásek minula. Pokračovala v letu ještě několik metrů, než zjistila, že minula cíl.

Z bezprostřední blízkosti dokázal rozeznat siločáry energie uvnitř útvaru. Zarotovaly, když se kulový blesk zastavil. Snažil se vysvobodit ze sevření aluminiových trosek, ale nešlo to. Sledoval, jak se uzel energie blíží. Zapřel se nohama o podlahu a silou exoskeletonu přemohl odpor materiálu. Stěna se zdeformovala a ze stropu se uvolnil aluminiový panel. Zpoza žebroví se rozvinul svazek kabelů. Jako uvolněné kyvadlo se zhoupl od stropu k podlaze a v dolní úvrati zasáhl stěnu koule. Fialový výboj Anthonyho oslnil. Kabel se ve zlomku vteřiny proměnil ve spršku kovu a povrch koule se zvrásnil. Z rozšklebené jizvy se vyřinula uvězněná energie. Rozpáraná koule se zhroutila na poloviční rozměr a její stěny se propadly, jako když splaskne plážový balon. Její plášť pokryla temně rudá mapa fraktálních obrazců. Indukce ztratila směr. Zavadila o stěnu a výboj rozčísl panely v délce několika metrů.

Záblesk připravil kouli o poslední zbytky energie. Prázdná slupka se několik okamžiků chvěla ve vakuu, jako by zápasila o život. Potom zasršela statickými výboji a zanikla.

Imploze nevytvořila tlakovou vlnu, ale Anthony přesto couvl. Hrany rozšklebené jizvy ve stěně v místě kontaktu postupně chladly. Žlutá barva taveniny přecházela do rudé a hnědé a nakonec převážil chladný lesk kovu. Anthony otřeseně prověřil těsnost skafandru. Funkce podpory života pracovaly bezchybně, ale stejně cítil slabost. Nedokázal ovládnout třes nohou. Uvědomil si, že zvracet uvnitř helmy by bylo to nejhorší, co by mohl udělat. Přinutil se naplnit plíce vzduchem. Nebyla chvíle na kolaps, zbývalo mu málo času. Uvědomil si, že je možná první, kdo podobnou indukci viděl a přežil to. Rozvědku bude jeho hlášení zajímat.

Sklonil se k jizvě na stěně. Šrám v kovových plátech byl dokonale hladký, spíš než jako řez autogenem to vypadalo, že koule kov prostě odpařila. Pozoroval vrstvičku čistého aluminia pod svýma nohama. Zdálo se mu, že k němu ze stěny stále sálá červený odstín horkosti. Chladnutí hliníkových panelů už muselo dávno skončit!

Stiskl čelisti. Stín ho měl varovat. Měl karmínové obrysy!

Obrátil se k rozcestí chodeb. Uprostřed hlavního koridoru visela další koule. Věděl, že to musí být jiná než ta, která zanechala šrám ve stěně. Vypadala mnohem mohutněji a siločáry na jejím povrchu byly odlišné. Indukce zářila sytějším odstínem přecházejícím až do fialové.

Má víc energie, pomyslel si.

Rozhlédl se kolem sebe. Pátral pohledem po kabelu, kusu kovu, požární hadici, po čemkoliv… Jenže v dosahu nebylo nic. Koule vybrala zatáčku a dala se plavně do pohybu. Zprvu se posouvala zvolna, jako by si nebyla jistá, kde leží její cíl. Anthony se nadechl. Jak daleko by dokázal doběhnout? Možná k prvnímu nároží, ale pochyboval o tom. Pohyb vyzradí kouli jeho polohu.

Průzor skafandru se zamžil. Vnitřní klimatizace nedokázala bojovat s potem, který se mu řinul ze všech pórů těla. Na okamžik ho přemohl strach a ochromený mozek nebyl schopen nalézt žádné řešení. Co třeba vyrvat aluminiový panel, napadlo ho, ale nedokázal se pohnout.

Fialová koule se stále blížila koridorem. Anthony sevřel dlaně do pěstí. Koule byla od něho vzdálená sotva dvacet kroků. Přikrčil se k útěku, když koule zpomalila. Centimetr po centimetru se posouvala zúženým hrdlem spojovacího uzlu. Anthony věděl proč. Viděl, co s indukcí udělá kontakt se stěnou. Tohle byla jeho šance! V okamžiku, kdy se rozhodl vyrazit, karmínová záře dopadla na hromadu trosek v chodbě. Za ní se rýsovala silueta. Stála jako socha a nepohnula se, přestože se jí koule téměř dotkla. Když na bílý skafandr dopadlo šarlatové světlo, Anthony ji poznal.

Hydraulika spustila hermetickou stěnu s předpisovou prudkostí, která měla zabránit úniku vzduchu. Ocelový plát proťal kouli přesně v polovině. Siločáry se zkroutily. Pokusily se spojit a uzavřít energii zpět do kulového tvaru, ale fotony vyhřezly do prostoru jako shluk vysokoenergetické plazmy. Energie se odrazila od kovové paluby a spotřebovala se v neškodném záblesku.

Mědi dosud stála jako socha s dlaní na tlačítku ovladače bariéry. Dívčiny oči byly plné hrůzy. Její rty se pohnuly, ale v reproduktorech helmy zaslechl jen slabý dech. Dívka zavrávorala.

„… nemůžu dýchat.“

Spatřil, že rty má promodralé. Stav nouze probral Anthonyho z ochrnutí. Dva roky praxe s Jayem na orbitě mu v podobných případech poskytly bohaté zkušenosti. Otočil dívku k sobě a zkontroloval indikátory zásobníků vzduchu. Ručička byla v červeném poli. Rozhlédl se a přiskočil k nouzovému boxu na nároží. Napodruhé měl úspěch, tlakové nádoby byly na svém místě.

„Vydržte, bude to trvat jen okamžik!“

Zatrnulo mu. Jestli pojistné ventily selžou, ztratí její skafandr poslední zbytky vzduchu. Odmítl si připustit, co by následovalo. Odpojil trubice prázdných kanystrů a na jejich místo připevnil nové zásobníky. Indikátor skočil do zelené výseče.

Dívka se několikrát prudce nadechla a vyloudila na promodralých rtech úsměv: „Díky, už je to lepší.“

„Ne, já musím poděkovat vám. To s tím hermetickým uzávěrem jste to provedla ohromně. Zachránila jste mi život.“ Anthony se zarazil. „Co tu vlastně děláte? Měla jste dávno být na nákladové palubě.“

Řekl to přísněji, než měl v plánu. Dívce se rozechvěla brada.

„Jenže já jsem cestou zabloudila. Přiletěla jsem na stanici teprve dnes a vůbec se tu nevyznám.“

Mědi se podlomila kolena a napůl se zhroutila na podlahu chodby. Stále sledovala Anthonyho pohledem se směsí strachu a zoufalé naděje. Usedl vedle ní, zády opřený o hermetickou bariéru a s tváří přivrácenou k ústí koridoru.

„Měli jsme zatracené štěstí, že automatika uzávěru fungovala,“ řekl vlídněji. „Na to, že jste tu nová, jste si poradila s hermetickými dveřmi skvěle. Ta věc by mě spálila na prach.“

Mědi učinila pokus utřít si hřbetem dlaně nos, rukavice však narazila na skořepinu přilby. „Už jsem takhle překrojila tři. Je jich tu hodně. Ty červené jen pasivně putují chodbami a hledají kořist. Ty bílé jsou horší. Dokážou změnit tvar a jsou… inteligentní. Řekl mi to jeden voják. Naučil mě, jak je ničit uzávěry.“

Anthony vymrštil ruku k dívce.

„Au!“ vykřikla bolestí a on si uvědomil, že jí tiskne ramena silou hydraulických rukavic.

„Říkala jste voják? Jaký voják!“

„Měl na sobě stejný skafandr jako vy. Vlastně vám byl dost podobný, jen vyšší. Potkala jsem ho, když jsem bloudila v chodbách. Ukázal mi cestu, ale nechtěl se se mnou vrátit. Říkal, že musí jít do sektoru A, bojovat s vorvani…,“ Mědi stekla po tváři slza. „Jenže pak unikly poslední zbytky atmosféry a koulí bylo v chodbách čím dál víc. Odněkud přicházejí a dokážou mě v chodbách vycítit. Pronásledují mě, kamkoliv se hnu. Nakonec mě zatlačily až sem, na konec koridoru. Nemohla jsem se přes ně dostat zpátky,“ vzlykla.

„Mědi,“ povolil sevření. „Mědi,“ zopakoval tišším tónem, ale naléhavě. „Kde jste potkala toho vojáka?“

„Kousek odtud. Ukázal mi cestu do sekce C k nákladovým dokům. Slíbil mi, že budu v bezpečí. Pak zamířil opačným směrem.“

Anthonymu se rozbušilo srdce. Měl nutkání se rozběhnout chodbou, ale potom se vzpamatoval.

Dívka viděla, co se mu honí hlavou, a visela na něm zoufalým pohledem. Ne, nemohl ji nechat samotnou. Navíc se mu v boji s kulovými blesky mohla hodit. Ve dvou budou mít větší šanci projít.

„Mědi, říkala jste, že vás koule pronásledují? Mě také dokázaly vycítit. Možná detekují elektromagnetické záření nebo magnetické pole. Cokoliv se pohybuje, považují za svůj cíl. S tím dokážu něco dělat. Jste ochotná se mnou jít do sektoru A? Ten voják, kterého jste potkala, je můj bratr.“

Dvacátého května 2105 se obloha Země rozsvítila meteorickým rojem. Horní vrstvy atmosféry proťaly mnohačetné dráhy spalin. Obyvatelé habitatů unikali v lehkých skafandrech k Zemi jediným způsobem, který jim zbýval.

Zevrubná historie války s vorvani, 2225

Rudá koule se rozvážně přesouvala koridorem. Udržovala stejný odstup od stěn, paluby i stropních desek. Když proplouvala kolem nich. Anthony spatřil, že Mědi zavřela oči. Okraj energetické bubliny byl od nich vzdálený sotva půl metru, ale deaktivované majáky skafandrů neprozradily jejich polohu. Tohle byla už třetí koule, kterou cestou do sekce A potkali. Jeho trik s vypnutým majákem fungoval, ale Mědi se ho přesto držela jako klíště. Odmítala ho opustit a vrátit se do sektoru C, ani když jí to opakovaně navrhoval.

Koule pokračovala v patrolování koridorů a za několik okamžiků zmizela za ohybem chodby. Anthony čekal ještě minutu, aby se ujistil, že se nevrátí. Když karmínová záře zanikla v šeru, přitiskl štít k dívčině kulaté helmě.

„Už je to jen pár kroků,“ zavolal. „Tohle je konec sekce B“

Chvění plastiku přeneslo zvuk dovnitř její přilby a ona přikývla. Přistoupil k ovladači hermetické přepážky a navolil kód. Serva zabrala, ale ocelový blok se nadzdvihl jen o dva centimetry. Spatřil varovné blikání kontrolky. Teprve nyní postřehl, že přepážka je zkroucená v čepech. Dveře byly vzpříčené. Zkusil nouzový kód znovu, ale marně. Kontrolka znovu zapulzovala červenou barvou.

„Sakra!“ zaklel a udeřil do pancéřových dveří. Razance úderu ho odsunula kus stranou. Gravitace za poslední půl hodiny znatelně zeslábla. „Tudy se nedostaneme!“

Kdesi nad jejich hlavami zasáhlo stanici další fotonové torpédo. Paluba se zachvěla. Anthony spatří v hranatém průzoru hermetických dveří, že se sousední sekce prstence pohybuje v jiném rytmu. Obě části stanice se při otřesech pohybovaly nezávisle na sobě. Oddalovaly se a zase se přibližovaly.

Dvojka je rozklížené! Začíná se rozpadat! Následky kolapsu si nechtěl připustit. S trochou štěstí by skončili ve volném vesmíru, v opačném případě by společně s troskami stanice shořeli v zemské atmosféře. Teprve nyní pochopil, že zablokované dveře nejsou jeho největší problém. I kdyby je obešli jiným patrem, sekce B a A už nebyly spojené. Hermetické uzávěry byly permanentně zablokované.

Udeřil do stěny tak silně, že zprohýbal několik panelů. „Do prdele!“ Frustrovaně demoloval obložení, dokud ho dívka neuchopila za rameno. Udýchaně se obrátil, ale žádná koule nebyla v dohledu. Místo toho mu Mědi ukazovala k průzoru.

Přistoupil k průhlednému metaloplastu a nahlédl do sousední sekce. Mědi měla pravdu! V dálce se něco pohybovalo. Hranaté světlo čelního světlometu. Rozechvělými prsty zapnul vlastní reflektor a vyslal sérii diodových záblesků. Světlo v dálce se odmlčelo. Potom mu odpověděla stejná sekvence. Když se záře začala přibližovat, měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Tohle byl skafandr federálních sborů! Tak přece! V nízké gravitaci se k němu táhlými kroky přibližovala známá postava.

„Brácho,“ odečetl Jayovi ze rtů. Reproduktory v přilbě zůstaly němé.

Anthony pozvedl k průzoru konec spojovacího kabelu, ale Jay zakroutil hlavou. Celá sekce je odříznutá… signalizoval zpátky prstovou abecedou. Kabely jsou v hajzlu, struktura drží pohromadě jen na pár úchytech.

Můžeš se odtud dostat? zeptal se Anthony.

Hermetické bariéry jsou přivařené. Jsou tu koule. Dlouho nevydržím.

Anthony zaťal pěsti. Díry v plášti, signalizoval. Dostaneš se do vesmíru? Nastartuju Krávu a přiletím pro tebe.

Jay ho několik okamžiků pozoroval a potom zavrtěl hlavou. Neblázni. Venku jsou vorvani. Vem Krávu a padej pod ochranu zemské atmosféry. Můžeš to dokázat. Promiň, brácho, nechtěl jsem tě zatáhnout do takového srabu…

Anthony udeřil do průzoru. Žádné kecy, seržante! V těžkém skafandru vydržíš i v otevřeném vesmíru. Najdeš cestu k vnějšímu plášti stanice. Je tam díra jako vrata. Za hodinu na tebe čekám venku! To je rozkaz! Obrátil se zády k průzoru, popadl Mědi za ruku a silou posilovačů ji v nízké gravitaci táhl za sebou jako balonek.

Jay zavrtěl hlavou. Dvě postavy se rychle vzdalovaly šerem chodby. Než mu zmizely ze zorného pole, zvedl k průzoru dlaň na rozloučenou. Bacha na bílé koule, poslal za nimi myšlenku. Potom se ztratily i poslední odlesky světla a v chodbě se rozhostila tma. Přesto nemohl odvrátit pohled. Bojoval s koulemi dlouhé hodiny a jeho situace začínala být zoufalá. Byl vyčerpaný a zásoby vzduchu v nádržích skafandru nevyhnutelně klesaly. Už nedoufal, že spatří známou tvář. I teď se zdráhal připustit, že má naději. Přesto mu v očích přeskočila jiskra.

Popis chování bílých koulí naznačuje, že mají větší autonomii než torpéda nebo pasívní odštěpky vorvani energie. Jejich podstata však zůstává dodnes neznámá.

Zevrubná historie války s vorvani, 2225

Cesta k nákladní palubě byla rychlejší, než Anthony doufal. Tři rudé koule minuli bez problémů, prozradila je jejich karmínová záře. Pohled na chvění siločar v bezprostřední blízkosti byl hrůzostrašný zážitek, ale ze setkání v chodbách se stávala rutina. Koule byly jen stroje.

Mědi byla smrtelně unavená. Několikrát krátce odpočívali, ale dovolil jí pouze minutový oddech. V těch chvílích přemýšlel, jestli má Kráva šanci. S palivem nebude problém, ale manévrovat kolem nestabilní sekce bude riskantní. Přemýšlel o variantách tlačných a orientačních trysek, do myšlenek se mu však stále promítala vzpomínka na Jayovy oči. Otřásl se.

Znovu se vydali na pochod. Minuli křižovatku a pokračovali dlouhým koridorem. Tohle místo si pamatoval, jenže nyní byla chodba ohořelá a automatická protipožární ochrana navrstvila na podlahu zmrzlou pěnu a led. Obrátil se k Mědi a ukázal značení na stěně. Přikývla. Sekce C už byla blízko. Modrá linka na stěně směřovala do doků. Otevřela ústa, aby mu něco řekla, ale blízká exploze rozechvěla palubu. Krusta ledu popraskala. V lesklých plochách se odrazilo bílé světlo. Mědi strnula s pootevřenými rty.

Anthony pomalu zvedl pohled vzhůru. Z průrvy mezi panely proudil tenký pramen energie. Ve volném prostoru paluby se siločáry rozepjaty a proud nabyl tvaru koule. Bílé koule. Visela v prostoru a její výběžky aktivně ohmatávaly okolní prostor.

Anthony i Mědi stáli bez hnutí. Bylo to bláhové, ale snažili se dýchat co možná nejtišeji. Tahle koule nepůsobila jako mechanický automat, byla jiná než její červené sestry. Průzkumník zaregistroval poblíž zdroj zbytkového tepla a ve vteřině se proměnil. Anthony zaznamenal změnu frekvence ve sluchátkách. Hučení koule znělo o poznání hrozivěji. Výrůstky se stáhly do hlavního těla a vibrující oblak energie vyrazil směrem k Mědi.

Její oblek neizoluje tak dobře jako vojenská verze skafandru, pomyslel si. Vyzařuje infračervené záření.

Dívka stála bez hnutí a pozorovala objekt s uhranutýma očima. Neučinila pokus uniknout. Byla příliš unavená a odevzdaná. V její tváři zahlédl podobný výraz jako v Jayových očích.

Skočil a doufal, že pneumatické pumpy stále fungují. Bílá koule zachytila pohyb a změnila směr, ale Anthony byl rychlejší. Zvedl hlavici požární hadice a otočil pákou uzávěru. Koule změnila cíl útoku. Hadice se mu v rukou zacukala. Ve vakuu se tříšť vody odpařovala a zbytky kapaliny se měnily v ledové krystaly. Požární hadice tak fungovala spíš jako sněhové dělo – oblak prašanu narazil do hladké stěny koule. Když se útočník setkal s dielektrickým odporem prostředí, roztáhl se do stran, ale ztráta energie v kontaktu s krystaly byla nevyhnutelná. Proud ledu prorazil tenkou slupku indukce, jako by byla z papíru. Hadice vybuchla Anthonymu v rukou. Izolační vrstvy skafandru změnily strukturu a začaly se tavit. Exploze jím ale zároveň mrštila proti stěně, a to ho zachránilo. V místě, kde před okamžikem stál, propálila koule v sebevražedném zášlehu díru do podlahy. Potom vířivé vločky dovršily zkázu a oblak energie zanikl.

Anthony cítil, že se mu vracejí smysly. Něčí ruce ho táhly po podlaze. Skláněla se nad ním vyčerpaná tvář. Mědi zabrala a tělo v těžkém skafandru se pohnulo o další metr. Potom tu scénu překryla nová temnota.

Když procitl podruhé, bolelo ho celé tělo. Nervové dráhy v pažích byly ochromené elektrickým výbojem. Nemohl se pohnout. Ležel na zádech asi o dvacet metrů dál. Mědi kanuly slzy zoufalství na vnitřní stranu přilby.

„Zachraň se,“ zachrčel.

Pohlédla mu do očí. Cítil strašnou únavu. Chtělo se mu spát. Vzpomněl si na Jaye. Už věděl, jak se bratr cítil.

„Jdi sama. Zachraň se.“

Mědi zaťala zuby a uchopila ho za ramenní úpon. Zatáhla a tělo se po palubě posunulo o kus dál. Zopakovala to desetkrát a musela si znovu odpočinout. Když dorazila k ohybu chodby, spatřila, že trosky navršily v koridoru barikádu sahající až ke stropu. Teprve nyní se rozplakala naplno.

První bitva na orbitě skončila porážkou Země. Poskytla však lidstvu taktický návod, jak se vorvaňům bránit. Byla to draze zaplacená zkušenost.

Zevrubná historie války s vorvani, 2225

Poručík Finsal spatřil, jak fregata kryjící evakuaci transportních lodí dostala zásah. Přehradná palba na okamžik zeslábla, ale zadní věže stále vysílaly harpuny proti nalétávajícím vorvaňům. V prostoru kolem Dvojky jich kroužilo už jen několik, ale jejich výpady pokračovaly.

Nelíbí se vám zaneřáděný vesmír, co?

Krystaly ledu a trosky vířily kolem Dvojky jako vločky o Vánocích. Nevěděl, čím si zasloužil čest velet poslední várce civilistů, ale zřejmě tím, že udělal z téhle KRV-1 provizorní nemocniční loď.

„Připravený, seržante?“ zavolal do mikrofonu. „Odstřelte úchyty.“

„Provedu, poručíku. Tři, dva, jedna… stop! Na nákladní palubě jsou dva lidé!“

Do prdele práce! Já se na tuhle sviňskou rachotu vyseru, pomyslel si Finsal. Nahlas řekl: „Seržante, máme na palubě třicet zraněných. Stanice se může roztrhnout každou minutu. Rozmačká nás jako krabičku od sardinek.“

„Jeden z nich má na sobě skafandr federálních sborů, pane.“

Zajebanec mizernej! Do prdele s Hippokratovou přísahou a federálním kodexem cti! Kvůli tomu chlapovi tady zhebnem všichni, prolétlo mu hlavou světelnou rychlostí. Místo aby se podělil se seržantem o své myšlenkové pochody, však pouze vyštěkl: „Tak je našlapejte dovnitř, ale bleskem! Za třicet vteřin odpaluju dokovací úchyty a už nestavím, ani kdyby na nás mával samotný prezident Federace! Jasný?“

„Tohle káervéčko se pohybuje docela svižně,“ poznamenal seržant, když navedl Krávu na oběžnou dráhu. „Musel ho přestavět někdo, kdo tomu rozumí.“

„Fascinující,“ zavrčel Finsal. „Hlavně nás odsud dostaňte co nejrychleji, než nás zasáhnou trosky stanice. Máme prioritu pro přistání na Měsíci. Tedy pokud si s tím netroufnete sednout na Zemi.“

Seržant se zatvářil kysele: „Křídla to sice má, ale s bránama na přídi se do atmosféry neodvážím. Jsem rád, že ovládám základní letové funkce. Tahle kraksna má nestandardní úpravy, kterým nerozumím.“

Poručík Finsal ho povzbudivě poplácal po rameni. „Držte se v zákrytu za fregatou a všechno bude dobrý. Když nás z toho vysekáte, koupím vám na Měsíci flašku.“

„A když ne,“ zakřenil se seržant, „tak ušetříte.“

Doktor pokýval hlavou a protáhl se spojovacím uzlem do technické části lodi. Nákladová plocha byla přeplněná zraněnými. Kvůli nutným zákrokům nechal obnovit vnitřní atmosféru, ale všichni měli na sobě nouzové skafandry. Pohledem vyhledal poslední přírůstek. Dívka byla při vědomí, muž vypadal hůř. Jeho skafandr byl na několika místech ožehnutý a jen zázrakem dokázal udržovat vnitřní tlak a cirkulaci vzduchu. Spojil ho kabelem se svým medikitem. Voják byl v šoku, ale srdce bilo. Vpravil vlásečnicemi do jeho žil další dávku povzbuzujících medikamentů.

„Zvládli jste to na poslední chvíli,“ sklonil se k dívce.

„Byl ve skafandru hrozně těžký. Dokud neklesla gravitace, nedokázala jsem ho zvednout. Bude v pořádku, doktore?“

„Fyzicky vypadá stabilizované. Uvidíme. Od čeho má ty popáleniny?“

„Zasáhla nás koule. Nakladli je dovnitř vorvani. Jako vajíčka. Putovaly chodbami a snažily se nás zabít.“

Poručík Finsal si dívku pozorně prohlédl. Bylo jí sotva dvacet a vypadala otřeseně. Ne však natolik, aby trpěla halucinacemi. „Po přistání mi o těch koulích povíte víc.“

Přikývla, a jako by si na něco vzpomněla, dodala: „V sektoru A je ještě jeden člověk. Viděla jsem ho.“

Vojenský lékař se zarazil. Než stačil zvolit vhodnou odpověď, tělo ve skafandru před ním se pohnulo. Posilovače paží vyronily hydraulickou kapalinu a Anthony zvedl hlavu. „Mědi,“ ozvalo se tiše z reproduktorů. „Kde to jsme?“ Potom se rozhlédl a jeho zrak zamířil k průzoru. Obrovské ruské kolo stanice se pomalu vzdalovalo.

Finsal očekával úlevu, ale reakce mladého vojáka byla opačná. Bolest mu zkřivila tvář.

„Jayi!“ Pokusil se vztyčit, ale posilovače nohou nefungovaly. „Musím pro něj! Zůstal tam!“

„Zůstaňte ležet, vojíne,“ přikázal mu poručík. „Můžete mít vnitřní zranění.“

„Slíbil jsem mu, že se vrátím s Krávou,“ obrátil k němu Anthony spálenou tvář. „Je v sekci A. Slíbil jsem mu, že ho za hodinu vyzvednu.“

Mědi si vyměnila s lékařem pohled.

„Vojíne, stanice se rozpadá. Žádná loď se k ní nemůže přiblížit.“

Anthony pohlédl na časoměr v přilbě. Teprve nyní si uvědomil, jak dlouhou dobu byl v bezvědomí. Hodina dávno vypršela. Zhroutil se zpátky na podlahu. Potom zavrtěl hlavou. „Možná… ještě pořád čeká. Musím za ním. Je to můj bratr…“ Jeho tělo se nekontrolovatelně rozechvělo. Mědi mu položila ruku na předloktí.

Poručík Finsal zkoumal údaje medikitu. „Je v šoku. Nemohu vyloučit neurologická zranění po zásahu vysokým výbojem. Vy jste jeho žena?“

Zavrtěla hlavou. „Potkali jsme se dnes ráno.“

„Dnes ráno?“ vyslal k ní zkoumavý pohled. Vypadala, že váží sotva padesát kilo.

„Přesto jste ho hodiny vláčela stanicí…“

„Zachránil mi život. Dvakrát.“

Finsal přikývl. Už dnes slyšel podivnější věci.

„Vojáku,“ naklonil se nad Anthonyho. „Vy a váš bratr… Patřili jste k jednotce majora Zannyho? Půjčím si vaši identifikační kartu a podívám se do bitevního deníku, jestli o něm nemají zprávy.“

Polovina oběhu Země je dopravila na noční stranu planety. Nejvýhodnější místo pro začátek urychlování k měsíční základně Tycho.

„Plný tah motorů, pane?“

Finsal zamračeně nahlédl do nákladní sekce. Tohle byl mizerný let. Tři pacienti zemřeli krátce po startu a další dva jsou v kritickém stavu.

„Dejte tomu všechno, co ta hajtra zvládne. Vezměte to horní úvrati. Je to neobvyklá trasa, ale potřebuju dostat pár pacientů na operační stůl co nejdřív. Ten mladý voják se mi také nelíbí. Takový posttraumatický šok jsem viděl jen na instruktážních videích z první světové války. A seržante…,“ opřel se Finsal o řídicí pult, „… mějte oči otevřené. Nechci, aby nás na poslední chvíli vojebala nějaká indukce.“

„Bez obav, poručíku. O tu flašku se nenechám připravit.“ Seržant se zazubil a napojil se na reproduktory nákladní sekce. „Připoutejte se, opakuji, připoutejte se. Začínáme urychlování. Příští stanice Měsíc.“

Tah iontových motorů nebyl silný. Zrychlení nepřesahovalo polovinu gé, zážeh však vytrvale přibližoval Krávu k cíli. Obrazovka byla čistá. Seržant mohl přísahat, že radar ožil až vteřinu před nárazem. Varovný signál zaječel hlasitě, ale pozdě. Automatika začala manévr, ale už nedokázala kolizi zabránit. Objekt prolétl síťovím bran a zabořil se do KRV nástavby na levoboku. Loď se roztočila kolem osy a motory vysadily. Světla zhasla a dřív, než stačilo naskočit nouzové osvětlení, levý motor vybuchl. Pasažéři malebnou explozi neocenili, místo toho se kabina naplnila bolestnými výkřiky.

Když skřípění kovu utichlo, Mědi zvedla hlavu. Nahoře nad její hlavou se ozývalo tenké pískání. Z nedalekého sváru unikal do vesmíru vzduch. Usoudila, že nouzový skafandr bude dnes ještě potřebovat. Pohlédla na Anthonyho, ale nenašla na něm žádné nové zranění. Ani havárie KRV ho nedokázala vytrhnout z jeho podivného stavu. Celé tělo se mu nekoordinovaně třáslo a bezhlesně pohyboval rty, jako by s někým hovořil.

„Já tě odtud dostanu, brácho…“

Z řídicí kabiny dolehly k Mědi vzrušené hlasy. Překontrolovala Anthonyho bezpečnostní úpony poutající ho k lůžku a v beztížném stavu se tápavě vydala k přídi.

„Říkám, že tohle není typizovaná KRV jednička!“ vybuchl seržant. „Všechny systémy jsou předrátované. Elektronika je neuvěřitelně složitá a většina systémů vede někam dopředu k branám. Tohle je nad mé síly, poručíku.“

„Klid, seržante. Jen klid,“ řekl Finsal a střelil pohledem k Mědi, která vplula do řídicí sekce. „Není to vaše chyba. Kolik nám zbývá času?“

Seržant ztišil hlas a stiskl čelisti. „Pokud najdu způsob, jak přeplnit tlakové lahve skafandrů, vydržíme ještě pár hodin. Nákladový prostor však nejde utěsnit, do pěti hodin přijdeme o zbytky vzduchu.“

„Dobře,“ přikývl Finsal. „Současným kurzem musíme proletět kolem Měsíce, měli by nás zahlédnout. Za jak dlouho nás dokážou dovláčet k základně?“

Seržant zkoumavě pohlédl na Mědi a potřásl hlavou. „Urychlovací puls skončil předčasně. K Měsíci se dohrabeme tak za pět hodin.“

Poručík zachmuřeně přikývl: „Rozumím. Co navrhujete?“ Seržant bezmocně sevřel pěsti: „Já se z toho…!“ Medina přítomnost ho přiměla, aby přeformuloval dokončení věty. „Co můžu dělat? Tuhle Krávu dokáže zprovoznit jen ten bastard, co ji postavili“

„Kráva?“ užasla Mědi. „Říkáte, že tohle KRV se jmenuje Kráva?“ Položila otázku tónem, který i v krizové situaci přitáhl pozornost obou vojáků.

„On o ní mluvil. Já… nejsem si jistá, ale myslím, že ten bastard, kterého hledáte, je v nákladovém prostoru. Říkal, že jeho loď se jmenuje Krav«.“

Poručíkova tvář se zvrásnila jako zmačkaný papír. „Myslíte toho mladého vojáka? Tak to se povedlo. V tom případě máme unikátní problém.“

„Vojíne…! Vojíne! Vojíne Tarney!“

Teprve napotřetí Anthony zaostřil nepřítomný pohled. Jeho ruce se chvěly a ve tváři mu nekontrolovatelně pulsovaly svaly. „Mám pro vás zprávy o vašem bratrovi!“

„Jay?“ zašeptal nezřetelně.

„Je mi líto, ale musím vám sdělit, že je zraněný a ve vážném stavu. Sebrala ho evakuační šalupa nedaleko sektoru A. Vzali ho s sebou k Marsu.“

„Jay… je živý?“ Anthonyho tělo se přestalo třást jako na povel. Pohlédl poručíkovi do očí a užasle zopakoval: „Nezůstal na Dvojce… Je živý?“

„Ano, ale to je všechno, co jsem dokázal z databáze vyčíst. Je mi líto, synu.“ Podal Anthonymu jeho identifikační kartu. Mladík ji uchopil a nepřítomně zasunul do kapsy skafandru. Potom se rozhlédl v šeru nákladního prostoru.

„Poručíku? Proč je tady taková tma?“

„Narazili jsme do nějakého vraku, vojáku. Nějaká zatracená družice. Podle trosek to vypadá na archaický kousek. Zapasoval se do nás a nechce se pustit. Levý motor KRV je v hajzlu a elektronika lodi nejde nahodit.“

Anthonymu se rozšířily oči.

„Asi dvě tuny kovu? S čínskými identifikačními znaky?“

„… eee, vypadá to tak,“ zvedl poručík obočí. „Odkud to víte?“

Voják před ním se začal znovu třást. Doktor Finsal zbledl. Potom pochopil, že jeho obavy jsou zbytečné. Mladík se otřásal smíchem. Doktor měl za sebou jen dva semestry bojové psychologie, přesto se domníval, že terapie pokračuje správným směrem.

„Ehm…,“ naklonil se nad vojínem. „Myslíte, že budete schopen s Krávou přistát na Měsíci?“

„Čínská… špionážní… družice…!“ zajíkal se Anthony. „Jay měl pravdu!“

Uvědomil si, že ho poručík i Mědi pozorují s konsternovaným výrazem. Přemohl záchvat a rozhlédl se. Spolu s poručíkem ho úpěnlivým pohledem sledovalo asi třicet lidí ve skafandrech.

„Jasně,“ přikývl. „Náhradních dílů máme ve skladišti dost. Na Měsíc vás dokážu dostrkat i s jedním motorem. Ale tu čínskou družici si zamlouvám pro sebe, poručíku. Jay bude valit oči.“