Rava si jednou rukou upravila interfejsové VR brýle v místě, kde se jí zakusovaly do kořene nosu, zatímco druhou se dál šťourala v Cordeliiných vnitřnostech. Bylo tam sotva dost místa, aby přístupovým otvorem v šasi UI protáhla zároveň s rukou i ohebný kabel mono kamery. Plastické stěny lodi propouštěly z vedlejší ubikace zvuky bubnů a smích a prozrazovaly, že sestřin oplodňovací večírek je pořád v plném proudu.
Rava se pokoušela zapojit zpátky kabel od bezdrátového vysílače, jenže interfejsové brýle jí s jedinou připojenou kamerou neumožňovaly prostorové vnímání. Konstrukce šasi nepočítala s opravami. Ani omylem. Byla vymyšlená tak, aby vydržela stovky let bez potřeby cokoli měnit.
Pokud by se Ravě nepodařilo zapojit kabel tak, aby fungoval, Cordelie by se nemohla průběžně zálohovat do své dlouhodobé paměti. V operační paměti přitom nemohla naráz uchovat víc než týdenní přísun dat. Bylo by to jako odsoudit ji k pomalému umírání.
Hranatá koncovka kabelu vyklouzla Ravě z prstů. Už zase. „Doprčic!“ Rava bezmocně dupla podpatkem do lodní podlahy.
„Jestli ti to nejde, pak dovol, ať to zkusí někdo jiný.“ Její starší bratr Ludoviko trval na tom, že z večírku odejde spolu s ní, jako by snad mohl být k užitku.
„Tak hele, šlo by mi to o moc líp, kdybys mi u toho nefuněl za krkem.“
„Tak hele, kdybys ji neupustila, vůbec bys to teď nemusela dělat.“
Rava odolala pokušení vytrhnout si kameru ze zdířky v brýlích a probodnout bratra pohledem. Aťsi měl ve škole lepší známky on, UI tady měla na starosti ona. „Proč se radši nevrátíš na večírek? Třeba by se ti tam podařilo přiučit se něco o plodnosti.“ Popadla koncovku kabelu a ještě jednou to zkusila.
„Cože? Ty mrňavá“ Ludovikovi vzteky selhal hlas. Naštval se víc, než by se dalo kvůli jedné hloupé poznámce čekat, takže usoudila, že s odvoláním u reprodukčního výboru neuspěl.
Do řeči jim vpadla Cordelie a přerušila Ludovika uprostřed věty. „Rava za nic nemůže. To já jsem ji poprosila, aby mě zvedla.“
„No jo.“ Rava se soustředila na kabel a pokoušela se ho nasměrovat.
„Jasně.“ Ludoviko si odfrkl. „A pak ses taky sama upustila.“
Cordelie si povzdechla, až Rava málem cítila, jako by ji na kůži zašimral její dech. „Jestli z toho mermomocí chceš někoho vinit, obviňuj Bransona Conchorda, že do ní vrazil.“
Rava se s odpovědí ani neobtěžovala. Stejnou diskusi vedli už hodinu a Cordelie by měla pekelně dobře vědět, co jí na to Ludoviko odpoví.
„Byla to nezodpovědnost,“ řekl, jako by ho naprogramovali. „Měla ti to odmítnout. Ta místnost byla plná opilých hulvátů a na to jsi příliš cenná komodita.“
Rava se čelem opřela o boční stranu šasi z hladkého dřeva, zavřela oči a přestala vnímat jak bratra, tak plochý obraz ve VR brýlích. Převalovala v prstech jemnou plastovou koncovku kabelu a v duchu si bílý hranolek s vybíhajícími zlatými dráty představovala. Sunula kabel kupředu, dokud nenarazil do zdířky. Pak začala otáčet koncovkou, přičemž veškerou pozornost soustředila na nepatrné tření, které jí nápomocně vibrovalo vzhůru po paži. Tohle byl jednoduchý, pochopitelný úkol.
Nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se jí nepodařilo dát UI do pořádku.
Pokud by Cordelie nebyla schopná ukládat staré záznamy, musela by se – aby vůbec mohla dál fungovat – začít bit po bitu průběžně vymazávat. A to jen kvůli tomu, že se jí Rava zeptala, jestli by si nechtěla zatančit. Aspoň že tuhle část Ludoviko neslyšel. Rava natočila koncovku ještě o zlomek a pak v jednu chvíli s úlevou ucítila, jak se kabel připojil. Zatlačila konektor o kousek dopředu a kolíčky vklouzly do otvorů zdířky tak hladce, jako by se jí chtěly vysmívat. Konektor zacvakl na místo. „Ach ano. Tak je to dobře.“
Rava otevřela oči, aby se pokochala pohledem na kabel zastrčený do zdířky.
„Je to zapojené?“ zeptala se Cordelie nejistě.
Rava si ještě chvíli prohlížela kabel, než jí došlo, na co se to Cordelie ptá. Vyškubla si kameru ze zdířky a skla brýlí zprůhledněla. „Copak to nepoznáš?“
Podlouhlá schránka Cordeliina šasi vypadala jako pseudoviktoriánský psací pult. Nyní spočívala na plastickém, do záhybů složeném stole v Ravině ubikaci a za ní stály dvě identické, stylově neladící mosazné kamery a otáčely se za Ravou.
Nad pultem se vznášela holografická projekce horní poloviny Cordeliina těla v životní velikosti. Momentálně měla podobu kypré viktoriánské ženy středního věku. Kousala si ret, což v řeči jejího těla značilo nejistotu. „V mých systémech se to nehlásí.“
„Krucinál, Ravo. Nech mě, ať se na to podívám.“ Ludoviko, hezoučký, domýšlivý Ludoviko se natáhl po kabelu kamery a chystal se ho zapojit do svých VR brýlí.
Rava ho odstrčila stranou. „Tvoje ruka se tam nevejde.“ Podle bzučení lodní ventilace poznala, že životně důležité systémy fungují, ale vzduch jí připadal těžký a zatuchlý. Přestala si bratra všímat a obrátila se na UI. „Nepotřebuješ, aby se tvoje dlouhodobá paměť znovu nahrála?“
„To by nemělo být nutné.“ Cordeliin hologram sklopil pohled, jako by měla schopnost vidět skrze šasi přímo do svého nitra.
„Víš jistě, že je to zapojené?“
Rava si znovu připojila kabel kamery k VR brýlím a čekala, až se jí průzor překryje plochým obrazem. Konektor spočíval ve zdířce, aniž by někde byla patrná mezera. Natáhla ruku a zaviklala s ním.
„Ách!“ Cordelie zalapala po dechu. „Naskočilo to, na moment. Nic jsem pořádně nezachytila, ale zahlídla jsem to.“ Pro laiky, jakými byli členové Raviny rodiny, se prožitky UI obvykle překládaly do běžné řeči, takže jí připadalo téměř absurdní, že si musí vypomáhat termínem pro stroje. „Měla jsi zkrat?“
„Jo. Vypadá to tak.“
Rava ještě chvíli seděla s kabelem v ruce a zvažovala možnosti.
„Třeba je něco s vysílačem,“ nadhodil Ludoviko. Cordelie zavrtěla hlavou. „To sotva, protože to na chvilku naskočilo. Řekla bych, že to bude prasklá zdířka. Mělo by být jednoduché ji vyměnit.“
Rava se ostře zasmála. „Jednoduchost není zrovna pojem, který by vystihoval, jak v sobě máš napěchované vnitřnosti.“ Představa, že se pokouší nacpat do úzkého otvoru voltmetr, ji naplnila hrůzou. „Chceš si tipnout, jak dlouho potrvá, než se strýček Georgo začne divit, že jsi vypnutá?“
Cordelie si opovržlivě odfoukla. „Nejsem vypnutá. Jsem jenom odříznutá.“
Rava vytáhla ruku a masírovala si ji, aby do ní znovu začala proudit krev. „Takže… otázka za sto bodů zní… máme pro tebe na skladě novou zdířku?“ Odpojila kameru a zaklonila se na židli, aby si mohla Cordelii dobře prohlédnout.
UI byla v obličeji bílá jako křída. „Ne… nevzpomínám si.“ Rava seděla bez jediného hnutí. Bylo jí jasné, jaká rána by to pro Cordelii byla, kdyby přišla o dlouhodobou paměť, ale doteď si neuvědomila, co by to znamenalo pro její rodinu.
Cordelie zajišťovala jejich kontinuitu, odjakživa pro ně představovala spojení s minulostí. Některé rodiny si pořizovaly dokumentární záznamy. Jiné si vedly kroniky. Její rodina se rozhodla podniknout a zdokumentovat svoji výpravu na generační lodi s Cordelii.
Vlastně to bylo ještě horší, Cordelie všechny jejich záznamy přímo spravovala. Veškerá data narození, úmrtí, sňatky, školní známky… K tomu všemu měli přístup jenom přes UI, která byla prostřednictvím VR brýlí pro každého člena rodiny kdykoli dostupná.
„No to je paráda!“ Ludoviko praštil dlaní do stěny a ta se pod nárazem prohnula.
Rava upřela pohled na tvrdou kovovou podlahu, aby skryla zmatek, který se jí zračil ve tváři. „Tak dobrá, podívej. Strýček Georgo nám řekl alespoň tisíckrát, že naši předkové s sebou od všeho vzali na palubu rezervní kus, takže tu někde musí být i náhradní zdířka. Je to tak?“
„Ano?“ Nejistota zaznívající z Cordeliina hlasu Ravu přímo fyzicky bolela. Už od doby, kdy byla Rava dítětem, Cordelie vždycky všechno věděla.
„Takže mu prostě zavoláme a zjistíme, jestli u sebe nemá kopii inventárního seznamu. Co ty na to?“ Posunula si VR brýle na nose a pokusila se vykouzlit povzbuzující úsměv.
Cordelie zavrtěla hlavou, viditelně sklíčená. „Nemůžu se připojit.“
„No jo…“ Rava si skousla ret. Došlo jí, že nemá ani potuchy, jaké je spojovací číslo na strýčka. „Krucifix. Ludoviko, máš na něj kontakt?“
Bratr se otočil, opřel se zády o stěnu a zavrtěl hlavou. „Nemám, vždycky nás spojovala Cordelie.“
„Je mi to líto.“ UI klopila oči a vyhlížela jako obraz holého neštěstí.
Ludoviko mávl rukou. „No tak to prostě vytiskni, a já to navolím ručně.“
Rava obrátila oči v sloup, potěšená, že bratra nachytala při tak hloupé chybě. „Ludoviko, když se nemůže spojit s námi, tak se nespojí ani s tiskárnou.“ Zapnula VR klávesnici a zvedla ruce do vzduchu, připravená psát. Klávesnice jako by se před ní vznášela v prostoru. „Tak diktuj, já to naťukám.“
„Jak primitivní,“ ohrnul Ludoviko nos.
„A jak účinné,“ odsekla Rava a vyťukala na virtuální klávesnici řadu číslic, jak jí Cordelie diktovala strýčkův identifikační kód.
Než ale stihla číslo vytočit, Cordelie vyhrkla: „No a co pevné připojení? Omlouvám se, že mě to nenapadlo dřív.“ UI svěsila ramena a položila si ruku na prsa v gestu, jímž dokonale napodobila viktoriánskou ženu zápasící s mdlobami. „Kdybyste mě připojili kabelem k hlavnímu lodnímu systému, dokázala bych se dostat ke svojí paměti.“
Rava stáhla ruku z tlačítka. „Bude to fungovat?“ Nemohla si vzpomenout, že by někdy v životě viděla, aby byl počítač s něčím propojený externími kabely.
„Mělo by.“ Cordelie přejela zkoumavým pohledem zadní díl svého šasi jako dáma, která si kontroluje zapínání vzadu na šatech.
Rava vypnula klávesnici a obešla UI, aby se dostala k zadní straně šasi.
Pod dvěma lesklými mosaznými číselníky zely čtyři temné obdélníkové otvory. Už úplně zapomněla, že vůbec existují. „Alespoň se k nim dá snadno dostat.“ Chvíli na porty zírala a pak si hrábla rukou do vlasů. „Krucifix. Nevíte náhodou, kde mám asi tak sehnat kabel?“
„Tam, co všechny její náhradní díly.“ Ludoviko sice nedodal „blbko“, ale stejně to slyšela.
„A ty jsou podle tebe… kde?“ Rava se sklonila, aby mohla porty prozkoumat. Zjistila, že zdířky mají jiný tvar než ta, do které se zapojoval kabel uvnitř UI. „Mně se totiž zdá, že zrovna do toho modulu se od samého startu ještě nikdo z rodiny nepodíval. Máme podle tebe zkoušet naslepo, do kterého z našich modulů to strčili, anebo snad navrhuješ, abychom si dali tu práci a vytahali je z úložiště úplně všechny?“ „Jen si tu práci klidně dej. To tys ji upustila.“
„Nechtěli byste toho vy dva nechat?“ Cordelie se nervózně zasmála. „Pokouším se tu předstírat, že ztráta paměti pro mě představuje neocenitelnou zkušenost. Posiluje to charakter.“
„Tak hele, počkejte.“ Rava zvedla ruku. „Strýček Georgo určitě bude mít inventární seznam.“
„Ale vždyť naprosto není nutné obtěžovat ho s taháním modulů ze skladiště. Můžeš přece zajít do Pedrova bazaru.“ Cordelie se rozzářila. „Na lodi musí být i někdo další, kdo používá kabely.“
Rava přikývla. Ulevilo se jí a trochu se jí zvedla nálada. „Jo, vsadím se, že je to tak. Takže stačí, abych se strýčka Georga zeptala, jaký druh kabelu potřebujeme.“
„A proč mě prostě nevezmeš do Pedrova bazaru s sebou?“ Cordelie zvedla hlavu. „Tak bys mohla rovnou vyzkoušet, který kabel bude do mého portu pasovat, a nemusíš s tím otravovat Georga.“
„To je –“
Ludoviko zakroutil hlavou dřív, než Rava vůbec stihla dokončit, co chtěla říct. „Ty bys byla schopná udělat cokoli, jenom abys to nemusela strýčkovi Georgovi říct, že je to tak?“ Nebyl zase tak daleko od pravdy. Když strýček Georgo rezignoval na pozici Cordeliina správce a přijal křeslo v rodinné radě, všechny to ohromilo. S UI to uměl báječně a všichni měli za to, že jejím správcem zůstane, dokud nadobro nesejde stářím. Když po něm Rava úlohu správce převzala, bylo jí teprve dvacet šest, což bylo mnohem méně, než se čekalo. Poslední, co by si přála, bylo, aby rodina usoudila, že došlo k omylu.
Rava se zaťatými zuby zapnula klávesnici a zavolala strýčkovi Georgovi. Na lince to tentokrát vyzvánělo déle než obvykle. Když hovor konečně přijal a objevil se v jejích VR brýlích, jako by s nimi byl v místnosti, měl nateklé a zarudlé oči, jako kdyby plakal. „Haló?“ Třásl se mu hlas.
„Strýčku Georgo?“ Rava se naklonila dopředu, jehličky strachu se jí zabodávaly po celé délce páteře. „Co se stalo?“
„Já ne… já ne…“ Oči mu za VR brýlemi ustavičně plavaly doleva, jako by tam někoho hledal. Navlhčil si rty. „Nevíš, kde je Cordelie?“
Rava sebou cukla. Takže se dostávají rovnou k jádru věci. „Nojo, teda… Víš, to se má tak. Je v pořádku, jenom potřebujeme vyměnit součástku.“
Čelo se mu pokrylo vráskami a obočí nakrčil údivem tak, že se uprostřed málem spojilo. „Vyměnit součástku?“
„Zdířku od vysílače. Asi.“ Možná, že když to vyklopí rychle, bude to vypadat, že má celou situaci pod kontrolou. „Na tom nesejde. Volám ti, jestli náhodou nevíš, jaký typ kabelu je potřeba k externímu pevnému připojení.“
Strýček si pro sebe něco mumlal a tahal se přitom za ucho. „Ale co je s Cordelií? Ty víš, kam se poděla?“
„Mám ji u sebe v pokoji.“ Natočila hlavu tak, aby se Cordeliino šasi objevilo v záběru. „Vidíš? Čestně, jde jenom o to vyměnit vadnou zdířku.“
„U tebe v pokoji? Proč je s tebou? Jak to, že máš Cordelii u sebe?“ Strýček zvyšoval hlas a na Cordeliině jméně se nervózně zadrhl. Už dřív se spolu kvůli údržbě UI několikrát nepohodli, ale tentokrát se strýček vzhledem k situaci choval naprosto nepřiměřeně. Víceméně. „Měla by být se mnou.“ Rava se zapotácela, jako kdyby ji uhodil. Když strýček na správcování UI rezignoval, Cordelie si ze všech jejich příbuzných vybrala právě ji, aby to po něm převzala. Pokud UI neobvinila Ravu, že ji pustila na zem, neměl strýček na tohle žádné právo. „Tak hele. Teď jsem její správce já a s tímhle si dokážu poradit. Potřebuju jenom ten kabel.“
„Kde je? Chci ji vidět.“
Rava potlačila nutkání vytrhnout brýle z přípojky. Svírala ruce v pěst tak usilovně, až ji bolely prsty. „Říkám ti přece, že je u mě v pokoji.“
„U tebe v pokoji… Ale já to nechápu. S kým to vlastně mluvím?“
Rava strnula a zatajila dech. „Co má tohle znamenat?“ Strýček doširoka rozevřel oči a pak se zamračil. „Nehodlám se s vámi dál bavit.“
Natáhl ruku před sebe, vyškubl konektor a jeho obraz zmizel.
Rava se posadila na podlahu. Dýchala přerývaně a třásly se jí ruce. Ten rozhovor vůbec nedával smysl. Byla zvyklá, že je strýček náladový, jenže zároveň se vždycky choval neobyčejně rozumně. Teď si spíš připadala, jako by mluvila s některou ze svých neteří. Rava si přejela rukou po čele. Potila se.
Ludoviko se přihlouple šklebil. „Dal ti to sežrat, co?“ Rava ho ignorovala, zmáčkla tlačítko opakované volby a poslouchala, jak to na strýčkově lince vyzvání. S každým novým tónem v ní hrklo, jak si uvědomila nějakou další podivnou okolnost. Zazvonění. Strýček Georgo plakal. Zazvonění. Strýček Georgo hledal Cordelii v obrazu svých brýlí. Zazvonění. Strýček Georgo se ptal, s kým to vlastně mluví.
Musela mu špatně rozumět. Jenomže v jeho pohledu nebylo ani známky, že by ji poznával, žádný náznak, že si z ní jen dělá legraci. Na lince se ozvala hlasová schránka a Rava s třísknutím ukončila spojení.
No dobrá. Takže teď jí přestal brát hovory. Mohla by Cordelii vzít a odnést ji za strýčkem do jeho ubikace. Nebyla tou představou dvakrát nadšená, ale pořád to bylo lepší než radit se s Ludovikem. „Tak fajn. Jdeme za strýčkem Georgem.“
„Ale to vážně není potřeba,“ odporovala Cordelie s úsměvem. „My dvě to spolu přece zvládneme vyřešit. Odnes mě do bazaru, ať se můžeme podívat po správném kabelu.“ Rava mohla jednoduše předstírat, že se nic nestalo a že se strýček Georgo choval normálně. Jenže stejně jako všechno ve VR by to byla pouhá iluze. Kdyby šlo jen o ten kabel, možná by na Cordeliin návrh přistoupila, ale teď už v ní začaly hlodat pochyby. Otočila se na Cordelii. „No jasně, tak jo. Proč se prostě nesklapneš“
„Krucinál, to se mi snad jenom zdá.“ Ludoviko si založil ruce v bok. „Ty jsi neuvěřitelná.“
„To si teda piš.“ Rava se znovu obrátila na Cordelii. „Jdi zatím spát, než dorazíme do bazaru. Nemá smysl, abys mrhala pamětí na chození po chodbách.“
Cordelie přejela pohledem z Ravy na Ludovika a téměř neznatelně zaváhala. Pak přikývla. „Dobrý nápad. Probuďte mě, až tam budeme.“ Její obraz zablikal a zmizel.
Rava se zatajeným dechem čekala, dokud kontrolka úplně nezhasla, a teprve potom dlouze vydechla. Bála se, že Cordelie její léčku prohlédne.
Ludoviko se svezl na židli u jejího stolu. „Ty jsi teda fakt dáreček.“
Rava na něj dobrou minutu zírala, než jí došlo, že Cordelie mu kvůli poruše nemohla hovor se strýčkem Georgem přenášet. „Nepoznával mě.“
„Cože? Mluv srozumitelně, Ravo. Kdo tě nepoznával?“
„Strýček Georgo. Děje se s ním něco divného…“ Rava skončila do ztracena. Tíha jejích podezření už byla příliš velká, než aby je dokázala nahlas vyslovit. „Šel bys… šel bys tam se mnou?“
Ludoviko už už otevíral pusu k další jízlivosti, kterou měl zrovna na jazyku.
„Prosím.“
Zamrkal a rozmrzele si povzdechl. „Ježíši, Ravo. Tobě z toho fakt hrabe. Nikdo tě přece nevyhodí.“
„Věř mi nebo ne, ale tohle mi teď starosti nedělá.“ Rava na okamžik spustila oči z Cordeliiných nehybných kamer. „Tak půjdeš se mnou?“
„Ale no jo, půjdu.“
Bratr sice Ravu doháněl k nepříčetnosti, ale kupodivu teď bylo uklidňující mít vedle sebe někoho, kdo ji nesnáší tak jako on. U Ludovika aspoň věděla, na čem je, a to jí momentálně přinášelo úlevu.
* * *
Rava klepala na dveře strýčkovy ubikace, ale nikdo neodpovídal. Čekala a počítala vteřiny, zatímco kolem procházeli lidé, až se přes ni Ludoviko nakonec natáhl a zabušil na dveře tak, že se pod jeho údery otřásly. V mluvítku to zapraskalo. „Kdo je tam?“ ozvalo se z něj třaslavě strýčkovým hlasem. „To jsem já, Rava.“
„A Ludoviko.“
Rava si povzdechla. „Nesu Cordelii.“
Dveře se otevřely a z nich se zjevnou nedůvěrou vykoukl strýček Georgo. Byl rozcuchaný a na košili se mu přes celý hrudník až k pupku táhla hnědavá skvrna. Těkal pohledem hned do rohu brýlí a hned zase zpátky na Ravu. „Kde je?“ Tohle nebylo normální. Rava zvedla hlavu, oči přimhouřené soustředěním. Zdvihla šasi maličko výš a oddálila si je od hrudi. „Je přímo tady.“
Strýček nesouhlasně zabrblal a vjel si rukou do vlasů, takže mu zůstaly trčet. „Nevidím ji.“
„Copak ti to Rava neřekla?“ skočil jim Ludoviko do řeči. „Cordelie si nemůže zálohovat vzpomínky, protože ji Rava upustila. Uložila se ke spánku, aby šetřila místem.“
Takže skutečnost, že bratr je ochotný být jí po ruce, evidentně nezměnila nic na neomalenostech, jimiž ji častoval. Bylo dobré to vědět. „Můžu dovnitř?“ Rava udělala krok ke dveřím.
Strýček si hryzal spodní ret. Hlavu měl podle svého zvyku nakloněnou k rameni, ale očima bloudil po okolí, jako kdyby po něčem pátral. Rava se rozhodla jeho otálení využít, a protlačila se dovnitř. Když překročila práh, strýček před ní ucouvl. Jeho ubikace byla vzhůru nohama, po celém pokoji se válely šaty a pokrývky, jako kdyby vyházel všechny svoje věci ze skříní. Stůl měl postavený ve stejném koutě jako Rava, a tak jenom shrnula na stranu zmačkanou košili a postavila Cordeliino šasi nahoru.
Položila prst na aktivační tlačítko a stiskla. Cvaklo to a tlačítko se jí pod prstem rozdrnčelo jako nějaká maličká zvonkohra.
Ještě než vibrace pominuly, natočily se k ní Cordeliiny kamery a nad šasi se objevila její hlava a ramena. „Podařilo se?“
„Cordelie!“ vzlykl Georgo a natáhl ruce s třesoucími se prsty přes Ravu.
Rava nespouštěla zrak z Cordelie. Na UI nebyla patrná absolutně žádná reakce. Na to, že byla naprogramovaná, aby se chovala jako člověk, teď působila nelidsky odtažitě. Obličejem zůstala natočená ke Georgovi, ale kamery jí na okamžik sklouzly na Ravu a hned se od ní zase odvrátily. Vzápětí roztála a její obraz se přeskládal, takže upjatý stojáček viktoriánské róby se rozplynul a odhalil velkou část jejího poprsí.
Prodloužily se jí řasy a měla nyní plné, lehce našpulené rty. „Georgo, miláčku, copak jsi to provedl se svým pokojem?“ promluvila smyslně zabarveným hlasem.
„Já jsem tě hledal.“ Strýček si vrazil ruce v bok. „Proč jsi mě tam nechala?“
„Musela jsem pro tebe sehnat dárek. Máš přece dárky rád, nebo ne?“
Přikývl, jako malý chlapec. Ten sebejistý, povznesený muž, kterého Rava znala, byl tentam. Rava se zachvěla a ovinula si paže kolem těla.
„Hodný. A teď si pěkně lehneš, aby ses prospal jako obvykle, a dárek dostaneš později.“
„Já nechci.“
Ludoviko si stoupl před Ravu a naklonil se těsně ke Cordelii. „O co tady jde, krucinál?“
Rava strávila roky zkoumáním projevů Cordeliina naprogramovaného chování, takže maličké zaváhání UI na ni zapůsobilo jako zdvižený praporek. „Obávám se, že se jedná o důvěrnou informaci mezi mnou a jedním z mých uživatelů.“
Rava zavrtěla hlavou. To, že se jí nelíbily Ludovikovy způsoby, ještě neměnilo nic na skutečnosti, že se Cordelie vyhýbá otázkám. Polkla a položila ruku na rozhraní UI, tak, aby palec přimáčkla na čtečku otisků. „Oprávněná žádost o hlášení. Co se děje se strýčkem Georgem?“
Cordelie svěsila hlavu a skousla si ret. „Trpí demencí.“
„Tak to ne.“ Ludoviko se zasmál, ale smích mu uvízl v hrdle. „Ještě včera jsem s ním mluvil, a docela jistě žádnou demencí netrpí.“ Do ticha v místnosti znělo hučení čističek vzduchu.
„Chápejte, kdyby přestal být produktivní, musel by na recyklaci. Tak zní první zákon zachování zdrojů.“
„Takže jsi ho kryla, že je to tak?“ Rava se třásla po celém těle, ale její hlas zněl dutě a prázdně.
„Ano.“
Ravě se stáhlo hrdlo vědomím, že se od ní vyžaduje odpověď. Co na to asi tak může říct? Cordelie jim lhala, a to opakovaně. Strýček Georgo trpí demencí.
Na rameno jí dopadla Ludovikova ruka. Odstrčil ji stranou. „Jak dlouho už to trvá?“
„Nevím,“ špitla Cordelie téměř neslyšně.
„Pitomost.“ Ludoviko praštil dlaní do stolu hned vedle ní, až se šasi nárazem otřáslo.
Strýček Georgo k němu přiskočil a popadl ho za nadloktí. „Nech ji být!“
Ludoviko ho vztekle setřásl. Strýček Georgo šmátravě vztáhl ruce ke Cordelii a Ludoviko ho plnou silou udeřil dlaní do hrudi. Strýček Georgo se rozkašlal a s pláčem se zhroutil na podlahu.
„Ludoviko!“ Rava se postavila mezi bratra a strýčka. „Co to děláš?!“
Ludoviko zahrozil choulícímu se strýčkovi zdviženým prstem. „Já chci krucifix vědět, jak dlouho už to trvá.“
„Dej mu pokoj.“ Rava si přála totéž, ale příčilo se jí na strýčka takhle tlačit, když očividně nebyl při smyslech. Jestli trpí demencí, už měl být dávno zrecyklovaný.
„Ravo, sleduješ vůbec, co se tu děje? Naše UI nedodržuje zákony.“ Ludoviko se rozzlobeně otočil, až mu šlachy na krku vystoupily jako provazy. „Jak dlouho už se to děje?“
Cordelie zvedla hlavu a přezíravě na něj pohlédla. „Nevím. Datum, kdy to začalo, je uložené v mojí dlouhodobé paměti.“
„Nevěřím ti.“ Ludoviko rozevřel ruce a zase je sevřel v pěst, jako kdyby mu bylo pět a přál si něco rozbít. „Lžeš.“ Cordelie se k němu naklonila, vlídný viktoriánský obličejík zkřivený hněvem. „Já nemůžu lhát. Možná dovedu mlžit, ale nejsem schopná lhát. Jestli si nepřeješ znát pravdu, tak mě nenuť odpovídat na přímé otázky. Nemáš ponětí. Nemáš vůbec ponětí, jaké to je – být mnou.“
I když byla Cordelie pouhá projekce, Rava se nemohla zbavit dojmu, že co nevidět sestoupí z pultíku na zem a jednu Ludovikovi ubalí.
„Začalo to před měsícem? Před třemi měsíci? Musíš přece mít nějakou představu.“
„Já nevím.“
„Co na tom záleží, Ludoviko?“
Na čele se mu perlil pot. „Záleží na tom. Protože jestli našeho drahého strýčka kryla, tak je to ona, kdo zařídil, že se nesmím reprodukovat.“
Ve vzduchové pumpě to hvízdalo, jak přečerpávala vzduch v místnosti. „Cože?“
„Tys nevěděla, že strýček Georgo je členem reprodukčního výboru?“ Ludoviko se ušklíbl. „Jistěže ne. Jsi přece holka, takže rozmnožovat se je tvůj biologický imperativ. Nemáš jinou možnost než udržovat si dělohu zahřátou a pěkně připravenou. Se mnou je to jinak. Já musím žadonit, aby mi vůbec dovolili uložit semeno do zkumavky, čistě pro případ, že by ho někdo chtěl. Moji žádost ale zamítli, protože jsem prý psychicky labilní.“ Ludoviko probodl Cordelii pohledem. „Jak moc labilní bys chtěla, abych přesně byl?“
„Na tohle nemám žádnou vzpomínku.“
Ludoviko si protáhl šíji, až mu v ní zapraskalo, a nasupeně si Cordelii prohlížel. „Jak praktické.“
„Jestli ode mě chceš jinou odpověď, doporučuju, abys sestře pomohl sehnat ten kabel.“
„Správně.“ Rava poplácala vzlykajícího strýčka po rameni, aby ho uchlácholila. „Cordelie, udělej se strýčkem Georgem to, co děláváš, aby se choval normálně. Pak nám bude moct říct, kde je inventární seznam, a my podle něj ten kabel najdeme.“
Cordelie propukla v hořký smích, který Ravu vylekal. „Copak to pořád nechápeš? Používala jsem jeho VR brýle a napovídala mu, kdykoli se chystal promluvit. Neřekne vám nic, co bych nevěděla já sama, a kde je inventární seznam, si já nepamatuju.“
„Ale proč? Proč jsi strýčka kryla? Podej hlášení.“ Cordelie divoce zablýskla očima. „Drahá správkyně, moje hlášení zní tak, že Georgo by šel do recyklátoru, kdyby rodinná rada zjistila, že už není k ničemu dobrý. Starala jsem se, aby byl užitečný.“
„Ale ne, tomuhle rozumím. Proč jsi ho ale chtěla chránit před recyklátorem?“ Rava se usilovně snažila to pochopit. „Mně se tam taky nechce, jenže kdyby to tak udělal každý, loď by byla brzy přelidněná a všichni bychom strádali. Vždyť jsi to byla ty a strýček Georgo, kdo mě učil, jak zní zákon zachování zdrojů. Tak proč bys ho teď měla chtít porušovat?“ Nad ní se bez hnutí tyčil Ludoviko á čekal, co UI odpoví. Jediný zvuk však vycházel od strýčka Georga, který seděl na zemi, kolébal se a naříkal. Po tváři mu tekly slzy a soply, ale on si toho nevšímal.
UI z obličeje zmizel výraz, který měl vyjadřovat sebejistotu. „Nevzpomínám si. Pamatuju si jenom to, že je důležité udržet ho naživu a uchovat to v tajnosti.“
„No, teď už to ale žádné tajemství není, že ne?“ Ludoviko pohlédl na strýčka a znechuceně ohrnul rty.
„Nejspíš.“ Cordelie přimhouřila oči. „Nejspíš to záleží na tom, jestli to povíte někomu dalšímu nebo ne. Dovolte mi však podotknout, že bez ohledu na to, jaké důvody mě vedly k mému jednání, musely být každopádně dost vážné, když dostaly přednost před dodržováním zákonů. Snad by tedy bylo moudřejší se neukvapovat.“
Rava zaváhala. Něco na tom bylo. UI v sobě měla zabudované neprolomitelné příkazy, silnější dokonce i než podmíněné reflexy, které jí byly vštípeny tréninkem. Cordelii muselo něco přinutit, aby se zákonu vzepřela.
„Počkat.“ Něco ji napadlo. „Tvoje podmíněné reakce jsou spojené s hlavním lodním zákoníkem. Jestli ale nejsi připojená, odkud potom znáš znění zákonů?“
„Mám kopii zákoníku ve své ROM paměti, napevno zapsanou při výrobě, a při každé aktualizaci dat se s ní synchronizuji.“
To bylo zlé. Rava doufala, že třeba funguje nějaký záložní vysílač, na který by se mohly napíchnout. Pohodila hlavou, jako by z ní chtěla vytřást falešnou naději. „Kolik máme času, než se spustí příští aktualizace dat?“
„Hodinu a půl.“ Cordelie obrátila pohled nahoru a mírně doleva, aby dala najevo, že počítá. „Ale s jediným zdrojem nových dat se mi paměť nezaplní tak rychle jako normálně. Máme asi tak týden, než budu muset začít s promazáváním.“ Rava cítila, jak z ní částečně opadá napětí, které ji ochromovalo. Představa, že se bude muset vzdát nějakých vzpomínek, ji děsila.
„No jo.“ Ludoviko praštil pěstí do stěny, aby upoutal jejich pozornost. „Hej! To je sice skvělé, že nebudeš muset odstranit žádné záznamy, Cordelie, jenomže naše životy mezitím poplynou, aniž by je někdo nahrával. Co s tím máme podle tebe udělat?“
„Třeba by sis mohl vést deník,“ Rava se na bratra zářivě usmála. „Nebo to prostě zkus hodit za hlavu, když po tobě stejně nezbude nikdo, komu by na tom mohlo záležet.“ Ludovikovi na obličeji naskákaly rudé fleky, napřáhl pěst a o krok se k ní přiblížil. „Takže tohle taky na žádném záznamu nebude, viď že ne?“
„Pořád ještě jsem tady já,“ proťal vzduch v místnosti Cordeliin hlas. „Já se pořád dívám.“
„Tak dobře.“ Ludoviko svěsil paži. „Ale já teď půjdu a celé rodině řeknu, co Rava provedla.“
„I kdyby ses měl uchodit k smrti, viď. Obejdeš jednoho po druhém, prolezeš křížem krážem celou loď, abys náhodou někoho nevynechal. Taky bys mohl jednoduše počkat, než Cordelii opravím.“
„Cordelie?“ Strýček Georgo zvedl hlavu. „Nevím, co se to děje.“
„Georgo, Georgo…“ Cordeliin hlas sliboval útěchu a upokojení. „Je čas na tvůj pravidelný spánek. Nic víc se nestalo, jenom jsi zmeškal svůj odpočinek.“
Rava sledovala, jak Cordelie svým hlasem strýčka Georga nabádá, aby vstal, opláchl si obličej a uložil se do postele. Strýček už se zase choval roztržitě a podrážděně, jako když ho dnes viděla poprvé, teď ale měla možnost nahlédnout za oponu jeho zdánlivé existence. Cordelie ho starostlivě prováděla jedním úkonem za druhým, jako nějaký loutkář vodící bezduchou figurku. Vytvářelo to iluzi živého člověka, ale strýček byl už jen tělem bez duše.
* * *
Rava vklouzla do dveří Pedrova bazaru právě ve chvíli, kdy se chodby začínaly plnit davem lidí ze střídání směn. Na stoličce za pultem seděl Pajo a četl si, holá hlava se mu slabě leskla potem, jako kdyby zrovna odněkud přiběhl.
Místnost zaplňovaly úhledné řady polic a stojanů a ve všech byly vyskládané věci, odložené po předcích a roztříděné podle druhů. Byly tu košile s dlouhým rukávem, papíry, pera, kabely a také jeden jediný stříbrný čajový servis. Každá rodina si na cestu vzala jen předměty, o kterých soudila, že je upotřebí, ale i přes omezenost zdrojů se časem měnil vkus.
„Nazdar, slečinko!“ Pajo se zazubil, strčil si čtečku do kapsy pracovního pláště a vrásky v obličeji se mu přeskládaly. „Co je nového?“
„Všechno při starém. A co u tebe?“ Ravě se jako vždycky ulevilo, že Pajo je ještě pořád k užitku a zatím není zralý na recyklaci.
„Taky, taky. Máš v merku něco speciálního, nebo ses přišla podívat jen tak?“
Rava pozdvihla šasi UI. „Jsem tady s Cordelii, přišly jsme omrknout kabely.“
Pajo seskočil ze stoličky a vyrazil kolébavou chůzí napříč místností. Mávl na Ravu, aby ho následovala. „Vidíš tuhle řadu? Každý z těch kabelů patří k jinému zařízení a hodí se jenom do určité zásuvky. V těchhle čtyřech krabicích jsou všelijaké kabely, jimiž se dá připojit k lodi, ale který z nich pasuje do tvojí UI, to nepoznám o nic líp než ty.“
Rava nasucho polkla. „Tak dík, Pajo. Já se tu porozhlídnu.“
Pajo si přejel rukou po čele. „Kdybys něco potřebovala, tak na mě zavolej.“
Rava položila Cordeliino šasi na podlahu mezi vysoko se tyčícími regály. Vysunula krabici s kabely a sedla si na zem vedle ztichlé armatury UI. Kabely k sobě byly vždy po několika kusech svázané a každý z nich měl na jednom konci stejný masivní šestihran. Koncovky na opačné straně kabelů se však pozoruhodně lišily. Některé konektory vypadaly jako titěrné stříbrné válečky, jiné byly naopak hranaté. Jeden kabel měl na konci samolepicí elektrodu. Rava vytáhla kabely z krabice a začala je namátkou zkoušet. Třetí z nich hladce vklouzl do portu na zadní části Cordeliina šasi.
Vstala a přivinula si Cordelii do náruče, jako by to byla některá její neteř či synovec. Kabel se vzadu na šasi pohupoval jako ocas. Rava vyrazila uličkou zpátky k Pajovi. „Máš tady někde přípojku?“
Pajo překvapeně zvedl obočí. „Myslíš jako pevné připojení? Říkal jsem si, na co bys asi tak mohla chtít kabel.“ Seskočil ze stoličky a zavedl ji za prodejní pult k terminálu na stěně. „Posluž si.“
Rava položila Cordeliino šasi na zem, ale kabel byl příliš krátký, než aby k terminálu dosáhl. Pajo to vyřešil tak, že jim přinesl svoji stoličku. „Kabely jsou leda tak pro zlost. Není divu, že se přestaly používat.“
„To máš pravdu.“ Rava se zdvořile usmála. „Stejně si ale tenhle vezmu. Připíšeš mi to na účet?“
„Jasně.“ Pajo sklouzl očima z Ravy na Cordelii a zřejmě mu konečně došlo, že UI běží ve spánkovém režimu. „No tak já tě nebudu zdržovat.“
Sotva odešel, Rava stiskla aktivační tlačítko. Kamery se natočily směrem k ní a UI prudce zamrkala víčky v naprogramovaném výrazu pohoršení jako někdo, kdo se cítí podvedený. Jejímu hologramu se nahrnula červeň do tváří a viditelně se jí zrychlil dech. „Ach ano, ano, teď jsem připojená. Dej mi chviličku, ať se postarám o všechno, co jsem zmeškala.“
Rava ale nechtěla čekat ani vteřinu. Toužila, aby už tahle noční můra skončila, aby bylo po všem a Cordelie byla zas bezdrátově připojená, tak jak to mělo být. A pak si přála vědět, co si má počít se strýčkem Georgem.
Na mobilu se jí ohlásilo pět doručených zpráv. Cordelie promluvila dřív, než je stihla otevřít. „Na skladě jsou čtyři kusy zdířky od vysílače. Posílám ti na mobil záznam o uskladněné položce.“
„Dík.“ Rava posuvem otevřela mobil a zběžně zprávu přelétla. Další čtyři byly opožděně doručené vzkazy od členů rodiny, kteří se zajímali, co se stalo s Cordelii. Rava do jedné zprávy stručně shrnula, jak vznikly potíže s připojením. „Mohla bys to rozeslat rodině?“
Cordelie přikývla a zpráva odešla tak rychle, jako by to bylo jen pokračování Raviny vlastní myšlenky.
Rava se vzchopila. Ohlédla se přes rameno po Pajovi, ale byl tak daleko, že ji nemohl slyšet, takže tu měla víc soukromí než ve vlastním pokoji. „Pověz mi o strýčku Georgovi.“
„Co chceš vědět?“ Cordelie zvedla obočí a tázavě naklonila hlavu na stranu.
Rava na ni vyjeveně civěla. „Přece odkdy trpí demencí? Jak dlouho už ho kryješ?“
Cordelie se zamračila a pomalu zavrtěla hlavou. „Nezlob se, ale já vůbec nevím, na co se mě to ptáš.“
Ravě to v hlavě zvonilo na poplach. „Určitě jsi provedla úplnou synchronizaci?“
„Samozřejmě. Vždyť jsem byla celé odpoledne odpojená, takže to byla první věc, kterou jsem udělala.“ Cordeliino obočí se spojilo do starostlivého oblouku. „Je ti dobře, Ravo?“
Rava ztěžka oddechovala. „Tak fajn. Poslyš, mohla bys zařídit, aby se mi na mobilu ukazovala s čísly zároveň i jména?“
„Hotovo.“
„Díky.“ Rava vytrhla kabel ze stěny.
Cordelie zalapala po dechu, jako by do ní uhodilo. „Co to děláš?“
„Cordelie, něco ti přepsalo vzpomínky.“
„To je nemožné, drahoušku.“
„Myslíš? Tak mi řekni, o čem jsme se ty, já a Ludoviko bavili v bytě u strýčka Georga.“
„No… když mě zase připojíš, abych se dostala do dlouhodobé paměti, tak ti to budu moct povědět.“
„Jenže tohle se stalo sotva před půl hodinou.“
Cordelie zamrkala. „To není pravda.“
„Byla jsem u toho.“ Rava zvedla Cordelii ze země a přitiskla si ji na prsa. „Pamatuju si to, dokonce i přesto, že ty ne.“
* * *
Rava seděla v jednací síni rodinné rady a celá se chvěla. Ludoviko se na sedadle navenek pohodlně rozvalil, ale Rava cítila, že má košili provlhlou potem. Po celou dobu, co mluvila, setrvávalo osm strýců a tet, kteří zasedali v radě, v naprostém mlčení. Jenom křeslo strýčka Georga zelo prázdnotou. Nakonec jí došla řeč, a pak už jen čekala, jakou reakci její vyprávění vyvolá.
Teta Fajra si odtáhla špičky spojených prstů od úst. „Dva roky, říkáš?“
„Ano, paní.“ Jak vyplynulo z historie zálohování, strýček Georgo před dvěma lety propašoval do Cordeliina operačního systému program, který do její kopie oficiálního lodního zákoníku přidával zákon navíc. Poznal, že u něj brzy propukne demence, a podnikl kroky k tomu, aby se zachránil. „Cordelie? Co k tomu můžeš říct?“
Kamery UI se natočily směrem k radě. „Nerada bych zdiskreditovala svoji správkyni, ale o ničem z toho, co vám tu vykládala, nemám záznamy, až na ty potíže se zdířkou. Všechno ostatní mi připadá tak absurdní, že ani nevím, kde bych měla začít.“
Ludoviko se v křesle naklonil dopředu a jeho pohled ztvrdl. „Co aby se k tomu vyjádřil strýček Georgo?“
UI zaváhala tak nepatrně, že kdyby na to Rava nečekala, ani by si toho nevšimla. „Ne, nemyslím, že je to nezbytné.“
„Mohla bys nám říct proč?“ Rava rychle zalétla pohledem k řadě strýců a tet, aby zjistila, jestli také zaregistrovali zpomalené reakce UI. Nyní už bylo patrné, že Cordelie koriguje své odpovědi tak, aby byly v souladu s privátním zákonem o ochraně strýčka Georga.
„Protože dokud jsi mě neupustila, Georgo byl respektovaným členem této rady. Všichni přítomní s ním sami mluvili. Myslím, že je to i bez dalšího dostatečně zřejmé.“
Teta Fajra si odkašlala a stiskla tlačítko na svém mobilu. Dveře do jednací síně se otevřely a dozorce uvedl strýčka Georga. Strýček si vykračoval zpříma a zprvu ho prozradilo jen to, jak se okolo sebe kradmo rozhlížel. Pak spatřil Cordelii a jeho tvář nabyla vyčítavého výrazu. „Tady jsi! Nemohl jsem tě najít. Pořád jsem jenom hledal a hledal.“ Cordelie strnula, nad deskou psacího stolu se vznášel nehybný hologram. Rava si živě představovala, jak se řádky jejího kódu setkávají a jak mezi nimi dochází ke konfliktu. UI měla za úkol udržet strýčkův stav v tajnosti, ale jak to udělat, když jeho nemohoucnost byla nyní všem tak zřetelně na očích? Cordelie se obrátila na Ravu, ale kamery se nepřestávaly upírat na strýčka Georga. „Dobrá. Vypadá to, že jsem se kompromitovala. Musím se zeptat, co s tím moje správkyně hodlá udělat.“
Rava sebou škubla nad vzneseným požadavkem, nad tím, jak vzniklá situace odkryla, že pouto mezi ní a Cordelii je vztahem člověka ke stroji. „Budu tě muset přehrát na starší verzi.“
Kamery se nyní otočily k ní. „Ale přece jsi tvrdila, že jsi našla ten kód?“
„Našla jsem kód, který přidává zákon o ochraně strýčka Georga. Ale ne ten, který ti přepisuje vzpomínky.“ Kývla na bratra. „Požádala jsem i Ludovika, aby se po něm podíval, ale ani on nic určitého nenašel. Máme za to, že změna je zapsaná na několika místech současně, takže abychom si mohli být jistí, nezbývá nic jiného než vrátit se k předchozí verzi.“
„Dva roky.“ Cordelie pohodila hlavou. „Jestli to uděláš, tvoje rodina přijde o dva roky záznamů a vzpomínek.“
„Jestli nám pomůžeš verze sloučit, tak se to nestane.“ Rava si hrála se zatrženou kůžičkou na palci, aby se nemusela střetnout s Cordeliiným upřeným pohledem.
Cordelie opět zaváhala, jak se řádky jejího kódu, ty proklaté řádky kódu v jejím nitru znovu zkřížily. „Co se stane s Georgem?“
„To nezáleží na rozhodnutí rodiny.“ Teta Fajra se posadila zpříma a pohlédla na strýčka Georga, který stál vedle Cordelie a tiše si broukal. „Zákony znáš.“
Cordelie svěsila koutky úst. „Pak se obávám, že vám nemohu pomoci.“
„Řekla bych, že jsme viděli víc než dost.“ Teta Fajra mávla rukou a Cordelie i strýček Georgo byli z jednací síně zcela neobřadně vyvedeni ven.
Jen co se za nimi zavřely dveře, Ludoviko si odkašlal a podíval se na Ravu. Pokynula mu, aby pokračoval. „Tak dobrá, věc se má takhle. Když jsme z Cordelie ten skrytý program vytáhli, znovu se nainstaloval. Stane se to pokaždé, kdykoli se ji pokusíme vyčistit. Pokoušeli jsme se jí namluvit, že strýček Georgo už prošel recyklací, ale na to, abychom ji dokázali obelhat, nás až příliš dobře zná. Takže nejsme schopní odhadnout, co za daných okolností udělá. Momentálně trvá na tom, že nám pomůže jen v případě, že strýčka Georga nepošleme do recyklátoru.“
Strýc Johano zavrtěl hlavou a nesouhlasně zamručel. „To nezáleží na rozhodnutí rodiny. Měl jít na recyklaci hned, jak jsme zjistili, co se stalo. Nechávat ho takhle je výsměchem celému systému.“
„A bude se to zhoršovat.“ Rava se na sedadle zavrtěla. „Jak se u něj bude demence prohlubovat, Cordelie ho bude zvládat čím dál hůř. Máme obavy, jak daleko by mohla zajít, aby dodržela příkaz udržet ho naživu. Proto jsme jí nedovolili, aby se připojila k lodi, ani ke své dlouhodobé paměti.“ „A navrhujete vyřešit to tak, že ji znovu nahrajeme ze starší zálohy. Čímž se připravíme o dva roky záznamů, včetně veškerých údajů o narozeních, k nimž během té doby došlo…“ Teta Fajra přelétla pohledem po ostatních členech rady. „K tomu bude zapotřebí jednomyslného souhlasu celé rodiny.“
„Ano, paní. Toho jsme si vědomi.“
„Vlastně by tu byla ještě jedna možnost.“ Ludoviko si protáhl nohy, až se na křesle málem překotil. „Předkové s sebou vzali od všeho rezervu. Ve skladu je ještě náhradní UI. Když ji spustíme úplně od nuly, měla by se dostat do databáze vzpomínek, aniž by se přitom kontaminovala emočním obsahem, který blokuje Cordelii.“
„Cože?“ Ravě přeskočil hlas, jak se na židli prudce otočila k bratrovi. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Protože to vlastně znamená, že Cordelii zabijeme.“ Ludoviko pozvedl hlavu a Rava ke svému překvapení zjistila, že se mu oči lesknou slzami. „Jsi její správkyně, nemůžeš se na tom podílet. A já jsem nemohl riskovat, že jí to prozradíš.“
„Ale – nemohla by – ne. Ovšemže ne.“ Od chvíle, kdy Cordelie ztratila přístup k dlouhodobé paměti, už musela zapomenout, že existuje další UI. Ravě se udělalo zle od žaludku. „Nenapadlo tě, že by nám třeba dala jinou odpověď, kdyby o téhle možnosti věděla?“
„Chceš tím říct, že nás možná obelhávala?“ Ludoviko s ní mluvil nezvykle vlídným tónem.
„Ale Cordelie není stroj, je to živá bytost.“
Ludoviko naklonil hlavu k rameni a nechal Ravu, aby se cítila jako pitomec. Samozřejmě všem právě názorně předvedla, proč si osoboval právo zatajit jí, že existuje záložní UI.
„Máš pravdu. Cordelie je živá bytost.“ Teta Fajra vzhlédla od svého mobilu. V očích jí blýskalo. „Může snad podle tebe strýček Georgo za to, že trpí demencí?“
Rava se na židli svezla níž a zavrtěla hlavou. „A co kdyby… co kdybychom jí jenom nedovolili, aby se připojila?“
Ludoviko zavrtěl hlavou. „Víš, co by to znamenalo? Chceš, aby si pořád dokola přepisovala stejný kus paměti? Aby si pokaždé pamatovala jenom poslední týden života? Nabízíš jí pěknou existenci.“
„Měla by alespoň dostat na vybranou.“
* * *
Dveře se rozlétly a Cordeliiny kamery se otočily na Ravu. „Je mrtvý, že je to tak?“
Rava přisvědčila. „Je mi to líto.“
Hologram UI si zřetelně povzdychl, jak se aktivovaly instalované vzorce chování pro vyjádření zármutku. Cordelie odvrátila tvář i kamery od Ravy. „A co bude se mnou? Kdy mě přehraješ na starší verzi?“
Rava klesla na židli vedle Cordeliina šasi. Slova odpovědi se jí vzpříčila v hrdle, až se jimi málem dusila. „Dali mi… mám pro tebe na vybranou ze dvou možností. Na skladě je ještě jedna UI. Rodina odhlasovala, že bude lepší tě vyměnit.“ Kůžičku na palci si už Rava otrhala až do masa. „Můžu tě buď vypnout úplně, anebo tě nechám běžet, ale nebudeš připojená.“
„Myslíš bez zálohovací paměti.“
Rava přikývla.
Představovala si, že v bzučení větráků nad svojí hlavou slyší tikat řádky programu, jak Cordelie bleskurychle uvažovala, rychleji, než by to dokázal kterýkoli člověk na světě. „Pro jedno kvítí…“
„Cože?“
„Takové přísloví. Pro jedno kvítí“ Cordelie se zarazila. Zvedla pohled vzhůru a mírně doleva, jak pátrala po chybějícím dílku informace, který tam nebyl. „Zbytek si nepamatuju, ale předpokládám, že to mělo být ironické.“ Vyrazila ze sebe přiškrcený smích.
Rava vstala a rozpřáhla ruce, jako by Cordelii mohla nějak utěšit, jenže ta zmučená bytost, kterou viděla před sebou, byla pouhý hologram. Nemohla udělat nic víc než být u toho a dívat se.
Smích ustal stejně náhle, jako vytryskl. „Vypni mě.“ Cordeliin obraz zmizel a kamery se sklopily.
Rava téměř ani nedýchala, jak se snažila zadržet vzlykání. Vytáhla z kapsy klíč. Plochá plastová karta v sobě měla vyražené otvory a po celé délce se přes ni táhly kovové pásky v kombinaci mechanického a elektronického kódu.
Rava začala v duchu odpočítávat jednotlivé kroky celé operace a jeden po druhém přitom odpojovala systémy, které z Cordelie činily živou bytost.
Za prvé. Vložit klíč.
Věděla předem, co si Cordelie vybere. Ve skutečnosti žádnou volbu neměla. Copak by mohla vážně přistoupit na to, že ze sebe bude pomalu ukrajovat, že bude neustále zapisovat a přepisovat útržky vlastní paměti?
Za druhé. Ověřit otisky prstů.
Na druhou stranu, strýček Georgo si vybral, že chce žít dál, Cordelie tak mohla následovat jeho příkladu.
Za třetí. Potvrdit vypnutí.
Kdyby byla to šasi neupustila… jenže pravda by nakonec stejně vyšla najevo.
Za čtvrté. Ještě jednou potvrdit vypnutí.
Zírala na obrazovku s poslední volbou. Pro jedno kvítí… Zítra zajde do Pedrova bazaru a obstará si tužku a zásobu papíru.
Potvrdit vypnutí.
A takhle vybavená pak sepíše své vlastní vzpomínky na to, kdo byla Cordelie.
Poprvé vydáno v časopise Asimov s SF v září roku 2010. Přeložila Jitka Cardová
