Lucie Matějíčková – O ztraceném přání

Bylo nebylo – a raději ať spíše nebylo – za devatero temnými lesy, za sedmero neprostupnými horami a patero zamořenými řekami ležel kraj, kam cizí noha nikdy nevkročila. Tomu kraji vládla Smrt.

Smrt byla zvláštní královna. Málokdo ji někdy spatřil, přesto všichni věděli, že existuje. Skrývala se v temně šedých mračnech zakrývajících slunce, v prastarých, napůl spálených lesích, v hrobech volně roztroušených po kraji a v opuštěných vesnicích. Kráčela ve stínech a nikde se dlouho nezdržela. V jedné legendě se říkalo, že kdo královnu Smrt spatří, smí vyslovit jedno přání a ona mu ho splní.

Byli tací, kteří se pokoušeli královnu Smrt najít, a že jich nebylo málo. Od každé rasy, která v tom kraji žila, to zkusil alespoň někdo. Zablešení vlkodlaci i přehnaně sebevědomí upíři, bledé jezinky i staré zkroucené ježibaby, vysloužili čerti i ohniví démoni, chřestící kostlivci i rozpadající se zombie, černé kočky, chlupatí pavouci, vypelichané vrány. Málokdo z nich uspěl. Jen několika z nich se podařilo královnu Smrt najít. A tak šel život dál.

V tom kraji byla vesnice – pokud se tomu tak dalo říkat. Největší ‚budovou‘ vesnice byla majestátní rodinná hrobka z černého mramoru, která sloužila jako místo k vesnickým sešlostem. Zbytek tvořily méně či více pobořené menší hrobky, polorozpadlé mohyly a otevřené hroby. Celá vesnice byla obehnána černým, vylámaným kovovým plotem, který se tyčil k obloze. V té vesnici žily zombie a několik kostlivců.

Vesnice to byla jako každá jiná v tom kraji.

Mírumilovná a hledící si svého. Obyvatelé té vesnice upravovali své hroby a hrobky, okopávali záhony pohřebního kvítí, spravovali svá těla a ve volném čase často nepřítomně bloumali po kraji, nebo se věnovali kuchařskému umění. Vždy jednou za měsíc se obyvatelé vypravili na trhy do sousední vesnice, kde směňovali vypěstované pohřební kvítí a vlastnoručně vyráběné pohřební svíce a dřevěné rakve za přísady dó svých složitých receptů.

A v této vesnici žila holčička. Malá zombie.

Jmenovala se Mara. Žila na okraji vesnice v malém, napůl zasypaném hrobě v blízkosti děsivého černého plotu. Ten plot odděloval bezpečný svět, který znala, od strašidelného světa tam venku. Před mnoha lety se do toho světa venku vydala její sestřička a už se nevrátila. Ne, ten druhý svět rozhodně nebyl pro ni. A tak Mara žila osamoceně na kraji vesnice, kterou odmítala opustit. A žila by tak nejspíš dodnes, nebýt jednoho zvláštního dne.

Toho dne byla obloha zatažená těžkými mraky a čas od času z nebe spadlo několik kapek černého deště. Mezi hroby se proháněl mrazivý vítr. Mara si hrála s ostatními zombie dětmi na malém plácku uprostřed vesnice. Ledový vítr jí cuchal dlouhé černé vlasy a profukoval jejím částečně rozpadlým tělem, když poskakovala mezi hroby s hadrovou panenkou v ruce. Společně s ostatními dětmi přitom prozpěvovala:

„Stojí Smrtka mezi hroby,

na děti se nahlas zlobí

i vy děti nezbedné

špatně to s vámi dopadne.

Koho chytnu venku z hrobu,

toho na smrt si odvedu.’

Tak ať je noc anebo den,

skryj se do tří za hrobem!“

Než se malá zombie stojící uprostřed náměstíčka stačila nadechnout a vykřiknout: „Jedna, dva, tři,“ skočila Mara s jekotem za nejbližší hrob, aby ji smrtka neviděla. Podle několika zklamaných výkřiků poznala, že některé děti to nestihly, a proto ze hry vypadávaly. Mara stiskla panenku v náručí a postavila se, aby se připravila na další kolo. Než však začali znovu hrát, vřítil se na plácek s chřestěním kostlivec.

„Slyšte, slyšte,“ zaklapal čelistí a zamával pažemi v jakémsi velkolepém gestu. Všechny děti se zvědavě shlukly kolem něj a i spousta dospělých zombií zanechala přípravy oběda a přišla si vyslechnout novinky.

Kostlivec se důležitě odmlčel.

„Vědma Aranea je na cestě do naší vesnice. Dorazí dnes večer!“

Po jeho slovech propuklo veselí. Dospělí se rozběhli tu novinu sdělit ostatním a děti samou radostí křepčily okolo kostlivce a nadšeně vyhazovaly do vzduchu hračky a vlastní ruce.

Několik zombie dětí, včetně Mary, se rozběhlo do svých hrobů, aby se na večer náležitě připravily. Na hru úplně zapomněly.

Mara tryskem proběhla mezi několika hroby, černé vlasy za ní vlály. V duchu se probírala všemi svými šaty a přemýšlela, které si vezme večer na sebe, když ji najednou z úvah vyrašil hlas volající její jméno. Zastavila se a otočila se čelem k rozložité, mateřsky vyhlížející zombie.

„Holka jedna bláznivá, kam se tak ženeš?!“ zaburácela dobrosrdečně zombie, až jí vypadlo oko z důlku.

„Teto Doro, večer přijde do vesnice vědma Aranea,“ vyhrkla nadšeně holčička.

„Vědma ti nikam neuteče,“ zahrozila jí zombie Dora vařečkou. „Jestlipak máš dnes něco k jídlu?“ zeptala se.

Mara jen nejistě zavrtěla hlavou.

Dora si opřela ruce o kypré boky a zhluboka si povzdechla. „To jsem si mohla myslet. Na starostu vážně není spoleh. Přitom by se měl o sirotky postarat on. Pojď, najíš se u nás,“ prohlásila, sebrala ze země své oko a zamířila k malé rodinné hrobce, aniž by se ohlédla. Mara se šťastně usmála a vydala se za ní.

K tetě Doře na oběd chodila vždy ráda, od doby, co její sestřička zmizela do světa, se ale stala tetiným pravidelným hostem. S jejími třemi dětmi si vcelku rozuměla a i dnes strávili celý oběd debatou, co si vezmou na sebe a co zajímavého jim vědma asi poví. Po obědě se Mara vrátila do svého hrobu.

Hadrovou panenku v sepraných rudých šatech opřela o hliněnou, červy prolezlou stěnu hrobu, zpod propadlé mramorové desky vydolovala menší dřevěnou rakev plnou oblečení a začala se v ní nadšeně přehrabovat. Po chvíli vytáhla bílé šatičky bohatě vyšívané temně modrými květy a otočila se na panenku.

„Co si myslíš o těchhle, Shimo?“ zeptala se nejistě a zamávala jimi panence před obličejem.

Panenka pomalým, trhavým pohybem otočila hlavu a jednou mrkla svýma knoflíkovýma očima.

„Ty ti vyšívala sestřička,“ poznamenala tichým, neskutečným hlasem, který jako by vycházel odevšad a rozléhal se prázdným hrobem.

Mara polkla a kývla.

Panenka otočila hlavu do původní pozice. „Pokud si myslíš, že je správné, aby sis je vzala, pak si je vezmi. Možná už je načase.“

„Cože? Co tím myslíš, Shimo? Shimo?“

Panenka se však už ani nepohnula, a tak si Mara trucovitě přetáhla šaty přes hlavu.

Jak se schylovalo k večeru, veselí a nervózní očekávání ve vesnici narůstaly. Dospělé zombie navěsily na plot svícny z lebek, které teď zářily do noci. Kostlivci rozdělali před největší hrobkou obrovskou vatru, kolem níž bláznivě stepovali. Další zombie přinášely lavičky, dusily zkažené maso a chlupaté netopýry, zametaly cestičky mezi hroby. Děti se přitom všem pletly pod nohy. Vládlo tu dokonalé boží dopuštění.

A pak se vesnicí rozlehlo volání: „Vidím ji, už ji vidím! Už jde!“ Dav malých výskajících zombíků se rozběhl z vesnice vědmě naproti. Mara se váhavě zastavila u mohutné vstupní brány s nápisem Vítejte v Bloumákově a vystrašeně se zadívala do tmy, ve které zmizely ostatní děti. Slyšela jen jejich výskání. Po chvíli přemýšlení se rozhodla počkat u brány. Panenku pevně tiskla v náručí.

O chvilku později se výskání přiblížilo a do světla svíc vplula majestátně vědma Aranea s hloučkem dětí v patách. Své rozložité pavoučí tělo nesla na šesti nohách jako královna a královsky byla také oděna částečně lidská horní část jejího těla. Ruce měla způsobně složené na hrudi. Laskavě se usmívala na všechny okolo. Mara na ní mohla oči nechat. Všechno na Aranee, od fialových vlasů spletených do copů, přes desítky kostěných a skleněných náramků a náhrdelníků, po hedvábný vak plný tajemných předmětů, vypadalo naprosto úchvatně.

Mara se připojila k hloučku poskakujících zombíků a následovala vědmu k ohni, u kterého se shromáždil zbytek vesnice, aby vědmu náležitě přivítal. Dokonce pro ni připravili stan z natřikrát spravované látky, do kterého se měla později uchýlit, aby zde vykládala budoucnost. Starosta vyšel vědmě vstříc.

Obrovský zombík, téměř tak široký jako vysoký, ve značně pokročilém stupni rozkladu se dokolébal před oheň tak, že ho málem celý zastínil. Pak teatrálně rozhodil rukama v uvítacím gestu, až každá skončila na deset stop od něj, a zahřímal: „Vítej, vědmo z dalekých krajů. Je nám opravdovým potěšením tě uvítat v Bloumákově! Kéž je tvůj pobyt zde příjemným pro všechny zúčastněné. Nechť slavnost započne!“

Celá vesnice se rozburácela a místní kapela začala vyhrávat na kostěné flétny a kytary z černého dřeva a škrábat nehty o náhrobní kameny. Jedlo se a pilo, tančilo a vyhrávalo celou noc a zvuky oslavy se rozléhaly po okolí. Z temnot se přikradlo mnoho neznámých tvorů, ale přes plot se do vesnice neodvážili, jen poulili oči na tu sešlost.

Bylo kolem třetí hodiny ranní. Mara a Dořiny děti byly poslední čekající před stanem vědmy. Čas si krátily hrou, při které se snažily uhodnout, komu mohou patřit bulvy vznášející se ve tmě za plotem. Moc se u toho nasmály, když vymýšlely různé fantastické tvory, dokud si je vědma jednoho po druhém nezavolala dovnitř. Mara šla jako poslední.

Opatrně vstoupila do stanu. Ve vzduchu se vznášela opojná vůně máku. Vědma Aranea k ní stála bokem a čistila dlouhý stříbrný nůž od něčeho, co připomínalo zašlou krev. Když Mara vešla, vědma se po ní jen letmo ohlédla a pokynula jí k nízké dřevěné stoličce. Na kamenném bloku před ní stála mělká mísa z černého mramoru. Aranea položila nůž vedle mísy a pozorně se na děvčátko zadívala.

„Takže jsi přišla. Hm. Zajímavé. A zvláštní.“

Mara na vědmu překvapeně pohlédla. „Zvlá… štní?“ vydechla nejistě a pevně objala svou panenku.

„Ano, zvláštní. Myslela jsem, že se bojíš světa venku za plotem.“ Mara otevřela ústa, ale vědma ji gestem umlčela. „Není v tom rozdíl,“ řekla, jako by malé zombii četla myšlenky. „Pocházím z toho druhého světa, jsem jeho součástí. Proč se mě nebojíš?“

Mara mlčela, jen k sobě dál pevně tiskla panenku. Nevěděla proč. Vědma byla tak krásná, tak moudrá, tak laskavá. Proč by se jí měla bát? Aranea se na ni vlídně usmála.

„Svět venku za plotem je plný tvorů, jako jsem já. Je v něm mnoho dobrých bytostí, které ti mohou pomoci, mohou tě pohladit, obejmout i rozesmát. Mohou ti ukázat cestu k tomu, co hledáš. Jestlipak víš, Maro, co hledala ve světě tvá sestřička?“

Mara udiveně vzhlédla. Ano, věděla, proč její sestřička odešla do světa. „Hledala královnu Smrt,“ odpověděla.

„Správně. A jestlipak víš, jaké přání chtěla vyslovit?“ usmála se Aranea jemně. Mara zakroutila hlavou. Vědma se na chvíli odmlčela. „Chtěla, aby jí královna Smrt darovala život,“ řekla pak.

„A našla ji?“

„Ne tak docela, ale přesto se jí podařilo si své přání alespoň částečně splnit.“

„Jak to?“ užasla Mara a vykulila na vědmu oči.

Ta se na ni zadívala nic neříkajícím pohledem. „Možná to pochopíš. Až přijde čas,“ pronesla jen.

Mara zamyšleně sklonila hlavu. Pokud se sestřičce podařilo splnit si část svého přání, tak proč se k ní potom nevrátila?

„Proč se nevrátila?“ zopakovala nahlas své myšlenky. „Přece jsi říkala, že si svoje přání splnila, tak proč se nevrátila?“

„Právě proto,“ řekla vědma tajemně a velice tiše. Mara se zatvářila naprosto zmateně a nechápavě. Vědma si lehce povzdechla a pak se na ni rošťácky usmála. „Nuže, pokud se Gilala odmítá vrátit, proč se ji nevydáš hledat? Pokud dáš tomu druhému světu šanci, můžeš mi věřit, že ti ukáže zázraky a pomůže ti najít tvou sestru.“

Mara na vědmu zírala s otevřenou pusou. To, co navrhovala, bylo šílené a nebezpečné. Teta Dora by nejspíš řekla, že přímo nemyslitelné. Přesto ale… pokud sestřička opravdu někde žila a nechtěla se vrátit… Nebo se nemohla vrátit… Aranea se mezitím, co Mara přemýšlela, zvedla, došla pro karafu odloženou v rohu stanu a nalila do mramorové mísy křišťálově průzračnou vodu. Pak přes ni natáhla tenoučkou pavučinu a vážně se na malou zombii zahleděla.

„Pokud jsi na pochybách, mohu ti ukázat různé cesty. Věci, které se mohou stát nebo nemusí, podle toho, jak se rozhodneš,“ pokynula vědma směrem k míse.

Mara nahlas polkla, pak ale rozhodně přikývla.

„Přistup tedy blíž a podej mi levou ruku.“ Mara poslechla a natáhla k vědmě levačku. Aranea zvedla nůž a pomalu ho vnořila zombii do předloktí, dokud nezaskřípal o kost. Lechtaloto a Mara se rozhihňala. Vědma na ni vesele mrkla, vytáhla nůž z ruky a tekutinu, která na něm ulpěla, setřepala do mísy.

„Podívej se,“ vyzvala ji a Mara se naklonila nad mísu. Zprvu viděla jen nitky pavučiny vznášející se nad teď už špinavou vodou, pak se ale obraz začal postupně měnit.

Z vody vystoupily obrysy Bloumákova. Život tu běžel stejně další tisíce a tisíce let. Pro zombie čas neutíkal. Ten obraz ale překryla do daleka se táhnoucí cesta, kterou v rychlém sledu vystřídalo několik obrazů tvorů, které Mara téměř nedokázala zachytit. Zcela zřetelně ale rozeznala draka. Nakonec z vody vystoupila tvář její milované sestřičky. Vypadala šťastně, na první pohled. Ať byla kdekoliv, smála se. Něco ale nebylo v pořádku. Byl tu stín. V její tváři. A pak tu byl ještě jeden stín. Stín, který se kradl stále blíž a blíž, dokud úsměv sestřičky naprosto nepohltil. A pak se nocí rozlehl jediný výkřik. Výkřik Smrti.

Mara stála skloněná nad mísou a třásla se po celém těle. Po tvářích jí stékaly slzy a dopadaly do mísy. Gilala přece nemohla být… Zvedla hlavu.

„Viděla jsi…?“

„Já vidím mnohá,“ řekla ztěžka Aranea. Ustaraně se dívala do hlubin mramorové mísy.

„Sestřička… A ten stín…“

„Ne, ještě není mrtvá,“ odpověděla vědma na nevyřčenou otázku. „Ale vznáší se nad ní nějaká hrozba. Něco, co se skrývá před mým zrakem.“ Vzhlédla a zadívala se do Mářina vyděšeného obličeje. „Pokud ve světě existují dobré bytosti, musí existovat i špatné, aby byl svět v rovnováze. A pak jsou tu bytosti ani dobré ani špatné, které jen sledují vlastní cíle a vlastní spravedlnost. Gilale hrozí nějaké nebezpečí, ale nedokážu říct jaké,“ dodala.

Mara se rozklepala ještě víc a zakoktala: „Může… Můžu… jí nějak pomoci?“

Aranea na ni hleděla bez mrknutí oka. „Možná,“ zašeptala nakonec. Natáhla se a pohladila Maru jemně po tváři. „Rozhodnutí je jen a jen na tobě. Pamatuj ale, že ať se rozhodneš jakkoliv, bude tvé rozhodnutí tím jediným správným rozhodnutím. Nikdo ti nebude nic vyčítat, protože ani jedno z těch rozhodnutí nebude snadné. Rozumíš?“

Mara pomalu přikývla. Do svého hrobu se vrátila celá vyděšená. Stočila se do klubíčka a široce rozevřenýma očima zírala na prázdnou stěnu.

„Co mám dělat, Shimo?“ zeptala se po chvíli tenkým hláskem. Když se panenka neměla k odpovědi, pokračovala. „Nechci, aby se sestřičce něco stalo. Jenže když tu zůstanu, tak se jí něco stane určitě, vím to. Ale tak hrozně se bojím. Když ji půjdu hledat… Když ji půjdu varovat… Co když se někde ztratím, nebo sestřičku vůbec nenajdu?“

Panenka pomalu otočila hlavu. „Máš přece mě. Společněji najdeme. A vědma nám určitě ukáže cestu.“

„Hm!“

Mara se opatrně zvedla a rozhlédla se po stísněném hrobě. Měla svůj domov ráda. Byl bezpečný. Ale sestřičku měla mnohem raději.

Sbalit si potřebné věci do maličké přenosné dřevěné rakve jí trvalo zbytek noci i kousek dne. Když se konečně vynořila z hrobu, rozhodnutá jít za vědmou, zjistila, že ta odešla z vesnice už za svítání. Mara došla k bráně jako v mrákotách. Nechápala, jak mohla vědma prostě jen tak odejít. Svítání ale nebylo příliš vzdálené, možná hodinu nebo dvě. Pokud poběží… mohla by ji dohonit. Musí zachránit sestřičku před tím stínem.

A tak se malá zombie váhavě vydala na dalekou cestu.

Araneu dohonila ještě před polednem. Celou cestu se jí strachy podlamovala kolena a několikrát upadla, přesto běžela pořád dál. Při běhu se neustále rozhlížela. Když uviděla vědmu stát uprostřed cesty, napadlo ji, že to vypadá, jako by na ni čekala. Doběhla blíž a Aranea rozpřáhla ruce a pevně ji objala.

„Ty moje statečná holčičko,“ zašeptala, jak držela třesoucí se Maru v náručí.

„Proč jsi na mě nepočkala? Jsi přece vědma, musela jsi vědět, že budu chtít sestřičku zachránit. A celá vesnice se bude zlobit, že jsi odešla tak rychle. Bez rozloučení.“

Vědma přísně zvedla ukazováček a zakývala jím odmítavě ze strany na stranu. „Nepočkala jsem, protože je to tvá cesta, Maro. Nemohu za tebe udělat první krok, ani zachránit Gilalu.“

„Pomůžeš mi ale, že ano?“ – vyhrkla Mara plačtivě.

„Proto jsem tady,“ přikývla vědma. „Půjdu s tebou až na rozcestí a pak se vrátím do vesnice. Odejít bez rozloučení je opravdu nezdvořilé,“ dodala významně.

Mara zděšeně upustila panenku na zem a zakryla si dlaněmi ústa. Byla na vědmu tak ošklivá a přitom ona sama se také s nikým nerozloučila, jak byla vyděšená. Ani s tetou Dorou. Nerozhodně se otočila k vesnici. Aranea se na ni vážně zadívala.

„Myslíš, že pokud se teď vrátíš, aby ses se všemi pořádně rozloučila, že dokážeš znovu odejít?“ zeptala se tiše.

Zombie pomalu zavrtěla hlavou. „Ne,“ zašeptala. Otočila se k vědmě čelem, zvedla ze země panenku a pak se vyplašeně a zároveň široce zazubila.

„Až se vrátíš do vesnice, mohla bys, prosím, vyřídit tetě Doře, že za všechno děkuju a že ji mám ráda?“

Aranea se jemně pousmála a s láskou se na Maru zadívala. Dobře si všimla, jak pevně stiskla panenku a kolik smutku se skrývalo za jejím úsměvem. Gilala pro ni musela být opravdu důležitá, když byla ochotná vzdát se kvůli ní i domova. Nebo to bylo tím, že zombie byly zvyklé vzdávat se mnoha věcí? Už jen proto, že se musely vzdát toho nejcennějšího – života. Vědma klidně přikývla.

„Ráda jí to vyřídím,“ odpověděla. „Jsi připravená na cestu?“

„Mhm,“ přikývla Mara odhodlaně, i přestože se jí třásla kolena. Natáhla se a chytila vědmu za ruku. Pak se obě vydaly na cestu.

Ta cesta se vinula zvlněnou, jakoby sopečnou krajinou. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, tu byl obrovský požár, který spálil zemi na prach a popel a od té doby zde téměř nic nerostlo, jen našedlá, suchá tráva. Sem tam stál v té krajině osamělý, pokroucený a na uhel spálený strom. Byla to krajina na první pohled velice neútěšná a opuštěná. Vzbuzovala dojem, jako by v ní všechen život vymřel.

Mara mlčky kráčela po boku vědmy. Rozhlížela se tou krajinou, ale ať už oči z předchozí noci patřily komukoliv, byly do jednoho pryč. V půlce odpoledne dorazily na rozcestí.

Cesta, kterou přišly, ústila do rozcestí jako nožička písmene T a na obě strany se táhly dvě naprosto totožné stezky. Starý vykotlaný strom, ve kterém kdysi nejspíš sídlil stromový duch, sloužil jako rozcestník. Na jeho zkroucených větvích byly pověšeny dvě dřevěné tabulky. Tabulka ukazující vpravo nesla nápis Krvesávač 13 mil. Druhá tabulka ukazující na opačnou stranu se honosila nápisem Pod vlákny osudu 7 mil.

Mara se tázavě zahleděla na vědmu. Ta se na ni jemně usmála a pohladila ji po černých vlasech.

„Tady se naše cesty rozcházejí. Kvůli stínu, který Gilalu obklopuje, ti nedokážu říct, kde se teď nachází. Znám ale někoho, kdo ti může pomoci lépe než já. Když se teď vydáš doleva, dojdeš na rozcestí, které se doslova nachází přímo pod vlákny osudu. Vede z něj sedm cest. Na začátku každé z nich je do země zaražen kámen jiné barvy. Tato cesta, cesta, po které na rozcestí přijdeš, má mléčně bílý kámen. Cesta, po které se vydáš dál, má kámen žlutý. Do tří dnů bys měla dorazit k jeskyním. Tam už si tě najdou.“

„Kdo si mě najde?“ zeptala se Mara vyplašeně.

Aranea se vesele zasmála a znovu pohladila zombii po vlasech. „Neměj strach. Jsou to mí dobří přátelé. Víc ti v tuto chvíli ale neprozradím.“

Mara opatrně přikývla. Věřila vědmě. Pevněji sevřela panenku a nejistě se zadívala na stezku, která se ztrácela v trávě. Aranea zamyšleně naklonila hlavu na stranu a dřív, než zombie stihla udělat jediný krok, chytla ji za ruku držící panenku. Mara se na ni tázavě zahleděla, ale vědma si jen mlčky panenku prohlédla a zase její ruku pustila. Pak zvedla dlaň k ústům a pobaveně se zahihňala.

„Pokud se příliš nepletu, tak v té panence je uzavřen démon, že? Myslím, že v tom případě si o tebe dělám zbytečné starosti. Mnoho štěstí na tvé cestě, Maro.“

Dřív, než se Mara zmohla na jediné slovo, vědma ji krátce, ale pevně a vřele objala a stále ještě s pobaveným úsměvem na tváři se vydala zpět do Bloumákova. Mara za ní jen užasle hleděla, neschopná slova, a přemýšlela, co to mělo znamenat. Vědma se však už neohlédla a Mara si zvedla panenku před obličej.

„Shimo?“

Panenka však zůstala tichá a nehybná a Maře nezbylo, než se na nejistých nohách vydat na cestu.

Stezka, po které se vydala, vedla dál onou zvlněnou a rádoby prázdnou krajinou. Po čase v ní ale začalo postupně přibývat stromů. Opravdu zvláštních stromů. Vypadaly jako oděné do hedvábných šatů. Mara přemýšlela, kdo ty stromy asi takto oblékl. Jak ale brzy zjistila, byly stromy ve skutečnosti obalené hedvábnými nánosy pavučin. Bylo to nádherné.

Než Mara dorazila na rozcestí Pod vlákny osudu, se maličko přestala bát. Možná proto, že kolem bylo tolik zajímavých věcí k vidění. A ve chvíli, kdy spatřila nádherné blyštivé kameny u ústí každé ze sedmi stezek, obrovskou pavučinu prostírající se nad rozcestím jako střecha a sněžně bílý rozcestník, zapomněla na strach úplně. Nedočkavě se rozběhla, aby rozcestník prozkoumala.

Byl to plochý kulatý kámen s barevnými šipkami a názvy míst, o kterých Mara nikdy neslyšela. Přejížděla po nich prstem a lámaně šeptala ta cize znějící jména. Přemýšlela, co je to asi za místa. Pak najednou posadila panenku přímo doprostřed rozcestníku a zatleskala.

„Shimo, Shimo, v kraji širém, kterým se mám vydat směrem?“

Shimo neodpověděla. Místo toho pomalu zvedla hadrovou ručku a ukázala stejným směrem jako žlutá šipka na rozcestníku. Nápis nad ní hlásal: Cupitavé jeskyně. Stezka, která tam vedla, měla v ústí zasazen sytě žlutý kámen. Mířila na severovýchod. Mara se tím směrem chvíli mlčky dívala a pak se otočila zpět k panence.

„Tohle není žádná sranda, Shimo,“ zašeptala. Strach se vrátil.

„Není. Nikdo ani neříkal, že to bude sranda,“ odpověděla Shimo opatrně.

„Shimo, jsi opravdu démon?“

Zase to ticho. Panenka ani tentokrát neodpověděla. Mara zvedla hlavu a zadívala se na pavučinu klenoucí se jí nad hlavou. Jemně se houpala ve větru, jak byla napnutá mezi vzdálenými stromy. Chvílemi se zdálo, jako by něco šeptala. Slova, která nebylo možné zachytit. Slova o tajemném osudu. A o rozdílných cestách životem. Mara se otřásla.

Popadla panenku, oběhla celé rozcestí a pohladila všechny barevné kameny, jako by se chtěla přesvědčit, zda jsou skutečné. Potom se rozběhla po žluté cestě, jen aby už byla z tohoto místa pryč. Naposledy se ohlédla. Pavučina se lehce nevinně pohupovala ve větru. Němá. Mara na ni vyplázla jazyk. Pak se soustředila už jen na cestu před sebou.

Ta stezka se žlutým kamenem se vlnila a kroutila krajinou jako stuha ve větru. Její okolí se postupně měnilo. Travnaté planiny zmizely, stromy zhoustly, až přešly v lesy, a objevily se desítky matně šedivých skal. Ty temné lesy plné stínů Maru děsily. Rozhodla se raději přečkat do rána na jedné rozlehlé mýtině, než by v noci cestovala tím lesem.

Posadila se na kraj cesty, shodila ze zad rakev a usadila na ni Shimo. Jídlo žádné neměla, ale na tom nezáleželo. Zombie nepotřebovaly jíst. A ani spát. Všechno to byly jen rituály, kterými si zombie krátily nekonečný běh času. Jídlo ale milovaly, jak jeho přípravu, tak i jeho spotřebovávání, i přestože některým propadávalo polorozpadlými břichy a jiní si naopak kvůli němu musely břicha neustále párat a zašívat, aby se zbavily přebytečné váhy. Mara se s obavami zadívala na tmavnoucí oblohu.

„Cupitavé jeskyně. Kdo myslíš, že tam žije, Shimo?“ zeptala se potichu roztřeseným hlasem. „Mluv se mnou,“ dodala ještě téměř plačtivě, když se panenka neměla hned k odpovědi.

Shimo pomalu otočila hadrovou hlavu k obloze. „Kdo, hm?“ protáhla. „Aranea říkala, že jsou to její dobří přátelé. Jaký má smysl přemýšlet, kdo to je. Dřív nebo později se to dozvíme.“

Mara se na panenku zadívala. Její tvář už rozmazala noc. Na chvíli zaváhala, ale pokud byla Shimo ochotná odpovídat na otázky, pak možná… „Shimo… Zaklela tě Gilala? Proč? Co jsi udělala? A jak to dokázala?“ vychrlila ze sebe nakonec.

„Moc se ptáš, Maro,“ odpověděla panenka klidně. „Kdo se moc ptá, brzo zetleje.“

„To se jen tak říká,“ rozesmála se vesele malá zombie. Pak ale zvážněla. „Musíš být ale takhle přece nešťastná, ne?“

„Nejsem nešťastná. Tohle je život, se kterým jsem souhlasila,“ poznamenala Shimo záhadně.

„Proč ale“

„Dost řečí,“ zarazila panenka další Mařiny otázky. „Měla by sis odpočinout. Čeká nás zřejmě ještě dlouhá cesta.“

Mara uraženě našpulila pusinku, nic ale neřekla a lehla si do trávy. Poznala, když Shimo myslela něco vážně. Byly spolu už tak dlouho. Dokonce ještě předtím, než Gilala odešla. Mara zavřela oči.

Druhý den ráno opět vyrazily na cestu. Pochmurnými lesy se proplétaly hlouběji a hlouběji do skalního labyrintu a čtvrtého dne k ránu stanuly před vchodem do ohromné jeskyně uprostřed skalního komplexu. Stezka vedla přímo do jejího nitra.

Mara posadilo Shimo na kámen, z rakve vytáhla svíčku a podržela ji panence před obličejíčkem.

„Shimo, prosím,“ řekla prostě. Panenka jen naklonila hlavu na stranu a svíčka vzplála. Mara popadla Shimo do náruče a nejistým krokem se vydala do útrob jeskyně.

Jeskyně byla uvnitř skutečně tak veliká, jak z venku vypadala. Třepotavý plamínek svíčky dokázal stěží osvětlit jen těžko rozpoznatelnou stezku a jinak se utápěl v moři temnoty. Tma byla téměř dokonalá. Neprostupná, měkká a tichá. Mara měla pocit, že jde tou tmou celou věčnost. A pak to zaslechla.

Něčí rychlé, drobné krůčky přeběhly cestu před ní, těsně za hranicí kruhu světla, který vrhala svíčka. Mara zvedla svíčku nad hlavu. Ozvalo se krátké zasyčení, jak plamen spálil několik pavučinových vláken visících ze stropu jeskyně. Zombie se otočila kolem dokola, vlastníka těch kroků ale neviděla.

„Haló? Je tu někdo? Slyší mě někdo?“

Ticho.

Mara popošla několika opatrnými krůčky dál, a když se už nic dalšího neozvalo, vydala se opět na cestu. Po chvíli se ty krůčky ale znovu ozvaly a tentokrát z více stran. Zastavila se tedy, ale ať zvedala svíčku, jak vysoko chtěla, nikdy nikoho nezahlédla. Tato situace se několikrát opakovala, dokud se rychlé kroky neozývaly odevšad. Znělo to, jako by kolem Mary cupitaly stovky drobných, neviditelných zvířátek. Podle toho zvuku nejspíš dostaly jeskyně své jméno.

„Kdo jste? Kde jste?“ zašeptala Mara roztřeseným hláskem. Teď už se opravdu bála. Ty zvuky jako by naplňovaly celou jeskyni a stále nikoho neviděla.

„Jsme přímo tady,“ odpověděly jí najednou téměř dětské, šustivé hlásky.

„Kde tady? Nic nevidím.“

Hlásky se vesele rozesmály. „My víme. Rádi si hrajeme. Odpusť nám, Mařenko.“

Malá zombie otevřela se zmateným výrazem ústa, ale zmohla se jen na zalapání po dechu. Dělo se něco neuvěřitelného.

Vypadalo to, jako by se strop jeskyně na několika místech rozpouštěl a dovnitř začalo pronikat našedlé světlo časného odpoledne. Jak se mezery ve stropě rozšiřovaly, Mara náhle pochopila, co se ve skutečnosti děje.

Strop se nerozpouštěl. Byl pořád stejný, jen z otvorů v něm proudily do jeskyně tisíce a tisíce drobných pavoučích tělíček, které otvory předtím ucpávaly. To ony způsobily, že v jeskyni vládla dokonalá tma. Ale jací to byli pavoučci! Takové Mara ještě neviděla. Byli sytě žlutí a posetí malými modrými flíčky. Jak se přelévali po stěnách jeskyně, připomínali koberce cizokrajných květin. Když na ně zombie pohlédla, musela myslet na křupavé, jedovaté bonbony. Mara se mlsně olízla, aniž by si to uvědomila. Ráda by věděla, jak chutnají.

„Jsme Araneyni přátelé. Nemůžeš nás sníst,“ zašuměly hlásky znepokojeně a začaly pobíhat po stěnách jeskyně tak rychle, až se z toho Maře motala hlava. Překvapeně vykulila oči.

„Vy jste ti, za kterými mě vědma poslala?“ vyhrkla užasle a nadšeně.

„Ano, ano,“ odpověděly hlásky. Mara otevřela ústa, ale dřív, než stihla říct cokoliv dalšího, hlásky pokračovaly. „Kde najdeš Gilalu, to ale nevíme.“

„Ale –“

„To neznamená, že ti nemůžeme pomoci,“ přerušily ji hlásky.

„Jak?“

Hlásky se vesele rozesmály a maličcí pavoučci se opět začali neuvěřitelnou rychlostí hemžit po stěnách jeskyně. „Dáme ti tři hádanky. Za každou hádanku, kterou uhodneš, nám smíš položit jednu otázku a my ti na ni pravdivě odpovíme. Na to, kde bys mohla najít Gilalu, se nás ale neptej.“

Mara na pavoučky nejprve užasle pohlédla, pak ale rozjařeně zatleskala a sedla si se zkříženýma nohama na zem. „Tak dobře. To beru. Jaká je první hádanka?“

Pavoučci se nahrnuli zpátky do otvorů ve stropě jeskyně, takže uvnitř zavládlo tajemné šero. Mara si přitáhla panenku k hrudi a s nedočkavým výrazem naslouchala. Už odmala milovala hádanky.

„Tak tedy dobře poslouchej,“ zašuměli pavoučci vesele. „Ve svitu měsíce ve zvíře měním se, chlupama jsem pokrytý, přesto jsem člověk jako ty. Kdo jsem?“

Malá zombie vítězoslavně vypískla a znovu zatleskala. „To je jednoduché. Přece vlkodlak!“

„Správně, správně,“ zahemžili se pavoučci po stěnách a na chvíli se vyvalili z otvorů ve stropě. Někteří začali lézt Maře po nohách. Šimralo to.

„Můžu se vás teď na něco zeptat?“ vyhrkla Mara.

„Ano, ano.“

„Je sestřička – je Gilala stále naživu? Je v bezpečí? Ten stín…“ Marin hlásek se rozplynul do ztracena. Do očí jí náhle vstoupil strach. Pavoučci strnuli uprostřed pohybu.

„Je naživu,“ vydechly hlásky sotva slyšitelně. „Jestli je v bezpečí“ nedopověděly.

Mara odhodlaně sevřela rty. „Chci slyšet druhou hádanku.“ Pavoučci opět začali neuvěřitelně rychle cupitat po stěnách jeskyně. „Druhá hádanka zní: Křídla mám, však nejsem pták, rád přežívám v temnotách. Na sluch se hlavně spoléhám a k spánku ráno uléhám. Co jsem?“

Mara si zamyšleně přiložila prst na rty. Křídla, ale není pták? A sluch… Pak se rozzářila. „Netopýr, netopýr!“ napodobila pavoučí způsob řeči. Okamžitě ale zvážněla. „Ten stín… Kdo je to?“

Žlutí pavoučci znovu na chvíli ztuhli uprostřed hemživého pohybu.

„Pokládáš těžké otázky, Mařenko,“ zašeptali. A pak se najednou všichni začali přesouvat na stěnu po Marině levici, dokud neutvořili ze svých těl obrovitánskou žlutě zářící lebku. Mara na ni jen chvíli nechápavě zírala, než jí to došlo.

„Královna Smrt?“ zalapala nevěřícně po dechu. „Královna Smrt je ten Stín?“

Mlčení pavoučků bylo více než výmluvné.

„Takže… Královna Smrt si jde pro sestřičku…“

„Pokud najdeš královnu Smrt, najdeš i svou sestru,“ usoudili vcelku logicky pavoučci.

„Ale… To je nemožné!“ zvolala Mara a vyskočila. Panenka tupě bouchla o zem. Pavoučci se zavlnili a lebka se rozpadla. „Opravdu?“ šeptaly jejich hlasy ze všech stran.

„Jenže – královnu Smrt našli jen hrdinové starých příběhů! Nevím, že by ji našel –“

„Možná jsi jen o nikom skutečném neslyšela,“ přerušili ji. „Ale na tom nezáleží, víš? Protože pokud ji nenajdeš ty, pak Gilala zemře.“

Mara na pavouky vyjeveně zírala. Pak se pomalu sehnula, sebrala ze země panenku a přitiskla si ji na hruď, jako by doufala, že jí dodá potřebnou oporu. Pak se roztřeseně nadechla. „Třetí hádanka?“

Cupitání se na chvilku zastavilo. „Co může být dlouhé i krátké, prázdné i naplněné, šťastné i smutné, bezvýznamné i bezstarostně?“

Zombie na pavoučky vytřeštila oči, takže jí málem vypadly z důlků a musela je zachytit. Tohle bylo vážně těžké a ona přitom třetí otázku potřebovala. Bez ní měla jen malou šanci, že Gilalu najde. I přestože vědma říkala, že jí pavoučci pomohou, každá hra měla svá pravidla a Maru by ani nenapadlo si odpověď nějak vynucovat.

Pomalu se opět posadila a bradu si zamyšleně opřela o hadrovou hlavu Shimo. Dlouhé i prázdné i šťastné… Cokoliv z toho mohlo být cokoliv, ale všechno dohromady? Nikdy neslyšela o věci, která by byla šťastná nebo smutná a těžko by o nějakém živém tvorovi řekla, že je dlouhý, krátký nebo prázdný. Asi to nebylo nic hmotného.

Otočila k sobě panenku čelem a nepřítomně si s ní pohazovala. Ještě si pamatovala den, kdy jí sestřička Shimo dala. Gilala… Kde asi teď je. Jak to asi vědma myslela, když říkala, že si své přání alespoň částečně splnila sama. To přání… Najednou se zarazila. Mohlo by to být…?

„Život,“ vydechla téměř neslyšně. „Ta hádanka… Odpověď je život, že?“ Sedělo to na všechno.

Pavoučci se začali přelévat ještě rychleji než předtím a vytvářeli na stěnách květinové vzory. Jejich cupitání znělo jako jemný deštík. „Správně, správně!“ jásali a Mara ulehčeně vyskočila na nohy a začala tančit oslavný tanec s Shimo. Po chvíli bujarého veselí, které v jeskyni propuklo, však pavoučci vrátili zombii zpět do přítomnosti.

„Jaká je tvoje třetí otázka, Mařenko?“

Mara se zarazila uprostřed pohybu. „Ah,“ řekla, jak si uvědomila, že se dosud nezeptala. „Pokud vy nevíte, kde je sestřička, můžete mi říct, kde bych našla někoho, kdo ví, kde by mohla být?“

„To můžeme,“ odpověděli po chvilce mlčení pavoučci. „Ale nevíme, jestli ti řeknou, kde přesně Gilalu najdeš. Možná za tu informaci budou něco chtít na oplátku. Jsou dost… zvláštní.“

„Kdo?“

„Stíny stromů.“

Když pavoučci viděli Marin užaslý a nechápavý výraz, vesele a trochu poťouchle se rozesmáli. „Nikdy jsi o nich neslyšela? No, my ti nic neřekneme, uvidíš sama. Drž se pořád téhle cesty. Zavede tě ven z jeskyně a pak i z lesa. Dva dny cesty a dojdeš do opuštěné vesnice. Z jejího náměstí vedou tři cesty, vydáš se tou na východ a ona už tě dovede do Ztrácející se aleje. Tam sídlí Stíny stromů. Budeš si to pamatovat?“

„Mhm,“ kývla Mara přesvědčeně. „Děkuji moc za všechnu vaši pomoc i za hádanky, byla to zábava,“ zazubila se vzápětí.

„Není zač, není zač,“ zahemžili se pavoučci divoce. „Hodně štěstí!“ dodali ještě.

Mara pavoučkům zamávala a vydala se znovu na cestu. Prošla temnou jeskyní a stejně temnými lesy, přešla další travnaté planiny, vyděšeně proběhla opuštěnou vesnicí a s cílem předběhnout královnu Smrt a najít sestřičku dřív než ona se vydala východní cestou.

Přemýšlela, jestli Ztrácející se alej vůbec najde. Pokud se totiž doopravdy ztrácela, jak naznačovalo její jméno, pak když bude mít smůlu, nikdy na ni nenatrefí. Jak ale brzy zjistila, tak se Ztrácející alej vůbec neztrácela.

Ve skutečnosti to byla jen dlouhá alej s mnoha zatáčkami, tak dlouhá, že se její konec ztrácel v dálce. Proto Ztrácející se alej. Po obou stranách aleje rostly vysoké, našedlé, vrásčité stromy bez listí. Jejich větve vypínající se k obloze vypadaly jako rozsypané odštěpky kostí. Maře připomínaly skládačky, se kterými si hrála, když byla menší. Pokud se jí podařilo přijít na správný způsob, dokázala z těch kostí složit i zvířátko. Teď však byla od skládaček daleko.

Alej před ní byla dlouhá, temná… a prázdná. Mara k ní přistupovala s obezřetností a nedůvěrou. Měly tu být přece Stíny stromů. Ať se však dívala, jak chtěla, neviděla nikoho.

„Podívej se nahoru,“ promluvila najednou Shimo.

Mara zvedla hlavu a chvíli bezvýsledně pátrala v holých korunách stromů. A pak najednou kde se vzaly, tu se vzaly, stály na větvích jakési kostnaté bytosti. Blanitou, zvrásněnou kůži měly popelavě šedou, a když se napřímily, dlouhé ruce se jim táhly až pod kolena. Poulily na malou zombii obrovité, nažloutlé bulvy bez panenek. Mara odvážně přistoupila blíž.

„Jste Stíny stromů?“ zeptala se a hlas se jí mírně zachvěl.

Bytosti na ni dál mlčky zíraly, pak ale jedna z nich pomalým, jakoby pavoučím pohybem sešplhala na zem. Došla až k Maře a položila jí dlaň na hlavu. Než se Mara stihla zeptat, co to má znamenat, ozval se jí v hlavě chraplavý hlas.

Dcero Smrti, proč jsi přišla?

„Přišla jsem se zeptat, jestli víte, kde bych našla svou sestřičku Gilalu?“ zamumlala. I když myšlenkovou komunikaci zažila už dříve, nikdy si nebyla jistá, jestli má odpovídat nahlas nebo v duchu.

Obyvatelé Cupitavé jeskyně tě za námi poslali?

Přikývla.

Uhodla jsi všechny tři hádanky?

Znovu přikývla.

Pomůžeme ti tedy. Napřed ale musíš splnit úkol.

„Úkol?“ zopakovala Mara užasle, pak si ale vzpomněla, jak pavoučci říkali, že po ní Stíny stromů možná budou něco chtít. Stín pomalu kývl, aniž by z ní spustil oči.

„Jaký úkol?“ zeptala se Mara nejistě, když Stín dál už nic neřekl.

Musíš nám přinést žalud z krvavého dubu.

Mara překvapeně pootevřela ústa. Shimo s trhnutím otočila hlavu a vážně se na ni zadívala.

Krvavé duby rostly kdesi na severu království. Jejich plody byly poměrně vzácné, přestože je zombie používaly při výjimečných příležitostech na vaření svých specialit. Žaludy měly totiž výraznou krvavou příchuť, která jídlu dodávala ten správný šmak. Říkalo se také, že u extrémně citlivých a vnímavých tvorů dokážou plody krvavého dubu vyvolat krátká vidění budoucnosti. Zombie na to ale asi měly moc tuhý žaludek.

Z nějakého důvodu se však Mara vůbec nezatvářil zděšeně nebo nešťastně, když slyšela ten požadavek. Právě naopak. Nadšeně se zasmála. Posadila Shimo na zem, pak si ze zad stáhla rakev a hned na to – k překvapení Stínu a panenky – i šaty.

Chvíli se přehrabovala v rakvi, než vytáhla kostěnou jehlu, nit a malý nožík. Posadila se a pak si nožíkem způsobně rozřezala stehy na široké ráně táhnoucí se jí přes celé břicho. Než Shimo nebo Stín stihli nějak zareagovat, začala z otevřeného břicha vytahovat nejen své orgány, ale i hromadu dalších předmětů.

„Někde by tu měl být,“ mumlala si při tom.

„Chceš mi říct,“ začala Shimo, kterou nevěřícný údiv nad absurdností toho výjevu přiměl, aby promluvila i před nějakou jinou bytostí než před Mářou, „že máš ten žalud schovaný někde v břiše?“ Mara vzhlédla. „Teta Dora vždycky říkala, že je dobré schovávat si vzácné a důležité věci tak, aby je nikdo jiný nenašel,“ odpověděla vážně.

Shimo si nechápavě odfrkla. „Pochybuju, že to myslela zrovna takhle.“

Mara se šťastně nepřítomně usmála a znovu se ponořila do břicha. Po delším přehrabování vytáhla kousek střeva a opravdu z něj vytřepala malý žalud z krvavého dubu. Podala ho Stínu stromů a naskládala si orgány a hromádku tajemných předmětů opatrně zpět do břicha, které pečlivě zašila. Když se oblékla, položil jí Stín opět dlaň na hlavu.

Musím přiznat, že jsi nás doopravdy překvapila. Nečekali jsme, že bys něco takového jako plod krvavého dubu mohla nosit s sebou. Dohoda však platí. Povíme ti, kde najdeš svou sestru.

„Víte, kde je?“ vyhrkla Mara nedočkavě.

Stín stromů místo odpovědi sundal ruku z jejího čela. Zombie na něj užasle hleděla, když pomalu roztáhl tenkou linku úst, téměř neviditelnou pod vypoulenýma očima, tak, že mu ozubená spodní čelist spadla až na hruď. Zvedl žalud a zastrčil si ho hluboko do krku. Pak ústa zase stejně pomalu zavřel.

Chvíli mlčky přežvykoval. Mara na něj zírala s nejistým výrazem ve tváři. Stín stromů se zahleděl na oblohu a lehce naklonil hlavu na stranu, jako by viděl něco, co bylo očím ostatních neviditelné. Nakonec opět položil Maře dlaň na hlavu.

Tvá sestra utíká před královnou Smrtí. Pohybuje se z místa na místo, nikde nezůstane dlouho. Nemyslím, že bys ji dokázala dostihnout.

„Kde je teď?“

Na cestě k Vlkospáru, hlavnímu městu vlkodlaků.

„A-ale to je hrozně daleko odtud! Až na úpatí Měsíčních hor na západě.“

Stín stromů neodpověděl.

„Neexistuje nějaký způsob, jak bych mohla sestřičku dohonit?“ zeptala se Mara zoufale. Stín opětoval její nešťastný pohled.

Jeden by tu možná byl, promítl jí nakonec do myšlenek váhavě. Malá zombie na něj dychtivě pohlédla a vypadalo to, že se Stín nejistě zamračil. Jeho bulvy alespoň nebyly tolik vypoulené. Musela bys o pomoc požádat draky.

Nebýt toho, že byla Mara v poměrně zachovalém stavu, spadla by jí údivem čelist až na zem. Takhle na Stín jen zírala s dokořán otevřenou pusou. Draci byli divocí. Velmi obrazně řečeno. A nebezpeční. Samozřejmě byla pravda, že draci uměli létat a měli výborný čich, takže najít Gilalu by pro ně nejspíš nebyl problém. Otázkou bylo, jestli by ji vůbec vyslechli, než by ji sežrali. O tom, že by jí mohli pomoci, nemohla být ani řeč.

„Draci tě nesežerou,“ ozvala se Shimo najednou do Mařiných úvah. „Nežerou mrtvé maso.“

Mara se na ni užasle podívala. „Shimo, ty umíš číst myšlenky?“

Panenka se ani tentokrát nenamáhala s odpovědí, ale její mlčení bylo více než výmluvné. Mara jí věnovala obdivný úsměv a otočila se zpět ke Stínu stromů.

„Kde najdu draky?“ zeptala se vážně.

Žijí na severu v Rozeklaných horách, odpověděl Stín, než se však Mara stihla zatvářit zoufale nad tou dálkou, pokračoval. Běžnými cestami by ti to do Hor zabralo spoustu dní. Pokud však sdělíš Ztrácející se aleji cíl své cesty, za tři dny tě tam dovede.

Mara nadšeně zavýskla a prudce objala Stín kolem pasu.

„Děkuju, děkuju,“ mumlala přitom vděčně do jeho blanité kůže.

Stín ji naposledy pohladil po vlasech a ona zaslechla tiché Hodně štěstí. Pak vylezl zpět do koruny nejbližšího stromu a zmizel s ostatními Stíny stromů stejně rychle, jako se předtím objevil.

Alej byla opět prázdná. Mara sebrala ze země rakev a Shimo a postavila se doprostřed aleje.

„Ztrácející se aleji,“ oslovila cestu, „byla bys tak hodná a dovedla mě, prosím, za draky do Rozeklaných hor?“ pronesla nahlas.

Nic se nestalo, jen jemný větřík rozhýbal holé větve stromů. Přesto Mara nějak věděla, že ji Alej zavede tam, kam potřebuje. A tak se vydala na cestu.

Tři dny strávené na Aleji ztrácející se v dálce byly nekonečné. Přesto dřív, než by řekla dračí dráp, stála Mara před rozlehlým systémem jeskyní v Rozeklaných horách. Jako by stála před obrovským mraveništěm. Až na to, že z mraveniště se většinou neozývá hromový řev a burácení.

Mara se rozklepala jako osika. Vzápětí se ale odhodlaně kousla do rtu, natáhla před sebe Shimo a udělala jeden nejistý krok vpřed. Panenka trhaně otočila hlavu.

„Máš pocit, že ti jako štít budu nějak platná?“ zeptala se nevzrušeně.

Zombie se nervózně rozhihňala a doklopýtala ke vchodu nejbližší jeskyně. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Pak k sobě přitiskla Shimo, nasadila rozhodný výraz a zavolala do temnoty v jeskyni.

„Haló? Slyší mě někdo? Je tu nějaký drak, se kterým bych mohla mluvit, prosím?“

Jako mávnutím kouzelného proutku se všude udělalo ticho. To ticho bylo tak náhlé, že si Mara popleskala uši, aby se přesvědčila, že neohluchla. Zrovna se chystala zavolat znovu, když těsně za ni dopadl dráp obrovského kostěného křídla. Mara zaječela a vrhla se do jeskyně, kde se schovala za nejbližší balvan.

„Ale, ale, ale,“ řekl pomalu chraplavý hlas. „Koho to sem démoni nesou?“

„P-prosím,“ vypískla Mara vyděšeně. „J-jsem zombie z B-bloumákova. H-hledám svoji sestru Gilalu. P-přišla jsem v-vás poprosit o pomoc.“

Drak vyrazil jakýsi přidušený smích. „Poprosit o pomoc? Nás? Ha chachacha. Dobrý vtip, mrtvé maso. A jak by sis tu pomoc představovala?“ zeptal se se škodolibým zájmem.

„Že byste mě za ní odnesli,“ pípla Mara sotva slyšitelně.

Drak její odpověď ale zřejmě slyšel, protože vzápětí zařval tak, až se stěny jeskyně otřásaly. Ostatní nevidění draci se k němu připojili, takže se rozburácely celé hory.

„Co myslíš, že jsme?!“ zařval drak, až uši zaléhaly. „Nějací koně?“

„To nevím, nevidím vás,“ hlesla Mara bez přemýšlení. Vzápětí se chytila za pusu, když si uvědomila, co řekla. V horách se totiž rozhostilo ohromené ticho. Zombie se toho rozhodla využít a vykoukla zpoza balvanu.

„Prosím, vezměte mě za sestřičkou. Když ji nedohoním dřív než královna Smrt, tak zemře,“ pronesla nahlas, aby ji draci slyšeli.

„A jak si asi představuješ, že ji zachráníš?“ Drak, který k ní mluvil předtím, kysele přerušil ohromené ticho.

„Vyslovím před královnou Smrtí své přání. Aby nechala sestřičku naživu, ať už udělala cokoliv.“

Ticho, které po Mařiných slovech následovalo, bylo mnohem delší a hlubší než to předchozí. Shimo se na zombii otočila a věnovala jí hluboce zamyšlený pohled. Pak drak vydal jakési přemýšlivé zamručení.

„Obětovala bys pro sestru svoje přání, i přestože královnu Smrt už nejspíš podruhé neuvidíš a druhé přání vyslovit nemůžeš?“ zeptal se.

„Mhm,“ kývla Mara souhlasně hlavou, i když ji drak nemohl vidět. „Dlužím jí to. Gilala se o mě hodně dlouho starala. Vždy tu pro mě byla, když jsem to potřebovala. Mám ji ráda a nechci, aby umřela,“ dořekla prostě.

Drak sklonil hlavu do jeskyně a Mara si ho konečně mohla prohlédnout v celé jeho kráse. Veliké temně modré oči se na malou zombii upřeně dívaly a kostěnými výrůstky na úzké, průhlednými šupinami pokryté lebce dřel o strop jeskyně. Než se nadála, hmátla po ní tlapa s černými drápy a vytáhla ji na světlo.

Mara se zajíkla. Všude po horách, kam až dohlédla, byly desítky kostěných draků s těly pokrytými průhlednými šupinami, na křídlech přecházejícími do odstínů všech barev. Drak, který ji držel, měl křídla stejně temně modrá jako oči a také jako květy na Mařiných šatech.

„No dobrá, vezmu tě za tvou sestrou,“ prohlásil zamračeně a Mara se rozzářila, přestože nechápala, proč se tak drak najednou rozhodl. Ostatní draci se pomalu začali vracet do svých jeskyní, jako by už viděli, co vidět chtěli. Temně modrý drak postavil Maru na zem.

„Ještě ses ale nepředstavila,“ zavrčel a pozorně si ji prohlížel.

„Jsem Mara,“ řekla zombie. „A tohle,“ zvedla panenku do vzduchu, „je Shimo. Jak se jmenuješ ty?“

Drak nejprve vytřeštil překvapeně oči na panenku. Na chvíli se mu v nich objevil zvláštní výraz, jako by Shimo poznával. Řekl však jen své jméno: „Nilarach.“

Mara se široce usmála. Drak však strčil čumák až k ní, takže vyplašeně uskočila, a pak zahřměl: „Je tu něco k smíchu?“

„N-ne,“ vyjekla zombie. „Jen jsem myslela, že máš moc pěkné jméno,“ vyhrkla.

Nilarach si odfrkl. „Nastup si,“ trhl hlavou ke svému hřbetu, aniž by komentoval její poznámku, a Mara na něj opatrně vyšplhala. „Víš alespoň přibližně, kde tvá sestra je?“ zeptal se.

„Stín stromů mi před třemi dny říkal, že byla poblíž Vlkospáru.“

Drak něco nesrozumitelně zabrumlal a roztáhl křídla. Mara se pevně chytila kostěných výběžků na jeho hřbetě, panenku si zastrčila do výstřihu. Nilarach několikrát zkusmo mávl alespoň pět sáhů dlouhými křídly a pak prudce vystřelil k obloze. Mara zaječela, jak ji vítr šlehající kolem málem srazil z dračího hřbetu. Nilarach vyrovnal svůj šílený let a klidným tempem zamířil na západ.

Ani se nenamáhal zkontrolovat, jestli má zombii stále na hřbetě. Mara našpulila uraženě pusu, že se drak tak málo stará o svého pasažéra. Chtěla mu vynadat, když si uvědomila, že mu ještě ani nepoděkovala.

„Nilarachu,“ oslovila ho. Drak jen trhl hlavou, jako že poslouchá. „Děkuju, že mi pomáháš najít sestřičku.“

„Poděkuj mi, až ji najdeme,“ zavrčel podrážděně.

„Hmm,“ protáhla Mara zamyšleně. „Proč mě za ní vlastně bereš? Myslela jsem, že jsi říkal, že nejsi kůň.“

Drak rozzuřeně zařval a otočil hlavu. Bylo vážně štěstí, že ve vzduchu nemohli do nikoho a ničeho vrazit. „Připadám ti snad jako kůň?!“ zaryčel.

„Ty nemáš rád koně!“ obvinila ho Mara překvapeně.

Nilarach si jen nevěřícně odfrkl a otočil se zpátky.

„Jistěže mám rád koně. Jen většina je příliš tuhá, aby se dala kloudně jíst,“ poznamenal.

„Neřekl jsi mi ale proč –“

„Mám k tomu svoje důvody,“ vyštěkl. „Spokoj se s tím, žes mě prostě přesvědčila.“

Mara se zahihňala. „A za jak dlouho budeme u Vlkospáru?“ zeptala se, aby změnila téma, protože drak byl zjevně odhodlán jí své důvody neprozradit.

„S krátkou přestávkou na noc bychom tam měli být zítra kolem poledne. Pak teprve začne ta pořádná zábava,“ odtušil Nilarach.

A tak letěli. Celý den a půlku noci a druhý den kolem poledne se na obzoru opravdu objevil Vlkospár.

Bylo to velkolepé město se spoustou domů, chýší a slují. Vlkodlaci nebydleli pod zemí jako zombie, neschovávali se před ostatními do temných hrobů a ještě temnějších mohyl, právě naopak. Vystavovali na svých příbytcích mnoho pokladů – kostěné šperky a amulety, hromady pletených, chlupatých šál a svetrů, kožené brašny.

Jak přilétali blíž, zaujaly Maru dvě věci. Jednak to byl neuvěřitelný počet vlkodlaků a dalších tvorů, kteří se pohybovali ulicemi, obhlíželi vystavené zboží, hlasitě se zdravili a štěkali na všechny kolem. Jistě, bylo to hlavní město vlkodlaků, ale tolik tvorů pohromadě Mara ještě neviděla. Město vypadalo jako jeden obrovský jarmark. Druhá věc, které se všimla, byl jakýsi kruhový útvar uprostřed města, plný sestupných lavic s pódiem uprostřed. Tam se zřejmě vlkodlaci z města scházeli. Slavnosti na takovém prostranství musely být opravdu velkolepé.

Mara čekala, že Nilarach přistane u města, ten nad ním však jen zakroužil a přistál několik mil daleko.

„Slez,“ vyzval zombii stroze.

Ta radši hned uposlechla a sklouzla z dračího hřbetu. Postavila se trochu stranou a užasle sledovala, jak se Nilarach začal plazit kolem s nosem přitisknutým u země. Vypadalo to hrozně bizarně. Stěží potlačila smích. Pak ji však přepadla zvědavost.

„Byla tu? Gilala?“

Nilarach se lehce zamračil. „Ano,“ odpověděl vážně s očima upřenýma směrem na jih. „Všude se tu vznáší stejný pach jako z tvých šatů a té panenky. Vypadá to, že se vyhnula Vlkospáru a zamířila na jih do Bloudivých pustin.“

„Co jsou to Bloudivá pustiny? Nikdy jsem o nich neslyšela.“

„Ani neuslyšíš, protože tě to nemusí zajímat. Než k nim dorazíme, bude tvá sestra dávno pryč. I když je to skvělé místo na setřesení pronásledovatelů, pochybuji, že by to královnu zmátlo.“

„To budeme Gilalu honit po celém království?“ zeptala se Mara vyděšeně.

Nilarach otráveně protočil oči v sloup. „Pochybuji,“ zavrčel. „Nemá už moc možností, kam se před královnou Smrt Schovat.“

Mara zvážněla. „Dostihneme ji ale včas, že ano?“ zašeptala.

Drak její pohled zamyšleně opětoval. „Něco takovýho ti těžko slíbím. Každopádně tím, že tu budeme stát, nic nevyřešíme. Takže si zas naskoč, mrtvé maso. K Bloudivým pustinám je to kus cesty.“

„Nejsem žádné mrtvé maso,“ zaprskala Mara jako rozzuřená kočka, vyškrábala se však zpátky na dračí hřbet. Nilarach vyrazil chraplavý, pobavený smích a vznesl se k obloze.

Jak se ukázalo, Gilala se opravdu v Bloudivých pustinách nezdržela. Když tam – po mnoha zastávkách, při kterých si ověřovali správný směr – konečně dorazili, sdělil Nilarach Maře, že tudy Gilala prošla před dvěma dny. Doháněli ji tedy, otázkou ale bylo, zda to bude stačit. Na Mařinu otázku, zda ví, jak daleko je za Gilalou královna Smrt, drak totiž odpověděl, že královnu Smrt nikdo necítí, jinak by bylo velmi snadné ji najít.

Přeletěli tedy Bloudivé pustiny a obrátili se na jihovýchod. Mara se zaujatým výrazem zkoumala krajinu pod sebou. Jak Nilarach sletěl blíž k zemi, aby se vyhnul nízko visícím mrakům, všimla si, že se pod nimi táhnou míle a míle zarostlých močálů utápějících se částečně v mlze. Temnotu močálů rozbíjely shluky světel. Mara na ně ukázala rukou, i přestože ji Nilarach nemohl vidět.

„Co to zaš ta světla dole?“

Drak se na ně zadíval. „Záleží na tom, které z těch světel myslíš. V Mokřadech žijí rusalky, vodní skřeti a národ bahenních lidí. Musel bych sletět ještě níž, abych ti mohl říct, která světla jsou či.“

„Mají ty mokřady jméno?“

„Ne,“ řekl Nilarach zatrpkle.

„Jak to?“

„Právě pro tu spoustu různých tvorů, co tam žijí. Každý národ by chtěl, aby se mokřady jmenovaly podle něj. Kdysi se kvůli tomu vedly i války. Doteď tam můžeš najít pozůstatky těch válek. Ohořelé zbytky domů, zetlelé mrtvoly pod vodou… Lepší, když jsou mokřady beze jména jen Mokřady a národy žijí v míru,“ dodal zvláštně.

„Na to, že jsi drak, nějak nemáš rád války,“ zahihňala se Mara pobaveně.

„Co to s tím má společného?“ zavrčel Nilarach podrážděně. „Nic. Nemusíš být hned takový mrzout,“ napomenula ho zombie a drak si odfrkl.

„Je v těch mokřadech beze jména moje sestřička?“

„Ne, ta je až za nimi.“

„Co je za nimi?“

„Zrcadlící jezero.“

„Co zrcadlí Zrcadlící jezero?“ zeptala se Mara vesele. „Pravdu,“ odpověděl nezvykle vážně Nilarach. Maře přeletěl přes tvář překvapený výraz. A pak ji něco napadlo. „Nilarachu,“ oslovila draka váhavě.

„Hm.“

„Jak se Gilala dostane přes to jezero?“

„Nedostane.“

„Ale –“

„Víš, Gilala není ten typ, který by chtěl celý život utíkat. Postaví se královně Smrti tváří v tvář, ať už to pro ni bude znamenat cokoliv. Na břehu Zrcadlícího jezera je stará svatyně. Tam na ni počká.“

„Jak tohle všechno víš?“ zeptala se Mara užasle. „Gilala… A ta svatyně…“

„Jak, hm? Jednoduše. Protože tvoje drahá sestřička svázala démona do té panenky, co s sebou pořád taháš. Nikdo, kdo chytá démony, nebude věčně utíkat před nebezpečím, dokonce ani když to nebezpečí je královna Smrt. A vážně si myslíš, že by někdo chtěl umřít na břehu jezera jako leklá ryba? Ta svatyně je v okruhu několika mil to nejlepší místo na umírání.“

Mara nevěděla, jestli to Nilarach myslel nebo nemyslel vážně. Něco jí ale stále nešlo na rozum.

„Proč by Gilala svazovala Shimo?“

Drak se však neměl k odpovědi. Mara zvedla hlavu a zadívala se na černočernou noční oblohu. Nakonec ticho přerušila Shimo.

„Protože chtěla, abych na tebe dávala pozor. A aby sis měla s kým povídat, až bude pryč.“

Mara neodpověděla. Jen zavřela oči a pevně stiskla panenku v náručí. Její zašeptané „děkuju“ odnesl vítr. V naprostém tichu je dračí křídla odnesla do svítání.

Svítání v té krajině královny Smrti bylo nenápadné a plíživé a Mara si nevšimla, že se probouzí den, dokud si neuvědomila, že v dálce jasně rozpoznává Zrcadlící jezero. Nilarach se k němu hnal mohutnými záběry temně modrých křídel. Malá zombie seděla na jeho hřbetě narovnaná jako pohřební svíce a v náručí mačkala hadrovou panenku. V očích se jí zračily strach, napětí a nejistota. Protože Gilala mohla být už mrtvá.

Jak se o chvíli později ukázalo, svatyni na břehu jezera představovala dvě poničená mramorová sloupořadí, rozbořené kusy zdí a propadlé zbytky střechy. Jakmile byli na dohled svatyně, Mara vykřikla a ukázala prstem na osamělou postavu stojící před jejími troskami. Nilarach prolétl tak nízko nad zemí, že zvířil mračna prachu a kamení. Ta postava se za ním otočila v němém úžasu, když se rozletěl nad jezero.

„Gilalo!“

Postava se s úlekem otočila na opačnou stranu. Nevšimla si, že měl drak pasažéry, ani že z něj seskočili na zem, takže teď zírala v naprostém šoku na malou zombie holčičku s panenkou v ruce.

„Gilalo,“ zopakovala Mara třesoucím se hlasem.

Gilala se napřímila. Každým coulem lovkyně, oděná v oblečení z pevné černé kůže, která zakrývala polorozpadlé tělo. Na zádech měla zbraně, u kterých Mara ani nechtěla přemýšlet, k čemu slouží. Plavé vlasy rozcuchané Nilarachovým přeletem jí padaly do očí. Ve tváři měla vepsán nevěřící údiv.

„Maro,“ zašeptala užasle. „Mařenko,“ řekla už hlasitěji, několika kroky se ocitla u ní a pevněji objala. „Co tu děláš?“

„Přišli jsme tě zachránit,“ prohlásila Mara rozhodně a jemně se vyvinula ze sestřina obětí.

„My?“ podivila se Gilala.

„Já a Shimo.“

„A já,“ ozvalo se nevzrušeně za nimi. Gilala a Mara vytřeštily oči na Nilaracha, který nešetrně zkroutil své obrovské tělo do ruin svatyně a teď se zájmem pozoroval obě sestry.

„Tak tohle je ta legendární Gilala? Musím uznat, že na to, že seš mrtvé maso, jsi docela kus. I když, upřímně, vypadáš spíš na zabijáka, co by mě na místě s potěšením vykuchal, než na holku, co by se uměla postarat o malé zombiátko.“

„Co seš, u všech kostí, zač?“ vyštěkla Gilala.

„Drak,“ odpověděl Nilarach posměšně a provokativně zamával křídly.

„To je Nilarach,“ představila ho Mara dřív, než stačila Gilala cokoliv odseknout. „Bez něj bychom se sem nikdy nedostaly včas.“

Gilala si zhluboka povzdechla. „Mařenko,“ zaváhala. „I když si cením toho, že jsi přišla, nemůžeš mě nijak zachránit. Rozpadnu se v prach jako prastrýc Bert, když nadešel jeho čas. Královnu Smrt nemůžeš zastavit. Patřím jí. Neměla jsem se snažit ukrást jí korunu, abych mohla vyslovit druhé přání.“

Maře spadla čelist a Shirao v jejím náručí ztuhla. Zato Nilarach se rozchechtal jako rozumu zbavený a pobořil několik mramorových sloupů.

„To že jsi udělala? Ha ha ha. Zlobivá, moc zlobivá holčička. Není divu, že se za tebou královna Smrt žene přes půl království. Každý, kdo jen vstoupí do Síně smrti, je k smrti odsouzen. Ale vážně. Cha cha. Snažit se ukrást korunu! To by mě nik –“

„Fajn, pobavil ses?“ přerušila ho vztekle Gilala.

„Docela jo,“ ušklíbl se drak. Gilala zafuněla. „Proč ses ji vlastně snažila ukrást?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem. „Život, který jsi vedla – všechny ty lovy démonů a dalších potvor – to je přece tvoje splněné přání, ne?“

„Chtěla jsem opravdový život,“ zamumlala. „Se srdcem tlukoucím strachy a s horkou krví v žilách.

Ne… tohle.“

Nilarach se na ni zamyšleně podíval a Mara ji chytila za ruku a pevně stiskla.

„Zastavím královnu Smrt a třeba si budeš moct říct o druhé přání,“ řekla vesele.

Gilala však zavrtěla odmítavě hlavou.

„Nemůžeš –“

„Můžu. I já mám své přání.“

Gilala ztuhla jako opařená s ústy otevřenými. Chvíli trvalo, než znovu našla ztracenou řeč. Pak ale popadla Maru za ramena a prudce s ní zatřásla. „To nedovolím, rozumíš? Nenechám tě, abys obětovala své přání kvůli mně, když já to své promarnila!“

„Promarnila, to si myslíš?“ zeptala se Shimo tak ledovým hlasem, že sebou obě zombie překvapeně trhly. Gilala sklopila zahanbeně zrak.

„Ne, samozřejmě, že si to nemyslím,“ zamumlala. „Já jen –“

„Možná byste se místo toho vzájemného vyčítání si minulosti a utápění se v sebelítosti měly otočit,“ přerušil je Nilarach zvláštně napjatým hlasem. Všechny tři se ohlédly. A tam, na místě, kde se písek břehu Zrcadlícího jezera ztrácel do Mokřadů, stála Ona.

Jen stála, jako by čekala, až si jí všimnou, příliš důstojná, aby na sebe upozorňovala. Královna Smrt. Mara se šťastně usmála. Královna Smrt vypadala přesně tak, jak to vyprávěly staré příběhy. Vysoká, štíhlá, s tváří kostlivce, zahalená v honosných černých šatech s krajkou, vyšívaných stříbrnými ornamenty. Z kostí lebky jí na záda spadaly vlasy černé jako havraní křídla. Ve chvíli, kdy se na ni upřely jejich zraky, zamířila k nim. Vypadalo to spíš, jako by plula, a země kolem jejích nohou umírala a zase se vracela do původního stavu, když přešla.

Mara se několika kroky ocitla před Gilalou a rozpřáhla ruce, jako by ji chtěla chránit. Panenku si zastrčila za popruh od rakve.

„Chci vyslovit své přání!“ zavolala na královnu Smrt chvějícím se hlasem, ta ale šla dál, jako by ji neslyšela. Zastavila se až pár stop od malé zombie.

„Své přání?“ zopakovala vzdáleným hlasem, ve kterém se neodrážely žádné emoce. Mara se roztřásla, ale neustoupila. Přítomnost královny Smrt byla tak pohlcující a děsivá zároveň, že nebyla schopná slova.

Královna Smrt se na ni chvíli mlčky dívala. „Poslouchám,“ pronesla, když se zombie neměla k řeči.

To Mam povzbudilo. „P-prosím,“ začala. Ucítila, jak se Gilala za ní pohnula, aby jí zabránila vyslovit to přání. Královna Smrt však zvedla ruku a Gilala ztuhla. Pak gestem vybídla Maru, aby pokračovala. Mara se zhluboka, rozhodně nadechla.

„Prosím, mohla byste nechat sestřičku žít, ať už udělala cokoliv? Nechci, aby se rozpadla v prach a zmizela,“ zašeptala.

Královna Smrt se ha Mam vážně zadívala. „To bych nejspíš mohla,“ odpověděla klidně, než však kdokoliv stačil jakkoliv zareagovat, pokračovala. „Jsi si ale jistá, že chceš své přání obětovat pro někoho, kdo svého prvního přání – podle svých činů – lituje?“

„Co to s tím má společného?“ zeptala se Mara překvapeně.

„Ty jsi byla Gilalino první přání.“

Ticho, které po těch slovech zavládlo, bylo tak náhlé, jako by všechny zvuky v té krajině najednou zemřely. Nikde se nic neozvalo. Gilala se zarytě dívala do země, zatímco Mara, Shimo a Nilarach třeštili na královnu Smrt nevěřícně oči. A opět to byl Nilarach, kdo se naprosto nemístně rozesmál.

„Ho ho, ty jsi vážně zlobivá holčička, slečno zombie. Opravdu jsem rád, že jsem se tohohle dobrodružství zúčastnil. Takhle jsem se už dlouho nenasmál. Můžeš mi vysvětlit, proč sis přála sestru, když toužíš po životě? Kde je v tom logika,“ pronesl posměšně.

Gilala se na něj nechápavě otočila. „A můžeš mi ty vysvětlit, jak se v takovéto situaci můžeš smát? Navíc… stojíš před královnou Smrt, tak se ovládej.“

„Ale prosím tě,“ prohodil uštěpačně. „Tahle situace je tak tragická, až je to k smíchu. A nevím, proč bych si měl z kohokoliv kecnout na zadek. Draci jsou mocná a pyšná rasa, která si vždy dělala, co chtěla. Nic ve zlém, královno,“ řekl a lehce se jí uklonil. Královna Smrt mu úklonu opětovala. „Ale neodpovědělas mi,“ obrátil se zpět na Gilalu.

Ta jen sklopila oči. „Myslela jsem, že mě sestřička dokáže zachránit,“ hlesla. „Od té prázdnoty v duši.“ Nilarach se přestal smát a zhluboka si povzdechl, ale nekomentoval to.

Gilala se otočila na Maru. Stála mlčky se svěšenou hlavou a přes havraní vlasy jí nebylo vidět do obličeje. Gilala k ní opatrně přistoupila.

„Maro, já toho opravdu nelituju. Jsi vážně to nejlepší, co mě kdy potkalo. Alespoň na čas jsi mi dala pocit, že vážně žiju. Jediný skutečný přítel, kterého jsem kdy měla,“ řekla potichu. Mara zavrtěla hlavou.

„Královno Smrt,“ oslovila ji vážně rozhodným tónem. „Moje přání se nezměnilo. Přeji si, abys nechala Gilalu žít. I přestože se ti pokusila ukrást korunu,“ dodala.

„Budiž.“

Gilala otevřela ústa, ale opět nenacházela slov. Mara se k ní otočila se širokým, pobaveným úsměvem a prudce ji objala kolem pasu.

„Pořád jsme sestřičky a pořád tě mám stejně ráda,“ zahuhlala jí do břicha. „Nemusíš nic vysvětlovat, vím, že toho nelituješ, a vím, co všechno jsi pro mě udělala.“ Gilala jen chvíli stála v němém úžasu a pak ji taky objala.

„V tom případě já bych měla také jedno přání,“ ozvala se Shimo přidušeným hlasem, protože ji sestry mačkaly mezi sebou. Obě zombie od sebe odstoupily. Panenka se tázavě otočila na královnu Smrt.

„Stále poslouchám.“

„Hm, dobře,“ kývla Shimo spokojeně. „Přeju si tedy, abys Gilale darovala život. Skutečný život. Sice pochybuju, že bude moci zůstat v tvém království, ale pokud bude šťastná, tak na tom nejspíš nezáleží.“

„Fajn, tím pádem já si přeju, aby se Shimo mohla libovolně vracet do své původní podoby,“ zazubil se Nilarach. „Musí to být hrozný opruz být pořád hadrová panenka,“ dodal pobaveně a zadíval se s očekáváním na královnu Smrt. Rozvážně přikývla.

„Ale – ale to nemůžete!“ rozkřikla se Gilala. „Nemůžete všichni takhle obětovat svá přání jen kvůli mně. To nedovolím!“

„Aha. A já myslel, že jsme to právě udělali,“ poznamenal Nilarach sarkasticky.

„Stejně nemůžu odejít,“ namítla Gilala. „Nechci už nechávat Mařenku podruhé samotnou a prostě zmizet jako předtím. Nikdy bych si to neodpustila.“

„Nebuď hloupá,“ odfrkl si Nilarach. „Vážně si myslíš, že tady s démonem necháme to mrtvé maso někde běhat samotné a opuštěné?“

Všichni se na draka překvapeně zadívali a on se lehce zamračil. Mara se rozzářila a natáhla panenku před sebe, aby jí viděla do tváře.

„Vážně se mnou zůstanete?“ zeptala se nadšeně a Shimo přikývla. Mara se šťastně usmála a otočila se ke Gilale. „Vidíš, nemusíš si dělat starosti, všechno bude v pořádku. Nebudu se zlobit, když znovu odejdeš. Chci, abys byla doopravdy šťastná.“

„Nebudeš se zlobit, ani když odejdu už napořád?“ zeptala se Gilala tichounce.

Mara místo odpovědi odložila panenku a začala něco náruživě hledat v rakvi. O chvíli později z ní vytáhla náhrdelník. Na kožené šňůrce byly navlečeny dvě trochu neuměle vyřezané postavičky z kostí držící se za ruce. Mara natáhla ruku a Gilala si od ní náhrdelník dojatě vzala.

„Nevadí, když to bude napořád. Nevadí to, dokud budu vědět, že jsi na mě nezapomněla.“

Gilala naprázdno polkla a kývla. Beze slova vytáhla z kapsy dřevěnou sponu do vlasů s motivy démonů a podala ji Maře. Ta se jen pousmála, sponu si vzala a sepnula si s ní své černé vlasy. Pak se obě sestry znovu pevně objaly.

„Už je čas,“ ozvala se po delší chvíli královna Smrt a gestem vyzvala Gilalu, aby k ní přistoupila. Pak se lehce dotkla jejího čela a zombie se začala pomalu měnit.

Našedlá pokožka získala lehce narůžovělý odstín, propadlá místa v oděvu se naplnila, jak jí dorůstalo chybějící maso. Staré šrámy se zacelovaly, hnijící svalstvo odpadávalo a všechny orgány se probudily k životu. Vlasy jí ztmavly do barvy zralého klasu, a když se otočila, usmála se plnými rudými rty. Život z ní doslova sálal.

Mara, Nilarach a Shimo na ni užasle hleděli. Vypadala v té šedé krajině stejně nepatřičně jako slunce. Protože zde byli všichni tak trochu mrtví a ona rozhodně nebyla.

Gilala přistoupila k Maře a zlehka se dotkla její tváře. Ten dotek byl teplý a konečky Gilaliných prstů jemně pulzovaly. Mara se rozechvěle pousmála a po tváři jí stékaly slzy štěstí. Gilala jí slzavý úsměv oplatila. Pak se rozzářila jasným, zlatým světlem a rozpadla se v tisíce drobounkých světélek, která se ještě chvíli vznášela ve vzduchu, než se rozplynula.

„Sbohem, Mařenko,“ zašeptala ještě a malá zombie se tichounce rozplakala.

Vtom ji zezadu objaly černé paže částečně pokryté tvrdými šupinami. Mara se prudce otočila a pohlédla do hadí tváře s úzkýma, jantarovýma očima. Do skutečné tváře Shimo. Z hlavy jí vyrůstal nespočet lesklých, nafialovělých chapadel, která se neustále kroutila a spadala jí až ke štíhlému, plazímu pasu. Na rukou a nohou měla Shimo neuvěřitelné množství blanitých výrůstků, stejně blanitých jako křídla složená na zádech.

„Dcera noci?“ vydechla Mara naprosto obdivně. „Ten legendární kmen démonů, co žije v Lesích beze světla?“ zeptala se. Shimo si přitiskla prst na rty a scvrkla se opět do podoby hadrové panenky.

„Je čas se rozloučit,“ pronesla královna Smrt dřív, než se Mara začala vyptávat Shimo na tisíc dalších věcí. Drak, démon a zombie se k ní otočili čelem.

„Jo, dík za všechno, královno,“ kývl Nilarach uznale hlavou. „Třeba se ještě někdy uvidíme. Docela by se mi hodilo druhé přání. V takovém případě bych si totiž přál, abych se mohl měnit alespoň do částečně lidské podoby. Tahle velikost je na cestování dost nepraktická,“ dodal pobaveně.

„Měnit podobu je něco, co se dá bez problémů naučit,“ poznamenala Shimo.

„To jo, ale je to hrozně náročný.“

Panenka si pohrdavě odfrkla. Mara nejistě přistoupila ke královně Smrt. „Gilala…?“ zeptala se váhavě.

„Je v pořádku a tam, kde si přála být. V království plném života za sedmero horami. Bude tam šťastná.“

Mara si ulehčeně oddechla. „Děkuju,“ zašeptala vděčně a královna Smrt kývla. Pak se Mary dotkla na tváři, v místě, kde se jí dotkla i Gilala, a rozplynula se jako mlha. Zombie se otočila ke svým společníkům.

„Hezký tetování,“ ušklíbl se Nilarach. Mara se na něj nechápavě zadívala a šla se podívat na svůj odraz na hladině Zrcadlícího jezera. Překvapeně zalapala po dechu.

Do tváře měla vytetované černé trní s pěti vzájemně propletenými temně modrými růžemi. Aby nezapomněla.

„Nuže,“ řekl Nilarach, protáhl se a pobořil přitom několik dalších sloupů svatyně. „Kam to bude?“

„Jak to myslíš?“ otázala se Mara.

„Hm. Neměl jsem pocit, že by ses nějak toužila vrátit do té tvé vesnice. Tak co třeba trochu prozkoumat království? Myslím, že Vlkospár a Mokřady tě zaujaly, tak se tam můžeme porozhlédnout. A já se aspoň cestou naučím to kouzlo na změnu podoby,“ pronesl drak zamyšleně.

Shimo se rozesmála a Mara nadšeně zatleskala. „Takže doopravdy půjdete se mnou?“ zeptala se zvesela.

„No jasně,“ odpověděli drak i panenka svorně.

Mara roztáhla ústa do šťastného úsměvu. Svět vůbec nebyl tak hrozný, jak si myslela. Nilarach si je naložil na hřbet a vznesl se do vzduchu. Obrovskými záběry křídel zamířil k nejbližší vesnici rusalek v Mokřadech. Odnášel je za dalším dobrodružstvím.

Někde v dálce vyzváněl zvon.

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Lucie Matějíčková, XB-1 Ročník 2016. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.