Viktorka
„Koukni, padá hvězda, rychle si něco prej!“
„Snílek, co? Hvězda? To zrovna. Spíš letadlo, co se mu zasekly motory.“
„Víš, že je realismus odporný zlozvyk? Co takhle láska, sny a touhy – neznáš?“
„Neznám. Ale smíš mě to naučit.“
„Jak poroučíš, krutovládkyně.“
„Jo, jsem taková, jakou sis mě vysnil.“
Tyhle rozhovory, vedené s nadsázkou kolem jedné ráno, si můžu v hlavě přehrávat donekonečna. Nezevšední. Nevyblednou. Neztratí se. Jako se jednoho rána ztratil Matyáš. Ještě večer tu byl – v posteli, v tomhle městě, na Zemi – a ráno byl pryč.
Život je divný dům. Nevíte pořádně, kdo betonoval základy, jak pevně vystavěl zdi, ani proč situoval okna jen na západ. Možná, ale nejsem si jistá, když znáte své rodiče, tak je to třeba jiné. A možná taky ne.
Člověk si pak postaví zábradlí, aby cestou neupadl, noha se nesesmekla, a jednoho dne se probudí a zábradlí je pryč. Matyáš zmizel někam, kam nemám přístup. Žádný klíč od zamčených dveří, kód pro tajný zámek. Anebo jsem prokletá a neschopná a netrefím za ním jen já?
„Slečno Vranná, vy snad sníte? Já tady klepu, volám, tluču do okénka a nic. Potřebuji aktualizovaný seznam ubytovaných hostů.“
„Vždyť jo,“ mumlám, „vždyť už ho hledám.“
Kam já ho strčila? Taková prťavá vrátnice a věčně se tu něco ztrácí. A bába správcová pokaždé přijde nevhod.
„Už ho mám,“ mávám vítězoslavně cárem papíru. „Viktorko, děvče,“ káravým hlasem volá správkyně Metelková, „kdy se chceš naučit pořádku, když ne zamlada?“ Nikdy! V duchu řvu vzteky a trhám A-čtyřku i s Metelicí na kusy. Nechci se ničemu učit – pořádku, odpovědnosti, šetrnosti, spořádanému životu. Nechci se učit dospělosti. Není důvod. Stav permanentní dospělosti je to jediný, co jsem si z děcáku odnesla. Teda kromě diplomu z běžeckých přeborů a kšiltovky od sponzora.
Metelice kýve hlavou, až se bojím, že o ni na prvním schodu přijde. Úplně to vidím – krev stříká z krku, hlava s melírem se kutálí ke vchodu do menzy, studenti spořádaně řvou hrůzou. Ou jé! Scéna lepší než z hororu.
No nic, snad příště.
Nuda pátečního odpoledne mě přijímá do laskavé náruče. Študáci obtěžkáni batohy pomalu mizí z koleje, z poloprázdné menzy tiše zní hity osmdesátých let a moje povinnosti vrátné se zvolna scvrkávají na minimum.
Mizím do svého druhého světa.
Za Matyášem. To je samo sebou. Protože nikoho jiného nemám. Ale vlastně jeho už taky nemám. No a proto jej hledám. Já ho totiž přivedu zpátky, jasný? Život je divný dům. A je fuk, kdo betonoval základy či stavěl zdi, hlavně, že oknem každé ráno přilétá nový den. A kde je zítřek – tam je i naděje.
Matyáš mi tu zanechal svůj rukopis, příběh s otevřeným koncem. Řada písmenek psaných lehkou rukou – jako vojáci v zákrytu. Černá na bílé – jako vojáci ve sněhu. Skoro stovka ohmataných stránek sešitých sponkovačkou. Blbě se o ně starám, mnohé už mají oslí uši.
Taková fantazárna, prostě klasika. Jeden proti zlu – neohrožený spasitel, udatný šermíř, statečný bojovník. Chlap, co nikdy nedostane rýmičku a přežije kruté mučení i sečná zranění.
A někde uprostřed příběhu, v houštinách temných hvozdů, na dně kamenitých roklí či v chladných zdech gotických hradů, tam někde je schovaná stezka, kudy Matyáš odešel. Snad je ukrytá v hádance, snad zakletá v nepsaném proroctví. Aťsi, já ji najdu.
Kdo zmizí bez rozloučení, ten po shledání neprahne, vím. Jenže jsem prostě sobecká mrcha, já po setkání s Matyášem toužím. Tečka.
Co o něm vím? Málo. I když, jak moc vůbec známe lidi ve svém okolí? Včetně těch nejbližších. Které já pro změnu neznám ani trochu, ale to je jiná historie.
Matyáš studoval. Onemocněl zvláštní formou leukémie. Přestal studovat. Přestal legálně bydlet na koleji. Začal tamtéž přebývat tajně, díky mně, a nakonec zmizel. I tu pitomou postel po sobě ustlal. Okno zavřel. Ale rozloučit se nestihl. Jak typické.
„Viktorko, haló, slyšíš vůbec? Zamkni pak televizní místnost, ano? A nezapomeň zkontrolovat sprchy. Minulý víkend tam jedna kapala celou noc. Voda není k plýtvání.“
„Ano, paní Metelková,“ skřípu zuby (díky moc za ty dary, že jste mě vytrhla ze snění, to vážně dokážu ocenit, zvlášť když k tomu máte tak světoborný důvod, klaním se vašemu bystrozraku), „všechno uvedu do pořádku.“
„Dobrou noc, děvče, a jen tak nelelkuj, uč se, ať příští rok ty přijímačky také zvládneš.“
„Ano.“ Na víc slov nemám sil.
Život koleje pomalu uhasíná, tma provětrá všechny kouty a zažene opozdilce buď na pokoj, anebo do hospody. Než se začnou z víru velkoměsta trousit zpátky rozjaření zoufalci, co neodjeli na víkend domů, mám čas jen pro sebe. Přesunu se do ošoupaného erárního křesla a ve svitu lampičky pokračuji v četbě Matyášovy knihy.
Nebylo kam se schovat, žádná houština nebyla dost neproniknutelná, žádný úkryt se před ním jako zázrakem nezjevil. Mathias vyčerpaně běžel dál. Co běžel, spíš škobrtal, zakopával, v předklonu se prodíral hustým lesem. Ruce rozedřené od trnů a hrubé kůry, oheň v plicích a mžitky před očima. Jenže zpomalit, zpomalit znamená smrt.
Neodvažoval se ohlédnout přes rameno. Nestál o to spatřit Psy, jak neochvějně běží s mordou skloněnou ke stopě. Čerství, silní, poslušní. Žádní vlci, divocí a nezáludní, tuhle smečku tvořila šlechtěná zvířata, dobře krmená a vycvičená. Vrazi podřízení Lovcům.
Tuhle část je fakt třeba číst v noci. Stín sloupu v hale se mění v postavu zlověstného lovce, kvílení větru za okny připomíná vrčení pekelných psů. Někde v patře bouchly dveře a já nadskočila hrůzou. Dopíjím vystydlý čaj a myslím na Matyáše. Nakolik se podobá panika z leukémie bezhlavému běhu o život? Podobnost jeho jména se jménem hlavního hrdiny určitě není náhodná.
Umírala jsem touhou přečíst si konec příběhu, ostatně jako pokaždé, ale násilím jsem si to zakázala. Kdybych podlehla, kdybych to nevydržela, kouzlo by se zrušilo. Cesta za mým kamarádem by se mi uzavřela navždy. To je jasné jako smrt.
Slábl s každým dalším krokem. Zbytečně natahoval krk, aby už zahlédl věže opevnění tvrze Mondeků. Tam čeká bezpečí. Tam – to znamená příliš daleko. Nemělo smysl se otáčet. Samotné Lovce by stejně nespatřil. Schválně, který z nich je mu v patách? Diana loví především zbylé neproměněné Dýmaje. Mathias polkl hořkou slinu. Má smůlu, jemu je určitě na stopě sám Lovčí.
Vůdce Psí smečky mu už chrčel těsně za zády. Hluboký hrdelní zvuk vibroval ztichlou krajinou. Mathias úmyslně zpomalil. Ruka sjela k pochvě s mečem. Tasil. Nadechl se zhluboka a v příštím okamžiku se prudce otočil na patě a vyrazil proti nejbližší šelmě.
S trochou štěstí dokázal využít moment překvapení a rychlým švihem podřízl Psovi krk. Pak zaklel. Nezabil vůdce, jen jednoho z nejrychlejších běžců. Vedoucí Pes ostražitě zastavil ostatní, krátce vyštěkl a kolem Mathiase se začala stahovat vražedná smyčka.
Tak jen pojďte, pomyslel si v duchu, pospíchejte, vy bestie, ať vás vezmu s sebou co nejvíc. Nedělal si iluze. Čeká ho poslední boj.
Nepřátelé zaútočili ze všech stran. Lesem se rozléhal štěkot, ozvěna jej lámala do šílené symfonie. Mathiasovi hučelo v uších a srdce mu běželo tryskem. V jedné ruce meč a v druhé dýku, oháněl se kolem sebe, sekal, páral a bodal, kam jen dosáhl. Brzy mu po pažích stékala horká krev, jeho i zvířecí. Zbraně klouzaly ve zpocených dlaních právě tak, jak mužovy nohy po udupané trávě.
Nestihl vykrýt útok zezadu, šelma se mu zakousla do ramene. Mathias zařval bolestí. Chtěl se obrátit, nohy mu ujely, padl na kolena. To je konec, blesklo mu hlavou. Poslední jeho myšlenka měla příchuť pelyňku, hořkla na jazyku pocitem selhání.
Probudila jsem se s opuchlýma očima a čelem otlačeným od opěradla křesla. Kalné ráno za okny propůjčovalo prožitému příběhu punc opravdovosti. Opravdu jsem brečela, Mathias skutečně umřel. Ani nemám chuť číst dál. Co když někde daleko a o samotě stejně těžce umírá Matyáš?
Slzy mi tekly úplně samozřejmě, jako kdybych přítele už oplakávala. Ale tak to přece není! A vůbec, vždyť jsem sotva za polovinou rukopisu. Pohled na stoh dalších stran mě trochu uklidnil.
Bylo na čase. Začínal nový den.
Nakoupit. Dojít na poštu. Zaplatit do banky. Zpátky domů. Uvařit si kafe. Co dál? Mohla bych si jít lehnout. Jenže slunečné ráno, ten kohout v plné síle, mě dokonale probudilo a naladilo do činorodosti. Zkoumavý pohled na horu odborné literatury – dnes mi latinská slůvka polezou do hlavy sama, určitě. Anatomický atlas. Správná volba. Tedy další kafe, jiné křeslo a rej myšlenek na vlastní budoucnost. Tu v bílém plášti.
Jenže před očima mám umírajícího muže. Tvář od krve a zemdlelá paže jen ze zvyku chrání krk před mordou s ostrými zuby. Tak ještě chvilku, omlouvám se anatomii, jen pět minutek, ať vím, na čem jsem. Papíry hbitě vytažené z tašky lákavě šustí.
Jako by Mathias z dálky slyšel neznámé hlasy. Konečně se dovím, co je pravdy na posmrtném životě, napadlo ho skoro pobaveně. Už se nebál, už nic necítil. Přesto, když jej čísi ruce náhle zdvihly ze země, vyjekl bolestí. Čeká jej peklo? Záchrana? Netroufal si odhadnout. Zaťal zuby a snažil se tomu, kdo jej podpíral, ulehčit námahu. Postavit se na vlastní nohy. Marně.
Jó! Jak jsem mohla pochybovat? Záchrana. To jsem potřebovala vědět.
Některé Matyášovy texty jsou psané trochu jiným stylem. Drobný, špatně čitelný rukopis, v němž se písmenka naklánějí, jako by chvátala ze stránky ven. Poznámky k textu? Vysvětlivky? Přimhouřila jsem oči. Už vím, takhle píšu taky, když mi někdo něco naléhavě vykládá a já se snažím zaznamenat údaje co nejrychleji. Diktující není třeba, kolikrát bohatě stačí, když myšlenky ubíhají svižněji než ruka s perem. Zapisoval snad Matyáš svůj sen? Nápad? Vzpomínky?
Třeba tahle stránka vložená hned zpočátku:
V Bílozemi žily od nepaměti v míru a pokoji tři velké rody. Na západě Mondekové, rození lučištníci a skvělí jezdci. Na severu rozvážní Granattové, rod statných válečníků, jež vynikali silou a odvahou. Jižní cíp země patřil čarodějům, Lymajům. Přináleželi k nim jak Bojoví mágové, tak přirození léčitelé, jimž se říkalo Vědi, a též klan Nelítostných, Kilaerové.
Na východě Bílozemě sousedila s dalšími malými státy, se kterými udržovala přátelské vztahy. Zdálo by se, že nic nemůže narušit zdejších poklidný život. Tedy víc, než si jej jsou schopni lidé narušit sami. Zdání klame. Bílozemě se stala terčem útoků mága Ancera, potomka Prvního boha.
Když kdysi dávno Bohové předali vládu nad světem lidem, jediný Ancer, syn Prvního, se odmítl přizpůsobit, odejít či změnit se v obyčejného člověka. Svému otci ani ostatním Bohům se mstít nemohl, proto sílu své nenávisti obrátil proti lidstvu. Především proti třem vládnoucím rodům Bílozemě.
Sám by však nic nezmohl, také často v přímých střetech prohrával, proto se rozhodl lstí a úskokem získat spojence. Využil zvláštních schopností Bojových mágů rodu Lymajů a do jejich srdcí rozesel jed. Nešťastníci navždy zešíleli. Ze svobodných mocných čarodějů se stali zrádní psi. Psi pod bičem Lovčího a Diany. Tito dva, bestie z temnot, sloužili přímo Ancerovi. Odpadlí Lymajové útočili v lidské i psí podobě. Stravovala je touha štvát, zabíjet a plenit. Ti, jež dříve statečně bránili zemi proti útokům zvenčí, se stali sami největšími nepřáteli svého lidu.
Dneska mám volný den. Povinné hlášení Metelici a hurá pryč. Na její všetečnou otázku jsem prozradila, že spěchám do univerzitní knihovny. Tvář se dvěma bradami se jí poskládala jako sluníčko, až jsem se bála, že začne svítit a hřát. Nebo mě hladit po vlasech.
„Jsi šikovné děvče, Viktorko, uvidíš, že se tvá píle vyplatí.“
„Hmmm.“ Strnule trpím cizí zpocenou ruku ve vlasech. Pomóc.
„Velké překážky nás činí silnějšími. Řekl… někdo, ach ta paměť.“
„Jo,“ kývu, abych se jí nemusela podívat do očí. Kdo se osudu prosil o sílu? Mateřská láska sálá z nadřízené jak z pece. Vykouzlím křečovitý úsměv a prchám.
Ve starobylých a náležitě omšelých zdech knihovny se cítím jako vetřelec. Obrýlená pracovnice u pultu vyčítavě vzhlédla. Ruším její klid, zdá se. Mnohem víc mě mrazí z velikánů, kteří na mě shlížejí z napěchovaných polic, z každého hřbetu důstojných svazků v oddělení biologie a medicíny – Co ta tu chce? Ani přijímačky neudělala. Kampak se cpe?
Jsem paranoidní?
Měla bych studovat otázky z přírodovědy. Druhy, rody, čeledi. Já však svatokrádežně beru do rukou svazek o hematologii a nemocech imunitního systému. Ať se mi vědci, zakletí v knihách, smějí sebevíc. Najít Matyáše znamená nejdříve poznat jeho nepřítele.
Mathias
Probral jsem se spoutaný, ale s ošetřenými ranami. Ta ironie. Umírám, ne? K čemu plýtvat magií na mršinu? Pohnul jsem ztuhlým krkem a zadusil v sobě výkřik bolesti. Bolest, hm, možná to je ten důvod. Čeká mě výslech?
Lovčí ani Diana by se mnou čas neztráceli, tihle dva milují smrt. Těch ostatních, samozřejmě. Takže? Objevili mě Mondekové? Nepřítel jejich nepřítele, pravda, ale dělá to z nás přátele? V téhle hře, v tomhle světě, nemám cenu pro nikoho. Jenom pro sebe a ani tím si nejsem příliš jist.
Ačkoli tam, tam, co se nevrátím, tam možná pro jednu… ne, konec, zbytečné úvahy.
„Vstávej, člověče, náš pán s tebou chce mluvit,“ zaznělo odkudsi ze zdi. Ta se v příštím okamžiku rozevřela a umožnila vstup dvěma strážcům rodu. Na sponách plášťů zdobené písmeno M.
Mondekové, čističi. Uklízeli svět a zbavovali jej od zpotvořených zrůd a monster s pomocí základní magie. Sami slušní čarodějové, dokonale odlišovali kouzla nutná od těch nadbytečných. Díky těm měli totiž práce nad hlavu.
„Ty?“ užasl Mon Nejvyšší. „Vrátil ses? Proč? Rozpoutat novou bitvu?“
„Dobojovat tu starou.“
„Jsi sám, Mathiasi.“
„Ano,“ přiznal jsem, „a tys mne zachránil ze spárů Psů. Nemám ti tvou službu jak oplatit.“
„Leda tím, že mé muže povoláš do boje a zahubíš je? Nebo se mýlím?“
„Pořád zabíjíš pozměněnce a nebohé postižené stvůry? Stačí to vládci západní Bílozemě?“
„Mlč!“ zařval.
Strážní mě v ten moment srazili k zemi, tvrdý náraz mi vyrazil dech. Mlčel jsem. Vím, kdy poslouchat mocnější. Když na jejich dobrovůli závisí můj život. Mondeka jsem si vážil. A on to, myslím, věděl. Znal mě stokrát líp než já jeho.
Matyáš
Jak je to už dávno?
Co jsem se chystal k prvnímu střetu? Nebo kdy jsem popsal první stránku bílého papíru? Či snad kdy jsem se vinou bolesti a zoufalství propadl – ne na dno, jak bych čekal – ale kamsi jinam. Mimo realitu, na hony daleko od zdravého rozumu. No a? Když chřadne tělo, k čemu mít mozek v pořádku?
Jak je to už dávno? Nevím.
Mathias
„Lymajské honíce, co tě málem rozsápali, jsme pozabíjeli,“ pokračoval vládce Mon klidnějším hlasem, „jenže tím se nic nemění. Lovčí se zprávu o tvém úkrytu u nás dozví jen o málo později.“
„To už budu na cestě ke Granattským.“
„Skutečně? Zraněný? Oslabený ztrátou krve? A i kdyby, to mě má uklidnit? Nebo snad myslíš, že stačí, abych smečce Psů před branami suše oznámil, že jejich ptáček odletěl, ať tedy odtáhnou? Čekáš, že nás nechají být?“
„Čekám, že mi pomůžeš vyhrát tu válku navždy,“ pokrčil jsem rameny. Bolelo to.
„Navždy? Mathiasi, ty blázne,“ povzdechl si první z Mondeků, „ve válce žádné navždy neexistuje.“
Viktorka
To zas byla dneska noc. Nejdřív mi zkoušely proklouznout na kolej dvě holčiny bez průkazky. Prý – my ji nechaly doma, přijely jsme vlakem z daleka, fakt tu máme pokoj. Zlatý oči, na kontrolní otázku, které sprchy jsou už měsíc zavřené z důvodu oprav, samozřejmě neznaly odpověď. Pak parta podnapilých studentů ze čtvrťáku s plnou palbou sprostých narážek. Nakonec pořádný slejvák za okny a po hodině i na stropě, kam za deště zatéká ze střechy. Já už neměla náladu ani na Matyášovo vyprávění.
A i když jsem se začetla, popis bitvy mezi granattskými bojovníky a prokletými Lymaji mě nedokázal upoutat. Všechna ta smrt, beznaděj, krev a zoufalství ve mně místo zaujetí vzbuzovaly jen smutek a únavu. Nepochopila jsem, zda boje probíhaly po tom, co se zraněný Mathias dostal k Mondekům, nebo jestli se ty hrůzné scény odehrávaly daleko dřív, před mnoha lety, a byly zlými vzpomínkami, které Mon zmiňoval. Možné je všechno.
A jisté jen to, že se mi nedaří.
Nedaří rozšifrovat zprávu, o které se naivně domnívám, že ji pro mne v rukopise Matyáš ukryl, ani mávnout rukou nad vlastní samotou. Snad jsem taky začarovaná. Nebo hloupá a omezená. Neleze mi do hlavy fyzika? Žádný div, když se zaseknu i v beletrii.
Po dlouhém přesvědčování unavené pracovnice rektorátu a k smrti nepříjemném lhaní na studijním oddělení univerzity jsem získala Matyášovu adresu, respektive adresu jeho rodičů. Tudíž teď sedím v motoráčku o třech vagonech a mířím do vesnice na okraji chráněné krajinné oblasti. Naproti mně sedí kudrnatá slečna, dokonalý mejkap i manikúra, a touží si povídat:
„Jedete daleko? Víte, já cestuju vlakem poprvé. Příteli jedna husa na parkovišti nabourala auto, taková smůla. Ještě že k našim vede železnice.“
„Já vystupuju skoro až na konečné a vlakem, vlakem jezdím ráda,“ mám nelogickou potřebu jí oponovat. Možná je to tím, že nemám auto ani přítele, ani pěstěné nehty. Možná jsem prostě protivná baba.
„Rozumím, je vidět, že vyrážíte do přírody,“ usmála se dívka.
„Hm,“ mumlám při pohledu na kontrast svých bytelných bot a lodiček naproti.
„Taky domů? Nebo na návštěvu?“
„Jedu za kamarádem, co asi nebude doma.“
„A proč?“ Nevinná otázka. Mnohosmyslný úsměv.
Proč? Jak to mám vědět? Cítím, jak rudnu. Přistižena při lži. Rozpačitě krčím rameny a odpovědí je mi vědoucí přitakání spolucestující. Ženská sounáležitost? Kdyby tak věděla.
Vesnické nádraží se mi představilo zamřížovanými slepými okny a uvadající zahrádkou před nimi. Z vlaku jsem vystoupila jediná. Na peronu vítr rozvířil loňské listí a za rohem se klikatila pěšina do vsi.
Popisná čísla rozesetá halabala, dvakrát jsem prošla od hasičské nádrže ke kapličce a zpátky, než jsem našla nevelký domek s polovalbovou střechou. Na zahradě se větve jabloní kývaly do rytmu vlastní melodie, ale z komína se nekouřilo. Zvonek nepřivolal živou duši. Co dál? Kamínky do oken rodičům kamaráda přece házet nebudu.
„Jeli na pohřeb. Vy jste z přízně?“ volá na mě žena s nákupní taškou v ruce, spěchající po druhé straně návsi.
„Cože?“ vyhrknu a všechno se se mnou točí. Jdu pozdě? Pozdě!
„Staří Majerovi se vrátí až po neděli.“
Chci slušně odpovědět, ale zmůžu se jen na jakési zachrčení. Je po všem. Matyáš umřel a mé plány s ním. Plány? Iluze. Sny. Co jsem si představovala? Že ho najdu, zachráním a vyléčím, protože…? Protože proto.
Vracet se na nádraží je jako brodit se bahnem a sněhem a ledovou vodou. Jde to těžce a pomalu a tečou přitom slzy.
V poloprázdném vagonu odpoledního rychlíku se zavírám v prázdném kupé a třesoucíma se rukama vytahuji z batůžku rukopis mrtvého. Jako bych jej viděla poprvé. Mám číst dál? Není správné jej spálit? Slzy rozpíjejí okraj stránky, snažím se je utřít a rozmažu text do nesouvislých skvrn. Pak teprve propuknu v pořádný pláč.
Mathias
Boje zuří druhý týden a počet mrtvých nebere konce. Lymajští Vědi kolem nás stavějí silou kouzel obranné valy, jež v příští chvíli pukají a z věrných se zpětným nárazem magie stávají shořelé trosky, nebo něco horšího. Stále živého. Zrůdy s tvářemi spolubojovníků, které je nutné okamžitě rozpůlit vedví. To je moje práce. Můj trest.
Mon a jeho věrní chystají útok na Lovčího a Dianu. Psů jsou tisíce, ale Lovci jen dva. Těžko je zabít. Ale oddělit od svých bestií? To by se mohlo podařit.
Granattská trubka vřeští krajinou a svolává vojáky na místa útoku nepřítele.
„Pojedeš s námi,“ zavelel jeden z Kilaerů a hrubě strhl za levou otěž kolem cválajícího koně, „naskoč!“
„Neopustím Mondeka!“ křiknu odmítavě – lymajský zabiják mi nebude poroučet! – a na znamení svého rozhodnutí rozetnu v půli dalšího nešťastníka.
„Začal jsi bitvu, Mathiasi, ale rozkazy zde dávat nebudeš. Nasedej!“
„Mám tu práci.“ Další rána. Špatně. Znovu. Meč těžkne, ubývají mi síly.
„Tvé místo je v první linii, nebo se bojíš?“
Nadechnu se k odpovědi, ale prudká rána hlavicí meče do spánku zastaví všechna má slova. Kolem je tma a já slyším čísi pláč. Svůj? Polykám krev z rozkousnutého jazyka a marně tápu rukama kolem sebe. Nic. Černé nic. Nicota. Prohráli jsme? Konec? Prohrál jsem?
Matyáš
Zima a cizí řídký vzduch. Kde to jsem? I bolest tu vnímám jinak. Neomračuje, ale nepříjemně bodá a zebe. Bílí andělé tiše vlají kolem v ostrém světle. Třeba se mýlím a vidím duchy mrtvých? Démony z pekla? Číhají na mě, už se třesou a lačně natahují ruce. Marně tápu zkřehlými prsty, po meči ani památka. Tak tedy holýma rukama, protože…
Mathias
„Probuď se, zas takovou jsem ti nevrazil.“
„Prohráli jsme?“ šeptám a nevím komu. Zaostřím. Kilaerská zbroj. Černá, bez ozdob. Vzpomínky jsou zpět. A já také.
Tihle černí Lymajové jsou zvláštní sorta. Ani Psi, ani Vědí. Nelítostní se jim říká, Mors ultima. Vrazi. Zabijáci. Kilaerové. Samotářští vykonavatelé spravedlnosti. Mají prý srdce z kamene a duši bez svědomí. Kecy. Jsou prostě nejodolnější. Jejich mysl Ancer nedokázal spoutat. Spoutat ani zničit.
„Dokud dýchá poslední z nás, dokud žiješ ty, Mathiasi, tehdy má boj pořád smysl.“
„Věříš mi?“ divím se.
„Věřím tomu, cos kdysi řekl – Jenom spojenectví všech a okamžitý odpor vůči nepříteli mohou vést k vítězství. Jedině tak přežijeme.“
Já přežiju, pomyslel jsem si trpce.
Na další úvahy nezbyl čas. Dorazil posel. Průzkumná jednotka na severu byla před chvílí zničena Dianou a jejími věrnými. Beze slova jsem nasedl na připraveného koně a už se řítil uprostřed skupiny Kilaerů vstříc boji.
Viktorka
Brečím od rána do večera, bez slz, tak nějak dovnitř. Leptá mě zaživa kyselina bolesti. A co je nejhorší? Nemám si o tom s kým promluvit! Ne – poplakat na rameni. Ne – čekat na hojivé utěšování. Ne – hledat změnu, abych zapomněla. Potřebovala bych o Matyášovi někomu vyprávět, svěřit se, postěžovat si, vykřičet se. Není komu. Řvu tak nějak dovnitř. Leptá mě zaživa kyselina zamčených slov.
Stránky rukopisu nedokážu číst souvisle. Přeskakuju, vracím se, vybírám si odstavce podle nálady. Zraněný Mathias bojující s lovkyní Dianou. Vyčerpaný čaroděj, lymajský Věd, sahající si na dno svých možností. Psi poschovávaní v houštinách hvozdů, napadající granattské válečníky ze zálohy. Mon Nejvyšší zabitý Lovčím. Jeho lidé, snažící se ochránit nevinné.
Mezi řádky samá zkáza a zmar. Bolest. Poslední slova. Výkřiky. Nevyřčené myšlenky. Smrt, ten krvežíznivý bubeník, tluče pořád, bez oddechu, bez přestání. Už chci být na konci románu, ať příběh dopadne jakkoli. Já přece vím, jak skončil, ne? Já už totiž takhle nemohu dál…
Metelice mě v práci dílem lituje (neměla by sis zajít k psychologovi, děvče?) a dílem sekýruje (na strasti je nejlepším lékem práce, mladá dámo!). Šklebím se, hudruju a nakonec v duchu uznám, že má pravdu. S prací, ne psychiatrem. Svůj kolejní kamrlík jsem nově vymalovala (to se nesmí) a přestěhovala nábytek (to se smí, ale nedoporučuje) a dokonce uklidila (to se přímo nařizuje). Poprvé po dlouhém čase jsem usnula, jako když mě do vody hodí, okamžitě a klidným spánkem.
Začnu nový život.
Dávám si skálopevná předsevzetí, je fuk, že mimo Nový rok. Pustím se poctivě do učení na další přijímačky. V televizi budu sledovat místo kriminálek kurzy angličtiny. Zapomenu na člověka jménem Matyáš. Skoro jsem jej neznala, nebyli jsme si nijak blízcí, nepovažoval za důležité se se mnou rozloučit. Život je smutný a lidé umírají. Musím se s tím smířit. Nejlépe tak, že se dostanu na medicínu a budu léčit a zachraňovat. Howgh.
Vydržela jsem týden.
Pak přišla jedna noční služba, plná splínu a sebelítosti. Vzorečky chemických rovnic na mě cenily zuby. Psí. Za chvíli mi už ležel na klíně Matyášův rukopis a já, trochu bojácně, listovala nepřečtenými stránkami.
Ozval se domluvený signál trubky. Granattové to dokázali. Našli Dianu.
Velitel Kilaerů gestem ukázal k nebi – kdo ví, jakým děkoval bohům – a z plných plic zařval. Jeho odpověď se určitě nesla stejně daleko jako fanfáry předtím. Ze všech, včetně Mathiase, okamžitě spadla únava. Nebo ji spíš přebila chuť pomsty. Ta má tu moc.
Spěchali, prodírali se nepříliš hustým mladým lesem, a přece postupovali pomalu. Kdyby touha měla sílu proklestit jim Cestu k nepříteli, místo hvozdu by tu zela rovná brázda.
Mathias, jako už po několikáté, v duchu ocenil kilaerskou zbroj. Účinně chránila proti slabším ranám meče, odolala kousnutím Psů a stejně dobře majitele bránila před ostrými trny keřů či údery větví. Jednotlivé pláty nevážily skoro nic, přitiskly se na tělo bojovníka jako druhá kůže. Občas v nich Mathias nemohl dobře dýchat, zdálo se mu, že mu vrůstají do těla, že jej mění v jednoho z Nelítostných. Stále se nemohl rozhodnout, zda je tomu rád.
Hořel nedočkavostí i horečkou zároveň. Natahoval krk, mhouřil oči, ať už ji spatří!
Už Z dálky zaslechli Kilaerové vrčení a štěkot i křik z mnoha hrdel. Granattští vojáci zahnali Ancerovu lovkyni i se Psy na břeh řeky, do těsného pruhu země mezi hlavním a slepým ramenem. Nepřátelé byli v pasti, ale vzdát se nehodlali. Cesta k nim vedla úzká, sotva pro dva lymajské bojovníky vedle sebe. Příliš úzká na útok. A dost úzká, aby Psi zvládli přicházející protivníky jednoho po druhém odpravit.
„Zahnali jsme je do pasti. Už nám neutečou,“ volal přijíždějícím v ústrety vysoký válečník z rodu Granattů. Rozcuchané černé vlasy měl slepené krví, na jednu nohu kulhal, ale ústa se mu protáhla ve škodolibém úsměvu. „Pobijeme je, přišel čas odplaty.“
Mathias sklouzl Z koně a s mečem v ruce se opatrně blížil k hranici slepého ramene toku. Blíž, ještě blíž, dokud nespatřil Dianu.
Krásná a hrdá, černé vlasy a bílé čelo, stála nehybně v čele svých obránců. Převyšovala je skoro o hlavu. Usmívala se. Žádný nelítostný pohled, nenávistná slova, jen uvolněně stála, zatímco jí kadeře divoce vlály ve větru. Ten úsměv byl strašidelnější než cokoli, s čím se Mathias kdy setkal. Zosobněné zlo – sebejisté, nevzrušené, nepochybující. Její oči se klidně pásly na nervozitě Lymajů obou táborů. Služebnice Ancera nepohrdala smrtí, ona o konci vůbec neuvažovala. Možnost prohry pro ni byla naprosto nepředstavitelná, něco jako slunce v noci a oheň uprostřed řeky.
„Kdo jsou ti muži kolem Diany?“ zeptal se Mathias jednoho z Kilaerů. Příčilo se mu zabíjet – a nevědět koho.
„Pozdní lymajští proměněnci, prokletí mágové, nevíš? Dokud nemine třicet dní a stejně tolik nocí, můžou se Psi měnit v lidi a naopak. Jak lhůta uplyne, už se ani čaroděj ze psí kůže nevyvlékne.“
„Hrozný úděl, vrátit se do lidské podoby a vědět, že je to jen na čas. A až ta chvíle pomine… Žádné východisko? Žádná šance?“
„Vrahům a nepřátelům se šance nedávají. Mors ultima!“ zvolal Kilaer s odhodláním.
„Nebojíš se, že na nás Ancer sešle svá kouzla, černé kletby, magii zatracení? Vědí jsou proti němu slabí a mág to jistě ví. Jaká je pravděpodobnost, že by nevytušil ohrožení jednoho ze svých Lovců?“
„Strach svazuje, Mathiasi, a zbytečné úvahy možná ještě víc.“
„Nebojím se! Ale potřebuji vědět, proč…“
„Odpověď zní – nevíme. Snad je Ancer slepý. Snad k němu Diana, neochvějná ve své sebejistotě, nevysílá žádné poplašné zprávy. Snad mají oba pro nás uchystáno zákeřné překvapení. My prostě uděláme to, co vždy. Za cenu vlastních ztrát zlikvidujeme „nákazu“. Ty na sebe dávej pozor – bez tebe boj už nemá smysl.“
„Bez boje můj život nemá smysl. Půjdu s vámi.“
Mathias
Tuším přicházející den, ale ve mně se rozprostírá noc. V její tmě smím zapomenout na stravující horečku, třes rukou i bolest z rozpraskaných rtů. Dovolím si nevšímat čím dál horší únavy a slabosti. Vytěsním pocity studu a selhání – vždyť já už neudržím v ruce meč!
Psům jsem se ubránil, Dianu smrtelně zranil, a nakonec mě udolají Ancerova kouzla? Jako tam doma…
Matyáš
Doma? Kde to je? Tam, co vládne zima, zebou vzpomínky a kde se svíjím bolestí po bodnutí v kříži? Než mě připíchnou jako motýla k loži ze sněhobílého plátna. Ne, andělé ne, snad démoni? Kdo jiný. Bílá není barva nevinnosti, ale běsů, co číhají za rohem a lačně po mně natahují ruce.
Přesto ve svých snech vídám anděla. Většinou pláče. Asi kvůli mně. Ublížil jsem mu? Neznám jeho tvář, vlastně znám, znal jsem, už se nepamatuji. Z neznámého důvodu jsem přesvědčen, že kdybych si vzpomněl na jeho jméno, kdybych si vzpomněl…, otevřela by se přede mnou cesta domů. Nebo aspoň kamkoli, kam bych si přál dojít.
Mathias
„Mathiasi? Slyší mě vůbec? Musí něco sníst.“
„Je to marné, už dlouho nevydrží.“
„Říkal jsem, že naši cestu nezvládne.“
„Taky jsi říkal, že zabiješ Lovčího jednou rukou.“
„Nemůžu za to, že ho Ancer…“
„Nehádejte se!“
„Nenarodil se Kilaerem a možná se jím nikdy nestane. Ale je součástí našich dějin, máme povinnost se o Mathiase postarat.“
„Sami to nezvládneme. Leda ukončit jeho trápení. Činím tak nerad, ale vyšlu posla pro někoho z Vědů.“
„Ti ustrašení čarodějové nás nesnášejí, víš to? Čím starší, tím jsou horší. Co by byli bez nás, Kilaerů, starci jedni nevděční?“
„Tyhle spory nemají ve válce místo. Zbylí Lymajové musí držet při sobě. Víme to my a Vědí jakbysmet. Mathiasovi dochází čas.“
Hlasy se mi ztrácejí, sny mě opouštějí. Spásná tma bledne a pouští na své místo světlo. Probuzení budu litovat, vím to.
A už vím taky proč. Cizí ruce mi rozevírají ústa a lijí do nich horký nápoj. Štípe na patře a v žaludku vybuchuje v gejzírech ohně. Nemůžu se nadechnout, kašlu, slzím a opět kašlu. Každopádně jsem vzhůru.
„To není k ničemu, mně už nic…,“ šeptám. Slyší mě ti dva?
„Co jsi do něj nalil? Ať ho neotrávíš, Věde!“
„Chemio sento terapis negarta,“ vysvětluje neznámý hlas s cizím přízvukem, „nic, čemu byste vy, Kilaerové, rozuměli.“
„Vyléčí se? Vypadá pořád dost špatně.“
„Protože mi je špatně,“ přitakám namáhavě hrubšímu z hlasů.
„Není, ještě jsi neprožil ani zlomek trápení, které budeš muset snést, aby ses uzdravil. Pokud se uzdravíš. Nic není jisté. Hned odkloň ten meč z mého krku, Kilaere! Podávej mu lék, jak jsem přikázal. I když bude nemocný dávit, slezou mu vlasy a bude tě prosit, abys mu uštědřil ránu z milosti. Jinak…“
„Jinak co?“ zeptal se můj zachránce čaroděje.
„Dohráli jsme, však víš. Všichni.“
Viktorka
Krásná a hrdá, černé vlasy a bílé čelo, usmívající se v čele svých obránců… Skoro na Dianu žárlím. Jak by popsal Matyáš mě? Obyčejná, nudná, nenápadná? Měla jsem sto chutí nezdvořilé zrcadlo v umývárně rozbít. Co mi to ukazuje za tvář?
Asi bych si měla vybrat jako budoucí specializaci psychiatrii. A vyzkoušet ji nejdřív na sobě.
Přebírala jsem dnes úřední poštu. Metelice ulehla s chřipkou. Jsem pánem kolejí. Ha ha. Přísahám, že dopis ze zdravotní pojišťovny zábl jako led a roh obálky se sám odchlípl. Nevím, vážně nevím, kde se vzal pocit, že když list neotevřu, přihodí se cosi strašného. Řeči úředních slov a paragrafů jsem nerozuměla ani zbla, ale to nebylo důležité.
Oni tam o Matyášovi píšou v přítomném čase!
Zavolat jeho rodičům? Jak bych se zeptala? Neumřel vám náhodou jiný člen rodiny? Proboha. Raději budu prudit úřednici v pojišťovně.
Mluvila se mou krátce a odměřeně, baba protivná. Ovšem na přímou otázku – žije výše jmenovaný pojištěnec? – jsem dostala stručnou a jasnou odpověď: ano.
Žije!
Kde je k čertu ten telefon? Honem číslo na informace.
„Dobrý den, vy mě neznáte, ale já znám vašeho syna. Jsme kamarádi. Ano, vím, že je těžce nemocen. Právě proto volám. Prozradíte mi, v jaké leží nemocnici? Chtěla bych ho navštívit. Možná si říkáte, že kdybychom byli s Matyášem skuteční přátelé, netajil by mi… opravdu? Před vámi také měl tajnosti? Och, děkuji, děkuji moc. Vyřídím. Nashledanou.“
Uf.
Metelice, dělej, uzdrav se, já mám hrozně naspěch! Netrpělivost jsem se rozhodla zkrotit učením. Přinejmenším mě názvosloví a příčiny poruch krvetvorby uspí. Třeba se mi bude zdát o Matyášovi. Nebo Mathiasovi?
A tehdy mi to došlo.
Mondekové. Granattové. Lymajové. Kilaerové. Bílozemě. ~
Jak jsem mohla být tak slepá?
Monocyty. Granulocyty. Lymfocyty. NK buňky. Bílé krvinky–
Lymfoblastická leukémie.
Mathias
Vzduch jiskří jarem. V ostrém větru se ženeme vstříc bitvě. Poslední? Kdo ví.
Ráno jsem vypil jed, ještě teď cítím palčivou chuť najazyku. Chemio sento terapis negarta, můj každodenní doušek smrti. Nemůžu po něm chodit, tak mě přivázali k sedlu. Slezly mi vlasy i řídké vousy. Kilaeři mě nemusejí skrývat před nepřítelem, už teď vyhlížím jako duch. Dokud dávka účinkuje, cítím se volný jako pták, silný jako lev, udatný jako každý z Kilaerů.
Dianu jsme zabili, uštvali Lovčího, Ancerova moc se rozpadá. Zbývá spousta proměněných Lymajů – Psů, ale to mě netrápí. Mám jed v žilách, dobrého koně a sílu lva. Co mi schází?
K čertu s večerem, kdy zas budu dávit a zmítat se v křečích a prosit o ránu z milosti, kterou mi nikdo neuštědří. Ještě je ráno, vzduch jiskří bojem a před námi se šikují nepřátelé. Je jich nekonečně mnoho.
„Na ně!“
Viktorka
Nemocnici vnímám jako starou známou. Budoucí známou. Skoro už slyším šustění bílého pláště kolem lýtek, už se těším, až se mi pach dezinfekce zadře pod kůži. Budu mít ve tváři taky ten zaneprázdněný a důležitý výraz, jakým se tu všichni honosí? Od doktorů přes sestry až k vrátnému.
„Kampak, kampak, slečno? Dnes nejsou návštěvní hodiny.“
„Já… já jsem tu úředně. Ze zdravotní pojišťovny,“ lžu, jako když tiskne a významně mávám dopisem.
„No prosím,“ zvědavý výraz vrátnému ztvrdl na kámen, „copak ouřadové, ti můžou všechno.“
Proměna doktorky v šedivou úřednickou myš zabolela. Dobře mi tak. Lhát se nemá. Ale když už se s tím začne…
„Odkdy zdravotní pojišťovna posílá zaměstnance osobně kontrolovat nemocné? V běžných případech se vše řeší systémově přes agendu ošetřujícího lékaře pacienta.“
„Ech, ano, jenže tohle je neobvyklý případ… Já totiž… potřebovala bych s Ma-… panem Majerem mluvit.“
„Opravdu?“ rentgenuje mě vrchní sestra pohledem. „Že vy jste něco úředního pokazila?“
„Máte naprostou pravdu,“ rezignuju a okatě žmoulám v ruce inkriminovanou zprávu.
„Přiznání je polehčující okolnost, mladá dámo, pojďte se mnou.“
V plastových galoších vplouvám do tichého hájemství onkologického oddělení.
„Normálně sem lidé docházejí na chemoterapii ambulantně, pouze ve výjimečných případech je indikováno dlouhodobé umístění na lůžku. Pacient Matyáš Majer ovšem je neobvyklý případ,“ svěřil mi postarší lékař, do jehož náruče mě vrchní sestra uvrhla.
„Opravdu?“
„On se svým způsobem nechce vyléčit, ne v nemocnici. Ignoroval všechna doporučení, možná docházel k nějakému léčiteli – tihle šarlatáni jsou pro lidi ohrožené rakovinou velmi nebezpeční –, jednou se zmínil o jakémsi Vědovi. Zanedbával termíny kontrol, nedodržoval systém užívání cytostatik, proto u něj i přes veškerou léčbu došlo k remisi.“
„A to znamená co?“ vyjeknu.
Doktůrek na mě chlácholivě kýve, asi už prokoukl mé úřednické krytí.
„Neplašte se, děvče, žije, ale musí být upoután na lůžko. Chemoterapie u něj neprobíhá standardně. Imunitní systém mu rychle selhává, jak cytostatika tlumí i funkční krevní buňky. Ale hlavně, Matyáš je stále – jak to říct – myslí jinde. Nekomunikuje s personálem ani s lékaři, zato ze spaní křičí podivná slova.“
„Ano?“ vydržím doktorův soucitný pohled. Rozumím víc, než tuší. Umím si představit zděšení sester, když se z pokoje ozývá Do boje! Zabijte Lovčího! a podobně. Jak to provést, aby mě tu nechali přečkat noc?
„Jedinou možností je, zdá se, transplantace kostní dřeně. Zatím matně hledáme dárce.“
„Cože? Opravdu? A mohla bych se nechat vyšetřit?“ Já tupec. Proč mě to už dávno nenapadlo? To jsem budoucí lékař? Ostuda.
Za Mathiasem mě pustili jen na chviličku. Přiznám se, že při pohledu na oprýskanou zeď, otlučený stolek u postele a mříže na oknech jsem se vůbec nedivila, že můj kamarád zvolil útěk do fantazie. Já jsem příval emocí vyřešila po žensku. Pláčem a řasenkou rozmazanou po zarudlém obličeji.
V noci na službě jsem vytáhla Matyášův rukopis. Blíží se zkouškový, na koleji vládne klid. Nic než boj vyprávějí ty poslední stránky. Náhodné štěstí i zoufalá smůla vrtošivě sedají na bojovníky všech tří rodů a mění jejich osudy jako mávnutím čarovného proutku. Život ve smrti a smrt v příštím okamžiku. K čemu hrdinství, když nepřátel neubývá? Rady lymajských Psů se zdají být nekonečné.
Stáli na vršku skalnatého převisu, v údolí pod nimi se převalovaly cáry mlhy. Dole se šikovaly řady nepřátel. Mathias odtrhl zrak od vojska protivníka a mlčky pohlédl na své spolubojovníky. Zbyla jich jen hrstka. Bez koní a bez naděje na záchranu. Posily Mondeků k nim nedorazí včas, zato Psi, ti je brzy obklíčí ze všech stran.
Poslední přeživší Vedi se vzdálili za blízký pahorek provést obětní rituál. Vyberou ze svého středu jediného čaroděje, do kterého ostatní vloží zbytky svých sil. Vyvolený pak bude nějaký čas schopen odolávat útokům Ancerových kouzel.
Granattové se chystali na smrt jinak. Po svém veliteli opakovali jednoduchý monotónní nápěv, muž vedle muže, hlavy skloněné k zemi. V houpavém rytmu se jejich těla nakláněla dopředu a hned zase dozadu a brumlavý chorál se nesl povětřím.
Jen Kilaerové netečně postávali a s opovržením shlíželi do rokle, občas tím směrem zahrozili zbraní. Mezi nimi se Mathias cítil nejpatřičněji. Jenom zabiják, ne vrah.
Vhodný dárce dřeně je zcela jedinečná osoba, která se s nemocným shoduje v mimořádně složitém systému transplantačních, tzv. tkáňových znaků – stálo na úvodní stránce brožury jisté nadace pro dárcovství kostní dřeně. Leták jsem si přivlastnila při čekání na první předodběrové vyšetření. Absolvovala jsem jich nakonec šest. Závěrečný verdikt mi lékař sděloval s úžasem ve tváři. Nesdílela jsem jeho překvapení.
Prostě jsem věděla, že to vyjde. Že jdu správnou cestou. I když zatím nevím… kam?
Krvetvorné buňky mi odeberou ze žilní krve separací, prý nová progresivní metoda. Čím víc pronikám do jazyka medicíny, tím víc se mi zdá, že mu zbla rozumím. V noci mě pronásledují šílené sny plné děsivých Lymajů, štěkajících psů a bojovníků, utopených v krvi, tryskající z mých žil. Připadám si jako jeden z Kilaerů – řítím se temnotou do boje, nevidím, neslyším, nezastavuji, dokud nepadnu. Dojedu včas?
Denně docházím na injekce. Aplikovaný růstový faktor v mém těle množí, aniž to nějak pociťuji, krvetvorné buňky a z kostí je vyplavuje do cévního řečiště. Podivuhodné. A podivné. Moje tělo si dělá, co chce.
„Rozmyslela ses správně, děvče? Chřadneš před očima,“ strachuje se Metelice. Ale ta ničemu nerozumí.
„Naopak,“ směju se, i když mi není do smíchu, jen abych ji pozlobila, „máte vidět, kolik mám dnes v krvi bojovníků s infekcí.“
Rozjařeně si prohlížím levé zápěstí a v rozjitřené fantazii vidím vlastní lymfocyty, ne nepodobné rytířům z historických filmů, jak cválají krevním řečištěm. Určitě mi místo tlukotu srdce zní v hrudi řinčení mečů a dusot kopyt válečných hřebců. V každé z dlouhých kostí verbuje růstový vektor nové vojáky a ti se šikují na křižovatkách cév, v zákrutách i té nejmenší z vlásečnic.
Moje vojsko už brzy vyjede, Mathiasi, vydrž.
Mathias
„Mors ultima!“
„Mor na všechny,“ odpoví mi Věd ochraptělým hlasem, aniž ke mně otočí oči.
Probíjíme se severní soutěskou, kamení klouže pod nohama a slunce pálí do zad žhavými šípy. Ocitli jsme se ve stejné pasti, jakou jsme kdysi nastražili Dianě. Nahoru se po hladké skále nevyškrábeme a dole pod námi čekají Lymajové. Držíme se úzké stezky zuby nehty, kryjí nás kameny a naší výhodou je rozhled. Jenže kdo by se chtěl kochat výhledem na blížící se smrt?
Kdo by chtěl pohlédnout do očí svým spolubojovníkům a spatřit tam lhostejnost a beznaděj? Prodal jsem jim víru a důvod bojovat a nechal je, ať za mě zaplatí. Kéž by mi kilaerská zbroj vrostla do těla. Má hlava zapomene, srdce zkamení a nebudu se užírat jedem vlastního selhání.
„Dali si sakra na čas.“ Kilaer na délku meče přede mnou pohrdavě vrtí hlavou, ale v hlase je mu znát úleva. Ukazuje do dálky.
„Prapor Mondeků,“ usmál jsem se, „jak rád jej vidím.“
„Tak na co čekáme? Dole se rozhoduje o osudu Bílozemě.“
Z údolí zní třeskot zbraní a křik mužů a do toho duní lavina padajících kamenů, kterou jsme uvolnili naším sestupem. Běžíme bez dechu. Já tedy určitě. Plíce mi hoří a z dásní, křečovitě sevřených bolestí, se mi na patro řine krev. Levačkou se chytám kamenů po stranách cesty. Neztratit směr. Neztratit meč. Neztratit z očí prapor našich zachránců.
Z mlhy vystupují přízraky. A jestli jsem si o sobě až doteď myslel, že jsem jen karikatura bojovníka, jakmile se proti mně vyřítil první z lymajských zrádců, tentokrát v lidské podobě, veškerá nejistota ze mě spadla. Zařval jsem z hloubi duše, a vůbec netuším co, a pak už se moje ruce a nohy pohybovaly v dokonalém smrtícím rytmu. Sekal jsem, bodal, uhýbal, vytáčel se bokem, naznačoval výpady a zabíjel. Kilaerská zbroj se mi už zadřela pod kůži.
Boj neslábne, naopak, ale každým krokem, každým mrtvým Lymajem se blížíme k cíli. Už skoro rozeznám vyšité ornamenty na praporci Mondeků. Granattové se probíjejí přede mnou, Kilaerové víří bojištěm všude a nikde. Vzduch houstne přelévající se magií, v týle cítím energii posledního z Vědů, jsme spolu čímsi spoutáni.
Musím mu, opuštěnému a umdlévajícímu, poslat zprávu, že brzy bude konec. Vrtkavé štěstí se obrátilo na naši stranu a jakmile se spojíme…
Pozdě. Urputné pálení a po něm chlad. Jako by mi sama smrt ledovými pařáty stiskla hlavu. Přišli jsme o Věda, to je zlé.
Lomoz a křik se náhle úplně ztratily z bojiště. Krajinu sevřelo ohlušující ticho. Poslední z Kilaerů mi umírá u nohou. Klekám si k němu a on se chytá mého ramene. Z hrdla mu vyráží zoufalý smích. Ukazuje před sebe. Jen chvíli mi trvá vše pochopit.
Byla to past.
Žádní Mondekové, žádné posily, žádná záchrana. Jen Lymaji ukořistěná zástava se tu třepotá ve slabém větru, jenž rozehnal zbytky mlhy. Látka praporce je špinavá krví a potrhaná od sečných ran. Jak silná musela být Ancerova kouzla, když vytvořila iluzi vojska Mondeků? A kde jsou jeho čáry teď, když tu stojím sám, ano, úplně sám, na poli mezi navršenými mrtvolami? Všichni jsou mrtví. Všichni! Takhle jsem to chtěl?
Tohle má být vítězství?
TOHLE má být vítězství?
Viktorka
Nebojím se, jsem prostě zvědavá. Nemůžu se vynadívat, jak mi krev z jednoho předloktí cestuje do záhadného přístroje a zbavená namnožených lymfocytů se spořádaně vrací do žíly v druhé ruce. Navenek vypadá stejně, tmavě rudá netečná tekutina. Ale uvnitř? Tam se dějou věci.
Skoro mě mrzí, že mí bojovníci v plné zbroji už mi nepatří. Už jsem zase obyčejná a v žilách se mi napříště bude potulovat maximálně cholesterol po hranolcích místo oběda.
„Slečno Vranná, transfer vašich kmenových buněk je ukončen.“
„Do boje,“ šeptám a je mi fuk, že na mě sestra hledí jako na blázna.
Mám se prý šetřit a já bych se zrovna nejradši ze všeho scvrkla na velikost NK-buňky a v čele svého vojska jela tryskem Mathiasovi na pomoc.
Noc je tajemné místo, stačí zavřít oči a přitisknout dlaň na hrudník. V rytmu bušícího srdce slyším cválat válečné hřebce a samu sebe vidím v jejich čele.
Matyáš
Čekám na smrt, ale nepřichází. Její barvou je bílá, její hlas zní kovovým skřípotem, a když kráčí, line se kolem ní pach zvrácenosti. Znám ji, nemůžu si ji splést. Čekal jsem na ní jako na smilování, ale nechala mě na holičkách. Zahalila mé tělo, mou duši do svého ledově bílého hávu a pak… zapomněla.
Její přisluhovači mě ukřižovali na lůžku, ruce mám spoutané a probodené jehlami. Do žil mi zvolna kane jed, kapku po kapce. Čekám na smrt, já mám času dost.
Mathias
„Otevři oči!“
„Jdeš pozdě, smrti…,“ zvolna procitám ze snu.
„Otevři oči a pohlédni do dáli. Na obzoru vlají praporce tvého nového vojska.“
„Ne! Nechci další boj. Další zabíjení, další mrtvé. Už nikdy.“
„Tihle nesou na svých korouhvích mír, Mathiasi.“
„Vyhrál jsem navždy?“ ptám se nevěřícně.
„Vyhrál jsi bitvu. Ve válce neexistuje žádné navždy.“
S posledním slovem cizího hlasu ze mě sklouzla kilaerská zbroj a rozpadla se v prach. S kým jsem to vůbec mluvil?
Stojím na bojišti, odkud jako zázrakem vítr odvál stopy po mrtvých, a v záři vycházejícího slunce se ke mně blíží jezdci na koních. Vidím páru vycházející z nozder a záblesky světla na záštitách mečů. V čele cválá krásný bělouš a v jeho sedle… znám tu tvář. Jenom si vzpomenout. Uhodnout jméno. Najít tu správnou vzpomínku.
Viktorka
„Jak ti je? Pamatuješ se na mě?“ ptám se opatrně. Bojím se. Jak jsem si sama sebe mohla představovat jako hrdinku? Zbabělec jsem. Koukám na bledou známou tvář a zapomínám dýchat. Nezměnil se, že ne? Zůstal takový, jakého jsem jej znávala? Prosím!
„Na tom koni jsi vypadala úchvatně.“
„Co? Opravdu? Jak jsi věděl…“ Tápu nad tou odpovědí. Co jsem vlastně čekala?
„Vytáhla jsi do boje a zachránila mi život. Nestojím za to.“
„Cože?“
„Všichni kvůli mně zemřeli. Dočetla jsi rukopis až do úplného konce?“
„Ne, promiň. Ráda bych dopsala vlastní závěr. Pokračování, víš?“
„Viktorko, pochop, já se stejně nikdy úplně nevyléčím.“
„Koukni, padá hvězda, rychle si něco přej!“
„Hvězda? To zrovna. Spíš letadlo, co se mu zasekly motory.“
„Víš, že je realismus odporný zlozvyk? Co takhle láska, sny a touhy – neznáš?“
„Neznám. Ale smíš mě to naučit.“
„Beru tě za slovo, Matyáši.“
„Vem mě raději za ruku.“
Jaké pokračování si napíšu, takové časy nás čekají. Od toho se jmenuju Viktorie, ne? Abych přinášela vítězství. No, ale na ty přijímačky se radši pořádně naučím, jméno není všechno.
