Zuzana Stožická – Za rituály barbarských Fyoranů

Oddělení okrasných dřevin a epifytů. Zodpovědný vedoucí Alian Fyoran

 

Skleněné dveře zvenčí zářily čistotou, zevnitř však byly orosené a okraje silikonového těsnění porůstala tenká vrstva řas.

Sahin na okamžik zaváhala, vstoupila však rázně. Přišla si pro pomstu a byla to dlouhá cesta. Pralesem a pustinami, zrezavělými hangáry kosmodromů, kluzkými uličkami soucitných pohledů, zatuchlými kupátky spojů Mezinárodní hromadné dopravy, chladnými koridory přestupních stanic…

Zabiju tě, Aliane! Dneska tě konečně zabiju!

Destilovala nenávist do průzračného roztoku, který si po kapkách aplikovala každý večer před spaním na povrch zjizvené krajiny své duše. Živila fantazii obrazy utrpení a nadějí, že až to všechno skončí, najde úlevu.

Zaťala ruce v černých rukavicích pobitých kovově lesklými tmy. Zkusmo švihla rukou a kožnatý list obřího fíkovníku padl do porostu, rozpáraný na úhledné pásky. Sahin vykročila po cestičce. Přišla za pomstou…

Vlhký a teplý vzduch plný vůní rostlin jí připomněl larvy na snídani, oběd i večeři. Když měla štěstí, dostala se k cukernatým výkalům růžových tvorů podobných veškám. Nekonečný čas v pekle. Kruté plánování. Nezodpovězené otázky. Pro všechny bohy, A He, proč?

Náhle stál před ní. Vůbec se nezměnil. Jenom jeho oči…

Tak často si ten okamžik představovala. A skončila v obklíčení okrasných rostlin, vyčerpaná hledáním a zdrcená zjištěním toho, co našla. Dívala se do velkých nevinných zelených očí a nenacházela v nich ani jiskřičku poznání. Ani jiskérku viny či zděšení. Na pravém Alieho spánku probleskovala mezi listím jizva po krystalu.

„Madam, přejete si?“

Vymyslela tisíce možností, jak ho mučit. Pálit listy. Drtit stonky. Vytrhávat po jednom kořeny. Nakazit virem, který z něj nadosmrti udělá panašovaného mrzáka. Ronil by zelené slzy! Chtěla mu oholit hlavu a vydrhnout mu ji tím nejsilnějším herbicidem. Samozřejmě až po tom, co by jí všechno povyprávěl. Potřebovala se dozvědět důvod. A Hane, proč jsi mě zradil? Ten malý bastard jí pomstu vzal. Jizva mluvila jasnou řečí. To si rovnou mohl nechat na uchu visačku z čistírny paměti.

Sahin měla chuť křičet.

„Madam, jste v pořádku?“

„Aliane Fyorane, ty mě nepoznáváš?“ vypravila ze sebe konečně.

„Promiňte, nemám příliš spolehlivou paměť.“

Jeho krásná hlava byla prázdná jako vysypaná tobolka. Čistírna odvedla dobrou práci. O natkinsonistech, dobrodruzích z přesvědčení, měl jen mlhavé tušení. Kdysi to byla populární forma zábavy, po níž, ovšem díky přílivu wusslanských technologií, už pár let neštěkl ani pes…, neuvěřil by, že byl jedním z nich. Jména lidí z družiny jsou pro něj jen shluky písmen, s nimiž si nespojuje žádnou tvář. V životě nebyl na Fyoře, i když ví, že odtamtud pocházeli jeho rodiče. A Sahin Vahnendvinovou nezná, nemá odkud ji znát. Je jen obyčejný zaměstnanec firmy, která se specializuje na mikropropagaci rostlin a genové šlechtitelství. Pravda, není obyčejným zaměstnancem, vede vlastní oddělení. Prý má zelené prsty a miluje svoji práci.

Sahin si uvědomila, že ho nikdy neviděla tak vyrovnaného. A z toho zeleného smradu se jí chtělo zvracet.

Má nějaký význam pomsta na někom, kdo si svůj zločin nepamatuje? Máš vůbec žaludek na takovou pomstu?

„Madam, mohu vám doporučit nejnovější modely bromélií?“

Představovala si, jak tmy rukavic párá jeho bledou pokožku, znovu otevírá jizvu po krystalu ve zvráceném pokusu vyvolat zbytky starých bolestí. Vrásky utrpení. Pohled štvance. Hanbu vyděděnce dvou světů.

„Musíte vidět naše chryzantémy. Mám tu jeden kultivar, který by se mimořádně hodil k vašemu účesu.“

Náhle si uvědomila, že mu vlastně nechce ublížit. Ani trochu by to nepomohlo. Zuřivost splaskla jako bublina a za sebou nechala… Co? Únavu?

Vyšel jsi z toho lacino, ty malý bastarde!

Anebo ne? Byl to závan prázdnoty, co ucítila zpoza nechápavé masky?

Býval jsi dobrodruh, býval jsi členem družiny, přítelem, býval jsi prokletým zrádcem… Ale teď už nejsi nic.

Nakonec koupila jednu malou červenou bromélii.

Stručně se rozloučila.

A když po chvíli stála na pohyblivém chodníku, rozdrtila podpatkem průsvitnou plastovou dózičku i s rostlinou. Prstem si setřela trapnou kapku na tváři a přestoupila na směr k vesmírnému výtahu.

Ještě není konec. Jdeme dál. Natkinsonisté se přece nevzdávají!

Alie neměl to, co chtěla, ale Sahin věděla, kde to najde. Tam, kde vyměnil vzpomínky za nový život a ztracenou nevinnost. Tam a nikde jinde, protože jisté příběhy se nesmějí dostat do volného prodeje.

***

Natkinsonistický krystalový archiv

 

Sluneční světlo nelítostně odhalovalo kazy, které na zašedlé pseudokrystalové bráně zanechal zub času. Megalomanská vstupní hala kdysi kypěla životem, ale dnes na Sahin dýchla opuštěností.

Přízračné pseudokrystalové sloupy už nepůsobily dojmem, že podpírají nebeskou klenbu. Nouzový režim údržby je změnil v lacinou kulisu ochotnického divadla. Jako by se ani nejednalo o ten zářivý prostor, kterým kdysi v okamžiku iniciace (a později při pravidelných slavnostech downloadů) kráčela se srdcem až v krku. Zbrusu nová maskovací kombinéza nastavená na perleťový lesk, v náprsní kapse tlačí doživotní smlouva Bílá astronautická přilba zakrývá vyholenou hlavu a složitý elektronický mikrosystém na pravém spánku. Hrdinka Hvězda Miliony diváků v zážitkových 3D+1 kinech čekají na tvá dobrodružství. Ten pocit byl opojný, alespoň na chvíli… Co si tehdy vlastně myslela? Doufala, že uprostřed vyrovnaných řad natkinsonistů se jí podaří pochopit, nebo zapomenout, najít rovnováhu, nový smysl života, či jeho důstojný konec…

„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“

Umělý hlas zněl halou tak nějak nepatřičně. Android, v decentním archivářském obleku, pomalu vstal od stolu a vydal se vstříc neobyčejné návštěvě.

„Dobrý den,“ odpověděla stroze Sahin.

Nerada přicházela do styku se stroji, které se příliš podobaly lidem. Jejich stvoření vždy považovala za velmi nepředvídatelné a také za zvrhlost.

Android překypoval pohostinností a ignoroval přitom Sahininy pocity.

„Vzácná návštěva! Co k nám přivedlo vaše kroky? Tak zřídka mám čest tady někoho přivítat.“

V pozadí pečlivě naprogramovaného starostlivého hlasu občas prosákly znepokojivé kovové tóny. Lidský personál, který archiv už dávno opustil, tu zjevně nenechal ani náhradní díly do krčních rezonátorů androida. Archivářovy pohyby byly stále ještě plynulé a při podání ruky vystihl skoro přesně rovnováhu mezi silou a jemností sevření ruky.

S nadějí upřel pohled na pravou stranu Sahininy hlavy. Krátké ryšavé vlasy se ani nesnažily zakrýt konektor.

„Natkinsonistka?! Sestro, ani nevíte, jakou jste mi udělala radost! Osm z posledních deseti návštěv tvořily výpravy hledačů života.“

Sahin měla sto chutí odseknout: Nejsem žádná vaše sestra!

Namísto toho pouze prohodila:

„Ironie osudu.“

Hledači života striktně odmítali práci s neurálním rozhraním a psychotechnologie obecně. Do archivu si jen přicházeli potvrdit zakořeněnou nenávist k systému půjčování zážitků.

„Jestli se nemýlím, na jejich žebříčku zakázaných technologií jsou androidi poměrně vysoko,“ zkusila drobnou provokaci. „Je něco ďábelského v pokusech vložit do stroje duši…“

„Nevěřila byste, kolik lidí považovalo za potřebné mi tento výrok připomenout. Obvykle odpovídám otázkou: Smím vám nabídnout čaj a sušenky?“

Musela se usmát:

„Bod pro vás. Dobrý čaj neodmítnu.“

Stačil jeden úsporný androidův pohyb a ze zdánlivě průhledné stěny se vysunul panel s rychlovarnou konvicí a čajovým servisem. Sahin usedla do křesílka, stvořeného spíš pro potěchu designéra než pro pohodlí sedícího. Trnovité doplňky jejího koženého oděvu zaskřípaly o křišťál. Sahin odolala pokušení zkontrolovat, jestli poškrábaly hladký povrch nábytku.

Archivář sáhl po dóze popsané znaky připomínajícími starou azbuku a dlouhou lžící z ní pracně vydoloval kus pevné černé hmoty. Sahin chtěla protestovat, že čaj vypadá jinak, ale android ji nepustil ke slovu:

„Ve vesmíru byste těžko našla místo, kde vedle sebe spí tolik duší zakletých do neživého média. Jestli dáme klasikovi zapravdu a najdeme něco ďábelského v úsilí vložit do stroje duši, tak vítejte v pekle.“

„Duší? Hádám paměťových stop. Jsou to jen záznamy aktivity nervových sítí.“

„Duší!“ rozhodným pohybem zalil černou hrudku vařící vodou. „Myslíte, že to nepoznám? Nechali tu své tužby a naděje, nechali tady hrdost i slzy bezmoci. Vítězství i prohry. Lásky ve víru dobrodružství. Slavné i banální příběhy. Sny, na něž se odvážili vztáhnout ruku… Je to málo na duši?“

Sahin se místo odpovědi zahryzla do polomáčené sušenky a přemýšlela, jakým soupeřem bude tenhle umělý tvor. Postřehla jemné chvění ruky, když mluvil o duších a snech. Všimla si precizně vypracované záplaty na lokti archivářské uniformy a zřetelně odrbaných konečků prstů. Vášnivý pohled skloplastových očí, který mluvil o potřebě blízkosti, či alespoň posluchače. Slabost… Sahin slyšela o těchto modelech. Obsahovaly jedny z nejsofistikovanějších programů, protkané paralelou skutečné osobnosti. Ti chlapci prý zvládali úžasně komplikované úlohy, ale samota si s nimi dokázala pohrát stejně nepěkně jako s obyčejnými lidmi.

„Měla byste tu být v noci. Křišťálová klenba se třpytí hvězdami a duše natkinsonistů si šeptají…“

„Na tvora, kterého zkonstruovali v továrně, jste překvapivě poetický,“ podotkla Sahin.

„Přejete si raději odborný výklad?“ mrazivě se usmál. „Zajímá vás historie natkinsonistického hnutí? Jerryah Cheryl Alphredo Natkinson byl osobností, která…“

„Nepřeji,“ skoro nezdvořile odsekla Sahin.

Cosi v androidově výrazu jí vyvolalo nepříjemný pocit kolem žaludku. No, možná to byl čaj, který chutnal jako vylouhovaný prach z archivních polic.

„Přejděme k věci. Přišla jsem odevzdat krystal.“

Archivář s pochopením přikývl a nasadil profesionální výraz:

„Vaše jméno? Skupina? Jméno vašeho kolegy? Kdy zahynul?“

„Sahin Vahnendvinová z družiny Toma Loana. Krystal, který jsem přišla odevzdat, patří mně.“ Odhrnula pramen vlasů ze spánku, aby uvolnila přístup ke skeneru.

Android strnul uprostřed pohybu. Na okamžik to vypadalo jako překvapení. Sahin však věděla, že si archivář jen podle protokolu několikanásobně ověřuje údaje natkinsonistické databáze. Jména z kategorie „zemřeli pro dobrodružství“ ho asi nepřicházejí navštěvovat příliš často.

„Název poslední mise vaší družiny?“ zeptal se pro jistotu.

„Za rituály barbarských Fyoranů,“ odpověděla Sahin.

„Počet obětí?“

„Čtyři.“

„Zajímavé,“ nadzdvihl obočí ve skoro lidském gestu. „Poslední záznam o vaší akci uvádí pět obětí. Včetně vás. Jeden člen družiny se vrátil a přinesl čtyři krystaly. Zvláštní shoda – ten muž…“

„Ten bastard!“

„… se rozhodl vzdát se natkinsonistické minulosti právě tak jako vy.“

„Prašivěj zbabělec! Nedokázal čelit vlastní vině!“

„Jistě víte, že některé mise byly postavené právě za účelem lámání charakterů. Vznikalo tak zboží jedinečné hodnoty, které však u labilních jedinců způsobovalo…“

„Pikantní detaily si šetřete pro hledače života.“

Archivář chápavě přikývl a pokračoval:

„Věřím, že si uvědomujete důsledky svého rozhodnutí. Po odstranění krystalu ztratíte všechny vzpomínky na něj vázané. Případné asociační stopy, které by mohly zapříčinit vznik duševní poruchy, odstraní zákrok v čistírně paměti. I při dokonalém dodržení extrakčního protokolu však v určitém procentu případů může dojít k trvalému poškození kognitivních funkcí. Jste připravena nést toto riziko?“

„Ano!“

Bez jediného zaváhání podepsala třístránkový informovaný souhlas. V případě potřeby se uměla perfektně přetvařovat.

„Odevzdání krystalu má zároveň za následek ztrátu jakýchkoli nároků vůči natkinsonistické společnosti i společnosti vůči vám. Pro evidenci budete mrtvá. Tento stav právně zastřešuje deklarace…“

„Neprodlužujte to zbytečně,“ znovu ho přerušila Sahin.

„Prosím, tudy,“ kývl.

Kráčela za archivářem a neúprosný počítač v její hlavě optimalizoval parametry únikové cesty.

***

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

Mohla se ještě před chvílí cítit osaměle? Mluvit o „záznamech aktivity nervových sítí“? Teď jako kdyby jí všichni stáli po boku. Každý muž, každá žena, s nimiž ji pojila slova natkinsonistické přísahy. Průhledné police krystalového archivu se táhly zdánlivě do nekonečna. Zázrak složený z architektonického umu, hry světla a milionů odrazových plošek pseudokrystalu. Sahin si dobře pamatovala dojem, jakým na ni tehdy kdysi dávno ten pohled zapůsobil. Nemohla si pomoci, opět na okamžik ztratila dech. Opravdu šeptali. Archiváře uklidnilo, že zvláštní návštěvnice alespoň v něčem reaguje normálně. Sledoval, jak její pohled klouže po tabulkách se jmény.

Tisíce krystalů čekaly v plastových lůžkách, kdo jim opět vdechne život. Jediný impulz počítače nebo příslušně upraveného mozku… Tisíce natkinsonistů na věčném odpočinku, desítky ras a druhů víry, všechny možné i nemožné důvody proč žít a zemřít pro dobrodružství. A uchovat tu část svého já pro zbytek světa, který k něčemu takovému neměl odvahu.

Čestné místo uprostřed sálu zaujímal originál krystalu samotného Jerryaha Natkinsona, muže, který dokázal z výbušné směsi statečnosti, osobního kouzla, exhibicionismu a sebevražedných sklonů udělat nejlepší obchod století. Za vzpomínky prvních natkinsonistů se platily těžké peníze.

„Chtěla byste zažít chvíli s Natkinsonem? Máme dost času.“

„Ani ne,“ zavrtěla hlavou, „výběr jeho věcí jsme měli povinný v kurzech.“

„Instruktážní kompilace přinášely jen vybledlé reprodukce…“

„Natkinson mě nezajímá.“

Pomalu kráčela po proudu krystalového času k novějším záznamům. V jisté oblasti zrychlila, jako kdyby se snažila něco nepříjemného obejít, a silou vůle si zakázala číst jména… Zastavila se až na konci.

„Možná by mě zajímal krystal, který přinesl jeden můj starý známý.“

„Tenhle?“

Přikývla… Android vytáhl z náprsní kapsy mikromanipulační sadu a rozložil ji na stolek, který se právě v tom okamžiku vynořil ze stěny. Obratně vytáhl krystal z lůžka.

Zkontroloval konektory, přetřel je gelem a jemně připojil k systému na Sahinině spánku.

Povzdychl si:

„Stále mě to láká – nechat všechno být a vyrazit jako oni někam za dobrodružstvím do mimozemského pralesa… Bohužel moje tělo na to není dimenzované…“

„Lidské také ne,“ odpověděla Sahin. „Ale zvyknete si.“

Před očima se jí zobrazilo menu. Seznam dobrodružství, která Alie zažil v družině Toma Loana. Zvolila poslední složku – Za rituály barbarských Fyoranů.

***

Oběžná dráha postbarbarské planety Fyora

 

„Je nádherná,“ vzdychla Delp.

Zasněně hleděla na bílozelený kotouč Fyory vznášející se v temnotě za oknem vesmírného korábu.

„Drahokam ve výkladní skříni božského klenotníka.“

„Spíš špatně zamíchaný hrnec zelňačky. Kdo neviděl Zemi, neví, co je to krása,“ ozval se Tom Loan s vážnou jistotou v hlase.

Starý pistolník si nezvykl vnímat planety jako estetické objekty. Nikdy však nepromarnil šanci rozbít naivitu mladé kolegyně o žulovou stěnu roky nashromážděného cynizmu. Rád říkával, že on z té romantičky dřív nebo později vykřeše rozumnou bytost.

Damniel si neodpustil:

„Zase provokuje.“

„Líbí se mu shazovat vlastní kamarády v dobrodružství. Už by diskriminoval i planety,“ doplnil ho Echon.

Ve slovních potyčkách si řadoví členové družiny vyskakovali. Loan je nikdy nepotrestal, neškodné slovní přestřelky mu nevadily, věděl, že když jde do tuhého, tak každý z nich ví, kde je jeho místo.

„Nepleť si diskriminaci s objektivním názorem,“ zašklebil se Tom přímo do tváře znechucené Delp.

„Jak objektivním?“ přidal se ke hře Damniel.

„Objektivním, jako je slovo šéfa. Země je podle definice nejhezčí planetou ve vesmíru.“

„Ne, ani omylem,“ řekl Alian, i když jeho tichý hlas nemohli slyšet.

Stál s nosem přitisknutým k průhlednému materiálu okna a pohledem se vpíjel do té nádhery. Ještě nikdy ji neviděl naživo. Fyora, Fyora, Fyora, zvonilo mu v uších a Alian uvažoval, jak ho přijme. Rozhovor, který mu vedli kolegové za zády, zanikl jako vzdálená kulisa. Nesmyslné řeči, tupá lidská zbraň na ubíjení času.

Fyora, Fyora, Fyora…, pro ně jen další exotické jméno na seznamu. Opouštějí civilizaci, aby se mohli zbavit civilizovanosti. Zase dokážou něco, co žádný člověk před nimi. Jako když sjeli aliasské jeskynní řeky, ulovili lidožravého rlana na Eyrýnii nebo přinesli vzorky z anomálních asteroidových polí u Joweny.

Tentokrát podstoupí temné rituály starých Fyoranů. Další výzva, kterou přijali s vědomím, že v řadě za ní čeká nekonečné množství jiných možností. Boříme legendy, tvoříme legendy, zvykli si o sobě říkat s pýchou a potěšením.

„Alie, jsi v pohodě?“ nenápadně se k němu zezadu přiblížila Sahin, jak to měla ve zvyku.

Alie nadskočil, až nosem udělal na skle mastnou šmouhu.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat…“

Věnoval jí rozpačitý úsměv:

„Nic se nestalo. Všechno je v pořádku.“

Otočil se a zkoušel přitom setřít rukávem mastnou skvrnu, která mu deformovala výhled na Fyoru.

„Jsem ráda, že si to uvědomuješ. Nezapomeň! Podepsali, že ti neublíží. Ať se stane co se stane, jsme s tebou.“

Usmál se a poděkoval, i když věděl, že to není pravda. Sahin svým slovům věřila a Alie věřil Sahin. Nedělal si však o natkinsonistech iluze. V jejich zákoníku byl úspěch výpravy napsaný větším písmem než život bezvýznamného účastníka. Kromě toho… už dávno pochopil, že na světě jsou důležitější věci než jen přežít.

Kapitán hlásil údaje o přistávacím manévru, orbitální stanici a doporučovaných koridorech na přestupy. O půl hodiny později se raketoplán s natkinsonisty řítil do bílozelené studně. Alie seděl připoutaný v křesle a zběsilý příboj krve mu do spánků bušil jediný rytmus: Fyora, Fyora, Fyora. Z koutků křečovitě zavřených očí mu stékaly stružky slz.

Fyora.

Domov.

* * *

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

Sahin si rukávem otřela oči a s námahou je zaostřila na řady polic před sebou. Potřebovala si na chvilku oddychnout. Je to už příliš dávno, co prožívala cizí vzpomínky.

„Jste v pořádku?“ zeptal se archivář.

Až teď si uvědomila, že se musela zapotácet, protože ji podpírá pevná androidova ruka. Rychle o krok couvla.

„Samozřejmě,“ osvědčeným mentálním cvikem se odpoutala od Alieho emocí. „Jen je trochu zvláštní sledovat své minulé já očima někoho jiného.“

„Každý pohled deformuje v tom či jiném směru. Váš vlastní… i vašeho přítele.“

„Krása je v očích pozorovatele. Já vím,“ ušklíbla se Sahin.

Tehdy dávno si připadala jako silná a svým způsobem přitažlivá žena s pohyby tygřice. Ve vzpomínce však zůstala jen jako snědá, větrem ošlehaná kolohnátka s krátkými vlasy nešikovně přebarvenými na ryšavo. Víc než přemoudřelé řeči o ní prozrazoval vyhýbavý pohled a pohyby nervózní kočky. Ten neradostný pohled poskytoval jen jedinou útěchu – ani ostatní členové skupiny na tom v Alieho vzpomínkách nebyli o nic líp. Švihák Tom Loan působil jako stárnoucí pozér a křehkou krásu Delp překrývala afektovaná gesta. Všichni byli větší, hlučnější a nemotornější. Lidští sloni v porcelánu. A Hane, ty nemilosrdný karikaturisto.

Sahininy úvahy přerušil archivář:

„Našla jste to, co jste hledala?“

„Skoro,“ odvětila. „Budu potřebovat ještě nějakou dobu.“

„Jak si přejete,“ kývl android ochotně. „Je to vaše poslední natkinsonistické právo.“ Nemusel jí to připomínat. Neodnesete si ani vzpomínku! Věděl, že ví.

„Mám vám přinést křeslo a čaj?“

* * *

Fyorský kosmický přístav

 

Místo, kde je raketoplán vyložil, bylo ukázkovým výtvorem fyorského krajinného inženýrství. Spíš než hlavní styčný bod rozvíjející se planety s okolním vesmírem připomínalo obyčejnou stolovou horu.

Dokonalost v každém detailu. Na svazích účelového masívu kosmického přístavu byla s láskou udržovaná společenství horských bylin, skalniček a odolných sukulentů. Dokonce i okna obslužných budov zdobily květináče za ochranou malých silových polí. Takoví byli Fyorani. Proto ani po dlouhých letech strávených pod vlivem lidí Alie nikdy nepřestal být hrdý na svůj původ.

Dva řadoví zaměstnanci přistávací plochy zavedli natkinsonisty k nástupní stanici lanovky. Loan chtěl vědět, kdy se setkají s koordinátorem – Pánem Felodermu.

Musel se ovládat, aby nedal najevo rozhořčení, když mu jeden z nich odpověděl:

„Nevím,“ a tvářil se, že tím je jeho zásoba slov pro celý den vyčerpána.

Fyorani toho všeobecně moc nenamluvili. Jen ve chvílích slunění byli zvyklí poněkud se uvolnit. Jinak dávali přednost řeči květů. Lidé, jako vrtošivé a sobecké děti, očekávali veškerou pozornost a dokonalý servis. Alie mlčenlivým zaměstnancům rozuměl. K pohledu na tak úžasnou krajinu není potřeba slov. Pralesní moře, s flíčky městských skleníků a zahrad jakoby náhodně protkaných sítí lanovkové dopravy, se s tichým šuměním vlnilo ve větru. Lidé, snad kromě Delp, ten zázrak nedokázali ocenit. Loan byl stále rozladěný, Damniel s Echonem si vyměňovali staré a nechutné vtipy o Fyoranech. Sahin se držela v pozadí a vyzývavě si prohlížela veškeré zařízení – pravděpodobně odhadovala, s kterým kouskem fyorské solární techniky by dokázala odletět.

Chtěla i vyzkoušet, jestli by nedokázala vyvést zaměstnance přístavní plochy z míry.

Nevyvedla.

Když splnili své povinnosti, klidně odešli. Natkinsonisti zůstali stát v prázdné stanici.

Pán Felodermu je nechal čekat deset minut, než se k nim pomalým tempem dohoupal na sedačce lanovky. Několika slovy přivítal „ctěné smluvní hosty“, omluvil se za drobné zpoždění a s úsměvem naprogramoval sedmisedačkovou soupravu na vyhlídkovou cestu k nejbližšímu zahradnímu centru.

Loan se snažil z Pána Felodermu vytáhnout pohled fyorské strany na několik nejednoznačných detailů smlouvy. Přitom s jistou nedůvěrou pozoroval vegetaci na jeho hlavě.

Alie si jen odfrkl. Od té chvíle, kdy se stal členem družiny, měl Tom dost času zvyknout si na fyorskou pokrývku hlavy. Alieho symbiotické rostliny samozřejmě byly nenápadnější než osobní zahrádka významného muže, to však nemohlo omluvit neslušné Loanovo zírání.

„Líbí se vám Lily?“ zareagoval Pán Felodermu na zájem lidí.

Rostlina, která dominovala jeho temenu, měla pohyblivé listy se dvěma řadami přísavek. Na vrcholu stonku seděl v dužinatém lůžku útvar, který nepochybně plnil funkci komorového oka, a bez zábran opětoval zpoza nositelova ucha Loanův pohled.

Damniel na rostlinu mrkl a Echon se s typickou směsí drzosti a sympatie zeptal:

„Je skvostná. Je to masožravka?“

Pán Felodermu, možná proto, že byl diplomat, nebo že zpoza mraků právě vykouklo slunce, podal nezvykle obšírné vysvětlení:

„V pralese se živí jako skákající epifyt. Z korun stromů vyhledává kořist a pak na ni ve skupinách skáče. Živočichy do velikosti opic zdolá vysouvatelným čelistním aparátem a potom se na nich živí saprofyticky. Tahle však ode mne dostává všechno, co potřebuje. Na lidi útočí zřídkakdy. Nemusíte se bát, teď je pouze zvědavá.“

Se zdvořilým úsměvem se obrátil zpět k Loanovi.

Pod lanovkou zatím ubíhal prales plný divokých barev, zvuků a vůní. Alie už procházel rekonstruovanými dešťovými pralesy, jaké se kdysi nacházely na Zemi – nádherné ekosystémy obřích stromů s kaskádami orchidejí a bláznivě rozmanitých epifytů. Na další planetě bojoval zbytečnou bitvu se stěhovavým pseudolesem, jehož pseudostromy se ve skutečnosti skládaly z miliard drobných asimilujících živočichů na úrovni hmyzu. Viděl rozstřapené trichomické džungle staré Vbarnaje. Pomáhal sázet modifikované mangrovníky v bažinách agregovaných plazmódií. Nic z toho ho nemohlo připravit na Fyoru.

Tohle byl jeho les. Alie na něj instinktivně reagoval, i když tady byl poprvé v životě. Cosi v něm poznalo tu neviditelnou podstatu, která visela všude kolem. S rozkoší, kterou lidé nemohli pochopit, nasával vzduch. Těžko by uhádl, kterou složku vůně tvoří tlející směs listí, kterou omamné pasti květů a kterou feromony hmyzích opylovačů. Ale věděl, že přesně tak je cítit místo, kde by chtěl strávit život, nebo zemřít.

 

* * *

 Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

Krystalový čas se podobal snovému – mohla v něm trávit celé dny a v realitě uběhlo sotva pár minut. Sahin vyplavala z řeky minulosti a tiše vrtěla hlavou. Když se na ten les před lety dívala vlastníma očima, připadal jí celkem obyčejný. Kultura, estetika či architektura Fyory se pro oko zkušeného cestovatele nijak nevynikala ze standardů postbarbarských planet. Alieho však nadchl i kýčovitý nevkus zahradního centra. Vyhublé, špinavé děti v okrajových čtvrtích vnímal jako „žijící v souladu s přírodou“ a zarostlá stanice lanovky ho málem dohnala k slzám dojetí.

Pro Alieho znamenala jakákoli drobnost příliš mnoho. Z extáze přecházel rovnou do zoufalství. Pohledy jiných Fyoranů, které Sahin původně vyhodnotila jako duchem nepřítomné, nutily Alieho k mučivým úvahám: Má to být lhostejnost? Pohrdání? Nenávist skrytá za zdvořilým úsměvem? Možná měl právo očekávat alespoň otevřené výčitky. Možná by to snášel lépe než dokonalé přehlížení jeho identity.

Potrestali ho tím, že ho odmítli poctít pozorností. Za to, že se narodil nesprávným rodičům, vyrůstal pod vlivem lidí… Za zločin, který spáchal, protože jednou myslel jako člověk a ne jako Fyoran.

Mizerné zvykové právo.

„Kde jste?“ zeptal se se zájmem archivář.

Po celou dobu sledoval Sahininu tvář, jako kdyby četl oblíbenou knihu. Upila z hrnku čaj. Nebyla si jistá, jestli chce poslední Alieho a svoje dobrodružství rozebírat s androidem. Nakonec však odpověděla:

„V malém městském skleníku na konečné lanovky. Pán Felodermu se rozloučil, popřál ctěným smluvním hostům příjemný pobyt a odevzdal je do péče profesionální průvodkyně divočinou. Na Alieho udělala ta dáma opravdu dojem. Vyhýbal se jí jako čert kříži. Znáte ten krystal, nebo ne?“

„Jenom zběžně. Po každé extrakci musím zkontrolovat materiál. Přežil jsem úvod, nějaké útrapy cesty a konec. Ten je podle nových bezpečnostních norem nepublikovatelný, takže jsem se jím nezaobíral příliš detailně. Ale vím o soukromých sběratelích, kteří by za Alieho příběh na černém trhu zaplatili nemalé peníze. Před pár lety…“

Sahin nevěřila vlastním uším:

„Mluvíte o kšeftech s ilegálními krystaly?“ Nemají být morální bloky androidů nejspolehlivějšími částmi jejich programů?

„Promiňte, nechtěl jsem vás znepokojit. Samozřejmě jsem mluvil o černém trhu v čistě teoretické rovině. Praxí se zabýval jeden lidský, nyní už bývalý, zaměstnanec archivu. Měl jsem tu čest odhalit jeho činnost. V každém případě, díky rozmachu wusslanské technologie černý trh s krystaly zkolaboval.“

Výmluvy! Cítila, jak jí do žil proudí adrenalin. Ten úslužný android ztratil morální zábrany už před lety. A Sahin tu s ním sedí v krystalové barabizně nacpané až po strop technologií, která ho poslouchá na slovo. Ten jeho úsměv! Ta ochota! Měla ho začít podezřívat hned od počátku. Co teď? Žádné eso v rukávu…, musí získat čas.

Ať se stane, co se má stát. Dobrodružství pokračuje.

Sahin zavřela oči a soustředila se na další kapitolu. Houževnatá Fyoranka je měla dovést na místo konání rituálu do jedné z primitivních vesnic, kam lanovka nikdy nepovede. Za hranicí řídnoucího lesa se hrozivě tyčila stolová hora Dávných, bašta fyorských fundamentalistů.

* * *

Fyora, cesta na horu Dávných

 

Na začátku cesty Alie věděl právě tolik co ostatní, pokud se namáhali prostudovat instruktážní materiály. Nehostinná oblast stolových hor byla kolébkou symbiózy s rostlinami, která po tisíce let formovala fyorskou civilizaci. V lesech a savanách vývoj neúprosně pokračoval, Fyorané se naučili kultivovat symbiotické rostliny a řídit jejich metabolizmus podle svých potřeb. Ale na stolových horách se zastavil čas. Kmeny primitivních Fyoranů i nadále klečely v prachu před Prvorostlinou, šamani v korových maskách vykládali její vůli a řídili temné rituály, při kterých údajně tekla proudem krev i míza. Uhlazení obyvatelé městských skleníků se od krutých zvyků předků nenapadnutelně distancovali, hlavně proto, aby uklidnili obchodní partnery z jiných planet. Za civilizovanou pózou však přetrvávala hluboká úcta ke kořenům a k „čistému životu“. A také neochvějné přesvědčení, že jenom pravý Fyoran dokáže absolvovat obřad s Prvorostlinou a přežít, aby o tom mohl až do smíti uctivě pomlčet.

„Co vy?“ pokoušel Damniel průvodkyni. „Také jste prošla rituálem?“

„Jako malé dítě. Otec na tom trval, i když naše rodina už po mnoho generací žije v zahradách.“

„Jistě to musel být silný mystický zážitek,“ zapředl Echon.

Obdivný pohled modrých očí zpod chlapecky neposlušné blonďaté ofiny obvykle ženám dokázal rozvázat jazyk.

„Ano. Jestliže je s vámi Prvorostlina spokojená, obdaruje vás. Když někomu něco chybí, pozná to. Jako kdyby zacelovala ránu, kterou jste krváceli po mnoho let. Ale pokud ji někdo nepotěší… tak se nevrátí,“ dodala temně.

„Také věříte, že jdeme na smrt?“

„Každý má právo pokoušet osud. Prvorostlina rozhodne,“ odpověděla neurčitě a trochu zrychlila tempo, aby si „ctění smluvní hosté“ propříště rozmysleli plýtvat dechem na zbytečné otázky.

Většinu doby kráčeli mlčky. Věděli, že budou stoupat ještě celé dny. Každý si nesl na zádech výstroj a část potravin. Luxus domorodých nosičů byl na hrdé Fyoře nedostupný. Strmé cestičky a schodiště vytesané do skály tvrdě zkoušely formu natkinsonistů.

Stupně do hladka vyšlapané pokoleními Fyoranů vyžadovaly neustálou pozornost. Alie si však všiml, že cesta na horu Dávných je, i přes zjevnou starobylost, stále úzkostlivě udržovaná. Nenašel jediný úsek, kde by v zábradlí nebo úchytech chyběly provazy upletené z lián. Čerstvé byly skoro bílé, starší zešedivělé deštěm a slunkem, obojí stále ocelově pevné. Dokonce i když se cesta nořila do jeskynního systému a několik stovek metrů vedla kluzkou tmou, všude viselo na stěně lano, které by na území předků vyvedlo i slepého. Alie si vychutnával každý nový pohled, který se vynořil za další zatáčkou. Únavu nevnímal. Ještě nikdy se necítil tak povznesený, tak skutečný. Kráčel chodníkem předků na posvátné pouti pravých Fyoranů. Všechno bylo správně.

* * *

 Fyora, náhorní plošina Dávných

 

Natkinsonisti rozdělali oheň a rozsadili se dokola. Noci před tím si museli vystačit s výhřevnými vložkami spacáků a standardními potravinovými dávkami. Ale ten večer se konečně dostali nahoru a dali si tu námahu posnášet z okolí všechno, co alespoň trochu připomínalo hořlavý materiál.

Tom dokonce ulovil místní obdobu vačice. Měli slavnostní náladu. Po nespočetných schodech a strmě stoupajících cestičkách konečně pokořili horu Dávných. V hloubce pod nimi se rozprostíral prales se sítí lanovek a městských skleníků slabě světélkujících v šeru. Před nimi se rozkládala temná planina. Ale na ni budou myslet až zítra. V té chvíli se těšili poskakujícími plamínky, sálavým teplem a tím, že se společnými silami ocitli o kousek blíž k cíli. Alie se však ošíval – vysušující teplo ohně bylo pro něj příliš vysokou cenou za mihotavou rudou záři a řeči natkinsonistů znal už nazpaměť. O kousek dál, mimo okruh lidí rozsvítila průvodkyně noční lampu.

Příjemné a vytrvalé světlo Alieho neodolatelně přitahovalo. Všiml si, že některé rostliny k ní obracejí listy. Několikrát se odhodlal k otázce, jestli by si mohl přisednout, ale nakonec k ní nenašel odvahu. Paprsky vyzařující z lampy dokreslily rysy fyorské ženy do éterické krásy. Alie nechtěl z těch dokonale vykrojených úst slyšet slova odmítnutí.

Večer však plynul a noční lampa ho lákala čím dál víc. Alie cítil pohyb symbiotických rostlin a zeleň stoupající od krku až ke špičkám uší. Musel ovládat svůj pohled a násilím ho nutil stáčet se k ohni, ale každý stonek na hlavě ho tahal ke světlu průvodkyně. Doufal, že si toho nikdo nevšimne.

„Aliane, netrapte své rostliny v tom dýmu,“ ozval se náhle měkký ženský hlas. „Nechcete přijít sem? Tak trochu svoji flóru zanedbáváte. Mohu vám poradit, jak ji udržet v dobré kondici po celou dobu cesty.“

Alieho srdce bilo na poplach a on si znovu nadával do hlupáků. Než zaujal bezpečnou polohu vedle průvodkyně, málem ho zdřevěnělé nohy poslaly přímo do ohniště. Potom nechal tu krásnou dámu vyprávět o živných roztocích a marně se snažil dešifrovat pohled, který by každý jiný muž pochopil okamžitě.

„Jste… velmi laskavá…“

„Říkejte mi Clematie. Víte,“ řekla mu přímo, „ne každý na Fyoře si přeje vaši smrt. Někteří věří, že rozhodnutí Prvorostliny může být jiné než to, kterým uzavřela váš případ Rada starších.“

„Ehm, to… to mě těší…,“ koktal a nespouštěl oči z dokonalého profilu ženy vedle sebe. Toužil se jí dotknout, věděl však, že jediný nesprávný pohyb může zlomit kouzlo okamžiku.

„Myslím, že chápu, co cítíte,“ pokračovala a vpíjela se pohledem do světla lampy. „Muž mezi dvěma světy, cizinec tady i mezi lidmi… Jsem sama právě tak jako vy, sama mezi leskem městských skleníků a neměnnými zvyky Dávných.“

Popínavka s jemnými, hluboce vystřiženými listy jí splývala na ramena. Z kaskád načechrané zeleně se občas vynořila hlavička květu. Alie omámeně sledoval, jak se jedno poupě otočilo přímo k němu a postupně rozvinulo všechny okvětní lístky. Byly sametové, jako její pleť.

Clematie se náhle otočila a podívala se Aliemu do očí.

„Pro vás,“ řekla něžně.

Po tváři jí přeběhla krátká vlna bolesti, když ve vzdáleností dvou intemódií stiskla stonek a utrhla čerstvě rozvitý květ. Alie se cítil poctěný, věděl, že vzájemné obohacení temenní flóry je projevem mimořádné důvěry a náklonnosti.

„Děkuji,“ chvíli si květ fascinovaně prohlížel, pak potřel konec stonku zakořeňovacím roztokem a přiložil si ho k volnému senzitivnímu místu na hlavě. Podle spokojeného výrazu ve tváři dámy odhadl, že to udělal správně. Cítil jemné lechtání těsně pod pokožkou. Květ se úspěšně zakořenil. „Tuhle čeleď jsem ještě nikdy neviděl. Je neobyčejná a nádherná právě tak jako vy.“

Clematie zůstala trochu zaražená.

„Neviděl? Vy… máte problémy s Řečí? Nebo používáte dialekt, který…“

S řečí? běželo Aliemu hlavou. S Řečí! Bože! Takhle se ztrapnit!

Rodiče ho sice naučili základy řeči květů, ale nikdy si nezvykl používat ji v praxi.

„Promiňte. Většinu života jsem prožil mezi lidmi. Jestliže jsem teď náhodou řekl nebo udělal něco špatně, prosím, vysvětlete mi to.“

„Ach ne, chyba je na mé straně, měla jsem si domyslet…“

Změnila tón. Ve světle lampy detailně zkoumala Alieho hlavu, jako kdyby něco hledala.

„Máte postavu dospělého muže, ale druhové složení dítěte. Přirozeně. Nic si z toho nedělejte. Dobrou noc,“ natáhla se k vypínači.

„Počkejte! Neřeknete mi, co to znamená?“

„Věci, které vyjadřujeme Řečí, se nahlas neříkají.“

„Promiňte… Potřebuju se toho ještě moc naučit… Asi to bude daleko těžší, než jsem si myslel.“

„Jen žádný strach,“ povzbudivě se usmála. „Jednou na všechno přijdete. Potom si můžeme… popovídat.“

Jenže její pohled už zase byl vzdálený.

Když se Alie v noci převracel ve spacáku, přál si co nejdřív zemřít v útrobách Prvorostliny.

***

Fyoro, náhorní plošina Dávných

 

Překvapivě chladný vítr rval průvodkyni slova od úst, ale Alie se je snažil zachytit všechna. Kráčeli drsnou krajinou skal a tučnolisté flóry, nepravidelnými cestičkami mezi oblými balvany a ojedinělými sloupovitými stromy. Tenká vrstva neúrodné půdy neumožňovala růst obvyklému lesnímu porostu. Dlouhodobý nedostatek živin vedl u většiny rostlin k masožravým adaptacím a mnohé zformoval do bizarních tvarů. Clematie ukázala na modročerný sloup, nahoře zakončený nálevkovitým útvarem.

„Bezlistý kmen v sobě ukrývá důmyslné optické soustavy. Přivádějí a koncentrují sluneční paprsky do systému hypogeických asimilačních komor, ve kterých rostou pravé listy.“

V průběhu jasných a slunečných dní se cesta k místu určení měnila v odbornou exkurzi.

Uši natkinsonistů si odpočinuly jen tehdy, když se slunko schovalo do mraků na delší dobu.

„Rostlina elegantně řeší problém prostoru, jakož i ochrany svých asimilačních orgánů. Samozřejmě, nesmírně zranitelným místem se stává optická část. Tady se setkáváme s další ukázkou geniality. Je to v celém vesmíru jedinečná symbiotické kolonie.“

Alie si ta slova vrýval do paměti. Podvědomě cítil, že jsou určena přímo jemu. Na cestě k Prvorostlině se mají vyprávět příběhy a poučení. Teď kráčel nedaleko průvodkyně (ale ne zase příliš blízko) a ze všech sil se snažil neškrábat se na hlavě. Ten nový druh s hluboce vystřiženými listy zaujal své místo docela agresivně.

Stonky se každý den prodloužily o pár centimetrů a tkáň kolem kořenů mírně opuchla.

Občas Alie cítil návaly horečky, to ale při námaze a emocionálním vypětí posledních dní nebylo nic, čemu by se příliš divil. Jednoduše kladl nohu před nohu a snažil se rozpustit napětí v měkkém fyoranském přízvuku.

V noci měl podivné sny, jenže si je nepamatoval ani v období, kdy snil normálně, a proto jim nevěnoval nijak zvláštní pozornost. Sahin se ho skoro s mateřskou pozorností ptala, jestli je v pořádku. Několikrát se snažila zavést řeč na jeho pocity vůči průvodkyni…

Odpovídal jí vyhýbavě. Veškerou pozornost soustředil na hřibovitý útvar vyčnívající na obzoru z šedohnědého těla planiny náhorní plošiny. Vrchol nadzemní části Prvorostliny viděli celé dva dny předtím, než se jí mohli dotknout.

***

Fyora, svatyně Prvorostliny

 

Starý šaman nosil korovou masku přirostlou k tváři, takže jeho výraz nikdy nikdo neviděl. Ale hlas a postoj mluvily jednoznačně. Cizinci. Nejste vítaní. Spojení „ctění smluvní hosté“ nevyslovil ani jednou. Půlkruh vážných Fyoranů s divokými porosty na hlavách svým mlčením jen podtrhoval šamanův vzkaz. Žádné zvědavé děti nepřišly prozkoumat výstroj natkinsonistů, ani ochutnat čokoládu.

Stáli před Prvorostlinou, nejposvátnějším stromem v okruhu několika desítek kilometrů, malí jako mravenci pod rozložitým dubem. Vdechovali zvláštní chlorofylovo-kořenitou vůni a obdivovali majestátní sloup kmene. Směrem nahoru se rozvětvoval do sítě silných černých větví, tvořících nad hlavami Fyoranů obrovský deštník. Z jejich skoro nepropustné spleti visely cáry lišejníků, přes něž se nesměle cedily líné paprsky ranního slunce. Světlo na obrovských kořenech, které se převalovaly pod kmenem jako obrovské velryby, malovalo tajemné zelenkavé obrazce.

Natkinsonisty ovládl zvláštní pocit, zároveň stísňující i povznášející. Připadali si jako v katedrále neznámého božstva.

„Naposledy vás varuji,“ pronesl skřípavým hlasem šaman. „Labyrintem projde jen pravý Fyoran,“ zkřížil pohled s Aliem. „A takový mezi vámi není. Vraťte se do kosmického přístavu a přežijete. Vstupte a selžete! Prvorostlina vás zahubí a bude hodovat na vašich tělech!“

„Přijímáme riziko,“ odpověděl Tom Loan se skoro stejnou obřadností.

I natkinsonisti měli své rituály.

„Jako výzvu,“ doplnila k překvapení všech Delp.

„Boříme legendy…,“ začal Alie vzdorným tónem a všichni natkinsonisti společně dokončili: „Tvoříme legendy!“

Šaman kývl a přestal si jich všímat. Obrátil se k Prvorostlině. Opřel čelo o vrásčitý povrch obrovského kořenu. Z masky vyrašilo několik desítek krátkých kořínků, jejichž špičky se zavrtaly do kůry. Fyorané věřili, že šamanova mysl se telepaticky prolíná s rostlinou. Natkinsonistické materiály mluvily o neurochemické autostimulaci duševně labilního jedince. Žlázky na povrchu šamanovy hlavy produkují směs rychle působících hormonů, které přinutí rostlinu, aby přijala návštěvníky.

Alie… cítil tu sílu. Moc Prvorostliny dávat a brát životy, propletenou s ocelovou vůlí šamana. Užasle sledoval, jak se stěna jednoho z největších kořenů mění a rozestupuje. Před skupinkou lidí se otevřel vstup do temné chodby.

Z Prvorostliny vanul vlhký chlad a intenzivní vůně země. Šaman jim gestem ukázal cestu.

Každý z lidí se před otvorem do podzemí instinktivně ohlédl za sluncem prosvítajícím mezi lišejníky, zhluboka se nadechl, a až potom vstoupil.

Alie zůstal venku poslední. Pohled, nádech… Než i on zmizel v útrobách Prvorostliny, cosi ho přinutilo udělat dva rychlé kroky ke skupince Fyoranů, obejmout překvapenou Clematii a vášnivě, po lidsku, protože ho jiný způsob nikdo nenaučil, jí políbit.

„Vrátím se,“ řekl jí a dřív, než se stačil kdokoli z domorodců vzpamatovat, vkročil do tmavého otvoru v kořeni Prvorostliny.

Vchod se za ním prakticky okamžitě překryl čerstvým poloprůsvitným tkanivem, které rychle sílilo a tmavlo. Natkinsonisti nečekali, až úplně zaroste.

„Držte se těsně za sebou a světla používejte jen v nejnutnějším případě,“ připomenul jim Loan a vedl družinu klesající chodbou do neproniknutelné tmy.

„Nadměrné použití světelných a tepelných zdrojů v systému vzdušného kořenu vyvolává drtící reflex,“ zarecitoval Echon oblíbenou pasáž z instruktážních materiálů.

Ještě před několika dny tyto věty přednášel posměšným tónem a doprovázel je zábavnými gesty, avšak tentokrát mu pokus o smích nevyšel.

Dutina kořene se mírně zužovala. Stěny byly pevné, trochu vlhké a hrbolaté. Na strategických místech z nich vyrůstaly pásy řasinek. Alie cítil sotva postřehnutelný průvan, který přiváděl čerstvý vzduch do podzemního labyrintu.

„Kdysi to absolvovalo každé fyoranské dítě, nemám pravdu?“ promluvil Damniel do všeobecného ticha.

„Jasně,“ odpověděl Alie.

„Co říkáš, dá se vymyslet hodně důvodů pro zoufale nízkou populační hustotu na krásné planetě Fyora a její náhlý vzrůst hned po tom, co se vzdali starého náboženství?“ zaslechl v Sahinině hlasu úšklebek.

„Cos tím chtěla říct?“

„Že většina z těch dětí vyfasovala do útrob Prvorostliny jednosměrný lístek,“ vysvětlil mu Loan.

„Aha.“

Do rozhovoru se vmísil Echon:

„Znamená to, že nebyly pravými Fyorany? No, jistě by bylo fantastické objevit podzemní civilizaci levých Fyoranů…“

„Můžeš laskavě držet klapačku?“

„Už jsem ticho, šéfe. Ale prvorostlinné příšery stejně neuslyšíte, až si pro vás přijdou!“

Mlčenlivý had postav se pomalu a opatrně sunul těsnou chodbou. Zpočátku napjatě a ostražitě, potom už jen znuděně kráčeli tmou. Celé hodiny. Celé dny. Jejich oči si neochotně zvykaly, že nic nevidí.

„Ve světlovodných tunelech bude líp.“

„Jo? Po kolika kilometrech?“

„Co já vím? To je pro každý strom individuální.“

„Ííííííííííííííííííí!“

Nastala chvíle všeobecného lapání po dechu a vzájemného oslepování příručními lampami. Damniel s Loanem se ozvali současně:

„Co je s ní?“

„Delp, chceš mi přivodit infarkt?“

„To je slizké! Šlápla jsem do slizu!“

„Co když je to žíravina? Pálí tě to?“

„Ne, ne, je to jenom odporné, studené, třaslavé… fuj!“

„Raději si to okamžitě šetři.“

„To mi nemusíš říkat dvakrát.“

Alie jí podal svůj kapesník a Delp ho vděčně přijala.

„Aspoň jeden gentleman…“

Když se jakžtakž zbavila slizu, roztržitě podala promočený kus látky zpátky Aliemu. Natkinsonisté obešli podezřelé jezírko. Loan všechny ještě jednou vyzval k opatrnosti. Zhasli světla… a nikdo si nevšiml, s jakým hladem Fyoran zabořil nos do slizkého kapesníku. Cítil… nepopsatelné vzrušení. Hloupě se usmíval. Bezděčně si rozmazával sliz po tváři, olizoval se. Vlhký kapesník si zastrčil pod košili.

Od počátku se nejvíc bál tohoto okamžiku. Víc než odmítnutí, víc než smrti. Bál se, že až přijdou první signály, nevšimne si jich, nebo jim nebude rozumět. Ale pár vteřin, během kterých se sliz Prvorostliny vsakoval do Alieho pokožky, stačilo, aby ho strach definitivně opustil. Už tušil, co bude následovat. Hladil drsné, provazcovité stěny chodby a cítil, že jejich struktura vypráví jeho dlaním velmi staré příběhy o rostlinách a lidech, o jejich vzájemné potřebnosti a obětování… Přijmi nás! Prosil v duchu. Vezmi si nás! Já jsem připravený!

Když se po několika metrech začala chodba větvit, Alie okamžitě převzal iniciativu.

„Cítím odtud průvan,“ tvrdil přesvědčivě.

„Já necítím nic,“ zapochyboval Tom. „A nemám rád prudce klesající odbočky.“

Byl zvyklý kráčet v čele.

„Nos Fyorana neklame,“ bránil se chladnokrevně Alie.

„Jo,“ podpořil ho Echon. „Procházíme fyorským rituálem. Je to stavěné na ně.“

„Fajn,“ připustil Tom. „Aliane, jdeš první. A nezaveď nás do slizu.“

Myšlenky natkinsonistů se točily kolem pochybností o cestě, takže si ani nevšimli, že Delp začíná zaostávat.

***

Fyora, kořenový systém Prvorostliny

 

Po několika hodinách už Delp skupinu výrazně zpomalovala. Kráčela s námahou, a i když na ni museli čekat, tvrdohlavě odmítala požádat o přestávku.

„Odpočinek,“ rozhodl Tom, když to už nemohl vydržet.

Chodba se mírně rozšiřovala a tvořila několik míst relativně vhodných pro spaní. Ostatní členové skupiny mlčky kvitovali šéfovo rozhodnutí.

„Lehni si, tady je poměrně rovný kousek…,“ Loan pomáhal Delp na plošinku tvořenou vyčnívajícím kořenem a cítil z jejích dlaní nepřirozené horko.

Otok a puchýře na Delpiných nohách připomínaly alergickou reakci. Echon jí píchl směs antibiotik a antihistaminik.

„Neboj, bude líp…“

Chabě se pousmála.

„Slizké podzemní chodby.“

„Co mě to napadlo. Měla jsem to nechat pravým Fyoranům.“

Snažila se žertovat.

Alie si jen povzdychl. Květům, jako je Delp, sluší víc slunce než stísněné labyrinty uvnitř kořenů. Měl ji rád. Uměla ocenit krásu. Její zážitky byly žádané. Jejich kopie si opatřovali jemní lidé s dobrým vkusem, kteří chtěli ve vypůjčené kůži poznat malebná zákoutí Galaxie a dobrodružství vnímali jen jako bonus. Delp si šetřila na vlastní národní park kdesi na Vbamaji.

„Nebudeš mít čas ho navštěvovat,“ smával se jí Loan a ona vždycky odpověděla:

„Stačí mi, když budu vědět, že tam kdesi vychází z oceánu trichomů zlaté slunko.“

Natkinsonisté dojedli a chystali se k spánku, ale Alie neměl chuť. Myslel na Delp. Bláznivá holka, která se v patnácti zamilovala do slavného hrdiny 3D+1 zážitkového kina a na rozdíl od milionů jiných děvčat se nespokojila s dostupnější náhradou. Nakažlivý úsměv, drzé čelo a tvrdohlavost bulteriéra jí v průběhu sedmi let prorazily cestu až do družiny jejího idolu, Toma Loana. Zdálo se, že dobrodružným životem proplouvá víc se štěstím než díky mimořádným schopnostem. Absolvovala však příliš kampaní, aby ji kterýkoli natkinsonista, kromě Toma Loana, podceňoval. Měla ještě trochu dospět, získat si srdce starého pistolníka, jet s ním na dlouhou svatební cestu do své vlastní, soukromé, vbamské rezervace a prožít tak tu nejdojímavější romanci v dějinách 3D+1 kina.

Alie nechtěl, aby zemřela. Ne teď a ne takhle. Jestli to však bylo přání Prvorostliny… přitiskl čelo k chladné stěně.

Prosím, ať aspoň netrpí…

***

Fyoro, kořenový systém Prvorostliny

 

Delp necítila vůbec nic.

Viděla úsvit nad náhorní plošinou. Hejna barevných ptáků vzlétla ze silných černých větví k zářivému slunci… Ostatní natkinsonisti spali a žádný z lidských smyslu je nedokázal varovat. Jen Alie cítil, jak se lůžko jeho sestry v dobrodružství milimetr po milimetru propadá a tiše plní tekutinou. Nejdřív nohy, byly položené nejníže, možná Delp udělala chybu, když si položila hlavu na výstupek kořene jako na polštář. Tekutina plná rostlinných enzymů rozpouštěla šaty, pokožku, svaly… Alie si uvědomoval každý krok procesu. Věděl, jak tekutina v nově vytvořeném bazénku houstne výživnými látkami, které vzápětí do sebe nasává zvlněný kožíšek kořenového vlášení. Věděl, že Prvorostlina je spokojená. Ráno se před natkinsonistickou skupinou objevila nová chodba, na jejímž konci zářilo zelenkavé světlo.

Alie se probudil s čelem přitisknutým ke stěně. Na ztuhlém krku ho bolel každý sval. Když se pokusil pohnout, cosi mu v tom bránilo. Cosi… Nahmatal hranici mezi čelem a stěnou. Pod prsty ucítil jemné kořínky. Za cenu krátké agonie trhl hlavou a osvobodil se. Byl skutečně v tak intimním spojení s Prvorostlinou jako den předtím šaman? Utřel si kapesníkem čelo vlhké od krve a rostlinné cytoplazmy. Snažil se pravidelně dýchat, stejně jak to slyšel od ostatních spících natkinsonistů. Všech kromě Delp.

Když se Tom Loan probudil, z Delp zbyla jen hlava, torzo trupu s levou rukou visící z vražedného lůžka.

Dotkl se jejích vlasů.

„Delp, jak se cítíš? Můžeme pokračovat?“

Neodpověděla.

Tom si uvědomil, že neslyší její dech. Tvář měla chladnou.

„Delp!? Delp!“ třásl jí ramenem, pak nahmatal cosi mokrého… „Bože na nebesích!“

Vřískl, když ponořil ruku do tekutiny v místě, kde předpokládal její hrudník. Odskočil od bazénku, v který se změnilo Delpino lůžko, a vůbec nevnímal, že šlápl ležícímu Damnielovi na žaludek. Vypukl dokonalý zmatek.

Příliš mnoho končetin v malém prostoru. Kletby, létající vybavení… A Tom nepřestával zuřit. Slepě bušil pěstmi do stěny.

Alie se pokusil odplazit stranou, ale člověk byl rychlejší.

„Ty bastarde! Na co tě máme, když nás nedokážeš varovat?“

„Já… Jak bych mohl…,“ chrčel Alie a úspěšně předstíral šok.

Sahin ho, bez jakékoli představy o jeho hereckých schopnostech, odhodlaně bránila.

„Co blázníš? Nech ho na pokoji! Je Fyoran a ne jasnovidec!“ otočila prudkým chvatem Toma k sobě. „Víš, co se stane s výpravou, která se začne navzájem obviňovat?! Viděl jsi už málo smrtí?“

Zachytila mu pěst a třásla s ním, aby přišel k rozumu. Konečně začal plakat.

„Do prdele! Sahin! Takhle skončit neměla!“

„Ano… Ano…,“ tišila ho jako dítě. „Odešla bez bolesti…“

„Kurevská rostlino, tohle ti nedaruju!“ Vší silou kopl do kořenového pletence.

Utřel si slzy do rukávu a odvrátil se od Sahin, aby mrtvé vyňal její krystal. Naposledy pohladil sametové vlasy a vypálil si do paměti Delpin lehký úsměv, který v slabounkém nazelenalém světle vypadal mimořádně nemocně. Potom zkušeným hmatem zatlačil na skryté zámky a mikrosystém na pravém spánku vydal poklad, který v sobě skrýval všechnu krásu a bolest její natkinsonistické kariéry. Opatrně ho uložil do vzduchotěsného pouzdra na opasku a odříkal modlitbu.

„Víš, že už je to podvanácté?“ zeptal se Sahin po chvíli mlčení.

„Ano.“

„Dvanáct mužů a žen jsem dobrodružně vyprovodil na smrt.“

„Stal ses vůdcem mladý,“ podotkla Sahin.

„Teď se cítím starý.“

Damniel a Echon balili věci rozházené po celé délce chodby a Alie jim překážel ve snaze pomoct. Po rychlé kontrole vybavení vyrazili bez snídaně dál novou chodbou.

„Najíme se… jinde. Za mnou!“ zavelel Loan a vrhl na Alieho pohled plný nedůvěry.

Kráčeli mlčky, zdrceni ztrátou Delp a vědomím vlastní bezmoci. Ani zelenkavý svit jim nedodal naději.

Alie jen potřásl hlavou. Blázniví lidé. Od začátku věděli, že je Prvorostlina může kdykoli bez varování zabít. Rozdrtit, rozpustit, nechat napospas symbiotickým příšerám… Teď cítí plnou váhu její moci. Možná, jestli v sobě najdou dostatek úcty, ušetří Prvorostlina alespoň některé z nich…, namlouval si, ale ve skutečnosti tomu nevěřil.

Alie opouštěl místo noclehu jako poslední. Když si byl jistý, že se už všichni soustředili na cestu před sebou, Sešoupl Delpinu ruku a zbytek pozůstatků do prohlubně s trávicími šťávami Prvorostliny. Ani nejmenší kousek nesmí přijít nazmar.

* * *

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

„Pláčete,“ konstatoval android zbytečně.

Sahin si hřbetem ruky otřela slzy.

„Tam v Prvorostlině… nebyl čas na truchlení. Delp… Ona, z nás ze všech, si nejvíc zasloužila přežít.“

Archivář se sotva stačil nadechnout, jako kdyby chtěl něco říct, ale Sahin ho předběhla.

„Nechte si ty řeči, že smrt uprostřed dobrodružství je pro natkinsonistu ten nejčestnější konec. Příliš dlouho jsem tu zubatou s kosou provokovala, příliš často jsem se jí dívala do tváře. Vím, že nemá žádnou čest a nestará se, kdo si co zaslouží. Ale vědět neznamená smířit se.“

Android chápavě přikývl a podal jí balíček papírových kapesníků.

„Za dobu své služby jsem porovnal data z tisíců paměťových krystalů. Blízkost smrti vzbuzuje v lidech ty nejvznešenější i nejnižší city. Mohu říct, že dokonce i samotný Natkinson se bál smrti. Možná dokonce víc než kdokoli z jeho následovníků.“

„Nezačínejte zase s ním,“ mávla Sahin použitým kapesníkem v gestu marnosti.

***

Fyora, kořenový systém Prvorostliny

 

Světlovodné tunely poskytovaly mnohem zajímavější scenerii než vzdušné kořeny. Většinu chodeb zaujímaly tlusté pletence rostlinného ekvivalentu světlovodných kabelů, okolo kterých se ovíjely „obslužné“ cestičky symbiotického hmyzu. Drobné otvory v černé izolační vrstvě některých světlovodných cév osvětlovaly hemžení vešek, chvostoskoků a zvláště vojenské kasty zrcadlových mravenců, kteří hlídali zbytek symbiotického osazenstva tunelů a hlídkovali podél měkkých, poloprůhledných trubic floému. Několik průzorů odhalovalo cíl světlovodů – přesvícené asimilační komory hustě vyplněné listy.

Loan zastavil skupinu kousek od ústí chodby, která je vyvedla z kořenového systému. Vdechovali vůni chlorofylu a nechali oči, přecitlivělé zíráním do tmy, oslňovat barvami.

Instruktážní materiály mluvily o dvou způsobech cestování světlovodnými tunely do Sálu darování. Plavba floémem byla pomalá, ale relativně bezpečnější. Plížení po cestičkách hmyzu v sobě neslo riziko agresivní interakce s mravenčími vojáky.

Loan se zatím nerozhodl, který způsob zvolí.

„Máme málo informací. Uvidíme na místě, až přijde čas,“ plánoval.

A čas právě nastal.

„Co si o tom myslíte?“

Natkinsonisté upírali pohledy do útrob floémové cévy.

„Cestičky hmyzu to jistí,“ nadhodil Echon.

„Víme, že Fyorané upřednostňují plavbu floémem,“ kontroval Tom.

„Stejně o něm nevíme vůbec nic. Jak se dostaneme do cévy? Jen tak ji rozřízneme nožem a vhupneme dovnitř? Co tam budeme dýchat? Cukerný roztok?“

„Možná stačí modlitba,“ ozval se Alie.

Lidé se na něj podívali a čekali, jestli svůj výrok vysvětlí, nebo potvrdí, že mu opravdu přeskočilo.

Rukama přejížděl po povrchu cévy. I když věděl, že Prvorostlina nemá srdce, zdálo se mu, že cítí jeho tep. Za uzlovitým nádorem, možná to byl zbytek nodu, nahmatal tenčí, přístupnější část stěny.

„Tady bychom mohli vstoupit.“

Z jejich výrazu pochopil, že jim to musí vysvětlit jejich způsobem.

„Pamatujete si, jak nás šaman dostal do kořene? Zkusím něco podobného. Jestliže moje modlitba pronikne k Prvorostlině, dopraví nás pohodlně až do Sálu darování.“

Echon se podezřívavě zahleděl do pomalého proudu medovité konzistence.

„Hele! Támhle se něco mihlo! Támhle taky!“ ukázal na další místo cévy. „Já se raději budu plazit mezi veškama.“

„Lýkoplavné ryby jsou prý jen mýtem domorodců,“ podotkla Sahin a udělala pár kroků k floémovému svazku tak tlustému, že by ho neobjali ani dva lidé. „Ukaž? Vypadá to na odlesky světla… A vůbec… Co by hledaly dravé pseudoryby v cévním systému rostliny? Čím by se živily?“

„Přece dětmi,“ odpověděl Echon s totální samozřejmostí.

„Nevymýšlejte si další příšery, když jich tady už máte i tak dost. Zapomeňte na to, že bychom se rozdělili,“ vyštěkl mrzutě Loan.

Úkosem sledoval zrcadlové mravence, kteří se kolem natkinsonistické skupinky rojili v čím dál tím větším počtu. Dotýkali se navzájem tykadly a cvakali ostrými lesklými kusadly, jako kdyby hodnotili vetřelce.

Sahin konstatovala:

„Jsou to jenom mravenci.“

„Mravenci velcí jako dogy,“ upřesnil stísněně Damniel. „Noční můra božského klenotníka.“

„Alie, začni se modlit,“ zavelel Tom.

Pod nohy se mu připletlo malé tučné stvoření. Pokusilo se ochutnat špičku Loanovy boty, zmateně se rozhlédlo a začalo ze zadečku vylučovat kapku husté kapaliny. Pár mravenčích vojáků hned chytilo „zatoulanou“ ovečku a postrčilo ji do bezpečné vzdálenosti od natkinsonistů.

„Ale stručně, prosím,“ doplnil Damniel a ustoupil před pátravým tykadlem dalšího vojáka.

Alie se zhluboka nadechl, přiložil čelo a obě dlaně k floémové cévě a zavřel oči.

Prvorostlino, přijmi nás. Věrní služebníci ti nabízejí svá těla i duše.:.

Nikdo mu nevysvětlil, co má říkat. Doufal, že víra a silné soustředění postačí, aby Prvorostlina pochopila čistotu jeho úmyslů. Ucítil závrať, jako kdyby se propadal ze svého těla do kořenů Prvorostliny…

Odpovídala.

Její síla ho rozechvěla nezvladatelným třasem. Čelo ho pálilo, chvílemi měl pocit, že ztrácí vědomí, že se ocitl v bizarním snu. Vnímal chuť půdy v hlubinách země, vůni vzduchu vysoko nad planinou, čilý ruch uprostřed vodivého a fotosyntetizujícího pletiva. Na okamžik se zaradoval, že Prvorostlina plánuje vstřebat ho na místě, ale pak ucítil, jak z povrchu floémového svazku vystupuje otevřená kapsle velikosti dospělého člověka stočeného do embryonální polohy.

„První může vejít,“ zašeptal Alie.

Jeden nekonečně dlouhý okamžik natkinsonisté váhali a Alie se bál, že jejich hloupá lidská nedůvěra Prvorostlinu zklame. Potom se kdosi rozhodl a opatrnými, ale odhodlanými pohyby zaplnil těsný prostor kapsle.

Sahin. Tam, kde jiní přešlapují, ona vykročí dobrodružství vstříc. Vždycky mi věřila. Prosím, ať přežije alespoň ona…

Kapsle s udivující rychlostí zarostla a Prvorostlina ji vtáhla do proudu živin. Aliemu se zatím podařilo oddělit hlavu od povrchu cévy. Z čela mu stékala krev smíšená s mízou. Kapala mu z nosu, tekla po spáncích a za límec. Rukama však stále udržoval spojení. Rozmazaný obrys Sahin natkinsonistům signalizoval, že je živá a v pořádku.

Druhý přišel na řadu Damniel.

„Raději potrubní pošta než náruč těchto krasavců,“ kývl hlavou na zrcadlové mravence a vhupl do kapsle.

Echon se však ošíval.

„Musíš věřit Prvorostlině,“ ujišťoval ho Alie. „Povede tě.“

„Tam, kam dovedla Delp?“

Alie před jeho tvrdým pohledem uhnul očima. Na to neměl odpověď.

„Pohni kostrou, Echone,“ popoháněl ho Tom. „Nerad to říkám, ale má pravdu. Jestli ta zelená mrcha zatouží mít kohokoli z nás mrtvého, zabije ho na hmyzích cestičkách právě tak lehce jako ve floému. Raději vsadím život skupiny na její rozum, i když je zvrhlý a nevypočitatelný, než na sebeovládání hmyzích monster.“

Zachovával, tvář pokerového hráče, ani náznak strachu či odporu, ale Alie cítil jeho pot a mravenci se z toho mohli zbláznit. Dobrodruhova ruka nervózně bloudila v blízkosti rukojeti laserového nože, i když musel mít v čerstvé paměti varování, že nejmenší náznak hrozby vyhodnotí mravenčí vojáci jako výzvu.

Zatím natkinsonisty jen neodbytně obléhali. Na světloodrazivé kutikule připomínající živé stříbro se dal rozeznat každý průduch, každá jamka nebo brva. Alie chápal, že lidé nejsou za takovéto detaily právě vděční.

Jako kdyby zapomněli, že chtěli dobrodružství se vším všudy. Síť zvědavých tykadel a nabroušených kusadel nenabízela jinou únikovou cestu, jen proud floému.

„Jen ať si zkusí na mě nějaký podraz, tak se z toho vysekám,“ pohrozil Echon naposledy a vtěsnal se do třetí kapsle.

Loan naskočil do další ještě dřív, než se stačila pořádně zformovat. Její stěny ztvrdly do nepravidelného tvaru. Bude mít trochu nepohodlnou cestu, ani se nebude moct pohnout. Ale kdo přežil deset hodin ve skafandru o číslo menším, přežije i tohle, pomyslel si Alie.

Zůstal sám se zrcadlovými mravenci.

Jsou armádou Prvorostliny, řekl si. Pravý Fyoran nemá důvod se jich bát.

Stahovali se k němu blíž a blíž. Z jejich černých očí v zrcadlových tvářích nedokázal vyčíst žádný záměr, žádný pocit. Alie zaznamenal, že neviditelná síla vtáhla Tomovu kapsli do proudu (proč tak pomalu?) a stěna cévy se hojí a připravuje produkci dalšího lůžka.

Pravý Fyoran musí být vděčný, ať už se Prvorostlina rozhodne pracovat s ním kterýmkoli ze svých nástrojů.

Dotýkali se ho. Jemnými tykadly mu pročesávali temenní flóru, přejížděli po tváři a rukách stále ještě přitištěných k floémové cévě. Kusadly mu oddělovali kousky košile. Kterýsi ho jemně hryzl do lýtka a ochutnal krev… Alie znehybněl a zavřel oči.

Dýchej zhluboka Všechno, co se děje, je vůle Prvorostliny. Pravý Fyoran…

Náhle se nálada mravenců změnila. Jeden z nich vytáhl zpod košile Alieho kapesník, kterým se před nekonečnou dobou otírala Delp. Vypadalo to, jako kdyby nehledali nic jiného. Okamžitě vypukla rvačka. Tykadla a končetiny se propletly v nepřehledném klubku. Kusadla trhala na kousky kapesník i těla soukmenovců.

Rychlý pohled na vstupní místo floémového svazku Aliemu potvrdil, že cestovní prostředek už má připravený. Vklouzl dovnitř, vděčně Sledoval, jak otvor zarůstá a poloprůsvitná stěna, která ho dělí od absurdní scény na obslužné cestičce symbiotického hmyzu, uspokojivě sílí. Kapsle se s jemným trhnutím oddělila od stěny cévy a proud živin ji unášel za ostatními natkinsonisty.

Alie se konečně uvolnil. Okolí se slilo do uklidňující mozaiky pohyblivých skvrn. Hemžení zrcadlových mravenců prozrazovaly už jen stíny a odlesky světla z jejich zvláštní kutikuly. Mají zrcadlový povrch proto, aby ani uvnitř optického systému nezpůsobovali ztráty světla? Když byli mravenci v bezpečné vzdálenosti, dokázal o nich poklidně spekulovat. Jak vášnivě dokázali reagovat na kapesník se zbytky slizu… Možná je jen přirozené, že je Prvorostlina ovládá stejnými atraktanty, jakými komunikuje s Fyorany, svými dvounohými symbionty. Opět žasl nad její dokonalostí.

Když proplouval přes uzlovité ztluštěniny, cítil, že stěna kapsle na okamžik přilne k cévě a doplní kyslík. Nikdy nezapomněl Prvorostlině poděkovat. Mezitím spal, snil, sledoval hypnotické vzory ubíhající za poloprůsvitnou stěnou. Občas měl příležitost obdivovat ladné tvary lýkoplavných ryb, když líně proplouvaly kolem. Většinou si ho nevšímaly, ale jedna zastavila a její zubatý úsměv odhalil otázku: Kterého?

Alie zpočátku nerozuměl: Prosím?

Kterého ze svých společníků mi dáš za dobrou plavbu?

Hrůzné pochopení jím otřáslo. Znamená to, že každý krok na cestě Prvorostlinou musíme zaplatit lidskou obětí?

Za všechno se platí, odvětila ryba lakonicky. Tak kterého?

Alie váhal. Zaslechl povrzávání šupin, jak se ryba otřela o stěny jeho kapsle. Tušil, že když nevybere on, vybere si Prvorostlina sama. A co kdyby volba padla na Sahin?

Echona, odpověděl nakonec a přidal mentální obraz plavovlasého dobrodruha. Echon dělal problémy.

Ryba energicky švihla ocasem a byla pryč.

Alie si zdrceně opřel čelo o stěnu kapsle. Spojení s Prvorostlinou přišlo samo od sebe. Cítil pohyb ve floémových cévách, ryby klouzající výživným roztokem… Největší z nich dostihla Echonovu kapsli a svalnatým bokem do ní narazila. Spal a úder ho probudil. Když otevřel oči, ryba mu věnovala široký zubatý úsměv a na místě prokousla stěnu kapsle. Dovnitř se začal valit výživný obsah cévy. Echon instinktivně tasil nůž, vyklouzl ven do tekutiny, aby získal volnost pohybu… Souboj však ú val krátce. Ryba sebou mrskla a odhryzla mu ruku v zápěstí. Hustá kapalina medovité konzistence ztmavla krví. Z dobrodruhových plic vylétl poslední zbytek vzduchu. Bezvládné tělo zachytily čísi ruce.

Když si Damniel všiml, že jeho přítel čelí útoku, jediným seknutím proťal pletivo, které ho oddělovalo od tekutého světa a vrhl se Echonovi na pomoc. Rozpáral útočící rybu laserovým nožem, zapřel se nohama o stěnu cévy a přitáhl Echona k sobě. Oči měl v jednom ohni. Další ryby, které se blížily, už skoro neviděl. Ze všech sil se snažil proseknout poloprůsvitnou stěnu cévy a dostat přítele i sebe sama na vzduch. Bylo to těžší, než čekal. Pohyb v hustém prostředí ho rychle vyčerpával. Ryby zaútočily z několika stran… Konečně laserový nůž prorazil cévu. Na cestičku, doprostřed stáda vešek, dopadly dvě krvácející postavy. Damniel si vytřel sladkou tekutinu z očí, lapal po dechu a malátnými pohyby se snažil poskytnout Echonovi první pomoc. Vešky zatím zabořily sosáky do rozšiřující se louže výživného roztoku. Odkudsi přiběhla četa drobných mravenčích dělníků. Slinami a hedvábnými vlákny z housenek pomohli regeneračnímu procesu floémového svazku. Za pár okamžiků byla rána ukázkově zacelená. Mravenčí dělníci uvolnili místo vojákům. Ustoupili o několik metrů a čekali. Už brzy bude potřeba odstranit mrtvá těla.

Damniel a Echon se o opírali zády. Ani jeden nebyl připravený na boj. Krváceli z mnoha ran, lepkavá tekutina jim zasychala na oblečení a ztěžovala pohyb. Pod nejistýma nohama se jim navíc motaly vešky, které sladký obsah floémových cév neodolatelně přitahoval.

Proti mravenčí přesile zvládli jen pár výpadů. Několik rozpáraných zrcadlových bříšek, useknutých končetin a hlav. Ale každý mravenec vyřazený z boje měl hned za sebou několik náhradníků. Souboj se změnil v obyčejný masakr. První padl Echon a nejbližší voják mu milosrdně překousl krční páteř. Damniel se zuřivě bil, ale vydržel maximálně o minutu déle.

Mravenci ho doslova roztrhali na kusy.

Alie zvracel do útrob své kapsle.

* * *

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

Sahin si přitiskla ruku k ústům. Chvíli přemáhala nevolnost. Archivář tentokrát necítil potřebu komentovat její stav.

„Každý věděl, že ti dva půjdou spolu i na smrt,“ řekla, když nad sebou získala kontrolu.

Lok odporného čaje jí trochu pomohl.

„Damniel a Echon, že?“

Přikývla.

Android vyhledal pohledem polici, kde vedle sebe spočívaly jejich krystaly.

„Jedni z mála natkinsonistů, na které si svět ještě vzpomene.“

„Nepovídejte,“ do hlasu se jí vkradl upřímný údiv.

„Jejich domovský svět na ně nezapomněl. Věděla jste, že pocházeli ze stejné planety?“

„Jistě. Jejich pověst je předcházela,“ řekla Sahin se smutným úsměvem. „Stejná planeta, nepřátelské vojenské tábory a dva mladí dezertéři, kteří se nechali naverbovat k natkinsonistům. Říkali, že chtějí riskovat životy někde jinde, kde nebudou muset střílet do lidí. Přátelství silnější než válka a tak.“

„Už za života byli legendami. I když cenzura na jejich domovské planetě dobrodružství Damniela a Echona zakázala, lidé si je mezi sebou ilegálně kopírovali. Zpráva o smrti hrdinů rozpoutala mediální tornádo. Kdosi zkonvertoval vzpomínkový best-of-sestřih na síťové video a to se začalo živelně šířit. Historici se dodnes dohadují, jestli a jak to přispělo k ukončení války. V každém případě, tamní lidé o nich stále zpívají písně a kupují jejich příběh v různých podobách uměleckého ztvárnění.“

„Aspoň něco,“ kývla hlavou v neurčitém gestu. „Kluky by takové zprávy z domova potěšily.“

Sahin by však raději viděla přátele živé, než zvěčnělé v nehmotné legendy.

Nechtělo se jí vracet do Alieho vzpomínek. Bude to už jen horší, ale věděla, že není jiné cesty.

* * *

Fyora, světlovodný systém Prvorostliny.

 

Floémová céva vytlačila kapsle na povrch a jejich stěny se rozpadly zrychleným autolytickým procesem. Tři smutné postavy stály v malé, zeleně osvětlené komoře, protahovaly si ztuhlé končetiny a odstraňovaly ze šatů zbytky rozloženého pletiva. Alie nasadil masku nevinnosti. Nic jsem neviděl, nic netuším, a předstíral, že má hromadu starostí s čištěním temenního porostu.

„Echon a Damniel… dorazí za vámi?“ hlesla Sahin.

V jejím výrazu se už odráželo zlé tušení a pohled do bledé a ztrhané Loanovy tváře ho ještě prohloubil. Tom zestárl o deset let.

„Dostali je,“ řekl nakonec.

Hlas měl chraplavý, jako kdyby předtím dlouho křičel.

„Kdo?“

„Ryby. Echon je viděl a ony si pro něj přišly. Damniel mu chtěl pomoct, jenže dostaly i jeho.“

„Seš si jistý?“ zalapala Sahin po dechu. „Bože! Všecko jsem viděl a nemohl jsem se ani pohnout! Umírali mi před očima a já jsem nedosáhl ani na ten posranej nůž!“

Praštil pěstí do floémového svazku. Nejbližší zrcadlový mravenec se na něj upřeně podíval a Tom mu vrátil pohled plný nenávisti.

„No, tak pojď,“ zavrčel.

„Loane, neblázni,“ Sahin se pokusila odtáhnout ho dál, ale vykroutil se jí.

Zrcadlový mravenec k němu zamířil. Tom vytasil nůž. Mravenec se zastavil asi metr od natkinsonistické skupinky. Vypustil cosi z kusadel a ztratil se mezi ostatním hmyzem. Cosi malého a lesklého. Dva krystaly i s rozhraními. Dokonale očištěné. Jediné, co Prvorostlina z natkinsonistů nedokáže strávit.

„Ta zelená mrcha si s námi zahrává!“ vybuchl Tom.

Sahin ho jen tak tak zadržela, aby neskočil za mravencem.

„Když se necháš sežrat, zelená mrcha vyhraje,“ přesvědčovala ho. „Musíme přežít a dostat se odtud. Je to jediný způsob, jak nad ní zvítězit.“

Alie se připojil:

„Musíme donést vzpomínky našich přátel do archivu. Tam budou žít dál.“

„Kecy!“ vrtěl hlavou Tom, když vkládal krystaly Echona a Damniela do pouzdra na opasku.

Po chvíli se vzpamatoval a vrátil se do role velitele.

„Krátký odpočinek. Všichni si povinně dají vitamíny, energetickou dávku a napijí se. Nože si připravte do rukávů, pro případ, že se nám ta zelená mrcha znovu pokusí spoutat ruce. Pak budeme pokračovat. Sál darování už musí být blízko.“

Alie jako obvykle dojídal poslední. Lidé svoje výživné tyčinky rychle zhltli a potom sledovali Alieho, jako kdyby mu jejich pohledy měly pomoci natlačit zbytek potravinové dávky do krku. Prvorostlina ocení spíš trpělivost, pomyslel si. Ona určí správný čas darování. Právě když si strkal do kapsy obal od tyčinky, všichni ucítili pozvání Prvorostliny.

Z blízké chodby se linula lehká vůně. Trochu sladká, trochu kořenitá, nesmírně lákavá. Beze slova k ní vykročili. Přešli sotva pár metrů a otevřel se před nimi velkolepý, jasně osvětlený prostor.

„Sál darování,“ zašeptal Alie s posvátnou úctou.

Už věděli, odkud vůně pochází. V okrouhlém poli na protilehlé stěně sálu rozkvétaly desítky květů velkých jako dlaň. Světlerůžově okvětní lístky postříkané purpurovými skvrnami se jim rozvíjely přímo před očima.

„To snad ne,“ starému pistolníku Loanovi se podlomila kolena. Musel se opřít o stěnu. To, co zpočátku vypadalo jako náhodná hra světla a stínu, se už nedalo přehlédnout. Světlé a tmavé skvrny na okvětních lístcích tvořily jednoznačný vzor. Oči, rty, tvar brady, účes, všechna její něžnost, všechna její krása… I ten úsměv.

Portrét Delp.

Sahin, jako kdyby nevěřila vlastním očím, přistoupila blíž.

„Nádhera…“

Mezi okvětními lístky si všimla malých kalíšků plných tekutiny. Z nich stoupala nejintenzivnější vůně. O kousek výš čekaly tyčinky se žlutými náložemi pylu.

„Rituál přece jen dává smysl!“ vykřikla. „Opylení! Není to úžasné?“

Alie to pochopil o okamžik dřív, ale necítil potřebu svěřit se ostatním.

„Je to zvrácené!“ oponoval Tom. „Není to úžasné, ale zvrácené a odporné.“

Lidé to nechápou, pomyslel si Alie. Prvorostlina využila živiny z Delpina těla k produkci pylu. Prokázala jí úctu. Kdo by si mohl přát hezčí pomník?

Sahin se nemínila vzdát čerstvě nabytého optimizmu.

„Nevidíš? Potřebuje nás! To nám dává šanci! Zahrajeme si na včelky, a když jí budeme po vůli, nechá nás jít.“

Naklonila se k jednomu z kalíšků a Alie udělal totéž. V životě neochutnal něco tak lahodného. Zatímco pili, rafinovaný mechanismus jim z tyčinek naprášil do vlasů pořádnou dávku pylu. Vedle pole květů se ve stěně objevilo ústí další chodby.

„Ochutnej!“ zavolala Sahin na Loana. „Vůbec to není špatné!“

„Nikdy!“ procedil mezi zuby. „Ta zelená kurva se nám vysmívá!“

Alie k němu přistoupil s tichým varováním:

„Je velice pravděpodobné, že nektar a pyl obsahují detekční látky, podle kterých nás bude v dalších orgánech Prvorostliny rozeznávat symbiotický hmyz. Když je nebudeš mít, mohou tě mravenci nebo jiné obranné mechanismy Prvorostliny napadnout.“

„Ať to zkusej!“ zavrčel Tom. „Odtud,“ kývl hlavou k Delpininu rozkvetlému úsměvu, „si nic nevezmu. Dělej, co musíš, Fyorane, ale já si raději nechám utrhnout ruce, než abych tomu plevelu něčím posloužil.“

Sahin jen zavrtěla hlavou. Pro jistotu vytáhla dvě malé dózy na vzorky a odebrala trochu nektaru a pylu, kdyby vedoucí výpravy náhodou změnil názor.

„Nezdržuj! Jdeme! Odmítám se dýl dívat na tuhle obludnost!“ prohlásil s chladnou zuřivostí.

Ani se neohlédl, jestli ho následují, a jednoduše vyrazil novou chodbou. Měkce růžové stěny, závoj načechraných úponků visících ze stropu, vůně květů a v neposlední řadě nepřítomnost zrcadlových mravenců z ní dělaly nejpříjemnější místo, které Prvorostlina zatím svým hostům nabídla. Ne, že by to pro Loana něco znamenalo.

„Co se to s tebou děje, Tome?“ oslovila ho Sahin. „Ztrácíš nad sebou kontrolu, bereš to dobrodružství osobně. Vzpamatuj se! Doteď jsi vždycky dovedl skupinu úspěšně do cíle a bylo to hlavně díky tvému rozumnému…“

„Nech si ty kecy!“

„Je to kvůli Delp, že?“

„Varuju tě poprvé a naposledy! Nehraj si na nějakého zasraného psychoanalytika.“

„Co mi zbývá, když šéf výpravy vypadá, jako kdyby chtěl spáchat asistovanou sebevraždu mimozemským stromem?“

„Co ti je do toho? Ty si přece vždycky poradíš, vždyť všechno víš nejlíp. A Fyoran? Ten je tu jako ryba ve vodě. Nejraději by nás všechny obětoval své rostlinné bohyni tak, jak to dělali jeho barbarští předkové před tisíci lety. Jenže nemá koule ani na to, aby nás ve spánku podřezal.“

Vyzývavě se podíval na Alieho, ale ten necítil potřebu odpovědět. Obsah lidského dialogu momentálně považoval za nepodstatný. Daleko lákavěji mu zněla tajemná symfonie vrzání, šumění a škrábání Prvorostliny. Alie měl chuť zpívat s ní. Cítil se jako po dvou deci vína, které mu kdysi dávno nalili přátelé v jednom orbitálním baru. Povznesený, na hlavě pápěří, v nohách chuť létat, v srdci odhodlání vykonat velké věci.

„Ale no tak,“ vykřikla Sahin. „Alie nám pomáhá, jak nejlíp dovede. Vyrůstal mezi lidmi. I pro něj je tady všechno nové.“

„Chraň a obhajuj si ho, jak chceš, ale není to tvůj syn. Je to jenom Fyoran. Stačí, aby mávla jediným listem, a hodí tě přes palubu.“

Sahin vypadala, jako kdyby dostala facku. Po chvíli se otřásla a přešla do protiútoku.

„Tak to ho opravdu málo znáš. Možná bys toho věděl víc, kdybys ho od počátku nepřehlížel, tak jako přehlížíš každého, kdo neodpovídá tvé představě o správném dobrodruhovi. Třeba i Delp. Kdybys byl co k čemu, mohla mít už dávno pozastavenou smlouvu z důvodu mateřství a nemusela zemřít na tomhle bohem opuštěném místě.“

Loan se prudce nadechl a zaťal pěsti:

„Kdybys nebyla ženská…“

„Jen mě prašť! Mně to neublíží a tobě to možná prospěje,“ věnovala mu jedovatý úsměv… a nečekaně se zapotácela. Loan ji reflexivně chytil za předloktí a vytáhl zpátky na rovinu. Až teď si všimli, že podlaha prudce klesá.

„Tobogan do pekla,“ vyprskl Tom. „Ona si z nás dělá…“

Křehkou rovnováhu dobrodruhů nad propastí narušil Alie.

„Pardon!“ omlouval se zmateně ještě v pádu.

Jestli chtěli, mohli věřit, že je jako obvykle duchem nepřítomný. Ve skutečnosti je shodil schválně. Nechtělo se mu poslouchat další lidské dohadování. Navíc, stejně by se nakonec rozhodli sklouznout dolů. Prvorostlina jim jinou cestu nenabízela.

Tom křičel:

„Ty idiote!“

„Nechtěl jsem,“ nepřesvědčivě lhal Fyoran.

Klouzali po spirálovité dráze pokryté rostlinným voskem a nabírali rychlost. Alie si jízdu vychutnával. Není cesty zpět. Už tušil, co je dole čeká. Srdce mu bušilo radostným očekáváním. Jemné růžové a purpurové úponky se mu slévaly před očima. Náhle vyletěl do volného prostoru. Připravil se na náraz…

Dopadli rychle po sobě. Setrvačnost je hodila doprostřed měkkého trojhranného polštáře gigantické blizny. Povrch silně lepil a kolem těl dobrodruhů se začaly ovíjet vlasovité úponky. Tenké, ale překvapivě pevné.

„To lechtá,“ nedobrovolně se chichotala Sahin.

Rychle zjistila, že jakékoli pokusy o osvobození jen celou situaci zhoršují.

„V klidu,“ řekl Alie. „Neublíží vám, jen se nesmíte bránit.“

Tom Loan si jen pohrdavě odfrkl, aby dal najevo, kam si Fyoran může strčit své rady. Tentokrát byl připravený. Rukojeť laserového nože svíral pevně v dlani. Začal systematicky pracovat na uvolnění.

Úponků přibývalo. Spoutávaly a vtahovaly natkinsonisty do nitra blizny. Alie zalapal po dechu. Cítil, jak z něj jemné končetiny Prvorostliny obírají každé pylové zrnko, které na sobě přinesl. Zkoumaly každý centimetr jeho těla, opatrně, až skoro něžně… Alie si uvědomil, že mu jejich dotyky vůbec nejsou nepříjemné. Naopak. Probouzely v něm pocit bezpečí, který nezažil ani v matčině náručí. Nemohl si pomoct, musel myslet na průvodkyni Clematii a všechny ty věci, o nichž se smí mluvit jen Řečí. Zavřel oči a odevzdal se Prvorostlině. Cítil, jak se s ním znovu spojila, intenzivněji než kdykoli předtím. Celým tělem se mu přelévaly vlny rozkoše. Okolní svět, i Tom a Sahin, pro něj přestali existovat. Alieho mysl doprovázela zrnka pylu na cestě pletivy blizny, prorůstala s nimi čnělkou a semeníkem, až k zralým zárodečným míškům. Po dobu oplodnění na okamžik ztratil vědomí.

Když znovu otevřel oči, ještě mu hučel v hlavě příliv fytohormonů. Pomalu a neochotně zaostřoval vědomí na okolní svět.

Sahin na něj křičela:

„Alie! Alie, jsi v pořádku?“

„Ano…,“ spíš si povzdychl, než by odpovídal.

Zjistil, že ho vlasové úponky už nedrží. Blizna přestala lepit a postupně se scvrkávala. Alie se pokusil vstát. Potřásl hlavou a zjistil, že do vzduchu uvolnil žlutý obláček vlastního pylu.

„Tvoje rostliny…,“ naznačila Sahin. „Všechny najednou rozkvetly.“

Oprášila si z kalhot zbytky úponků.

„To je v pořádku,“ jeho úsměv prozářila kapka hrdosti.

Sál s pestíkem zatím procházel výraznou změnou. Růžové části tmavly a ztrácely na objemu. Jako kdyby se chtěly zkroutit kolem zárodků v semeníku.

„Měli bychom jít.“

Alie kývl. Společně našli výstupní chodbu, zakrytou dlouhým řasinkovitým závěsem.

„Kdo ví, kam se za tu dobu dostal Tom,“ uvažovala Sahin. „Musel si myslet, že nás Prvorostlina úplně pohltila.“

Závěs vypadal jako netknutý, ale na zemi ležely celé hrsti seschlých a useknutých úponků. Loan si zjevně cestu prosekával, ale otvor za ním musel zarůst. Alie vnořil ruku mezi řasinky a ty se ochotně rozestoupily. Za závěsem však na ně nečekal volný prostor. I pokračování cesty bylo důkladně vyplněné řasinkami. Před Aliem ochotně ustupovaly a za Sahin cestu zase pečlivě uzavíraly. Tom si však musel cestu tvrdě vybojovat, jak naznačovaly chumáče na zemi. Po několika metrech se na nich začala objevovat krev. Chodba spirálovitě klesala a skvrnky Loanovy krve vystřídaly kaluže, které postupně přešly do souvislé rudé šmouhy. Alie za každou zatáčkou očekával, že najdou mrtvé tělo.

Náhle se odkudsi vpředu ozval nelidský výkřik. Nemuseli si nic říkat a okamžitě vyrazili za hlasem.

Alie byl přirozeně rychlejší.

Když ho našel, Tom ještě žil. Ruce, tvář, celé tělo měl jednu velkou ránu. Cancoury kůže a masa protkávala síť agresivních úponků, které se i po odříznutí svíjely, drásaly obnaženou tkáň háčky a vylučovaly do ran kyselinu. Už nekřičel, jen sténal. Sotva se dokázal plazit, ale v jedné ruce stále svíral nůž. Slepé oči upíral před sebe a systematicky sekal do stěny chodby, jako by si chtěl prosekat cestu z tohoto řasinkového pekla. Do nesprávné stěny, napadlo Alieho. Jestli chtěl uniknout, měl si zvolit vnější stěnu. Za vnitřní stěnou je semeník, stačilo pár hlubších zásahů a mohl poškodit některý ze zárodků!

„Tome!“ hlesl Alie a klekl si k němu.

„Fyorane,“ zašeptala troska, která zůstala z vedoucího výpravy, „skonči to.“

Alie neváhal. Vytáhl laserový nůž, nadzdvihl Loanovi hlavu a jediným čistým tahem ho podřízl. Ne aby ukončil utrpení bývalého přítele. Udělal to pro Prvorostlinu.

Ještě před nedávnem by nebyl něčeho takového schopný, dokonce ani z přinucení. I Fy oráni se mění, pomyslel si. Bez jakýchkoliv ceremonií vytáhl ze zkrvaveného spánku krystal, odepnul z Loanova opasku vodotěsné pouzdro a připevnil si ho k vlastnímu oděvu.

Až tehdy se objevila Sahin. Měla rozcuchané vlasy a trochu potrhané rukávy. Závěs ji nepropouštěl zdaleka tak ochotně jako Alieho. Když uviděla Loana, zalapala po dechu. Pokud si všimla řezné rány na krku, nekomentovala to.

Zemřel tak, jak žil, uvažoval Alie, zatímco Sahin odříkávala natkinsonistickou modlitbu. V dobrodružství. V boji až do konce. A v nepochopení. Chtěl zdolat cizí světy, ne se s nimi dorozumět. Svůj důvtip a sílu vyplýtval na pochybný účel.

* * *

Natkinsonistický archiv, Sál vzpomínek

 

„A kdo seš ty, ty malý bastarde, abys ho soudil!“ vykřikla Sahin.

Android zvědavě pozdvihl obočí.

„Znal jste Toma Loana, že?“ zeptala se místo vysvětlení.

„Samozřejmě, vždyť byl chráněncem samotného Natkinsona. Tom pocházel z váženého makléřského rodu. Učili ho a vychovávali, aby se stal dobyvatelem burzovních trhů. Jenže v útlém mládí potkal Natkinsona a utekl s ním. Rychle získal ostruhy, slávu a hejna obdivovatelek… V nejlepší formě vydělával víc než jeho rodiče na burze. Tom Loan byl svého času všudypřítomný. Ještě před pár lety jsem tu měl sušenky s jeho tváří.“

„Sušenky?“ trpce se usmála.

Asi nemá cenu rozebírat podobné věci s androidem.

I vám tak lezl na nervy? I vám tak schází?

Vypila pořádný doušek toho, co archivář nazýval čajem, aby se alespoň trochu připravila na svůj kalich hořkosti.

* * *

Fyora, reprodukční systém Prvorostliny

 

Leželi pod tmavozeleným kalichem Prvorostliny. Uvědomovali si, že už dál nemohou, že musejí odpočívat. Bezmocně zírali na trichomový vzorek nad hlavami.

„Nemůžu spát,“ podotkla zbytečně Sahin.

„Ty taky?“

„A divíš se?“

„Ne,“ odpověděl Alie. „Vyprávěj mi nějaký příběh. Na posvátné pouti pravých Fyoranů se mají vyprávět příběhy a poučení.“

„Musí to být příběh,“ souhlasila Sahin. „Protože poučení mi už došla. O čem bys chtěl slyšet?“

Alie chvíli váhal a pak položil otázku:

„Jaká je největší chyba, kterou jsi v životě udělala?“

„Víš, že jsem měla syna, viď? Jmenoval se Alex a teď by byl o něco starší, než jsi ty. S jeho otcem jsme se seznámili na Akademii. Párek policajtů,“ usmála se.

Hned potom zvážněla.

„Alexovi bylo sotva pár měsíců, když mu zastřelili otce. Zůstala jsem na jeho výchovu prakticky sama. Jako každá matka jsem věřila, že to dělám dobře, že jsem přiměřeně přísná a laskavá. I když trávím v práci hodně času, že mám kluka pod kontrolou. Byl skvělý. Bystrý a zdvořilý, pěkně zpíval a miloval sojové tyčinky… Ani jsem si nevšimla, že doba, kdy jsem znala všechny jeho kamarády a jejich matky, je už dávno pryč. Potom ho jednou přivedli na stanici v poutech. Namočil se do nějaké zlodějny,“ potřásla hlavou. „Požádal mě o pomoc. Jenže já jsem zuřila. Řekla jsem mu, že je čas, aby se naučil nést zodpovědnost za své vlastní činy a že dohlídnu, aby si odseděl plnou výši trestu. Přirozeně, že jsem mohla zatahat za nějaké nitky, vybrat si pár laskavostí od lidí, kteří mi něco dlužili. Alex byl z celé party nejmladší a při správné formulaci mohl vyváznout s podmínkou. Když největší emoce vychladly, začala jsem o tom vážně uvažovat. Jenže dřív, než jsem se vzpamatovala, pomohl si sám. Utekl z planety a dal se k natkinsonistům.“

Chvíli si srovnávala myšlenky. „Nebyl to konec světa, jak jsem se bála. Něco se tam naučil. Stal se z něj úspěšný dobrodruh. Našel si přátele, kteří ho nezradili. Dokonce měl i sympatickou přítelkyni.

Alexovo dobrodružství jsem sledovala v 3D+1 kině a byla na něj hrdá. Plakala jsem, když před celou Galaxií prohlásil, že měl líp poslouchat mámu. Řekl to jako vtipnou hlášku, ale v 3D+1 cítíš, kdy a co člověk myslí vážně. Napsala jsem mu… dopis.“ Zjistila, že polyká slzy. „A jednoho dne to skončilo. Sletěl z nějaké skály.“

Zhluboka se nadechla a pokračovala:

„Nikdy nezjistím, co by bylo, kdyby… mohl žít, mohl zemřít z mnoha jiných příčin. Ale v hloubce srdce vím, že jsem ho tehdy měla podpořit. Doma měl dostat pár facek, ale před zákonem jsem ho měla podržet. A já to neudělala a to byla moje největší chyba.“

„Snažila ses hrát podle pravidel,“ namítl Alie.

Sahin pokrčila rameny.

„Někdy je chybou pravidla porušit, jindy zase dodržet. Jakou jsi udělal ty?“

Chvíli se zdálo, že Alie nemíní odpovědět.

„Tu otázku jsi přece nepoložil jen tak?“

„Máš pravdu,“ přiznal Alie. „Musím vyprávět o největší chybě svého života. Fyorská rada starších mě za to odsoudila, ale já se podřídím jen verdiktu Prvorostliny.“

S obavou a odhodláním se podíval na zelený kalich a pokračoval:

„Moji rodiče byli tak trochu rebelové. Experimentovali s temenní flórou a zaváděním mimofyorských genotypů. Jak možná víš, planeta Fyora příliš rebelům nepřeje. Vypoklonkovali je z Fyorské akademie věd a naznačili jim, že jejich návrat není žádoucí. Tak se moji rodiče vydali na dlouhou expedici a v duchu věřili, že se vbrzku na Fyoře změní vítr. Ano, byli trochu naivní.“

Alie se snažil předstírat, že vypráví s nadhledem, ale tón hlasu ho zrazoval. Vzpomínky bolely.

„Narodil jsem se a vyrůstal mezi lidmi. Rodiče byli nadšeni nepřeberným množstvím mimofyorských rostlinných genotypů, které Galaxie nabízela. Vzhledem k tomu, že neměli jinou možnost, experimentovali na sobě. A něco se pokazilo. Ne dramaticky a ne hned. Maminka začala stonat. Každou chvíli se na něco léčila, a než přišli na pravou příčinu jejího stavu, podlehla jakési banální infekci. Otec… trpěl déle. Přišel na to, že jakýsi naoko nevinný barvicí roztok v laboratoři poškozuje fyorský imunitní systém. U něj to pak proběhlo dramaticky – tělo začalo odmítat vlastní temenní flóru. V lidské nemocnici otce zachránili za cenu toho, že zůstal… hm… holohlavý.“

Poslední slovo procedil závojem silných rozpaků.

„Dopustit smrt temenní flóry a přežít ji, je pro Fyorana nepřijatelné a z fyziologického hlediska i nemožné. Zapříčinit, umožnit nebo podpořit takový stav je zločin proti symbióze. V lidských termínech je to něco jako vlastizrada a prolomení tabu zároveň. Jenže otec měl v té době už posunutý hodnotový žebříček a lidé, ti podobné věci vůbec nechápou. Zjistili, jak ho udržet při životě pomocí faktorů, které izolovali z mé krve. Souhlasil jsem a opakovaně daroval krev, i když jsem věděl, že zrazuji všechno, co je ve mně fyorské. Otec žil ještě dva roky.“

„Udělal jsi správnou věc,“ řekla Sahin přesvědčeně.

Alie mlčel. Možná čekal, že mu krk okamžitě obtočí úponky a na místě ho zaškrtí, ale nic takového se nestalo.

Po několika hodinách přerušovaného spánku se vůbec necítil odpočinutý. Chtěl se spojit s Prvorostlinou, cítit její sílu, ujistit se o jejím rozhodnutí, ale Prvorostlina mlčela. Možná se soustředila na vývoj zárodků, pomyslel si Alie, nebo po opylení už pro ni nejsem důležitý.

Vyrazili dál prostou zelenou chodbou s občasnými výhledy do asimilačních komůrek nebo světlovodného systému. Tentokrát je nezpomalovaly žádné překážky. Alie se však nedovedl zbavit dojmu, že je Prvorostlina vodí v kruzích.

„Už bychom měli dorazit do Sálu mystérií,“ uvažoval znepokojeně.

„Trpělivost,“ říkala Sahin a při chůzi žvýkala výživnou tyčinku.

Možná je to otázka výživy, zahlodal v něm červík podezření. Možná jí ještě něco chybí, aby plod mohl dozrát.

Nechtěl o Sahin přijít. Tušil ale, že před ním jsou ještě věci přesahující obyčejné přátelství. V srdci posvátné rostliny Fyoranů by se přece neměl řídit lidským citem.

Prvorostlino, dej mi znamení!

***

Fyoro, reprodukční systém Prvorostliny

 

Plod. Konečně ho uviděli, byť to bylo jen přes poloprůhlednou stěnu. Byl podlouhlý, jen o cosi větší než Fyoranovo předloktí a stále ještě nezralý. Visel ze stropu Sálu mystérií, chráněný několika okruhy tlustých senzoricko-žláznatých kořenů. Před první z těch bariér vyrostla ze stěny korová maska. Jenom jedna Prvorostlino, je tohle tvoje vůle?

Alie odtrhl masku a zkusmo si ji přiložil na tvář. Seděla jako ulitá. Symfonie Prvorostliny k němu náhle doléhala silněji. Cítil se sebejistý, připravený na cokoli.

Co všechno jsi ještě schopný mi obětovat?, zeptala se Prvorostlina.

Přestal váhat.

Přistoupil k prvnímu závěsu a senzoricko-žláznaté kořeny se napojily na jeho masku.

„Pojď se mnou, Sahin. Nemusíš se bát.“ Nebude to bolet.

Sahin ho s důvěrou následovala. Až když Alie vyšel na druhé straně závěsu, kořeny z jeho masky sklouzly. Lidskou ženu však zachytily a začaly ji nelítostně ovíjet kolem rukou, nohou, krku a celého těla.

„Alie! Drží mě to! Pomoz mi!“

Otočil se, ale neudělal k ní jediný krok.

„Alie! No tak…,“ marně trhala kořeny, jen se do nich začala čím dál víc zamotávat.

Žlázky začaly vypouštět enzymy. Necítila bolest, ale na kůži se jí objevily natrávené fleky.

„Chceš udělat další velkou chybu?“ křičela na něj.

Neměl sílu odpovědět.

„Nemůžeš mě tady takhle nechat!“

Raději rychle prošel druhým závěsem.

„Alie! Proboha, proč?!“

Zacpal si uši, aby neslyšel další výkřiky.

Musíš zemní, aby plod mohl dozrát.

***

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

Už neplakala. Jen si rukou podpírala hlavu, scvrklá, zestárlá žena s hořkým pohledem upřeným na desku stolu.

„Bůh, který žádá, abyste zradili své blízké, si nezaslouží uctívání,“ řekla a vůbec se nestarala, jestli jí android rozumí.

Ostatně, určitě byl na takové věci zvyklý.

„Bohové nepotřebují zasluhovat si cokoli,“ konstatoval a lhostejně tancoval prsty po křišťálové desce stolu. „Víra vychází z emocionálních paradoxů. Ale to mě nezajímá.“

Sahin mlčela. Cožpak mohla ve společnosti umělého člověka čekat něco jiného?

„Raději bych slyšel, co vám pomohlo přežít,“ navázal, „když vás naposledy viděli až po krk v žíravém náručí Prvorostliny.“

„Asi přebujelý pud sebezáchovy,“ uvažovala nahlas. „Přišla jsem k natkinsonistům se záměrem umřít tak jako můj syn. Ale vždycky, když mi ta dáma s kosou dýchla na paty, cosi mě donutilo použít všechny možné triky, abych se jí zbavila. Tam v Prvorostlině jsem měla zareagovat dřív. To, co mě skoro zabilo, byl šok z Alieho nečekané zrady. Utekly drahocenné vteřiny, než jsem si vzpomněla na nůž v rukávu. Zuřivost mi dodala sílu a nakonec se mi podařilo vysekat se ze závěsu a vyvléct se z něj. Nechala jsem Prvorostlině solidní dávku pokožky a masa, přišla jsem o většinu oblečení, výživné tyčinky v bundě, vzorky a veškeré vybavení. Prvorostlina to asi radostně strávila. Podařilo se mi proplazit do světlovodných tunelů a ztratit se mezi symbiotickými organismy.“

„Pro všechny bohy, jak?“ zeptal se android s nefalšovaným zájmem.

„Komunikují spolu pomocí jednoduché chemické řeči. Naučila jsem se maskovat svůj pach, aby mě považovali za mravence. Měla jsem luxusní pancíř z mrtvého dělníka, pár kusadel upravených pro ruční použití a na hlavě jsem měla falešná tykadla… Líbí se vám moje doplňky?“

Trny na černé kůži připomínaly kov, ale android při bližším pohledu poznal, že jde o jiný, zrcadlově lesklý materiál.

„Elegantní,“ kývl uznale hlavou. „Kdybych vás tu neviděl, tak těžko bych uvěřil. Ale i Natkinson často říkával, že jednoduché věci jednoduše fungují.“

„Tím se moje triky na dlouhou dobu vyčerpaly. Toulala jsem se chodbami jako dělnice a marně hledala cestu ven. Rychle jsem ztratila pojem o čase a skoro přišla o rozum. Pravidelně jsem se otírala o smradlavá místa, jedla a pila totéž co oni… Dívala jsem se do jejich zrcadlových tváří a viděla šedivé strašidlo, které se každým dnem méně a méně podobalo člověku. Při smyslech mě držela hlavně myšlenka na pomstu. Jednoho krásného dne přišla moje příležitost.“

Archivář seděl už jenom na kraji křesla. Většinou těla se nakláněl nad stůl, jako napjatý posluchač. Sahin vyprávěla dál.

„Mravenci se začali chovat jako krysy opouštějící loď. Nejdřív mě napadlo, jestli Prvorostlinu nepostihla nějaká katastrofa, ale potom jsem uviděla okřídlené jedince. Chystala se na rojení!

Při této příležitosti jim Prvorostlina otevřela cestu ven. Sledovala jsem proud zrcadlových mravenců celou cestu vzhůru. Byl to nekonečný a vyčerpávající výstup, šli jako stroje dál a dál. Vymáčkla jsem z těla poslední zbytky sil, bála jsem se, že to nestihnu, že okřídlení jedinci odletí a cesty k obloze se uzavřou… Na větve Prvorostliny jsem dorazila mezi posledními.

Byl to pohled jako z letadla. Aby člověk dokázal slézt, potřeboval by horolezeckou výbavu… Tak jsem se zavěsila na párek okřídlených mravenců. Musela jsem jim znetvořit kusadla a přední nohy, aby mi nemohli ublížit… Sotva mě unesli. Neohrabaným a třepotavým letem se snesli k zemi a já jsem ukončila jejich trápení. Delší pobyt mezi mravenci člověka zocelí. Oni soucit neznají, ostatně jako každý kolektivní hmyz…“

„Nemusíte se omlouvat. Šlo o přežití.“

„Ano,“ řekla zamyšleně. „Ale někdo mi nedávno připomněl, že jsou i důležitější věci než jenom přežít.“

* * *

Fyora, Sál mystérií Prvorostliny

 

Plod pomalu dozrával. Celou tu dobu strávil Alie ve spojení s Prvorostlinou. Poznával ji a ona poznávala jeho. Prohlubovali možnosti vzájemné komunikace. Vyprávěla mu příběhy z doby, kdy byla ještě malým semenáčkem, a on jí přibližoval vzdálené světy. Nakonec, když zelenou barvu pokožky plodu vystřídala purpurová, léčila Prvorostlina Alieho duši. Potom mu řekla:

Děkuji ti, Alione Fyorane. Přinesl jsi mi oběti cennější, než bývá zvykem. Potěšilo mě, že jsi mi bez jediného slova dal své přátele, i když ses mohl vzepřít nebo vyjednávat. Pravý Fyoran nebývá tak slabý při obraně toho, co má rád, a ani ty nebudeš. Líbily se mi tvé obrazy vzdálených světů. Doufám, že jednoho dne i tam porostou moje semena. Teď smíš utrhnout plod.

Když si stáhl korovou masku, třásl se po celém těle. Utrhl plod Prvorostliny a vzal ho do náručí jako novorozené dítě. Prvorostlina mu otevřela přímou cestu ven, dlouhou zelenou chodbu bez jakýchkoli odboček. Na jejím konci zářilo sluneční světlo.

Alie kráčel. Nepřítomně a mechanicky. Jeho mozek zpracovával dary Prvorostliny.

Dospělost. Pochopení.

… bez jediného slova dal své přátele, i když ses mohl vzepřít nebo vyjednávat…

Vyšel do zářivého odpoledne a stáli tam všichni. Starý šaman v korové masce, obyvatelé vesnice a dokonce i Clematie. V pohledech Fyoranů se mísilo překvapení s hrdostí, radostí a zájmem o purpurové ovoce v jeho náručí. Alie přistoupil k šamanovi a plod mu podal. Starý muž ho potěžkal, přivoněl k němu, potěšil oči pohledem na purpurovou pokožku bez jediného kazu…

„To se podaří jen zřídkakdy. Nová Prvorostlina bude silná,“ řekl a hluboce se Aliemu uklonil. „Mýlil jsem se a ty jsi pravý Fyoran.“

Nahlas, aby to všichni slyšeli, zvolal:

„Dnes večer uspořádáme slavnost na počest nového života Prvorostliny!“

Každý z přítomných Fyoranů, dokonce i samotný šaman, oddělil pár článků některé ze svých temenních rostlin a věnovali je Aliemu na zakořenění.

Byl hrdinou dne. Cítil se vítaný, přijímaný… Dařilo se mu být veselý do okamžiku, kdy uviděl, jak si u jednoho ze stolů připíjejí Echon s Damnielem. Záblesk pominul a z opačné strany na okamžik zaslechl hlas, který musel patřit Sahin. Tvář mladého děvčete mu v roztancovaném světle ohně připomněla Delp… Ucítil závrať. Raději se opřel o stůl.

To oni, natkinsonisti, mě jako první vzali mezi sebe.

„Necítíš se dobře?“ zeptala se ho starostlivě Clematie.

„Asi je toho na mě moc. Nemůžeme se jít na chvíli projít?“

Kráčeli podél jednoho z velkých kořenů Prvorostliny, který je účinně chránil před ruchem slavnosti a zvědavými pohledy. Noční hmyz cvrlikal, svěží vzduch voněl zeleně a Clematiina noční lampa ozařovala cestu přátelským bílým světlem…

„Teď už mi můžeš vyprávět o své cestě Prvorostlinou?“ zeptal se Alie, když si byl jistý, že je nikdo kromě rostliny nemůže slyšet.

„Ano. Co tě zajímá?“

„Kolik… jich šlo s tebou? A kolik se jich nevrátilo?“

„Ach,“ zavrtěla hlavou. „Šla jsem sama. Děti ze zahrad a skleníků už většinou neabsolvují rituál postaru.“

„Co to znamená?“ Alie nevycházel z údivu.

„Otec mi přibalil deset litrových krabic výživného koncentrátu, abych je postupně obětovala. Sotva jsem je unesla. Ale plod, který mi Prvorostlina darovala, nebyl větší než třešnička,“ pokrčila rameny. „Někdo říká, že její spokojenost nezávisí ani tak na výživné hodnotě jako spíš na zajímavosti oběti. Ostatně, opylení by jistě dokázal uskutečnit i symbiotický hmyz nebo rostlina samotná. Ale ona chce víc.“

„To by mě nenapadlo.“

„Podle jednoho profesora z Fyorského výzkumného ústavu prý lidští symbionti přinášejí Prvorostlině hlavně intelektuální stimulaci a komplexní informace o světě. Na základě toho potom Prvorostlina sama selektuje gamety, aby její potomstvo mělo co největší šanci na přežití. Ale část odborné obce jeho názor nesdílí…“

Alie přestal poslouchat. Deset litrových krabic výživného koncentrátu…

Nad ránem, když se oslavující rozešli do svých příbytků, vzal si Clematii podle všech fyorských i lidských způsobů.

A od rána se pokoušel žít draze vykoupený život pravého Fyorana.

Po dvou týdnech pracného předstírání vyrazil sám starou cestou ke kosmickému přístavu.

* * *

Natkinsonistický krystalový archiv, Sál vzpomínek

 

„Získala jste, pro co jste přišla?“

„Ano,“ odpověděla tiše. Alieho lásku, výčitky, bolest, hlavně bolest… Pochopení.

Nemohla bych mu ublížit víc, než si ublížil sám.

Archivář opatrně odpojil krystal, očistil ho a vrátil na místo.

Teď anebo nikdy.

Sahin vstala a udělala pár kroků, jako kdyby nechtěla nic víc, než si rozproudit krev v nohách. Údržbářská mikromanipulační sada byla jen několik vteřin mimo archivářovo zorné pole. Nicméně zpozoroval, že v Sahinině kapse zmizel jeden z rezonančních klíčů?

„Je nejvyšší čas promluvit si o našem dalším postupu,“ řekl android, jako kdyby si ničeho nevšiml. „Odstranění krystalového rozhraní z živého mozku je náročná operace, která…“

Sahin sprintem vyrazila mezi police.

„Počkejte!“ volal android. „Zajistil jsem všechny východy. Nemáte kudy utéct!“

Sahin ale nemířila k východu, tušila, že tam by neuspěla.

„Nechci vám ublížit!“ zkoušel to android dál.

Podle hlasu ji rychle doháněl.

„Promluvme si, než uděláte nějakou hloupost!“

Konečně našla svůj cíl. Mohla jen doufat, že tady je to slabé androidovo místo. Když vyběhl zpoza nejbližší police, vytáhla rezonanční klíč.

„Už ani krok, nebo zničím samotného Natkinsona!“

Android se na ni chvíli nechápavě díval, a pak se začal hystericky smát.

„Čekám!“ významně potěžkala klíč v marném pokusu získat kontrolu nad situací.

„Pro-promiňte,“ koktal archivář mezi výbuchy smíchu. „Takhle už mě dlouho nikdo nepobavil. Natkinson je jediný krystal, za který bych nedal ani fajfku tabáku.“

Sahin tam jen mlčky stála, neochotná opustit vratkou pozici vyděrače v absurdním dramatu rukojmích. Android se uklidnil natolik, že dokázal mluvit souvisle.

„Nedivím se, že o Natkinsonovi nechcete nic slyšet. Byl to frajer a neskutečný debil. Celý život se honil za šancemi, aby je opustil kvůli dalším… Mnohým svým následovníkům nesahal ani po paty. Dokonce ani vám. Zplodil několik dětí, ale nevěděl, co je to rodičovství. Z krystalů a snů vybudoval kolos plovoucí na vodě…, aby ho později sám potopil.“

„Co se mi to tu snažíte…“

„Já jsem Natkinson,“ podíval se jí do očí.

Kdesi mezi normovanými duhovkami a černočernými zorničkami se ukrývalo skutečné přesvědčení.

Přeskočilo mu ještě mnohem víc, než jsem čekala.

„Vím, že nevypadám jako návštěvník ze záhrobí. Ve sto patnácti letech jsem nechal svou osobnost přepsat do těla androida a stal se tak de facto nesmrtelným. Je to moje poslední a nikdy nezveřejněné dobrodružství ve virtuálním prostoru. Lidé věří, že něco takového není možné, ale Wusslani na to mají své finty.“

„Čekáte, že tomu uvěřím?“ Sahin zavrtěla hlavou.

Android se nenechal rušit.

„Jenže každá finta něco stojí,“ dodal temně. „Mnozí se divili, že natkinsonistický podnik podlehl vpádu wusslanských technologií tak rychle a hladce. To byla jejich cena. Uvolnil jsem pozice tiše a dobrovolně. Veřejně jsem ohlásil Natkinsonovu smrt a stáhl se do tajného hnízdečka neřesti, které jsem si vybudoval v jednom zastrčeném pásu asteroidů. Nějakou dobu jsem si vychutnával všechny výhody silného a vitálního těla s prakticky neomezenou výdrží… Ale takové věci rychle zevšední. Navíc když se člověk stane androidem, nachází uspokojení… v jiných věcech než předtím. Možná mi nadbytečnou dávku zodpovědnosti implantovali zlomyslní wusslani… To by se jim podobalo… možná ne… To už je jedno. Cosi mě přivedlo na potápějící se loď, spíš tedy potopenou loď, do společností duší uvězněných v neživém médiu. Vykupuji krystaly ze soukromých rukou, muzeí, od oficiálních zástupců věznic, nemocnic, psychiatrických ústavů a chudobinců… Odevšad, kde umírají poslední natkinsonisti. Kompletuji sbírku. Ještě je vás tam venku pár desítek.“

Sahin přeběhl mráz po zádech. Položila přímou otázku:

„Co chcete udělat se mnou?“

Android pokrčil rameny.

„Už pěknou chvíli mi bylo jasné, že vy jste se sem nepřišla vzdát vzpomínek. Ale dala jste mi dost času, abych stačil proklepnout váš případ a o všem popřemýšlet. Podle natkinsonistických podmínek by pro vás už neměla být cesta zpět… Ale koneckonců, jsou to moje pravidla, a proto si je mohu ohýbat, jak se mi zlíbí.“

Věnoval Sahin úsměv s jiskrou nepříčetnosti.

„Dobrodružství pokračuje. Mám pro vás sólo úlohu.“

„Už ne!“ zamračila se.

„Neodmítejte, dokud vám nepovím, o co se jedná.“ Chytil ji za ruku jemně, ale pevně. „Tohle dobrodružství je určené výhradně ženám. Rodinný formát.“

Než stihla cokoli říct, udělal archivář druhou rukou drobné gesto a z blízké stěny se vynořila obrazovka s fotografií mladé ženy.

Sahin její tvář kohosi připomněla.

Nad portrétem svítilo jméno – Ennis Waldhoferová. Vedle něj se zobrazily základní údaje. Datum a místo narození, nedokončené studium mezihvězdné archeologie, datum nástupu k natkinsonistům, zařazení do skupiny, nejúspěšnější výpravy, datum pozastavení smlouvy z důvodu mateřství… jméno dítěte: Alexis Vahnendvin-Waldhoferová… Ennis… Alexova dívka?!

„Váš syn má dceru. Už se o ní nestihl dozvědět. Po Alexově smrti se jeho tehdejší partnerka vrátila na rodnou planetu.“

Počítač zobrazil souřadnice zastrčeného světa kdesi na okraji Galaxie, kde lišky dávají dobrou noc.

„Přišla domů nedostudovaná, těhotná a bez muže. Neměla na růžích ustláno, ale zvládla to. Živou vzpomínku natkinsonistické minulosti asi nepřivítá s otevřenou náručí, ale možná v ní vzbudíte… rozporuplné pocity. Ale děvčátko bude mít určitě spoustu otázek.“

Zkoumavě se podíval na Sahin, jako kdyby odhadoval její schopnosti.

„Troufla byste si na takové dobrodružství?“

Dlouho neodpovídala. V očích se jí leskly slzy, nebo se tam možná odrážely plošky toho nesmyslně broušeného nábytku. Ty víš, že ten příběh už nikdo nekoupí. Jednoduše mě pustíš, protože ti to připadá správné. Posléze promluvila, byť trochu zastřeným hlasem.

„Přijímáme riziko… Jako výzvu.“

O legendách raději pomlčela.

Noc šeptala hlasy tisíců mrtvých dobrodruhů a hvězdy zářily z křišťálu.

překlad Vlado Ríša