Slova přicházela jako něžné laskání, které ji probouzelo ze spánku.
„Hola. Nazdárek.“
Cítila na víčkách světlo a věděla, že když je otevře, bude ji pálit do očí, takže si je bude muset zastínit dlaní a nechat světlo proudit jen štěrbinkou.
„Nechceš si povídat?“ Tlumený mužský hlas.
To už se jí v hlavě vyjasnilo dost, aby se zarazila: kde je máma? Zavolala do všech koutů své mysli, ale nedostala žádnou odpověď, a to nebylo možné. Jak si mámu jednou pustila dovnitř, už se jí nemohla zbavit. To nebylo jako nastěhovat si ji k sobě do bytu; jednou si ji vzala do hlavy a to se zpátky vzít nedalo, protože už tu nebylo žádné tělo, do kterého by se matka vrátila.
Tak kam se poděla?
„No tak, vím, že jsi vzhůru. Vstávej, Šípková Růženko. Mluv se mnou.“ Poslední slova přešla v milenecké šeptání, takže Mira pochopila, že není vyhnutí: bude se muset probrat a rozhlédnout. Pokusila se o povzdech, ale nenabrala vzduch. Oči se jí samy rozevřely zděšením.
Nad ní se s úsměvem skláněl nějaký stařík, ale Mira ho sotva zaznamenala, protože když otevřela ústa k nádechu, sanice jí zakvílela jako mořský pták, a Mira nenasála vzduch; chtěla si přitisknout ruce na tváře, ale ani ruce se nezvedly. Jediné, čím mohla hýbat, byl obličej.
„Nazdárek, ahoj. Jakpak se cítíš?“ Stařík se dál mírně usmíval, jako kdyby hrozilo, že se Mira rozpadne, kdyby mu úsměv povolil. Teď ovšem viděla, že není zase tak starý. Možná šedesát. Vrásky na čele a rýhy podél úst vypadaly hlubší, protože k ní skláněl obličej tak blízko, že by ho skoro mohla políbit. „Máš potíže?“ Natáhl k ní ruku a pohladil ji po vlasech. „Musíš stisknout zadní zuby, abys mohla regulovat proud vzduchu. Copak ti to neukázali?“
Opravdu měla přívod vzduchu – mírný tah jí procházel krkem a nosem a ústy unikal ven. Chloupky v nosních dírkách ji šimraly. Skousla a tah přešel v hlasité vydechnutí, dost silné, aby jí klesl hrudník, ale to se nestalo. Nebo možná stalo, ale neměla jak to zjistit, protože nemohla zvednout hlavu a podívat se.
„Kde“ nakousla Mira, ale vzápětí zavyla hrůzou, jak ji vyděsil vlastní hlas – hluboký, chraptivý a dutý jako hlas nějaké příšery, která se vynořila z močálu.
„Na to si za chvíli zvykneš. – Takže jsem tvůj první? Přede mnou tě ještě nikdo neoživil? To ti neposkytli ani základní orientaci?“ Poznání, že je její první, ho očividně hřálo, ať už to znamenalo cokoli. Mira si muže prohlížela a přemítala, jestli by ho měla znát. Vracel jí pohled tak rozdychtěně, jako by předpokládal, že ho ráda vidí. Nebyl přitažlivý – měl silný, bachratý nos bez špetky noblesy, chřípí jako býk a neandrtálská obočí, zato jemně vykrojené rty. Nepoznávala ho.
„Nemůžu se hýbat. Jak to, že se nemůžu hýbat?“ vyhrkla konečně. Rozhlížela se kolem sebe, nakolik to šlo.
„To je v pořádku. Uklidni se. Funguje ti jenom Obličej.“
„Co se stalo?“ vzchopila se už dost, aby se na to zeptala.
„Měla jsi autonehodu,“ oznámil jí muž. Svraštil ustaraně obočí a očima přeletěl údaje na dlani. „Rozsáhlá poranění. Přerušená aorta. Pravá noha utržená.“
Pravá noha utržená? Její pravá noha? V zorném poli měla jen muže, který se nad ní nakláněl, a někde vysoko nahoře zlatě zabarvený strop. „To je nemocnice?“ zeptala se.
„Ale ne. Seznamovací středisko.“
„Cože?“ Teprve teď si uvědomila, že v místnosti jsou slyšet i jiné hlasy, jež spolu hovoří v tlumených, vážných, důvěrných tóninách. Zachytila útržky z nejbližšího okolí.
„… v neutrálních barvách. Jak si někdo může vybrat fialovou?“
„… na koncertě Day-Glows jsem naposledy byl, když mi bylo sedmnáct…“
„Tohle bych neměl dělat já.“ Muž se otočil a ohlédl se přes rameno. „Správně bys měla vědět, o co jde.“ Zvýšil hlas. „Haló?“ Obrátil se k ní nazpátek a pokrčil rameny. Vypadal nejistě. „Řekl bych, že nás v tom nechali.“ Sepjal ruce a přitáhl se k ní blíž. „Podívej, věc se má tak, že jsi při té nehodě zemřela…“
Nic z toho, co říkal dál, Mira neslyšela. Měla pocit, jako by se vznášela. Představa, že je mrtvá a přitom poslouchá, jak jí to někdo vykládá, byla absurdní. Jenže zároveň jí to znělo pravdivě. Nevzpomínala si, že by umírala, ale měla zvláštní ponětí o jakémsi ostrém, náhlém předělu, o podivné hranici mezi předtím a teď. Ta myšlenka v ní vyvolala touhu utíkat, uniknout ze svého těla, které bylo tělem mrtvoly. Její zuby byly zuby mrtvého člověka.
„… tvoje pojistka pokryla náklady na konzervaci hlubokým mrazem, ale úplné oživení, obzvlášť v případě rozsáhlých úrazů, je závratně nákladné. A právě toho využívá seznamovací středisko“
„Kde je moje matka?“ přerušila ho.
Muž se opět podíval do dlaně. Přikývl. „Měla jsi pasažéra. Matku.“ Znovu se kolem sebe rozhlédl, zvedl ruku, jako by chtěl na někoho zamávat, ale zase ji nechal klesnout.
Pasažér. Jak případný termín. „Je – pryč?“ Chtěla se zeptat, jestli je matka mrtvá, jenže už si nebyla jistá, co to slovo vlastně znamená.
„Ano. Aby člověk mohl mít pasažéra, mozek musí fungovat nepřetržitě. Jak jednou umřeš, pasažér je pryč.“
Jako telefonní číslo, napadlo ji. Člověk se musí snažit, aby si ho udržel v paměti, a když ho zapomene, přijde o ně navždycky. Pocítila obrovskou úlevu. Od chvíle, co se vzbudila, pořád čekala, kdy uslyší matčin hlas. Když teď věděla, že se to nestane, dokázala se uvolnit. Připadala si provinile, že matčinu smrt přijala s úlevou, ale těžko by se jí někdo divil. Rozhodně nikdo z těch, kdo její matku znali. Určitě ne Lynn.
„Mám sestru,“ vysoukala ze sebe. „Lynn.“ Zatuhlou čelistí se jí těžko hýbalo.
„Ano, dvojče. Teď to konečně začíná být zajímavé.“ Muž se zazubil a pozvedl obočí.
„Je ještě naživu?“
„To ne,“ odpověděl jí tónem, kterým dával najevo, jak je bláhová. „Byla jsi mimo přes osmdesát let, Šípková Růženko.“ Mávl rukou, aby naznačil, že to jsou všechno hlouposti. „Měli bychom se radši věnovat tomu, co nás čeká teď. Tady to funguje tak, že se spolu seznámíme. Začneme se scházet. A když zjistíme, že se k sobě hodíme,“ pokrčil rameny až k uším a usmál se tím mírným úsměvem, „tak bych se mohl nechat přesvědčit, že zaplatím za tvoje oživení, abychom spolu mohli žít.“
Schůzky.
„Takže: já se jmenuju Red a z tvého záznamu jsem vyčetl, že ty jsi Mira. Těší mě, že tě poznávám, Miro.“
„Mě taky,“ zamumlala. Řekl, že umřela při autonehodě.
Zkoušela, jestli se jí to nevybaví, ale vzpomínky nepřicházely. Alespoň ty na nehodu ne. Příval, který se na ni místo toho hrnul, to byly samé roztržky a hádky – s matkou. Hádka v nákupním centru. To, jak máma nesnášela všechno, co se Miře líbilo, jak se ji snažila dostrkat do oddělení pro seniory, aby si tam Mira koupila laciné pytlovité hadry na doma. Matka sice byla jen pasažér a nad Miřiným tělem neměla žádnou moc, ona ale existuje celá škála donucovacích prostředků.
„Tak co, Miro,“ sepjal ruce Red. „Hodláš ztrácet čas pitomostma, nebo dovolíš, abychom se trochu sblížili?“
Zase to povytažené obočí, stejně jako když se dozvěděl, že Mira má dvojče.
„Nechápu,“ hlesla.
„Nooo,“ protáhl Red, „tak si to předvedeme. Dám ti otázku.“ Přitáhl se k ní tak těsně, že jí dýchal do ucha. „Kdybych tě oživil, co všechno bys za to se mnou dělala?“
Teď už bylo Miře jasné, že ten člověk se nejmenuje Red, a pochybovala, že sem přišel, aby někoho oživoval. „Nevím. To už je po čertech osobní otázka. Neměli bychom se spolu nejdřív seznámit?“ Potřebovala čas na rozmyšlenou. Stačilo by pár minut ticha, aby si to mohla v hlavě celé poskládat.
Red se na oko zamračil. „Ale no tak. Trochu se mnou koketuj.“
Co kdyby mu řekla, že je lesba? To rozhodně ne. Ztratil by zájem, a ještě by to třeba nahlásil majiteli tohohle podniku. Ale že by o ní majitel podniku, ať už to tu patří komu chce, zrovna tohle nevěděl? Nebo možná i tohle patří k té základní orientaci, kterou jí neposkytli? Ale tak či onak – měla by z nějakého důvodu riskovat, že ji stáhnou z nabídky, nebo dokonce odpojí a pohřbí?
A bylo by to pro ni to nejhorší?
S poslední otázkou vyplulo na povrch něco dávno zapomenutého. Nebo spíš hluboko zasutého, protože dávno zapomenuté bylo v jejím životě všechno. Jednou už o těch slovech uvažovala, a bylo v tom tolik bolesti, že v ní pořád ještě doznívala, přestože vzpomínka samotná se jí nevracela. Pokusila se ji vylovit, ale byla utopená příliš hluboko v tom bublajícím bahně, na něž Mira narazila pokaždé, když se snažila něco si vybavit. Opravdu dřív mohla pátrat v paměti po libosti, když ještě byla naživu? Anebo si to tak jenom pamatuje?
„Já na tyhle věci prostě nemám náladu,“ chtělo se jí odseknout; nejenže by to však bylo otřepané klišé, ale navíc by ani zdaleka nevystihovalo skutečnost. Je mrtvá. Může hýbat jen obličejem a připadá si díky tomu podivně neukotvená, asi jako kdyby plynula s proudem nebo se vznášela. Ruce a nohy člověku dávají půdu pod nohama. To si dřív nikdy neuvědomila. „Já na tyhle věci prostě nejsem moc dobrá.“
„Aha.“ Red si položil dlaně na stehna a naznačil, že hodlá vstát. „Ona tahle sranda vyjde dost draho, a účtuje se to na minuty. Tak já se teďka rozloučím a ty se zase vrať zpátky k tomu být mrtvolou.“
Zpátky? „Moment!“ vykřikla. Copak ji můžou oživit a pak ji zase nechat umřít? Představila si vlastní tělo, jak někde leží zapečetěné, možná celé roky, a třeba navždycky. Zhrozila se toho. Red se vyčkávavě zastavil. „Tak dobře. Já bych…“ Snažila se něco vymyslet, jenže hlavou se jí honilo tolik myšlenek – rozbíhaly se po tolika různých kolejích a všechny si je přála sledovat, a ani v jedné nefiguroval zvrhlík, který se nad ní právě skláněl.
Nejsou tu i jiné cesty, jak se nechat trvale oživit? Nemá nějaké žijící příbuzné, které by se mohla pokusit kontaktovat? Nebo spořiči účet, na němž by jí posledních osmdesát let narůstaly úroky? Měla něco naspořeno, když umřela? Měla dům, to si pamatovala. Musela ho po ní zdědit Lynn.
„Hele, když nehodláš mluvit, tak já prostě jdu,“ osopil se na ni Red. „Ale nečekej, že přijde někdo jiný. Takhle rozsekaná bys byla pěkně mastná, kdyby tě chtěli oživit, a tady kolem čekají desítky tisíc dalších ženských. Navíc chlapi zrovna neprahnou po ženských, které zmrazili šedesát let předtím, než se tenhle podnik otevřel, protože by si s nima ani neměli co říct.“
„Prosím,“ špitla Mira.
Red natáhl ruku někam za její hlavu, kam neviděla.
* * *
Zdál se jí sen, ve kterém běžela po lesní pěšině. Cesta se před ní prudce zvedala a stoupala čím dál příkřeji, až nakonec Mira šlapala vzhůru po velkých schodech. Schody ji zavedly do vratké věže z překližky a vinuly se pořád vzhůru, výš a výš. Byla tma a Mira viděla sotva na krok, ale dělalo jí dobře, že může běžet. Bylo to už tak dlouho, co naposledy běžela, že jí bylo jedno, jak strmá cesta je. Vyšplhala ještě o kus výš, zvažovala, jestli se nemá vrátit, jenže když už došla tak daleko, chtěla dorazit až na vrchol. Nakonec se jí to povedlo a nahoře objevila okno, z nějž vedl výhled na mocnou řeku a malebný univerzitní kampus, který se podél ní rozkládal. Pospíchala k oknu, aby měla lepší vyhlídku, a vtom se věž pod její vahou naklonila a začala se kácet. V pádu nabírala rychlost, řítila se naproti budovám. To je ono, uvědomila si Mira a žaludek se jí převrátil naruby. Tohle je ta chvíle, kdy jsem umřela
Trhla sebou a probudila se dřív, než mohla dopadnout na zem.
Shora na ni švidral stařec, asi tak sedmdesátiletý. „Nejsi můj typ,“ zabručel a sáhl jí za hlavu.
* * *
„Ahoj,“ dolétlo k ní zastřeně. Muž si odkašlal. „Já tohle ještě nikdy nedělal.“ Byl to tlouštík, tak čtyřicetiletý.
„Dnešní datum?“ zeptala se ho, ještě celá malátná.
„Třetího ledna dva tisíce tři sta padesát dva,“ odpověděl muž. Uběhlo bezmála třicet let. Muž si hřbetem zápěstí otřel ústa. „Připadám si trochu divně, že jsem tu, asi jako kdybych byl úchylák, co ubližuje dětem.“ Zamračil se. „Ale venku koluje tolik historek o lidech, co našli pravou lásku tady v přihrádkách. Můj bratranec Ansel potkal v oživovacím centru svou druhou ženu, Floren. Je to okouzlující dáma.“
Muž se na ni usmál širokým, ne moc povedeným úsměvem. „Jmenuju se Lycan, kdyby tě to zajímalo.“
„Já jsem Mira. Moc mě těší.“
„Máš takový trošku zvlněný, roztomilý úsměv. Dá se poznat, že jsi upřímná. Nezneužila bys mě, abych tě oživil, a ty ses se mnou pak rozvedla. Člověk se před tím musí mít na pozoru.“ Lycan k ní seděl trochu bokem, asi aby vypadal štíhlejší.
„Je mi jasné, že taková věc jednomu může dělat těžkou hlavu,“ přitakala Mira.
Lycan ze sebe vydoloval hluboký povzdech. „Já vím, že to vypadá uboze, domlouvat si schůzky v seznamce s ledovými nevěstami, ale to pořád ještě není nic proti tomu chodit na firemní večírky pořád sám, s rukama v kapsách, místo abych někoho objímal, nebo si v lepším případě přivést nějakou ženskou, co se nejen hlasitě směje a má příšerný smysl pro humor, ale taky je o deset let starší a ne právě pohledná. To je teprve bída. Ať se lidi klidně dohadují, jestli moje krásná mladá manželka je nebo není oživená. Stejně mi ji budou závidět, a já si vedle ní budu beztak hrdě vykračovat a všem na očích se s ní budu vodit za ruku.“
Lycan se na chvilku odmlčel. „Moje babička říká, že moc mluvím. Promiň.“
Takže Lycan má pasažéra. Přinejmenším jednoho. Tohle nebylo snadné odhadnout – jakmile člověk pasažéra měl, rapidně se mu zlepšila schopnost vést simultánní hovory.
„Vůbec ne, mně se to líbí,“ uklidnila ho. Poskytovalo jí to drahocenný čas k přemýšlení. Když byla naživu, kolikrát neměla skoro žádný volný čas – čas na to, aby mohla přemýšlet, si ale našla vždy. Přemýšlela cestou do práce, při čekání ve frontách a při všech podobných neproduktivních činnostech. A teď se z toho najednou stala její nejcennější komodita.
Lycan si otřel dlaně. „První schůzky nejsou zrovna moje specialita.“
„Jde ti to báječně.“ Usmála se, jak nejmileji uměla, i když věděla, že její oči takový úsměv stejně neprostoupí. Musí se odsud dostat, musí některého z těch chlápků přesvědčit, aby ji oživil. Některého z těch chlápků? Za celých padesát let, co tenhle podnik existuje, je tohle teprve třetí člověk, který ji probudil, a jestli se dá věřit tomu, co říkal ten úchylák, čím déle tu bude tvrdnout, tím míň se o ni budou zajímat.
Kdyby tak mohla vidět, kde je. Leží v rakvi? Nebo v posteli? Aspoň krkem kdyby mohla otáčet! „Jak to tady vypadá?“ zeptala se. „Jsme v místnosti?“
„Chceš se podívat? Koukni se,“ Lycan pozvedl dlaň asi stopu nad její obličej; implantovaná obrazovka, na níž zářila trojrozměrná slova a obrázky, se proměnila v zrcadlo.
Mira se zděsila. Dolů na ni zíral její vlastní mrtvý obličej; měla šedivou pokožku a rty zbarvené téměř domodra. A celou tvář měla ochablou – vypadala spíš jako mírně vyšinutá nebo duševně zaostalá než jako někdo, kdo odpočívá v pokoji. Až ke krku ji halilo stříbřitě lesklé síťoví.
Lycan změnil náklon zrcadla, aby jí poskytl pohled do okolí. Byli v rozlehlém otevřeném prostoru, jakoby v atriu obrovského hotelu. Středem atria sjížděl výtah. Lidé spěchali po krásně navržených mostech, rozklenutých přes křišťálově modrou vodu, která si razila klikaté cestičky mohutnými průsvitnými trubicemi zavěšenými v prázdném prostoru, takže vytvářely dojem vzdušných řek. Opodál Mira spatřila muže, sedícího vedle jakési otevřené přihrádky. Muž seděl s rukama samolibě složenýma do klína, pohyboval ústy a přikyvoval.
Lycan nechal zrcadlo zmizet. Díval se na ni velikýma, doširoka rozevřenýma očima.
„Co se stalo?“ zeptala se ho.
Otevřel pusu, chystal se něco říct, ale pak si to rozmyslel a zavrtěl hlavou. „Nic.“
„Pověz mi to. Prosím tě.“
Lycan se na dlouho odmlčel. Odhadovala, že se radí s někým uvnitř hlavy. Konečně odpověděl. „To jen, že mi to až teď natvrdo dochází. Že mluvím s mrtvým člověkem. Kdybych tě směl držet za ruku, tvoje prsty by byly ztuhlé a ledové.“
Mira pohlédla stranou, zadívala se ke stropu. Styděla se. Styděla se za mrtvé tělo, ve kterém přebývá.
„Jaké to je?“ Lycan šeptal, jako by se vyptával na něco neslušného.
Nechtělo se jí odpovídat, ale nechat se poslat zpátky do stavu nebytí se jí také nechtělo. „Je to těžké. Je těžké nemít nic pod kontrolou, ani to, kdy se probudím nebo s kým budu mluvit. A upřímně, je to děsivé. Až bude tahle schůzka u konce, já přestanu existovat – žádné myšlenky, žádné sny, jenom nicota. Děsím se toho. Hrozím se těch posledních několika minut, než tuhle návštěvu ukončíš.“
Lycan vypadal, jako by litoval, že se ptal, a tak změnila téma a zeptala se ho na jeho pasažéry. Měl dva: otce a babičku.
„Nechápu to,“ svěřila se mu. „Jak to, že pořád existují pasažéři, když už se přece přišlo na to, jak lidi oživovat?“ Za jejího života se už lékařská věda vyvinula natolik, že se jevila naděje na průlom, a tak bylo běžné lidi uchovávat, ale mrtví dál zůstávali mrtví.
„Těla se opotřebovávají,“ podotkl věcně Lycan. „Když oživíš devětadevadesátiletou stařenku, bude prostě dál umírat. Řekni mi radši něco o sobě. Pokud vím, taky jsi měla pasažéra?“
Pověděla mu o svojí matce, takže Lycan jí vyjádřil nezbytnou upřímnou soustrast, a ona předstírala, že je to na místě. Nedělala si žádné iluze o tom, proč souhlasila, aby se k ní matka nastěhovala. V jistém smyslu to bylo sobecké rozhodnutí: věděla, že by nevydržela žít s pocitem viny, kdyby ji odmítla. Samozřejmě že to bylo citové vydírání, co na ni matka zkoušela, byla to však mistrovsky odvedená práce.
Ale já umírám, Miro. Mám z toho hrůzu. Prosím. Dokonce i po osmdesáti letech, a přestože už je matka po smrti, Mira pořád slyší ten její hlas, ten věčně ukřivděný tón.
Kdykoli na matku pomyslela, naplnila ji příšerná temnota. Cítila se provinilá a zahanbená. Proč by se ale měla cítit provinile? Co svojí matce dlužila, jestliže jediná laskavost, kterou kdy matka prokázala jí, byla ta, že ji porodila? Dlužila jí snad za to místo ve svojí hlavě? I přesto, že když se namísto příjemného mladého muže zamilovala do ženy, tak s ní matka málem ani nepromluvila? I přesto, že když pak její spřízněná duše v bolestech umřela, jediný matčin pokus poskytnout jí útěchu vypadal tak, že jí řekla: Možná bys to příště měla zkusit s mužským –? Jako kdyby Jeanettina smrt jenom potvrzovala, že matka měla pravdu, když jejich vztah neschvalovala.
„Co kdybych si tu opravdu někoho našel, a ona by souhlasila, že si mě vezme, výměnou za to, že ji nechám oživit?“ spekuloval Lycan. „Vycítili by lidi, že je na mě až příliš hezká, a uhodli by, že jsem si ji našel mezi ledovými nevěstami? Museli bychom si připravit věrohodnou historku o tom, jak a kde jsme se seznámili – něco, co by neznělo vymyšlené.“
„Ledové nevěsty?“
Lycan pokrčil rameny. „Lidi vám tak někdy říkají.“
Takže i kdyby ji někdo oživil, byla by vyčleněná. Lidi by s ní nechtěli mít nic společného. V hlavě jí zvonil matčin hlas, vyladěný na stejnou notu.
Nechci s tebou nic mít. S tebou ani s tou tvojí holkou.
„Bohužel už je čas, abych se rozloučil. Mám se tu ještě vidět s dalšími ženami. Ale třeba bychom si příště mohli zase popovídat?“ navrhl Lycan.
Nechtělo se jí znovu umřít, nechat se hodit zpátky do propasti. Měla toho tolik, o čem potřebovala přemýšlet, na co si potřebovala vzpomenout. „To bych ráda,“ bylo to jediné, co zvládla říct, zatímco potlačovala touhu křičet, žadonit na tom člověku, aby ji nezabíjel. Jenomže kdyby to udělala, už by se nevrátil. Když se jí natahoval za hlavu, aby ji odpojil, využila poslední vteřiny a pokusila se přivolat si vzpomínku na svoji nehodu. Vězelo to v ní jako tříska pod kůží.
* * *
Lycan se vrátil. Řekl jí, že od jeho první návštěvy uběhl týden. Mira neměla ponětí, kolik času uplynulo, v tomhle ohledu to bylo stejné, jako kdyby spala. Týden člověku připadal stejně dlouhý jako třicet let.
„Setkal jsem se s jedenácti dalšími ženami, ale žádná nebyla ani z půlky tak zajímavá jako ty. Zvlášť ne ty, které zemřely teprve nedávno. Dnešní ženy jsou tak povrchní, tak neochotné hledat společná témata. Nestojím o partnerství, které by skřípalo – chtěl bych o svoji ženu pečovat, starat se o to, co ji zajímá, být schopný říct: Kdepak, lásko půjdeme se podívat na ten film, který sis přála vidět ty, a vědět, že se na ni můžu spolehnout, že mi odpoví: Ale ne, mně to nevadí, když vím, jak moc stojíš o ten druhý. A jednou bychom šli na ten můj, a jindy zase na její.“
„Já vím přesně, co myslíš,“ přitakala Mira tónem, o němž doufala, že vyzní důvěrně. Alespoň tak důvěrně, jak její záhrobní hlas mohl znít.
„Přesně proto jsem přišel sem, do spodního podlaží, kde jsou ženy mrtvé už sto, sto pětadvacet let. Říkal jsem si – proč nemít ženu z časů, které byly nevinnější? Taková by to i víc ocenila. Paní za informační přepážkou mi řekla, že vybrat si ledovou nevěstu místo živé ženy je velkorysé – člověk tím vrátí život někomu, komu byl nespravedlivě brzy odebrán. Přesto si ale nic nenamlouvám – nedělám to z ušlechtilosti, ale i tak je hezké vědět, že tím někomu prospěju, a dívky úplně zespodu to potřebují víc než ty nahoře. Ty tu čekáš déle než ony.“
Čekala tu už pěkně dlouho. Ačkoli jí to tak nepřišlo. Vždyť byla naživu kolik – alespoň celou hodinu, od chvíle, co zemřela? Nebylo snadné to změřit, i proto, že si nemohla vybavit tu chvíli, kdy zemřela. Pokusila se k tomu v duchu vrátit. Stalo se to ve městě, nebo na dálnici? Zavinila to? Nic se jí nevybavilo, jenom vzpomínky na týdny, které tomu musely předcházet, jak ji matka přiváděla k šílenství.
Jakmile k sobě vzala matku, už se nikdy nemohla znovu zamilovat. Jak by se mohla s někým milovat, kdyby se její matka dívala? Dokonce ani muž by nepřicházel v úvahu, ačkoli ten nepřicházel v úvahu tak jako tak.
„Stejně je to ale divné,“ uvažoval Lycan. „Neexistuje žádný způsob, jak někomu vlídně říct, že tě nezajímá. Nejsem zvyklý ženy odmítat. O dost líp se vyznám v tom, když je to naopak. Kdybys neležela tady v té přihrádce, ani by sis mě nevšimla.“
Bylo jí jasné, co na ni zkouší. Přál si, aby mu řekla, že se plete, že by si ho určitě dobře prohlédla. Tohle byla svízel – neměla v povaze předstírat, že cítí něco, co ve skutečnosti necítí. Ale nyní nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolit lpět na svojí povaze.
„To přece není pravda. Vždyť jsi báječný člověk, a k tomu i dobře vypadáš.“
Lycan se celý rozzářil. Co jen to s námi je, uvažovala, že uvěříme i té nejnestoudnější lži, jen když nám lichotí?
„Jsou lidé, kteří v tobě najednou něco rozsvítí, způsobí, že se ti zničehonic zrychlí tep, víš?“ svěřoval se Lycan. „A spousta jiných ne. Je těžké říct, v čem to vězí, ale v těch prvních vteřinách, kdy někoho uvidíš,“ luskl prsty, „to vždycky poznáš.“ Na okamžik se odvážil zachytit její pohled, ale očividně mu to nebylo příjemné, takže zrudl a sklopil oči do klína.
„Vím, co myslíš,“ broukla. Pokusila se usmát konejšivě, chápavě. Připadala si jako kus hovna.
Tentokrát to kolem nich nepřetržitě bzučelo hovorem.
„… milovat a ctít po všechny dny života tohoto i po oživení…“
„Co to slyším? To je svatební obřad?“ zajímala se Mira.
Lycan se ohlédl přes rameno a přikývl. „To se tady děje v jednom kuse. Bez toho bylo by riskantní někoho oživit.“
„Samozřejmě,“ přikývla. Vězela tady celá desetiletí, a stejně o tomhle místě nevěděla zhola nic.
* * *
„Musím ti něco říct,“ začal Lycan. Byla to jejich šestá či sedmá schůzka. Mira si už stihla Lycana oblíbit, což bylo jen dobře, protože to jediné, co vůbec vídala, byly jeho odulé čelisti a maličký hrbolek brady, který z nich vystupoval. Lycan byl celý její život, to byl fakt.
„Copak?“ pobídla ho.
Uhnul pohledem do atria a ztěžka vzdychl. „Ještě nikdy jsem nebyl v přítomnosti žádné ženy tak rád jako s tebou. Chci k tobě být upřímný, ale bojím se, že když to udělám, tak tě ztratím.“
Zkusila si představit, co by jí tenhle člověk mohl říct, aby před jeho společností dala raději přednost smrti. „Jsem si jistá, že k tomu nedojde, ať už mi řekneš cokoli. Můžeš mi věřit.“
Lycan si přikryl oči dlaní. Roztřásla se mu ramena. Mira ho začala chlácholit, vyluzovala zvuky, o jaké se její matka nikdy nepokusila, ani tehdy, když Jeanette umřela.
„Všechno je v pořádku,“ těšila ho. „Cokoli se stalo, je to v pořádku.“
Lycan se na ni konečně podíval zarudlýma očima. „Mám tě doopravdy rád, Mira. Myslím, že tě dokonce miluju. Ale já nejsem zrovna bohatý člověk. Nemůžu si dovolit nechat tě oživit, a nikdy v životě na to nebudu mít. Ani kdybych prodal všechno, co mám.“
Mira si vůbec neuvědomila, kolik nadějí do něj vkládala, až teď – když se jí rázem nadobro zhroutily.
„Dobrá, ale za to ty přece nemůžeš, že ne.“ Přála si, aby to znělo veseleji, jenže uvnitř necítila nic než černočerné Zoufalství, Lycan přikývl. „Mrzí mě, že jsem ti lhal.“
Nemusela se ptát, proč sem přišel a předstíral, že hledá manželku, i když si žádnou nemohl dovolit. Všechny ty ženy pro něj měly jen samou vlídnost, visely na každém jeho slovíčku a každá doufala, že si vybere právě ji a vysvobodí ji z toho dlouhého spánku. Kde jinde by člověk jako Lycan našel tolik pozornosti?
„Můžeš mi to odpustit?“ zeptal se jí s výrazem spráskaného psa. „Můžu sem za tebou chodit dál?“
„No ovšem. Příšerně by se mi stýskalo, kdybys přestal.“ Pravda ovšem byla, že kdyby ji Lycan přestal navštěvovat, nemohlo by se jí stýskat po nikom. Nikdo jiný za ní nechodil, nebo na ni spíš ještě nikdo další ani nenarazil v té záplavě ledových nevěst, které tu jedna vedle druhé odpočívaly v přihrádkách nekonečného mauzolea.
A tím to haslo. Lycan změnil téma, začal jí vyprávět o svojí sbírce starých počítačových her. Poslouchala, tu a tam v pauzách zamumlala hm-hmm, a oddávala se soukromým myšlenkám.
Zjistila, že mnohem častěji než na Jeanette myslí na matku. Možná proto, že už si zvykla žít s vědomím, že Jeanette je mrtvá, kdežto matčina smrt byla stále ještě čerstvá, i když ani zdaleka ne tak drásavá. Když Jeanette umřela, Mira si její smrt trýznivě procházela ze všech myslitelných i nemyslitelných hledisek, až už nezbyly žádné další myšlenky, které by ji mohly napadat. A potom byla konečně schopná nechat Jeanette odpočívat…
Vtom ji napadla ta nejúžasnější věc pod sluncem. Nemohla uvěřit, že jí to přišlo na mysl teprve teď. Jeanette pracovala v Capital Lifekey, stejně jako Mira. Uchování těla bylo součástí Jeanettina balíčku zaměstnaneckých výhod stejně jako v jejím případě.
„Lycane, mohl bys pro mě něco udělat?“ Měla pocit, jako by na otázce, kterou se právě chystala položit, závisela samotná věčnost.
„Jistě. Cokoli…“
„Mohl bys nechat vyhledat jméno jedné mojí mrtvé přítelkyně?“
„Jak se jmenovala?“
„Jeanette Zierková. Narozená dva tisíce dvě stě dvacet Čtyři.“ Mira ve skutečnosti necítila takovou úzkost, jakou by měla cítit, zatímco čekala, až Lycan projede registr; možná to bylo tím, že se jí nemohlo rozbušit srdce ani zpotit dlaně. Byla překvapená, do jak velké míry jsou emoce projevem těla, a nikoli mysli.
Lycan byl hotov. „Ano. Je tady.“
„Je tady? V téhle budově?“
„Ano.“ Lycan si přiblížil dlaň téměř až k nosu, podíval se do záznamu a pak ukázal rukou přes rozlehlé atrium, ještě někam níž, než byli oni. „Támhle. Není to zase tak překvapivé, že tu je; jestliže ji konzervovali, musí tady být – nedodržet smlouvu o uchování těla by byl těžký zločin.“
Mira zatoužila, aby mohla zvednout hlavu a podívat se, kam Lycan ukazuje. Posledních několik let svého života věnovala úsilí, aby vstřebala skutečnost, že Jeanette je definitivně pryč a nikdy se nevrátí. „Mohl bys ji probudit a předat jí ode mě vzkaz? Prosím?“
Lycanovi to na okamžik vyrazilo dech.
„Prosím tě,“ naléhala. „Znamenalo by to pro mě strašně moc.“
„Tak dobře, asi by to šlo. Vlastně určitě. Vydrž chvilku.“ Lycan nejistě vstal, chvíli se zmateně rozhlížel a pak vyrazil.
Ve vteřině byl zpátky. „Jaký vzkaz jí mám vyřídit?“
Přála si požádat ho, ať od ní Jeanette vyřídí, že ji miluje, jenže to by nebyl dobrý nápad. „Jenom jí řekni, že tu jsem. Moc ti děkuju.“
Taky to mohl být někdo jiný, anebo si to mohla vyfantazírovat, ale byla si jistá, že z dálky zaslechla radostný výkřik, jak se Jeanette právě dozvěděla tu šťastnou novinku.
O chvilku později jí zastřel výhled Lycanův rozesmátý obličej. „Byla tou zprávou pěkně nadšená. Spíš bych měl říct, že nepředstavitelně vysilovala. Myslel jsem, že z té přihrádky vyskočí a pověsí se mi kolem krku.“
„Co říkala?“ Mira se pokoušela udržet klidný hlas. Jeanette je tady. Tím se pro ni rázem všechno změnilo. Najednou má důvod žít. Musí vymyslet, jak by se k ní dostala.
„Řekla mi, abych ti vyřídil, že tě miluje.“
Mira vzlykla. Opravdu mluvil s Jeanette. Jak je to zvláštní, úžasné a nekonečně nepochopitelné.
„Také říkala, že doufá, že jsi při té nehodě moc netrpěla.“
„To nebyla nehoda,“ zareagovala.
Prostěji to vyletělo z pusy. Řekla to, aniž by nad tím uvažovala, a zanechalo ji to s divným pocitem, jako kdyby její mrtvé rty ovládl někdo cizí, zformuloval ta slova a poslal je ven po proudu vzduchu, který se jí proháněl krkem.
Na dlouho se mezi nimi rozhostilo rozpačité ticho.
„Co tím chceš říct?“ zamračil se Lycan.
Mira si vzpomněla. Ne na tu chvíli, kdy se to stalo, ale na to, jak to celé plánovala, promýšlela. Oblékla si svoje nejlepší šaty, světle hnědé. Matka se nepřestávala vyptávat, kam se tak strojí. Chtěla vědět, proč s tím Mira nadělá tolik cirátů, když jdou jenom na večeři k Pan Pietrovi. Prohlásila, že Mira není zase tak hezká, jak si namlouvá, a vůbec nemá na co být tak namyšlená. Mira ji sotva vnímala. Pro jednou ji matčiny invektivy nemohly vytočit.
„Říkám, že to nebyla nehoda,“ zopakovala Mira. „Byl jsi ke mně upřímný, tak bych ti to chtěla oplatit.“ Popravdě nic z toho nezamýšlela, ale když už to jednou bylo venku, neměla sílu to popírat.
„No teda. Dobře. Děkuju.“ Lycan se jedním prstem zamyšleně poškrábal na temeni. Nebyla si jistá, jestli mu došlo, co to právě řekla. Po všech těch rozhovorech pořád neměla jasno v tom, jestli je chytrý nebo ne. „Víš co? Kdybych přišel na to, jak tě nechat oživit, mohla by sis se mnou vyrazit, vzal bych tě na náš výroční firemní večírek. Loni jsem přede všemi prohlásil, že moje vstupenka vyhraje v tombole hlavní cenu, a taky že mě vylosovali!“
Protože jí dál vykládal o firemním večírku, mohla se v myšlenkách vrátit k Jeanette, která jí právě vzkázala, že ji miluje, přestože byly obě dvě po smrti.
Tentokrát jí Lycanova návštěva připadala obzvlášť krátká. Na odchodu slíbil, že se za ní zastaví zase v úterý, a pak ji zabil.
* * *
Muž, který se k ní nakláněl, měl na sobě oblek a kravatu, až na to, že na obleku chyběly rukávy, kravata byla zakulacená a mužova kůže zářila jasně oranžovou barvou.
„Jaký se píše rok, prosím vás?“ zeptala se Mira.
„Dva tisíce čtyři sta sedmdesát sedm,“ muž jí odpověděl překvapivě vlídně.
Nemohla si vzpomenout, kdy to bylo, co za ní Lycan přišel naposled. Dva tisíce čtyři sta… – Tehdy to přece bylo dva tisíce tři sta něco, ne? Takže uběhlo sto let. Lycan se za ní už nikdy nevrátil. Je pryč – mrtvý, nebo žije jako pasažér u některého svého potomka.
Oranžový muž se jmenoval Neas. Tušila, že by bylo nezdvořilé vyzvídat, proč je oranžový, a tak se raději zeptala, čím se živí. Byl to advokát. Napadlo ji, že svět se zase tolik nezměnil, jestliže jsou dál zapotřebí advokáti, i kdyby oranžoví.
„Mám vám vyřídit pozdrav od dědečka Lycana,“ sdělil jí advokát.
Mira se zazubila. Nebylo snadné udržet úsměv na ztuhlých rtech, ale dělalo jí to dobře. Tak Lycan se nakonec přece jen vrátil. „Vyřiďte mu, že se opozdil, ale že se nic nestalo.“
„Trval na tom, že si s vámi musíme promluvit.“
Neas jí o Lycanovi chvíli vyprávěl. Mluvil o něm laskavě. Ve spolku pro hubnutí Lycan potkal jistou ženu, a jeho nastávající byla proti tomu, aby Miru dál navštěvoval. Rozvedli se o dvacet let později. V šestašedesáti Lycan zemřel na infarkt, byl oživen, a když jeho syn dosáhl devadesátky, vzal si ho k sobě jako pasažéra. Pár let nato se Lycanův syn stal pasažérem Nease, a Lycana přibral s sebou.
„Jsem ráda, že je Lycan v pořádku,“ usmála se Mira, když Neas skončil. „Měla jsem ho hodně ráda.“
„Stejně jako on vás.“ Neas si přehodil nohu přes nohu a odkašlal si. „Povězte mi, Miro, když jste byla naživu, přála jste si mít děti?“ zeptal se jí o dost formálnějším tónem, jako nějaký školitel při pohovoru s potenciálním zaměstnancem.
Ta otázka ji zastihla nepřipravenou. Myslela si, že jde o společenskou návštěvu, zvlášť když jí Neas sdělil, že ho k ní přiměl Lycan.
„Vlastně ano. Přála jsem si to. Věci ale vždycky nevyjdou, jak si je malujeme.“ Představila si mrtvou Jeanette, ležící v přihrádce tak blizoučko, co by kamenem dohodil. Neasova otázka zažehla jiskřičku naděje.
„Takže tohle je schůzka?“ zeptala se.
„Ne.“ Přikývl, zřejmě na souhlas s něčím, co mu navrhl některý pasažér.
„Totiž, hledáme někoho, kdo by odnosil dítě a pomohl je vychovat. Víte, moje žena umírá na Loyes-Dietzův syndrom, což je choroba, která nedovoluje člověka oživit, takže se mnou žije jako můj pasažér. Chceme spolu mít holčičku. Potřebujeme ženu, která ji odnosí, porodí a bude o ni pečovat.“
„Aha.“ Míře z toho šla hlava kolem. Má na ně rovnou vychrlit, jak bude šťastná, kdyby směla vychovávat jejich dítě? Nebo by to chápali jako signál, že to celé bere příliš na lehkou váhu? Nasadila zahloubaný výraz a doufala, že tím dá dostatečně najevo, že si uvědomuje vážnost situace.
„Kvůli právní stránce věci bychom se samozřejmě museli vzít, ale celé uspořádání by zůstalo naprosto platonické.“
„No ovšem.“
Neas si povzdychl a najednou začal vypadat otráveně. „Promiňte, Miro, ale moje žena říká, že nejste ta pravá. Lycan se velice rozzlobil.“ Neas vstal a sáhl Míře za hlavu. „Už jsme mluvili se čtyřiceti nebo padesáti ženami, ale žádná není dost dobrá,“ podotkl podrážděně.
„Ne! Počkejte!“ vykřikla Mira.
Neas se zarazil.
Mira horečně uvažovala. Co provedla, že ji Neasova žena tak rázně zavrhla? Musí být celá zničená z představy, že ve svém domě musí strpět jinou ženu, která jí vychovává dítě. Svádí jí manžela. Kdyby ji v tomhle ohledu mohla uklidnit…
„Jsem lesbička,“ oznámila jim.
Neas vypadal pořádně zaskočený. Lycanovi zřejmě nikdy nedošlo, kdo Jeanette je, ani když jí od Jeanette osobně přinesl milostný vzkaz. I přátelé si mohou vzkazovat, že se milují. Neas mlčel. Věděla, že se mu v hlavě odehrává mnohohlasá porada. Modlila se, aby to pochopili správně.
„Takže byste se do mě nemohla zamilovat?“ zeptal se jí konečně Neas. Ta otázka zněla tak absurdně! Nejen, že Neas byl muž, navíc byl oranžový a nijak zvlášť přitažlivý.
„Ne. Miluji jednu ženu, Jeanette. Lycan ji potkal.“
Nastala další dlouhá pauza.
„Pak je tady ještě ta záležitost s vaší nehodou – že to totiž nebyla nehoda.“
Na tohle Mira úplně zapomněla. Jak mohla tak snadno pustit z hlavy, že se zabila a svoji matku vzala s sebou? Možná protože je to už tak dávno. Všechno z doby před její smrtí se zdálo nenávratně daleko. Jako jiný život.
„To už je dávno,“ zamumlala. „Ale ano, je to tak.“
„Vzala jste život svojí matce?“
„Ne, to nebyl záměr.“ Opravdu ne. Mira si matčinu smrt nepřála, jediné, co chtěla, bylo jí uniknout. „Utíkala jsem před ní. Že je někdo vaše matka, ještě neznamená, že nemusí být k nevydržení s ní žít.“
Neas pomalu přikývl. „Pro nás je těžké si to představit. Pasažéři jsou nesmírně důležitou součástí našeho života. Oona a já jsme nikdy ani nesnili o tom, že bychom si mohli být tolik blízcí, a jsme šťastní, že při sobě máme i tatínka, dědečka, prababičku a další členy rodiny. Vím, že bych to nevyměnil za nic na světě.“
„Chápu, jak nádherné to může být,“ přikývla Mira. „Je to jako manželství, jenže mnohem víc. Dává to vztahům úplně novou dimenzi – dobří lidé splynou těsněji a hlouběji; špatní se stanou nesnesitelnými.“
Neasovi se zalily oči slzami. „Lycan říká, že vám můžeme věřit. Někoho takového potřebujeme.“ Ještě nějakou chvíli přikyvoval, ponořený do vlastních myšlenek. Potom mávl rukou; ve vzduchu se zmaterializovala dlouhá stránka psaného textu. „Věříte na tělesné trestání dětí?“ přečetl první řádek.
„V žádném případě,“ odpověděla Mira s vědomím, že na jejích odpovědích nyní závisí veškerá její příští existence.
* * *
Srdce jí bilo jako splašené, jako by jí v hrudi tloukla křídla.
Lucia spala, měkkou hlavičkou se Miře tiskla na bušící srdce. Výtah je vyvážel nahoru; pod nimi se otevíral pohled na rozlehlé atrium, na jehož podlaze se lidé postupně smrskávali na malé tečky.
Toužila se rozběhnout, ale udržela klidný krok. Průsvitné střevíčky jí na mramorové podlaze pravidelně klapaly.
Když Jeanette otevřela oči, Mira vykřikla, pohladila ji prsty za namodrale bílým uchem a lehce ji přejela po modrých rtech.
Jeanette vzlykla. Pro ni to bylo sotva mžiknutí od chvíle, co mluvila s Lycanem.
„Tys to dokázala,“ zaskřípala tím děsivým záhrobním hlasem. Pak uviděla děťátko a usmála se. „To je dobře.“ Celičká Jeanette, na nikom nic nepožadovat, dokonce ani život ne. Kdyby k Miřině přihrádce přistoupila Jeanette, živá a zdravá, první, co by Mira ztuhlými rty vyhrkla, by bylo: „Dostaň mě odsud.“
Odněkud z místa o pár úrovní výš k nim zalétla slova manželského slibu, ženichův hlas zněl pevně a rozhodně, nevěstin byl skřehotavý, bezbarvý.
„Nemůžu si dovolit nechat tě oživit, lásko moje,“ řekla Mira. „Našetřila jsem si ale dost, abych si tě mohla vzít k sobě. Chceš se mnou zůstat až do konce našich dnů?“
Když je člověk mrtvý, tak nemůže brečet, ale Jeanette to stejně zkusila, a jediné, co tomu chybělo, byly slzy. „Ano,“ slíbila. „Zní to báječně.“
Mira se rozesmála a přikývla. „Pár dní potrvá, než to zařídím.“ Dotkla se Jeanette na ledové tváři. „Budu zpátky, než mrkneš okem. Tohle je naposledy, co musíš umřít.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Mira vstala, a Jeanette umřela naposledy.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s Science Fiction
v lednu roku 2009
přeložila Jitka Cardová
