Pro nás dva nejsou zmeškaná setkání žádná novinka. Když jsi mi před lety volal ze startujícího raketoplánu, aby ses se mnou rozloučil, moje letadlo zrovna přistávalo v Curychu, kde jsem musela přestupovat kvůli odkloněnému frankfurtskému letu. Proto ses taky dovolal do mojí hlasové schránky. Kdyby to bývalo šlo, bývala bych to zvedla a popřála ti hodně štěstí, přestože jsi toužil po životě beze mě. Nikdy jsem se nepodívala na Europu – jen do Evropy, kde jsem potkala svého prvního manžela. Litovala jsem tehdy, že jím nemůžeš být ty.
Když jsem dostala tvou zprávu, byla jsem ráda, že jsi šťastný – ano, vždycky jsem ti přála, abys byl šťastný, dokonce i v době, kdy jsme se rozváděli. Myslela jsem na tebe, jak míříš k Alfě Centauri a čas se mezi námi roztahuje jako portál. Představovala jsem si to jako zpomalený film. Měl ses vrátit za čtyřicet let. To mi bude čtyřiašedesát a tobě jen polovina toho, co mně.
Měla jsem tvou zprávu uloženou celé týdny, než jsem ji omylem vymazala. Přišlo mi to symbolické. Bude nám lépe odděleně, říkala jsem si v duchu. Jenže ,odděleně‘ jsme spolu existovali odjakživa. To slovo vymezuje postavení nás obou vůči sobě navzájem – člověk nemůže existovat odděleně, když není od koho.
* * *
Einstein strávil deset let přemítáním o zrcadle, které mu dělalo starosti. Kdyby cestoval rychlostí světla a díval se přitom do zrcátka, které by držel v ruce, viděl by vlastní odraz, nebo ne? Pomineme-li vampyrismus či nekvalitně vyrobené sklo, které při vysokých rychlostech praská, odpověď zní, že určitě ano. Relativita znamená, že pokud nemáte referenční bod, nevíte, jak rychle se vlastně pohybujete.
* * *
Co já pamatuju, byli jsme spolu odjakživa. Už jako děti pobíhající po předměstí Sacramenta. Líbilo se mi na tobě, žes byl ochotný hrát si s holkou. Uměla jsem běhat rychleji, prát se zuřivěji a ohánět se tvrději než kterýkoli kluk – a dobře jsem to věděla. Pamatuješ, jak jsme jednou hráli ‚najdi Vlajku‘ a tys nemohl najít tu moji? Zastrčila jsem ji do vodovodního potrubí, takže z ní byl vidět jenom cíp. A to se počítá.
Byla jsem typická holka odvedle – bezpečná, spolehlivá, nepřicházející v úvahu. Když mi bylo třináct a tobě šestnáct, byla jsem do tebe šíleně zamilovaná. Ale tys to neviděl. „Zůstaneme do smrti nejlepší kamarádi,“ řekl jsi mi.
Myslela jsem si, že ve mně nikdy neuvidíš ženu ve tvém věku. Musela jsem poslouchat o všech těch holkách, se kterými jsi kdy chodil. Vzpomínáš si na tu děsnou zrzku, která své babičce kradla cigarety? Vsadím se, že dostala rakovinu plic.
„Do smrti smrťoucí,“ přikývla jsem. Byli jsme spolu a přitom zcela oddělení.
Hloubala jsem, jak to udělat, aby sis mě všiml. Mám ti říct, co k tobě cítím? Nebo mlčet a doufat, že to pochopíš sám?
Ale tys to rozhodl za mě: vstoupil jsi do armády. Tak jsem se dala k mírovým sborům – pravý opak toho, cos udělal ty, což nás znovu přitáhlo k sobě jako dva magnety. Jen díky tomu jsme se pak v San Francisku sestěhovali k sobě. Jako spolubydlící a milenci.
Tehdy jsem to samozřejmě ještě nevěděla – tohle všechno mi došlo až během letu k Alfě Centauri.
Dva magnety se navzájem ovlivňují, i když jsou od sebe oddělené. Jejich síla spočívá v prostoru mezi nimi.
* * *
Einstein tvrdí, že nic se nepohybuje rychlostí světla, protože čím větší rychlosti daný objekt dosáhne, tím je těžší.
Je pravda, že jak jsem zrychlovala, všechno začalo přibírat na váze – dvě desetiletí výchovy dětí, úporná snaha zkoordinovat hodiny hry na flétnu s mou kariérou fotografky a vyvážit tíhu manželství s nezávislostí svobodného života. Jenže váhaje relativní, a co je na Zemi těžké, je na Měsíci lehké a na Jupiteru kolosální. Hmotnost však zůstává stále stejná. Čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné.
Když přemýšlím o změnách v životě mých rodičů – a o tom, o kolik víc už jsem jich sama zažila za podstatně kratší dobu –, vybaví se mi Mooreův zákon.
Můj svět se každým rokem zdvojnásobuje. Někde ve staré Itálii Galileo sonduje oblohu svým teleskopem a snaží se přijít na to, proč mu život nepřijde tak plný, jak by měl. Je to tím, že ho o čtyři staletí později vlastním já-jeho život i miliony dalších.
Tahle zdvojovači sekvence překvapí každého, kdo ji nikdy nedomýšlel do důsledků.
* * *
Reno, sdělils mi jednou. Reno ve státě Nevada. Když jsme ještě bydleli v San Francisku v tom maličkém bytě nad mexickým bistrem ve čtvrti Mission District. Vzpomínáš si na ten rozhovor? Seděli jsme na tom příšerném hnědém kanapi, které jsi vyhrabal z kontejneru. Ohříval jsi večeři v mikrovlnce a v místnosti bylo cítit kari. Městem se valila mlha a oba jsme byli navlečení do starých svetrů. Tehdy jsem ještě netušila nic o důležitosti Rena.
„Kdybychom se rozdělili,“ řekls tehdy.
„Proč zrovna Reno?“
„Je to ve vnitrozemí. Kdyby sanfranciský záliv zasáhlo velké zemětřesení, v Renu budeme v bezpečí. I před leteckým útokem nebo kdovíčím. Po Renu nikdo nepůjde.“
„Jsi paranoidní,“ opáčila jsem.
Tys pokrčil rameny. „Vím svoje.“
To už jsme spolu bydleli šestý měsíc. Byli z nás skvělí spolubydlící – oba jsme byli hluční a ani jeden z nás nebyl moc na pořádek. Tys vynášel odpadky, já jsem třídila poštu; nádobí jsme umývali, když bylo zapotřebí, ani o minutu dřív. Nevadily mi tvoje vodní lyže opřené o ledničku ani učebnice fyziky pohozené na koberci upadaném od pizzy. Tobě zase nevadilo, jak pořád třískám dveřmi a zásuvkami, i když se sebevíc snažím být potichu. Hezky nám to spolu klapalo. Ale nebylo to to, co jsem chtěla.
Já samozřejmě vím, žes mě miloval. Bylo ti to vidět na očích, když ses na mě díval, fyzikální problém bez jasného řešení. Co se stane, když se nezastavitelná síla střetne s nehybným objektem?
Střetnou se. Víc o tom nevíme. Zůstanou v kontaktu, relativní vůči sobě navzájem. Zevnitř zmíněného objektu ani zmíněné síly není možné poznat, jestli se pohybujete, nebo ne.
* * *
Nějaký čas jsem byla Charonem tvého Pluta, zatímco jsme kolem sebe donekonečna obíhali se stále stejnými tvářemi přivrácenými k sobě.
A tys mě celou tu dobu pořád bral jako měsíc a sebe sama jako planetu. Jenže ono to není tak jednoduché. Naše oběžná dráha je nepravidelná, elipsa mezi kruhy, nekonvenční tvar v pravidelné sluneční soustavě. Vidíš to Slunce tam v dálce? I když nás oběžná dráha zanese blízko ke Slunci, trvá to čtyři hodiny, než k nám doletí jeho světlo. Je středobodem, který nás drží v zajetí. Kroužíme kolem něj, abychom neuletěli do vesmíru. Je to referenční bod, který nám dokazuje, že jsme neustále v pohybu.
Putujeme pořád dál, stejně jako všechno ostatní. Přestože nevíme kam ani jak.
* * *
Když jsme to konečně dali dohromady, bylo to spíš z praktických důvodů než kvůli čemukoli jinému.
Přesně tak to mezi námi fungovalo: pomilovali jsme se, pohádali se, rozešli se spolu a našli si někoho jiného. A když ten nový vztah vyhořel v jednom oslnivém záblesku jako zapálená hořčíková páska, vrátili jsme se zase k sobě.
Nejlepší na tom byl ten sex. Vždycky jsme se pohádali – a jak – a pak jsme se usmířili milováním. Dráždivým, drsným a divokým. Vniknuls do mě těsně předtím, než jsem byla připravená – když už jsem čekala jen na to – a udělal ses hned po mně, načež jsme oba zkolabovali na jednu hromadu, chycení v gravitační studni toho druhého.
Zatímco jsi spal, hladila jsem tvé drsné, mozolnaté prsty a vteřinovým lepidlem zamáznuté oděrky od vodních lyží na tvých chodidlech. Přemýšlela jsem o naší příští hádce a tělo jsem měla v jednom ohni od toho, jak moc jsem tě chtěla.
„Ožením se s tebou,“ řekls jednou, „když neseženeš nikoho jiného.“
Rozesmála jsem se, protože jsem si myslela, že si děláš legraci. Ani manželství jsi mi neuměl navrhnout pořádně.
Byla to poslední výchylka na rozkolísané oběžné dráze. Nehodlala jsem být tvůj záložní plán. Od chvíle, kdy jsi to vyřkl, byla naše sestupná trajektorie jistá a vypočítatelná. Hádali jsme se o účet za telefon, o zbytky činy, o rozbitý talíř, který nikdo nezametl. Když jsi mi řekl, že jsi sehnal práci jako opravář relativistických raketoplánů, byla jsem v skrytu duše ráda. Budeš se muset za prací odstěhovat do Rena. Odklidíš se mi z cesty.
* * *
Měla jsem vyřešeného tebe, nás oba – nebo jsem aspoň mívala tehdy, když jsi odjížděl. Už jsem se těšila, jak to zklamání rozchodím s někým jiným.
Ten německý inženýr, Günther, byl vším, čím tys nebyl. Tak jsem se za něj provdala. Jakmile si člověk zapamatoval jeho prvních několik číslic, zbytek už se opakoval s předvídatelnou pravidelností. Byl skvělým otcem oběma našim synům. Občas jsem si na tebe vzpomněla, když kluci vyrůstali, dokonalé čtverce v čistě racionálním světě. Nikdy jsem na tebe nezapomněla.
Díky genetice jsme Güntherovy srdeční potíže očekávali předtím, než k nim došlo. Vydržel po mém boku pětadvacet let, než se nenávratně vytratil. To už byly děti samostatné a já jsem měla dost času i peněz. Mohla jsem se rozhodovat iracionálně, a tak jsem se dala na vodní lyžování.
Když ses vrátil, byla jsem překvapená, že jsi za mnou zašel – a ještě víc mě překvapilo, žes o mě stál. Nenapadlo by mě, že bys se mnou chtěl zůstat – atraktivní čerstvý třicátník s takovou seschlou starou bábou. Tvrdils mi, že se ti líbí má zralost, že ti přijdu sexy. Ale já jsem to vnímala jinak. Brala jsem tě podobně jako svoje děti. Spíš jako syna než jako parťáka.
Když neseženu nikoho jiného.
To je hrozná nabídka. Ženská si pak začne připadat jako z nouze ctnost. A já jsem si sehnala někoho jiného. Prožila jsem s ním pětadvacet šťastných let, zatímco tobě uteklo jen pár měsíců. Přibrala jsem váhu těch let, váhu ženy budující se svým partnerem společná desetiletí a matky čerpající novou sílu z výchovy svých dětí. O všechnu tuhle váhu jsem teď byla těžší, nemluvě o mém znovunalezeném bříšku.
Ale stejně jsem si tě vzala. Chtěls přece být se mnou, jak jsi mi tvrdil. Všechny tvé myšlenky tě v tom utvrzovaly. Na mém věku ti nezáleželo – pořád jsi chtěl mě, ženu, kterou jsi celou tu dobu miloval, jak jsi mi tvrdil.
Co se mě týče, konečně jsem měla to, po čem jsem vždycky toužila – ale nebylo to takové, jak jsem čekala.
Jednoho večera jsme se milovali na pláži a já jsem se pak dívala na hvězdy. Zářily světlem starým miliardy let. Ty hvězdy nám nabízely možnost chvíli si od sebe odpočinout. Proto jsem prodala všechno, co jsem měla – abych mohla vidět to, cos viděl ty.
Nové relativistické raketoplány byly ještě rychlejší než ty, kterými jsi letěl ty, a navíc už převážely i turisty. Koneckonců tu mezitím uběhlo čtyřicet let. Omlouvám se, že jsem ti nenechala vzkaz.
Říkala jsem si, že je to všechno relativní.
* * *
Gunther na mě nikdy nespěchal. Šel na to pomalu. Počkal, dokud nevyvrcholím, jako kdyby mi přidržoval otevřené dveře, načež se udělal rychle a potichu. Občas jsem si představovala, že jsi to ty, když jsem si to chtěla trochu zpestřit. Jednou jsem si představovala, že je to Albert Einstein. To kvůli tomu přízvuku. Čestné slovo.
S tebou mě vždycky spojovala elektromagnetická síla. Mohli jsme se nakrátko ionizovat, zabrousit k jiným molekulám a vytvořit si k nim slabou vazbu, ale vždycky jsme se nakonec vrátili k sobě, abychom kolem sebe mohli donekonečna obíhat.
Elektron a proton. Ty a já.
Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že já jsem ten elektron, který kolem tebe spřádá divoké obrazce. Pak mi došlo, že ten elektron jsi ty, protože jsem vždycky věděla buď kde jsi, nebo jak rychle se pohybuješ, ale nikdy ne obojí.
* * *
A tak jsem tě opustila a vyrazila ke hvězdám, jako jsi to tehdy udělal ty. Alfa Centauri! Oslnivá hvězda vypálená do mé mysli. Brala jsem to jako dovolenou, kratičký výlet za hranice Země.
Poprvé v životě jsem ta světla uviděla zblízka. Naše luxusní plavidlo se pohybovalo 99 procenty rychlosti světla. Mnohem rychleji než tehdy to tvoje, rychleji než kterékoli předtím.
Myslela jsem si, že až se vrátím, budeš už mrtvý. Všechno se tím zjednoduší. Konečně se přestaneme hádat. Bude z tebe jen popel, přesně jak jsi to vždycky chtěl. Nebudu ani muset identifikovat tvoje tělo. Uvažovala jsem o tom, zatímco jsem vyhlížela průhledem ven, a uvědomila jsem si, že na tebe pořád myslím. A v tu chvíli mi došlo, že ať se od tebe vzdálím jakoukoli rychlostí, na jakoukoli vzdálenost, pořád na tebe budu ve všech ohledech reagovat.
Každá akce vyvolává stejně silnou reakci v opačném směru. Naše vazba mě přitáhne zpět a já tě miluju.
* * *
Důvody, proč jsem tě vždycky milovala:
1. Ano.
2; Ano podruhé.
3. Protože jsi takový, jaký jsi.
Možná, že nic z toho není láska, ale jsou to fyzikální síly. A pokud láska nepodléhá fyzice, pak nemá v našem vesmíru žádný pevný základ. Něčemu takovému bych nebyla schopná uvěřit.
* * *
Jen co jsem se vrátila, už jsi byl zase na odchodu, jako dvě kovové kuličky, které od sebe s ťuknutím odskočí – odvrácená strana naší kinetické hračky. Měl jsi namířeno ke galaxii v Andromedě, a to 99,38 % rychlosti světla.
Že se nám to ale zjednodušilo. Bylo mi osmašedesát. Tys byl tentam.
Bylo na čase udělat další krok.
Svět se změnil za tu dobu, co jsem byla pryč. Maximální délka lidského života už dosáhla sto padesáti let. Tahle možnost mě nikdy nenapadla. Zbývala mi ještě celá desetiletí na hudbu, umění, vše, o čem jsem kdy snila. Po zdravotní stránce jsem na tom byla dobře – odstranili mi zhoubný nádor v prsu a dvakrát mi vypěstovali nová játra, ale jinak mé tělo fungovalo celé ty roky bez problémů.
Jen ta paralýza nervové soustavy, ta byla nevyléčitelná. Rozhodla jsem se pro kryogeniku v naději, že jednou se na to lék přece jen najde. Až se tak stane, za mnoho a mnoho let, zase mě oživí a uzdraví.
Bylo to vzrušující. Vrtalo mi hlavou, jestli se mi bude těžko usínat, jako před Štědrým dnem – a nevědět, co dostanu k Vánocům. Ale samozřejmě to byla otázka okamžiku. Jak jsem tak uléhala do kryogenní komory, blesklo mi hlavou: Reno. Tam jsem měla vyrazit, když udeřila ta katastrofa. Myslela jsem na tebe.
A pak jsem zmrzla jako Charon a Pluto.
* * *
Jestliže sedím ve vlaku, který odjíždí z Filadelfie v 15.00 rychlostí 80 km/h, a ty se nacházíš ve vlaku, který po stejné trati vyráží ze San Franciska v 16.00 rychlostí 88 km/h, v kolik hodin se střetneme a navzájem se tím nárazem vykolejíme?
A co je důležitější, jestliže se pohybujeme rychlostí světla a já ti vyšlu naproti světelný signál, zamrkáš a řekneš mi, abych ti přestala svítit do očí, nebo mě zaregistruješ, až bude pozdě?
Kdyby vedle našeho vlaku letěl Einstein s pohledem upřeným do zrcátka a divil se, kam se poděl jeho odraz, zeptáš se ho, jestli vůbec něco stojí na místě, nebo jestli je všechno neustále v pohybu? Relativně vůči všemu ostatnímu, samozřejmě.
A zeptej se ho na Reno. Pokud se tam naše vlaky srazí, máme si to vykládat tak, že se přestaly pohybovat? Nebo se vůči zbytku vesmíru pořád pohybují dál spolu se Zemí?
* * *
Všichni jsou teď vzájemně propojení v jedné a téže budoucnosti, až na tebe. Čas utíká tak rychle – zrychluje do okamžiku, kdy si už jen stěží umíme představit, co nás ještě čeká. Usínala jsem ve víře, že se probudím vyléčená. Místo toho mě probudila umělá inteligence, která mi oznámila, že už to tělo nepotřebuju. Stáhla si mou mysl k sobě na disk a mně to konečně došlo. My dva sice obíháme po výstředné dráze, ale jsme součástí téže sluneční soustavy, a já už vím, kde je naše místo. Teď je pro mě hračka putovat po elektrických obvodech, obsáhnout svou myslí celou síť – a pak se vzhledem k vesmíru smrštit do naprosto zanedbatelné velikosti v jednom z koutů virtuálního velkoměsta.
Vidím, že za tebou vyslali další loď, která se pohybuje 99,99 % rychlosti světla. Jednou tě musí dostihnout. Pak tě stáhnou na disk a odešlou zpátky ke mně. Sem, kam patříme. Mám pocit, že jsem tvou oběžnou dráhu nikdy neopustila.
* * *
Napsala jsem dlouhý vzkaz, ve kterém jsem ti tohle všechno vysvětlovala, ale asi ho zase smažu a nechám jen sedm slov. Zbytek ti povím, až dorazíš – až si náš věčný samohyb udělá relativní pauzu.
Poprvé vydáno v online magazínu Lightspeed (sest. Mike Resnick a Eric Flint) v roce 2010
Přeložila Daniela Orlando
