Na dně skládacího kýblu temně zelené barvy, který vypadá jako nákupní taška, plavalo něco úžasného: rybička – vodní rytíř v brnění s pláty ze stříbromodrého kovu s drobnými ploutvemi jemně oranžové barvy. Rychle a neúnavně kroužila podél stěny. Živé stříbro, doslova, nade dnem pokrytým několika hnědými, hnijícími listy. Martínek přiblížil obličej těsně nad hladinu a pomyslel si: Tak pěkně voní jenom rybník.
„Všechno se opakuje,“ ozýval se tatínkův hlas z pokoje. Mluvil chraplavě a trošku nesrozumitelně. Přehlušoval ho cinkot sklenic a poznámky ostatních rybářů. „Mně otec jednou donesl raka. Když jsme se pak o něm v šestce učili, dostal jsem jedničku. O věcech, kterýs viděl na vlastní oči, se učíš úplně jinak.“
Já znám všechna zvířata z obrázkových knížek a z dévédéček, říkal si chlapec.
„Kde je ten rak?“ zašeptala maminka.
„Nevím,“ také šeptal, „žádný tady není. Rybička je lepší.“
V pokoji vybuchl mužský smích. Trhli sebou oba.
„Můžu ven? Zanesu ji k Vašíkovi. Oni mají akvárium.“
„Když si budeš opravdu moc přát akvárium, Ježíšek je donese.“
Kývl. Představoval si (viděl!) to místo, kde rybička bude rejdit daleko a daleko jakýmkoliv směrem.
„Co si opravdu ze srdce přeješ, se splní.“
Říká to tak smutně, jako by to pro ni neplatilo.
„Počkej, měl bys to moc těžké, trochu vody opatrně odlijeme.“
Když zavíral domovní dveře, ozvalo se znovu zařvání smečky rybařících hyen chechtavých.
Vystoupil do letního odpoledne. Modř oblohy zabarvila každou lesklou plochu. Paprsky slunce hřály na tváři. Silnice, která by ho dovedla k Vašíkovi, není ani deset kroků daleko. Vzhlédl k zavřeným domovním dveřím a potom zamířil dozadu podél domovní zdi. Snažil se kýbl držet daleko od těla, aby mu nenarážel do nohou. Řetízek kachlíků určoval délku kroku, co víc, vedl ho: na zahradu, podél drátěného plotu (za ním byl upravený, nakrátko sestřižený trávník a velký, šedý dům) až k plotu z kovových svislých tyčí (za ním se rozkládala divočina). Protáhl se mezi tyčemi a ocitl se i s rybičkou v krajině porostlé převysokou trávou. Cítil se v ní bezpečně.
Později šplouchla voda – nijak hlasitě.
Srdce mu bušilo. Díval se do nádherného zahradního jezera. Hladinu čeřil vítr, o kterém neměl dosud ani tušení. Vlnky vykouzlily jasné zlaté stíny míhající se na dně z červenohnědého písku. Připomínaly rybky. Ale kde je ta jeho? Tam! Řítila se neuvěřitelnou rychlostí podél svažité stěny břehu – stříbrný blesk dlouhý jako prst.
Nebyl tak daleko, aby neslyšel hádku svých rodičů. Táta ho nebil nikdy, ale jeho křiku se bál. Od maminky občas dostal výprask pantoflem.
(„Někdo to děcko musí vychovávat…“)
Náhle se výraz jeho obličeje změnil; očividně si dělal starosti. Paní učitelka říkala, že jen zlí lidé nemají nikoho rádi. Rybičku, tu měl rád… Nikoho dalšího?
Jak mohl zapomenout na paní kuchařku!? Poslední den školního roku opékali na školním hřišti špekáčky. Ten jeho sklouzl z prutu a skončil v ohni. Bylo mu to tolik líto. A paní kuchařka přinesla dlouhou jehlici, na kterou napíchla úplně nový špekáček, který opatrně a dlouho opékala ne nad plameny, jak to dělali všichni ostatní, ale nad rozžhavenými uhlíky na okraji ohniště. A potom mu podala mastnotou se lesknoucí horký špekáček, který nádherně voněl a při kousání krásně křupal. Usmívala se na něho a on se díval do těch nejzvláštnějších, nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl. Jedno oko bylo tmavé, druhé světlé. Jedno jako oříšek a druhé jako… kočka!? Už se těšil, až se s ní po prázdninách setká.
Takže není zlý.
Usmál se. A hned si uvědomil, jak pusté je jezerní dno – a tvář se mu zase zachmuřila.
Vtom rybička vystřelila vzhůru. Vypadalo to, že hladině dala pusinku, ale okamžik před tím, než se dotkla hranice mezi naším a rybím světem, zahlédl Martínek na hladině mušku.
Ňam! Ňam! A bylo po starostech! Už věděl, co tu bude rybička jíst. Přeběhl k plotu. Dřív, než se stačil protáhnout zpět do jejich zahrady, uslyšel hlas zlého člověka: „Kolikrát jsem ti říkal, abys mi sem nelezl? V té travizně jsou hadi, uštknou tě a umřeš.“
V TOM VELKÉM, ŠEDÉM, JEDNOPATROVÉM DOMĚ na rohu Klášterní ulice bydlel Silvestr Hájek. Dnes tu pořádal večírek pro vybrané spolužáky ze základky.
Právě vystoupal do chodby v prvním patře, houkl: „Robi!?“ Vykřikl: „Kretz!“ Otevřel dveře místnosti v prvním patře, která byla dříve místností zasedací. „Kde kruci…“
U otevřeného okna stál Divočák a díval se ven. Jeho šedý batůžek se skoro ztrácel na šedém zátěžovém koberci. Zvenku se ozývalo vzdálené výskání dětí a cákání a všudypřítomný štěkot psů. Tohle léto kvetl na každé nakrátko sestříhané zahrádce bílý jetel dva centimetry nad zemí – a jasně bleděmodrý květ bazénu. Bylo to bazénové léto. A na jednoho obyvatele města připadá v průměru žádná celá osmdesát sedm setin psa.
Silvestr se zeptal: „Proč nejsi s ostatníma?“ A když se nedočkal odpovědi, přidal: „Na co zíráš?“
„Na ten prales.“
„Hm, můžeš mu říkat Zouharův. Nebo taky Němý svědek úpadku slavné firmy AlgArchArt.“
„To zní, jako když mluví ty příšery v Heretiku,“ řekl Divočák a zasnil se při vzpomínce na stovky hodin příjemně strávených u PC s hrami od id Software.
„Pozemek jsem odkoupil od města za pár šupů. Támhle u silnice stál malý domek. Starýho Zouhara v něm našli mrtvýho. Neměl žádný příbuzný. Domek jsem nechal strhnout, abych parcelu srovnal a postavil halu pro výrobní a skladový prostory, protože tehdy se ještě zakázky hrnuly. Pak přišel Robin s nápadem, ať ho vyplatím. A sotva jsem se stal jediným vlastníkem firmy…“ Silvestr pokrčil rameny. „… šlo všechno do sraček. Kolem baráku občas trávu poseču, ale…“
„Hele ho!“ Divočák šeptal, ukazoval prstem.
„Smrad odvedle. Pořád mi sem leze. Straším ho, že tu mám hady, ale nepomáhá to. V té trávě je plno latí s hřebíky. Promluvím s Blekem, co se s tím dá dělat… Co je, Divočáku?“ Divočák upřeně zíral do Zouharova pralesa – v obličeji byl docela bílý. „Ty stromy… Támhle… Vidíš? Neříkej, že nežerou lidi.“
„Vidím javory a lípy.“
„Javory a lípy? Doprdele, ten mech, co visí z větví, vypadá jako skalpy.“ Divočák se otřásl. „Lidožravý stromy.“ Šeptem dodal: „Už jsem je jednou potkal.“
„Neškodilo by se něčeho napít, co? Máš tady… flašku?“ Divočák sebou cukl, zíral vytřeštěnýma očima na Silvestra. Toho na okamžik zachvátila hrůza, ryzí hrůza, která nepotřebuje jméno, imaginaci. Cítil ji v zátylku. Chlupy se tam pokoušely probodnout límeček polokošile s decentním emblémem Hidari Gomon okinawských bojových umění na levé straně prsou. Ale to už ze sebe Divočák vyrazil: „Víš houby,“ a jeho oči přestaly bezdrátově vodit hrůzu.
„Pro něco skočím, řekneš mi, co se ti přihodilo.“
Silvestr se vrátil s láhví. Usedli na koberec, opřeli se zády o stěnu pod oknem. Dvakrát si přiťukli Jimem Beamem, než došlo na souvislé Divočákovo vyprávění:
„Nechal jsem se vyvézt autobusem na Suchý. Šel jsem po žluté, ale na cestě houby nerostou, takže jsem z ní sešel a říkal si: Nazpět to bude nahoru až na cestu a potom doprava. Když jsem pak minul krmelec, zapamatoval jsem si, jak stojí. Moc jsem toho nenasbíral, ale blížilo se poledne, tak jsem se rozhodl, že se vrátím. Narazil jsem na krmelec. Podle něho jsem upřesnil směr. Co jsem měl s sebou, jsem vypil, protože: Do půl hodiny budu v hospodě. Jenže já k žádné cestě nedošel. Musel to být úplně jiný krmelec. Zkrátím to. Zapadalo slunko, znova a znova jsem překračoval vyschlý koryto, kterým se žene voda za letních bouří. Všude kolem byla džungle smrčí a maliní a ostružiní. K tomu strašná žízeň. Začátek července – ty malinový keře měly být obsypaný plody, jenže nebyly… Víš, že žízeň bolí?“
Silvestr pokrčil rameny.
„Mobil s sebou do lesa nenosím. Zpanikařil jsem. A znenadání tam v těch stínech stála krásná holka.“
Silvestr nepatrně ramena svěsil.
„Ne, počkej, o tom to nebude. Strašně vysoká, bílý obličej, šedý oči, černý dlouhý vlasy. Na sobě dlouhý bílý šaty – tady vepředu se spoustou maličkých knoflíků. Zeptal jsem se jí, jak se dostanu z lesa. Řekla, že mi dá něco, co zařídí“ Divočák netrpělivě zatřásl rukou. „Bylo to nějak takhle: Člověku, co znáš, určíš i proti jeho vůli: kdy na cestu vyrazí, kam ho kroky zavedou, jak tam bude dlouho.“ Divočák zmlkl, oči přimhouřené.
Silvestr si v duchu několikrát tu větu zopakoval.
„Ještě dodala, že za to zaplatím svoji cenu. Dala mi flašku s čímsi uvnitř. Že stačí jen otevřít, pomyslet si tamto kdo, kdy, kam, na jak dlouho… Já to prostě odšrouboval. Asi jsem se chtěl napít, ale neteklo to a… smrdělo. Pak mě napadlo, že já jsem přece člověk, a znám se a potřebuju vyrazit na cestu z lesa hned… Ani kam nebyl problém: hospoda na Suchým. Nevěděl jsem si rady akorát s tím, jak tam mám zůstat dlouho. Tak jsem řekl do odjezdu nejbližšího autobusu. Zašrouboval jsem víčko a… Nebylo komu říct: Děkuju a nashle. Běžel jsem, hledal jsem ji. Tráva mezi stromy byla pořád vyšší a já utíkal dál tím mořem trav jako Phorusrha – cos v Cestě do pravěku.“
Silvestr vyprskl.
„Snažím se to odlehčit. Mám z toho pořád ještě hrůzu. Tobě se to směje, když o tom víš hovno.“
„Pokračuj.“
Divočák vstal, vyhlédl z okna, po chvíli řekl: „Jo.“ Posadil se vedle Silvestra a pokračoval: „Pak jsem uviděl tyhle… tamty stromy-lidožrouty. Když jsem běžel travou kolem nich, najednou – prásk! – noha se mi propadla do nějaké díry. Byla přes ni naskládaná shnilá kulatina. Ruplo to pode mnou. Špičkou nohy jsem se nedotkl země, jak ta díra byla hluboká. Dostal jsem strach jako nikdy v životě. Měl jsem jistotu, naprostou, že když tam v té díře nechám nohu ještě chvilku, něco ji drapne, něco se do ní zakousne, nepustí. Takže jsem vystartoval. Netrvalo dlouho a narazil jsem na žlutou značku… Ale můžu tě ubezpečit, že i když jsem nastupoval do autobusu, pořád jsem se třásl, že se něco zvrtne.“
„Ale nic se nezvrtlo.“
„Zbývalo zaplatit… svou cenu,“ řekl Divočák tiše.
„A?“
Divočák zavrtěl hlavou, zkřivil rty, vydechl, opřel se – jaksi unaveně – temenem o zeď. Řekl: „Myš.“
Silvestr zmateně zamrkal… a vtom si vzpomněl, že už na základce Divočák choval myši a rájovce a pískomily a ještě něco, co vypadalo jako oživlá hromádka vypálených sirek.
„Ďjuka,“ vyrazil ze sebe Divočák. „Pojmenoval jsem ho podle té hry Duke Nukem. Udělal jsem mu takový malinký kasárna… M-hm, chaloupku na stole. Myš se bojí výšky a nikdy neseskočí. Jenže než jsem se vrátil, Ďjuk si z hrany stolu udělal Horní můstek propasti Macocha. Zařekl jsem se, že už to víčko neotevřu. Asi týden nato v Krimi zprávách ukázali zetlelý hadry nějaké staré ženské – sedmdesát, možná osmdesát –, kterou našli mrtvou v lese. Plus opasek, boty, feldflašku, něco jako peněženku. Žádný doklady, jediná fotka. Stará, černobílá.“ Divočák se zhluboka nadechl, s výdechem řekl: „Byla to ona.“ Podíval se Silvestrovi do očí.
(A už zase byl vodičem hrůzy.)
„Díval jsem se na to mockrát, znova a znova na internetu. Na té fotce byla holka v dlouhých bílých šatech se spoustou knoflíků tadyhle… TAMTA holka.“
„Dcera,“ řekl Silvestr. „Vnučka,“ opravil se.
„Ve stejných hadrech, co se nosily v roce… šedesát?“
Silvestr neodpovídal. Napadlo ho, že prostě jenom hledal racionální vysvětlení, aby zahnal hrůzu, která po něm zase šmátrala. Strach je motorem pokroku.
„Nakonec v tom pořadu ukázali místo, kde ji našel nějaký houbař. Byl to takový krátký zákop, shora zakrytý kulatinou, v lesích v okolí obce Suchý. Jsem si jistý, že do toho zákopu se mi probořila noha. Díru pak uviděl někdo jiný. De facto jsem ji ale našel já. O důvod víc tu flašku nepoužít. Jenže… Ve fabrice se začalo povídat, že zase budou propouštět. Potkal jsem Bleka. Vzpomínali jsme na školu. Povídal mi o Robinovi. Napojoval ho na pult centrální ochrany. Robin je v balíku, řekl. Rozjíždí něco kolem počítačů a vynáší mu to velmi zajímavý peníze. Chtěl jsem Robinovi připomenout, že na počítače jsem byl na střední nejlepší, že je na mne spoleh – žádný hazard, chlast.“
Silvestr na okamžik zatajil dech, protože právě slyšel v kostce důvod, proč pořádal tuhle párty, na kterou si musel vypůjčit. Přidal bych jen: „Nikdy jsem si nezapaloval cigaretu pětitisícovkou,“ a ještě: „Vždycky říkals, že mám nápady a že si toho ceníš. Pořád je mám.“
Nahlas (otráveně) hlesl: „Robina jsem pozval já.“
„Vím. Zavolal jsem mu, jestli přijde na tuhle slezinu. Řekl, že ani náhodou, že se na setkání ztroskotanců po patnácti letech může vykašlat. Tak jsem odšrouboval víčko, pomyslel si: Aspoň na pět minut. Robin sem přišel, řekl mi: Jo, jasně, a ještě: Uvidíme. Nějakou tu minutu… pět, samozřejmě… se tu ochomýtal a pak vypadl. Víš, ono to neumí nic víc než tamto kdo, kdy…“
Silvestr kývl.
„Přijde, ale to neznamená, že ti padne kolem krku. Rozumíš?“
„Vím,“ přerušil ho Silvestr příkře.
„Mám křečka Lam, podle…“
„A co kapitána B. J. Blazkowicze, toho máš?“ zeptal se Silvestr.
„Cože?“
„Pokračuj.“ Silvestrův hlas zněl najednou unaveně a mírně a omluvně.
Divočák na něho chvíli udiveně zíral. „Ještě mám Lízu, to je agama; scinka Babara; pískomila Skippiho; Godziho, toho už čtvrtým rokem, měří skoro metr a půl; sklípkana Váňu.“ Na vysvětlenou dodal: „Protože on dupe, víš?“
Silvestr nereagoval.
„Copak je Železník nebo Tiumen nějaký pořádný jméno pro pavouka?“
Silvestr svěsil koutky úst a současně pokrčil rameny, pohled měl spíš nepřítomný.
„Někdo z nich úplně zbytečně umřel. Obětoval jsem ho.“
„Vezmu to od tebe,“ vyhrkl Silvestr.
Divočák se natáhl k batůžku, zalovil v něm – zacinkal kov o kov – vytáhl klíče. „Vzpomeneš si ještě, kde bydlím?… Uklidíš to tam. Tím myslím, že dáš pryč, co umřelo.“ Pak pomalu doplnil: „Mě by to zabilo.“ Prudce vyfoukl vzduch. „Počkám tady. Dám ti to, až se vrátíš.“
Silvestr vstal, přešel ke dveřím, zastavil se. „Ten Godzi, co je to vlastně zač?“
„Leguán.“
SLUNCE ZAPADALO, ale teplota klesá pod třicítku až o půlnoci. Silvestrovy kroky vedly kolem Zouharova pralesa. Stačil jediný pohled skrz plot do vysokých trav, aby si vzpomněl na Robinův nápad s vyplacením. Vyplatil Robina Kretze, stanul v čele firmy. Na rozdíl od Robina ale důvěřoval lidem, sázel na přátelství a vzájemnou výpomoc. Stal se věřitelem, protože občas půjčil peníze i bez právních formalit lidem, kterým opravdu věřil, že mu dlužnou částku splatí. Záhy se octl v řetězu, v němž každý dluží každému a nikdo neplatí. Mnozí z těch dlužníků, kterým opravdu věřil, se mu vysmáli. Kamča Janák – jehož firmě nechával realizovat drobnější zakázky – mu poslal SMS, v níž mu doporučil, ať si koupí prkna a hřebíky a postaví čekárnu a čeká a čeká, protože od něj ty peníze neuvidí nikdy.
Pokaždé, když si na tohle Silvestr vzpomněl, sevřel pěsti. Roky se rekreačně zabýval posilováním a bojovým uměním, běhal. Po tomhle se z koníčka stala posedlost. Usilovně cvičil ve své domácí posilovně, za každého počasí absolvoval dvacet koleček kolem stadionu APOSu, navštěvoval kurz bojového umění ve sportcentru. Během se unavoval, aby mohl usnout, bojem se odreagovával, protože jinak by – a o tom nepochyboval – nespal a zabíjel.
Minul „Zouharův“ pozemek a soustředil se na rozvíjení nápadu Jak využít láhev z lesa. Když dorazil do ulice Na Skalce, rozháněly tmu pouliční lampy. Chvílemi se zdvihal horký vítr.
Divočák bydlel v přízemí bytovky v jednopokojovém bytě. Před domem kouřily cigarety dvě mladé ženy snědé pleti. Ta, co měla tvář kulatou jako lampion Slunce a hvězdy a oči Lucy Lyu, se ho zeptala, koho hledá. Jmenovky na zvonkovém tablu mu nabízely nevyslovitelná jména sestavená převážně ze souhlásek, nepomáhaly mu rozpomenout se na Divočákovo občanské jméno. Nechal probíhat myslí jména a přezdívky spolužáků a v okamžiku, kdy narazil na Jendu Černého alias Bleka – z anglického black – si vzpomněl. Stejným algoritmem vznikla přezdívka Divočák.
Inverzním, oponoval programátor programující téměř výhradně po nocích, který v něm už dobrých sedm let dřímal.
„Pana Wilda,“ řekl.
Asiatka ukázala na jmenovku pyšnící se jedinou samohláskou, možná proto ji přehlížel. Stiskl zvonek. Ještě jednou. „Dal mi klíče, abych u něho něco zařídil.“
Za vchodovými dveřmi ho čekaly schody do vyvýšeného přízemí, chodba, jedinečný pach právě tohoto domu, ticho. Kdypak tu byl naposledy? Vlevo, druhé dveře od konce. Botník byl určitě stejný. Střídal klíče, dokud jeden z nich nevklouzl do zámku. Rozsvítil. V předsíni se stěží otočil, aby za sebou zavřel dveře. Vpravo záchod a sprchový kout, vlevo kuchyň, tam jsme si hrávali. Nahlédl do ní. Gauč, sporák, dřez, žádná terária a akvária, žádné klece. Pokud tu nějaká zvířena žila, byla příliš drobná, aby ji bylo vidět ode dveří. Otočil se a na okamžik se něco mihlo v temnotě prosklené výplně zavřených pokojových dveří. Nebyl si jistý, co přesně, zda vůbec něco, a přece ho strach pevně sevřel někde kolem žaludku. Zíral na dveře. A tehdy cosi dlouhého v bílém vyplulo z temnoty za tvarovaným sklem; narazilo do dveří – skla se rozdrnčela – a neskutečně rychle se stáhlo. K bojovým uměním nerozlučně patří překonávání strachu. Splynul s přítomností; zhasl; vyčkal, až se oči přizpůsobí; stlačil kliku, zatlačil do dveří, otevřel je a… Práááásk!
Pomalu a postupně mu docházelo, co se právě stalo. Ne, po místnosti nepoletovala mrtvá z lesa v bílém tlejícím rubáši. Na vině byly: otevřené okno; průvan a pruh látky – jakýsi závěs, který částečně zakrýval trubkovou konstrukci přistavenou k pravé stěně. Přeběhl k oknu, zavřel je. Obyčejné dvoukřídlé okno téměř přes celou zeď uzounkého Divočákova jediného pokoje poskytovalo výhled na kloboukovitý vršek pouliční svítilny. Linulo se z ní slabé, měkké, růžové světlo. Nenadálý nápor větru ohnul koruny stromů a na tabulky zavřeného okna zaútočil hrstmi jemného písku. Když se vrátil pohledem do místnosti, rozpoznal na trubkové konstrukci panel s vypínači. Postavil se před něj, stiskl krajní vypínač vlevo – zažhnulo světlo za jeho zády. Na závěsu před ním se zachvěl stín obrovského pařátu. Prudce se otočil. Přikrčil. Zdvihl ruku na obranu před úderem draka… Zabzučely zářivky, několikrát blikly, než vylily do místnosti bílé světlo.
„Do prdele,“ řekl všem těm šustícím a dupajícím tvorům a možná i svému poskakujícímu srdci, které zvuky zvířat úspěšně přehlušovalo. Ten pokoj nebyl zase až tak malý. Naproti trubkové konstrukci se rozkládalo terárium – ode zdi k oknu, od okna téměř ke dveřím, od podlahy ke stropu. Viděl v něm: uschlý silný strom, zvon z květináče, kameny a kůru v pozadí, oranžově zářící dekoraci napodobující nejspíš vchod do dračí sluje a jediného obyvatele tohoto skleněného zámku ležícího před ní. Leguán při troše fantazie vypadá jako Godzilla. Jedna z jeho tlapek trčela bez hnutí do vzduchu.
V Silvestrově mysli pronesl Karel Kryl zvonivě – a hořce – „Morituri te salutant.“
„NIKDO DALŠI?“ zeptal se Divočák věcným tónem.
„Nikdo,“ řekl Silvestr rozhodně, i když si nebyl jistý jednou klecí, v níž z vysoké vrstvy pilin vyrůstala překližková chaloupka. Žádné zvíře v ní neviděl. Ale v té době už prohrával boj s nepopsatelným nutkáním utéct od skleněné rakve s plazí Sněhurkou.
„Cos s ním udělal?“
Silvestr se nadechl.
„Ne, počkej. Teď to nechci slyšet. Někdy později. Víš, abych věděl, kam mám chodit zapalovat svíčku.“
Panebože, Divočáku, zůstal by v kontejneru, nebýt těch Asiatek. Myslel jsem, že se ho chystají líbat, ale jenom mu přičichly k hubě a odnesly si ho.
Divočák se naklonil k batohu, zalovil v něm, vytáhl půllitrovou plastovou láhev s růžovým víčkem.
„Ona ti to dala ve flašce od višňové kofoly?“
„No a co… Ty seš ale vůl!“ Divočák se rozohnil a následující věty doprovázel energickou gestikulací, takže Silvestrovi připomínal rapera při vystoupení. „Doprdele, je to kouzlo. Účinkuje na dálku a na dálku to i zabíjí a ty se divíš akorát tomu, že je to ve flašce od kofoly… Počkat, kruci, že je to ta moje flaška, kterou jsem předtím zahodil prázdnou?“
„A to se nedělá,“ poznamenal Silvestr. „To je poučení z celé té pohádky.“
Divočák opustil divoký mejdan. A Silvestr znal člověka – Kamil Janák. Znal místo – jeskyně nepřístupná veřejnosti (říkali jí Koňská a do hlubin jejího kamenného jícnu pořádali dobrodružné expedice v šestce, možná v sedmičce).
Na dotaz položený klíčovými slovy: Jak dlouho vydrží člověk bez vody, odpovídá Wikipedie: „Sedm až jedenáct dní.“
Čtrnáct dní, pomyslel si v odpověď na otázku: Jak dlouho? Vyšel na chodbu. Hudba a řev linoucí se z přízemí dokazovaly, že večírek ještě neskončil.
U záchodu potkal Bleka. Studoval papírovou čtvrtku. Vzhlédl. „Komus fandil v Sedmi statečných?“
Silvestr se nezmohl na odpověď.
„Já Calverovi – a podívej, co je ze mě dneska.“ Pohledem se vrátil k listu papíru.
(Silvestr naskenoval barevnou fotografii jejich třídy z roku 1991 a kopie vytiskl a rozdal všem účastníkům párty.)
„Člověče, já byl prcek. A ještě se na té fotce tak blbě hrbím.“ Blek vrtěl hlavou.
Silvestr fotografii tehdejší 3. A viděl v posledních hodinách mnohokrát. Přesto se na ni zahleděl znovu. Jeho pohled přitáhl kluk stojící v pozoru ve druhé řadě uprostřed, mezi děvčaty. Díval se vážně do objektivu; měl na sobě svetr se širokými hnědými a béžovými pruhy a bílou košili s rozepnutým horním knoflíčkem a s cípy límečku položenými přes svetr. Jeho učesané vlasy korespondovaly s hnědými pruhy svetru. Tohle byl S. Hájek ve věku osmi let.
Silvestr sklouzl pohledem na pravý konec druhé řady, na tehdy o dobrou hlavu menšího tmavovlasého Robina. Rychle promluvil: „Na ten Zouharův pozemek mi leze zloděj. Co s tím?“
„Plot.“
„Starou drátěnku, která rozdělovala oba pozemky, jsem zrušil. Zepředu a z boků jsem dal místo dřevěnýho plaňkovýho plotu bloky ze svařovaných coulových trubek. Ten kluk… teda ten zloděj se protahuje.“
„K těm trubkám přidej pletivo.“
„Myslel jsem na ostnatý drát, špice, pasti, vysoký napětí, minový pole.“
„Nebudu tě unavovat soudníma precedensama, ale když už tě někdo vykrade, modli se, ať se mu nic nestane tvojí nedbalostí – nedejbože tvým záměrem. Silvo, věř někomu, kdo do toho dělá: zloděj a okradenej mají úplně stejný práva.“
„Možná proto, že tady každý kradl, krade a bude krást.“ Plácl Bleka po rameni. „S tím zlodějem jsem si dělal prdel. Tak trochu.“
„Paragraf nepřiměřený obrany ti prakticky nedává šanci se účinně bránit proti pronikání na tvůj pozemek.“
„Kašli už na to. Pojď, napijeme se.“
„Počkej, Silvo…“
ŽÍZEŇ A TOUHA PO STUDENÉ VODĚ Z KOHOUTKU VYHNALA SILVESTRA NA CHODBU. Koupelna byla za posledními dveřmi téhle chodby ve tvaru L. Měl pocit, že má místo nohou chůdy. Trochu se mu točila hlava, tak zaměřil pozornost na koberec.
Dodavatelé velký, šedý dům navrhli (kreativně, jak jinak) a postavili včetně veškerého vybavení, tedy včetně nábytku, dekorací, koberců. Jenže nikdy neměl čas ani náladu prohlížet si, řečeno jejich slovy, symfonii tvarů a barev a vzorů. V této chvíli ano. Změna vnímání, pomyslel si a okouzleně pozoroval koberec, který pokrýval chodbu prvního patra. Byl měkký. Daly se na něm válet sudy, metat kotrmelce. Zamračil se. Byl nejsilnější ze třídy a nejlepší na kolektivní hry, ale kotrmelce mu kdovíproč nešly. V hluku dole rozeznal hned několik hlasů někdejších posměváčků. Teď by tam mohl vletět, zmlátit je – levou rukou, doslova – zařvat: „To máte za to, že jste se mi před dvaceti lety v těláku smáli.“ S úsměvem na rtech zavrtěl hlavou. Pozoroval koberec – smetanově bílý podklad s jemnými, skoro neznatelnými stříbřitými linkami; kontrastní kobaltově modrý pruh uprostřed s vlnitým okrajem, který zdobily rubínové a safírové skvrny a černobílá oka. Vycouvals i s odstupným v pravý čas, Robine. Mluvils jako básník: „Ponechávám tě v jasu jistoty. Kráčím do tmy rizika.“ Víš, že mě napadá něco o mazání medu, něco o zpívání ptáčkům, něco o krysách a lodi, Robi?
Loď. Moře. Slyšel jen hučení v uších, jako by se ponořil hluboko pod vodu. Vtom si uvědomil, že skvrny, oka, vlnitý okraj, to všechno vytváří ornament, který připomíná… Mušli! Tu dvoumetrovou… Někde… Dvacet tisíc mil pod mořem? Potápěč a ona. Sklapla jako past a nepustila… Už nikdy.
Vzhlédl se zmatkem v očích. Stál tak setinu vteřiny, nebo celé minuty?
Nevěděl, kde je.
Potřásl hlavou.
Zabloudit ve vlastním domě?
Neměli jsme ho stavět tak velký.
Opřel se týlem o zeď… Bál se. A současně nemohl uvěřit, že se opravdu bojí jen toho, že zabloudil ve vlastním domě.
Těkal očima po stěnách. Rád by polkl, nebylo co. Divočák měl pravdu – žízeň bolela. Vzpomněl si na jednu průpovídku, ale mrtví s vodou v uších byli zřejmě nedostatkovým zbožím, nikde se žádný nepovaloval.
Rozběhl se podél stěny, holé stěny. Běžel a běžel a až konečně doklopýtal ke dveřím a otevřel je – díval se do chodby tvaru L beze dveří. Doběhl na konec, nahlédl za roh – díval se do chodby tvaru L. Ten pohled ho naplnil tak drtivou hrůzou, že se mu zatočila hlava. Upadl na koberec, vzápětí omdlel.
PROBUDILA HO ŽÍZEŇ. Zavřel ústa. Namáhavě polkl. Otevřel oči. První, co uviděl, byl koberec. V ústech sliny neměl, možná proto, že na koberci jich bylo plno. S pocitem, že huňatý vlas mu potáhl vnitřek úst, jazyk, patro, jícen, se rozkašlal. Opřel se dlaněmi o měkkou žíněnku pod sebou. Namáhavě vstal. Srdce skákalo v hrudi, cítil úzkost. Rozhlédl se. Chodba se smrštila do původní velikosti.
Vybavil si Blekova slova: „Počkej, Silvo… Podívej, mám něco lepšího než chlast. Zrovna děláme ostrahu jednoho tanečního klubu. Tady tohohle svinstva mám každý večer plný kapsy. Ostatní jsou srabi, pojď, zkusíme něco.“
„Já toho Bleka zabiju,“ zaúpěl Silvestr nahlas. Po tom zážitku s Divočákem jsem se chtěl uvolnit… A všechno se mi spletlo dohromady: bludiště, kapitán Blazkowitz ze hry Wolfstein 3D otevírající další a další dveře… Ještě pořád musel být pod účinkem drogy, protože se mu do všech podrobností vybavila hrůza, kterou zažíval jako desetiletý před zavřenými ocelovými vraty nacistického bludiště ve hře hrané na otcově písíčku.
Ten desetiletý kluk používal pravidlo pravé ruky; na rozcestí se snažil zapamatovat si, která chodba je příchozí, která odchozí, kterou ještě neprošel…
Jak byl ten algoritmus přesně?
Co blbneš? Ze snovýho bludiště tě žádný algoritmus nedostane.
Zamrkal. Co všechno se mi zdálo?
Láhev od kofoly stála na zátěžovém koberci. A jedno bylo jasné: ať už je v ní cokoliv, kofola to není určitě.
Svítalo. Ticho v domě naznačovalo, že setkání absolventů ZŠ Jiráskova skončilo. Promnul si obličej. Scházel do přízemí, do koupelny. Tam i onde se povalovaly čtvrtky papíru a láhve.
Pil dlouho vodu z kohoutku. Pohled do zrcadla – a vtom dostal nápad: Žádná Koňská jeskyně.
Ke zlepšení nálady mu přispělo všeobecné mínění odborníků na internetu, které ve stručnosti znělo: „Zéva obrovská není člověku nebezpečná. Příběhy, v nichž figuruje jako past lapající potápěče, jsou čiré smyšlenky.“
PO POLEDNI PROŠEL KAMČA brankou v ozdobném plotu a pohostinně otevřenými dvířky ve vratech vstoupil do velkého šedého domu. Kamila Janáka, který bez zastaralého, robustního chevroletu neudělal ani krok (chevroletu se říkalo Kamčovy nohy), zavedly jeho kroky až do zvukově izolované komory za garáží, ve které kdysi Robin testoval úpravy motorů. V té místnosti se nacházel jen masívní ponk.
Silvestr věděl, že ať už byl Kamča předtím kdekoliv, k němu se vydal v pravé poledne a proti své vůli.
Než překročil práh komory, Silvestr ho obratně zbavil ledvinky s osobními doklady, kreditkami, mobilem. Ledvinku položil na betonovou podlahu garáže.
Zhruba pět minut nato stál Kamil Janák naproti Silvestrovi a nebývalé se potil. „Co po mně chceš?“ vyrazil ze sebe. Slízl pot z horního rtu. Krátce pohlédl na Silvestra. „Taky se potíš… Řekl bych… Není ti moc dobře.“
Silvestr kývl: „Jo, z tebe.“ Ale věděl, že zle je mu z obyčejného strachu. Ke Kamčovi posunul po desce ponku list papíru s textem začínajícím slovy: „Potvrzuji tímto, že jsem si dne 23. května půjčil od Silvestra Hájka…“
Kamča beze slova přešel k otevřeným dveřím komory. Silvestr ho následoval, prošel do garáže. Janák zůstal v místnosti s ponkem.
Silvestr pozoroval se zájmem jeho pohyby. Tloukl sebou jako moucha narážející do moskytiéry napnuté v rámu dveří – do neviditelné moskytiéry.
„Doporučils mi postavit si čekárnu. Poslechl jsem tě. Stojíš v ní,“ řekl Silvestr.
Kamča zakňučel.
Silvestr dveře zavřel, nezamykal. Snímal děj kamerou, aby měl důkaz, že nikoho nedržel v bytě násilím, že Kamča podepsal smlouvu o půjčce dobrovolně. Stalo se tak kolem jedenácté v noci. Silvestr očekával větší zatvrzelost a „nastavil“ Kamčův odchod na třetí hodinu ranní.
Až ji na radnici odbíjeli, potem zalitý Kamil Janák přestoupil třesoucíma se nohama práh komory, zmocnil se své ledvinky, odešel do noci.
Silvestrovi se udělalo zle. Strachem. Někomu určil osobu, místo, čas příchodu, dobu setrvání. Ten někdo odvedl svou práci. Zbývalo vyrovnat účet.
Čím?
Vzpomněl na Olgu. Jenže motorem jejich vztahu nebyly city, ale bilanční princip: poskytovala mu své tělo a on za to platil, dokud měl peníze. Odešla, když byl bez nich.
Následující den dopoledne zavolal jí a dokonce i své sestře. Obě ho poslaly někam; sestra v domnění, že po ní bude chtít zase peníze.
Něčím ale přece musel zaplatit.
Ani na vybavení posilovny neshledal žádnou změnu. Pohled do zrcadla – a Silvestr si nepomůže, začíná svoji vlastní sestavu spojující prvky hned několika bojových umění. Při jednom ze stojů na rukou paže nečekaně neudrží váhu těla. V té chvíli se mu rozbuší srdce a před očima vyskočí bílé hvězdičky; je mu na omdlení i na zvracení. Už ví, co ho ta Kamčova návštěva stála.
Zítra se bude z posilovny ve velkém šedém domě na Klášterní ulici ozývat řinčení činek. A večer, v době, kdy Silvestr obvykle nepozře víc než dvě jablka, přijde o zmrzlou existenci kuře.
Nepotrvá dlouho a Kamča dostojí svému závazku.
Splatnost dluhů už není ponechána na vůli Silvestrových dlužníků.
Silvestr bude postupně navyšovat dlužnou částku o smluvní úroky z prodlení. Půjde o částky podstatně vyšší než zákonné úroky.
Vždycky potrvá zhruba dva dny, než zvládne zacvičit bojovou sestavu bez viditelného zakolísání.
První myšlenka: Ještě že se spokojuje se snadno obnovitelnými zdroji.
Druhá: V mém životě není žádný Godzi.
Den nato potká Hanu.
HANA PŘESTOUPILA DO STEJNÉHO KURZU krav maga, který navštěvoval Silvestr. Učila na střední škole angličtinu a základy biologie budoucí cukrářky a kadeřnice.
(„Vzepětí mého pedagogického nadšení se vybilo tím, že jsem si jako vyzvánění zvolila Teach Your Childern.“
???
„Od Crosby, Stills, Nash a Young. Neznáš?… Neznáš, to nevadí.“)
Jeden horký srpnový den spolu vypili nealkoholické pivo a on ji doprovázel k nedaleké zastávce vlaku. U koupaliště minuli bíle natřený most přes Svitavu s nasprejovaným zeleným nápisem GEOCACHING a šipkou ukazující šikmo dolů.
Hana: „Mám trochu… klaustrofobii, ale teď, když se…“ Napodobila pohyby a dikci instruktora: „… umím efektivně ubránit stresu, bych ráda zkusila najít zrovna tuhle kešku.“ V tom okamžiku, v bílém tričku, džínových kraťasech a páskových kožených sandálech vypadala roztomile. Když se usmívala, jako by z oka vypadla Lucce Vondráčkové. Když ne, její pravidelná tvář připomínala jemně béžovou kamej – protože se nijak nemalovala – se vsazenými drahými kameny barvy někdy zelené, jindy modré. Po čtyřech vlezli pod most. Hana vysvětlovala, že cache obsahující logbook bude nejspíš nějaká krabička. S hekáním se posouval stále hloub v těsném prostoru. Pot mu stékal do očí. Konečně uviděl tmavou kapsli od mikrofilmu, natáhl se, co mohl nejvíc, uchopil ji konečky prstů, couval… Hana pod mostem nebyla. Uviděl ji sedět na nedaleké lavičce. Marně se pokoušela zapálit si cigaretu. Nakonec jí zapalovač na jedno použití vypadl z roztřesených rukou. Zdvihl ho, připálil jí. Kamej byla tatam: v obličeji byla bledá, skoro zelená. Lucie Vondráčková odcestovala za Plekancem do Kanady.
„Ty kouříš?“
„Kouřím, jenom když se mi stane tohle,“ řekla.
Podával jí zapalovač (CO se stalo?) – ucukla.
Posadil se vedle ní; držel v prstech ten podlouhlý předmět nádherné žluté barvy, díval se na něj.
A ona se pokusila o vysvětlení.
Mlčel.
Pokoušela se o to znovu… a znovu… a znovu.
Mlčel.
Možná proto se dozvěděl všechno. Obsah vyprávění se dal shrnout do jediného slova (ani jednou je nepoužila).
A Silvestrem zacloumal vztek. Protože ten, kdo ublížil Haně, právě ubližuje jemu. Co může přijít dalšího, když se mnou nedokáže vydržet ani pět minut pod mostem? Když si ode mne nedokáže vzít ani svůj vlastní zapalovač?
Dívala se na povrch vyasfaltované cyklistické stezky.
S ohlušujícím skřípěním dorazil na zastávku vlak.
Míjeli je cestující zkracující si cestu do středu města. V jednu chvíli vzhlédla, úlekem se hlasitě zajíkla.
„On!?“ zeptal se Silvestr a do toho osobního zájmena se rozpilo jeho obrovské překvapení, protože kolem nich právě procházel drobný, odhadem patnáctiletý kluk s florbalovou hokejkou v tmavém obalu.
Jen zavrtěla hlavou. „Potkala jsem ho. Nedávno. Kdybys viděl, jak se na mne díval!“
Co se ještě Silvestr dozvěděl?
Hana ví, kdo to je. Ví, kde bydlí. Nenahlásí to. Nikdy. Pitvali by se v tom, co jí udělal. Skončil by s podmínkou. O ní by řekli, že se podílela. „Vždycky to tak je,“ řekla prostě.
Rozhostilo se ticho rušené jen vzdálenými zvuky koupaliště a města a bzukotem hmyzu a občasným zachechtáním kachny a povykováním opilých bezdomovců na protějším břehu.
Tohle ticho přerušilo prasknutí. Žlutá průhledná umělá hmota nevydržela tlak Silvestrových prstů. Necítil na kůži chlad rychle se odpařujícího plynu. Řekl: „Zařídím, aby přišel na místo, kde ti to udělal. Rozkopu mu rypák. A ty se na to budeš dívat.“
Kývla.
VĚDĚL KDO: Alexandr Kuba, pomocný dělník Technických služeb, Trhová sedm.
S Hanou naplánovali den D, tedy kdy.
Dnes se měl dozvědět kam.
Na celý tento týden si pronajal z půjčovny Jeep Wrangler (s bílým nápisem RUBICON na kapotě). Už nemusel tolik šetřit: dostával poptávky, zda by mimosoudně nevyřešil pohledávky jistých firem.
Když do auta nastupoval poprvé, řekl: „Ahoj, Godzi, dobrá reinkarnace: taky pořádný záběr všema čtyřma. Takže je to jasný, byly to Mongolky, vzaly tě do APOSu a čirou náhodou obšily tvou kůží zrovna tenhle volant.“
Hanu vyzvedl na vlakové zastávce. Vagony vlaku, kterým přijela, měly okna zaslepená graffiti v otřesné kombinaci fialové, stříbrné a žluté.
To místo bylo v lese, nad Lhotkou. Mezi silnicí a lesem se táhla vojtěšková pole.
„Támhle,“ ukázala Hana na vysoký posed.
Jeep zůstal na silnici. Přešli pole, vstoupili do lesa, až na palouk porostlý medyňkem (jak poznamenala Hana), na němž stál vrak stařičkého autobusového přívěsu bez kol a bez dveří, který čas a mech a lišejník opatřily maskovací hnědozelenou barvou.
Nemluvili. Silvestrovi se mohla rozskočit hlava z monotónního bzučení hmyzu. Hledal místo nejpříhodnější k rozkopání rypáku. Udělal pár snímků místa a okolí a Hany.
Ta nahlédla do nitra vraku, dál ji už zajímala jen flóra a fauna palouku.
(„Podívej, krvavec toten!“)
Když se vrátili k džípu, přejela prstem přes nápis na kapotě motoru a řekla: „Znamení. Už nemůžu couvnout. Ráno jsem dostala strach. Říkala jsem si, že provokuju osud. Ale… jsem šťastná, že jsme tady byli. Už věřím, že se dokážu podívat do lesa i sama. Brzo.“
Pozval ji na studené pivo z plechovky do velkého šedého domu. Dívali se spolu na zprávy.
„Zajímavý, že nepomáhá, že jiným se dějí mnohem horší věci,“ řekla.
Na dojetí reagoval stejně už odmala: „Jsem rád, že tu se mnou nesedí nějaká sobecká mrcha.“
A pak se smáli.
Tohle bylo na celém tom dni nejlepší, jak se spolu smáli.
Mysleli si to jeden i druhá.
Silvestr si bude později snímky pořízené na palouku v lese prohlížet na velkém monitoru stolního počítače (za tónů písně Teach Your Childern). Na jednom ho něco zaujme. Přiblíží oči k obrazovce, ale čím jí bude blíž, tím budou pixely zřetelnější a větší. Použije Zoner, snímek doostří a uvidí, že za stromy směrem k poli stojí muž. Muž s puškou. Drží ji před tělem.
SILVESTR UPNUL LÁHEV OD KOFOLY DO SVĚRÁKU, zdvihl pilku… Po chvíli ji odložil na ponk, aniž se dotkl PET obalu zubatým ostřím. Soustředěně pozoroval temně zelené kovové odlesky. „Pilkou nezjistím nic o téhle láhvi plnící jistá přání, o plnící láhvi,“ promluvil sám k sobě. „Ví, co potřebuje, o lidech, čase, místech. Ale už třeba to s tím časem… Jak může vědět, jestli je právě letní nebo zimní? A rozumí jenom česky? Zvládne třeba… mongolštinu?“
Považoval se za metodický typ. Tyto i další položené otázky analyzoval se stejnou úporností, s jakou přistupoval k programování. Závěr, ke kterému dospěl, zněl: „Nejspíš slídí v mém mozku. Tam najde část informací, které potřebuje ke splnění úkolu. Tam samozřejmě najde i to, co si vybrat jako svoji mzdu, pokud ten úkol je vůbec možný splnit.“
Kdyby tahle láhev skončila v rukou takového Alexandra Kuby…
Přeskočil v myšlenkách k Silvestrovi Hájkovi, který ji do rukou dostal. Uvažoval o sobě jako dosud nikdy. A potom vstal a láhev uložil do trezoru ve stěně (už zase funkční) zasedačky.
Kdyby mě v tomhle domě našli mrtvýho, jako starýho Zouhara…
(ten Zouhar nebyl zase tak starý)
… trezor by otevřeli násilím. Blek už to dělal.
Až se přiblíží má poslední hodinka, měl bych asi s tou flaškou zalézt do nějaké díry, kde mě nenajdou nikdy.
Zamrkal, trochu zmateně. Protože něco se tím – možná – vysvětlovalo. Ale jen něco.
DISPLEJ MOBILU UKAZOVAL ČTRNÁCT NULA OSM. Hana sem přišla sama, aby ta změna, která započala, když tu byla naposledy se Silvestrem, pokračovala. A fungovalo to. Pociťovala napětí v šíji a v ramenou. Vzpřimovalo ji, nadnášelo. Cítila se vyšší, normální, normálně vnímající. Dokázala se dívat na zeleň listů, našedlou hněď kmenů, hnědozelený povrch vraku přívěsu. To všechno vnímala aniž, by se jí rychleji rozbušilo srdce. Na omdlení ani nepomyslela.
Jsem sama v lese. U autobusu. Nevadí mi to. Ode dneška bude všechno jako kdysi. Dokázala jsem vrátit čas.
Sklouzla pohledem od zaprášených, slepých oken ke vzdáleným červeným střechám Lhotky. Na cestě uviděla vůz. Jel hrozně pomalu. Dokonce se zastavil. Na dálku nerozeznala víc než hranatou siluetu, červený lak. Rozhodla se tohle místo opustit co nejrychleji, přejít na posečené pole a vydat se k silnici. Popošla blíž k okraji lesa, mezi kmínky osik, do vysokého medyňku. Červený vůz zmizel pod horizontem pole. Minula vysoký modřín. Před ní se rýsoval jeden z kůlů posedu. Pomyslela na Silvestra, na lavičku u řeky, na kešku, na domluvu o náplni dne D. A vtom ji napadlo, že nechce být tím, kdo bude z úkrytu a zpovzdálí sledovat exekuci, že nechce žádnou exekuci. Takže, co uděláš?
Řeknu mu, že o něm vím… To zaprvé. „Že o něm víme!“ okřikla se polohlasem. A řeknu mu, že takoví jako Silvestr si na něho od teďka budou dávat pozor. A jestli jednou jedinkrát jenom zkusí někomu ublížit…
Vztek a pohnutí jí sevřely pěsti, vehnaly slzy do očí, stáhly hrdlo. Ještě pořád se dívala na silnici, ještě pořád ten červeně nalakovaný vůz nevyjel nad úroveň pole.
„NADRŽENÁ ČUBKA!“
Zařvání ji ohlušilo – prudce se otočila. Kmen za ní vyplňoval celé zorně pole. Viděla jen kmen, slyšela jen hukot hmyzu. Přenesla váhu na levou nohu; zástěnu kmene tím odsunula doprava. Stál tam.
Držel pušku před tělem. Měl na sobě ten vyrudlý bleděmodrý nátělník, ty tmavozelené kalhoty se šlemi. Vypadal, že soustředěně pozoruje černou hlaveň.
Přenesla váhu na pravou nohu. Z kabelky vyňala mobil.
Zařval: „HELE NA NI! UŽ TI TO DLOUHO NIKDO NEUDĚLAL FLINTOU, CO? ČUBKO NADRŽENÁ!“
Mobil jí vypadl z prstů. Zase křičel tak hlasitě, jak nikdy nikoho předtím neslyšela křičet. Dokud ho nepotkala, nevěděla, že křik je to, co ji ze všeho na světě děsí nejvíc. Co V ní vypíná člověka, láme tu křehkou vzpěru, která ji drží vzpřímenou a vnímající v tomhle světě.
Stál těsně u ní, zabořil jí hlaveň hluboko do boku. Řekl, ať nastoupí, že brzo začne jízda.
Čas se vrátil.
Zase cítila v horku odér vlastní krve.
Poslechla ho ve všem. V mozku jí chrasti jen jediná myšlenka: Každému, co si zaslouží.
Kašlavé zvuky motoru přicházející ze silnice nevnímala.
NA RADNICI ODBÍJELI PŮL TŘETÍ. V bílém světle časného odpoledne toho horkého léta stál Silvestr před vrátnicí areálu Technických služeb. Zhruba před hodinou se stalo něco významného. Když se vracel z nákupu, všiml si břízy u silnice na Slovanské ulici. Přesněji řečeno jejího bílo černého kmene. Někdo do něj vyryl slovo MILUJU a slovo TĚ a slovo JULIE.
Vybavil si Hanu těsně před tím, než vlezli pod most. Vzpomněl si na hajlující dračí packu. Ustrnul.
Den D se blíží. Ale tohle nemůžu risknout.
Jenže když to nejde kouzlem a na dálku, musím ho do lesa dostat já.
Silvestrovou myslí prolétaly činnosti, kterých by se za nezanedbatelnou úplatu s chutí zhostil pomocný dělník technických služeb ve svém volném čase. Údržba zeleně. Takže kosení. Kosení zahrádky. Ne, tálku v lese.
Dělníci vycházeli z vrátnice po jednom, po dvou s vlasy mokrými ze sprch. Žádný z nich nebyl Alexandr Kuba.
Silvestr se rozhlédl, přeběhl silnici. Předstoupil před okénko vrátnice, sklonil se k němu. „Potřebuju mluvit s panem Kubou. Alexandrem.“
Vrátná ťukala prstem do tlačítek stolního telefonu; procházející dělníci se s ní halasně loučili.
Konečně něco řekla do sluchátka, pleskla se prsty po čele, sluchátko položila. Svůj výklad k Silvestrovi začala slovy: „Já zapomněla na tu třetí věkovou…“
SILVESTR NASEDL DO JEEPU. V hlavě mu zvonily věty vrátné: „Já zapomněla na tu třetí věkovou, a to tady o tom každý mluví… Cože? Vlastně nevím, co to znamená přesně, ale chlapi říkají, že si vylosoval srnca jako prase ve třetí věkové. Šaňa v sobotu a v neděli vynáší na přehradě odpadkáče a šéf ho za to v týdnu pouští do lesa dřív. Teď bude u té jejich lovecké chaty.“
Vrátná zodpověděla ještě poslední Silvestrovu otázku a bylo to jasné: Ten srnec znamenal zbraň. Někdo se zbraní je pozoroval u vraku. Vlastně u lovecké chaty.
Vytáhl mobil, zvolil Hanino číslo.
(„Tohle bude náš červený telefon, Hano. Blek říkal, že Velký bratr naslouchá, takže ho použijeme jenom v tom doopravdy nejnutnějším případě.“)
Nikdo hovor nebral.
Džíp rychle stoupal Slovanskou ulicí, směr Lhotka.
Silvestr se za jízdy spojil s Blekem. Zajímala ho poloha určitého mobilu. Blek ji zjistil, a tak udělal to, co se obvykle nazývá potvrzením těch nejhorších obav.
Džíp se řítil sklizeným polem k okraji lesa s posedem, k palouku s navždy zaparkovaným přívěsem.
Silvestr si vzpomněl na zbraň, která k lovu srnců neoddělitelně patří, až když vrazil do prostoru pro cestující. Byl prázdný. Páchlo to tu hnilobou. Rez na stěnách připomínala zaschlou krev. Co v této souvislosti opravdu děsilo, byla potlučená deska šedého umakartového stolu a hadr na podlaze pod ním. Vytáhl z kapsy mobil, aby znovu zavolal na Hanino číslo. A někde docela blízko Jerry Garcia zahrál na pedálovou steel kytaru úvodní tóny Teach Your Childern. Vyrazil tím směrem. Zvuk stoupal ze země za tmavým kmenem. Nadechl se, nahlédl tam, vydechl. Z mechového polštáře stoupal něžný čtyřhlas Davida, Stephena, Grahama a Neila. Zdvihl mobil, a když se jeho displej rozsvítil, na pozadí abstraktní tapety zářily číslice a písmena: „15:12 úterý 26. srpna.“ Procházel seznam kontaktů. Jeho číslo se skrývalo pod jménem S, ale hovor zahájil s kontaktem SOUS. Když ho dokončil, osedlal předoucí motorovou šelmu a rozjel se s ní přes pole k silnici. Pomalu. Už nebylo proč spěchat.
SILVESTR SEDĚL NA LAVIČCE kousek od pohřebního mercedesu zlatavé barvy. Bylo mu hrozně smutno, protože: Už mě nebude nikdy potřebovat. Nechtěl, aby byl na něm smutek vidět. Naplánoval si, že první otázka, kterou položí jedné z mladých učitelek SOU služeb, bude znít: „Tohle tady taky vyučujete?“ Ale nakonec to bylo: „Co se ti stalo?“
„Rozřízl mi kůži hlavní pušky. Tři dny jsem byla v nemocnici. V tom horku je obvaz strašně nepříjemný.“
„Přinesl jsem ti mobil.“
S mobilem v ruce usedla vedle něho na lavičku. Prohlížela si displej.
Ukázal na mercedes. „Tohle tady taky vyučujete?“
Rychle vzhlédla. „Vedle je pohřební ústav. Dneska je… šestadvacátého. Ležel tam celou tu dobu. Divím se, že vydržela baterka. Ještě štěstí, že nepršelo… poslední dva měsíce.“
„Jaks ho mohla přemoct?“
„Udělal chybu. Začal mě bít. Do tváře. Facky. Když se tam tak zničehonic objevil… a strašně řval, byla jsem… ochromená. A potom, v přívěsu – facky. Rozpřáhl se k další ráně a já zareagovala jako automat, protože to byla standardní situace, kterou jsem nacvičovala možná tisíckrát. Jednalo tělo. Hlava zůstala vypnutá. Vykrytí, odstrčení a kop! Dvakrát do stehna, potom mezi nohy, a jak šel k zemi do hlavy.“
„Do rypáku,“ řekl a pomyslel si: Už mě nebude potřebovat – nikdy.
„Utíkala jsem pryč, křičela… asi o pomoc, nevím. Na silnici stálo červené auto. U něho starší pár. On právě telefonoval se synem, protože měli poruchu. Měla jsem tričko i šortky nasáklé krví. Zavolal policii a sanitku. Houkačku jsem uslyšela zdálky skoro okamžitě. Kubu měli dřív, než se stačil sebrat.“
Pomyslel na paragraf o nutné obraně, raději se o něm nezmínil.
Možná uměla číst myšlenky. „Řekli mi, abych počítala s tím, že budou vyšetřovat, zda obrana nebyla nepřiměřená. Je mi to fuk, protože pro mě je důležitá jen jediná věc. Teď každý ví, že jsem se nepodílela.“
Odmlčela se.
Ani on nějak nevěděl, co říct.
„Když jsem se vypravila do lesa,“ vyhrkla, aby potom pokračovala docela klidným hlasem, „říkala jsem si, že chci vrátit čas. Šmahem být zas tou ženskou jako před tím.“ Pokrčila rameny. Tiše dodala: „Teď už ne.“
Překvapeně se na ni zahleděl.
„Já bych se chtěla prožít den za dnem do normálnosti.“ A po chvíli řekla: „Nechtěla bych na to být sama. Myslím, že… Potřebuju tě.“
Sáhl do kapsy. Vytáhl černý, podlouhlý váleček. „Vrátíme tam spolu tu kešku?“
„Můžu třeba hned. Vlak pojede“
„Jsem tady Godzim.“
„Go-…“
„Jo, koupil jsem ten džíp.“
MĚLI ZA SEBOU PRVNÍ NOC strávenou pod jednou střechou, každý v jiné posteli, v jiném pokoji Silvestrova domu.
Hana, která tento rok není třídním učitelem, si vzala v pondělí volno. Zítra odjede na čtrnáct dní na soustředění žáků prvních ročníků v Podzámčí, kde má Střední odborné učiliště služeb rekreační objekty. Večer ji Silvestr zaveze na zastávku.
Ale zatím bylo pondělní odpoledne rozpálené sluncem. Procházeli se v zeleném přítmí Zouharova pralesa.
„Lipnice luční, bolehlav plamatý, tetlucha kozí pysk, smetanka lékařská,“ ukazovala prstem učitelka biologie. „Pod těmi stromy je stín, musí se tu udržovat vlhko.“
„Pozor!“ vykřikl. „Tady je deska plná hřebíků. V trávě je takových desek plno. A nejsou vidět. Pořád mi sem leze prcek odvedle, mám strach, aby si něco neudělal.“
„Ten plot má dva metry.“
„Dva dvacet. Je mrňous, protáhne se mezi šprušlemi.“
Hana si říkala: O něčem si myslíš, že to nedokážeš překonat – nikdy. Dva dvacet! A pak se prostě protáhneš na druhou stranu právě tím nepřekonatelným.
Za okamžik už ji bylo zase slyšet: „Babočka kopřivová, žluťásek řešetlákový, bělásek zelný. A tohle je babočka osiková. Nádhera! Jsi jediný v tomhle městě, kdo má motýlí louku.“ Najednou vyjekla.
Vyděsil se, začal: „Říkal jsem, že máš dávat…“
„Jezírko,“ vydechla okouzleně. „Mrňavé – krásné.“
„Tohle všechno zasypu, srovnám. Zrovna tady bude stát hala. Ale u domu postavím bazén. A budeme tam mít záhony květin.“ Odmlčel se.
Podívala se na něho zvědavě. Stál a mhouřil oči na jeden ze stromů. „Čtrnáct dní není zas až taková doba,“ zkusila. „Můžeš tam za mnou přijet.“ Ani tento pokus nezabral. Aby na sebe upozornila, dotkla se váhavě jeho boku. „Co se děje, SÍM?“
„Nic,“ řekl a lhal, protože něco se dělo. Strom, ten ozdobený skalpy, mu připomněl láhev v sejfu, kterou už nikdy neodšroubuje.
Dokud měla láhev, běhala po lese jako mladá holka. Až toho měla dost, láhev – její obsah – předala Divočákovi. A nechala se smrtí a stářím dostihnout.
Jako malý jsem si říkal, že já nikdy nezestárnu.
Mohla by se pod deštník toho kouzla schovat i Hana?
Když se loučili, řekla mu: „Než se vrátím, můžeš trošku uklidit. Postačí, když posbíráš všechny ty obrázky vaší třídy a láhve od Jima Beama.“
V POROSTU LIPNICE LUČNÍ SE KRČIL MARTÍNEK. Viděl a slyšel Silvestra a Hanu při prohlídce zpustlé části Silvestrova pozemku, viděl je, když vyšli z domu, nastoupili do velikého vozu a odjeli.
Bušilo mu srdce a útočily na něj zvuky: hádka rodičů, výskání a cákání a štěkot psů linoucí se z okolních zahrad.
Někdo blízko něho promluvil a on se opravdu hrozně vylekal. Vůbec netušil, odkud se vzal ten kluk, který stál za ním. Hned ho napadlo, že jestli se sem přistěhoval, mohli by spolu kamarádit. Byl o něco menší než Vašík. Martínkovi připadal nastrojený. Bylo takové horko a on na sobě měl dlouhé hnědé kalhoty, ponožky, polobotky, svetr s hnědými a béžovými pruhy, bílou košili. Mluvil k němu, a tak se ho přestal bát. Ale tomu, co říkal, příliš nerozuměl. Bylo to něco o vůli, cestě, krocích, čase a placení.
A vtom byl zase sám a prohlížel si láhev, kterou mu ten kluk dal. Na vinětě bylo napsáno J-I-M B-E-A-M. Láhev byla skleněná, uvnitř se nacházelo něco tmavého, co vrhalo kovové zelené odlesky. Plechové bílé víčko už někdo alespoň jednou otevřel. Martínek je odšrouboval, zevnitř na něj dýchla ta nejpříjemnější vůně, jakou znal – vůně rybníka. Naklonil láhev nad otevřenou dlaň. Obsah se nepřesunul dolů.
Na silnici zavrčel motor; přijížděl velký vůz. Silvestr vystoupil z auta.
Martínek se díval, jak vešel do velkého šedého domu, jak za ním zapadla dvířka v těžkých vratech.
Chlapec a děs byli zase spolu.
Přijde a zasype to tady. Ale zasypat znamená… zabít rybičku. V jedné ruce držel víčko, ve druhé láhev, díval se na velký šedý dům a přál si jediné – aby z něj ten zlý člověk už nikdy nevyšel.
V příštím okamžiku opět obrátil svou pozornost k rybičce. A hned se všechny zvuky zdály vzdálené.
UKLÍZEČKA SE NAROVNALA v zádech, otřela pot z čela. Jemné, mlaskavé V se ozvalo znovu – zleva. Dosud se v mysli zaobírala mexickými fazolemi s kečupem, které vařila dopoledne.
(Nepřehnala jsem to s feferonkou?)
Zvuk kapky dopadající do dřezu ji nutil otevřít nejbližší dveře, aby utáhla nějaký ten kohoutek. Dívala se do bíle vymalované místnosti; na regály barvy slonové kosti sahající až do stropu; na bělavé pytle brambor na podlaze; na bílý pracovní stůl s dřezem u protější stěny.
Lekla se. U toho stolu někdo stál.
Ň zadrželo její ústup. Žena v bílém se nakláněla nad dřezem; ruce svěšené podél těla. Uklízečka si uvědomila, jak nepřirozený postoj ta žena zaujímá. Vykročila k ní.
Za dvě hodiny nato, ještě pořád celá bledá, pokládala před manžela večeři. Odvracela pohled od talíře, protože barva i konzistence jídla připomínaly hmotu pokrývající stěny dřezu; odvracela pohled od zrcadla (od všech lesklých ploch!), protože se nedokázala podívat sama sobě do očí. Stejně nemohla myslet na nic jiného než na jednu duhovku tmavě hnědou a jednu světle zelenohnědou a na to, co se s těma očima ve skladu stalo.
„Jsem z ní hotová,“ vzdychla si pro sebe.
„Jsem s ní hotov,“ řekl přibližně ve stejnou dobu soudní lékař do telefonu. „Co?… No, s tou kuchařkou z Jiráskové, ze základky. A potvrzuju tezi ze zápisu. Na její smrti stoprocentně neměla účast jiná osoba.“ Odmlčel se. Potom vypustil vzduch z plic s hlasitým: „Pfff!“ Pokračoval: „To provedení… Víte, jak se říká, že sebevražda je nevyslyšené volání o pomoc?“ Zavrtěl hlavou. „Obrazně řečeno jsem nikdy neslyšel tak silný výkřik. Rukojeť napichovací vidlice, té, co se používá na opékání nad ohněm, zapřela o místo za dřezem, kde se spojuje stěna s deskou pracovního stolu. Tu jehlici s ostrými hroty – měřil jsem je, mají třiadvacet čísel – si vrazila do očí a potom na ni plnou vahou nalehla.“
