1
Zbraň a uniforma – podle čeho jiného chcete poznat vojáka? Tenhle má uniformu v barvě štičí šedi s trávově zelenými výložkami. Oči mu stíní krempa černého plstěného klobouku ozdobeného mosazným odznakem v podobě lesního rohu a mohutným chocholem z kohoutích per. Na knoflících je vyražena třicítka – číslo praporu. V ruce třímá pušku (štuc), předovku systému Lorenz. Ale on jenom předstírá, že je rakouským polním myslivcem. Strom s uraženou korunou a s roztřepenou horní polovinou kmene po zásahu granátem kryje muže v tmavomodré uniformě fyzilíra magdeburského, tedy pruského, osmdesátého sedmého pěšího pluku s puškou zadovkou (říká se jí Dreyseova jehlovka). Krátce zaržá hnědák pod důstojníkem pruské jezdecké brigády generálmajora von Bismarck-Bohlena. V odpověď zařehtá pro změnu bělouš, pro změnu pod hejtmanem rakouského praporu pěšího pluku velkoknížete Michala číslo dvacet šest Brandensteinovy brigády.
Ten s opeřeným kloboukem je Qagion; fyzilírovi říkají Fiehom; hnědáka sedlá Nat Por a bělouše Hejtder. Všichni vyjmenovaní se znají.
Šumění deště přehluší ručniční palba.
Qagion pozoruje kapku na listu dubu. List se zatřese (nejen list, zdá se, že se chvěje celá planeta), kapka spadne… Začal dělostřelecký přepad. V lese vybuchují granáty. Skrz tenké hnědé kmeny smrčí je vidět důstojníka na koni. Mává šavlí, něco křičí; kůň přešlapuje, točí se v kruhu… Nebe se otevře, vyplivne těžký kus kovu. Ohlušující rána; gejzír zeminy; kůň už se netočí: střepina mu urazila přední nohy.
Je před polednem, třetího července roku 1866. Tohle je les Svíb, bojuje se o něj od osmé hodiny ranní a smrt kosí všechno: vzrostlé duby, doubravu i smrčinu, lesní zvěř, koně, lidi.
Trubači troubí do útoku, plukovní hudby hrají, zazní pokřik „Hurá!“ a „Éjlen!“. Les je pevností hájenou čtrnácti pruskými prapory. Proti nim útočí dvě rakouské brigády (celkem nasadili Rakušané do boje ve Svíbském lese třiačtyřicet praporů). Rozléhají se výstřely pušek a rachot tříštěného dřeva, povely, temné víření bubnů, třepotavý zvuk polnic, řev a nářek raněných, ržání koní. Šedý dým ze spáleného střelného prachu pokrývá celý les. Střelba houstne: zpoza štiplavě dusivé opony problikává nespočet oranžových záblesků. Kolem Nat Pora proběhne vraník bez jezdce, vlající hříva rozstřikuje na všechny strany závoje kapek krve z poraněné šíje.
Chropotný dech, sladký pach mužů, kteří celé dny neměli příležitost se umýt.
Nat Porův kůň couvá i s jezdcem do doubí. Společně s Fiehomem splývají s keři, protože přicházejí rakouští polní myslivci: oči vytřeštěné, podlité krví a těkající; klouby prstů zbělelé, jak pevně svírají svůj štuc. V hloubce lesa, kde se za každým keřem, stromem, rázem dříví krčí nepřítel, je puška ozbrojená bajonetem především chladnou zbraní, delší a tím i užitečnější než šavle.
Ruch na druhé straně paseky. Prusové! Praskot výstřelů; kašlavé supění běžících; hluk boje muže proti muži; takhle zblízka je nejužitečnější kolba: neuvízne v těle nepřítele. Z oblaku kouře se vyřítí polní myslivec, nemá klobouk ani zbraň. Šavle, možná střepina granátu, mu rozsekla pokožku na lebce až k týlu; krvácející cár pokožky s vlasy visí k pravému rameni jako jasně rudý šátek. Třeští uslzené oči, a šestičlenná ekipa mu zůstává utajena v palčivé mlze. Dere se hustým dubovým porostem někam před hlavně pruských rychlopalných pušek (rychlopalných, protože nabíjených zezadu – a to i vleže).
Konečně výstřely utichnou.
Rakouské plukovní kapely hrají císařskou hymnu a Pochod Radeckého na oslavu vítězství v této krvavé epizodě pruskorakouské války. Náhle zazní signály k ústupu, protože rakouských jednotek, které dobily Svíb, je zapotřebí jinde. Důvod? Na bojiště u Hradce Králové dorazila 2. pruská armáda, jíž velí korunní princ Bedřich Vilém, budoucí pruský král Bedřich III.
Les opustí téměř všichni živí.
Dunění děl se vzdaluje s ústupem Rakušanů k Labi.
Stmívá se.
Qagion v zádech ucítí čísi pohled, prudce se otočí. Zpod chocholu mokrých kohoutích per se přímo na něj upírají modré oči rakouského polního myslivce.
2
Za pruským vojskem táhnou markytáni a markytánky (z německého Merketender – a to z italského marcotante od latinského mercatus trh). Johanka je jednou z trhovkyň, které nabízejí jen jediné zboží – samu sebe.
Lehká ženština Johanka má mohutnou postavu (jen málokterý voják se jí může rovnat vzrůstem či váhou), široké boky i ramena, majestátní vypouklé břicho a obrovské prsy. Je o ni zájem: přitahuje odvedené křehké mládence ve věku, jaký by měl její syn (kdyby počala ten rok, co si ji Franz přivedl na statek) i muže starší, solidní, ženaté. Ubírá si roky, neroztrubuje, že už ji nějaký ten pátek netrápí čmýra.
Ostatní „pradleny“ a „markytánky“, které přišly s pruským vojskem do Čech (jejich počet se odhaduje na tři tisíce), jí říkají bábo, protože má v malíčku všechno důležité, co souvisí s porodem, včetně opatření proti podvržení. Kolika dětem už pomohla na svět?
Nezadatelným právem porodní báby je křtít, a pohřbít, ty, které na něj nepřijdou živé. S holčičkami se loučila: „Spi sladce, Beatrix,“ protože Franzův statek jednou navštívili cizinci a ta paní chovala holčičku, která se takhle jmenovala. Johance ta mladá žena připadala jako královna, ale ne ta obyčejná, jako královna víl.
Hodinu po půlnoci třetího července leží Johanka na zakrytém voze, na slamníku, na hromadě košil a rezervního prádla. Tlukot srdce je silnější než šelestění drobného hustého deště. Její obvykle hladká, růžová tvář bez jediné vrásky je ztrhaná a šedá: sužují ji bolesti.
Pruští vojáci neradi přespávají ve stanech, to si raději ustelou v nějaké stodole. Tuhle opustili po půlnoci. Na místě zanechali hlídku, několik vozů, i ten s Johankou. Hlídka se zdekovala před deštěm do stodoly.
Ráno se Johanka porozhlédne, kde zřídili těžký lazaret, ale tuto noc ne: chce být sama. To málo, co na sobě nosí, složí stranou, zachumlá se těsněji do vojenského pláště.
Odsud mě nikdo bičem nevyžene.
A už je tu vzpomínka na Franzovu tvář zrůzněnou vztekem k nepoznání, na napřaženou ruku, protože ženská je na statku proto, aby rodila děti a dřela a ona to první nedokáže.
Kurvu si předcházejí, ale k manželce se chovají hůř než k dobytčeti.
Odešla ze statku. Stala se nevěstkou. Za prusko-dánské války „narukovala“ k „markytánkám“ (voják má žold, ale v poli ho není zač utratit) a jako jediná z nich nemusela pít dryáky z čemeřice a z rulíku a ze rtuti a z olovnaté běloby a ze španělských mušek a kdoví z jakého svinstva ještě, aby z ní nevzešel život, protože: Mám v sobě nějakou kyselinu, která to zabíjí.
Déšť zesílí a ona se rozpláče. Tak strašně smutno jí je, i když neví proč.
Necítila se ve své kůži celé týdny, ale dnes nemoc propukla v plné síle: mžitky před očima, smrtelná slabost, úporná bolest v kříži. V momentě, kdy se k příznakům choroby přidaly břišní křeče, roztřásl ji strach z té největší válečné hrozby, jakou si umí představit, z cholery.
Usne a probudí ji prudký záchvat bolesti. Ještě je noc. Se zasténáním se posadí. Na těle ucítí lepkavou vlhkost… Johančiny oči se světle šedými duhovkami jsou větší a větší, protože tohle přece nemůže být nic jiného než…
Plodová voda!
Celý vesmír se teď smrskl do středu vlastního těla.
Ta noc byla tak zvláštně tichá a pokojná. Nezazněl jediný výstřel. Čerpala z toho pokoje sílu, důvěru, víru.
Zhruba za hodinu si pomyslí: Jde se na tlačení.
A pak se to stane: Beatrix z ní vyklouzne na slamník tak snadno a lehce, až je to směšné.
Co rozhodně směšné není, je cesta ke studni, k dřevěnému a těžkému okovu upevněnému na řetězu, který se navinuje na dřevěný rumpál otáčením železnou klikou.
Bába Johanka ví, co a jak.
Tak, a teď osušit… a nabumbat.
Trhá vojenské košile a prádlo na pásy a pomyslí si, že tohle má přece dělat šrapnel, granát, šavle, tesák, bajonet.
První den s Beatrix končí. Večerní ticho přeruší tlukot kopyt, mužské hlasy, skřípot kol. To se vozatajové vracejí pro těžké vozy trénu a káry s proviantem a výzbrojí. Hádka s hlídkou – jsou opilí. Hledají sudy s pálenkou. Je co slavit: Prusko zvítězilo.
(Příměří bude podepsáno až 23. července, ale… mají pravdu.)
Na plachtu vozu vrhá oranžová zář třaslavé stíny.
Dvě skutečnosti se přihodí současně:
Za prvé, Johanka mrkne – a otevře překvapením ústa, protože ona a Beatrix jsou docela jinde.
Za druhé, vnitřek vozu se změní v ohnivou výheň.
Ranní hlášení Steinmetzova 5. armádního sboru ze dne čtvrtého července vysvětluje (částečně) popsaný děj slovy: „Ve večerních hodinách, 3. t. m., při neopatrné manipulaci s ohněm v blízkosti muniční káry došlo k výbuchu a k následnému požáru takového rozsahu, že bylo zhola nemožné určit počet mrtvých, natožpak provést jejich identifikaci.“
Vítr rozehnal mraky. Ukrutnou tmu prvních červencových nocí vystřídal nazlátlý svit měsíce ještě téměř v úplňku.
Nat Por prohlásil: „Kdepak svědek, tenhle už polyká andělíčky v kotli pekelném.“
Teď to viděl i Qagion: žádný myslivec v pozoru – jen hlava s přilbou, kterou exploze granátu souhrou náhod usadila na přeražený kmen dubu.
„Obrazotvornost války,“ pravil Fiehom a znělo to, jako by předváděl umělecké dílo.
Johanka (pod kabátem má ovinuté pásy z košil, které k ní poutají Beatrix zabalenou do povijanu z košil) se odvrátila od busty ze dřeva a lidské tkáně.
Představili se jí: Qagion, Hejtder, Nat Por, Fiehom, Vodaš (hnědák), Kibarn (bělouš).
„Jak nepochopitelné je pro nás vaše počínání.“ Qagion se rozhlížel kolem sebe. „Nekonečně. S jakou vervou jen dokážete ničit svoje okolí, jeden druhého. My náš svět chápeme jako žijícího, dýchajícího tvora, osobu, přítele, a chováme se k němu právě tak. Nikdy bychom jemu, sobě, neublížili válkou.“ Všimla si očazené díry o průměru palce na hrudi Qagionova pláště a kalužek krve v záhybech uniformy kolem krku a na rameni Fiehoma a Nat Pora (leskly se jako šarlatový lak na medaili). Odvrátila zrak, pohlédla pod nohy.
Strachu z padlých jsem se zbavila už před lety, když jsem si pořádně prohlédla prvního. Ať je jejich uniforma sebepestřejší, nakonec leží na zemi jako pohozené uzly hadrů barvy suché nebo mokré půdy, podle počasí. Přivykla jsem jim, ale tady jsou všude, většinou v celých hromadách.
Rozeznávala torza těl a těla a torza obličejů a obličeje a končetiny a kusy něčeho, co ještě ráno žilo. Tahle tvář, a tahle také, se jí zdá povědomá… Mladý chlapec, nevzdechl snad on v jejím náručí: „Dnes poprvé…“? A tady toho starého zeměbrance – zírá na ni černým okem z půlky obličeje (druhá chybí) –, jako by právě teď slyšela sípat: „A já myslel, že už nikdy…“ Její pozornost upoutal tesák. Podle něho poznala vojáka, který ho svíral. Připomněla si jeho chlubivé: „Kořist. Dlouhá čepel, mosazný jílec a zdobená hlavice.“
Tvář tiskne do podpaží. Pokud je to jen trochu možné, skrývají obličej. Stydí se před živými, že už nejsou člověkem, dokonce ani mrtvolou, že se stali – věcí. Odloženou, rozbitou.
Zavzpomínala na boj o diipplerské šance, na tamní polní lazaret s nevýslovným pachem výkalů, hnisu a krve, v němž dokázaly nepřetržitě pomáhat jen ona a řádové sestry. Neplatila snad jí jeho žertovná a košilatá pochvala: „Dvakrát silnější než jeptiška a vojáku vůbec dvojnásob užitečná.“?
Vždycky měl pro ni slušný pozdrav, úsměv. Kolikrát mu řekla: „Až se uzdravíte…“ Až se uzdravil, ztratila ho z očí.
Teď, tady – shledání.
Johanka přidala k dlouhému seznamu další řádek. Je to ta nejsmutnější báseň – co sloka, to padlý – a píše ji válka.
Pozorně se zahleděla do uražené koruny dubu. Sáhla mezi větve. Tohle se může hodit.
Sevřela dceru v náručí. Nebyla bláhová: na to, co je čekalo, nebyly dvě, pořád byla sama, jenže o tuhle malou silnější… dvakrát, cha!
„Jak to, že jsem se ocitla najednou tady?“
Qagion: „I v tak líté bitvě se najde místo, které po nějakou dobu neprotne dráha vojáků, střel, střepin. A zítra se to tu všechno k nepoznání změní: kde stojíme, na místě s našimi stopami, vyhloubí společný hrob, šachtu. Proto tady. A k tomu najednou: cestujeme v čase, jsme výletníci…“
„A zlatokopové,“ skočil mu do řeči Kibarn.
„… z budoucna.“
„Áááá, tomu tak věřím. O tomhle by se přece mluvilo. Věděla bych o vás. Tak jako jsem věděla už někdy v březnu, že bude tahle válka.“
Nat Por: „Minulost je napsána. Nikdo z budoucnosti v ní nemůže změnit ani jeden jediný korálek v náhrdelníku příčin a důsledků, básnicky řečeno. My hledáme v dávných časech příhodná postavení, abychom mohli z minula vynést cokoliv, co vylepší náš živý svět.“
„Co je příhodného na tom, že bych teď a tady měla zatlačit oči, já nevím kolika…“
„Kdyby ses u každého jen jednou nadechla a jednou vydechla, trvalo by ti to víc než dvanáct hodin. Příhodné je tohle: i když odcestuješ do budoucnosti s námi, skutečnost, že Johanka a Beatrix opustily svět prusko-rakouské války třetího července 1866, se nezmění.“
Johanka pozdvihla obočí v grimase vyjadřující nedostatečnost takového vysvětlení.
Hejtder zašeptal, zlověstně, výhružně, ale možná jen smutně: „Ten vůz, kde jste ležely… Ještě pořád tam sálají plameny s neztenčenou silou a ještě pořád tam vybuchují sudy se střelným prachem a zásobami střeliva. Vzpomeň si přece: zapálili oheň.“
Nat Por: „Proto jsi o výletnících z budoucnosti neslyšela: kdo opustí tento svět, nemá komu z místních svědčit.“
Šedé Johančiny oči už jsou zase větší a větší, protože něco už chápe. Ale něco ještě ne: „My dvě máme vylepšit ten váš živý svět?“
Odpovědi se nedočkala, protože mrkla a ocitla se docela jinde.
4
Rozhlédla se kolem a ten pohled jí připomněl první den služby v domě stavitele Schinkela: tehdy také cítila bezděčný odpor. Živý svět? Tak třeba zrovna tady to vypadá jako uvnitř vykuchané slepice. A k tomu ještě jedna nepříjemnost – nebyla sice nahá, ale kupříkladu i její spodnička byla korálkem v náhrdelníku příčin a důsledků, když musela zůstat ve Svíbu. Současné oblečení jen napodobovalo to, které měla na sobě ještě před chvílí: dotyk látky na kůži nebyl příjemný.
Nalézala se v místnosti velké jako ložnice Franzova statku. Podle visutých lůžek a postýlky to opravdu ložnice byla. Světlo sem pronikalo prozářeným stropem. Stěny porůstaly popínavé rostliny s karmínovými listy a velikými šarlatovými květy. Kolem poletovalo plno motýlů, když se po nich ohnala, odletěli mimo její dosah – usedli na průsvitný strop.
Jak šel čas, ve stěně pokoje se jednou tam, podruhé onde, roztáhl oválný otvor – vchod do tunelu. V případě, že byl tunel přímý, zahlédla na jeho konci jinou, většinou i jinak zbarvenou a jinak vyhlížející místnost. Po jisté době se otvor zase zatáhl, ztratil.
Někdy z tunelu někdo vystoupil, jako třeba právě teď. Zatímco Johanku temná kontura anděla s velikými křídly nevyděsila, Beatrix v postýlce sebou trhla, rozplakala se.
Johanka ji zdvihla do náručí, dala jí pít. Tuhle příchozí znala. V obličeji se podobala hlodavci a Johanku zprvu děsila a vzbuzovala v ní odpor, protože levá strana její hrudi připomínala klec, v níž se rytmicky roztahovalo a zase skládalo cosi, co vyhlíželo jako kovářský měch. Ale měla příjemný hlas a jinak hezké, hladké, štíhlé, leskle tmavé tělo zakryté jen na bocích jakousi bílou, krajkovou sukénkou. Svítivě bílá mohutná hřívají splývala vpředu na plochá prsa bez bradavek, vzadu až do půli křídel. Nerozlučně k ní patřila síťka v kulatém rámu na dlouhé holi trčící z toulce nad levým ramenem a ladné hbité pohyby. Johanka si vedle ní připadala ještě neohrabanější a tlustší.
Když poprvé pohlédla do černočerných očí bez náznaku bělma a zmateně se zeptala: „A ty jsi kdo?“, dočkala se odpovědi: „Mnohosestřička Amtielka.“
Tahle mnohosestřička byla přátelská – naučila Johanku:
Provádět v pokoji toaletu.
Odebírat stěně jídlo a pití.
Rozehrát flašinet, který v Johančině mysli mluvil a zpíval a ukazoval jí vzpomínky na děje, které nikdy nezažila (jenže lidé, kteří v těch vzpomínkách vystupovali, nemluvili pruský, oblékali se do šatů, v nichž nikdo nechodil, používali předměty, které nikdy předtím neviděla).
Dnes měla návštěvnice na levém boku nehezký černý výrůstek. Občas se ho dotkla konečky prstů, jemně ho pohladila, jak to dělá člověk, kterému naběhne na tváři bolestivý nežit.
Johanka ji pozdravila, a když se dočkala odpovědi, zeptala se: Jak je možné, že rozumíš, když řeknu: „Dobrý den?“
(Johanka pronesla pruské ju moj’n.)
„Každý, kdo se má zúčastnit kampaně, se naučí všechno, co je potřeba.“
„Ale tys tam přece nebyla, jenom Nat Por, Hejtder, Qagion a ostatní výletníci do minulosti.“
Příjemný hlas linoucí se z černé tlamy odpověděl: „Mnohosestřička Amtielka nahlédne strojem času do minulosti. Učí se. Protože máme společné vědomí, co se naučí jedna, vědí všechny. Je nás hodně, tak nám jde učení rychle. Amtielka naplánuje všechny podrobnosti cesty. A pak to nashromážděné vědění naráz předá jim,“ černé oči pohlédnou do stěny, „výletníkům do minulosti.“
Beatrix bezvládně odpadla od prsu – víčka „na půl žerdi“. Johanka se pozorně zahleděla na rysy drobné tváře; vybavil se jí sen z dnešní noci o rychlém milování při krátkém odpočinku vojska; počítala na prstech. „Prosím tě, podívej se na přelom září a října loňského roku, tím myslím rok 1865, Mecklenburk. Chtěla bych vědět, kdo je otcem Beatrix.“
„Tam a v tom čase nebyla válka.“
„Nechci po tobě, abys něco vynášela z minulosti, jenom nahlédni…“
„Minulost nelze změnit. Využít se dá jenom skutečnost opustit beze stopy tamten minulý svět. Za války se takových skutečností nakupí obrovské množství. Zanechají v toku času ukazatel, stopu, znamení, pečeť. Z minulosti vidíme jen tyhle ukazatele. Stroj času nás ani jinam nedopraví. Takže nahlédnout mohu jen tam, kde se bojuje a umírá.“
„Dějiny jsou dějinami válek.“
„Ano, lépe bych to neřekla.“
5
I v tomhle světě se střídá noc a den.
A přijde TA noc. Johanka se probudí do načervenalého rána (právě takovou barvu má průsvitný strop) a je si jistá: něco není v pořádku. Tak hned k Beatrix. Musí se zachytit stěny a stejně se jí nedostává dechu: postýlka není prázdná, ale Beatrix s bělounkými vroubky v horní dásni v ní není. Johanka neví, co přesně se v postýlce právě teď nachází: cosi černého, lesklého…
Zaklonila hlavu a křičela do stropu až do ochraptění Nat Porovo jméno, protože on jí nezodpověděl tu poslední otázku, kterou položila ještě ve Svíbu.
Ve stěně se roztáhlo ústí tunelu. Vystoupil z něho. Neměl na sobě korálek ze svíbského náhrdelníku – uniformu důstojníka pruské jezdecké brigády – ale jakési kovově zlatozelené brnění. A i v něm jeho tělo mělo s lidským jen máloco společného.
„Vrať mi Beatrix!“
„Už tě nepotřebuje. Můžeš být klidná: bude jednou z nejdůležitějších bytostí živého světa; přistoupit k ní budou moci jen tobě podobní a za její lásku jí složí k nohám celé poklady.“
Její oči už jsou zase větší a větší. Nadechne se a začne pomalu: „Poklady za lásku, říkáš? Ty si myslíš, že bych chtěla, aby mou dceru milovali minuty a opovrhovali jí po všechen zbývající čas?“ Intenzita hlasu se stupňuje. „Aby ji vaše ženy nenáviděly? Aby jí napsaly na sukni: „POVSTAŇ A VEJDI,“ aby ji vyválely v pomejích v nějaké zapadlé díře tohoto živého světa?“
Otočil se, vešel do tunelu…
Trvalo jen chvíli, než bolest vystřídal chladný vztek. Nedám si vzít, co mi patří. Skočila do tunelu, ale ten se roztrhl na dvě části, každá se rychle stahovala zpět do „své“ stěny. Johanka viděla celý živý svět. Ale pozor, stáhne-li se tunel, ztratí oporu pod nohama, a tak rychle nazpět… S bušícím srdcem ležela ve „vykuchané slepici“, zírala do místa, kde se svíral otvor.
Jako by někdo pustil ten kouzelný flašinet – vnitřní zrak jí znovu a znovu ukazoval obraz, který mohla sledovat jen zlomek času:
Oslepující azurová záře. Nekonečný prostor. Bílé mraky v nesmírné výšce a v nesmírné hloubce a mezi tím nespočet vznášejících se nepravidelných a různobarevných bání. Některé z nich se podobají spíše kouli, jiné vřetenu. Mrholí. Z povrchu té nejbližší báně trčí na všechny strany kořeny a vlášení. Bydlí-li ona v ložnici, pak Nat Por zamířil do stodoly. Pokoje, stodoly, paláce a možná celá města živého světa se nevznášejí nepohnutě: stoupají a klesají, pohupují se, některé z nich právě propojuje pupeční šňůra tunelu.
Skřípot – až Johance zatrnulo v zubech – ukončil produkci neviditelného flašinetáře. Zdvihla to černé a vrzající z postýlky v natažených pažích… A ono to zavřísklo jako nenamazané dveře. Z boku se vysunula černá větvičkovitá paže. Na Johanku se upřely černé oči; otvor úst se rozšiřoval a stahoval v rytmu, v němž se v kleci levé strany hrudníku natahuje a zase skládá černočerná zmenšenina kovářského měchu.
Johanka přemítala: Když podvržence začnu bít hlava nehlava, přijdou si pro něho a moje dítě mi vrátí.
Ale tohle platí jenom u jezinek. A i v jejich případě je výsledek nejistý.
Vzpomněla si na mnohosestřičku Amtielku vstupující do stroje času.
Kdybych si mohla být jistá, že se tady Beatrix nebude mít zle…
Naděje utěšuje.
S večerem ji začalo tlačit mléko.
Pohlédla do tváře tomu černému v náručí.
Koho mi jen připomínáš?
Podala mu prs. „Jen pij, Luiso,“ řekla po chvíli. A Luisa uposlechla, pila a pila a potom zvracela a Johanka o ni měla starost.
Při dalším pití ji nechala jen třikrát polknout. Když ji od prsu odtrhla, Luisa mňoukala jako kočka, a tak ji chovala v náručí, dokud se neutišila. Poznala, kdy usnula, i když velké černé oči nemají víčka.
Po dalším krmení Luisa skřípavě brkla, a pak se ozvala pronikavým zvukem připomínajícím rámovou pilu zajíždějící do dřeva.
Johanka jí broukala Was Gott tut, das ist wohlgetan, dokud větvičkovitá paže nesklouzla bezvládně z jejího krku.
Jinak Luisa ani usnout neumí.
„Já tě snad nakonec budu mít ráda.“
„Pupenec. Měl to být obyčejný, bezejmenný pupenec,“ zazněl od stěny příjemný hlas z černě hlodavci mordy rámované sněhobílou hřívou.
Johanka sledovala ruce (podobaly se víc dívčím pažím než větvičkám), které zdvihly Luisu z postýlky. „Ty máš taky prsty v té výměně, v tom podvržení?“
„Říkala jsem si, že ti s ní nebude tak smutno.“
„Ve Svíbu jsem zastrčila do záhybů povijanu snítku jmelí, ta by Beatrix před podvržením uchránila.“
„Neohlíželi by se na to. Ale něco ti řeknu, ty, bábo, to, co saje mízu dubů, není žádné jmelí, ale ochmet. O Beatrix nemusíš mít starost Mnohosestřička Amtielka ji kojí. Je v pořádku. Budou se k ní chovat, a budou ji vychovávat tak, aby je milovala.“
To slůvko, kterým se snad v každém jazyce označují dvě úplně různé věci, bodlo Johanku do srdce. Raději rychle myslet na něco jiného, proto: „Co znamená, když Luisa udělá tohle…“ Johanka napodobila, potichu, zvuk pily.
„Nejvyšší blaho.“
„A tohle?“ (Ozve se zamňoukání.)
„Bolest, ale taky strach a úzkost.“
„Jak to že pije moje mléko? A Beatrix vaše?“
„U nás se tvoří v místě, kde se nalije pupenec.“ Na důkaz si přitiskla okrouhlá Luisina ústa k boku. „I když vypadáme odlišně… v podstatě jsme stejné, říkala jsem ti: my jsme také lidé, jen vylepšení pro válku.“
Luisa pumpovala tvářemi… a potom se začala svíjet a kvílivě mňoukat.
Johanka ucítila pronikavý zápach nových kožených řemenů: „Co to tak páchne?“
„Nejspíš já. Vyjadřujeme se i takovým způsobem. Znamená to, že mám strach, velký strach.“
„Nemusíš se bát. Příště jen tři loky, aby si přivykla… Mám prosbu. Chtěla bych vstoupit do stroje času a nahlédnout do budoucnosti, abych viděla, jak se tu bude Beatrix mít.“
„Budoucnost ještě není napsána.“
„Zapomněla jsem. Dobře. Tak jinak: předej mi, co znáš, jako těm výletníkům. Potřebuji vědět všechno o tom, jak to tu chodí.“
„Nevylepšili tě pro válku, takže se ti vědomosti nedají předat, musela by ses je postupně naučit. Trvá to léta.“
„Jak se dostanu k Beatrix?“
„Použila bys násilí. Živý svět nedovolí…“
„A jak mi zabrání vzít si, co mi patří?“
Pokrčení křídly. „Nevím. Sežehne tě. Zemřeš, když jen pomyslíš na to někomu ublížit.“
„Tak ještě jinak, pěkně od začátku: jak se z našeho světa stalo tohle a z nás… vy?“
„Po Svíbu přišly další a další bitvy, války, dokonce světové. A každá byla horší než ta předchozí. Nakonec rozpoutali Poslední. Lidstvo se přizpůsobilo zbraním… Vidělas Nat Pora? Maso, hmota, okovaná prsa. A Vodaš s Kibamem zase připomínají vaše koně… A potom zničilo téměř všechno, všechny. Zbylo jen málo, a nic ze Země a jejího okolí. Žádná zbraň. Ti, co zůstali, by už nikdy nikomu nevyhlásili válku. Stali jsme se přáteli přírody, světa, kterému říkáme živý. Netěžíme ho, prospíváme mu a on zase nám. Objevili jsme stroj času. Říkám objevili, ne vynalezli nebo postavili. Vznikl zároveň s vesmírem, možná před ním, protože se nachází mimo náš prostor a čas, v mrtvém bodě, v počátku počátků. Díky němu cestujeme do minulosti pro dívky, jako je Beatrix, a ženy, jako jsi ty. Skrze vaše potomky se k nám vrátí Člověk, protože po tom přetvoření k prospěchu zbraně se z vesmíru lidská podoba vytratila.“
„Jak do toho zapadáš ty?“
„Poslední válka spotřebovávala spoustu životů. Aby se stavy odborníků u vojsk co nejrychleji doplňovaly, přivedli na svět odborníka na rození – mnohosestřičku Amtielku. Pravidelně se rozmnožuje tím nejčistším početím – pučením. Tak jsem přišla na živý svět já i moje dcera… Luisa. Pohlavní spojení není pro Amtielčino přežití důležité, proto za ně není odměňována příjemnými pocity milostného vytržení. Jde jen o rychlost a výkonnost. Nechtěj vědět, jak to probíhá. A probíhá to často. Vybírají si sestřičky, které momentálně pupence nemají, takže jsme ‚v tom‘ stále.“
„Kdo?“
„Nepučící, jako třeba ti výletníci, které jsi už poznala. Při nepohlavním oplození je pupenec otiskem matky; při pohlavním otce. Na jednu stranu usilují o návrat Člověka, protože se jim nelíbí jejich ‚vylepšený‘ vzhled, na druhou se mohou přetrhnout, aby si užili s mnohosestřičkou. A tak ze živého světa nemizí jejich podoba, protože co se týče rozmnožování, je na mnohosestřičku Amtielku spolehnutí: vždycky počne. K tobě se budou chovat o něco líp. Starostlivě ti vyberou společníka. Spát s tebou budou jen takoví, co vypadají jako ty, protože máš…“
V té chvíli zaznělo slovo pízdá, které Johanka slýchala v kraji, z něhož pocházela její matka.
„Ty umíš i staropruštinu?“
„Říkala jsem ti: společné vědomí. Naučíme se opravdu hodně, opravdu rychle. Proč… Luisa?“
„Tak se jmenovala nejstarší dcera stavitele Schinkela. Sloužila jsem u nich, když mi bylo třináct. Ehm, popravdě řečeno, nebyla to zrovna krasavice… Co to tak krásně voní?“
„Nejspíš zase já.“
„Proč právě teď?“
„Tohle znamená, že se… řekněme… dobře bavím. Souvisí to s tím, že i já mám o tvé podobě jisté mínění. Ty můžeš… dávat jména?“
„Jsem porodní bába, za jistých okolností…“
„Dej mi jméno.“
„To nejsou ty správné okolnosti, ale… Wernera.“ Byl to okamžitý nápad použít první jméno ze seznamu, který nosila v paměti.
Wernera vstala, roztáhla křídla. Ne, neodlétla, ani se nevznesla, dokonce nevydala žádný zvuk. Po nějakém čase se ve stěně rozšířil tunel. Ozývalo se z něho skřípavě štěbetání. Wernera požádala Johanku, aby jím prošla.
„Když jsem to zkusila posledně, málem jsem se zřítila do propasti.“
„Prostě projdi a nemůže se ti nic stát.“
„Co když se ty báně od sebe vzdálí tak rychle, že se za tu druhou stěnu nedostanu?“
„Neboj, žádný tunel se nikdy nerozdělí dřív, než se v klidu dvaadvacetkrát nadechneš.“
Johanka přikývla, prošla tunelem… A octla se v rozsáhlém dómu, jehož strop podpíraly sloupy. Ze všech stran se k ní sbíhali „černí andělé“ a ona jim „dávala jména“ – přechylovala jedno křestní jméno ze seznamu za druhým: „Victora, Albrechta, Johannesa, Otta, Carla, Ernsta…“ Pokud si na hladkém černém těle povšimla přisátých pupenců s klecí a kovářským měchem, použila ze seznamu příslušný počet dalších jmen; pokud se z davu ozvalo něco jako: „Tak se už jmenuji já,“ přidala ke křestnímu jménu rozlišující označení Druhá, případně Třetí…
Jednu chvíli se kolem ní tísnil temný dav vonící meruňkami, višněmi, lesními jahodami, čerstvě vypraným prádlem sušícím se na slunci. Poslední jméno; samota zvoní tichem; vůně ovoce a mýdla vyprchává; zůstala s ní jen Wernera s Luisou. Johanka se otázala: „Jak se dostanu zpátky?“
„Za chvíli se objeví tunel, tím projdeme do báně, která nás pak přivede do jiné báně a ta zase do jiné a ta k tobě.“
„Jak si můžeš něco takového pamatovat?“
„Každý pupenec, když se narodí, ví všechno o všech cestách, co vedou živým světem.“
„Dívala jsem se ven jenom chvíli, ale ty báně se pohybují, otáčejí, stoupají, klesají… a ještě spojují a rozpojují.“
Pokrčení rameny. „Koloběh. Má pevný řád. Jeho znalost máme vrozenou.“
„Nevím, jestli se chci vrátit ‚k sobě‘.“
„Nebude ti tu zle. Zvykneš si. Ještě ses nesetkala s těmi, co vyhlížejí jako ty.“
Sestřička ji doprovodila, a když odcházela, bleskově vytasila síťku z toulce na zádech, smýkla jí a ulovila motýla, který se odpoutal od stropu a mířil na květ. Pohyb byl tak prudký, že rám síťky několika rostlinám setnul květy. Sestřička odtrhla křídla, která připomínala tlusté lidské uši, snědla je a tělo upustila do kalichu květu.
„Jak to, že jen vy nosíte tyhle síťky a lovíte motýly?“
„Motýly? Přijímají vodu a živiny z kalichů a vstřebávají teplo svými křídly, takže pruský spíš rostliny, ne?… No, nechme toho. Nepučící neloví motýly. Pro nás jsou pamlskem – jim nechutnají.“
Když Johanka usnula, zdálo se jí o rychlém milování při krátké zastávce vojska za pochodu. Potom se jí zdálo o kávě vylepšené usmaženou husí krví… Probudilo ji vlastní hlasité polykání. Otevřela oči.
Ve stěně vpravo se otevřel tunel.
Kdypak někoho mně podobného napadne, že je čas zplodit se mnou potomka?
Nikdo nevstupoval. Pomalu počítala nádechy.
Nejvyšší čas vyrazit na cestu, protože jen ta, která svým tělem provozuje smilnou živnost, má nezadatelné právo volit si nápadníka.
6
Chlap s velikou chundelatou tmavou beranicí zakrývající obličej a v plášti, který připomíná atilu rakouských husarů, s tím rozdílem, že kožešinový lem téhle sahá až na paty, by neměl takhle klouzat po kamenech, pomyslila si. Nevypadá to hezky. A člověka přitom napadají všelijaké ponuré myšlenky, třeba že kameny rozseté všude kolem připomínají náhrobky a vysoká šarlatová skála s úzkým a vysokým vstupním otvorem kapličku bez oken a on, samozřejmě, Smrt.
Sem se Johanka dostala po čtvrtém průchodu tunelem. První dvě místnosti nebyly ničím zajímavé. Potom vrazila k někomu, kdo na sobě neměl žádný oděv a téměř ani lidskou kůži. Seděl a vyvaloval na ni oči. Před ním rostla vysoká rostlina s velkým, něžně růžovým květem. Jen částečně kryla širokými listy jeho nahotu, jen částečně zakrývala vůní fakt, že právě vykonává potřebu. Tunel, kterým vešla, se už zacelil, ale shodou okolností se v podlaze otevřel jiný. Skok – a ocitla se v husté tekutině. Cesta zpět zmizela, než se stačila otočit; všude kolem se vznášely tenké stonky rostlin. Připomínaly obarvené vlasy Herty Schinkelové, které musela obírat ze stěn dřevěné vany. Boty a dlouhá sukně jí bránily v plavání, zbavila se jich. S přibývajícím pálením v plících se zvyšovala panika, až k nevyhnutelnému poslednímu nádechu… Ač ponořená, mohla dýchat. Zahlédla domorodce – plavali v nevelkém hejnu, a pokud vůbec něco připomínali, tak knihu, na jejíchž listech se nacházely cize vyhlížející orgány vyvedené v pestrých barvách. Lidský obličej v tomhle přirovnání vystupoval jako reliéf ze hřbetu knihy. Slyšela každé skřípnutí jejich klevetění. Rychle se prodrala nitkovitým pralesem až ke stěně. Nezaznamenali ji. Snažila si představit zbraň, které se přizpůsobili tihle… Překvapila ji bohatost vlastní fantazie. Plavala stále podél stěny, levou rukou odstrkovala stonky a čekala, až se s nádrží spojí jiná báň. Stalo se; proplavala tunelem do nevelkého jezírka u „hřbitova a kapličky“. Když z něho vystoupila, nebyla mokrá, nebyla až tak docela oblečená a nebyla sama.
Ten, koho pozorovala, se sklonil, z půdy vytrhl něco jako zeleninu s kulovitým kořenem. Plavným pohybem sáhl za sebe – v pravačce se zablýsklo ostří chladné zbraně –, sekl, ještě jednou… Sklouzl stranou.
Přeběhla – po špičkách, protože ji ostrý písek píchal do bosých chodidel – ke vstupu do jeskyně, aby v ní našla úkryt.
Zničehonic se smýkl sebou k ní. Byl vyšší než ona. Ve stínu kučmy (kožešinové čepice rakouských husarů), viděla z jeho temné tváře jen velké oči s bělavými duhovkami a stříbrnými panenkami. Těkaly po její postavě, stále se vracely na určité místo.
Sotva Johanka domyslela větu: „Nelíbí se mu, jak držím ruce před tělem, bude to chtít změnit,“ odhodil zbraň a vyrazil proti ní pěstí, v níž svíral kouli.
Uskočila. „Ne tak zhurta, vojáku…,“ vyjekla, spíše ze zvyku, ale nestačila už dokončit: „… nejdřív se snad představíme,“ protože se na ni vrhl a prudkost toho pohybu rozevřela plášť. Ve zlomku času zahlédla jeho nahé tělo, vzrušení a zaťaté prsty jen kousek od svého obličeje. Těm se vyhnula předklonem; uskočila; narovnala se – v ruce třímala zbraň.
Pronesl něco skřípavou řečí; v obličeji se zaleskly žluté zuby.
„Nepřibližuj se!“ Sekla, aby vyřčené přeložila do jazyka gest, ve stejné chvíli, kdy proti ní vyrazil. Tmavý břit zajel do chlupatého podbřišku jako do másla. Cítila jeho horký dech. Aby ho odstrčila, zatlačila rukojetí dopředu.
Zaklonil se, zařval; horní polovina těla přepadla dozadu s ošklivým zvukem trhaných vnitřností; následovalo kostěné zapraštění; v písku se rozlila kaluž krve. Teprve potom se sesunul a zadunění, které se přitom ozvalo, upozornilo na jeho váhu.
„Měl ses učit pruský, pitomce,“ podotkla k mrtvole, kterou držel pohromadě jen pruh kůže za zlomenou páteří, a možná jen ten dlouhý tmavý hábit.
Je na kusy a ještě teď je vidět, jakou chuť měl na pelešení. Nešťastná náhoda, ale bude lepší mrtvolu ukrýt, než to někomu vysvětlovat.
Odtrhla oči od jedné části těla a zaměřila se na druhou – na obličej. Říkala, že se mnou budou spát jen takoví, co vypadají jako já…
Křivdíš jí, tobě taky připadají všechny stejné.
Vybavila se jí jiná slova mnohosestřičky: ta o živém světě. V úleku zatajila dech a čekala. Zabila. Sežehne ji blesk? Otevře se písek pod nohama a pohltí ji jícen nekonečné propasti?
Pomalu vydechla.
Mrtvolu odtáhla hlouběji do jeskyně. Nohy měl chlupaté a silné, ale nepochybně lidské. Nevysvětlovaly způsob klouzavého pohybu. Z nezakrvácených dílů pláště vyrobila sukni. Čisté látky však bylo příliš málo, aby se výsledek dal označit za oblečení vhodné do společnosti. Zkusila boty – vypadaly jako kravská kopyta. Vycpala je kusy pláště, stáhla je provizorními tkanicemi. Ostrý písek už nebude útočit na její chodidla. Ve chvíli, kdy vykročila, ji cosi zdvihlo, rozletěla se dopředu, ke stěně jeskyně… V úleku naznačila couvnutí – pohyb vpřed se zmírnil, zastavil.
Páni!
Tohohle se hned tak nenabažíte, zvlášť když vám celý život předhazují, že jste tlustá a nemotorná a pomalá.
Ještě očistit zbraň.
Pružná, tenounká čepel, zelenomodrá a kovově lesklá, zdobená zlatými a červenými skvrnami, se ohýbala k zemi. Johanka s ní mávla ve vzduchu – čepel za pohybu ztuhla, změnila tvar.
Bodla.
Sekla směrem nahoru, dolů.
Při bodnutí připomínala čepel dvojbřitý meč, při sekání šavli, jejíž šířka odpovídala razanci seku.
Šavlomeč.
Pro zbraně, které ti padnou do ruky, přirostou k srdci a alespoň jednou zachrání život, měli staří Prusové slovo ginníti – to znamená drahý přítel.
Johanka vykopala hluboký hrob – Ginníti se překonával: chvíli byl spíš rýčem, chvíli lopatou – a mrtvolu pohřbila. Také zaházela pískem všechny krvavé stopy.
Pak sklouzla na plošinu mezi skály. S pomocí šavlomeče vydolovala několik koulí. Jejich dlouhé listy se třepetaly, tloukly ji bolestivě do rukou, chňapaly po ní. Osekala je. Pod slupkou nalezla čirou hmotu připomínající záhnědu. Zakousla se do ní. Chutnala jako rozkrojená salátová okurka potřená vysokou vrstvou husího sádla. Tohle je snad lepší než… (Johanka občas používá tento příměr, i když podle jejího mínění NIC na světě není lepší než pořádná, zadýchaná, upocená soulož).
Ta koule ji nasytila víc než motýlí křídla.
Problém téhle místnosti? Rozloha.
Jednou zahlédla, jak se v dálce před ní otevřel tunel, ale než k němu doletěla, sevřel se. Kdy se objeví znovu? Zítra, pozítří, za rok místního času, nebo nikdy? Jak to mohla vědět, když nebyla pupencem?
Kraj, který míjela, se postupně měnil z pouště v rozkvetlou louku. Žádné dvě květiny neměly stejný vzhled, jedna byla podivnější než druhá. Nad loukou létali velcí pestří motýli. Nalétávali na květy – mžik dolů, mžik nahoru…
TLESK! Sevřené okvětní lístky se zatřesou… otevřou – místo motýla je tu jen vzpomínka na něho.
Kalich rostliny skrýval malé jezírko čisté vody. Když se však chtěla napít, květ ji bolestivě štípl do nosu.
V dálce se rýsovala kontura lesa. Něco se nad ním vznášelo, a les po tom chňapal.
Když zahlédla, jak se ve stěně před ní otevírá tunel, předklonila se, co mohla nejvíc… Vtrhla dovnitř po hlavě… Páchlo to tu jak ve výstrojním skladu plném řemenů, uzd, a sedel; páchlo to tu krví.
„Ubližoval jí,“ hájila se Johanka. „Když jsem pochopila, co jí ještě dělá… Takhle se přece nemůže nikdo chovat k… ženské. A tohle ani pořádná ženská není, vždyť má stehna jako dítě. Tak hnusné móresy: vrážet do ní nejprve dýku, a pak…“
Zbraň, o které mluvila – s dlouhou zakrvácenou pětiúhelníkovou čepelí – dosud svíral nepučící s polovinou obličeje utopenou v rudém krystalu. Na jeho temeni se chvěl nezakrytý mozek.
Jako obří vlašský ořech zalitý lesním medem.
Johančinu zbraň, ležící kousek od jeho nohou, nechával bez povšimnutí. Z té lidské poloviny obličeje zíralo na Johanku zelené oko zářící zájmem; v jediném koutku úst seděl neznatelný úsměv.
Čekáš, těšíš se na blesk, na otevření sopouchu do pekla pod mýma nohama. Ten úsměv tě přejde.
Sestřičky, ta ležící, zraněná a také několik dalších, které přiběhly kdoví odkud, se třásly a páchly jako brašnářství.
Očekávají totéž, jenže s hrůzou.
Johance před očima proběhl znovu děj, o jehož popis tady nikdo nestál: On můj sek vy kryl dýkou. Zbraně se srazily a v ostří každé z nich se na okamžik ukázal zub. Byl pohotovější: trhl dýkou do strany, překvapil mě, odzbrojil.
Kolik se mezitím spojilo bání a kolik rozpojilo, než poloúsměv pohasl? Smaragdové oko zíralo chvíli na Johančinu krátkou sukni, chvíli na šavlomeč. Byl nahý, nedokázala se mu nepodívat mezi stehna. Nakonec nepučící bleskově sklouzl až k čemusi na obzoru, co připomínalo bivak.
„On se tě bojí,“ vzdychla překvapeně mnohosestřička Amtielka.
Johanka se sklonila pro šavlomeč. „Proč ses víc nebránila?“ zeptala se tiše.
„Bránit se znamená použít násilí. My se takhle rozmnožujeme pohlavně. Tou dýkou… Všimla sis, jak je udělaná? Má stejné rozměry a tvar jako jeho úd… Naruší tělní pokrývku. Kdekoliv. Vidíš?… Ta rána je vlastně nápodobou tvé…“ Zase zaznělo to staropruské slovo. „Při vyvrcholení vytlačí člunek. Tak říkáme semenu v tukovém obalu. Člunek putuje krevním řečištěm k některému z momentálně neoplozených rodidel roztroušených v podkožních…“
„Fuj!“
„Co? Proč… fuj? Na tom přece není nic odporného. Obal se uvnitř rodidla rozpustí a dojde k oplození. V tom místě se pak nalije pupenec. To pnutí, když začíná růst, je moc příjemné. Jenže tomuhle nápadníkovi nestačily ani čtyři rány… Bolelo to, ztratila jsem hodně krve a bála jsem se, že snad vůbec nepřestane. Ale žádné fuj… Mnohosestřičce Amtielce by vůbec nevadilo přivádět tímto způsobem na svět pupence někomu duševně spřízněnému.“
„U vás je bolest na začátku, blaho na konci. U nás je to naopak. Říkáš: Přivádět na svět pupence někomu blízkému? Vybojujeme si, aby to bylo právě tak… Ano, přesně to jsem řekla: Vy-bo-ju-je-me. Bojů se bát nemusíte, copak nevidíte, že živý svět je při nás? Vyjela jsem po tom lumpovi, a živý svět mě nesežehl. Nic by mi neudělal, ani kdybych ho přesekla vedví… Jak to myslíte: silná slova? Kde jsem tak asi přišla k šavlomeči… a k tomuhle hadru? Já totiž už jednoho – částečně omylem – přesekla vpůli. Přesvědčte se samy. Zakopala jsem ho v té velké báni s kameny, co vypadají jako náhrobky, s horou, co vypadá jako kaplička, s lovící loukou a lesem čižbářem.“
Tenhle večer uléhaly ke spánku mnohosestřička Amtielka a Johanka pozdě: skládaly ultimátum. Ráno vyrazily na cestu za výletníky do Svíbu, u nichž bylo jisté, že Johančině pruštině porozumějí.
Sestřičky věděly, kterým tunelem proběhnout, aby dosáhly cíle co nejdříve.
Johanka se zamračila: pohyb bání v živém světě se pravidelně opakuje. Znalost toho pohybu mají vrozenou a předávají ji pupencům. Jenomže i ti nepučící, co lidi moc nepřipomínají, se narodili jako pupence na těle mnohosestřičky.
Putování skončilo před stanem velikosti těžkého lazaretu z chrastivého, jakoby přespříliš naškrobeného plátna. Ultimátum předali Nat Porovi sedícímu na čtyřnohém Vodašovi, znělo: „Matka má nezadatelné právo zvolit si (dočasného) nápadníka a má nezadatelné právo podílet se na výchově svých potomků.“
Nat Por, v létajících botách a s dlaní sevřenou na jílci šavlomeče, zareagoval slovy: „Ničíš přístav, který ti poskytl azyl před smrtí. Jeden z těch, co vypadají stejně jako ty, ti nabídl nejlahodnější krmi za tvoji lásku, a jak ses mu odvděčila?“
„Nedorozumění. Takže vlastně nešťastná náhoda. Přijímáte to ultimátum?“
Vodaš: „Pomoz přivést do živého světa Člověka, ponechej všechno ostatní – zavedené pořádky, z nich plynoucí mír. Nebo opravdu chceš zničit, co tu prospívá všem už statisíce pozemských let?“
„Když je nepřijmete, bude válka.“
„Pomoz po dobrém.“ Vodašovy velké oči zlověstně blýskly. „Patříš do zaostalé minulosti, nemáš tu co měnit…“ Koňská hlava cukne překvapením, nápadem. „Nemůžeš vyvolat válku.
Nevyvoláš ji. Živý svět to nedovolí. Navíc se v něm nenachází jediná zbraň…“
„Oči zaslepené vztekem vidí ve všem sekeru. Přijímáte ultimátum?“
Emisaři s prásknutím protrhli stěnu stanu a ta se za nimi okamžitě zacelila.
Po nějaké době se mnohosestřička Amtielka odpovědi přece jen dočkala, co víc, pocítila ji na vlastní kůži. Ta, která může dávat jména, ji musela naučit novým slovům: únos, přepadení, znásilnění. Johanka ale navíc zasvětila jednu ze sestřiček do toho mála, co pochopila z umění boje se šavlomečem, v dobré víře, že „ony si to už nějak povědí“. Zvláštní pozornost při výkladu a tréninku věnovala využití zubu, který se po srážce ostří vytvoří, k zachycení čepele a k následnému odzbrojení protivníka trhnutím do strany.
Když trénink skončil, zeptala se Johanka: „Jak vlastně říkáte tomuhle nástroji, kdo ho zhotovil a z čeho, k čemu je vám dobrý?“
„Šavlomeč. Zhotovil ho živý svět. Sám ze sebe, proto se přizpůsobuje. Každý nástroj, který pro nás zhotoví, má tuto vlastnost. I tvoje šaty se v teple ztenčí. K zabíjení nepřátel.“
Johanka: „Vrrrzzz.“
Mnohosestřička Amtielka (společně): „Cha, cha.“
K potyčkám, které měly podobu šermířských soubojů, docházelo stále častěji – ke ztrátám na životech zatím nikoliv.
8
Sestřička proběhla tunelem do báně se zlatočervenými stěnami, z nichž vystupovala pestrobarevná žebra. Její pozornost upoutalo něco jiného – nepučící. Tři proti třem tu šermovali šavlomeči, ale jak zaznamenali její přítomnost, sklouzli k ní. Uskočila ke stěně, v níž se už žádný tunel nečernal: chránila si záda.
Společné vědomí zapracovalo a celý zbytek mnohosestřičky Amtielky jí spěchal na pomoc.
Odrazila útok prvního, druhého… Střídali se; později zkusili útok ve dvojici. Trénují, napadlo ji.
Občas se jí podařilo někomu z nich vyrazit zbraň z ruky. To se pak na ni ostatní vrhli, zatlačili ji dál od ležící zbraně, aby ji ten odzbrojený stačil zdvihnout. Trénují, napadlo by nezúčastněného pozorovatele. Jenže pak se podařilo dvojici nepučících vytrhnout šavlomeč sestřičce. S širokými úsměvy a poloúsměvy (dvěma z nich zakrýval polovinu tváře krystal) se k ní přibližovali se šavlomečem v jedné ruce a s dýkou ve druhé… Sáhla za levé rameno, mávla síťkou. Další šavlomeč upadl do písku vedle jejího. V síťce se něco třepetalo, nebyl to však motýl.
Mnohosestřička Amtielka zavýskla radostí nad objevem účinnosti nástroje, který používá od narození.
Zatímco zmrzačený útočník kropil celý výjev krví z pahýlu ruky, u jeho spolubojovníků pohlavní touhu vystřídala touha po pomstě. Sestřička vyklepla uťatou dlaň s prsty ze síťky, naoko se soustředila na momentálně nejbližšího. Přišel výpad nepřítele z boku. Máchnutí síťkou tím směrem – nyní je úlovkem těžká koule. Další máchnutí; koule opustí síťku, vystřelí z ní a udeří nejbližšího útočníka do hlavy. Až teď je vidět, že to není koule: ozve se duté třesknutí, jak se obě hlavy srazí. Jeden z nepučících klekne, vyhodí šavlomeč nad sebe – ne nad hlavu, protože hlavu nemá – a padne na okovaná prsa. Další upustí zbraň, drží si rozbité čelo. Jednoruký začíná pronikavě ječet.
Mnohosestřička Amtielka zavýskla radostí z nového způsobu boje vrháním odťatých částí těla nepřítele. Sestřičky spěchající k místu srážky rámem síťky usekávaly květy a měkké a křehké vybavení bání (rám se v okamžiku mávnutí zaostřil) a metaly je kolem sebe.
Souboj tří na jednu pokračuje, a pak se ve stěně otevře tunel… Ale do okamžiku, než sem vtrhne první sestřička, zbývá ještě hodně času. Až se tak stane, nenajde tu už nikoho živého.
9
Johanka vykopala hrob, uložila do něj ostatky… A vtom ji udeřil do nosu zápach řemenů.
„Nechte toho. Neprodala svou kůži snadno. Vzala jich hodně s sebou… Taky proto, aby vám ukázala, jak statečná dokáže být mnohosestřička Amtielka. Myslíte si, že by ji potěšilo, kdyby cítila… Tady se nedá dýchat… Tak už toho konečně nechte!“
Jejich rozrušení bylo tak velké, že se dokonce zapomněly, a vysvětlení svého rozpoložení nepodávaly současně, ale koktavě a jedna přes druhou. Nicméně Johanka pochopila: Věřily, že když jim dala jména, už nebude platit: smrt rovná se zapomnění. Jenže jedna z nich zemřela, a nikdo neví, která. Nikdo neví, jak se ta mrtvá jmenuje.
Už myslely, že ať se stane cokoliv, bude to čísi příběh, a teď vidí: něco se stalo, a stejně je ten příběh zase všech a zase – ničí. A ni ony samy nedokážou rozeznat jednu od druhé. A pak, s pohledem upřeným na zakrvácené tělo, pronesla nahlas a pevně: „Wernera.“ (A v duchu ze zvyku dodala: Hrabě von der Schulenburg, padl 18. března 1864 při útoku na Diippler Schanzen).
„Ne-e, já jsem tady…“
„Stačí, když řekneš: ‚Zde‘“ okřikla ji Johanka. „Victora.“
„Zde.“
„Albrechta.“
„Zde.“
„Augusta Druhá…“ Ticho nepřerušil žádný zvuk.
Johanka poklekla na koleno. „Augusto Druhá, bojovala jsi jako hrdinka. Nikdy na tebe nezapomeneme. Každá z nás teď má v srdci náhrobní kámen, který ponese jména sestřiček, jež padnou za naši budoucnost. Tenhle kámen nic a nikdo nepoškodí. A tvoje jméno je do něho vytesáno jako první.“
K večeru zdobilo každou bílou sukénku vyšité jméno. Mnohdy se jméno objevilo i na pestrobarevném praporku připevněném na holi síťky.
V živém světě vypukla válka.
Docházelo znovu a znovu k zvěrstvům: nepučící uskutečni li s tělem sestřičky milostný akt tolikrát, že prostě nemohla přežít; pučící metaly zohavené pupence do řad jejich otců.
A nikoho nezajímalo, co je důvod a co je následek.
(Johanka: „Možná proto jsou ze stroje času vidět jen války. Protože jenom v pečeti z vosku času se žádný náhrdelník příčin a důsledků nenavléká.“)
Operační plán pro rozhodující bitvu, který Johanka a mnohosestřička Amtielka vytvořily, se opíral o schopnost společného vědomí. Díky němu se z neúspěchů i úspěchů jedné okamžitě poučovaly ostatní. Společné vědomí usnadňovalo velení, uvádělo v soulad činnost oddělených jednotek i jednotlivců. Vůbec nejlepší na tom bylo, že nepučící společné vědomí nevlastnili.
Co dělalo Johance starosti? Hrdinství sestřiček, pohrdání životem.
Je to tím, že jsem jim dala jména padlých. Rouhala jsem se.
Ne, tím to není. Ti vojáci by byli rádi. Protože oni se bojí už jen jediného – zapomenutí.
Svolala sestřičky do dómu, v němž jim přidělila jména. Přicházely ozbrojeny síťkami (pouze Wernera a Arnharda zůstaly věrné šavlomeči, ale nazývaly ho trochu jinak). Sotva společně usedly na podlahu dómu, už se ozval mnohohlas šeptavě pronášející ono staropruské slovo. Johanka zaláteřila na příliš krátkou sukni, zvolila sed na patách a nařídila jim: „Nejdůležitější je přežít bitvu nezraněná. Neoslabit tak ostatní v té příští. Pamatujte si: nápis na náhrobku…“ Sáhla si rukou pod levé ňadro, „…je vzpomínka, žádné vyznamenání.“
A pak si volala jednu po druhé a každé vyprávěla, jak žil a padl „dárce“ jejího jména.
Johanka a Wernera a Otta velely bojové operaci. Díky společnému vědomí jí však nemusely být osobně přítomny. Právě putovaly za Beatrix. Johanku nesly létající boty, Wernera s Ottou běžely. Pohybovaly se stejnou rychlostí. Dvě z nich věděly všechno o každém okamžiku bitvy, v níž zkřížily zbraně první armáda nepučících s první armádou sestřiček.
Jedním z hrdinů té války se stal živý plot. Vytvořili ho nepučící s větším počtem končetin. Ty údy, na kterých nestáli, v nichž nedrželi zbraně nebo štíty, propletli s údy souseda vpravo anebo vlevo. Tenhle plot neustoupil ani o píď, nezakolísal. Živí podpírali mrtvé.
A jak boj neutichal, plot postupně přestal být schopen jediného kroku. Bojoval dál a mrtví v něm podpírali živé.
Až nebylo nikoho, kdo by pozdvihl zbraň či štít, a mrtví podpírali mrtvé, plot se sám oslavil: sám sobě se stal monumentem. Dodával každému vojáku armády nepučících sílu nevyřčeným: „Padl jsem, a stojím. Dokud jsem mohl, bil jsem se, abychom neustoupili, tak neustupuj.“
A nepučící ho uposlechli, bili se statečně, doráželi na temné siluety s křídly.
Bílé sukénky barví rudá krev. Nápis „Arnharda“ na mrtvé ležící u stěny a tisknoucí obličej do podpaží je skoro nečitelný.
Wernera vydala rozkaz.
Rady mnohosestřičky Amtielky zakolísaly, couvly… a couvaly dál a stále rychleji ke stěně. Nadšení nepučících neznalo mezí, hnali se vpřed se skřípavou obdobou hromového „Hurá!“
Za zády mnohosestřičky Amtielky zívl velký otvor.
Wernera vydala rozkaz.
První armáda mnohosestřičky Amtielky v čele s Ludwigou vběhla do tunelu; nepučící ji s řevem pronásledovali.
Na konci tunelu se sestřičky otočí, míhají síťkami nahoru a dolů. Nepučící se pokusí jejich val prorazit. Času není nazbyt. Qagion velí: „Zpět!“ Jenže na druhém konci tunelu se to začalo černat: na bojiště právě dorazila druhá armáda mnohosestřičky Amtielky v čele s Eberhardou.
„Teď,“ pronesou současně Wernera a Otta tiše, jejich křídla se třesou.
„Chtěla bych to vidět.“
„My to vidíme, díky společnému vědomí,“ šeptají. „Nepučící se zoufale snaží probít na tom i na onom konci. Tunel se trhá. Zatínají šavlomeče i prsty do tkáně tunelu, ale ta jim mizí pod nohama, pod ploutvemi, pod pařáty, chapadly, stojany, běhouny. Propadají se do azurové záře. Déšť jejich těl. Chňapají po kořenech a vlášeních, jenže ty se vždycky zatáhnou včas do těla báně. Mnohosestřička Amtielka jásá.“
„Už tam budeme?“
„Ještě jeden tunel.“
Žádná z nich nezaznamenala nepučícího, skrývajícího se ve výklenku v členitém a temném povrchu stěny neviditelném. Minuly ho.
Šavlomeč proťal vzduch, nejen vzduch.
Otta padla s hlavou téměř oddělenou od krku.
Johanka nechápavě těkala pohledem okolo. Wernera si pomyslela: Šavlozubomeč není tak dlouhý, aby ten, kdo jím vládl, ještě nestál poblíž. Ťala do stěny, skočila stranou, ťala znovu, skočila stranou… Jedovatě modrý záblesk; náraz ostří na ostří; jedna ze zbraní padá; nepučícího unášejí létající boty rychle pryč. Wernera se skloní pro zbraň. Šššššššššš! To Johanka mrštila tu svou po zákeřném vrahovi. Ginníti se proměnil v širokou žlutočervenou stuhu, esovitě se zavlnil, jeho ostrá špice narazila do týlu nepučícího. Ten rozhodil několik jemných dlouhých paží. Na okamžik nad ním rozkvetl klobouk temně nachové barvy, aby po chvíli klesl a zlehka (pietně!) zakryl teď už bezvládně ležící tělo.
Wernera s Johankou si vyměnily pohledy plné úžasu. Johanka se rozletěla pro Ginnítiho.
V temné stěně, možná právě v tom místě, kde číhal nepučící, se otevřel tunel.
První jím proskočila Wernera. Když totéž učinila Johanka, čekalo ji překvapení: za Wemerou stál nepučící, předloktím levé ruky svíral její hrdlo, v pravé ruce držel dýku, hrot jen kousek od černého oka. Skřípal.
Johanka ho poznala: smaragd v očním důlku; sněhobílá polovina tváře, druhou prorůstá jasně červený krystal; hlavu korunuje vlašský ořech mozku, na jehož lesklém povrchu tu a tam probleskne drobná hvězdička (myšlenka?).
Teď, tady – shledání.
Wernera natáhla ruku se zbraní před sebe.
Úsměv jediným koutkem rudých úst; zazáří oslnivě bílé zuby, protože: Vidíš, teď mi šavlomeč sama podá, a potom odzbrojím i tebe.
„Ne!“ vykřikla Johanka, možná silněji než při prvním shledání s Luisou.
Wernera zarazila špičku zbraně do svého břicha, prudce zatlačila – odzdola nahoru, oběma rukama.
Přes bílé zuby se přehrnula vlna rudé krve, rudé jako krystal.
Oba jsou mrtví.
Před Johankou se tyčily až do stropu bílé orámované stěny z toho „naškrobeného plátna“. Bokem vrazila do nejbližší, s prásknutím ji protrhla, vpadla dovnitř (stěna se za ní hned zacelila).
Z hezké postýlky zavěšené na jemných pásech se na ni usmívala Beatrix. Vzala ji do náručí, připoutala k sobě jedním z těch pásů. Ucítila v zátylku něčí pohled.
Před vzdálenou sněhobílou stěnou stál Nat Por.
Rozkročila se, jílec šavlomeče uchopila do obou rukou. „Něco ti povím, Nat Pore,“ zvolala, „jsem ze zaostalé minulosti, ale kdyby pro tebe bylo nějaké příště, dala bych ti dobrou radu: Příště si rozmysli, koho si bereš do své přítomnosti.“
Nat Por se usmál, a nebyl to pěkný úsměv. „Věděl jsem, že přijdeš. Nastal čas sprovodit tě ze živého světa, aby se k nám zase vrátil věčný mír.“ Zdvihl pravou ruku, svíral v ní předmět. Johanka se nemohla rozhodnout, zda jí víc připomíná mosaznou lampu nebo přesýpací hodiny.
Nat Por: „I když se nitro jedné báně změní z výhně v popel, ostatním, které s ní nejsou právě propojené, to neublíží. Proto se živý svět skládá ze vznášejících se uzavřených prostor.“ Prst levé ruky opřel o stěnu lampy (?), hodin (?).
Johanka horečnatě uvažovala: Říkali, že nemají žádné zbraně, ale to, co drží v ruce, mě má zabít, to je jasné, takže musím být rychlejší než on. Jenže stojí desítky sáhů daleko ode mne a nejspíš má „prst na spoušti“. V myšlenkách přeskočila od beznadějně pomalých létajících bot k šavlomeči rychlému jako blesk.
To bude překvapení, Nat Pore. Rozpřáhla se a její vnitřní hlas spustil o něčem jiném: Každý dělá co může, pro budoucnost svého dítěte. I já Vtiskla jsem pečeť. Někdo se tu někdy zastaví. Někdo, komu se bude stýskat po lidské podobě.
Ginníti se neproměnil v pás žlutých a červených skvrn rychlejší než blesk.
Dvě skutečnosti se přihodí současně: za prvé, stěna předmětu pod tlakem Nat Porova ukazováčku zprůsvitní, povolí… za druhé, Johanka mrkne – a…
