„To jsem já, Štěpánka,“ šeptla. Nestalo se vůbec nic.
V zamyšlení přejela bříšky prstů po složité arabesce zdobící nevšímavý povrch oleratexové stěny. Kráčela podél ní. Jak se jí dotýkala prstem, potní žlázy malovaly slabounce viditelnou cestičku, která vedla k pítku z nažloutle bílé, poloprůsvitné hmoty. Ze zvyku napočítala patnáct doušků živé vody. Podle referenčního manuálu Lagrangeovy stanice mohla přijímat živočišné bílkoviny pouze v téhle formě: musela se obejít bez ostří příborů.
V koupelně se věnovala se vší pečlivostí úpravě obličeje a dekoltu, činnosti, kterou nazývala válečným malováním.
Rozpustila světlé vlasy, které jí sahaly k pasu.
Kdyby tak stačilo, aby mi narostly jako té holčičce z pohádky. Zavřely nás do podobné věže, Lociko. Ani tuhle nezdobí jediné návěstí TLAČ nebo TÁHNI, protože nemá dveře ani okna. Rozdíl je v tom, že tady na mne žádný princ venku čekat nemůže.
Nedokážeš to, promluvil k ní vnitřní hlas.
Vyoperovali mi porty, ale používala jsem je příliš dlouho, tělo i mozek se stačily naučit vystupovat jako uzel sítě. Stala jsem se jediným portem – homoportem.
Dlouho rozčesávala vlasy. Přitom si pobrukovala písničku, přesněji jen útržek melodie, zatím beznadějně krátký.
Soudě podle toho, jak Richard vyvádí, dostala jsem s touhle návštěvou příležitost. První návštěva, první a hned obrovská příležitost. Udělám všechno, abych ji využila.
Připojila ten či onen tón… Ne, tohle bylo k ničemu, a tak zkusila něco jiného: zpívala hudební motiv znovu a znovu a čekala, zda v ní neprobudí nějaké představy. Stalo se: vnitřní zrak oslepilo slunce, to bílé, pozemské, a briliantový lesk čerstvě napadaného sněhu; vnitřní čich přidal nezřetelný vjem syrové vůně. Najednou „to zaznělo“ tak nějak samo. Písnička byla na světě. Štěpánka věděla, že jde o slepenec složený z úryvků melodií, které kdysi zaslechla. Co chybělo na originalitě, nahrazovala chytlavostí.
Opravdu to chceš?
Nezbývalo mi než si říkat s reklamou na pánskou ochranu: „I cesta sama bývá cíl.“ „Ale už jsem na ní příliš dlouho, už jsem Z ní unavená. Zbývá – cíl.“
Jenže zpěv beze slov nevyvolá představu oslňujícího; bílého, nového, čerstvého.
Přešla k největšímu divu svého příbytku. Vyňala z něho předmět, který připomínal yottabajtový paměťový modul. Ale dal se otevřít, a to se pak nad jeho deskami rozepjal vějíř lesklých listů. Stála před knihovnou – vysokou jako ona, širokou jako ona v ramenou – a obracela stránky v knize. Kdo v celém nekonečném vesmíru mohl o sobě říct tohle?
***
Richardovu šeptavou samomluvu doprovázely nepatrné pohyby rtů: „Nedá mi to, abych za těmi mladými nezašel. Může se mi někdo divit? Tolik (tak schválně, kolik?) let jsem neviděl jiného člověka než Štěpánku nebo údržbáře. Když jsem tady nastoupil, byl jsem první z ostrahy. Co vězeň, to jeden dozorce, říkali. A? Tuhle bachařskou uniformu, co se musí prát, tu nosím pořád jenom já. Odstavec tři tečka pět doporučuje střídání personálu po deseti letech, ale začíná to vypadat, že to mám taky na doživotí.“
V místnosti, kterou navigační modul stanice (samozřejmě mu nikdo neřekne jinak než enemeska) označuje návěstím Společenská, zaslechl z nejbližšího konverzačního stanu lhostejně znějící dívčí hlas: „Správná a přitom tak prostá odpověď zní: Tady může odpočívat v pokoji, aniž spotřebovává energii. Jsme v místě, kde se navzájem ruší gravitační síly všech okolních těles. Takovému místu se říká kalibrační…“
Richard: Librační.
„… bod nebo taky… A teď pozor! La-gran-ge-ův.“ Nestrannost hlasového projevu se vytratila: v přídavném jméně přivlastňovacím se třepetaly vítězné korouhve, zněly fanfáry. „S matematickou analýzou název stanice rozhodně nic společného nemá,“ dodala přezíravě.
Hluboký hlas: „Jenže takových bodů najdeš ve vesmíru plno, proč by někdo stavěl stanici právě tady?“
„Proč!“ ozvalo se nosově do útoku. „Uvaž, že v té době člověk výš… Hm, tohle mi připadá zajímavé, že říkáme to výš.
Lagrangeán reprezentoval nejzazší bod, kterého tehdy dosáhl. Dostat se odsud bylo nemožné a sem to stálo nehorázné prostředky. Datafor mi napovídá…“
„Zrovna jsem to našel,“ zabručel bas. „Myslím, že nejvýstižnější je citát: Odcestovat sem mohli leda ti, co byli u moci, ne ti, co po ní sahali. L. s. se tudíž stala nejlepším úložištěm pro zbraně, které by rozhodly každou tehdejší válku.“
„Zbraně. Nezdá se ti patetické, označovat takhle hackery a autory nevítaných programů?“ Richardovi se vybavil její nos. Má ho ohrnutý i ve spánku. „Patetické? Tohle všechno kolem mi připadá patetické. Jen si představ, že to tu celá ta léta levituje kvůli jedinému vězni. Ale my jsme jenom první vlna. Přijdou další, kteří rozhodnou o budoucnosti téhle stanice. Co já vím? Mohlo by z ní být muzeum senzitivní architektury. Podle dataforu jediná další budova, která reaguje přátelsky na podněty, stojí v umělé kolonii Teepee. A v Lavvu, samozřejmě. Tebe napadá nějaké lepší využití?“
Ticho. Pak ostré lusknutí prsty; dívčí hlas vyhrkl: „Nemocnice. Neznámé choroby a tak. Nemožnost epidemie. Nebo… hotel pro turisty. Maják.“
„Pro ty, co jim straší na majáku?“ V jeho hlase zněl škádlivý úsměv. „Neznámé psychické poruchy a tak.“
„Maják,“ vyslovila důrazně, „a rozhledna. Vidět a být viděn. To myslím s ohledem na případné mimozemšťany.“
Bas si posteskl: „Navzdory snílkům všech časů: poslední výzkumy vylučují přítomnost inteligentního života ve vesmíru.“
„Trochu sebevědomí, Rybkovský!“ okřikl ho Richard. Vstoupil do konverzačního stanu, právě když se drobná dívka ve žlutém tričku a lesklých neforemných kalhotách sesunula v záchvatu smíchu na rameno vytáhlého černovlasého mladíka.
Pro tyhle dva končil pátý pracovní den pobytu na stanici (která zachovává rytmus den-noc podobný pozemskému), tudíž věděli, že v dosud prozkoumané části stanice jim žádné nebezpečí nehrozí – supermoderní ochranné oděvy vyměnili za kalhoty a trička.
Dívka se obrátila na Richarda: „Cela má jiné rozměry, než uvádí referenční manuál stanice.“
Uvědomil si, že s tak zvláštní modrošedou barvou očí, jakou má ona, se nikdy nesetkal. Zvýrazňovalo ji narůžovělé bělmo. Nejdřív poznamenal sykavým šepotem: „Nestačila si zvyknout na zdejší ovzduší,“ potom zřetelně a nahlas: „Tohle stavěli pro desítky vězňů. Cela s kouskem přírody pro každého.
Pohrál jsem si s rekonfigurátorem stanice. Bát se nemusíte, nikde není obvodová zeď z oleratexu širší než centimetry. Ve všem respektuju referenční manuál. Po té nešťastné události v Lavvu…“
Kývli na znamení, že vědí, co se tam přihodilo Solveig Anderssonové.
„V současnosti ukazuje enemeska na modelu stanice jedinou prostornou celu s obytnou sekcí, koupelnou a souvislou přírodní plochou.“
Mladí si vyměnili pohled.
Představili se mu hned po svém příletu: Kristýna (příjmení zapomněl), Rybkovský (ani jeho křestní jméno neuniklo z černé díry Richardovy bezprostřední, skutečně krátkodobé paměti).
„Máte všechno, co potřebujete?“
„Chybí mi menukřupky,“ posteskla si. „A ten toaletní kout! U nás mu říkáme vausík. Zkratka z Vítej a ulev si. Tady je to Tlač a táhni.“
„Menukřupky?“
„Mhm, jejich chuť a konzistence se volí před jídlem i během něho.“
Zasyčel, že v tomhle jim nepomůže.
Pustili hudbu.
Richard mladé návštěvníky pozoroval zvědavě, pobaveně, fascinovaně. V jejich veselé společnosti si přestával uvědomovat svůj věk – do okamžiku, než pustili hudbu. Když se tak stalo, cukl hlavou, poprvé, pokaždé, takže i teď.
Zprvu se okřikoval: Zapomněls, jak jsme my dráždili předchozí generace svojí moderní muzikou? Zpěv fistulí; nástroje hrající co možná nejvyšší tóny. Staří neslyšeli celé kusy opusů a mohli se zbláznit z přerušovaného pištění, které jim nedávalo smysl.
Nepomáhalo to. Nejhorší bylo čekání na…
Kristýna vyhrkla: „Teď, teď to zaznělo!“ Rybkovský zavřel požitkářsky oči.
Hudba přehlušila Richardovo chraplavé šeptání: „Tihle mladí mají svoji vlastní muziku – náhodně generované tóny, které se občas, v nepředpověditelném okamžiku, složí do povědomého nebo libozvučného motivu či rytmického rifu. Tahle hudba rozhodně splňuje svoje poslání: dohání staré – mě! – k šílenství.“
Musel pryč. Sněhobílá chodba ho vedla k podloubí. Stěna před ním se roztáhla.
Oleratex – tkáň z modifikovaných rostlinných buněk, které na sebe váží různé prvky a sloučeniny. Živá a citlivá jako lidská kůže, pevná jako pancíř vesmírného bitevníku. Na přání zeď, okno, průchod, sekce, plošina.
Prošel dočasnou bránou a ona se zacelila. Ocitl se ve Štěpánčině separaci, v podloubí před lavicí. Usedl na ni. Pozoroval otvor po dveřích v přepážce před sebou.
„Ahoj,“ řekla tiše. Přinesla si křeslo, pohodlné, neinteligentní, a uvelebila se v něm. Vězně oddělovala od dozorce šikmá rampa.
Odpověděl na pozdrav.
Kromě jiného se od něj dozvěděla i tohle: „Nedokážeme si pořádně představit, kam věda mezitím dospěla. Ti mladí mají nanodrony, to jsou miniaturní vojenští létající roboti, a ochranné obleky a bouchačky, o jakých se nám nesnilo. A sem se dopravili pokrčením koberce časoprostoru, aniž zestárli o týden. Ve srovnání s námi přiletěli za zlomek času a stálo to zlomek prostředků.“
***
Štěpánka svoji píseň otextovala, nazvala a nakonec přidala vylepšení: sloky propojila imitací hlasu cvrčka, o němž se text písně zmiňoval. Zatím ji Richardovi zazpívala jednou. Žádosti o reprízu odmítala. Měla k tomu dva důvody. První? Potřebovala, aby ho touha po jejím hudebním vystoupení dohnala k něčemu nepředstavitelnému. Druhý? Na přednesu nejdůležitější složky písně stále pracovala.
Něco jako vystoupení břichomluvce, teda pokud by zvládl zpívat dvojhlasně.
Přešla z koupelny do pokoje, minula knihovnu a vstoupila do živé místnosti, která dokázala vyprodukovat kyslík, uhlovodany, vlákninu, tuky, vitamíny, minerály, stopová množství kovů, biomasu a přitom okouzlovala barvami, tvary a vůněmi, vstoupila do přírody. Běžela úzkou pěšinou od Jahodníkového zápolí k Jezeru stromů ve Věkopamátném lese, s pohledem upřeným na prozářený skleníkový strop. „Čtyři sta sedmdesát. Ještě třicet… jeden, dva, tři…“ Zápasila o dech, očima přitahovala to místo, kde cesta zahýbá dolů a noří se mezi kmínky granátových jabloní. „Devatenáct, dvacet… pět set!“ Zaklonila hlavu, zavřela oči, čekala. A pak ucítila v patách, jako by ji něco jemně nazdvihlo, vzápětí pocit lehkosti dosáhl lýtek, a pak už levitovalo celé tělo.
Jaký to asi musí být zážitek, vyhrát závod? Jenže k tomu musí být minimálně dva.
Svlékla se, rozběhla a šipkou zajela pod hladinu Jezera stromů.
Po osušení posvačila sametové plody zlatých malin. Zastavila se u hloučku něžných, dojímavé křehkých, bleděmodrých sporangií hlenky Badhamia utricularis (jedna z knih v knihovně nese titul Houby).
Vracela se pomalu a celou cestu skládala „druhý hlas“. Zamířila do koupelny.
Jakmile proud vody v koupelně utichl, zasyčely osušovače, což byl hudební doprovod k neviditelné sprše všech těch laskavých a prospěšných záření. Později zašustí prádelní obálka, z níž vyjme nejprve spodní prádlo a posléze i béžové šaty. Nakonec se rozšumí déšť v přírodě.
Čas na válečné malování.
Z pokoje se ozvalo hlasité plácnutí; probudilo zběsilý bubínek za hrudní kostí.
Takhle to zazní, když dopadne kniha z výšky, naplocho na podlahu. Někdo tam je. Kdo? A proč?
Věděla jen: Proč právě teď? Personál stanice se rozšířil. Přítomnost někoho v jejím soukromém prostoru mohla znamenat jediné: ztrátu toho, co považovala za vybojovaná privilegia. Zatlačila obavy o budoucnost z operační paměti mozku do nejvzdálenějšího, velkokapacitního úložiště zvaného NA TOHLE NEMYSLI. Zaťala zuby, se vztyčenou hlavou vyšla z koupelny, pohlédla ke knihovně. V úděsném překvapení zírala na temnou siluetu – zhmotnění horečnatého snu. Vykřikla. A to černé se otočilo, rozletělo k ní. Marně hledala oči v temné, neskutečně hrozné tváři. Strach se změnil v paniku, která se zrodila přímo v srdci. Štěpánčin nádech v úleku nekončil.
„To jsem já, Rybkovský.“ Biolog v duchu napočítal do dvaceti, vykročil do podloubí, dotkl se citlivého pletiva. Zareagovalo, roztáhlo se před ním. Vstoupil.
Richard ležel oblečený na lůžku, vzhlédl. „Tak jak to jde?“ otázal se bez zájmu.
„Zkontroloval jsem už skoro všechno.“
„A?“
„V pořádku.“
„Byl bys raději kdyby nebylo, co?“
Posunek levačkou naznačil obtížnost vysvětlení; bas se o ně pokusil: „Všechny ty cykly. Voda měnící se v moč a ta zase ve vodu. Koloběh kyslíku a oxidu uhličitého. Čističky. Jako mezizubní kartáček, který používáte, a neumýváte ho: zprvu bakterie odstraňuje. A k tomu běžící čas, motor evoluce, jak se mu říkávalo.“ Pokrčil rameny. „Doufal? Proto mě sem nakonec fakulta vyslala. Takže, upřímně řečeno: bohužel, nežije tu nic navíc. Z flóry a…“ Rybkovský se na něj významně zadíval a dopověděl: „… fauny nic nezmutovalo. Zbývá její cela… a ona.“
„Klidně jí říkej Štěpánka.“
„Rád bych s vámi probral detaily jejího vyšetření. Podle dataforu patří mezi heterogeny. Implantovali jí do mozku porty.“
„Už je nemá.“ Na vysvětlenou dodal: „Součást trestu.“
„Odňali je všem heterogenům, pokud vím. Ale tenhle, jak říká Kristýna, Lagrangeán přece zbudovali tak… proto, aby se lidi jako ona nemohli přiblížit k inteligentnímu přístroji, aby nemohli vytvořit tu svoji heterogenní síť – spojení přirozené a umělé inteligence.“
„Žádný aktivní procesor se nesmí ocitnout v blízkosti vězně.“
„Aktivní!? A co biokognitoři? Ti se vypnout nedají.“
„Důvod proč – nepočítám-li nás – v téhle oboře žádný nežije. Štěpánku obklopuje jen primitivní technika ovládaná na dálku. Má knížky. Kdyby něco potřebovala, řekne mi: mluvíme spolu několikrát denně.“ Richarda přerušilo Rybkovského rychlé nadechnutí nosem. Trpělivě vysvětloval pokrčenému koberci kůže jeho čela: „Ty obvodové stěny z oleratexu jsem nechal přerovnat. Přidal jsem přepážku z poctivého umakartu, aby k místu, kam se při návštěvě posadím, vedly klasické průhledné dveře. No a ty jsem časem odstranil. Když za ní přijdu, předstíráme, že tam ještě jsou. Nikdo z nás nepřekročí místo, kde kdysi stály, nepřekročí práh.“
Biolog se nervózně potahoval za ret.
„V čem je potíž?“
„Musím ji a její celu prohlédnout a nevlastním žádný přístroj na parní pohon.“
Richard se pousmál.
„Musíme ji uspat.“
Úsměv vyprchal. „No, tak to…“
„V jakém stavu jste ji transportovali sem, myslím do cely?“
„Hibernace.“
„Jak probíhá vyšetření při nemoci?“
„Nikdy žádný snímač nezapípal na poplach. Jasně, sem tam nějaká ta odřenina: hodně běhá. Ale zlaté maliny nemají tmy.“ Biolog pokrčil rameny. „Musíme ji uspat.“
„Slyšel jsem… Stalo se, že se z toho lidi neprohráli.“
„Máme s sebou takovou kouzelnou skříňku. Pro každý případ. Vytvoří snímek člověka, který obsahuje všechny informace z mozku a k tomu genetickou sekvenci s vyznačenými faktory kontrolujícími podobu. Pokud by zemřel, z toho snímku ho ve Fakultní nemocnici v Brně zrekonstruují. Mají tam na to stroje – urychlovače růstu lidské tkáně.“
Richard: „Kontrolní bod pro pozdější obnovu,“ dalo by se říci. „Bod obnovy.“
„Aha.“ Rybkovský nevypadal osvíceně. Nerozuměl myslícím strojům, nechtěl jim rozumět. Rád parafrázoval římské právo: „Umění programování je zavrženíhodné a zakázané.“ Navíc bytostně nesnášel jakékoliv přirovnání biologického k počítačovému a naopak.
„Jedině za podmínky, že o tom nebude vědět,“ prohlásil Richard rozhodně.
„Nevidím problém. Pokud usne v noci a probudí se v noci, jak by ji mohlo napadnout, že to není tatáž noc?“
***
„Jmenuji se Kristýna,“ ozvalo se z černé kutikuly brnění. „Lékařka a genetická – tyhle obory máme s Rybkou společné – a psycholožka. To poslední mě baví ze všeho nejvíc: jsem fanda na lidské duše. A samozřejmě se omlouvám, že jsem tě vyděsila.“
Úlek už opadl – Štěpánka mohla vydechnout. Věděla, že někde v myšlenkových skladech zůstaly obavy z neznámé, protože změněné, budoucnosti, ale postarala se, aby se nic z jejího rozpoložení nepromítlo do hlasu. „To o sobě může říct bez uzardění akorát jedna jediná biblická figura. Skoro tak vypadáš. A… jasně, Štěpánka Klímová, říkej mi Štěpánko, satane.“ Ďábel si uvědomil, kam a jak se Štěpánka dívá, rychle a pružně se předklonil, sebral knihu z podlahy. Při předklonu vynikl výstupek trčící ze zad, připomínal hřbetní ploutev. Prsty ukryté pod černou tělní pokrývkou na omluvu pohladily kobaltově modré desky.
Štěpánka se zeptala: „S jakou rybkou?“
„Rybka, Pavel Rybkovský. To je můj spolupracovník.“
„A ten fandí čemu?“
„Biologii. Od malička. Na fakultě o něm koluje pověst, že si jako děcko stříkl do žíly rozmělněná tělíčka nezmarů. Kdyby přišel třeba o prst, aby mu narostl nový.“
„Fantastický. Co všechno si uřízl, aby to vyzkoušel?“ Kuckavý smích; následovalo: „Ráda bych si vypůjčila některou tvou knížku.“
„Moje knihy nepotřebuješ. Máš přístup k databázi, kdykoliv se ti zachce. Ta obsahuje veškerou literaturu.“ K pronesenému doplnila Štěpánka v duchu: Teď ale nosič s informační databází – datafor – u sebe nemáš.
„To není přesné: databázi nám aktualizovali naposledy před vstupem do časoprostorové bubliny. Ale skutečná kniha je něco úplně jiného.“
Psycholožku k tomu kusu umělé hmoty přitahovalo víc než jenom ostré kontury tenkých písmen na sněhobílé ploše listů.
„Dokud ses tu nezjevila, existovalo kladné epsilon – délka rampy od lavičky k prahu – takové, že byl-li ode mne někdo vzdálen méně než epsilon, musela jsem být tím někým já. Proč jsi tady, kousek ode mne, v tomhle brnění se hřbetní ploutví, s kvérem dlouhým metr padesát?“
„Rybka ještě všechno nezkontroloval, proto ochranný oděv. Patří k němu zbraň a levitační skluznice. K té ploutvi: při výstupu do kosmu se do ní vkládá osobní pohonná jednotka. Kosmonauti jí říkají zkráceně.“
„Ópéjéčko,“ zareagovala pohotově Štěpánka.
„Říká se jí bzdoch. Její funkci totiž popisují manuály asi takto. Počkej…
Stažením svalů kolem sběrného měchýřku a současným uvolněním svěrače se pohonná hmota vtlačí do výbuchové komory.“
„Kouzelný.“
„Na vývoji tohohle ochranného oděvu se podíleli i moji kolegové, tím myslím psychology. Podle zadání musí fungovat v režimu bez procesorů, takže šlo o to, kam umístit spínač, který by aktivoval/deaktivoval ochranné pole, aby byl po ruce, ale aby na něho nemohla snadno dosáhnout nepovolaná osoba. Kde myslíš, že asi skončil? Nápověda: vymysleli to tak, aby ho chránily naše instinkty.“
„S jakým zaujetím mluvíš o oblečení. To já bych chtěla být nahá jako dítě. Tak křišťálově. A nevědět o tom.“
Kristýniny prsty opustily aktivační spínač; pokračovala až po chvíli: „To by o brnění stačilo, teď něco k mé přítomnosti tady: Rybka pátrá, co se za ta léta stalo s mikrosvětem – s viry, bakteriemi, bacily, buňkami tělesných schránek. A já se zase ptám: Co udělala Lagrangeova samota s vaší psychikou? Jediný den monitorování údržbářů a nestačila jsem se divit jejich pokřivenému hodnotovému žebříčku. Jeho třetí čtvrtá příčka patří úspěchu v hazardní hře.
Říkají jí chytaná. Uzavírají sázky na to, který z lapačů vesmírného prachu uloví za určené období nejvíc mezihvězdné hmoty. O tom, že znovuobjevili peníze a hned rádoby špinavé, raději pomlčím.“
„Richard mi o nich občas něco poví. Mám dojem, že to jsou indiáni. Shodou okolností jedna z knížek, kterou jsem si vybrala, aby mi tu zpříjemnila pobyt, je o nich. Z jejich řeči jsem si zapamatovala jenom slovo, kterým ukončují komunikaci.“
„Na tebe jsem byla zvědavá. Jsi první heterogen, se kterým se setkávám osobně. Neumím si vůbec představit… Jak těžké je přenést myšlenku do paměti stroje?“
„Mnohem jednodušší než do paměti člověka. Komunikace se zařízením podléhá rigorózně definovanému protokolu. Ale ty porty v hlavě už nemám, odoperovali mi je.“
„Kyan. Proč jsi ho pojmenovala takhle?“
„Byl to zlý program.“
„Dokázal se vlámat především do těch aktivních uzlů Kosmosnetu, které se připojovaly jakýmsi archaickým protokolem. Naneštěstí se v jednom případě jednalo o hračku. Ale tys neměla zdání, kam proniká, co ovládá, čím a jak manipuluje.“
„Ááá.“ Štěpánka mávla rukou. „Věděla jsem, že jakákoliv posloupnost bitů může být v jistém prostředí a pro určité výstupní zařízení pokynem k vraždě. Šla jsem do toho s tímhle rizikem. Kvůli tomu jsem skončila tady.“
„Proč…“
„Výzva, satane.“
„Tohle je vážně jediný důvod ke psaní nevítaných programů?“
„Plus ten povyk kolem každého útoku, který se mi povedl.
Ten mi teda dělal vážně dobře.“ Zamhouřila oči, zasnila se. Maličko přehrávala.
„Svým způsobem jsme z vás měli užitek. Tehdy se věda obávala, že napojení mozku na síť může heterogeny ohrozit, například přenosem počítačového viru. Jenže vy, z diskusní skupiny insolut270.soc, jste naopak využili svoje možnosti a schopnosti k útoku na společnost. Ostatní přitom sledovali politické cíle; u tebe datafor uvádí: Důvod útoku neznámý. Teprve později se zjistilo, že vaším odpojením od sítě se předešlo mnohem většímu průšvihu. S heterogeny se síťový systém stal příliš složitým a řečí přírodního zákona: V každém dostatečně složitém systému se časem projeví tendence k sebezničení. Nejde mi z hlavy to jméno tvého nevítaného programu. Řeklas zlý. Čiší z něho zloba a děs.“
„Říká nevyslovitelná příšernost, na kterou kouknout mě stálo duševní zdraví a málem život.“
Kristýna pozdvihla knihu před děsivou masku obličeje, vrátila ji na její místo v regálu, sklouzla po rampě pod ozdobné podloubí.
Štěpánka se opřela ramenem o zárubeň. „Zastav se zase někdy. Pokud zůstaneš za těmito neexistujícími dveřmi, možná ti nějakou knížku půjčím. S Richardem dodržujeme takovou úmluvu celá léta.“
„Jakou?“
„Nevstupuje do mého soukromí, nesleduje mě v něm; šestkrát za den se mnou prohodí slovo. Od něho je to oběť. Je nemluva, zatímco u mne je klábosení na prvním místě hodnotového žebříčku.“
„Co za to?“
„Nepodniknu nic, co by mi na Lagrangeově stanici ublížilo.“ Pokrčila rameny a dodala: „A pokud tu je, nepřekročím práh dveří, které tu už nejsou… Ráda bych zůstala izolovaným bodem v metrickém prostoru Lagrangeova vězení, pyšným na to svoje malé epsilon.“
Černá členitá maska kývla. Kristýna se dotkla citlivé stěny za lavičkou. Tkáň zdivá před ní zívla.
„Asi to má pozvednout náladu. Akt přijetí. Jak nepomyslet na lůno,“ řekla Štěpánka. Její slova však patřila už jenom neporušenému, hladkému oleratexu.
V následujících dnech Štěpánka usilovně trénovala „břichomluvecké číslo“. Trénink přerušila jedině tehdy, když jí cuknutí v levém boku někde u žaludku ohlásilo Richardův příchod.
Také dnes trpělivě naslouchala nářkům na hudbu mladých, přitom vyslala komunikačním kanálem, který slouží pro „druhý hlas“, pozdrav. Nestalo se to nepředstavitelné: Richard neporušil přikázání svátého písma zvaného referenční manuál stanice. Neměl u sebe nic strojově inteligentního, co by zareagovalo dobrou zprávou s přibližným významem: Nuže, co si žádáš?
On si nechtěl nahrát její písničku, takže když později zaprosil: „Zazpívej,“ nedočkal se reprízy – v případě dvojhlasu premiéry. Vymluvila se na hlasovou indispozici.
Richard seděl na Lavici úmluvy, obličej v dlaních. Já se z té jejich muziky zblázním. Pořád dokola je to stejný. Strašně nahlas a k tomu všemu: „Teď, teď to zaznělo.“
„Náhodně generovaná hudba a stejná? To je přece protimluv.“
Spustil ruce. Vzhlédl. „A přitom je to pravda,“ vydechl zoufale. „Krista mi řekla, že po všechny časy zajímal každého skladatel, posluchač nikoho, zatímco v hudbě jejich stochastické generace je to obráceně, absolutně obráceně. Víš, že kdyby chtěla, mohla by mít každý vlas učesaný jinak? A konfiguraci takového hnízda pačesů by mohla měnit třeba každou sekundu nepředpověditelným způsobem?“
On snad bude vážně zvracet.
Natáhla ukazovák, poklepala se po špičce nosu. Gesto naznačovalo rozvažování – přitahovalo pozornost. Přidala našpulení rtů. Převedla řeč na technický pokrok, který s sebou mladí přinesli. K rozptýlení posloužily zmínky o umístění aktivačního spínače a nezmarech.
Pobavila ho natolik, že se přidal s veselým vyprávěním na téma: trápení mladých s větry v důsledku konzumace novomasa a živé vody.
Odešel a ona uvažovala o těch padesáti metrech a něco, které ji oddělují od nejbližšího procesoru.
***
Richard sestavoval zprávu pro rekonfigurátor stanice. Zpráva způsobí ustavení gravitačního tunelu spojujícího celu s ordinací. Díky němu pořídí snímek okamžitě po Štěpánčině uspání. Programátorský úkon, který prováděl, patřil ke každodenní rutině. Myslel na něco jiného – v duchu, nahlas: „Ať to dobře skončí.“
Pavel Rybkovský, který mu štítivě nahlížel přes rameno, se syčivému šepotu pousmál.
Richard pokračoval: „Copak můžu věřit někomu, kdo je z poloviny nezmar?“
Úsměv skrývající se v koutcích úst zamrzl. „Člověče, co si to dovolujete?“ vybuchl biolog. „V pěti letech jsem tím kolosálním nápadem předběhl dobu. Dneska by zregeneroval poničenou, chybějící paži i váš tkadlec, ale uvažoval tehdy někdo o opravě a nahrazení tkáně v takovém rozsahu?“
Richard k němu vzhlédl.
Biolog si v jeho očích přečetl monstrózní ohromení a – je to vůbec možné? – úctu spojenou s bázní.
Chraplavý šepot: „On umí číst myšlenky.“
Štěpánka (v duchu): Co kdybych „zpívala druhý hlas co nejhlasitěji“, přihlásil by se nějaký přístroj: „Jsem váš sluha, paní. Poroučejte – já poslouchám.“?
Nedělej to. O té jejich technice ve skutečnosti nevíš nic. Slyšelas, co říkal Richard? Dokážou číst myšlenky. Zachytí i tvoje. Poznají, čím se bavíš.
A co když už to vědí?
Co můžu ztratit? Doživotí je jako nekonečno a to dvěma nevynásobíš.
Měla celý den na rozmyšlenou. S příchodem staniční noci zazněla píseň Letní zpěvy, zimní tance. Duet a galakouzelnické šou v jednom. „Druhý hlas“ představoval proud myšlenek přenášený do prostoru stanice. Šlo o zprávu obsahující programový kód. Štěpánka ho stvořila už na Zemi. Od onoho času, kdy se mezi oleratexovými stěnami poprvé ozvalo: „Teď, teď to zaznělo!“ pracovala intenzivně na jeho vylepšení. Vycházela z předpokladu, že místní inteligentní zařízení jsou vybavena softwarem z éry nevítaného programu Kyan, a tudíž trpí stejnými neduhy, co se týče odolnosti proti útoku ze strany heterogena.
Jak vypadá ten Štěpánčin?
Zahájí se předáním zprávy libovolnému procesu, která ovlivní jeho chování: kromě plnění svých povinností bude trpělivě naslouchat provozu na síti. Ze tříd událostí a akcí okolních procesů určí jejich vlastnosti. Předá jim Štěpánčinu zprávu spolu s nabytými znalostmi a ovlivní zase jejich chování.
Tohle je fáze vyhledávání procesu – říká se mu kontraktor-, který vydává oleratexu obvodových zdí cely buď povel: „Nerozestupuj se před tím, koho neznáš,“ nebo povel: „Nerozestupuj se před vězněm.“ Dvě z možných, relativně nejjednodušších strategií. V prvním případě se nemusí zasahovat do programového vybavení při příchodu nového vězně, ve druhém se nemusí měnit data v důsledku vystřídání nebo doplnění nebo omezení personálu. Tato instrukce s bohatým sémantickým obsahem by se mohla nazývat Nerozestupuj se.
Nezištná výměna informací transformuje množinu komunikujících procesů do učící se organizace.
Pro učící se organizaci není důležité, jakou strategii Nerozestupuj se uskutečňuje. Zabrání, aby se důsledky jejího provedení projevily navenek.
***
„To jsem já, Kristýna.“
Štěpánka se vracela z Věkopamátného lesa. Všimla si kobaltově modrého obdélníku ležícího na Nepřekročítelném prahu. Na Lavici úmluvy seděla dívka v lesklých a neforemných kalhotách a v jasně modrém tričku s tenkými nitkami ramínek, které vpředu odstávalo a ukazovalo, co mělo zakrývat. Štěpánka na ni shlížela z rampy a tak viděla dokonce i Kristýnin výmluvný autoportrét na hrudi. Dívka oslňovala čistou mladou pletí, překvapovala délkou nehtů a jejich modrým leskem. Vlasy jí padaly do zarudlých očí. V úsměvu předváděla pravidelnou řadu drobných, modravě bílých, špičatých zoubků. „Přišla jsem ti vrátit knížku.“
„Líbila?“
„Existuji jen já – řekneš mi k tomu něco?“
„Ne, dneska je na řadě: Proč jsem chtěla, aby Kyan byl zlý program. Jaks posledně mluvila o tom, že by mě místo nicnedělání na Lagrangeově stanici měli zaměstnat při vývoji softwaru pro hračkářský průmysl, aby mi mohli odpustit, abych mohla odpustit sama sobě, pamatuješ?“
„Jasně že hračky. Kdyby nešlo o odpuštění, nechali bychom tě programovat nějaký bitevník.“
„Odpuštění… Čas naleptává nenávist vítězů, mají tendenci odpouštět. Ale poražení neodpouštějí, nikdy. Každý podělaný biolog, právník a já nevím kdo další, tvrdili, že by můj nevítaný software napsali levou zadní, jenže to neudělají, oni jsou přece ti hodní a slušní.“ Červeň vystoupala ke Štěpánčiným zelenohnědým očím. „Tak tohle mě fakt nasss-… štvalo.“ Sevřela pěst, až klouby prstů získaly barvu pítka poskytujícího živočišnou bílkovinu ve formě chutné živé vody. Pomalu povolila stisk, roztáhla prsty. „Víš, proč tak ráda prohodím s každým slovo?“ Tohle pronesla úplně jiným, veselým hlasem. „Vždycky se dozvím něco nového o sobě. Takže, Kyan se zrodil z nenávisti. Absolutní šampión ve své třídě. Rozséval zlo, aby na sebe pořádně upozornil. Mohli plácat nesmysly o levé zadní, ale už to nemělo tu sílu. Věděla jsem, že oni to vědí. Stálo to zato! Ukázala jsem jim, jaký software dokážu napsat.“ Zhluboka vydechla. „Pojednání o mém filozofujícím jmenovci si necháme na příště.“
Poté, co Kristýnu polkla stěna, Štěpánka ručně vyprala spodní prádlo, vykroutila je a rozložila na prohřívanou podlahu koupelny.
(Personál používal mimo celu oblečení ze samočisticích látek, které obsahuje zbytkové formy strojové inteligence.)
Až tyhle kalhotky uschnou, složí je a vsune do prádelní obálky, kterou zastrčí do štěrbiny opatřené štítkem ŠPINAVÉ PRÁDLO. Podle toho, co se dozvěděla od Richarda, se propadnou do technologického patra, pro které referenční manuál vyhradil termín technux. Čeká je – tak jako tekutý i tuhý odpad – proces řízený umělými organismy, který, alespoň v některých případech, není tak úplně vzdálen reinkarnaci. Její spodní prádlo do toho procesu vstupovalo vždycky čisté: Co kdyby na něm spočinuly cizí zraky?
Přistoupila ke stěně, položila na ni dlaň. Srdce se jí rozeběhlo o překot; nevolnost z napětí ji polechtala v žaludku ledovým prstem.
Zatím nic. Ale nakonec se to povede.
Od této chvíle bude stále vypravená na cestu, protože věří, že jednou proskočí stěnou do padesátimetrové oblasti bez procesorů, překoná ji co nejrychleji (proto trénuje běh) a stane se jedním z procesů počítačové sítě Lagrangeovy stanice, spojí se s enemeskou a nechá se navigovat k cíli své cesty, za stěnu přechodové komory, za tu vnější.
***
Údržbář, staniční inženýr Mathis Gaup nemusel v dosavadním průběhu směny opustit lůžko, nemusel ani otevřít oči při provádění pracovních úkonů, ale blížila se pátá hodina ranní – čas pro Constantii.
Vstal. Kdysi se dělil se Solveig o všechny svoje zážitky. Dokonce si jejich líčení předem připravoval. Stal se z toho zvyk: při jakékoliv činnosti k ní promlouval, občas v duchu, občas nahlas. Začínal vždycky stejně: Odpust mi to, Solveig. Dnes pokračoval takto: Nikdo nebyl šťastnější než my. V konkurzu zůstali v poli poražených Kungově, Kajapó, negritský kmen Džawarů, Nikobarové. Vyhráli jsme. Naše skupina měla potřebné vědomosti i fyzičku.
Znali jsme se od dětství. Vyhovoval přibližně stejný věk i poměr kluci-holky. V testech jsme dosáhli absolutně nejnižšího koeficientu problémovosti.
Zbýval poslední semestr, který nás měl naučit životu v domovině. Slova toho náborářského páprdy jako dobrý šolich ve spojení s dispozice pro život v nevelké komunitě odříznuté od světa padla na úrodnou půdu: nechtělo se nám vrátit se z výchovné umělé kolonie přírodě blízkých národů Lavvu do kraje svých otců a praotců, žít tam jako oni – jako Sámové. Dnes mi to vítězství v konkurzu na Lagrangeovu stanici jako výhra nepřipadá.
Retrospekci zahnalo nahlédnutí do výstrojního skladu. „Pokrok nezastavíš,“ prohlásil k zástupu ochranných oděvů, které na stanici dopravili biolog a psycholožka. S klapnutím se do jednoho zapouzdřil. Nahmátl v rozkroku aktivační knoflík, stiskl ho.
Vybruslil ze skladu. Pod paží svíral hnědou krabičku. Horní desku zdobily dvě průhledné slzičky a nápis CONSTANTIA. Trčely z ní barevné dráty zakončené konektory.
Odřené hrany, otřískaný vzhled… Takhle ji udělali naschvál, aby vyvolávala vzpomínky na idylickou dobu předpočítačovou. Jenže tohle JE počítač. Jeho mozek, tím myslím programy, datové struktury a jejich obsah, se nedá žádným způsobem zmodifikovat. A tahle Constantia si pamatuje, jak vypadala centrální nervová soustava vybraných staničních přístrojů v okamžiku, kdy byly vyrobeny. Porovná tuhle momentku se současným stavem a oznámí výsledek.
Nahlédl do jímky vězeňského špinavého prádla.
Ale. A pak že nemám štěstí.
Obsah prádelní obálky putoval do klokaní kapsy. Prý: Žádné cennosti s sebou, tam vám budou k ničemu. Ha, ha. Kdybych nevlastnil jediné Štěpánčiny kalhotky: musím odsloužit každou svoji otravnou směnu a tím pádem se pořádně nevyspím; na dluh mi nedá ani Anja; nezahraju si jediné utkání v chytané.
Na tohle nás ten rok pobytu v kopii Lagrangeovy stanice v Lavvu rozhodně nepřipravil.
Levitační skluznice ho donesly k nejbližšímu testovanému objektu, k toaletnímu koutu. Latrína vypadala jako nová, což bylo způsobeno především tím, že ji nikdo nikdy nepoužil.
Mathis propojil Constantii s latrínou. Pod levou průhlednou slzičkou blikla zelená LED žárovka na znamení, že obsah mozku latríny se od momentky neliší v jediném bitu.
„Musím zkontrolovat dalších dvacet zařízení rozesetých po celé stanici. Například, trenažéry, na kterých nikdo nikdy necvičil. Cekají, až se do nich nabourá nějaký nevítaný program. Pamatuješ na toho instruktora v Lavvu? Pocházel z lidu Krabojedů. Naučil nás trojici nových slov: záliv, krab a vrš. Říkal: Jak zjistím, že v zálivu jsou krabi? Nalíčím vrše se shnilým novomasem. Uvidím-li v jedné jediné vrši kraba, znám odpověď.“
Constantia dokončila v pořadí dvacátý první test; červená se nerozsvítila ani jednou.
***
Štěpánka se otočila ke stěně zády, a něco se přihodilo. Pocítila v uších tupý tlak. Opravdu zaslechla ten klokotavý zvuk?
Teď to zaznělo?
Nevěřícně se vrátila pohledem ke zdi. Zatočila se jí hlava: oleratex se rozvlnil jako hladina vertikálního stříbrošedého Jezera stromů pod dopadem dešťové kapky. Tak přece jsem to dokázala.
Vztáhla ruku… a zeď před dlaní zprůsvitněla. Ucukla. Vzduch byl najednou plný nepříjemného pachu tuhy. Nemohla se ubránit jisté představě.
Neblbni, okřikla se (a pokožka jí stejně mravenčila hrůzou), v té stěně na tebe nikdo čekat nemůže. Tohle všechno jsou jednoduše důsledky toho, že zpracování jedné sémanticky bohaté instrukce neprobíhá, jak má.
Musela to opakovat mnohokrát jako nějakou mantru, než se konečně odvážila přiblížit dlaň k jemnému, matně stříbrnému vzoru. Do prstů ji bolestivě štípl výboj statické elektřiny.
Nebuď přece srab. Všechny procesy na téhle stanici jsou na tvé straně a pomáhají ti uskutečnit tvůj plán.
Zatajila dech, energicky se opřela o oleratex. Vtom po ní něco ze stěny hmátlo, draplo ji v pase a ve zlomku času vtáhlo dovnitř. Pohyb byl tak rychlý, že se Štěpánka prohnula v bedrech… Jen na okamžik po stěně splývaly její dlouhé světlé vlasy.
***
„To jsem já, Štěpánko, Richard. Kristu zajímalo, co mám rád za muziku. Poznala, kdo zpívá písničku o pilném mravenci a líném cvrčkovi. Povídám: Co se mi může stát? Jedna tečka tři. To je odstavec v referenčním manuálu. Říká, že změna podmínek vede ke změně funkčnosti a cokoliv postradatelného se eliminuje. Myslel jsem tím, že buďto půjdu z Lagrangeovy stanice, nebo se na tu bachařskou lavici budu dívat z té tvojí strany. Nevěděla, o čem mluvím. Vysvětlení jsem si měl odpustit.
Pak jsem ji zaslechl, jak říká, že cituju referenční manuál, jako jiní citují klasiky.
Ten manuál si přečetli. Pozorně. Oficiální žalobu opřeli o odstavec sedm tečka jedna tečka čtyři, čili žádný aktivní procesor na vzdálenost menší než padesát jedna celých tři metru od vězně. Obvinění jsem vyvrátil.
Začali si ze mne aspoň utahovat. Chceš se ještě napít? zeptá se Rybkovský Kristy u snídaně a dodá: Ale pozor na tři tečka tři. A ona odsekne: Čtyři tečka dva tečka jedna. V odstavci tři tečka tři se totiž uvádí nejvyšší spotřeba nápojů na osobu a den a v odstavci čtyři dva jedna se říká, že se vláha přidává podle potřeb, ale myslí se do atmosféry stanice.
Pořád mě bolí tady na prsou. Krista tě v cele nenašla. Hledal jsem všude. Rybkovský do pátrání zapojil i nanodrony, a bylo jasné, že na stanici nejsi. Zbýval vesmír, otevřený vesmír se svým vakuem, teplotou blízkou absolutní nule, radioaktivitou v dávkách tisícinásobně převyšujících hranici smrtelnou pro člověka. Ochranný oděv slouží zároveň jako kosmický skafandr. Jenže žádný nechybí. Nechybí ani osobní pohonná jednotka. Tohle nerozdýchám, řekl jsem si.
A pak jsem si vzpomněl na tvůj bod obnovy. Bonus navíc? Záznam tvého hlasu. Constantia tvrdí, že žádný nevítaný program na Lagrangeově stanici nežije; ten mikrofon, který jsem podstrčil do cely v průběhu tvé prohlídky, nemá procesor. Jaks to dokázala?“
Opřel čelo o chladný, béžový kov válce, v jehož útrobách se skrýval návod na postavení Štěpánky v čase snímkování. Uvědomil si, že shodou okolností má tubus stejnou barvu jako šaty, které nosila nejraději. Dobré znamení. Pomohlo mu to přesvědčit sám sebe, že co tu provádí, není samomluva ale rozhovor, v němž jsou reakce jedné ze stran poněkud opožděny.
***
Kristýna se zamračila: „Mluvíš o ní jako o nějaké stavebnici: Dá se rozebrat na buňky, molekuly. Někde tam hluboko něco nebude v pořádku. To jako kde hluboko?“
„V mikrosvětě. To tělo potřebujeme a já mám práci: zvyšuje se kontaminace a teplota…“
„Jasně: udělal bych to sám, kdyby fotrovi nevodešly záda.“
Zuřivě ze sebe strhl tričko, pohyby prsních a břišních svalů vytvořil několik zlovolných grimas na výmluvném autoportrétu.
Neodolala pokušení a oplatila mu stejnou mimikou.
Vyrazil za ochranným oděvem, zbraní a bzďochem. První se mu do cesty postavila stěna společenské místnosti. Zalitoval, že s něčím, co se před vámi roztahuje a stahuje, nejde vší silou prásknout. Do prdele s tímhle bezdveřím.
Osaměla. Pozorovala svoje ňadra. Natáhla si tričko. Ze stochastické generace už nikdo nesmaží, Štěpánko. Žádný pokrm na oleji; tak maximálně: Máš mě rád? – Mám. – Tak zavolej do Klonstavu… O čem všem pojednává ta TVOJE autobiografie?
***
Rybkovského vztekem přeskakující hlas chrlící nadávky putoval do Richardova komu z mrazivého vesmírného vzduchoprázdna. To byla odpověď na Richardovo: „Kdo je?“ Kristýna se sesunula v záchvatu smíchu na podlahu, jakmile zpozorovala Richardův výraz, s nímž předával zprávu kontraktoru vnější stěny přechodové komory. Ta zpráva podstatně ovlivnila kontraktorovo provedení instrukce Nerozestupuj se.
Konečně kosmonaut v brnění ochranného oděvu vybaveného bzďochem vstoupil na půdu stanice. Na Richarda nesrozumitelně štěkl a odešel.
Kristýna: „Na rozdíl od něho vím, že z psychologického hlediska se výstup nedoporučuje vůbec. Konfrontace s nekonečným vesmírem a ve srovnání s ním nepatrnou stanicí vede k agorafobii a po návratu pak současně k agorafobii i klaustrofobii… Jsem ráda, že ji nenašel. Škoda, že s tou vesmírnou procházkou nepočkala.“ Úvahu o meteoritu, který se na zmizení těla mohl také podílet, si nechala pro sebe.
Neodpověděl. Chtěl být sám. Proto je přece stanice rozdělená do sekcí; proto se tu stěny svírají.
„Můžu k vám?“ zaprosila, když za jeho zády začala srůstat rána v oleratexové kůži.
Zahleděl se do té zvláštní temné modrošedé. Pro sebe: „Tahle stochastička si ne a ne zvyknout na zdejší ovzduší, nejspíš by měli zpřísnit normu na počet mikročástic;“ pro ni: „Mhm.“ Zaclonila si dlaní oči. „Zhasněte, prosím. A co mám na srdci, to se mi bude říkat líp potmě.“
Pleť stěny se zahojila. V téhle místnosti si mohli sednout jenom na lůžko. Pod její vahou se matrace téměř neprohnula. Pomyslel si, že ten kus nábytku, který celá léta pečuje o jeho správné držení těla i ve spánku, musí být zmaten.
„Mám výčitky.“
„Proč?“
„Neřekla jsem jí, že na Zemi už všechny z insolut tečka soc dávno pustili.“
„Proč?“
„Aby to tu fungovalo jako dřív, dokud nedokončím výzkum. Štěpánka měla být ozdobou mé práce O nevelkých komunitách odříznutých od světa.“
Zhasl.
Zeptala se: „Jak se supervězení změnilo na celu s bohatou přírodou a neviditelnými dveřmi?“
Mlčel dlouho. Pak řekl: „Po krocích.“
Teď mlčela ona. Pokračoval: „Důvěra. Něco za něco. Vzájemně výhodný pakt.“
„O té dohodě vím. Dnes jsem celý den četla její knihy. Mají listy z umělé hmoty. Snadno se do nich vyryje nehtem rýha. Podtrhala si tak některé věty. V Sentencích od Ladislava Klímy tuhle: Dvě nejkrásnější vlastnosti a nejcennější výsady člověka: nemusit plodit, moci dle vůle zemřít.“
Zaskočilo ho dojetí. Byl vděčný za tmu kolem sebe.
„Jaká byla?“ zeptala se.
„Pořád si chtěla povídat, ale na to já moc nejsem. Zatrhla si Existuji jen já!“
„Mhm, taky Klíma.“
„Kolikrát mi citovala z jeho deníku. Počkám na ni před tou Fakultní nemocnicí, aby viděla, jaká je to hovadina.“
„Něco mě zajímá: nikdy jste nepřekonal ten práh? Nikdy jste ho nechtěl překročit?“
Neodpovídal. Především proto, že by nedokázal udržet pevný hlas.
Najednou se krátce dotkla určitého místa na jeho tváři, jako by viděla potmě. Mezi prsty promnula tu vlhkost s konzistencí rozpuštěného ledu z konzervačního sila. Řekla: „Nemyslím, že by s Rybkou hnulo, kdyby se mi něco stalo,“ a po chvíli: „Jen ona zná pořadí, v jakém ji ty podtrhané věty zaujaly. Načetla jsem je. Zamíchám-li je… Permutace, víte? Každá mi ukáže trochu jiného člověka. Počkám na ni s vámi, abych poznala, jaká vlastně je.“
„Moci dle vůle zemřít,“ řekl.
V té větě otazník nezazněl, a přece odpověděla: „Myslím, že pro dva… se kterými si můžete kdykoliv o čemkoliv poklábosit…“ Najednou vyhrkla: „Nemůžu uvěřit.“ Ticho. Později zazní váhavě, smutně: „Zatrhla si, že každý má erotickou autobiografii, každý ji píše. A taky, že sex je olej, na kterém se připravuje pokrm zvaný život. Z celého Blakea si podtrhla jen diralad – erotický sen.“
Mlčel.
„Vážně jste k ní nikdy nevstoupil?“
„Měli jsme tu dohodu.“
„Nakonec si něco udělala.“
„Ale ne na stanici.“
Lůžko zavrzalo. „To mi neřeknete ani číslo toho podělaného odstavce z kapitoly sedm, Náležitosti výkonu trestu, který vám nedovolil…“ Zvyšovala hlas a vlny jejího dechu mu čechraly vlasy nad pravým uchem.
„Žádný odstavec. Víra. Mohla za to bezmezná víra. Víra v CKNP.“
„Eh?“
„Víra v Co kdyby někdo přišel. Říkala… myslela si, že tam dole už nastal konec světa. Než jsme sem odlétali, zase jeden prorokovali. Někdy mluvila o tom, že na nás prostě zapomněli, nebo že se zhroutila ekonomika a na let sem nemají dost prostředků.“
„Něco z toho je pravda. A asi by bylo korektní říkat Tam jinde, než Tam dole.“
„A já se strachoval, že by mohl najednou někdo dorazit a přistihnout mě na té nesprávné straně neexistujících dveří. CKNP a všechna ta léta jen tak ufrnkla.“
„A přitom NN: Nikdo nikde. V jedné knížce si zatrhla: Chci si přečíst smrt své slušnosti v tvých očích.“ Matrace na její straně se nepatrně pozdvihla. Dívčí hlas zazněl nepříliš vysoko nad jeho hlavou: „Je škoda, že s tou vesmírnou procházkou nepočkala. Nikdo by mi nezabránil. V ničem…“
***
Ve čtyři hodiny osmnáct minut staničního času se probudil údržbář Sven Skaltje – ospalý, unavený, rozbolavělý. Včera se pustili do barelu zkvašených zlatých malin, který ukryli před šmejdícím biologem pod podlahu recyklačního tanku. On sám vyžahl nejmíň kýbl. Přejel jazykem vnitřek úst. Napadlo ho přirovnání – scházela slova. Nechal datafor, aby mu promítl na sítnici tu část databáze, která se věnovala životu starých Sámů. Obrazová dokumentace, kterou už sledoval tisíckrát, ukazovala typický příbytek předků z přelomu století. Mohl se jím toulat celé hodiny, ale nikdy tam nepobyl příliš dlouho. Každá věc, na kterou narazil, byla opatřena návěstím. Na koberci ve slavnostním pokoji stálo vlevo to podivné vycpané zvíře s parohy a vpravo se ve velkém květináči roztahoval ozdobný stromek, který připomínal vějířovitý ocas nějakého ptáka. Připojená návěstí, umístěná pod sebou zhruba v polovině vzdálenosti mezi oběma objekty, hlásala Pichoš Whitelockův a Sob polární. Zahleděl se na srst zvířete. Měl pocit, že jazyk, zuby, celý vnitřek úst má potažený kůží z pichoše. Napil se studené živé vody.
Při prvním kroku v chodbě technuxu ztratil balanc a musel se opřít o stěnu. Ucukl, protože si vzpomněl na tu hrůznost, co se jim přihodila v Lavvu. Nemysli na to, přikázal si. Pomohlo, když si uvědomil, jaké stěny se dotkl: za touhle pracuje reaktor napojený na Velký chřtán a ostatní lapače vesmírných nečistot a referenční manuál o ní říká, že je nesenzitivní a neprostupná a prosta snadno dosažitelného vchodu.
Nejprve jeho vratké kroky zamířily k jímce vězeňského špinavého prádla.
Nic. Samozřejmě, že nic. Kdyby tam něco leželo pokaždé, oslabilo by to měnu.
Příští myšlenka ho vyděsila natolik, že cukl hlavou, jako kdyby inkasoval direkt: Bude tady vůbec ještě někdy ležet prádelní obálka od Štěpánky? Možná proto včera tolik pili, aby nemuseli myslet na nejisté zítřky. Srdce mu poskakovalo v hrudi zděšením, a vtom ho osvítil nápad: zase tolik se nezmění, protože teď už „peníze“ nemusí odevzdávat po třech týdnech oběhu do prádelny ke vzkříšení, budou platit stále.
Oddychl si. Idea Stanici jen tak neodepíší a bez údržby se neobejde, dokonce vykouzlila na jeho tváři úsměv. Jenže bolest v zátylku vyháněla dobrou náladu, upomínala na detaily včerejška. Opíjení, chytaná. Velký chřtán nepolkl nic, co by za něco stálo, i když s ním rejdoval stovky kilometrů daleko. Mathisův Král hrdla vyhrál. Sven přišel o své bohatství: nevlastnil ani jediný kus Štěpánčina použitého spodního prádla.
Dneska odsloužím šichtu za Nilse Pedera Gaupa, zítra za Mathise Gaupa, pozítří za Ingrid Gaupovou… a budu mít tři kousky. Dva směním za náruč plavovlasé Ella-Li Spikové, jeden vsadím na Velký chřtán. Tentokrát vyhraju. Jednou dole, jednou nahoře. Takhle to chodí v sámské rezervaci zvané Údržba, kde nežije jediný pichoš.
V trochu lepší náladě se spojil s velínem. Monitoring upozorňoval na hodnoty, které se odlišovaly od normy: zvýšená teplota tři sta pět celých sedm kelvinů, počet mikroorganismů na metr krychlový v průměru pět set sedmdesát dva, zvýšená radiace v bezprostřední blízkosti stěn. Pomyslel si, že křehká rovnováha biosféry stanice se nejspíš porušila v důsledku přítomnosti dvou dalších osob, ale referenční manuál nařizoval v tomto případě osobní kontrolu osmi nejdůležitějších uzlů technuxu ve společnosti Constantie. Prvním byl sklad s oděvy.
Tyhle levitační skluznice jsou vážně bezva.
Při kontrole kuchyně ho překvapil koncentrovaný zápach tuhy. Klouzal podél kolony produkující novomaso. Na lesklém stojanu tkalce tkáně si povšiml nezřetelné šmouhy. Vytáhl sběrnou desku. Zíral na cákance řídké a husté kapaliny převážně v odstínech rezavě hnědé, na kalužku šarlatové barvy. Do nosu ho udeřil docela jiný odér. Onehdy v opilosti upadl a odřel si koleno, takže poznal, na co se dívá. Vypnul příjem pachů do oděvu. Dýchal zhluboka, aby vrátil žaludek na jeho obvyklé místo. Spustil kontrolní běhy. Soustředil se na výsledky. Tvrdily, že tkadlec funguje normálně.
Promítl si na sítnici rozpis služeb a při myšlence: Popozítří to tady Anja hezky uklidí, pocítil, jak se mu do hrdla místo hořkých žaludečních šťáv dere smích.
Klouzal s Constantií od „vrše k vrši“ a přitom programoval jídlo pro personál.
Na stanici žádní „krab“ nežijí. To jsem blázen, jak se dostala ven?
K jejich sekci došel (skluznice i s ochranným oděvem a s Constantií zůstaly ve skladu) kolem osmé hodiny ranní. Opilost konečně vyprchala, měl dobrou náladu, hodně žízeň, trochu hlad. Těšil se na snídani: ledovou, pořádně okořeněnou živou vodu a k tomu kopec teplého pečivá potřeného růžovou paštikou a ozdobeného okvětními lístky téže rostliny. Vyžádal si pečivo ve tvaru Móbiovy pásky. Na jednostrannou prostorovou pásku toho namažete nejvíc.
Protáhl se stěnou a… hrůza mu proletěla žaludkem, uvízla v krku.
Údržbáři seděli na podlaze, tiskli se zády ke zdi, rameny k sobě. Chvěli se, jektali a Ella-Li zpívala stále dokola sámský joik: „Strhni stan, é-áa-ea-éj, podřež stádo, é-áa-ea-éj, ženu a dítě, é-áa-ea-éj, tvá věčnost právě, é-áa-ea-éj, zha-sla.“ Její oči naháněly strach – obrovské, čistě zelené jako veliký kus ledu v konzervačním silu. Svena zahltila vzpomínka, která se teď už nedala zapudit. Vnímal ji ve formě exploze vjemů. Uspořádány do série by vedly k příběhu:
***
Lavvu, pokoj studentské koleje, osmého května.
K Ella-Li promluvil poprvé buben zmaru (její jokkmokkské babičce ohlašoval skon někoho z rodu celá desetiletí).
V pokoji se nacházeli všichni Sámové v Lavvu – všichni až na jednu. Solveig Anderssonová trpěla fóbií z roztahujících se a stahujících se stěn senzitivní architektury. Léčila se konfrontací: večer co večer procházela cvičnou zdí, kterou jí Mathis Gaup postavil s pomocí rekonfigurátoru stanice.
Elle-Li se zjevilo, co se přihodilo, jako by tomu byla přítomna:
Solveig vstoupí do stěny na místě, kde je stěna příliš hluboká. Její horní část těla se pohybuje v hustém prostředí rychleji než spodní. Padá v předklonu, strhává ji to směrem doleva; pokouší se pád vyrovnat, ale to způsobí, že se pootočí kolem své osy. Snaží se prodrat ven, na vzduch. Co je fatálně špatně? Neměla v tom stříbrošedém hustém šeru vůbec setrvávat, oleratexová stěna má mít tloušťku maximálně centimetry. S plícemi, v nichž se rozpoutá oheň, se vrhne „dopředu“. Topí se jako ve vodní hlubině, dusí se jako zapadlá v závěji, jen s tím rozdílem, že v hlubině ukazují směr k záchraně – ke vzduchu – stoupající bublinky, v závěji špička plamene. Ovládne ji panika. Několik prudkých pohybů… Zdá se jí, že pletivo kolem ní houstne a houstne… a tmavne.
***
Joik skončil. „Buben zmaru nepřestává vířit. Ohlašuje konec každého z nás,“ zaskřehotala Ella-Li hlasem vědmy z Jokkmokku.
Sven poklekl, ztěžka usedl vedle Ella-Li Spikové na zlatošedý koberec, opřel se zády o stěnu a ramenem o její chvějící se rameno.
Ingrid a Anja naříkaly nepřirozeně vysokými hlasy.
V místnosti ostře čpěl pot.
Sven se nehlučně rozplakal.
Dal o sobě vědět Rybkovský. Jeho bas se z komu opakovaně ptal, zda je „dole“ vše v pořádku. Zprvu žertoval: o jejich lokaci mluvil jako o Jižním pólu, s časem jeho hlas znejistěl, stal se maličko rozechvělým.
Sámští staniční inženýři Sven Skaltje, Ella-Li Spiková, Mathis Gaup, Nils Peder Gaup, Ingrid Gaupová, Anja Persenová neodpovídali. Proč taky? Mrtvoly přece nemluví – a už vůbec ne s jinou mrtvolou.
***
Pavel Rybkovský zíral s otevřenými ústy na krvavé šmouhy, které pokrývaly sběrnou desku tkalce tkáně.
Analyzátor DNA poznal Štěpánku.
Ten magor, pomyslel si v údivu Rybkovský.
Když v komu Kristýnin třesoucí se hlásek oznámil, že snímek chybí, rozpomněl se na rozhovor, který s Richardem vedli před Štěpánčiným uspáním. A to ho přivedlo do kuchyně.
Vytočil mě s tím nesmyslem, který mě pronásleduje až na konec vesmíru. Vymýšlel jsem si, samozřejmě. A ten křupan tomu uvěřil. Strčil snímek do něčeho, co dokáže vyprodukovat akorát biftek, roštěnku.
Zíral na drobounké kaňky zaschlé krve rozeseté po bělostné podlaze kolem tkalce. Jejich řetízek mířil ke stěně. Tady nevzniklo novomaso úhledně zabalené do poživatelné blány. Nejhorší je, že pokud stěny pustily Štěpánku jednou, pustí ji zase, kamkoliv. Probudil se v něm výzkumník: snímek a tkadlec – dělí je spousty let. Normálně by se nemohly „potkat“. Snímek je určený pro urychlovač růstu lidské tkáně. I kdyby někoho nakrásně napadlo použít místo urychlovače tkalce, neměl by ho k dispozici. Jenže tady, na Lagrangeově stanici, ano. Jak mohl dopadnout výsledek? Představivost mu nabídla možnou podobu „současné Štěpánky“ s nedokonalou, krev prosakující kůží. Poprvé v životě ho přepadl pocit, který ho spojoval s předky ze vzdáleného (v čase i prostoru) pravěku. Cítil nebezpečí, jeho tělo se snažilo vypadat mohutnější: ježily se mu ty nepatrné zbytky srsti, kterou mu evoluce ponechala.
Údržba se nehlásí.
Ať už zpod tkalce tkáně vystoupilo cokoliv, nemůže to přežít v prostředí otevřeného vesmíru.
Zalitoval, že se nenaučil tu trochu programování, která by stačila na ustavení gravitačního tunelu. Spěchal, aby se co nejrychleji ozbrojil, obrnil ochranným oděvem, který může zároveň sloužit jako kosmický skafandr.
Počká na přistávací modul venku.
***
„Ten hajzl ji doopravdy zabil,“ zasyčel chraplavě Richard, když se přesvědčil, že si Kristýna ztrátu snímku nevymyslela.
V paletě emocí mrak temného vzteku rychle zahnal lítost. „Definitivně popravil. Šílená pomsta za vybočení stanice z normálu; za nevítaný program, který mění parametry stanice a přitom je tak dokonalý, že se dokáže schovat i před Constantií.“
Ve výstrojním skladu chyběl bzdoch a ochranný oděv včetně zbraně.
Také se ozbrojil, obrnil. S myšlenkou: „Vystřelím jako první, sotva ho uvidím,“ vyrazil rybařit.
***
Kristýně se špatně dýchalo. Ani ta obrovská a těžká zbraň, kterou s sebou vláčela, nepřinášela pocit bezpečí, neuklidňovala. Od momentu, kdy se ochranný oděv kolem ní zaklapl – železná panna v akci – nemohla popadnout dech. Třesoucími se prsty dlouho nedokázala zmáčknout aktivační spínač. Bála se. Strašlivě se bála. Zděšení se vystupňovalo, když měla projít oleratexem. Ve stěně na mne číhá zazděná Solveig! Ten kousek zdi i s ní vzali s sebou, aby stanici ochraňovala, vždycky se to tak dělalo.
Neblbni, Štěpánka byla ta zazděná do věže, která nemá žádné schody a obejde se i bez dveří.
Píchla do zdi hlavní, ponořila do ní ruku. Prozkoumala prsty a zjistila, že se jen chvějí. Protáhla se matně stříbrnou mázdrou s konzistencí nelepivého medu… NN, pomyslela si. Pokračovala dál, krok za krokem. Ohlédla se. Oděv měl co dělat, aby se vypořádal s jejím potem. Bylo to stále horší: strach přerůstal stejnou měrou v paniku i ve fóbii.
Neměla jsem se tam chodit dívat.
Jak to, že jsem tušila… věděla, že Štěpánčin snímek bude chybět?
Něco na stanici se změnilo.
Snímek je pryč. Štěpánčino tělo také. Vysvětlení? Jediné: vrátila se na Lagrangeán, aby svůj snímek zničila, protože „moci dle vůle zemřít“.
Jak by mohla venku přežít?
To pokrčení koberce prostoročasu, obrovská koncentrace síly, je fyzika, která slouží, aniž se ví úplně přesně, k jakým důsledkům může vést. Co já vím? Mohlo to otevřít bránu do paralelního vesmíru? Mohlo to nastartovat nějaký stroj času? To je reálná fyzika. Metafyzika by k tomu poznamenala: „Nemusela to přežít,“ a pozvala by na scénu duchy a posmrtný život. Ať už je v tom fyzika nebo metafyzika, má to logiku. Musela se vrátit: nikdo jiný by ten snímek nevzal.
Podle enemesky se Kristýna nacházela v technuxu. Za stěnami hlučely stroje hlasem vzdáleného jezu, hlasem bzučícího vosího hnízda. To jí připomnělo nanodrony. Povolala je k sobě. Obklopily ji jako zvláštní záštita, která se může stát čímkoliv.
Uklidni se, napomínala samu sebe. Mamě.
Míjela opět jednu příčnou chodbu. Tam v dálce? Vydala nanodronům povel a ony se spojily do bezpočtu útočných super-organismů, které příslušníci mikroletectva nazývají vosa. Roj vyrazil na průzkum. Klouzala za ním.
Najednou ji oslnil krátký záblesk tvrdého světla, který vytetoval do stěny vpravo abstraktní linoryt. Ztratila s rojem spojení. Přibrzdila, opatrně sklouzla na konec chodby, nahlédla za roh. Nechápala, na co se dívá. Bělostnou podlahu pokrývaly černé, tenké, drobné obloučky a esíčka. Připomíná to popsanou stránku ve Štěpánčině knize. A pak si všimla „podtržení nehtem“: hlubokých, dlouhých rýh.
Nedoletěly, napadlo ji, když v černých hoblinkách rozpoznala vyhořelé vraky vos.
Neztrácej čas, může ti chybět!
Otočila se, předklonila, předsunula levou nohu, zabrala jí, předsunula pravou… Přidala ruce. Dýchej, pravidelně, zhluboka. Levitační skluznice ji unášely stále rychleji a s rychlostí se zlepšovala i nálada.
Po pravé ruce se táhla zeď, jednotvárnost levé stěny přerušovala velká obdélníková okna ozdobená smaragdově zelenou a nachovou nádherou prachové mlhoviny. Tahle příčná chodba vpravo se objevila bez jakéhokoliv varování. Kristýna do ní nechtěla nahlédnout, ale stalo se: na zlomek sekundy se tam podívala.
***
Rybkovský v komu šeptem: „Kristýno, měj se na pozoru. Něco se děje. Něco je na stanici. Může to být nebezpečné. Pořád stoupá teplota a radiace. Ztratil jsem spojení s údržbou i s nanodrony a prudce se zvyšuje kontaminace. Počkat… Mám dojem, že… stín. Vidím stín. Mrkni na enemesku. Radši nepůjdu dál. Jestli můžeš, tak…“
Kristýnin hlas vzlykl. Pak promluvila tenounkým, kňouravým hláskem: „Klidně běž, tam to není. Je to se mnou. Kurva, je to tady se mnou.“
„Co?“
„Zahlédla jsem… siluetu. Musí to být ona.“
„Kdo?“
„Štěpánka.“ V přilbě na její uši zaútočil divadelní Rybkovského šepot: „Jak vypadá?“
„Vrátila se… z hvězd… a já…“ Vzlyknutí. „Já ji tu nechci, já nechci…“
Couvala. Asi dvacet metrů před ní se z kompaktního povrchu bělostné obvodové zdi stanice něco vysunulo. Hluboké klokotání znepokojovalo, děsilo.
Kom a datafor si Kristýnino rozpoložení vyložily po svém.
Přispěchaly s vysvětlujícími představami lovcovy trofeje zavěšeně na stěnu a hlavou sněhobílého nosorožce… Ostrý roh ukázal na psycholožku… Připustily, že jde o značně nepřesné přirovnání.
Pod nosorožci hlavou se něco tlačilo do chodby. Další roh, další obludná hlava.
Ze stěny vypadla postava – bílá na bílé; jen stěží rozpoznatelné tvary. Rozletěla se ke Kristýně.
Jako negativ člověka v ochranném oděvu. Možná je složená z antičástic?
Zvuky, které se přitom ozývaly – jako když se brousí břity; jako když práská prapor ve větru –, upozornily Kristýnu, že něco není, jak předpokládá. Místo elegantních levitačních skluznic viděla dlouhé ostré kosy, místo temného ochranného oděvu běloskvoucí hladkou kůži. Už narůstající tlak v uších obracel žaludek, natožpak ten závan hnusného pachu tuhy. Někdo dvakrát vyšší než ona se ocitl těsně u ní.
Vzhlédla.
Tohle stvoření má dvě hlavy. Jedna sedí na krku. Ta druhá trčí z hrudi a půlmetrový roh míří Kristýně přímo na prsa. Zpoza něho se na ni upírají hroznovité oči – rubínově rudé a šedomodré.
Co zároveň naplňovalo odporem i děsilo? Absence symetrie; tlama – roztřepená rána – odhalující lesklé, modravě bílé zuby podobné trnům.
Kristýniny zorničky se prudce rozšířily; nádech v úleku nekončil. Oděv ji čistil a čistil; nevěděla o tom. Proti ní vyrazila mohutná paže; zaleskly se kobaltově modré drápy.
Svírala zbraň a stalo se, co instruktoři střelby všem psycholožkám pobývajícím na stanicích-věznicích vřele doporučují: výstřel ji překvapil.
***
Jsem Epebept – jedna z bezpočtu bojechtivých na palubě bárkonoše. Nejlepší z nich, protože nevím o oddanější a zuřivější. Ten cíl, který jsme míjely, jsem se rozhodla zasáhnout, neboť byl velikostí „tak právě pro jeden prostorový paprsek jedné bárky“. Poté, co mne lodivodka propustila z náručí bárkonoše, oddělila jsem se od souputnic. Nikdy jsem dosud neměla příležitost setkat se s nepřítelem. Spálit ho, sežehnout, znamenalo ho nepoznat. Zkoumajíc cílový objekt jako vícerozměrná entita, mohla jsem nepozorována vstoupit a nahlédnout všude. A tehdy jsem objevila schránu ve tvaru bárky a v ní předmět: připomínal ornament mysli. Vystavila jsem ho v povelovém kanálu. Musela jsem však odstranit určité neshody ve struktuře a funkčnosti, aby každá z nás mohla snadno převyprávět jeho obsah. Z obšírného materiálu vyplývá: nepřátelé mají toho s námi více společného než rozdílného. To není myšlenková mátoha. Vždyť jsem i našla způsob, jakým se z objektu vyvíjejí do finální podoby. V podstatě se shoduje s tím, jakým vzniká z ornamentu nová bárka. Toliko trvá neskonale déle. Malý, vlhký kus tkáně povstal za dobu dostatečnou pro vývoj vnější formy desítek bojovnic. Díky vystavenému ornamentu znám nejvnitřnější tajemství jednoho, tedy všech. Abych se jim přiblížila, rozdělila se má existence na dvě ramena, hlavní vícerozměrné a jeho třírozměrnou projekci. Vícerozměrné rameno mi umožňuje neomezený pohyb cílovým objektem. Ve vnější formě třírozměrného jsem pak napodobila jejich vzhled včetně nahoru obráceného výstupku na horní kulovité části těla.
Dary musí být vždy bezvadné. Přála si výstup pod strop vesmíru plný hvězd, s mrazem ve stínu nebo žárem v záři nejbližšího plazmového tělesa. Věnovala jsem jí obojí: zmrzla do sucha; plameny bílého světla ji strávily. Rozhodnutá roznášet dary narazila jsem na útok mraku prachových nepřátel a na nepřítele, který se mne pokusil ohrozit proudem energie.
Zvědavost potlačuje zuřivost. Je tu ta záležitost, kterou se tolik bavila v osamění, kterou tolik toužila provádět s někým. Vlastním jejich tělo – nemohu nevyzkoušet…
***
„Je to pryč. Zahnal to výstřel,“ třásl se v komu tenký hlásek. Další zvuky zněly jako smích, ale byl to pláč, nepřetržitý, hysterický.
Dobrá zpráva, pomyslel si biolog a vypnul kom. Samozřejmě, že výstřel zaplaší něco, co prostě nemůže mít lidský mozek.
Položil enemesce otázku a dozvěděl se dvě další dobré zprávy: za prvé byl o něco blíž přechodové komoře než Kristýně (a něčemu, co bere rozum i absolventce Masarykovy univerzity). Za druhé, nejkratší cesta k přechodové komoře vedla přírodou, i když přírodou mnohem rozsáhlejší, než byla ta u Štěpánky.
Rozletěl se na levitačních skluznicích, aby co nejrychleji opustil depresi vyvolávající labyrint chodeb. Maliny, ostružiny, vojtěška a jahody a jablka, ta granátová, ale už žádná otázka: „Čí je asi ten stín za rohem?“ Na fakultě byl v levitačním bruslení nejrychlejší. Umí to rozpálit, říkávali. Tenhle závod by se mnou prohrál každý, i vítr, kdyby tu nějaký vál, pomyslel si spokojeně. A vtom se před ním otevřel svět plný keřovité zeleně. Jedinou starostí bylo udržet se na cestičce, protože každá z rostlin v nejbližším okolí se rozmnožovala šlahouny. Když to tu osazovali, neměli k dispozici nanodrony, aby zastaly funkci opylovačů. To ovšem znamenalo, že na vzdušnou čáru vedoucí k cíli mohl zapomenout.
Zaslechl vzdálené, nezřetelné, hluboké klokotání.
V příští chvíli ho vyděsil jiný zvuk, přicházel zprava za jeho zády.
Ohlédnutí: nad keře vyletují listy, větvičky, jako by se tam řítila sekačka, jako by ho pronásledoval nepříčetný kultivátor. Intenzita zvuků napovídala, že ho stíhá něco těžkého, velkého. Zrychlil. Periferním viděním sledoval oblak drcených rostlinných těl, který se k němu rychle přibližoval.
Ale oleratexová zeď ozdobená podloubím, která ho vpustí do přechodové komory, je jen desítky metrů před ním.
Najednou maliníkový porost končí, dál se rozpínají jahodníky.
S výbuchem rozdrásané zeleně vyrazí z keřovitého porostu svítivě bílá obrovská obluda. Pohybuje se rovnoběžně s ním.
Velikost, zrůdný tvar přikrčeného dvouhlavého těla jen vzdáleně připomínajícího člověka, dlouhé ostré rohy, trhavé a přitom bleskově rychlé pohyby končetin, práskající praporec tkáně na zádech – na nedokonalou, špatně utkanou Štěpánku nevzpomněl, na Kristýninu poznámku o účinku výstřelu ano.
Výron energie z hlavně lze ovládat pouhým pohybem očí, jenže to bělostné je právě teď rychlejší než mrknutí.
***
Ve vzduchoprázdnu se nemohou zrodit blesky; hvězdy nikdy nezakryje černý mrak těhotný bouří. A přece – nestvůrně oslňující záplava bílého světla blesku ozářila Lagrangeovu stanici.
V jediném okamžiku spálila, vypařila všechno živé. Když všechno, tak i zelenkavý led v očích plavovlasé Ella-Li.
***
Já, zuřivá Epebept, jsem zničila v cíli bleskem bílého světla veškerý život na bázi uhlíku.
Po návratu a připoutání k bárkonoši si každá bojovnice přála směnit se mnou ornament, poznat, co jsem zažila.
Narůstání rozkoše v mém těle vede k úvahám po její prapůvodní příčině. Proč jsme takto odměňovány? Nevím lepší odpovědi než ono: „Naše forma jest věčná, podstata však se neustále přizpůsobuje okolí, zdokonaluje, vyvíjí a jakákoliv její změna se sděluje všem pomocí ornamentu. Slast onen vývoj podporuje.“ „Bude-li se kdo snad ještě ptát: „Proč jsme tak utvářeny?“ Mohu prostě odpovědět: „Neboť mise trvá tak mnoho taktů pohonu bárkonoše. Musíme vlastnit formu, která cestu vydrží, a podstatu, která se vyvíjí, aniž slábne, choří a zapomíná.““
Opravdu jsem naplnila její touhu po vítězství v závodě?
Odpověď se nalézá v hájemstvích mysli, které mi nepatřily vždycky. Zdržuji se neustálým převyprávěním částí ornamentu nepřítele, vystaveného v povelovém kanálu. Raději spojím naráz svoji mysl s tímto objektem, abych…
***
Kdo jsem?
Štěpánka.
Kde jsem?
V otevřeném vesmíru. A mám společnost. Obklopují mě temné zástupy válcovitých útvarů – jeden jako druhý. Odráží se od nich záře nejbližší hvězdy. Něco nás unáší.
Protože mohu pozorovat jasné hvězdy před námi i za námi, znamená to, že se pohybujeme jen zlomkem rychlosti světla.
Co chvíli vyšlu a také přijmu nesmírně členitý předmět.
Tohle je komunikace procesů.
Trpělivě naslouchám provozu na síti.
Snažím se porozumět.
Na tu úplně první otázku jsem neodpověděla přesně. Jsem bárka. Všude kolem jsou bárky.
***
Místní protokol spočívá ve výměně složitých ozdob; podobají se sněhovým vločkám. Přirovnala bych je ke kopiím duše. Komunikační kanál pro jejich přenos se nachází v jedné z vyšších dimenzí. Všechny bárky k němu mají stejně blízko (metrický prostor s metrikou blížící se nule).
Při dialogu přijme každá z účastnic z kanálu pouze tu informaci, která v jejím ornamentu dosud chyběla. Takže v okamžiku Howgh – mimochodem jej provází velice příjemný pocit – vědí obě totéž. Eliminuje se tím duplikování dat; ani bit informace se neztratí, nezapomene (nic takového jako prchavá myšlenka tu neexistuje). Kdybych to programovala, použila bych operace: v kanálu množinový rozdíl; při přijetí jeho výsledku sjednocení.
Existuje ještě jeden komunikační kanál – povelový. Příjem informace z něho sice nepřináší žádnou slast jako výměna ornamentů, zato cenné poznatky. Vystavím-li v tomto kanálu objekt – podmnožinu ornamentu –, je okamžitě každému dostupný. Jeho obsah se vyjadřuje v abecedě asociovaných akcí a událostí, ne písmen nebo slov nějakého jazyka, proto jej může každý převyprávět do své abecedy.
K pravidlům hry s objektem v povelovém kanálu patří: jen vystavovatel může měnit jeho obsah a stáhnout jej z kanálu před datem expirace.
Ornament, který jsem umístila v povelovém kanálu, tento zdrojový kód jedince, popisuje i zánik Lagrangeovy stanice. Neporozumím všemu…
(Jak bych mohla? Poslední, co si pamatuji, je, jak usínám ve vězení.)
… a ani nechci vidět a vědět všechno, ale přece: ve třírozměrné projekci svého vícerozměrného těla Epebept volila antropomorfní podobu. Tu hlavu navíc zavinil výmluvný autoportrét. Barvu kůže, nehtů, očí i vzhled zubů převzala od Kristýny. Praporec napodoboval pouzdro pro bzďocha. A nosorožci rohy? Kristýnin pršáček při použití strategie čím víc, tím líp.
***
Vesmírný křižník – bárkonoš který nás unáší, využívá energii z lapeného hvězdného smetí a krmí nás jí. Momentálními smysly se nedá vůbec postihnout. Vnímám jenom jeho sílu – ta nás řadí do určité formace – a jednotlivé pulzy pohonu. Jejich čítač slouží jako časoměr. Počítám si, jako kdybych běžela cestičkou od Jahodníkového zápolí k Věkopamátnému lesu… Z doby, která uplyne mezi dvěma zážehy a z hodnoty čítače vyplývá, že bárky jsou na cestě kolem dvou miliard pozemských let.
Proto mají neměnné tělo, aby nepodléhalo mutacím. Proto sjednocují informační obsah ornamentů. K viditelným projevům života – k vývoji a k rozmnožování – dochází ve sféře vnějších projevů myšlení, ne těla. Vývoj přitom neprobíhá mutací, ale rekombinováním.
***
Zase jednou se vyrovnávám s vlastní tělesností, hledám vlastní identitu. Mimochodem, do jaké míry ovlivňuje Epebept můj způsob vyjadřování, moje myšlení?
***
Ornament je veliká kniha, spíš knihovna, a jedna čtenářka se v ní může snadno ztratit.
Fascinující představa: masa čtenářek zkoumá ornament současně, nezávisle na sobě, přičemž získané poznatky rozšiřuje běžnou komunikací.
Nemám žaludek, a přesto cítím uvnitř nového těla starý známý chlad obrovské výzvy: transformovat komunikující procesy do učící se organizace.
Zmlknu a tiše uvažuji o sobě jako o prvním z parazitů, který využije hostitelku ke svému rozmnožování, a zablokuje její reprodukční schopnosti.
Jak přišla na tenhle svět Štěpánka?
Epebept vystavila v povelovém kanálu jistý objekt. Upravila ho. Posléze s výsledkem úprav naráz spojila svoji mysl.
Vnitřní zrak oslepí bílý blesk nápadu: vystavím svůj ornament v povelovém kanálu; vhodným způsobem ho upravím; výsledek spojím se svou myslí; vyšlu do běžného komunikačního kanálu ornament, který jako neobyčejná zpráva ovlivní chování příjemců: přetvoří je do samoreplikujících se kreatur.
Upravit vhodným způsobem znamená naprogramovat.
Co děsí? Tohle bude programování bez fáze ladění (a metoda pokus-omyl s jedním jediným pokusem).
Žádná konfeta nepoletuje mezigalaktickým prázdnem. Provoz na síti utichl, protože informační obsah vloček je totožný (ačkoli uspořádání, v němž jsou informace v ornamentu uloženy, se případ od případu liší).
Existuji jen já – v obrovském počtu.
Tím veškerá komunikace končí. Uvažuji o důsledcích, což znamená, že o nich uvažujeme všechny.
Vločka mine vločku.
Jemně sněží.
Mnohokrát tah motoru trhne legionem bárek, ale nakonec se přece jen rozpoutá nekončící chumelenice ornamentů mysli. Takové množství rozhovorů vede až k nestoudně příjemným pocitům. „Hyperbola samohany,“ pošlu dál, a přijmu: „Hyperbola samomluvy.“ Padne na mne smutek. Nejen na mne, na všechny.
Mýlím se: všechny nezvážní. Víme o jedné, kterou naše ornamenty nezajímají, a sama žádný nevyšle.
Prozraď mi, Epebept, kdo se s námi nemíní bavit?
***
Převyprávěnou odpověď přijmu od „jiné“ Štěpánky. Mlčící bárka je lodivodka. Ona jediná komunikuje s bárkonošem. Bárkonoš, stroj, udržuje ustavený směr a vyhýbá se vesmírným objektům, které mu stojí v cestě, ale lodivodka zná cíl letu. Jejím bod (a jeho široširé okolí), do něhož kdysi bárkonoš zasadil semeno života. Až do těch míst olbřímí bzďoch dorazí, lodivodka mu vydá příkaz k zastavení a k našemu propuštění. Na její rozkaz (právě pro jeho šíření je tu ten povelový kanál) vykonáme ničivé dílo zkázy bílým světlem prostorového paprsku: zničíme vše živé. Při útoku se úplně vyzáříme a nezbude z nás vůbec nic.
Po útoku Epebept na Lagrangeovu stanici není těžké si domyslet, o jakém bodu se tu hovoří.
Bárkonoš navigovaný nemluvnou lodivodkou pak zasadí někde docela jinde vesmírné semeno. Spolu se vrátí do míst, v nichž opět povstane z části lodivodčina ornamentu armáda nelítostných bojovnic, a cyklus rozbřesků a soumraků života bude pokračovat donekonečna.
***
Tak dlouho jsem si říkala: Kdybych existovala jen já, Kyan by nikomu neublížil. Kdyby nastal konec světa, Kyan by nebyl víc než epizodou v jeho prvním jednání. Koho by napadlo, že „za b)“ bude správně?
Už vím KDO, CO, KDE, KDY a JAK. Pro úplnost: PROČ?
Je to dáno. Nikdo nebude testovat, jestli se život pocházející ze Země povedl, nebo nepovedl. Celá tahle mise je tu proto, že někdo někdy rozhodl, že se povést nemůže.
***
Přichází návrh, abychom se představovaly jmény svých hostitelek (to jméno je uloženo na jednom z vrcholů hrany vločky vycházející z jejího středu). Takže už tu neornamentuje Štěpánka na n-tou, ale Epebept, Tasera, Nelnu, Bigójbon, Nakumma… Zrovna Nakumma poznamenává ve své nejnovější arabesce: „Jestliže v tomhle prostředí komunikaci provází rozkoš možná silnější než vyvrcholení, pak nejsme všechny stejné. Některé bárky zdobí nápady, září jimi, jsou krásnější než ostatní, jsou žádoucnější. A lodivodka? Nikdy nepřišla s žádnou myšlenkou. Jen u velkých hvězd platí, že ten, kdo nezáří, přitahuje.“
Jen u velkých hvězd platí… Tohle by mne nikdy nenapadlo.
Poznávám vzory hvězd. Brzy vydá lodivodka pokyn k zastavení a výsadku. Budu zuřivou bojovnicí, aby i zánik Lagrangeovy stanice nebyl ničím jiným než prvním jednáním v dramatu zvaném Armageddon.
Země a umělé satelity se ocitly na dosah prostorového paprsku. Zeměkoule nás zajímá nejvíc. Už proto, že k ní máme nejblíže. Září v paprscích Slunce jako plodnička hlenky Badhamia utricularis. Nemůžeme od ní odtrhnout pohled. Za krátký čas bude Svět tolik co Zář a pak nebude a nebudeme ani my. Žár bílého světla z mračna té divně svaté války stráví i poletující stopy našeho vnějšího myšlení.
Uzzahum vetkla do ornamentu-povelu: „Vzpomínáte si na tamto o cestě, co je zároveň svým cílem?“ Nikdo neodpoví, stane se však něco jiného. Tam a tam zazáří oslňující paprsek bílého světla. Přibývá jich, spojují se, svazek paprsků už netápe po temném stropu vesmírné oblohy: soustředí se na nejbližší terč…
Bárkonoš už nemá lodivodku.
Nepotřebuje ji: směr udržuje dobrý.
