Z dálky k nám dolehlo televizní vysílání.
„Zase jsme to nevymerkovali, Tery,“ řekl jsem. „Je po šichtě. Berdych už vyhulil telku naplno.“
Potřásla tmavou hřívou. „No a co? Čtvrthodinka sem, čtvrthodinka tam. Spěcháš někam?“
V klidu odečetla hodnoty, zapsala je do sešitu a zaklapla dvířka meteorologické stanice.
Pak jsme se vraceli po chodníčku, lemovaném zelenými trávníky. Některé z těch trávníků jsme přejeli sekačkou včera, některé přejedeme zítra. Pokud nám Stará rašple nepřichystá důležitější práci.
„Dneska si vyrazíš s Rufusem, Tery?“ zeptal jsem se.
„Jo, ale až večer, až bude mít po tréninku.“
„Tak ho ode mě pozdravuj. Vlastně radši ne, on mě nejspíš vůbec nezná.“
Přemýšlel jsem, co budu dělat já. Je hloupé, když vám rodiče nechají na tři neděle prázdný byt a vy do toho bytu nemáte koho pozvat. Mohl bych si vypůjčit pár knížek… Jo, to bych mohl. Dneska je středa, to mají v knihovně otevřeno i o prázdninách.
Pak jsme se dostali na hlavní vnitroareálovou asfaltku, která vedla kolem štítových stěn dlouhých baráků.
Z modré oblohy shlíželo sluníčko a fabrika vyhlížela tak úpravně, jako by ji postavili z běloučkého, pětkrát rafinovaného řepného cukru.
Tereza se na mě v chůzi podívala: „Víš, Cíbo, jsem ráda, že mám brigádu zrovna s tebou. Ostatní kluci by na mě furt šahali těma svejma nenechavejma prackama. Pořád s nima ještě mlátí puberta. Vomáčkovi musel Rufus rozbít hubu, aby mi dal pokoj. Vomáčka pak brečel a žaloval, Rufus z toho měl jen potíže. Ale ty jsi v pohodě.
Príma parťák.“
Z vrátnice vyřvávala televize, odpolední sled reklam se střídal s krátkými kousky seriálů. Chtěli jsme si odpíchnout odchod, sednout na kola a uhánět k domovům. Netušili jsme, že život, jaký jsme žili, za chvilku skončí. Už brzy.
Teď. Právě teď.
V tunýlku mezi vrátnicí a panelem s píchačkami se skupinka individuí přetahovala o vrátného Berdycha. Nevěnovali jsme tomu pozornost, šli jsme dál. Pak Berdycha povalili a zaťali do něj pařáty. To už jsme se zastavili.
Rvali z něho oblečení a pak i kusy žlutého sádla, aby se dostali k červenému masu. To je pohled, který vás zrovna neuvede do pohody.
Z vrátnice řvala televizní reklama. Jásavý ženský hlas nám sděloval, že krmení Chňapík je pro vašeho čtyřnohého miláčka nej a nej a nejlepší!
* * *
Když mluvím o fabrice, tak si nepředstavujte polorozpadlou ratejnu z filmu pro pamětníky, do které proudí dav vyhublých dělňásků v montérkách a každý si nese bandasku s obědem.
Naše fabrika je postavená v odvážném futuristickém slohu, samý leštěný hliník a kouřové sklo. Vzorový germánský podnik, jak říká táta. Tři dlouhé baráky jsou pěkně zalícované a obklopené zelení, k tomu patří další stavbičky: vrátnice, sklad hořlavých kapalin a velkokapacitní kolostav. Onehdy to tady nafotili novináři a v regionální příloze vyšel servilní článek nazvaný Úsvit moderního funkcionalismu.
Fabrika je prázdná, vylidněná. Co byste taky čekali v době celozávodní dovolené? Samozřejmě: i teď tady hákuje třicet dělňasů na nějaké urgentní zakázce, ale ti už odešli domů, když jim skončila šichta.
* * *
Když jsme pochopili, že nás nešálí zrak a skutečně se díváme na Berdychovu krvavou dekonstrukci, zapadli jsme za nejbližší barák. Začali jsme žhavit mobily. Policie, záchranka, hasiči. Městský úřad. Městská policie. Útulek pro zaběhlé psy. Displeje svítily, mobily vydávaly všechny ty pípavé zvuky jako obvykle, ale když jsme zmáčkli čudlíky se zeleným sluchátkem, neozvalo se nic. Dokonce ani vyzváněcí tón.
Tereza tiše brečela, já jsem vykukoval zpoza rohu a monitoroval mátohy, debužírující na Berdychových pozůstatcích. Když něco takového vidíte v kině, připadá vám to jako dobrý začátek a těšíte se, jak se to bude stupňovat. V reálu si však přejete jedinou věc: aby to už skončilo. Jenže ono to neskončí.
Všímal jsem si podrobností: trhavých pohybů i mátožného tápání individuí. Zrak jim nejspíš nesloužil na sto procent. Spíš jen tak na čtyřicet. Vypadali lidsky, ale na čelech jim pučely jakési hroudovité výrůstky.
Pak jsem si uvědomil, že je znám. Byli to – a teď se nesmějte – důchodci. Ale ne naši. Pražáci. Lufťáci.
V té chvíli jsem došel k nezvratnému závěru: jsou to zombíci.
Pochopil jsem, že teď je to buď a nebo. Buď mě zombíci roztrhají na kousky jako Berdycha, nebo se pochlapím a zachráním sebe i Terezu.
Rozvíjel jsem myšlenky dál: když se pochlapím, možná dá Tereza kopačky Rudovi Vránků, zvanému Rufus, a začne chodit se mnou. Bude se se mnou pusinkovat a otlapkávat, prostě bude dělat všechny ty věci, které teď dělává s Rufusem.
Už jen z toho pomyšlení se mi orosily brejle.
Bleskurychle jsem sestavil dokonalý plán.
„Ty máš svoje vlastní klíče od Štábu, Tery,“ udeřil jsem na ni.
Přestala fňukat, otřela si oči. „Nemám,“ popotáhla.
„Ale máš, nelži. Máš klíč nejen od Štábu, ale i od kanclu tvýho tatíka.“
„Jak to víš?“
„Jsem chytrej. A všímavej. Pozoruju, nic mi neuteče… Neboj, Tery, nechci nic ukrást. Jen se potřebuju dostat do předpokoje.
Stará rašple má v šuplíku univerzál, kterým odemknu Kudláčkovu kancelář.“
„Proč? Co chceš u Kudláčka? Co tam je?“
„Překvapení. Uvidíš.“
* * *
Do prostředního baráku vestavěli dvě patra a nasekali do nich kanceláře pro management. Ma-na-ge-ment. Tak to vyslovuje táta, alespoň pokud ho posloucháme jen já s mámou. Slovo menedžment by před námi ne vypustil z pusy. Taky neříká manažer, ale ma-na-gér. Jen v úzkém rodinném kruhu, pochopitelně. Právě těmhle vestavěným kancelářím se říká Štáb. Kanceláře jsou vzdušné, optimisticky prosvětlené, obestavěné policemi plnými šanonů. Na každém psacím stole tam leží placka s nápisem: Na druhé straně uvidíte člověka, který zodpovídá za kvalitu výrobků. Když placku obrátíte, je tam zrcátko. Prostě se díváte sami na sebe.
* * *
Tereza sáhla do kapsičky, zavěšené na krku. Vytáhla klíče a odemkla vchod do Štábu.
U téhle její kapsičky se musím zastavit. Tereza už žádnou jinou neměla, na vypasované elasťákové kraťasy a bleděmodré tílko se totiž kapsy nešijí. Můžete namítnout, že si mohla schovat klíče do podprsenky. To ano, podprsenku nosila. Ramínka jí vylézala zpod tílka a ve výstřihu jsem občas zahlédl krajku. Do podprsenky si klíče schovat mohla, už by se jí tam však nevešel mobil. A my, týnejdžři, pokud jsme odloučeni od svých mobilů, trpíme záchvaty panické hrůzy. Proto ta klokaní kapsička.
Musím říct, že já to mám se svými ustřiženými kapsáči mnohem pohodlnější.
Vešli jsme.
Když jsme pak stoupali po schodech, vytáhla Tereza kapesníček, důkladně se vysmrkala a pak se zeptala: „Co myslíš, že jsou zač, Cíbo? Nějaký feťáci? Nějaká zfetovaná satanistická sekta?“
„Jsou to zombíci…“
„Di do prdele, Cíbo!“ vybuchla. „Di do prdele s takovejma kravinama!“
„Věř zkušenýmu, Tery. Všechno tady mluví pro zombie teorii.“
„Zkušenýmu? Jak zkušenýmu, Cíbo, vole?“
Musím podotknout, že oslovení vole, pokud vím, vyšlo z módy asi tak před padesáti lety. Ale tady jsme na maloměstě. Tady se zastavil čas.
„Nó… Čet jsem knížky,“ vysvětlil jsem jí. „Viděl jsem filmy. Hrál jsem rezident ívl.“
„Kurva, do prdele, Cíbo, dyť to jsou jen vejmysly!“
„Jo? Vejmysly? Jenže vnější znaky sedí! Oni vypadají jako zombíci, chovají se jako zombíci, takže to budou asi kdo? Hipízáci? Grýnpísáci?… Hele, já jsem je poznal. Jsou to ti pitomí pražský důchodci z chatový kolonie. Víš který. Lufťáci.“
„Jo, aha… Byli mi povědomí…“
Zřejmě jsem jí nasadil brouka do hlavy. Pražští lufťáci z chatek byli odjakživa nesnesitelní, ale aby roztrhali vrátného Berdycha – to se stalo poprvé.
* * *
Teď bych měl vysvětlit, v jakém poměru jsme já a Tereza. Nazval bych to poměrem spolužákovským. Klidně bychom si mohli zazpívat „My jsme žáci třetí bé, bereme však na sebe podobu zajíce, žirafy či krabice“… Jenže nejsme žáci, ale studenti, do třeťáku nastupujeme až po prázdninách a místní gympl nemá áčko ani béčko, tím méně céčko. Co ročník, to jedna jediná třída. V maloměstě, ať děláte co děláte, víc než jednu třídu nenaplníte.
Já jsem na gymplu v pozici, které se říká třídní šprt, nebo taky hujer. Moje prestiž se zvyšuje před velkými písemkami a po nich se okamžitě rozplývá. Kdežto Tereza Sulcová je třídní hvězda. Štíhlá, sportovní, s tmavě hnědými vlasy až na lopatky. Je chytrá. Co já mám našprtané, to ona nabírá tak nějak přirozeně. Toho, že občas mluví jako dlaždič, si nevšímejte. Takhle se tady vyjadřují všichni týnejdžři. Z jejích malinových rtíků však sprosťárny splývají tak nějak mile a laskavě. Kamarádsky.
Jenom nechápu, co Tereza vidí na Rufusovi, že se od něj nechá ocicmávat. Vlastně to chápu. Rufus hraje fotbal. Okresní přebor, jestli mi rozumíte. Možná si řeknete: k čemu nějakej fotbal? Koho zajímá fotbal? Kdo ho potřebuje? Jenže tohle je maloměsto. Kdo tady hraje fotbal, ten je šéf. Šéfem se ale nestane třídní šprt Cibulka, i když byl v krajským kole matematický olympiády druhej. A čtvrtej v biologický olympiádě.
Měl bych se zmínit i o tom, že můj táta a Terezin táta jsou taky spolužáci. Chodili spolu na základku, na gympl a pak i na vejšku. Teď spolu dělají v týhle fabrice… Jenže zatímco se ze Šulce stal šéfmanagér, kterej to tady má pod palcem a z firemních peněz si platí svoji metresu, táta je pracant, kterej všechno oddře a dostane se mu jen ústrků. To je kletba rodu Cibulků. I když se nakonec přece jen dostaneme do akčního týmu, stejně nás nechají v základním táboře, když se jde na vrchol, jestli mi rozumíte.
Pro pořádek ještě vysvětlím, jak jsme se já a Tereza ocitli ve fabrice. Je to jednoduché: naši taťkové, tedy inženýr Cibulka a inženýr Šulc, nám v době firemní dovolené zprostředkovali lážobrigádu. Vyřizujeme pochůzky pro Starou rašpli Fuchsovou, děláme pořádek v archivu, sepisujeme inventury. Občas přejedeme trávníky sekačkou. Dvakrát denně odečítáme údaje z meteorologické stanice. Chápete? V době digitalizace, kdy se všechny údaje přenášejí dálkově, chodíme dvakrát denně k domečku s větrnou vrtulkou. Zapisujeme, kolik ukazuje teploměr a jestli něco napršelo.
Celkově je to dobrá zašívárna, akorát musíme být v pohybu. Nemůžeme se natáhnout a slunit, to by nás hned někdo nabonzoval. I když je celozávodní dovolená, v areálu se pořád pohybuje třicítka makáčů a jeden hlídá druhýho.
Za tři týdny lážobrigády dostaneme plat, za který by nás prostí dělníci prokleli. Být dítkem člena užšího managementu je někdy výhoda.
* * *
Do luxusní myslivny šéfmanagéra Šulce se chodí přes předpokoj, střežený sekretářkou Fuchsovou, zvanou Stará rašple. Šéfmanagér Šulc má teď sekretářky dvě. Fuchsová mu vyřizuje firemní záležitosti. S tou druhou, mnohem mladší a pohlednější, se Šulc mucká.
Předpokoj je mrňavý, vejde se do něj akorát stůl o velikosti a vzezření bitevního křižníku. Ve vzduchu se vznášel slaboučký pach cigaretového kouře. I když vypukla celozávodní dovolená, Stará rašple tady drží vartu. Teď, půl hodiny po fajruntě, už byla pochopitelně pryč.
Tereza začichala: „Fuchsová si tady vypaluje zobák. Co si myslí? Že je tahle fabrika její?“
Na vysvětlenou musím dodat: Germáni, kterým fabrika patří, jsou v otázce kouření nekompromisní. Alespoň co se týká kouření v pracovní době. Žádný tabákový výrobek nesmí být do areálu ani přinesen, ani poslán poštou, ani zahnán větrem. Kouření podlamuje zdraví zaměstnanců a snižuje produktivitu práce, to je jedna z hlavních germánských zásad.
Pak se Tereza ohnula pod stůl a zapnula počítač. Tím mi na pět pikosekund poskytla výhled na svůj úžasný zadeček, napasovaný v elasťákách. Takovéhle ohnutí je mnohem estetičtější než prosté poklesnutí v kolenou. Na druhou stranu musím říct, že když se takhle ohne Stará rašple Fuchsová, tak se o žádném estetickém zážitku mluvit nedá.
„Co chceš dělat, Tery?“ zeptal jsem se.
„Zkusíme sehnat pomoc přes internet, ty vole!“ utrhla se na mě.
Zastyděl jsem se, že mě tak jednoduchá věc nenapadla.
„Fuchsová má heslo zajíček23,“ prozradil jsem jí.
„Jak to víš?“
„Jsem všímavej… Jestli klepneš na historii prohlížení, tak se na tebe vysype gay porno. Fuchsová má takovou libůstku. Myslím, že na to dneska čuměla celej den.“
Tereza neřekla nic. Počítač nabíhal a prohryzával se přes antiviry, takže jsem sáhl do šuplátka pro univerzální klíč a odkvačil do kanclíku starýho Kudláčka.
* * *
Kudláček je jedinej starej pařez v mladém kolektivu užšího managementu. Když mluvím o mladém kolektivu, tak mám na mysli ty chlápky kolem čtyřicítky, kteří chodí do posilovny a do solárka, používají deodoranty a chovají se jako puberťáci. Hlasitě se smějí, halekají na sebe, navzájem se plácají po ramenech. I můj táta je takový. Navenek. Pokud ho vidím tady, ve fabrice, charakterizoval bych ho jako průbojného inženýra mladistvého vzhledu a jiskřivého intelektu. Když si pak doma otevře nízkoalkoholické pivo a vypustí pupek z rozepnuté domácí košile, rázem zestárne o padesát let.
Starej Kudláček nic nepředstírá. Je to pupkatej týpek s mohutným knírem a lesklou pleší. Šéfmanagér Sulc ho germánským vlastníkům neukazuje, tím by jim zkazil chuť k obědu. Kudláčka má výhradně za účelem telefonování. Kudláčkova němčina je brilantní a jeho jawohl, Herr Müller se na stupnici servility nachází až úplně nahoře.
Ponořil jsem se do hlubin Kudláčkovy objemné skříně. Vepředu, jako kamufláž, visely dva hubertusy a zelená kamizola s knoflíky, které vypadaly jako vyřezané ze srnčích parůžků. Dole stály dva páry vysokých zelených gumáků. Když jsem je vyndával, zacinkalo to a vypadla láhev staré myslivecké. Pak jsem nahmátl předmět, po kterém jsem pátral: těžkou dvouhlavňovou brokovnici.
Postavil jsem se na špičky a v poličce, za kloboučkem se sojčím pírkem, jsem našel pár papírových krabiček s brokovými náboji.
Brokové náboje jsou barevně rozlišené a já se v těch barvách nevyznám. Kudláček mi to však usnadnil. Polepil krabičky samolepkami, na které napsal: na pernatou, na zajíce, na srnčí. Zalíbila se mi poslední škatulka. Co je dobré pro srnce, bude dobré i pro zombíky.
Zlomil jsem brokovnici a zasunul náboje do komor. Zbraň jsem znovu zacvakl a věděl jsem, že úderníky jsou natažené. Chvíli jsem pohyboval příslušnou páčkou ze strany na stranu a doufal, že skončila v poloze, kdy je zbraň zajištěna. Zbytek srnčích broků jsem zastrkal do nábojového opasku, který byl součástí Kudláčkovy sady. Patronpás jsem si, po vzoru mexických banditů, zavěsil šikmo přes prsa.
Ozbrojen a optimisticky naladěn jsem se vrátil k Tereze.
Ještě bych se měl zmínit o jedné věci: jak to, že se v Kudláčkově kanclíku mýmyx týmyx nacházela brokovnice i se střelivem? To proto, že se (jak říká táta) pod germánskou důkladností vždycky nakonec schovává českej bordel.
Jo, starej dobrej českej bordel. Sekretářka civí v pracovní době na gayporno, šéfmanagér má na firemní výplatnici svoji muckaslečnu. Dvě děcka dostanou skvěle zaplacenou lážobrigádu a sedmnáctiletá holka nosí na krku speciální, přísně evidované klíče nejen od Štábu, ale i od šéfmanagérovy svatyně.
* * *
Tereza civěla na zářící monitor. „Nejde ani net,“ vyhrkla nešťastně.
„Inter? Nět!“ opáčil jsem.
„Cože?“
„Tak to říká táta, je to ruský. Jako že internet nejde. Stejně jsem to předpokládal. Když jsou v hajzlu mobily, je pravděpodobný, že bude kaput i net.“
Bavili jsme se, jako by se nic nedělo, jako ve škole o přestávce. Myslím, že jsme oba byli v těžkém šoku. Stále jsme nedokázali uvěřit, že vedle vrátnice leží starý Berdych, rozebraný na krvavé součástky.
Konečně si Tereza všimla, co držím v ruce. Ani se nepodivila. Kudláčkova láska k lovu a nenávist starý Kudláčkovy ke zbraním jsou obecně známé. Tohle je totiž maloměsto. Všichni se znají se všemi. Chodili spolu do školy nebo na pivo, hákovali ve fabrice, hráli spolu fotbal. Stříkali hadicema u dobrovolnejch hasičů, stříleli zajíce u myslivců. Vidí si do talířů.
„Chceš je postřílet?“ zeptala se.
„Jenom když budu muset,“ řekl jsem hlubokým chlapáckým hlasem. „Jenom v sebeobraně. Mám jinej plán a flintu jsem vzal pro sichr. Odlákáme je od branky a pak utečeme.“
„Utečeme brankou? Ti haraší, Cíbo?“
„Jo, brankou. Kudy jinudy? Kolem areálu je ten skvělej germánskej plot s žiletkovým drátem. A i kdybysme někde splašili nůžky na plech a prostříhali se, tak se dostaneme akorát do polí nebo do lesa. To se chceš prodírat roštím? Skal a stepí divočinou?“
„To je pravda,“ připustila. „Zadem to nepůjde… Myslíš, že jim utečeme?“
„Jsou to přece důchodci! Navíc Pražáci! Ti si vozí prdele v autech a už jen to, že dopajdali až sem, od nich byl výkon.“
„Já mám strach…“
„To já taky, ale zůstat tu nemůžeme… Víš co? Ještě jednou je omrkneme a pak se rozhodneme.“
* * *
Přískokem, kryti kontejnery na tříděný odpad, jsme se dostali přes trávník. Teď se krčíme za těmi kontejnery, vyvedenými v pastelových barvách. Vykukujeme škvírou. Od zombíků nás dělí prázdné parkoviště, široké sotva dvacet metrů.
Z vrátnice nám kdosi sděluje, že dámské hygienické vložky Bella Monna s hedvábným povrchem prosvětlí den každé ženě!
Pažbu brokovnice mám zapřenou do ramene, Tereza se mi tiskne k zádům. Přes tenkou látku trička cítím její prsa, což je pro mě úplně nový pocit. Má malé sympatické dvojky, jak říkají ti prasáci z našeho ročníku. Nebo možná trojky, v tomhle se tak úplně nevyznám.
Zombíci ožužlávají kosti vrátného Berdycha, kymácejí se ze strany na stranu.
To ho sežrali celýho? napadá mě. Jak se to do nich mohlo vejít? Vždyť Berdych míval, dokud ještě žil, dobře přes sto kilo. Jich je… Dva, čtyři… Sedm. Sedm! To je, když odečteme kosti, skoro deset kilo na osobozombíka!
Pražáci lufťáci byli vždycky nenažraní.
„Vidíš támhle toho dědka?“ ukazuju Tereze. „Pokaždý předbíhal ve frontě na uzeniny a oháněl se průkazem zdravotně postiženýho. Pražák jeden.“
„Aha… Co to mají na hlavách?“
„Myslíš ty boule?“
„Jo, ty boule. Co jinýho?“
Boule jsou velké jako pěst, zbarvené do fialova. Vypadají zvrásněně.
„Ty boule z nich dělají zombíky,“ vysvětluju Tereze.
Neodporuje, už se s tou myšlenkou sžila.
„Ještě jednou zopakuju plán,“ snažím se přehlušit znělku odpoledních televizních novin. „Nalákáme je. Oni půjdou za náma. Oběhneme krajní barák, doběhneme ke kolostavu, skočíme na kola a frnk – jsme pryč.“
„Já mám strach… Co když nás chytí?“
„Vždyť se na ně podívej! Jsou to důchodci!“
Tereza se mi tiskne k zádům. Pak zvyšuje hlas a říká větu, která mě naprosto rozhodí: „Měl by sis vyčistit uši, Cíbo!“ Škubnu sebou leknutím. Mačkám spoušť.
Vzpomínáte, jak jsem říkal, že jsem zbraň zajistil? Tak ne, nezajistil, ale naopak odjistil.
Rána jako hrom, pažba mě kopla do ramene.
A už po nás šli.
* * *
Rozběhli jsme se přes zastřižený trávníček a zabočili za nejbližší barák. Tam jsem se ohlédl. Šli za námi. Nebyli tak pomalí, jak jsem doufal. Když se dostali do tempa, blížili se rychlostí vycházkové chůze, čili ony obligátní čtyři kiláky za hodinu. Při chůzi se klátili do stran a přehnaně pumpovali rukama. „Utíkej, Tery,“ křikl jsem. „Nalákám je na sebe!“
Neřekla tak ani tak. Vlastně se vůbec nezastavila.
Jak se zombíci přibližovali, bylo mi jasné, že pražáckej dědek s tím průkazem zdravotně postiženého pěkně ojebával. Vykračoval si v čele hloučku jako mladík, do rytmu klátivé chůze se rozmachoval stehenní kostí. Berdychovou kostí, pochopitelně.
Do téhle chvíle jsem cítil spíš strach, ale teď jsem se naštval. Pražáci jsou zvláštní druh lidí. Nafoukaní, agresivní, nesnesitelní. Tenhle dědek byl přímo ztělesněním pražáctví. Vzpomněl jsem si, jak do mě před měsícem naboural v obchoďáku vozíkem. Zezadu a dost razantně, bolelo to. Pak mi ještě vynadal.
Zvedl jsem brokovnici a zapřel pažbu do ramene: „Tak pojďte, hajzlové!“ zapištěl jsem.
Z počítačových her vím, jak důležité je načasování. Musíte napálit zombíka zblízka, aby bylo po něm, ale nesmíte dopustit, aby po vás hrábl pazourou. Jenže tohle nebyla počítačová hra. I přes ty boule na jejich hlavách, i přes skutečnost, že roztrhali a sežrali vrátného Berdycha, ke mně se přibližovali pořád spíš lidi než monstra.
Zvedl jsem hlaveň ještě výš. „Varovnej výstřel!“ zaječel jsem.
Pak jsem vyprázdnil i druhou komoru. Kopnutí pažby, rána jako hrom.
Teprve později jsem pochopil, co se asi stalo. Srnčí broky přesvištěly zombíkům nad hlavami, ale jeden z nich si to namířil trochu níž. Pleskl do zvrásněné boule, kterou měl pražskej dědek na čele.
Vnitřek boule vystříknul, jako když zmáčknete uzrálej beďar.
Dědek se zastavil a udiveně se podíval na stehenní kost, kterou držel v ruce. Ostatní zombíci šli dál. Obešli ho, klátili se ke mně. Bylo na čase zahrát si na sprintera.
Otočil jsem se a utíkal za Terezou. Čekala na mě na rohu.
Oběhli jsme kratší stranu baráku a pak, po zeleném trávníčku, cválali ke kolostavu.
Kolostav je docela monstrum, vejde se do něj tři sta přibližovadel. Teď tam stála jen dvě, Terezina elegantní mašina a můj obstarožní Hatátitla. Naštěstí jsme si je dali hned na kraj. Ani jsme je nezamykali. Proč taky? V germánských fabrikách se nekrade.
Vytáhli jsme kola z úchytů a rozhlédli se. Plán vycházel bezvadně. Zombíci se právě vykulili za vzdálenějším rohem, kývali se, natáčeli hlavy do stran.
Za bližším rohem se vynořil pražskej dědek. Zmateně se rozhlížel, v jeho pohybech už nebylo nic mátohovitého. Vypadal jako člověk, který se probral ze spánku a nechápe, na jakém místě se to ocitl.
Vyhoupli jsme se do sedel a šlápli do pedálů. Já s brokovnicí na zádech, té bych se teď nevzdal ani za prase.
Přesvištěli jsme přes krvavý flek, který tu zbyl po Berdychovi, a projeli otevřenou brankou. Na asfaltu za námi zůstaly rudohnědé vzorky pneumatik.
Z vrátnice jsem ještě zaslechl, že si jihočeští zemědělci stěžují na přílišné sucho.
Jestli trochu nenaprší, tak jsme v haj (píp), pane redachtóre!
* * *
Už jsem vysvětlil, že i v době závodní dovolené tu hákovalo třicet makáčů. Ještě jsem se ale nezmínil o tom, že fabrika leží kilák za městem. Od fabriky vede k městu úpravná asfaltka, lemovaná obilnými poli.
Na asfaltce se v tuhle chvíli nacházela část odcházející směny. Nacházela se tam ve stavu mrtvém, rozprostřeném do plochy.
Kolem krvavých skvrn postávali rozkývaní zombíci. Jak nás uviděli, zčerstva se pohnuli. K nám, pochopitelně.
Zombíků sem totiž nepřišlo jen sedm, ale pořádný dav. Od města postupovali po asfaltce a jak se blížili k fabrice, odchytávali odcházející dělníky. Nejprve rychlejší cyklisty, později pomalejší chodce. Kolem každého polapeného dělňase se shlukl hlouček. Ti zombíci, na které se nedostalo, museli jít dál a obstarat si vlastní zdroj proteinů.
Kdyby Berdych nevyhulil volume telky na maximum, uslyšel by křik. Pražáci by ho nedostali tak snadno. Jenže, jak říká táta, každý svého štěstí strojvedoucím.
„Neprojedeme!“ zavřeštěla Tereza.
Měla pravdu. Mohli jsme se vyhnout dvěma hloučkům, prosvištět kolem nich, ale kdo ví, co bude dál? Z obilí se navíc vynořovali další a další zombíci.
„Zpátky k vrátnici!“ zaječel jsem.
Otočili jsme kola k pootevřené brance, skrz plot jsme však viděli, že k ní z druhé strany pajdá skupinka pražských důchodců. To nevypadalo dobře.
„Musíme do pole!“ vřeštěla Tereza. „Musíme pryč!“
„Ne!“ přesvědčoval jsem ji. „Čekej! Čekej!“
Z vrátnice nám televizní komentátor sděloval, že si severočeští zemědělci stěžují na zničující deště.
Všechno je mokrý jak srač (pípl), pane redachtóre!
„Musíme to udělal jako předtím!“ vysvětloval jsem horečně. „Vylákáme je do obratiště a pak je objedeme!“
„Roztrhají nás!“ jektala Tereza. „Sežerou nás!“
Pak jí začalo docházet, že pokud opustíme kola a vrhneme se do polí, naše šance se prudce sníží.
„Tak dobře, Cíbo,“ řekla docela klidně. „Uděláme to tak, jak navrhuješ.“
Úžasná holka, tahle Tereza, nemyslíte?
* * *
Obratiště – to je asfaltová pentle ještě před areálem fabriky. Parkují tam kamiony, když se jich tu sjede víc. Uprostřed asfaltového okruhu se nachází rybníček, což, technicky vzato, není rybníček, ale požární nádrž.
Potíž je tahle: do obratiště se vjíždí v bodě „A“, pak se jede kolem rybníčku a v tom samém bodě „A“ se zase vyjíždí.
S Terezou jsme se přesunuli do bodu „A“ a pak ještě kousek dál. Kousek.
Jasně, předpokládali jsme, že se zombíci nerozdělí. Pokud by šla jedna skupina kratší cestou a druhá delší, obchvatem, tak by nám nezbylo než upalovat žitem. A nejspíš do žita zahodit i flintu, která mi visela na zádech.
V bodě „A“, tedy tam, kde se obratiště odděluje od asfaltky, se dav zombíků zavlnil. Chvíli to vypadalo, že se část opravdu vydá kolem dokola, aby nám nadešli. Ale ne, nestalo se to. Jen pár klátivých postav, vystrkaných na okraj, spadlo do požárního rybníčku. Zašplouchalo to.
Zdálo se, že tonou.
„Nejdůležitější je načasování,“ vysvětloval jsem Tereze. „Musíme je nechat přijít blízko, ale ne tak, aby nás sekli pazourou. Čekej! Čekej! Pojď! Pohneme se!“
Vedli jsme kola, zvolna jsme se vzdalovali od bodu „A“. Kymácivý dav nás následoval. A mručel. Opravdu, i přes hlasité sportovní zprávy bylo slyšet temné mručení.
Naši fotbalisti v závěru podlehli, i když předvedli mnohem lepší fotbal než soupeř. A co nám k tomu řekne trenér?… Nó, očividně jsme podali skvělej výkon, hoši se opravdu snažili a čutalo jim to báječně, ale rozhodčí nás poškodil a my podáme protest…
Mruuuummm… Mruuuummm…
Tady jsem měl příležitost pro důkladnou prohlídku. Zombíci nevypadali nijak nepřátelsky. Nešklebili se, nedělali výhrůžná gesta, nic takového. Byli soustředění – jako by každý krok vyžadoval celou jejich intelektuální kapacitu. Jak se vyvažovali rukama, navzájem si překáželi.
Odhaduju, že se jich tu sešla tak padesátka. Byli mezi nimi mladí, staří i středního věku, muži i ženy. Značnou část jsem znal od vidění, některé i jménem. To víte, maloměsto. Všem však na čele vypučela boule, velká jako pěst. Zvrásněná a fialová, jak už jsem se zmiňoval. Někdo ji měl posazenou nalevo, jiný napravo, další uprostřed. Jednomu plešatému týpkovi vyrostla trochu výš, téměř na temeni.
Kymáceli se a mručeli. Ti, co k nám byli nejblíž, přesunuli ruce před sebe, aby nás mohli uchvátit. Protože teď ruce přestaly plnit funkci vahadla, klátili se ještě víc. Až se chvílemi zdálo, že upadnou. Ale neupadli.
„Ještě kousek ustup, Tery! Ještě… A teď – naskoč! Jedem!“
Šlapeme kolem požárního rybníčku a hup, najednou se vracíme zpátky. Část zombíků apaticky šlape dál, někteří dělají vlevo v bok a míří přímo do vody.
Šplouch, šplouch.
Už je tady bod „A“. Vjíždíme na asfaltku a uháníme k městečku.
* * *
Představte si městečko, ve kterém žije pět tisíc duší. Šest set z nich pracuje v místní fabrice. Nazvěte městečko třeba Brtníkov. Tak se městečko samozřejmě nejmenuje, ale táta mu tak říká.
Tak to jsme my.
Táta ještě říká, že Germáni to takhle dělají. Vyhlédnou si podobný Brtníkov, postižený nezaměstnaností. Postaví tam fabriku a tím si městečko přivlastní. Ani nemusí podplácet starostu. Jak už tam jednou jsou, všichni se snaží, aby neodešli. Zaměstnanost, chápete? Oni dávají lidem práci… Germáni si pak dělají co chtějí. Žádné úřady na ně nedosáhnou. To je na jednu stranu dobře, říká táta. Germánské předpisy jsou přísnější a firma striktně trvá na jejich dodržování. Na druhou stranu však s lidmi zacházejí jako s otroky. Nutí je do přesčasů. Neplacených přesčasů, pochopitelně. Nutí je zpívat firemní hymnu, dodržovat firemní desatero či dvacatero, které sice není závazné, ale pokud ho porušíte, tak vás jednoduše vykopnou. Předepíšou vám, jak se máte oblékat, jak máte mluvit. Kdy máte mluvit a kdy mlčet a dokonce kdy smíte jít čurat. Systém je dovedený k dokonalosti tehdy, říká táta, když si jiná germánská firma postaví ve městečku obchoďák. Germánský obchoďák brzy zlikviduje všechny místní prodejny, čímž získá monopol. Jedna germánská firma pak dře domorodce z kůže a dává jim jen mizerný groš. Domorodci ten mizerný groš odevzdávají jiné germánské firmě. Hotové perpetuum mobile.
Takhle to táta vykládá, když si otevře nízkoalkoholické pivo. Opravdové pivo pít nemůže, protože neví hodiny ani minuty, kdy bude muset nasednout do auta a jet žehlit nějaké průsery. Já u těchhle jeho litanií mlčím a je mi stydno, že se tak ztrapňuje. Máma taky mlčí, jen občas řekne: „Buď rád, že máme práci, tatínku“. Někdy taky řekne: „Cos to povídal, Vojtíšku? Promiň, zrovna jsem tě neposlouchala…“
* * *
Nakoukli jsme do prvních ulic našeho městečka. Všude se klátili a kymáceli fialovoboulatí zombíci. Pročež jsme otočili kola a uháněli zpátky. Minuli jsme odbočku k fabrice a ujížděli dál. Na výpadovku.
Pak už kolem nebyly domy, ale obilná pole, zelené meze a osamělé lesíky. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje a vysoko – v daleké kraje, bílé obláčky dálným nebem plynou, jestli chápete, co tím myslím. Prostě jsme odjížděli pryč, co nejdál od Brtníkova, někam, kde se po ulicích nemátoží fialovobouláči.
V dálce jsme uviděli mihotání. Vypadalo to jako nějaká energetická stěna. Už jste někdy viděli energetickou stěnu? V reálu asi ne, ale v počítačových hrách jich je spousta.
Stěna se táhla se nalevo i napravo. Pochopitelně byla i vepředu, přehrazovala výpadovku. A mihotala.
Přestali jsme šlapat, dojížděli jen setrvačností.
„Tímhle neprojdeme,“ řekl jsem.
„Proč?“
„Tohle je prostě schéma. Osamělý městečko, zaplavený zombíkama. Nikdo se nedostane ven, nikdo se nedostane dovnitř.“
„Do prdele, Cíbo, my přece nejsme v nějaký pitomý počítačový hře!“ vyhrkla nešťastně. Párkrát šlápla do pedálů a já jsem ji následoval. Jenže nás něco zpomalovalo. Zastavovalo. Pak už i odpuzovalo.
Neviditelná ruka nás odstrkovala zpátky.
„Je to, jako by nás odtlačoval obrácenej magnet,“ řekla Tereza. „Máš pravdu, Cíbo. Skrz tohle neprojdeme.“
„My ale nejsme magnetický,“ namítl jsem.
„Stejně nás to odtlačuje,“ řekla a měla pravdu. „Pojď, Cíbo, vrátíme se…“
* * *
Vedli jsme kola a šlapali po svých. Od mihotavé stěny až k odbočce do fabriky nám to trvalo snad hodinu. Slunce se mezitím sklonilo k západu.
Jak jsme se blížili k odbočce, uviděli jsme pohyb.
„To jsou zombíci!“ vyhrkl jsem.
Hodili jsme kola do příkopu a vlezli tam také. Opatrně jsme vykukovali. Kymácivý dav dopajdal k silnici, tam se chvíli přeléval, ale nakonec nám ukázal záda.
„Oni se vracejí do města!“
Čekali jsme, dokud nám nezmizí z dohledu.
„Je mi zima,“ řekla Tereza. „Mám hlad. Co budeme dělat?“
„Vrátíme se do fabriky…“
„Proč? K čemu?“
„No, zombíci odtamtud odešli, ne? Je tam bezpečno. Ale ve městě se jich potlouká fůra.“
„Aha… Tak jedem…“
* * *
V požárním rybníčku plavalo pár utonulých zombíků. Branka zůstávala otevřená tak jako předtím.
Něco se však změnilo.
„Televize je zticha,“ řekla Tereza.
Prosmýkli jsme se brankou, já s naládovanou brokovnicí, připravenou ke střelbě, Tereza těsně za mnou. Nakoukli jsme do otevřených dveří Berdychovy kukaně, ale neuviděli nic zvláštního. Stůl s knihou návštěv, objemnou lednici. Televizní obrazovka potemněla. Natáhl jsem ruku a zmáčkl vypínač. Nestalo se nic, zářivka na stropě ani neblikla.
„Nejde elektrika,“ vysvětlil jsem.
Na asfaltové ploše uvnitř areálu, kousek od kontejnerů na tříděný odpad, leželo tělo. Opatrně jsme k němu došli. Byl to vzteklý pražský důchodce. Padl naznak, v ruce stále ještě svíral Berdychovu stehenní kost. Fialová boule na jeho čele splaskla, zůstal z ní jen šedý cancour, podobný roztrhanému kapesníku.
„Tys ho sejmul, Cíbo,“ obvinila mě Tereza. „Sejmuls ho jak asfaltovýho holuba!“
„Ale ne,“ vysvětlil jsem jí. „Střelil jsem mu nad hlavu. Varovnej výstřel, chápeš? Trefil ho jeden jedinej brok. Zrovna do tý boule. To ho zabít nemohlo. Vždyť došel až sem a nikde nevidíš žádnou krev!“
Chvíli jsme tam stáli a přemýšleli. „Nic si z toho nedělej, Cíbo, Pražáci nezaslouží lítost,“ řekla nakonec Tereza, „Ale já ho tady nechci. Nechci ho v naší fabrice, rozumíš?“
* * *
Dopadlo to tak, že vyjela ze skladu s ještěrkou a nabrala vzteklýho důchodce na vidlici. Podržel jsem jí branku, aby ho mohla vyvézt ven z areálu. Tam ho vysypala vedle asfaltky. Branku jsem zavřel, zajistil řetězem a visacím zámkem.
Pak jsme si začali chystat nocleh.
Pochopitelně jsme se stáhli do Štábu a to přímo do šéfmanagérovy luxusní myslivny. Vlastně to bylo poprvé, co jsem tam vstoupil. O rozložitém stole z leštěného mahagonu se dosti mluvilo, ale o sedací soupravě z béžového semiše se vyprávěly celé legendy.
Do sedací soupravy může Šulc usadit germánské vlastníky, pokud ho navštíví, a zapříst s nimi neformální rozhovor. Pohovku, patřící k soupravě, může při jiné příležitosti rozložit na gauč a ten pak použít k ještě neformálnější činnosti.
Teď jsem tu pohovku uviděl na vlastní oči, monumentální, poházenou polštáři s ozdobnými třapci.
Za velkým oknem vyrůstal miniaturní hájek a byla odsud vidět vrátnice. Šéf mohl kontrolovat, kdo do areálu přichází a kdo naopak odchází. Na stěně visely dva velké akvarely, poznal jsem, že je zhotovil akademický malíř Tadeáš Mrzena. Je to místní rodák a libuje si v jakémsi pseudojaponském stylu. Na prvním akvarelu se culila gejša v hedvábném kimonu, v ručkách svírala velký montážní klíč. Na druhém byl jakýsi samuraj, šoférující vysokozdvižný vozík.
Když jsme rozložili pohovku a přerovnali semišové matrace, našli jsme hrst drobných, jednu sponku a dva obaly od prezervativů. Tereza to nijak nekomentovala.
„Je to dost široký,“ nadhodil jsem. „Vejdeme se sem oba.“
„Na to vůbec nemysli, Cíbo, vole!“ utrhla se na mě. „Dneska budu spát sama! Ty si ustel třeba támhle v koutě!“
* * *
Rychle se stmívalo a ochlazovalo a my, jak jsem se zmínil, jsme byli pořád jen v kraťasech a v tričkách. Podnikli jsme rychlou výpravu do skladu pracovních pomůcek a získali nějaké montérky a oteplené vesty. Dokonce jsme objevili i nepoužitá trika, potištěná firemním logem, dále tlusté vlněné ponožky, ty ovšem bez loga. Také jsem tam nabral pár přikrývek. Odnosil jsem je do šéfmanagerny, abych si z nich ve vykázaném rohu připravil pelíšek. Musel jsem jít nadvakrát a když jsem se vracel podruhé, Terezu jsem nenašel. Dole v přízemí, v umývárně, však šuměla voda. Usoudil jsem, že se Tery sprchuje.
Trvalo jí nekonečně dlouho, než se vycachtala. Bylo mi jasné, že pokud v bojleru zbývala nějaká teplá voda, na mě už se nedostane. Vydal jsem se tedy hledat potravu. Na vrátnici jsem našel půlku chleba, hořčici a načaté keksy. Všechno jsem si vzal. Berdych už to neupotřebí.
Proviant jsem odnesl do šéfmanagerny. Tereza, oblečená do oteplené pracovní kombinézy, si tam zuřivě drbala hlavu ručníkem. Když mě uviděla, vstala a otočila se kolem dokola.
„Ty, Cíbo, nejsem v tom moc tlustá?“ zeptala se.
Nechápal jsem, na co se mě ptá. Po chvíli jsem řekl: „Jestli se ti to nelíbí, tak si to zase sundej.“
„Ty, hele,“ prskla. „Nedovoluj si. Nebo špatně dopadneš.“
Myslela to vážně, to mi bylo jasné. Také jsem pochopil, že kombinéza je cosi na způsob pásu cudnosti. Než bych ji z Terezy dostal, pokud bych ovšem sebral odvahu, vyškrábala by mi oči a ukousala z hlavy všechny výstupky.
Stejně mi ani nepřišlo na mysl, že bych se na Terezu mohl vrhnout a zvířeckým způsobem jí… Mhm… Vnutit svoji vůli. My Cibulkové takové věci neděláme.
Namazali jsme chleba hořčicí. Kousali jsme, upíjeli vodu z kohoutku. I když byla elektrika kaput, voda pořád tekla.
Tma houstla. Přemýšlel jsem, co bude zítra. Myslel jsem i na to, kolik lidí se v městečku takhle schovává, upíjí vodu z vodovodu a jestli někdo nenechal otevřený kohoutek před tím, než ho zombíci roztrhali. To by se pak vodojem vyprázdnil dost rychle a pochyboval jsem, že by do něj natekla nová voda.
Když jsme se pak ukládali ke spaní, Tery na gauč a já do svého pelechu v koutě, nadhodil jsem do tmy: „Potřebujeme větší palebnou sílu.“
Jo, přesně takhle se to říká ve filmech. Potřebujeme větší palebnou sílu.
Nikdo mi neodpověděl.
* * *
Moc jsem toho nenaspal. Vzpomínal jsem na tátu s mámou a doufal, že se jim daří líp než mně. Touhle dobou dleli na stmelovacím táboře někde v Jeseníkách.
Stmelovací tábor? Pokud se necháte zaměstnat ve firmě moderního západního střihu na pozici bílého límečku, počítejte s tím, že ani dovolenou nebudete trávit podle svého uvážení. Pošlou vás na stmelovací tábor, ve kterém budete slaňovat ze skal, plazit se houštinami a střílet po sobě z paintballových pistolí.
Po večerech, pod dohledem psychologa, si zahrajete sofistikované společenské hry. Nebo posedíte u ohně a zazpíváte si zálesácké písně. Takovéhle zážitky prý utužují kolektiv. Také se navzájem poznají (a spřátelí) rodiny managérů. Takže se nedivte, že jsme si já ani Tereza nedělali starosti od osud našich rodin. Celý management, včetně rodinných příslušníků i milenek, se nacházel na stmelováku.
Já s Terezou jsme se z letošního tábora vykroutili. Potomci managérů, starší šestnácti let, už na stmelováky nemusí, pokud sami nechtějí. S takovýma odrostlýma děckama jsou jen potíže. Po nocích jsou děsně čilí a pořádají výpravy za účelem cicmání nebo obstarání alkoholu a jiných omamných jedů, kdežto přes den nahodí kyselé ksichty, prudí a narušují tvořivou a přátelskou atmosféru kolektivu.
Ne že bychom já nebo Tereza způsobili v minulosti nějaký průser, ale organizátoři mají své zkušenosti z jiných stmelováků, jistě chápete.
Napadlo mě, jak asi vychází Terezina máti s manžílkovou muckaslečnou. Kdo ví, třeba si Sulcová přestavěla paintballovou pistoli na střelbu ostrými.
Jak jsem tak nemohl spát, vymyslel jsem, kde seženu onu větší palebnou sílu. Nakonec jsem usnul, ale ne na dlouho. Probudil jsem se za časného svítání. V miniaturním lesíku pod oknem řvali ptáci, co jim hrdélka stačila.
Tereza, naditá v oteplené kombinéze a s vlněnýma pracovníma ponožkama na nohách, odfukovala na gauči. Ve spánku objímala polštář s ozdobnými třapci, nejspíš se jí zdálo o Rufusovi. O mně asi ne.
Půjčil jsem si univerzální klíč a přesunul se do firemního archivu. Trvalo jen chvíli, než jsem tam našel, co jsem hledal.
Nechtělo se mi Terezu budit, tak jsem jí napsal vzkaz na kus papíru. Pak jsem začal uskutečňovat další ze svých dokonalých plánů.
Venku byla pěkná kosa. Vystrkal jsem z kolostavu svůj obstarožní, ale bytelný bicykl. Důvěrně mu říkám Hatátitla, protože… No, těžko byste pochopili proč. Odemkl jsem řetěz na brance, vyvedl jsem Hatátitlu ven a pečlivě jsem za sebou zamkl. Vyhoupl jsem se do sedla a vyrazil vstříc dalším dobrodružstvím.
Oproti předpokladům jsem se vrátil až dlouho po poledni. Myslel jsem, že Tereza bude šílet z toho, že jsem pryč. Ale ne. Teprve se probouzela. Vážně, prospala celou noc a ještě půlku dne.
Holky jsou pro mě záhadní tvorové.
* * *
Poskládal jsem nadité tašky a batohy na Šulcův parádní stůl. Přitáhl jsem z městečka padesát kilo materiálu, ale můj Hatátitla to uvezl bez potíží. Tereza, stále v té oteplené kombinéze, na mě vleže mžourala. K břichu si tiskla polštář.
„Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se bez zájmu.
„Hned ti to povím, ale nejdřív ti položím veledůležitou otázku. Dáš si spíš kolu – nebo pepsi?“
„Ale, dyť je to jedno…“
Podal jsem jí pikslu s pitím, k tomu čokoládovou tyčinku. „Tys byl v obchoďáku?“
„Ne, až tam ne. Tyhle věci mají i v trafice.“
„A co zombíci? Byli tam? Nebo se mi o nich jenom zdálo?“
„Nezdálo se ti to. Jsou tam. Po ránu jich ve městě moc neby lo, pak začali houstnout. Jednotlivě nejsou nebezpeční. Někdy jsem jim ujel na kole, jindy jsem prostě zůstal stát a oni si mě nevšímali. Zdá se, že reagují na rychlý pohyb. Vždycky ale trvalo děsně dlouho, než se přešourali někam pryč. Takže jsem jim spíš ujížděl.“
Ukusovala z čokoládové tyčinky. „A cos tam vůbec hledal, Cíbo, ty vole?“
„Tohle,“ řekl jsem hrdě a vytáhl z batohu svůj nejlepší úlovek. Neforemný balík, ovázaný motouzem. Roztrhl jsem obal a ukázal samopal československé lidové armády, vzor 58.
„K tomu mám pět plnejch zásobníků a škatuli nábojů. A tady, hele, dvě pistole. Čézety devítky… Taky s patronama. Bylo tam toho mnohem víc! Váhal jsem nad škorpiónem, ale už bych ho neuvezl.“
„Ty vole, Cíbo! Dyť s tím neumíš! Akorát si vystřelíš mozek z hlavy!“
„Neumím, ale naučím se! Podívej, tady je příručka pro poddůstojníky,“ ukázal jsem jí červenou brožuru. „Je okomentovaná, opatřená poznámkama.“
„Kdes to vůbec splašil?“
„No,“ pustil jsem se do vysvětlování, „obecně se ví, že René Motyčka, jeden z našich dvou městskejch policajtů, je magor do zbraní.“
„Jo, to jsem zaslechla. Ale jsou to jen kecy.“
„Nejsou, jak vidíš.“
„Jak jsi vůbec věděl, kde Motyčka bydlí?“
„Nevěděl jsem to! Vystopoval jsem ho!“
„He? Jak jsi ho mohl vystopovat, když nejde net?“
„Použil jsem hlavu, Tery. Víš ty vůbec, že dřív byly telefony napojený na drát? Žádný mobily, jen pevný linky?“
„Jo, to vím. Tak blbá nejsem.“
„K těm pevnejm linkám patřily telefonní seznamy. Pro každej telefon byla v seznamu vypsaná adresa majitele. Úplně veřejně, vážně. Každej se mohl podívat, kde bydlíš a jaký máš číslo.“
„No neke! Každej si mohl zjistit tvoje číslo? A tvoji adresu? Ty komunisti, to byly vážně svině!“
„Nejen komunisti! Takhle to fungovalo ještě před deseti lety! Ve městě měli všichni pevný linky, teprve v tý době je začali odhlašovat… Všiml jsem si, že ve firemním archivu máme starý telefonní seznamy.“
„To by mě v životě nenapadlo…“
„Ještě počkej, to není všechno. Motyčků je v seznamu pět, ale žádnej René. A víš proč? Protože René pořád ještě bydlí u maminky! Našel jsem si v seznamu adresu na jméno Motyčková a bylo to! Bylo to ono! Rozbil jsem okno, vlezl dovnitř a vyraboval Reného arzenál!“
„Já bych se teda nedokázala hrabat v cizím bytě. To by se mi vážně eklovalo. Ale i tak seš bedna, Cíbo.“
Chvíli jsem se vyhříval v žáru jejího obdivu. Pak vstala. „Tak jo,“ řekla. „Dej sem tu červenou brožuru.“
Přesunula se do koženého šéfmanagérského křesla. Pohodlně se usadila, ale neopomněla si na klíně urovnat polštář. Soustředěně listovala příručkou pro poddůstojníky, což jí zabralo zhruba pět minut. Pak vzhlédla. „Cíbo, ty vole, to tady mám sedět na suchu a o hladu? Přihraj sem nějaký pitivo a čokoládičky.“
Vysypal jsem před ni celou tašku svých úlovků. Soustředěně studovala příručku, přitáhla si samopal a porovnávala ho s nákresy. Zároveň rozbalovala jednu čokotyčinku za druhou a ládovala je do sebe. Zapíjela to obsahem šplouchavých piksliček. S plnou pusou huhlala: „Páčka dolů, zajištěno. Páčka k pažbě, střelba jednotlivými. Sobě jeden. Jasně… Páčka dopředu, dávka. Nepříteli vše. Chápu.“
Tohle jí trvalo snad půl hodiny.
Leštěnou desku parádního stolu už nebylo pod prázdnými obaly ani vidět, když znovu řekla: „Tak jo.“
Zacvakalo to. Tereza, několika jednoduchými pohyby, rozložila samopal na hrst táhel, pružin a dalších součástek. Náhle to vypadalo spíš jako odpad od frézy.
Rázem jsem se zpotil až na prdeli.
„Jéžiš, Tery! Cos to provedla?“
„Nečil, Cíbo. To je jen sborka a rozborka. Poddůstojníkovi nesmí trvat dýl než minutu, než to složí.“
„Jéžiš! Už to nikdy nedáme dohromady!“
„Ale dáme, ty vole. Je to blbuvzdorný.“
Pod jejími šikovnými prstíky zapadala jedna součástka do druhé, až se celek opět stal základním nástrojem československé lidové armády.
„Přihraj sem ty pistole, Cíbo. Než si půjdeme zastřílet, udělám s nima to samý.“
„Půjdeme si zastřílet?“
„A cos myslel? Přitáhneš kvéry a my je necháme zahálet? Půjdeme dozadu k meteostanici. Naskládáme na tamten taras piksly a budem se do nich trefovat!“
* * *
Zapřela si pažbu samopalu do ramene.
TRRRRRRRRRRR!
Zvuk byl ohlušující. Žádné uklidňující bublání jako ve filmech. Tohle trhalo uši. Hlaveň se zvedla vzhůru a poslední kulky letěly přímo nebi. Pokud ne za Terezina záda.
„Jo,“ křikla Tereza. „O tomhle se píše v poznámkách. Zpětnej ráz, kroutivej moment. Hlaveň se pohybuje do strany a vzhůru.“
Nemusela křičet, ale i ona byla ohlušená.
Sklopila hlaveň do vodorovné polohy.
„A teď krátkými dávkami!“
Tr!– Trr!– Trr!
Mimoděk jsem si zakryl uši dlaněmi.
Dvě piksly od pitíčka, které jsme postavili na okraj tarasu, zůstaly stát, ale třetí se vznesla vzhůru. Tereza neprojevila žádné nadšení. Zacukala závěrem a zahulákala: „Rána jistoty!“
Zmáčkla spoušť. Jenom to cvaklo.
Vzduch ostře páchl spáleným střelným prachem. Pomalu se nám vracel sluch.
„Těch třicet patron je venku coby dup!“ podotkla Tereza.
„Teď si to vyzkouším já!“ sáhl jsem po zbrani.
Nevraživě po mně loupla očima. „Tenhle sapík už ti nepůjčím, Cíbo. Je můj. Ty máš brokovnici. Taje těžká jako prase, tu bych neutáhla. Navíc kope jako kůň.“
Zůstal jsem jako opařený, ale ona se slitovala. Usmála se.
„Dostala jsem od tebe dárek, Cíbo. Moc se mi líbí. Vážně. Jsem ti ohromně vděčná. Díky.“
Vlepila mi na tvář vlhkou pusu.
První pusu, kterou jsem od nějaké holky dostal. To mi připadalo jako dobrý začátek.
„Teď vyzkoušíme pistole, no ne, Cíbo, vole? Udělal jsi dobře, že jsi vzal dvě, každej máme svoji. Budeme soutěžit, jo? Kdo se víckrát strefí… Tak pohni, nastav na taras všechny ty piksly!“
* * *
Stříleli jsme z pistolí celý zbytek odpoledne. Byla to skvělá zábava a patron jsem přitáhl dost. Sestřelovali jsme piksly od coly, pepsi a dalších blebanců. Některé jsem přivezl z města, ostatní jsme vydolovali z prodejního automatu ve fabrice. Protože nešla elektrika, museli jsme automat otevřít krumpáčem.
Jedna věc mi ale přišla divná. Já jsem vypil čtyři třetinky, prázdných plechovek jsem však napočítal patnáct. To toho vypila Tery tolik? Tři a půl litru?
A vůbec nepotřebuje čurat?
Já jsem si musel odskočit za barák, ale ona nic. Ani se nezdálo, že by se jí chtělo. Ač bylo dost horko, poskakovala si tam v té své oteplené kombinéze a střílela jako starý pistolník.
Holky mi někdy připadají jako monstra.
* * *
„Vstávej, Cíbo, nevyvaluj se tady jak pašík!“
Otevřel jsem oči. Za oknem řvali ptáci.
„Co se děje?“
„Vstávej, jedeme nakupovat.“
„Nakupovat?“
„Do obchoďáku, no ne? Potřebujeme chleba, mlíko, konzervy a spoustu dalších věcí.“
Vykotil jsem se z pelíšku. Tentokrát jsem spal celou noc a ještě bych mohl. „Jakejch dalších věcí?“
„Důležitejch věcí. To nech na mně. Tak neser a nezdržuj.“
Samopal ležel na stole. Tereza si včera sehnala strojní olej a pucvol, samopal rozebrala a podle návodu ho vyčistila a naolejovala. I dneska na sobě měla svoji oteplenou kombinézu, z botasek jí čouhaly vlněné pracovní ponožky. Opásala se silným řemenem, na levý bok si zavěsila pouzdro s pistolí, pažbou dopředu jako zkušený kovboj. Na pravý bok si pověsila sumku se zásobníky do sapíku. Zdála se být bojovně naladěná. „Bude ti vedro,“ řekl jsem. „Dneska bude pařák.“
„Kurva! Cíbo! Neser a nezdržuj!“
Jako by z ní vystřelily malé nepřátelské jehličky.
„No jo, vždyť už jdu,“ řekl jsem.
Skoro jsem z ní začínal mít strach.
* * *
Městská knihovna stojí hned na začátku městečka. Když jsme ji míjeli, věnoval jsem jí dlouhý pohled a s láskou zavzpomínal na staré časy. Knihovna je umístěná v pěkné secesní vilce, zčásti ji obklopuje parčík s lavičkami. Každý čtenář si tam může na chvíli sednout a začíst se do toho, co si právě vypůjčil.
Pak jsem vyhekl úžasem. Nad ozdobnou protihlukovou zídku, oddělující parčík od ulice, se vznesl bílý obláček. Zvolna odplýval vzhůru.
Zašlajfovali jsme kola a povedlo se nám to dosti potichu. Sledovali jsme, jak se nad zídkou objevil další obláček. Jako by v parčíku někdo vysílal kouřové signály.
Položili jsme kola na asfalt. Tiše jako indiánští zvědové jsme se vydali rozluštit tu záhadu. Záhadu bílých obláčků.
Došli jsme podél protihlukové zídky až tam, kde skončila, a nakoukli do parčíku. V rododendronech stál akademický malíř Tadeáš Mrzena. Měl na sobě světlý letní oblek a kolem krku nepostradatelnou hedvábnou šálu. Z četných kapes jeho režného sáčka vykukovaly láhve pitiva i škatulky s kuřivem. Na čele mu z dlouhých bílých vlasů vykukovala odporná fialová boule.
Labužnicky potáhl z doutníku a pustil k obloze další obláček dýmu.
Asi jsme se pohnuli, protože si nás všiml. Okamžitě se zakýval ze strany na stranu, natáhl ruce před sebe a zhluboka zamručel: „Mrummm… Mrummm…“
Tereza skočila před zídku a přecvakla pojistku do polohy nepříteli vše. Nezbylo mi než jít s sebou a namířit na akademického malíře brokovnici.
Tadeáš Mrzena zdvihl ruce a vyhrkl: „Já se vzdávám!“
Zaostřil na nás krátkozraké oči a dodal: „Přece byste mě neodpráskly, děti.“
Tereza zůstávala ve střehu: „Vy nejste zombík?“
„Ale kdepák, co vás to napadá, slečinko.“
„A co ta boule?“ vmísil jsem se do hovoru.
Zdvihl pravici s doutníkem. Palcem brnkl o výrůstek na svém čele, který byl mnohem větší a mnohem fialovější než u ostatních zombíků.
„Tohle? Prostá kamufláž. Mimikry, nic víc. Sám jsem si to vymodeloval. Jakýmsi zvráceným způsobem se mi to ohromně zalíbilo. Vnuklo mi to myšlenku na úžasný cyklus obrazů. Zombie gejši, zombie samurajové, zombie ninjové… Odvrátily byste ode mě hlavně svých smrtonosných zbraní, děti? Jaksi mě znervózňují.“
Učinili jsme tak.
Sáhl do kapsy: „Musím zapít leknutí. Chcete loka, děti?“
„Vy jste byl v obchoďáku?“ zeptala se Tereza.
„Ale ne, tam bych se neodvážil… Věřili byste, že takhle dobré pitivo prodávají v trafice? Zajímalo by mě, kdo ho tam kupuje… Poslyšte, slečno, vypadáte úžasně. V té kombinéze, s tím samopalem, s těmi rozcuchanými vlasy.“
Pustila samopal, zůstal jí viset na řemeni. Obouruč si sáhla na hlavu: „Jéžiš! Co se mi stalo s vlasama?“ zakvílela.
„Ale nic, uklidněte se. Vypadají ohromně rozkošně. Než však půjdete do školy, určitě si je učešte. Vaši pubertální spolužáci by tento stav neocenili… Namaloval bych vás tak, jak jste teď. Velký nástěnný akvarel, chápete? Jen byste si musela kombinézu rozepnout. Asi tak semhle, kousek pod pupík.“
„Ne,“ řekla Tereza temně. „Na to zapomeňte.“
„Škoda, přeškoda, mladá dámo. Mohl by z toho být monumentální umělecký počin.“
„Vy se nebojíte zombíků?“ osmělil jsem se k dotazu.
„Ale ne, nebojím. Jde o to s nimi splynout, víš, chlapče? Zezombíkovatět. Stačí se kývat, klátivě se pohybovat, mručet. Takhle. Mrummm, mrummm. Pak si tě nevšimnou.“
Předvedl mručení i kývavý pohyb.
„Chceš práska?“ podal mi doutník. „Nebo cigáro?“ poplácal se po náprsní kapse.
„Ne, díky. Nekouřím.“
„Chceš loka, chlapče? Ne? A co vy, slečinko? Ne? Škoda. Je to moc dobrá whisky. Tak se napiji za vás… Áh…“
„Co si myslíte, že se tady děje, pane akademický malíři?“ zeptal jsem se. „Ti zombíci a tak? Kde se tu vzali?“
„A co bys řekl ty, hochu?“
„Je to invaze mimozemšťanů? Nebo vniknutí bytostí z jiné dimenze?“
„Chyba, chlapče, chyba! Když shrneme fakta, dojdeme jedinému správnému závěru.“
„Jaká jsou fakta?“
„Faktem je, že epidemie vypukla v místním obchodním centru. Tím jsem si naprosto jist. V dopolední nákupní špičce se tam nacházelo možná až tisíc osob. Důchodci místní, důchodci pražští, poflakující se děti, které mají prázdniny. Řemeslníci a úředníci, kteří si tam zaskočili na časný oběd nebo na pozdní svačinu. Prostí dělníci, kteří čerpají dovolenou, ale nemají finance na to, aby si vyjeli jinam, takže utloukají čas nakupováním laciných zbytečností. To ani nemluvím o zaměstnancích obchodního centra, kterých je nejméně sto… Tihle všichni byli v jediném okamžiku zombifikováni. Zombie se pak začaly rozlézat do okolí a, pozor!, s jejich postupem byl současně – a postupně – rušen signál mobilních telefonů. Také byla postupně vypínána elektřina i tahleta Fifi.“
„Fifi?“
„Ano, Fifi. Fifina.“
„Myslíte WiFi?“
„To bude ona… Z postižené oblasti se nikdo nedovolal pomoci, kdežto v nezasažených místech nikdo nepojal podezření, že se cosi děje. Někdo to celé řídí, chápete, děti?“
„A kdo? Kdo to řídí?“
„To já nevím,“ rozhodil Tadeáš Mrzena rukama. „Jisté je jen to, že vše probíhá podle obvyklého schématu, i když na neobvyklém místě.“
„Cože? O jakém schématu to mluvíte?“
„Předevčírem, když to začalo, jsem pátral po informacích na internetu. Mám připojení přes telefonní linku, kterou jaksi zapomněli odstavit z provozu. I když pak vypnuli elektřinu, kabelové spojení fungovalo dál… Baterie mého notebooku vydržely dvě hodiny… Víte, že se invaze zombií stala hlavní zprávou dne? Psaly o ní všechny zpravodajské servery.“
„Hlavní zprávou dne?“
„Přes všechna opatření proniklo z našeho městečka několik zoufalých volání o pomoc. I s doprovodnými fotografiemi… Médii to bylo označeno jako veselý happening, který zorganizovali mladí alternativci. Legrace, chápete? Žertovná mystifikace. Vy byste snad věřily, že nějaké městečko napadly zombie, děti?“
„Ne, tomu bych neuvěřil,“ připustil jsem.
„V diskuzi pod články jsem objevil odkazy na anglicky psané webové stránky. Můj automatický překladač neoplývá vytříbenou mluvou, ale i tak jsem pochopil princip.“
„Princip?“
„Jistě, princip, milí mladí přátelé. Osamělé městečko. Část obyvatel je zombifikována a začne požírat druhou část. Vše trvá zhruba tři neděle, pak se následkem hniloby rozpadnou i ty nejodolnější zombie. Tou dobou se však v městečku nachází už jen nepatrné množství přeživších… Nikdo nemůže uniknout, protože oblast je prý obklopena jakousi neprostupnou hrází, která zmizí až po zmíněných třech týdnech…“
„Energetická zeď!“ vyhrkl jsem. „Tady je taky, kolem dokola! Viděli jsme ji!“
„Tak vidíte,“ pokýval Tadeáš Mrzena bělovlasou hlavou. „Jako v předchozích případech.“
„V jakých předchozích případech?“
„Údajně je zdokumentováno sedm podobných situací. Všechny se uskutečnily ve Spojených státech amerických… Podle čeho si myslíte, že se natáčejí všechny ty zombie filmy? Podle skutečnosti přece! Cožpak by si někdo něco podobného vymyslel?… Toto je však první případ na území Evropy.“
„Ale proč tady?“ vyjekl jsem. „Proč zrovna u nás?“
Opsal doutníkem široký kruh: „Uvažuj, chlapče. Germáni toto městečko dokonale opouzdřili. Udělali z něj samostatnou enklávu. Ačkoliv se další město nachází ne více než třicet kilometrů odsud, fungujeme tu jako osamělá enkláva uprostřed širé, nedozírné prérie.“
„Myslíte, že tohle způsobili Germáni? Ti, kterým patří fabrika?“
„Ti ne. Ti chtějí dřít místní lidi z kůže, vydělávat krvavé groše na jejich potu a slzách, nic jiného. Ti to určitě nezavinili.“
„Kdo? Tak kdo“
„To já nevím, milý hochu. Je však pravděpodobné, že se vše provádí s požehnáním vlády. Zřejmě za tím stojí nějaká soukromá společnost, dostatečně silná na to, aby zkorumpovala celá regionální zastupitelstva. Když je vypráskali z Ameriky, našli si místo tady, ve Střední Evropě. Do Ruska se jim zjevně nechce, Rusko je příliš nepohodlné.“
„Ale proč? Jaký je důvod?“
„Patrně se jedná o experiment, drahý hochu. Nesmírně důležitý experiment, jehož výsledky ocení až přespříští generace. Inu, cesta k pokroku je dlážděna krví a kostmi nevinných obětí.“
„Krví a kostmi? Ale to není správné!“
„Já vím,“ přikývl Tadeáš Mrzena. „Není to správné. Jak jinak však byly vyvinuty vaše oblíbené hračky? Internet a mobilní telefony? Jak? Ha? Na kostech a na shnilém mase. Bez odporných nacistických výzkumů, bez raket, dopadajících na Londýn, bychom se nikdy nedostali nejen na Měsíc, ale ani k těm mobilním telefonům…
A tak je to se vším. Celá lékařská věda stojí na nehumánních pokusech jak na lidech, tak na nevinných zvířátkách. Chcete snad umírat na tuberkulózu? Chcete?“
„Nechceme…“
„Tak vidíte. Nyní proklínáme invazi zombií, za padesát let však budou jiní velebit plody, které z ní vzejdou…“
Pak nám akademický malíř položil zásadní otázku: „Kam máte namířeno v tomto slunečném dopoledni, děti?“
„Jdeme do obchoďáku,“ vysvětlila Tereza. „Musíme nakupovat.“
„To bych nedoporučoval,“ posmutněl akademický malíř. „Obchoďák je centrem zombií, cožpak jsem vám to nevysvětlil? Navíc mám pocit, že se tam zombíci na noc vracejí a teprve ráno se znovu rozlézají do okolí.“
„Ale my tam musíme. Nakoupit pár věcí…“
„To mě mrzí. Vašeho tělíčka bude velká škoda, slečinko, až ho budou zombie trhat na kousky. Našel bych pro ně jiné využití, mnohem příjemnější. Nechcete mě raději navštívit v mém příbytku? Ukázal bych vám různé zajímavé… Zajímavosti.“
„Ne!“ štěkla Tery a zase z ní vystřelily ty nepřátelské jehličky. „Pohni, Cíbo, jdeme nakupovat!“
* * *
V opuštěné lékárně jsme si vypůjčili pár balíků gáz a náplastí. Z nich jsme si na čelech vymodelovali boule odpovídající velikosti. Na závěr jsme je obarvili jakousi fialovou tinkturou. To byla ta lehčí část.
Pak jsme sedli na kola. Protože jsme se k obchoďáku blížili obchvatem, abychom se vyhnuli středu městečka, byla to taková okružní jízda. Projeli jsme okrajem vilkové čtvrti a pak i starou kolonkou dělnických domů, která patřila k původní, již dávno zbourané fabrice. Viděli jsme zemědělské statky z konce devatenáctého století, bytovky z padesátých let i výstřelky podnikatelského baroka z let devadesátých.
To byla pořád ještě ta lehčí část.
Nakonec, v dostatečné vzdálenosti a mimo dohled zombíků, jsme položili kola na zem a začali se klátivým krokem přibližovat ke vchodu do obchoďáku.
* * *
V místním obchodním centru dostanete všechno. Kromě potravin je tu i drogerie a textil, restaurace, řemeslnické potřeby. Dokonce i obchůdek s rádoby luxusním zbožím.
Parkoviště bylo přecpané otřískanými škodovkami, kolostav plný bicyklů. Akademický malíř měl pravdu: zombifikace tu musela postihnout nejméně tisíc lidí. Někteří z nich se v téhle chvíli bezcílně klátili kolem. A smrděli. Jakkoliv vykazovali známky života, začínali se zombíci rozkládat.
Pajdali jsme přes parkoviště, vyhýbali se osamoceným zombíkům a shora do nás pražilo slunce. Kdykoliv jsem to s pajdáním přehnal, dostala se brokovnice na mých zádech do protipohybu a bolestivě mě tloukla. Do očí mi stékal pot.
Vzdálenost, kterou bych přešel za půl minuty, jsme křižovali snad tři čtvrtě hodiny. Pak jsem si všiml jedné důležité věci. Navzdory vedru mi po páteři přeběhl mráz.
„Ty kamery, Tery, mrumm,“ zamručel jsem. „Sledujou nás, mrumm, mrumm.“
Vážně, dvě průmyslové kamery, monitorující parkoviště, natáčely svá zlomyslná očka přímo na nás.
„Neser, Cíbo, mrummm. Neser a pajdej, mrumm, mrumm,“ zněla odpověď.
Takže jsme pajdali dál.
* * *
Konečně tu byl spásonosný stín a doširoka rozcapený hlavní vchod.
Vmátožili jsme se na širokou centrální chodbu obchodního centra.
Za normálních okolností svítí v obchoďáku zářivky, teď tam vládlo šero. Elektřina však částečně fungovala, jak jsme se za chvíli přesvědčili. Nejspíš tu měli záložní zdroj.
Pajdali jsme hlouběji.
„Naber ňáký mrumm-zervy, Cíbo, mrummm. Já jdu do mrumm-gérie.“
Už jsem jí nestačil zamručet v odpověď.
Kamery, rozvěšené pod stropem, se pohnuly a v jediný okamžik se zaměřily přímo na nás. Zombíci, kymácející se v oddělení potravin i v oddělení textilu, na okamžik znehybněli. Pak se znovu rozklátili. Samozřejmě: přímo k nám.
„Nějaká Svině nás sleduje přes ty kamery!“ zavřískla Tereza. Sáhla k pasu a tasila starou dobrou čézetu.
Prásk, prásk, prásk. Co rána, to vystříklá fialová boule. Tři zombíci šli k zemi. Či spíš k dlažbě. Jenže další se sem hrnuli z oddělení potravin a jiní z textilu.
Když jsme se otočili, abychom se dali na ústup, už to nebylo možné. Hlavní vchod byl ucpaný mručivým davem.
„Střílej, Cíbo, kurva!“
Strhl jsem ze zad brokovnici, namířil ke vchodu a vyprázdnil obě hlavně. Doufal jsem, že se broky patřičně rozptýlí a zasáhnou to, co mají, tedy fialové boule. Stalo se. Pár zombíků se zastavilo, jenže ne tolik, kolik bych si přál.
Ostatní se klátili dál.
Horečně jsem cpal do komor další patrony.
„Střílej, Cíbo! Neflákej se!“
„Jsme v pasti, Tery,“ ječel jsem. „Jsme v hajzlu!“
Nějak jsem dokázal naládovat a vystřelit. Tentokrát byl výsledek ještě žalostnější.
„Jdu tam!“ řvala Tereza. „Jdu nakopat prdel tomu hajzlovi za kamerama! Ty to tady hlídej, Cíbo!“
Se zlomenou brokovnicí v rukách jsem užasle sledoval, jak Tereza, předkloněná a s namířenou pistolí, energicky postupuje vpřed.
Prásk, prásk, prásk. Kdo se k ní dostal moc blízko, ten to koupil.
Rozhlédl jsem se a vyhodnotil místo, které bylo nejméně zazombíkované. V oddělení textilu. Rozběhl jsem se tam právě včas, mručící dav už sekal pařáty po mých zádech. V běhu jsem skolil jakéhosi nešťastného dorostence, který se mi připletl do cesty.
Koupil to zblízka, takže se mu rozstříkla nejen boule, ale celá hlava.
Terezu jsem už neviděl, jen jsem slyšel pistoli. Pak pistole zmlkla a začal štěkat samopal. Krátkými dávkami.
Hodil jsem zombíkům do cesty pojízdný rám, ověšený dámskými halenkami. Zády jsem se opřel o podpěrný železobetonový sloup.
Plesk. Ohodilo mě cosi vlhkého.
Vzhlédl jsem a pochopil, že po mně někdo mrštil velkoobjemovou konzervu psího žrádla Chňapík. Minula mě o pár centimetrů a rozbila se o sloup. Obsah mě ohodil od hlavy k patě.
Pak jsem uviděl i vrhače konzerv. Kdo byste mysleli, že to je? Kdo jiný než Ruda Vránek, zvaný Rufus. Fotbalista, který se v lepších časech ocicmával s Terezou. Z elegantních bermud mu vykukovala svalnatá lýtka, na čele mu rašila neelegantní boule.
Předvedl mi, jak dokáže hodit konzervu, i když je z něj zombík. Shýbl se, popadl Chňapíka obouruč. Pak se nadzdvihl, nijak rychle, ale pootočil se přitom kolem vlastní osy. Rotační pohyb dodal konzervě potřebnou razanci.
Zatímco konzerva letěla, vyprázdnil jsem po Rufusovi druhou komoru. Zbytečně. Už se shýbal pro další. Měl jich tam spoustu, na centrální chodbě z nich vyskládali pyramidu a nahoru umístili ceduli:
CHŇAPÍK!
Potěšení pro vašeho čtyřnohého miláčka!
Konzervě jsem uhnul jen tak tak, brejle mi sklouzly na bradu a pak už jsem toho moc neviděl. Bylo mi jasné, že dalším Chňapíkem mě Rufus sestřelí. Pokud mě ovšem nedostanou zombíci, kteří mručeli docela blízko.
Vzadu štěkal samopal.
Dlouhá dávka.
Něco pištělo. Něco se zmítalo a vibrovalo.
Ve filmech takhle piští emzáci, když chcípají.
Pauza ticha. A znovu… Další dlouhá dávka.
A pak už nic.
Nahmátl jsem brejle a nasadil si je.
Zombíci stáli kousek ode mě. Boule popraskaly, fialový obsah jim vytékal do očí. Udiveně se rozhlíželi. Jako lidé, kteří se probudili z hlubokého spánku a teď nechápou, kde se nacházejí.
Prodral jsem se mezi nimi a šel za Rufusem. Postával vedle pyramidy Chňapíků, cancour splasklé boule mu visel přes levé oko.
„Ahoj,“ řekl jsem.
„To byla vona, že jo?“ zachrčel. „Tereza.“
„Jo. To byla ona.“
„Má pé em es, co? Ona má vždycky pé em es jak prase.“
„Cože? Jaký pé em es? O čem to mluvíš, Rufusi?“
„Premenstruační syndrom, šprte. Brejle sice máš, ale neznáš základní věci.“
„O tom jsem nikdy neslyšel…“
„Před tím, než dostanou krámy, jsou holky hrozně napružený…“
„Aha…“
Rufus mluvil dál: „V Americe, když ženská zastřelí chlapa a prokáže se, že měla pé em es, tak ji osvobodí. Tam, vole, mají celý vojenský jednotky ze ženskejch, který mají sladěnej cyklus.“
„Cyklus? Jakej cyklus?“
„Menstruační, blbe… Nasazujou je do útoku, když mají pé em es. Proto tak rychle sfoukli Saddáma a to dokonce dvakrát, v jednadevadesátým i v roce dva tisíce tři. Ty vojandy se v tý poušti bily jako vzteklý lvice a tři dny zadržovaly vodu.“
„Aha…“
Začal jsem chápat, co důležitého Tereza potřebovala tolik, že jsme pro to vydali až do zombiího hnízda.
Pak se Rufus zapotácel, padl naznak a bylo po něm. Kolem padali a umírali všichni ostatní.
Uviděl jsem Terezu.
* * *
Později jsem se doslechl, že v bezpečácké kanceláři rozstřílela jakousi zvrásněnou fialovou huspeninu. Prý to vypadalo jako boule na hlavách zombíků, jen mnohem větší.
Co to bylo? Kdo to byl? Mimozemšťan? Bytost z jiné dimenze? Hlavní produkt experimentu, o kterém mluvil akademický malíř Mrzena? Nevím a nejspíš se to nikdy nedozvím.
Každopádně: dva zásobníky úplně stačily. Pak už to bylo mrtvé.
Když to chcíplo, zombíkům popraskaly boule.
Prasklou bouli nepřežil nikdo.
* * *
Uviděl jsem Terezu.
Vypadala spokojeně, oči přivřené do škvírek.
Pod ramenem si nesla balík hygienických potřeb Bella Monna, těch s hedvábným povrchem, které prosvětlí den každé ženě.
Holky mi vážně někdy připadají jako monstra.
