Rik se posadil do měkkého pohodlného křesla obklopeného monitory. 3D kamera přenášela obraz ze smuteční síně, kde bylo vše přichystáno k poslednímu rozloučení. Naposled zkontroloval propojení do své virtsajty, poté se pohodlně opřel a nasadil si čelenku. Cítil ještě zastuzení na čele, pak se už propadl do mlhy.
Objevil se na trávníku před osamělou budovou. Za chviličku vedle něj stáli Dan, Vivi, Pier a Daron. Všichni v černých kalhotách a temně modrých košilích. Pozdravili se kývnutím hlavy a beze slova vešli do budovy.
Přivítala je pomalá teskná melodie. Nikdo v pohřebním sále na jejich příchod nereagoval. Rik automaticky zkontroloval dokonalost prolnutí obrazu reality přenášeného kamerou a svého virtuálního světa.
Posadili se do zadní lavice a mlčky sledovali smuteční obřad. Rikovi se slova kněze změnila v šumící proud řeky. Byli si s Mijou blízcí. Nejbližší z celé party. Proč musela zemřít v šestadvaceti?
Když smuteční hosté odešli a zřízenec zamkl vstupní dveře, Rik se zeptal: „Máte někdo chuť na hru?“
„To snad ne,“ vzlykla Vivi. „Ale… nechci být sama! Zbláznila bych se.“
Rik přikývl a přenesl všechny do Nebe. Tak říkal místu, kde byl pomyslný střed jeho virtsajty. Místo, odkud Tvůrce v době, kdy se sám pohyboval ve svém světě, kontroloval a ovlivňoval prostřednictvím svého druhého avatara průběh hry. Proto měl stěny pokryty desítkami virtuálních monitorů. Pro všechny ostatní to ale byla malá, šedá místnost. V porovnání s prostředím hry přímo sterilní prostor. Nikdy sem nikoho nebral, až dnes.
Usedli do křesel.
„Proč? Proč Mija?“ Vivi skryla tvář v dlaních a tiše plakala.
Rika napadlo, jestli teď pláče i ve skutečnosti.
Asi ano, mezi avatarem a tělem je velice těsný vztah.
Daron Vivi objal a něco jí šeptal. Jako Tvůrce by Rik pochopitelně mohl všechno slyšet, ale neměl důvod.
„Přestaneme hrát?“ zeptal se nahlas.
Všichni zvedli udiveně hlavu.
„Proč? Nemyslím, že by si to Mija přála.“ Daron nesouhlasně potřásl hlavou.
„Ne, nemyslel jsem kvůli Mije. Virtsajty… přestávají být bezpečné.“
„Co? Vždyť se takhle hraje už léta! Tvrdili nám, že se nedá kvůli hře zemřít. A ty sám jsi říkal, že ani Mijin avatar nebyl zabit.“
„To je pravda, Darone, nebyl.“
„Tak proč? Vyčerpáním? I to je přece hlídané!“
„Mija byla ve hře něco málo přes čtyři hodiny, když“
„To je směšně málo…“
„Ano,“ přikývl Rik. „Oficiální příčina smrti je mozková mrtvice.“
„Prodělala s avatarem nějaký psychický šok?“
„Ne, Darone.“
„To ale znamená, že její smrt nemá s hrou nic společného… Občas lidé zemřou“
„Jo, občas se to stane. Občas. Jenže… Ono je těch úmrtí víc.“
„Jak to? Proč se o tom nemluví?“
„Protože si zatím žádný redaktor nedal do souvislosti dva mrtvé u nás ve Státech, dva v Anglii, jednoho v Argentině, tři v Číně a další v Indii, Keni a Bolívii. Ve všech případech mozková mrtvice u člověka, který byl naprosto zdráv.“
„A jak to víš ty?“
„Z Olympu.“
„Aha, klub Tvůrců.“
„Ano,“ pokračoval Rik. „Dřív bylo takové nevysvětlitelné úmrtí jedno za rok, teď deset za měsíc. A nejspíš jich je ve skutečnosti ještě víc, ne každý Tvůrce navštěvuje Olymp.“
„Zrušíš virtsajtu?“ zeptala se Vivi.
„Ne, já ve hře zůstanu. Chci vědět, co se Mije stalo, a jako Tvůrce mám určité možnosti… Tady jde o vás.“
„Nesmysl. Pár jedinců z několika miliard. Jaká je pravděpodobnost, že to potká někoho dalšího z nás?“
Chvíli mlčeli. Ticho přerušil Pier: „Přece tady nebudeme takhle sedět, pojďte se vožrat.“ Proč ne, virtuální alkohol vyvolává v mozkové kůře téměř stejné pocity jako pravý.
„Ke Krvavýmu jelitu?“ nadhodil Rik jméno jejich oblíbené hospody. Jakmile všichni přikývli, vytvořil v šedé stěně dveře. „Tak pojďte.“
Krvavé jelito zelo prázdnotou, jen zarostlý trpaslík Hokiro pospával v koutě a elfská číšnice Nien k nim vzhlédla od výčepu.
To nebyl dobrý nápad, prolétlo Rikovi hlavou. Mija se podílela na jejich vzhledu. Krvavé jelito bylo zpoloviny její dílo. Stopa po ní byla všude, kam se Rik podíval.
***
Rik prošel do virtsajty patřící Tvůrkyni přezdívané Hiri.
Jako obvykle ho přivítalo teploučké azurově modré moře a sněhobílý jemný písek. Na programování dost primitivní prostředí, ale tady se neodehrávaly žádné historicky věrné bitvy, ani tu nežily fantastické bytosti. Sem přicházeli hosté za romantickým sexem. Mnohokrát tu s Mijou promilovali na pláži celou noc. Několikrát tu byl i sám a zažil jedinečný vášnivý sex s nádherným avatarem neznámé ženy. Nic na tom nemění, že hráčka za ním skrytá mohla být stará a ošklivá. Pokud to vůbec byla žena… Virtuální sex poskytoval kvalitu prožitků naprosto srovnatelnou se skutečným sexem, ne-li dokonce lepší. A byl bezpečný.
Ani dnes nemusel dlouho čekat. Několik kroků od něj se objevila žena. Žádný příchod zdáli, prostě tu najednou stála. To nevypadá na romantiku, spíš si chce rychle užít. A zřejmě to bude avatar a ne pouhý stín, postava bez hráče. To mu vyhovovalo. Dneska nepřišel za sexem a potřeboval, aby za avatarem byla hráčka, někdo místní, kdo bude znát zdejší Tvůrkyni.
Kdyby byl ve své virtsajtě, okamžitě by věděl, jde-li o stín, hráče nebo dokonce Tvůrce. Získání téhle informace nebylo úplně košer, muselo se obejít zabezpečení a dostat se k datovému toku mezi postavou a globální univerzální sběrnicí GUS. To dokázal jenom velice zkušený Tvůrce. V cizím prostředí ovšem musel i on hádat. Čím lepší Tvůrce, tím hůř se odlišoval stín od avatara.
S krátkými, letními, skoro průhlednými šaty dívky si pohrával slaboučký vánek. Stála bokem k němu a dívala se na moře. Krásný avatar. Dokonalé tvary. Uvědomil si, že tu jen hloupě stojí a zírá.
„A… Ahoj,“ vykoktal a přiblížil se k ní.
„Ahoj.“ Ani se na něj nepodívala. „Hledáš někoho?“
„Možná… Jsem sám…“ Sakra! Proč to řekl? Tohle musela pochopit jako výzvu!
„A nechceš být?“ Teprve teď odvrátila pohled od obzoru. „Ale my jsme teď dva, nestačí to?“
„Snad, ale…“ Jeho předsevzetí, že si jen promluví s Tvůrkyní, tálo jako sníh.
„Tak na co čekáš?“ Přitáhla ho sobě. Rik ucítil vůni její pokožky, vůni moře, vůni letní noci a bůhví čeho všeho a… ztratil poslední zbytky sebeovládání. Zatočila se mu hlava tím náporem vášně. Dívka toho využila, přetáhla si šaty přes hlavu a nahá se rozeběhla do vln. Váhal jen vteřinku, pak ze sebe shodil tričko a kraťasy a stejně nahý vyběhl za ní.
Plavala rychle a Rik měl co dělat, aby ji dostihl. Hrála si s ním, uhýbala a potápěla se, ale když ji konečně držel a přitáhnul k sobě, přivinula se k němu tělem a divoce ho políbila. Najednou stáli na horkém písku, s těly toužícími po rozkoši. Když se vzpamatoval z nepředstavitelně dlouhého orgasmu, při němž se pohyboval někde mezi božskou extází a bezvědomím, musel vzdát hold tvůrkyni této virtsajty. O co jednodušší ji vytvořila, a to dokonaleji naprogramovala emoce. V tom konečně spočívala přitažlivost tohoto světa.
„Krásné, dokonalé,“ zašeptal a přinutil tělo avatara posadit se. Žena ležela se zavřenýma očima, jako by se jen přišla opalovat. „Ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Záleží na tom?“
„Vlastně ne, jen jsem chtěl znát jméno avatara. Jsi avatar a ne stín, že.“
Přikývla: „Dita.“
„Dita? Jen obyčejná Dita? Žádná romantika? Žádný Mořský vánek?“
Usmála se, otevřela oči a podívala se na Rika: „Ale jo. Ta Dita je Vlastně zkrácená Afrodita, bohyně lásky a krásy, zrozená z mořské pěny. Jsi spokojen?“
„Tak to beru,“ uchechtl se. „To se mi líbí víc. Poslyš, Afroditko, chtěl bych si promluvit s Tvůrkyni, s Hiri. Můžeš mi ji zavolat?“
„Můžu, jsem přece bohyně.“ Přijala jeho hru, ale zase zavřela oči.
„A uděláš to?“
„Proč ne, ale… co kdybys mi taky řekl svoje jméno.“ Ležela dál bez hnutí.
„Rik, promiň.“
Po chvilce ticha to Rik nevydržel: „Zavoláš ji teď?“
„Jo.“
„Kdy?“
„Spěcháš?“
„Jo.“
„Hm.“ Dál ležela bez jediného pohybu.
„Dito, prosím!“
„Už jsem to udělala.“
„Aha.“ Rozhlížel se po svých šatech, tak nějak mu přišlo, že by bylo lepší přivítat Tvůrkyni oblečený.
„Něco hledáš?“
„Kalhoty.“
„Proč?“
„No… zavolala jsi Tvůrkyni, ne?“
„No a?“
„Nechci ji přivítat nahý.“
„Proč? Myslíš, že Tvůrkyně téhle virtsajty je bigotní zastuzená ženská, co neviděla nahýho chlapa?“
„To ne, ale…, přece jenom…“
„Co nenaprogramovala stovky mužských avatarů schopných odvést pořádný výkon?“
„Dobrá, dělám to kvůli sobě. Mně se nahatýmu špatně mluví s cizí ženskou, i když jsem jenom jako avatar.“
„A co já? Jsem cizí ženská?“
„No… Když jsme se milovali, tak už úplně cizí nejsi. Ale my jsme při milování skoro nemluvili.“
„Milovat jo a mluvit ne?“ ušklíbla se a otočila se k němu bokem a významně se podívala na jeho penis. „Tak mluv, když už si nejsme cizí.“
„Chci mluvit s Hiri, ne s Ditou.“
„Já jsem Hiri.“
„Ty? Nenapadlo mě, že budeš vítat návštěvníky jako…“ zarazil se.
„Jako děvka jsi chtěl říct?“
„No… tak… to jsem…“ koktal.
„A proč předpokládáš, že Tvůrkyně nejvášnivější virtsajty není děvka? A kromě toho poznám, když mi do rajónu leze jiný Tvůrce! Tak mluv!“
„Takže ty jsi celou dobu…“
„Jasně.“
„Dobrá. Přišel jsem za tebou, protože se ani neukážeš na Olympu.“
„Tsss… Co bych tam dělala? Poslouchala jedovatý poznámky ješitnejch Tvůrců?“ vyhrkla. „Tady je můj svět.“
Rik přikývl: „Nenutím tě, ale občas by to bylo užitečný. Co víš o úmrtích?“
„O úmrtích?“ zarazila se. „Ono jich je nějak víc?“
„Jo, je. A hlavně nevíme, proč zemřeli. Proto jsme se na Olympu dohodli, že budeme sledovat datové toky avatarů. Vlastně jsem tě přišel vyzvat, aby ses k nám přidala, a nabídnout ti pomoc s monitoringem, ale vidím, že to zvládneš sama.“
„Chcete monitorovat data, ke kterým oficiálně nemáte mít přístup?“
„Tak nějak. Předpokládáme, že něco přehlédli kyberprostoroví systémáci.“
„Hmmm… To nezní špatně. Co hledáme?“
„Jakékoliv anomálie.“
„Jednou anomálií ti můžu posloužit hned teď. Pravda, nikoho nezabila, ale vrtá mi hlavou.“ Když viděla zájem v Rikově pohledu, pokračovala: „Před dvěma týdny jsem byla na pláži – mám tam jedno oblíbené místo – a najednou se pruh mý nádherně modrý vody přebarvil do oranžové a během pár vteřin se přesunul zleva doprava a zmizel mi z očí.“
„Malá chybička Tvůrce?“
„Blbost! Ihned jsem si to prošla. Podle záznamů mělo být moře modrý!“
„Hmm… Nepoflakuje se ti tady nějaká trochu větší potvora?“
„Taková barevná akvarijní rybička o velikosti několika atomových ponorek?
Ani náhodou! O tom, co v mým moři žije, mám docela přesnou představu.“
„Co cizí kód? Někdo chtěl poplašit milence.“
„Buď si jistej, že vím o každým cizím kódu, kterej by mi vlezl do virtsajty. A nejenom, že o něm vím. Okamžitě ho nemilosrdně zničím.“
Tak proto nemůžu najít košili a kalhoty, zlikvidovala ho tvoje úklidová četa, pomyslel si Rik. „Když nebyla chyba v prostředí, tak mohla být v chybném vyhodnocení barvy avatarem nebo v předání nervového vzruchu…“
„Tssss,“ Dita zasyčela jako zmije. „Tahle virtsajta si na naprosto dokonalé simulaci pocitů a vjemů zakládá! Urazil jsi bohyni!“ Po chvilce dodala: „Jo to jsem zkontrolovala. Je to prostě záhada.“
„Dobře, povedu to v patrnosti,“ usmál se. „Musím už jít, ale zase přijdu. A ty měj oči otevřené, Afroditko!“
Zvedl se a nahý odcházel. Naschvál se nepodíval ke břehu. Možná tam už kraťasy a košile leží. Místo toho přenesl větší část své pozornosti do druhého avatara. Pár pokynů a už je zahalen do tógy řeckých bohů… Jo, je to frajeřinka, v cizí virtsajtě uplatnit právo Tvůrce, ale ať Afrodita vidí, že taky něco dokáže.
***
Rik vstoupil do virtsajty. Jak znal Gerryho, nepřekvapila by ho savana a stáda bizonů. Jenže se octl ve tmě nebo spíš v nicotě a okamžitě byl obklopen stíny. Neviditelnými stíny. Cítil jejich pátravě dotyky na těle i… na duši. Gerry byl vždy opatrný, pomyslel si, ale takové zkoumání datového toku…
Najednou stíny zmizely a on se ocitl na svažité louce, kde se v ohradách pásli koně a dobytek. Pár desítek kroků nad ním, na kraji smrkového lesa, stál srub.
„Koho to sem čerti nesou!“ ozvalo se zároveň se zaskřípěním otevíraných dveří. Starý muž, který se objevil na zápraží, sice přímo řval, ale oči se mu smály.
Avataři si podali ruce.
„Dlouho jsme se neviděli, Gerry. Vlastně od tý doby, co jsi seknul s prací systémáka kyberprostoru.“
„Jo, je to skoro sedům let. Říkal jsem si, že už nikdy víc do virtsajty nepolezu, ale…“
„Kdepak, to nejde, jakmile jednou čichneš k virtsajtám“ „Nemáš pravdu. Pro vás, Tvůrce, jsou virtsajty zábavou, drogou. Pro nás, co jsme měli celý ten kyberprostor udržovat, to byla nudná práce. My neviděli polonahou elfku se smyslnýma očima, ale optické rozvody, elektroniku. Místo pojídání božské many jsme počítali odběr proudu a tepelné ztráty. Ale hlavně, už jsem byl starý a unavovalo mě neustále hlídat takové jako ty, jestli najdou nějakou díru v systému kyberprostoru. Prostě makačka jako cokoliv jinýho. Proto jsem chtěl klid.“
„Proč ses vrátil?“
„Nejdřív to bylo fajn, jenže za pár měsíců… jsem měl toho klidu zase mnoho. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale desítky milionů virtsajt v kyberprostoru se pro naprostou většinu lidí dostaly na roveň reality. Už děti mají v kyberprostoru školy. Uzavírají se v něm manželství i obchody, dokonce lékaři v něm i léčí.“
„Já vím, znám lidi, kteří si nechávají fyzické tělo opečovávat a v kyberprostoru i spí.“
„Nepůjdete dovnitř? Uvařila jsem vám čaj,“ ozvala se nenápadná shrbená žena, která se objevila za Gerrym.
„Jistě, půjdeme, Molly,“ odpověděl Gerry a zeptal se Rika: „Nevím, jestli jsi někdy viděl mou ženu?“
„Ne,“ odpověděl zmateně Rik. Byl by se vsadil, že Molly není avatar!
„Tohle je Rik, starý známý,“ představil přítele Gerry. „Běž, Molly, dovnitř, hned přijdeme.“ Počkal, až se za ženou zavřou dveře. „Poznal jsi to, vid?“
„Stín!?“
Gerry přikývl: „Ano. Ušil jsem se, že budu mít konečně na Molly víc času. Procházky, zahrádku… Taky nepotřebovala virtsajty… Koupil jsem tenhle srub na jižním svahu nad Chřestýši řekou. Krásné místo, ne?“ pousmál se.
„Jo, Oregon. Teče Pekelným kaňonem – a pak, že nemáš cit pro romantiku!“
„Byli jsme tu šťastní,“ pokračoval Gerry. „Jenže stáří nepřevezeš ani dnes. Osud nám dal čtyři roky, i když ten poslední byl jen potácení mezi nemocnicemi. Když zemřela, vytvořil jsem tuhle virtsajtu. Jen pro sebe a pro Molly. Nemívám tu návštěvy a radši se ani neptám, jak ses dostal k údajům o tvůrcích virtsajt.“
„No, neptej se,“ usmál se Rik.
„Tak pojď na ten čaj,“ Gerry se zvedl. „A přitom mi řekneš, co tě přivádí.“
„Říkal jsi, že jsem hledal díry v kyberprostoru,“ začal Rik, když se šálkem vonícího čaje vklouzl do křesla, „tak kvůli jedné z nich jsem tady.“
„To máš ovšem sedm let zpoždění.“
„Nejdu se udat, hledám ji.“
„A já ti mám pomoct?“
„Jo.“
„Začínám uvažovat, jestli ses nepomátl.“
„Snad ne. Slyšel jsi o úmrtích?“
Gerryho avatar nadzvedl v údivu obočí: „Něco statisticky významného?“
„Ani ne tak počtem jako spíš okolnostmi. Avatar nebyl zabit, neprodělal žádný šok, hráč nebyl vyčerpaný a šlo o mladé lidi. Lékařská zpráva hovoří o mozkové mrtvici.“
„Drogy?“ zeptal se Gerry.
„Ne.“
„A ty myslíš, že jde o systémovou chybu? O chybu, která se projevila až po třiceti letech fungování jednotného kyberprostoru? To by byl průser! Ale…, možná měl pravdu Verik. Znal jsi ho?“
„Ne, ale už jsem o něm slyšel. Býval to prý systémák par excellence.“
„Jo, máš pravdu. Hodně mě naučil. A… on měl takovou teorii o démonech.“
„Cizí kód a viry jsme vyloučili jako první,“ skočil mu do řeči Rik.
„Démoni nejsou cizí kód. Vysvětlím to na analogii vytvoření kyberprostoru a stvoření světa. Aby mohl vzniknout svět, musíš mít základní stavební kameny – atomy a molekuly. Obdobou ve virtuálním světě jsou bity a bajty. Z atomů a molekul můžeš stvořit nerosty, vodu, vzduch, prostě neživou přírodu… a samozřejmě tu platí nějaké fyzikální zákony. Ve virtsajtě tomu odpovídají programy, i pro ně platí určité zákonitosti. A teď si představ, že z těch atomů a molekul najednou vznikne buňka – život. I pro ni platí stejné zákonitosti, ale přináší i něco nového – vlastní vůli. Nejprve třeba primitivní pohyb za světlem, časem lov potravy a ještě později rozum.“
„Ty živé buňky jsou také složeny z atomů, tedy ve virtsajtách to je z bitů a bajtů, ne?“
„Ne tak úplně. Samozřejmě, živé buňky jsou tvořeny atomy a molekulami, ale základními stavebními prvky už jsou prvky a sloučeniny, v kyberprostoru by byl život podobně založen na programech a jejich částech. Co je ale podstatné, my, jako tvůrci virtuality, nemusíme mít ani ponětí, že vzniklo cosi vyššího.“
„V té analogii jsme bohové, kteří usnuli v půli cesty – vytvořili světlo a neživou Zemi a najednou jsou překvapení, že kolem nich proběhl dinosaurus?“
„Ano,“ souhlasil Gerry, „bohové, kteří si nevšimli, že jim pod rukama vznikl život sám od sebe, evolucí. Tak nějak to Verik také říkal.“
„Měl pro to nějaký důkaz?“
„Nic moc. Studoval několik neobvyklých příhod, nevysvětlitelných situací.“
„Už tehdy někdo zemřel?“
„To ne a ani nevím, jak k tomu došel, jestli měl nějaké podklady, neukázal mi je. Možná jenom rozvíjel co by kdyby. Ale určitě tomu nakonec uvěřil. Vlastně ho proto vyhodili, mysleli si, že se dědek už stal dementní.“
„Žije ještě?“
„Ne. Byl jsem mu na pohřbu před třemi lety.“
„Co si o těch démonech ještě myslel.“
„No, největší problém viděl v tom, že se prakticky nedají detekovat.“
„Jak to? Jsou to programy, ne?“
„Ano i ne. Pokud ti démoni opravdu existují, tak jsou vystavěni až na našich výtvorech. To, co ty naprogramuješ, aby hledalo projevy démona, se stane jeho součástí. Obrazně řečeno, celá tvá virtsajta je třeba jen packou démona. Jak ho chceš najít?“
„To ale znamená, že nesrovnalosti nemůžou naměřit ani systémáci ze základních parametrů sítě. Démon nespouští žádný kód…“
„Přesně,“ souhlasil Gerry. „Démon žádný kód nespouští, ale spuštěný kód tvoří démona. Jsi v situaci atomu, který by rád věděl, jestli je součástí skály nebo zubu dinosaura.“
„Tak nemáme naději démony odhalit?“
„Verik si myslel, že by projevy démonů mohly být vidět jinde – tam, kde se kyberprostor napojuje na nervovou síť člověka.“
„Ah…,“ ujelo Rikovi, „takže poruchy vnímání, halucinace nezaznamenané monitoringem sítí…“
„To taky, ale i interface čelenky – přímý vstup do mozku. A to by bylo vysvětlení těch mozkových mrtvic, nemyslíš?“
„Proč by ale začaly až teď? Dřív jsme je nezaznamenali.“
„Dřív jsme je nezaznamenali v takovém množství. Jednotlivé případy tu byly také,“ opravil ho Gerry. „Říká ti něco evoluce?“
„Evoluce trvá miliony nebo spíš miliardy let.“
„To jistě, ale vezmi v úvahu rychlost tepu srdce a zrychli ji na frekvenci sítě…“
Rik se zarazil. „Tím chceš říct, že démoni během několika desetiletí vyspěli od trilobitů k inteligentním bytostem?“
„Tak to předvídal Verik.“
„Proč by nám ale chtěli škodit?“
„Třeba nechtějí. Stejně jako my nevíme o nich, ani oni nevědí o nás. Jen je tu jeden rozdíl. Kyberprostor je jejich svět. Jako je pro nás přirozený vítr a řeky, je pro ně naprosto přirozená přítomnost energie, která jejich svět pohání. A pak najednou najdou něco neobvyklého – slabounkou energii na úplně jiném kmitočtu, nepravidelnou, kolísající…“
„…takže považují mozkové vlny za něco velice zvláštního,“ doplnil Rik, „zlatý důl nebo spíš objev hodný prozkoumání. A protože jsou samy o sobě slabounké a ještě musí projít přes čelenku, najdou je démoni opravdu jen šťastnou náhodou…“
„Spíš nešťastnou, ale ano, Verik to viděl taky tak. A podle něj bude zásadní otázkou, kdo dřív přijde na to, že tu proti sobě stojí dvě inteligentní formy života – a jak se zachová.“
Jen Rik vkročil na písek u azurově modrého moře, okamžitě se objevila nádherná dívka – stín. Jak už to v této virtsajtě bylo zvykem, průhledné kratičké šatečky nezakrývaly prakticky vůbec nic. Dívka úklonou pozdravila příchozího: „Průvodce pro příchozího, paní posílá,“ uklonila se znovu, „přijmi pozvání, prosím.“ Vzápětí se přímo na pláži objevily dveře zdánlivě do nikam, ale jakmile jimi prošli, místo pláže se ocitli v jakémsi temném prostoru připomínajícím jeskyni. Jenže každým krokem vizuální vjem ze skály slábl, rozpadal se, až se změnil ve strukturu vlastního binárního kódu. Podobně ztratila tvar i jeho krásná průvodkyně.
A stejně tak musím vypadat i já, pomyslel si Rik a v duchu Tvůrkyni Ditě opět složil poklonu, vytvořit ve své virtsajtě prostor na systémové úrovni… Smysl byl ale jasný, v takto obnaženém kódu se toho nedá moc skrýt.
Průvodkyně, či spíš její kód, ho náhle obstoupil a uzavřel.
O právech Tvůrce si Rik mohl nechat jen zdát. Byl zcela bezmocný. Cítil, jak ho zkoumá. Ladná děva se změnila v zabijácký program. Náhle se stáhla a on vpadl do normálního virtuálního prostoru.
Ocitl se ve velkém pokoji, jehož jednu stěnu tvořilo obrovské okno s výhledem do zahrady. Z křesla se zvedla bohyně Afrodita. Tentokrát vypadala civilně; krátké šortky a přiléhavé triko. „Promiň mi tu opatrnost, ale tohle je moje soukromé místo. Jsi teprve druhý člověk, kterému jsem dovolila vstoupit.“
„V pořádku, Dito. Je dobře, že jsi opatrná.“
„Trochu jsi mě vylekal. Tak jsem sezvala náš Babinec a poptala se.“
„Babinec?“
„Vy, Tvůrci, máte vznešený Olymp, my hloupé ženské zase Babinec.“ Ztišila hlas: „Měl jsi pravdu, i holky měly nějaká podezřelá úmrtí.“
„Kolik?“
„Pár, tak tři čtyři. Co o tom víš?“
„Narazil jsem na stopu, ale je příliš fantastická i na kyberprostor.“
„Nechceš mi to říct?“
„Nechci zatím plašit. Možná to je hloupost. Ale chtěl bych tě o něco požádat…“
„Tak důvěru nemám, ale na práci jsem dobrá?“
„Promiň, tak jsem to nemyslel. Slibuju, že budeš první, komu to řeknu.“
Dita se ušklíbla: „Co potřebuješ?“
„Ze všech virtsajt, co znám, máš nejvymakanější přenos vjemů a pocitů.“
„Na tom virtuální sex stojí, ne?“
„Ano,“ přikývl Rik, „a určitě máš kolem sebe stálou skupinu hráčů. Mohla bys je požádat, aby sledovali okolí? Právě takové ty podivnosti jako červené moře. Prostě cokoliv neobvyklého.“
„To by mělo stát za těmi úmrtími?“
„Možná. Asi bys nedokázala nastavit citlivost vjemů na ještě větší hodnotu?“
„Proč by ne? Jde… Jenže… umíš si představit milování, kde všechno prožíváš desetkrát intenzivněji?“
„Tak proto…“ Rik si vzpomněl na nezapomenutelné milování s Mijou a – naposledy s Ditou. „Tak tohle je kouzlo tvojí virtsajty?“
„Možná. Líbilo se ti to, ne?“ Dita vzala Rika za ruku. „Ta dívka, se kterou jsi sem chodil, je mrtvá, že“
„Jak to víš?“
„Koukla jsem se do záložních záznamů. Za poslední rok ses tady miloval vždycky se stejným avatarem. S avatarem dívky, která přicházela s tebou. Naposledy jsi byl sám a její avatar není nikde v kyberprostoru. To zas vím od systémáků.“
„Ach tak, systémáci.“
„Jo, i oni rádi zaskočí.“
„Kolikrát vyšší intenzitu máš nastavenu?“
Afrodita se pousmála: „Jak kde. Pro náhodné návštěvníky je to dvojnásobek normálu, ale na místech vyhrazených pro přátele trojnásobek.“
„Takže s Mijou jsme měli dvojku a s tebou trojku?“
„Čtyřku.“
Rik si najednou uvědomil, že Ditu triko krásně obepíná na prsou… „Kolik máš tady?“ zašeptal a polkl s pohledem upřeným na hroty narýsované na látce.
„Troufneš si na pětku?“
Prostřednictvím svého druhého avatara v Nebi sledoval Rik děj probíhající ve virtsajtě. Krvavé jelito zrovna obsadila parta z další virtsajty a schylovalo se ke rvačce. Chvíli zvažoval, jestli se přidá, pořádné pranice se už dlouho nezúčastnil, pak se ale rozhodl, že své přátele zvýhodní jinak. Skryl v Krvavém jelitu na dohodnutých místech několik zbraní a navíc sáhl dokonce až za hranice regulérních schopností Tvůrce – ovlivnil datový tok útočníků a zpomalil jim o několik procent běh času. Nic moc, ale nepatrně pomalejší reakce vyrovná jejich početní převahu… Pak se už přenesl ke Gerrymu.
Kontrola na hranici jeho virtsajty byla tentokrát rychlá. Stíny ho už znaly.
„Víš, jak jsme říkali, že lidský mozek je pro démony něčím naprosto výjimečným a máme štěstí, že slabé mozkové vlny se přes čelenku prakticky nedostanou. Tak mě napadla taková věc. Vím o virtsajtě, kde Tvůrce úmyslně zesiluje pocity avatara jdoucí do interface čelenky, tak co kdybych to otočil? Kdybych zesílil tok mozkových vln tak, aby prošel čelenkou do kyberprostoru? Třeba by je to nalákalo.“
„To jo. Ale… Ty chceš spáchat sebevraždu?“
„To snad ani ne.“
„Pokud jsou démoni reální, tak ze sebe uděláš volavku jedna báseň.“
„A proto bych se chtěl pojistit… Okamžité odpojení od virtsajty.“
„A doufáš, že to stihneš…“
„Nemůžu přece začít něco vykřikovat o démonech bez jediného důkazu. Tohle budu muset risknout.“
„Ale můžeš udělat i obrácenou věc – ještě víc potlačit přenos mozkových vln do kyberprostoru.“
„Tím by se celá věc jen oddálila. Rychle se učí, říkáš. Jak dlouho jim bude trvat, než detekují i slabší vlny?“
Rik dokončil úpravu čelenky a obou avatarů. Tlačítko, kterým se aktivoval program odpojující během zlomku vteřiny čelenku od virtsajty, měl páskem připnuté na dlaň pravé ruky jak on sám, tak jeho avatar v Nebi. Druhý avatar byl připojen na zesilovač mozkových vln. S čelenkou v ruce na okamžik zaváhal. Ale co, radši budu sám před sebou vypadat jako blbec, než abych si pak vyčítal, že jsem to neověřil a lidé to odnesli. Nasadil si čelenku.
Nejprve vklouzl jen do prvního avatara a z Nebe se rozhlédl, co se kde děje. V jeho virtsajtě se v ten okamžik nacházelo ke dvěma stovkám avatarů. Krvavé jelito, Ohnivá sluj, Jehlové hory, Hromové peřeje… Zvolil sluj. Se stínem – tříhlavým drakem, který v ní žil, si dost vyhrál. Vytvořil ho jako zuřivou, záludnou a jen obtížně zranitelnou bestii. Tím víc ovšem lákala rytíře a drakobijce, aby s ní změřili síly.
Aktivoval druhého avatara přímo na skále nad slují. Dokonale ovládat naráz oba dva avatary dokázal jen málokterý Tvůrce. Nejednou si připadal jako schizofrenik – mozek sdílely dvě naprosto nezávislé postavy. Najednou mluvily, najednou jednaly.
Popošel blíž k okraji a nahlédl dolů. Pětice drakobijců obstoupila v půlkruhu vchod do sluje a jeden z nich se chystal vystřelit dovnitř šíp omotaný mechem namočeným v oleji. Oheň a dým měl draka probudit a vyštvat ze sluje.
Drak samozřejmě už dávno o vetřelcích věděl a jen čekal na vhodný okamžik.
Najednou se Rik zapotácel, jako by avatar dostal ránu do hlavy. Stačil krok dopředu a – už padal z dvacetimetrového srázu. K čertu, prolétlo mu hlavou, zaútočili démoni, nebo ze mě někdo chce udělat drakovu svačinu1. Tak tak stihl prostřednictvím avatara v Nebi zabrzdit a srovnat pád. Ale stejně doskočil dost tvrdě a svalil se na zem.
Drakobijci se po něm překvapeně ohlédli – a drak zaútočil. Jenže Rik ho jen zahlédl, pak se mu zatmělo před očima. Vzápětí mu v hlavě explodovala bolest, která během okamžiku narostla tak, že měl před očima krvavou mlhu a ztratil pojem o prostoru. Něco mu trhalo hlavu na dvě půlky. Jedna jako byla zaplněná žhavým olovem, druhá se snažila tu žhnoucí hmotu vytlačit ven. Nedokázal se pohnout, nedokázal si uvědomit, co se děje. Tlačítko! Přes rudý závoj bolesti pronikla něčí myšlenka. Cizí myšlenka? Ne, to jsem já, uvědomil si. Musím se odpojit. Druhý avatar. Jedna část jeho mysli se vymanila z ochromení a začala pátrat po avatarovi v Nebi. Náhle si uvědomil, že už to není on, Rik, kdo má ve své mysli dvě osoby, dva avatary, ale že on sám se stal nezávislou entitou oddělenou od těla. Proti němu stála druhá nezávislá entita, a mysl muže nazývaného Rik se stala válečným bojištěm. Konečně stiskl tlačítko.
Najednou rudá mlha vybledla. Ta část mysli, která se prostřednictvím avatara odpojila od virtsajty, získala rychle převahu a do nicoty zatlačila zbytek mlhy i s bolestí. Čelenku! Sundej čelenku! Teprve pak, za nekonečnou dobu ruka poslechla, zvedla se a sňala čelenku.
Rik seděl v křesle svého pokoje a zmateně se rozhlížel. Přišlo mu, že sedí uvnitř cizího těla, uvnitř nějaké velké loutky. Kdykoliv se chtěl pohnout, nebo třeba jen podívat jinam, musel zatáhnout za pomyslné drátky, aby loutka pohnula svaly a stočila oči.
K čertu! Musím zpátky, varovat lidi, napadlo Rikovu mysl nebo spíš tu entitu, která mysl obsadila. Přinutila tělo deaktivovat avatara u sluje a pak nasadit čelenku. Pohled, který se mu z Nebe naskytl, ho naprosto šokoval. Uviděl nejen, jak zuřivý drak trhá drakobijce i diváky na kusy, ale také to, že všichni avatarové kolem sluje leželi či klečeli a svíjeli se bolestí.
Dita! Snad démoni ještě nepronikli do dalších virtsajt. Dita! Gerry!
Rik v okamžiku navedl avatara do Ditiny virtsajty. I tady uviděl, jak se ležící avataři milenců kroutí bolestí. V ten moment mu došlo, že k Ditě jen tak nepronikne, navíc, když nemá druhého avatara v Nebi. Ze je zranitelný stejně jako ti kolem.
To už se ale před ním objevily dveře. Vrhl se k nim a prolétl na druhou stranu. Bez jakékoliv kontroly stínů se ocitl v beztvaré šedi.
„Cos to provedl, Riku?“
„Já?“
„Tys je na nás upozornil. Naučil jsi je, co mají hledat!“
Jak to ví?! „Proboha! Zmiz, Dito, rychle se odpoj! Prosím!“
„Shazuju virtsajtu. Máš pět vteřin na stáhnutí…“
„OK.“ Ještě Gerry! Rik se přenesl ke Gerrymu. Ani tady ho žádný stín na hranici nezastavil. Ale i tato virtsajta padala do resetu. Les i chata hořely, přímo mizely před očima.
Vtom ucítil už známý náraz. Démoni ho objevili. Nahmátl tlačítko v dlani: Tak pojďte, hajzlové. Vzápětí mu tělem otřásla křeč. Ale čekal ji, snad proto nad avatarem neztratil vládu. Zatímco bojoval s tím cizím, co se mu cpalo do mysli, kopec s lesem a Gerryho chatou se změnil v nicotu a rozpad virtsajty pokročil k Rikovým nohám.
Tělo avatara už zachvátily plameny, ale on zvedl pravačku do výše a ještě čekal. Teprve když mu zmizely nohy, stiskl tlačítko. Užijte si to, svině!
***
Slunce se už zčásti schovalo za horský hřeben a údolím se od západu začal valit jeho stín.
Před srubem seděl na lavici starý muž. Vrásčitou tvář nastavoval posledním paprskům. Za ním se objevila mladá žena s dvěma kouřícími šálky. Jeden beze slova podala starochovi a posadila se vedle.
„Dneska jsem zase zkusila…,“ kývla hlavou směrem ke kleci, která sousedila s ohradou pro dobytek, a v očích se jí zaleskly slzy. V kleci se z hromady mrkví a kedlubnů živila osmice prakticky nahých lidí.
„Já vím,“ odpověděl stařec. „Je to zbytečné. Bez anděla je člověk pouhé zvíře, nic víc.“
„Ale…, přece…, nemůžeme je takhle nechat! Co když…“
Muž neodpověděl, protože v zatáčce na cestě zahlédl pohyb.
Žena vykřikla, vyskočila a popoběhla směrem k přicházejícímu člověku. Pak se otočila: „To není on,“ a zaběhla do srubu.
Stařík zůstal venku na lavici a čekal na hosta. Byl to muž středního věku, zarostlý a špinavý. Zválené oblečení a boty nevhodné na pochod prozrazovaly, že je to městský člověk.
„Dobrý den,“ pozdravil a s očima upřenýma na lidi v kleci zůstal stát.
„Dobrej,“ přitakal starý, „přisedněte, příteli,“ ukázal na lavici vedle sebe. „Co vás přivádí takhle na noc?“
„Vy…, neříkejte, že nic nevíte!“ pokynul hlavou ke kleci. „Jste připojen do kyberprostoru?“
„Já ne a vy zřejmě také ne.“
Muž si viditelně oddechl. „Vy…, vy tomu rozumíte? Tomu, co se stalo?“
„Snad,“ odpověděl starý. „Ale řekněte mi první, jak to probíhalo u vás.“
„Dobrý den.“ Ve dveřích srubu se objevila žena a přinášela talíř s polévkou. „Určitě máte hlad.“
Muži zazářily oči. „Nejedl jsem několik dní. Díky. Díky.“
„Asi to nebude takové, jak jste zvyklý. Nejsem kuchařka, učím se…“
„Je to dobré. Vynikající.“
„Víte, já jsem právník,“ navázal na starcův požadavek, když dojedl. „V kyberprostoru jsme vedli veškerá jednání i stání u soudů. A samozřejmě jsem tam i relaxoval. Po virtsajtách jsem se pohyboval denně i dvacet hodin. Myslel jsem, že už mě nic nemůže překvapit. Jenomže potom…, byl jsem zrovna velrybářem a lovil Moby Dicka, a v tom se avataři lidí kolem mě začali hroutit. Padali na zem a svíjeli se, jako by měli nějaký záchvat. Netušil jsem proč. A najednou se mi něco chtělo narvat do hlavy… Cítil jsem, jak se mi hlava nafukuje, jak se ztrácím v cizotě… Pak se ale to moje „já“ utrhlo a postavilo se tomu cizinci. Ani nevím, jak jsem se dostal z kyberprostoru. Probral jsem se doma v křesle a hlava mě bolela jako špalek. Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že lidé kolem mě jsou buď mrtví, nebo zešíleli a snaží se mě násilím donutit, abych se vrátil do kyberprostoru. Podařilo se mi utéct a od té doby se lidem vyhýbám. Proto jsem se pustil do hor, pryč z civilizace, ale… Nejhorší je… Od toho okamžiku v kyberprostoru zůstalo moje „já“ oddělené. Je strašný pocit vnímat vlastní tělo jako něco cizího. Když chci pohnout rukou, udělat krok, tak o to musím vlastní svaly požádat, jako bych já sám byl špatně nastavený avatar… Vyznáte se v tom? Můžete mi to vysvětlit?“
„Ano, snad ano,“ odpověděl stařec. „Přemýšlel jste někdy o tom, v čem se lidé liší od šimpanzů a goril?“
„Nejsem biolog, ale něco jsem slyšel o genech a mutacích, ne?“
„Jo, tak se to zdůvodňovalo, ale ve skutečnosti jsou genetické rozdíly zanedbatelné. Počet genů, které máme zcela unikátní, jen člověčí, je přímo zanedbatelný.“
„Když ne geny, tak co?“
„Andělé. Tak jim alespoň říkám. Někdy před třiceti, čtyřiceti tisíci lety se tu nějak objevili.“
Muž nasadil krajně nedůvěřivý výraz.
„Andělé nebyli bytosti z masa a kostí, ale zřejmě jen nějaká forma inteligentní energie. Na Zemi nemohli dlouho existovat samostatně. Možná si mysleli, že tu najdou rozvinutou civilizaci. Nevím. V každém případě zvolili předky člověka a splynuli s jejich mozky. A byl to jejich intelekt, co pozvedlo lidskou rasu vysoko nad úroveň ostatních živočichů. Byla to jejich zvídavost, touha po poznání i po kráse, co stvořilo umění, filozofii, vědu… Bez nás by člověk zůstal dodnes jen zvířetem – jako oni.“ Stařec ukázal ke kleci.
„Chcete říct…, že to „já“ je pozůstatkem anděla?“
„Proč pozůstatkem? Je to anděl, nebo chcete-li, potomek těch andělů. Za ty tisíce let soužití s tělem člověka s ním tak splynuli, že jsme je přestali odlišovat. Vlastně měl bych spíš říct přestali jsme se odlišovat. Teprve útokem těch bytostí z kyberprostoru, které jsem pro změnu pojmenoval démony, došlo ke změně.“
„Kde se tam vzali?“
„Nevím jistě, ale něco jako samovolná evoluce na programové úrovni. Když démoni chtěli obsadit mysl člověka, anděl, aby se mohl bránit, se musel odpoutat od hmotného těla. To se stalo vám i nám.“
„A ostatní lidé?“
„Pokud nezemřeli, tak démoni v naprosté většině případů zabili anděly a ovládli mysl. Jen výjimečně se podařilo andělům odpojit člověka z kyberprostoru včas a oslabeného démona přemoct. Někdy při tom zahynul i anděl a zůstalo jenom tělo.“
„To ale není váš případ,“ vložila se s úsměvem do hovoru mladá žena. „Zítra půjdete dál. Asi dvě hodiny cesty odtud je malá osada. Andělé, kteří to přežili.“
„A co ti démoni? Budeme s nimi bojovat? Můžeme je zničit? Pomoct dalším lidem?“
„Ne,“ pokračovala žena, „teoreticky bychom sice mohli zahubit démony v kyberprostoru tím, že vypneme zdroje napájení serverů. Nevím ale, jestli bychom tím zabili i ty démony v lidech. Velice rychle se naučili člověka využívat a ovládat, i když zatím jsme vypozorovali, že se denně připojují do kyberprostoru. Možná by bez něj ani nedokázali přežít, ale i kdyby to byla pravda a démoni v lidech zanikli, zůstal by člověk – zvíře.“
„A to nejde, vrátit mu anděla?“
„Ne. Neumíme to. K rozdvojení anděla dochází jen v těle matky během těhotenství. Stejně jako se vyvíjí malý človíček, vyvíjí se zároveň i zárodek nového anděla.“
„A je tu ještě jedna věc,“ vložil se do hovoru starý. „Démoni, i když je vnímáme jako agresivní nepřátele, jsou unikátní rozumnou rasou. Nejsem si jist, jestli máme právo je zničit. Navíc možná i my sami máme podobný původ.“
Mezitím se na údolí snesla noc. Žena ukázala novému andělovi, kde si může lehnout, a vrátila se ke staříkovi: „Jakou mu dáváš naději?“
„Co chceš slyšet? Že ještě může přijít? Ano, může, ale na rozdíl od těch, co nás našli víceméně náhodou, on tuší, kde nás má hledat. A je to už tři měsíce.“
„Nás ne. Věděl, kde hledat tebe. Napadlo mě… Jestli se nevydal za mnou. Říkal jsi, že se dostal k osobním údajům Tvůrců. On neví, že jsem tvoje vnučka.“
