Nový úder magnetické bouře hodil vznášedlem tak, že půlce cestujících zacvakaly zuby. Will Manno, pilot, rychlým pohledem zkontroloval, že jsou všichni na svých místech a pečlivě připoutaní a znovu ho napadlo, že takhle různorodou pětici už dlouho nevezl, ani na ilegálních cestách. Vyzáblá žena, od pohledu hysterka, zjevně před něčím prchala, možná před manželem a možná před policií, protože manžela zabila. Tlustý vagabund se mohl tvářit jakkoliv vagabundovitě, přesto bylo jasné, že je to zazobanec z Pólu a Willovi nešlo do hlavy, co může být tak naléhavé, aby člověk jeho typu riskoval život při letu ilegálem, zejména dnes, kdy portálová technologie dorazila i do takového zapadákova, jako byla jejich planeta. Další byl mladý hejsek, který se od první chvíle snažil tvářit současně důležitě i nenápadně, jako by chtěl budit dojem tajného agenta, který se nesmí prozradit – a konečně dvojice, která mu dělala starosti nejvíc, tedy starší muž, téměř jistě důstojník, s tak ostře vyřezanými a neměnnými rysy, že by chlap mohl být z bronzu nebo žuly, a jeho pobočník, mladý nervózní svalovec.
Tihle být agenti klidně mohli, ale Willovi něco říkalo, že jestli ano, tak rozhodně ne pro kontrolu ilegálních letů, naopak – tihle jdou po něčem tak velkém, že let s ním byla pro ně jediná možnost. Což ho děsilo, protože to mohlo znamenat, že kromě oficiálních orgánů a magnetických bouří po něm a jeho vznášedle může jít ještě někdo nebezpečnější. Pokud tedy něco nebezpečnějšího, než magnetické bouře na Vesuvu, vůbec je.
Jako by mu planeta chtěla odpovědět, následující poryv smýkl vznášedlem během vteřiny o dobrých sto metrů do strany, otočil je na bok a ještě začal starý dýchavičný stroj tlačit dolů, což k vyrovnání vyžadovalo veškerý Willův um a soustředění. Obojího měl naštěstí na rozdávání, a tak svůj chopper s rezervou dorovnal a vtipně poslal po dolní hranici jevu tak, že mu jej částice samy pomohly stabilizovat. Když stroj zase letěl rovně, už měl pro cestující přezdívky. Žulový chlapík byl odteď prostě Plukovník.
„Generále Makabi,“ špitl poručík Travis a nervózně se rozhlédl po ostatních cestujících, ještě se vzpamatovávajících z divokého manévru. „Myslíte…,“ polkl. „Myslíte, že…“
Generál, sedící vedle něj a do té doby nehnutě si prohlížející protější stěnu vznášedla, mírně otočil hlavu a stiskl mladému muži ruku.
„Tohle je naprosto normální, synku,“ řekl tichým, nezvykle pevným hlasem. „Proto se tudy nesmí létat, proto je i tenhle spoj ilegální a ne, neměli jsme jinou možnost. Zejména ne portál.“
„Já vím, já vím, já jen, že…,“ Generál mu stiskl ruku ještě o něco silněji.
„Nemůžeme nic dělat, Winstone,“ pronesl a málem se zdálo, že se usmál. „Jen čekat, doufat a věřit tomu šikovnému muži, co tenhle vrak řídí.“
„A modlit se,“ mimoděk ulétlo mladému poručíkovi.
„Rebelové postupují kolem planety od jižního pólu,“ odpověděl pomalu generál. „Těm, kteří na štábu čekají na zprávy, naše modlitby rozhodně nepomohou…“
Admirál Pali nervózně přecházel po své pracovně v budově generálního štábu a hlavou se mu hnaly nejčernější myšlenky.
Věděl, že nic nezanedbali, současně se ale bál, s čím se objeví generál Makabi. Pokud se tedy vůbec objeví, mručel v duchu a znovu zkontroloval čas. Bylo poledne, sebral tedy ze stolu kelímek s kávou a vyrazil do velitelské místnosti. Seržant ve službě srazil podpatky a zasalutoval, admirál jenom kývl hlavou a následující minutu se bavil tím, jak se voják snaží kráčet důstojně a současně s ním držet krok. Ve velínu bylo poloprázdno, jak ostatně na stručném brífinku uprostřed startující operace očekával.
„Spusťte,“ hodil směrem k sloužícímu důstojníkovi.
„Generál Makabi neposlal řádnou depeši ani žádnou jinou zprávu,“ vychrlil ze sebe otylý plukovník Ohm, aktuálně šéf informační sekce zejména proto, že všichni lepší byli na frontě nebo alespoň v operačním středisku. „Víme, že se nalodil na ilegální let a“ na chvíli zarazil se, „půjde-li… všechno dobře, bude tady večer kolem šesté.“
„Což je akorát, aby se zúčastnil hlavní porady štábu,“ zabručel admirál. „Víme ještě něco dalšího, třeba proč se nalodil na zatracený ilegál a na který vlastně?“
„Jistě,“ odpověděl hbitě plukovník a aktivoval zobrazovač na svém stolku. „Betta 377, pilot William Manno, třikrát trestán za přestupek, dříve v námořnictvu, nyní pracovním zařazením pilot první třídy v dopravním oddělení třetí těžební sekce na…“
„Stačí,“ uťal ho admirál, „tohle si můžu přečíst taky. Proč ale kruci letí ilegálem?“
Plukovník polkl a zavrtěl hlavou: „To nevíme, v žádné zprávě o tom nic… nebylo.“
„A pochopitelně je teď žádným způsobem nenajdeme,“ dodal admirál spíš pro sebe, „a přístroje jim v bouři nefungují, takže se s nimi ani nespojíme…“
Dopil kafe, zmuchlal v pěsti subkeramický kelímek a hodil ho směrem k lapači odpadků. „Zatracená planeta.“
Přístroje v bouři samozřejmě nefungovaly, Will je ani nekontroloval a upřímně řečeno, některé neměl ani zapnuté – teoreticky z bezpečnostních důvodů, kdyby po něm přece jen někdo šel, ve skutečnosti byl ale Will trochu puntičkář a přišlo mu hloupé nechat běžet radar a komunikátor v podstatě naprázdno. Vznášedlo se doslova prokusovalo proudy částic, železného prachu a úlomků kovů, které by cokoliv slabšího, než takhle robustní důlní transport, rozsekalo během několika vteřin. Letěl podle instinktů, které měl neomylné jako holub kdysi dávno na Zemi, vlastně lepší, protože starodávný pták se pravděpodobně řídil magnetickým polem – a to by tady na Vesuvu byla cesta do pekel. Ilegální piloti měli své metody, naučené ještě z doby, kdy neexistovaly tyčové cesty ani Koridor, a samozřejmě měli i superpočítačem řízené gyroskopy, založené na změnách kinetické energie a permanentním přepočítávání gravitace, které jim alespoň trochu pomáhaly držet směr. Will měl ale přesto málem pocit, že je nepotřebuje a že letí opravdu po paměti. Pochopitelně neletěl přesně, na Pól se takhle bez ničeho trefit nedá, ve skutečnosti ale stačilo překročit „čáru smrti“, sedmdesátou severní rovnoběžku, kde se magnetické pole srovná, bouře trochu uklidní – a zbytek cesty se už dopilotuje podle standardních mechanismů, včetně napojení na některou z oficiálních tras, obří rozestupy mezi nimi byly u Pólu už snesitelné. Když s ilegálními cestami začínal, podivoval se Will tomu, jak malou pozornost věnují úřady civilním letům přes „zóny smrti“, pak si ale prostě zvykl na to, že jde o typickou provinciální kombinaci korupce, benevolence a lhostejnosti. Ostatně, pilot byl buď dobrý, a pak si úřady nemohly dovolit připravit ho o licenci, nebo dobrý nebyl, a pak umřel spolu s cestujícími. Will zatím pokaždé doletěl, i když několikrát to bylo o pověstný fous. Dvakrát ho málem dostala bouře, jednou přímo zrádná planeta, která se rozhodla popřesouvat velehory přímo jemu do cesty, nakonec ale vždycky vyvázl a náklad (to obvykle) i cestující (ti se vozili méně často) s ním. A stejně měl poslední dobou pocit, že fronta se blíží rychleji, než bylo oficiálními místy přiznáváno – a v takové době je živlům a divoké přírodě vystavené Území nikoho možná bezpečnější než některá z důlních základen nebo dokonce Pól.
V operačním středisku byl frmol, ostatně válečná fronta byla už nad planetou. Admirál Pali mířil k hlavní zobrazovací stěně a srkal nové kafe. I když mezi velínem a operačním bylo samozřejmě přímé holospojení a stěnu si mohl nechat zobrazit klidně na stole nebo na podlaze, rád byl přímo tady, uprostřed dění, jestli se tedy čemukoliv v budově provinciálního štábu během války, která se rozkládá na astronomické jednotky daleko, dá říkat „uprostřed dění“. Navíc se mu líbila hlavní operační důstojnice. Tedy né jako žena, na to byl už příliš zkušený a příliš admirál, jen měl rád, jak precizně formuluje věty – a zejména jak armádním zelenáčům z hlavního pásu planet, kteří o Vesuvu nevěděli o nic víc, než průměrní účastníci holosoutěží, vysvětluje znovu a znovu tytéž věci. Jmenovala se Perézová, byla menší, nakrátko ostříhaná a momentálně obklopená hloučkem generálů a plukovníků.
„Pohov, pánové a dámy,“ prohodil admirál, když dorazil až k nim. „Pokračujte, Perézová.“
„Děkuji, pane, povstalecké jednotky v tomto sektoru obsadily odloučené pozorovací stanice a přiblížily se k Vesuvu vnějším obloukem po směru rotace, tedy na schématu před vámi (který zobrazuje kolmý průmět do roviny ekliptiky) zleva. Obsadili výzkumnou základnu nad jižním pólem, zlikvidovali zásobovací kosmodrom a pravděpodobně pokračují nebo budou pokračovat rozvětvenou formací podél planetárního povrchu. Nepředpokládáme, že chtějí napadnout samotnou planetu, dá se ale očekávat pokus o obsazení, odtržení nebo zničení komunikační jednotky nad severním pólem, což by významně poškodilo válečnou ekonomiku Federace.“
„Počkejte, počkejte,“ přerušil ji uhlazený prošedivělý generál. „Myslíte vesmírný obranný komplex Delta-V, tedy… tohle místo?“
„Přesně tak, generále Albuto,“ odpověděla Perézová a ani nemrkla, „myslím tím soustavu vesmírných stanic, která funguje jako spojovací centrála s povrchem planety, odbytiště pro drahé kovy, kvůli kterým je Vesuv kolonizován, a generální štáb, včetně této operační místnosti. Útok očekáváme nejpozději večer.“
Někteří důstojníci naprázdno polkli.
„Proto jsme přece tady,“ vložil se do věci admirál Pali, „aby k podobné situaci ani náznakem nedošlo, aby důlní operace nebyly nijak pozdrženy nebo snad ohroženy – a abychom v tomhle koutě Federace,“ významně se nadechl, „znovu sjednali pořádek. Perézová, pokračujte v brífinku. Plukovníku Travisi,“ obrátil se na mladého urostlého vojáka s ostře řezanou tváří a chytrýma očima, který stál trochu stranou od vysokých šarží kolem kapitánky Perézové, „pojďte se mnou na kávu. Musíme probrat nějaké detaily,“ řekl ještě nahlas, a pak, když se vzdálili od ostatních, dodal ustaraně: „Generál Makabi a váš bratr sem letí ilegálním přepravcem, to už jistě víte. Nicméně podle zpráv, které jsem dostal před minutou, ze stejného místa vyletěl o chvíli později druhý ilegální let.“
Mladý důstojník upřel na admirála vážný pohled.
„Nájemní zabijáci,“ potvrdil jeho obavy admirál a napil se kávy.
Útok přišel naprosto nečekaně, a ve skutečnosti nejdřív odpověděly Willovy reflexy a pak teprve hlava. Chcete-li zničit důlní transportér na Vesuvu, nemůžete prostě jenom střílet – kovy, poletující rozbouřenou atmosférou, jsou ve skutečnosti průraznější než běžné i tříštivé náboje půlpalcového kalibru. Pulzní zbraně v rozjitřeném ovzduší obří planety fungují naprosto všelijak, energetické výboje by v brutální magnetické bouři použil jen blázen, jediné, co funguje spolehlivě, jsou umístěné výbušniny. Dobré je, říkal si Will, když zběsilým manévrem uhýbal do strany a dolů, že po nás zjevně jdou zvenčí, tedy se jim nepodařilo propašovat bombu přímo na palubu. Z téhle vzdálenosti, říkal si, když přetočil řízení na opačnou stranu a začal znovu stoupat, by ji už mohli odpálit, přinejhorším primitivním optickým signálem. Stočil knipl ještě víc doprava (a doufal, že všichni vzadu jsou pořád ještě připoutaní a nikdo zrovna necourá) a rychlým pohybem zapnul komunikátor, aby zjistil, jestli se s ním druhé vznášedlo nepokouší navázat spojení. Zjevně nepokoušelo – ale znovu vystřelilo, těžký kinetický projektil z veliké přední odpalovací rampy, tedy pravděpodobně přísavnou výbušninu. Will ji polozatemněnými okny neviděl, ale cítil otřes z rázové vlny, instinktivně přitáhl knipl úplně k sobě a pravým pedálem spustil maximální zesilovač, takže přetočil dorovnávací křidélka do zcela krajní polohy a sklopil hlavní křídlo úplně dolů. Loď sebou škubla, otočila se dvakrát kolem příčné osy a jednou kolem letové, zezadu se ozvaly nějaké výkřiky, ale Will věděl, že vyhráno nemá – a že se druhé lodi neztratí, protože jestli je dokázala sledovat až sem, má navigační vybavení, o kterém se jemu ani nesnilo. Další výstřel čekal. Ve skutečnosti schválně vedl starý chopper tak, aby letoun zkřížil dráhu s útočníky, a těsně předtím, než to udělal, stočil Will vznášedlo po hraně dolů, takže ho druhá střela těsně minula. Přímo z tohoto manévru pilot povolil posilovač a nechal loď plavně otočit dolů a proplout spodním proudem, aby se vynořil přímo za druhým vznášedlem, ale namířený na druhou stranu (a také vzhůru nohama). Než let vyrovnají, budu několik kilometrů daleko, říkal si Will a vsadil starý chopper na to, že útočník má bombový kanón jenom vpředu. Vsadil špatně.
„Druhé ilegální plavidlo je starý armádní Besser, vzor 3,“ informovala, jak jinak než bez emocí, kapitánka Perézová na soukromé poradě, kde byl kromě ní a admirála Paliho už jen plukovník Trevis a poručík z dopravního, který informace shromáždil a poslal a následně sem byl dopraven Portálem z povrchu. „Standardní výzbroj pulzní, kinetická a magnetická,“ pokračovala Perézová, „ta byla z pochopitelných důvodů přeměněna na druhou kinetickou hlaveň.“
„Totiž na Vesuvu je natolik nestabilní magnetické pole, že nepodporuje palbu magnetickými ani energetickými zbraněmi a jejich použití naopak ohrožuje posádku,“ vložil se do výkladu nervózní poručík, než si uvědomil, jak je to nepatřičné.
„Jistě,“ vydechl admirál Pali, a než se poručík stačil omluvit, zeptal se: „Jaké máte další detaily o té lodi?“
„Ano. Totiž, nemáme. Koupily ji důlní odbory, původně se záměrem přestavět ji na standardní transportér, ale… jsou to dva roky, co… mám tu pojistnou událost, ve složce P je výtah, zmizela, pane, nepátrali jsme…“
„Posádka?“
„Podle záznamů… Já, právě proto jsem vám tu zprávu vlastně poslal, tedy ne vám, ale… Dva muži, jeden je navigátor, který pomáhá pašerákům… chci říct, ilegálním pilotům, druhý je jistý Comel Winkl, jeho záznam máte ve složce CW, dělá různou… hodně špinavou práci. Jdeme po něm, bohužel jsme ho nedokázali zadržet, ta loď původně vůbec neměla ještě startovat, měla přijít předstartovní kontrola a…“
„Dobře, poručíku, to je všechno, děkuji,“ přerušil dopraváka admirál.
„Pane, já vás ubezpečuji, že…“
„To je všechno, děkuji!“ zopakoval admirál a významně pokynul ke dveřím. Mladý poručík se s pocitem, že jeho kariéra je v troskách, vymotal ven, a když se za ním nehlučně zavřely a zamkly dveře, admirál se posadil na gauč a nechal si automatem nalít a poslat už asi páté kafe.
„Máme skoro čtrnáct hodin,“ zabručel, „kolem sedmnácté by se měli vynořit z prázdnoty a zkontaktovat některé řídící centrum. Perézová, vysílejte speciálně pro ně, a hned, jak se objeví, pošlete jim někoho naproti. Tři, ne, raději pět lodí. Připravte takový plán, ať je u nich eskorta během deseti minut, jakmile překročí sedmdesátou rovnoběžku, k dispozici máte veškerý nás pozemní personál. Plukovníku Travisi, vás očekávám v malém operačním sále v šestnáct třicet. Pokud by se ve stanovený čas neobjevili, musíme pracovat na náhradním řešení.“
Perézová i Trevis zasalutovali a rozešli se. Admirál Pali se napil a přemýšlel, co by se stalo, kdyby plavidlo generála Makabiho opravdu sestřelili.
Chopper se řítil střemhlav dolů. Kdyby dostal takový zásah a kdyby se mu stejně utrhlo kormidlo se zadní částí trupu za normálních okolností, Will by to uřídil a nejen pohodlně nouzově přistál, ale pravděpodobně i předtím doletěl do cíle. Vznášedlo se zachovalo naprosto vzorně: ve zlomku vteřiny zavřelo přetlakové komory, samo odpálilo překážející zbytky, utěsnilo se, vysunulo pomocná křidélka. Nicméně se to všechno stalo uprostřed bouře, navíc uprostřed jedné z nejhorších bouří, které Will za poslední měsíce zažil a ve které by potřeboval nejen veškerý svůj um, neotřesený krizovou situací, ale hlavně fungující vznášedlo, aby nehavaroval. Což neměl. Štěstí v neštěstí snad bylo, že volným pádem zmizeli pronásledovateli během několika chvil z dohledu, nicméně to byla opravdu chabá náplast. Will se snažil všemi způsoby vyrovnat let hlavním křídlem a do toho ignorovat křik cestujících. Překvapeně si všiml, jak ho pobavilo, že vysoký, vřeštivý tón, který přehlušil všechny ostatní, patřil nedbale oblečenému tlusťochovi, kterému říkal Obchodník. Ječel i mladý vyjukanec, Plukovníkův pobočník zatínal zuby a střídavě zelenal a modral, žena měla zavřené oči a všemi silami se držela jednoho z pásů, docela hloupě tak, že hrozilo, že si při případném nárazu zlomí ruku. Jediný, kdo nehnul ani brvou, byl Plukovník. Will dělal všechno, co uměl. Pád přibrzďoval, jak to šlo, stáčel vznášedlo do strany, aby chytil některý spodní proud, a kdyby se neobjevila nečekaná nová pevnina s ostrými skalisky, pravděpodobně by i přistál. Takhle stihl jenom vykřiknout, ať se všichni drží, a aktivovat ochrannou hmotu. Chopper to napálil do skály plnou rychlostí, a kdyby půl vteřiny předtím neuvolnil bezpečnostní desky z trupu, rozlámal by se na několik kusů. Desky vyletěly, náraz je zarazil zpátky dovniř, trup se prohnul, pojistné ventily zapadly, ochranná hmota vystříkla všemi směry, chytila cestující i prolamující se panely, slitinová konstrukce se prohnula a praskla, ale to už i ji držela hmota, která se hnala dutými trubkami. Následkem toho všeho se vznášedlo vcelku odrazilo, jen aby dopadlo o kus dál, a pak ještě dvakrát. Přetížení bylo brutální, ale tou dobou už všechny sedačky zapadly do chráněné zóny, nyní už vyplněné pěnou. Will ze své pozice mnoho neviděl, pilotní křeslo se s ním položilo zády na podlahu, vzápětí byl uzavřen v těsném prostoru ochranné zóny, kterou ve vteřině vyplnila pěna, takže se sotva stačil nadechnout, pokud ale vše fungovalo, jak má, odnesou to všichni maximálně zlomeninami. Uvědomil si, že to je první jeho let, který nedoletí.
V sedmnáct třicet bylo jasné, že s letem generála Makabiho to dopadlo špatně. Přesně hodinu předtím stál plukovník Travis před admirálem Palim a podával hlášení. Admirálovi byl tenhle mladý důstojník (a už plukovník! Ve válce to jde rychle), snad něco přes třicet, štíhlý, silný, ale s naprosto nevojenským chytrým pohledem, odjakživa sympatický, a tak trochu záviděl generálu Makabimu, že ho má za pobočníka právě on.
„Situace se tedy měla tak,“ shrnul admirál, „že průzkumné misi generála Makabiho předcházela vaše vlastní… řekněme, špionáž.“
„Ano, pane.“
„Podle zprávy jste našel na planetě rebelskou buňku, která řídila útok v soustavě, ale protože hrozilo prozrazení, musel jste zmizet, je to tak?“
„Ano, pane,“ odpověděl plukovník. „Ve skutečnosti jsem to udělal tak, aby to vypadalo, že jsem padl při útoku. Doletěl jsem pak na cizí identitu ilegálním letem zpátky na Pól a informoval generála Makabiho. Ten obratem na mou misi navázal, ovšem z pochopitelných důvodů jsem nemohl letět s ním, zastoupil mne tedy můj bratr. Je to schopný voják, pane, jenom… nemá ještě tolik zkušeností.“
„Dobrá,“ uzavřel povídání admirál. O hodinu později, kdy už věděli, že se vznášedlo neobjeví, byla odvolána doprovodná akce, za další půlhodinu se konala hlavní porada operačního sboru. Když si admirál Pali bral desátou kávu, říkal si, že všech pět cestujících ilegálního spoje, uvedených v hlášení, už je dost možná po smrti.
Mladý muž byl mrtev. Will rutinními pohyby prohlédl sedačku i ochranný systém, všechno mu přišlo v pořádku, mladík měl ale přeražený vaz a téměř utržené nohy, což nebyl hezký pohled, a tak Will jeho kóji zase zavřel. Hubená žena, Anna, jak už teď věděl, měla zlomenou ruku, Plukovník, který se představil jako pan Hansen, ruku narovnal a zalil pěnovou dlahou z lékárničky, jeho asistent dával Anně napít. Nikomu dalšímu se až na oděrky nic nestalo. Kromě vznášedla tedy. Will zběžně prozkoumal škody a došel k závěru, že dostat starý chopper do servisního hangáru, dalo by se zachránit hodně materiálů, vznášedlo už ale rozhodně nepoletí. Tady dole nemohou dělat naprosto nic. I kdyby měl servisní díly, tedy kdyby většina nebyla v utržené zádi, kterou útočníci ustřelili jako první, i kdyby nakrásně byla k dispozici patřičná technika, bez skafandru minimálně čtvrté třídy stejně nemohl nikdo venku přežít déle než pár sekund. A zevnitř se toho mnoho opravit nedalo. To, co šlo, dávno udělala automatika: ochranná pěna ztuhla tam, kde fungovala jako výztuž prasklého rámu a výplň popraskaných stěn, jinde se poslušně roztekla a byla odčerpána systémem k dalšímu použití. Z ventilátorů vanul mírný teplý vítr, aby osušil pasažéry, ze skladu byly vydány dvě sady na přežití, tedy zejména kalorie v tubách, voda, dvě lékárny a nějaké deky a termoprádlo. To bylo všechno, automatickou stratosférickou bóji, vysílající SOS, Will odpojil už dávno – v civilizaci se havarovat nedalo a tady v Území nikoho by se nedostala výš než několik metrů. Ven nemohli, jídlo měli na několik dní, loď se uměla postarat o recyklaci i vzduch a to bylo nicméně všechno. Pravděpodobnost, že je někdo najde právě tady, byla v podstatě nulová.
„Nebudu vám lhát,“ řekl vážně poručík Telk’ai, „pravděpodobnost, že je najdeme, je v podstatě nulová.“
Telk’ai dělal poručíka na dopravním oddělení na Vesuvu pátým rokem a na podobný proslov si už docela zvykl. Měl před sebou čtyři lidi, „pozůstalé“, jak jim říkal. Trochu nervózní byl z plukovníka Travise, kterého ten den potkal u admirála, byl ale ujištěn, že nejde o vojenskou záležitost – ztraceným ilegálem letěl prý jeho příbuzný. Dál tu byl mladý Hinch. Rodina, nebo možná spíš klan Hinchů patřila k nejbohatším obchodníkům nejen na Pólu a na Vesuvu vůbec, ale i v systému, patřilo jim téměř deset procent všech vesuvských dolů, několik transportních společností, a provozovali i část Koridoru. Proč právě takový člověk letěl ilegálním spojem, nebylo Telk’aiovi ani trochu jasné, čekal ale, že právě tohle se dozví od obchodníkova syna. Zbývajícími dvěma lidmi v zasedací místnosti byl solidně vyhlížející manželský pár, hlásící se k slečně (musel se znovu podívat do papírů) Anně Kumpové. Čtvrtý a pátý cestující ani pilot Will Manno žádné dohledatelné příbuzné neměli.
„Abych vám to vysvětlil,“ pokračoval poručík, „vlastně nevím, do jaké míry jste obeznámeni s dopravní situací. Totiž tato planeta je nebezpečná a naprosto neobyvatelná. Nemá sice vyloženě jedovatou atmosféru a je pokryta relativně pevnou kůrou, byť tedy často mění její polohu, hlavní problém je tu extrémně silné a zcela nestabilní magnetické pole, které jednak vpouští velmi nebezpečné a bohužel značně nepředvídatelné dávky kosmického záření – a hlavně způsobuje bouře nezměrné síly. Vlastně by Vesuv byl naprosto nevhodný k jakékoli kolonizaci, kdyby neobsahoval tak absurdní množství drahých kovů, kvůli kterým…“
„Poručíku,“ skočil mu do řeči plukovník Travis, „tohle je sice zajímavé, ale troufám si říct, že ty věci známe, přece jen tu žijeme nebo pracujeme…“
„A… ano.“
„Můžete nám snad povědět o ilegálních letech,“ pokračoval důstojník. „O nich nic nevíme, protože jsou jaksi… ilegální. Ne?“
„A… ano. Správně. Tady na holozobrazení,“ řekl a stiskl nějaká tlačítka na malém displeji, aby ukázal obraz všem, „vidíte planetu. Magnetické poleje stabilní kolem pólů, severní pól, tedy místo, kde jsme teď, slouží jako hlavní město a základna operací, nad ním je hlavní vesmírná stanice s kosmodromem a napojením na cesty po soustavě i mimo ni. Na rovníku pole stabilní není, ale je předvídatelné, proto jsme veškeré důlní instalace… éé… instalovali právě tam, samozřejmě s ochrannými poli, která magnetismus usměrňují.
Neznamená to, že tam můžete chodit bez skafandru, jako tady na Pólu, ale aspoň tam nezuří permanentní bouře, které“
„Poručíku!“ zastavil ho znovu Travis.
„Ach, ano. Každopádně legální cestování je možné pouze přímo po rovníku, a pak některou z tyčových cest, což jsou zóny s regulátory pole, které nejsou sice úplně bezpečné, ale aspoň v nich funguje navigace a komunikace. Většinou. Ideální pro přesun materiálu i cestujících je pak Koridor, což je nesmírně drahá soustava generátorů, reaktorů a instalací, která variabilitu magnetického pole zcela neguje a vytváří tak bezpečnou dálnici zde, po třicátém poledníku, spojení z hlavní důlní instalace Alfa-1 přímo na Pól. Jak vidíte, i tyčové cesty vedou vždy po poledníku, a pak je tu samozřejmě hlavní rovníková cesta. Pokud se někdo chce dostat například tady ze základny Omega-6 na Pól, má v podstatě čtyři možnosti. Může vesmírem, ale Omega-6 nemá kosmodrom a tedy ani Tunel, nalodění by byla velmi riskantní operace. Může použít Portál, ale stabilní portál samozřejmě na takovou vzdálenost otevřen není, musí si tedy vyžádat soukromé otevření, což stojí nějaké papírování a pochopitelně nemalé náklady, přičemž asi víte, že momentálně platí na portály armádní embargo. Nejčastější je tedy legální cesta. Cestující se nalodí na vznášedlo některého z licencovaných přepravců a letí po rovníku buď k některé tyčové cestě, což je dražší, nebo ideálně ke Koridoru, kde funguje pravidelná kyvadlová doprava až na pól.“ Poručík se napil vody a nechal na hologlóbu zvýraznit šedivou spojnici mezi jmenovanou základnou a pólem. „No a konečně,“ pokračoval, „je tu čtvrtá možnost, tedy ilegální přepravci. Jsou v každé základně a k dispozici téměř vždy, obvykle pašují… tedy přepravují zboží, které z jakéhokoliv důvodu musí být na Pólu dřív, než je standardní přepravní doba. Víte, Vesuv je obří planeta, skutečně obří, a cesta ke Koridoru a Koridorem může trvat i několik dní a… no prostě najdou se odvážní piloti, kteří to vezmou přímo, skrz bouře a zemětřesení, bez přístrojů, bez výhledu. Je to značný risk, ale pořád je to snesitelné, náklady se s Portálem nedají srovnávat a má to… jaksi… i jiné výhody.“ Odmlčel se.
„A takovým ilegálním letem,“ ptal se na pohled napůl zvědavě a napůl ustaraně plukovník Travis, mimochodem, jak si teprve teď Telk’ai uvědomil, v civilu, „se přepravoval i můj bratr a ostatní?“
„Ano!“ odpověděl poručík, rád, že se dostal zpět do klasického formálního scénáře. „Ano, plu… pane Travisi. A podle našich záznamů měl před hodinou vyletět u sedmdesáté rovnoběžky, což… se nestalo.“
„Co… co můžeme dělat?“ zeptal se nervózně mladý Hinch.
„To je právě ono,“ odpověděl Telk’ai, „na jednu stranu nic moc. Nemůžeme vyslat pátrací letouny, protože nevíme kam, běžně se ilegální letci odchýlí od kurzu tisíce kilometrů, navíc je to nebezpečné. Jediné, co můžeme, je nechat spočítat pravděpodobnost jejich dráhy na základě monitorovaných delt magnetického pole… ehm, prostě spočítat, kde zrovna mohli být, ale my samozřejmě nevíme, kdy spadli, pokud tedy spadli, takže poloha je křivka, ne bod, navíc i tato spočítaná pravděpodobnost má odchylky v řádech desítek kilometrů… No a na této dráze můžeme vztyčit Portály a vyslat automatizovanou průzkumnou sondu. Proč vám tohle tak sáhodlouze vyprávím: jistě víte, že portálová technologie není laciná záležitost, ostatně ani průzkumná sonda není zadarmo a je velká pravděpodobnost, že bude zničena. Vláda Federace, která samozřejmě neschvaluje ilegální cesty, se o své občany stará, nicméně tato starost není bezbřehá.“
„Kolik?“ zeptal se mladý Hinch přímo.
„Ehm… Každý nezvěstný, tedy za každého nezvěstného může záchranná operace vztyčit tři portály a prohledat jejich bezprostřední okolí,“ vydechl poručík.
„Tři,“ opakoval Hinch.
„Tři,“ řekl Telk’ai. „Ne víc,“ dodal zbytečně. „Dále platí, že pozůstalí… tedy příbuzní trosečníků mohou i následně využívat portálových služeb, budou-li si je hradit z vlastní kapsy.“
„A to znamená?“ zvedl syn průmyslníka tázavě obočí.
„To znamená zhruba půl milionu federálních kreditů za jeden portál. Cena je osvobozena od daně, protože se jedná o záchrannou misi, navíc pro vás neplatí embargo a…“
Plukovník Travis hvízdl. „Půl milionu je dvojnásobek průměrného ročního platu.“
„Ano, říkal jsem, že portálová technologie není laciná. Ale pochopte naši situaci, planetární ekonomiku by zruinovalo, kdybychom po každém ztraceném pátrali opravdu naplno! Navíc je to, nezlobte se na mne, jejich chyba. Kdyby cestovali oficiálním přepravcem.“
„Dejte mi ty mapy,“ přerušil ho Hinch. „Kde hodláte vztyčit ty svoje zázračné portály?“
„Ve skutečnosti…,“ zakoktal se znovu poručík a ukazoval plány, „ve skutečnosti vám dám plány s nejpravděpodobnější trasou a vy se rozhodněte sami. Jste tu zástupci tří ztracených, to je devět portálů. Dalších devět za druhou trojici, včetně pilota, nechám vyrobit já, navrhuji pravidelné rozmístění po celé trase. Druhá varianta je tahle bouřková mapa,“ přepnul zobrazování, „kde je zdůrazněna nejsilnější magnetická aktivita – můžeme portály rozmístit tam, protože je největší šance, že právě tady ztroskotali. Portál můžeme za tu cenu držet otevřený zhruba pět minut, za tu dobu sonda proskenuje oblast nějakých čtyř set kilometrů čtverečních, druhá sonda bude u portálu přijímat její signál. Pokud bychom je našli, záchranná výprava je už se vším všudy na útraty státu, následné léčení pak podle běžných tarifů a pojištění.“
„Dobře,“ odpověděl mladý Hinch s pohledem upřeným do map. „Postavíme vašich osmnáct portálů, a potom začneme na mé útraty stavět další tak, abychom vyplnili bílá místa podle pravděpodobnostní mapy. Vezmeme to tady kolem té pevniny a budeme postupovat spirálovitě, a pak na sever.“
„Ale jestli je nenajdeme“ začala žena, podle papírů paní Arakaová, „tak…“ Nedopověděla to.
„Sami se odtamtud nevrátí,“ odpověděl poručík Telk’ai a vypnul zobrazovač.
„Sami se odsud nedostaneme,“ konstatoval suše Will. Mrtvého nechali uložit do mrazicí části recyklační kóje, uklidili, rozdali jídlo a zapnuli vytápění.
„Dobré je,“ navázal Plukovník, tedy pan Hansen, „že útok nepokračuje, takže nás buď považují za vyřízené, nebo nás prozatím ztratili. Máte ponětí, mladý muži,“ obrátil se k Willovi, „proč na vás někdo zaútočil?“
„Na mne?“ ohradil se pilot překvapeně. „Nemyslím, že by útočili na mne! Létám… netradiční cestou už roky, s mafií se nestýkám, dluhy nemám… Upřímně jsem přesvědčen, že šli po někom z vás. Piráti to nebyli, ti by nás zkusili násilím zastavit a okrást, zabili by nás až potom. Tohle byli nájemní vrazi a zjevně…“
„Vrazi?“ vykřikla Anna, která byla dosud trochu mimo. „Útok? Chcete říct, že tohle nebyla nehoda? Že jste nějak špatně neodbočil nebo něco a nenarazil ve větru?“
„Ne, madam,“ odpověděl Will a napil se z termoláhve, „žádná nehoda, zaútočil na nás druhý letoun. Vojenský, ale armáda to nebyla, neměl insignie a takhle daleko by…“
„Rebelové!“ vykřikla Anna.
„To si nemyslím,“ zabručel Plukovník. „Rebelové mají jiné starosti než honit náhodné lodě v bouřce a pokoušet se je sestřelit. Po někom z nás šli. Teď nás dostali, my tu budeme trčet a doufat a já nestihnu jednu velmi důležitou schůzku…“
Hlavní porada generálního štábu sektoru K5 začala přesně v osmnáct nula nula.
Kapitánka Perézová: „Plán porady je následující: nejprve představím hierarchii velení a současně provedu prezenci, následně kapitán KepTy uvede aktuální situaci a rozestavení vojsk, generál Najavi přednese informace z rozvědky, následuje mnou moderovaná diskuse. Má někdo na úvod nějaký dotaz? Nemá?“
Admirál Pali: „Není tomu tak, pokračujte prosím.“ Kapitánka Perézová: „Děkuji. Vrchním velitelem vesmírných sil a hlavním velitelem celé operace je admirál Pali,“ (admirál se mírně uklání), „děkuji. Admirál Pali tak velí jednak hlavní síle válečných lodí, tedy námořnictvu, jednak posádkám a vyloďovacím jednotkám na nich, tedy armádě. Jeho zástupcem pro eventuální pozemní operace je generál Davis, děkuji generále. Zástupcem admirála a hlavním stratégem pro vesmírné operace je kapitán Pu’tha, není přítomen, připojí se v osmnáct patnáct přes holospojení, pokud to bude možné. Jeho zástupce ve štábu je kaptián KepTy, děkuji. Koordinátorem transportních zásobovacích jednotek je kapitán Murr, děkuji kapitáne. Výzvědnou činnost řídí generál Najavi, děkuji, generále, se zástupcem plukovníkem Travisem, děkuji, plukovníku. Dále jsou přítomni bez operačních kompetencí viceadmirálka Dalyová, děkuji, generál Albuto, generálka Mie, generál Kloss, plukovnice Petlyová, plukovník I’nda, plukovník Ohm a v roli zpravodaje já, kapitánka Perézová. Nedostavil se pro pracovní vytížení generál Makabi.“
Admirál Pali: „Děkuji, kapitánko. Johne, máš slovo.“ Kapitán lodi Svoboda, John KepTy: „Admirále, kapitánko, dámy a pánové. Na záběrech před sebou vidíte aktuální situaci. Jak už víme, rebelská armáda v sektoru není jen zásobovací oddíl, jak se původně rozvědka domnívala. Momentálně jsme přesvědčeni, že jde o regulérní ofenzívu v této části Ramene a boj o Vesuv bude klíčový jednak kvůli samotné situaci v sektoru, jednak pochopitelně kvůli nadvládě nad Vesuvem, jehož produkce kovů je naprosto unikátní. Rebelové se nad jižním pólem planety přeskupili a nějakou dobu jsme si mysleli, že hodlají provést pozemní invazi, proto tu máme tolik vojska. Jak ale vidíte na schématu, upozorňuji, že nejde o živé záběry, armády postupují po oběžné dráze z jihu a blíží se, zatímco tady mluvíme, k rovníku. Protože naše letky jsou rozmístěny zde kolem stanice nad severním pólem, postupují nepřátelské jednotky pomalu a obezřetně. Zde na standardní oběžné dráze je opticky zatím zaměřit nemůžeme, jsou stále ukryti za planetou, ze vzdálenějších sond nemáme kvalitní obraz, velmi pravděpodobně ruší dálkové vlny. Potvrzují se naše odhady, že jde o minimálně stovky zejména malých lodí.“
Admirál Pali: „Jak malých a kolik stovek?“
Kapitán KepTy: „Útočné dvou až pětimístné čluny, neznáme přesně typ. Rozvědka přednese podrobnosti. Co se týče počtu, znovu zdůrazním: dálkové sondy nezaměřují přesně, zkrátka nemáme čistý obraz a všechno se nám slévá. Nad samotným Vesuvem máme rozmístěny pozorovací satelity, které vidí dobře, ale rebelové zatím nejsou v dosahu, respektive ty, ke kterým se přiblížili, systematicky ničí. Monitorujeme jejich pohyb, a nezmění-li se něco, zhruba do dvaceti minut by se měli objevit a blížit se k nám. Proto je kapitán Pu’tha nepřítomen, momentálně rozestavuje naše jednotky do obranné pozice.“ Admirál Pali: „To, že se nepřítel drží na relativně nízké oběžné dráze a že používá zejména malé čluny, má jistě svůj význam… Rozvědka?“
Generál Najavi, rozvědka: „Myslíme si dvě věci. Jednak je to možná součást jejich přibližovacího manévru. To, že jich je méně, než kolik jich je, jsme si mysleli právě proto, že jejich předvoj útočil na některé pozorovací sondy, a hlavní voj pak využíval mrtvých úhlů sond zbývajících a doslova přískoky se přiblížil prostorem. K naší hlavní pozorovací stanici, která je tady nad Pólem, se přibližovali v zákrytu nejprve hvězdou, potom planetou, měli to perfektně načasované a dokonale připravené. Momentálně se podle našich informací blíží v několika vrstvách na relativně nízké oběžné dráze, máme za to, že buď chtějí, abychom bojovali právě tam, nebo nás naopak hodlají vyprovokovat, abychom část sil poslali vysoko nad planetu, kde by mohla zaútočit shora, a oni pak rychle obsadí oslabenou základnu. Je možné…“ pauza, „že nechtějí stanici přímo obsadit, ale prostě co nejvíce poškodit nebo zničit, za jakoukoliv cenu. Proto možná mají tolik malých postradatelných lodí. Znáte to staré vojenské pravidlo: když pošlete na medvěda hodně včel, jedna ho do toho čumáku píchne.“ Smích v sále.
Kapitánka Perézová: „Připojuji kapitána Pu’thu, hlavního stratéga. Kapitáne?“
Kapitán Pu’tha, velitel vlajkové lodi Spravedlnost: „Děkuji, kapitánko. Admirále, dámy a pánové. Útok pokračuje přesně tak, jak jsme očekávali. Rebelské lodě se pohybují v jednoduché prostorové formaci ve třech vrstvách nad sebou, jedna řada čítá zhruba šedesát lodí, rozložení je víceméně rovnoměrné, přelévají se nad planetou přímo k severu, prostřední vrstva v podobné výšce, jako je naše pólová stanice, přesná data máte na monitoru. Přední řady jsou v dosahu našich satelitů, zadní zatím nevidíme. Šířka formace je dvacet stupňů a pohybuje se konstantní rychlostí tak, že na kontaktní vzdálenost dorazí zhruba za dvě hodiny – nebo za deset minut, pokud nečekaně zrychlí. Pozor, zatím nemáme přehled o jejich síle, odhady a simulace hovoří o sedmi stovkách až jednom tisíci lodí v případě, že se ze tmy nevynoří něco většího. Všechny naše obranné stanice jsou v plné pohotovosti. Jak vidíte na ilustračních schématech, lodě jsou zatím malé, dvojmístné a rozpětí mezi nimi je dost veliké na to, aby nemělo cenu plýtvat dálkovými střelami. Pokud by všechny naše křižníky vystřelily ze všech hlavní, zničíme nějakých deset dvacet lodí a jsme na deset minut bez krycí palby, pokud vypálí fúzní torpéda, zničíme lodí pět, maximálně deset a budeme deset minut přebíjet. Možná je tohle to, co chtějí a proč letí pomalu. Chtějí nás vyprovokovat k výstřelu.“
Admirál Pali: „Děkuji, Mirieli. Dámy a pánové, situace je zjevně velmi naléhavá. Pokoušeli jsme se s útočníky spojit, ale bezvýsledně, neodpovídají. Máme v obranné formaci postavených pět těžkých křižníků, včetně vlajkové lodi, a nějaké tři stovky menších plavidel. Jak chápu situaci já, jsme mírně v pasti a musíme čekat na první úder. Mirieli, představ prosím plán, ale rychle, začíná nás tlačit čas.“
Kapitán Pu’tha: „Jistě, pane. Vystřelíme jednu varovnou dálkovou fúzní střelu, která zničí jednu, možná dvě lodě. Na takto malých plavidlech nemohou mít žádné účinné obranné systémy, takže je možné, že je to zpomalí, zastaví nebo donutí komunikovat. Pokud se po varovném výstřelu nic nestane, což je pravděpodobné, musíme se připravit na nejhorší, tedy soustředěný útok spousty malých lodí, z nichž některé nebo všechny mohou být sebevražedné. Prozatím se neobjevilo žádné větší plavidlo, ani korveta, natož křižník, ale zatím nevidíme ani zdaleka celý útočný roj.“
Generál Albati: „Promiňte, nemohou být větší lodě maskované?“
Generál Najavi: „Nemohou, ne na tuhle vzdálenost. Jakákoliv dálková sonda může být zmatena, ošálena nebo oslepena. Satelity na oběžné dráze jsou na takovou věc příliš blízko. Pokud tedy nemají technologii o mnoho pokročilejší než my, ale to vylučuji…“
Generál Albati: „Podobně jste před týdnem vylučoval větší útočný svaz než patnáct dvacet lodí…“
Generál Najavi: „Generále! Rozvědka pracovala s daty, která prošla tímto štábem a…“
Admirál Pali: „Tak se uklidněte, prosím! Mirieli, jaký je tvůj názor na věc?“
Kapitán Pu’tha: „Upřímně řečeno, admirále, proklouzly nám malé lodě, mohly nám proklouznout i velké. Nicméně nemyslím, že jsou maskované, možná jsou zatím jenom v zadní řadě a my je ještě nevidíme. Ale moment, co je tohle… Útočí!“ Admirál Pali: „Zůstaň na příjmu, Mirieli!“
Kapitán Pu’tha: „Jistě, pane! Johnsone! Obranné sondy do dvou set kilometrů od lodi! Formace B. Co je to za střely?“ Neznámý hlas z holopřenosu kapitána Pu’thy: „Analýza říká… to snad není možné.“
Kapitán Pu’tha: „Johnsone!“
Neznámý: „Promiňte, pane. Jsou to staré kinetické střely s energetickým pulzem. Vystřelili je z nízké oběžné dráhy střední rychlostí zpoza horizontu a mírně je ohnuli o gravitaci, to je geniální!“
Kapitán Pu’tha: „Johnsone, kroťte se.“
Neznámý (Johnson): „Omlouvám se, pane. Energetický pulz bychom detekovali, spočítali přesnou sílu a směr a okamžitě měli připravenou obranu na cílovém místě, oni je ale vypálili za obzorem tak, že gravitace planety ohnula jejich trajektorii a míří sem. Tím, že neznáme sílu původního impulzu ani pozici výstřelu a nemůžeme predikovat vektor zrychlení, nevíme, kam. Zatím se nicméně zdá, že k nám nedoletí. Možná je to pokusná zaměřovači salva. Vybuchují v bezpečné vzdálenosti, pane, odnesly to dva bezpilotní kurýrní stroje, jedna vědecká sonda a jeden pozorovací satelit na okraji pole. Všechny trajektorie míří k našim křižníkům, ale zřejmě správně neodhadli sílu pulzu.“
Kapitán Pu’tha: „Díky, Johnsone, dejte zpracovat data a připravte se na případnou další salvu. Admirále?“
Admirál Pali: „Slyšíme, kaptiáne.“
Kapitán Pďtha: „Myslím, že první zásah můžeme prohlásit za jejich, i když se netrefili. Každopádně střely byly čtyři, odhaduji to na čtyři korvety, dvě umístěné na levém křídle, pro nás vpravo, jedna uprostřed a jedna mírně vlevo. Samozřejmě jich může být víc a druhá, opravdová salva bude větší. Navrhuji s varovným výstřelem počkat, až se objeví, a zkusit ho vypálit do jejich blízkosti. Zatím jsme zaujali obrannou formaci a teď už nás nepřekvapí.“
Admirál Pali: „Děkuji, Mirieli. Končím poradu, operace se dále bude každý účastnit na své pozici. Kapitáne Pu’tho, přepojte se prosím do velitelské sekce.“
Kapitán Pu’tha: „Jistě pane. A… admirále?“
Admirál Pali: „Ano, Mirieli?“
Kapitán Pďtha: „Nelíbí se mi to. Bojím se, aby nešili nějakou boudu.“
„Je to past,“ řekl generál Makabi, když se s poručíkem Travisem a pilotem Willem Manno uvelebili v improvizované kóji v rohu havarovaného vznášedla, které odpočívalo pod maskováním hluboko v Území nikoho. „Touhle dobou už bojují,“ pokračoval, „a nevědí, co mají proti sobě. Zatraceně.“
„Bojují?“ vzhlédl překvapeně Will.
„Ano, synku,“ odpověděl generál. „Poslouchej, ty jsi byl u námořnictva, že?“
„A… ano. Už je to dávno,“ odpověděl pilot.
„Můj otec říkal,“ zasmál se generál, „že jednou námořník, vždycky námořník. Věděl, o čem mluví, i když nikdy neviděl moře! Nicméně o něm jsem mluvit nechtěl, spíš o tobě.“ Will nic neřekl, jenom na starého generála (jak už teď věděl, byl to generál, ne plukovník) dál tázavě hleděl.
„Jde o tohle: dostali nás. Vsadil bych záchrannou sondu na to, že krouží někde kolem a dříve nebo později nás najdou. Jestli nás našli v bouřce v plné rychlosti, o to snáze nás najdou na podlaze, jak čekáme, ať se maskujeme, jak chceme. Ty máš skafandr. Nevykrucuj se, vím, že máš, všichni piloti mají. Krásný multifunkční skafandr, nakonfigurovaný na tvoji postavu a DNA, aby ti ho nikdo nemohl ukrást. Jestli nás začnou ostřelovat, jsi jediný, kdo se odsud může dostat a hodinu dvě venku přežít. Až admirálovi docvakne, a ono mu to docvakne, že vezeme zatraceně důležité informace, udělá všechno, aby nás našel. Jestli už budeme mrtví, nenajde nás. Najde ale tebe a ty mu předáš zprávu.“
„Ale já…,“ zkusil to Will.
„Nevykrucuj se! Stejně nechceš navěky zkysnout v téhle díře. Nebo třeba ano, ale to teď není důležité. Důležité je, že naše armáda i letectvo v tomhle okamžiku dělá hroznou chybu.“
„A neděláme přece jenom chybu?“ zeptal se admirál Pali vážně. „Mirieli, ty sám jsi říkal, že za tím cítíš nějakou kulišárnu.“
„Já vím, Sebastiáne,“ odpověděl kapitán Pďtha, „ale když nijak neodpovíme, říkáme si o ještě větší malér. Podívej se na mapu, přibližují se a během dvaceti minut se dostanou do palebné pozice. Mají čtyři korvety a na patnáct set malých lodí. Malé lodě se pohybují v dokonalém útvaru, ve třech vrstvách, osmi řadách. Podívej se na záběry z dálky – kvůli rušení na nich není nic než jednolitá hmota, ale ta hmota je stejně velká jako jejich útvar, to znamená, že za nimi nejede těžká kavalerie nebo cokoliv. Tohle je opravdu to, co mají. Když zaútočíme na korvetu fúzním torpédem, odrazí to. Když zaútočíme třemi najednou, je po ní. Pět křižníků, pět torpéd. Vezmeme to místo vpravo, kde jsou dvě najednou, a vystřelíme čtyři, pokud alespoň jedno projde, jako že projde, zničíme nebo vážně poškodíme obě. Jedno nám zbude do rezervy, až malé lodě zaujmou útočnou formaci a pustí se do nás. Než se dostanou na kontakt, čtyři křižníky přebijí, tři zničí další korvetu a zase nám jedno zbyde.“
„A jak myslíš, že zaútočí?“ nedůvěřivě vrtěl hlavou admirál. „Těmi blechami?“
„Těmi blechami. Bude to naše výhoda. Korvety vystřelí těsně předtím, než sem blechy dorazí, pak už by ničily svoje. Nám stačí pár minut vydržet, než křižníky přebijí, zničit korvety, a pak rozstřílet blechy. Možná se jim podaří jeden křižník zničit, možná zničí nebo poškodí dva, tak nebo tak bude po nich.“
„No a ty si myslíš, Mirieli,“ odpověděl stále ještě zadumaný admirál, „že je tohle nenapadlo? Co si myslíš, že je jejich plán?“
„Já nevím, Sebastiáne,“ odpověděl vážně kapitán Pu’tha a uvelebil se ve svém křesle. „Ale navrhuji to zjistit tím, že zahájíme palbu.“
„Jakmile zahájí palbu,“ prohlásil chmurně generál Makabi, „past se spustí. Je to úplně primitivní, prehistorická vojenská léčka, založená na tom, že v lese je ukrytá těžká jízda.“
„Co prosím?“ neudržel se Will.
„Mají tam tři křižníky. Tři křižníky proti pěti, soustředěná palba pulzních zbraní, a jeden náš křižník je dole. To už doletí blechy, stovky malých lodí, a křižníky budou muset dát všechno do obrany. V ten okamžik vystřelí tři fúzní torpéda, na každý jedno. Za normální situace křižník vypustí sondu a torpédo zlikviduje. Zlikviduje jich i pět, možná deset – ale ne, když je kolem něj tři sta malých lodí. Sonda torpédo vůbec nenajde, a i kdyby našla, lodě ji zlikvidují dřív, než něco udělá. Samozřejmě torpédo zničí i malé lodě, ale komu by to vadilo, beztak jsou určitě bezpilotní a materiální ztráty vynahradí kontrola nad Vesuvem. Po první přestřelce bude mít naše strana nejvýš dva křižníky, pár desítek malých lodí, chaos ve velení a hodně mrtvých a raněných. Oni budou mít tři křižníky, jednu nebo dvě korvety a pořád ještě několik set stíhaček a bombardérů. Na místě admirála Paliho bych v tenhle okamžik vztyčil bílou vlajku.“ Generál se opřel pohodlněji a zachmuřeně si založil ruce.
„Tohle všechno,“ reagoval po krátkém rozjímání Will „jste zjistil na špionážní misi.“
„Ano, synku.“
„A dál? Proč jste to nedal vědět velení? Copak jste se s nimi nemohl nijak spojit? Nebo ještě lépe nechat si vyrobit portál, nastoupit do něj a stát teď na můstku a velet?“
„Byl to risk, chlapče,“ unaveně odpověděl generál. „Byl to risk a nevyšel. Dostali jsme se hrozně daleko, až k lidem, kteří s nimi spolupracují tady z Vesuvu, k těm, co jim opatřili plány našich instalací a vesmírných obranných systémů. Neprokoukli nás, považovali nás za špiony-žoldáky, ostatně prodali jsme jim pár pravdivých, byť neužitečných informací. Ale samozřejmě nás pak sledovali. Bylo logické, že jsme se chtěli vydat na Pól a zmizet z planety, nepůsobilo by ale dobře, kdyby se to stalo vojenským portálem. Totéž kdybych kamkoliv na planetě volal nebo psal – odchytili by zprávu, a i kdyby byla jakkoliv kódovaná, je nanejvýš pravděpodobné, že by operaci zrušili a my bychom neměli nic. Ne, musel jsem doletět sám, těsně před útokem, v okamžiku, kdy už se z jejich strany nedá nic dělat.“
„Takže vás nechali nastoupit na můj let a dál si vás nevšímali?“ divil se pilot.
„Ne, ne, poslali svého člověka!“ chmurně se zasmál generál, a pak pokynul ke kóji s ostatky mrtvého.
„Cože?“ vyletěl Will. „To jste udělal vy!?“
„Jo,“ odpověděl generál. „Hodlal jsem ho zabít dřív nebo později, naše malá nehoda mi jenom dala příležitost a…“
„Ale jak?“ skočil mu do řeči šokovaný pilot.
„Výrobní tajemství,“ znovu se chmurně usmál generál. „Ale to je teď jedno, touhle dobou už se bojuje a portál nikde. Divné je, že nikde nejsou ani naši přátelé…“
„Útočníci? Mimochodem, jestli vás měli zlikvidovat… tak vám asi nakonec nevěřili,“ namítl Will.
„Ale ne, to ne!“ odpověděl překvapeně generál. „Ti nešli po nás, tím jsem si poměrně jist! Je to trapná, zoufalá a politováníhodná nehoda. Šli po někom jiném v tomhle letu, ale to je teď vedlejší. Naše jediná naděje… nebo JEJICH jediná naděje je tady poručíkův bratr, plukovník Travis. Ten by měl mít dost rozumu na to, aby tu bláznivinu zastavil.“
Plukovník Travis stál před admirálem Palim a hleděl mu přímo do očí,
„Jak to myslíte, neútočit?“ křičel na něj z holografu kapitán Pu’tha. „Plukovníku, tohle vůbec není ve vaší kompetenci!“
„Uklidni se, Mirieli,“ řekl potichu admirál. „Mluvte, plukovníku, máte jednu minutu.“
„Děkuji, pane,“ odpověděl plukovník Travis. „Je to jednoduchá úvaha, ale uznávám, že nic víc než úvaha. Generál Makabi… riskoval všechno, aby se sem dostal s informacemi, které získal.“ Na sekundu se zamyslel. „Kdyby… Znám generála dobře,“ pokračoval. „Kdyby výsledky jeho pátrání nebyly kriticky důležité, buď by zůstal u Rebelů, nebo by poslal zprávu, nebo se nechal přepravit Portálem. To, že nic z toho neudělal, znamená, že má klíčové informace a že ho sledují. Kdyby zaznamenali jakoukoliv komunikaci, informace by ztratily svou cenu. To, že neletěl standardním způsobem, aby tu byl zítra, ale ilegálem, aby dorazil ještě večer, říká, že se týkají aktuální situace. To všechno dohromady znamená, že to nejzjevnější řešení je špatné. To, co se chystáme nejlogičtěji udělat, je přesně to, co oni chtějí, abychom udělali.“
„Vy jste zešílel!“ vykřikl do holopřenosu kaptián Pu’tha. „Zešílel! Vyhoď ho, Sebastiáne, dávám povel k útoku podle plánu.“
Admirál mlčky nějakých pět sekund hleděl přímo na plukovníka Travise a čím dál víc vraštil čelo. Pak zvedl ruku: „Zastav, Mirieli.“
„Cože! Snad nechceš, aby taková…“
„Zadržte, kapitáne!“ zvolal admirál a zabodl pohled přímo do holografického obrazu starého přítele. Pu’tha zmlkl.
„Jaká je vzdálenost?“ zeptal se admirál.
„Jsou na dostřel, pane,“ odpověděl hlavní stratég, skřípaje zuby.
„Čekejte.“
„Pane!“
„Čekejte! Co dělají?“
„Postupují, všechno vypadá, že se chystají k útoku. Jakmile se malé lodě odpojí, tak… Moment. Johnsone, ověřte situaci z dalších lodí! Pane, máme tu situaci…“
„Ano?“ Admirál vzhlédl.
„Nepřátelské jednotky zastavily postup,“ překvapeně prohlásil kapitán Pu’tha. „Vyčkávají. Vypadá to, že plukovník Travis měl pravdu, chtěli, abychom vypálili torpéda, a když jsme je nevypálili, stojí a čekají. Nerozumím tomu, pane.“
„Ani já, Mirieli,“ zabručel admirál. „Plukovníku?“
„Nevím, pane,“ odpověděl zamyšleně plukovník Travis. „Nemohli jsme něco… přehlédnout?“
„Mirieli? Kam až vidí naše sondy? Co všechno monitorují?“
„Kompletní povrch severní polokoule, pane. Dálkové sondy ukazují, že jediná nepřátelská aktivita je tenhle shluk lodí a orbitální satelity naprosto jasně… moment… mám to. Ten incident předtím, pane, to nebyla nehoda. Když vystřelili pulzní střely, nechtěli trefit křižníky. Chtěli trefit přesně to prázdné místo, ty dvě sondy a jeden satelit. Když si zvětšíte… tady tu část, zakroužkoval jsem ji pro vás, vidíte prázdné místo zhruba kilometr do šířky a čtyři do dálky. Nevěnovali jsme tomu pozornost, mysleli jsme, že je vyplněn malými loděmi, jako všechno ostatní, vzorek dokonale sedí – vidíte, tady je dokonce jedna loď viditelná jen napůl. Ale ve skutečnosti je tu díra, mrtvý úhel, do které by se s trochou štěstí vešlo několik korvet a dokonce dva, možná i tři křižníky, když budou ignorovat bezpečnostní protokoly. Pokud to opravdu je past, tohle je to místo, admirále.“
„Dobrá práce, kapitáne,“ odpověděl admirál Pali. „Přesuňte trochu nějaký křižník a převelte menší lodě na druhé křídlo, aby…“
„… aby to vypadalo, že se chystáme zaútočit podle původního plánu, ale chceme mírně změnit rozestavení, rozumím,“ skočil mu do řeči kapitán Pu’tha a hned začal vydávat rozkazy.
„Plukovníku, jak to vypadá s trosečníky?“ obrátil se admirál na mladého muže.
„Nic, pane,“ odpověděl Travis. „Běžná byrokratická fraška s portály, mladý Hinch se do toho vložil a chaoticky je hledá. Plánoval jsem čekat hodinu, jestli se ukáže, kdo stojí za útoky, ale už to začíná být nebezpečné, žádám o vojenskou akci.“
„Máte ji mít, nějaké stopy?“
„Nic definitivního, pane. Tedy myslím, že vrahy najal ten manželský pár, Arakaovi, na tu dámu, Annu, byla to sekretářka pana Araka a pravděpodobně s ním měla románek, ale nemám na to žádné důkazy.“
„Dobře, máte portálové středisko k dispozici. Službě venku dejte pokyny k zatčení Arakaových. A plukovníku,“ Travis se na odchodu zastavil a tázavě na admirála pohlédl. „Dobrá práce.“
Když armádní sonda vyletěla z devadesátého šestého vztyčeného portálu a našla maskovanou loď, byla bitva na oběžné dráze dobojována a zbytky rebelských jednotek na útěku. „Vandrák“ Hinch většinu čekání prospal a při odchodu nikoho ze spolucestujících nepozdravil, stejně jako nepozdravil svého syna, který na něj v portálovém středisku čekal. Paní Anna se pokusila zmizet, ale byla zadržena, aby svědčila v procesu s Arakaovými, kteří měli tu smůlu, že svou akcí vstoupili do vojenské operace, čili skončili před zvláštním tribunálem. Poručík Travis se vrátil k práci v zázemí, jeho bratr zase ke generálu Makabimu. Dostal vyznamenání a byla mu nabídnuta práce u námořnictva, ale odmítl. Kapitán vesmírné lodi Svoboda, Miriel Pu’tha, se stal viceadmirálem. Válka začala.
