Zatímco já se ráno mračila na celý svět tonoucí ve tmě, můj parťák Mawy páchal sebevraždu. Já si čistila zuby a on v tom čase čistil svou zbraň. Když jsem srkala kafe, svými obvyklými rozmáchlými tahy psal dopis na rozloučenou. A ve chvíli, kdy jsem za sebou zabouchla dveře svého miniaturního bytu, zmáčkl kohoutek.
Prý se trefil spolehlivě. Vždycky mířil přesně. Jak mi to mohl udělat?
Mawy pracoval u naší policejní jednotky nejdéle ze všech, veterán, který pamatoval začátek nového věku, kdy na naší planetě přistály kosmické lodě z nedaleké galaxie a kdy jsme se my, Monarchové, začali učit vesmírné toleranci. Vzdálená planeta WelsanX6 tenkrát nevyhnutelně spěla ke srážce s asteroidem a ti, co tragické předpovědi uvěřili, nasedli do obrovských transportérů a odletěli do bezpečí. K nám na Monarch. Představovali jsme pro ně nejbližší humanoidy, ačkoli se welsanští imigranti museli smířit s alternativou, že od nás už nikam dál neodletí. Existují dokonce tři vědní obory high-fyziky, které se snaží teorii extrémních hyper-gravitačních polí vyložit. No, konkrétně mně by to vědci vysvětlovali úplně marně.
Mawy mi vyprávěl o počátečních nesmiřitelných konfliktech a krutých bojích na celém území planety. My, monarchové, jsme o cizince nestáli, však je nikdo nezval. A Welsané si mysleli, že jim úmyslně bráníme ve svobodném rozhodnutí, zda zůstat a přizpůsobit se, anebo letět o galaxii dál.
Ale jak to bývá, nakonec se naše civilizace naučily žít spolu a v akceptovatelné míře využívat jedna druhou. Nic jiného nám stejně nezbylo.
Mawy neměl welsany rád. Já taky ne. Byli jsme si blízcí.
Jiný by mě poslal na zdravotní dovolenou, ne tak kapitán Kyral:
„Všichni jsme si vědomi, jakou osobní ztrátu jsi utrpěla, ale nejlépe se s odchodem svého parťáka vyrovnáš prací. Máš nový případ a přidělil jsem ti k němu speciálního kolegu.“
„Žádný případ mě nezajímá, natož nový partner. Chci vědět, co se stalo Mawymu! Proč se zabil? A vůbec, té verzi o sebevraždě nevěřím, on by…“
„On by ti to neudělal? To máš na mysli? Přestaň se chovat jako malý spratek. Mawy tě všechno naučil, chránil tě, určitě by za tebe v ohrožení dal život, ale svoje problémy si řešil sám. O vlastním zavinění není pochyb. Neštvi mě, Tess, a vrať se do práce. Hned!“
Hypnotizovala jsem vzor na dlažbě a v sevřené levačce zarývala nehty do dlaně. Pokoušela jsem se bolest a zoufalství přetavit ve vztek. Jak mi to mohl udělat?
Nevím, co jsem čekala od kolegů. Po pár účastných slovech a poplácání po ramenou se rozešli za svými povinnostmi. Jeden z nich se mi pokoušel něco posunky sdělit. Kapitán ho předběhl:
„Pokud sis už odbyla tryznu, vrátíme se k práci. Ve fonázské čtvrti došlo k násilnému úmrtí při stavbě domu. Jedná se o mistra vnitřních konstrukcí, mize. Abys tam nešlapala jak slon v porcelánu, přidělím ti externího poradce. Taky mize. Složku máš na stole.“
Kyral se bleskurychle vzdálil. Ještě než jsem stihla zaklapnout šokem otevřená ústa. Fonázská čtvrť? Ruizové? Vražda jednoho z těch přivandrovalých Welsanů? Tohle má být můj případ? Nikdy!
„Nikdy!“
„Opravdu? Ani jednou?“ ozvalo se ode dveří.
„Co tady… Vy!“ Došla mi slova. Ruiz, samozřejmě, welsanský příslušník nižší kasty. Nevysoký, štíhlý, černé rovné vlasy, jako všichni imigranti špatné krve. To fonázové, jejich vládci, ti vypadají jinak – vysoká čela, vlnité jasně žluté vlasy, modré oči. A v žilách jim proudí průzračně modrá krev. Krasavci. Parchanti. Všichni bez rozdílu!
„Tess Rocaiová? Jsem ruiz, přidělený k vyřešení zločinu v domě fonáze Albena.“
„Skvělý.“ Tohle je nejhorší den mého života
„Chytrá úvaha. Každý další den může být jen lepší. Vente. Omlouvám se.“
„Vy! Přestaňte s tím. Nebudete mi číst myšlenky! To si nechte pro podezřelé. Jasné?“
„Jasné. Čekají nás na místě činu. Pojedeme?“
Čtvrť fonázů se nedala splést s ničím jiným. Domy jako válce se střechami ve tvaru poklice, jeden jako druhý, tatáž krémová barva zdí a na střeše znak planety s prstencem. Nechápu jejich systém adres. Jak se v té jednotvárnosti mohou vyznat?
Pozemní taxík nás vyklopil u brány do čtvrti, přesedli jsme do přistaveného vznášedla techniků.
„Ruiz vyšetřuje fonáze, to je dobrý,“ zašeptal pilot a spiklenecky na mě mrknul.
„Zatím živý miz vyšetřuje mrtvýho mize,“ přisadila jsem si.
Ruiz mlčel.
Pilot zakroužil nad kopulemi a nabral směr k místu vraždy.
Sídlo fonáze Albena se odlišovalo od ostatních přítomností policisty před vchodem. Vypadal tam velice nepatřičně. Zvedlo mi to náladu. Uvnitř domu nás čekala parta techniků. Zpráva, že přiletím i s ruizem jako dočasným parťákem, se zjevně už roznesla. Sjela jsem je pro jistotu přísným pohledem. Nikdo naši nesourodou dvojici nekomentoval.
Alben zanechal svůj proslov na holovizi, abychom si jej mohli opakovaně přehrát. Popisoval smrt mizů jako nepříjemné zdržení a doufal, že policie okamžitě najde viníky incidentu.
Přece nebude ztrácet čas osobní debatou s policisty, ne? Nadutec. Najednou do mě vjela energie. Co když je do vraždy zapletený? To by bylo něco, usvědčit fonáze a smáznout mu ten blahosklonný úsměv z tváře. Ale nakonec jsem se vrátila na zem – musí mě zajímat jen fakta. Podezírat fonáze neprávem by se stalo posledním činem mé kariéry. A možná i života. Welsanům se nedá věřit.
Vnitřek neobydleného domu byl plný stavebního materiálu, lešení a různého nářadí. Aspoň polovina elektrických přístrojů nápadně připomínala zbraně. Mrtvý stavební mistr ležel v rudé kaluži, zkroucený v přízemí pod točitým schodištěm.
„Na schodech nejsou známky krve. Pokud spadl, tak přes zábradlí.“
„Žádné krevní stopy kromě těch v blízkosti těla?“ ujišťovala jsem se.
„Jeho nebo cizí? Hledáš červenou, nebo modrou?“ vtipkoval kolega Masun. Aktivní jako vždy. Na místě byl jistě první.
„Mrtvý náleží k ruizům, naše krev má červený odstín,“ pronesl můj dočasný kolega odměřeně.
„My víme,“ usadila jsem ho, „krev ale nemusí pocházet jen od zavražděného.“
Na takovou podpásovku neměl odpověď. Ti Welsané se svým kastovním systémem tolik nadělají. Ruizové považují fonáze skoro za bohy. Přinejmenším za neoddiskutovatelné vládce. Poprvé mě napadlo, zda je příslušník jiného národa ve vyšetřovacím týmu dobrý nápad. Co udělá, když budou důkazy ukazovat na vinu těch s modrou krví? Zatají je? Prozradí? A pak mi došlo, že tenhle dokáže číst myšlenky. A kruci.
„Než namítneš, že se jedná o sebevraždu, podívej se na jeho ruce. Odřeniny, zlámané nehty, škrábance. Pral se, bojoval.“ Masun opatrně nadzdvihl mistrovu zakrvácenou pěst. Sám byl díky ní dost od krve.
„Nebo se něčeho pokoušel držet.“ Zaměstnávám mozek úvahami o mrtvém ruizovi, abych přehlušila křičící sirénu v hlavě. Sebevražda! Mawy!
„Pitevní zpráva bude až ráno. Vždycky se to vleče. Znáš Rudiho.“
„Kdo další kromě mrtvého pracoval dnes na stavbě? Nějací svědkové?“
„Zavřeli jsme ti je do sklepa, Tess.“ Masun se na mě povzbudivě usmál a ukázal nám cestu.
Do sklepení jsme šli s ruizem sami. Těsně před dveřmi jsem se zastavila. Něco mi pořád vrtalo hlavou.
„Jméno. Potřebuji znát tvé jméno. Nemůžu pořád říkat ruiz, ruiz, ruiz. Mrtvý, podezřelý, svědek, kolega. Akorát zmatek.“
„Kolega? Vente. Pokrok. Neřeknu ti jméno, my se cizím nepředstavujeme. Neber si to osobně. Naše skutečná jména, a tím nemyslím pojmenování politicky angažovaných fonázů, stejně fungují jen v jazyce Welsanů. Neuměla bys je vyslovit.“
„Zapomeň na kolegu. Seš pro mě jen povinnost, rozkaz od kapitána. Nemáš jméno? Tvoje chyba. Vymyslím ti ho sama… Same. Hej, Same, otevřel bys ty dveře.“
Na okamžik se v těch bohorovných očích zle zablýsklo, ale pak se jejich majitel opanoval a škubl za kliku.
Tři ruizové v pracovních halenách netrpělivě vyskočili ze země a stěžovali si jeden přes druhého. Na omezování svobody, na zastavenou práci, na obavy pramenící z tragédie.
„Čím dříve odpovíte příslušnici monarchského policejního sboru, tím dříve smíte odejít z místa valloge“ oslovil je Sam.
Hůř už mě uvést nemohl. Nasadila jsem přísný výraz. Když za mrchu, tak se vší parádou:
„Popište mi, co se tu dnes přesně odehrávalo až do okamžiku smrti vašeho mistra.“
„My dva jsme pokládali dlažbu v prvním patře a tady pomocník podával dlaždice, nosil je z přízemí. Jsou obrovské a dost těžké, navíc poměrně křehké. Vzácný materiál, safálový kámen. Lze je pokládat jen ve dvou. Pracujeme rychle, lepidlo brzy zasychá a usazení každého čtverce vyžaduje naprostou preciznost. Najednou se ozvala rána. Původně jsem myslel, že pomocník upustil dlaždici, ale mýlil jsem se.“ Za ruizy mluvil jeden jako mluvčí. Na mě ani nepohlédl. Vyčítavý zrak upíral na Sama.
„Mistr vás kontroloval na místě nebo sám pracoval v jiné části domu?“ Kolega mě s otázkou předběhl.
„Dohlížel na seřazení dlaždic podle nákresu. Systém propojení linek safálového kamene ukazuje… ale vám to snad nemusím vysvětlovat.“
„Mně ano,“ ozvala jsem se, aby si mě vůbec všimli. „Omlouvám se, význam symbolů nerostných žil je welsanská záležitost. Pro obyvatele Monarchu těžko srozumitelná.“ Tolik teda k vzájemné toleranci a pochopení našich národů. „Koukal vám přes rameno a pak co? Radostí, jak se daří, skočil přes zábradlí?“ Už jsem to prostě nevydržela.
„Nikoliv, nalezl v plánech v záznamovém krystalu nejasnosti, snad chybné číslování dvou kusů. Mistr spěchal do horního patra, kde byly podlahy hotové již od minulého týdne, aby se přesvědčil.“
„Přesvědčil o čem?“
„Zda došlo k chybě. Záměna dvou čtverců může zcela poškodit stabilitu domu.“
„Poslyšte, tomu nerozumím. Dlaždice jsou jedna jak druhá, co se týká velikosti a váhy. To, že šoupnete k oknu tu, co měla ležet u vchodu, přece neponičí statiku budovy. Děláte si ze mě blázny?“
„Myslel funkční stabilitu, emoční a psychickou,“ odtušil Sam.
„Welsanská záležitost?“ ujistila jsem se.
„Přesně.“
Fajn, nezajímá mě to. Neudělám jim tu radost, abych vyzvídala. Do pekel s těmi jejich odlišnostmi, kterými se ještě chlubí. Mám já tohle zapotřebí? Nemám.
„Tady kolega si zapíše vaše výpovědi a jmé-… kontakty. Ještě vás budeme potřebovat,“ oznámila jsem všem přítomným a okázale se obrátila k východu.
Místo činu vypadalo bez mrtvoly ještě bezútěšněji. Obrys postavy a kolem něj rozpíjející se stružky zasychající krve. Vystoupala jsem do horního patra a zahleděla se dolů. Pořádný let, určitě deset metrů. Zábradlí vypadalo nově, což taky asi bylo. Architektura vzdušných prostor kolem centrálního schodiště vzbuzovala emoce. Fresky na stěnách, lesklá podlaha z růžově-krémového kamene. Fonázové si umějí žít.
„Už jsem hotov, haló, tam nahoře,“ ozval se můj ruiz. „Fajn, ale já ne. Konečně všichni vypadli, projdu si místo činu v klidu.“
Za hodinu jsem skončila, vlasy slepené prachem a na kalhotách fleky od lepidla, jak jsem vkleče studovala podlahu. Holé stěny ani prázdná zem ve všech patrech nedávaly moc šancí naleznout jakkoli nepatrný důkaz.
Sam se samozřejmě flákal dole.
„Hej, ruizi, potřebuji tvou pomoc!“
„Pokud jsi nic nenašla, měli bychom jít. Fonáz Alben by určitě…“
„Chceš vypadnout? Tak mi pomoz.“
Sam neochotně našlapoval po dlažbě druhého patra. Rázoval dlouhými kroky, podlahy se dotýkal jen špičkami bot. Komické. Jako by čekal, že ho fonáz vyplísní: nepřezul ses!
„Žíly v kamenech značí proudy energie. Je nesmírně důležité, aby se jim nekladly do cesty překážky.“
„Tak znovu. Nečti – mi – myšlenky! Překážky jako špatně položené desky? Překážky jako bota na dlažbě? Něco mi uniká. Obyvatelé domu budou uvnitř létat, aby nestoupli na zem?“
„Ne. Ruizové jako překážky. Nesmím tohle… pojďme odsud. Počkáme na zprávy od techniků a pitevní protokol.“
„Hej, Same, já tě chápu, ale dokud mi nepovíš, jestli je na těch řečech o záměně čtverců něco pravdy, tak se odsud nehnu. Nehneme.“
„Já to přece nevím. Nepoznám. Jsem jen ruiz. A co hůř, ruiz – policista. I mistr potřeboval přesný seznam očíslovaných kusů. I když… vente! Já piron!“
„Slovník jsem nechala doma, tak co kdybys mluvil oficiální řečí?“
„Ten záznamový krystal s přesnou polohou kamenů, jak o něm mluvili ruizové. Nenašel se. Ptal jsem se techniků.“
„Skvělé. Aspoň jedna stopa. Co ti tři pokladači podlah? Museli něco slyšet nebo vidět.“
„Moc jsem z nich nedostal. Valloge je pro nás deprimující událost. Dej jim čas. Zítra je navštívím a oni mi jistě popravdě odpovědí na otázky.“
Je tak naivní, nebo blázen? Nemohla jsem se rozhodnout, co si o Samovi myslet.
Moje neblahé tušení se ukázalo správným. Všichni tři nešťastníci nepřežili svého šéfa ani o den. Našli je ráno za skladištěm stavební firmy, která je zaměstnávala. Srovnané vedle sebe natěsno, jako ty dlažební čtverce včera. A rozhodně mezi nimi žádná energie neproudila.
„Tess!“ Kapitánův zvučný hlas by teda statiku domu poškodit dokázal.
„Zrovna mířím do terénu a…“
„Nemám na stole tvé hlášení a slyšel jsem, že ty nemáš svědky. Mohu dostat po ránu aspoň nějakou dobrou zprávu?“
„Máme několik stop. Až přijdou výsledky chemické analýzy stop na místě činu a pitevní protokol, určitě se posuneme dál.“
„Posuneme… množné číslo. To mi jako dobrá zpráva zatím stačí.“
Něco jsem zamumlala a vydala se za svým neschopným kolegou. Že já mu na to včera skočila. Valloge. Deprimující zážitek. Dej jim čas. Piron jeden pitomej, ať už to znamená cokoli!
Sam už na mě čekal. Zaujatě v kanceláři studoval závěry technických analýz z Albenova domu. Naštvalo mě, že má přístup k důležitým materiálům, aniž bych o tom věděla. Je to ruiz přece! Jeden nikdy neví, kam až sahá jejich loajalita k welsanské vládnoucí kastě, fonázům.
„Co nového víme?“
„Stopy krve se našly jen v přízemí. Červená krev bez dalších specifikací. Naše krev se nedělí do krevních skupin, takže…“
„Vím. Co dál? Zbytky záznamového krystalu?“
„Ne.“
Vtom mi zavibroval náramek. V sekci akutních spojení se objevila zpráva od patologa. Rudi byl Mawyho dlouholetý přítel. Doufala jsem, že si s ním budu moci o smrti mého parťáka promluvit, spíš se u něj vyplakat, a ze stejného důvodu jsem návštěvu odkládala. Teď už se setkání nevyhnu.
„Jedu na patologii osobně, co kdybys zapátral v rodinách ruizů?“
„Takhle to u nás nechodí. Všichni, včetně mistra, bydleli v komplexu stavební firmy ORWEKO. Jejich blízcí žijí za hranicemi města v uzavřeném společenství, vhodném pro výchovu dětí podle welsanských tradic.“
„Milovníci tradic. Skvělé.“ Sarkasmus bych mohla rozdávat.
„V pracovní době jsem především policista, až pak ruiz. Vyšetřujeme společně, společně navštívíme patologa i zázemí zesnulých. Souhlas?“
„Mám na vybranou?“ Mám. Jistě. Velím tady. Jen škoda, že ten ruiz má pravdu.
K Rudimu jsme letěli vznášedlem. Miluju klouzavý pohyb transportní buňky a její houpání na vlnách vzdušných vírů. A navíc mají v nemocničním komplexu přistávací dráhu se speciálními tlumiči, žádné dosedání přískokem jako v městských ulicích.
„Ruizové často nelítají, co? Není ti špatně? Nehučí ti v uších, Same?“
„Děkuji za optání. Nestihl jsem se ráno najíst, zvracet nebudu.“
Pán má smysl pro humor. No podívejme.
K Rudimu do podzemí jsme pro změnu svištěli rychlovýtahem. Řítí se jako horská dráha. Sam si za jízdy znuděně prohlížel plánek únikových cest, vyvedený v barvách na stěně kabiny. Jako bychom necestovali dolů téměř volným pádem. Zklamal.
A pak najednou, před kovovými dveřmi s ohmataným madlem, které se do hypermoderní stavby vůbec nehodily a nad kterými blikalo ostře zelené světlo, jsem zapomněla na všechny policajtské myšlenky. Vrátila jsem se v čase. Naposledy jsem tu stála s Mawym po boku…
„Děvenko, dobře, že ses toho starého kozla zbavila. Polepšila sis.“ Rudi zvolil výraz bodrého strýčka, laškovně píchl prstem do vzduchu a ukázal na Sama. Veselí okamžiku poněkud kalil fakt, že na prstech měl navlečené krví ušpiněné rukavice.
„Je to ruiz.“ Nefér hláška, já vím, ale na jinou jsem se nezmohla.
„Kyral plní požadavky mezigalaktické spolupráce na jedničku. Tak ruiz? Škoda.“
„Přišli jsme za vámi kvůli pitevní zprávě ruize z případu…“
„Vím,“ přerušil Rudi Sama, „jdeme na to. Starší muž utrpěl svá zranění pouze pádem. Všechny rány vznikly ve stejnou chvíli, způsob poškození lebečních kostí i okolních měkkých tkání neukazuje na samostatně vedenou ránu, například omráčení před shozením muže, tedy ruize. Stav odpovídá pádu ze zhruba osmi metrů. Trefil jsem se?“
„Jsi přesný jako vždy.“
„A ty upovídaná jako dřív. Zajímavým se jeví nález na ruce mrtvého, dva zlomené nehty, četné drobné oděrky s lokálním krvácením a škrábance na vnitřní straně pravé dlaně. Lokalizace jednotlivých poranění máš zakreslené ve složce.“
„Stopy cizí tkáně či materiálu? Krev? Na místě se našla jen červená.“
„Rád bych tě potěšil, ale smůla. Jako by si ty rány způsobil sám.“
„Ruizové netrpí sebepoškozováním,“ vložil se Sam dotčeně.
„Dejme tomu, nejsem váš psycholog. Ale národ, který uznává asistované ukončení vlastního života jako způsob řešení běžných krizí, dokáže zmást i uvažování starého patologa.“
„Jiossog? Monarchové se také dopouštějí sebevražd, nebo se pletu?“ Sam nasadil překvapený výraz. Ironii se přizpůsobil rychle.
„Ale ne na něčí pokyn, ne jako trest, ne z příkazu nadřízeného!“ kontroval Rudi.
„Přestaňte! Dost!“ Svezla jsem se na zem, opřela se o chladnou ocelovou zeď a projevila svůj talent k ukončení neplodných rozhovorů. Propukla jsem v hysterický pláč.
Rudi mi podal balení papírových ručníků a začal otvírat kódovaný zámek na vstupu do mrazicích boxů. Nerozmlouvala jsem mu to. Mám své zkušenosti. Vzpomínky. S Mawym jsme tu jednou… Dost!
„Pomáhá opřít si o chladný kov spíš čelo, než záda,“ oznámil mi ruiz nevzrušeným hlasem a než jsem se nadála, chytl mě za ramena a zvedl na nohy, jako bych nic nevážila. Co si to vlastně dovoluje? Já chci brečet! Ani jsem nezaznamenala, kdy mi Sam přitlačil hlavu ke stěně, ale dotyk studené oceli mi kupodivu pomohl se uklidnit.
„Nabýt ztracenou rovnováhu lze i v této poloze,“ připustil Rudi pobaveně, „leč pro osamělého patologa jde o neuskutečnitelný způsob. Dáš si z levé ruky nebo z pravé?“
„Mně na tom nesejde,“ zkazila jsem příteli starý vtípek.
„Ruizové, předpokládám, nepijí?“
„Policisté ve službě nepijí, doktore.“
„Ale policistky ano.“ Dovedu si představit ten vyčítavý pohled. Proto jsem se na Sama neotočila. Jemu se tak budu zpovídat!
„Na Mawyho.“
„Na Mawyho,“ souhlasil Rudi a naráz vypil sklínku, ani se neušklíbl. „Tak mládeži, přichází překvapení. Mysleli jste, že ty tři pracovité ruize někdo zastřelil, co? Aby ne, všichni měli v hlavě úhlednou dírku až do mozku a druhou stranou zase ven. Ale! Vrah vpálil kulky až do mrtvol.“
„Proč?“
„To se budeš muset, děvenko, optat toho chlápka s bouchačkou.“
„Jaká je tedy příčina smrti pokladačů podlah? A jestli na mě vyrukujete se sebevraždou z rozkazu, tak vám…“
„Klid, ruizi-policisto, to by mě ani nenapadlo. Ti tři byli zavražděni. Otráveni.“
„Nechápu, kulka se dá vystopovat a přiřadit ke zbrani. Vrah riskoval, když střílel. Hluk, svědci a podobně. Jed se těžko se dokazuje. K čemu ta následná střelba? Nedává to smysl,“ přela jsem se.
„Nemohli být otráveni,“ ozval se Sam.
„Cože?“
„Kde? Nechápeš? Stravují se jen ve společné jídelně, kterou projde v ten den stovka dalších pracovníků z různých staveb firmy. Večer se vrátili na ubytovnu, opět se společnou jídelnou. Otrava je vyloučená.“
„Má pravdu, chlapec… tedy ruiz. Welsané své zvyky nemění. Ale přesto je otrava jasnou příčinou smrti. Pracuji na rozboru chemických látek přítomných ve slinách a žaludečním obsahu. Mám určitá podezření, ale podělím se o ně, až budu mít jistotu.“
„Tak snad abychom do komplexu té jejich firmy vyrazili hned. Dokud máme v rukávu nějaký trumf. Rudi, dej mi vědět co nejdřív.“
„Byl by na tebe pyšný, děvenko. Je! Určitě tě shora sleduje a lituje, že si dneska nedal jednu z levé ruky s námi.“
Mawy mi hrozně chybí. Ale chci, aby mě odněkud špehoval? Ani omylem.
Do centra ruizů jedině pozemním taxíkem. Ještěže ho aspoň řídí Monarch, zaradovala jsem se. Předčasně. Sjel mě nesouhlasným pohledem, jako bych byla nějaká husa, co se tahá s cizinci. Měla jsem sto chutí na něj vystrčit odznak a po něm zbraň, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi zato nestojí. Oddělil se od nás zvukotěsnou přepážkou, hulvát. Tím líp. Můžeme se bavit o případu.
„Přečetl jsi myšlenky těch tří při výslechu?“
„Ano,“ ošil se Sam, „ale jen vrchní vrstvu. Poznali by hlubší ponor, nechtěl jsem je vystrašit. Převažoval strach, ten překryl všechny emoce.“
„Zajímalo by mě – poznáš myšlenky kohokoli? I nás monarchů? A co fonázů?“
„Vůbec ne, kolikrát se ponor ani nezdaří. Záleží na mnoha faktorech a upřímně, nebudu ti je prozrazovat. U fonázů tuto schopnost pochopitelně nepoužívám, jednalo by se o prohřešek proti základním pravidlům. A co se týče vás, Monarchů, někteří jste prostě čitelnější než jiní.“
Že jsem se ptala.
„Ti dva pokladači se báli, že budou muset podlahu předělávat. Klasické pocity, vztek kvůli práci navíc. Pomocník reagoval otevřeněji. Obviňoval mistra z přehnané horlivosti a zbytečné kontroly. Přál si, aby se na chybu nepřišlo. Což je samozřejmě nesmysl. Fonáz Alben by po nastěhování nepravidelnost nerostných žil brzy objevil. Předností fonázů je vnímavost vůči porušené rovnováze v jakémkoli aspektu.“
„Nejsou oni dokonalí?“ neodpustila jsem si.
„I tak se to dá nazvat. Vente! Začínáš nám rozumět.“
„To měl být vtip.“
„Vážně? Že se nikdo nezasmál.“
Areál stavební firmy ORWEKO vypadal jako malé welsanské městečko. Ve stínu budovy administrativy o velikosti menšího mrakodrapu se krčily nízké, ryze praktické ubytovny, dílny, sklady a garáže. Panoval tu čilý ruch. Pro mé oči nepředstavitelný zmatek, ale mám dojem, že Welsané v tom viděli pravidelný řád. Aspoň tak předpokládám, neboť za dobu naší přítomnosti nikdo nikoho nepřejel a všichni spěchající ruizové vypadali, že vědí, kam míří.
„Nech mě mluvit, Tess Rokaiová, nepatříš do našeho světa, nic se tu nedozvíš a jenom… vente, jak se to řekne slušně oficiální řečí? Po-… pokazíš případ. Věř mi.“
„Jasně, přednost má špehování myšlenek,“ souhlasila jsem jízlivě.
„Ne, uprostřed společenství mi v tom brání spousta omezení. Asi to není poznat, ale máš před sebou policistu s kompletním výcvikem, který umí mluvit a dokonce i sám přemýšlet. Naše welsanská…“
„Stop! Pro mě za mě vyšetřuj, jak uznáš za vhodné. Ale už ani slovo o welsanských záležitostech.“
Ruiz, který nás přijal s vlažným zájmem o osud svých soukmenovců, nás usadil do stroze zařízené kanceláře. Vyrozuměla jsem, že mu přísluší funkce personalisty dělnických profesí. Se zájmem jsem ho pozorovala. Zvláštní, jak jsou si ti představitelé nižší welsanské kasty podobní, ruizové pracující na manažerských postech i nejposlednější podavači. Černé oči, černé vlasy, nepřístupný pohled.
Informace o čtyřech mrtvých byly připravené v průhledných deskách na stolku před námi. Ve třech kopiích. Byrokracii se zjevně daří ve všech galaxiích.
„Oceňujeme podrobné pracovní výkazy zabitých ruizů, ale k usvědčení pachatele potřebujeme znát mnohem více. Bylo běžné, aby skupina podlahářů pracovala v tomto složení a pod stálou kontrolou mistra? Jakou prioritu měly stavební práce v domě fonáze Albena?“
„Pracovní skupiny se střídají dle rozpisu. Podlaháři pracují vždy ve třech, na každý úkol jsou jednotliví ruizové přiřazováni zvlášť.“
„Takže na druhém patře pracovali jiní dělníci?“
„Kromě pomocníka a mistra. Podavačů máme nedostatek a mistři ručí vždy za celý úkon. Včetně dozoru. My ruizové,“ rýpl si úředník do Sama, „vnímáme pracovní povinnosti jako prvořadé, kontrola je tedy pouze otázkou tradiční snahy o zvýšení produktivity. Pozice mistra je výlučná. Na něm leží zodpovědnost, tudíž má současně i pravomoc provádět revize dle svého uvážení.“
Otočila jsem oči v sloup.
Personalista se nadechl jako plavec před splýváním a jeho rty vykroužily opovržlivý výraz: ti Monarchové! Sam po mně sekl pohledem.
„Fonáz Alben patří k důležitým politickým představitelům naší společnosti. Na přestavbu jeho nového domu byli povoláni nejlepší řemeslníci. Jednalo se o nejvyšší prioritu firmy.“
„Potřebujeme mluvit s tím, kdo byl naposledy včera v kontaktu s mrtvými, a rádi bychom vyslechli svědka, který ráno objevil těla,“ pokračoval Sam.
„Mýlíte se, dělníci se po práci již do ubytovacího zařízení nevrátili. Postrádali jsme je již od večera. Panoval předpoklad, že se v soukromí vyrovnávají s valloge. Mrtvoly objevil muž z uklizeči čety třetí směny. Z něj nic nedostanete, patří k poškozeným.“
„Co myslíte tím…,“ zarazila jsem se.
„Já ti to pak vysvětlím,“ uťal mě Sam.
„Pokud tedy nemáte další dotazy… Prostudujte si předložené materiály. V případě potřeby mě kontaktujte,“ snažil se úředník ukončit rozhovor.
„Počkat, jak nového domu? Co se stalo se starým? Váš politik zde působí roky. Kde bydlel dřív?“ nedala jsem se.
„Špatně jste mě pochopila. Provádíme pouze modernizaci vnitřního uspořádání. Dům jako takový vždy patřil do majetku fonáze Albena.“
„Děkujeme za váš čas,“ odpověděl Sam a táhl mě pryč. Nevzpírala jsem se. Dřív nebo později bych se nechala tím byrokratickým pitomcem vyprovokovat a malér by byl na světě.
Něco tady ale nesedělo. Záměna desek, ať už jsou řeči o proudění životní energie nesmysl či ne, náhle vypadala jako úmyslný útok. A zřejmě nikoli první. Z mého pohledu dost vysvětlovala informace, že se jedná o politika. Mně to jako důvod stačí, ale obávám se, že kapitán by nesouhlasil.
„Domluvili jsme se, že pátrání ve zdejší komunitě povedu já!“
„Pokud se nezvládneš ptát na zásadní otázky, naši dohodu ruším.“
„Tess Rokaiová, jsi nesnesitelná.“
„Hej, Same, takoví už nadřízení bývají. Zvykej si.“
„Proč? Ničeho strašného jsem se nedopustil, aby mě osud trestal takovým parťákem.“
„Nejsme parťáci! A dost řečí. Kdo jsou poškození? Protože já s tím uklízečem chci mluvit.“
„Rozkaz.“
Sam mlčel a já marně čekala na vysvětlení. Přešli jsme skoro celý areál až na konec, kde se shromažďovaly kontejnery na odvoz použitého materiálu a odpadů. Ploužily se tam dvě shrbené postavičky. Jedna zmizela v hale, druhá, ruiz se svraštělou tváří, zůstala stát čelem k nám.
„Poškození jsou ruizové, jejichž organismus se z nějakého důvodu nepřizpůsobil změně. Doma byli normální a zdraví, příchodem na Monarch u nich došlo k anafylaktickému šoku a nezvratnému poškození mozku. Žijí jen přítomností, nic si nepamatují a verbálně se vyjadřují velmi obtížně. Posluž si, je tvůj, ty jsi tady expert.“
Z usměvavého, ale nic nechápajícího poškozeného jsem přesně podle Samovy předpovědi nedostala ani slovo. Nedokázala jsem se na ubožáka zlobit, zaplavila mě lítost. Co to se mnou je?
Sam s neskrývaným škodolibým úsměvem zamířil k bráně komplexu, ale už po dvaceti krocích si všiml, že jej nikdo nenásleduje. Pozorný chlapec.
„My Monarchové z boje neutíkáme,“ oznámila jsem mu svůj plán, s milou grimasou a nevinným výrazem ve tváři, „ruiz, co nás přijal, nám nezakázal se tu porozhlédnout, ne? Mě například zajímá kvalita poskytovaného stravování.“
„Rozloučil se s námi. To znamená v naší řeči: vypadněte!“
„A když já zrovna nechala slovník doma. Přece mě v tom nenecháš?“ Jsem vážně na dně, už používám ženské zbraně i na ruize.
Sam trpitelsky svěsil ramena a pátravě se rozhlédl. Pak mě chytl za ruku a kamsi zamířil. Táhl mě s sebou, sotva jsem mu stačila. Ještě štěstí, že neomylně poznal správnou budovu, já bych se v tom zdejším mraveništi motala týden.
„Zdravím!“ zahlaholila jsem mezi dveřmi.
Čtyři přítomní ruizové něco zamumlali s pohledy upřenými k zemi. Buď dlouho neviděli ženskou, nebo mě považovali za kontrolu. Mají kuchaři nad sebou vlastního mistra?
Sam postával vzadu, připravený k útěku. Nechápu.
„Provádím výzkum stravování podle welsanských tradic. Naše organizace Kuchaři všech galaxií, spojte se! má ideu aplikovat způsoby vaší práce do systému společného stravování monarchských škol. Leží nám na srdci budoucnost našich civilizací.“
Zblbla jsem je.
Ruizové-kuchaři mě pozvali na detailní prohlídku vnitřních prostor kuchyně, divže mě nenutili všechno připravené jídlo ochutnávat. Veselá nálada mě ale opouštěla. Systém přípravy pokrmů pro hromadná vydání téměř vylučoval možnost otravy pár vybraných jedinců. Ve chvatu, jaký prý výdej jídel doprovází, by bylo nápadné věnovat se určitým porcím. Leda snad kdyby byli do útoku zapleteni všichni kuchaři. A to není pravděpodobné.
Když jsme za branou firmy ORWEKO sedali do vozu, cítila jsem se spokojená. Vyřešení případu sice nebylo na dosah ruky, ale měla jsem o čem přemýšlet. A když mi zavolal Rudi, popadla mě přímo euforie. Patologická radost z vyšetřování, Mawyho termín.
„Děvenko, kterou zprávu dřív? Dobrou nebo špatnou?“
„Jako obvykle.“
„Toxikologická analýza zatím neodhalila původ cizí chemické látky v natrávenině ani ve slinách, a detekce metabolických produktů v moči a játrech ještě probíhají.“
„Přeloženo: nic nemáme a čekáme.“
„Přesně. A teď ta dobrá. Z důvodu opakovaného odběru vzorků post mortem jsem znovu otevřel jedno z těch tří těl. Nebudeš mi věřit, co se stalo. A ten tvůj ruiz už vůbec ne.“
„Skvělý. Takže?“
„Až dorazíte.“
Rudi je pragmatik, když takhle tajnůstkaří, musí se jednat o kapitální nález. Sam trochu přehodnotil svou uraženou pózu, ale stejně jsem mu nic neprozradila.
Doktor předvedl soukromé estrádní představení. Dramatickým gestem strhl roušku z mrtvého těla podlahářského pomocníka. Muž byl úhledně zašitý a upravený jako na identifikaci. Až na pravé zápěstí. Ostrý řez napříč všemi vrstvami by za normálních okolností odpovídal záměru sebevraha, ale zde sloužil jako ukázka otevřených tkání. Krev v žilním řečišti byla sražená.
Ale především – světle modrá.
„Páni! Tajný fonáz,“ vyhrkla jsem.
„Nesmysl!“ Sam mě neurvale odstrčil a sklonil se ke stopám krve, až se rány málem dotýkal nosem. „Světlo zářivek zkresluje, tohle není žádný důkaz. Možná jste měl s otravou pravdu, doktore, a já se mýlil. Škodlivina zjevně reaguje s naším specifickým krevním barvivém hardoglobinem. Chemický proces asi doprovází efekt zmodrání. Chemie. Náhoda. Nic víc!“
„Když myslíte, ruizi.“
„Nemyslí. Nevěří nám,“ upřesnila jsem.
Dělala jsem, že nevidím změnu, která se se Samem naráz udála. Neposlouchal nás. Nechci ani vědět, co mu běželo hlavou. Welsanské záležitosti, nic pro mě.
„Jeď domů, slyšíš?“ strčila jsem do něj, až se lekl, „zítra to promyslíme. A neudělej žádnou hloupost, ruizi.“ Třeba jako běžet za svými a všechno jim vyzvonit.
Ještě když sedal do vznášedla, které jsem objednala, měl v očích ten nepřítomný pohled. Zaváhala jsem. Mám na něj nasadit sledovačku? Jenže podezření nestačí a důkazy o Samově kolaboraci nemám. Zamávala jsem mu. Napadlo mě, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím.
Uviděla.
Ležícího a nehybného. Naštěstí ne v péči Rudiho, ale sester a lékařů Nemocnice intergalaktické korporace. Zbitého elektrickými zášlehy málem k smrti. Mně to paradoxně přišlo pozitivnější, než kdyby se pokusil o sebevraždu. Na tu jsem v poslední době alergická. Za dva dni má Mawy pohřeb.
„Dal jsem ti k dispozici příslušníka Welsanů, abyste v týmu vyřešili případ bez konfrontací s civilisty, a ty ho nedokážeš ohlídat!“
„Kapitáne, ten ruiz byl… je policista! Ne děcko, co potřebuje chůvu. Jak se mu to stalo? Víme něco?“ bránila jsem se Kyralově výtce.
„Našla ho noční hlídka při kontrole u hranic fonázské čtvrti. Pátral tam na vlastní pěst? Kryješ ho? Anebo ti nevěřil a nechal si svá podezření pro sebe?“
„Rozhodně ho nekryju! Ale taky mu nevěřím. Ruizové jsou patologicky loajální k fonázům. Z toho koukají akorát problémy. Neměl se vůbec přibírat na…“
„Tess?!“
Varovný Kyralův hlas poznám. Přišel čas mlčet.
„Chceš snad kritizovat mé rozkazy? Máš dojem, že si je cucám z prstu? Jako třeba ten, že se nehneš od svého parťáka? Zvlášť, když se jedná o Welsana. Tobě zase příště někoho přidělím.“
„To není fér.“ Jen žádné slzy.
„No a? Tvý city jsou mi úplně lhostejný. Stejně jako tobě snaha vyřešit tenhle případ.“
Jako bych mohla za to, že jsem přišla o druhého kolegu. Mawy přece… A Sam? Jak jsem mohla tušit, co provede? A vůbec, já přece neumím číst cizí myšlenky. Tak fajn, je to moje vina. Mám to vykřičet do světa?
Informace od Rudiho jsem si nakonec nechala pro sebe. Instinkt? Spíš touha složit díly skládačky a až pak s nimi vyrukovat před kapitánem. Ne kvůli vděku. Kvůli ospravedlnění.
Rudi mi po pár voláních – Máš už něco nového? – nešetrně sdělil, že si vypíná komunikační port a že dokud se sám neozve, mám zapomenout jeho kód. Do fonázské čtvrti jsem se sama neodvažovala. Dost se tím zúžil počet lokalit vhodných k pátrání. Takže jsem logicky zamířila na místo nejvyšší. Fonázové-politici měli, vzhledem k podpoře integrace Welsanů, kanceláře pro kontakt s veřejností i mimo vlastní komunitu. Objednala jsem si nehorázně drahé vznášedlo. Když risk, tak s plnou parádou.
Alben sídlil v hypermoderním mrakodrapu ve společnosti právníků, majitelů nadnárodních korporací a manažerů tak vysokých postů, že se z té výšky musela každému zatočit hlava. Tady si byli všichni rovni, Monarchové i Welsané. Kde vládnou prachy a moc, jdou rozdíly v původu stranou.
Šestkrát stejný scénář:
„Zdravím. Jdu v závažné věci za fonázem Albenem. Ne, nemám zamluvenou schůzku. Ne, nechci se objednat. Bude stačit odznak, nebo mám vytáhnout i zbraň?“
Prošla jsem kontrolami jen proto, že zaměstnanci ochranky byli do jednoho mí soukmenovci. Posedmé jsem narazila. Na Welsana. Doslova. Udělala jsem krok směrem ke dveřím, na kterých se konečně skvělo označení mého klienta v oficiálním jazyce, a najednou se přede mnou tyčila hradba. Sice ve značkovém obleku, ale ani ten nemohl zakrýt procentuální poměr nervových synapsí ve prospěch svalů nad mozkovou kapacitou.
Zrovna jsem nevesele rozmýšlela, jaké následky by měly hrátky s pistolí, když se inkriminované dveře rozletěly dokořán.
„Vypadni odsud! Nestarej se o vládní záležitosti a začni se věnovat obchodu.“
„Nechápeš, co se děje? Svět se mění! Když nedáme Monarchům najevo svou…“ přeskakující hlas vibroval vzteky. Rozhněvaný mladý muž.
„Oddanost ruizů je neochvějná! Ty svoje lži si nech pro sebe. Welsanský systém nehodlám měnit!“
Světlovlasý mladík vzteky ohrnul rty. Líbivý vzhled fonáze dostal nepěkné trhliny. Starší Welsan, doufala jsem, že se jedná o Albena, ještě chvíli postával na prahu, rozčilený a bílý v obličeji, než unaveným gestem sáhl na kliku. Doslova jsem před něj skočila. Strážný mě sice chytil za rukáv, ale upoutat pozornost fonáze se mi podařilo.
„Dnes rozhodně nemám náladu na další problémy. A navíc s…“
„S monarchskou policií?“
„O příslušnících národních bezpečnostních složek Monarchu jsem měl jiné představy. No nic. Kdo je váš nadřízený? Jaký máte stupeň pověření komunikace s Welsany? Už chápu, vy jdete kvůli tomu incidentu v mém domě, je tak?“
„Ano,“ zavrčela jsem. Přece se od toho panáka nenechám vyprovokovat.
„Dvě minuty,“ řekl, otočil se na patě a zamířil do pracovny. „No?“ houkla jsem na ochranku a s pomačkaným rukávem vešla za fonázem.
„Ptejte se, stručně. Doufám, že jste podrobně seznámena s mou výpovědí, kterou má policie k dispozici již od prvního dne.“
„Sdělil jste nám, že jste se zprávu dozvěděl od jednoho ze tří dělníků, kteří pracovali se zavražděným mistrem. Disponovali přímou linkou do vaší kanceláře?“
„Samozřejmě, že ne. Kontaktovali svého zaměstnavatele a jednatel firmy ORWEKO mě zpravil osobně.“
„Nikoho z těch čtyř jste neznal? Nebo aspoň nikdy neviděl? Přece jen byli vybráni k pokládání dlažby, což, jak jsem vyrozuměla, je pro Welsany životně důležitá stránka úpravy domu.“
„Nestýkám se se stavebními dělníky, dokonce ani s mistry. A nezabíjím je, jestli to měl být cíl vašeho dotazu.“
„Proč se ten dům vůbec opravuje? Došlo tam k něčemu, proč se musel celý vnitřek předělat?“
„Pouhá renovace a modernizace. Váš čas téměř vypršel.“
„Poučte mě, prosím, jak ovlivní život Welsana špatně položená dlažba ze safálového kamene?“
„Proudění energie nerostnými žilami je pro naši civilizaci důležité a je mu vždy věnována zásadní pozornost. Ruizové by si nikdy neodpustili, kdyby došlo k tak politováníhodné nedbalosti. Nastal čas odejít, policistko.“
„Poslední otázka – neobáváte se útoku? Nevyhrožuje vám někdo? Ten mladík…“
Křik a tupé rány z chodby zněly, jako by se sem dobýval důlní robot. Prozíravě jsem ustoupila ke stěně. Na okamžik jsem zahlédla v očích fonáze strach, ale pak jej přebil navyklý sebevědomý pohled.
Netrval dlouho.
Výbuch mě odhodil na druhý konec honosné kanceláře. Ve výhledu na vetřelce mi překážel povalený stůl z exotického dřeva. Rozumně jsem usoudila, že za ním zůstanu schovaná. Ve volném čase jsem si vyjmenovávala seznam výbušnin, obohacených o různé typy paralyzujícího plynu. Tarex, defron, cibat. Napočítala jsem jich čtrnáct. Nádech, výdech, druhý, třetí… dvacet dva, dvacet tři… žiju, podívejme. Mohlo by to tak ještě chvíli zůstat.
Pak se rozezvučely sirény poplašných bezpečnostních systémů, nadechla jsem se potřicáté a svět kolem… zmizel.
Probrala jsem se zimou. Ležela jsem na holé kamenné podlaze, ztuhlá a bolavá. Hlava se mi točila a při prvním náznaku pohybu se mi zvedl žaludek. Zakázala jsem si panikařit. Brzy se ve tmě rozkoukám a začnu se opět chovat jako policista. Kéž by.
Prostor připomínal skladiště nebo hangár pro vznášedla. Strop se tyčil do takové výše, že jsem ani nedohlédla, zda po něm vedou všudypřítomné ventilační šachty. Mé nejbližší okolí zelo prázdnotou, takže jsem se přes všechny fyzické bolístky zvedla a šla prozkoumat vzdálenější kouty. Zdánlivě nekonečnou dobu jsem se plahočila podél stěny. Unavená a zklamaná. Za svou námahu jsem nebyla odměněna ani jediným šokujícím odhalením, ani malinkatou stopou, která by propojila moji mizernou situaci s mým případem.
Až na tu postavu, co se náhle zjevila v obdélníku světla ve vchodu.
Instinktivně jsem sáhla po zbrani. Samozřejmě zbytečně, sebrali mi ji. Naproti tomu v rukou černé siluety se cosi zablesklo. Baterka? Paprsek zaměřovače? Zoufale jsem přemýšlela. Co teď? Když se není kde schovat. Když nemám čím střílet. Žádné posily v záloze. Natož chytrý nápad v hlavě.
„Monarchská palice!“
Hlas jsem poznala. Mladičký, přeskakující, ale s řádnou dávkou nenávisti. Patřil k němu téměř dětský obličej světlovlasého potomka fonáze Albena. Palice, slangové označení policajtky. Welsané mají chabou fantazii.
„Svažte ji a hoďte do nákladového kontejneru,“ pokračoval stín a na jeho pokyn do haly napochodovala dvojice strážných.
Mířili ke mně pomalými poskoky, jako kdyby taky… mrkla jsem na zem, no podívejme. Mdlé světlo ode dveří vykreslilo na kamenné podlaze okem viditelné klikaté čáry. Safálové desky? Že by šance? Couvla jsem do tmy a rozběhla se na druhou stranu. Lepší než trpně čekat. Nakonec mě asi chytí, ale nebudu jim to ulehčovat.
„Před námi neutečeš. Jsi na našem území, tady mají slídilové krátký život.“
„Netuším, o čem je řeč, fonázi,“ zavolala jsem zpátky. Mluv, mluv, třeba přežiju a použiju to proti tobě.
„Neměla ses plést do welsanských záležitostí.“
Navzdory situaci mě přepadl smích. Mě budou obviňovat ze zájmu o Welsany?
Ve snaze vecpat se do nejhlubšího stínu jsem vrazila zády do železného rámu, až mě zabrnělo v rameni a cosi mě současně píchlo do boku. Klika? Další východ? Škubla jsem jí… a… propadla se ven!
Dvířka, kterými jsem proletěla, se za mnou neslyšně zaklapla. Pocit svobody mi vehnal slzy do očí. Právem. Nacházela jsem se v noci uprostřed fonázské čtvrti, v bludišti válcovitých domů a ulic, podobných jedna druhé jako ruiz ruizovi. Byly to slzy vzteku.
Nečekala jsem na nic a rozběhla se. Kamkoli, hlavně pryč. V uších mi zněly naštvané výkřiky. Nadávky fonáze a údiv jeho goril nad tím, že nebylo zamčeno. Mám já to ale štěstí.
Držela jsem se podél domů se zhasnutými okny a vyhýbala se světlometům ojedinělých vznášedel. Přes veškerou snahu mě zahlédli dva ruizové. Jednomu jsem utekla a druhého, který mě překvapil v úzké uličce, se mi podařilo zneškodnit. Policejní brutalita, no, někdy jemné prostředky prostě dojdou. Jenže stejně mi to nebylo moc platné. Ztratila jsem se. Jako bych po zbrani pozbyla i orientační smysl. Moc nechybělo a vzdala bych to.
Když vtom se přede mnou objevilo otevřené vznášedlo. A nejen to. Prázdné!
Počítala jsem do deseti a sledovala okolí. Že by mladý fonáz shora monitoroval můj pohyb a nastražil mi past? Nepravděpodobné. Ale kdo by měl důvod nechat na ulici všem přístupný transportní prostředek? Vyhoupla jsem se z úkrytu a v předklonu popoběhla blíž ke stroji. Ticho zůstalo neporušené, ani jediný pohyb kolem jsem nezaznamenala. Tak do toho…
Pilotovala jsem potřetí v životě. Předtím mi do toho pokaždé kecal Mawy, tentokrát jsem let musela zvládnout sama. Šlo mi to náhodou dobře. Konečně jsem nechala fonázskou čtvrť za sebou, tedy spíš pod sebou. Jak jsem vystoupala do potřebné výšky, lehce jsem se zorientovala a zamířila ke stanici.
Jak já se těšila domů, do bezpečí… chvíli. Pak došlo na přistání. A po něm mě čekal další horor. Rozhovor s kapitánem.
„Tess, vypadáš hrozně. Ten stroj je kradený?“
„Taky vás ráda vidím,“ dojala jsem sama sebe.
„Takže vypůjčený v rámci vyšetřování? Ale o tom později. Lékařský tým už je na cestě, okamžitě tě dopraví do…“
„Nic mi není. Výbuch mi neublížil, únos jsem přežila. Mám stopu. Identifikovala jsem jednoho z únosců, podle hlasu se jedná o mladého fonáze, se kterým jsem měla tu čest u Albena.“
„Tvé neoprávněné vniknutí k welsanskému politikovi probereme zítra. Vždyť jeho výpověď jsme měli od začátku k dispozici. Nebyl důvod ho obtěžovat a navíc bez mého vědomí!“
„Zatajil nám, že už se stal dřív terčem útoku. Ten dům se nepřestavoval jen tak pro nic za nic. Záměna dlažebních desek mohla být úmyslná sabotáž s cílem fonáze zabít. Podle mě mistr něco objevil a tak ho odstranili a pak došlo i na…“
„Kauzu úmrtí v domě fonáze Albena jsem uzavřel,“ přerušil mě Kyral, „politik včera zemřel, dá-li se tak nazvat naprostá anihilace těla po explozi, způsobené modifikovaným tarexem. Mělas štěstí, že útočník použil biochemické navádění rozbušky na bázi specifického krevního barviva hardoglobinu. Z případu se stala citlivá politická záležitost. Vyšetřování bude dál probíhat čistě v kompetenci Welsanů.“
„To je snad protiprávní, ne? Monarchská policie je ze zákona nadřazená…“
„Přestaň mě poučovat. Navíc smrt mistra vypadá čím dál víc jako nařízená sebevražda. Podle stop na místě činu je vyloučena přítomnost další osoby. Jakékoli barvy krve. A ti tři ruizové? Nikoho vlastně nezajímají. Analýza výrobního typu a materiálu opláštění kulek nic konkrétního nepřinesla. Konec. Welsanská záležitost.“
„Kapitáne, věřte mi, je v tom víc. Rudí tvrdí, že ruize otrávili. Když přijdu na to, komu se stali nepohodlnými, dokážu najít i vraha fonáze!“ Zvedla jsem hlas. Rozčílil mě. Možná to zní divně, bojovat o případ, o který jsem vlastně nestála, ale… mám přece právo na změnu názoru, ne?
„Zapomeň na to. Zítra je Mawyho pohřeb, tak se dej do pořádku.“
No právě. On na mě kouká shora. Jako bych ho slyšela – holka, vzdávat případ jsem tě neučil.
„Budu tam.“ Na rty se mi dralo „rozkaz, pane“, ale říct to nahlas? Tolik kuráže jsem v sobě nenašla.
Sam. Jediné spojení, které mám.
Stačilo dvakrát vytáhnout odznak a dokonce ani jednou jsem nemusela pohrozit zbraní a během pár minut jsem se dozvěděla, kam přesunuli zraněného ruize.
Oddělení Welsanů špatné krve zjevně nepatřilo k výstavním částem nemocničního komplexu. Nepřítomnost personálu se mi hodila. Čím míň svědků neuposlechnutí nadřízeného, tím líp. Pokoj jsem našla, ale…
No kruci!
Sam stál pod oknem bez mříží a pokoušel se vysápat na parapet.
„Opovaž se skočit, ruizi! Same!“
Vrhla jsem se k němu a překvapeného Welsana strhla za nemocniční košili k sobě. Oba jsme přistáli na zemi. Já bohužel vespod.
„Dodržím rossog… nic nechápeš… musím poslechnout… ochraňuj fonáze Albena. Slib mi to.“
„Pozdě. Tví přátelé z něj nadělali tarexový popílek. Mám návrh, místo sebevraždy se pomsti. Chceš před nespravedlností utíkat nebo s ní bojovat?“
„Tess Rocaiová, nevíš, co po mně chceš.“
„Omyl. Dobře to vím. Chci, aby sis vybral. Policista, nebo ruiz? Co je pro tebe důležitější? No a taky už ze mě laskavě slez.“
Sam se odkulil a zůstal ležet na zádech. V levačce mu cukalo a dokořán otevřené oči pro změnu ani jednou nezamrkaly. Pozorovala jsem ho jako pokusné zvíře. Jako tvora, kterého nutím vzepřít se zákonitostem své komunity. Nemohla jsem se rozhodnout, zda proto, že mi na něm záleží, nebo protože ho hodlám využít, abych dokázala kapitánovi svou pravdu.
Každopádně jsem vyhrála.
„Dostaň mě odsud,“ zašeptal, „někam, kde nežijí Welsané.“
Zamračila jsem se. Kdybych aspoň jednou přemýšlela dřív, než mluvila. Teď si budu muset nastěhovat Sama domů. Welsana a ruize k tomu! Až to uvidí sousedi…
Předčasné starosti, nejdřív se tam musíme dostat.
Nemocniční chodbu ozařovalo tlumené světlo. Sem tam proběhl někdo z personálu. Ruize si nikdo nevšímal, každý zíral na mě. V civilním oblečení jsem tu působila nepatřičně. Zrovna, když jsem se rozhodovala, zda ztrácet čas krádeží doktorské uniformy, se rozezvučela siréna. Jako na povel se odevšad vyhrnuli zdravotníci a spěchali do jednoho z pokojů.
„Taková šance se nebude opakovat. Přidej, musíš vydržet, odpočineš si pak!“ pobídla jsem ruize.
Neohlížela jsem se. Hlavně nedat někomu záminku zeptat se, kam jim vleču pacienta. Z budovy jsme vylezli zadním vchodem pro příjezd záchranných transportérů. Až tam jsem se pořádně nadechla. Zbytek cesty už proběhl bez incidentů.
Doma Sam okamžitě usnul. Sesunul se na zem, zatímco jsem na skok odběhla do koupelny. On si klidně spí, zatímco já s ním potřebuju probrat tolik věcí.
Co vypátral? Kdo ho přitom zranil? Kdo ho málem přinutil skočit z okna? Stejně ten rossog, nařízená sebevražda, to je tedy způsob ovládání soukmenovců. Vzepřít se jí zjevně lze, ale nejde jen o dočasný úspěch? Odklad na neurčito? Přece ho nemůžu hlídat na každém kroku.
Ráno ležel Sam tam, kde včera odpadl. Zachmuřeně jsem se porozhlédla po bytě. Možností pro sebevraha čítalo mé doupě nepočítané. Doufala jsem, že se ruiz nachází v takovém stavu, že se o nic nepokusí.
Musela jsem jít.
Pršelo. Déšť nahrazoval slzy těm nemnoha truchlícím, kteří se trousili k místu rozloučení. Pohřeb příslušníka sboru se obešel bez zájmu médií i představitelů města. Starý rejpal Mawy nebyl v kursu už roky před svou smrtí a stigma sebevraždy jeho pozici nijak nevylepšilo. V neosobním prostředí Úřadu pro recyklaci obyvatel jsem si připadala jako vetřelec. Kapitán pronesl krátký proslov a celou dobu ze mě nespustil oči. Podezírá mě? Oba dobře víme, jak by se v podobné situaci zachoval Mawy.
Nejsem jako on. Ještě ne. Ale pracuju na tom.
Kolegům jsem se vymluvila na potřebu trpět žalem o samotě. Rudi mi posunkem ukazoval, ať se s ním co nejdřív spojím. Tajně před kapitánem. Jako by věděl víc. Ale neměla jsem čas to promýšlet. Cestou domů jsem ve spěchu pesimisticky přemítala, jakou variantu sebevraždy ruiz zvolil. Stejnou jako Mawy?
Naštěstí žádnou. Samou radostí jsem se na prahu bytu nechala unést a usmála se. Sam netečně seděl na zemi a zíral před sebe. Ani pozdrav a já se tu o něj strachuju.
„Když už ses rozhodl bojovat, začni tím, že mi prozradíš, co se ti stalo.“
„Odpověď leží ve fonázově domě. Šel jsem si pro ni.“
„Plížil ses tajně do Albenovy rezidence? Kdyby tam ležely další stopy, našli bychom je hned poprvé.“
„Po tom úkazu v márnici jsem nevěděl, čemu věřit. Pořád nevím. Každopádně se v patře svítilo, ačkoli měl být prostor policejně uzavřen.“ Sam trochu ožil. Čelo se mu zkrabatilo úsilím vzpomenout si. Rozvážně volil slova, díval se mi do očí.
„Nenapínej mě. Kdo?“
„Monarcha. Šedivé vlasy, shrbená ramena, černá policejní košile.“
„Popis stovek kolegů.“ Sto a jednoho. Bolestivá náhoda. Úmysl? Těžko. Tohle Sam nemůže vědět.
„Viděl jsem ho zezadu, zdola z přízemí. Stál úplně nahoře a cosi držel v ruce. Možná zbraň, možná krystal s pořadím kamenných desek, nevím? Než jsem si našel lepší místo k pozorování, aniž by mě zabíraly kamery, dostal jsem ránu elektrickým obuškem do krku. Probral jsem se brzo, ještě jsem cítil myšlenky obou přítomných Monarchů, útočníka i šedovlasého. Pověsil jsem se na ně, naštěstí se cestou ven ze čtvrti sami skrývali a postupovali pomalu. Až u brány…“ Sam plynule odpovídal a pak se najednou na mě upřeně zahleděl.
Okamžitě jsem své myšlenky uťala. Musím si dát pozor.
„Takže ten v policejní košili měl parťáka a u brány si na tebe počkali. Nalákali tě smyšlenkami?“
„Jak malýho. Jeden z nich nahrál hádku a vzájemný útok. Soustředil jsem se na něj a vlítl druhému do rány. Elektřinu snáším špatně a ti dva byli sehraní. Nezvládl jsem to.“
„Dobře. Ale zalezlá doma nic nevyřeším. Zajedu za Rudim,“ odměřená slova dílem za podezírání našinců. Potřebuju uvažovat na svobodě.
„Ne, hledá tě minimálně jeden fonáz. Nejsi v bezpečí ani u sebe doma. Podruhé neutečeš. Já si za ten útok můžu sám, ale tebe unesli z nějakého důvodu. A odklízení svědků je ještě ten nejmenší.“
„Nesmysl.“ Obrátila jsem oči v sloup. Ruiz – šlechetný ochránce. Ale měl pravdu a to mě štvalo. Otočila jsem se k němu zády a zkusila se se starým přítelem spojit komunikačním portem. Jednou, dvakrát, třikrát. Marně. Kruci.
„Co by pro Welsany znamenalo, kdyby existovala možnost proměny mize na fonáze? Stačí modrá krev v žilách? Brání tomu hlubší genetické rozdíly?“ obrátila jsem úvahy jiným směrem.
„Diametrální rozdíly! Věřit v transformaci může jen šílenec. To se těžko vysvětluje tomu, kdo nepatří…“
„Chápu, jako monarchská policajtka nepatřím mezi vyvolené.“ Sarkasmus mi nějak nejde přes rty, asi pro ten Samův provinilý tón.
„Dobře, máš pravdu. Jsme všichni přivandrovalci a akorát vám na Monarchu děláme problémy, spokojená? Připusťme, že si někdo zahrává s myšlenkou přeměny ve fonáze. Jaký by měl důvod? Rod vládců sahá hluboko do naší historie. Transfúze cizí krve nebo látek, které tu vlastní změní k nepoznání, ani zdaleka nestačí na proměnu osobnosti. Nedovedu si představit mize, který by se toho zúčastnil.“
„Dobrovolně?“
„Ani pod pohrůžkou.“
„Co bez jeho vědomí?“
„Možná. Ale kdo by ten podvod řídil? Fonázové? Proč? Ruizové? Kteří? Leda by to bylo v zájmu…“ Sam pomalu klesal s hlasem, aniž se mi podíval do očí.
„Nic jiného si na Monarchu nepřejeme než nakloňovat nabubřelé fonázské politiky či úslužné raize,“ ušklíbla jsem se. Ale Samova logika mě nalomila. Správná otázka zní: Kdo by měl prospěch z nových fonázů? A hlavně: Kdo by profitoval na konfliktu uvnitř welsanského společenství? Jejich vlastní politici – napadá mě první odpověď. Ale zdaleka ne poslední.
„Nakolik věříš tomu patologovi?“
„Nevěřím nikomu.“ Kromě Mawyho. Má víra žel pozbyla aktuálnosti.
„Úsudek hodný policajta.“ Samova hodnotící slova nepadnou na dobrou půdu.
„Aspoň víš, na čem seš. Klidně si tu zůstaň, tvůj zdravotní stav a tak dál, ale já mizím. Nejdřív na stanici a další zastávka na patologii. Jestli mě mají dostat, podaří se to tvým soukmenovcům tady jako jinde.“
„Nenechám tě…“ Sam opět nedokončil větu a nechal viset ve vzduchu úvahu, zda nenechá, aby mě zabili, nebo nenechá mě uškodit Welsanům. Radši to nechci vědět.
A než si to vyříkáme, zavibruje mi náramek. Tentokrát kódem od kapitána. Kruci.
U vznášedla jsem krátce zaváhala.
„Když se pustíme nejdřív za doktorem, vezmu to na sebe. Donutil jsem tě, vlastně unesl,“ nadhodil Sam a já mu v duchu poděkovala, že vyřešil problém za mě.
Dveřním madlem jsem bouchala zbytečně. Všude klid. Mrtvolný klid. Nepříjemný pocit jsem zaplašila úšklebkem. Nelezla jsem bez Rudiho dovolení do hájemství mrtvých poprvé, ale i tak jsem z toho neměla dobrý pocit. Vešli jsme a v tichu se naše kroky hlasitě rozléhaly. Pitevna se skvěla sterilní čistotou, studila od pohledu. –
„Zamčeno. Znáš bezpečnostní kódy?“ Sam lomcoval zámkem mrazicí komory.
„Mně se to nelíbí, třeba je Rudi na stanici a my místo toho…“ zbytek mých slov zanikl v zaskřípění páčeného kovu. Ti ruizové mají neuvěřitelnou sílu, to si musím zapamatovat.
„Vente! Já to tušil. Box pro mrtvého pomocníka je prázdný. Podvedl nás.“
Sam rychle zkontroloval ostatní nebožtíky. Oba pokladači nehybně leželi pečlivě označení na svých místech a také mistrova schránka podle zatížení uchovávala mlčenlivého obyvatele.
„Nemluv hlouposti. Rudi je přítel. Má dost rozumu, aby se nepouštěl do nějakých pochybných dobrodružství. Patřil k nám, stejně jako my s Mawym bytostně nesnášel…“
„Ruize?“
„Ech, Welsany.“ V rozpacích jsem se otočila k zakrytému tělu nejstarší z našich obětí. Napadlo mě rutinně zkontrolovat, zda jeho krvavé oděrky na dlani taky třeba nezmodraly. Z nějakého důvodu jsem ta povrchová zranění nemohla vypudit z hlavy. Fandila jsem si, že rozeznám barvu modřin od světle modré fonázské krve.
Problém nepředstavovaly rány na kůži, ty potvrzovaly původní barvu. Problém byl s tělem obecně.
Patřilo totiž Rudimu.
„Pusť,“ oklepala jsem se, abych setřásla raizovy nezvané ruce. Neobrečela jsem pořádně Mawyho, teď se nesesypu. V hlavě mi začaly vířit desítky fantasmagorických podezření. Ať si je Sam pročítá, dobře mu tak. Komunikační port z centrály se chystal zavařit, od neustálého vibrování mě už bolela ruka. Mrskla jsem s ním na zem.
„Zabít střelnou zbraní,“ prohlížel Sam mrtvého doktora, „dvě rány v oblasti srdce. Střelec mířil přesně.“
„Mířil přesně,“ opakovala jsem automaticky.
„Něco nám chtěl říct, tedy tobě. Kde najdu jeho počítač? Dělal si poznámky do osobního záznamového krystalu? Zřídil by si tajnou schránku?“
„Mířil… přesně…“ zasekla jsem se a bez zájmu pozorovala raize, dobývajícího se do dalších dveří, za kterými tušil pracovnu. Chvíli tam šmejdil a pak se vrátil do sálu. Nezajímalo mě to. Zabili Rudiho. A Mawyho jakbysmet. Teorii sebevraždy jsem s konečnou platností opustila. Kdopak je asi na řadě? Co když umřu a nedovím se důvod? To by mě naštvalo ze všeho nejvíc.
Komunikátor na zemi se přestal zmítat. Rozhostilo se ticho. I v mé hlavě. Při Samově zvolání jsem úplně nadskočila.
„Kde by ti doktor nechal vzkaz? Tobě konkrétně.“
„Nemám zdání.“ Levá vede k srdci, pravá k rozumu. Vzpomínky studí, ale fungují. Násilím jsem rozevřela Rudiho pravou dlaň, sevřenou do pěsti. Neskrývala nic. Škoda. Jen rozmazaná sražená krev a pod ní klikatě rozříznutá kůže. Čtyři navazující tahy. Náhodné zranění nebo úmyslný vzkaz?
„Žádná stopa.“ Lžu. Bojím se domýšlet.
„Vrátíme se na stanici, než po nás vyhlásí pátrání.“ Ruiz rozumně svěsil ramena. Neodporovala jsem. Máme čtyři mrtvé, žádného vraha a dvě těla zmizela. Slušná bilance, jen co je pravda.
Hned po příletu nás Kyral odvedl do hlavního zajištěného sálu. Cestou jsem mu stihla podat stručné hlášení, smrt Rudiho ho spíš rozladila, než šokovala. V chůzi vyslal na místo činu výjezdovku. Nás se Samem čekala skupina čtyř fonázských šarží z velení welsanských policejních složek. V pozoru jsme si vyslechli jejich krotké poděkování a stručné vyjádření k případu s důrazným doporučením neplést se dál do vyšetřování. Sama odvedli s sebou.
Divný konec.
„Probíhají pokusy transformovat obyčejné ruize na fonázy,“ snažila jsem se kapitána ohromit.
„No a? Není v naší kompetenci to ovlivnit ani zarazit. Welsané jsou svrchovaný národ. Tomu se říká politika.“
„Mrtvý Alben by to asi nazval jinak.“
„Odhaduji, že otcovraždou. Mladík, co se tě chtěl zbavit jako svědka výbuchu, je jeho syn. Pokračovatel tradice, ovšem v mnohem modernějším vydání. Patří k hnutí Rovnost Welsanů a verbovaným spolubojovníkům sliboval právě zvýšení osobního statusu změnou krve z rudé na modrou.“
„Jakou svobodu?“ vztekám se. Ale krátce, Sam mé myšlenky možná dosud slyší.
„Víc práva, moci a podobné kecy. Vlastní už se o něj postarají.“
„Desky ze safálověho kamene, to bylo jen varování?“
„Přesně. Iniciativa pomocníka, pokladači se jen vezli. Ale k hnutí patřili všichni. Kromě mistra. Ten nahlásil své podezření a šéfové ho uklidili nařízenou sebevraždou. Podle protokolu se proměna zdařila jen u pomocníka, ti druzí dva neprošli. Experiment je jen v začátcích, těla ruizů se nevyrovnala s anafylaktickým šokem.“
„Welsanská záležitost.“ Proč tomu nedokážu zcela věřit? „Správně.“ Kapitán si viditelně oddychl. Trochu moc okatě. „Zbývá mi napovědět, kdo střílel.“ Drze nastavuji čelo. Jsem ale naštvaná hlavně na sebe, fakta mi bloudí hlavou a neumím je srovnat do latě.
„Na ruize? Je mi to fuk. Podle výsledků balistiky se jednalo o běžnou ráži. Stejnou, jako je policejní. Ztráta patologa je tragická záležitost, ale musíme postupovat opatrně. Přímá souvislost s případy ruizů se zatím nepotvrdila.“
„Nemůže to být jasnější! Jediným možným důvodem zabití doktora jsou výsledky jeho zkoumání. Na něco přišel a někoho tím ohrozil.“
„Nestarej se, na případu už nepracuješ. Dej si pohov a vem si na pár dní volno.“ Kapitán odpovídá klidně, ale pod slovy dřímá výhrůžka.
Odvděčila jsem se Kyralovi tím, že jsem se rozhodla nelegálně vniknout do Rudiho domova. Příležitost dělá… policistu.
Snad se výjezdovka a technici zdrží na patologii dlouho.
Služební byty v nízké budově, přiléhající k nemocničnímu komplexu, se od sebe téměř nelišily. Lékaři je používali pouze na přespání.
Rudimu patřil šestý zleva. Natáhla jsem si rukavice. Jdu na to. Správné číslo vstupního hesla dveří jsem si kdysi dávno uložila do paměti osobního mikropočítače. To bylo tenkrát, když mě a Mawyho… to je teď jedno. Tiché cvaknutí a směla jsem vejít.
Byt působil smutně. Na stole stál hrnek s nedopitým čajem a na posteli se válel zastaralý typ čtečky. Opatrně jsem prošmejdila sekretář a přehrabala papíry. Kéž bych lékařským zkratkám lépe rozuměla. Rudi si bral domů složky jen některých případů, číselná řada dokumentů nešla lineárně za sebou. Zaradovala jsem se, když mi mezi prsty vklouzly desky s pracovním názvem Modří ruizové, ale jásot byl předčasný. Uvnitř čekalo prázdno.
„Nehledáš tohle?“
A kruci. Patologická touha po pátrání. Neopomněla jsem za sebou zamknout, navléct si rukavice, postavit se mimo okno. Ale zapomněla jsem poslouchat. Uvažovat. Bát se. Postava za zády se mi neposmívala, naopak, v otázce zaznělo víc smutku než ironie. V ruce se jí houpal hledaný obsah šanonu. Šedivé vlasy, shrbená ramena, černá policejní košile.
Mawy.
„Ty žiješ,“ obvinila jsem ho. Ráda bych tu chvíli zakonzervovala. Nechci slyšet ani slovo, ani slabiku zdůvodnění čehokoli.
„Zdá se, že jsi zklamaná, Tessie.“
Bez odezvy.
„Pracuju inkognito, všechno by ses v pravou chvíli dozvěděla. Nechtěli jsme u Welsanů vzbudit podezření, kdyby se snažili zatajit důkazy proti synovi fonáze Albena.“
„A klaplo to? Welsanské záležitosti nám prý nepřísluší.“ Je snazší mluvit o případu než o ztracené důvěře. Zrada bolí, ale jako by mi otevřela oči. „Otevřený vchod v hangáru a připravené vznášedlo ve fonázské čtvrti byla tvoje práce?“
„Chytrá holka. Hlídal jsem, aby ti nikdo neublížil.“
„Tolik ohledů, neuvěřitelné. Zato Sama jste málem zabili.“
„Koho? Myslíš přiděleného ruize? Spodní šarže, nikdo důležitý. Soukromá iniciativa šéfa welsanského velení, fonázové jsou paranoidně nedůvěřiví.“
„Kdo všechno věděl, že tvá sebevražda byla podvod? Nebo jsem za hlupáka jen já?“ Šok ustoupil hněvu, vztek vystřídala lhostejnost.
„Tessie, jsi už velká holka. Jenom Kyral, Masun a Tav, toho neznáš. A Rudi samozřejmě, oficiálně musel podepsat mou pitvu. Je dojemný, že sis šla k němu pro útěchu. Taky na něj čekám.“
Tav? Že by ten, co se umí ohánět elektrickým obuškem? „Ještěže oba známe vstupní kód,“ melu první, co mi přišlo na mysl a otáčím se k oknu, aby mi Mawy neviděl do tváře. On neví, že Rudi nežije? Opravdu? Čemu mám věřit?
Mawymu pípl signál šifrované zprávy. Muž se sklonil a přepnul vzkaz do dekodéru v uchu. Nevšímavě se probírám složkami s pitevními protokoly. Nechci přiznat zvědavost, ale všechno ve mně brní a vře. Předtucha? A možná strach.
„Kruci. Ne. Jasné. Víš, co máš dělat.“ Úsečná slova, odtažitý tón, na konci mužně projevená lítost. S tou se obrací na mě. „Špatné zprávy. Zavraždili Rudiho.“
„To snad ne…“ Kyral to ví ode mne. Mawy nemá spojení s kapitánem?
„Pojedeš se mnou? Masun chytil vraha,“ nabízí mi bývalý parťák.
Kývnu a ze dveří vycházím první. Nepřiznala bych to, ale trnu. Mawy v zádech býval moje jistota, teď z něj jde strach. On připisuje mou odtažitost stresu z jeho zmrtvýchvstání a mně žaludek dělá kotouly. Mám poslední šanci pokusit se v soukromí parťáka pochopit. Položit správné otázky. Uvěřit.
Když jsem z výšky zahlédla Masuna na přistávací ploše nemocnice stát nad klečícím Samem, bylo na důvěru už pozdě.
„Zadržel jsem podezřelého na místě činu,“ oznamoval velitel zásahu, zatímco vězeň obtížně udržoval rovnováhu a třásl se. Tady se zase pouštěla elektřina.
„Děláš chybu. Vsadím se, že miz má na dobu smrti alibi,“ postavila jsem se na svou stranu.
„Zrovna ty se ho zastáváš?“ sekl po mně Masun a znechucen mou zradou se obrátil na Mawyho. „Našel jsem u něj trosky záznamového krystalu. Dej pozor, střepy jsou hrozně ostré.“
„Podlahářský mistr měl po pádu pořezanou dlaň, viď, Masune,“ pokračovala jsem nezúčastněně, „pamatuju, jak tě zakrvácel.“ Ne miz, ale zbytky krystalu. Přežily pád, ale nevyhnuly se zloději.
Drama pro čtyři herce. Vychrlila jsem na kolegu obvinění ze smrti mistra, z podpory nelegálních praktik fonázské kliky a z útoku na ruize-policistu. Provokace se povedla. Vrhl se na mě a přestal mířit na Sama. Mawy se nepohnul do poslední chvíle. V té mu stačil jediný chvat a Masun se bez dechu složil k mým nohám.
„To by stačilo, Tessie,“ pronesl Mawy tiše.
„Ani náhodou. Co bylo na tom tajném záznamu?“
„Politika. Vydírání. Neptej se.“
„Rudi zemřel, protože zjistil, že mistr nespáchal sebevraždu. Že mu z pitevny někdo ukradl dvě těla, aby zahladil stopy. Nebo mu došlo, kdo střílel do ruizů?“
„Proč se nezeptáš vraha?“
Co na to říct? Právě tak činím? Napadlo mě, že vůbec nepotřebujeme Sama, aby nám četl myšlenky. Já znala Mawyho, on moje. Bohužel.
„Nemáš tušení, co se děje! Rovnost, to welsanské hnutí, tvoří jen pár arogantních spratků. Ale za nimi stojí klika fonázů, o jejichž cílech nic nevíme. Ti představují skutečnou hrozbu. Naše organizace je tajná, nechtěl jsem tě do toho zatahovat, Tessie.“
„Zabije tě,“ pronesl Sam. Ale komu z nás teď čte myšlenky?
„Moje Tessie?“ Mawy ironicky ohrnul rty a mrkl na mě. „Dobrý vtip. Elektřina ti zjevně vypálila mozek,“ pokračoval. S přezíravým výrazem odložil zbraň a přistoupil k ruizovi.
„Nedělej to,“ zaprosila jsem. Mawy se mi podíval do očí: nemůžu jinak. V příští vteřině skočil po bezvládném ruizovi. Jeden chvat, jedno rozhodnutí… a jediný výstřel.
Do poslední chvíle jsem se hrozila, zda jsem trefila toho pravého.
„Četl jsem myšlenky toho policisty, to tebe jsem varoval.“
„Já to přece vím, Same.“
Rýhy na Rudiho dlani nebyly náhodnou změtí čar. V posledních minutách života do vlastní kůže vyryl odkaz na svého vraha. Soukromý vzkaz pro mě. Písmeno čtyřmi tahy. M.
Zatímco já se vyčerpaně zhroutila, můj parťák Sam informoval policie obou stran. Já si otírala z tváře stopy cizí krve a on si v tom čase třel místa, zasažená výbojem. Když jsem odpovídala na Kyralovy dotazy, on svým úsporným způsobem popsal fonázům sled událostí. A ve chvíli, kdy jsem přivolala policejní vznášedlo, usedl na místo pilota a dopravil mě domů. Trefil tam spolehlivě. Mířit přesně se dá různými způsoby.
