Odpolední slunce rozpalovalo pustou ulici do ruda a brnkalo na struny hněvu těch, co mě na ní pozorovali hladovýma očima. Šel jsem jejich středem pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal.
Ještě dvacet kroků.
Kdesi vzadu chraplavě zaštěkal pes. Výhrůžně a vztekle. Nakonec přešel do tichého kňučení. Vadilo mi to, psy mám rád.
Dvanáct kroků.
Valach už po mně otáčí hlavu. Ani jsem nemusel písknout. Kovové přezky otěží zacinkaly, jak zvíře sklonilo štíhlý krk k zemi. Zahrabání kopyta zvířilo hluboké vrstvy prachu smíchaného s hlínou. Červenou, jako všude v tomto kraji.
Pět kroků.
Kovové cvaknutí, tichounké, skoro neslyšné, se mi ostře zarylo do uší, napnutých k prasknutí. To už nebyl cinkot postrojů, takhle zvoní smrt. Nadechnu se a vzduch je hustý jako med, hřeje a pálí, na rukou i v plicích. Štípe v očích.
Jediný krok.
Slyším tu zvláštní melodii. Nemůžu říct – krásnou. Tichounce drnčí, přede, uspává… a pak kulka najde svůj cíl. Uspává, ano, to je její úkol. Kůň smutně potřásá hlavou, ale to já už vlastně nevidím.
Jen si to představuji. Po návratu. Zase jsem neuspěl.
„Simon Larnq, agent AHE – 113, hlásí skončení mise.“
„Jako obvykle, Simone? Nebo konečně smím uzavřít případ Rudá země?“ revizor Monarq zvedl levé obočí, což mu dodalo výraz mrože se střevními obtížemi, a pak, nečekaje na odpověď, v programu Anomálie Historických Epoch ostentativně zmáčkl tlačítko „delete“.
„Mise ukončena bez možnosti objasnění vyšetřovaných skutečností,“ odpověděl Simon naučenou frází. Štvalo ho, že nenalezl příčinu vykazované anomálie. Žádný podezřelý artefakt se zbytkovou magií, odchylka historických reálií ani potenciální záškodník, zodpovědný za poruchu existenciální kontinuity, prostě nic.
Za ty roky u AHE objevil agent v paralelních světech bezpočet paranormálních jevů, dokonce odhalil síť pašeráků s magickými substancemi a loni – to bylo tenkrát slávy – rozkryl připravovanou invazi polovojenského komanda do jedné pozdní zaostalé společnosti. Ale řešení případu Rudá země mu stále unikalo.
A bylo pro něj neskonale těžké nevšímat si Monarqova jízlivého tónu, nesvírat ruce v pěst a nedívat se přitom zálibně na tenký krček revizora, který přímo volal po řádném stisknutí.
„Třetí nezdar v jediném roce! Uvědomujete si vůbec následky?“ Revizor zvýšil hlas, vstal a vytáhl se na špičky, aby svým slovům dodal patřičné důležitosti. Hlavně aby jej Simon, co se týče výšky, nepřevyšoval o celou hlavu. „Máte aspoň ponětí, jak náročné jsou operační mise po finanční a energetické stránce?“
„Písemné hlášení dodám v obvyklém termínu,“ Simon se obrátil k odchodu. První krok. Zdál se mnohem těžší než chůze prašnou cestou tam, odkud se právě vrátil. Prsty pravačky se mu zachvěly. Ještě že v ní chyběla karabina, jinak by si zadělal na největší průšvih svého života.
„Nečekejte žádnou shovívavost. Nehodlám přihlížet k vašim úspěchům v minulosti, jasné? Máte poslední dva pokusy vyřešit anomálii Rudá země,“ přisadil si Monarq, „a pro případ vašeho nezdaru raději vypracuji plán B.“
A najmu nového agenta, rozhodl se v duchu.
Simona svrběla ruka na klice. Skoro už slyšel tu rozléhající se ránu, jakou by dokázal s dveřmi třísknout. A pak se jen ušklíbl a kliku pustil. Nejvíc toho parchanta naštve, když nechá otevřeno dokořán. Vzteklý křik revizora mu cestou rozvlnil úsměv na tváři.
Odpolední slunce vysávalo vzduch ze zaprášené ulice a brnkalo na struny zdejší pochmurné nálady. Šel jsem středem městečka pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal. Kdesi vzadu chraplavě zaštěkal pes.
Tentokrát to skončím. Nejen proto, že i když přežiju, průstřel srdce nehorázně bolí. Ačkoli, minule se něco změnilo. Už jsem se na něj skoro těšil. Bolest je jen malá cena za prohru. Nesnáším prohry. Třikrát jsem přesně dodržel „protokol postupu“, je čas na změnu.
Začátky jsou lehké, pohodlné. Dostavník, do kterého jsem nastoupil nedaleko odsud, dorazil bez neplánovaných překvapení. Chlapíci, postávající před saloonem, se zdají být těmi nejsympatičtějšími na celém západě. Slečna, co si mě prohlíží z balkónku v patře, se lehkovážně usmívá a je v tom příslib všeho zakázaného a úžasného, co si muž dokáže představit. A já mám velkou představivost.
„Hledáš práci, nebo problémy, mladíku?“
„Ani jedno, jen projíždím,“ pohlédnu pevně do očí muži zákona. Já mu dám „mladíku“. Směju se jen v duchu, to člověka pohled do upilované hlavně brokovnice rychle naučí. Šerif Ward vypadá na sedmdesát a asi to i bude jeho věk, jenže ty hbité ruce na spoušti a bezedné oči mě varují, abych si nepletl věk se stařeckou demencí.
„Nestojíme o desperáty, kterým na záda dýchá lovec lidí nebo okradený zbytek zlodějské bandy. Anebo opuštěná indiánka s fakanem na zádech.“
„Žádný strach.“ Mám co dělat, abych udržel vážnou tvář. Druhá věta mě pobavila. Zatracená představivost.
„U nás se nebojíme, jen máme malý hřbitov.“ Brokovnice s konečnou platností zamířila k zemi.
„Budu to mít na paměti.“ Mírně kývnu hlavou. Mám skvělou náladu. Tentokrát to vyjde.
Hospodský usilovně čistí sklo pravidelnými tahy. Dovedu si představit, jak ty bachraté ruce stejně usilovně mlátí chlapa do bezvědomí. Křehké sklo v nich působí jaksi nepatřičně.
„Kterou?“ škubne bradou k řádce hnědých lahví na polici. Některé mají kýčovitě barevné viněty, v jiných plavou kusy… něčeho. Lépe nevědět.
„Na jakou mám?“ zkouším novou odpověď a sypu na pult pár odrbaných mincí. Jsem odměněn vyleštěnou sklínkou s vonící příbuznou whisky. Nesu si ji do kouta, na své místo. Některé věci měnit nehodlám. Všude jinde tu táhne.
Tři maníci se hádají u karet. Holá hlava, Ustřelený ucho a Černý zuby – pojmenoval jsem si je hned zkraje. Moodyho poskoci. Jejich šéf tu není. Zatím. Prohlížím si je, jako bych je viděl poprvé. Něco mi v tomhle případu stále uniká. Jsou tihle tři darebáci vodítkem? Mají v umaštěném balíčku karet vepsanou stopu, která mi chybí?
„Ukažte, co máte?“ zaduní Holá hlava a upřeným pohledem oceňuje své druhy. Je nejmenovaným vůdcem a nejen pro svou dva metry vysokou postavu.
„Postupka! Sypejte, hadi!“ Úsměv plný zkažených zubů. Zubatec se směje často. Většinou když není čemu.
„Z-z-zapomeň, eso a královna,“ s vážnou tváří pokládá karty na stůl Ustřelený ucho. Hubeňour by se rád považoval za dokonalého hráče. Koktavým se to nepoštěstí.
Následuje hádka, šoupání židlí, okaté šmátrání po zbraních. Hospodský na okamžik strne, zkušenému trvá krátce zhodnotit situaci, a bouchne pěstí, až nadskočí sklínky na pultu. Chvíle ticha a hned po ní začnou karty znovu pleskat o stůl. Čas na novou partičku. Pohoda.
Netrvá dlouho.
Zvenku se ozve výstřel a v rychlém sledu tři další. Osazenstvo vybíhá ven. Opilí honáci se zvedají až nakonec. Svého druha, spícího s hlavou na stole, nechávají ležet. Úředník s liščí tváří, co se mnou přijel dostavníkem, si k tělu tiskne brašnu a zalézá pod stůl.
Sedím do poslední chvíle, scénu na ulici jsem viděl už dvakrát. Protentokrát se cvičím v pozorování. Kdo má v tváři něco jiného než zvědavost či povinnost, kdo drží v rukou revolver a kdo nůž. Který z chlapů se ohlíží a co provádí hostinský zády k výčepu.
Hm, potřeboval bych si to nahrát a pouštět zpomaleně, sakra.
Než se zastaví lítačky, stojím před lokálem. Nic se nezměnilo. Světlovlasý cizinec na zádech v písku, šerif Ward rozkročený nad ním, ale je to jeho zástupce Moody, kdo strká kolt do pouzdra. Blonďák má na světle modré košili dva rudé knoflíky. Pořád se zvětšují.
„Hej ty, mladej,“ ruka zákona míří na mou hruď. Výjimečně bez brokovnice. Ward si odkašlal a mávl levačkou k úvazu pro koně. Z jeho tváře nevyčtu nic. „Odvezeš ho na hřbitov.“
Slyšel jsem na konci věty otazník, nebo ne? Zkouším, kam mě nechá zajít:
„Proč? Nejsem zdejší. Ani nemám koně.“
„Projíždíš? Tak abychom si tě tu nenechali,“ směje se šerif vlastnímu vtipu a významně se podívá na Moodyho poskoky, „zabalte ho a hoďte na Bronka.“
Plavák při zaslechnutí svého jména krátce zařehtal.
Vzpomínám si, jak jsem se při první misi přeslechl a lekl, že mě jdou sbalit. Jestli něco revizoři nesnášejí, tak provádění změn reality z důvodu vzetí agenta do vazby. V jakékoli podobě, v kterékoli době. Nevím, co je na kriminálu tolik problematického. Třeba smrt agenta nikdo z kontrolorů tak těžce neprožívá. Asi byrokracie, odhaduji. Jenže dneska, dneska na ně kašlu.
„Vesna ti ukáže cestu,“ organizuje Ward. Moody na jeho pokyn vleče z vedlejšího domu ječící ženskou. Děvka, to se rozumí. Ale něco na ní bude, jinak by si místní drsňák sám ruce nešpinil.
Nikdy jsem si ji moc neprohlížel. Myslím jiné části těla než ty, co vykukovaly ze sametového korzetu barvy krve. Přísahal bych, že si přejí, abych na ně zíral. Představivost – to je moje. Prokletí.
Každopádně tentokrát jsem se přinutil dívat jinam. Byla pokaždé bosa? Z odřeného kotníku jí kape krev. Stříbrná spona v natupírovaných černých vlasech se zaleskla ve slunci. Ostře. Příliš ostře. Měl bych změnit názor na ženskou bezbrannost? Čekal bych skrytý nůž, přichycený podvazkem, derringer nebo něco podobně nepraktického, ale bílá stehna, kam až Moody ženě vytáhl sukně, žádná zbraň nehyzdila.
„Dostaneš ten nejdražší doprovod,“ zubil se na mě Moody a štulcem do zad mi poslal nevěstku přímo do náruče, „a zadarmo.“
Voněla. Nijak příjemně. Jako vzduch před bouří, jako jedové žlázy stepního hada. Což bylo dobře, zapomněl jsem na lákavé obliny a pevně ji stiskl, aby neupadla. Anebo mi nedala pěstí, jako už dvakrát. Tyhle holčiny se dovedou ohánět. Nic jiného jim ve zdejší zemi asi nezbývá.
„Pusť,“ zasyčela.
„Vesna bude tak laskavá a ukáže ti kudy na hřbitov.“ Ruka šerifa už zase používá místo ukazováčku hlaveň brokovnice.
„Warde, ty všiváku jeden, já tě… auuů!“
Moody byl zjevně zvyklý řešit šerifovy trable bez pobídnutí. Krocení černovlásek nevyjímaje. Zaťal jsem nehty do dlaně – brzdi, člověče, žádné ukvapené činy. Dal jí jen facku. Nezabil ji, ne? Nejsem tu za hrdinu, co zachraňuje dámy v nesnázích. Jsem agent, agent v průšvihu a vím, co je můj úkol. Ale stejně…
„Co za to?“ ozval jsem se. Dost bylo zdržování.
„Odvezeš blonďáka, pohřbíš ho a jsi volný. Koně si nech. Vesna se o sebe postará sama.“
„Co když se vrátím?“
„Proč?“ zarazil se Moody.
„Užívat si ještě pár dní vaší pohostinnosti.“
„Padej!“
Drsňák měl kolty v rukou dřív, než vyšuměla ozvěna jeho odpovědi. Asi nikdy neslyšel o jemné ironii. Zvedl jsem teatrálně dlaně vzhůru a zasmál se, i když moc od srdce to nešlo. Šerif si odplivl a Vesna si se vzteklým výrazem přitáhla sukni k tělu. Zamířil jsem ke koni, co mu říkali Bronco, a snažil se věřit, že to neschytám do zad.
Plavák mě poklidně pozoroval, jen dvakrát přešlápl a ocasem odehnal mouchy. Sehnul jsem se k sedlu, co leželo přehozené přes bidlo k úvazu. Těžká kostra, poctivá ruční práce, kvalitní kůže. Hodil jsem koni na hřbet deku a zručně ho nasedlal. Mimovolně jsem uhladil podsedlovku a zavrtěl přední rozsochou, aby se usadilo. Dotek horké kůže, té koňské i té na postroji, mě naplňoval spokojeností.
Spěšně jsem dotáhl podbřišník. Kůň jen vyčítavě hekl. Vzápětí mu Černý zuby s Ustřeleným uchem přehodili přes kohoutek mrtvolu ve srolované celtě. Plavák zafrkal a pokusil se utrhnout z úvazu. Nedivil jsem se mu. A ani mě nenapadlo ho za to trestat.
„Kudy?“ houkl jsem na naštvanou ženskou na kostnatém grošákovi, co byla v sedle dřív než já a tvářila se stejně sveřepě jako odmítavě. Vesna – takové nevinné jméno. Ostatní diváky jsem ignoroval. Nedělám si iluze, ještě se s nimi potkám.
Černovláska mě předjela a zamířila na sever. Cesta ubíhala v klidu. Mrtvý se moc nesmýkal, plavák už si na nepříjemný náklad zvykl a já měl čas na přemýšlení. Pohupování dokonale tvarovaného těla pár metrů přede mnou mě nerušilo, naopak. Přistihl jsem se, jak zírám na ta holá ramena a zkouším si je představit bez korzetu. Divný, minule mi takové myšlenky vůbec nepřišly na rozum.
Což bylo jedině dobře. Dřív jsem dával větší pozor.
I když jsem ho čekal, pohyb za skalisky vpravo jsem zahlédl až poté, co se v dáli vyloupla mezi stromy tepaná brána hřbitova. Vytrhl jsem z poutka jezdeckou karabinu a položil ji na mrtvého. Kůň pode mnou pokračoval v chůzi dál jako by nic. Krajina rezonovala zvláštním tichem, ospalým a výmluvným. Uvolněná podkova grošáka zazvonila o kámen, jinak nic nerušilo zdánlivý klid.
Nedaleko odtud zavřeštěl pták. Vesna se na mě ohlédla, v očích němou otázku. Váhá, co jsem zač. Jak si asi stojím?
„Pokračujeme,“ rozhodl jsem. V minulých případech jsem jí vždy galantně nabídl, ať se vrátí, že už k hrobům trefím. Poslechla a mně to nepřineslo nic než smůlu. „Pokračujeme spolu.“
„Zabijou tě.“
„Když ho pohřbím? Nebo když teď uteču? Nebo když zabiju tebe a uteču? Nebo když…“
„Chcípni!“
„Just ne,“ směju se. Vjíždíme mezi stromy. Pohyb vpravo vzadu. Napínám uši, pokradmu se rozhlížím. Jsou tady. Já to vím a ona ne. I když třeba se pletu. Předpokládal jsem, že ji se mnou poslali za trest. Nechtěla dát Moodymu, nebo dala a chtěla za to víc a víc? Pustila si pusu na špacír, že kromě střílení patří šerif do starého železa? Zaslechla něco, co neměla? Už poprvé mě napadlo – poslali ji na smrt?
Teď to přijde.
Přišlo. Série výstřelů zprava. Koně se začali plašit. Grošák se postavil na zadní, jak mu kulka lízla bok, a vzápětí se převrátil. Nemám čas se dívat, jak dopadl. Plavák ve snaze zmizet škobrtl a klesl na přední. Nebožtík se sesmekl a ztuhlé nohy koply zvíře do plece. Bronco bolestně zaržál. Další výstřel. Na nic jsem nečekal, seskočil a ukryl se za koňským zadkem. Natáhl jsem kohoutek, uhnul zadním kopytům valacha a skočil za nejbližší kámen.
Ještě nikdy mě netrefili. Náhoda? Úmysl?
Rozhodně náhoda…
Zavyl jsem bolestí, oheň v levém lýtku pálil k nevydržení! Tak přece jsem ji schytal. Počkal jsem, až mi kulky přestánou hvízdat nad hlavou a pak na vteřinku vystrčil pravačku. Pálil jsem do míst, odkud se ozývala střelba z pušky.
Nabíjel jsem, zatínal zuby bolestí a sbíral náboje, co mi z nešikovnosti vypadly na zem. Riskl jsem pohled dozadu – co noha. Krve všude kolem požehnaně. Co teď? Vydržet, projít přestřelkou až na konec? Teleportovat se domů, než vykrvácím?
„Vzdej se, máme tu tvou paničku,“ lákal mě neznámý hlas.
Mlčel jsem, poslouchal. Mluvčí stojí víc vpravo, než jsem předpokládal. Opatrně jsem upravil polohu hlavně revolveru.
Pokaždé tu číhali dva. Kde má parťáka? Co bych udělal na jeho místě? Obešel mě zezadu, jak prosté. Otáčel jsem pomalu krkem.
„Nebudu čekat věčně.“
„Dělej si s ní, co chceš, ke mně nepatří. Já si ženský kupovat nemusím.“ Blufuju.
„Jak myslíš.“
Nenucenou odpověď následoval hrozivý výkřik. Sakra, to jsem nechtěl! Zapomněl jsem na pravděpodobného padoucha v zádech a zvedl se na pravé koleno. Pohled na mrňavého pistolníka, který svírá rukama tenký nůž, co mu trčí z oka, mi vyrazil dech. Detaily mužova obličeje jsem neviděl, v záplavě crčící krve nešel rozeznat ani nos. Jak to dokázala?
Vzápětí za mnou praskla větvička. Suché lupnutí. Sklonil jsem se pro zbraň, otočil v pase a vypálil naslepo. Nebyl čas mířit. Byl, ovšem ne pro mrzáka s jednou nohou. Druhý střelec se hbitě schoval za strom.
Já se neschoval nikam.
Obrátil jsem se k černovlásce, spíš z bezradnosti než díky nápadu, a strnul podruhé. Na čelo mi mířila winchestrovka, co žena sebrala umírajícímu. Polkl jsem. Cvakl kohoutek. Bez dalšího polykání jsem sebou mrskl k zemi. Ohlušující rána si našla cíl. Její terč slabě vyjekl. A já to nebyl.
„Vstaň!“ rozkázala.
„Ráda střílíš stojící chlapy?“
Rozhovor nepokračoval. Ona mě pažbou pušky praštila do břicha a mě přešla chuť na konverzaci. Sedl jsem si, utrhl rukáv a konečně si podvázal krvácející lýtko. Čistý průstřel. Prostě šťastlivec. Zvedl jsem se, zamotala se mi hlava a už jsem znovu seděl na zadku. Kousek přede mnou chrčel jednooký. Ten vzadu mlčel, asi to měl za sebou okamžitě.
Při minulých pokusech jsem ty dva vždy setřásl cestou. Stříleli, to ano, ale jen jako by pro výstrahu. A jakmile jsem vjel na půdu hřbitova, stáhli se. Protože jsem byl sám? Něco se změnilo. Dobrá zpráva. Ta špatná je, že netuším, co by to mohlo být.
„Seber se. Čeká tě práce, ne? K bráně už to je jen kousek.“
„Nedoprovodíš mě? Ani jsme se nestačili poznat.“
„Sbohem, hrobaři,“ pronesla bojovnice v rudém korzetu a v sedle grošáka ladně odcválala do počínajícího západu slunce.
Plavák, který se ke mně po střílečce sám vrátil, se za odjíždějící dvojicí zálibně ohlížel, ale způsobně postál, dokud jsem se mu nevydrápal na hřbet. Z pravé strany jsem nasedal hodně nemotorně, je to nezvyk. Přitáhl jsem si chladnoucího chlapíka víc k sobě a pobídl patami koně. Ať už to mám za sebou.
Všechno je jednou poprvé – i pohřbívání. V předchozích dvou pokusech jsem se k tomu nedostal. Poprvé jsem spadl a utekl mi kůň. Zmizel do dáli i s mrtvým. Já hlupák je hledal, vrátil se do města – a jak to skončilo. Podruhé se Bronco splašil, když spatřil hada. Useděl jsem to, ale s blonďákem se při prudkém obratu utrhl popruh. Nedokázal jsem zvíře uklidnit natolik, abych přes ně znovu přehodil už lehce páchnoucí tělo. Prostě jsem mrtvého nechal, kam spadl. Však se o něj šelmy v noci postarají. Nepoučitelně jsem se vrátil do zaprášených ulic civilizace ve snaze pochopit souvislosti – což jsem nestihl.
Za brankou hřbitova, skřípějící v slabém větru, jsem sesedl, spíš se skulil dolů. Při došlapu na levou nohu jsem vyjekl bolestí a málem omdlel. Mám já to zapotřebí? Z utrpení se narodila kacířská myšlenka – proč já se na to pohřbívání nevykašlu?
Rudohnědá hlína měla konzistenci nakypřeného moučníku, přesto mi vyhloubení jámy trvalo nekonečně dlouho. Rýč, co se povaloval za branou, jsem střídavě používal ke kopání a k opírání místo berle. Pak jsem uvolnil popruhy na sedle a se zaťatými zuby spustil tělo na zem vedle díry.
Prohledání kapes se ukázalo jako zbytečná práce. Žádná stopa. Ani medailon na krku, prsten na malíčku, nůž v botě. Pořád jsem o nešťastníkovi nic nevěděl. Důvodů, proč ho Ward s Moodym odpráskli, mohly být tucty. Šoupl jsem blonďáka do hrobu a připravenou lopatou přihrnul zeminu. Hotovo. Modlit se nebudu.
Stojím na hranici hřbitova, kolem jen ticho a ztrouchnivělé kříže, nad vyprahlou krajinou se slétávají ptáci. Vítr vane od městečka, kam před chvílí odcválal osamocený kůň. Do nosu mi vniká zvláštní vůně. Elektrizující ozon těsně před bouří, štiplavý pach jedových žláz pouštního hada – návykové aroma nebezpečí.
Nastal okamžik přiznání. Neúspěchu. Stále netuším, proč se z této lokality opakovaně ozývá signál anomálie nadpřirozených projevů. Nemůžu to tu rozebrat kámen po kameni, ne? Existuje takových možností. Pašeráci artefaktů, negativně zmineralizovaná voda, magicky aktivní kameny, co já vím. Dokonce jsem na jedné misi potkal i praktikujícího čaroděje. To byly časy. Nic naplat, musím zpět do místní parodie na civilizaci. Pěšky.
Odpolední slunce rozpaluje třaskavou náladu ve městě do běla, vzduch se tetelí horkem.
Šel jsem pomalu, bez ohlížení, zdánlivě opuštěnou ulicí. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal.
Ještě dvacet kroků.
Kdesi vzadu chraplavě zaštěkal pes. Výhrůžně, vztekle a nakonec přešel do tichého kňučení. Vadilo mi to, psy mám rád. Dozvím se někdy, co se mu stalo?
Dvanáct kroků.
Valach už po mně otáčí hlavu. Poznal mě, ani jsem nemusel písknout. Kovové přezky pákového udidla zacinkaly, jak Bronco sklonil štíhlý krk k zemi. Zahrabání černého kopyta zvířilo hluboké vrstvy prachu smíchaného s hlínou. Červenou, jako všude v tomto kraji.
Pět kroků.
Kovové cvaknutí, tichounké, skoro neslyšné, se mi ostře zarylo do uší. Nemá cenu si něco nalhávat, žádný cinkot postrojů, takhle zvoní smrt.
Vzduch je hustý jako med, hřeje a pálí. Štípe v očích, voní po blížící se bouřce.
Poslední krok.
Slyším tu zvláštní melodii, nemůžu říct – krásnou. Tichounce drnčí, přede, uspává… a pak kulka najde svůj cíl. Uspává a bolí. Už zase. Plavák smutně potřásá hlavou. Zklamal jsem ho.
„Simon Laraq, agent AHE – 113, hlásí ukončení mise.“
„Ukončení? To jsem asi něco přehlédl,“ rýpl si Monarq hned, jak Simon dorazil do centrály, „agente, sabotujete vyšetřování úmyslně?“
„To bych si nedovolil, znevažovat prioritu programu Anomálie Historických Epoch.“
„Však vás ta legrace přejde,“ Monarq klepal prstem po klávesnici, až celá nadskakovala. Důrazně zaškrtával políčka jako nízká produktivita práce, vysoké procento nesprávně rozpoznaných alternativ a nulový koeficient rozhodnutí s pozitivním efektem. „Víte, jak jsou na ústředí nervózní, když se naší sekci nedaří určit a zlikvidovat důkaz existence transcendentního jevu. Chystá se rozsáhlé vnitřní vyšetřování. Dejte si pozor, ať v něm neuvíznete.“
„Mise byla ukončena bez objasnění vyšetřovaných událostí,“ odpověděl Simon upjatě. Při každém slově ho píchlo hluboko u srdce. Pocit neměl ospravedlnění, průstřel byl již zcela zhojený. Ale stejně… Něco přehlédl. Ale co?
„Víte, co vás čeká?“ Revizor zvýšil hlas, vytáhl se na špičky, tvář se mu roztáhla v upřímném úsměvu. „Konec! K-o-n-e-c. Konečné zakončení s úplným koncem.“
Simon pozoroval revizora s účastí. V duchu se bavil při představě, jak Monarq své „koncové“ litanie zpívá nahlas. Ko-o-o-neee-ec. Poslouchal monolog arogantního byrokrata, aby si nemusel připouštět skutečnost. Má před sebou poslední šanci.
Výheň odpoledního slunce spalovala prach v ulici na škvarek. Pot mi stékal po čele a pálil v očích. Bál jsem se, proč to nepřiznat. Vřískot supů za ohradami pro dobytek mi brnkal na nervy víc než zkoumavé pohledy chlapíků, opřených o verandu saloonu. Šel jsem středem městečka pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil rudý prach, zametající mé stopy. Dnes naposled. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal. Kdesi v dáli psisko zuřivě odehnalo ptáky od mršiny.
Začátky jsou zdánlivě lehké. Klamou tělem. Kočí dostavníku napájí unavené koně, cestující se už rozprchli po městě. Moodyho poskoci a poskoci jeho poskoků se poflakují kolem, oči na stopkách a palce za opaskem. Místní balkonová krasavice si češe havraní vlasy do drdolu. Tentokrát bez úsměvu. Stačí mi jeden pohled. K čemu představivost, když ji znám jménem. Vesna.
„Hledáš práci, nebo problémy, mladíku?“
Šerifská hvězda na Wardově saku hází prasátka od slunce a já už poněkolikáté vedu stejně planý rozhovor. Společnost mi dělá nabitá brokovnice. Spolu s ní čekám, až se Ward vypovídá. Řeči o hřbitově, kterého se místní bojí jako čert kříže, znám zpaměti.
V saloonu je chládek. Hospodský čistí sklenici pravidelnými tahy. Křehké sklo je tu dražší než lidský život.
„Kterou?“ ukazuje otráveně na řádku lahví na polici. Zaprášené i vyleštěné, plné i poloprázdné, čiré i zkalené. Stačí si vybrat, vybrat a zaplatit.
„Whisky, nic víc.“ Nemám náladu na experimenty. Zalezu do kouta, mé místo je volné.
Na karbaníky dnes kašlu. Na partě honáků krav s tupými obličeji, co do sebe beze slov lámou jednu rundu za druhou, také nic zajímavého nevidím. Jeden usnul s hlavou na stole, tři zbývající prohodili jedno slovo za pět minut. Dohromady.
Hádku, kterou vyvolal Ustřelený ucho, sleduji jedním okem. Nenápadně se přesunuji k lítačkám. Na okraji pozornosti vnímám šoupání židlí, vzrušené hlasy a tupý úder pěstí o dřevěný pult. Chvíle ticha a pak začnou karty znovu pleskat o stůl.
Venku nic neukazuje na nadcházející drama. Z přítmí saloonu mám výhodu ostřejšího vidění než ti, co zvenčí mhouří oči směrem ke mně. Moody a jistě i další Wardovi muži, poschovávaní ve stínech domů.
Šerifa nevidím, ale slyším jeho zakašlání. Na scénu přichází blonďák. Dlouhý kabát mu vlaje ve větru a ostruhy při každém kroku chraplavě zvoní. Moody zvedá ruku a mizí mi z výhledu. První rána. Cizinec má zničehonic v pravačce revolver s dlouhou hlavní. Střílí, klesá na koleno a znovu pálí. Vysoko nad ním se v záři slunce cosi ostře zaleskne a pak už zazní poslední výstřel. Blonďák se kácí a propocená košile se mu barví do ruda.
Osazenstvo lokálu se přese mne tlačí ven. Hráči, opilí kovbojové, dokonce i majitel saloonu. Hulákají jeden přes druhého, strkají se a ukazují si na mrtvého. Šerif opět zakašle a naráz je na ulici ticho jak o pohřbu. Moody počkal na Wardův pokyn a strká kolt do pouzdra.
Co jsem přehlédl?
„Hej ty, mladej.“ Ward mhouří oči, z jeho tváře nevyčtu nic. Snad ani nechci. A už Moody na jeho pokyn vleče ječící bosou nevěstku. Stříbrná spona v natupírovaných černých vlasech se leskne jako blesk za létni bouře. Před očima mi tančí vzpomínka na zabijáka, kterému právě ona křehká věcička čouhala z oční bulvy.
Moody mi ženu plácnutím přes zadek poslal přímo do náruče.
Voněla. Divoce a lákavě. Stačilo se zhluboka nadechnout a přiložil bych si klidně hlaveň ke spánku nebo políbil pouštního hada. Vzepřela se mému sevření, ale pěstí mi nedala. Škoda poslední návštěvy, ještě takových dvacet třicet pokusů a třeba bychom si vytvořili pěkný vztah.
„Pusť!“
„Vesna bude tak laskavá a ukáže ti kudy na hřbitov.“ Ruka šerifa už zase používala místo ukazováčku hlaveň brokovnice.
„Warde, ty všiváku jeden, já tě… auuů!“
Moody vyřešil šerifovy trable bez pobídnutí. Zkrocená černovláska kupodivu neměla strach ze sekaného olova Wardovy pušky. Já bych se bál. Díval jsem se jinam, ale stejně jsem tu facku slyšel. Hnus.
„Co za to?“ hleděl jsem skončit Moodyho mávání pěstí. Schválně – co odpoví?
„Odvezeš blonďáka, pohřbíš ho a jsi volný. Koně si nech. Vesna se o sebe postará sama.“
Nevím, co jiného jsem čekal.
Pokrčil jsem rameny, ani za křivý úsměv mi ti dva nestáli. Vesna si přitáhla sukni k tělu a upřeně se zadívala do dálky. Namířil jsem si to ke koni jménem Bronco a uvažoval, komu z přítomných se chvěje prst na kohoutku.
Plavák mě poklidně pozoroval, jen dvakrát přešlápl a ocasem odehnal mouchy. Hodil jsem mu sedlo na hřbet, mimoděk uhladil deku a zavrtěl přední rozsochou, aby se usadilo. Dotek horké kůže mě rozpaloval, byl jsem nervózní mnohem víc, než by se patřilo. Černý zuby s Ustřeleným uchem přehodili koni přes kohoutek mrtvolu ve srolované celtě. Valach zafrkal a pokusil se utrhnout z úvazu. Nedivil jsem se mu. A ani mě nenapadlo ho za to trestat.
„Kudy?“ houkl jsem na Vesnu. Už dávno si hověla v sedle kostnatého grošáka a upřeně zírala k severu. Ušklíbl jsem se. „Hej! Čekáš na jaro?“
Kdyby oči zabíjely, už bych měl po starostech.
Černovláska se pomalým klusem rozjela. No kruci, to mi snad dělá schválně. V tomhle tempu se mi mrtvý přivázaný ke hrušce pekelně smýkal a plavák vzteky vyhazoval. Přistihl jsem se, jak zírám na ta holá ramena a představuji si, co s nimi provádím. S jehlicí v ruce.
Krajina možná rezonovala výmluvným tichem, ale já to nevnímal. Uvolněná podkova grošáka zazvonila o kámen. Na obloze zavřeštěl pták. Signál pro připravení zbraně.
Vesna se na mě ohlédla, v očích němou otázku. Možná. Spíš pomsty chtivý škleb.
„Pokračujeme, krásko.“ Nic jí nedaruju.
„Zabijou tě.“
„Ti dva, co nás sledují? Tvůj milenec Ward? Anebo Moody? Máš vybraný vkus, to se, pozná. Našili do blonďáka olovo kvůli tobě, co?“
„Vůbec nic o mně nevíš! O nikom z nás. Seš jen chudák, co skáče, jak Ward píská.“
„Na rozdíl od tebe, že?“
Předpokládal jsem, že se mnou jede za trest. Co když se pletu a hlavním důvodem místních je strach? Ne z těch dvou střelců mezi stromy, ale z mrtvých, ze hřbitova, já nevím, z něčeho, co spojuje blonďáka s obyvateli městečka. A především s touhle lehkou holkou.
Ví či udělala, zaslechla něco, co neměla? Poslali ji na smrt, to se klidně vsadím.
„Odsud nevyvázneš živý, už ti to došlo?“
V hádce vjíždíme mezi stromy. Pohyb vpravo vzadu. Pistolníci jdou na věc.
Výstřely splašily oba koně. Grošák se vzepjal na zadní a převrátil se na bok. Plavák v úprku zakopl a padl na předek, tělo nebožtíka se převážilo na stranu. Bronco se vyděšeně pokoušel vstát. Další výstřel. To už jsem seskakoval na zem. Uhnul jsem zadním kopytům prchajícího valacha a skočil za nejbližší kmen.
Minule mě trefili. Tak schválně – co dneska?
„Po-pomoc…“
Je div, že jsem šepot v práskání výstřelů slyšel. Štěstí se tentokrát k madam otočilo zády. Hlavně k jejímu šimlovi. Winchestrovka jednoho ze střelců nadělala zvířeti z břicha řešeto. To špatně snáším – umírající koně. Doplazil jsem se k němu a podřízl mu krk, vykrvácel téměř okamžitě. Prostě priority jsou alfou a omegou práce agenta. Dřív kůň než ženská. Než plýtvat náboji, radši použít nůž.
„Vytáhni mě, honem!“
„Nehýbej se,“ poručil jsem Vesně a silným hlasem zakrýval rozpaky, že nevím, jak dál. Když budu zachraňovat ženskou, nebudu moci současně střílet, a když nebudu držet palbou ty parchanty v dostatečné vzdálenosti, máme to spočítaný oba. Proč se to zrovna dneska takhle zvrtlo?
Najednou se rozhostilo ticho. Mlčel jsem a poslouchal. Hlavní střelec zůstal před námi. Kde má parťáka? Co bych udělal na jeho místě? Obešel nás zezadu. Jednoduché řešení. Nabil jsem zbraně. Karabinu jsem opřel o hřbet koně, vyplašil hejno slétajících se much a ukázal na Vesnu. Probodávala mě nenávistnými pohledy – stále ležela uvězněná pod vahou koně – ale za tichého heknutí se nadzdvihla a sevřela pažbu pušky. Sedl jsem si zády k ní, zčásti krytý rozložitým kmenem stromu. V naprostém tichu znělo bzučení masařek jako válečný pokřik.
Díval jsem se všude a nikam, nechával zrak klouzat po krajině. Pohyb nepřítele jsem zahlédl jen jako mihnutí stínu. Vypálil jsem bez váhání. Raz, dva, tři. Čtvrtá kulka sedřela kůru stromu, pátá se zaryla do země. Šestou jsem nechal v záloze. Čekal jsem. Nakonec jí nebylo třeba. Muž se vypotácel zpoza suchých trnitých keřů. Zakopl, padl na koleno a zase vstal, roztřesenou paží se pokoušel zamířit. Pak se s konečnou platností zřítil k zemi.
Jak já si oddychl…
„Spokojený? Teď už mě vytáhneš?“ syčela tichounce černovláska a prstem dráždila spoušť pušky. Druhou rukou si upravovala účes. Ta má starosti.
Vycvaknout bubínek, vložit náboje, zavřít. Nabíjel jsem a nevěnoval jí pozornost.
Což byla chyba.
„Co uděláš teď, zelenáči?“ ozval se chraplavý hlas. Ping. Kdosi zmáčkl kohoutek koltu. Těsně za mým levým uchem.
Škubl jsem hlavou, zuby mi cvakly o sebe. Prázdná komora. Sakra. Zlý smích. Cizí tlapa chňapla po mé zbrani a ta v mžiku změnila majitele.
„Nech ho být, Jimi, on není ten pravý,“ spustila Vesna na muže vlídným hlasem, jako se mluvívá k nemocnému. Anebo k idiotovi.
Znají se? Proč mě to nepřekvapuje…
„Oddělal Kida.“
„Nesmysl, tehdy tu vůbec nebyl. Kid je mrtvý už dávno, bráško.“
„Nelži mi! Jsi stejná jako oni. Samé výmluvy, uhýbání a lži.“
„Jimi, všichni jsou už mrtví,“ povzdechla si žena.
Sedím tiše, ani nedutám. Tak bráška? Povedená rodinka. Co kdyby mu, u všech čertů, zarazila tu hru na ruskou ruletu, co ji chlapík zkouší u mé hlavy! Ne, ona si bude upravovat účes, hrát si s vlasy, přečesávat drdol. Coura jedna nevděčná! Dobře, že jsem ji nechal zaklíněnou pod nafouklým břichem šimla. Dobře jí tak!
Pozornost nevelkého muže s odstávajícíma ušima a řídkým strništěm na bradě se přesunula s konečnou platností na mě. Dýchl mi zblízka do tváře a mně se z odpudivého puchu zkažených zubů zvedl žaludek. Pistolník se zle zasmál. Dychtivě, natěšené. Oči se mu zablýskly, když levačkou vytáhl z kapsy zakřivenou kudlu.
Netuším, co plánuje, ale vím, že se mi to zaručeně nebude líbit.
Jednou rukou mě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Slepě jsem hmatal kolem sebe, jestli nenarazím na cokoliv vhodného k obraně.
„Které oko máš raději?“
„Chcípni,“ odsekl jsem neoriginálně.
Musím ho nechat přijít co nejblíž. Nalákat na snadnou akci. Dokud neucítím znovu ten puch z pusy, nesmím se ani…
Nepříčetný jekot muže záhy ukončil mé plány, jak využít moment překvapení a přemoci ho holýma rukama. Jimi, nebo jak se jmenoval, se svíjel v křeči, škubal nohama a obouruč se snažil vytáhnout úzký předmět, zaražený do pravého oka. Štíhlá smrtící zbraň se zaleskla v paprscích slunce. Ostře jako žádná jiná. Jehlice do vlasů.
„Proč?“ zeptal jsem se a před očima mi letěl sled událostí, dnešních, minulých, předminulých, obličeje, těla, letící kulky. Všechno dohromady v šíleném reji kolem ústřední postavy – Vesny.
Žena ukázala výmluvným gestem na své nohy.
Střídavě jsem bezvládné zvíře tahal za ocas a za krví potřísněný krk, dokud jsem mršinu neodtáhl aspoň o dva kroky dál. Černovláska křičela bolestí a já s tím nemohl nic dělat. Nakonec vyvázla celkem dobře. Mohla ochrnout, mít nohy dolámané na maděru. Škoda jen, že nepřišla o hlasivky. Těch jmen, co jsem si vyslechl…
„Musíš Nicka vrá-… odvézt na hřbitov, nezapomeň. K bráně už to je jen kousek.“
„Nedoprovodíš mě? Ani jsme se nestačili poznat.“
„Umírám smíchy,“ řekla tiše a unaveně. Ani se neusmála. Líbilo se mi, jak minule v sedle grošáka ladně cválala do západu slunce. Moc líbilo. Ale klidnější budu, když ji nespustím z očí.
Plavák způsobně postál, dokud jsem mu nevysadil zraněnou ženu na hřbet. Pak jsem odmotal laso z hrušky a napevno jím přivázal k sedlu nešťastnou mrtvolu se světlými vlasy. Potáhneme ho. Nějaké oděrky ho nezabijí. Ha ha.
Na plácku mezi nakřivo zapíchanými kříži se povaloval rýč. Starý známý. Hodina práce v nesnesitelném vedru, mozoly na dlaních, odpuzující pach mrtvoly v nose.
Zrovna jsem prohledával mrtvému kapsy, když mi to došlo: „Nick? Ty ho znáš? A pravdu,“ zvedl jsem oči k černovlásce. Zpocená košile se mi lepila na tělo a hučelo mi v uších.
„Bratr, můj a Jimiho a samozřejmě taky Kidův.“ Vesna bojovně vystrčila bradu, jako by mě schválně chtěla šokovat. Chlubit se ze zoufalství. Riskovat ze vzdoru.
„Nevypadáš, že bys je litovala.“
„Proč bych to dělala? Byli to zloději dobytka, hráči, parchanti, co prochlastali otcovu farmu. A klidně prodali i svou vlastní…,“ hlas se jí zlomil. Rty se stáhly do šklebu.
„Dojemná historka,“ vrtím hlavou. Nevěřím jí. Zatím ne. „Věř si čemu chceš, cizince. Moc času nemáš.“
„Zloději?“ uvažuji nahlas. V horku, na hřbitově a s nevypočitatelnou ženskou za zády. Už jsem míval při vyšetřování lepší nápady. „A ty jsi je prodala, co? Šerifovi.“
„Nic ti do toho není. Máš jen pohřbít Nicka.“
„Proč? Proč jste mě tu potřebovali, Vesno? Ty, Ward, Moody, celé městečko. Čeho se bojíte? Co nepřirozeného se tu děje?“ ptám se tiše. Někdy to pomůže – vyložit karty na stůl.
„Maji hlad,“ řekla Vesna a mávla rukou. Tím směrem se supi slétali k mršině koně.
Kývl jsem na znamení, že rozumím.
Vyvedla mě z omylu:
„Mrtví mají hlad. Mí bratři, otec, každý, kdo tu leží pod červenou zemí. Jednou za rok, v den letní rovnodennosti, si pro někoho pošlou. Platíme jim. Platíme a žijeme.“
„Vyslali Nicka, chápu. Bráškové ho asi chtěli doprovodit, tomu bych ještě rozuměl. Ale není mi jasné, koho si chtěli odvést? Tebe, zrádkyni? Šerifa? Někoho dalšího, s kým mají nevyřízené účty? Takže vy jste to čekali a našli si zástupnou oběť. Mě. Mám pravdu?“
„Na pravdě nezáleží. Rozhodni se. Víš o nás dost. Buď mě tu necháš, anebo si zahraješ na hrdinu, vrátíš se a místní tě sem odvezou. Přehozeného přes koňský hřbet.“
Nevěděl jsem, o co jí šlo. Proč mě ponoukala, abych ji poslal na smrt? Fatalismus? Byla k smrti unavená? Chystala lest, kterou jsem neprohlédl?
„A co kdyby ses do města vrátila sama?“
„To bys chtěl? Nemyslím. Nevím, co jsi zač, ale nakrmit mrtvé se nechystáš.“
„Správně,“ přebírám iniciativu. Zkontroluju, zda má po ruce nabitou winchestrovku, nohy upevněné ve třmenech a otěže v dlani. Plácnu Bronka přes zadek a mlasknu. „Už jeď.“
A ona tvrdě zastaví plaváka v rozběhu a rozpouští si vlasy. Pro mě za mě, proč ne? Pěkný pohled. Stříbrná jehlice přistála ostřím v narudlé písčité zemi. I po očištění na ní stále ulpívá pár kapek krve zabitého bratra. Není to zbraň, ale dar. Aspoň já to tak vidím. Zdvihl jsem ji a schoval do kapsy.
Stojím tu sám na hranici hřbitova, nad vyprahlou krajinou křičí hladoví ptáci. Zacláním si oči dlaní a pohledem vyprovázím černozlatou dvojici. Slunce už pomalu, zapadá.
Rychle do práce. Hladoví mrtví. Konečně slušná stopa. Šílená, ale stopa. Něco ty mátohy musí budit, měřit jejich čas, burcovat jejich choutky. Prozkoumávám jednotlivé hroby. Vyryté nápisy na křížích. Nějaké stopy na zemi.
Nikde nic, žádná znamení.
Začíná se stmívat. Naposledy zkouším štěstí s kaplí. Dřevěná stavba má vyvrácené dveře a oltář z tmavého kamene. Přeleštil jsem ho rukávem – v horních vrstvách nerostu se kroutí rudé žilky. V šerém světle se mihotají zrnka prachu, jak je vířím svým dotekem a po nich…
Rudé žilky?
Zabral jsem a s klením odvalil hrubý oltář. A tam, zasypaný vrstvou načervenalé hlíny, ležel středně starý exemplář magického kamene. Ne největší z těch, co jsem kdy vykopal, ale rozhodně dost čilý, aby naboural klid zdejších nebožtíků.
Proč mě to nenapadlo už dřív?
Přitiskl jsem kvůli identifikaci na hladký povrch nerostu pravačku a zaťal zuby bolestí, jak se mi kůže na ruce škvařila. Ta ironie, doma mám robota i na čištění zubů, ale v terénu nesmím použít ani nejmenší technický výdobytek. Senzory v bříšcích prstů identifikovaly geologickou strukturu nerostu. Já to věděl – Satanův kámen.
Dokud vidím stíny křížů, mám čas, jedinou šanci. Nožem ryji na povrch kamene symbol pentagramu. Špicí navrch, jak se patří. Ocel skřípe a z hrotu nože odlétají kovové piliny. Přitlačil jsem nervózně na hrot a stalo se, čeho jsem se bál. Špička se ulomila. Kruci! Na nebi černá pomalu střídá zlatorudou záři, na krajinu se snáší příkrov ticha. Kojoti v dálce zmlkli, i vítr se utišil. Čehopak se asi všichni bojí?
Určitě ne mě.
Okrajem řezné plochy se znaky hloubí mizerně, tahy vedu nepřesně a… sakra! Místo do kamene jsem zařízl do prstu. Krev kape do prachu, nechává za sebou černé stopy. Není nad to krvelačné nebožtíky dobrovolně přilákat.
Píchla mě do boku, když jsem se postavil, jak jsem měl od klečení před oltářem mravence v nohou. Dar! Nic než dar. Vzal jsem ji mezi prsty. Zbraně mají plno podob. Stříbrný hrot ryl do změti rudých linek lehce a samozřejmě, jako by ani nebyl stvořen pro nic jiného. Vedl jsem jehlici já, nebo se správné linky objevovaly, jen jsem na ně pomyslel? Nemusím všechno vědět. V nouzi se na takové maličkosti nehledí.
Hotovo.
Jehlice ve svitu měsíce pyšně září a já se, neméně pyšně, rozhlížím po krajině. Klid, ticho, soulad vyřešené anomálie. S pocitem uspokojení jsem se otočil…
Proti mně stál dav pokřivených monster. Bílé oči, šedé tváře, roztrhané hadry visící v cárech kolem boků. Staří, mladí, děti. Otupěle zírali na vysvobozený Satanův kámen, který se chvěl a vydával přitom skřípavé zvuky. Co je s tím pentagramem? Dává si na čas. Musím zachovat klid, chovat se suverénně, nedat jim příležitost k…
Pozdě.
Čelo zástupu se k mému zděšení dalo do pohybu. Oči mrtvých mě hypnotizovaly, v uších mi znělo cvakání špičatých bělostných zubů. Začal jsem překotně couvat. K přední zdi kapličky, kde jsem si předtím opřel karabinu. Nikdy jsem neslyšel o případu, že by oživlým nebožtíkům trvale ublížila obyčejná kulka, ale zkusit se má všechno. Další v pořadí mé výbavy je zlomený nůž a dámská jehlice do vlasů.
Prostě neporazitelný hrdina. Ha ha.
Pálil jsem naslepo, v řadě hladových mátoh si každá kulka našla svůj cíl. I ta poslední. Zpomalili.
Úprkem jsem se hnal k bráně. Tepaná mříž snad srostla, ani za nic jsem ji nemohl otevřít. Stihnu se teleportovat? V případě nálezu příčin anomálie je to sice před likvidací paranormálního zdroje zakázáno, ale radši důtku od revizora než bílá zubiska zakousnutá v mase.
Nestihl jsem nic.
Prvního, jenž mi funěl do týla, jsem praštil pažbou po hlavě. Křupla jako ořech. Vzápětí na karabině visel les rukou. Můj stisk povolil. Nebožtíci se na mě hrnuli ze tří stran.
Byli zatraceně rychlí.
Kousnutí do ramene mě vyděsilo. Ostrá bolest, riziko nákazy, strach. Nožem jsem řízl zleva doprava a ještě zpátky, dokud mi útočník nepustil paži. Ke vší smůle se zlomená špička nože zasekla v jednom ze žeber, padající muž mě v mžiku připravil o zbraň.
Riskl jsem zabušení do mříže. K ničemu.
Vytáhl jsem poslední trumf. Zablyštěla se ve světle měsíce, štíhlá nabroušená jehlice, tak krásná a nepatřičná pro tyhle příležitosti.
Dva nejbližší živí-mrtví se zastavili, upřeně hleděli na stříbrný dárek. Nick? Kid? Ten třetí? Chvilka klidu netrvala dlouho. Jeden z nich po mně skočil a já mu se štěstím zarazil jehlici do oka. Dovnitř a zase ven. Nic jednoduchého.
Couvl jsem. Přikrčil se. Zhluboka nadechl. Tady to pro mě konci…
Země mi náhle poskočila pod nohama. Zapotácel jsem se a dopadl zády na bránu hřbitova. Okamžitě povolila. Skřípění neudržovaných pantů zaniklo ve výbuchu Satanova kamene. Exploze rozmetala nerost, kapli a většinu hrobů. Včetně dřevěných křížů a – díky za ty dary – také těla těch, co mají správně ležet hluboko pod drnem.
Oslepující rudá záře se zvolna rozplývala do tmavé noci, tvář zdejší krajiny se pomalu vyjasňovala. Ušel jsem od hřbitova asi sto metrů a upadl naznak.
Aspoň ráno jsem se tak probudil.
Mohl jsem se ihned vrátit. Mise splněna. Anomálie identifikována. Zdroj zničen. Ani revizor by nemohl nic namítat vůči zkrácenému postupu. Jenže… neudělal jsem to. Že bych se najednou podřídil striktně danému protokolu? K smíchu.
Ranní slunce prosvětlovalo tmavé kouty ulic městečka. Moje klátivá chůze vyplašila hladové supy u mršiny. Šel jsem pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně zdvihnout od země, ale pokaždé to vyčerpaně vzdal.
Ještě dvacet kroků.
Kdesi vzadu chraplavě zaštěkal pes. Výhrůžně a vztekle. Odpovědělo mu táhlé zavytí. V oknech se objevilo pár hlav. A hlavní.
Dvanáct kroků.
Valach už po mně otáčí hlavu. Poznal mě, ani jsem nemusel písknout. Po něm se mi bude stýskat. Kovové přezky pákového udidla zacinkaly, jak Bronco zahrabal předním kopytem. Zvířil hluboké vrstvy prachu smíchaného s hlínou. Červenou, jako všude v tomto kraji.
Pět kroků.
Kovové cvaknutí, tichounké, skoro neslyšné, se mi ostře zarylo do uší. Nemá cenu si něco nalhávat, žádný cinkot postrojů, takhle zvoní smrt. Vzduch je hustý jako med, hřeje a pálí, štípe v očích. Voní po ženě s rozpuštěnými vlasy.
Poslední krok.
Slyším tu zvláštní melodii. Nemůžu říct – krásnou. Čekám na ni smířený. Nenechají mě odejít. Tajemství tohoto městečka musí skončit v hrobě. Aspoň tak hluboko jako nenasytní nebožtíci.
A pak kulka najde svůj cíl. Uspává a bolí. Už zase. Plavák potřásl hlavou. Z rozevřené dlaně mi vyklouzla štíhlá zbraň.
Odkudsi se ozval krátký vzlyk. Pláče? Copak nic nepochopila? To s ní jsem se přišel rozloučit.
„Simon Laraq, agent AHE – 113. Hlásím ukončení mise.“
„No konečně,“ zamračil se Monarq a nevlídně pokračoval, „na základě vašich údajů bude vyslán destrukční tým Omega k provedení post-intervenční kontroly a sanace infikované oblasti. Obyvatelé nedaleké lokality budou podrobeni EM – procesu.“
„Výmaz paměti?“
„Dle nové směrnice číslo 112-SHA/ 2406 se jedná o standardní postup. Nahodilé nevysvětlitelné jevy mají tendenci se opakovat,“ poučoval Monarq. Mentorování – to bylo jeho. „Satelitní průzkum ložisek Satanova kamene nelze využít vzhledem k nekonečnosti počtu časových dimenzí sledovaného světa.“
Simon pokrčil rameny. Škoda. Zapomene na něj. Z neznámých příčin ho to zamrzelo.
„V programu Anomálie Historických Epoch došlo tímto k uzavření dalšího z případů. Zbývá vyřešit co s vámi?“
„Poslat mě na dovolenou?“ ušklíbl se agent.
„Vaše zkušenosti vás neochrání před mnou navrženým přehodnocením vaší funkce, agente,“ rozohnil se Monarq, „opakované selhání v poslední době se ukázalo jako významný varovný signál. Žádná dovolená. O přidělení dalšího případu budete včas informován.“
Simon s chutí práskl dveřmi.
Myšlenkami byl už jinde. Daleko odtud, v jiné dimenzi. Snad tam jedna žena dokáže využít nečekaný dar. Kontakt se silou Satanova kamene propůjčil jehlici nové vlastnosti. To se bude Moody se šerifem divit. A dobře jim tak.
