Důlní oblast jsem spatřil z dálky, jakmile reflektory vozu ozářily sjezd do údolí. V šeru bezsněžné zimní krajiny vypadal vyhloubený prostor jako vlastní svět, tajná podzemní planeta.
Zdánlivě nelogicky rozmístěná halogenová světla ozařovala nestvůrné důlní stroje, pásové dopravníky a až do nebe se tyčící jeřáby. Pracující mechanika vydávala celou symfonii zvuků. Hučení, odfukování, bubnování a rytmické zvonivé tóny se rozléhaly údolím.
Podvědomě jsem sundal nohu z plynu a zpomalil. Pohled dolů jsem si chtěl vrýt do paměti. Ještě o situaci v dole nic nevím, ještě jsem jen náhodný návštěvník, který je uchvácen technickou krásou strojních zařízení. Tahle chvíle se už nevrátí.
Povzdechl jsem si a šlápl na pedál. Automatická převodovka můj vzdech napodobila a off-road líně zrychlil. Přestal jsem si všímat okolí a začal si v duchu opakovat informace, které mi velitel Alvarez včera poskytl. Pedanticky jsem si přeříkával zjištěná data o pohřešovaných. Při jednání se zástupci důlní společnosti se vyplatí působit jako profesionál a k tomu patří dokázat pojmenovat problémy jejich vlastními jmény. Včetně příjmení.
První plot smutně vrzal, klátil se ve větru a schovával příjezdovou komunikaci, klesající prudce dolů. Rzí poničené cedule s nápisem Důlní území, vstup zakázán! se krotce krčily v křoviscích u cesty. Nerudný hlídač s nakřivo usazenou boudou za zády mě důležitě probodával pohledem, ale podle předpokladu před vůz neskočil. Zastavovat jsem nehodlal. Ve zpětném zrcátku jsem si ověřil, že stařík komusi rozčileně volá.
Výborně. Uvidíme, co mi předvedou.
O úroveň níž mě konečně čekal uvítací výbor.
Hlídač s obří baterkou, řidič bagru, který náhodou otočil radlici proti nárazníku mého vozu, a pomenší chlap s unavenýma očima v zablácených polobotkách. Že by moje spojka lan Coleen? Vystoupil jsem s úsměvem na tváři, aby si nemysleli, že mi naženou strach.
„Radím vám, abyste byl vyšetřovatel Darin, jinak vás odtud…“
„Fajn, znáte mé jméno, máte náskok,“ skočil jsem Baterce do řeči, „já zas vidím, že soukromý důlní prostor je zabezpečený hůř než mizerně. Výrazné nedostatky spatřuji v materiální i personální stránce ostrahy, nemluvě o nefunkčnosti centralizace ochrany.“ Blýskl jsem se frázemi jak z příručky Jak se stát oblíbeným kontrolorem.
Zabralo to. Naštval jsem dva ze tří. Slušný výkon. Popíchnutí na místě činu se mi osvědčuje, lidi pak jednají emotivně a zbrkle a já jejich slabosti mohu zneužít.
„Už jste skončil s předváděním?“ Polobotka měl nejen unavené oči, ale i hlas. „Pojďte za mnou.“
Vedl mě k čtvercové obytné buňce stojící dál od ostatních krychlí. Tahle rádoby dokonalá obydlí, lisovaná z tvrzeného plastu šesté generace, jsem znal z výcvikového střediska. Omyvatelná, multifunkční, hnusná a nedají se na ně čmárat vzkazy.
Mlčeli jsme. Do ticha se ozval náraz, který jsem identifikoval jako úder pěstí do kapoty, a hned po něm zděšené lidské zaúpění. Polobotka prudce zastavil a přísně si mě změřil.
„Co jste to Voltovi provedl? Zbláznil jste se? Kolik myslíte, že mi zůstalo na mašinách chlapů, když se nám tu množí pohřešovaní?“
„Off-road má nastavenou základní obrannou reakci. Nechci o něj přijít,“ bránil jsem se.
„Vy budete dost oblíbený člověk, co?“
„Snažím se.“
Polobotka škubnutím otevřel dveře boudy. Náhodou se zastavily milimetry od mého nosu. Nedůtklivý chlapík.
„Prošel jsem si záznam událostí, jak je popsali svědci, a četl jsem i osobní profily hledaných mužů, Coleene.“ Fakt jsem se snažil.
„Tím líp, aspoň vám prostudování nových informací nezabere tolik času.“
Při jméně se neohradil, odhadl jsem ho správně.
„Určitě ani zlomek toho, v jakém vy zprovozníte fungující zabezpečení prostoru. Rezavé výstražné cedule nikoho nezastraší. Hlídač, co jsem tak viděl, by měl problém ubránit sám sebe. Přede mnou tu vyšetřovala policie. Jim to nevadilo?“
„Poslali sem hlídku se psy, prý specialisté na hledání mrtvol. Nic neobjevili a psiska postupně odmítala pátrat. Zjančili se, jeden porafal psovoda. Tak si vedení vzpomnělo na vás.“
„Jak zní oficiální verze případu?“
„Nesprávně,“ ztemněl Coleenovi hlas. „Buňku považujte za dočasný domov, předpokládám, že princip jejího fungování znáte. Uvidíme se brzy ráno.“
„Už se těším.“
Polobotka na mé pitvoření nezareagoval, nezbylo, než mu tradičně mávnout na pozdrav. Tyhle zastaralé vojenské manýry fakt nesnáším…
…stejně jako typizované obytné krabice s vlastní mikrointeligencí. Sken zornic a otisků prstů trval identifikační jednotce celou věčnost. Konečně se na panelu rozsvítilo jásavě žluté světlo. Krychle mě přijala za svého. Na oplátku jsem jí vypnul centrální mozek a ponechal jen základní obvody, ovládající energii a světlo. Kdo je tady pánem?
Zbytek dne jsem strávil elektronickým rychlostudiem problematiky povrchových dolů. Externí disk od Polobotky jsem zasunul do brainmana, nasadil si přístroj na hlavu a připnul elektrody k boltcům.
Čas svítání jsem poznal dřív, než jednu ze stěn projasnilo automatické okno. Na vině byla protivná akustická znělka, oznamující příchozího. Průzor ven patřil k centrálně ovládaným vychytávkám, takže smůla. Nevadilo mi to. Stejně jsem uhádl, že za dveřmi podupává Coleen.
„Darině, honem! Máme dalšího ztraceného!“
„Skvělé.“ Myslel jsem to vážně. Čerstvé stopy – dobré stopy. Shodil jsem brainmana z uší, v rychlosti si připravil přístroje a ostatní technické nezbytnosti a překotně vyrazil ven.
U pasu se mi houpal ničema. Ničitel ČErné MAgie, název převzatý z dějin vymítačů ďábla. Místo původního artefaktu se nyní používá zařízení špičkové úrovně. Intenzitou svého bodového působení na principu záporných kvantonů dokáže zlikvidovat negativně působící zdroje a bytosti nepřátelského spektra. S ničemou u pasu se cítím mnohem líp.
Coleen mě za pochodu seznamoval s případem. Rázoval k transportéru, sotva jsem mu stačil. Jeho zablácený pásový climb-road s otevřenou kabinou ve mně moc důvěry nevzbuzoval.
„Molkian pracoval na úrovni D-8, patřil k odvodňovačům Ti dálkově ovládají robota pro odčerpání vody. Buď řeší běžní výstupy hladiny podzemních vod, anebo asistují u náhlého zatopení prostor při narušení nezmapovaného pramene těžbou.
Nečekané vývěry tu máme každou chvíli, zdejší podloží má konzistenci ementálu.“
„Jak daleko se odvodňovač nacházel od pásma dolování? Nebo seděl někde v teple a tahal za páčky před monitorem s kamerou? Mohu řídit?“
„Ani omylem. Správná otázka. Měl být v centrále, podle pravidel se smí obsluha vzdálit jen ve velmi závažném případě. Jenže tady se poslední dobou dějí věci… no a chlapi panikaří. Zavolal jsem i záchranáře, pořád počítám s možností, že Molkian někam spadl, možná je zraněný a nedokáže se vrátit bez pomoci.“
Climb-road nás dopravil na místo činu. Polobotka zastavil smykem. Přestal jsem se křečovitě držet rámu a blahopřál si k přežití. Krajina tady dole měla úplně jiné grády. Zaklonil jsem hlavu a zahleděl se nahoru, až se mi zatočila hlava. Hluboko pod úrovní povrchu jsem si připadal nicotný a směšný. Masa hornin a zeminy se na mě valila ze všech stran, jako by mě posuzovala a zkoumala. Než mě rozmačká.
„Zvyknete si. Tímhle si projde každý civil.“
„Nic mi není. Odkdy bývalí vojáci končí jako správci dolů?“ vrátil jsem úder.
„Od dob, kdy se boje přesunuly do soukromého sektoru. Spusťte ta svá hejblata.“
„Raději ustupte,“ neodpustil jsem si. Nedůvěru k postupům agentury jsem předpokládal automaticky. Magimetrie popuzovala kdekoho, vědce i policii. Ale když se objevily nepochopitelné okolnosti zločinu, státní úředníci ještě rádi spolkli hrdost a škemrali u Alvareze o pomoc.
Probudil jsem magie, magimetr nejnovějšího typu, a nasměroval jeho paprsky plošně přes celou oblast. Obří silueta robotické vodní pumpy s odvodným systémem i malá připojená centrála zkrásněly modroftalovým opaleskujícím třpytem. Posílal jsem záření všemi směry, zesílil hodnoty stupnice na maximum, ale nic z toho. Ani jediná žlutá stopa po přítomnosti magie.
„Nefunguje?“ zvědavě se optal Coleen. Nahlížel mi přes rameno.
„Nemluvte na mě, jinak se leknu a namířím paprsek na vás. Nechtějte znát následky.“ Byly by nedozírné. Zmodraly by mu polobotky, ale to mu přece nebudu vykládat.
Zhasl jsem magič a přichystal si lapač. LAdička PAranormálního Času vyhledávala přebytky nebo zapovězené odběry času. Neměla moc využití, manipulaci s tokem času ovládalo jen nepatrné procento nadpřirozených, ale já s ní pracoval rád. Jela totiž na hudbu a sama si skládala melodie. Radost je poslouchat.
Průzkum z dálky skončil. Stále jsem se nezbavil tísnivého pocitu z těch milionů tun udusané hlíny a kamení, ale musel jsem níž. Všichni ostatní pohřešovaní zmizeli stejně, rozešli se od svých bagrů, rypadel, buldozerů a nakladačů a namířili do nejhlubšího patra povrchového dolu.
„Stopy vedou tímhle směrem,“ ukázal jsem otisky bot s hrubou podrážkou, ačkoli si jich Coleen jistě všiml sám, „nechám vám svého osobního přítele. PŘIjímač TELepatické energie napojíte na běžný počítač a dokážete mě lokalizovat a zjistit mé životní funkce.“ Na pravém zápěstí jsem si aktivoval vysílač přítelova signálu.
Polobotka si z mé ruky opatrně převzal těžkou kovovou krabičku s vystrčeným USB-portem a beze slova párkrát kývl.
„Buďte opatrný, mládenče,“ rozloučil se.
Nadhodil jsem si brašnu s vybavením a svižným krokem vyrazil. Vzhůru dolů.
Spodní část vytěžené oblasti měla mít teoreticky rovné dno, udusané těžkou technikou, a boky zpevněné primární navážkou.
Při sestupu jsem poprvé zaváhal. Co když selžu, nic neobjevím a ztrapním sebe i agenturu?
Boty mi klouzaly po mazlavém jílu a dvakrát mi nohy ujely tak nešikovně, že jsem dopadl na zadek. Roh magiče mě bolestivě píchl do zad. Zhluboka jsem se nadechl, abych si od plic zanadával.
A to jsem neměl dělat.
Jako by někdo zdvihl poklici. Nepříjemný chemický odér mi začal vnikat do nosu a do každého póru obličeje. Předpisově jsem se předklonil, zadržel dech a dlaně spojil v týle. Meditace tentokrát nezabrala. Přestal jsem blbnout a zkontroloval kožicha. Visel mi na krku jako kámen a vůbec nereagoval. KOntrolor Životního CHodu organismu, ten výkvět diagnostiky zdravotního ohrožení, na mě kašlal. Buď selhal, nebo ho něco ruší, anebo jedovatý zápach není tím, za co se vydává. Napřímil jsem se. Na podivný puch se dalo zvyknout. Pokračoval jsem v sestupu.
Stop přibývalo, ale především rozmazané šlápoty s nezřetelnými okraji. Jako když někdo našlapuje po špičkách, nebo záměrně ryje do země patou.
Zapnul jsem magič a zaostřil na území pod sebou. Konečně. Žlutá záře nad dolem. Spustil jsem standardní protimagickou osobní ochranu a vzduch kolem zavibroval. Počkal jsem, až se hladina energie ustálí, a začal propátrávat kritická území. Pěkně na kolenou, v podřepu, jako zastara. Ničema mě tlačil do boku, ale tím líp, dodával mi sebejistotu.
Vyrubaná země se sveřepě bránila prozradit svá tajemství. Žlutavé paprsky se točily kolem, průsvitněly a opět tmavly, odmítaly se stabilizovat. Kdyby se semkly a ukázaly směr zdroje, který je napájí silou, měl bych vyhráno. Ale je zrovna bavilo hrát si na honěnou.
Zaujatý sledováním přístrojů – hodnoty magické energie se konstantně zvyšovaly – jsem si ani nevšiml, kdy jsem narazil na stěnu z kamene. Podlomily se mi nohy a píchlo mě v hrudi. Kožich vydal pisklavý signál a kanylou, rutinně upevněnou v žíle mého předloktí, do mě začal pumpovat nezbytné protišokové látky. Ulevilo se mi.
Ne na dlouho.
Žluté stíny se mi najednou obtočily kolem těla. Nebolelo to, naopak, jako by do mě soustředily všechnu svou sílu. Přesný opak vysávání. Dárcovství až na samou hranici snesitelnosti. Rostl jsem, sílil, všechny aspekty mého já se nadouvaly jako balony. Kdesi hluboko se mihla myšlenka o píchnutí špendlíkem, ale nedal jsem jí šanci.
Mohl jsem se vrátit k práci a zkontrolovat zbylé území, anebo se podvolit žlutým přízrakům. Lákavá představa. Kdyby se v ten okamžik nerozezpíval lapač, nechci domýšlet, jak bych se rozhodl. Vycouval jsem a zapátral rozostřeným zrakem, kde jsem předtím viděl v příkrém svahu provizorní schůdky. Horečně jsem se po nich sápal nahoru. O úroveň výš už nebylo po žlutých stínech ani stopy a magič vykazoval hodnoty v negativním poli.
Lapač mě melodicky upozornil na stopy záporného času. Přestal jsem na chvíli existovat? Objevil jsem mimoděk místo, kam mizeli pohřešovaní horníci? Poslední z nich, Molkian, tu asi zanechal svůj otisk. Násilné přetržení života vyvolává jako vedlejší produkt poruchu proudění času.
Úvahy přerušil Výrazný hluk. Lekl jsem se. Přesunul jsem těžiště a sklonil se do meditační pozice. O lití dalších medikamentů do žil jsem nestál.
„Jste v pořádku? Darině, nestalo se vám nic?“
Coleen a jeho climb-road, postrach okolí.
„S terénním výzkumem pro dnešek končím, potřebuji v klidu zpracovat zjištěná data.“ Profesionální odpovědi se mi v hlavě rodily samy. Pocity strachu z neznámého i z vlastního selhání jsem ukryl opravdu hluboko.
„Ta vaše monitorovací věcička, přítel, na okamžik přestala fungovat. Radši jsem vás zajel omrknout osobně. Vrtulník záchranné brigády začne co nevidět pročesávat oblast. Pořád věřím, že Molkiana najdeme. Co myslíte?“
„Pochybuju. Ale na mě se neohlížejte, mě všichni považují za skeptika.“
„Objevil jste vůbec něco? Ty vaše nadpřirozené jevy?“ Polobotka ironicky protáhl samohlásky a pak pokračoval ztišeným hlasem. „Anebo mrtvoly?“
„Ne. A na druhou otázku – taky ne. Je příliš brzo na závěry.“ Ošil jsem se a toužebně pohlédl vzhůru. „Pojeďme už.“ Tentokrát jsem se rámu climb-roadu chytil křečovitě jako kotvy.
V teple a tichém soukromí krychle jsem se napojil na databázi naší agentury a pátral po podobných jevech v archivu.
Veškeré magické stopy se prezentují odstíny žluté, ale žádné by neměly být schopné prorazit osobní ochranu, splašit přístroje a vyděsit agenta. Ačkoli to poslední bude asi individuální záležitost. A do personálního profilu bych ji uváděl nerad.
Vyrušil mě návštěvní signál. Riskl jsem otevření ovladačem bez podrobné identifikace osoby, ale co – přízraky by se klepáním nezatěžovaly. Vešel mohutný bagrista ze včerejšího uvítacího výboru, Volt. Rozpačitě nahlížel dovnitř, jako by čekal, že tu večeřím s duchy.
„Co pro vás mohu udělat?“ Standardní formulka naší firmy. Způsob, jak odradit nechtěného klienta.
„Říká se, že prej máte nějakou skříňku, co chrání před těma… jako před… no kvůli přežití.“
„Je mi líto, to vám lhali. Moje technická zařízení slouží k výzkumu, ne k obraně.“ Bohužel pro mě.
„Tam dole, cítil jste taky syrečky? Říká se, že vespod vybuchujou otrávený plyny. Smrdí to tam jak bolavá noha.“
„Syrečky? Spíš merkaptan. Sloučeniny síry mají hodně pronikavé aroma.“ Člověče, už běž, za chvíli mi z počítače vylezou výsledky rozboru drah vlnění žlutých paprsků.
„Molkič je v čudu, ale vy sám jste se zespoda vrátil, určitě znáte nějaký fígle.“
„Neznám, musíte mi věřit. Ale neodjedu odsud, dokud tomu nepřijdu na kloub, vážně,“ kasal jsem se.
„To si pište, že ne.“
Nervózně jsem se zasmál. Být paranoidní, spletl bych si Voltova slova s výhrůžkou.
Bagrista odešel a neopomněl za sebou zručně prásknout dveřmi. Komp už na mě nedočkavě blikal. Výsledek vizuální projekce tajemného záření mi ukázal ostrou kresbu. Silueta tvora humanoidního typu, víceméně člověka, abych to nepřeháněl s cizími termíny. Když jsem si trojrozměrný obraz promítl zepředu, podoba se nedala utajit.
Moje podoba. Z boku se mi portrét nelíbil. Nedodržoval správné proporce. Anebo bych měl zhubnout?
Technicky vzato, nic převratného jsem nezjistil. Zřejmě si cizí energie pokaždé zapamatovala tvar těla poslední oběti. Otisk v okamžiku smrti obecně nepatří k vzácným jevům.
Na monitoru vyskočila ikona zprávy od Alvareze. Zvědavý šéf, to je radost.
„Darině, ohlas se. Povídej, přeháněj, cos našel?“
„Jednoznačně se tu v hloubce skrývá silný zdroj. Ale celé to nedává smysl. Jedná se o vysílač, podle mě typu nabíječ. Vyzkoušel jsem ho na sobě, fakt síla.“ Alvarez si zakládal na odvaze a osobní angažovanosti agentů, nechtěl jsem ho zklamat.
„Pošli mi výsledky rozboru z magiče, jsem zvědav na podrobnosti. Tak nabíječ? Zajímavé. Studium geologických průzkumů v kanceláři není ani zpoloviny tak zábavné. Závidím ti práci v terénu.“
„Hmmm.“ Oba víme, co mi závidí. Fungující nohy a nepoškozenou míchu. Proto jsem ironii spolkl.
„Jak ses po nabití cítil? Převládala euforie? Emoce na maximum? Pozoroval jsi změny po fyzické stránce? Větší sílu nebo… víš, co myslím, ze zdravotního hlediska?“
„Hlavně obří ego,“ připustil jsem, „ale ty vjemy budou určitě individuální.“
„Chceš se tam vrátit?“ Pokušitelský tón.
„Ani za nic,“ vzbouřil jsem se. Nenechám se… co vlastně? Zabít? Dopovat intenzivním pocitem síly a neporazitelnosti?
„Víš, že budeš muset.“
Komp se dá naštěstí vypnout. Mohl jsem si to dovolit. Alvarez na mě drží. Dokonce mi pro potřeby mise propůjčil speciální, pro nižší agenty nedostupný model ničemy.
Zbytek času jsem se probíral záznamy o dosavadních nezvěstných. Pokaždé stejný scénář: samostatný pracovník na vzdáleném úseku v dolních patrech lomu si dělá svou práci a v příštím okamžiku slézá ze stroje a míří směrem dolů. Neznámo kam a proč, nespatřen nikým a aniž by vysílačkou ohlásil cokoli podezřelého. Jediným důkazem zůstávaly stopy bot. Jako by je něco přitahovalo – shodovaly se svědecké výpovědi ostatních horníků. Policie zvažovala drogy, technici úniky chemických zplodin. Bez nalezených těl se nic z toho nedalo prokázat.
Usnul jsem a zdálo se mi, že jsem zkameněl a Volt mě bagrem spolu se skrývkou vyvezl na výsypku.
Další ráno začalo, v poklidu. Žádná nenapravitelná personální ztráta ještě před snídaní. Pro Coleena i ostatní chlapy znamenalo začátek běžného pracovního dne. Pro mě ostatně taky. Před krychlí jsem objevil zaparkovaný climb-road s rukou psaným vzkazem: Jezděte OPATRNĚ! C. To mi radí ten pravý, ušklíbl jsem se.
Zapnul jsem magič s lapačem na nejvyšší výkon a krokem objížděl jednotlivá patra lomu. Odpoledne jsem měl za sebou sotva třetinu území. Několikrát se už zdálo, že naskočila pozitivní hodnota magie, ale než jsem zabrzdil a spustil na přístroji Zpětné vyhodnocení, signál zmizel. Rozumným vysvětlením se jevily úniky záření do vyšších pater lomu v závislosti na proudění větru. Pocitově jsem si byl jist, že si se mnou to dole zahrává.
Konečné stadium paranoi – personifikace zdroje. Nabíječům se dávají ženská jména. Stejně jako hurikánům. Ničivá síla jako ničivá síla. Ale svévolně něco takového pojmenovat zavání kapitálním průšvihem.
Coleen na mě večer čekal se špatnou náladou. Tlačilo na něj vedení, nadřízení zatoužili po okamžitých výsledcích. On je neměl a já taky ne.
„Vyšetřuju, měřím, vypočítávám možné varianty. Trvá to dlouho, protože pracuju pořádně a projdu každou anomálii energetického pole, kterou mi přístroje ukazují.“
„To si nechte do protokolu,“ sekl po mně Polobotka, „nějaké podezření už máte, ne? Nemůžu si dovolit ztratit dalšího muže.“ Voják se nezapřel.
„Úplně dole, možná v podzemí, vyvěrá pramen…“ Podvědomě jsem se až zachvěl touhou po jeho mocné síle. Ovládl jsem se díky špatně skrytému výsměchu v Coleenově tváři.
„Myslíte vodu?“
„Ne! Cizí energii nebo nadpřirozené zřídlo. Nezasvěcenému se to těžko vysvětluje.“
„A ta vaše energie chlapy rozpustí i s botama, nebo co?“
Přiznal jsem na rovinu, že o pohřešovaných nic nevím. Coleen semkl rty a provrtal mě pohledem. Uhnul jsem první.
Třetí den jsem dorazil zbytek oblasti lomu. S climb-roadem jsem si už slušně rozuměl.
Magie opět těkala, paprsky energie se vlnily jako vábničky bludiček. Těmi personifikacemi zdrojů magie jsem se nakazil od Alvareze. On si dal práci a pojmenoval kdejaké zřídlo názvoslovím z legend a mýtů a pak se o věrohodnost svých závěrů byl schopen do krve pohádat. Nerad to přiznávám, ale i mě označování paranormálních jevů kódy přišlo časem nudně jednotvárné a odporující smyslu naší práce. Když věříme v magii, tak proč si ji nepřibarvit sugestivními názvy?
Coleen se mi vyhýbal, záchranáři prohlásili Molkiana za nezvěstného. Všichni chlapi na rypadlech, buldozerech a v kabinách nakladačů mě naopak po celý den nespouštěli z očí. Při návratu ve večerním šeru jsem čekal, kdy se mi přihodí malá nehoda. V otevřeném climb-roadu bych byl snadná oběť drsné odplaty. Do krychle jsem dorazil nakonec v pořádku a s jistotou, že zítra musím podniknout krok, kterého se bojím. Pravda leží na dně lomu, o tom už není pochyb. Monitoring horních vrstev byl nanic, Musím dolů, jakkoli si nevěřím, že pátračku v ohnisku zvládnu.
Ani čtvrtý den nikdo další nezmizel. Ačkoli – do večera daleko a šance umírá poslední, když uvážím, k čemu se chystám. Nervozitou jsem ráno třikrát špatně navolil kódy u jídelního robota a za odměnu obdržel studené kafe a horké energetické želé. Hnus.
Nahrál jsem vzkaz do záznamníku Polobotkovy vysílačky: „Coleene, vylaďte přítele na nejvyšší výkon a občas koukněte na displej. Možná budu potřebovat vaši pomoc. Chystám se na dno lomu. Na přístrojovce climb-roadu nechám plán své cesty, usnadní vám lokalizaci.“ Překontroloval jsem výbavu a ze zvyku poplácal ničitele po rukojeti. Do boje.
Dole mě přivítal sirný zápach. Opakovaně jsem se mělce nadechl, aby si receptory čichu zvykly. Kožich spal, kontrolky neblikaly a signalizace mlčela, tak snad dobrý. Magič vrněl a jeho ručička oscilovala mezi střední a mezní hodnotou přítomnosti magie. To se dalo čekat. Žluté paprsky se v prostoru lomu objevily jako na zavolanou. Zmocňovala se mě nervozita. Anebo vzrušení?
Žádné rozhlížení, tentokrát jsem šel najisto – k místu s nejintenzivnějším zářením. Zlatavé šmouhy se kolem mě sbíhaly, točily se a samy mě vedly správným směrem. Lapač se varovně rozezpíval.
Příliš pozdě. Nabíječ mě už chytil do svého pole.
Obestřel mě ohňostroj světel. Každou buňku mého těla napájela cizí síla. Nekonečná, ryzí, nespoutaná. Rostl jsem do výšky a zároveň sílil. Do žil se mi vlévala životní energie. Vytlačila strach, pochyby, nedůvěru. Stal jsem se zbožným přáním sebe samého.
Darin dokonalý.
Zapomněl jsem na… všechno. Neviděl jsem, neslyšel. Neexistovalo nic než příval síly, schopností a možností. Poddal jsem se a hladově nasával další a další porce energie. Už nebylo cesty zpět. Matně jsem si uvědomoval pojistku v příteli, ale v oné mnohovrstevnaté euforii jsem doufal, že ji Coleen nepoužije.
Vítej v klubu. Kterejpak ty seš?
Cizí hlas se mi líně převaloval v hlavě a já k němu nebyl schopen přiřadit mluvčího.
Čekej, až si vydechne. Taky jsi zpočátku jančil.
Že ho neznám, frajera.
Stajgr si za nás holt našel náhradu.
Prostor kolem se projasnil. Zřetelně jsem ve své blízkosti rozeznával pět postav. Nemuseli mi napovídat, aby mi to došlo. Nezvěstní horníci. Nevypadali nijak zoufale a jako mrtvoly už vůbec ne. S despektem si ukazovali na moje přístroje a smáli se mé nejistotě. To mě probralo.
Nahoře vás postrádají, pánové. Zvláštní pocit – mluvit nehmotnými ústy a neslyšet se přitom ušima, ale jen jako ozvěna, odrážející se od stěn.
Tak jim vyřiď, mladej, ať nás nechaj bejt. Našli sme si jinou fachu.
Jenže to by se panáček musel nejprv vrátit, že jo. A o všechno tohle přijít.
Co může být důležitějšího než obyčejný život? Lhal jsem. Jen pouhá myšlenka, že se vzdám nově nabité energie, mi působila nevýslovnou bolest.
Cítils snad, frajere, někdy něco podobnýho? Jak to můžeš srovnávat? Jedu na šichty, bejvák mám napůl s tchýni a před panelákem mi rezne starej opl. K tomu se mám vracet?
Molkič má pravdu. Nahoře jsme nuly, kdežto tady…
Tady jste mátohy. Automaticky jsem vpadl do své profese. Tak se nazývá mezistupeň mezi živým a mrtvým člověkem. Za potaz se bere stav duše.
Študovanej, že jo. S tím si můžeš… víš co.
Odkud to vychází? Mě by zajímal zdroj. Displej lapače se zbarvil rudě a zběsile na něm naskakovala záporná čísla.
Docházel mi čas.
Konečně rozumná řeč. Pojď si to omrknout, inžinýre.
Mátohy přede mnou mizely jedna po druhé. Zpanikařil jsem. Křečovitě jsem stiskl magič a zašermoval s ním před sebou, na pohyb rukou stačilo jen pomyslet. Ukázal mi směr. Nohy se mi pohnuly samy od sebe. Doprava. Zatočit. Ještě jednou a pak dolů.
Kde se couráš, mladej? Už na tebe čeká.
Horníci ustoupili. Šestá postava v rudém oparu ke mně stála zády. Nabíječ. Najednou mi docvakly ty obloukovité, napůl rozmazané šlápoty na svahu a odér oxidu siřičitého tamtéž. Jo, tenhle zdroj. No nazdar.
Ďábel se přede mnou zjevil, aniž jsem měl šanci zahlédnout jediný jeho pohyb. Tak změna plánu – nabíječka. Pěkný ko-… pěkný konec mě čeká, jen co je pravda. Šarlatové oči po mně sjely žhavým pohledem. Lapač vyděšeně pískl a zhasl, magič projevil aspoň tolik inteligence, že se vypnul v tichosti. Kožich spal jako obvykle. V blízkosti satanášky pulzující výboje zlostně syčely a prskaly. Letmo jsem pohlédl na své ruce, jestli mi prsty náhodou nesvítí jako bodové halogenky.
SE MNOU MŮŽEŠŠŠ VŠŠŠECHNO. SPLNÍM VŠŠŠE, po čem toužíššš.
Nedokázal jsem vyjádřit své pocity. Už teď mi darovala víc, než unesu. Díky té pekelné energii nebylo na světě překážky, kterou bych nezdolal, problému, který bych nevyřešil, a schopností, kterými bych nevládl.
DÁM TI MOC, DÁM TI SÍLU, DÁM TI NESMRTELNOST. VÁHÁŠŠŠ?
Přihlouple jsem se usmíval a styděl se, že nedokážu slovy vyjádřit svůj vděk. Dokonce jsem…
Au!
Podkožní implantát v pravém zápěstí, přijímač na dálku propojený s přítelem, mě elektrickým impulsem vytrhl z extáze. Ruka mě zabrněla a ztratil jsem v ní cit. Vzniklý zkrat proběhl po kůži k rozvodům kožicha a z jeho útrob se mi do žil začaly valit protimagické protilátky. Bolelo to příšerně. Nejhorší kocovina v mém životě.
POJĎ BLÍŽ, SPLYŇ SE MNOU A VŠŠŠECHNO TI NAVŽDY…
Už se nedozvím, co by mě čekalo.
Mozek přikázal a já vytrhl z pouzdra ničemu. Nabil jsem, zamířil a z hlavně vyšlehl proud negativních kvantonů.
Tok zabijáckých částic není viditelný okem, takže horníci nejdřív nepojali žádné podezření. Dál se nevšímavě klátili vpravo ode mě. Jeden z nich mě povzbuzoval palcem vztyčeným nahoru.
Nabíječka nadskočila a zařvala.
Decibely vysoko nad tolerancí lidských uší rozvibrovaly vzduch. Ten jako přílivová vlna narážel do nehmotných postav. Těla chlapů se prohýbala, kroutila, natahovala do stran a nakonec všichni popadali jak průhledné kuželky. V příštím okamžiku upřeli oči na mě.
Kdyby pohledy zabíjely… měl bych po starostech.
Takhle jsem čelil pětici zmatených, ale o to víc nasupených horníků, a z druhé strany se vyhýbal žhavým paprskům, které po mně vrhala zraněná a rozzuřená ďáblice. Překotně jsem nabíjel ničemu, střídavě útočil a uhýbal. Tady, v místě zdroje, platila jiná fyzikální pravidla. I pouhá silueta pěsti horníka měla díky zbytkové energii sílu padajícího stromu. Nebyl důvod to pokoušet.
Nabil jsem znovu, tentokrát na maximum. Vyšlehla dávka z ničemy. Můj konečný argument. Nabíječka měla odletět dozadu s rozpaženýma rukama a vypáleným energetickým centrem. Jenže něco se pokazilo.
Kvantony naopak přitáhly čertici ke mně a já jí hleděl přímo do očí.
Vyšlehly z nich blesky. Sjely po mně jako po hromosvodu a po pravačce vklouzly do zbraně. Ani jsem se nestihl leknout. Zíral jsem před sebe neschopen pohybu a čekal, co přijde.
Přišla rána do hlavy.
Zapomněl jsem sledovat horníky. Jeden z nich mě složil a ostatní na mě naskákali jako sehrané ragbyové družstvo. Aby toho nebylo málo, tutéž chvíli si vybral přijímač přítele a štípl mě silným impulzem. Jau!
Umírající nabíječka vrhla na naši skrumáž poslední zoufalý výboj. Cítil jsem ho dřív, než prošel těly nade mnou. Dlouho jsem se nerozmýšlel a nastavil mu pravé zápěstí. Zakousl se do něj na správném místě. Přítel, já, vyslankyně pekel i pětice jejích nohsledů jsme se spojili v jeden pulzující oblouk. Nevím, co ostatní, já jsem zařval bolestí a ztratil vědomí.
„Darine! Hej!“
Děsil jsem se probuzení, hrozně jsem se bál, na jakém místě se octnu. Pořád tu byla možnost, že zůstanu navěky trčet v mimoprostorové bublině stvořené původním magickým zdrojem. S vyhaslými přístroji a s pěti ranaři na krku.
„Vraťte se. Vy to dokážete!“
Ten hlas… už vím, Coleen. Takže jsem na světě, hurá. Otevřel jsem oči, do záběru se mi vešla Polobotkova ustaraná tvář, strop mé krychle a část automatického okna, ve kterém se zrcadlila hvězdnatá noc.
Hledal jsem slova vděku. Já, agent se speciálním výcvikem, zachráněný šedovlasým bývalým vojákem, kterého sem poslali velet partě horníků.
„Děkuju.“ Cokoli navíc by vyžadovalo další vysvětlování, a na to jsem se necítil.
„Ale jděte, bez toho šikovného udělátka bych vás odtamtud nevytáhl. Ale byla to šlupka, to vám řeknu, jako by do mě v jednu chvíli uhodil blesk. Zachránilo vám to život, co? Přítel – to zní dobře.“
V tom druhém smyslu dokonce ještě líp.
„Horníci jsou v pořádku?“ změnil jsem téma.
„To se ví, stal jste se hrdinou. Volt se o vás dokonce několikrát pochvalně vyjádřil,“ ušklíbl se Coleen sarkasticky. „Molkian a ostatní chlapi museli do nemocnice, psychicky se z prodělaného šoku složili. Vy jste z tvrdšího těsta. Agent, to se pozná.“
To teda jo. Psychické problémy? Chápu. Ztráta pocitu nadřazenosti, síly a moci. To mi nikdy neodpustí.
„Co se vlastně dělo? Vyplivlo nás to na dně lomu? Jen nás šest? Žádná další… bytost?“
„Ještě to tak, ty své nadpřirozené potvory sem netahejte. Pro mě za mě ať jde celá magie k čertu.“
„Přesně tam byla,“ zamumlal jsem.
„O technické vybavení jsem se vám postaral. Všechno jste měl při sobě, jen tady tohle podobné obušku, to jsem sebral na zemi nedaleko vašeho těla. A ještě přítel, chytejte, kdo ví, kdy ho zas budete potřebovat.“ Coleen mi hodil kovovou schránku a obrátil se k odchodu. Zase použil to staré vojenské gesto. Tentokrát jsem mu na ně odpověděl předpisově.
Ráno jsem oblast lomu opustil. Ve zpětném zrcátku off-roadu stále vypadala jako ponurá podzemní planeta. Šerem zimního rána prosvítala ostrá halogenová světla ozařující důlní buldozery, pásové dopravníky a bagry. Vzduchem se nesla celá symfonie zvuků. Hučení, odfukování, bubnování a rytmické zvonivé tóny se slévaly dohromady a hrály mi na rozloučenou.
Podvědomě jsem sundal nohu z plynu a zpomalil. Poslední pohled zpět. Tahle chvíle se už nevrátí. A pevně v to doufám.
S Alvarezem jsem byl od návratu ve spojení, neustále mě nabádal, ať spěchám do agentury, že se o mě postará. Vymluvil jsem se na zdravotní dyskomfort a nechal se dopravit nejdřív domů. Cítil jsem se pro tu malou lež trapně, ale opravdu jsem potřeboval v klidu přemýšlet a vyhodnotit, co jsem v dole zažil.
Byt mě přivítal sterilní čistotou, za mé nepřítomnosti se zjevně spustil komplexní úklidový antibakteriální program. Skoro se mi zastesklo po útulnosti plastové krychle. Zbavil jsem se magiče i ostatní techniky a stranou od nich pak uložil ničemu.
Pořád mi vrtalo hlavou, zda došlo k jeho selhání, když mi ďáblici málem vhodil do náruče, místo aby s ní šlehl o zem. Nebo je chyba ve mně? Ve zmatku jsem nabil nesprávně?
Vzal jsem zbraň do ruky a převracel ji ze strany na stranu. Na nic jsem nepřišel. Však oni si s ní technici poradí. Třeba došlo k poruše na vyvíječi záporných kvantonů:
Zbytek dne jsem ležel nehybně jako kameny na výsypce a mořil se vzpomínkami. Někde hluboko ve mně dřímal ztracený pocit neporazitelnosti, moci a síly. Či spíš jeho doznívající otisk.
Šéf se mě ráno už nemohl dočkat. Jasně modré oči mu zářily zvědavostí:
„Konečně, Darině, dal sis na čas. Hořím zvědavostí, co se dozvíme z paměťových záznamů přístrojů. Vybavení hod na bezpečnostní pult, už sem míří kluci z technického. Ničemu mi schovej u sebe, ať tě nikdo s tímhle typem nevidí.“
Alvarez organizoval. Byl ve svém živlu. Zahrnoval mě palbou otázek, zatímco se kolegové z výzkumu vrhli na zařízení použitá v akci. Zajímaly ho sebemenší podrobnosti, přestože už obdržel klasické hlášení o průběhu mise. Mámil ze mě nejniternější pocity a nutil mě vzpomínat na magický vliv zdroje.
Šéf je šéf a informace jsou v našem oboru základ, ale stejně mi to bylo zatraceně nepříjemné.
Domů jsem se sotva doplazil. Trpce jsem si uvědomoval příkrý rozpor mezi svým současným stavem a nekonečnou euforií, kterou mi nakrátko poskytla nabíječka.
Usnul jsem, probudil se, usnul a hned byl zase vzhůru.
Hlava mi třeštila, jako by v ní ďábelský výboj spálil půlku synapsí. No snad ne. Nezabral ani koktejl endorfinů s ex-thanolem. Bolest za víčky několikrát explodovala a pak se plížením vrátila. Měl jsem utkvělý dojem, že mě někdo sleduje. Skrz moje vlastní oči. Nakonec jsem se virtualphonem spojil s Alvarezem. Poslal mě do pekla? Tak ať si užije mých halucinací.
„Je pozdě, starý brachu,“ přivítal mě opatrně, ale s účastí – na to, že jsem ho vzbudil uprostřed noci.
„Toho se právě bojím. Co opravdu jsou nabíječi zač? Ty sám přece…“ Zadrhl se mi hlas. Jedna věc je z šéfa a kamaráda tahat rozumy a druhá připomínat mu ránu osudu.
„Znám je nejlíp, to jsi měl na mysli?“ V hlase nezazněla zášť, jen nepatrné zaváhání. „Jedná se o komplikované entity nacházející se na místech, kde se náš svět dotýká teritoria nadpřirozených v nejužším kontaktu. Hranice mezi realitami je tam slabá a proměnlivá. Nabíječi se ji pokoušejí udržet za každou cenu a brání ji jako rozzuřená matka mláďata. A kdo se jim postaví…“
„Stane se hrdinou,“ napověděl jsem bezděčně.
„Mrzákem nebo mrtvolou… ačkoli ne vždy. Ty žiješ.“ Větší než malé množství sarkasmu, on si ho mohl dovolit. Na rozdíl ode mě při kontaktu s nabíječem štěstí tehdy neměl.
„Zatím.“ Pulzující lidská energie působila jako superpružné lepidlo, zacelila díry v časoprostoru elastickým tmelem. Dokonalá živá záplata. A pak že lidé nejsou důležití.
„Občas je těžké stanovit hranici mezi nebezpečím a jinými možnostmi.“
Rozhovor uvázl na mrtvém bodě. Stejně už svítalo. Rozloučil jsem se.
A to bylo naposledy, kdy jsem s Alvarezem mluvil.
Ráno začalo zle. Ústředí ohlásilo mimořádnou situaci třetího stupně. Můj šéf, můj kolega, můj starý přítel Alvarez zmizel. Bohužel i s tím ničemou.
Strávil jsem nezapomenutelný den ve výslechové místnosti. Vedení mě obvinilo, že jsem ničemu použil na eliminaci zdroje v akci nezákonně a ohrozil tím civilní pracovníky v důlním území. Mému vysvětlení, jak jsem přišel k prototypu nové zbraně, nikdo nevěřil. Měl jsem prý zatajit zásadní skutečnosti a obejít tak Alvareze, nebo jej přinutit k činu, se kterým nesouhlasil. Všeobecně se očekávalo, že kvůli nedodržení agenturních pravidel spáchal někde o samotě sebevraždu. Taky to ochrnutí a syndrom vyhoření a vůbec.
Z ústředí mi zastavili činnost a zamezili přístup do centra agentury. Prý mi dovolí pracovat v kancelářském provozu. Nějak jsem nedokázal ocenit benevolenci nového šéfa a předstírat pokoru a vděk. Ukázal jsem agentuře záda o moment dřív než by mě stejně vyhodili.
Byl to dlouhý den. Energie od nabíječky by se mi v něm zatraceně hodila.
Ani na sekundu jsem nevěřil v Alvarezovu smrt. V duchu jsem si přehrával společné rozhovory a hledal v nich stopu nějaké vodítko. Až se mi vybavily jeho občasné narážky, které jsem pořádně nevnímal, neboť mluvil o tak nudné záležitosti jakou je zdraví.
Co když úkolem ničemy nebylo nabíječku zničit, ale naopak získat její energetický potenciál a využít jej k alternativní léčbě parézy končetin? Dokázal by Alvarez pro tak šílený experiment přeprogramovat zbraň na bazální úrovni?
Co vše udělá člověk, čeho se odváží a čeho vzdá, aby opět začal chodit? Mám právo ho soudit? Ale kdo dal jemu právo mě sprostě využít? Nezasvětit mě. Nevěřit mi!
Pár dní jsem vibroval vztekem a sebelítostí a proplouval na vlnách ex-thanolu. Nic moc si z nich nepamatuju. A to je celkem dobře. Nutně jsem potřeboval břeh, na který bych mohl vylézt a nabrat další dech. Najít sílu a energii. Začít nový život.
Napadlo mě jen jediné místo.
Důlní oblast, tu tajnou podzemní planetu, jsem spatřil už z dálky. Halogenová světla ozařovala nestvůrné důlní stroje, pásové dopravníky a až do nebe se tyčící jeřáby. Jako by se všechny naráz otočily mým směrem. Symfonie zvuků pracující techniky se rozléhala údolím a prozrazovala vpád vetřelce. Z nostalgie jsem sundal nohu z plynu a zpomalil. Pohled dolů jsem si chtěl vrýt do paměti. Už zase.
Plot smutně vrzal, klátil se ve větru a rzí poničené cedule s nápisem Důlní území, vstup zakázán! se stydlivě krčily v křoviscích u cesty. Ani maringotka s hlídačem od minula nezměnila svou pozici. Ve zpětném zrcátku jsem zaznamenal, jak mi její obránce hrozí pěstí.
Před velínem mě nečekal uvítací výbor, ale ustaraná tvář Coleena. Pokud byl překvapen mou přítomností, nedal to najevo.
„Možná představovali pohřešovaní chlapi menší problém než ti, co se tu nečekaně zjeví.“
„Hm.“ Lepší hloupá odpověď než žádná.
„Jak se vám to doneslo? Já sám ještě nevím, co si myslet, a agentura mi už posílá hrdinu.“
„Jen nezávislý průzkum, já totiž…“
„Doufám, že se nám tu od minula neválí nějaká štěnice!“ přerušil mě Coleen ostře. Poskytl mi tím pár sekund na přemýšlení. „Udělátek jste na to měl po kapsách dost.“
„Co kdybyste mi rovnou popsal novou anomálii?“ vypálil jsem největší kalibr.
„Neztrácejí se mi tu chlapi, naopak, množí.“
„Kudrnatej, modrý oči, problémy s chůzí?“ tipl jsem si. Co bych dělal na místě Alvareze, kdyby experiment nedopadl podle mých představ? Vrátil se na to místo. Vyškrábat ze dna zbytky energie, vyzkoušet sílu hraniční oblasti. Koneckonců, já se sem ženu pro totéž.
„Kéž by. Tihle vypadají divně, mluví cizí řečí a oblečení jsou jak maškary. Napadly mě desítky logických vysvětlení, ale jedno po druhém jsem vyvrátil.“
„Vycházejí z té dolní vrstvy lomu?“
„Přesně. Objeví se, tápou kolem stěn s hlušinou a zase mizí. Přiznejte se, Darině, co z těch nadpřirozených jevů jste dole probudil?“
„Spíš zahubil,“ mumlal jsem si pro sebe bez ohledu na to, zda mi Coleen rozumí. Takže nabíječka věděla, co dělá. Čemu chce zabránit. No k čertu, to je průser.
„Věřím, že vy si s tím poradíte.“
V očích lana Coleena zaplál neodůvodnitelný optimismus. Ten jsem nesdílel.
„Jenom mi pořád… už vím,“ píchl do mě ukazováčkem „kde schováváte přístroje?“
„Pracuju s mikročipy a implantáty, progresivní elektronika, chápete?“
„Všiml jsem si, že mluvíte jako robot,“ Coleen se chraplavě zasmál. Asi to měl být pokus o vtip.
Obytná krychle na mě mrkla identifikačním okem a pohostinně rozevřela svou plastovou náruč. Sladký domov.
Přestože jsem Coleena ujistil o opaku, pro řešení případu jsem byl absolutně technicky nevybaven. Přimělo mě to porozhlédnout se v útrobách mého obydlí – co bych mohl použít? Sice netuším, co provede uniformní buňka, až jí vykuchám střeva, ale budu to muset risknout.
Nabíječka udržovala hranici mezi realitami magickou obdobou elektřiny a používala při tom lidi jako monočlánky. Já se neobejdu bez výkonného generátoru, nebo aspoň pořádné baterie. Ale jedno po druhém, nejdřív terénní průzkum. Třeba mě na místě anomálie napadne geniální řešení.
Coleen na mě čekal ve společnosti Volta, který se rval o to, aby se směl pátrání účastnit. Natěsnali jsme se do climb-roadu a vyrazili. Dole bylo chladno a zvuky strojů sem doléhaly minimálně. Masy sypkých hornin se na nás tlačily ze všech stran. Po sirném zápachu ani památky. Bez jištění přístroji jsem se mohl spolehnout jen na své smysly. Zavřel jsem oči a doufal, že zázrakem vytuším proudění magie a rozpoznám oslabenou bránu.
Tak nic.
Otráveně jsem Oči zase otevřel. Coleen s Voltem zírali kamsi přede mne. Přidal jsem se. Moje pravá ruka od zápěstí dolů vibrovala, aniž jsem ji cítil, prsty se proplétaly, jako by byly z gumy, a nakonec se ustálily v poloze dopředu, doprava a dolů.
„Tyjó, Molkič nekecal. Fakt máte v sobě dráty jako robot?“ zajímal se Volt.
Coleen na mě soucitně pohlédl a postrčil mě vpřed. Vydali jsme se za mou pravačkou jako za virgulí. Buď se starý implantát zbláznil, nebo se připojil k jinému přijímači. A když mě za pochodu cizí síla srazila na kolena, došlo mi, že nadpřirozené jevy nebudou hlavní problém. Možná nemám schopnost cítit výron magie, ale kontakt s přítelem si nespletu.
Alvarez.
Ztratil jsem povědomí o realitě. Logicky totiž není možné, abych se propašoval uježděnou vrstvou skrývky do podzemí – jenže právě to se mi dělo.
Zaťal jsem zuby a bojoval s halucinací. Myslel jsem na písek na dně lomu, ztvrdlý na kámen. Na stopy po pásové technice, vyryté v zemi. Na kaluže a bláto v místech s mělkým podložím. Na ustaranou tvář Coleena i buldočí výraz Volta. I vzpomínka na tísnivý pocit z hlubin lomu se mi hodila.
Pak závan čistého vzduchu a bolest v plicích po hlubokém nádechu. První kolo jsem vyhrál.
Volt nervózně startoval climb-road, zatímco Coleen se mnou smýkl, postavil mě na nohy a pak mě dostrkal k vozidlu. Motala se mi hlava a pravačka brněla k nesnesení.
„Lhal jste mi! Málem vás to dole dostalo. Nemáte s sebou žádné vybavení, žádné jištění. Co tu, sakra, vyvádíte?“ zasyčel, jen co za námi zasupěl automatický vchod do mé buňky.
„Osobní věc.“ Nebyl jsem ve stavu, abych Coleena vyhodil, tak jsem aspoň předstíral profesionální postup. „Lokalizoval jsem místo s nejslabší mezirealitní vrstvou a mám plán, jak bránu zacelit.“
„Kecy.“
„Pulzující bioenergii živočišného původu se to sice nevyrovná,“ zavtipkoval jsem, Coleen se podle očekávání nezasmál, „ale postačí mi naddimenzovaný elektrický výboj. Celá oblast se zjednodušeně řečeno podminuje supervodivým materiálem a já s dostatečně mocným zdrojem elektřiny dokážu…“
„Vy si tu nic dokazovat nebudete!“
„Chci vám přece pomoct.“
„Vážně? Tak pravdu – co vás táhne dolů? V čem je anomálie v nevýznamném dolu pro vás osobní? Proč jste se opravdu vrátil, Darině?“
„Někdo mě podrazil, je o krok přede mnou a zahrává si s energií v podzemí. Chci ho dostat. Zastavit. Zavřít poklop, ať už on zůstane na jakékoli straně.“ Neprozradil jsem všechno. Myslím, že to Coleen ani nečekal.
„Kdo?“ Otázka jako rozkaz.
„Alvarez, bývalý agent, můj šéf,“ a po krátkém zaváhání, „přítel.“
„A důvod?“
„Potřebuje bránu otevřenou, pulzující a nestálou, pouze tak z ní může čerpat energii.“
„Jak zní plán útoku?“
„Vypálit, zazdít a zapomenout.“ Silná slova měla přehlušit hlas svědomí, představu Alvareze jako nešťastného mrzáka, co touží po zdraví a normálním životě. Akorát mě podvedl, zničil mi kariéru a pokusil se mě procpat několika tunami zeminy. Asi měl slabou chvilku.
„Na zítra zařídím technickou stránku věci,“ zavelel Coleen, „seženu vybavení i materiál a svedu dolů tolik elektřiny, že budou kameny ve skrývce svítit jako žárovičky, ale vy, Darině, se připravte, že do jámy lvové polezete sám.“
„Rozkaz.“
Coleen se ušklíbl a místo vojensky řízného pozdravu jen mávl rukou.
Vymezené území rozdělila Coleenova ranní parta do pravidelných čtverců, ohraničených sloupy ze speciálního supervodivého kovu. Vespod pak podzemní konstrukce zahrnovala desítky metrů spojovacích kabelů, jejichž vývody se o kus dál sbíhaly do obřího důlního generátoru. Monstrózní záležitost. Uznale jsem na jejího tvůrce kývl. Informaci, že elektřina jako konzervativní zdroj energie nemá proti toku záporných kvantonů šanci, jsem si nechal pro sebe. Dohodnutým gestem jsem poslal všechny do bezpečí horních pater dolu a tajně jsem zkontroloval vybavení uzmuté v krychli.
Pravačka mě začínala svrbět a ze zápěstí se šířil příval horka. Počítal jsem kroky. U pátého jsem se propadl dolů.
Vítej.
Ty parchante! ulevil jsem si.
Věřil jsem, že zrovna ty mě pochopíš.
Vyhrál jsi, tak to skončeme. Alvarez chodil a hýbal se, tím pádem ze mě spadla lítost.
Nelži, že necítíš ten příval síly a moci.
Nabíječka to uměla jinak rozpálit, rýpnul jsem si. Snažil jsem se, fakt jsem se snažil ignorovat pocity euforie a nadřazenosti, které se mě zmocňovaly. Bylo to zpátky. Darin dokonalý.
Nebojuji osamocen jako ona, za mnou stojí celá armáda nadpřirozených. Příval energie je jen počátek. Přidej se k nám a uvidíš. Alvarez si ledabyle pohrával s ničemou, kontrolky na pažbě svítily jedna radost. Zbraň plně nabitá.
K čertu s tím!
Nepatříš k magickým bytostem, nedokážeš je ovládat. Vícefunkční kontrolní čidlo původem z bezpečnostního okruhu obytné krychle mi trčelo přilepené za uchem. Stačilo se ho dotknout a systémy se aktivovaly. Pokud funguje kamerový přenos na displej Coleenova počítače, starý voják ví, k čemu se chystám.
Chceš se vsadit? Ne, ty mě chceš jen zastavit. Pohrozit a vrátit přeběhlíka do světa, kde existují fyzická omezení.
Nechci. Tvoje volba. Mým úkolem je navždy zalepit průchod mezi realitami.
Alvarez stočil pohled na ničemu a smutně se usmál. Já se jen podrbal za uchem – v nestabilním prostředí nadlidský výkon – a spolehl se, že na můj signál přijde od generátoru adekvátní odpověď.
Přišla.
Prostor kolem se změnil v rosol, do uší mi znělo kovové pískání a mžitky před očima nezmizely, ani když jsem pevně stiskl víčka. Hučení generátoru rozdunělo kameny ve stěnách dolu a země se začala otřásat.
Rozpoutalo se mé soukromé peklo.
Alvarez, zasažený výbojem, potácivě padal dozadu. Ničemu ovšem nepustil. Jako by na tom záleželo – ani pro jednoho z nás už nebylo cesty zpátky.
Vše kolem zčernalo a zhoustlo. Zkamenělo. Spojení mezi realitami se začalo uzavírat.
Alvarez se snažil prodrat k posledním trhlinám ve tmě, odkud těkaly zbytky energie. Marně. Zavyl zoufalstvím, otočil se, zamířil…
… a vystřelil.
Není to reálné, ale já v útočné formaci zřetelně rozeznával jednotlivé kvantony. Potvory. Letěly mi vstříc podivně pomalu. Čas se natáhl, za setinu sekundy jsem stihl probrat své možnosti – nulové – a sledovat Alvarezův konec. Ničema mu vybuchl v ruce v efektní explozi. V rudé záři se zbraň vypařila i se svým majitelem.
A pak jsem konečně umřel.
Nebo jsem si to aspoň myslel.
Setmělým sálem v prostorách agentury to zašumělo vzrušením. Tiskový mluvčí na pódiu vedl monolog o zcela novém prototypu robotického super-agenta pro boj s nadpřirozenými entitami, když reflektory za jeho zády osvítily siluetu postavy dosud skryté ve stínu. VIP hosté ji upřeně pozorovali, se zvědavostí i očekáváním v očích.
Dívám se ven úzkými průzory kulovitého tvaru. Říká se jim nanoči. Místo vzpomínek mám paměťovou jednotku, místo mozku procesor typu InCosmos XII. a namísto rukou ničemu. Dva ničemy. Lapač spí v implantátu pod spánkovou kostí, kožich sídlí v záhybu ucha. A přítel…
… přítele vidím v dálce. Jediného, který v sále freneticky netleská a který v duchu nepočítá, k čemu mě využít. Dívá se do země a nervozitou se drbe za uchem. Coleen.
Čeká mě práce, do první akce v terénu mířím už za hodinu. Proud energie se mi z biochemického centra spustí na vyžádání, ale nějak to není ono. Darin dokonalý – kde je mu konec? Stal se ze mě ROBotický Experimentální agent Radikálního Typu EKJ001. Změna je život. Jenom ta zkratka je taková divná: Robertek…
