Davin Sam vlastnil kompletní mapu manželčiných chromozomů a podrobný vývojový diagram jejích programů modifikace postnatální osobnosti. Lizera byla původně navržena pro investory, kteří obsazovali personálem rekreační středisko střední třídy v pásu asteroidů ve Sluneční soustavě. Její konstruktéři předpokládali, že většinu svého bdění stráví prací, ale také jim bylo jasné, že bude mít co do činění s lidmi nejrůznějšího ražení. Do vínku jí proto dali silnou chuť k učení a pečlivě odměřené umělecké sklony. Dnes strávila šest hodin sezením v rohu Davinovy rozhledny, ponořená do svého aktuálního programu čtení. Když se Davin na její čtečku díval naposledy, právě vstřebávala dizertační práci o dějinách vojenského využití střelného prachu.
Když si Lizera potřebovala od čtení odpočinout, zakryla si hlavu naslouchací helmou a ponořila se do hudby. Obvykle poslouchala Bacha a čínské skladatele konce jedenadvacátého století. Hrála na dva nástroje: vysoce kvalitní elektronický simulátor a tradiční čínskou citeru čchin.
Byly dny, kdy Davin s Lizerou proklábosili celé hodiny, zatímco on po očku sledoval záběry na své stěně pokryté monitory. Někdy Lizera hrála na jeden ze svých nástrojů, zatímco on se naplno věnoval svým obrazovkám. Dnes ovšem Davina zajímal jediný zvuk – vysoké pronikavé štěbetání v reproduktorech. Zdálo se, že hnízdilové se pustili do zimní rekonstrukce svého hnízda. Vypadalo to, že každé zvíře v hnízdě má co na práci.
Hnízdo se zvedalo z vody dvě stě metrů od břehu jezera. Dvanáct z padesáti sedmi zvířat v hnízdě mělo k nervové soustavě připojeny sondy. A dalších sto dvanáct sond bylo připevněno ke konstrukci hnízda. Davin viděl každý tunel i místnost. Na svých monitorech mohl sledovat vysílání z dvaceti sond současně.
„Jdu zpátky do tábora,“ oznámila mu Lizera.
Nezeptala se ho, jestli mu nevadí, že ho tam nechá samotného. Znala jeho nálady.
„Asi tady přenocuju,“ oznámil jí Davin.
„Divila bych se, kdyby tomu bylo jinak.“
Davin se neotočil, dokud nebyla nachystána k odchodu. Pak si ji rychle, ale důkladně prohlédl. Šaty si zakryla červeným pancéřovaným kabátem. Dlouhá zbraň spočívala v pouzdře všitém do kabátu. Oči jí kryly pozorovací brýle. Jejich tábor se nacházel jen dva kilometry od věže, na vrcholku nízkého kopce, při přesunu mezi těmito dvěma místy chodili ale vždy ozbrojení a obrnění.
Mimo věž, ze strany pevniny, ohýbal zimní vítr žlutá stébla trávy. Většina z řídce rostoucích stromů byla holá. Zbytek si stále ještě držel své zežloutlé listí.
Planetu objevila japonská sonda a Japonci jí dali přiléhavé jméno – Itoko, bratranec. Fauna a flóra na první pohled vypadaly jako jednoduchá variace na odpovídající pozemské druhy. Žila tam suchozemská stvoření, která se podobala savcům. Žily tam létající organismy, které by mohly být srovnatelné s ptáky nebo hmyzem. Všechny formy života byly vytvořeny ze složitých molekul na bázi uhlíku. Nic ale nebylo úplně stejné. Molekuly, které připomínaly aminokyseliny, měly jiné chemické složení. Molekula fungující stejně jako chlorofyl produkovaný rostlinami měla žlutou barvu, nikoli zelenou. Molekula nesoucí genetický kód byla dvojitá šroubovice schopná vlastní replikace, stejně jako DNA, ale byla postavena z jiné sady bází, fosfátů a cukrů a při provádění svých genetických funkcí reagovala na jinou sadu chemických signálů.
Davin se obrátil zpět ke své sadě monitorů a jednu z obrazovek přepnul na kameru, která sledovala Lizeřin postup. Pod schodištěm ji pozdravily dvě strážné kočky. Jedna z koček zaujala polohu pár kroků před ní. Drahá kočka se zařadila za ni.
Někdy ji Davin sledoval, jak jde po pěšině, kterou vyšlapali mezi věží a táborem. Byla to půvabná žena krev a mléko. Dokázal sledovat její pohyby, i když se skrývala uvnitř pancéřovaného kabátu, který ji zakrýval jako stan. Sebemenší zavlnění jejího oblečení vyvolávalo obraz těla pohybujícího se uvnitř. Dnes se soustředil na sadu monitorů.
Hnízdilové se dali přirovnat k tělnatějším říčním vydrám nebo přerostlým vodním krysám, ale žádný pozemský vodní savec si nikdy nevytvořil takové společenské uspořádání, které dominovalo jejich životnímu stylu. Svá hnízda stavěli postupem, který vyžadoval propracovanou spolupráci. Zdáli se být o trochu inteligentnější než šimpanzi, ale žádný šimpanz nepoužíval způsob komunikace, který si vyvinuli oni. Jejich jazykové schopnosti nelze srovnávat s ničím, s čím se lidé setkali na Zemi.
Hnízdilové nebyla jediná stvoření na Itoko, u kterých se vyvinula složitá hlasová soustava. Průzkumné výpravy objevily tři další organismy, které se staly závislé na své schopnosti komunikovat. Zdálo se, že nejvyvinutějším druhem byli smečkouni, kteří se proháněli po většině jediného světadílu na této planetě. Jedna ze sond zachytila krátký záběr smečkounů, jak zahajovali koordinovaný útok na pevnost hnízdilů, včetně pohybu široce rozvinutých křídel formace a intenzivních útoků na jednotlivé body.
Proč se u tolika druhů vyvinula stejná schopnost? Existoval nějaký společný genetický rys? Posunuly snad konkurenční tlaky jinak zcela rozdílné evoluční linie stejným směrem? Začali spolu hnízdilové komunikovat proto, že to byla nejlepší obrana proti koordinovaným útokům smečkounů?
Ve Sluneční soustavě byl Davin experimentálním etologem. Navrhoval organismy s určitými vlastnostmi a sledoval, jak komunikují v mamutích umělých habitatech. Tady zkoumal tajemství, která se vyvinula náhodně, nepředvídatelně, v rámci přirozeného výběru. Tento osamělý břeh jezera, tři tisíce kilometrů od primární lidské základny, byl tím nejvíce vzrušujícím místem, jaké kdy viděl. Poprvé v historii svého oboru etologové studovali chování forem života, které se vyvinuly v úplně jiných evolučních dějinách.
Hlavní obrazovkou jeho sestavy byl obrovský obdélník, který zobrazoval aktuální pozici každého zvířete v hnízdě. Počítač shromažďoval všechny údaje přicházející od jednotlivých sond, ze kterých sestavoval celkový obraz. Na horní obrazovce viděl Davin celkovou skladbu projektu hnízdilů. Na dalších obrazovkách pozoroval přesuny v menším měřítku, ze kterých se všechno skládalo. Hnízdilové měli sociální uspořádání připomínající struktura pozemských opic zvaných bonobo. Hnízdu vládla rada samic způsoby zahrnujícími sexuální odměny, koordinované projevy násilí a chování, které připomínalo lichocení a někdy i škádlení. Právě teď se podle všeho „členky rady“ rozptýlily po celém hnízdě.
Davin se zamračil. Jeho pozornost upoutala obrazovka, která sledovala jeho ženu. Lizera se prodírala trávou rostoucí do výše pasu. Kamera, která ji sledovala, se nakláněla doleva. Měla by se ale posouvat nahoru, směrem k horní části obrazovky.
Když rozšířil záběr, zjistil, že už z pěšiny uhnula o deset metrů. Její strážní kočky si stoupaly na zadní, aby měly výhled nad trávu. Začala se pohybovat vpřed, k táboru, a po třech krocích se zastavila. Zírala na něco po své pravici a začala se stáčet doleva.
Davin aktivoval svůj komunikační implantát. „Co se děje? Proč nejdeš po pěšině?“
„Něco se děje se smečkouny. Když zamířím k táboru, neustále přede mnou vyskakují.“
„Jen když zamíříš k táboru? Jindy to nedělají?“
„Někteří z nich vyskakují i tehdy, když se chci vrátit na pěšinu.“
„Kolik jich vidíš, když vyskakují?“
„Vidím jich vyskakovat čtyři nebo pět. Myslím ale, že je okolo mě celá smečka. Slyším je všude kolem.“
„Vypadá to, jako by tě chtěli někam odehnat, viď?“
„Stejně jako nahánějí svou kořist? Vážně si myslíš, že by to udělali?“
Smečkouni byli velcí jako malá pozemská prasata. Měli tesáky a drápy, ale nebyli nijak silní ani rychlí. Větší zvířata zabíjeli tak, že je obtěžovali tak dlouho, dokud zcela nezeslábla a nepřestala se bránit.
Davin zíral na své monitory. Tři ze samic hnízdilů klábosily s nějakým mladým samcem se samicí.
„Zůstaň tam. Za chvilku jsem u tebe.“
„Nemůžu jen prostě jít pořád dopředu, Davine? Jsou zvyklí na to, že se jich zvířata bojí. Nemuseli by mě napadnout, když půjdu normálně dál.“
„Nevíme, jak by mohli zareagovat. Vezmu s sebou zbývající dvě kočky. Budeme mít je a dvě zbraně.“
Davin měl venkovní vybavení uložené na věšáku a na sestavě polic vedle dveří. Zatímco se soukal do pancéřovaného kabátu, nespouštěl oči z obrazovek. Od chvíle, kdy začal pracovat v gravitačním poli téhle planety, měl horní část těla čím dál svalnatější. Jeho rodiče mu při zadávání základních parametrů vybrali tělo svalnatého typu a v silnější gravitaci jeho tělesná schránka ještě podstatně zmohutněla.
„Měla jsi mě upozornit hned, jak k tomu došlo,“ káral ji Davin.
„Nechtěla jsem, abys odešel z věže. Ne teď.“
Nasadil si a aktivoval pozorovací brýle a zkontroloval, že jsou kalibrované na jeho pohyby očí. „Všechno se to nahrává. O nic nepřijdu.“
Vítr by člověka vyrůstajícího na Zemi nepříjemně překvapil. Zevnitř věže to vypadalo, jako by se tráva vlnila v mírném pozemském větru. Na Itoko ovšem byla tráva mnohem tužší a odolnější. Změna ročních období na této planetě probíhala dvakrát rychleji než na Zemi. Rychlé změny klimatu vyvolávaly prudké přesuny vzduchu.
Když vyrazil poklusem k Lizeře, jeho strážní kočky zaujaly pozice před ním a za ním. V trávě asi sto metrů od něj si chraplavé hlasy vyměňovaly rychlé, úsečné signály. Nad trávu po jeho levici se vynořily dvě kulaté hlavy barvy khaki. Další hlava se objevila napravo od něj. Když se ohlédl, zachytil záblesk pohybu.
V duchu pronesl nesmyslné slovo, které aktivovalo jeho komunikační implantát. „Vypadá to, že ženou i mě. Žádného nevidím před sebou. Jako by se mě snažili nahnat k tobě.“
Lizera se zasmála. „Znamená to, že si že myslí, že nejsme nebezpeční?“
„Možná. Pokud by to tak bylo, poskytlo by nám to určitou výhodu.“
„Promiň, Davine. Nechtěla jsem ti způsobit tolik problémů. Snažila jsem se je obejít.“
„To je v pořádku. Jen bych rád věděl, proč se najednou rozhodli na nás zaútočit.“
„Nemůžeme třeba mít jiný pach? Nesnědli jsme něco jiného?“
Davin v běhu aktivoval svou pomocnou inteligenci. Vyměňoval si údaje se třemi výzkumnými týmy, které smečkouny studovaly. Teď nechal svůj vyhledávací program procházet všechny interní soubory o smečkounech v pátrání po klíči k té náhlé změně v chování těchto živočichů. Zatím se smečkouny zažil jen dvě nepřátelská setkání. Místní smečka se dvakrát pokusila o průnik do tábora. Útok se v obou případech zastavil, když elektrický plot zasáhl vetřelce téměř smrtícími výboji.
Davin byl přesvědčen, že smečkouni na plot zaútočili proto, že jim zabíral jedno z jejich tradičních pozorovacích stanovišť. Nic nenaznačovalo tomu, že by měli zájem o něj nebo o Lizeru. Mezi věží a táborem chodil sám tři dekády, než tam pustil Lizeru samotnou. Smečkouni o ně začali ztrácet zájem před koncem první dekády. Až dosud se dalo předpokládat, že jejich choutky souvisely s pachy vydávanými místní biochemií.
Nejlepší informace o smečkounech shromáždil pár, který je studoval na druhém konci světadílu, v oblasti severně od centrálního pohoří. Tento pár se dal dohromady až na lodi, někdy během posledních třiceti let cesty. Dosud nikdy žádný etologický výzkum neprováděli, ale mysleli si, že je to dobrý způsob, jak se s planetou seznámit. Přišli si k Davinovi pro rady, když se jedno z jeho období bdění překrývalo s jejich. Dobrodružnější z té dvojice byla žena. Zdálo se, že muž ji následuje. Tu a tam se usmívali, když se Davin nechal příliš unést svým nadšením pro věc. K Lizeře byli vždycky zdvořilí.
Smečkouni byli velice teritoriální. Smečka měla dominantního samce se samicí a za obranu území byli zodpovědní hlavně samci. O lov se pak většinou starala dominantní samice se svými podřízenými samicemi. Jejich hlavní kořistí byla v této části světadílu rohatá stvoření, pětkrát větší než oni. Jejich vztah ke kořisti vykazoval některé charakteristiky vztahu pastýře a stáda. Odháněli svou kořist od hranic svého teritoria, když se k ní dostala příliš blízko. Útočili na osamělé lovce jako velké, svalnaté šelmy, které se sem občas odvážily z horských lesů.
Davin studoval hnízdily, ale příležitostně si všímal i smečkounů a svá pozorování předával těm z lidí, kteří se na ně specializovali. Před dvěma dekádami, když ještě stále opadávalo listí ze stromů, si uvědomil, že zaznamenal velký pokles počtu kořisti. Pak zahlédl u jezera ležet dva mrtvé smečkouny. Když si je prohlédl dalekohledem, všiml si, že oba mají zkroucené, polámané nohy. Pronikla snad na toto území další smečka, která odehnala zdejší stádo? Výzkumníci zaměření na smečkouny ho úpěnlivě prosili o další informace. Lizera strávila několik dní pozorováním smečkounů z věže. Davin ale neměl potřebné vybavení na pozorování těchto živočichů, působících na velkém území.
Pokud smečka vetřelců skutečně odehnala kořist, bylo by to poprvé, co někdo mezi smečkouny zaznamenal vážnou vnitrodruhovou agresi. Všichni výzkumníci se shodli na tom, že by to znamenalo, že vztahy mezi smečkami jsou mnohem složitější, než si mysleli. Předpokládali jsme, že občas bojují o území, poznamenal jeden z nich. Teď zjišťujeme, že u nich dochází ke krádežím stád kořisti.
Byli smečkouni natolik vyhladovělí, že se odhodlali zaútočit na dvojici chemicky cizích dvounožců? Mohla jejich inteligence potlačit údaje, které jim poskytovaly jejich smysly?
Davin se zastavil vedle Lizery. Většina smečkounů se skrývala v trávě, ale obklopovaly je jejich hlasy – nepřetržitý rámus skuhravých vokalizací. Pozorovatelé smečkounů usuzovali, že smečka používá pseudojazyka sestávajícího z devíti slabik, ze kterých skládala více než dvě stě kombinací. Osmdesát kombinací sloužilo k určování polohy a směru. Někteří pozorovatelé zaznamenali náznaky, podle kterých byla koordinátorkou dominantní samice. Podle této teorie si nejspíš v hlavě ukládala polohu každého zvířete a vydávala příkazy, kterými vytvářela organizované útoky. Jiní se domnívali, že jejich koordinace je neformálnější. Smečkouni si vzájemně naslouchali a dohadovali se a každé zvíře reagovalo na jednání ostatních.
Davinovo pozorování hnízdilů naznačovalo, že tito živočichové používají oba způsoby. Někdy to vypadalo, že přímé rozkazy svým podřízeným vydává dominantní samice. Jindy se zdálo, jako by všichni zkrátka věděli, co mají dělat.
Davin vyslal signály ze své komunikační jednotky do řídících jednotek strážních koček. Dvě z nich zaujaly pozici za nimi. Další dvě se postavily ze stran.
„To může vysvětlovat, proč je hnízdo tak aktivní,“ řekl Davin. „Hnízdilové možná vycítili, že smečkouni jsou stále agresivnější. Pokud někdo smečkounům odehnal zásobárnu masa…“
Lizera přikývla. Davinovy vědecké domněnky nikdy nekomentovala. Pochopila, že jen potřebuje vědět, že mu někdo naslouchá.
Davin obrátil svou pozornost ke své pomocné inteligenci a zkontroloval grafy svého fyziologického stavu. Když u hnízdilů došlo k nárůstu aktivity, pozastavil si zpětnou vazbu únavy. Kdyby své grafy nekontroloval každých deset nebo patnáct minut, pracoval by tak dlouho, dokud by se nezhroutil.
„Asi bychom měli ten tvůj nápad vyzkoušet,“ navrhl Davin. „Měli bychom se proti nim rozběhnout co nejrychleji. A střílet je, pokud nám zkříží cestu. Myslíš, že se můžeš držet u mě?“
„Budu se tě držet co nejtěsněji.“
Nebála se. Její rodiče jí dopřáli jen minimum strachu. Nezpanikařila ani v případě, když se ocitla pod velkým tlakem. Zachovávala si klid a rozvahu.
Celkově měla velmi omezené reakce nutné pro přežití. Davin o tom takhle nikdy neuvažoval, ale byla to pravda. Byl stejně klidný jako ona, pociťoval však úzkost, kterou zvládaly jeho úpravy. Když se ocitl v kritické situaci, jeho mozek začal vyrábět peptidy, které mu na emoce nanesly uklidňující vrstvu. Ostatní emoce ale nic netlumilo. Jednalo se o běžnou genetickou úpravu. Lizeřini genetičtí konstruktéři předpokládali, že nikdy nebude muset čelit fyzickému nebezpečí. Posílili její emocionální reakce, které jí měly pomáhat dělat její práci, a pominuli – nebo dokonce oslabili – reakce, které by ji mohly rušit.
Davin zkoumal trávu pozorovacími brýlemi. „Já budu střílet zvířata přímo před sebou. Ty likviduj všechna, která se objeví nalevo. Tak nebudeme zbytečně střílet na stejné cíle.“
Podívala se na něj. Oči měla doširoka otevřené. „Davine, víš jistě, že na to máš dost energie? Nespal jsi od té doby, co hnízdilové přešli do téhle nové fáze. Pracoval jsi bez přestávky více než sto hodin. Ani jsi toho moc nesnědl. Sledovala jsem tě.“
„Teď jsem to kontroloval. Jsem v pohodě.“
„Mohla bych proti nim vyrazit sama. A ty bys tady mohl zůstat a krýt mě.“
„Uděláme to společně. Nemůžeme nic riskovat. Nevíme, co se děje.“
Odvrátil se od ní. Pomocí komunikačního implantátu vydal rozkazy strážním kočkám. „Do toho!“
Než dokončil třetí krok, nad trávu se zvedli čtyři smečkouni. Vyskočili s vyceněnými zuby přímo vzhůru. Chrčení přešlo do vřeštivého vytí.
Jednotlivě nevypadali tak nebezpečně. Jejich tváře připomínaly zvětšené verze miniaturních savců, jež genetičtí konstruktéři vytvořili pro lidi žijící ve stísněných prostorách, kteří mají rádi milá, nestárnoucí mláďata. Měli ploché čenichy a velké oči. Jejich uši byly vztyčené a ve střehu. Kulatá těla jim pokrývala elegantní srst, která vypadala velmi příjemně na dotek. Jednotlivě byli nebezpeční asi tak jako neozbrojené dítě.
Zaměřil pozorovací brýle na tvora přímo před sebou. Jeho mozek vydal příkaz zbrani ke střelbě, ruce přejely přes smečkouna zbraní. V okamžiku, kdy puška usoudila, že je správně zamířena na cíl vybraný brýlemi, práskly dva výstřely.
Smečkoun rázem přestal výt a zalapal po dechu. Davin stočil brýle na zvíře napravo. Držel zbraň oběma rukama, levou na hlavni, aby tlumil zpětný ráz. Ve Sluneční soustavě strávil celý svůj život v bezvětří rozkopaných asteroidů. Zbraně, ze kterých střílel, vypouštěly lehké uspávací broky. Pracovní složkou v těchto brocích byly molekulární stroje, které neutralizovaly neurotransmitery. Na Itoko musely být broky těžší a biochemici stále neanalyzovali strukturu většiny místních biologických molekul. Strojky v brocích byly primitivní zařízení, která bez rozmyslu ničila všechny velké molekuly, na které narazila.
Než mohl vypálit, jeho pozornost upoutala zpráva od levé strážní kočky. Když se otočil, zjistil, že kočka s někým bojuje. V trávě neviděl všechny podrobnosti, vypadalo to ale, že ji napadli čtyři smečkouni. Zaměřil brýle na část boku barvy khaki. Zbraň dvakrát vypálila. Smečkoun se prohnul v zádech. Davin stočil brýle k dalšímu cíli, který si vybral, a zjistil, že nemá na co střílet. Ostatní tři útočníci zmizeli v trávě.
Kočka se v reakci na Davinův opakovaný příkaz k chůzi začala belhat k němu. Trávou k ní doběhl a zjistil, že za sebou táhne levou zadní nohu.
Nařídil zastavení v plné pohotovosti. Kočky přešly do hlídkové polohy a on se naklonil nad raněné zvíře.
Příkaz k eutanazii vyžadoval identifikátor kočky a dvě další kódová slova. Metodicky a pečlivě je v duchu pronesl a vyčkal na potvrzující odpovědi.
Vstal a snažil se získat jasný přehled o situaci. Když vydal příkaz k zastavení, Lizera byla dobré tři kroky za ním. Byla to zdravá žena se spoustou energie, ale její žensky baculaté tělo se k běhu příliš nehodilo.
„Rozmístím kočky po stranách a vzadu,“ informoval ji. „Myslím, že bychom měli postupovat dál, i kdyby smečkouni na kočky zaútočili. Nevědí, co dokážou pušky. To je naše tajná zbraň. Podle všeho si myslí, že jsou pro ně nebezpečné kočky. Nevědí, jak nebezpeční jsme my.“
Ukázal na místo asi dva kroky nalevo od sebe. „Myslím, že bys měla jít tady. Budu s tebou držet krok. Snaž se pohybovat co možná nejrychleji. Aby ses nevyčerpala – snaž se ale zabrat, co to jde.“
Lizera prošla trávou na místo, které jí ukázal. Sklonil hlavu a soustředil se na neustávající rámus smečkounů. Před nimi bylo pět zvířat – možná šest.
Tentokrát úmyslně dělal kratší kroky. Jeho zbraň vyštěkla, jakmile se nad trávou objevily první hlavy. Zvíře, které zasáhl, se svalilo a on se namířil na zvíře nalevo od prvního. V tom rámusu neslyšel Lizeřinu zbraň, ale zahlédl, jak se útočník nejblíž od ní ve skoku zhroutil v křeči.
Tráva nad prvním zasaženým smečkounem se zmítala. Druhý cíl padl, když automaty z broků dorazily k nějaké důležité části jeho těla. Všechny tři kočky hlásily, že jsou napadeny. Napravo od sebe zahlédl, jak se strážní kočka na křídle točí a seká drápy kolem sebe.
Jeho emocionální vylepšení fungovala tak, jak se od nich očekávalo. Dosud nikdy se neocitl v nebezpečí fyzického ohrožení a tak jednal tak, jako by se účastnil nějaké náročné a vysoce konkurenční hry, kterou zoufale chtěl vyhrát. Plně se soustředil na situaci, se kterou se musel vypořádat, nehrozilo ale, že by ho ochromil strach.
Jeho implantát cinkl. Signál z řídicí jednotky zadní kočky mu oznámil, že zvíře je vyřazeno z boje. Vytí za ním zesílilo. Ohlédl se a zaznamenal čtyři místa, kde smečkouni vytvářeli vlny, jak se prodírali trávou.
Lizera se znovu o krok opozdila, i když se ze všech sil snažila držet s ním krok. Davin k ní přiskočil a zaujal pozici za ní. Udělal krok dozadu, oči nespouštěl z blížících se vln.
„Pokračuj dopředu. Čtyři na nás útočí zezadu. Pořád jsem přesvědčen o tom, že se nás jen snaží popohánět. Neútočí na kořist, dokud se na ní nezačne projevovat vyčerpání.“
„Je zadní kočka mrtvá?“
„Nejspíš.“
„Kterou stranu si mám vzít?“
Davin se usmál. Možná neběhá moc rychle, ale její mozek dokáže takticky zvládat situaci stejně jako ten jeho – i když normálně přenechává vůdčí roli jemu.
„Levou. Střílej na všechna zvířata nalevo a před námi. Já budu hlídat druhou stranu a prostor za námi.“
Vlny se rozdělily asi třicet metrů od nich. Dvě směřovaly doprava, jedna doleva. Čtvrtá zamířila přímo k němu. Davin zamířil pozorovací brýle na bod těsně před vlněním. Zmínil se některý z výzkumných pracovníků, že smečkouni při útoku přecházejí do vytí? Tohle samozřejmě nebyla nejvhodnější chvíle ke studiu vnitřních souborů.
Očima zachytil první záblesk řítící se khaki hlavy. Chtěl vystřelit, pak ale příkaz potlačil. Zvíře se odchýlilo napravo od něj. Další blížící se vlnění upoutalo jeho pozornost na levé straně a on se otočil a neustále je pozoroval, dokud se také neodklonilo stranou.
Čtyři smečkouni kroužili kolem kořisti téměř deset minut. Koordinovali své pohyby tak, aby současně útočila vždy dvě zvířata. Zbytek smečky vytvořil kolem dvojice lidí široký vnější kruh a neustále si vyměňoval signály. Nad trávu se vynořovaly hlavy, jako by smečkouni průběžně obhlíželi situaci a předávali informace čtveřici zvířat, která podnikala skutečné útoky. Byla to časově náročná lovecká technika, ale Davin si uvědomoval její výhody. Pozoroval obranné chování hnízdilů, když vyrazili na pevninu hledat kořínky a keře, kterými se živili. Vždycky se pohybovali ve skupinách po třech nebo čtyřech a měli drápy a zuby, které by mohly způsobit vážná zranění. Tato taktika smečkounům zaručovala maximální zisk s minimální hrozbou zranění. Pokud se kořist přestala bránit, čtveřice u ní mohla být během několika sekund. Kdyby kořist pokračovala v kroužení a manévrování, nakonec by podlehla vyčerpání.
Jakmile se první čtveřice stáhla, začala útočit druhá. Lizeře se podařilo zabít jedno zvíře ve chvíli, kdy začalo uhýbat stranou. Už postoupila asi o patnáct kroků, zatímco ji Davin pozpátku následoval a kryl jí záda. Davin se snažil pohybovat rychleji, ale nemohl. Smečkouni je zatím jen obtěžovali, nemohl ale předpokládat, že budou nadále uhýbat, pokud se s Lizerou ze všech sil rozběhnou. Ta zvířata představovala skutečnou hrozbu.
* * *
Davina jako první zaujala Lizeřina postava. Jemná pleť a zaoblené křivky možná nejsou nejvhodnější k běhu, byly to ale nádherné tělesné vlohy, pokud šlo o někoho, koho jste chtěli objímat a hladit. Lizera měla ve svém hotelu na starosti blok s dvanácti hotelovými pokoji. Působila jako lidské rozhraní mezi hosty a softwarem, který se ve skutečnosti o všechno staral – sympatická, nekonečně klidná, bezprostřední osobnost, která se objevila u vašich dveří, když jste požadovali nějakou zvláštní službu nebo potřebovali pomoct s nějakou opravou. Hotel provedl rutinní kontrolu Davina v databance a přidělil mu pokoj v bloku spravovaném ženou, která podle všeho nejlépe odpovídala jeho preferovanému fyzikálnímu/osobnostnímu typu.
Když se s ní Davin rozhodl oženit, požádal o jedinou úpravu. Od nynějška bude on hlavním objektem její touhy vyhovět a přizpůsobit se. Lizera souhlasila a koncern provozující hotel ji podrobil dvanáctidenní úpravě. Jeden segment její postnatální osobnosti byl jemně odstraněn a nahrazen novým modulem. Celá ta procedura byla zcela dobrovolná. Nikdo na ni nenaléhal. Lizera se chtěla vdát a koncem získal třetinu Davinova peněžního jmění.
Tehdy mu to přišlo jako rozumný nápad. Davin si už prošel třemi manželstvími a několika neúspěšnými seznamováními. Znal několik dalších lidí obou pohlaví, kteří se rozhodli pro klidný vztah s profesionálními společníky. Věděl, že proti tomu existují jisté předsudky, usoudil ale, že výhody předčí společenský nesouhlas, na který by mohl narazit. Lizera nebude propírat jeho „zálibu ve společenské izolaci“ tak, jako to dělala jeho první žena. Nebude se rozčilovat tak jako jeho třetí manželka, protože ji opustil a věnoval se jen svým přístrojům, když se nechal pohltit výzkumem.
* * *
„Kolik jich budeme muset zastřelit, než nás nechají na pokoji?“ zeptala se ho Lizera. „Neměli bychom v jistém okamžiku dosáhnout nějakého limitu?“
„Budu volat o pomoc. Nebude to tak snadné, jak jsem si původně myslel.“
„Vypadají tak inteligentně. Řekla bych, že jim dojde, co ty pušky dovedou.“
Tábor byl vybaven převaděčem na komunikační družice, které vyloďovací komise rozmístila krátce poté, co loď vstoupila na oběžnou dráhu planety. Davin ve svém komunikačním implantátu aktivoval nouzovou proceduru a vyslal žádost o informace o pozicích všech aktuálně nasazených letounů.
Hlas komunikačního systému mu oznámil, že na jeho výzvu zareagoval Wangessi Mazelka. To jméno v něm vyvolávalo celou plejádu asociací.
„Zdravím tě, Davine. Co se děje?“
Davin brýlemi sledoval vlnu ve snaze dostat do hledáčku aspoň kousek srsti, po kterém by mohl vystřelit. Druhá čtveřice smečkounů zvolila jinou taktiku. Blížili se velmi rychle, vytrvale v řadě za sebou, zastavili se ale ve vzdálenosti dobrých pěti metrů.
„Došlo ke změně chování smečkounů. Začali na nás útočit. Je možné, že na nás útočí proto, že jejich hlavní zásoba masa byla před několika dny odehnána. Jsme obklíčeni venku v terénu. Mezi naším táborem a pozorovatelnou, kterou používám. Myslel jsem si, že bychom se mohli probít, ale máme problémy.
Už nám zabili všechny čtyři strážní kočky. Můžeš nám do setmění pomoct?“
Davinovy pomocné inteligence mu do mozku odvysílaly mapu. Nejbližším letounem byla vzducholoď, která se nacházela asi dvě stě padesát kilometrů na východ – pokud by bylo bezvětří, trval by jí let asi dvě hodiny. Druhým nejbližším strojem byla vzducholoď, která se nacházela asi čtyři hodiny směrem na jih.
„Jakou pomoc potřebujete?“
„Potřebujeme jen odvoz zpátky do tábora. To nám postačí.“
„Pro dva lidi?“
Davin stočil brýle ke druhé blížící se vlně. Zvíře, které sledoval, se prudce stočilo doprava.
Odpojil se od svého implantátu. „Postupuj pořád dopředu,“ vybídl Lizera. „Snaž se dostat co nejdál.“
Obrátil svou pozornost zpět k Wangessimu. „Lizera se vracela z věže do tábora, když na ni zaútočili. Říkal jsem si, že ve dvou zvládneme jejich obklíčení prorazit. Ale je to těžší, než jsem si myslel. Právě teď nás v podstatě drží na místě. Postupujeme hrozně pomalu.“
„To je nemůžete postřílet?“
„Zatím jsme jich zabili šest.“
„A oni stále nepochopili, co dokážou zbraně?“
Lizeřina puška znovu vypálila. Udělala dva dlouhé kroky a Davin se za ní krátce ohlédl a rychle ji dohnal.
„Dostala jsem ho,“ oznámila mu Lizera. „Zmítá se v trávě.“
„Setmí se asi za tři hodiny,“ řekl Davin Wangessimu. „Severní vítr by se k nám mohl dostat asi za dvě. Zřejmě ho budeme potřebovat.“
Wangessi se odmlčel. „Severní vítr je na výpravě s nejvyšší prioritou, Davine. Nemůžu změnit trasu bez povolení.“
„A jak dlouho to bude trvat?“
„Jestli se mi povede spojit – jestli – tak to zabere asi hodinu. Ale varaju tě – nepočítej s tím, že to povolení dostanu.“
„Došlo ale k napadení dvou lidí v terénu!“
„Severní vítr veze zásoby až do Severní zátoky. Je to jen plynový balon, který musí urazit největší vzdálenost, Davine. Celou cestu letíme proti větru. Pokud změníme směr, možná se budeme muset vrátit a nechat znovu dobít motory.“
Tři vlny spěchaly zpět k vnějšímu kruhu. Zamířily k nim čtyři další vlny.
„Dělám další krok,“ oznámila mu Lizera. „Je tady malý hrbol, který musíš překročit.“
Davin zvedl pravou nohu a dohonil ji. Vydal své pomocné inteligenci příkaz, aby se začala probírat veřejnými soubory. Severní vítr vezl tři cestující. Druhým jménem na seznamu byla specialistka na mozková rozšíření jménem G. G. Jingová. „Můžeš to zkusit?“ zeptal se ho Davin.
„Expres Žlutá tráva je jen čtyři hodiny od vás. Byli bychom tam jen o hodinu dříve, i pokud probereme váš požadavek a změníme trasu Severního větru.“
„I tak bych byl rád, kdybys to zkusil.“
„Nebude to žádná hračka, Davine. Máš moduly pro noční vidění. Předpokládám, že jste řádně opancéřovaní. Máte obuté pevné boty, ne? A obrněné kabáty?“
„Bez nich ven nikdy nevycházíme. Nevolal bych ti, kdyby těch zvířat byla jen hrstka. Ale bojujeme s velkou, dobře sehranou smečkou. Nevím, čeho všeho jsou ti tvorové schopní.“
„Chápu vaše obavy. Asi bych ve vaší situaci taky volal o pomoc. Proč riskovat? Bohužel ale taky chápu, že šéfové můžou mít na věc jiný názor.“
„Už teď mám co dělat, abych je v té trávě zahlédl. Jestli na nás budou útočit v noci – v téhle situaci by nestačily ani ty nejlepší brýle pro noční vidění z naší výstroje.“
„Jen ti nabízím svou nejlepší radu. Jestli chcete, abych požádal o nejbližší letoun, udělám to. Nechám to na tobě.“
„Tak to prosím považuj za oficiální žádost o nejrychlejší dostupnou pomoc. Můžeš upozornit na to, že možná budeme muset zabít všechna zvířata ze smečky, pokud se nepřestanou chovat tak jako teď.“
„Udělám, co je v mých silách, Davine. Jestli ses rozhodl takhle…“
Davinův implantát mezitím prozvonil G. G. Jingovou. Ozvala se, jakmile se odpojil Wangessi, a Davin ji seznámil s jejich situací.
„Měli jste požádat o Žlutou trávu. Budete mít štěstí, když se Wangessimu povede vyřídit to během hodiny.“
„Právě proto ti volám. Pokud potlačíš Hlas vašeho plavidla a zamíříš s ním k nám předtím, než dostanete povolení…“
„Dělám další krok,“ oznámila mu Lizera.
Davin při couvání sledoval vlnění na levém křídle. Když krok dokončil, odpověď od G. G. stále nedorazila.
„Vzducholoď veze dva další cestující. Co jim mám říct?“
„K potlačení Hlasu jejich svolení nepotřebuješ. To může udělat kdokoli.“
„O to přece nejde. Oni mají taky svou práci. Mají právo se podílet na rozhodnutí.“
„Tady jsou dva lidi ve vážném nebezpečí. Myslíš, že by něco namítali?“
„Davine, v tuhle chvíli nevím, jestli by někdo něco namítal. Jste tam venku sami už skoro dvacet dekád. Asi si neuvědomujete, jak velký vliv tady mezitím získali morální křižáci. Myslíš si, že bych tak daleko cestovala sama, kdybych si s sebou mohla vzít Lana?“
„Když dostanete povolení, budete tak jako tak muset změnit kurz. Ty to jen můžeš předpokládat a díky tomu sem dorazíte ještě za světla.“
„Neposloucháš, co ti říkám. Ani jsem se jich neptala, jestli může Lan se mnou. Budu trávit pět dekád sama, i když to není vůbec potřeba. Na tuhle vzducholoď by mohli přibrat dalšího pasažéra a nemuseli by z nákladu ubrat ani kilo. Wangessi není váš jediný problém. Nikdo důležitý nehne ani brvou, kdybychom my se svými gejšami zmizeli ze scény. Většina ze zbytku obyvatelstva nad tím jen pokrčí rameny a bude se dál starat o své.“
Davinova puška vypálila. Jeho cílem byla malá, sotva viditelná khaki skvrna, on ale stejně dal příkaz ke střelbě.
„Chci vám pomoct,“ pokračovala G. G. „Opravdu vám chci pomoct. Ale ani v nejmenším bych ani jednomu z nás neprospěla, kdybych ignorovala současnou politickou situaci a změnila kurz vzducholodi. Jen bych jim poskytla příležitost k postupu proti mně. V téhle komunitě žije spousta slušných lidí. Ale teď to vypadá, že jsou u moci fanatici. Je mi líto, ale nemůžu to riskovat. Opravdu to nejde. Věř mi – nemůžu.“
„Spojení bylo ukončeno,“ oznámil Davinovi Hlas jeho implantátu.
„Dělám další krok,“ oznámila mu Lizera.
* * *
Davin prováděl experimenty už téměř třicet let, než se oženil s Lizerou. Dva umělé habitaty, ve kterých pracoval, vytvořily komunity techniků a odborníků na životní podmínky, kteří je formovali více než čtyři desítky let. Interiéry dvou asteroidů byly přeměněny v komplexní prostředí vyplňující prostor tisíců krychlových kilometrů. Jeho kariéra ve Sluneční soustavě skončila, když obě komunity zamítly jeho nejnovější výzkumné návrhy. Žena, která mu předávala druhé odmítnutí, mu situaci vysvětlila slovy, která si zjevně plánovala a zkoušela.
„Názory na tuto záležitost jsou velmi silné,“ oznámila mu. „Chápeme, že nejste jediný člověk ve Sluneční soustavě s tímto druhem manželského svazku. Komise chce, abyste věděl, že podle jejího názoru je vaše práce mimořádně kreativní – nesmírně nadějná. Někteří členové se ale domnívají, že nemohou dělat žádné kompromisy. Celá naše organizační struktura by se zhroutila, pokud byste s námi i přes jejich námitky dále spolupracoval.“
Davin se poprvé setkal s G. G. Jingovou, když za ním přišla na začátku jeho druhého bdělého období na lodi. Vytvářela „neformální podpůrnou síť“ pro lidi, kteří měli stejný „problém s postoji společnosti“.
„Na tuhle loď jsme se dostali jen díky tomu, že ve výběrové komisi bylo několik skutečně tolerantních lidí,“ vysvětlila mu G. G. „Ale nemysli si, že to tak zůstane. Jakmile dorazíme k cíli, bude docházet k různým mocenským přesunům. Porušili jsme tabu, které dělá ze spousty lidí fanatiky.“
Na lodi byly čtyři tisíce lidí. Čtyřicet tři mělo za partnery nebo průvodce gejši. Davin se činnosti skupiny G. G. nijak aktivně neúčastnil, ale věděl, že je potřebná. Konec konců, Sluneční soustavu musel opustit právě kvůli reakcím takových „fanatiků“.
Davin dostal do vínku svalnaté tělo, protože jeho otec věřil, že svaly se stále hodí, i když žijete v prostředí s nízkou gravitací. Jeho genetický konstruktér nastavil jeho inteligenci na maximum, protože oba jeho rodiče věděli, že bude muset konkurovat vrstevníkům, jejichž rodiče jim nastavili maximální inteligenci. Dokázal se na jednu věc soustřeďovat mnoho dní bez přestávky, protože jeho matka trvala na tom, že stejně důležitá jako inteligence je i schopnost soustředit se. Neměl problémy se společenskými skupinami, protože jeho otec se domníval, že další vhodnou vlastností je přívětivost.
Lidé probírali klady i zápory modifikace osobností a genetického zdokonalování od chvíle, kdy schopnost přetvořit sami sebe získali. Nakonec dospěli ke konsensu – konsensu, který byl zakotven v zákonech a společenských zvyklostech přijímaných všemi většími společenstvími ve Sluneční soustavě. Davin na tento konsensus přistoupil. Dodržoval zákony. „Lidské bytosti jsou cílem, nikoli prostředkem,“ tvrdíval Davin ve svých mladických debatách. „Moji rodiče mi poskytli změny, které pomůžou mně jít si světem svou cestou. Nesnažili se vytvořit někoho, kdo by splňoval jejich rozmary. A jejich potřeby.“
Davin si vyhledal dějiny slova gejša. Původně tak byla označována žena, kterou vychovávali jako příjemnou společnici mužů. Některé prameny dokonce naznačovaly, že taková společnost ani nemusela zahrnovat sex. Negativní význam toto slovo získalo až v posledních dvou stech letech, protože lidé dokázali ovlivňovat fyziologické a postnatální faktory, které formovaly osobnost.
Manželství si vyzkoušel celkem třikrát. Jeho druhé manželství trvalo více než dvanáct let. Nikdo ale nestvořil ženu vhodnou pro něj. Lizera už existovala, když uzavřel dohodu s jejími zaměstnavateli. Světlo světa spatřila v nelegální dílně na úpravy lidí dlouho předtím, než ji poznal. Kvůli němu provedla jedinou úpravu. A udělala to dobrovolně.
* * *
„Davine. Před námi. Podívej.“
Davin otočil hlavu. K Lizeře směřovalo dvanáct vln. Pohybovala hlavou ze strany na stranu, jak zaměřovala pozorovací brýle na prostřední čtveřici.
Davin udělal půlobrat, aby se mohl soustředit na prostor před nimi a současně dávat pozor na prostor za nimi. Dvanáctero vytí se prolínalo jako hlasy v Bachových fugách, které si Lizera přehrávala na svém simulátoru.
Zaměřila brýle na kulatý khaki obličej. Její puška vypálila. Lizera vystřelila. On pátral očima po dalším cíli.
Vlny se začaly vzdalovat. Davinův mozek zaznamenal pohyb z boku a jeho zbraň znovu vypálila.
„Poběžím vpřed,“ oznámila mu Lizera. „Zatímco oni se od nás budou vzdalovat.“
Vyrazila ještě předtím, než domluvila. Potok pod kopcem tekl jen pár set metrů od nich. Davin jí běžel po boku, každý druhý krok se rozhlížel a pozoroval i prostor za nimi. Byl to neohrabaný způsob běhu, ale takhle s ní alespoň udržoval rychlost.
„Běž k potoku,“ poradil manželce. „Zapomeň na most. Potok přebrodíme.“
Po překročení potoka jim ale k táboru zbývalo dalších tři sta metrů. Smečkouni by také mohli překročit potok a znovu jim zastoupit cestu. Teď ale byl jejich cílem potok. Prozatím nemusel přemýšlet o tom, co se bude dít, až ho přebrodí.
„Vlevo před námi,“ upozornila ho Lizera. „Čtyři.“
Lizera na situaci reagovala tak, jako by celý svůj život strávila bojem s podivnými zvířaty. A proč by neměla? V hotelu měla na starosti složité systémy strojů a musela se umět vypořádat s nenadálými krizemi vyvolanými lidskými emocemi.
Davin se otočil a zahlédl čtyři vlny. Tentokrát se žádné vytí neozývalo. Jediná zvířata, která vydávala nějaké zvuky, byli smečkouni ve vnějším okruhu.
Dvě vlny na křídlech se mírně stočily, když se přiblížily na deset metrů. Davin automaticky předpokládal, že uhýbají. Pak si uvědomil, že to tak není. Řítily se ke své kořisti ze čtyř různých úhlů.
Zaměřil brýle na jednu z prostředních vln. Z trávy vyrazil snědý tvor. Puška vypálila. Zvíře klopýtavě pokračovalo směrem k nim, hnáno setrvačností prudkého útoku, a Davin uskočil.
Druhé zvíře se mu prohnalo kolem nohy. Když ho míjelo, otočilo k němu hlavu a tesáky se zakouslo do jeho kabátu. Stočil k němu zbraň, útočník ale zmizel v trávě dříve, než stihl vystřelit. Zvíře, které zasáhl, se zmítalo krok od jeho bot. Pozorovalo ho levým okem.
Lizera se už rozběhla k potoku. Zvíře, které zasáhla, se přestalo hýbat, mikroroboti mu otevřeli obrovský otvor v pravé části lebky. Davin vyrazil za Lizerou a dohnal ji, než urazila dalších pět kroků. Dvě ze zvířat za ním, která útok přežila, předávala chraplavě zprávy ostatním členům smečky.
„Čtyři vlevo před námi,“ upozornila ho Lizera. „Čtyři další přímo před námi.“
„Běž dál.“
Když se k nim tentokrát útočníci přiblížili na deset metrů, začali chrčet. Vzdálenost mezi vlnami se zvětšila a smečkouni se k nim přibližovali a nepřestávali chrčet jako nějaké stroje ve vysokých otáčkách.
První skok zahltil Davinovy chemické úpravy, které měly ovládat jeho úlek. Uskočil dozadu, když zahlédl, jak se ta khaki řízená střela řítí proti jeho obličeji. Loktem vrazil Lizeře do boku.
Další dvě zvířata se na něj řítila přesně koordinovanými pohyby. Tentokrát jeho emoční úpravy zareagovaly včas. Zvedl zbraň a udělal krok proti směru jejich skoku. Viděl záznamy tohoto typu útoku. Smečkouni normálně svou kořist doráželi útoky na její nohy. U větších zvířat někdy vyskakovali do vzduchu a snažili se kořist oslabit rozdrásáním jejích zad.
Vypálil dvě rány na cíl napravo a uhnul stranou. Zvíře, které zasáhl, dopadlo na zem a svalilo se na bok. Druhý útočník zmizel v trávě.
„Hlídej si pravou stranu,“ upozornil Davin.
Mířily k nim další čtyři vlny. Komunikace ve vnějším kruhu zesílila. Z trávy současně vystřelily čtyři khaki řízené střely. Davinova puška vypálila. Do prsou mu narazilo těžké tělo.
Davin se zapotácel. Po kabátě mu přejely drápy. Natáhl ruku do strany a podařilo se mu zamířit zbraň na rameno protivníka. Jeho mozek vydal příkaz k palbě. Pohlédla na něj kulatá tvář. Zvíře otevřelo tlamu. Sklouzlo po jeho kabátu a odbelhalo se stranou. Lizera ležela na zádech a většinu těla jí zakrývali dva smečkouni. Vysunula zpod šelem pravou ruku a zamířila svou pušku na smečkouna, který útočil na horní část jejího těla. Davin zamířil svou zbraň na druhé zvíře a vypálil dvě rány.
Na zádech útočníka se objevily čtyři skvrny. Hlava se mu otočila dozadu. Oblast mezi jeho lopatkami se zhroutila, jako by do ní vrazil nějaký neviditelný předmět silou lámající kosti. Zhroutil se na Lizeru a ještě ze sebe stačil vydat chrčivý sled slabik.
Davin zvíře popadl za krk a strhl je z Lizery. Ona mezitím zabila druhé a začala se zpod něj soukat. Zvíře, které zabil Davin, jí vyhrnulo kabát až nad vysoké boty. Stehno teď měla zakrvácené. Zvířecí drápy vyryly v krvi řadu čar.
Davin potlačit nutkání dřepnout si vedle ní a ránu prozkoumat. Zůstal stát a pozoroval trávu v očekávání dalšího útoku. Lizera se vyprostila zpod zvířat a zvedla se na loktech. Povytáhla kabát ještě výš a zkoumala svou nohu.
„Nemůžu ohnout nohu v koleně,“ oznámila mu. „Asi mi natrhl nějaký sval. Nebo možná šlachu. Prsty hýbat můžu. Zbytek nohy mě ale vůbec neposlouchá.“
Poskytli jí standardní vylepšení proti bolesti a šoku, jako všem „správným“ lidem. Mohla si odpojit chemické impulsy, které signalizovaly bolest. Dokázala zeslabit velký úbytek krve na drobné krvácení. Smečkoun jí z nohy udělal krvavou fašírku, nebylo to ale tak hrozné. Zdravotní jednotka v jejich táboře obsahovala procedury, které dokázaly nahradit celé končetiny.
Davin pohlédl na displej své pušky. Kazeta stále obsahovala energii na osm sekund – dost na dalších téměř osmdesát výstřelů. Náhradní kazeta v pravé sumce dokázala vypálit dalších dvě stě nábojů.
Poklekl vedle Lizery. „Chyť se mě kolem krku. Druhou rukou se snaž dál držet pušku.“
„To je blbost, Davine. Když mě poneseš, nemůžeš jim uniknout.“
Udiveně si ji změřil. Už teď měl co do činění s emocionálním přetížením. Kdyby neměl svá vylepšení, už dávno by byl ochromený.
A teď se musel vyrovnat s tímhle.
Opravdu si o sobě myslela, že by ji mohl nechat zlikvidovat?
O jejích citech pochybovat nemohl. Měla je zabudované přímo do sebe. Musel to přijmout jako fakt. Musel vyjít ze šíleného předpokladu a snažit se jednat logicky. Věcně. „Jsme jen sto metrů od potoka,“ řekl jí. „Zabíjíme je jak na běžícím pásu. To nemůže trvat věčně.“
„A co budeme dělat, až překročíme potok? Nejednáš rozumně, Davine. Oba víme, že bys jim dokázal utéct, kdybys tady byl sám.“
Přehodil si její pravou ruku kolem krku. Zasunul rameno pod její paži a začal se zvedat. „Zkusíme se dostat k té skupině stromů na protějším břehu potoka. Na vrcholu toho malého pahorku. Až se tam dostaneme, počkáme na pomoc.“
„Davine“
„Můžeš se mě držet, abych měl obě ruce volné ke střelbě. Nebo tě budu muset držet já. A budu pak muset střílet jen jednou rukou.“
Lizeřina ruka kolem jeho krku se napnula. Zachytila se záhybu kabátu, aby získala lepší oporu.
„Museli jsme jich zabít určitě dobrou třetinu,“ usoudil Davin. „Dříve nebo později to budou muset vzdát.“
„Chovají se jako ti generálové, kteří proti prvním automatickým puškám posílali stále další a další vojáky. Jednají tak inteligentně. A přesto jim pořád nedochází, co děláme.“
Přesně tak. To je ono. Konverzovat. Abych věděl, že jsi v pořádku. Soustřeď se na to.
Před třemi nocemi – předtím, než u hnízdilů došlo ke změně chování – vypudil ze svého vědomí práci a strávili spolu hezký večer.
Popíjeli čaje, které jejich malý obytný prostor naplňovaly teplou, jemnou vůní. Lizera poklekla za svou čchin v tradičním stylu, on ulehl před ni a sledoval její prsty přejíždějící po dlouhých strunách. Na sobě měla průsvitné roucho. Mohl studovat hladkost stehen, po kterých přejížděly záhyby manželčina roucha.
Když ji v podobných chvílích pozoroval, její stehna nepůsobila jako nějaký mechanismus, který ji přenáší z jednoho místa na druhé.
Vyždímal ze svých svalů vše, aby přešel do těžkého neohrabaného poklusu. Podle rámusu se přímo před nimi pohybovalo pět smečkounů. Pokusil se na dva z nich vystřelit, když nadskočili, nestihl na ně ale ani včas zamířit.
Trávu po jeho pravici pročesávaly čtyři vlny. „Jak dlouho ti ještě vydrží puška?“ zeptal se jí Davin.
„Šest vteřin.“
„Začni střílet na vlnění nalevo. Já vypálím na ty tři. Nesnaž se šetřit munici. Miř brýlemi na vlny a opakuj příkazy k palbě.“
Zaměřil své pozorovací brýle na prostřední vlnu vpravo. Pro nepřetržitou střelbu žádný povel neexistoval. Museli jste vydávat příkazy ke střelbě co možná nejrychleji a puška vypálila po dvou střelách pokaždé, když zaměřila cíl.
Odvrátil se od první vlny a začal střílet na tu sousední. Nebyl čas zjišťovat, jestli zasáhl první cíl. Nemohl čekat, až se zvířata přestanou krýt. Když nesl Lizeru, nedokázal by zastavit útočníka, který by proti němu vyskočil.
Čtvrté zvíře vystřelilo z trávy, zrovna když k němu stáčel brýle. Proti jeho tváři se řítila khaki koule. Přitiskl levou ruku k Lizeřině boku a odstrčil ji od sebe. Puška vypálila.
Poklekl na jedno koleno a vlastním tělem kryl Lizeru. Zvíře přistálo dva kroky od jeho hlavy. Na kabát mu dopadly trsy trávy a hlína. Zvedl hlavu a vyskočil, když mu došlo, že smečkoun drásá zemi ve smrtelné křeči.
Stiskl uvolňovací tlačítko na boku pušky. Vysunula se prázdná kazeta. Zasunul místo ní náhradní. Přelétl trávu a pátral po dalších vlnách.
Poklekl vedle Lizery a pomohl jí znovu přehodit ruku přes své rameno. Vstal a vyrazil k potoku. Před ním se nad trávu zvedaly khaki hlavy. Jejich pokřik ještě více zesílil.
„Kdybych tak dokázal vypátrat dominantní samici,“ přál si Davin. „Kdybychom ji dokázali zlikvidovat…“
„Nejspíš se drží stranou. Jako většina generálů.“
„A udržuje si v hlavě polohu všech členů smečky? Podle jejich signálů? Je to možné. Ten nápad má ale spoustu důsledků – úroveň inteligence, schopnost zpracování informací… Také by to mohlo vysvětlovat, proč nepřestávají útočit. Ona nevidí, co se děje. Ví jen, že někteří z nich umírají.“
Lizera se zasmála. „Ty asi nepřestaneš pracovat nikdy, co, Davine? Chystáš se o tom napsat nějaký vědecký článek?“ Znovu běžel – tedy, potácel se – ke zvířatům přímo před nimi. Jeho zbraň práskla pokaždé, když zahlédl nějakou hlavu. V místě, kde jedna ze šelem padla k zemi, se chvěla tráva a on se stočil o pár stupňů doprava a rozběhl se přímo k ní. „Mohla by tam být mezera. Hlídej levou stranu.“
Hluk dál sílil. Zdálo se, že se kruh zmenšuje. Krátce pohlédl na znetvořenou hlavu zvířete, které zasáhl. Pak už rozstřikoval vodu potoka, která mu stoupala ke kolenům, jak se blížili k jeho středu.
Z obou stran se ozvalo zuřivé šplouchání. Smečka se hnala přes potok, aby byla na druhém břehu dříve než oni. Zatímco spěchali na druhý břeh, zvířata na ně upírala zraky. Jejich hlasy si předávaly zprávy oběma směry.
„Vypadá to, že se stahují za nás, aby se nás pokusili srazit na zem,“ zhodnotil Davin situaci.
„Možná se přece jen něco naučili.“
Mohli se smečkouni organizovat po vzoru včelího roje s královnou? Držela se dominantní samice tvrdohlavě taktiky, která se osvědčila v minulosti, protože se nezajímala o počet obětí?
Pokud se tedy chová jako včelí královna, pak je její hlavní starostí osobní přežití a přežití jejích mláďat. Oběti smečku sice oslabovaly, současně ale díky nim zbývalo méně hladových krků, až se konečně dočkají večeře.
Bylo přirozené předpokládat, že vysoce rozvinutý jazyk musel souviset s inteligencí. Muselo to tak ale být? Včely mají přece také vlastní jazyk. Mohlo zvíře používat jazyk ke koordinaci sady stereotypních útoků? Pokud budete předpokládat, že jejich jazykové schopnosti využívají většinu mozkové kapacity…
Prodíral se křovím, kterým byl porostlý břeh potoka. Boty mu svírala bahnitá hlína. Stromy, které si vybral za cíl, patřily k podsaditému druhu s více kmeny a shodily už většinu listí. Pahorek byl vysoký jen čtyři kroky a začínal pouhé dva kroky za křovím. 1
Když dorazil na vrcholek, ohlédl se a jednou rukou stočil i pušku. Dvě zvířata překračovala potok za ním. Vypálil tři rány a obě se zhroutila dříve, než stihla dorazit ke břehu.
Rostly tam čtyři stromy. Největší z nich byl asi dvakrát vyšší než Davin. Většina smečkounů utvořila oblouk na tomto břehu potoka, soudě podle jejich křiku a hlav, které se vynořovaly nad trávu. Dva nebo tři ale podle všeho zůstávali na druhém břehu.
Davin se podíval na slunce. „Neozývají se teď méně nažhaveně?“
„Asi ano. Je to možné.“
„Do tmy nám zbývají ještě skoro dvě hodiny. Zkusím zase zavolat G. G. Pokud si myslí, že nás zahnali do úzkých…“ Lizera pokrčila rameny. „Myslíš, že bych si mohla lehnout? Asi bychom měli oba šetřit energií.“
Davin ji položil na zem a aktivoval si komunikační implantát. Ona se opřela zády o kmen stromu a on vstal a začal systematicky zkoumat krajinu.
Než ji poprvé zvedl, nezkontroloval si stav svých grafů. Teď je rychle přelétl a dostal odpověď, kterou očekával. Blížil se k okraji žluté zóny. Kdyby udělal ještě několik kroků, jeho pomocné inteligence by ho začaly každou minutu obtěžovat dalšími a dalšími výstrahami.
Nezhroutil by se jen proto, že by jeho svalům scházela tři vynechaná období spánku. Lidské tělo dokázalo zvládnout sto hodin beze spánku. Velkým problémem byla vylepšení, která z jeho mozku odstraňovala toxiny. Nic není zadarmo. Rozšíření udržovala jeho mozkové buňky v dokonalé čistotě, zvyšovala ale významně nároky na jeho zásoby energie.
Nadiktoval popis jejich situace a poslal ho G. G. Jingové a Wangessimu Mazelkovi. Vyčkal dvě minuty, které si nechal odměřit implantovanými hodinami, a potom zavolal přímo G. G.
- G. to zvedla na třetí pokus. „Odpověď je pořád záporná, Davine. Když mi seženeš příkaz od příslušných úřadů, já tenhle stroj otočím, jakmile se ten příkaz potvrdí. Neudělám to ale na vlastní pěst. Přesně na tohle čekají lidi jako Wangessi – skvělý důvod k umlčení nejaktivnějšího člena naší skupiny.“
„Ona nemůže chodit, G. G. Nic nepřikrášluju. Posledních sto metrů jsem ji musel nést. Když nám nepomůžete, budu ji muset nést dalších tři sta metrů do kopce.“
„Ty ale zraněný nejsi. Ty jsi v pořádku. A předpokládám, že ti ani nedochází munice.“
Davin se odvrátil od Lizery. Snažil se zachovat kamennou tvář a mluvil jen v duchu, ale věděl, že ona dokáže zachytit i sebemenší náznak emocí, který mu probleskne ve tváři. Schopnost číst řeč těla byla důležitou součástí jejích konstrukčních parametrů;
„Říkala jsi, že bychom si měli vzájemně pomáhat,“ připomněl jí Davin. „Všichni si přece musíme vzájemně pomáhat.“
„A jak jsi pomohl skupině ty? Kdybys s námi udržoval kontakt, zatímco ses v terénu honil za svými vědeckými ambicemi, měl bys alespoň nějakou představu o tom, s čím se musíme potýkat. Ozval se ti už Wangessi? Zavolal ti, když dostal tvůj poslední vzkaz?“
„Nenechám tady Lizeru jen tak ležet. Co mám tedy dělat? Zalézt si do tábora a poslouchat, jak ji tady trhají na kusy?“
„Můžu ti říct, co si právě teď myslí Wangessi – on i všichni ostatní, na které se obrátil. Jestli jsi ji dotáhl až tam – měl bys asi zvládnout i zbytek cesty. Určitě j pozabíjel přinejmenším polovinu těch zvířat. Pořád máš dost munice. Můžu ti zaručit, že Wangessi nemá obavy ze všech těch stížností, které by ho čekaly, kdyby místní divoké zvěři podlehla tvoje žena. Vlastně bych byla překvapená, kdyby nějakou námitku vzneslo alespoň dvanáct lidí, kdyby se s Lizerou něco stalo. Pokud jde o Wangessiho a většinu lidí v téhle komunitě, podle nich bys jí měl říct, ať se sama uspí a zdrží zbytek smečky, než se ti podaří doběhnout do tábora. Měl by ses jí zbavit úplně stejně jako jakékoli jiné zátěže, kterou ses snažil nést.“
„Ty bys Lana opustila?“
„Ve tvé situaci – ano.“
„Ani jsi nezaváhala.“
„Necítím k němu to, co ty nejspíš cítíš k ní.“
„Je to lidská bytost. Je stejná jako ty nebo já.“
„O to tady nejde.“
„Tak o co jde?“
„Já jsem si Lana pořídila, protože uspokojuje moje citové potřeby. Stejně jako Lizera uspokojuje ty tvoje. Kvůli tomu ale lidi neumírají.“
„Kvůli tomu tedy nechají umřít někoho jiného?“
„Máš vůbec ponětí, co by se mohlo stát s Lanem, kdybych změnila dráhu téhle vzducholodi jen proto, abych ti pomohla zachránit Lizeru? Nedošlo ti, že by to mohl být jeden z hlavních důvodů, proč vám nepomáhám?“
„Tak ty si myslíš, že bych tady měl nechat Lizeru zemřít? Že bych měl jednoduše utéct a dovolit těm zvířatům, aby ji roztrhala na kusy?“
„Myslím, že bys měl pochopit, že Wangessi nezmění dráhu letu jen proto, aby ti pomohl zachránit Lizeru. Asi bys měl pochopit, že já neudělám nic, co by se mohlo stát záminkou, na jakou Wangessi a jeho banda čekají. Kdybych změnila dráhu téhle vzducholodi a zachránila tebe i Lizeru, namítli by, že to nebylo nutné – že to je přesně ten druh věcí, ve kterých si takoví požitkáři jako my libují. Proti trestu, který by nám udělili, by nikdo nic moc nenamítal.“
* * *
Davin si dokázal představit, jak se asi teď G. G. tváří – tak se tvářila vždycky, když ho poučovala o skutečné povaze věcí. Pro ni byl úzce uvažujícím šílencem, který je patologicky pohlcen svými intelektuálními zájmy. Namítala, že patří k lidem, kteří si myslí, že se všechno vždycky nějak urovná. Podceňoval protivníky, kteří se mu mohli postavit.
On si o ní naopak myslel, že patří k lidem, pro které jsou schůze a politické proslovy tou největší zábavou, kterou kdy lidstvo vymyslelo. Kdyby nevedla jejich skupinu, našla by si jinou partičku pronásledovaných chudáků a naplnila by svůj život další sadou schůzí a proslovů.
Oba měli samozřejmě pravdu. Jeho neměly překvapovat reakce, kterých se dočkal, když se oženil s Lizerou. Všude kolem něj blikaly spousty výstražných kontrolek. Místo toho se zaměřil na lidi, kteří měli gejši za partnery nebo konkubíny, a předpokládal, že jejich existence dokazuje, o jak bezvýznamný problém se jedná.
Na lodi, během jejich prvního bdění, byli Davin i Lizera přiděleni k zaměstnancům sledujícím hibernační kontejnery. Jeden celý dlouhý úsek – patnáct dekád – byli rozepsáni na různé směny. Personální důstojník se usmál, když Davin zjišťoval, proč nemůžou pracovat ve stejné směně. Potom se na oplátku Davina zeptal, jestli by mu ji někdy nechtěl půjčit.
V následujícím okamžiku Davin cítil, že se jeho ruce začínají pohybovat. Pak ale zabrala jeho vylepšení. Mozek mu vyplnila záplava uklidňujících molekul a tak jen odešel. Stále ještě o té události přemítal, když ho oslovila G. G. a prozradila mu, že organizuje jejich „podpůrnou skupinu“.
Wangessi byl na lodi jedním z nejaktivnějších uchazečů o členství v komisích. Obvykle skončil v takových, které určovaly pravidla a rozdělovaly úkoly. Nenarazili byste na něj v hibernačních oddílech, jak proplouvá od jednoho kontejneru ke druhému a kontroluje, zda údaje na přístrojích odpovídají údajům na přenosné měřicí jednotce. Po přistání na planetě se Wangessi dostal do komise, která přidělovala energii a jiné zdroje. Kdyby nebylo Wangessiho komise, Davin s Lizerou by mezi táborem a věží cestovali v malém uzavřeném vozidle. Chodili pěšky, protože Davin dostal poloviční příděl energie, než o jaký žádal.
Jejich výzkumná stanice čerpala energii ze dvou zdrojů – solárních panelů, které Davin vyrobil pomocí molekulární tiskárny, a dobíječích baterií, které jim z centrály vozili vzducholodí. Baterie byly založeny na nejefektivnější konstrukci, jakou kdy lidstvo vyvinulo, když jejich loď opouštěla Sluneční soustavu. Jejich konstrukce byla průběžně vylepšována, jak loď na své pomalé pouti světelnými roky dostávala další pakety zpráv ze Země. Podle Davinova návrhu by měli nárok na čtyři baterie každých osm dekád. Komise mu oznámila, že mu vzducholoď bude vozit tři baterie každých dvanáct dekád.
Davin se podíval na rozpočty ostatních etologů. Všichni dostávali téměř dvakrát více baterií než on. Požádal o osobní schůzku se členem komise.
Wangessi ho přijal po jedné dekádě čekání. „Ostatní výzkumníci studují smečkouny,“ vysvětlil mu Wangessi. „Musí je následovat po celém jejich teritoriu. Ty sis zvolil druh, který se zdržuje v blízkosti svého hnízda.“
„To chápu. Ale tenhle rozpočet znamená, že obytné prostory i běžný spotřební materiál budou muset být omezeny na nezbytné minimum. Nebudu mít ani přiměřený rozpočet na dopravu mezi pozorovatelnou a táborem.“
„Komise to projednávala. Myslíme, že bys měl své plány přehodnotit. Opravdu potřebuješ tábor vzdálený od pozorovatelny? Nebylo by možné bydlet přímo v ní?“
„To jsem ve svém návrhu vysvětloval. Věž a tábor jsem umístil kus od sebe, protože nechci zakládat žádné zelinářské záhony, které by narušily oblast v blízkosti jezera. Copak můj návrh nikdo nečetl?“
„Studovali jsme ho velmi pečlivě, Davine. Náš energetický rozpočet je velmi napjatý. Pokud si myslíš, že musíš mít oddělený obytný tábor, je to tvoje rozhodnutí. Existují další oblasti, ve kterých můžeš ušetřit. Dobrým příkladem je tvůj plán používat motorizovanou dopravu mezi táborem a věží. Je to celkem blízko a všechny naše předběžné studie ukazují, že tě místní fauna nechá na pokoji. Veškerou potřebnou ochranu by ti měly poskytnout chemické odlišnosti.“
Wangessi se usmál. „Někteří členové komise se domnívají, že bys měl taky zvážit sólovou variantu. Tvoje – žena – se na tvých výzkumech podílet nebude. Kdyby ti stačil obytný prostor pro jednu osobu, mohl by sis možná vystačit s dostatečně velkým příbytkem v trochu větší pozorovací věži. Osobně si myslím, že je to trochu necitlivé. Kdybych měl takovou stálou společnici, jako je Lizera, taky bych ji chtěl mít u sebe. Každopádně to je alternativa. Mohla by si zachovat své původní povolání a být prospěšná celé komunitě.“
Davin měl k dispozici rituál, jenž dokázal zapudit klid zajišťovaný jeho vylepšeními, která začala pracovat naplno ve chvíli, kdy se na něj Wangessi usmál. Byla to úmyslně složitá posloupnost nezvyklých gest rukou a v duchu vyslovovaných nesmyslných slov. Z Wangessiho kanceláře odcházel s přesvědčením, že neměl vzdorovat nutkání k vypnutí blokády.
* * *
Ukončil hovor s G. G. a zaslal Wangessimu zprávu s prioritou nejvyšší nouze. Wangessi nemohl takovou prioritu odmítnout. Každý hovor s tímto označením zkoumala komise.
Wangessi nesměl ten hovor ignorovat, mohl si ale dát na čas s jeho přijetím. Trvalo to téměř deset minut – maximum, které mu ještě mohlo projít. Smečkouni stále komunikovali, ale zdálo se, že šetří energií. Jedna hlava se nad trávou objevovala asi jednou za minutu.
Lizera Davinovi navrhla, že by mohla klidně spát, a on přikývl a nechal ji, aby se uspala.
„Pečlivě jsme tvoji situaci zvážili,“ oznámil mu Wangessi. „Provedli jsme různé simulace. Zohlednili jsme počet zvířat, která jste už zabili, i taktiku, kterou používají. Dospěli jsme k závěru, že platí naše původní rozhodnutí. Máte značně velkou šanci se tam udržet, dokud k vám nedorazí Žlutá tráva.“
„Mně ale nejde o velké šance. Tohle není žádná hazardní hra. Popsal jsem ti zranění mé ženy.“
„Už jsme vaši situaci probrali s výzkumnými týmy, které v současnosti smečkouny studují. Všechny náš závěr potvrzují. Chápeme, že chcete získat pomoc co nejdříve. Je to přirozená reakce. Neposkytl jsi nám ale dostatečné důkazy k tomu, abychom se výrazně odchýlili z naší trasy a přesměrovali tak důležitou dodávku, jakou je současný náklad Severního větru.“
„A nic z toho, co říkáš, nijak nesouvisí s vaším postojem k mojí… ženě.“
Wangessiho hlas se změnil. Davin si dokázal představit, jak si zakládá ruce na prsou a naklání se přes stůl, zatímco návštěvníkovi věnuje svůj nejrozvážnější pohled. „To nemá s touhle záležitostí vůbec nic společného, Davine. Nikdo na tohle téma neřekl ani slovo.“
„O čem jste tedy mluvili?“
„Vzali jsme v úvahu celkové cíle naší komunity. Domníváme se, že naše rozhodnutí představuje její hodnoty a priority.“
„Tady jde ale o lidský život! Když jde o lidský život, neklábosí se o pravděpodobnostech! Pošlete nejlepší pomoc, kterou máte k dispozici. Co možná nejrychleji.“
„Jsme přesvědčeni, že vyjadřujeme konsensus celé komunity. Pokud máme dospět k jinému závěru, budeš nám muset poskytnout více informací. To je všechno, co k tomu můžu říct, Davine. Severní vítr k vám nepošleme. To není možné. Jestli chceš, abychom vám poslali Žlutou trávu, stačí říct. Záleží jen na tobě.“
„Vaše spojení bylo ukončeno,“ oznámil mu Hlas komunikačního systému.
Davin zkontroloval polohu slunce. Vydal své pomocné inteligenci sérii příkazů a napojil ji na primární systém v táboře. Malé hejno pseudoptáků křičelo jeden přes druhého, když přelétalo nad trávou. Nalevo od něj se pokradmu vynořila khaki hlava.
Systém zpracoval čtyři sta simulací za dvě minuty. Závěr: s pravděpodobností třiašedesáti procent přežijí s Lizerou noční útok a budou naživu, když k nim dorazí Žlutá tráva.
Ty simulace sestavoval ve spěchu. Pravděpodobně opomněl některé důležité faktory. Přesto se nejspíš přiblížil výsledkům, ke kterým ve své simulaci dospěl Wangessi se svými kolegy.
Vytáhl z hlavy další sadu proměnných a nechal novou simulaci pracovat tři minuty. Závěr: s pravděpodobností čtyřiašedesáti procent by se oba mohli dostat k táboru živí, pokud by se k němu rozběhli ve svém současném odhadovaném fyzickém stavu.
Dvě ze tří vypadalo jako dobrá šance, pokud by šlo o hru nebo hazard o peníze. Ale nevypadalo to zase tak krásně, když vás někdo mohl zabít, pokud by váš výpad spadal mezi ty neúspěšné.
Máte tři sklenice. Jeden nápoj je otrávený. Jaká je nejlepší strategie?
Odpověď: nepijte.
- G. poslal záznam rozhovoru s Wangessim. Jen tě žádám o stanovisko. Můžu počítat s tím, že sem Žlutá tráva přiletí, pokud to slíbí? Že u ní cestou nedojde k „mechanickým problémům“?
- G. odpověděla obratem. „To je těžké, Davine. Myslíš, že bys měl zkusit doběhnout do tábora?“
„Ano.“
„S Lizerou?“
„Ano. S Lizerou.“
„Asi by sis neměl myslet, že tu vzducholoď úmyslně zdrží. Nechci ti radit, abyste se z toho dostali sami.“
„Ale myslíš si to?“
„Beru to jako jednu možnost. Už jsem se ti to snažila vysvětlit. Kdyby Lizera zemřela, nebrali by to jako vraždu. Jen by si v duchu řekli, že se zbavili další nežádoucí situace.“
„Ona nechtěla být tím, čím je. Nikoho jsem nežádal, aby ji udělal takovou, jaká je. Se mnou se má mnohem líp, než jak by se měla v tom hotelu.“
„Bereš to moc logicky, Davine. Lidi nejednají logicky. Ty a já děláme něco, co by chtěly dělat miliony dalších lidí. Nemůžou to jen tak přejít. Když my zažíváme to, o čem oni jen sní.“
* * *
Podíval se na Lizeru. Jaký příkaz si vlastně dala? Probudila by se, kdyby ji tady nechal? Spala by až do chvíle, než by ji začaly trhat zuby a drápy?
Zkontroloval svůj fyzický stav. Odpočinek ho od žluté zóny trochu vzdálil.
Sehnul se a tahal Lizeru za kabát, dokud ji neprobudil. Naklonila hlavu na stranu. Davin se přinutil k úsměvu.
„Je na čase vrátit se do práce, lásko.“
Lizera se mu zahleděla do tváře. Zamračila se. „Nedostanou sem včas žádný letoun,“ oznámil jí Davin. „Trochu jsem si naši situaci zhodnotil a vypadá to, že jsme na tom líp, než jsem si myslel. Ještě chvilku počkáme, než se pořádně probereš. Pak se budeme muset mezi těmi malými potvorami ještě jednou prostřílet.“
„Chceš mě dál nést?“
„Vem si svou druhou kazetu. Chci začít s plnou zásobou.“ Vytáhla si kazetu z levé sumky, vzala svou pušku a starou kazetu vyměnila. Očima těkala mezi trávou a zbraní, zatímco on něco nastavoval podle pokynů na obrazovce. Objevilo se na ní jeho identifikační číslo. Nařídil pušce, aby přešla do režimu střelby, a na horní straně hlavně se rozsvítila červená kontrolka. Zbraň byla v kontaktu se strojovým připojením v jeho mozku.
„Můžeš nést svou zbraň,“ řekl jí. „Jako záložní. Místo mě. Jen ji musíš držet. Donesl jsem tě až sem – odnesu tě i zbytek cesty.“
Poklekl na jedno koleno. Navedl její ruku kolem svých ramen a ona ohnula svou zdravou nohu v koleně a pomohla mu, když ji zvedal.
První útočná skupina začala výt, jakmile sestoupili k úpatí pahorku a vyrazili do posledního stoupání. Byla to čtveřice nalevo od nich. Musel je sledovat přes Lizeřinu hlavu. Dva z nich mířili přímo k němu. Další dva se pohybovali po drahách, které jim měly umožnit útok zezadu.
Třikrát vypálil na dvě vlny, které zvolily přímou trasu. Zvíře vpravo ukončilo svou pouť v divoce se kývající trávě. Davin zamířil zbraň na druhou vlnu a vystřelil, když se smečkoun zvedl do vzduchu. Musel se natočit, aby mohl vystřelit, pokračoval ale úkroky vpravo, opatrně přesouval nohu na šířku stopy. Zvíře se ohnalo po svém boku, jako by kousalo nějaký obtížný hmyz. Proletělo mu nad ramenem a on se otočil dozadu. Dvě zvířata, která je obešla, se blížila do vzdálenosti, ze které budou moci vyskočit.
Do zad mu tvrdě narazilo těžké tělo. Klopýtl, Lizeru svíral levou rukou, ale druhý náraz ho srazil na zem. Lizera se pustila jeho oblečení a sklouzla z něj. Třetí vzteklý protivník mu přistál na ramenou. Přejel mu drápy po kabátu a kapuci.
Jeho mozek už zpracovával nová data. Smečkouni zjevně změnili taktiku. Někteří z nich se trávou plížili a útočili na něj ze zálohy, zatímco sledoval blížící se vlny. Zůstanou u taktiky prudkých výpadů a ústupů? Ti dva, kteří ho zasáhli zezadu, zřejmě utekli – jako by jím měli co nejsilněji otřást a pak zmizet.
Vlastním tělem zakryl Lizeru. Zvíře na jeho zádech ho přestalo drásat drápy. Odskočilo do křoví a on si podržel pušku u boku a čekal na další útok. Jeho pomocná inteligence odtikávala vteřiny. Ve dvanácté vteřině vyskočil a rozkročil se nad Lizerou.
Jejich štěbetání dosáhlo dalšího vrcholu. Mířily k nim další čtyři vlny. Otočil hlavu a spatřil druhou čtveřici i z opačného směru.
Zamířil pušku na první skupinu vln. Zvedl bradu a vydal nejsilnější řev, jakého byl schopen. „Jsem pořád tady, vy čtyřnozí otravové. Pořád stojím na nohou. Vyčerpáváte sami sebe rychleji než mě. Umíráte při každém výpadu.“
Jak si mohli vykládat jeho hlas? Slyšeli řev zvířete, které bylo stále plné energie? Nebo snad jeho jekot nebo nějaký jiný těžko odhadnutelný faktor způsobil, že jeho výbuch jim zněl jako výkřik vyčerpání a porážky?
Sada vln nalevo od něj se odklonila a přeběhla před ním pryč. Druhá skupina se rozptylovala a dál se přibližovala. Puška vypálila. Další zvíře zemřelo. Stočil hlaveň k vlně, která podle všeho směřovala k němu, a také se mu ji podařilo zastavit. Zbývající dvě vlny uhnuly z původního směru a proběhly před ním.
Poklekl na jedno koleno. Lizera mu dala ruku kolem krku a on ji zase zvedl. „Teď poběžím,“ oznámil jí. „To je šílené. Pořád používají taktiku výpadů a ústupů. Možná jim ani nedošlo, že jim unikneme, jakmile se dostaneme za plot. Mohl bych tam nahoře být za půl minuty – s tebou v náručí – kdyby se nás pořád nesnažili zastavit.“
„Necháš je, aby nás srazili k zemi?“
„Tvým pancířem pronikli jen jednou. Možná jim ani nedošlo, že se snažíme dostat do tábora.“
„Chceš, abych křičela? Jako ty před chvilkou?“
Davin se usmál. „Máš na to dost energie?“
„Mám tolik energie, kolik potřebuju, Davine. To ty funguješ už dlouho beze spánku.“
Davin vyrazil na kopec, jako by právě vstal z postele po důkladném nočním odpočinku. Zprava se k němu blížily čtyři vlny, on si jich ale nevšímal a běžel dál. Do levého bubínku mu narazil Lizeřin jekot. Její hlas mu připadal hodně pronikavý, působil na ně ale jinak? Když na to přišlo, pro smečkouny mohl znít jako křik signalizující, že má sílu dominantní samice na vrcholku života.
Urazil dobrých sedmdesát metrů – zdolal více než třetinu svahu – když se první vlna oné čtveřice přiblížila na vzdálenost vhodnou ke skoku. Sklonil hlavu a se supěním pokračoval v běhu.
Zvíře mu vrazilo do pravého ramene. K Lizeřinu řevu se připojilo rozzlobené chrčení v pravém uchu. Davin si dovolil padnout na kolena. Drahé zvíře se mu vrhlo na záda. Odpotácel se o kus dál, s Lizerou stále v náručí, a třetí zvíře přistálo přímo před ním.
Vzepjalo se na zadních nohou. Zaútočilo drápy po Davinovu obličeji. Sklonil hlavu a zachytil náraz kapucí. Jeho puška vystřelila. Na temeno hlavy mu dopadly další dvě rány. Na smečkounově břiše se objevil zející otvor. Davin se zvedl na nohy a vyrazil.
V mozku se mu rozezněl Hlas jeho pomocné inteligence. „Varování. Varování. Tuto zprávu nelze ignorovat. Dostal jste se do zóny fyziologického ohrožení. Při vaší současné spotřebě energie by mohl nastat totální kolaps do pěti minut.“
Svah byl čím dál strmější. Lizera začala opět křičet. Trochu se nadlehčovala pomocí zdravé nohy, v podstatě ale fungovala jako pytel, který musel nést. Náklad ho nutil dělat krátké kroky, jemu se přesto dařilo vydolovat ze svalů na nohou dost energie na poklus.
Jedním okem zachytil první známku čtyř vln směřujících k němu zleva. Ohlédl se a uviděl čtyři další vlny, které se jim držely v patách.
Lizera přestala křičet. „Postupují v jednom sledu!“
Davin nikdy nestudoval vojenské dějiny, ten výraz ale pochopil. Zadní čtveřice se pohybovala napravo od vedoucí skupiny, takže tyto dvě jednotky tvořily stupňovitý útvar.
Bylo to záměrné? Přinášelo toto uspořádání nějakou taktickou výhodu? Nebo k tomu došlo jen náhodou?
Udržoval směr, stoupal přímo do svahu, soustředil se na překonanou vzdálenost. Zastavil se až ve chvíli, kdy se první vlna dostala do vzdálenosti vhodné ke skoku. Stáhl si Lizeřinu ruku z krku.
„Lehni si. Na obličej.“
Sklouzla mu přes bok na zem. Z trávy se vynořil první smečkoun a on se nad ní rozkročil a vypálil. Do pravého ramene mu vrazilo silné tělo dříve, než se mohl otočit k dalšímu. Uhnul stranou od nárazu a ve stejném okamžiku ho k zemi srazily dvě živé střely, které ho zasáhly téměř současně.
Drahá čtveřice se dala v trávě na útěk, zatímco se namáhavě zvedal na kolena. Znovu tělem zakryl Lizera a střílel kolem sebe naslepo, bez pomoci pozorovacích brýlí. Na pancíř mu dorážely drápy a zuby. Jedna tlapa ho mlátila do hlavy. Následovala dlouhá – nekonečně dlouhá – chvíle, kdy přemítal, jestli svou taktiku krátkých výpadů přece jen nezměnili. Pak zmizeli. A on se znovu začal s Lizerou zvedat do stoje.
„Varování. Varování. Tuto zprávu nelze ignorovat. Dostal jste se do zóny fyziologického ohrožení. Při vaší současné spotřebě energie by mohl nastat totální kolaps do tří minut.“
Plot nebyl tak daleko. Dvacet metrů. Řekněme čtyřicet kroků. Jeden. Dva. Tři…
Vytí napravo zaslechl, když napočítal do dvanácti. Připočítal dalších pět kroků a zastavil se. Vystřelil systematicky na každou vlnu, jeden dvojitý výstřel za druhým, a vyčerpal veškerou munici, aby nemusel spalovat energii na ochranu před další sérií úderů. Čtvrté zvíře se stočilo mimo, když jeho společníci přestali komunikovat, a Davin odhodil zbraň a znovu vyrazil.
„Varování. Varování. Tuto zprávu nelze ignorovat. Dostal jste se do zóny fyziologického ohrožení. Při vaší současné spotřebě energie by mohl nastat totální kolaps do dvou minut.“
Když udělal poslední krok, vyslal do tábora příkaz, aby bezpečnostní systém vypnul ochranný plot. „Opři svou zbraň o plot. Musím tě zvednout.“
Popadl ji kolem pasu a zvedl ji. Vrchol byl čtyři metry nad jejich hlavami. Studoval videa smečkounů, aby měl jistotu, že jejich plot odolá i těm nejlepším skokanům.
Lizera vrazila ruce do živého plotu a chytila se jedné silnější větve uvnitř. „Držím se, Davine. Můžeš mě pustit.“
„Na druhé straně si odpočiň. Nohy si můžeš poškodit, jak chceš. Nedokážeme nahradit jen tvou hlavu.“
Zvedl pušku a otočil se. Vlny stoupaly svahem ze všech směrů. Displej na pušce mu oznamoval nádherné tři sekundy.
„Je to fuška, když můžu používat jen jednu nohu,“ řekla mu Lizera.
Dostali se padesát metrů nalevo od brány. Rozhodl se, že bude lepší, když zamíří přímo k plotu. Teď si říkal, jestli to bylo správné rozhodnutí.
Zaměřil pozorovací brýle na nejbližší vlny. Zbraň čtyřikrát vypálila. Zbývalo mu asi pětadvacet použitelných nábojů. „Lezu přes vrchol.“
Puška vystřelila ještě třikrát. Davin vzhlédl a spatřil Lizeřinu levou nohu vyčnívat nad horní částí živého plotu.
Pálil maximální možnou rychlostí, jakou byl schopen vydávat příkazy. Rozsvítila se červená kontrolka. Odhodil zbraň a vyskočil k horní části plotu.
Na zádech mu přistál vyjící cyklon. Vrazil ruce do křoví a chytil se nejsilnější větve, na kterou dosáhl.
„Varování. Varování. Tuto zprávu nelze ignorovat. Dostal jste se do zóny fyziologického ohrožení. Při vaší současné spotřebě energie by mohl nastat totální kolaps do jedné minuty.“ Horní část plotu byla už jen kousek nad ním. Smečkoun, který mu visel na zádech, se mu předníma nohama zahákl za ramena. Plot se třásl, jako by do něj bušil nějaký stroj. Z trávy vpravo i vlevo od něj vyskočili smečkouni a začali se drápat po větvích nahoru.
Zapnul si komunikační implantát a spojil se s Lizerou. „Jsi na druhé straně? Jsi dole?“
„Chystám se přelézt… Jsem dole.“
„Odkutálej se od plotu. Zapínám ho.“
Smečkoun na jeho zádech táhle zachrčel a odpadl. Zvířata, která lezla po plotě, popadala. Davin bolest necítil, ale věděl, že tělo využívá na její potlačení zbytky jeho energie.
Vytáhl se na vrchol plotu. Lehl si na bok a svinul se do klubíčka.
„Varování. Varování. Tuto zprávu nelze ignorovat. Přešel jste do červené zóny. Opakuji, přešel jste do červené zóny. Váš systém nyní bude vypnut. Neexistuje žádná záruka, že se vás podaří znovu aktivovat.“
* * *
„Mohl jsi umřít,“ vyčítala mu Lizera. „Podívala jsem se na tvoje energetické údaje. Mohl jsi zemřít.“
„Jsi moje žena,“ řekl jí Davin. A sledoval výraz v její tváři. Odtáhla ho od plotu. Tím nastavila elektrický systém na smrtící. Odplazila se do obytných prostor a vrátila se s živinami a injektory, které jí poradila použít jejich lékárnička. Přikryla ho dekami a bděla nad ním celých šest hodin po zbytek noci, zatímco ležel na zemi. Nestarala se o sebe, dokud klopýtavě nedošel do ložnice a neusnul na řadu hodin normálním spánkem.
Samozřejmě, že vůbec nic nenamítala, když si monitory v táboře napojil na ty v pozorovatelně a dlouhé hodiny trávil sledováním hnízdilů. Nebyl to nejlepší způsob pozorování, ale po tom, co následovalo, byl rád, že to tak udělal. Dokonce ji příjemně pobavilo, když jí ukázal svůj článek o jejich dobrodružství. „Některé postřehy k loveckému chování smečkounů z Itoko z pohledu kořisti,“ četla nahlas. A věnovala mu vřelý, mírně rozpustilý úsměv.
Stále si ale v paměti přehrával její reakci, když jí prozradil, že do svého výzkumného programu zařazuje smečkouny. Žádali ho o to všichni výzkumníci smečkounů. Tvrdili, že tito živočichové na jeho území byli otřeseni silným stresujícím faktorem. Mohl jejich reakce sledovat v neobvyklém souboru proměnných.
„Trvají na tom, že bychom měli mít vozidlo,“ oznámil Davin Lizeře. „Dokonce i Wangessiho lidi budou muset ustoupit.“
„Je to ale pro tebe práce navíc. Budeš mít míň času na svá vlastní zvířátka.“
Davin pokrčil rameny. „Bude to stát za to. Budeme moct jezdit do věže a zpátky spolu. Práce, kterou budu dělat se smečkouny, bude nejspíš jen doplňkový výzkum, ale bude to stát za to.
Nebudu tě muset nechávat tady, když budu ve věži.“
A slyšel, jak odpovídá: „To záleží na tobě… jestli to je to, co chceš.“ A podruhé zachytil její pohled, který mu prozradil, že každý stojí na jedné straně propasti.
„Tohle prostě nedokážu pobrat,“ svěřil se Davin G. G. Jingové. „Myslel jsem, že už ji chápu. Ale nechápu. Všechno, co jsem tam udělal – pro ni neznamená vůbec nic. Její úplně jedno, že jsem riskoval vlastní život, když jsem ji tam mohl nechat – že ji potřebuju natolik, že jsem ochoten vzít si práci navíc jen proto, aby byla v bezpečí a já ji mohl mít s sebou ve věži.
Ona nedokáže pochopit, proč by si někdo myslel, že je její život stejně důležitý jako ten jeho. Nemá žádnou potřebu být milována. Nemá dokonce ani potřebu být nezbytná. Všechno, co k ní cítím – je pro ni zkrátka nepochopitelné.“
„No samozřejmě,“ odpověděla G. G. „A co jsi čekal?“
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v červnu roku 2003
Přeložil Tadeáš Pelech
