Do pádu vrabce samozřejmě zasáhla zvláštní prozřetelnost.
Vrabec, o kterém je řeč, spadl z výšky tři sta metrů z blankytně modré švýcarské oblohy do přívodu vzduchu primárního ventilačního pole šestého reaktoru ještě většího urychlovače částic v Dombergu.
Bylo by nadsazené předpokládat, že by lidé v Dombergu mohli s podobnou eventualitou počítat; byli dobří, ale ne zase tolik. Pokud jde o obecnou ptačí hrozbu, zajistili se proti ní pomocí velmi kvalitních drátěných sítí na přívodech vzduchu, které měly zabránit opeřeným narušitelům v průniku do potrubí a zablokování průtoku vzduchu, které by případně mohlo způsobit přehřátí a tím i výraznou změnu vzhledu severozápadní Evropy a prudké zastarání map této oblasti. Rozumná, účinná prevence. Měla by fungovat. Vrabec, který přijde o život ve vzduchu a spadne na sání, by se měl odrazit jako akrobat na trampolíně a neškodně zmizet v zapomnění.
V 1 855 067 variantách z 1 855 068 obecně uznávaných verzí drát vydržel a pták se odrazil.
* * *
Malá hranatá krabička ho v kapse tížila jako zbraň nebo Raskolnikovova sekera. Ten předmět u sebe měl proto, že chtěl vykonat závažný čin s možnými katastrofálními následky. Uvědomoval si to celou cestu od bran univerzity k Široké ulici, kde jeho pozornost na chvilku upoutala trička se ženami s ještěřími hlavami ve výloze obchodu se suvenýry. Když překonal nutkání a pokračoval ke svému cíli, připomněla se mu skříňka tím, že se mu zavrtala do stehna. Jako by mu dávala na srozuměnou, že ji má stále u sebe.
Možná proto, že v té krabičce byl uložený prsten. Ne, nedokázal udělat člověka neviditelným. Spíše naopak. Jestli byla pravda, co slyšel, ve chvíli, kdy vyjmete prsten z krabičky a provedete příslušný rituál, začnete si připadat jako ten nejnápadnější člověk na planetě. Když s tou zatracenou věcí v kapse zabočil za roh na Obilný trh, konečně mu došlo, proč byl tenhle prsten tak vhodnou rekvizitou pro největší filmový příběh všech dob. Jak si tak odpočíval u něj v kapse, pohrával si s jeho vědomím zhruba stejně intenzivně, jak by to asi dokázala nějaká smrtící zbraň.
Ale na rohu Široké ulice a Obilného trhu se netyčí žádná ohňová hora, do které by ten nešťastný šperk mohl vrhnout, a tak prošel kolem rychlého občerstvení a knihkupectví a snažil se nemyslet na to, proč je prsten tak nesnesitelně důležitý. Mamě.
Byla samozřejmě dokonalá nebo se k dokonalé kráse limitně blížila. Úchvatně krásná, neuvěřitelně inteligentní, milující, moudrá, vtipná, odvážná – oplývala v podstatě všemi možnými kladnými vlastnostmi – prakticky jediné, co se jí dalo vytknout, byl její vkus co se týkalo mužů, konkrétně jeho. Kromě toho (a samozřejmě ještě věkového rozdílu) byla tak dokonalá, že mu z ní šla hlava kolem. Když si zjistil, že Jennyin otec vlastní pivovar, nebyl ani v nejmenším překvapen. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné.
Je to trochu zvláštní, pomyslel si, když se zastavil a zasněně studoval turistické boty ve výkladu obchodu se sportovními potřebami, že je tady, že putuje s prstenem v kapse, a že celé jeho vědomí zaměstnává jediné – snaha najít něco, co by se jí dalo vytknout. Tak se asi nechová člověk, kterého čeká nejšťastnější transakce jeho života.
(Měla hnědé vlasy, on má ale po zralé úvaze asi raději blondýnky. Měla brýle. Bože, pomyslel si, nic lepšího už mi uchystat nedokážeš?)
Je to tím věkem, pomyslel si. Jsem o devět let starší než ona. To je hodně. Za deset let to asi nebude tak strašné, ale teď, třicet a jednadvacet, to je sakra rozdíl. Ona si z toho ale zjevně nic nedělá; a na svůj věk vypadá velmi rozumně a já se podle mé matky chovám jako dvanáctiletý výrostek. Námitka se zamítá. Nebo ne? Nebo ano?
Kdyby se prsteny uměly chichotat, tenhle by to udělal. Vylovil kapesník a upěchoval jím krabičku, ale podle všeho to nebylo k ničemu.
Musí to být tím věkem, pomyslel si, když se přinutil projít nevšímavě kolem výlohy obchodu s hrami. Jí to možná nevadí, mně určitě. Já, třicetiletý postgraduální student a asistent v oboru rané byzantské keramiky; ve třiceti stále ještě studuju. Říká se, že člověk je tak starý, na kolik se cítí; a nejmíň jednou je to pravda. Mám pocit, že mi je –
Zarazil se a zablokoval vchod do herního obchodu. Kolik přesně? Někdy (když je potřeba vyprat nebo když už se mytí nádobí nedá odkládat) si připadá na telecích dvanáct. Jindy, když ho jeho studenti zvou, aby si s nimi večer vyrazil, mu musí být nejmíň osmačtyřicet. Když ta dvě čísla sečtete a výsledek vydělíte dvěma, vyjde vám průměrných třicet, což se shoduje s údajem na jeho rodném listu. Na třicet si ale nikdy nepřipadal ani zdaleka. To je samozřejmě nedostatek v hypotéze o lineárním čase, která dobře vypadá a funguje na papíru, ale nemá žádnou souvislost se skutečnou lidskou zkušeností. Co by se ostatně dalo čekat od teorie, kterou vytvořili vědci.
Trochu se zastyděl. Jenny byla samozřejmě vědec. Podle všeho vynikající, opravdový mág na částicovou fyziku, i když neměl ponětí, co to vlastně je. Podle všeho fyzika nějakých titěrných kousků něčeho. Zjevně nic důležitého.
Pocítil prudký úder na solar plexus, který mu vyrazil dech. Na chvíli se propadl do obrovského, tichého a prázdného světa. Potom, když se mu plíce i mozek zase rozběhly, zaregistroval někde blízko jakýsi vysoký naštvaný hlas. Podle všeho se obracel na něj.
„Sakra, čum na cestu,“ ulevil si ten druhý.
„Pardon,“ odpověděl rychle, jako kajícný Pavlovův pes. Pak mu ale došlo, že to byl on, kdo stál na místě. Otočil hlavu, aby vznesl nějakou námitku, a všechny vulgarizmy, které se mu za jeho dosavadní život nahromadily v hlavě, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Otevřel ústa, vyvalil zraky a ústa zase zavřel.
„Myslíte, že byste mi mohl přestat šlapat na šálu? Díky moc.“
Noha. Šála. Jo, jasně. O krok ustoupil. Sehnula se, ladně jako losos přeskakující vodopád, a šálu zvedla. Nade všechny pochyby byla neskutečně krásná…
„Ty…“ řekla mu.
Zírala na něj. Shodou okolností současně zíral i on na ni. Ale ne úplně stejným způsobem. Zatímco on se do ní vpíjel očima, utápěl se v kráse jejích očí a hořel jako můra v plamenu svíčky, ona ho zkoumala pohledem někoho, kdo právě našel nějakou potvůrku, která se mu prochází v zeleninovém salátu. „Ty…“ zopakovala.
A blondýna. Vždycky se mu nejvíc líbily blondýny.
„Co prosím?“ zeptal se jí.
Podívala se na něj ještě přísněji a on se nemohl ubránit myšlence, že je mu něčím hodně povědomá. Kdyby se už ale někdy potkali, určitě by si to pamatoval, tím si byl naprosto jistý. Člověk nemůže zapomenout na někoho…
„Pitomce,“ vyštěkla.
Zamračil se. V duchu si říkal, že by to mohlo mít i lepší průběh. „Ehm,“ začal. „Podle některých je to asi celkem pravda. Protože se ale vůbec neznáme, jak to můžete vědět?“
Zasmála se. Byl by to nádherný smích, kdyby nebyl tak krutý a určený výlučně jemu. „Ale no tak,“ řekla mu. Potom se zamračila. „Je to pravda, co? Tys zapomněl, kdo jsem.“
Chystal se protestovat, nenacházel ale žádná vhodná slova, i když se snažil sebevíc. Místo toho jen tak zafuněl a odfrkl si.
„No,“ začala, „je to už asi devět let a…“ zamračila se. „Ty ses ale nezměnil ani trošku,“ pokračovala. „Buď máš někde na půdě svůj hodně ošklivý portrét, nebo neexistuje žádná spravedlnost. Takže…“ mluvila vyrovnaně, on ale cítil napětí v jejím hlase, když ho stoicky, bez křiku ptala: „Vrátil ses na místo činu?“
„Promiňte,“ slyšel sám sebe, „vy mi chcete namluvit, že se známe?“
Počastovala ho pohledem, na kterém byste si mohli upražit kávu. „Jo, dalo by se to tak říct.“
„Devět let?“
„V podstatě do současnosti.“ Přimhouřila oči a tím svůj spalující zrak zahřála o pár dalších stupňů. „Naposledy jsme se viděli na téhle ulici, necelých sto metrů od tohohle místa. Pamatuješ?“
„Ne.“
„Nepřišel jsi na schůzku,“ vysvětlila mu. „Pátého prosince, před devíti lety, na to datum nikdy nezapomenu. Měli jsme se sejít před poštou. Místo toho jsem tě viděla…“
V chabém protestu zvedl ruku. „Tak moment,“ přerušil ji. „Pátého prosince před devíti lety?“
„Ano.“
„To jsem nemohl být já.“
„To teda sakra…“
„Byl jsem v Bostonu.“
Prošla mezi nimi drobná stařenka, která za sebou táhla tašku na kolečkách. Nejspíš neměla nejmenší tušení, co se tady právě děje.
„Cože?“
„Boston, Massachusetts, Amerika. Tam jsem byl. Vedl jsem tam seminář o slovanském vlivu na středověkou byzantskou keramiku. Čestné slovo.“
Po tváři jí přeběhl první lehký záchvěv pochyb. „To není pravda.“
„Ale ano.“ Pocítil nával paniky a dodal: „Jestli chcete, můžu vám to dokázat. Opravdu.“
„Tys byl před devíti lety v Bostonu?“
„Ano. Jasně se na to pamatuju. Musel jsem tam přednášet a v předvečer jsem si polil poznámky pivem. Stránky se slepily k sobě, a když jsem se je pokusil oddělit, roztrhl jsem si je. Před dvěma sty sedmi význačnými učenci ze čtyř světadílů. Stál jsem tam jako opařený, pusu dokořán. Na něco takového se nezapomíná.“
Zkoumavě si ho prohlédla, jako by právě spadl z Marsu nebo z Venuše, a on měl v tom kratičkém okamžiku, který následoval, čas na zamyšlení; opravdu mu připadala hrozně povědomá, skoro jako Jenny (najednou si na ni vzpomněl a bodl ho vyčítavý pocit viny, který ale ve zlomku vteřiny zase zmizel); nebo jak by mohla Jenny vypadat, kdyby jí bylo tolik co jemu. Ona ale žádnou starší sestru nemá…
Potom ji něco napadlo; poznal to podle toho, jak se jí napnuly svaly na krku. Určitě ji napadlo, že se jí pokouší hloupě lhát. „Jmenuješ se,“ řekla, „Martin Beech.“
Připadalo mu, jako by od ní právě dostal cihlou do hlavy.
„Je to tak?“
„Ano,“ připustil, jako kdyby mu Jessica Fletcherová předložila usvědčující důkazy. „Ano, jsem. Jak to…“
„Stejně ses jmenoval před devíti lety, kdys nepřišel na rande a tím jsi mi zkazil celý život.“ Bylo vidět, že jí to dělá radost. Vypadala stejně šťastně jako lev, který právě strhl antilopu po dlouhém, namáhavém pronásledování. „Jak ses mohl opovážit si se mnou takhle zahrávat? Už jsem si začínala myslet, že mi přeskočilo.“
„V tom Bostonu jsem byl,“ ozval se hlas, který musel patřit jemu, i když mu nepřišlo, že by nad ním měl sebemenší kontrolu. „Na semináři. Všechny poznámky se mi slepily a…“
„Blbost. Do Prčic, Martine, tak se seber a přiznej to!“
„Byl jsem v Bostonu“ Neměl v úmyslu křičet. Lidé se na ně začali dívat. „Podívejte, můžu vám to dokázat. A vás jsem ještě nikdy v životě neviděl, což je hrozná škoda, protože za jiných okolností…“ Naštěstí se do toho vložily jeho bezpečnostní pojistky, které ho rázem umlčely. Zamračila se na něj tak, že málem přivolala bouřku, a on dodal: „Můžu to dokázat. Vážně.“
„Martine, nebuď směšný. Jestli chceš dál předstírat, že mě neznáš, nedá se s tím nic dělat. Jen to dokazuje, že jsem udělala dobře, když jsem ti dala kopačky.“ Omotala si šálu kolem krku a vyslala k němu další vražedný pohled. „Sbohem, Martine. Doufám, že se ti ta ošklivá vyrážka už ztratila.“
Na hlavě mu přistála další pomyslná cihla. Ještě o kus větší, navíc zabalená do olověné fólie. „Cože?“
„Loučím se s tebou. Navždy. A díky za všechny ryby.“
„Jak víte,“ začal pomalu a opatrně, „o mojí vyrážce?“ Zasmála se. „Panenko skákavá,“ pronesla. „Řešil jsi ji od rána do večera. A když jsem ti řekla, že kdyby se propojily všechny body, vypadalo by to jako mapa Francie, trucoval jsi celý týden. Když se tak nad tím zamyslím, je to v podstatě to jediné, co si pamatuju. Už ses jí zbavil, ne? Doufám, že ano. Bylo to jako tulit se k pásovci.“ Natáhl k ní ruku, aby ji chytil za paži, včas se ale zarazil. „Jak o tom, sakra,“ podivil se, „můžete vědět?“
Znovu se na něj podívala. Tenhle pohled byl jiný. „Martine?“
„To nemůžete vědět,“ namítl. „A byl jsem v Bostonu. Chumelilo tam. Chytil jsem tam chřipku, které jsem se nemohl zbavit až do jara.“
Následovaly nejdelší tři vteřiny jeho života. V těchto třech vteřinách by se stihl zúčastnit mistrovství světa v růstu stalaktitů a zbyl by mu čas i na odvetu.
„Samozřejmě, že vím o tvé vzpurné vyrážce, Martine,“ prohlásila klidně. „Vídala jsem ji dost často. Začínala někde tady, pak se tady trochu zatočila, jako Mléčná dráha při pohledu z Andromedy, a pak se pozvolna vytratila kolem pupku. Vždycky jsi tvrdil, že ji způsobuje studené počasí, moc dobře jsi ale věděl, že ji máš z té čokolády, kterou ses ládoval.“
Další tři sekundy; spousta času na dostihy ledovcových splazů a vyřazovací sprinty tektonických desek. Potom mu řekla: „Máš důkaz, že jsi byl v Bostonu?“
„Ano.“
„Jaký?“
Na chvíli se zamyslel. Vybavil si svůj pracovní stůl, druhou zásuvku vlevo, třetí složku odspodu. Byly skutečné, tím si byl jistý. „Mám program toho semináře,“ řekl jí. „A shrnutí, které jsem napsal pro univerzitní zpravodaj. S mojí fotkou na pódiu.“
„Kde?“
„V Bostonu.“
„Kde,“ zopakovala s nervy drásající trpělivostí, „máš všechny ty dokumenty?“
„Ve své kanceláři,“ odpověděl. „Tady za…“
„Pamatuju si tvou kancelář,“ přerušila ho poněkud nakřáplé. „Na stěně proti dveřím máš plakát se ženami s ještěřími hlavami.“ Třetí cihla, tahle už ho dorazila. „To stačí,“ zarazil ji. „Pojďte se mnou.“
Zaváhala. „Dobře,“ souhlasila nakonec. „Když se ti ale nepovede úplně jasně dokázat, žes byl před devíti lety v Bostonu, slibuju ti, že z tebe nadělám fašírku.“
Otočil se a vyrazil zpět k Široké ulici. Nevěnoval jí přitom jediný pohled. Ona se k němu po chvilce přidala, měla co dělat, aby s ním udržela krok. Bez jediného slova došli až téměř k obchodu s uměleckými potřebami a plakáty a on se musel hodně přemáhat, aby se na ni alespoň letmo nepodíval. Ale nevydržel to. Hrozně moc mu připomínala…
„Kdo vlastně jste?“ zeptal se jí.
„Co?“
„Jméno,“ vyštěkl. „Jak se jmenujete?“
„Jenny Musgroveová.“
Před pěknou řádkou let byl svědkem toho, jak nějaká dívka prošla zavřenými skleněnými dveřmi. Nevšimla si jich a prošla jimi. Velmi dobře si pamatoval ten zděšený, udivený výraz v její tváři, když se na zem pod jejíma nohama začala sypat záplava skleněných střepů. Do smrti si bude vyčítat, že se rozchechtal na celé kolo. Teď se mu to vrátilo i s úroky.
„Cože?“
„Jenny Musgroveová. O co jde? Není ti nic?“
Ne. „To není možné,“ vypravil ze sebe.
„Aleje to tak,“ ujistila ho. „Mám pas a řidičák a…“
„Já jsem ale šel za…“ Prudce se zastavil. Tak prudce, že nějaký drobný Japonec musel předvést úžasnou fotbalovou kličku, aby do něj nevrazil plnou parou. „Kde jste byla včera večer?“
„Já? V Eveshamu. Proč?“
„Jennifer Alice Musgroveová?“
„Nikdo neriskuje svůj život, aby mi říkal Jennifer, ale je to tak.“
V hlavě se mu vynořila jedna jediná jasná myšlenka. Zachytil se jí jako tonoucí na Titaniku a přetavil ji ve slova. „Potřebuju panáka,“ prohlásil. „Jdeme.“
Když otevřel dveře své kanceláře, jako by se na něj ženy s ještěřími hlavami na protější stěně usmály. Hned zítra ráno jdete dolů, slíbil si v duchu. Vrhl se po láhvi whisky, dal si dva loky a cítil se o trošku lépe.
„Zásuvka pracovního stolu,“ ukázal jí. „Vlevo, druhá shora. Měla by tam být vybledlá modrá složka.“
Připomněl si, že ten plakát tady nevisí moc dlouho; tři měsíce, možná čtyři. A navíc jejich kapela vznikla teprve před dvěma lety.
„Mám ji,“ oznámila mu. Následovala krátká, bolestná pauza, když otvírala desky a poté do nich zblízka nahlédla. Pak položila složku na stůl a podívala se na něj.
„Byl jsi v Bostonu,“ připustila.
„Ano.“
„To ale není možné.“
„A vy zase nemůžete být Jenny Musgroveová.“
Zaváhala, potom mu vzala láhev z ruky, otřela si hrdlo o rukáv a jednou si lokla. Vzápětí se zašklebila.
„Nemáte ráda whisky,“ řekl jí.
„Já vím.“
„Ano,“ připustil, „ale já to vím taky.“
„Kdysi jsem ji nenáviděla,“ doplnila tlumeně, „když jsem byla s tebou. Teď už ji jen nemám vůbec ráda.“
Jeho mozek mu teď připadal jako děravá kapsa a realita zase jako hrst drobných v ní. „Jenny?“ oslovil ji.
„Ano.“
Cítil, že by to měl říct, protože to bral jako povinnou službu pravdě; bylo to hodně depresivní, protože vesmír nenaslouchal. „To ale nemůžeš být ty. Šel jsem na schůzku s tebou, před poštou…“
Nikdy nepatřil k dobrým vtipálkům, mistrům improvizace, kteří dokážou rozesmát plnou místnost lidí jedinou větou, gestem nebo pouhým pozvednutím obočí. Projednou ale nejspíš přece jen řekl něco vtipného.
Počkal, až Jenny popadne dech. „Co je na tom tak vtipného?“ zeptal se jí.
„Martine.“ Pohlédla mu zpříma do očí, asi jako když si kamion posvítí na zajíčka dřepícího na silnici. „Tys to myslel vážně, co?“ Hlasitě si povzdychl. „Ano, je to tak. Co se to sakra děje?“
„Šel jsi na schůzku se mnou.“
„Ano.“
„Dneska.“
„Ano. Ale ne s tebou. Měl jsem se sejít s Jenny Musgroveovou. Hnědé vlasy. Brýle. Jasně, je ti hodně podobná, ale je mladší. Je jí dvacet jedna.“
Vypadalo to, že se vrhačem cihel stal pro změnu on. Vykulila na něj oči a řekla mu: „Mně je třicet.“
„No právě. Takže nemůžeš být ona.“
„Před devíti lety,“ vysvětlila mu, „mi bylo dvacet jedna. Spočítej si to na prstech, jestli to nezvládneš z hlavy. Před devíti lety, Martine, proboha.“
Pátého prosince. Otevřel ústa a pak je zase pomalu zavřel. „Martine?“
Podíval se na láhev whisky a k vlastnímu velkému překvapení ji zavrhl. „Můžeš mi prozradit,“ požádal ji, „co se s tebou stalo před devíti lety?“
Na chvíli se zamyslela; potom se schoulila do sebe, jako by jí někdo vypnul hlavní přívod napájení. „Proč ne?“ ozvala se po chvíli. „Tak jo.“ Rozhlédla se po něčem, na co by se mohla posadit, vybrala si roh stolu a usadila se na něj, jednou nohou opřená o podlahu. „Připraven? Skvěle. Před devíti lety…“
* * *
Před devíti lety čekala Jenny Musgroveová na muže svých snů před poštou na Obilném trhu. Měl zpoždění, ale to u něj nebylo nic neobvyklého. Opřela se o pouliční lampu a přemítala o tom, jaká slova od něj uslyší, až mu položí tu nevyhnutelnou otázku.
Nebudu se mu smát, přísahala si v duchu. I když to bude něco hodně směšného, určitě se mu nebudu smát.
Čas ubíhal. Byl to relativní čas. Čas strávený na ulici čekáním na milého je v každém případě podstatně delší než obecně vnímaný čas a ona se snažila nevšímat si, jak se velká ručička na hodinách nad zlatnictvím naproti šine šnečím tempem po ciferníku. Pět minut zpoždění. Sedm.
No tak, Martine, říkala si potichu, nikoli poprvé.
Usoudila, že by měl dorazit od univerzity, tedy od Široké ulice. Kdyby se tam podívala, samozřejmě by se neobjevil, v souladu s neochvějnými zákony principu neurčitosti. Co kdyby ale jen tak náhodou na zlomek vteřiny pootočila hlavu příslušným směrem a zachytila na okraji zorného pole jeho prchavý obraz?
Zkusila to.
Martin byl celkem nepřehlédnutelný. Sto pětadevadesát centimetrů vysoký a hubený, jako jasan v zimě nebo pouliční lampa s nohama a rukama; když přidal nezbytnou akademickou šálu zavázanou na uzel kolem krku, trčel z davu jako skvrna od polévky na svátečním ubruse. Zahlédla ho nějakých padesát metrů od sebe a zvedla ruku, aby na něj zamávala. Potom ztuhla.
Přesvědčovala se, že je to jen práce její fantazie, nebyl ale poslední dobou nějaký divný? Jeho žár jako by trochu ochladl, už kolem ní neposkakoval jako hravé štěně, jak si na to zvykla ze začátku. Jako by se jim něco stavělo do cesty. Nebo snad někdo? To ji ale přece nemůže ani napadnout, ujišťovala se stále dokola. Něco takového by Martin nikdy neudělal.
Až na to, že něco takového právě teď dělal, přímo před obchodem s počítačovými hrami. Viděla ho celkem jasně (natolik, nakolik jí to její dioptrické brýle dovolovaly), jak se vybavuje s nějakou ženskou s dlouhými blonďatými vlasy…
Ujišťovala sama sebe, že se přece nic neděje. Možná se ho ta blondýna ptala na cestu, třeba to byla nějaká kamarádka jeho matky. Jen proto, že se baví s nějakou ženou, přece ještě nemusí mít nekalé úmysly. Konec konců, polovinu lidstva tvoří ženy…
A potom, před jejími zraky, se Martin s tou blondýnou (elegantní, velmi vkusně oblečenou blondýnou) otočili a zamířili pryč, spolu, zpátky po ulici, dokud jí nezmizeli za rohem.
* * *
„To byl konec, aspoň z mojí strany,“ řekla mu. „Čekala jsem u té blbé pošty tři čtvrtě hodiny, pro jistotu, kdyby ses rozhodl vrátit a všechno mi to vysvětlit. Ale věděla jsem, že se nic takového nestane. Prostě jsem to věděla.“ Odmlčela se, sklopila zrak a pak ho zase zvedla. „V ten den jsi mi zničil život,“ prohlásila. „Měl jsi mě požádat o ruku a místo toho jsem tě viděla odcházet s nějakou blondýnou, která pro tebe zjevně znamenala mnohem víc, než bych kdy mohla znamenat já.“ Odmlčela se a pak dodala: „Teď by ses mi měl omluvit.“
Podíval se na ni. „Omluvil bych se,“ připustil, „kdybych to udělal. Ale já jsem to neudělal. Byl jsem v…“
„Bostonu, já vím.“ Měla před sebou otevřený zpravodaj s Martinovou fotkou z jeho přednášky na semináři o byzantské keramice. Byla to celkem kvalitní fotka; zachycovala ho z jeho hezčí strany a pódium blokovalo fotoaparátu výhled na jeho ruce zuřivě muchlající poznámky slepené pivem. „Sakra, Martine, viděla jsem tě. S tou…“
„Nechci se tě dotknout,“ přerušil ji klidně, „ale tvůj zrak…“
„Měla jsem brýle,“ skočila pro změnu do řeči ona jemu. „Funkční. Zlepšovaly mi zrak dostatečně. Viděla jsem tě.“ Přikývl. „Kdybys ty stála u pošty a já u prodejny s hrami, pak by sis mě opravdu nemohla s nikým splést. Je to nějakých padesát metrů?“
„Tak nějak. Neměřila jsem to žádným pitomým dlouhým pásmem.“ Zarazila a zamračila se. „Martine?“
„Před obchodem s hrami.“
„Přesně tak.“
„Kde jsem byl dneska,“ řekl. „Kde jsme do sebe vrazili.“ Pokrčila rameny. „Svět je malý, co?“
On k ní ale otočil hlavu jako pátrací světlomet a upřeně se na ni zadíval. „Před herním obchodem,“ řekl tlumeným, poněkud vyšinutým hlasem. „Pátého prosince. Když jsem šel na schůzku s Jenny Musgroveovou a zastavil jsem se tam a dal se do řeči s elegantní, velmi vkusně oblečenou blondýnou.“
„To jsem před chvilkou říkala já.“
„Ne, poslouchej.“ Jeho myšlenky se rozletěly nadzvukovou rychlostí, takže za nimi hlas začal silně zaostávat, jak se zoufale snažil hledat nejvhodnější slova. „To se přece stalo právě před chvílí. Když jsem šel na schůzku s jednadvacetiletou Jenny Musgroveovou, srazil jsem se s elegantní blondýnou a odešel jsem s ní po Široké ulici. S elegantní blondýnou. S tebou.“
Tentokrát alespoň těmi skleněnými dveřmi prošli spolu.
„Co jsi vlastně udělala se svými brýlemi?“ zeptal se jí. „Začala jsem používat kontaktní čočky,“ vysvětlila mu. „Asi ve stejné době, kdy jsem si odbarvila vlasy,“ dodala zamyšleně. „Předtím, než jsem se vykašlala na univerzitu, utekla do Londýna a postavila se na vlastní nohy.“ Odmlčela a zeptala se: „Elegantní?“
„Zcela jistě. Přitažlivá.“
„Zjistila jsem, že se ráda hezky oblékám.“
„Kupovala sis všechno ve sportovních potřebách.“
Trhla sebou, jako by jí někdo přejel přes oko brusným papírem. „To už je dávno.“
„A taky mejkap a lak na nehty a…“ zarazil se a zadíval se na ni jako přes zamrzlé okno. „Jsi to ty,“ řekl. „Je to tak?“
Utvořila si nový rekord v sebeovládání, protože se jí podařilo neuhodit ho do hlavy láhví whisky. „Já,“ připustila. „Jenny Musgroveová. Tak jako vždycky.“
„Ale nevypadáš stejně.“
„Ne.“ Zamračila se. „Ty jo.“
„Nepoznal jsem tě.“
„Já jsem tě poznala bez váhání.“ Otevřela ústa a s vytřeštěnýma očima se ho zeptala: „Opravdu se mi ve vší vážnosti snažíš namluvit, že ta zlá blonďatá vyzývavá mrcha, která mi tě před devíti lety ukradla a srazila moji sebedůvěru a pokazila mi celý život, jsem byla já?“
* * *
Přesně v ten okamžik je na chvilku oslepil silný záblesk světla a ohlušila hromová rána.
Oba nehybně seděli asi deset vteřin, nic dalšího už se ale nestalo. Potom ticho prolomila Jenny: „Proboha, co to bylo?“
„Znělo to jako bomba.“
„Jak to sakra můžeš vědět?“
„Ptala ses na to, ne?“
„No tak.“ Seskočila ze stolu a vyrazila ze dveří. Martinův vnitřní hlas mu radil, že jestli tam venku něco vybuchuje, bylo by asi lepší zůstat uvnitř. Pokud se ale ona hrnula to prověřit, do smrti by si vyčítal, kdyby dovolil, aby mu zmizela z očí; z mnoha různých důvodů, stravující zvědavost byla jen jedním z nich. „Počkej,“ vykřikl a vyrazil za ní.
Na ulici ho zarazil naprosto normální obraz – žádné pobořené domy, hromady suti ze zdí, svíjející se zranění ani mrtvoly. Nad městem se ani nevznášel žádný prachový hřib. Všechno tedy bylo v pořádku. Na druhou stranu tam ale všemi směry pobíhala spousta lidí a ještě více jich postávalo ve vchodech a tupě prázdnými pohledy se rozhlíželo kolem. Naslouchal, jestli v dálce nezaslechne nějaké sirény, žádné se ale neozývaly.
Jenny se zařadila do druhé skupiny. „Myslíš, že se nám to mohlo zdát?“
„Pokud ano, nejsme zjevně sami.“
„Hm,“ připustila, snažila se něco vymyslet, ale jasně se jí to nedařilo, „nemohlo to být tak strašné, protože na zdech nejsou vypálené žádné siluety. Tedy, aspoň tady ne.“
Připomněla mu tak, že měla vždy talent říkat úplné hlouposti v tu nejméně vhodnou chvíli. „Viděli jsme silný záblesk světla,“ konstatoval nakonec.
„Ano. A slyšeli hlasitou ránu.“
Hodně podhodnocené, napadlo ho; jako popisovat první světovou válku jako pouhé názorové rozdíly. „Někdo musí vědět, co se stalo,“ prohlásil rozhodně.
„Proč?“
„Protože… tady, Georgi!“ Zahlédl jednoho známého a divné bylo to, že ten člověk pelášil jako o závod přes trávník předzahrádky, i když o něm Martin věděl, že naposledy běhal za Reagana. „Co to sakra…“
George se zastavil a upřeně si ho prohlédl, oči jako pingpongové míčky. „Právě vybuchl ELHC,“ oznámil mu. „Promiň, musím běžet.“
A ospádil, krátké tlusté nohy mu kmitaly jako o závod. Vzpomněl si, že George je špičkový fyzik.
„Sakra,“ ozvala se zadumaně Jenny. „To je…“
Vysvětlivky, zoufale potřeboval nějaké vysvětlení. „Co je ELHD?“
„C,“ opravila ho. „Ještě větší urychlovač částic – Even Larger Hadron Collider. Největší světový vědecký experiment, ve Švýcarsku.“
„Vybuchl.“
„Ano, podle tvého známého.“
Vzpomněl si, že by o tom měla něco vědět. „Je to tak špatné?“ Když vědci mlčí, víte, že je to vážné. „Takže průšvih,“ shrnul to.
„Ano. Nejspíš. To, že jsme viděli ten záblesk a slyšeli tu ránu…“
„Špatné?“
„Není to dobré.“ Zamračila se. „Na druhou stranu,“ pokračovala, „podle všeho jsme ještě tady. To je dobré znamení.“
„Vážně? Víš…“
Přikývla. „V nejhorším případě může výbuch ELHC znamenat konec. Konec světa. Sbohem a dík za všechny ryby.“ Odmlčela se, jako by se jí nechtělo příliš spekulovat s těmi omezenými údaji, které měla k dispozici. „To se ale podle všeho nestalo.“
„Ne.“
„Ale slyšeli jsme ránu.“
„A viděli záblesk světla.“
„To je divné.“ Zamračila se ještě víc; když nakrčila nos, na chvíli odpoutala jeho pozornost od osudu planety. „Víš, existují v podstatě jen dvě možnosti, když se něco pokazí. Za prvé, svět vybuchne. Tedy, přesněji, celý vesmír.“
„Páni,“ vydechl dříve, než se dokázal ovládnout. „Jasně. A za druhé?“
Pokrčila rameny. „Pár popálených míst na pojistkové skříni a šest měsíců pečlivého testování obvodů, než to budou moct zase spustit. V podstatě všechno, nebo nic. Ale určitě ne rána, která bude slyšitelná i na druhé straně planety, a žádné hmotné škody.“ Někdo, koho Martin neznal, se pokusil proklouznout kolem něj, špatně odhadl mezeru a vrazil do něj; podupal mu nohy, narušil mu rovnováhu a na útěku stihl ještě utrousit pár omluvných slůvek, která za ním vlála jako mlžný závoj. Martin se zakymácel, ztratil rovnováhu a narazil Jenny do ramene.
Omdlela.
* * *
„Stále spí,“ řekl doktor, sundal si z nosu brýle a začal si je čistit o rukáv. „Jako byste zhasl světlo. Asi jí to pomůže.“
Martin se na něj zamračil. „Co to má znamenat?“
Doktor pokrčil rameny. „Nenašel jsem u ní žádný problém,“ odpověděl mu. „Velmi lehká zhmožděnina na levém rameni, kterým narazila do stěny, ale to je jen drobnost.“ Znovu si nasadil brýle a pokračoval: „Zopakujte mi to ještě jednou. Vy jste do ní vrazil a ona omdlela.“
„Přesně tak.“
„Zvláštní,“ usoudil doktor. „Je to dokonale zdravá mladá žena, není podvyživená ani anorektická ani nic podobného. Mozková aktivita je normální, pulz a dech v naprostém pořádku.“ Pokrčil rameny. „Nevím co říct, vážně. Jestli tady chcete počkat, pošlu pro vás někoho, až se probere.“
Martin se usadil na židli, na které velmi dlouho nehybně a mlčky seděl. Jednou nebo dvakrát vytáhl z kapsy malou hranatou krabičku, ale neotevřel ji. Prohledával zprávy na telefonu, byly ale velmi strohé; došlo k havárii na ELHC, nikdo nezemřel, nikdo nebyl zraněn, nic nebylo poškozeno, zkrátka nic, co by stálo za řeč. A zatím Jenny spala a Martin přemýšlel a čas plynul, jedna pomalá vteřina za druhou.
Něco mu klepalo na rameno. Otevřel oči, které se mu kdovíjak zavřely, a spatřil nad sebou stát dva muže. Byli vysocí a ramenatí a na sobě měli tmavě modré obleky, které si podle všeho nevybírali sami. Jeden z nich se ho zeptal: „Martin Beech?“
Nepamatoval si, že by někomu v nemocnici sdělil své jméno. „Ano?“
Jeden z mužů rozevřel dlaň, ve které měl ukrytý odznak v malém plastovém obalu. Mohla to být průkazka na městskou dopravu nebo kartička z půjčovny; neměl možnost prohlédnout si ho důkladně, protože ruka se zase rychle sevřela v pěst. „Pojďte s námi,“ vyzval ho muž. „V klidu a pohodě, nechceme žádný rozruch.“
Prohlédl si je. Sochy z Mount Rushmore vedle nich vypadaly srandovně asi jako Jim Carrey. „Asi ne,“ namítl.
„Pojďte s námi,“ nařídil mu hromotluk, „nebo vás zatkneme.“
„Za co?“
„Za zničení ještě většího urychlovače částic. Tak co?“
„Tak jo,“ odpověděl Martin a vstal. Zjistil, že má přebrnělou levou nohu od chodidla ke stehnu. „Vlastně ne,“ rozmyslel si to a zase se posadil. „Křeč,“ dodal na vysvětlenou. „Sedím tady několik hodin. Nešlo by to udělat bez toho divadýlka? Co po mně chcete?“
Muži se podívali jeden na druhého a potom se rychle, důkladně rozhlédli po čekárně. „Ale co,“ promluvil ten druhý a oba se posadili k němu, každý z jedné strany, dokonale simultánně. To sladění bylo tak přesné, že nahánělo husí kůži.
„Co víte o ELHC?“ zeptal se ho jeden z nich.
Martin se zamyslel. „Je větší než LHC?“
„Kromě toho.“
„V podstatě nic.“
Jeho odpověď se jim nelíbila. „To vy jste zavolal sanitku, když slečna Musgroveová omdlela?“
„Ano.“
„Netušíte, co se jí stalo?“
„Ne. Říkal jsem to i doktorovi. Bylo to šílené. V jednu chvíli tam normálně stála a vzápětí se prostě skácela. Jako v nějakém románu z viktoriánské éry.“
Ani jeden z mužů nereagoval, informace se v nich ztrácely asi jako voda v poušti. „Znáte se dobře?“
„Já…“ zarazil se. „Myslel jsem, že ano.“
„Víte, na čem pracovala?“
Zamračil se. Jenny Musgroveová, dvacet jedna let, z vysoké odešla ve třetím ročníku. „Řekla mi, že má mít do čtvrtka nějakou esej…“
Pocítil šťouchnutí loktem. Druhý muž mu strkal před nos malý plochý displej větší než kalkulačka a menší než nejmenší notebook. Podíval se na něj, změť čísel a písmen a divných znaků, které mohly být elfsky nebo klingonsky, když na to přišlo. „Co to je?“
„Rovnice Musgroveové,“ oznámil mu svalnatec, který si přístroj znovu schoval do kapsy.
„Je to základní funkční algoritmus ELHC,“ vysvětlil mu druhý z mužů. „Bez něj by to nefungovalo.“ Prudce trhl hlavou ke dveřím, kterými právě prošel nějaký doktor. „Vytvořila ji ona. Vaše známá tady.“
Když už si myslíte, že vás nic nemůže překvapit, vždycky se něco najde. „Co? Ale ona ještě studuje.“
„Jde o to…“ Muž pohlédl na svého společníka, který se zamračil a pak nepatrně spustil ramena. „Jde o to… že je to rovnice, rozumíte? Víte, co to je rovnice?“
„Nějaká hodně složitá matematická záležitost?“
„Za rovnici Musgroveové dostala Nobelovu cenu,“ prozradil mu druhý muž. „Pracovní skupina padesáti nejlepších matematiků světa strávila tři měsíce důkladnými kontrolami rovnice, než ji dovolila použít na ELHC. Potvrdili, že je v pořádku. Myslím, že se dá předpokládat, že věděli, o co jde. Když ale urychlovač vybuchl, odborníci z Dombergu tu rovnici přezkoumali znovu.“
„A dál?“
„Nefungovala. Už v ní neplatilo, že x se rovná y. A co víc, nemohla nikdy fungovat, ani za milion let. Byla chybná v samotné podstatě. Naprosto k ničemu.“
„Ale před chvílí jste snad…“
„Ano,“ přerušil ho ten druhý.
„Proto se o ni tak zajímáme,“ dokončil ten první.
Martin se pomalu nadechl a stejně pomalu i vydechoval, až se zakuckal. „A tak to zkusili znovu,“ navázal první muž. „A pak ještě mnohokrát. Vytáhli z postelí dvanáct dalších nositelů Nobelovy ceny na třech světadílech a požádali je o kontrolu. Nefunguje.“
„Ale fungovala.“
„Ano.“
„A přestala.“
„Ne.“
Podíval se na ně; a přišlo mu, že za jejich profesionálními neproniknutelnými netečnými pohledy zachytil cosi povědomého; možná nějaké zamyšlení, anebo tady ti dva lidé čekali stejně zmatení a rozrušení jako on. „To je praštěné,“ řekl jim.
„Ano.“
„Když je řeč o praštěných věcech,“ navázal Martin, „Povím vám, co se dneska stalo mně.“
* * *
„Ale to je nesmysl,“ namítl druhý muž.
„Ano.“
„Byl jste v Bostonu,“ pokračoval druhý muž.
„Ano.“
„Víme, že jste tam byl,“ ujistil ho první muž, „prohlédli jsme si vaši složku. Můžeme nezvratně dokázat, že tento den před devíti lety jste byl v Bostonu.“
„Ano,“ řekl Martin, mírně překvapeně. „Opravdu?“
„Samozřejmě. Taky,“ pokračoval druhý muž, „máme záznamy z bezpečnostních kamer, které dokazují, že jste byl na rohu Široké ulice a Obilného trhu přesně tak, jak tvrdíte.“
„Ano. Dobře,“ dodal Martin. „Neuvěřitelně se mi ulevilo, že to říkáte.“
„To věřím,“ ozval se první muž. „Na záběrech je jasně vidět, jak jste se srazil se slečnou Musgroveovou a jak jste jí podupal šálu.“
„Tak to vidíte.“
„Kamery současně zachytily slečnu Musgroveovou čekající u pošty.“
Pauza. Necelé čtyři vteřiny, během kterých se u jistého druhu ryb vyvinuly nohy, které je nejistě vynesly na neobydlené pláže po celé planetě. „Vážně?“ zeptal se Martin.
„Ale ovšem. Má brýle a jinak zbarvené vlasy, ale určitě je to ona.“
„Hm.“
„O patnáct minut později,“ pokračoval první muž, „vybuchl ještě větší urychlovač částic.“
„Patnáct minut.“
„Patnáct minut a sedmnáct vteřin. Což,“ pokračoval první muž, „je doba, za kterou selže chladicí systém, pokud sání vzduchu zablokuje například vrabec, který do něj spadne z velké výšky.“
Ech, řekl si Martin v duchu. „Cože?“
„Vrabec,“ odpověděl druhý muž. „Pitomý hnědý ptáček. Zbytky jednoho vydolovali ze sacího potrubí. To on byl příčinou výbuchu.“
Svět kolem se začal rozostřovat. Vířil a kymácel se. Z toho zmatku se vynořily dvě tváře. Otočil se k jedné z nich a řekl: „Do sání vzduchu vletěl pták.“
„Podle všeho ano.“
„Super. Takže s tím zjevně nemám nic společného. Ani Jenny, když na to přijde.“
Druhý muž ale zavrtěl hlavou. „Musíme vás upozornit, že cokoli řeknete, může být použito jako důkaz proti vám. Domníváme se, že za to můžete vy.“
„Díky zvláštní prozřetelnosti,“ dodal první muž.
„Co?“
Druhý muž se usmál. „Dostali jsme vás,“ oznámil mu.
* * *
Ve vězení byl poprvé. Znal lidi, kteří si něco odseděli, a když se jich ptal, jaké to bylo, všichni odpovídali „Nuda.“ Měli pravdu.
Pár prvních hodin bylo hrozných. Pochodoval tam a zpět, počítal cihly ve zdi, zase pochodoval, seděl na kavalci, seděl na podlaze, seděl na kavalci, seděl na podlaze, pochodoval; nakonec, unaven takovým výkonem, se svalil na postel a propadl se do mělkého transu, transcendentního stavu mezi spánkem a bděním, jakého můžete dosáhnout jen tehdy, když jste protrpěli hromadu nudy.
Jeho mysl bloumala, nespoutaná tělem, které nebylo ani tak uvolněné, jako spíš neschopné sebrat energii a chuť ovládat svaly. Vznášelo se nad jeho dosavadním životem a nesouhlasně mlaskalo; mračilo se nad špinavou hromadou promarněných příležitostí, přejíždělo konečkem prstu v prachu ze ztracených a zanedbaných nadání; když dospělo k okamžiku, ve kterém se zastavil před obchodem se suvenýry na Široké ulici, aby se podíval na trička žen s ještěřími hlavami, hřadovalo jako městský holub a chystalo se v něm vyvolat pocit co možná největšího zoufalství.
Když ho na bráně přijímali, zabavili mu malou hranatou krabičku s prstýnkem. Pocítil bodnutí, když jim ji vydával. Moje vlastní pitomá chyba, lál si v duchu. Kdybych šel trochu rychleji, kdybych se nezastavoval a neprohlížel si výlohy, kdybych se neloudal, protože jsem si nebyl jistý, dorazil bych na ten metr čtvereční chodníku před obchodem s hrami o nějakých pětačtyřicet sekund až minutu dříve a nevrazil bych do starší Jenny. Prošel bych a zamířil pryč dříve, než by se tam objevila ona. Takže bych se s ní nikdy takhle nesrazil, pokračoval bych až k poště a jakmile bych tam došel, požádal bych mladší Jenny o ruku.
Nebo snad ne?
To je jedna z nepříjemných věcí, pokud jste zamčení ve velmi malé, fádní místnosti; je dost těžké přesvědčivě lhát sám sobě. Asi ne. Asi bych v poslední minutě dostal strach. A důsledkem by bylo…
Když vás zachvátí klasická nuda – účetní se s tím setkávají dnes a denně – dokáže vaše vědomí úžasné kousky. Dokáže se volně pohybovat všemi směry i dimenzemi; je šachovou dámou i králem současně. Kdyby byl v nějakém jiném duševním rozpoložení, jakmile se figurky, ta pavučinově jemná vlákna možných výkladů, začnou vlnit a třpytit v matném světle porozumění, nechá se unést netrpělivostí a nadšením a všechny ty malé jemné náznaky se rozletí na tisíce střepů, po kterých bude šlapat. Ale jeho vědomí, vznášející se na křídlech nudy, klidně a bezcílně jako zrnko prachu v bezvětří, probírá všechny možnosti, líně si poznamenává možné vazby, v klidu zkoumá hypotézy, když vtom…
Posadil se. Jeho vědomí se rozdělilo na dva tábory, on si toho ale v podstatě nevšímal. Seskočil z kavalce a oběma pěstmi zabušil na dveře.
Nakonec se v malém čtvercovém okýnku objevila tvář. „Co je?“
„Žádám o rozhovor s nějakým kvantovým fyzikem,“ oznámil Martin dozorci. „Okamžitě.“
Obličej zmizel. To se dalo čekat. Jak Martin překypoval vztekem a zoufalstvím, uhodil do zdi. Au, řekl si v duchu.
Otevřely se dveře. Vstoupil policista a za ním vysoký, štíhlý muž v mikině a kalhotách od pyžama. Policista odešel a dveře se zavřely.
„Tak co?“ zeptal se hubeňour.
Martin si ho udiveně změřil. „Vy jste…“
„Profesor fyziky částic z Weatherby,“ odpověděl nově příchozí. „Kolega přes kvantovku to odmítl. Omlouvám se, budu vám muset stačit já.“ Posadil se, rozbalil si cucavý bonbon a hodil si ho do úst. „O co jde?“ zeptal se.
Martin se po stěně svezl na podlahu. „Přemýšlel jsem…“ začal.
„To dělám taky,“ přerušil ho hubeňour. „Hodně často. A dělá mi to moc dobře.“
„O tom urychlovači.“
„Aha. Tohle.“
„A co se dělo se mnou. Řekli vám…“
Mužík přikývl. „Popsali mi to celé,“ odpověděl. „Už jsem byl v posteli. Přišli ale takoví dva hromotlukové a zabušili mi na dveře.“ Začal bonbon kousat a znělo to jako silniční válec přejíždějící po štěrku. „Podle mě asi stejně pravděpodobné jako tři fretky v mixéru. Čímž nechci tvrdit, že to je zhola nemožné. Ostatně, možných je spousta i těch nejpodivnějších věcí. V tom mi můžete věřit, jsem vědec.“
Martin se na něj podíval a rozhodl se, že nejlépe udělá, když bude předstírat, že je tam sám, a své postřehy bude sdělovat protější stěně. Profesorovi to zjevně nevadilo.
„Tak jo,“ začal konečně. „Za prvé, existoval Velký urychlovač částic, je to tak?“
„Co? Jo, aha. Je to tak.“
„Nebyl ale dost velký, a tak vybudovali ještě větší.“
„Pracoval jsem tam,“ prozradil mu fyzik. „Zoufalé místo, ten Domberg. Dovede si vůbec představit, kolik tam stálo jedno pivo?“
„A pravděpodobně,“ pokračoval Martin, „tady stavím na dohadech, nevím to jistě. Pravděpodobně tam byl vestavěný dost impozantní počítač, který měl řídit provoz, harmonizovat data a tak podobně. Ano?“
„Hm.“
„Skvěle.“ Odmlčel se. Tím dalším dílkem si nebyl moc jistý. „Pokud tedy budeme předpokládat, že ta dnešní nešťastná náhoda nebyla náhodná.“
Muž zívl. „Pokud se chystáte začít mluvit o teroristických úto cích, myslím, že půjdu domů. Ne, že bych mohl říct o AI Kajdě něco pozitivního, ale mám takový dojem, že malý ptáček mezi jejich zbraně obvykle nepatří.“
„Co když,“ pokračoval Martin, „to udělal ten počítač sám? Úmyslně.“
Mužík se na něj podíval. „Myslíte, že si úmyslně odpálil mozek za pomoci vrabce?“
„Ani ne tak vrabce,“ vysvětloval Martin opatrně, „jako spíš zvláštní prozřetelnosti. Předpokládám, že ten vrabec byl jen vhodně po ruce.“ Posunul se blíž ke stěně, aby se víc napřímil, a pokračoval: „Tyhle stroje. Při své práci vrážejí jedním objektem do druhého a sledují, co se stane, že?“
„Je to hodně zjednodušené, ale v principu ano.“
„Předpokládejme, že si stroj uvědomí, že problém, k jehož řešení byl stvořen, nedokáže rozlousknout pouhými srážkami subatomárních částic. Co když mu došlo, že pokud má získat odpověď, potřebuje použít něco většího? Něco komplexnějšího?“
„Jako například?“
„Lidi,“ odpověděl Martin. „Lidské bytosti. Které jednají nezávisle, dokážou se samy rozhodovat, jsou zlomyslné a často nesmírně pitomé. Když o tom tak přemýšlím, možná to je to zásadní. Možná, že jediná ingredience, kterou nejde syntetizovat matematicky, je hloupost, a to je možná to jediné – jedinečné mezi zástupci organického života – co je potřeba k vyvážení té rovnice.“
Hubeňour se zamračil. „Mohli bychom se prosím kousek vrátit?“ zeptal se ho. „Víceméně jsem vás chápal, dokud jste se nedostal k hlouposti.“
Martin pokrčil rameny. „Byl to jen takový nápad,“ vysvětloval mu. „Dalo by se tím vyložit, proč se rozhodl vybrat si mě. Ale dál. Co když ten stroj provedl vlastní experiment, při kterém použil Jenny a mě?“
„Dobře,“ odpověděl vědec. „Proč vás?“
Martin dychtivě přikývl. „Protože jsem nepřišel na schůzku s Jenny…“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ přiznal se Martin. „Nepřišel. Stroj mě zastavil. Ale i kdyby to neudělal, asi bych buď vůbec nepřišel, nebo bych se s ní rozešel; tak jako tak ona by nebyla vědcem, odjela by do Londýna a stala by se z ní bohatá, zatrpklá podnikatelka.“
„Což se stalo,“ poznamenal mužík.
Martin si palcem a ukazováčkem masíroval nos. „Bezpečnostní kamery,“ vysvětloval. „Ty dokazují, že tam byly obě ve stejnou dobu. Takže ve chvíli, kdy jsem vrazil do třicetileté Jenny, čekala na mě jednadvacetiletá Jenny u pošty.“
Vy jste fyzik…“
„Ano,“ přitakal vědec. „Mám diplom a tak.“
„Co,“ pokračoval Martin, „by mohlo něco takového způsobit?“
Mužík se na chvíli zamyslel. „Takhle spatra,“ odpověděl, „výbuch ELHC. To je asi tak všechno, vážně.“
„Proražení otvoru v tkanivu prostoročasového kontinua…“
„Tak už se tomu neříká,“ poznamenal hubeňour samolibě. „Teď…“
„A propojení,“ pokračoval Martin nekompromisně, „dvou, případně až tří různých časových os do jedné. Tak co? Je to možné?“
„Nejasná oblast,“ odpověděl mužík. „Ale proč ne? Většina věcí je v podstatě možná, pokud ignorujete názory o nemožnosti.“
„Urychlovač,“ řekl Martin, „sráží věci. Srazil Jenny se mnou. A ve stejný okamžik srazil vrabce se svým vlastním sacím potrubím.“
Následovala dlouhá odmlka, během které si fyzik vrazil ukazovák do ucha, chvíli si v něm šťoural a pak si prohlédl výsledek.
„Vy tvrdíte,“ řekl a potlačil zívnutí, „že ten stroj vypočítal, že jediný člověk, který by dokázal provést úpravy potřebné k realizaci jeho programu, pokud by z nešťastné lásky nepřeběhl od vědy k podnikání, je Jenny Musgroveová. A tak popadl na obloze vrabce…“
„Zásah zvláštní prozřetelnosti.“
„To je ale rovnice, co? Vrazil toho vrabce do vlastního sání, aby mohl prorazit prostoročasový tok“ odmlčel se a usmál se. „Tak tomu říkáme teď. Aby ho otevřel,“ pokračoval, „a upravil minulost tak, aby Jenny Musgroveová neutekla od vědy, ale aby pokračovala a sestavila tu zásadní rovnici.“ Mnul si bradu. „Ano,“ připustil. „Podle mě to je možné. Samozřejmě, sice trochu šílené, ale co, Heisenbergovi se taky smáli, když začínal.“
„Vážně?“
Mužík pokrčil rameny. „Potom tedy,“ prohlásil, „nám nezbývá než to udělat…“
* * *
„Tři,“ zaprskal hlas v jeho uchu. „Dva. Jedna. Nula. Zapínáme stroj teď.“
Martin se zhluboka nadechl a udělal krok. Když procházel kolem trafiky, podíval se pro jistotu na datum na novinách. Neměl tušení, jaký tlak musely úřady vyvinout na vydavatele, ti je ale poslechli. Na všech novinách bylo špatné datum, 5. prosince.
Když procházel kolem obchodu se suvenýry, neprohlížel si trička ve výloze. Prošel kolem rychlého občerstvení, knihkupectví i obchodu se sportovními potřebami. Vtrhl na chodník jako sprinter protínající cílovou pásku a minul i obchod s počítačovými hrami. Nikdo do něj nevrazil, ani se k němu nebezpečně nepřiblížil.
Stála tam, před poštou. Otočila se a usmála se na něj, když k ní zamířil.
„Jsi tady brzy,“ poznamenala.
„V podstatě,“ odpověděl. „Tady.“ Vrazil ruku do kapsy a vylovil z ní krabičku. „Vezmeš si mě, prosím?“
Podívala se na něj, potom na krabičku na jeho natažené dlani, pak zpět na jeho tvář. „Ne,“ odpověděla.
„Cože?“
„Ne,“ zopakovala. „Pochop, Martine, líbíš se mi, hrozně moc, ale přemýšlela jsem o tom a opravdu…“
„Je to kvůli tomu věkovému rozdílu?“
Přikývla. „Pořád na to musím myslet,“ řekla mu, „že jsi na mě moc mladý. Jen se na sebe podívej. Je ti třicet a pořád si neumíš pořádně vyžehlit košili.“
Díval se jí do očí, ale v uchu slyšel hlas z vysílačky: „Na radaru máme nějakou tečku, je to vrabec, potvrzeno, máme tady vrabce.“
„Aha,“ vypravil ze sebe.
„Promiň,“ pokračovala. „Ale pochop, mám nějakou představu, co všechno bych chtěla v životě dělat. Chtějí postavit větší verzi LHC a Saša – profesor Lačuk – si myslí, že bych se mohla dostat do týmu…“
„Cíl proletěl sacím otvorem. Opakuji, vrabec zasáhl sací otvor. Blížíme se k havarijnímu stavu akvamarín…“
„Jasně,“ odpověděl Martin nezvykle slabým hlasem. „Chápu to.“
„Vážně?“
„Určitě. Ty máš svoji práci. Já bych ti jen překážel, zdržoval bych tě.“
„Hm.“ Tvářila se dost zklamaně. Vypadala roztomile, když byla zklamaná. Ale.
„Ale vážně,“ řekl, sevřel prsty kolem krabičky a strčil si ji zase do kapsy, „vážně, je to tak nejlepší. Tak jo, už musím jít, mám ještě nějaké zařizování.“
(„Cíl se vzdálil z dosahu radaru. Vrabec nedopadl, opakuji, nedopadl na objekt. Dornberg končí.“)
Otočil se a vyrazil a vypadalo to, jako by si s sebou ledabyle zapomněl vzít své vnitřnosti. Připomínal jen kabát a kalhoty vyplněné nějakou svalovinou a kostmi, když míjel kadeřnictví, pizzerii, prodejnu s hrami…
S někým se srazil. „Au,“ ozval se hlas.
„Pardon.“
„Sakra, čum na… No nazdar.“
Otevřel oči a podíval se před sebe. Byla to ona. „Ahoj,“ pozdravil ji.
„Ty.“
Přikývl. „Ahoj,“ zopakoval. „Legrace, že do tebe po té dlouhé době vrazím právě tady.“
„Pit…“
„Teda,“ přerušil ji, „ty ses nezměnila ani trošku, ani o den, za tu dobu, co jsme se neviděli.“
„Co?“
Usmál se. „Taková malá nevinná lež,“ vysvětlil jí a ruka v kapse se mu sevřela kolem malé krabičky. „Zajdeme na kafe a pokecáme, ani nevím, co teď děláš. Doneslo se mi, že sis založila vlastní firmu. Že se ti vede skvěle.“
* * *
Martin Beech se nakonec s Jenny Musgroveovou neoženil, ale zůstali dobrými přáteli. Profesorka Jenny Lačuková se svým manželem vytvořili rovnici, která umožnila vznik Opravdu obrovsky velikého urychlovače částic. Při tvorbě této povídky nebyl zraněn ani zabit žádný vrabec.
Poprvé vydáno v časopise Subterranean v létě roku 2004
přeložil Tadeáš Pelech
