Křídlo motýlice tu leží na okraji útesu v poli modrých pleskavců, půlkilometrová věc se strukturou jemné sítě napnuté na ostrých břitech a pružných trámcích, vzdáleně podobné obřímu křídlu pozemské vážky, vyhaslé a potrhané, prosvity povolené a nefunkční, výchyty vlající a rozptýlené do všech stran. Uvízlo tu jako zázrakem, usedlé jako mřížkovaná plachta na ostrohu stolové hory, na tři strany spadají žlutobílé útesy několik set metrů do údolí, které pokračuje až na obzor. Z hory je výhled na prales dole, desítky druhů řastlin, široké větevníky, liány, barevné lostuchy i vznášející se orchidníky se tu potkávají a tvoří jednolitý porost. Nedaleko, zhruba na úrovni okraje skály, se vznáší skupina foukli, pluje vzduchem jako trs černofialových balónků různých velikostí, klesají a zase stoupají, nasávají aeroplankton krátkými trubičkami po stranách těl. Pod hejnem, pár set metrů pod útesem, se z lesa zvedá asi tucet sporotrysků od živoformy, kterou není vidět. Středen zvolna přechází ve skoronoc, purpurová obloha tmavne, hustá mračna se otáčejí v desítkách vírů, bortí se sama do sebe a mění se s každou vteřinou.
Ona, ve žlutém módním přiléhavém flexišelu a s jednoduchou dastmaskou, a on, s červenou kombinézou ve výsadkovém stylu, se stehenními smart-pouzdry a zbytečně drahou celomaskou pro extrémní podmínky, jsou proti křídlu dvě barevné tečky, miniaturní a bezvýznamní. Vznášedlo čeká na okraji stolové hory v pohotovostním režimu metr nad zemí, trysky syčí a víří prach. Několik nejbližších pleskavců se od něj otáčí a míří pryč, naklánějí se do ochranného tvaru asi dvoumetrových, plochých luků a pomalu se potahují nafialovělou vrstvou dráždivých bílkovin.
Muž, sportovně genupravený, s vyholenou lebkou plnou proměnlivých nanotetování a s lesknoucíma se kybernetickýma chromočima bez zorniček, se dotkne jednoho z ostrých trnů na křídle, rukavicí přejede po matném, hladkém povrchu trámců.
„Pěkný. Chtěl jsem hlavně vidět, jak skrekr trhá na kousky nějakou papuchu nebo něco, ale tohle je taky dost dobrý,“ zazní na jejich soukromém komunikačním obvodu.
Žena zakloní hlavu. Dlouhé vlasy, které střídavě mění barvu z bílé přes světle hnědou v tyrkysovou a zase nazpátek, jí spadnou na záda a odhalí egyptský profil s ostrým nosem a protaženou týlní částí. Její chromoči zaostřují, jak se snaží přehlédnout celé křídlo na výšku, ale z tohoto úhlu to není možné.
Muž vyvolá nabídku paměti uložené do předloketních ovladačů a přímo do chromoči si promítne údaje z Cyclopedie: „Je to takzvaný polokřídlo. Motýlice takových má čtyři páry.“ Ona se také připojí k datasíti – zorné pole ji nakrátko zaplní propletenec čar, který se ustálí na vyměřovací mřížku a menu ovladačů, softwaru a netwaru. Pod heslem „motýlice, planeta Enai“ pak najde stejnou část, ze které rychločte i on.
Muž dál pokračuje ve čtení.
„Jsou snad schopný lítat po celý planetě. Ví se o nich fakt dost málo. Připadá mi to jako pozemský velryby nebo leviathani na Gorianu, ale tohle je ještě větší. V dospělosti dosahuje motýlice délky tři a půl kilometru a rozpětí křídel přes jeden kilometr,“ cituje přímo z Cyclopedie.
Žena se rozhlédne, stolová hora, výhled, dramatická obloha, pás pleskavců, křídlo… Nakloní hlavu ke straně a pronese:
„Dovedeš si to představit ve vzduchu?“
„Nejsou k tomu žádný videa, natož zážitkový klipy.“
„Já vím.“
O zátylek jí lehce pleskne povolený výchyt, dlouhé lanko vycházející z konců některých břitů, jemně se jí obtočí kolem ramene a pak neskutečně pomalu padá k zemi.
Prospektoři, mezihvězdný navigátoři, piloti, vojáci, vědci… teď jsme tu my, technodělník a jeho holka, jako první turisti. Viděl to vůbec někdy někdo letět?
„Prej už jich moc nezbylo,“ řekne muž a zavře přístup k datasíti, malou trhlinou v části křídla projde na druhou stranu jako loď tenoučkým závojem. Podívá se na ni skrz jeden prosvit, oválné okénko se ztluštělými okraji v jinak kompaktní síťovině křídla, a vesele, s dětskou rozjíveností, jí zamává. Celomaska nu zakrývá většinu obličeje, stříbřitý jas očí je neměnný, ale ona podle vrásek na čele a kolem očnic pozná, že se směje. Neupřímně roztáhne koutky úst, nadšení ze stopování skrekra, velkého predátora pralesních porostů, s ním doteď nesdílela. Nález torza motýlice ji ovlivnil snad víc, než by chtěla, cítí přicházející náladovou nerovnováhu, na kterou s sebou na výletě nemá emofarmaka.
Muž zatím přejde k samému okraji skály, před očima se jí vybaví obraz, jak překračuje okraj útesu a padá do hustého pralesa pod nimi, ale on se zastaví snad na dva palce od posledního nažloutlého kamene. Jeden z vytetovaných ornamentů se mu rychle přesune kolem hlavy a ztuhne nad pravým uchem. Ona z toho, jak pohybuje hlavou ze strany na stranu, pozná, že hledá, kudy se vydají zase dál.
„Zazůmuj tam,“ zahřímá jí v uchu. Ukazuje jí magnetorby, oči jí přibližují jeden z asi pěti vzdálených bodů. Koule velikosti několika rodinných habitatů, jakoby propíchaná desítkami stejně dlouhých antén. Celé to připomíná velké, hrozivé vánoční jablíčko prošpikované hřebíčkem, nehybně zavěšené pod rozbouřeným nebem.
„Tak tyhle věci stavíme. Zejtra tě vezmu do továrny. Ukážu ti svýho magnetobota a jak spolu tyhle krásky spojujem dohromady.“
Žena se k němu přiblíží na dosah ruky, drobné kamínky jí praskají pod nohama. Několik metrů vzdálení pleskavci na ten zvuk reagují a natahují se sem.
„Teď jsou nefunkční. Tuhle sekci ale budou aktivovat každou chvíli. To se pak magnetorb roztočí kolem osy a globální datasíť, navigace planetolodí, technoserv, všechno bude šlapat. Tebe to nezajímá?“
Všechno tu postupně umírá a my nevíme proč…
„Já jen…“
„Je to tu hezký, viď? Ale toho skrekra ještě musíme vidět.“
Co z toho hezkýho tu ale zůstane, až to spustíme? Všude a napořád? napadne ji, ale nic neřekne.
Oba chvíli stojí v tichu, výhled z tohoto kousku planety je omračující.
„Myslíš, že je ještě někde nějaká naživu? Nebo už je všude en tohle?“ zeptá se zase ona a pohodí hlavou ke křídlu.
Odvrátí se od okraje a podívá se na ni, stříbřitý pohled upřený a bez emocí.
„Nevím. Poleťme dál.“
Muž zavrtí hlavou, ovladačem na předloktí přivolává vznášedlo. Stroj ihned zareaguje, otočí se, blíží se těsně podél okraje skaliska a kopíruje povrch. Muž jde vznášedlu naproti, dává pozor, aby se nepřiblížil k pleskavcům.
„Počkej ještě.“ Otočí se, věnuje pohled obřímu křídlu, poryv větru ji uchopí za dlouhé vlasy, které zrovna hnědnou, a ona se zachvěje.
„Vidíš ji? Představíš si ji? Jak letí?“ Já to totiž vidím.
Muž nechá otázku bez odpovědi, předloketními ovladači se připojuje ke vznášedlu, pomalu zavírá svůj kokpit a vypouští dva snímací komáry, kteří se s vrčením chvíli točí na místě a vzápětí mizí za okrajem skaliska. Dívka si shrne vlasy z obličeje, rozhodne se, několika rychlými kroky se vrátí ke křídlu, jedním pohybem stáhne pravou rukavici a vezme síťovinu mezi štíhlé prsty.
Je to tak jemné, přitom úžasně pevné… Krása Chci si to pamatovat, bez datasítě, virtuafotek, zážitkových programů… Prostě pamatovat.
Sílící hučení vznášedlových motorů ji přinutí se odtrhnout, dva kroky udělá pozpátku, pak se otočí a utíká ke stroji.
Co to provedli?
Sedá si do sedadla za muže, bezpečnostní interface jí obaluje boky a celé nohy, pružný ochranný prvek šplhá po páteři.
Co jsme to provedli?
Vznášedlo nabírá rychlost, stoupá a oba lidé, muž i žena, se zmenšují, až jsou z nich jen dvě tečky, podobni barevnému hmyzu, který by na Enai klidně mohl žít, ale jako kdyby se do toho obrazu nehodil.
Dnes v noci se jemu bude zdát o velkém skrekrovi, který svými polyklepety masakruje celé stádo odulých papuch, jedno boubelaté tělo za druhým, vytrhává z nich útroby, sbírá je bezpočtem spodnožek a chrlí všude kolem sebe zelené odpadní plyny.
Ona bude mít sen o motýlici, gigantické vějířovité tělo s jemnými křídly, zastiňující oblohu, plachtící s jemným skučením větru, motýlici v truchlivém letu, plačící obrovské slzy, které dopadají ve zpomaleném záběru, rozstřikují se a utápějí vše pod sebou.
Daleko na obzoru zatím magnetorby jeden za druhým začínají přicházet k životu.
