Procenta z výnosu
Když dlužíte za kyslík, snažíte se nebýt moc na očích. Příliš mnoho pohybu situaci beztak jen zhoršuje. Takže jsem byl pochopitelně nervózní, když se u mé buňky objevil staničář a zaklepal na dveře.
Vyklouzl jsem ven a zůstal stát před lesklým skeletem robota
„Alex Mosette?“ zeptal se.
Nemělo smysl lhát. Staničář už nasnímal můj obličej. Šlo mu už jen o ověření hlasového otisku. „Ano, jsem Alex,“ přiznal jsem.
„Správce přístavu vás chce vidět.“
Polkl jsem. „Mohl mi zavolat.“
„Jsem tady, abych vás doprovodil.“ Robot zvedl drátěnou paži a namířil prsty do chodby.
Prostor je na oběžné dráze vzácný. Socky jako já spávají v buňkách naskládaných v chodbě po deseti nad sebou. Když jsem tak ležel v buňce na zádech a sledoval zábavné pořady přebírané z planet, líčili v nich život na vesmírné stanici jako exotický a vzrušující.
A také byl, ovšem jen když jste stáli na žebříčku výš. Viděl jsem i jiné kabiny: plýtvání místem. Nábytek. Prostor, po kterém jste se mohli procházet.
To byla exotika.
Získat ve vesmíru víc prostoru stálo na seznamu mých potřeb hodně nízko.
Na prvním místě byl vzduch. Potom jídlo.
Všechno ostatní byl pouhý přepych.
* * *
Správce přístavu vyhlížel do volného vesmíru a já tiše čekal u dveří velína a doufal, že si mne nevšimne, pokud zůstanu zticha.
Velín trčel do prostoru nedaleko středu celé megastruktury stanice. Bublina nasazená na konec dlouhého tunelu. Za námi bylo vidět stanici: pomalu rotující kolo z exotických kovů o průměru mnoha mil.
Ve velíně, a ani jinde poblíž středu, nebyla žádná gravitace. Z obvodu kola se do středu sbíhaly loukotě, uprostřed kotvily lodě a podrobovaly se tu údržbě, doplňování zásob a podobně.
A tak jsem se mlčky vznášel ve vzduchu, dávno poté, co staničář na pokyn správce přístavu odletěl, a uvažoval jsem, co asi přijde dál.
„Máte přečerpáno,“ oznámil mi správce přístavu, když pod námi do jednoho z doků vklouzla jehlicovitá loď s dlouhými, dozadu protaženými plochami.
Obrátil se ke mně, i když oči už dávno neměl. Síla zvyku. Jeho skutečnýma očima teď byla každá kamera nebo jakékoliv mechanické zařízení, schopné snímat obraz.
Správce přístavu popojel blíž. Portál, v němž byl zavěšen, byl motorizovaný a dlouhé rameno ho přesunulo, kamkoliv v místnosti chtěl.
Podél ramene portálu se táhl svazek stovek kabelů zavedených do jeho hlavy jako vlasy. Hadičky odváděly výtoky. Další přiváděly zpět vyčištěnou krev a jiné kapaliny.
„To mě moc mrzí,“ vykoktal jsem. „Je slabý provoz. A požadavků ubylo. Chodím do kursů. Dokonce do jazykových.“ Zarazil jsem se, když se seschlá ruka zvedla dlaní proti mně.
„Já vím, co děláte.“ Nevidomé oční jamky správce přístavu se znovu obrátily k venkovním hlubinám vesmíru. Ztvrdlá kůže jeho obličeje nedávala najevo příliš emocí a umělý hlas zněl bezbarvě. „Přečerpání byste neměl povoleno, kdybyste neprojevoval snahy v dobré víře.“
„Za to jsem ohromně vděčný,“ ujistil jsem ho.
„Ta loď, která právě přiletěla, vám přiváží volbu,“ pokračoval správce přístavu, aniž by vzal na vědomí, co jsem právě řekl. „Když zůstanete na stanici, nemohu vám povolit další přečerpávání, takže vás budu muset uložit do hibernace. Abyste splatil dluh za hibernaci a vzduch, odkoupím váš kontrakt. Budete probouzen na garantovanou práci. Já si budu nechávat procenta. Až budete mít dostatečný zůstatek, můžete svůj kontrakt odkoupit zpátky.“
Přesně toho jsem se bál. Ale on se zmiňoval o alternativě. „A jakou mám druhou možnost?“
Mávl rukou a ve vzduchu se objevil holografický obraz lodě, kterou jsem před chvilkou viděl vlétat do doku. „Žádají o profesionálního Přítele.“
„Na jejich loď?“ Mou otázku podbarvilo překvapení. Nejsem materiál do posádky. Na stanici mě přivezli hibernovaného, prostě jen další kus mraženého masa. Lidé jako já nezůstávají po dobu cesty vzhůru. Málo místa.
Správce přístavu pokrčil bledými rameny. „Neřekli mi proč. Musel jsem podepsat dohodu o mlčenlivosti jenom proto, abych z nich dostal, co chtějí.“
Zadíval jsem se na dlouhou loď. „Nejsem šukací stroj. Vědí to, jo?“
„Vědí to. Několikrát zdůrazňovali, že nechtějí sexuální služby.“
„Budu mimo stanici. Mimo vaši ochranu. Pořád jim může jít o tohle.“
„To je riziko věci. Ale jak velké, to vám nejsem s to vypočítat.“ Správce přístavu luskl prsty a loď se rozplynula „Ale objednavatelé mají velmi slušnou reputaci z minulých obchodních jednání. Jsou to vědci na volné noze: biologie, botanika a jedna lingvistka“
Takže mě nejspíš nechtějí jako kolující hračku.
Nejspíš.
„Smluvní pokuta za znásilnění?“ otázal jsem se. Budu na lodi nezmražený, sám s posádkou, se kterou jsem se dosud nesetkal. Musel jsem myslet i na to nejhorší.
„Odrazující. Ovšem pokuta za ztrátu života v důsledku nehody není tak vysoká, a proto bych vám radil tu za znásilnění snížit, aby nebyli v pokušení vás po případném opakovaném znásilnění zavraždit a vyhnout se tak vyššímu smluvnímu plnění.“
„Do hajzlu,“ vzdychl jsem.
„Chcete si prostudovat reference o jejich reputaci?“ zeptal se správce přístavu. A mně na chvilku připadalo, že v jeho hlase slyším účast.
Ne. Byl jenom poctivý. Strávil už dvě stě let jednáním s loděmi o zboží, palivu, opravách či obsluze. Poctivost v něm byla zabudovaná; ten napůl počítačový a napůl lidský tvor přede mnou byl sama poctivost. Poctivost vám zajistí stabilní byznys. Poctivost vám vyslouží reputaci široko daleko.
„Co nabízejí?“
„Půl bodu z výnosu,“ řekl správce přístavu.
„A my nevíme, kolik ten výnos obnáší, ani jak dlouho to potrvá… ani nic jiného.“ Hryzal jsem si ret.
„Ujistili mě, že půl bodu zaplatí váš dluh a ještě něco zbude. Nemělo by to trvat déle než rok.“
Rok. Za půl procenta. Půl procenta čeho? Může to být náklad, který dopravují. Nebo, vzhledem k tomu, že jde o posádku vědců, to může být nějaký projekt, na kterém pracují.
To všechno vyvolávalo jen další otázky.
Otázky, na které nebudu znát odpovědi, dokud na tu práci nepřistoupím. Vzdychl jsem. „To jsou tedy všechny možnosti? Žádné půjčky? Žádný další odklad?“
Správce přístavu vzdychl. „Jsem odpovědný ghedským akcionářům, kteří tenhle komplex postavili a vlastní. Ve své pravomoci jsem se dostal na hranu už tím, že jsem vám poskytl měsíční přečerpání. Ten dluh je třeba vyřešit. Je mi líto.“
Zadíval jsem se do temnoty vesmíru kolem velínu. „Obě možnosti stojí za hovno.“
Správce přístavu mlčel.
Založil jsem ruce na prsou. „Dohodněte to.“
Cestování po ghedsku
Kotvicí ramena přesunula loď po loukoti z přijímacích doků uprostřed konstrukce do doku na jednom ze soustředných prstenců kola. Díky rotaci stanice tak měla loď gravitaci.
Byla čtvrt míle dlouhá. Navenek štíhlá a do hladka vyleštěná nárazy rozptýlených zrnek mezihvězdného prachu při ohromných rychlostech, kterých dosahovala. Uvnitř jsem si uvědomil, že jsem se nalodil na rozvrzané, staré a nemoderní plavidlo.
Z tvarovek trčely kablíky jako důkaz hrubých oprav. Kouty a škvíry byly zanesené špínou. Vzduch páchl potem i horšími věcmi.
Za přechodovou komorou mě uvítal muž s nachovými vlasy a úplně černýma očima „Vy jste Přítel?“ zeptal se. Měl u sebe velkou vycházkovou hůl.
„Ano.“ Nechal jsem pojízdné zavazadlo stát a uklonil jsem se. „Jmenuji se Alex.“
Uklonil se v odpověď. Rozmáchleji než já. Možná i maličko výsměšně. „Já jsem Oslo.“ Pokaždé, když pohnul holí, zašelestila uvnitř přesýpající se zrníčka písku. Překypoval netrpělivostí a ve svraskalých štěrbinách očí měl jakýsi rozmrzelý výraz. „Tohle je všechno?“
Ohlédl jsem se po jediném kufru za sebou. „Tohle je všechno.“
„V tom případě vítejte na palubě,“ řekl Oslo a dveře ke stanici se zavřely. Zvedl hůl a mne oslnil záblesk světla.
„Měl jste mě nasnímat, než jste zavřel dveře,“ řekl jsem. Hůl byla něčím víc, než se zdála. Ta šelestivá zrníčka byly generátory, vyrábějící mechanickým pohybem elektřinu pro kdovíjaké přístroje uvnitř zařízení. Otočil se a vydal se pryč. Pospíchal jsem, abych ho dohonil.
Oslo se usmál a já jsem si všiml jeho drobných Špičáků. „Jste ten, za koho se prohlašujete, takže všechno dopadlo dobře. A pokud jde o protokol, ostatní si na něj mimochodem také příliš nepotrpí. A teď pro moje poučení jste hermafrodit, že?“
Zrudl jsem. „Ano, jsem to, čemu my Přátelé raději říkáme dvoupohlavní.“ Odkud, sakra Oslo pochází? Činilo mi potíže zařadit si ho do kulturního okruhu a najít způsob, jak se mu přizpůsobit. Jisté bylo jen to, že jednal velmi přímočaře.
Tahle fuška bude možná komplikovanější, než jsem si myslel.
„Zahrnovalo vaše školení na Přítele také mezikultumí výcvik pro Kompakt?“
Zpomalil jsem. „Teoretický,“ přiznal jsem zvolna s obavou, že o kontrakt přijdu, jestli budou trvat na tom, že chtějí někoho s praktickou zkušeností.
Z Oslova hlasu i pohybů doslova odkapávala rozmrzelost. Rozmrzelost, protože nemám zkušenosti? Přijdu o kontrakt jen několik minut poté, co jsem ho získal? Nebo jde jen o rozmrzelost, že nemůže sehnat někoho lepšího? „Ale opravdovému trubci Kompaktu jste Přítele ještě nedělal?“
Rozhodl jsem se říci pravdu. Hop nebo trop. „Ne.“
„Škoda“ Rozmrzelost ustoupila odevzdanosti. „Ovšem nemůžeme se všude kolem poptávat po Přátelích s touto konkrétní zkušeností, jinak by si někdo z konkurentů mohl dát dvě a dvě dohromady. Doporučuji vám, abyste si svůj výcvik cestou na místo oprášil.“
Zastavil se před velkými kovovými dveřmi. „Kam letíme?“ zeptal jsem se.
„Tohle je váš pokoj na příští tři dny.“ Oslo otevřel dveře vedoucí do místnosti o velikosti pět krát sedm stop se sklopnou palandou.
Srdce se mi na okamžik zastavilo a pustil jsem z hlavy fakt, že se Oslo vyhnul otázce. „To je moje?“
„Ano. A vzduch se započítává do naší přepravní smlouvy, takže si můžete sundat senzory. Nebude se vám nic účtovat, dokud neskončíme.“
Měl jsem pocit, že Oslo ví, jaké to je být zadlužený. Vešel jsem do místnosti a otočil jsem se kolem dokola. Rozpažil jsem, opřel se rukama o stěny a usmál se.
Oslo se obrátil k odchodu.
„Počkejte,“ ozval jsem se. „Správce přístavu říkal, že jste vědci na volné noze. Co děláte?“
„Já jsem botanik,“ odpověděl Oslo. „Jídlo se podává v kuchyni pro řadové cestující. Posádka je samozřejmě ghedská; nemluvte s nimi ani se s nimi nestýkejte, pokud se tomu budete moci vyhnout. Víte proč?“
„Ano.“ Vzbuzovat v Ghedech dojem, že čenicháte kolem, abyste odhalili tajemství jejich lodí nebo jiné techniky, bylo to poslední, co by si člověk přál. Budu se držet v povolených chodbách a nebudu se s nimi stýkat.
Dveře mého apartmá se zavřely a já se i se svým malým kufrem posadil, o nic blíže pochopení, co se tady děje, než jsem byl na stanici.
Zadíval jsem se do malého zrcadla nad ještě menším umyvadélkem a sáhl jsem po pruhu černého materiálu přilepeného k mému krku. Obvody uvnitř něho monitorovaly rychlost mého metabolismu, počet vdechů, objem vdechnutého vzduchu a vydechnutého oxidu uhličitého. Všechno se odesílalo do monitorů stanice, jež nepřetržitě vypočítávaly mé průměrné denní náklady.
Ozval se velmi příjemný zvuk, když jsem ho strhl.
* * *
„Ghedové jsou Ghedové,“ prohlásil jsem později toho umělého, cizího lodního dne nad ohřívanými krůtími plátky v kuchyni cestujících. Už jsme byli na cestě. Stará loď roztřeseně nabírala rychlost. „Ale Ghedové poletující po vesmíru ve staré rozhrkané lodi a ochotní odvézt vědce na volné noze k nějakému utajenému cíli jsou nebezpeční Ghedové.“
Oslo se se smutným úsměvem opřel a založil ruce na prsou. „Podle Cruzie si náš druh před prvním kontaktem myslel, že naše vlastní korporace jsou hrabivé a zlé. Nikdo neočekával, že mimozemšťané budou vyžadovat licenční poplatky za využívání techniky, kterou jsme nezávisle vynalezli, protože si tuto techniku předtím nechali patentovat Ghedové.“
„Já vím. Oblasti, které se nechtěly podvolit, bombardovali asteroidy z oběžné dráhy.“ Celé národy, neschopné platit licenční poplatky, upadly do zadlužení. „Kdo je Cruzie?“
Oslo se ušklíbl. „Seznámíte se s ní za dva dny. Naše lingvistka. A také trochu historička. Má ráda staré pozemské blbiny.“
Svraštil jsem nad jeho reakcí čelo. Byla nejednoznačná, ale do jisté míry říznutá vřelým potěšením, když na ni pomyslel. Veselé ušklíbnutí. „Vaše stará přítelkyně?“
„Naši rodiče byli přátelé. Měli rádi historii. Velkolepost Země. Legendu, kterou bývala Než ji rozprodali. Před diasporou.“ Znovu to ušklíbnutí. Ale už bez vřelosti.
„Vy s jejich ideály nesouhlasíte?“ hádal jsem.
Hádal jsem dobře. Oslo se napil z hrnku čaje a zadíval se na mne. „Já nejsem váš projekt, Příteli. Nedolujte příliš hluboko, protože pro mne jenom pracujete. Šetřete si empatii a psychiatrii na svůj pravý cíl. Rozumíte?“
Zašel jsem příliš daleko, pomyslel jsem si. „Promiňte. A jaký je tedy můj projekt? Když už jsme pryč ze stanice, snad byste mohl riskovat otevřené jednání.“
Oslo odložil hrnek. „Chytrý. Jste velmi chytrý, Příteli. Ano, měl jsem obavy ze štěnic. Našli jsme planetu s unikátním ekosystémem. Mohly by z toho kápnout nějaké patentovatelné novinky.“
Zůstal jsem ohromeně sedět. Patenty? Měl jsem procenta z výnosu. Jestli dostanu procenta z patentu na nějaký prvek cizího biologického systému, patentu schváleného Ghedy, budu bohatý.
A ne jen tak bohatý, nýbrž pohádkově a královsky bohatý.
Oslo zase upil trochu čaje. „Je tu jenom jeden problém,“ pokračoval. „Na planetě možná sídlí inteligentní život. Jestli je inteligentní, jde o kontaktní situaci a musíme záležitost předat Ghedům. Dostaneme sice provizi, ale skutečná kořist nám unikne. Když kontaktní situaci neohlásíme a Ghedové na to přijdou, dopadne to ošklivě. Povraždí naše rodiny, nebo dokonce i lidi, se kterými se třeba jen známe, pouze aby všem připomněli, že jejich mezihvězdné zákony se prostě porušovat nebudou. Musíme poslat oznámení ve chvíli objevu.“
Postřehl jsem v jeho hlase váhavost. „Vy jste oznámení ještě neposlali, že?“
„Vsadím se, že všechny ty ghedské obchodnické míchy jsou strašně rády, když vás nechávají pozorovat lidi, se kterými uzavírají smlouvy, aby se ujistily, že mluví pravdu, a když jim hlásíte, co výrazy lidských obličejů prozrazují.“
To zabolelo. „Totéž udělám pro kteréhokoliv člověka.
A nejde jenom o smlouvy. Mnozí si mě najímají proto, abych jim věnoval pozornost, abych je pochopil, abych předvídal jejich potřeby.“
Oslo se potutelně ušklíbl. „To se vsadím.“
Nejsem šukací stroj. Nevšímal jsem si toho úsměšku. „Povězte mi, Oslo, proč tedy riskuji život?“
„Oznámení jsme ještě neposlali, protože opravdu nejsme schopni přijít na to, jestli ti mimozemšťané jsou jenom zvířata nebo inteligentní tvorové jako my,“ řekl Oslo.
Trubec
„Vítejte na Pískací konvici,“ pronesla žena jež bez ptaní popadla můj kufr. Měla tmavě hnědou pleť i oči a černé vlasy. Každý palec kůže, který nezakrýval oděv, pokrývalo tetování. Slova v písmech a jazycích, které jsem nepoznával. „Trubec Kompaktu má rovněž každou chvíli přistát a my potřebujeme, abyste na něj byl připraven. Pojďme uložit vaše věci.“
Kráčeli jsme pod světlíky zasazenými do vrcholku výzkumné stanice. Visela tam planeta: zeleně a žlutě skvrnitá. Vypadalo to, jako by byla napadená plísní. „To je Ve?“ zeptal jsem se.
„Oslo vás už zasvětil?“ odpověděla žena otázkou.
„Do jisté míry. Vy jste Cruzie, že?“
„Maricruz. Jsem lingvistka. Řekla bych… trčíte tady s námi. Můžete mi tedy říkat Cruzie.“ Zastavili jsme se před místností větší než ta na lodi. Se dvěma lůžky.
Zadíval jsem se na lůžka. „Spokojím se i s buňkou, když budu moci mít prostor sám pro sebe,“ řekl jsem.
Tady bylo mnohem víc místa, daleko víc. A přesto se o ně budu muset dělit? To mi vadilo. Ani na stanici jsem se o svůj prostor nemusel dělit. To šlo proti mým kulturním normativním hodnotám. I v těch nejpřecpanějších místech ve vesmíru potřebujete svůj soukromý kutloch.
„Jste tu jako Přítel pro trubce Kompaktu.“ prohlásila Cruzie. „Bude potřebovat nepřetržitou společnost. Jejich kontrakt to vyžaduje kvůli mentální stabilitě trubce.“
„Tohle mi Oslo neřekl.“ Sešpulil jsem rty. Vcelku univerzální vyjádření nespokojenosti.
A Cruzie je uměla docela dobře přečíst. „To mě mrzí,“ řekla. Ale byla to lež. Začínala být rozmrzelá a netrpělivá. Ale na to jsem kašlal. Jak zdůrazňoval Oslo: nejsem tady kvůli jejich potřebám. „Oslo netouží po ničem víc, než abychom měli úspěch. Na rozdíl od svých rodičů na bývalou slávu lidstva moc nedá. Ví, že jediný způsob, jak docílit, abychom už nemuseli být tuláky, kteří vyškrabávají intelektuální zbytky a pátrají v postranních uličkách techniky po něčem, co bychom mohli používat bez nutnosti platit za tu výsadu Ghedům, je objevit něco významného.“
„A proto mi lhal.“ Můj hlas zůstával bezbarvý.
„Vynechal pravdy, které by snížily vaši ochotu se zapojit.“
„Lhal.“
Cruzie zavřela dveře mého pokoje. „Dal vám podíl na výnosu, Příteli. Když vyděláme a vy odvedete svou práci, nebudete se už po zbytek svého mizerného života muset ohlížet na svou vzduchovou bilanci. Slyšela jsem, že dlužíte za vzduch, je to tak?“
Dostala mě do kouta. Věděli jsme to oba. Cruzie se usmála úsměvem velkodušného vítěze.
„Už se blíží!“ zahulákal někdo za ohybem chodby.
„Souložit s trubcem nebudu,“ řekl jsem jí na rovinu.
Cruzie pokrčila rameny. „Je mi jedno, co budete nebo nebudete dělat, pokud trubec zůstane mentálně stabilní a odvede pro nás svou práci. Procenta z výnosu, Alexi. Procenta.“
* * *
Výstrahy přechodové komory blýskaly a cvrčely a předsíň naplnilo syčení stlačeného vzduchu.
„Cestovní pouzdro není o mnoho větší než spací buňka,“ poznamenal Oslo a nachové vlasy mu zavlály v dalším závanu stlačeného vzduchu. Usmál se a vycenil přitom Špičáky. „Je menší než přistávací modul, který máme pro průzkum samotné Ve, kdybychom někdy potřebovali tam dolů. Umíte si představit tu cestu? Jediný neghedský způsob cestování!“
Připojila se k nám poslední členka týmu. Ohlédla se po mně a kývla hlavou. Postříbřené elektronické oči se třpytily odraženým pableskováním výstražných světélek přechodové komory. Zatímco čekala, až se dveře komory otevřou, nepřítomně svírala a rozvírala sazově černé prsty umělé pravé ruky. Prsty vlastní ruky si pohladila vyholenou hlavu a znovu ji zasunula do pracovní vesty, vybavené na první pohled snad stovkami kapes a zipů.
„To je Kepler,“ představila mi ji Cruzie.
Dveře přechodové komory se otevřely. Vypotácel se odtamtud hubený nahý muž. Na každém kroku z něj odkapával slizovitý modrý ochranný gel proti zrychlení.
Chvilku těkal očima kolem a mrkal.
Potom začal ječet.
* * *
Oslo, Kepler a Cruzie uskočili o půl kroku před rukama nahého muže. Přistoupil jsem blíž. „To není strach, to je úleva.“
Muž mě sevřel do zoufalého objetí, držel se mě a popleskával mě rukama po ramenou a obličeji, jako by se ujišťoval, že před ním opravdu někdo stojí. „Už je to dobré,“ šeptal jsem. „Byl jste uvnitř sám celé dny bez jakéhokoliv kontaktu. Já to chápu.“
Třásl se v mém sevření, ale já jsem ho stále poplácával po zádech. Dával jsem mu stále pociťovat sílu kontaktu mezi námi. A útěchu. Klid.
Konečně se uklidnil a zvolna mne pustil.
„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Beck.“
„Vítejte na palubě, Bečku,“ řekl jsem a pohlédl jsem přes jeho rameno na vědce, na nichž byla znát zřetelná úleva.
* * *
Všechno hezky po pořádku.
Beck se nechal odvést do spojovací místnosti. Přezkoušel komunikační linku a s úlevou se na židli opřel.
„Je tu spojení s úlem,“ řekl. „Do domovské soustavy je sice hodinová komunikační prodleva, ale jsem napojený.“
Poklepal na kovové implantáty na zátylku. Měl mysl zapojenou do komunikační sítě a dorozumíval se s pásmem asteroidů v mateřské soustavě, kde prosperoval úl Kompaktu. Tam by s ním Beck byl v kontaktu neustále bez jakékoli prodlevy.
V bezprostřední symbióze s vesmírem informací, který Kompakt nabízel.
Kolektivní lidská mysl, kde se jádro vašeho já podrobuje většímu celku.
Otřásl jsem se.
Beck se ode mne ani na okamžik nevzdálil víc než na půl stopy. Vždycky byl tak blízko, aby se mne mohl dotknout. Neustále se dotekem ujišťoval, že tam jsem, přestože mě viděl.
* * *
Po půlhodinové prohlídce výzkumné stanice jsme se vrátili na náš společný pokoj.
Posadil se na lůžko, znenadání ustrašený. „Vy jste Přítel, že?“
„Ano.“
„Cítím se tu osamělý. Můžete spát se mnou?“
Přistoupil jsem k němu a posadil se vedle něj. „Nebudu s vámi mít sex. Proto tady nejsem.“
„Jsem chemicky vykastrovaný,“ ujistil mě Beck, zatímco jsme se rovnali na lůžko. „Jsem trubec.“
Zatímco jsme tam leželi, představoval jsem si tisíce Becků spících v řadách v ložnicích úlu a vyhřívajících místnosti tělesným teplem.
Po půlhodině nečekaně slastně vzdychl jako narkoman, který si právě šlehl. „Slyší mne,“ zašeptal. „Nejsem sám.“
Kompakt mu odpověděl.
Uvolnil se.
Místnost se naplnila příjemnou levandulovou vůní. Něco na sebe předtím nastříkal? Nebo šlo o nějakou látku, kterou trubec Kompaktu vylučuje, aby dal najevo spokojenost?
Co je člověk?
„Tohle,“ řekla Kepler a opřela se v křesle před řadou displejů, „je jedno z našich dálkově ovládaných vozítek. Říkáme jim ježovky.“
Na horní obrazovce po její pravé straně se pootočila malá koule se stovkami hemžících se nožiček. Potom se šouravě vydala po něčem, co vypadalo jak prašná stezka.
Cruzie se svezla do jiného křesla. „Sterilizujeme je na oběžné dráze a potom je posíláme dolů zapouzdřené v tepelném štítu. Ten shoří a ony spadnou z nebe, jen je před dopadem zbrzdí zážeh rakety.“
Zamračil jsem se na jednu z obrazovek. Všechno mělo zelený, šedý nebo černý odstín. „To je noční vidění?“
Oslo se zasmál. „To je Ve. Atmosféra plná chlóru. Zelené mlhy. Zelené stíny. A černé rostliny.“
Stromy měly obrovské černé listy, svěšené nízko k zemi. Z válcových kmenů vyrůstaly koule, jež nazdařbůh chrlily mlhu, když se ježovka prodírala kolem.
„Ve je malá planeta,“ vysvětlovala Kepler. „Nízká gravitace, ale vzduch je podobný tomu, který bychom měli na mateřském světě.“
„Na Zemi,“ opravil ji Oslo.
„Ale na rozdíl od mateřského světa,“ pokračovala Kepler, „má Ve vysoký obsah chlóru. Někdy během historie se rozpoutal boj mezi rostlinami.
Místo aby se rostlinný život specializoval na kyslík, jímž by zabil konkurenci a časem se na něj adaptoval, obrátil se k chlóru jako zbrani. Z dostupných organických sloučenin vytvořil plasty, což je v chlórové atmosféře sice proveditelné, nicméně pozoruhodné.
A ty organické plasty zvládají i fotosyntézu. Šikovný trik. Kdybychom si jej mohli patentovat.“
Ježovka na obrazovce se pomalu zastavila Cruzie se naklonila kupředu. „Teď jenom kdybych dokázala přijít na to, jestli tyhle potvory opravdu budují civilizaci, nebo jenom náhodné hliněné haldy…“
Ježovka stála na vyvýšeném hřebeni a bylo z ní vidět na holinu v černolistém lese. Nad listoví kolem holiny trčelo pět pyramid.
„Dostanete se blíž?“ zeptal se Beck a já jsem maličko nadskočil. Celou dobu byl úplně zticha a všechno po mém boku sledoval.
„Odsud ne,“ odpověděla Kepler. „Mezi ježovkou a holinou je hluboký terénní zářez.“
„No a?“ Beck upíral pohled na pyramidy na obrazovce.
„Prvních několik týdnů tady jsme řídili ježovky do nízko ležících oblastí, do údolí a podobně. Pravidelně přestávaly fungovat. Usoudili jsme, že se v údolích hromadí chlór a kyseliny. Naše zařízení to nevydrží.“
Beck se usadil do křesla vedle Kepler a prohlédl si rozhraní. „Vezměte to tedy oklikou, já se zatím podívám na vaše archivy. Moment!“
Zahlédl j sem to také. Pohyb v černých trnitých keřích. Uviděl jsem prvního cizího tvora, jak cupitá po stezce a mává přitom tykadly.
„Vypadají jako mravenci,“ vyhrkl jsem.
„Říkáme jim Vesané. Ale ano, mravenci o velikosti menšího psa,“ souhlasil Oslo. „Vlastně to vůbec nejsou mravenci. Jenom mají podobně stavěný exoskeleton z černého plastu. Dílo paralelní evoluce.“
Objevili se další Vesané nesoucí na zádech listy a větve.
A tykve.
„Tohle je tedy zajímavé,“ ozval se Beck.
* * *
„To ještě neznamená, že jsou inteligentní,“ řekl Beck později, když jsme leželi vedle sebe na lůžku. Oba jsme hleděli do stropu. Převalil se a zadíval se na mne. „Tykve rostou na stromech. Oni je používají ke skladování kapalin uvnitř těch pyramid.“
Měli jsme obličeje těsně vedle sebe a dýchali jsme stejný vzduch. Beck neznal nic jako osobní prostor a já musel potlačovat nutkání se od něj odtáhnout.
Mým úkolem teď bylo ho uklidňovat. Pomáhat Beckovi, aby se cítil jako doma.
Hmyzí úly mají trubce, kteří mohou existovat mimo úl. Úl potřebuje zásobovače a obránce. Ale lidský Kompakt existoval pouze v pásmu asteroidů mateřské soustavy.
Beck byl daleko od domova.
S komunikační prodlevou se cítil odříznutý a vzdálený. Pro mysl, která se vždycky nacházela v objetí úlu, to muselo být obtížné.
Jenže Beck nabízel nezávislým vědcům propojení s obrovskou výpočetní kapacitou celého Kompaktu. Najali si ji, aby zvládli otázku, kterou nedokázali rychle vyřešit: jsou tihle mimozemšťané inteligentní, nebo ne?
Beck přečerpával informace do mateřské soustavy, takže Kompakt mohl této otázce vyhradit zlomeček zlomečku své soustředěné výpočetní kapacity. Myslí všech svých navzájem propojených občanů. Svých superpočítačů. A dokonce prý, jak se povídalo, i umělých inteligencí.
„Ale co když jsou inteligentní?“ otázal jsem se. „Jak to dokážete?“
Beck naklonil hlavu. „Kompakt na tom pracuje. Už od chvíle, kdy s ním zdejší jedinci uzavřeli smlouvu.“
„Proč jste tedy tady?“
„Ano…“ Znenadání se vůči mně začal chovat opatrně. Upamatoval se, že vedle něj leží odlišný jedinec. Nepatřil jsem ke Kompaktu. Nebyl jsem jiný trubec.
„Promiňte,“ omlouval jsem se. „Neměl jsem se ptát.“
„Je dobře, že jste se zeptal.“ Převalil se zase na záda a zahleděl se do stropu. „Máte pravdu, není mne zde nezbytně zapotřebí. Ale Kompakt měl za to, že je to nutné.“
Chtěl jsem vědět proč. Ale cítil jsem, že Beck váhá. Zatajil jsem dech.
„Jste Přítel. Nikdy jste neporušil smlouvu. Kompakt vás řadí hodně vysoko.“ Beck se obrátil tváří ke mně. „Dohodněme se, že to, co vám řeknu, se nikdy nedostane ven z téhle místnosti, a protože jsem ji odrušil, je zabezpečená. Co podle vás vede člověka k tomu, aby se v tomhle nepřátelském vesmíru stal vědcem na volné noze?“
Byl jsem přítomen u mnoha jednacích stolů. Jako dobrý Přítel, vybavený neurálními modifikacemi a adaptivními obvody, jimiž jsem byl protkáván od narození, umím v mžiku přečíst držení těla, nepatrné změny výrazu, zardění, srdeční tep. Jsem zatraceně účinný vyjednávači nástroj. A přesně tohle Ghedové obvykle chtěli: přečíst své lidské protějšky.
A stejně rychle jsem chápal spletité souvislosti obchodů svých klientů. Při své práci jsem věděl, jaká je širší realita
„Oslo tají zlost,“ zašeptal jsem. „Jeho rodina je posedlá tím, jaká bývala Země. Předtím, než Ghedové skoupili půdu. Chce bohatství, ale myslím, že to není všechno. Cruzie se nosí, jako by měla vojenskou průpravu, ačkoliv to skrývá. Kepler… nevím. Teď mi nejspíš řeknete, že všichni pracovali jako vojenští výzkumníci nebo výrobci zbraní, že?“
Beck přikývl. „Oslo a jeho sestra London mají jistou spojitost s virem upraveným jako zbraň, který byl vypuštěn na jedné ghedské stanici. Cruzie bojovala se separatisty v Kolumbii. Kepler má falešnou identitu. Tu jsme ještě neodhalili.“
Díval jsem se na trubce. Nebyl v něm žádný klam. Konstatoval ty věci jako fakta. Byl to trubec. Nepotřeboval zpochybňovat informace, které mu předali.
„Proč mi to všechno říkáte?“
Ukázal na palandu. „Jste profesionální Přítel. Dá se vám věřit. A já jsem jenom trubec. Jsme jenom kousíčkem toho všeho.“
A potom se přetočil a přitiskl se mi zády k břichu. Dva maličké bezvýznamné životy na chladné stanici daleko od místa kam patříme.
„A protože si myslím,“ dodal tiše, „že tihle vědci jsou dost zoufalí na to, aby problém odstranili, jestli se vyskytne.“
„Odstranit problém?“ otázal jsem se a ovinul jsem kolem něj ruce.
„Myslím si, že Vesané jsou inteligentní, a myslím si, že Kepler a Oslo mají v plánu něco proti nim podniknout, jestli se to potvrdí, aby si mohli ponechat patentová práva.“
Náhle jsem slyšel každé zavrzání, šelest a zaskřípání na stanici, jak se mě zmocnilo napětí.
„Ochráním vás, jestli to bude v mých silách. Zatím zdržujeme, jak to jen jde. Hlavně se snažím zabránit Crazii, aby si uvědomila zřejmou věc, protože jestli potvrdí, že jsou inteligentní, Oslo a Kepler provedou svůj tah a něco Vesanům udělají. Nevíme jistě co.“
„Říkal jste, že zdržujeme. Zdržujeme, než se stane co?“ zeptal jsem se se zachvěním v hlase, které jsem nedokázal ovládnout.
„Než sem přiletí Ghedové,“ prozradil Beck s posledním zívnutím. „Pak se to všechno teprve zkomplikuje.“ Hlas mu vyzněl do ztracena. Usnul.
Já zůstal ležet, vzhůru a s očima dokořán.
Konečně jsem zvedl ruku a poškrábal se na pruhu kůže na krku, kde byl kdysi přilepen monitor spotřeby vzduchu.
Procenta z ničeho dělají pořád jenom… nic.
Mohu ale vycouvat ze svého kontraktu? Ze své role Přítele? Mohu pomáhat Oslovi a Kepler zabít mimozemskou rasu?
Věci se během několika minut ošklivě zamotaly. Cítil jsem se v pasti mezi peklem starého života a peklem děsivého nového.
* * *
„Co je to člověk?“ otázal se Beck u oběda.
„Definice se různí,“ odpověděl jsem. „Vy jste trubec: zplozený k tomu, abyste jednal, reagoval a pohyboval se ve sdíleném neurálním prostředí. Sloužíte Kompaktu. Není tam žádná královna jako v klasickém mraveništi nebo u včel. Rozhoduje vaše sdílená supermysl. I vy v ní máte slovo. Nepatrné slovo. Jste člově… čí. Naši předkové by zpochybňovali, jestli jste člověk.“
Beck naklonil hlavu na stranu a usmál se. „A vy?“
„Od narození modifikovaný tak, abych uměl číst z lidských tváří. Většinu života najímaný Ghedy, abych mimozemšťanům nebo jiným lidem prozrazoval, co si lidé doopravdy myslí… asi by o mně také neměli valné mínění.“
„Kompakt ví, že jste včera v noci, když jsem usnul, pročítal svou smlouvu a modeloval jste nějaké scénáře s dost složitými algoritmy.“
Zamračil jsem se. „Vy nás tedy špehujete?“
„Samozřejmě. Zápasíte s nejasnou morální situací.“
„A to?“
„Podstatou vaší smlouvy je, že máte pracovat se mnou a podporovat moje potřeby. Ale najali vás oni nezávislí vědci, proti nimž teď stojím. Jako Přítel, jehož role a cíl jsou ve vás zakořeněny tak pevně jako bytí trubcem ve mně, budete je varovat? Nebo se postavíte na mou stranu? Smlouva umožňuje oba výklady. A když se přikloníte ke mně, budete přitom vědět, že jsem jenom trubec. Pěšák, kterého Kompakt využije k vlastním cílům, jak uzná za vhodné.“
„Něco jste vynechal,“ řekl jsem.
„Ani já, ani vy nejsme vyšlechtěni k tomu, abychom se starali o nějaké Vesany,“ řekl Beck.
Vstal jsem a přistoupil k velkému průzoru. „Říkám si, jestli by to pro ně nebylo lepší.“
„Co?“
„To, co s nimi chtějí udělat Kepler a Oslo. Lépe zemřít teď, než se setkat s Ghedy. Neumím si představit, že by kdy chtěli dopadnout jako my.“
Beck vstal. V jeho postoji se zračila opatrnost, jako by měl až dosud pocit, že už jsem se rozmyslel, ale teď už si tím nebyl tak jistý. „Mám nějakou práci. Zůstaňte tady a dojezte, Příteli.“
Díval jsem se na zelený svět pod sebou a nadskočil jsem, když mi na rameno dopadla čísi ruka. Uviděl jsem šedá slova vytetovaná do kůže. „Cruzie?“
Velké hnědé oči měla plné zlosti. „Ten hajzl nám lhal,“ sykla a ukazovala přitom směrem, kterým odešel Beck. „Pojďte se mnou.“
* * *
„Tykve,“ řekla Cruzie, ukázala na obrazovku a ohlédla se po Beckovi. „Povězte nám o těch tykvích.“
A Oslo mě popadl za rameno. „Sledujte trubce, ale opravdu pozorně. Chci, abyste nám řekl, co vidíte, až nám odpoví.“
V tomhle byla moje smlouva jasná. Nemohl jsem lhát. Kontrakt patřil vědcům, a když nyní žádali o mé přímé služby, nemohl jsem se tomu vyhnout.
Procenta z balíku, pomyslel jsem si nepřítomně.
Vlastně nejsem opravdu člověk, že? Když mě věčné bohatství láká natolik, že uvažuji o pomoci těmhle vědcům.
„Vesané mají farmy,“ promluvila Cruzie. „Ale to mravenci také: pěstují houby. Vesané mají stezky, ale to zvířata v lese také. Chodí stále na stejná místa. Staré cesty na Zemi kopírovaly staré zvířecí stezky. Vesané mají stavby, ale ptáci stavějí hnízda, mravenci stavějí kolonie, včely stavějí úly. Ale jazyk je v říši živočichů mnohem vzácnější, že, Bečku?“
„Ani ne,“ odvětil trubec klidně. „U živočichů existuje primitivní komunikace. Včetně včel, jež předávají informace tancem. Delfíni pískají a velryby zpívají.“
„Ale nikdo z nich si jazyk nezapisuje,“ ušklíbla se Cruzie.
Oslo mi tvrdě stiskl rameno. „Trubec je trochu zneklidněný,“ oznámil jsem. „A nemálo překvapený.“
Cruzie lehce poklepala na obrazovku. Objevil se vnitřek jedné z pyramid. Bylo to cosi jako skladiště, zaplněné stovkami, možná tisíci tykví, které jsem Vesany předtím viděl přenášet.
„Tvorové bez verbálního dorozumívání používají pachy. Stejně jako mravenci na mateřské planetě. Vesané pachem vyznačují území, které spravuje jejich královna A jedna z věcí, která mi nedávala spát, byla tahle skladiště. K čemu slouží? Proto jsem vnikla dovnitř a začala jsem tykve rozbíjet.“
Beck ztuhl. „Tenhle směr úvah mu není po chuti,“ zamumlal jsem.
„Myslel jsem si to,“ opáčil Oslo a kývl na Cruzie, aby pokračovala
„A všechny tykve, které jsem rozbila, byly prázdné. Nikoliv plné kapaliny, jak nám Beck tvrdil, že předpokládá. Původně jsme si mysleli, že slouží k uskladnění něčeho. Adaptivní chování. Nebo známka inteligence. Těžko říci. Dokud jsem je nerozbila všechny.“
„Mohly teprve čekat na naplnění,“ pravil Beck bezbarvě.
Vzdychl jsem. „Promiňte, Bečku. Musím to udělat. Říká pravdu, Oslo. Ale zavádí vás.“
„Já vím,“ prohlásila Cruzie. „Protože Vesané nanosili dovnitř hromady nových tykví. V tykvích byly pachy, chemické stopy zanechané tam před uzavřením. Vesané prozkoumali rozbité tykve a potom naplnili pachovými značkami nové. Začala jsem ty stopy zkoumat a zjistila jsem, že každá nahrazená tykev má v sobě nastříkané a uskladněné stejné sekvence sloučenin jako ta, kterou jsem rozbila.“
Beckovi se napjaly svaly. Teď na něm mohl neklid vidět každý člověk. Nemusel jsem nic říkat.
„Chovali se jako mniši opisující rukopisy. Že ano, Bečku?“ zeptala se Cruzie.
„Ano,“ přitakal Beck.
„A ty chemické značky jsou jazyk, že?“ zeptala se Kepler. Vnímal jsem napětí v jejím hlase. Nebylo to jenom narůstající zklamání, ale vztek.
„Jsou.“ Beck pomalu vstal.
„Trvalo mi celé dny, než jsem na to přišla“ řekla Cruzie. „A to po řadě týdnů, které jsme tady strávili. Kompakt to poznal hned, že?“
Beck se podíval na mne a potom zpět na Cruzie. „Ano. Kompakt to ví.“
„Co tedy má, sakra, v plánu?“ Kepler se před Bečka postavila s vyceněnými zuby.
„Já jsem jenom trubec,“ prohlásil Beck. „Nevím to. Ale za hodinu vám mohu dát odpověď.“
Na okamžik zůstali všichni nehybně stát. Oslo, překypující ublíženou zuřivostí, s pohledem upřeným na Bečka. Kepler spějící od vzteku k nějakému rozhodnutí. Cruzie se tvářila vítězoslavně. Bez zřetele na skutečně přelomový vývoj, který visel ve vzduchu.
A já jsem pozoroval.
Jako každý dobrý Přítel.
Potom nás všechny z těch póz s leknutím vytrhlo hlasité zahoukání.
„Co to je?“ rozhlédla se Cruzie.
„Ghedové jsou tady,“ řekli Oslo, Kepler a Beck současně.
Méně prošlapaná stezka
„Budeme hlasovat,“ prohlásil úsečně Oslo.
Cruzie polkla. Zahlédl jsem, jak jí po krku stékají malé kapičky potu. „Hned?“
„Blíží se Ghedové,“ řekla Kepler, umělé oči ztemnělé. Domyslel jsem si, že je připojila k počítačům, aby se podívala na informace ze senzorů stanice. „Za několik hodin začnou zpomalovat, aby se přizpůsobili naší oběžné dráze. Není čas na debaty, Cruzie.“
„Chystáme se udělat něco, co vyžaduje debatu. Jsou inteligentní. A my tady plánujeme, že je toho virem, který upravila Kepler, během jednoho dne zbavíme. Skončí s virovou lobotomií, jenom tak chytří, abychom mohli tvrdit, že jejich artefakty pocházejí z instinktivního chování kolektivního vědomí úlu. Ale ukradneme jim tím kulturu. Vědomí. Historii.“ Cruzie zavrtěla hlavou. „Já vím, že jsme se bavili o tom, že toho většinu beztak ztratí, až Ghedové přijdou. Ale jestli to uděláme, budeme horší než oni.“
„Do hajzlu, Cruzie!“ štěkl Oslo. „Teď si to chceš rozmyslet?“
„Oslo!“ zvedla Cruzie ruce před sebe, jako by se snažila ta rozzlobená slova odrazit.
„Viděla jsi naši mateřskou planetu,“ naléhal Oslo. „Slumy. Hladovění. Ghedské vojenské hlídky. Patří jim každý. Když nepřinášíš něco cenného, nejsi nic. Bojovala jsi ve válce na Sahaře, zaútočila jsi na stanici Abbuj. Jak se k tomu, krucinál, teď můžeš otočit zády?“
„Neotočila jsem se zády, chtěla jsem jinou cestu,“ odsekla Cruzie. „Proto jsme přece tady. S penězi za patenty bychom mohli leccos změnit… ale co vlastně změníme, když nebudeme lepší než Ghedové?“
„Buď my, nebo ti zasraní mravenci,“ ozvala se Kepler nečekaně pevným hlasem. „Je to úplně jednoduché. Na čí straně stojíš?“
Když jsem to uslyšel, kousl jsem se do rtu.
„Cruzie…,“ spustil jsem.
Zvedla ruku a přistoupila se vztyčeným palcem k pultu. „Vypustit virus vyžaduje jednomyslné rozhodnutí. Proto jsem na tom trvala.“
„Máš pravdu,“ řekla Kepler. Trhl jsem sebou, Slyšel jsem v jejím hlase nenávist. Kývla na Osla.
Ten zvedl svou vycházkovou hůl. Drobounká zrníčka uvnitř zachrastila a potom vylétl klikatý proud energie a zasáhl Cruzii do kříže.
Cruzie se křečovitě otočila, zamávala rukama, aby udržela rovnováhu, a zhroutila se na zem. Oslo jí přiložil hůl k hlavě a znovu vypálil. Z lebky se ozval pukavý zvuk a z očních důlků vytryskla krev.
Z otevřených úst jí stoupal pramínek kouře.
Oslo a Kepler přiložili palce na obrazovky. „Teď máme jednohlasné rozhodnutí.“
Ale odpovědí jim bylo červené výstražné znamení. Beck se maličko uvolnil a na rtech mu nakrátko zahrál úsměv.
Oslo zvedl hůl a namířil ji na Bečka. „Máme zablokované spojení.“
„Ano,“ řekl Beck. „Kompakt hlasuje proti preventivní genocidě.“
Postřehl j sem, že obličej Kepler na zlomek vteřiny přelétlo rozhodnutí zabít Bečka „Jestli ho zabijete,“ promluvil jsem, „Kompakt nebude šetřit prostředky, aby vás dva dostihl. Nebudete si moci užívat bohatství, když budete mrtví.“
Kepler přikývla. „To je pravda.“ Ale s tázavým výrazem se podívala na mne.
Pokrčil jsem rameny. „Když budete všichni po smrti, nebudu mít procenta z balíku.“
„Spustíme je ručně,“ řekl Oslo. „Trubce vezmeme s sebou. Nenecháme ho nahoře, aby působil další potíže. A jeho nebo ji, nebo jak si vlastně Přátelé říkají, vezmeme s sebou také. Vaším kontraktem, Alexi, teď bude hlídat Bečka“
* * *
Propalovali jsme si cestu zelenou atmosférou Ve, přistávací modul sebou házel a sténal a potah vlivem žáru stlačovaného plynu vydával praskavé zvuky.
Z maličké stísněné kabiny jsem pozoroval, jak opouštíme mraky, jak se ze štěrbin na boku kapkovitého plavidla vysouvají křídla a jak za jejich složitého mávání s konci opisujícími číslici osm pomalu krouživě klesáme.
Když modul dosedl, Oslo na nás namířil hůl. „Nasaďte si přilby a vystupte. Oba“
Udělali jsme to.
Kolem se převalovala hustá chlórová mlha rozvířená naším přistáním. Velké pýchavkovité květy prskaly kyselinu, kdykoliv se jich dotkl kousek odvátého smetí, a černé plastové listy se jemně pohupovaly v mírném vánku.
Oslo a Kepler vytáhli z nákladového prostoru modulu velký balík. Dlouhé trubky.
Pustili se kousek po kousku naležato do sestavování samostatné antény. Pozoroval jsem Bečka. Neviděl jsem mu sice do obličeje, ale viděl jsem jeho postoj.
Chystal se uprchnout. Což nedávalo smysl. Uprchnout kam? Na tomhle světě?
Za několik minut secvakali Kepler a Oslo třicet stop dlouhou věž. Polkl jsem a zůstal zticha. Bylo to úmyslné rozhodnutí, vědomá cesta Porušil jsem kontrakt.
Oslo přicvakl k vrcholku věže svorku a rozvinul lano. S jeho pomocí se s Kepler pustili do vztyčování superlehké stavby.
V té chvíli, když věž visela v polovině cesty ke vztyčení, se Beck dal na útěk.
„Do hajzlu,“ zaklel Oslo z reproduktorů instalovaných v našich přilbách, ale lano nepustil. „Máte vzduch jenom na pár hodin, vy blbče.“
Jedinou odpovědí bylo Beckovo supění.
Když anténa stála zpříma, Oslo ke mně přistoupil s namířenou holí. „Nevaroval jste nás.“
„Má na sobě skafandr,“ odvětil jsem klidně.
Ale viděl jsem, že mi Oslo nevěří. Přivřel oči a sevřel prsty. Zasáhla mne zářivá exploze bolesti.
Vidění se mi rozjasnilo.
Byl jsem na všech čtyřech a třásl se bolestí po elektrickém výboji. Kolem mne šlehal vír smetí. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem stoupající modul.
To bychom tedy měli. Rozhodl jsem se nebýt zrůda.
A bylo to k ničemu. Vesany lobotomizuje virus Kepler. Beck zemře. Já zemřu.
Přihlížel jsem, jak modul nabírá ve spirále Výšku a vzdaluje se. Za několik sekund zažehne raketové motory a vzlétne na oběžnou dráhu.
Za několik hodin mi dojde vzduch.
Nad černý les vylétly vysokým obloukem čtyři velké tykve a dopadly na bok modulu. Zamračil jsem se. Zprvu to vypadalo, že nemají žádný účinek. Modul dál ve spirále stoupal.
Ale potom se zakymácel.
Zatřásl se a z trhliny někde na boku se vyvalil dým.
Modul vybuchl a ohnivá koule se rozplývala po obloze.
„Utečte od antény,“ ozval se náhle Beck. „Ta je další na řadě.“
Bez rozmýšlení jsem se dal do běhu, a sotva jsem vyběhl z holiny, zasáhly stavbu tykve s kyselinou. Kov zasyčel, zadýmil a začal se rozpouštět.
O několik vteřin později jsem se prodral na prašnou cestu, po které byly na místo přivlečeny katapulty. Beck na mne čekal obklopen houfem Vesanů. Měl na sobě jenom přilbu, skafandr si svlékl. Kůži mu pokrývaly ošklivé puchýře od poleptání.
„Vesané zničili všechna dálkově ovládaná vozítka s virem,“ oznámil. „Královny vyhlásily karanténu pro všechny Vesany, kteří se ocitli v oblasti pohybu vozítek. Druh přežije.“
„Vy jste s nimi mluvil,“ vyhrkl jsem. A vzpomněl jsem si na tu uklidňující vůni v mé místnosti té první noci, kterou Beck strávil se mnou. „Vy s nimi komunikujete. Vy jste je varoval.“
Beck pozvedl skafandr. „Ano. Kompakt mě pozměnil, abych mohl být místním velvyslancem.“
„Bečku, jak dlouho v tomhle prostředí přežijete?“ zadíval jsem se na jeho puchýři posetou pokožku.
„Rok. Možná. Tou dobou už bude připraven jiný. Snad i nějaká budova, ve které bude moci žít. Ghedové sem brzy dopraví vzduch. Kompakt s nimi dosáhl dohody. Vesanské královny souhlasí s připojením ke Kompaktu. Kompakt se tak rozšíří ž mateřské soustavy, ale jenom na Ve. Výměnou získají Ghedové práva ke všem patentovatelným objevům v novém ekosystému. Obzvlášť mají zájem o organickou fotosyntézu založenou na plastu.“
Klesl jsem na zem s vědomím, že budu žít. Beck se posadil vedle mne. Přiblížil se malý Vesan s tykví v kusadlech. Položil mi láhev z organického plastu k nohám. „Co to je?“
„Džbán dobré vůle,“ vysvětlil Beck. „Vesanská královna zdejší oblasti vám děkuje.“
Hleděl jsem na něj i o dvě hodiny později, když mi došel vzduch, vidění se mi zastřelo a konečně u nás přistál ghedský modul.
* * *
Správce přístavu naklonil hlavu. „Vrátil jste se.“
„Vrátil jsem se,“ řekl jsem. Kdosi vybaloval moje dvě zavazadla. V jednom byl pečlivě uložený vesanský ‚dar‘.
„Myslel jsem si, že už vás neuvidím,“ přiznal správce přístavu. „S takovýmhle kontraktem.“
„Nevyšlo to.“ Zadíval jsem se do vakua vesmíru za námi. „Rozhodně ne lidem, kteří si mě najali. Ani mně.“
„Máte přidruženeckou smlouvu s Kompaktem. Kredit na tolik vzduchu na stanici, kolik dokážete spotřebovat. Nejste sice občanem, ale jste trvalým zplnomocněncem jako hlavní profesionální Přítel Kompaktu pro všechna jednání o oné soustavě. Vedlo se vám víc než dobře.“
Usmál jsem se. „Procenta z balíku, jaká mi nabízeli, byla pohádka. Ale člověk by nesměl mít duši, aby mohl chtít, aby se ta pohádka stala skutečností.“
„Překvapuje mě, že jste se nerozhodl připojit se ke Kompaktu,“ řekl správce přístavu a upřeně se na mne zadíval. „V tomhle vesmíru je to bezpečné místo pro lidi. I jako jejich přidruženec můžete být při vyjednáváních o patentech s Ghedy stále v nebezpečí.“
„Já vím. Ale tohle je domov. Můj domov. Nejsem trubec a nechci jím být.“
Správce přístavu vzdychl. „Jistě chápete, že tahle stanice je moje jediná láska. Nemám žádný společenský okruh. Pro mne existuje jenom kolísání zdraví téhle konstrukce.“
Usmál jsem se. „Proto vás mám rád, správce. Nepodléháte emocím. Jednáte poctivě. Mám ve vás něco, co se nejvíc blíží rodině. Snad i něco, co se nejvíc blíží příteli, příteli s malým ‚P‘ –“
„Dodržujete smlouvy do puntíku. To se mi na vás líbí,“ zhodnotil správce přístavu. „Jsem rád, že budete dál žít tady.“
Společně jsme sledovali, jak se jehlicovitá loď, která mě přivezla zpátky, tiše vzdaluje od stanice.
„Kompakt mi koupil místnost deset krát deset stop s průzorem,“ řekl jsem. „Už nebudu muset chodit sem, abych kradl pohled na hvězdy.“
Správce přístavu šťastně vzdychl. „Jsou krásné, že? Myslím, že jsme je vždycky milovali, ne? I předtím, než jsme byli nuceni opustit mateřský svět.“
„Tak se to píše v dějepisných knihách,“ promluvil jsem tiše do zvuků rozvodů a vrzání konstrukce stanice. „Snili jsme o cestách k nim, o tom, že mezi nimi budeme žít. Snili jsme o zázracích, které uvidíme.“
„Ghedové hvězdy nevidí,“ pravil správce přístavu. „Mají málo průzorů. Součástí mé smlouvy s nimi, když ze mne udělali správce přístavu, bylo, že mi dají tuhle místnost.“
„Nevidí je tak jako my,“ souhlasil jsem.
„Nejsou lidští,“ dodal správce přístavu.
„Ne, to nejsou.“ Zadíval jsem se na vzdálené hvězdy. „Ale to už je jen málo věcí.“
Ghedská loď zmizela v oslnivém záblesku světla a vystřelila vesmírem ke svému dalšímu cíli.
Poprvé vydáno v online magazínu Clarkesworld v květnu 2010.
Přeložil Jiří Englis
