Zvířata vás nenávidí.
Při práci v zoo si na to zvyknete. Časem se to možná naučíte i respektovat.
Bell se trmácel po cestičce a tlačil před sebou kolečko, pod khaki uniformou byl už celý zpocený. Mžoural do jasného slunečního dne a cestou do kopce se rozhlížel po exponátech: kozy a jejich podbízivost, bláznivé nadržené opice, těžkopádní binturongové – ti všichni se přesunuli do přední části svých výběhů, jen co ho zahlédli.
Většina zvířat v zoo se nakonec naučí tolerovat ty, kdo jim přinášejí potravu. Jde o nejisté příměří.
Ale Bell věděl dost na to, aby mu důvěřoval.
Viděl jizvy.
Mary měla jizvy na předloktích. Garlandovi chyběla špička prstu a John, zástupce ředitele, měl na pravém lýtku velkou jamku.
„Zebra,“ řekl, nic víc.
Bell byl nejnovější ošetřovatel. Zatím žádné jizvy neměl. Dával si pozor.
Když se toho rána plahočil do kopce, uviděl před sebou na asfaltové cestičce Seanu. Všiml si, že má každou ponožku jiné barvy, jednu červenou, druhou bílou. Uvažoval, jestli to udělala z roztržitosti, nebo z výstřednosti. Nepracoval v zoo dlouho a ještě ji tak dobře neznal.
Když se k ní přiblížil, uviděl, že pláče. A poznal, proč má jednu ponožku červenou. Měla roztržené lýtko a valila se z něj krev.
Dovedl ji do místnosti pro personál a ona mu vysvětlila, že ji napadl mladý pavián.
Byla uražená. Zrazená.
„Proč jsi chodila dovnitř?“ zeptal se.
„Vždycky chodím dovnitř,“ opáčila. „Byla jsem u toho, když se narodil. Vypiplala jsem ho.“
„Zvířata jsou nepředvídatelná.“
Zavrtěla hlavou. „Ještě nikdy nic takového neudělal.“
* * *
Ještě nikdy nic takového neudělal.
Bell o tom cestou domů přemýšlel. Překvapení ho mátla.
Na jednu stranu se zdálo, že by nemělo docházet k žádným překvapením. Svět má přece sklon k uspořádanosti, ne? Obíhá okolo Slunce stále stejnou rychlostí. Voda předvídatelně vře, předvídatelně zamrzá. Lidé váží stejně v Dallasu jako v Québeku. Rychlost zvuku v suchém vzduchu činí 767 mil za hodinu.
Proč tedy on a jeho žena nedokáží vyjít s penězi, plánovat dopředu a odstěhovat se z přívěsu? V uspořádaném světě by to nemělo být nemožné. V uspořádaném světě byste se neměli muset rozhodovat mezi nákupem jídla a prodloužením pojistky auta.
Bell věděl, že věci jsou vždycky složitější, než se zdají být. Voda sice zamrzá předvídatelně, ale anomálně. Zvětšuje svůj objem. Krystaly praskají a štěpí se. Zvuk se vodou šíří rychleji.
„A my si neodpustíme kupovat nesmysly,“ zapřemýšlel nahlas, když zajížděl domů.
Přehoupl se přes obrubník parkoviště Červená Stodůlka.
Bell a Lin se dohodli, že tenhle týden nic neutratí. Nepotřebovali nic kupovat. Jídlo v ledničce, benzín v obou autech. Tenhle týden nebudou utrácet.
Dnes ráno jim došel toaletní papír.
„To není nepřekonatelný problém,“ řekl jí. „Máme papírové ručníky.“
„Do záchodu se nemá házet nic jiného než toaletní papír,“ odvětila Lin.
„Ale múze se,“ namítl Bell. „Když je třeba.“
Bell byl toho názoru, že problém spočívá v utrácení. Vědí, kolik peněz dostávají. Když si budou hlídat, kolik vydají, bude jim peněz spořádaně přibývat. Lin nesouhlasila.
„Je to věc příjmů,“ namítla. „Potřebuješ vydělávat víc peněž.“
„Ty také.“ Lin pracovala v supermarketu.
Vrhla po něm ledový pohled. Krystaly a střípky.
V Linině světě bylo v pořádku, aby kritizovala Bella. Nebylo v pořádku, aby Bell kritizoval Lin, pokud měly být věci uspořádané. Bell věděl, že v každém párovém soužití jedno ze zvířat kouše důrazněji než to druhé.
Lin byla kousavá.
A v jejich světě o dvou savcích, kde každodenní život určovala neustálá drtivá chudoba, se zdálo, že kouše nepřetržitě.
Kdysi se shodli na tom, že je důležité, aby dělali, co je baví. Aby měli svou práci rádi.
„Mám svou práci rád,“ říkal Bell Lin tisíckrát. Minulý měsíc jí v posteli řekl, jak má svou práci rád, pohádali se a ona ho poškrábala. Do krve. Vzbudila v něm tehdy chuť ji uhodit a málem to udělal.
Ale neudělal to. Chuť uhodit ženu a skutečnou ránu od sebe dělí celé světelné roky. Bell nebyl takový člověk. Nebyl takové zvíře. Jaké zvíře vlastně je?
Zajímalo by ho, jestli to věděla. Jestli mu viděla na očích, že ji málem uhodil. Že to chtěl udělat.
Přestal říkat, jak má svou práci rád.
Věděl, že většina ošetřovatelů v zoo jsou ženy, jejichž manželé vydělávají víc. Mohly si dovolit lásku k povolání.
Lin to věděla také.
„Manžel Shelly Capriattiové prodává kytary,“ sdělila mu zrovna včera večer. Shelly Capriattiová byla nějaká její kolegyně nebo kamarádka ze cvičení, nemohl si vzpomenout přesně. „Špičkové zboží, jako pro profesionály. Něco jako kdyby třeba Eric Clapton potřeboval novou kytaru. Není důvod, proč bys něco takového nemohl dělat taky. Vydělává tuny peněz.“
A on, jako už častokrát předtím, neměl daleko k tomu, aby si přiznal, že lituje, že se oženil, když tu se mu před jejich jedenáct let starým televizorem natáhla přes klín a byla chvíli milá. Dost dlouho na to, aby zametl nepříjemnou pravdu pod koberec. Znovu. Bylo to tak jednodušší.
Myslel na to – na to, jak byla milá – když platil pokladníkovi na Červené Stodůlce.
Uměla být milá. Věci všeobecně byly někdy příjemné.
Někdy se chovala předvídatelně, což bylo jednodušší, ale člověk musel být připraven na obojí. Přemýšlel o tom, zatímco zajížděl na parkoviště přívěsů.
Pavián ještě nikdy na nikoho nezaútočil. Dnes ano.
Všechno je jednou poprvé.
„Dovedeš být roztomilý jako pes,“ sdělila mu Lina před televizorem.
Došel toaletní papír.
Všechno se rozpadá.
* * *
Nemít peníze bylo téma Bellova života. I zoo byla chudá, podfinancovaná.
Lidé si tu a tam stěžovali. Jednou přišla jakási žena, a když viděla, v jakých podmínkách sídlí lvi, rozzlobila se. Lidé lvy milovali.
„To je klec,“ prohlásila.
Bell s ní musel souhlasit.
„Zoologické zahrady mají být… přírodní,“ pokračovala. „Mají mít podobu přirozeného prostředí, aby si zvířata ani neuvědomovala, že jsou v zajetí.“
Bell to chápal. Soucítil s ní. Navštívil i takové zoologické zahrady, ve městech, která neumírala.
„Myslíte, že to nevědí?“ zeptal se.
Jenom na něho hleděla.
„Myslíte, že v takových zoologických zahradách zvířata nevědí, že jsou zavřená?“
„Ostuda,“ trvala na svém a odkráčela.
* * *
Nedostatek peněz vyžadoval od vedení zoo kreativní přístup k obstarávání potravy pro zvířata. Kromě zásob nakupovaných na volném trhu tu byly ještě dohody s místními zelináři, řezníky a masokombináty. Každý den vyjížděl náklaďák, aby byl naplněn hromadami potravin – tvrdnoucími bochníky chleba, masem, které se začínalo kazit, galony mléka s prošlou dobou spotřeby. Silničáři občas přivezli nějakou mršinu – srnce sraženého na dálnici. Bezedný chřtán zoo spořádal všechno.
Náklaďáky se pak vracely a vykládaly svůj náklad v kuchyni. Říkalo se tomu kuchyně, ale nebyla to kuchyně. Byla to místnost s několika velkými stoly z nerezové oceli, na nichž se skládalo, třídilo a rozdělovalo krmivo.
Bell byl zrovna na cestě do hradu, když ho zastavil hlas z vysílačky: „Belle, měl bys přijít a na něco se podívat.“
Lucy, jedna z pracovnic kuchyně, bez dechu.
Dorazil tam rychle. Vpadl dovnitř zadními dveřmi.
„Je to nějaký hmyz,“ hlásila Lucy, ruce přitištěné na límci.
„Jakého druhu?“ zeptal se.
Pokrčila rameny. „Je to hmyz.“ Ukázala na obrácenou misku na stole.
Bell misku zvedl. Zase ji položil.
Stál zcela nehybně.
Zvedl misku a znovu se rychle podíval.
„Hmm,“ pronesl a misku položil.
Kuchyňské pracovnice přihlížely. „Co to je?“
„Přemýšlím,“ řekl. Díval se do neurčita. „Podle všeho je to nějaká larva.“
„Netušila jsem, že larvy jsou tak velké,“ odtušila Lucy.
„Ani já ne,“ přiznal Bell.
Podíval se znovu. Larva byla velká, tlustá a krvavě rudá. Pět palců dlouhá.
„Kde se tu vzala?“ zeptal se.
Lucy znovu pokrčila rameny. „Byla na stole.“
Bell se zadíval na stůl. Ležely tam melouny, jablka, chléb a částečně rozporcovaná srnčí kýta. Uprostřed se vršila hora několika trsů zčernalých banánů s menším pahorkem dalšího exotického ovoce dovezeného bůhví odkud.
„Mohlo to vylézt z čehokoliv,“ řekla. „Našla jsem to, jak to leze tady podél hrany stolu.“ Otřásla se. „Lezlo to pěkně rychle.“
Bell vytáhl ze skříňky zavařovací sklenici, sundal z ní víčko a posunul misku přes okraj stolu tak, aby tu zvláštní larvu shodil do sklenice. Vyšel ven, natrhal něco trávy, nacpal ji dovnitř a víčko nasadil zpátky. Prorazil do něj dírky.
Odnesl sklenici přes zoo do hradu a postavil ji na polici v zadní místnosti.
Hrad byl název pro pavilon entomologie. Bell mohl jenom hádat, jakému účelu mohla stavba z tvárnic s podivnými věžičkami původně sloužit, ale dnes byla domovem všemožných husí kůži nahánějících zeměplazů – obřích švábů, mravenčích farem, hadů, ještěrů a žab. Všeho, co vyžadovalo šero nebo pečlivě řízenou teplotu.
Budova byla postavená jako krabice v krabici. Uprostřed se nacházel volný prostor, lemovaný na třech stranách stěnami s exponáty – a hned za nimi byl prostor uzavřený pro veřejnost, říkalo se mu zadní místnost. Šlo vlastně o úzkou chodbu kopírující vnější obvod budovy, odkud byl přístup k zadní straně kotců. Na konci chodby, ve výklenku na nejvzdálenějším místě od vchodu, stály kuchyňský stůl a židle, televizor, psací stůl a několik terárií. V těchto odděleně uložených teráriích byli uchováváni nemocní živočichové, nevhodní pro vystavování.
Bell dokončil zbytek denních prací. Večer se šel na larvu podívat. Byla tam a spokojeně oblézala sklenici dokola. Bell na vysoké škole vystudoval entomologii, ale nic podobného ještě neviděl. Měl pocit, že samotný objem toho hmyzu musí dosahovat hranic biofyzikálních omezení stavby hmyzího těla. Možná je dokonce překračovat. Nikdy si nemyslel, že by hmyz mohl být tak velký. Když otevřel víčko, larva se vztyčila a zašermovala zvláštním ústním ústrojím.
* * *
Bell měl na starosti hrad, dětský koutek a odsouzence. Nebylo tomu tak ale vždycky. Správu hradu mu přidělili, protože byl jediný ošetřovatel s vysokoškolským diplomem z entomologie. Dětský koutek byl myšlen jako urážka. A odsouzenci byli za trest.
Odsouzenci přicházeli po většinu všedních dní. Člověk je na parkovišti obvykle poznal hned – muži a ženy, kteří přišli příliš brzy, celé hodiny před otevřením. Bell vždycky nakrmil hmyz, vypil hrnek kávy a šel otevřít hlavní vchod.
„Jste tu na veřejně prospěšné práce?“ ptal se.
„Jo,“ odpovídali.
Někdy byli dva nebo tři. Někdy nepřišel nikdo. Předali Bellovi své listiny a Bell je na konci pracovního dne dal ředitelce zoo.
Podstatnou částí statistiky byl počet odpracovaných hodin. Protože všichni měli stanovený počet, ze kterého odkrajovali. 150 hodin, 200 hodin, 100 hodin.
Někdy o svých proviněních mluvili, někdy ne.
Bell se jich nikdy nevyptával. Nic mu do toho není.
* * *
Bell často mluvil ke svému odrazu v zrcadle koupelny.
„V tomhle světe nejsi vrcholový predátor,“ promlouval sám k sobě. „Lidé jako druh jsou, ale ty sám ne.“
Vždycky nevyhrajete. Problémy se vždycky nevyřeší.
Přicházejí porážky a kapitulace. Malé, ale důležité.
Minulou zimu vzdali vytápění ložnice. Utěsnili zadní část přívěsu a spali na pohovce. Zvládli vědu spojenou s koupáním. Vana byla plechová a trčela několik palců pod podlahu přímo do arktického vzduchu. Bez ohledu na to, jak horká byla voda, začal člověku mrznout zadek a nohy, jen co chvilku seděl nehybně. Bylo třeba se tu a tam nadzvednout a nechat horkou vodu natéci pod sebe. Dosednout. Počkat. A znovu.
„Je to, jako bychom ani nebyli součástí potravního řetězce,“ přemýšlel Bell nahlas jednoho studeného večera, když v kuchyni jedl burritos.
Toho dne spolu od rána nemluvili. Jeho poznámka o potravním řetězci byla jednou ze dvou věcí, které si řekli za celý den.
Někdy otevřel dveře do ložnice a vydechl jenom proto, aby viděl, jak se jeho dech v místnosti srazí do obláčku.
Chtěl, aby se ho na poznámku o potravním řetězci zeptala. Chtěl jí to vysvětlit. Chtěl, aby tomu rozuměla.
„Potravní řetězec…,“ začal.
„Já to chápu,“ zarazila ho.
To byla ta druhá vyřčená věc. Od úst jí šel obláček, i když byli v kuchyni.
* * *
Bell se Lin neodvažoval říct, jak má svou práci rád, už ne. Sdělil to místo ní zrcadlu.
„Mám svou práci rád,“ pronesl. Zdálo se, že jeho odraz to řekl také.
Stejně jako v zoo byl i život v jejich domácnosti vystavěn na různém předstírání. Předstírání, že jim zbydou peníze na benzín. Předstírání, že si mohou dovolit jíst lépe, ale rozhodli se, že nebudou. Předstírání, že si Lin stále myslí, že je důležité mít práci, která člověka baví. Kterou má rád. Nebo tak něco.
Přestala předstírat. Někde za její maskou se schovávala Lin, která si myslela: „Kdybys mě miloval, udělal bys, co je třeba, abys mi zajistil lepší život,“ a tahle Lin se vynořila na povrch. Odmaskovala se. Projevila se popichováním.
Na ledničce se objevily inzeráty nabízející zaměstnání.
Obchodní zástupce. Údržba zeleně. Mytí kamionů. Všechno možné, co se dá dělat s vysokoškolským vzděláním v biologii.
„Je snadné ztratit přehled o tom, co je opravdu důležité,“ řekl jí Bell.
Nemusela mu říkat, že i teplo a elektřina jsou důležité. Aniž by z něj spustila oči, popadla místo toho kabát a vibrátor a zamkla se v koupelně.
Knihovník. Barman. Všechna zaměstnání, kde platí víc než v zoo. Mexický kuchař. Letištní zřízenec Mexických aerolinií. Bylo jedno, že člověk ani není Mexičan.
* * *
Člověk žasne, kolik se toho předstírá v zoo, pomyslel si Bell.
Veřejnost předstírá, že klece jsou džungle, savana, poušť nebo sněžná pláň.
Zvířata předstírají, že je veřejnost nezajímá. Veřejnost a ošetřovatelé společně předstírají, že zoo není, když si to vezmete kolem a kolem, jenom důkladně zorganizovaná krutost.
Zvířata někdy předstírat zapomněla. Jako když mláďata po narození odmítala potravu. Protože poznala, že jsou v zajetí. Cítila to. Zapomněla předstírat, že život stojí za žití.
Jako když lamí samec napadl Briu Vagadesovou.
Bell byl u toho.
Nebylo to jako útok zvířete ve filmu, samé vrčení, frkání, krev a chlupy. Vypadalo to skoro komicky. V jedné vteřině Bria zvedala kryt zahradní hadice maskovaný jako kámen a vzápětí se přihnal Nunez, směšný i nádherný se svým dvoutónovým, černo-šedým zbarvením, vzepjal se na zadní a zamával předními kopýtky jako boxer. Byl u ní dřív, než si ho všimla, a ona zaječela.
„Au!“ vykřikla. „Jdi do hajzlu, Nunezi!“ dodala, než se vzpamatovala. Zoo měla sice zavřeno, ale i tak zde platila přísná pravidla ohledně ztráty klidu v místech, kam mohla vidět veřejnost. Mohlo by dojít k davové panice.
Nunez ztratil rovnováhu, klesl na všechny čtyři, stále postupoval a čenichal. Znovu se vzepjal a mával kopýtky, zatímco Bria si kryla hlavu, couvala a tápala za sebou rukou po dveřích.
„Nechtěl ji v ohradě,“ vysvětloval Bell později v kavárničce Johnu Lorraineovi, dalšímu ošetřovateli. „Bylo to zřejmé.“
„Nikdy to není zřejmé. Není správné připisovat zvířecímu chování lidské motivy, tak je to.“
„Teritorialita je zvířecí chování,“ odpověděl Bell, přežvykující sušenky s burákovým máslem. „Je to zvířecí motiv.“
„Není správné předstírat, že pokaždé chápeme proč,“ odporoval John. „Proč dělají cokoliv.“
„Protože je doba říje,“ hájil svůj názor Bell. „Proto.“
John Lorraine přimhouřil oči. „A ona šla do ohrady sama? Ani to není správné. Tahle zvířata nejsou domácí mazlíčci.“ Jenže Bell věděl, že některá zvířata jsou jako domácí mazlíčci. Záludní mazlíčci. Mazlíčci, kterým se nedá věřit. „Měl bys, kruci, sepsat záznam,“ navrhl.
„Měl bys držet klapačku.“
„Tak dobře,“ souhlasil Bell.
* * *
Larva nebyla jako mazlíček. Den poté, co ji Bell umístil do jednoho z velkých terárií, si začala stavět papírovitou kuklu.
O večerní přestávce se Bell posadil v zadní místnosti a pozoroval, jak se larva činí. Prohlédl si všechny knihy o entomologii, které v zoo našel, ale na nic ‚podobného v nich nenarazil. Žádný z obrázků nevypadal jako ten podivný hmyz v teráriu. Kukla tu záhadu jenom umocňovala. Ať už to bylo cokoliv, byl to nedospělec.
Existují čtyři hlavní řády hmyzu, které procházejí larválním stadiem vývoje: Coleóptera, Lepidoptera, Hymenoptera a Díptera. Brouci, motýli, blanokřídlí a dvoukřídlí.
Ten tvor v teráriu nebyla housenka, takže motýly mohl Bell vyloučit. Velikost larvy pravděpodobně vylučovala dvoukřídlé. Zbývaly řády Hymenoptera a Coleoptera. Vosy a brouci. Ale nevypadalo to jako žádná larva vosy nebo brouka, jakou kdy viděl.
Většina larev nemá oči. Většina larev nemá takovéto ústní ústrojí.
Na konci třetího dne pobytu larvy v teráriu Bell přišel a zjistil, že se uzavřela do svého papírového kokonu a jednoduše se tak oddělila od světa.
* * *
Druhého dne přibyl v Bellově armádě vykonavatelů veřejně prospěšných prací nový přírůstek. Pozdní příchod.
Bell klečel na jednom koleně a míchal krmivo pro lemury, když tu na kbelík padl stín. Bell si zastínil oči a zvedl hlavu.
„Řekli mi, že mám najít Bella. Prej, Ohlaste se Bellovi.“
„Tvrdili, že Bell je mladej. Vypadáte na to, že byste moh‘ bejt on.“
Stín měl hlas, jako když skřípe hrubý písek.
Bell vstal a podali si ruce.
První, čeho si přitom všiml, byly jizvy. Popáleniny rozlezlé po ruce a zápěstí. Po obou rukou, všiml si Bell. Po obou zápěstích.
Zvrásněná kůže. Rozcuchané bílé vlasy. Oči modré jako plamen autogenu. Kdyby mohla bomba po explozi přijít znovu na svět jako člověk, byl by to tenhle chlapík. Z pouhého pohledu na jeho opálení a popáleniny dostal Bell žízeň. Posadili se v kavárně Savannah, dali si colu a Bell se dověděl, že živoucí bomba se jmenuje Cole. Zjistil, že Cole je ve svých šedesáti zdaleka nejstarší odsouzenec k veřejně prospěšným pracím, který kdy zoo poctil svou přítomností.
Potom mu uložil vypláchnout hadicí prázdná stání v pavilonu slonů, počínaje stáním buvolů afrických.
„Hovno,“ zachrčel Cole, když ho viděl.
Bell se musel zatvářit vyplašeně.
„Doslova,“ vysvětlil Cole a mávl koncem hadice k podlaze. Usmál se a odkryl zuby jako trosky zříceniny. Usmál se a mrkl.
Bylo to, jako by na člověka mrkla válka.
* * *
Stejně jako lvi byli hlavní atrakcí pro turisty, Cole se stal hlavní atrakcí pro zaměstnance.
Byl zjizvený jako ti lvi. Zdálo se, že stejně jako lvi má většinu energie uloženou v nějakém tichém, neviditelném motoru. Podívat se lvovi do očí byl nepříjemný pocit. Stejně tak Coleovi.
Se lvem si ovšem člověk nemohl povídat. Nemohl se ho zeptat, jak se ocitl v zoo. Ale Colea jste se zeptat mohli, pokud jste byli dost vlezlí.
Bell se nezeptal.
* * *
Bell stál v tmavé chodbě s Colem. „Paviáni jsou chytří,“ poučoval ho. „Musíš být opatrný.“
Cole přikývl.
„Mohou po tobě házet výkaly. Mohou kousnout. Musíš zamykat oboje dveře. Je třeba dodržovat předepsané postupy a nikdy bys s nimi neměl zůstat ve výběhu.“
Cole znovu přikývl.
„Je to důležité. Chápeš?“
Cole opět přikývl, ale Bell si nebyl úplně jistý. Před několika lety došlo k incidentu v pavilonu kočkovitých šelem. Pavilon procházel opravami a lvovi nechali přes noc přístup do výběhu. Za normálních okolností by to nevadilo, ale sousední výběh ještě nebyl úplně hotový. Dveře oddělující výběh rysů od výběhu lvů byly vyrobeny z tlusté překližky – dočasné opatření, které rysům dostatečně bránilo dostat se ven. Očividně však nestačilo na to, aby se lev nedostal do výběhu rysů.
Druhého dne našli překližkovou přepážku rozlámanou a lva s krví potřísněným čenichem spícího v rysí kleci. Všichni rysové byli mrtví.
Zoologické zahrady jsou nebezpečná místa.
Nebezpečná pro zvířata. Nebezpečná pro ošetřovatele.
* * *
Cole měl odpracovat tisíc hodin. Bell ještě nikdy neviděl tak vysoký trest. Bude mu trvat rok, než si to odpracuje.
Když byl Cole v zoo týden, ředitelka si vzala Bella stranou. Neměla ho příliš v lásce. Měla ustaraný výraz. „Ten starší chlapík, ten Cole, pracuje dobře?“
„Jde mu to.“
„Bude tady delší dobu.“
„Jo,“ přisvědčil Bell. „Já vím.“ Viděl, jak se ředitelce za očima otáčejí ozubené převody. Dlouhodobý pracovník zdarma. Zaměstnanec, kterému není třeba platit.
„Možná bychom mu měli svěřit víc povinností,“ usoudila.
* * *
Bell několik týdnů pravidelně kontroloval kuklu a čekal, co se z ní vyklube. Stalo se to v pondělí. Když vešel do místnosti, uslyšel bzučení. Bzučení, jaké se ozve vteřinu předtím, než se pokazí zářivka; až na to, že tahle zářivka byla pokažená trvale, vteřinu za vteřinou – elektrické bzučení, které neustávalo. Bell se podíval do terária a uviděl to.
Velké.
Okřídlené.
Zářivě červené, jenom kusadla byla černá.
„Hymenoptera,“ zašeptal. „Nějakého druhu.“
* * *
Léto ubíhalo. Bell zaučoval Colea v ošetřovatelském povolání. O přestávkách sedávali v zadní místnosti.
Když se hmyz vyklubal, nastal problém, Čím jej krmit. Bell zkoušel trochu ode všeho: nakrájené banány, kousky jablek i kousky masa. Některé ovoce na stole pocházelo z exotických krajů a bylo snadné si představit larvu zavrtanou v nějakém melounu ze Střední Ameriky – a bylo snadné si představit, že se takový meloun rychle zkazí, změkne a jako vyřazené zboží skončí na stole v zoo.
Týdny plynuly a hmyz prospíval.
I Cole projevil zájem. „Ochočená vosa?“ zeptal se, když opodál pomáhal Bellovi čistit nádržku s ještěrkami.
„Neřekl bych, že je to vosa.“
Několik dní nato našel Bell Colea civět přes sklo. Cole si toho všiml první.
„Co to je?“ zeptal se.
Bell se podíval. „Ať se propadnu.“ Ten vosí tvor seděl na větvičce v teráriu, podivně lomené nohy napjatě, křídla složená na úzkých zádech jako meče. Pod hmyzem na vláknité stopce visel chuchvalec něčeho, co vypadalo jako uschlá hnědá pěna.
„Co to je?“ zeptal se Cole znovu.
„Nejspíš kokon s vajíčky.“
Cole se znovu rozhlédl po teráriu.
„Takže jsou tam ty potvory dvě?“
Bell zavrtěl hlavou. „Jenom jedna.“
„Možná už byla oplodněná.“
Tenhle odsouzenec byl chytřejší, než předstíral. Bell zahlédl jeho odraz ve skle. Oči jako plameny svářečky těkaly sem a tam.
„To není pravděpodobné,“ uvažoval. „Je to samička, ale reprodukční fáze obvykle začíná po proměně, ne před ní. A tenhle tvor byl sám od chvíle, kdy se vyklubal.“
„Hmyzí Panna Maria,“ vycenil Cole zuby v úsměvu připomínajícím lodní vrak.
Bell se zasmál. „Ve světě hmyzu to není žádný zázrak,“ vysvětloval. „Říká se tomu partenogeneze. Některé druhy Hymenopter mohou…“
„Hyme-co?“
„To je řád hmyzu. Mravenci, včely a vosy. Některé druhy se mohou rozmnožovat bez samečků. Umějí to i červi a některé ještěrky. Ale Hymenoptery jsou v tom přeborníci.“ Cole se napřímil.
„Doufejme, že to není nakažlivé.“
Bell se nad tím zamyslel. Rozmnožování, manželství, manželky a tak podobně.
„Nemuselo by to být špatné,“ zabručel.
„Co to má znamenat?“
„Ale nic.“
* * *
Bell se obrátil na univerzitu. Napsal dopis na fakultu biologie, v němž popsal hmyz i okolnosti jeho nálezu. O týden později dostal odpověď. Dopis byl krátký a zdvořilý: „Pravděpodobně jde o kutilku.“
Bell dopis zmačkal a hodil do koše. „Přece vím, jak vypadá kutilka.“
Jednoho večera o několik týdnů později našel hmyz mrtvý. I ve smrti vypadal hrozivě s hlavou velikosti deseticentu a zadečkem jako hladký vlašský ořech.
Poprvé se jej odvážil dotknout. S roztaženýma nohama zabíral skoro celou jeho dlaň. Připíchl jej špendlíkem na kus korku. Nohy vlastní tíhou klesly. Zadíval se do terária na kokon s vajíčky a přemítal, jestli se něco vylíhne.
* * *
Měsíce ubíhaly, kokon s vajíčky byl zapomenut. Bell a Seana se střídali v zaučování starého muže. Seana neměla Colea ráda a ani se nesnažila předstírat opak.
Na jaře se z vajíček vylíhly drobné larvy. Byl jich tam snad milion, stejných jako ta původní, jenom menších. Bell pozoroval, jak se hemží mezi pilinami, které do terária nasypal.
„Další ty tvoje vosy?“ zeptal se Cole.
„Teprve budou.“
Několik minut se dívali, jak se tam kroutí.
„Co žerou?“ zeptal se Cole.
Bell o tom chvíli přemýšlel. Dospělé formy hmyzu se často živí úplně jinou potravou než nedospělci.
„Nemám tušení,“ přiznal nakonec.
Krmení může být ošidné.
Když zoo Bella najala, dostal na starost nejprve krmení dravců. Někteří z ptáků byli zatraceně velcí. Jedním z nich byl orel skalní.
Prvních několik dnů šlo všechno jako na drátkách. Orel skalní sežral asi pět krys týdně, ale krmili ho každý den. Na tom by ještě nic nebylo, kdyby nebylo třeba nesežrané krysy z voliéry odstranit.
Bell si s tou představou nelámal hlavu až do chvíle, kdy to měl udělat poprvé. Stál u dveří klece, díval se na zatraceně velkého orla a hlavou mu táhlo, že se chystá vlézt do voliéry zatraceně velkého orla a sebrat mu žrádlo. Napadlo ho, co by se mohlo stát, kdyby si ten zatraceně velký orel z ničeho nic začal dělat na to žrádlo nároky.
Hleděl na orla. Hleděl na jeho pařáty – dvoupalcové dýky dost silné na to, aby probodly kost.
Bell odešel do kanceláře ředitelky zoo.
Tou jeho obavy nepohnuly.
„Mně se to moc nelíbí,“ dělal si starosti Bell.
Mávla rukou. „Nemáte se čeho bát.“ Vrátila se ke svým papírům.
„Jak víte, že ten orel nezaútočí?“
„To bude dobré,“ chlácholila ho, aniž by se obtěžovala zvednout hlavu. „Ještě se nic hrozného nestalo.“
Úvod ke všem historkám o jizvách, které v zoo slyšel.
„Já to neudělám,“ rozhodl se.
Zvedla hlavu od papírů. Vzdychla. Zvážila možnosti. „Dobře,“ souhlasila.
Příští týden mu dali na starost dětský koutek. To bylo míněno jako urážka.
Když si stěžoval a poukazoval na to, že jeho kvalifikaci mohou určitě využít lépe, jenom soucitně přikývla.
A pověsila mu na krk i odsouzence.
* * *
Bell rozdělil čerstvě vylíhlé larvy na tři skupiny do tří terárií. Do jednoho házel jenom ovoce. Do druhého kousky chleba. Do třetího terária házel maso.
Hmyz se obvykle specializuje na určitý druh potravy, a proto si myslel, že je velká šance, že dvě z terárií vymřou hladem. Ovšem Bell se aspoň dozví, co žerou.
Larvy ho ale překvapily. Dařilo se jim ve všech třech teráriích – i když larvy krmené masem rostly nejrychleji.
O dva měsíce později se všechny larvy pustily do spřádání kukel. Začaly s tím ve stejný den, až se zdálo, že se dohodly.
* * *
Toho večera, jako by chtěl ten milník oslavit, se Bell dopustil prohřešku proti rozpočtu. Zastavil se cestou domů v McDonaldu na jídlo, protože věděl, že jediné, co mají v ledničce, je tuňákovy salát.
Jakmile ty peníze utratil, byl v pasti a ztracen.
„Kup si, co potřebuješ,“ tvrdila Lin. „Jenom mi o tom určitě řekni.“
Lin byla v jejich domácnosti oficiální pokladník.
„Jenom mi o tom řekni,“ byla past, protože když něco utratil a pověděl jí o tom, zuřila. Mohla křičet, nebo mohla zůstat zticha. Každopádně když se Lin rozzuřila, čerpala ze svého vzteku energii jako hurikán a křičela a zuřila stále víc. Hurikán obvykle dul, dokud se stále ještě s křikem nevyřítila ze dveří a neodjela. Po několika hodinách se vracela. Možná ještě rozzlobená, možná ne.
Až se jednou takhle vrátí, Bell bude pryč.
Ta myšlenka se stále hlasitěji ozývala z jednoho kouta mozku: Z toho kouta, kam zametl pod koberec tolik hnusu.
Týden po jeho zločinu mu hodila do klína výpis z bankovního účtu, zatímco si četl.
Tou dobou oba hodně četli. Kabelové televizní společnosti došla trpělivost.
„Co je?“ zeptal se.
„Je to podtržené,“
Sakra. Zapomněl.
MCD provozovna #1635.
„Nedal jsi mi od toho účtenku.“
„Myslel jsem, že dal. Promiň.“
Mrzelo ho to. Co jiného mohl dělat? Racionálně uvažující člověk by to dál nerozmazával. Ne tak Lin.
Nadávala a vichřice sílila. Chtěla vědět, jak má vědět, kolik jí krucinál zbývá na nájemné a na auto a na elektřinu a na telefon a na potraviny, když neví, kolik on utratil za kdovíjak důležité věci, které nutně potřeboval. Jako je zřejmě Big Mac. Ani se jí nezeptal, jestli taky nechce Big Maca, protože měl napilno, aby se nejdřív zachoval jako hnusný nezodpovědný sobec a potom ještě schoval účtenku.
Bell dokázal její ječení vypnout, dokud mu nezačala otloukat o hlavu takováto obvinění.
„Zapomněl jsem,“ připomněl jí. Teď už byl naštvaný. Tohle neskončí dobře.
Čím hlasitěji křičela ona, tím hlasitěji křičel i on. Nakonec na něj vřeštěla. Začal se v něm ustaraně ozývat hlásek odpovědnosti. Tentokrát už opravdu, ale opravdu běsnila. Ten slabounký hlásek mu říkal, že jí nemůže dovolit odjet v tomhle stavu. Ublížila by si. Ublížila by někomu.
Byl to vnitřní hlas ošetřovatele zvířat. Ten hlas, který vám napovídá, že za žádnou cenu nesmíte zvíře nechat rozdivočet.
Stále ještě křičící se zavřela do koupelny a Bell využil příležitosti k tomu, aby jí schoval klíčky od auta. Hluboko do krabice se zatuchlými sušenkami.
Když vyšla ven, samozřejmě se sháněla po klíčích.
Lin pravidelně zapomínala, kam klíče odložila. Mohly být kdekoliv.
Hledala.
Deset nebo patnáct minut pátrala všude možně. Všude, kam mohla klíčky logicky odložit. Přestala ječet na Bella a začala se chovat klidněji.
Bell věděl, že ten klid je jen zdánlivý. Nesignalizoval smířenost. Jenom ticho před bouří. Jako když se oheň ve skrytu šíří mezi stěnami, dokud někdo neotevře dveře.
Bell si uvědomil, že udělal chybu. Potíž byla v tom, že Lin bude hledat do nekonečna. Dříve nebo později se jí bude muset přiznat, že jí klíče schoval. A ona bude zuřit ještě víc. Hlasitěji. Bouře století.
V určitých ohledech mu jí bylo líto. Byla vlastně do jisté míry blázen. Víc než jenom do jisté míry. Chudák holka. Ale mrcha. Málem to řekl nahlas.
Nakonec znovu utekla do koupelny a Bell uložil klíče do zásuvky s příbory. Tiše jako zloděj.
Po chvíli vyšla ven a zásuvka s příbory byla třetím místem, kde hledala. Už se tam předtím dívala. Několikrát. A věděla to. Bell věděl, že to ví.
„Ty hajzle,“ zašeptala téměř zalykavě. Slzy na krajíčku.
Výčitky svědomí! Proti slzám byl bezbranný. Roztál a vykročil k ní. Vždycky ji chránil.
Mrštila po něm klíči, a jak uhýbal, zasáhla ho do levého ucha.
Chvíli bylo zase dost hlučno. Bell zvedl klíče a otevřel dveře přívěsu.
Lin popadla kabelku.
„Dej je sem!“ zaječela.
Bell si jí nevšímal.
Tentokrát odjel on.
Vyplýtval benzín alespoň za deset dolarů jenom tím, že jezdil dokola. Radoval se z toho plýtvání. Radoval se z jízdy. Mluvil sám k sobě.
Když nakonec zatočil zpátky, našel ji roztřesenou na schůdcích.
Při odchodu jí zabouchl dveře.
Byl chladný podzimní večer.
Znovu výčitky svědomí.
Tohle se sviňsky nepovedlo.
Život v páru je složitý.
* * *
Savci se umějí shodnout.
Silné osobnosti se střetávají a někdy se shodnou, jindy ne.
Den poté, co se Bell s Lin tak zoufale neshodli – den poté, co jí zabouchl dveře, když byla venku – se Bell a Cole navzájem svým způsobem shodli.
Bell nedokázal určit, co přesně to způsobilo. Stál na střeše nádrže mrožů a díval se, jak ploutvonožci sunou svá mohutná těla po mokrém betonu.
Cole vylezl po žebříku za ním. Ve výběhu pod nimi na sebe bučeli dva samci a naráželi do sebe hruděmi.
Menší samec couvl a utekl do nádrže, ale větší mrož ho pronásledoval. Vklouzl do vody a jeho objemný trup náhle získal na eleganci. Jako by to bylo úplně jiné zvíře.
Mlčky se spolu dívali, až Cole prostě řekl: „No hergot,“ a oba se usmáli.
„Připomíná mi to mne a tátu, když jsem vyrůstal,“ pokračoval Cole. „Velkej a vzteklej. Bylo těžší mu utýct, než by sis myslel.“
Bell pozvedl obočí.
„Jo, opravdu tvrdej chlap,“ vyprávěl dál Cole. „Mlátil mě, dokud jsem ho nepřerostl.“ Cole se znovu usmál jako válka.
Bella nijak nepřekvapilo, když mu Cole ukázal stříbrnou placatici a zeptal se, jestli si nechce přihnout.
A Bell se napil. Jeden doušek.
Ale stačilo to na přípravu půdy k tomu, aby si po zavírací hodině udělali zajížďku do blízkého grill-baru s licencí na prodej alkoholu. Bell neměl náladu vracet se domů k Lin a Cole neměl náladu vracet se do domu na půli cesty. Ještě hodinu nemusel.
U baru si Bell zapálil cigaretu a zjistil, že mluví o Lin. Vyprávěl Coleovi o potížích s penězi a o hádce.
Coleovi při poslouchání svítily jeho autogenové oči. Znenadání vyhlížel strašně moudře.
Po dvou pivech se Bell přistihl, že říká nahlas věc, kterou si sotva dokázal přiznat. „Škoda, že jsem nezůstal svobodný, člověče. Opravdu moc toho lituju.“
Právě v tu chvíli vešla žena oplácaná padesáti librami make-upu a cvakala hranatými podpatky po podlaze. Cole na ni zamrkal.
Řekla něco barmanovi a zase vyšla ven.
Bell se díval za ní. Zapadající slunce zablesklo zavírajícími se dveřmi přímo dovnitř. Bell sebou trhl a – příliš pozdě – zakryl si oči. Chvilkově oslepený a mrkající šátral po svém pivu.
Do té chvilkové tmy Cole pronesl: „Naboural jsem helikoptéru, kdyby tě to zajímalo.“
Bell zamrkal. Rozeznával už Coleovy oči jako dva uhlíky. „E?“
„Všiml jsem si, že ses neptal na moje ruce. Nebo proč jsem byl v lochu. Nikoho se nikdy neptáš. Vlastně je to docela nápadný, jak se nikdy nikoho neptáš, proč má dělat veřejně prospěšný práce. Prostě dáš lidem dělat nějakou ptákovinu a odpočítáváš jim hodiny.“
Bell se musel zatvářit ztrápeně. Ve tmě, v jeho mozku, rotovaly rudé kruhy.
„Ne, to je fajn. Je fajn, že s lidma zacházíš takhle. Připadají si pak normální. Ale z toho, jak se neptáš, je svým způsobem znát, jak moc to chceš vědět, a proto ti to říkám. Naboural jsem helikoptéru.“
Cole měl pravdu. Bell to chtěl vědět. Hodně to chtěl vědět. Až do této chvíle si to ale neuvědomoval.
„Jasné,“ řekl povzbudivě.
Trvalo patnáct minut, než Cole všechno vyklopil.
Především byl pilotem vrtulníku.
Nejdřív v armádě, potom u generálního ředitele firmy dodávající mražená kuřata, potom pracoval u United Airlines a na základě smlouvy s kanadskou železnicí převážel inženýry z jednoho kontrolního stanoviště na druhé. Byla to samotářská práce, která se mu líbila. Inženýři byli obvykle k smrti utahaní. Mlčenliví.
Potom s vrtulníkem United Airlines havaroval.
Nehoda, jaká se mohla stát každému; ocasní rotor se porouchal a Cole se musel autorotací snést z osmi set stop v otáčejícím se a kymácejícím se stroji se třemi klejícími a do kalhot učůrávajícími cestujícími na palubě. Vrtulník se na poslední chvíli naklonil na stranu, dopadl na bok, rotor se roztříštil, praskla palivová nádrž.
Žádný mrtvý. Jediný vážně zraněný byl Cole, jenž zůstal uvnitř, dokud všichni cestující nebyli venku a na útěku. Utrpěl popáleniny na pětadvaceti procentech těla včetně té nápadné jizvy na levé ruce a zápěstí.
Bell se nadechoval k otázce, ale Cole ho předešel.
„Druhá ruka bylo něco jinýho,“ řekl. „Pozdějc.“
United Airlines se s pomocí příliš nevytáhla a pobyt v nemocnici ho zruinoval – Sotva si mohl dovolit operaci, která mu dovolila ruce používat, na rozsáhlejší rekonstrukci, natožpak kosmetickou operaci mu nezbylo.
Proto začal odčerpávat letecké palivo. Na prodeji leteckých pohonných hmot za poloviční cenu na černém trhu se dal vydělat majlant.
Ale bylo to nebezpečné podnikání. Zloděj nemá přátele, jenom komplice, a tak podobně; někdo ho udal a vydali na něj federální zatykač.
Federálové ho zavolali, když byl ve vzduchu. Nad Virginií nedaleko pobřeží. Na cestě do Richmondu, aby vyzvedl zákazníka.
„Přistaňte na letišti Richmond International,“ nařídila mu FBI.
A Cole se místo toho rozletěl nad moře. Za jak hloupého ho ti parchanti považovali?
Nejspíš za tak hloupého, aby se nechal chytit s usvědčujícím množstvím ukradeného paliva pro vrtulníky.
Cole zaletěl nad moře. Sletěl do moře. Jestli ho federálové chtějí, nebudou to mít jednoduché.
Bell se musel podívat na Coleovu pravou ruku.
„Když jsem narazil do vln, palivová nádrž opět praskla,“ vyprávěl Cole a napil se piva. „Moře kolem začalo hořet. Mohl jsem se buď vynořit a šlapat vodu uprostřed hořícího paliva, anebo zůstat pod vodou a nechat si narůst žábry. Semlelo se to, když mi bylo sedmadvacet. Vyfásl jsem devět let.“
Bell si to porovnal s jeho věkem, ale než se stihl zeptat, Cole pokračoval: „No a potom jsem se tam ještě párkrát vrátil. Většinou pro ublížení na zdraví. Naposled kvůli rvačce v baru. Chlápkovi praskla jedna očnice a soudkyně mi napařila ty práce navíc – soudkyně bejvaj přísnější. Říkala, že se kvůli tomu vzteku jednou ošklivě spálím.“ Cole se znovu usmál úsměvem války. „Ale to už se stalo, ne? Kromě toho to, co se pálí, ještě nemusí shořet na popel.“
Spolkl poslední doušek nápoje. „Musím mazat. Jestli mi zamknou před nosem, jsem v prdeli.“
Cole byl hodně rychle na nohou a venku ze dveří. Bell se otočil a zadíval se za ním. Slunce ještě úplně nezapadlo a Bellovy oči schytaly druhou dávku.
Slepý jako netopýr, pomyslel si Bell.
Jako dobrý ošetřovatel zvířat Bell věděl, že netopýři ve skutečnosti nejsou slepí, a také to řekl nahlas.
„Cože?“ zahalekal barman. Taky svým způsobem ošetřovatel zvířat, pomyslel si Bell.
„Netopýři ve skutečnosti nejsou slepí,“ zopakoval Bell.
* * *
Nikdy se neopíjej s odsouzenci, napomínal se Bell.
Je to v mnoha ohledech špatný nápad. Je to neprofesionální. A kromě toho když s někým z nich navážete kamarádství z mokré čtvrti a dokonce zajdete tak daleko, abyste si s ním přihnuli whiskey na střeše nádrže mrožů – podle pravidel zoo porušení pracovních povinností na vyhazov – copak asi uděláte, když odsouzenec potom provede něco, co byste měli nahlásit? Něco jiného.
Týden po posezení v baru dorazil Bell do práce a našel u brány čekajícího Garlanda, šéfa údržby.
„Je tu taková věc,“ začal Garland.
„Jaká věc?“
„Tvůj kámoš. Je opilý.“
„Kde je?“
„Poslal jsem ho vyčistit ohradu velbloudů. Říkal jsem si, že bude lepší ho uklidit stranou, než trochu vystřízliví.“ Garland se odmlčel. „Obávám se ale, že je na tom hůř, než jsem si myslel.“
Těžkými kroky přidupala bolest hlavy. Bell vzdychl.
I Garland se tvářil nervózně. Coleova opilost byla špatná zpráva. Zvlášť když si jí Garland všiml, a přesto ho nechal pracovat. Bylo to jako Watergate. Než tohle skončí, může spousta lidí skončit v průšvihu.
„Myslel jsem si, že počkám a zjistím, co s tím chceš udělat ty,“ vysvětloval Garland, když kráčeli zoologickou zahradou do kopce. „Nechtěl jsem psát hlášení, kdyby jenom… no, však víš.“
Bell chápal. Ze starého muže šel strach.
Přikývl. „Já to vyřídím.“
U velbloudího výběhu zavolal Bell na Colea a starý muž přistoupil, lopatu v ruce. Páchl rumem.
„Jo?“ Ta otázka zněla vyzývavě. Jako by Cole věděl, že si zadělal na potíže. Při pohledu mezi tyčemi Bell na okamžik zahlédl v jeho očích něco agresivního. Něco lvího.
Bell mu popsal, co bude dál.
Cole odloží lopatu.
Nebude s nikým mluvit.
Odejde zadním vchodem. Hned.
„Takže jsem v prděli,“ vypravil ze sebe Cole.
Bell zavrtěl hlavou. „Jenom jsi dneska marodil. Vůbec jsi tu nebyl.“
* * *
Bell věděl, že měl toho chlapa vyhodit. Proč to neudělal?
Věděl to moc dobře. Řekne Coleovi, aby táhl k čertu a nevracel se, a Cole půjde za Kovermanovou a řekne: Věděla jste, že jsme s Bellem v pracovní době popíjeli whiskey nad mroží nádrží?
„Jsem v prdeli,“ opakoval Cole. Zakymácel se.
Bell se zamračil. Rozhostilo se ticho a bylo dlouhé. Potom Cole zašeptal: „Zpátky za mříže nepůjdu. To ne.“
Bell ho vyvedl ven. „Vrať se zítra,“ řekl. „Střízlivý.“
* * *
Trvalo přesně čtyři týdny, než se kukly vylíhly. Když Bell vešel do zadní místnosti, uslyšel zvuk porouchaných zářivek. Dlouho na to hleděl. Terária se hemžila podivným novým životem. V každé skleněné bedně jako by byl úplně jiný druh. Zvláštní tvorové připomínající vosy a tvorové… kteří se vosám nepodobali. Tvorové beze jména. Někteří větší, někteří menší. Někteří s křídly, někteří bez nich. Všichni červení a černí.
„To není možné,“ zamumlal. To nemůže být stejný druh.
Instinkt mu zprvu zavelel, aby zavolal na univerzitu. Potom si vzpomněl na jejich vzkaz o kutilkách. K čertu s univerzitou.
Kromě toho instinkty jsou pro zvířata. Vyřeší si to sám.
* * *
Bell si byl jistý, že na to dokáže přijít. Věděl toho o hmyzu spoustu.
Věděl, že hmyz patří mezi první živočichy, kteří žili na souši. Zažil vzestup a pád dinosaurů, zrození kvetoucích rostlin. Lidé nejsou první živočišný druh, který pěstoval plodiny, domestikoval zvířata nebo vedl války. Těmito milníky se pyšní hmyz. Když lidstvo poprvé začalo s neobratnými a stále probíhajícími experimenty se zemědělstvím, jihoameričtí mravenci ze skupiny Attini je už dávno měli dovedené k dokonalosti – v podzemních komorách svých mravenišť obdělávají rozsáhlé houbové záhony a své pečlivě udržované zahrádky osazují klony houby, jejíž původ se datuje do doby před třiceti miliony lety.
Jiný druh mravence, Lasius flavus, chová velká hejna domestikovaných mšic. Drží je v podzemních výbězích, kde mšice sají šťávu z kořenů rostlin, dospívají a tuční. A potom z nich mravenci dojí výživnou medovici.
Některá termitiště dosahují průměru až třiceti stop a jsou domovem desítek milionů jedinců svázaných do jediného důmyslného kastovního systému. U vojáků druhu Macrotermes bellicosus se vyvinula tak velká kusadla, že už je nedokáží sami používat ke krmení; namísto toho spoléhají na to, že jim party dělnic nižší kasty dopraví výživu až do úst.
Hmyz buduje velkoměsta, farmy a dálnice. Přimhuřte oči, dívejte se dost usilovně a uvidíte takovou úroveň společenské organizace, jaká se dá označit pouze za civilizaci.
Bell si často myslíval, že lidé dosáhli význačného postavení ve světě nikoliv proto, jak dokonale jsou přizpůsobení, nýbrž proto, jak jsou slabí, neobratní a křehcí. Jak jsou neuzpůsobení k existenci.
Jeden druh mravenčích chovatelů vylučuje z hlavy enzym, kterým při dojení důkladně potře každou mšici. Enzym brání vývoji křídel a mšicím tak znemožňuje uletět.
Tam, kde lidé přišli s technickým řešením – jako stavba ohrad – hmyz často našel elegantnější řešení. Biologické řešení.
Měl na to čas.
* * *
Odhodlaný a obezřetný Bell krmil hmyz každý den a zapisoval si poznatky z pozorování.
Přesto si toho všiml Cole.
Když to Bell konečně pochopil, otevřel údivem ústa. „Doprčic,“ vydechl.
Prohlédl si poznámky.
Krmil hmyz vždy jednou ze tří diet. Hmyz, který v larválním stadiu dostával chléb, neměl křídla, jen pahýlovité chitinóvé výrůstky. Barvu měl hnědočervenou jako rez. Připomínal spíš brouky než vosy! A v dospělosti dál dával přednost chlebu. Plodožravci se dál živili ovocem. Měli velká těla, krátké končetiny a pahýlovitá křídla, jež při nemotorném poletování v teráriu hlasitě bzučela. Bell si dokázal představit, jak podnikají podobné lety mezi vzdálenými místy výskytu ovoce.
Nej zvláštnější byli masožravci. Krvavě červení s křídly jako meče – kusadla velká a hranatá.
„Přizpůsobili se,“ došlo Bellovi. „Přizpůsobili se zdrojům potravy, které žrali jako larvy.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Učí se rychle,“ poznamenal Cole. Potom se pohnul, jako by chtěl zkusmo strčit prst do nádržky s masožravci, ale Bell ho zarazil: „Nedělej to.“
Když ukázal vyklubané dospělce Seaně, zeptala se: „Je to možné?“
„Tady to máš před sebou,“ pravil. Ale v hloubi duše věděl, že Seana má právo pochybovat. Bylo to jako milion roků evoluce během jediné generace. Žádný druh se neadaptuje tak rychle. Bylo to jako ve špatném filmu. Pavěda. Nemožné.
„Ale tady to máš před sebou,“ opakoval.
* * *
Hmyz žil déle než měsíc. Bzučel, lezl nebo poletoval po nádržkách. Další měsíc během jednoho týdne postupně vymřel.
Masožravci žili nejdéle. Po vymření každé nádržky Bell našel kokony s vajíčky. Vyčistil terária a uložil do nich kokony. Potom čekal, co se vylíhne.
* * *
Jednou pozdě večer, když na patře stodoly v dětském koutku kontroloval seno, jestli nehnije, Seana vylezla po žebříku za ním. Vylezla, zůstala stát za ním, dokud se neotočil, potom se postavila na špičky a políbila ho.
Kdyby zoo nebyla zavřená a téměř prázdná, kdyby Bell nevěděl jistě, že se do dětského koutku už nikdo nezatoulá, natož pak aby lezl na patro, možná by se to odehrálo jinak. Možná by polibek opětoval, protože by polibek byl to jediné, co se mohlo odehrát.
Jenže zoo byla zavřená. Bell to věděl. A proto se stalo to, co se stalo.
„Já nemůžu,“ hlesl.
Odtáhla se.
„Chci,“ přiznal.
Dívala se na něj a čekala.
Pod nimi přešlapovali koně. Dělali hluk. Kopali do dveří svých stání a mluvili spolu tichým koňským jazykem.
Pomyslel na Lin, na domov v přívěsu. „Nemůžu,“ zopakoval.
* * *
Cestou domů se Bélla zmocnila černá nálada. Jel po smrákající se silnici do prázdna ozářeného reflektory. Rozjel svůj starý kafemlejnek rychleji a sledoval, jak se ručička rychloměru šplhá na sedmdesát mil za hodinu, potom na osmdesát. Vybíral zatáčky, aniž by pouštěl plynový pedál. Pneumatiky kvílely, ale na cestě se udržel.
Hlavou mu běžel film o láskách a nenávistech. Miloval i nenáviděl svou práci. Miloval zvířata, ale nenáviděl podmínky. Nenáviděl, že si za svůj plat nemůže dovolit žít. Když jsi byl mladý, říkali ti, že po promoci už půjde všechno samo, pomyslel si. Ale není to tak jednoduché, že?
Nic se nevyvinulo tak, jak mělo – ani jedna věc.
Přemýšlel o domácím životě, dalším bludišti rozporů. Měl plné zuby toho, že je sám a současně svázaný s někým. Chtěl být volný, ale žádná volnost neexistovala. Žádné východisko. Připadal si jako zvíře polapené za nohu. Už chápal, proč si zvířata v takové situaci uhryžou nohu. Vracela se mu představa, že ho někdo přepadne a on se brání. Rozhodl se, že kdyby na něj někdo namířil pistoli, nebude spolupracovat.
Ještě nevěděl, co si má myslet o Seaně. Proto na ni nemyslel vůbec.
* * *
Rudá jako tržná rána. Výtrysk krve, shluk larev na hnědých kamenech v teráriu. Kokony s vajíčky pulzovaly jako srdce, do kterých se dostaly chuchvalce sražené krve, a chrlily podivný nový život. Bell nahlížel přes sklo. Všechny nádržky vypovídaly stejný příběh.
Larvy byly centimetr dlouhé. Přestože byly tak malé, Bell viděl, jak se jim pohybují kusadla. Všechny larvy byly stejné. Podle toho, co byl schopen rozeznat, rozdíly, které byly tak nápadné mezi jednotlivými nádržkami dospělých forem, u další generace chyběly. Všechny larvy byly stejné, jako by někdo zmáčkl tlačítko restart. Změně podle všeho podléhala jenom dospělá forma. Bell rozbalil sáček se svačinou. Vytáhl jablko a nakrájel je na dvanáct kousků. Hodil jeden dílek do první nádržky. Larvy okamžitě zareagovaly a vydaly se k ovoci. Zaplavily je.
* * *
Nakrmit larvy bylo to první, co Bell každé ráno udělal.
Rozhodl se, že to pojme jako experiment. V místnosti personálu ukradl aršík samolepicích etiket a nalepil je na šest různých terárií. Na každou etiketu napsal jiné slovo.
Larvy s označením ovoce krmil ovocem; larvy s označením maso krmil krájeným masem. Larvy se štítkem kontrolní skupina dostávaly smíšenou potravu.
Larvy v teráriu s nálepkou chladno dostávaly stejnou potravu jako kontrolní skupina – ale Bell je během svých každodenních prací na hodinu ukládal do ledničky. Ta hodina je nezabila, ale byla to doba dost dlouhá na to, aby ovlivnila jejich fyziologii. Rostly pomaleji než larvy v ostatních nádržkách.
Jestli se tenhle hmyz skutečně dokáže adaptovat na prostředí, Bell zjistí, kam až jej může dotlačit.
Zjistí, jestli složení potravy je jediný aspekt, na který reaguje.
Larvy s označením horko se nacházely v malém skleněném, teráriu na podlaze u topného tělesa. Bell položil ruku na sklo. Bylo na dotek horké. I tyhle larvy byly vystaveny teplotnímu stresu. Ale přesto rostly a svou velikost každý týden zdvojnásobovaly.
Larvy se štítkem mršiny byly krmeny krysami, kterými opovrhl orel skalní. Tyhle larvy připadaly Bellovi nejzajímavější. Zavrtaly se do mrtvé krysy a vyžíraly ji zevnitř.
Charles Darwin věřil v Boha, dokud neprostudoval parazitickou vosu Ibalia. Do deníku napsal: „Zdá se mi, že v tomto světě je příliš mnoho utrpení. Nedokáži sám sebe přesvědčit, že by dobrotivý a všemocný Bůh úmyslně stvořil vosy s výslovným záměrem určit jim za potravu těla žijících housenek.“ Obzvlášť hrůzné Darwinovi připadalo, že larva Ibalie konzumuje živé tkáně hostitele postupně – že jí trvá celé tři roky, než dokončí hostinu, a životně důležité orgány hostitelé si nechává nakonec, jako by prodlužovala jeho utrpení. Darwin si nedokázal představit, že by Bůh stvořil něco takového.
Bell si to představit dokázal.
Přemýšlel o restartovacím mechanismu. Představoval si druh hmyzu, v jehož gehomu je zakódováno víc fenotypů – katalog možných dospělých forem. A stačí jen spouštěcí impuls, který tvora nasměruje na příslušnou cestu.
„Možná je to jako se slepými jeskynními rybami,“ řekl jednoho večera Seaně.
Pozoroval Seaninu tvář, když upřeně hleděla přes sklo. „Jeskynní ryby mají většinu genů pro oči stále ve své DNA,“ vysvětloval. „Všechny geny potřebné k tvorbě čoček, sítnic a víček; všechny geny kromě jediné důležité složky, která vývoj oka spouští. Když zkřížíš dvě různé populace slepých ryb, občas dostaneš rybu s očima.“
„To nedává smysl,“ opáčila Seana.
„Dává, když je slepota recesivní znak a každá populace je slepá z jiných důvodů.“
„Říkal jsi přece, že tihle tvorové se nekříží.“
Bell si jí nevšímal, ponořen v myšlenkách. „Nebo jsou jako kmenové buňky,“ pokračoval. „Každá nese geny pro mnoho typů tkání, pro mnoho možností, ale jak dospívají, vyberou si cestu a specializují se.“
Naklonil se kupředu a poklepal prstem na sklo.
„Odkud se tu podle tebe vzali?“ zeptala se Seána.
„Nejspíš s ovocem. S banány. Střední Amerika. Nevím jistě.“
„Proč je nemůžeš najít v knihách?“
„Existují miliony hmyzích druhů, které věda ještě nepopsala. A kromě toho už možná popsány byly. Nějaká jejich verze. Jak to mám vlastně vědět?“
* * *
Když Bell později hledal důvody* proč nejet domů, udělal svou obvyklou kontrolu před odchodem dvakrát.
Na druhé obchůzce našel vnější dveře do chodby k lemurům otevřené dokořán.
Sám je zamykal. Sám to kontroloval.
Jeho vnitřní poplašné zařízení spustilo.
Ošetřovatelé zvířat si buď vypěstují vnitřní poplašná zařízení, nebo si vypěstují jizvy.
Vešel do dveří a nechal zrak přizpůsobit šeru v dlouhém plesnivém tunelu, který vedl pod vodním příkopem na ostrov lemurů.
Na konci tunelu uviděl jasné světlo, dveře na ostrovním konci byly také otevřené.
Uprostřed silueta. Kdo…?
„Hej!“ zahulákal Bell.
Několik siluet. Ostré brebentící stíny. Poskakovalo a vřeštělo tam pět nebo šest lemurů.
Stín uprostřed se přikrčil a rozmáchl jako baseballový nadhazovač a něco hodil.
Kviknutí. Lemuři zaskučeli a rozprchli se.
„Cole?“ křikl Bell a vykročil tunelem.
Jeden Jemur neutekl. Zmateně se točil dokolečka a brebentil.
Bellovy oči se přizpůsobily. Na stínu vyvstaly detaily. Cole.
Cole s hrstí bílých dekoračních oblázků, oči vztekle vyvalené.
„Co to, hergot, děláš?“ zařval Bell.
„Házeli po mně hovna. Házeli po mně svoje smradlavý hovna.“
„Ježíšikriste…!“ zaječel Bell a vrhl se k výběhu.
Cole se otočil a jeho ruka se v šeru vymrštila jako píst.
Kámen hvízdl Bellovi kolem ucha a prudce udeřil do vnějších dveří. Tunelem zazněla ozvěna.
Bell ztuhl.
Cole k němu přistoupil. „Dávej si bacha, jak se mnou mluvíš,“ pravil a chvilku na sebe hleděli a čekali, co bude dál. Potom se Coleovy oči změnily – vztek z nich vyprchal jakoby závanem větru. Cole se prosmýkl kolem Bella a byl tentam.
Lemur si tápavě našel cestu do světla, zpátky na ostrov.
Bell se probral ze strnulosti, zavřel a neříkal nic. Bude muset něco říci, že? Něco bude muset podniknout. Je to tak?
Umínil si, že si v budoucnu nebude připouštět k tělu šílence. Myslel to vážně.
* * *
Proměna je kouzlo. Tohle Darwin věděl také.
Někdy je to černá magie.
Proměna pulce v žábu. Larvy ve vosu. Přítele v nepřítele.
Bell pozoroval, jak se larvy krmí. Dosáhly už obludných rozměrů. Některé se svou délkou blížily pěti palcům, krvavě rudé, nepochopitelně velké. Zanedlouho si spředou papírové kukly. Promění se v kdovíco.
Bell uvažoval o výhodách takového adaptivního mechanismu. Možná to byl způsob, jak se chránit před přílišnou specializací, zásobárna adaptivního potenciálu. Evoluce je pomalý proces, a když se podmínky změní, populace potřebuje čas na reakci. Reaguje se zpožděním; druhy, které se nemění dostatečně rychle, vyhynou.
Bell věděl o několika druzích ostrovních ještěrů, kteří se rozmnožují partenogeneticky. Když je takový druh nalezen, je vždycky mladý, izolovaný, ohrožený. Jsou to odchylky od hlavního proudu evoluce. Většina jich je z dlouhodobého hlediska odsouzena k zániku, protože pohlavní rozmnožování je mnohem lepší způsob, jak vytvořit novou generaci. Při pohlavním rozmnožování se mísí a kombinují geny, vznikají nové fenotypy, frekvence alel se mění oběma směry. Pohlavní rozmnožování míchá mezi jednotlivými generacemi genetický balíček karet.
Partenogenetickě druhy jsou naproti tomu strnulé; hrají tutéž kartu stále dokola.
Ne tak hmyz v zadní místnosti.
Hmyz v zadní místnosti měl podle všeho kompletní balíček karet, ze kterého mohl rozdávat, ať už byl partenogenetický nebo ne. Takový hmyz se může adaptovat rychle, měnit morfotypy v jediné generaci. A potom se vrátit k předchozímu. Byl to další logický krok – nejenom evoluce, nýbrž evoluce samotné evoluce. Ale jak je to možné?
Bell přemýšlel o Coleovi, o tom, co formuje lidi jako on. Starý spor: vrozená povaha versus výchova. Jinde a v jiné době by Cole zapadal. V jiné době by Cole možná byl úplně jiný člověk.
Dnešní potomci Vikingů a Mongolů nosí obleky a řídí velké firmy. Jsou veterináři, nebo instalatéři, nebo svatí muži. Možná zítra nebo za tisíc let budou potřebovat být znovu Vikingy a Mongoly.
Populace se mění. Potřeby se mění. Optimální strategie se mění. A všechno se to mění rychleji, než to přírodní výběr stíhá kopírovat.
Z biologického hlediska by bylo snadné produkovat stále stejný typ lidí. Vyrovnané lidi. Hodné lidi. Znovu a znovu, generaci za generací – korelace mezi sadou genů a jejich expresí jednak jedné.
Jenže tohle u lidí nevidíme.
V lidské přirozenosti je naopak tvárnost. Přesně odměřená citlivost k traumatům.
To, co vypadá jako slabina našeho druhu, je ve skutečnosti účel.
Protože pravda je taková, že některá dětství mají člověka deformovat.
Je to adaptivní reakce. Máme to v sobě zakódované.
Ti, kteří se nedokázali přizpůsobit, vymřeli. Ty sady genů, které vždycky produkují stejný typ lidí – vyrovnané lidi, hodné lidi – bez ohledu na prostředí, bez ohledu na násilí – ty sady genů, které vždycky hrály tutéž kartu znovu a znovu…
… vymřely.
A zanechaly na světě jenom ty, které byly schopny proměny.
Tolik se zase od těchhle breberek nelišíme.
Bell se s tím vším jednoho dne u oběda svěřil Seaně. Seděli naproti sobě a popíjeli limonády. „Evoluce samotné evoluce?“
„Jo,“ přisvědčil.
„Proč by k tomu mělo dojít u hmyzu?“ zeptala se,
„Protože hmyz je tu nejdéle,“ odpověděl, ale to nebylo všechno. Pomyslel na mravence a jejich mšice. Na enzym, který mšice zbavuje křídel. Pomyslel na rozmanité způsoby, kterými hmyz řeší své problémy. „Protože hmyz si vždycky zvolí biologické řešení.“
* * *
Bell se Coleovi řadu dní vyhýbal.
Namlouval si, že čeká na vhodnou chvíli, aby navštívil ředitelku a řekl jí, co se odehrálo v chodbě k lemurům. Namlouval si, že se nebojí, že se mu Cole pomstí tím, že prozradí, jak spolu popíjeli na pozemku zoo v otevírací době. Oboje byly jen lži, to nejhorší byl obyčejný lidský strach, který mu Cole naháněl.
„To je směšné,“ říkal si. „Jsi dospělý chlap a profesionál.“
Na druhou stranu Cole očividně byl nebezpečný.
Možná se mu podaří přesvědčit Colea, aby odešel, aby se nechal přeřadit na jinou veřejně prospěšnou práci, aniž by kdokoli musel ředitelce cokoli oznamovat.
To mu po zvážení situace připadalo jako nejlepší možné východisko, jak si udržet práci a přitom se zbavit problému.
Zvažování situace se odehrávalo doma, před televizí na pohovce, kde seděl jen ve spodním prádle.
Když Lin přešla po místnosti, uviděl sám sebe jejíma očima. Vypadal jako šupák.
Věděl, že si o něm Lin myslí, že je debil, když si kupuje pivo.
Bylo mu to jedno.
Jí podle všeho také.
Posadila se na vedle něj pohovku.
Co je to s ním? Kdy se proměnil v osobu, která nic neříká, nic nedělá? Kdy se nechal proměnit?
* * *
Dalšího dne Bell zašel za Colem do stodoly s pící a řekl: „Musíme si promluvit.“
Cole sundal z věšáku na stěně osm stop dlouhé zahradnické nůžky a obrátil se k Bellovi.
„Jo,“ kývl.
Bell zapomněl, co si připravil, a hledal nějaký vhodný začátek.
Cole si začal pohvizdovat. Opřel se o nůžky jako o čarodějnickou hůl.
„Budu tě muset ohlásit,“ řekl Bell.
„Za co?“
„Házení kamenů po zvířatech.“
Cole na něj upřeně hleděl. Sevřel nůžky pevněji. „Občas ztratím nervy. Připouštím, že jsem rapi.“
„Právě proto tady nemůžeš zůstat.“;
„Hele, já si dám bacha. Polepším se.“
Bell zavrtěl hlavou. „Dávám ti to vědět jenom ze slušnosti. Oznámit to prostě musím.“
„Nemusíš nic.“
„Druhá možnost je, že dneska odejdeš a už se nevrátíš.“
„To není vůbec žádná možnost.“
„Veřejně prospěšné práce můžeš dělat i jinde.“
„Mně se líbí tady.“
„Ale mně už se tady nelíbíš.“
„Víš, co se nelíbí mně? Nelíbí se mi, jak se mě tady pokoušíš sekýrovat.“
„Dneska jsi tu tak či onak naposledy,“ prohlásil Bell. „Buď odejdeš sám, nebo tě nechám vyhodit.“
„Tohle ve skutečnosti nechceš udělat.“
„Máš pravdu, nechci,“ kývl Bell.
Coleův výraz se změnil. „Varuju tě.“
Aniž by z Colea spustil oči, Bell vytáhl příruční vysílačku. „Garlande,“ promluvil do přístroje. Zachrčení a hlas: „Jo.“
„Měl bys raději přijít do pícni stodoly.“
„Co se děje?“
„Pospěš si, Garlande.“
Cole přirazil Bella ke stěně. Tak tvrdě, až mu cvakly zuby o sebe.
A v těch autogenových očích už byl zase vztek. Zuřivost, jako by na ničem jiném nezáleželo. Zjizvenýma rukama sevřel Bellovu košili.
„Tohle je tvoje poslední šance,“ sykl Cole.
Bell se jenom usmál s pocitem, že se v něm cosi změnilo. Náhle zjistil, že ho vyděšenost nadobro přešla. „Běž do hajzlu,“ ucedil.
První ráně uhnul, ale druhá mu dopadla shora na hlavu a rozsekla mu obočí. Bell uklouzl stranou, ohnal se loktem, ale minul, oba byli vyvedeni z rovnováhy a divoce máchali rukama, Cole popadl Bella a upadl s ním na zem. Po dopadu, se převalovali a zápolili na špinavé podlaze. Cole se dostal navrch a zasedl Bellovi nohy, „Já tě, kurva, varoval,“ zasyčel a zasypával Bella ranami, dokud se do něj nepustil Garland.
Potom už to bylo dva na jednoho a Bell z toho neměl ani ty nejmenší výčitky svědomí.
* * *
Ředitelka zoo vyslýchala Bella, aby mohla napsat zprávu. Seděli v její kanceláři. Za ní u zdi plavaly v malých okruzích akvarijní rybky. Ředitelka se naklonila a složila ruce s propletenými prsty na stůl.
Příliš to nerozebírala. Zřejmě si myslela, že Coleovo chování je vysvětlením samo o sobě. „Myslím, že potřebujete tu ránu sešít,“ usoudila.
Bell přikývl. Sáhl si na obočí. Jeho první jizva ze zoo.
„Samozřejmě bude mít do zoo zakázaný vstup,“ pokračovala. „A budu trvat na tom, aby mu odpracované hodiny nezapočetli.“
„Co s ním teď bude?“
„Nejspíš půjde před soud.“
„Na žalobě netrvám.“
„Týrání zvířat. Ti lemuři. Půjde zpátky do vězení.“ Odmlčela se a pak dodala: „Až ho najdou.“
Bell se zadíval na rybičky v akváriu. „Tvrdil, že se tam nikdy nevrátí.“
* * *
Když se večer zavíralo, Objevil Coleův dárek na rozloučenou. Upozornily ho na něj už dveře dokořán.
Zadní místnost hradu.
Bell beze slov hleděl na výsledky Coleova řádění.
Po rvačce se Cole vyškrábal na nohy, otřel si krev z obličeje… a odešel. Směrem k hlavní bráně. Boj byl při dvou na jednoho vyrovnaný a Cole nakonec ustoupil, otřel si krev z obličeje a odešel. Nechali hojit. Byla to remíza. Předpokládali, že Cole zoo opustil, ale to on neudělal.
Oklikou se vrátil k hradu.
A nasypal do všech terárií louh.
Několik larev bylo na betonové podlaze rozšlápnutých napadrť.
Z dalších zbyly jenom vysušené slupky. Jen několik se jich ještě hýbalo a svíjelo uprostřed bílého prášku. Bell procházel místností a prohlížel si tu spoušť. Měl to tušit. Měl tušit, že tohle přijde.
* * *
Toho večera začalo Bella cestou domů znervózňovat jeho vnitřní poplašné zařízení.
Jakmile si ošetřovatel zvířat takové vnitřní poplašné zařízení vypěstoval, fungovalo kdekoliv.
V tomto případě nešlo ani tak o poplach jako spíš o pocit, že něco není tak, jak má být. Sílil, jak se Bell blížil k parkovišti přívěsů. Nejdřív si myslel, že ten pocit má něco společného s Colem, ale když dorazil domů, pochopil. Vesmír má zajímavý smysl pro načasování událostí.
Lin byla pryč.
Ne třeba jenom na nákupech. Pryč nadobro. Opustila ho.
Zanechala pro něj krátký dopis. V tom dopisu to vysvětlovala. Vinu dávala jemu.
Vzdáleně uslyšel vlastní zaklení.
Jediné, na co Bell dokázal zprvu myslet, bylo, že si podle všeho s sebou nic nevzala. Jako by na jejich společném životě nebylo nic, s čím by stálo za to se obtěžovat. Vypadalo to, že celou tu věc odepsala. Jeho. Jejich život. Naprostá ztráta.
Zabručel.
Lin se může vrátit. Může si to rozmyslet.
Koneckonců, stereo souprava byla ve skutečnosti její. Měla ji, ještě než se sestěhovali, a nikdy si nemohli dovolit novou.
Sklesle porozpojoval stereo. Jakoby v transu ho naskládal do výlevky a pustil vodu. Jako nějaká zombie nechal vodu téct a začal prohledávat přívěs, aby našel drobné na pivo.
* * *
Další měsíc uplynul v mlžném oparu.
Proslechlo se, jak se tak vždycky stává, že Cole utekl z města. Policie ho stále hledala.
Coleův útok přežilo jen pár larev. A jen za cenu jizev. Cole byl velmi důkladný, nasypal louh dokonce i do terária na podlaze. Jenom hrstka larev dokončila zakuklení. Několik z kontrolní nádržky. Několik z terária označeného ‚horko‘. Ale jejich zámotky byly pokřivené. Zmrzačené. Bellův experiment byl v troskách. Doufal jen, že se mu podaří vypěstovat několik rozmnožujících se dospělců a začít znovu. Jestli se z kukel vůbec něco vyklube.
A proslechlo se také, že na tom Cole nebude dobře, až ho chytí, protože seznam obvinění narůstal a byl vydán zatykač. Colea za to, co se seběhlo, čekal opravdu dlouhý pobyt za mřížemi. Bell věděl, že Cole bude potřebovat někoho, komu to bude dávat za vinu.
Bude ji připisovat Bellovi a zoologické zahradě.
Několik týdnů nato přijel Bell na parkoviště do práce a zjistil, že tam stojí hasičské vozy. Do kopce se táhly hadice. K nebi se zvedal černý dým. Bell se dal do běhu. Věděl, co uvidí, ještě než tam doběhl. Hrad pohlcovaly plameny. Hasiči bojovali s požárem, ale Bell věděl, že už je pozdě. Představoval si, jak se zvířata uvnitř pečou. Představoval si sycení a praskání popálené kůže, neslyšné výkřiky umírajících hadů, ještěrů, žab a členovců. Představoval si, jak se jeho hmyz škvaří zaživa.
Rozhlížel se kolem po Coleovi. Rád by věděl, jestli zůstal tak dlouho, aby viděl, jak hrad hoří.
Když bylo po požáru, Bell procházel trosky. Zkáza byla úplná. Mrtvé žáby, hadi, ještěři. Terária v zadní místnosti našel zčernalá a popraskaná. Hmyz uvnitř zuhelnatělý k nepoznání.
Kromě jediného. Kromě terária na zemi.
Terária s nálepkou horko, nyní zkroucenou a zčernalou.
Kukla byla zuhelnatělá, žárem doširoka otevřená.
Uvnitř žádnou larvu nenašel.
* * *
Později téhož dne objevili Cóleovu mrtvolu na zarostlém prostranství za parkovištěm. Bell přihlížel, jak nakládají tělo do sanitky. Ztmavlé a oteklé. Byla to ošklivá smrt.
Na rukou měl malé spáleniny, jako by se příliš přiblížil ke svému dílu.
Spáleniny a ještě něco.
Něco jako vpichy žihadel.
Víčka měl napuchlá tak, že nebylo vidět oči. Anafylaktický šok.
Ne všechno při požáru shořelo.
To, co se pálí, ještě nemusí shořet na popel. Tak to kdysi řekl Cole.
Bell tam dlouho stál a naslouchal. Naslouchal, jestli neuslyší bzučení jako od zářivky, ale žádný zvuk se neozýval. Jenom šumění větru ve stromech.
Bylo to dávno pryč; ať už to bylo, co chtělo. Bylo mu jen líto, že neviděl, v co se larva proměnila. Příští rok to bude něco jiného.
Příští rok to bude požírač ovoce, nebo vosa, nebo brouk. Bude tím, čím bude potřebovat být.
Bude to tím, co z ní udělá svět.
* * *
Když se Bell blížil k domovu, ucítil, jak o sobě znovu dává vědět jeho vnitřní poplašné zařízení.
Odpojili mu kabel.
Ti sviňáci nevědí, s kým mají tu čest. Bell se teď opíjel dva večery po sobě a připadal si zločinecky, připadal si dravě.
Vyplížil se ven, obešel devět přívěsů k rozvodné skříni, otevřel si ji imbusem a kabel si znovu přicvakl.
Vrátil se domů a přepínal kanály, aby našel cokoliv, co by připomínalo porno.
Po dvou hodinách ho bolel palec a baterie v ovladači se vybila.
Uslyšel, jak se otvírají síťové dveře.
Lin?
Vteřinku předtím, než se otevřely vnitřní dveře, ho napadlo, že její stereo souprava stále plave v kuchyňské výlevce. Na okamžik v něm ustrašeně hrklo; bezděčně trhl nohou. Potom zase zabralo pivo. Uvelebil se a ušklíbl se jako ospalý lev.
Postava ve dveřích.
Seana.
Úšklebek se rozplynul.
Vešla dovnitř a neřekla nic. Chvilku si ho měřila pohledem. Uvelebila se vedle něj s pečeným kuřetem v sáčku.
Líně jí položil těžkou ruku na koleno.
Přitáhla si jeho ruku výš.
Nemluvili. I televize blikala bez zvuku.
Venku za tenkými stěnami se svět olizoval a vydával lovecký pokřik.
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v říjnu roku 2009
Přeložil Jiří Engliš
