Pot jí prosakoval prodřeným těsněním ochranných brýlí, stékal jí do očí a kazil jí výhled na nárazovou hlavici. Zamžourala, začala usilovně mrkat ve snaze zaostřit a proklínala přitom ty zrádné brýle, že si kvůli nim nemůže protřít oči rukou v silné rukavici. Rukou, která se třásla, jak si všimla, když ji nenuceně pokládala zpátky na knipl.
„Jsi venku, Fari?“
Otázka jí zazněla v uchu nahlas a nečekaně, ale ona sebou netrhla ani se neobrátila k čočce kamery upevněné nad čelním průzorem. „Nech si toho, Mere,“ odsekla „Ještě mám čas.“
„Jaký máš tepelný zatížení?“
Ťukla na měřák a sledovala jak se střelka zamihotala a opět se ustálila na žluté pětce. „Žlutá tři,“ ohlásila
„Trojka už je moc. Měli byste se vystřídat. Hudž je připravenej.“
„Ale hovno. Zrovna se chystám rozsvítit celou stěnu. Radši nažeň všechny ty šudráky dolů do bunkru, kdyby to náhodou ruplo.“
„Ještě nejsi dost hluboko.“
„Kdo tady sedí v týhle starý kupě šrotu?“
Odpověď zněla unaveně, rutinovaně. „Ty, Fari.“
„A proč?“
„Protože jsi nejlepší.“
„To bych prosila. A když řeknu, že jsem dost hluboko?“
„Až se jednou sekneš nebo Vlastníci uslyšej tu tvoji nevymáchanou kacířskou hubu, užiješ si v pekle obzvlášť hustej den.“
„Jo?“
„Jo. Ale do tý doby bych proti tobě nesázel.“
„Protože ti to pálí, Mere.“
„Nepálí. Jenom mám radši kredity než představu, že to jednou nezvládneš. Ale někdy je to o fous.“
„To určitě.“ Sevřela tažnou rukojeť a oddálila nárazovou hlavici, aby mohla vstřikovací trysky nasměrovat do dvou úzkých štěrbin, které uplynulých šest hodin vyvrtávala do skály.
Laserová kontrola vypadala dobře. Trubice byly rovné, hladké a odpichovaly sloj přesně po čtyřech stech metrech. Nemusela se ani dívat na komp, aby měla jistotu, že je trefila; prostě to věděla. Zajistila vstřikovače proti posunutí. „Za třicet jedu,“ ohlásila. Sklopila protinárazový štít stroje, který s rachotem a skřípěním zapadl na místo kolem kabiny, a pak si narazila helmu na prachem ulepenou hlavu.
„Hudž sází pět kreditů na to, že jsi moc blízko.“
„Hudž nemá pět kreditů nazbyt,“ opáčila
„Třeba si věří.“
„Za dvacet. První fáze,“ hlásila a zalila vstřikovače. V miniaturní kabině, z níž nebyl dusivý masiv vidět, si připadala nejistá; nedůvěřovala skále, na kterou neviděla.
Střelka hlásila oranžová dva Mer to vědět nemusí.
„Za patnáct,“ řekla „Druhá fáze. Žádám o odjišťovací protokol.“
„Šest tři šest,“ odpověděl Mer. „Nula devět šest devět.“
Naťukala to v nevlídné zelené záři, která jí svítila do očí z bledých LEDek v palubní desce. „Odpal za deset,“ oznámila „Nálož svržena“ Palci stiskla spouště kniplu a ucítila dvojitý náraz vstřikovačů uvolňujících dávku.
„Projektily s plnivem na cestě,“ pokračovala Další zmáčknutí a vstřikovače vyplnily trubice mikrosítí. „Detonace za tři, dva, jedná…“
Explozi vnímala spíš jako fyzický úder než hluk; její uši – spolu se vším ostatním – ji několik vteřin vytěsňovaly, zatímco její tělo výbuch zprudka a tvrdě vtlačoval do opěradla. Veškeré osvětlení těžebního stroje potemnělo a pak tlak povolil. Jakmile se Fari mohla zase hýbat, strhla si bezpečnostní postroj i helmu a zalezla pod palubní desku.
Vyškubla kryt rozvodné skříně, vynadala si, že zapomněla na ostrou hranu, pak sáhla do tmy a zatápala po relé, které tam někde muselo být. Devatenáct, osmnáct, sedmnáct, počítala v duchu.
Mám to! Zatáhla za součástku, vytrhla ji a hodila si ji do kapsy kombinézy, načež z druhé kapsy vytáhla úplně stejné, vypálené relé a zacvakla je na místo. Sedm, šest. Zabouchla kryt, vycouvala a zhroutila se do sedadla, kde jen tak tak stihla zaklapnout poslední přezku bezpečnostního postroje, než světla zablikala a stroj opět naskočil.
„A jsme zase na příjmu,“ ozval se Mer. „Jak to tam dole vypadá?“
Zvedla protinárazový štít, aby se mohla podívat. V uších jí pořád ještě zvonilo po výbuchu, ale už slyšela praskot a lupání, jak se skála místy drolila. Hloubkové sondy ukazovaly, že trhliny zasahují až do jádra Skály 44. „Je to dobrý,“ odpověděla „Řekni Hudžovi, že si toho bůra vyzvednu, až se vrátím, a jestli ho nebude mít po ruce, zabavím mu příděl bílkovin na zbytek dekadne.“
Zatáhla vstřikovače a pomalu vycouvala se strojem ven. Motory se chrchlavě roztřásly. „Jo a řekni Bormovi, že elektrika v kabině zase blbne.“
Z druhého konce linky uslyšela Merův povzdech. „Jasně,“ ozval se nakonec. „Bude si muset pozvat údržbáře na slovíčko; tenhle měsíc už je to třetí porouchanej stroj. Hoď se do pucu, jak jenom to půjde – za dvě hodiny se máme hlásit na stanici.“
* * *
Borm čekal před dveřmi zasedací místnosti. Natáhl ruku a vzal Fari za rameno, aby ji zdržel, zatímco Mer a Hudž vcházeli dovnitř.
„Tenhle jednatel je novej, pedant,“ vysvětloval. „Musíš se před ním chovat slušně, jinak to bude hodně blbý.“ Při pohledu na její výraz ji pustil a přejel si rukou po čele. „Prosím, Fari.“
Ať už měla na jazyku jakoukoli pádnou odpověď, vypařila se. Prosím nebyl zrovna Bormův styl. „Vynasnažím se,“ slíbila místo toho, přetáhla si šátek přes hlavu a pospíšila si za M0rem a Hudžem.
Jednatel s ostrými rysy a bledou vyšisovanou pletí se usadil na konci místnosti před půlkruhem stolků obrácených směrem k němu. Leorova parta už tam byla.
Mer a Hudž seděli u jednoho ze stolků. Zamířila k nim, ale pak si všimla jak se jednatel mračí. Borm zmínil jeho pedantství, a tak poklekla na podlahu za nimi se skloněnou hlavou. Tvář měla v jednom ohni. Štvalo ji, že jednateli nevidí do tváře, že se mu nemůže podívat do očí.
Slyšela, jak za ní vchází Borm a jak se jeho kroky ubírají zasedačkou, aby usedl po jednatelově boku, kousek za ním.
„Začněme,“ pronesl jednatel, jehož hlas se rozlehl tichou místností. Mluvil s tak výrazným přízvukem nefalšovaného basellského kolonisty z domovského světa, až musela přemáhat cukání. „Modrý oddíl těží Skálu 38… Vaše čísla mě poněkud Zklamala“
Leor zakašlal. „Měli jsme problémy s homivály, pane. Prosekávají se na naše území, poškozují naše doly, dělají nám binec ve vybavení, když tam nejsme, a lezou nám do ložisek.“
„Je to pravda kontrolore Borme?“
„Probíhá tu určitá soukromá těžební aktivita to ano,“ připustil Borm. Bylo slyšet, že je nesvůj. „Ale omezuje se převážně na volné pásmo a představuje stěží víc než nepříjemnost, ne vážnější hrozbu.“
„Buď ti soukromníci omezují vaši produktivitu, nebo je váš muž lhář. Vyberte si, kontrolore.“
„Já…“ Rozhostilo se krátké ticho, během něhož ji stálo veškeré úsilí nevzhlédnout k Bormovi. „Omezují naši produktivitu, pane.“
„Pak je má loď odstraní,“ opáčil jednatel. „Pokračujme.“
Lhaní by Leora stálo ruku, ale Bormovo tvrzení představovalo rozsudek smrti pro hornivály – napůl vyhladovělou skupinku otrhanců přežívajících tam venku na okraji. Nezáviděla Bormovi tu volbu, ale nelíbilo se jí, jak se rozhodl; Leor byl lhář a kdyby jen to.
„Váš podíl z výtěžku činí 800 kreditů, Modrý oddíle,“ prohlásil jednatel. „Po odečtu ubytování a stravy to dělá 180 neboli šedesát pro každého. Neutraťte to všechno najednou. Příště také očekávám lepší čísla, až nebude po ruce příhodná výmluva v podobě soukromníků.“
„Já prot–“ začal Leor, ale někdo, ať už kolega z týmu nebo sám Borm, ho musel umlčet.
„Děkujeme vám, pane, buďte pochválen.“ To místo Leora promluvil Gin, jeden z jeho mužů.
„A teď Zelený oddíl,“ navázal jednatel. Cítila, jak se do nich jeho lesklé oči propalují jako autogen. „Vedli jste si dobře jako vždy, zejména s přihlédnutím k vašemu handicapu. To poslední ložisko na Skále 44 je za tento rok druhé největší a fragmentace jádra proběhla bezchybně. Váš podíl činí 3500 kreditů, což dělá po odečtu 2880. To je 1152 pro každého muže a 576 pro vaši ženu. Předchozí jednatel z nějakého důvodu rozděloval váš podíl rovným dílem, ale účetní to prověří a přepočítají částky správně.“
„Pane…? Vždyť ona“
„Probereme to potom, Mere,“ vmísil se do toho Borm. „Sami.“
„Ano, kontrolore. Děkujeme vám, pane. Buďte pochválen.“
„Pracujte tvrdě, s úsporami nakládejte šetrně, vyhýbejte se hříchům alkoholu a ženských pokušení a jednoho dne můžete být všichni svobodní před zrakem Jediného,“ uzavřel jednatel. „Buďte pochváleni, rozchod.“
Fari vyčkala, dokud ji někdo – Mer? – zlehka nepoplácal po rameni. Sklonila hlavu, dotkla se čelem země, pak vstala a vytratila se za ostatními, neodvažujíc se hlavu zvednout.
Před zasedačkou se dlouze, zhluboka nadechla a pomalu vypustila vzduch z plic ve snaze zbavit se s ním i hněvu. „Fari, my–“ začal Mer, když tu se někdo rozkřičel na druhém konci chodby.
„Tyjó, Fari! Konečně jsi dostala, co ti patří! Až si budeš chtít vydělat něco z těch prachů, o který jsi přišla, tak se stav, jo? Ale ne že budeš zase kousat a křičet, jinak si odneseš další pozornost podniku!“
Mer se natáhl k Fari, chytil ji za ruku a stáhl ji zpět. „Ten ti za to nestojí,“ sykl. „Jednatel každou chvíli vyjde!“
„Zatraceně, sama vím, že ne,“ odsekla ale Mer měl pravdu.
„Nezastavuj se,“ naléhal na ni. „Jsou to jenom slova ne? Těma ti ublížit nemůže.“
„Hej, Fari!“ houkl znovu Leor, jemuž mezitím Gin položil ruku na hruď a snažil se ho odtlačit. „To je smůla žes o to dítě přišla co? Mohli jsme na tom oba trhnout pár kreditů. Nezkusíme to znovu?“
Byl to Hudž, kdo ho praštil. Jeho obří masitá pěst nabrala Leora ze strany rovnou do čelisti a složila ho na zem.
„Říkal sis o to, Leore,“ poznamenal Gin. „Nech tu ženskou na pokoji.“
„Nebo co, Gine?“ vyprskl Leor krvavou směsku na plechovou podlahu. „A ty!“ Ukázal na Hudže. „To mi zaplatíš.“
Gin se k němu naklonil. „Zakopls a spadls na vlastní pěst, Leore, jasný? Jinak z toho já a Sel, tvůj záložní tým, budeme tak zdrcení, že bychom se v dole mohli přehmátnout a nezabránit nehodě. Rozumíš mi?“
Fari mu rozuměla a podle toho, jak se Leor zatvářil, mu rozuměl i on.
„Pojď, Fari,“ ozval se Mer, „zvu tě na panáka.“
Odtáhl ji chodbou k výtahům. Hudž šel za nimi a na okrajích jeho jinak kamenného výrazu pohrával stín chladného úsměvu.
„Šetři prachy, Mere,“ řekla „Měl bys bejt volnej.“
„Jo, jenže ty taky. Jsi nejlepší odpalovačka ha týhle podělaný skále a já se nehodlám osvobodit díky kreditům, který měly bejt tvoje. Matika mi moc nejde, ale my tři už vymyslíme, jak to dát do pořádku. Viď, Hudži?“
„Jasně, hlavně ať mi nebere ten příděl bílkovin,“ opáčil Hudž. „Jsem ve vývinu.“
„Jestli se budeš ještě vyvíjet, Hudži, budeme…“ Zmlkla když se za nimi opět otevřely dveře zasedačky a ven vyšel Borm s jednatelem. Leorův tým pořád ještě postával přede dveřmi a Leor se opíral o zeď s rukama přitisknutýma k obličeji.
„Co se tady stalo?“ dožadoval se jednatel.
Fari zavřela oči v obavě z nejhoršího, načež uslyšela Leora a zášť čišící z každého jeho slova: „Upadl jsem, pane. Musel jsem zakopnout.“
„A to jste vedoucí technik Modrého oddílu? To zřejmě vysvětluje, proč si vedete tak mizerně ve srovnání se ženou,“ prohlásil jednatel a obrátil se k Bormovi. „Jediný vás musí obzvlášť milovat, kontrolore, že tady vůbec vytěžíte nějakou radu, když vás obdařil tímhle personálem.“
Výtah cinkl, jak se dveře otevřely, a Hudž s Mérem a Fari se vřítili dovnitř, jako by šlo o poslední odplouvající záchranný člun. „Ať už odsud do prdele vypadnem,“ zamumlal Mer polohlasem a nalehl na tlačítko Dolů, dokud se dveře nezavřely a kabina nerozjela.
„Dík, Hudži,“ řekla Fari.
„To nic. Měl jsem Leorovi dát přes hubu už před kolika měsíci. Škoda, že jsem to neudělal.“
Byl to Hudž, kdo ji našel v tunelech dvouoddílového vrtu na Skále 72 poté, co ji Leor zastihl samotnou. Teď k tomu v hovoru zabrousili zatím nejblíž. Fari si říkala, že bude ráda, když o tom už nikdy mluvit nebudou.
Sjeli dolů do vestibulu mlčky, každý z nich ponořený v myšlenkách nebo vzpomínkách na něco, na co by radši nemyslel.
Ve vestibulu bylo pár obchodů, skoro tucet barů a správou pásma vedený bordel. Fari se odvrátila, protože nechtěla vidět ženy postávající u vchodu. Se svým oddílem prožije krátký drsný život venku ve studené tmě mezi skálami a hvězdami, dokud radiace, těžební nehoda, chlast, skank nebo sebevražda neodebere jejich duše Vlastníkům nadobro. Ne všechny ženy, které vlastní Basellská těžební, mají takové štěstí.
Ne všechny? Skoro žádná, pomyslela si. Snad jedna nebo dvě, jestli vůbec.
Ne že by se nepovažovala za šťastnou i vedle „svobodných“ basellských manželek tvořících majetek svých otců, dokud nedosáhnou věku na vdávání, a potom majetek svých manželů, dokud neumřou. Přišlo jí, že není zase takový rozdíl mezi tímhle a bordelem, až na to, že se vám tu nabízela možnost nenávidět spoustu lidí, každého z nich chvíli, místo jednoho nebo dvou napořád. Živě se jí vybavovalo těch pár rozhovorů, které s manželkami absolvovala – to vehementní ujišťování, že vedou nejlepší ze všech možných životů, ty vyhaslé, vyděšené, neživé oči za jejich slovy.
„Latrína?“ navrhl Hudž. Šlo o nejpopulárnější staniční bar.
Zavrtěla hlavou. „Potřebuju si nejdřív zaskočit do Majetkáče a víš přece, že v Latríně normálně vysedává Leor. Sraz za deset v Kameňáku?“
„Jasně. Budem ti držet místo,“ potvrdil Mer, načež s Hudžem odkráčeli vestibulem k neonem ozářené tmě Kameňáku.
Narovnala se, přejela si rukou po hlavě, aby uhladila vzpurné bodlinky a kudrny, a vstoupila do Majetkového obchodu. Prodavač k ní vzhlédl. „Á, Fari! Přišla jsi složit další splátku?“
„Vyplatit, doufám.“
Vytáhl konzoli a zmáčkl několik kláves. „Náhrdelník, předpokládám?“
„Náhrdelník.“
„Tak se na to podíváme… Dlužíš na něj 355 kreditů. Přidej k tomu poplatek za úschovu na další dekaden plus zástavní poplatek plus pojištění platbyschopnosti plus likvidační poplatek a jestli ho budeš chtít dneska vrátit, bude to dělat 509.“
„Do toho,“ odpověděla a snažila se nemyslet na to, z čeho zaplatí jídlo na následující dekaden. Kdyby jí aspoň ten zatracenej novej jednatel nezkrátil mzdu.
Prodavač naťukal pár dalších údajů, pak se obrátil a odemkl úschovnu přiložením dlaně. „Hned budu zpátky,“ ohlásil a zmizel za dveřmi. Po minutě se opět vynořil se zaprášenou červenou krabičkou se zlatým písmem na víčku zašlým a ošoupaným do nečitelnosti. Zírala na ni a žasla, jak malá jí ta krabička připadá, jak těžké je uvěřit, že ji má teď na dosah. Naposledy ji držela, když jí bylo osm let.
Uchopila ji rozklepanýma rukama a na kratičký okamžik nadzvedla víčko, aby viděla, jestli tam náhrdelník opravdu ještě pořád je. Pohled na něj i vzpomínky, které se s ním pojily, byly k nesnesení, a tak ji zase rychle zavřela.
„Děkuju,“ vyslovila skoro nehlasně a s vděkem, který vnímala jako trpkou zradu. Ten náhrdelník byl její, odmalička jí patřil, dárek k narozeninám od matky, než ji přistihli na pomezí basellského prostoru bez mužského doprovodu. Neměla kredit na zaplacení pokuty, tak jí místo něj zabavili dítě spolu s veškerým jejím majetkem, aby je postupně vyplácela a sebe taky, pokud to dokáže. Málokomu se podařilo vykoupit na svobodu. Stále slyšela matku, jak vykřikuje její jméno, když ji táhli pryč, ačkoli vzpomínky na její tvář v průběhu let vybledly. Sevřela krabičku pevně v ruce a ucítila, jak měkký starý karton v jejím sevření povoluje.
Přistihla se, jak chvátá pryč, než zastavárník nějak vymyslí, jak zvednout cenu nebo jí ho zase vzít.
Krabička se krásně vešla do hluboké kapsy jejího pracovního overalu. Nejradši by teď měla soukromí, ale neodvažovala se zůstat venku sama, když tady obchází rozzuřený Leor, takže zamířila do Kameňáku a vyhledala malý stolek, u kterého seděli Mer s Hudžem. Borm stál u nich, něco jim říkal, a chvíli nato se objevil Gin s mohutnýma mozolnatýma rokama plnýma skleniček, které začal rozestavovat po stole.
Vklouzla na prázdné místo mezi Mérem a Hudžem. „Fari,“ oslovil ji Borm. „Zrovna jsem říkal tvýmu oddílu…“
„Jednatel. Pedant. Vím.“
„Nemám na něj žádnou páku. Ze sedmnácti procent mě pořád ještě vlastní firma a dokud si je neodpracuju do posledního, musím si hlídat, kam šlapu. Pokuta za porušení kázně by mě stála několik let navíc.“
„Chápu, Borme,“ pokývla, protože to chápala.
„Třeba tenhle jednatel nevydrží dlouho. Těm opravdovým pedantům se to tady rychle zhnusí, aspoň většině z nich.“
„Třeba“
„Probírali jsme to s Mérem,“ navázal na něj Hudž. „Řekli jsme si, že za tebe budem platit z tý části tvýho podílu, kterou nám dali, co budeme moct.“
„Hlavně, ať vás nechytnou,“ upozornil ho Borm. „Když vás přistihnou, jak jí bez zjevnýho důvodu, dáváte kredity, dojdou k mylnýmu závěra a řeknou si, že si přivydělává v nějakým tradičnějším ženským oboru, jestli mi rozumíte.“
Rozuměli. Borm jim pokynul a odešel hledat svou útěchu, tekutou nebo netekutou, někam jinam.
„Dneska si dám jenom jednoho panáka“ oznámila Fari. Vnímala krabičku na svém boku, s níž se shledala po devatenácti letech.
„Měla bys něco sníst,“ namítl Mer. „Hroznější zhubla od tý doby, co… Od tý doby.“
„Vlastně ani nemám hlad.“
„Máš smůlu. Už jsem ti objednal. Hele, už se to nese, takže to stejně nemůžeme zrušit.“
Číšník přinesl velký podnos a začal před ně pokládat talíře. Jídlo vonělo dobře, tak dobře, že jí žaludek zakručel vzdorným očekáváním. Vzdala to a zavrtěla hlavou. „Miluju vás, kluci,“ pronesla a myslela to vážně.
„My víme,“ odpověděl Mer. „A teď jez.“
* * *
Domovskou základnu Zeleného oddílu představovala Skála 17, která byla vykotlaná a bezcenná dávno předtím, než dorazili basellští. Její rozpraskaný povrch pokrýval víc než sto let starý nános vesmírného svinstva a vytěžené suti, přičemž vnitřek se od vnějšku odlišoval snad jen přítomností atmosféry udržované šňůrou přechodových komor, jednou z mála věcí, u nichž firma hradila údržbu ve funkčním stavu.
Když se navzdory precedentu rozhodlo, že do oddílu přibude žena, byla od hlavní obytné části oddělena řada menších místností; daleko od sebe umístěné palandy a oddělené pokoje je měly všechny uchránit před pokušením hříchu.
Fari vyklouzla ze sítě Měrová lůžka a posbírala své svršky vznášející se v neexistující gravitaci skály. Mer chrápal, její nepřítomnost zaznamená až ráno a bude vědět, že se vrátila do svého pokoje. Neohlášená kontrola, která by je přistihla spolu, by se jim vůbec nehodila do krámu.
Jakmile vyšla ven a zavřela dveře, stoupla si na podlahu a její magnetické boty se k ní zlehka přichytily, aby mohla ke svému pokoji dojít vzpřímeně. Z protější chodby se linulo Hudžovo chrápání; kromě něj byl slyšet už jen tichý hukot a skřípění ventilační soustavy spolu s klapáním naplno jedoucích radiátorů. Viděla ve vzduchu svůj dech a pobavilo ji, jak se obláček držel na místě, když jím procházela jako duch.
Na pokoji pak zamkla dveře zevnitř a hodila na sebe kompletní výstroj. Relé z těžebního stroje opatrně zastrčila do velké klokaní kapsy na předku skafandru hned vedle červené krabičky. Ze šatní skříňky vytáhla kyslíkovou lahev a nářadí a dlouhou chvíli poslouchala za dveřmi, jestli se někdo neprobudí – neprobudil, přesně podle očekávání –, než si nasadila helmu a utěsnila oblek.
Pak vytáhla svoji příruční lékárničku, otevřela přihrádku s obvazy, z níž vytáhla malý hranatý přístroj, aktivovala magnet a přicvakla ho ke dveřím. Pořádně do nich bouchla a spatřila, jak v náhlavním displeji helmy blikla správná kontrolka. Takhle pozná, kdyby na ni někdo klepal.
Bez otálení prošla malou hygienickou kójí a pokračovala dlouhou chodbou k nouzové přechodové komoře, kde se odhlásila. Alarm vyřadila z provozu už dávno.
Ze slují vedl k povrchu dlouhý strmý svah se stěnami rozpraskanými trhlinami a průrvami, které byly tím širší, čím blíž se nacházela k hvězdné prostoře na konci svahu. Pravý okraj zorného pole jí clonil černý stín – Kasárna 3, ta snůška plechovek zavěšených mezi skalami, které obýval Modrý a Červený oddíl. Už jen vědomí jejich přítomnosti, přestože veškeré osazenstvo nejspíš vyspávalo opici, v ní probouzelo úzkost a vztek. Než došla na kraj svahu, obrátila se a vsoukala se do široké průrvy, která se klikatila vykuchanou skálou jako válečný zákop.
Opuštěné pozůstatky původní důlní expedice tu místy zůstaly ležet na skále nad průrvou nebo do ní napadaly; odházela je jen natolik, aby kolem nich mohla v tom šeru prolézt a neriskovat přitom, že si poškodí skafandr, ale pořád nechala přístupovou cestu zatarasenou do té míry, aby v ní hrozilo nebezpečí každému, kdo ji nezná nazpaměť.
Konečně bdělé hvězdy zmizely a ona se ocitla ve stínu. Stará koloniální šalupa ležela natažená přes průrvu tam, kde před staletími havarovala, aby ji postupně rozebírala jedna generace paběrkářů za druhou. Fari sem poprvé přišla před víc než rokem v naději, že ji s pomocí ukradeného nářadí a vyřazených dílů dokáže vyspravit natolik, aby v ní mohla uprchnout – buď sama nebo s Mérem a Hudžem. Brzy jí došlo, že ze šalupy nezbývá dost na to, aby se ještě někdy rozletěla, ale až podstatně později pochopila, že to z ní ještě nedělá bezcennou věc.
Prolezla dovnitř zubatou dírou na spodku lodi a odsud pak do vraku samotného plavidla.
Elektronika byla už dávno rozkradená, celé sekce kovového trupu odřezané v nepravidelných čtvercích a odvezené na roztavení, aby se z nich vyrobilo něco jiného. I prvních několik schodů točitého schodiště vedoucího z dolní paluby nahoru ke kajutám posádky bylo odmontovaných, ale bez gravitace jí stačilo vypnout boty, chytit se zábradlí a odstrčit se, aby doletěla ke kajutám.
Celý předek můstku byl pryč a zůstala trhlina dost zubatá na to, aby věřila, že přinejmenším původní lodi způsobená potupa nebyla dílem paběrkářů. I z vnitřku byly vybrané recyklovatelné součásti, z nichž několik odnesla ona sama, nicméně většina zmizela dávno předtím, než se Fari vůbec doslechla o Basellské těžební.
Loď zůstala ležet nakloněná v ostrém úhlu a úzká chodbička ke kajutám posádky a strojovně byla zaneřáděná odpadem dost ostrým na to, aby dokázal protrhnout skafandr. Sevřela záchytné madlo nad navigačním stanovištěm a zhoupla se na stranu. Jakmile se přiblížila chodidly ke stěně, znovu zapnula boty a opatrně po ní přešla na záď lodi. Ve vesmíru bylo dole všude, kde jste je chtěli mít.
Tohle planetární šudráci prostě nedokázali pochopit, což vysvětlovalo, proč zadní polovina lodi nebyla tak vybrakovaná jako zbytek; nechali tu všechny velké součásti, které se nedaly rozebrat. Na zádi si to namířila k nákladní přechodové komoře s baterií záchranných tubusů, které byly až na jeden tytam. Připlula k němu, zkontrolovala displej a přejela rukou po oblém krytu, který natřela načerveno a pomalovala neumělými černými puntíky. Pak vytáhla starou krabičku z klokaní kapsy a otevřela ji, zatímco se pomalu otáčela ve vzduchu.
Náhrdelník vyplul ven. Zlatý řetízek, tenký a krátký, upravený na dětský krk a teď už navěky příliš malý, než aby ho mohla znovu nosit. Na konci ležel mezi přehyby a smyčkami drobný oválný přívěsek, taky červený a s černými puntíky – beruška. I po tolika letech si ten vzor pamatovala skoro přesně. Po tváři a kolem ní se jí vyřinuly slzy, než helma vláhu zase odsála.
Cítila tichý hukot záchranné kabiny, když po ní přejížděla rukou. Tubus měl samostatný napájecí zdroj, který zajišťoval chod jeho hnací soustavy a kryosystému, nedal se snadno vymontovat ani se správným speciálním vybavením a vcelku se bez něj nedal odvézt už vůbec; záchranné kabiny se úmyslně vyráběly tak, aby odrazovaly náhodné zloděje součástek. Katapultovacímu mechanismu se ovšem vedlo podstatně hůř. Vyklopila dvířka s nacvičenou lehkostí, strčila dovnitř relé, které vzala z těžebního stroje, zacvakla je na místo a sledovala, jak další červené světélko na ovládacím panelu tubusu zezelenalo.
Už zbývala jen jedna červená kontrolka.
Fari zavřela panel, odplula k tubusu a našla na boku miniaturní přihrádku na osobní věci. Vrátila náhrdelník do krabičky, uložila ji do přihrádky a zase ji uzamkla. Bylo to nejbezpečnější místo, o jakém věděla.
Do opravy záchranné kabiny se pustila z čistého zoufalství a vzdoru. Přestože stará šalupa v posledním aktu milosrdenství dopadla zrovna touhle stranou vzhůru v dokonalé vývrtce směřující od zbytku shluku vesmírných kamenů a k civilizovanému kosmu, tubus by nestihl nabrat rychlost nutnou k odletu dřív, než by ho zadrželi. Po celém obvodu těžebního pásma patrolovaly ozbrojené hlídkové mopedy, které udržovaly všechno vnější venku a všechno vnitřní uvnitř, zatímco nekonečná řada jednatelských křižníků číhala za okrajem shluku jako sup shrbený nad nejnovější skrovnou mršinou.
I kdyby přišla na to, jak kolem nich všech proklouznout, do tubusu se vešla jen jedna osoba.
Chrono ve skafandru píplo. Čas vyrazit nazpátek.
Odstrčila se od tubusu oběma rukama roztočila se a s nacvičenou lehkostí přistála oběma botami na protější zdi, k níž se přichytila podrážkami. Neodvážila se ohlédnout; potřebovala mít oči jasné, aby se v pořádku dostala ven.
‚ * * *
O tři hodiny neklidného spánku později už na její dveře bušil Hudž. „Jednatel nařídil bohoslužbu. S plnou účastí.“
Fari s úpěním vylezla z lůžka. Předchozí jednatel svolával bohoslužby sporadicky a nikdy na ně nezval ženy z bordelu, takže Fari v ženské kapli obvykle bývala sama a mohla hledat spásu na vnitřní straně víček. Plná účast znamenala, že tam budou i ostatní ženy s dozorcem, který na ně bude dohlížet, aby ta zbožná šaškárna mohla proběhnout se vší parádou.
Natáhla si nejčistší kalhoty a tuniku a pak sáhla po závoji pohozeném v koutě. „Kdy bude první zvonění?“
„Máme čtyřicet jedna minut. Když do tří minut nevylezeš, odjíždíme bez tebe,“ ozvalo se zpoza dveří.
S nadávkami zatápala po botách, aby do nich vklouzla a mohla rozrazit dveře. Mer a Hudž už tam stáli a tvářili se přinejmenším tak zdeptaně, jak si připadala i ona; minimální pokuta za pozdní příchod na bohoslužbu činila víc, než si kdokoli z nich mohl dovolit, a tenhle jednatel nevypadal jako někdo, kdo by dokázal odpouštět.
„Obleč se,“ oznamoval Mer, když jí podával helmu a kyslíkovou lahev. „Mám pocit, že nás čeká dlouhej den.“
Jednotlivé skály tvořící shluk vesmírných kamenů – vlastně asteroidové pole – byly propojené kabely, po nichž jezdily rozvrzané, nevětrané a nestíněné lanovky jako plechovky na šňůře. Všichni tři si vlezli do jedné z nich, uvelebili se na tvrdé lavici a rozjeli se vzhůru ke stanici. Fari mrkla na chrono a všimla si, že Hudž dělá totéž. Jízda trvala čtyřiadvacet minut, takže po příjezdu budou mít ještě asi osm minut k dobru. Bude to o fous, ale stihnou to.
Nebylo jí do řeči a Hudžovi ani Merovi zjevně taky ne. Jeli mlčky, dokud Hudž neusnul a nezačal chrápat. Nechali ho spát a Mer ho kopl do nohy, až když se stanice objevila na dohled.
Borm čekal poblíž konečné zastávky lanovky s nervózním, nešťastným výrazem. Bylo vidět, jak se zhluboka nadechl, když je uviděl, a zastavil Fari, zatímco její parťáci zamířili k mužské kapli.
„Fari,“ oslovil ji. „Po bohoslužbě se hlaš na zdravotce. Jednatel chce, abys podstoupila kompletní vyšetření.“
Měla co dělat, aby nevybuchla „Co proti mně ten chlap má?“ zavrčela
„Jsi ženská, která dělá mužskou práci a dělá ji dobře,“ opáčil. „Zkus na to přijít sama A až na to přijdeš, nech si to pro sebe.“ Obrátil se a odspěchal za Mérem a Hudžem, aniž by jí dal šanci jakkoli odpovědět.
Odebrala se k ženské kapli, u vchodu sklonila závojem zahalenou hlavu před dozorcem a poklekla na studené dlaždice před zlatou ikonou zavěšenou na konci místnosti zaplavené hřejivým svitem. Uvnitř už byl tucet žen z bordelu semknutých v nepřerušované řadě a nacházejících aspoň skrovné bezpečí v početní převaze. Nemohla k jejich skupince patřit a ani by nechtěla; všechny do jedné ji nenáviděly za to, že unikla jejich společnému osudu.
Ta vedle ní ji šťouchla loktem – nejlehčí možný dotyk, přísně zapovězený.
„Mer teďka chodí za mnou.“ Ta slova byla stěží víc než dech, ale každé ostré jako nůž. „Když už nesplňuješ jeho nároky.“
Fari zaskřípala zuby a sevřela ruce na podlaze v pěst. Vybavovala si objetí Měrových paží během minulé noci, nevyslovené porozumění, že tohle jim teď zbývá, když Leor, když… Přišlo jí, že to stačí. „Ten se má,“ dokázala zasyčet v odpověď. „A není to můj problém.“
Ať už ta žena doufala v jakoukoli reakci, tahle jí zřejmě nebyla, protože už nic neřekla. V nastalém tichu mohla každá z nich rozjímat nad svými neúspěchy a výčitkami u nohou zmučené postavy, která zaujímala prominentní místo na stěně.
Nakonec dorazil vyvolávač, aby zahájil ženskou bohoslužbu, při níž jim kladl na srdce, že mají vzdorovat svým hříšným povahám a nacházet si cestu k Bohu v tvrdé práci a pokoře, a pokud si všiml rozporu v tom, že svou přednáškou apeluje na ženy pracující v bordelu, úplně to v jeho zapáleném kázání zaniklo. Fari nezvedala hlavu a nechala se unášet jeho slovy, vyměňujíc nesnesitelnou křivdu za povědomou nenávist.
Když bylo konečně po všem, vytratila se ze dveří jako první a už byla v půli cesty ke konečné stanici lanovky, když si vzpomněla na Borrnův příkaz. V prázdném břiše se jí nepříjemně svářel hněv s úzkostí. Předchozí jednatel během všech těch let vyžadoval lékařské prohlídky jen v rámci výroční zprávy.
Když vešla na kliniku, už tam byl podnikový lékař i jednatel. Tak to teda ne, blesklo jí hlavou, div že to neřekla nahlas. „Mám právo na soukromí,“ prohlásila.
„Nic takového nemáš,“ odvětil jednatel, „ledaže bys měla těch šedesát pět tisíc dvě stě jedenáct kreditů, které potřebuješ na vyvázání ze smlouvy.“
„Mám právo na přítomnost další ženy, aby se zachovalo dekorum,“ řekla a doufala, že to slovo vyslovila správně.
Zřejmě ano, protože jednatel pokrčil rameny. „Samozřejmě.“ Přešel k bočním dveřím, otevřel je a dovnitř vešla prostitutka, která vedle ní klečela při bohoslužbě.
„Budeš svědkyní tohoto vyšetření, abys mohla před soudem potvrdit, že během této rutinní prohlídky nedošlo k ničemu nepatřičnému?“ zeptal se jí jednatel.
„Ano, pane,“ opáčila a sklonila hlavu.
„Pak ti bude vyplaceno padesát kreditů jako odškodnění za vynaloženou námahu. Děkuji.“
Obrátila se, odešla z kliniky a on za ní zavřel dveře. Fari zůstala zírat. „Musí tady zůstat,“ namítla
„Odpřisáhne, že se tak stalo,“ ubezpečil ji jednatel. „Teď se svlékni a vylez si na stůl. Chci kompletní tělesné vyšetření.“
„Odmítám“
„Jestli řekneš ještě něco, strhneme ti z účtu tisíc kreditů. Očekávám, že zachováš naprosté ticho, dokud se tě na něco nezeptám. Je to jasné?“
V očích ji pálily slzy. „Ano, pane.“
Usmál se. „Takže si rozumíme,“ pronesl a posadil se k vyšetřovacímu stolu.
Lékařova tvář byla netečná, uzavřená a nebyla v ní ani špetka soucitu. Fari se otupěle zula načež vyklouzla z kalhot i tuniky a zůstala stát. Jednatel ukázal prstem, zavrtěl hlavou, a tak si rozechvělými prsty svlékla i spodní prádlo, vše složila a úhledně srovnala na prázdnou židli, zatímco se snažila zachovat klid, nahá v mrazivé místnosti.
Lékař ji odvedl ke stolu a pomohl jí na něj vylézt. Lehla si na záda a snažila se na nic nemyslet, zatímco lékař poslouchal její srdce, přejížděl její tělo snímačem, díval se jí do očí i uší a pak se začal propracovávat dolů.
„Jak jsme už probírali, pane, tato zaměstnankyně zhruba před čtyřmi měsíci potratila venku v terénu,“ rozhovořil se. „Zrovna jí začínal třetí trimestr. Strávila tam na skále celý dekaden – už jsme si všichni mysleli, že jsme ji ztratili –, než se připotácel zpátky a dostalo se jí lékařského ošetření.“
„Nasvědčovalo něco tomu, že ten potrat nebyl neúmyslný?“
„Ne, pane.“
Jednatel vstal, přistoupil ke stolu a položil jí ruku na koleno. „Je zde patrné nějaké trvalé poškození, které by ohrozilo další porody?“
„Žádné nevidím,“ oznámil lékař.
„Dobře.“ To slovo zůstalo viset ve vzduchu.
Jednatel se otočil a přitáhl si židli blíž. „Fari, že ano?“ optal se a ona se zmohla jen na přikývnutí. „Pokud tomu správně rozumím, mělas tělesný styk s Leorem, který měl za následek tvé těhotenství. Je to tak?“
„Zbil mě a znásilnil,“ odpověděla.
Jednatel pokrčil rameny. „Muži mají své potřeby a ty mezi nimi ještě pracuješ a žiješ? Oba přece víme, žes o tu pozornost stála. Mě to vůbec nezajímá. Tvůj vedoucí Borm mě však požádal, abych znovu prošel tvé záznamy, a tvrdil mi, že jsi nejzdatnější ze všech jeho pracovníků. Mám podezření, že se mě snažil zviklat, abych ti vrátil mužský podíl na vydělaných kreditech. Přesto však působí jako rozumný muž, a tak jsem si prošel tvé záznamy. A co jsem nezjistil? V kvalifikačním testu jsi dosáhla špičkových výsledků. Jednatel, kterého do téhle díry přidělili, když jsi byla ještě malá, tě viděl při nějaké míčové hře v tunelech, doporučil tě na kvalifikační test a tys měla nejlepší skóre ze všech. Technický talent spolu s prvotřídním těžařským instinktem – zařadil tě do údržbářské čety, dokud jsi nedosáhla zletilosti, a pak se ti podařilo sehnat místo v důlním oddíle. V obou případech jde o bezprecedentní postup, ale podle toho, co jsem zjistil, plně zasloužený.“ Natáhl ruku a zlehka jí sjel prstem po břiše. „Jediný tě obdařil velmi nadanými geny. Hodláme ten zdroj rozšířit. Leor navzdory své domýšlivosti a neurvalosti není tak docela nekvalifikovaný a jelikož jste se již spárovali, můžeš formálním stvrzením zmírnit poskvrnu hříchu, která na tobě ulpěla. Odškodníme vás za všechny živé děti, které přivedete na svět.“
„Ne.“
„Na nic jsem se tě neptal. Strhávám ti tisíc kreditů.“
„Ne,“ zopakovala „Málem mě zabil.“
„Dva tisíce kreditů. Bylo mu dáno na srozuměnou, že firma tě považuje za cenné aktivum, a on souhlasil, že ti nezpůsobí žádné další poranění s výjimkou běžného utužování manželské kázně, pokud se mu cele podřídíš jako jeho manželka Takže vás spárujeme.“
„Ne.“
„Strhávám ti čtyři tisíce kreditů,“ opáčil a vstal, upíraje na ni podmračený pohled. „Teď už jsi v mínusu, viď? A přesto bys stále raději snášela tu poskvrnu než být sezdána s Leorem?“
„To bych radši umřela“
„Inu.“ Chvíli tam stál a upíral na ni zrak, jak tam ležela roztřesená na stole. „Většina mužů není nic víc než dobytek,“ oznámil jí, přejížděje pohledem po jejím těle. „Plemenitbou se můžeš snažit zlepšit jejich konkrétní talenty nebo žádoucí kvality – sílu, výdrž, poslušnost, nepřemrštěnou inteligenci abys dostala lepší dělníky. Dej jim minimální vzdělání pro výkon jejich profese a nic jiného, nasaď je do práce, poskytni jim prostitutky, aby si měli na kom vybíjet frustraci, a máš stabilní výdělečný systém. Ženy nejsou ani to. Ženy jsou nádoby, jejichž jediným smyslem je vytvořit další generaci dělníků. Tvůj názor na to, jak využijeme tvé tělo, mě nezajímá o nic víc než názor sklenice na to, čím se rozhodnu ji naplnit. Jestli mi rozumíš, kývni.“
Přikývla
„Žena může nalézt pravou radost jedině v poddanství. Teď si pamatuj, kdo tady velí a co můžeš ztratit, a už ani slovo.“
* * *
Bonn na ni čekal, když ji lékař vyváděl z kliniky, a ať už v její tváři viděl cokoliv, nic neříkal, když jí pomáhal dojít na konečnou zastávku lanovky, nastoupit do kabiny a odjet zpátky na Skálu 17.
Mer a Hudž stáli na konečné, přidržovali se sloupu zastávky a vtipkovali o něčem, co nebylo moc slyšet. Když se dveře lanovky otevřely a oni se ohlédli, odumřel jim při pohledu na ni hovor na rtech a oba se k ní rozletěli.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Mer, který k ní doplul jako první.
Otevřela pusu pod takřka nesnesitelným tlakem slov a pak si vybavila prostitutem loket na svém boku a ostré bodnutí jejích slov. Beze slova se odrazila od lanovky a proletěla kolem nich. Hudž se natáhl a chytil ji za ruku. „Nám můžeš důvěřovat, Fari.“
„Můžu? I tobě, Mere?“ Střetla se s jeho očima, ne nadlouho, ale dost dlouho na to, aby zrudl a odvrátil se.
„Nechápu…“ začal Hudž, těkaje pohledem od jednoho k druhému. Fari se mu vytrhla a vyrazila k tunelu vedoucímu k jejímu pokoji.
Hudž se chtěl rozletět za ní, ale Mer mu položil ruku na rameno. „Omlouvám se,“ křikl a jeho slova k ní doletěla ve chvíli, kdy se od nich odvracela napůl oslepená slzami, jako by mohla přede vším utéct.
Jakmile za sebou zamkla dveře, pustila sprchu, ale teplá voda ne a ne začít téct. Doplňte kredit, informoval ji popraskaný displej, tak se osprchovala studenou. Když se osušila, zabalila se do teplého kokonu houpací sítě a dlouho, dlouho zírala roztřeseně na strop.
* * *
Ráno to byl Hudž, kdo na ni zaklepal. „Tati?“ ozval se nejistě. „Nesu ti jídlo. Já… včera jsme s Mérem mluvili dlouho do noci. My… asi s tebou mluvila jedna z těch ženských z bordelu, viď? Mrzí ho to, nechtěl ti ublížit.“
„Tak proč se mi nepřišel omluvit on?“ houkla v odpověď, stále zabořená do hamaku. Zelený oddíl měl dneska volno a ona nehodlala kvůli ničemu a nikomu vylézat z postele, natož z pokoje.
„Leor si asi koupil den volna, protože jednatel poslal pro Mera, aby za něj zaskočil.“
Volno bylo drahé. Moc drahé – Hudž jednou pracoval se dvěma zlomenými žebry, protože nechtěl přijít o zůstatek na účtu, a Leor neměl ani zdaleka tolik kreditů jako on. Ucítila, jak se jí žaludek ještě víc stáhl. „Leor má možná namířeno sem, Hudži. A ten včerejšek ti nezapomene.“
„Proč by sem chodil?“
„Jednatel mě za něj chce provdat, aby mě zbavil hříchu…“
Následovala dlouhá odmlka „Fari?“
„Odmítla jsem,“ řekla, načež dodala s větší dávkou trpkosti, než jakou by v sobě ještě čekala, „a to jednatel nemá rád.“
„Zůstaň tam, jo? Půjdu se pro jistotu mrknout k lanovce, jestli k nám někdo nejede. Nedovolíme nikomu, aby ti znovu ublížil.“
„Hudži…“
„Ano?“
„Dej mi vědět, až se vrátíš, jo?“
„Provedu.“
Poslouchala, jak se Hudžovy boty vzdalují chodbou, ale hlasitý tlukot jejího srdce je skoro přehlušoval. Trvalo jí několik minut, než si uvědomila, že zdi vibrují zvukem, jehož výška i hlasitost stále sílí. Někdo přistál s raketovým mopedem, došlo jí; Skála 17 měla dost velkou hustotu, aby dokázala svést zvuk zvenčí až dolů do tunelů.
Vylezla z hamaku a oblékla se tak rychle, jak to šlo. Nenapadalo ji, kdo by sem mohl přijít neohlášený, aniž by z toho nekoukaly potíže. Neměla v úmyslu bezmocně čekat na pokoji.
Aktivovala boty na těch pár okamžiků, které jí trvalo dojít ke dveřím a přepnout interkom na obousměrný příjem, a potom dveře pootevřela, aby jimi mohla proklouznout do chodby. Pak sáhla zpátky za dveře a umístila pohybový snímač na podlahu za ně, než je zavřela a zamkla. Snímač se spustí, když někdo otevře dveře násilím a narazí jimi do něj; pokud k tomu dojde, hned bude vědět víc o záměrech toho, kdo sem přišel. Pak se chytila nástěnného madla, deaktivovala boty, zlehka se odstrčila a odplula nehlučně chodbou, pátrajíc po jakýchkoli zvucích kromě hukotu ventilační soustavy.
Konečná zastávka lanovky se nacházela na opačném konci Skály 17 než její pokoje a okolí obytné části tvořilo hotové bludiště starých důlních tunelů. Nasadila si helmu, utěsnila ji, zapnula vytápění skafandru a vyletěla jednou z přechodových komor do starých tunelů.
Měla v plánu schovat se v tunelech, dokud jí Hudž přes interkom neoznámí, že je všechno v pořádku. V tunelech však zjistila, že ji to táhne ke starému, před sto lety opuštěnému bezpečnostnímu krytu na protějším konci bludiště.
Vnímala skřípot staré přechodové komory, když otvírala první dveře, vklouzávala dovnitř a utěsňovala zámek. Vnitřní dveře úpěly a prohýbaly se, ale než stihla zpanikařit, začaly se pomalu otvírat, aby ji vtáhly do stísněných prostor.
Byl to nevelký příbytek – palubní ošetřovna, dispečink a umývárna, které měly v případě důlního neštěstí sloužit jako kryt a centrální shromaždiště. Světla se pomalu rozblikávala, jak dlouho nepoužívané systémy reagovaly na její přítomnost. Sledovala displej na skafandru, dokud kyslíková směs nedosáhla dýchatelné úrovně, pak odklopila helmu a rozhlédla se po krytu. Neviděla žádné stopy po dekadnu, který tu strávila před čtyřmi měsíci, což bylo dobře. Nechtěla, aby to tady náhodou objevil někdo další a vystopoval ji.
Úhledně složený plastový resuscitační vak byl zastrčený v přihrádce, jako by ho ještě nikdo nikdy nepoužil.
Vůbec se jí tehdy odsud nechtělo, ale někdo by ji tu nakonec našel. Kdyby byla muž, došlo by k tomu dřív. Kdybych byla muž, především bych se tu nemusela schovávat, pomyslela si smutně.
Klepání ji tak vylekalo, že sebou škubla, až ztratila rovnováhu a začala pomalu rotovat po místnosti. Ozvalo se znovu a jí došlo, že je slyší přes linku napojenou na interkom u ní na pokoji – někdo stál před dveřmi tam, ne tady. Ach jo, udělala v duchu a přepojila navázaný přenos na mikrofon ve skafandru. „Hudži?“
„Je mi líto,“ ozval se povědomý nenáviděný hlas. „Otevři svýmu novýmu manželovi jako hodná manželka.“
Leor. Beztak věděla, že to bude on.
„Kde je Hudž, Leore?“
„Nebyl zrovna moc pohostinnej. A to jsem se těšil, jak spolu strávíme líbánky. Jednatel mi dokonce půjčil moped, abychom měli celej den jenom pro sebe.“
„Nejsem tvoje žena, Leore. Jdi domů.“
„Jednatel mě varoval, že to řekneš, ale víš ty co? Jemu je to fuk a mně už tuplem. Tak mě pusť dál, nebo rozkopnu dveře a pak se šíleně naseru.“
Přestože za těmi dveřmi nestála, vnímala jak ji polil mráz. Vzpomínka na tu hrůzu byla pořád ještě hmatatelně skutečná. „Jednatel říkal, že mi nesmíš ublížit.“
„Jednatel říkal, že si mám hlídat, abys byla schopná dál plodit. A já s tebou hodlám plodit, dokud nebudeš křičet moje jméno tak hlasitě, aby to slyšela celá tahle zasraná kupa kamení a věděla že mi patříš“
A tady máme hněv, pomyslela si s úlevou, když se přehnal její myslí, jako by v ní zaplála sluneční erupce. „Já ti nevím, Leore. Co si pamatuju, tak bych do tebe neřekla, že zvládneš vydržet v ženský tak dlouho, aby stihla vyslovit celý dvě slabiky. Možná by sis měl nejdřív zkrátit jméno a pak se vrátit.“
Zalitovala, že předtím nestáhla hlasitost ve sluchátkách, protože třísknutí, které následovalo, s ní pěkně zacloumalo. Vrhá se proti dveřím, usoudila. Dveře chvíli vydrží, ale ne tak dlouho jako jeho zloba. Jestli o něm něco věděla tak to, že do všeho mlátí tak dlouho, dokud nedostane, co chce.
Poskytne jí tím trochu času, když bude ochotná to risknout.
Nasadila si helmu, zkontrolovala, jestli se lahve automaticky doplnily v prostředí s vysokým obsahem kyslíku, a opustila důlní kryt s lékárničkou a resuscitačním vakem. Vnímala, jak se každý další krok v jejích myšlenkách odvíjí jako nějaká okřídlená příšernost a naplňuje ji omamným vztekem.
Jestli Leor narazil na Hudže, muselo k tomu dojít na konečné zastávce lanovky; neznal Skálu 17 tak dobře, aby našel některou z dalších vstupních přechodových komor. Pořád ještě ho slyšela, jak se unavuje bušením do dveří, ale stáhla hlasitost, aby nerozeznávala jednotlivá slova výhrůžek, které vykřikoval.
Hudž se nehybně vznášel nad podlahou stanice. Na obličeji měl kolem ucha sraženou krev a poblíž něj se pomalu otáčela kovová tyč. Fari se k němu vznesla, položila mu roztřesenou ruku na hruď, ucítila, jak dýchá, a vydechla vzduch, který si ani neuvědomovala, že zadržuje. „Hudži,“ pronesla a lehce s ním zatřásla.
Pootevřel oteklé oko a zamrkal na ni. „Fari. Zmiz odsud. Dělej, schovej se. Leor“
„Sklapni,“ umlčela ho. Přichytila se botami k podlaze, odepnula lékárničku, vytáhla derm a přilepila mu ho na paži. Dívala se, jak ho přemáhá spánek, kterému vzdoroval do poslední špetky sil, pak rozklepla resuscitační vak a navlékla ho do něj.
Když úplně nakonec dopínala zip kolem jeho tváře, měl oči svraštělé v chmurné grimase.
Pak chytila bezvládného, beztížného muže za nohu a odvlekla ho za sebou do tunelu.
Sotva ho vtáhla do krytu, když se ve sluchátkách ozvalo obzvlášť hlasité bouchnutí a spustil se nastražený alarm. Leor byl v jejím příbytku. I se stáženou hlasitostí slyšela jeho děsivý hlas, když ve snaze ji najít začal převracet její pokoj vzhůru nohama a už u toho dopodrobna popisoval, jaké „líbánky“ si pro ni naplánoval. Její obytná sekce nebyla velká; brzy mu dojde, že tam není.
Vybalila Hudže z vaku a odtáhla ho na ošetřovnu ke staré autoléčebně. Musela kopnout do zaseknutého víka, aby se otevřelo. Ten pohyb ji odmrštil zpátky a když se narovnávala, udělala bolestivou grimasu, jak se jí zvrtl kotník ve druhé botě, která zůstala ukotvená na podlaze. Hudž se pořád ještě vznášel a nevzrušeně rotoval nad autoléčebnou tam, kde ho nechala. Obejmula ho a stáhla do zásuvného lůžka.
Náhlý proud nadávek ve sluchátku neměl obdoby. „Kde kčertu jsi, ty zatracená kurvo?“ ječel Leor.
„Jen jsem se šla nadýchat čerstvýho vzduchu. Udělej si pohodlí, jo?“
Ozvalo se zkreslené bouchnutí následované pískotem zpětné vazby, jak interkom v jejím pokoji oněměl. Teď už po ní půjde, pokud ji dokáže najít.
Došlo jí, že uvízla mezi Leorem, jednatelem a svým absolutním přesvědčením, že už ani jednomu z nich nedá příležitost, aby se s ní ocitl o samotě. Rozhodně ne s živou. Zalitovala, že nemůže nechat Hudžovi vzkaz, ale stěží dokázala psát a věděla, že Hudž – kterého po většinu jeho dětství prodávali z jednoho podniku do druhého, než skončil tady na shluku vesmírných kamenů, odkud už se hlouběji propadnout nemohl – neumí číst. Místo toho se k němu naklonila a políbila ho na čelo. Pak zaklapla a utěsnila víko.
Nečekala, že ho ještě někdy uvidí.
V jedné z mnoha jam a štěrbin, jimiž bylo za starým krytem zbrázděné dno i stěny sluje, měla pečlivě uschované nakradené nářadí. Muži byli pravidelně šacováni, ale ji nikdo nikdy neprohledával; nevěděla, jestli to bylo tím, že ji jako ženu nepovažovali za dost bystrou, aby ji napadlo utéct, nebo za dost odvážnou, aby to zkusila, a bylo jí to jedno. Za ty roky jí to umožnilo opravit záchrannou kabinu do stávající míry a nastražit do Skály 17 pár dalších překvapení během nekonečných nocí, kdy nemohla usnout.
Fari si sbalila brašnu s nářadím, připevnila si ji na hruď, aby jí nepřekážela na kyslíkové lahvi, a tak rychle, jak to šlo, se přesunula k jedné z opuštěných přechodových komor, která ústila na povrch skály poblíž konečné zastávky. Jestli ten zvuk odhadla správně, je tam zaparkovaný raketový moped.
Byl připoutaný tam, kde čekala, těsně nad vchodem do stanice, jen částečně mimo dohled. Poutací lano zachytila na první pokus, vyšvihla se k mopedu a začala ho obhlížet.
Palivový článek se pohyboval kolem 15 procent; moped by s tím stěží zvládl odletět ze shluku asteroidů, natož k nejbližšímu svobodnému statku za hranicemi basellského území. Zrovna vytahovala klíč z brašny na prsou, když si všimla malého relé připevněného k článku, které za tepelnou trubicí skoro ani nebylo vidět. Byl do něj zabudovaný malý přijímač nastavený tak, aby v článku vyvolal přetížení. Kdyby se Leor odklonil z trasy nebo se pokusil moped využít způsobem, který by jednatel neschvaloval – sbohem, Leore. Přepnula na linku, která ji spojovala s interkomy na základně.
„Jestli to náhodou nevíš, Leore, tak jednateli nestojej tvoje geny ani za hrst černýho štěrku,“ utrousila „Jenom ty moje pro něj mají cenu.“
„Kde do prdele jsi?“ ozvalo se vzápětí v odpověď. Podle zvuků v pozadí zrovna něco trhal.
„Ne tam, kde jsi ty,“ opáčila a přerušila spojení, aby se mohla soustředit na vyjmutí nepoškozeného článku i s relátkem. Budou se jí hodit. V myšlenkách už jí to všechno do sebe zapadalo. Leor s jednatelem jí poskytli přesně to, co potřebovala Tím jediným, čeho se jí teď nedostávalo, byl čas.
* * *
„Kde jsi, Leore?“ zeptala se přes linku, jakmile ji znovu aktivovala
„Našel jsem ty tvoje tunýlky,“ doneslo se k ní obratem z ticha „Jak dlouho myslíš, že se v nich budeš moct schovávat, než ti dojde vzduch? Snad sis nemyslela, že mi nedocvakne, že jsi ve skafandru?“
„Máš pravdu, jsem. Ale ještě pořád mi v lahvi pár hodin zbejvá.“
„Pár hodin vydržím čekat. Co kdybys prostě vylezla hned teď, a já na tebe budu hodnej. Ještě se ti to bude líbit. Podruhý už ti to nabízet nebudu.“
„To je mi jasný. Tak si říkám – jak moc stihnu za pár hodin poškodit ten tvůj luxusní moped? Jednatel ti určitě řekl, co ti uřízne, jestli se mu něco stane.“
„Blufuješ.“
„Tak počkej… je to samozřejmě basellská značka. Starší model, G-449, a na sedadle jsi nechal prázdnou plechovku skanku. Snad nejsi zhulenej, Leore? Za to se dává pokuta“
„Opovaž se na ten moped šáhnout.“
„Pojď mi v tom zabránit. Jo, a Leore? Hoď sebou.“
Čekala na něj na konečné zastávce lanovky, stále ještě ve skafandru, ale s odklopeným hledím. Boty měla ukotvené na podlaze a ruku zaháknutou kolem jednoho ze všudypřítomných nástěnných madel u přechodové komory vedoucí ven na povrch a k jeho mopedu. Slyšela ho, jak se odráží od stěn, veškerá ladnost pohybu ztracená ve spěchu, vybavovala si, jak na ní funěl, a tentokrát ji to projednou nenutilo k pláči.
Vyplul zpoza rohu, pořád ještě oblečený v pracovní kombinéze ze včerejška, s tváří zrudlou námahou a hněvem. Když ji uviděl, usmál se, ona mu úsměv oplatila a v obou případech to byl úsměv dravce.
Leor se chytil madla, přitáhl se a přistál botami na podlaze. „Fari,“ vyslovil její jméno tak, že to nemělo daleko k zavrčení.
„Leore. Lituješ toho, cos mi udělal?“
„… Lituju?“ Zadrhl se na tom slově a zůstal na ni civět. „Nejsem to já, kdo bude litovat. Nejsem to já, kdo bude prosit“
„Máš poslední šanci,“ skočila mu do řeči a položila ruku na ovládací panel komory. „Pros o odpuštění.“
„Ty čubko jedna blbá, je tady celej zabezpečovací okruh, kterej ti to nedovolí otevřít.“
„Přenastavila jsem ho.“
„Čekáš, že uvěřím, že ženská–“
„Čekám, že umřeš, Leore. Věř tomu.“
Skočil po ní. Zatáhla za páku.
Veškerý vzduch obsažený ve Skále 17 se pokusil procpat kolem ní a ona visela na madle tak dlouho, jak jen to šlo, dost dlouho na to, aby viděla Leora, jak kolem ní proletěl s očima vytřeštěnýma strachem a vystřelil do vesmírného vzduchoprázdna
„Lhala jsem,“ ohlásila do komunikátoru, přestože se ocitl z doslechu ve chvíli, kdy otevřela dveře. Odtrhlo ji to od madla a vyneslo za ním, ale záchytné lano, které bylo svinuté za ní, se s trhnutím natáhlo a ona se zazmítala na jeho konci. „Tady se z nás všech stávají nestvůry a já bych ti stejně nedokázala odpustit.“
Dekomprimovala celou Skálu 17. Hudž bude v autoléčebně mimo nebezpečí, pokud ho pak někdo přijde vyprostit.
Teď už budou zvonit alarmy po celé stanici.
Jakmile tlak unikajícího vzduchu polevil, začala se na laně přitahovat, dokud opět nestanula na pevném povrchu. Brašnu s nářadím měla připíchnutou ke skále a teď ji odtrhla, aby z ní mohla vytáhnout pavoučí úchyt.
Pavouk se aktivoval ve chvíli, kdy ho přicvakla na příslušný kabel lanovky. Sevřela ho oběma rukama, zmáčkla a pavouk se rozjel po kabelu.
Skálu 44 nabrala plnou parou. Na čtyřiačtyřicítce prováděl těžbu Zelený oddíl, takže tu nebyla žádná přechodová komora, žádné bezpečnostní pásmo, jen pár madel a nutná maximální opatrnost. Na první hmátnutí nejbližší madlo málem minula, ale při druhém pokusu se o ně zachytila špičkami prstů a jen tak tak se jí podařilo přitáhnout blíž, aby se chytila pevněji.
Její těžební stroj byl tam, kde ho nechala, u vchodu do obří díry, kterou jako nějaký virus vyhlodali do skály. Když nastupovala do kabiny, podívala se na chrono; musí si všechno správně načasovat.
Zavřela se do kabiny a zkontrolovala vzduchotěsnost, než přikročila k vyrovnání tlaku. Jakmile zelená kontrolka potvrdila přítomnost atmosféry, odložila helmu a automatiku spolu s většinou brašny a uvelebila se na sedadle řidiče. Utáhla bezpečnostní postroj, sáhla nahoru, vytrhla čočku kamery z objímky a rozdrtila ji patou.
Pak znovu mrkla na chrono.
Je čas, řekla si, jako by jí ta slova mohla dodat odvahu. Viděla světelnou trhlinku představující jednatelovu loď, která už mířila ke Skále 17, nepochybně v reakci na alarm ohlašující pokles tlaku. Raketový moped zaznamenala až ve chvíli, kdy jeho motory napojené na starý časovač z kuchyně v důlním krytu nastartovaly přesně podle plánu. Pak už z něj byla jasná šmouha na obloze v půlce cesty k okraji shluku a jednatelova loď se otáčela, aby za ním mohla vyrazit.
Namířila moped do průseku mezi Skalami 3 a 9 a na spodek mu připevnila ucházející tlakovou lahev. Jednatelova loď se mezi skalami bude prodírat jen s obtížemi, takže to bude vypadat, jako když se jí moped snaží uletět.
„No tak, no tak,“ neudržela se a bouchla pěstí do ovládací konzole. „Dělej, ty svatouškovskej parchante!“
Spatřila rozkvétající a opět mizející explozi – ne Leorova mopedu, ale na povrchu Skály 17. Věkovitý kolos kolonizační šalupy nakrátko osvítila záře, jak dálkové ovládání vyvolalo přetížení v dlouho mrtvém katapultovacím mechanismu poslední záchranné kabiny. Poslední prchavý pohled na kabinu se jí naskytl v podobě stínu, který se mihl před Skálou 4 a zmizel ve vesmíru.
Jednatelova loď zpomalila; museli zaznamenat detonaci na skále a už věděli, že moped byl jen vějička. Loď se obrátila a v náklonu proletěla těsně před ústím dolu na Skále 44.
Fari nahodila motory obrovského stroje na plný výkon, takže okraj rampy míjela maximální možnou rychlostí a skálu opouštěla jen o málo pomaleji. Hybná síla pomohla těžebnímu stroji překonat mezeru.
Loď šla znovu do náklonu a pokusila se proletět pod ním, ale nebyla dost rychlá. Fari si přitiskla ruce na obličej, když stroj narazil do boku lodi.
Kabina navzdory veškerému očekávání vydržela. Zatápala po ovládání drapáku a podařilo se jí stroj pevně zaklesnout do basellského křižníku. Odložila ochranné brýle a spustila aktivaci nárazové hlavice a vstřikovačů.
Jedna kontrolka oranžově blikla a zůstala oranžová i poté, co bouchla do přístrojové desky. Pak si vzpomněla na relé, které vyměnila za nefunkční; ještě to nikdo nespravil. Vratný mechanismus nefungoval.
No jo, řekla si, stejně jsem věděla, že zpáteční let už se nekoná.
Nárazovou hlavicí prorazila do boku lodi velký otvor. Zatímco se hlavice provrtávala vícevrstvým trupem, zapnula komunikační kanál a našla otevřenou linku. „Tady těžební stroj Nasraná mrcha, ťuky ťuk.
Slyšíte mě, vy tam?“
Hlas, který jí odpověděl, nepoznávala, ale měl výrazný basellský přízvuk; určitě kapitán lodi. „Okamžitě vycouvej, nebo budeme muset přikročit ke krajním opatřením. Až mi slezeš z trupu, jsme ochotní vyjednávat.“
Vyjednávat, jasně. Na těch pár minut, dokud zase nezískají navrch, a pak už jim bude veškeré vyjednávání ukradené. Viděla, jak se mopedy hlídkující na okraji shluku o překot slétají k lodi. Někde tam venku, mimo dohled, jim zatím bez povšimnutí unikala beruška
„Je tam jednatel?“
„Ano.“ Při zvuku jednatelova hlasu ji celou polil mráz. „Ať ti jde o cokoliv, osobně jsem kapitána pověř–“
„Víš, jakej je rozdíl mezi lidma, dobytkem a nádobama?“
„Přece by ses neod–“
„Nádoba ti neoplatí ránu, korporátčíku. Já jo. Takže koukej táhnout do prdele.“
Stáhla nárazovou hlavici a vysunula injektory, které do lodního trupu vstříkly dvojitou nálož výbušnin. Hned po nich vyprázdnila do roztřepených děr mikrosíťové kazety, které nálože utěsnily.
„Znovu tě žádám, abys přestala a vyklidila pozici,“ ozval se kapitán lodi. „Nemáš odjišťovací kód, takže nemůžeš napáchat další škody, a já už jsem k tobě poslal chlapy, aby tě zneškodnili.“
„To se ještě uvidí,“ opáčila a přepnula komunikátor na těžařské kanály, aby vyhledal poznávací frekvenci Modrého oddílu. Už ji nezajímalo, co dalšího k tomu kapitán nebo jednatel budou chtít dodat.
„Mere?“ ohlásila se, jakmile komunikátor zaměřil Modrý oddíl. „Jsi tam někde?“
„To jsi ty, Fari? Co se do p– Co se stalo? Proslýchá se, že Skála 17 je dekomprimovaná. Tak jsem si myslel… A Hudž–“
„Hudž je zraněnej, ale je v pořádku, Mere. Musíš ho najít. Je v těch starejch tunelech pod naším příbytkem. Dostaň ho ven a zmizte odsud, jestli to půjde. Nějakej čas nebudou schopný vás pronásledovat, ale až se vzpamatujou, budou pěkně vytočený.“
„Fari, co máš“
„Už mi nezbejvá moc času,“ přerušila ho a viděla, že je to pravda Nálože byly připravené k odpálení a na trupu se rojila malá světélka mířící k boku, v němž byl částečně zaklíněný její stroj. „Musím ti něco říct. Ten potrat…“
„Nemusíš“
„Nebylo to Leorovo, Mere. Bylo to tvoje. Byla tvoje.“
„Já ne… vždyť jsme ne… Bál jsem se tě dotknout, abych ti neublížil jako on. Já – Proto jsem“
„Už jsem byla těhotná, když mě napadl, Mere. Nebyl to předčasnej porod. Lhala jsem. Ale nemohla jsem jim dát další dítě, Mere, a už vůbec ne holku. Chápeš to, viď?“
„Fari, já ne…“
„Sklapni, Mere. Poslala jsem naši dcerku pryč odsud. Je krásná a drobounká a nos má po tobě a teď už je pryč. Zkus se taky osvobodit, jestli to půjde. Miluju tě.“ Odpojila linku, aby už nestihl odpovědět, a taky protože pro slzy špatně viděla.
Zatracený brejle, zanadávala v duchu, než si je odepnula a odhodila na podlahu. Přitáhla si klávesnici a začala vyťukávat odjišťovací sekvenci – předchozí číslo plus další prvočíslo v pořadí.
Vážně si mysleli, že nebude dávat pozor a netrkne ji to? Nevěřili, že je vůbec schopná myslet, nikdy ji ani nepovažovali za člověka.
Z lodě seskakoval na průzor kabiny nějaký muž se zdviženou zbraní. Zadala poslední číslo, poslala mu vzdušný polibek a zmáčkla spoušť. Loď před ní se smrskla v oslepující oranžové a bílé, které se začaly rozpínat do všech stran, a Fariina poslední myšlenka byla, že ještě nikdy neviděla něco tak upřímně radostného.
Poprvé vydáno v časopise Interzone editora Andyho Coxe v březnu/dubnu roku 2014
Přeložila Daniela Orlando
