„Jsem poslední a nejosamělejší z lidí, zbavený lásky a přátelství, a mnohem nižší v tom, než nejméně dokonalá zvířata. A přece i já jsem stvořen, abych chápal a cítil nesmrtelnou Krásu! Ach! Bohyně! Měj slitování s mým skutkem a s mým šílenstvím!“ Ale neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač do dálky svýma mramorovýma očima.
Blázen a Venuše, Charles Baudelaire
Rok 2061, na konci pátého dne
Probudilo ho šumění moře a krákání racků. Otočil se na posteli a díval se, jak se vlny rozbíjejí o pláž, která plynule přecházela v podlahu jeho obytného modulu. Protáhl se, až v něm zapraštělo. Každé ráno v něm křupe čím dál víc.
Posadil se a dlouze si mnul oči. Když je otevřel, hleděl do vesmíru. Mrkající hvězdy a nic víc. Nastavil si to tak záměrně, neměl rád, když se mu obraz přepnul rovnou na planetární pohled. Natáhl se pro kelímek s vodou a usrkl. Virtuální pohled se začal měnit a do záběru se pozvolna dostával žlutavý svit, následovaný šedivou realitou světa. Pohled z Edenu se definitivně ustálil na šedivých, neprostupných a jedovatých kyselinových mracích Venuše.
Sledoval mračna a snažil se v nich vyčíst něco navíc oproti oficiální předpovědi. Nikdy neuspěl. Některé z návštěv se ho ptaly, proč na tu planetu kouká. Ta masa šedivých plynů přece nic neznamená a za pár let bude za nimi. Proč se dívat?
„Protože tam dole jsme my. Jsem tam já a jsi tam ty,“ řekl naposled Li Sherri, když se probudili po kratičkém spánku ještě celí zpocení.
„Ale to přece víš. A navíc nás odsud není vidět,“ řekla mu drobná asijská bioložka s dokonalou alabastrovou pletí, jíž by nikdo nehádal skoro padesát.
„A to mi dává perspektivu,“ odpověděl a tvářil se vážně.
„Jen jestli to neděláš, abys vypadal před holkama chytřeji,“ pošťouchla ho a on řekl: „Odhalen,“ a pak se společně zasmáli. To bylo hezké setkání.
Teď seděl před Venuší nahý, jeho přirození mířilo na mračny zahalenou planetu žen a on si říkal, jestli opravdu není jen pozér. Obraz se mu před očima přepnul v povinná hlášení a informace o stavu počasí. Dominantní však byl text „Již za 8 dní poletíme zpět domů“, doplněný o malý stavový řádek, který převáděl venušanské dny na pozemské. Těch bylo ještě třeba překonat 1903. Začal nový den a oči vesmíru byly otevřené.
Intermezzo
Zdravím tě, Tomáši, jsem rád, že ses rozhodl přidat se k této posádce. Možná mne znáš, jsem John Lafimo, prezident Americké unie. Ale kdo by se dnes staral o politiku, že? Dnes, když nastupujete na Eden a již brzy opustíte naši oběžnou dráhu a první magnetickou bránou vyrazíte vstříc Venuši.
Jediný důvod, proč nejsem dnes na palubě s vámi, je, že jsem zaneprázdněn starostmi o dobro lidí, které zanecháte na Zemi. Někdo tu musí zůstat na práci;-).
Přesto bude vždy alespoň část mých myšlenek s tebou a s tvými kolegy.
Vaše loď, Eden, je výsledkem toho nejlepšího, co lidstvo může nabídnout. Je naší chloubou a vaším rájem v nehostinné prázdnotě vesmíru. Ano, moji předchůdci měli pravdu, pohled na vesmír v člověku probouzí sentimentalitu.
Chci ti říct, že věřím, že se i přes své mládí osobně zasadíš o to, aby se tato mise podařila. Abychom my na Zemi dostávali z Venuše dobré zprávy, které v těchto krušných časech budeme potřebovat. Vaše mise může odvrátit mnohé, včetně rizika zničující války. Taková je síla lidského ducha, který musí růst ke hvězdám a dál. Hleďme na mne, už jsem zase sentimentální.
Roberte, celý vesmír čeká na tvoje následující kroky.
John Lafimo
Prezident Americké unie
(zkrácený výtah z generického dopisu, který dostala většina posádky včetně chybného závěrečného oslovení)
Konec intermezza
Vypil svůj ranní koktejl, dal si rychlosprchu a oblékl se. Před sítnicí mu zablikalo upozornění – za pět minut je třeba nastoupit do práce. Když měl tolik času, došel si ještě na záchod. Pak už otevřel dveře a rozletěl se k přepravnímu modulu. Jeho kroky byly ve venušanské gravitaci delší a vzletnější. Zastavil se před přechodovou stanicí, jež byla uprostřed celého modulu. Zde byl ve speciálním odpruženém modulu umístěn výtah přímo do Nebe, k lodi Eden. Hlavní přepravní dóm byl většinou jeho domovem a měl tu vždy nějaké místo v jedné z modulárních kójí. Raději by zůstával v jiném z atmosférických obydlí než v tom, pro nějž bylo největší poklonou slovo „účelný“.
Vstoupil do odděleného přechodového prostoru a rutinně na sebe začal soukat střední skafandr, umožňující kratší pohyb v atmosféře i mimo ni. Promítl si před očima seznam kontrolních bodů a všechny si je postupně odškrtal. Byl připraven. Otevřel izolovaný vstup do výtahu, který měl naplnit přepravními boxy. Povytáhl první z přechodového skladu. Všechny boxy měly unifikovanou velikost 1,5x1x0,5 metru maximální váhu 30 kg. Některé byly přeplněné, jelikož směrnice se od přistání trochu pozměnily. Zkontroloval číslo na krabici a příručním skenerem ještě jednou projel obsah. Vše odpovídalo proclení. Naložil s hekáním box do výtahu a připevnil jej. Pokračoval s dalším boxem. Pracoval poměrně rychle, ale metodicky. Za chvíli byly všechny boxy v pořádku naloženy a on sám vstoupil do výtahu.
Opět zkontroloval skafandr. Vše bez poškození, hladina vzduchu odpovídala. Mohli vyrazit. Posadil se do polstrované sedačky a utáhl si pás. Před očima mu proudily informace o stavu výtahu, rychlosti větru a složení atmosféry. Vše bylo v limitech, cesta byla povolena. Bez souhlasu počítače by výtah spustil jen velmi těžko. Jeho přítomnost byla v podstatě jen formalitou a on sám sebe vnímal spíš jako mrtvou váhu. Ale přenesl se přes to. Dveře výtahu se neprodyšně uzavřely a celá kabina se posunula k plastocelové kolejnici, vedoucí nahoru k Edenu. Magnetické čelisti se sevřely kolem plochého lana a výtah začal zvolna šplhat vzhůru.
Seděl v temné přepravní kabině a poslouchal vzdálený hřmot, jak kabina výtahu stále rychleji rozrážela atmosféru. Po chvíli zvuk ustal a měl před sebou už jen krátký úsek na orbitu, kde bylo jejich nebe. Poslední útočiště lidské rasy. Poslední „maják rozumu“. Sledoval výškoměr a pročítal aktuální zprávy. Nic výjimečného se na žádném z „dómů“, jak říkali svým plastovým nafukovacím ostrovům, plovoucím v atmosféře Venuše, nestalo. Vlastně to byl den plný úspěchů – podařilo se vypěstovat více rajčat, přepočítaná železná zásoba potravy postačí na 8,23 (venušanského) dne a horníci dokázali urazit několik metrů díky vylepšenému razícímu stroji. Výroba hrubých dílů bude moct brzy začít.
Výtah začal zpomalovat, až nakonec s lehkým ťuknutím zastavil v doku lodi Eden. Zde ho robotická ruka přemístila do přepravního prostoru uvnitř lodi. Tohle byl asi jediný důvod, proč byl potřeba na palubě. Pokud by selhal robot, vylezl by ven a vše dokončil sám. Systém zatím dokončil vnitřní i vnější kontrolu výtahu, znovu se porovnal náklad a on dostal povolení vystoupit.
Přepravní komora nebyla osvětlená, ale to nevadilo, biočip v jeho hlavě mu před očima vykreslil celou místnost tak, aby se v ní mohl orientovat jako za jasného dne. Zvolna vyručkoval ven a odrazil se k podlaze, kde se přichytil speciálním materiálem bot. Nechal mozek přivyknout nulové gravitaci. Vždy mu v tom pomáhala muzika, pustil si svůj klasický „spacelist“. Pak už vystěhoval krabice z výtahu a zasunul je do příslušných kójí, odkud bude materiál přepraven do gravitační části Eden.
Ještě když bojoval s poslední krabicí, dostal novou úkolovou zprávu.
– Hangár 3, modul Země, bezpečnostní riziko 1. Skener je k dispozici v Hangáru 2. –
Víc nepotřeboval vědět. Lovec 1 zachytil jednu z posledních zásilek ze Země. Možná úplně poslední? Kdo ví, kolik jich poslali, než se Země navždy odmlčela. Izolované krabice pomalé pošty s malou manévrovatelností, pečlivě odesílané z praku čínské vesmírné stanice na kolizní dráze s Venuší. Lovec 1 nebo 2 z Edenu je mohli snadno stáhnout z oblohy. Systém byl vymyšlený tak, aby bylo možné dodat Edenu některé zásoby a náhradní díly potřebné v průběhu různých fází osídlení Venuše. Nikdo ale nepočítal s tím, že se z Venuše stane domovský svět lidstva a pomalé zásilky budou zprávou z minulosti. Z doby, kdy Země ještě vysílala a Eden ještě mohla hlásit, že průzkum z orbity dopadl akceptovatelně a první moduly začne do kyselinového pekla, venušanské atmosféry, spouštět během dní.
Přestal vzpomínat a šouravým krokem se začal přesouvat k východu z komory. Musí dorazit včas do hangáru 3 a cestou ho čeká ještě jedna kontrola skafandru.
V dolech Venušiných pahorků
Kontrolovala zrovna výstup z důlního stroje, když jí naskočila před očima zpráva o nové zásilce ze Země. Stejně jako ostatní členové „vyšetřovacího výboru“, byla o každé podobné akci informována. Její pozice z ní činila 17. nejvýše postavenou členku Enklávy. A přitom byla členkou i fyzicky nejníže postavenou, jak tu tak teď klečela v hlubinách planety za automatickou razicí hlavicí a pečlivě kontrolovala všechny výsledky. Důl představoval nejvíce riskantní akci na celém velkém plánu. Stačilo by, aby našli kavernu, do níž pronikla vnější atmosféra Venuše. Vykondenzovaná kyselina sírová by zničila všechno během pár chvil. A mohli by sejít klouzat. Materiál sbírají po lžících, ale opravy na Edenu musí být dokončeny. Proto tu vlastně byla. Dohlížela na misi, která byla natolik kritická, aby tu byl přítomen člen tajné služby, ale zároveň natolik nebezpečná a nekomfortní, aby sem nestrčil nos žádný z výše postavených.
Posunula si na nose dýchací masku a otřela si oči. Všechny výsledky byly v pořádku, stroj mohl pokračovat. Zřejmě jen narazil na drobnou prasklinu ve skále. Ty mu dělaly problémy pořád, hory na Venuši byly jiné navenek a jiné uvnitř. A důlní vybavení bylo skutečně jen záložní pro případ, že by vybavení ze Země nějakou překvapivou náhodou nedorazilo. Překvapivá ta náhoda pro pozemšťany skutečně musela být, když se odmlčeli ze dne na den…
Stroj začal výhružně vrnět a tak se raději přesunula výš, aby sledovala práce z větší vzdálenosti a s menším rizikem, že jí něco spadne na hlavu. Sotva na to pomyslela, intuitivně se rozhlédla po velmi nízkém stropě, ale vzpěra nebyla nutná, tunel ve skalním masivu byl solidní. Kosmická pošta se jí úplně vykouřila z hlavy.
Hangár 3
Seděl na krabici a čekal. Čerstvě doplněná zásoba vzduchu mu vystačí na několik dalších hodin. Lovec 1 venku složitě manipuloval a dobržďoval zásilku. Vypadal jako lízátko s drobnýma ručkama. V kulaté přední části seděl pilot v beztížném stavu a podílel se na řízení této vesmírné dodávky, jež byla určena jen ke dvěma činnostem – opravám Edenu a dopravě zásilek ze Země. Design nebyl důležitý, schopnost manévrovat na metry ano.
Nakonec ho podívaná, která se mu promítala před očima, začala nudit. Jak je možné, že se člověku pohled do vesmíru omrzí? Jak to, že nás po skoro čtyřech letech Venuše nefascinuje? Je to skoro nejdál, co člověk osobně dosáhl. A přitom jsme doslova vytrhli svoje kořeny ze Země. K té modré kuličce se vracel v myšlenkách často. Co se stalo, že ze dne na den přestala komunikovat? Nezachytili žádné vysílání, které by naznačilo masivní atomové výbuchy, které by jediné dokázaly vytvořit tak silný EM pulz, že by vyřadily veškerou komunikaci. Nechápal to ani on, ani nikdo jiný. Země se najednou stala vzdáleným nebeským objektem, který na volání neodpovídá.
Když byl malý, hrál si občas s kamarády na upíry a vlkodlaky a vyl na měsíc. Krásný, stříbřitě bílý a zvrásněný krátery. A hlavně naprosto tichý. Mohl na něj řvát: „Matko Luno, proč jsi mě opustila?“. Ale když na to přišlo, měl vždy někde poblíž skutečnou matku. Teď už ne. Všichni jsou sirotci.
Zmenšil obraz Lovce 1 a umístil jej na kraj svého zorného pole. Do centra umístil hlavní televizní kanál tátv. Nekonečné vysílání všeho, co se kdy objevilo v pozemském vysílání, dnes remix z 60. let. Sledoval útržky, hlasoval pro kusy, které se mu líbily, a zamítal ostatní. Možná se mu někdy podaří vidět ty věci celé, ale nějak na to neměl dostatek pozornosti. Tehdy museli mít obrovské množství volného času, že se dokázali třeba čtyři hodiny věnovat jedné činnosti. Nechápal to.
Lovec 1 se začal přibližovat. Odsunul v poli vidění televizi a vrátil do centra vnější pohled na dopravník. K tomu si vyvolal seznam aktivit potřebných pro převzetí zásilky. Skener byl připraven, nářadí rovněž (vše měl předpisově přichyceno na opasku). ETA Lovce 1 byla 3 minuty. Odklikl všechny bezpečnostní hlášky a nechal otevřít dveře hangáru do vnějšího prostoru. Pak se na svých lepivých botách došoural k vchodu a čekal. Venku už jasně viditelný přepravník postupoval k lodi i s velkou válcovitou zásilkou a občas si odfoukl z některé vyrovnávací trysky. Počítač mu k reálnému výhledu poskytl spoustu doprovodných informací – metry, úhly, rozměry, časy do rizika oslnění a tak podobně. Nevnímal nic, co by nebylo červené, ale všechno bylo v pořádku a vzápětí časová kapsle se zásobami vstoupila do prostory hangáru. Lovec 1 se ukotvil na hangáru z vnějšku a jedním manipulátorem se stále držel zásilky. Bezpečnost především. A v tomto případě znamenala riziko spíše zásilka než to, že by se Lovec 1 rozkomíhal…
Intermezzo 2
Členové posádky, dnes jsme byli svědky šokující události. Jakkoliv stále trvá naše o(c)hromení z přerušené komunikace s naší rodnou planetou, nemohli a neuměli jsme si představit něco takového, tak… úděsného. Byli jsme odporně, podle napadeni teroristy, jež se neznámým způsobem dostali k zásilkám, které znáte jako tzv. „pomalou poštu“. Výbuch poslední z nich zabil Johna Saltorelu a poškodil i Eden a Lovce 2.
Poškození Edenu je bohužel velké. Hangár 2 má vytržená vrata, zasažena byla vedení vzduchu i paliva. Naštěstí v době útoku nepoužívaná a odsátá, jinak… Lovec 2 je zcela vyřazen ze služby a nejsme si jisti, zda jej našimi současnými prostředky budeme někdy schopni opravit.
Eden schopni opravit nejsme a v dané situaci se nebudeme moci vrátit domů.
Jako člen nově ustanované Gerúsie vám všem předkládám řešení. Bude bolet, bude představovat obrovské riziko a můžeme čelit dalším nemilosrdným ztrátám. Ale je to jediná naděje s predikcí úspěšnosti 60 %, zatímco ostatní nepřekračují 30% hranici.
Návrh je podmíněn další změnou organizace naší Enklávy a posílením pravomocí Gerúsie. Ta bude zodpovědná za dokončení naší nové hlavní mise (úspěšný návrat na Zemi). Této snaze podvolíme všichni všechno. Budeme muset pracovat tvrdě a riskovat, budeme muset zanořit naše ruce do horoucích pekel Venuše a vynést na světlo matérii potřebnou k opravě Eden.
Budeme muset vystavět na této nehostinné planetě první lidské zařízení.
Ráj se opět vrátí na Zemi. To vám slibuji.
Jesus Maria Cortez
Kapitán Edenu a 1. člen Gerúsie Enklávy
– příloha 1 –
– příloha 2 –
Konec intermezza 2
Přistoupil k válci a zkontroloval všechny kontrolky na skeneru. Pak začal pneumatickou vrtačkou otevírat nejmenší přístupový poklop.
Zásilka byla maximálně odstíněna a nebylo ji možné dostatečně proskenovat na dálku. A kvůli obtížím při manipulaci nemohli nechat celou práci jen na Lovci 1. Tak si tu hrál na pyrotechnika.
Skener zatím mrkal uklidňujícími zelenými hodnotami. Žádná odezva zevnitř nenastala. Může pokračovat v otevírání. Dokončil demontáž, přizvedl poklop a zasunul pod něj detekční sondu. Pak nastalo peklo.
Přístroj zaznamenal živé elektrické zařízení s velkým výstupním výkonem. Nestačil ani pořádně uhnout a Lovec 1 už svou mechanickou paží vytahoval/vyhazoval zásilku do prostora. On na poslední chvíli vyprostil skener a pak už jen sledoval, jak se odmrštěná zásilka pomalu vzdaluje od lodi. Zachoval se jako blbec – měl se někam schovat. Místo toho fascinovaně hleděl na ten balíček se strojem zkázy, další otrávené jablko, které chtěli propašovat na Eden. Teprve výbuch zásilky ho donutil k pohybu, když mu před očima zabliklo (vizor přilby se takřka okamžitě přizpůsobil). Pozvolna se otočil a snažil se odrazit se ke stěně. Nemusel sice utíkat před tlakovou vlnou, jenže ta reakce byla úplně přirozená.
O to méně byl připraven, když mu do zad narazil kus opláštění zásilky. Takovou silou, že ho snadno odtrhl od podlahy, odtlačil ho a přimáčkl ke stěně. Cítil, jak v něm praští, ale modlil se jenom o jedno. Aby se neprotrhl skafandr.
Opět v lůně Venušině
Otřela si pot z čela a nevěřícně zírala na proud dat, jež se jí promenoval před očima za zvuků razicí hlavice. Další útok na Eden. Ale tentokrát vše vypadalo mnohem méně nebezpečně. Nechala stroj pracovat na nízký výkon a stáhla se do hlavního dómu, aby měla klid to všechno zprocesovat.
Hlavní dóm byla přirozená jeskyně se vstupem poměrně blízko povrchu a zároveň blízko zdrojům rudy. Tato vzácná kombinace z ní učinila hlavní bod zájmu Gerúsie při zahájení oprav Edenu. Proto sem zamířili drazí roboti, schopní dostatečně dlouho odolat tlaku a nehostinné atmosféře, jež i v této výšce kolem šesti kilometrů panuje. Ti vybudovali „routě 66“ a prohloubili a následně řádně utěsnili vstup do jeskyně. Přišli při tom o polovinu z nich. Polovinu špičkových zařízení, jež představovala třetinu rozpočtu celého Edenu. Po routě 66 přispěchali lidé v těžkých hopperech a skafandrech a rychle zalezli do jeskyně, kterou začali dále opevňovat proti atmosféře planety. Sestavili první stroje a natlakovali jeskyni alespoň trochu dýchatelnou atmosférou, díky níž bylo možné se v komplexu pohybovat jen v lehkém skafandru a s dýchací maskou. Pak začali z jednotlivých dílů sestavovat razicí štít. Všechno zabralo asi 4 dny, skoro 3 pozemské roky. A teprve teď mohli začít zpracovávat materiál a snažit se na prazvláštní kombinaci hutě a 3D tiskárny přijít na to, jestli jsou opravdu schopni vyrobit náhradní díly, které jim umožní Eden dostatečně uzavřít a vyztužit. Pokud budou mít velké štěstí, možná vyrobí i drobné součástky a nebudou muset rozebírat jiné, méně podstatné části lodi. Velký plán Gerúsie počítal s tím, že za 8 dní, kdy budou nejpříhodnější podmínky pro odlet Edenu, bude vše bezchybně opraveno a komplex v pohoří Maat bude sloužit jako podzemní vědecká základna s možností trvalého osídlení malou posádkou. Nevyřčenou otázkou zůstávalo, kdo by měl tuto posádku tvořit.
Občas, když v noci nemohla usnout, byla přesvědčená, že slyší hučení vichru, který se pokoušel prodrat skalní stěnou jejich kaverny. Jak by mohl někdo dobrovolně chtít zůstat na Venuši? Kdo by se zamiloval do pekla, žhavého a plného převalujících se chuchvalců jedů a kyseliny? Kdo by chtěl zůstat na planetě, jejíž povrch je jako dno ohnivého moře? Zůstat pár metrů od tohohle, zatímco vám odlétá poslední šance na cestu domů… Ano, byli mezi nimi zkušení astronauti a astronautky, kteří nezakolísají a mají psychiku vytesanou z kamene. Ale i ten všudypřítomná kyselina sírová dost slušně naleptá. Ti, kdo zde zůstanou, budou už jenom odsouzenci, ukrytí za dýchacími přístroji po zbytek života jako Dumasův vězeň za svou železnou maskou.
Teď se však vrátila do hlavního dómu kvůli vyhodnocení dat z útoku na Eden. Když dorazila do obytné zóny – v podstatě takového stanového domečku, kde se dalo normálně dýchat a kde bylo udržováno umělé osvětlení v denním rytmu – zjistila, že už zde jsou zbylí dva členové jejich „hornické party“.
„Slyšela jsi to?“ jako by jí oba říkali svým zdviženým obočím. Xovi byl obrovitý černoch pronikavé inteligence a nezastavitelného sexu, jehož jedinou nevýhodou byl čpavý pot, který ji nesmírně dráždil a k jehož smytí nebylo dost vody na celé Venuši. Přesto spolu pravidelně spali, stačilo, aby ji přemohla spalující touha v jejím lůně a vzpomínka na úžasný sex s ním.
Vedle Xoviho stál zamyšlený Sergio, menší, šlachovitý „italošpaněl“, který vzdoroval svým genům už jenom tím, že byl kromobyčejně pracovitý.
Když jim na nevyřčenou otázku kývla, přepnul Xovi hlavní informační proud na pracovní stůl, aby mohli společně sledovat události. Jak se ukázalo, škoda nebyla veliká. Zásilka vybuchla poměrně daleko od lodi a tak ji jen na několika místech škrábly „šrapnely“ z roztrhaného obalu. Lovec 1 nebyl poškozen vůbec. Zraněn byl jen jeden pracovník, který kontroloval zásilku, a to ještě nešťastnou náhodou. Všechno vypadalo krásně a růžově.
Před jejím zrakem však naskakovalo skutečné hlášení. Zraněný byl středně, škrábanec na Edenu byl takový, že se do povrchu jeden plech zasekl cca do poloviny. Lovec 1 má zřejmě poškozené jedno manipulační rameno – to, s nímž zásilku odmrštil od lodi na nebo za hranicí maximálního výkonu mechanismu. Fakticky to ale nebyly špatné zprávy. Všechno bylo opravitelné a…
– Členko vyšetřovacího výboru, byla jsi pověřena prošetřením případu D-213-a –
Nemusela se ani dívat na přílohu, případ D-213-a se právě odvíjel na stole před ní. Nestačila se ani rozčílit a už měla další zprávu.
– Členko vyšetřovacího výboru, priorita úkolu C-830-a byla snížena na žlutou úroveň, priorita úkolu D-213-a byla zvýšena na červenou úroveň. Aktuálně není k dispozici bližší pracovník s potřebným oprávněním pro splnění úkolu. Konat začněte bezodkladně. –
„Zpíčená čůrácká kurva,“ ulevila si nahlas. Kolegové to vzali jen jako hodnocení situace a souhlasně pokývali hlavami. Před 10 lety by si zprávy o podobném výbuchu ani nevšimli. Možná by jen zaznamenali, že nikdo neumřel. Ale útoky teroristů byly běžné po celé Zemi a každou hodinu někde někdo vybuchl. Optikou Venušana se z toho stala jedna ze zlomových událostí. Stačí zmenšit svět a vše ostatní se zvětší.
Na stole se objevila tvář Jesuse Marii Corteze, někdejšího kapitána lodi Eden a dnes čelního představitele rady starších, Gerúsie, který bez emocí shrnul události. V závěru rovněž smutně sdělil, že musí po dobu rekonvalescence zraněného člena posádky přeskupit některé pracovní skupiny. Na stole se jim při tom objevil rozkaz, jímž ji odesílali na Eden. I když to byl způsob, který vzbuzoval otázky, jako krytí jí to stačilo. Nerozhodla přece ona.
Nechápala, proč má riskantně stoupat nějakých 100 kilometrů v atmosféře, kde vane vítr rychlostí až 300 kilometrů v hodině. Podívala se na své společníky, s nimiž zde strávila skoro rok, a pocítila spalující touhu mít je opět v sobě… Zahnat strašlivý strach z cesty do nebes šoustáním až do omdlení. Xovi ji znal lépe a tak k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. Měla hodinu na sbalení, ale stačila jí půl. Svlékla si pracovní kombinézu a nahá se položila na stůl. Spokojeně se usmála, když na těle dva ucítila páry rukou. Pod jejím pevným zadkem stále běžely informace o útoku na Eden.
Cesta vzhůru
Rychlý, ale důrazný sex jí poskytl přesně to, co potřebovala. Kromě rozkoše hlavně jistou citovou otupělost, která se u ní vždy po koitu dostavovala. Čím stoičtější při cestě bude, tím lépe.
Sergio jí pomohl do těžkého skafandru, na záda jí připnul přepravní box, kde měla povolené množství věcí, jež mohla odvézt nahoru. „A většina není vůbec moje,“ říkala si naštvaně, když balila, ještě nahá a potřísněná. Cesty mezi dolem a vzdušnými dómy nebyly moc časté a tak i mimořádnou bylo nutno využít.
Zkontrolovala opět baterii a úroveň vzduchu v těžkém skafandru, jenž se od ostatního používaného vybavení lišil opravdu brutální úrovní ochrany a také exoskeletálním systémem pro odlehčení. Sergio na ni zamával, aby se sklonila a on jí mohl nasadit a zajistit přilbu. Popadla ho a jako pírko zvedla k sobě. Zasmál se, dal jí přátelský polibek na tvář a už měla na hlavě speciální přilbu, odolnou proti velkým tlakům i kyselině. Cítila, jak se zapnul vnitřní atmosférický okruh a do krční žíly se jí zabodla kontrolní a vyživovací jednotka.
„Zkuste si zažít tohle, vy nebeský šašci,“ zašeptala s pohledem upřeným do šedivého stropu jeskyně. Byl čas vyrazit. Naposledy zamávala Sergiovi a Xovimu, kteří už určitě přemýšleli, jak si v mezidobí rozdělí služby. Práce na Venuši byla vždy na prvním místě. Možná na prvních deseti místech. Z jedenácti celkem. Každý se chtěl vrátit domů.
Vstoupila do miniaturního hangáru, kde se tísnily tři těžké hoppery. Posez na nich byl jako na motorce, ale celkový vzhled připomínal spíše kulku z plastu odolného vůči kyselé atmosféře. Byl čas nastoupit na road 66. Hopper se těžce zvedl, nadnášený hydraulickým startérem, který jej vysunul do poslední, přechodové komory. Odtud už hopper vyrazil za pomoci svých trysek. Naváděný jen magnetickým pruhem cesty stoupal kolem hory až do výšky osmi kilometrů. Tady se v hnědé mlze se strojem připnula na plastocelové lano a vyrazila kolmo vzhůru. Čekalo ji dlouhé stoupání nízkou rychlostí v nepřátelské atmosféře.
„Doufám, že si udělali předpověď počasí,“ řekla pro sebe a nechala si zobrazit hlavní pohled z balonu. K němu vedlo lano, po němž se soukal její hopper. Nejsnažší způsob, jak se dostat nad nebezpečné kyselinové pásmo. Prostě jedete po routě 66 až nahoru. Balon představoval jednoduché spojení retransační stanice a plováku. V případě, že by se těžko odhadnutelné venušanské počasí změnilo a dómy by musely odletět („přejít na jinou pastvu“) mimo dosah hopperu, bylo zde možné i doplnit zásoby vzduchu a přečkat až dvanáct hodin. Dost času na rozhodnutí, zda to vzdát nebo to zkusit. I ona byla před podobným rozhodnutím, ale zatím na to měla asi tak hodinu času.
„Zapnout soukromý kanál. Žádám o spojení s vyšetřovacím výborem.“
Po krátkém zašumění uviděla Juana, který byl jen o pár pozic nad ní, Seděl v laboratoři a jeho hubená tvář byla v polostínu díky nedostatečnému osvětlení. Měl to tak rád.
„Proč mě taháte nahoru až z díry? Copak vás tam v nebi není dost, andílci?“ Byla jízlivá a měla na to právo, riskovali její život. Pak si uvědomila, že on ji musí na druhé straně vidět značně zdeformovanou díky širokoúhlé čočce uvnitř helmy. Kdo ví, jak moc jí to nesluší? Jsem taky marnivá, pomyslela si a snažila se neusmát, aby si to Juan špatně nevyložil.
„Máš pravdu, omlouvám se ti. Všichni mají přidělené zvláštní úkoly. Netuším, co se děje, ale jsem přikovaný v laboratoři a musím řešit úplně nový výzkum. O tom, že máš útok na Eden vyšetřovat ty, jsem se dozvěděl teď,“ odpověděl jí Juan a zvedl obě ruce do úrovně ramen dlaněmi směrem k ní. Výmluvné jižanské gesto: Já nic nevím.
„Jestli je to nějaká příprava oslav narozenin kapitána, tak za vámi dorazím s plazmovou řezačkou. V poslední době jsem se s ní hodně naučila,“ zabručela na něj a přerušila spojení. Všimla si, že se ještě stačil zasmát.
Venuše se už musela cítit nesvá z nedostatku pozornosti, protože hopperem otřásl silný poryv větru. S každým podobným nárazem bude stoupat ještě pomaleji.
„Nech mě na pokoji, já si to nevymyslela!“ Zařvala do mraků a, kupodivu, pomohlo to. Na poměry Venuše se vyjasnilo. To, co by na Zemi označila za předzvěst strašlivého hurikánu, to bylo tady klidné nebe. Nebe, jímž na povrch zasvítilo jen málokdy to strašlivě velké Slunce, které tuhle planetu peče a suší. Možná, že by jim na Marsu bylo líp. Atmosféra ani gravitace nestojí za řeč a to Slunce svítí jak za polární noci… ale možná by jim bylo líp na té mrazivé rudé kouli. Tam alespoň peklo zmrzlo.
Na ošetřovně
Probudil se a zaúpěl bolestí. Biočip v jeho hlavě zaznamenal činnost, probudil informační systémy a holodoktora McCormacka. Ten se nad něj naklonil a popotahoval si za mohutný knír, který tak perfektně seděl k jeho kulaté, taťkovské tváři.
„Jak je, mladíku?“ naklonil se nad něj s ustaraným výrazem. Simulace to byla dokonalá, proto ji vždy prozrazovali dodatečným halo.
„Všechno mě bolí,“ zaskřehotal. Měl dokonale vyschlo v krku.
„To je pochopitelné, máš pár zlomenin, museli jsme ti trochu zpevnit hrudník, než se to zahojí. Nebylo to ale nic, co by stará MK-H-25 nezvládla,“ usmál se na něj McCormack pozvbudivě. Kdyby to bylo jen trochu možné, určitě by operační automat šel poplácat po „rameni“. Ale on by tam nedohlédl, tak se doktor musel ovládnout.
„Co je s Eden?“ nemohl se nezeptat.
„Jsi na palubě hochu, to by ti mělo něco prozradit,“ zasmál se bodře doktor, ale obratem zvážněl a jeho mohutné obočí pokleslo: „Bylo to tedy těsné, ale lodi se skoro nic nestalo. Už jsem bál, že budu muset za pacienty na Merkur,“ doplnil už zase se širokým, uklidňujícím úsměvem na rtech.
Kdyby to nebylo ukrutné retro, určitě by si teď začal nacpávat dýmku nebo cpát do nosu šňupací tabák. Touha po jistotě je u lidí fakt velká. Zvláště když jsou zranění. Chápal je. Taky byl rád za starého, dobrého, falešného McCormacka.
„Jak dlouho… uff.“ Bolelo ho jenom dýchat.
„Neboj, za pár dní budeš moct běhat. A mám pro tebe dobrou zprávu! Čeká tě dovolená. Aby ti všechno srostlo, jak má, pošleme tě na týden na Zahradu!“ Největší z dómů, jež pluly po bouřlivém nebi planety, byl hlavním producentem zeleniny a ovoce a pobyt zde byl opravdu povzbuzující. „To je prima,“ zašeptal a usnul. Zdálo se mu o bodrých lidech, kteří ho řezali nožem.
V centrálním dómu
Sesedla z těžkého hopperu a shodila z ramen obrovskou tíhu. Když vystoupala až k balonu, nad nejhorší hranici počasí, musela se odpojit a vyrazit sama mraky k dómům. Selhat mohlo ledasco. Systém určování polohy v místě, kde nerozeznáte pořádně ani nahoru a dolů, bývá docela náročný i pro špičkovou pozemskou techniku. A neustálé zírání a hledání záchytných bodů je únavné i pro lidský zrak. Teď jí čekaly dvě hodiny povinného odpočinku a aklimatizace. Nemohla se dočkat.
V bolestech
Probudil se za dalších sedm hodin. Bylo mu mnohem líp. Dokud se nepohnul. Ale hned, jak se mu přestala točit hlava, musel konstatovat, že je to opravdu lepší. Díky nasazení rekonstrukční medicíny by se mu měla zranění, jež by se před padesáti lety léčila týdny, plně zahojit za dva dny. A teď ho čekalo krásných čtyřicet osm hodin v létající hydroponické Zahradě.
Těžce vstal z ošetřovacího lůžka, které se za ním zatím složilo do stěny. Po malých krůčcích se vydal na cestu zpět k výtahu na Venuši. Musel se dostat z obytné části Edenu, v níž spolu s ostatními členy posádky přebýval po celou skoro roční cestu. Nechtělo se mu opouštět nízkou gravitaci 0,7 g, ale chápal, že pro lepší rekonvalescenci bude třeba 0,9 g panujících v oblacích planety. Pozvánku do Zahrady navíc nemohl odmítnout, bylo tak málo příležitostí, aby se tam dostal.
Na chodbě ho najednou kdosi vzal kolem pasu a jemně podepřel. Otočil se a koukal na Katrinu. Jediná členka posádky s šedivýma očima a smyslná dračice, která si vzala nařízení Gerúsie č. 123, známé hlavně jako „pářící zákon“ za svaté a nehodlala nikdy dovolit, aby neukojené libido vedlo k demoralizaci posádky. Zejména její neukojené libido.
Teď však na něj hleděla zachmuřeně a starostlivě. Usmál se a řekl, že to není tak zlé, jen je prostě křehký. Usmála se a odpověděla: „To bude důvod, proč jsem většinou nahoře, viď?“ a mrkla na něj. Byla tak přirozená, obdivoval ji kvůli tomu. Přestože nebyla modelovou ženou, na to byla trochu moc kostnatá a příliš vysoká. Ale ženskost jí tryskala z nitra, z její krásné a sexuálně závislé mysli. Stačilo jí ukázat a málokterý člen posádky odolal – muž, žena, svobodní či zadaní.
„Kam jsi měla namířeno?“
„Sem, ale dřív mi neskončila pracovní směna,“ řekla s tím svým zvláštním staccatovým hlasem.
„Díky… Ani nevím, co říct,“ odpověděl a podíval se jinam. Dojalo ho, že někoho zajímalo, jak mu je.
„Není zač, musela jsem se podívat, jestli ti nepochroumali podvozek,“ zašeptala mu do ucha a on cítil, jak jím projel elektrický záchvěv. Říkal si, zda i ostatní vidí za tu její sexuální fasádu, za níž byla starostlivá bytost. Asi by bylo lepší, kdyby ne, pomyslel si sobecky.
„Podvozek mám v pořádku, zmuchlali jen kapotu a tu už mi McCormack vyklepal,“ odpověděl jí s náznakem úsměvu. Pokoušel se o ten široký, upřímný, ale bolest a únava ho krotily.
„Ten starej elektronickej bídák nás všechny přežije,“ odtušila a vydali se pomalým krokem k přechodové části. Zde mu Katrina pomohla do středního skafandru.
„Neboj se, všechno si pak vyberu i s úrokama,“ ucedila s provokativním úsměvem přes rameno, když odcházela z přechodové komory.
„Samaritánko,“ zavolal na ní, ještě než zaklaply dveře. Cítil, jak se mu orosilo čelo. Hormony se odplavily a zůstal po nich ještě víc podemletý břeh odolnosti vůči bolesti. Už aby byl na Venuši.
Vyšetřování D-213-a
Obhlížela několik kusů obalu zásilky, jež se jí podařilo shromáždit. Získat ten největší úlovek bylo zároveň nejobtížnější. Musela kvůli němu do otevřeného prostoru a vytáhnout ho z povrchu lodi. A když už byla U toho, musela provést kontrolu integrity a vše opravit. Strávila na tom sedm hodin.
Všechny nasbírané kusy byly naskenovány a chemicky analyzovány. Kromě typu výbušniny dokázala s počítačem dát dohromady ještě přibližný tvar předmětu, který byl v zásilce uschován. Obrys, vetkaný do otlaku zbytků a způsobu rozpadu zásilky, byl vpravdě obyčejný. Více na místě činu udělat nemohla. Začala uklízet důkazní materiál, který by byl skvělým obviněním, kdyby bylo koho obvinit. Bylo to svým způsobem strašidelné. Odesílatelé bomby byli mrtví a je by chtěli stáhnout k sobě do podsvětí. Naštěstí si obyvatelé Edenu podruhé dávali pozor. Zvedla krabici se zbytky zásilky a začala se šourat beztížným hangárem směrem k obytnému modulu. Bylo třeba si pohovořit s pilotem Lovce 1.
„V první řadě bych chtěla uvést, že jste tam venku podal obdivuhodný výkon,“ začala svůj výslech s Item Jiunichim. Zkušený astronaut a technik hleděl na své klouby, byly zahnědlé a vrásčité. Když k ní zvedl oči, zjistila, že to neplatilo jenom pro jeho ruce. Měl vrásky zejména kolem očí. Ty tak působily ještě víc zapadle a unaveně.
„Děkuji, od antropoložky si toho člověk cení,“ zahájil útokem. Nezarazilo jí to. Každý člen posádky mohl ostatní proskenovat do velmi podrobného stupně, až někam ke známkám na základce. Pokud by jej to tedy zajímalo. A vskutku vystudovala antropologii a také psychologii. Často proto slýchala, proč je potřeba někoho jako ona na palubě Edenu? Když byla v dobré náladě, odpovídala, že je to proto, že se rychle učí. A byla to pravda, jinak by nemohla pracovat v dole na Venuši. Když nebyla v dobré náladě, odsekla obvykle něco o tom, že hledá Venušany. V každém případě jí v hlavě vždy zaznělo: „Jsem tu, abych vás sledovala, popisovala, katalogizovala, inventarizovala. Jsem tu, protože jste další kus materiálu, s kterým tahle výprava počítá. Tak se neposerte.“
„I antropoložka dokáže ocenit a zatleskat někomu, kdo jí zachránil prdel, Ito,“ odsekla mu a dlouze na sebe hleděli. Nakonec skoro neznatelně pokynul hlavou. Jeho geny nezklamaly, díky bohu. Vsadila na kartu nespravedlivě obviněné ženy.
„Můžete mi říct, zda můj předchůdce udělal při kontrole zásilky něco špatně?“ To byl důvod, proč Ita přivolala do společenské kóje. Nastoupila přece oficiálně místo zraněného Tomáše Rye a měla místo něj přebírat i případné zásilky.
„Proč se nezeptáte přímo jeho?“ odpověděl jí Ito.
„Je zraněný, nebylo by ode mne příliš hezké nutit ho vzpomínat, nemyslíte?“ Vždy zakončit otázkou.
„Ale tu práci dělal on. Na co tenhle výslech?“
„Nechci ohrozit loď. Musím vědět, co mám dělat. Jsem jen obyčejná antropoložka. Nezapomněl jste?“ Nebyla to moc velká páka, ale Ito byl čestný muž. Zahleděl se opět na své dlaně.
„Nevím, pořád si to přehrávám v hlavě. Měli jsme tomu zabránit úplně.“
„Jste hrdinové, oba. Zasraný hrdinové, co nechaj ubohou holku, ať místo nich tahá krabice,“ nadhodila ironicky a ucucla kávy. Luxus lidí z Edenu. Měli pravou kávu. Na Zahradě sice rostla, ale nebylo to ono.
„Měli jsme reagovat dřív, ale bylo tam něco… nevím. Jako by nás na vteřinu zamravenčilo,“ mračil se Ito.
„Vás oba?“
„Díval jsem se, jak skenuje tu zásilku. Vlastně díky tomu jsem si to uvědomil. Jako by na mžik oka zamrzl. Byl ještě zmatený, když jsem zahájil evakuační manévr.“ Itovi těkaly oči, jak se snažil promítnout si všechno v paměti. „Ale na záznamu nic takového není vidět. Nechápu to.“
„Ok, to mi ale moc nepomůže v mojí práci. Co mám udělat, abych nedopadla jako Tomáš?“ Předklonila se na židli a málem se dotýkali čely. Dva zachmuření kolegové, co si nevěří. Ito se odsunul a zvedl se. Před odchodem z místnosti se krátce ohlédl a řekl: „Neměl se otočit, to bylo všechno,“ a odešel.
Jistě, otočit se neměl. To věděl každý, ale málokdo by to neudělal. Nechala počítač, aby jí pustil záznam videa, o němž Ito mluvil. Žádný zásek či strnutí neviděla. I podle počítače byl záznam bezešvý. Vlastně reagovali oba brilantně a velmi rychle. Na to, že byli ve vakuu bez gravitace. A pak jí to došlo. Reagovali dokonale. Nechala si rozsnímkovat část, kdy Tomáš vkládal skener do zásilky. Všechno perfektně navazovalo. Jen mezi dvěma snímky byl časový posun 1,7 sekundy.
„Co potřebuje jedna celá sedm sekundy?“ zeptala se nahlas, ale bez odpovědi. Nalila si další hrnek kafe a pustila si záznam znovu. Čas už seděl a všechno bylo perfektní. Nebylo co hlásit. Požádala počítač o nové prověření záznamu, ale byl vyhodnocen jako bezproblémový. Všechno bylo v pohodě.
Tak proč se jí třásla ruka?
V Edenu
Zahrada byla božská. Plukovník mu dovolil sedět pod stromem a daroval mu jablko. Kdyby mu nebylo tak špatně, tak by skákal jako malý kluk radostí dva metry vysoko. Bylo to tu tak nádherně obyčejné, tak pozemské. Strom byl hlavní atrakcí Zahrady, rostoucí ze 6 metrů čtverečních opravdové hlíny. Zbytek produkce se odehrával ve speciálních zavěšených farmách, kde všechno rostlo rychle, levně a spolehlivě. On ale mohl sedět na opravdovém trávníku a jíst jablko, což bylo něco úplně jiného, než jídlo, co bylo „zprocesováno“ do úhledných výživových kostek a koktejlů.
Zakousl se do jablka. Chutnalo dost hnusně. Vlastně si nebyl jist, jestli to vůbec chce jíst. Ale bylo by to stejné, jako by odmítl jíst první jídlo, které mu předložil nově objevený kmen. Rouhání. S přemáháním jablko ohryzal. Zbytek mu zabavil Plukovník, který se zjevil odnikud a cenný ohryzek odnesl na kompostaci, aby strom měl dost hlíny. Za chvíli se objevil a posadil se k Tomášovi na zem.
„Je to tu nádherné, co?“ obrátil se k němu. Plukovník byl jeden z nejstarších členů posádky. Bylo mu dost přes šedesát. Byl to hrdina. Bojoval v Barmě i Pákistánu. Pomáhal stavět vesmírný dok pro Eden a pak dohlížel na stavbu lodi. Byl s touto výpravou spojen dobrých patnáct let. Ale jeho věk představoval výjimku. Podobně starých členů posádky nebylo moc. Bylo to jako s dětmi. Všichni věděli, že je to něco normálního. Ale když jste ve venušanském dómu potkali dítě nebo svěžího šedesátníka, pocit nepatřičnosti zůstával. Hodně tomu přidával fakt, že děti i ty starší byste spočítali na prstech.
„Ano, někdy mi to taky bere dech,“ řekl plukovník nahlas a rozhlížel se po jediném místě na Venuši, které by sneslo označení park.
„Ehm… ano, klidně bych tu vydržel celý den,“ odpověděl po pravdě. Necítil se sice vůbec lépe, ale rána v jeho srdci, stesk po Zemi, byla hladová. Prsty ohmatával trávu a hlínu. Neuvěřitelný zážitek.
„Podle reportu se musíte zítra*hlásit na Edenu,“ poznamenal Plukovník a kacířsky utrhl jedno stéblo.
„Ano, bohužel, zítra už prý budu dost zdravý, abych se mohl vrátit do služby,“ fakticky se ale necítil ani o chlup lépe. Kdyby to bylo vůbec možné, řekl by, že se jeho stav zhoršil.
„Eden je krásná loď, je čest na ní být,“ prohlásil jeho společník v trávě a hleděl kamsi do prázdna.
Tomášovi zablikal před obličejem příchozí audiohovor. Díky hrdelnímu mikroimplantátu mohl odpovědět, aniž by mluvil nahlas.
„Ahoj,“ pozdravila ho Staša Kozstová. Skoro vůbec ji neznal, během letu na Venuši spolu netrávili moc času, prohodili vždy spíše pár společenských vět a šli si svou cestou. Pokud si pamatoval dobře, měla silné slovanské rysy a husté tmavé vlasy. Počítač vyslyšel jeho nevyřčené přání a ihned měl její před očima osobní kartu.
„hm… Ahoj?“
„Podívej se, nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekla tónem člověka, který je zvyklý rozkazovat. Kdyby nebyla antropoložka, tak by si myslel, že nějaká vojanda. Staša zatím pokračovala: „Zjistila jsem tu nějaké nedostatky v přepravě a nedá mi to, abych za tebou nepřijela a neprohráli jsme to.“
„Počkej, to jsou věci, které stačí přece jen poslat, ne?“ Byl zaražený, aby někdo vážil několikahodinovou cestu jen kvůli inventuře?
„Jsem dole v centrálním dómu, sednu na hoppera a jsem u tebe do hodiny,“ řekla Staša, jako by ho neslyšela, a hovor típla.
„Budeme mít návštěvu, nějaké vyšetřování,“ řekl nahlas pro zajímavost Tomáš a nastavil obličej umělému slunci. Nemohl si tak všimnout, s jakým znepokojením na něj Plukovník hledí.
Na cestě z Edenu do Zahrady
Aby výtah ve dvou dvacetičtyřhodinnových cyklech jel dvakrát nahoru a dolů, to byla opravdu energeticky velmi náročná výjimka. Celá situace byla také dost výjimečná. A všechno jen kvůli její intuici. Kdyby jí teď požádali o důkazy, neměla by v ruce nic, byla by jen bláznivá ženská, co nemá vůbec být ve vyšetřovacím výboru. Naštěstí jí nikdo nekontroloval, stále se věnovali tomu svému tajnému superprojektu. Co mohlo být důležitější než zmizení skoro dvou sekund?
„Zmizení tří sekund?“ zeptala se sama sebe.
Pokusila se shodit ze stolu obavy lakonickou poznámkou. Zavrtěla hlavou a raději naposledy zkontrolovala, zda má skafandr zcela v pořádku. Pak podobně podrobnou procedurou prošel hopper. Tenhle se od jeho těžkého soukmenovce lišil mnohem subtilnějším provedením, které nemuselo odolávat tak vysokým teplotám a tlaku. Zůstal dynamický stroj pro 1-2 osoby včetně dalšího nákladu. Hopper představoval mulu celé mise. Na něm se odtahalo všechno mezi jednotlivými dómy. Vzhledem k silnému větru bylo nutné často dómy rozpojovat a tak přišel na řadu skokan.
Sledovala, jak se otevírají hangárová vrata a jedovatá atmosféra začíná v těžkých chuchvalcích ostýchavě pronikat dovnitř. Cesta na Zahradu byla volná. Hopper se otřásl a startovací prak ho vyhodil ven. Trysky přešly na plný výkon a začala zvolna stoupat. Zahrada se vznášela o něco výš, blíž ke Slunci, z nějž si brala elektřinu, teplo i fotony pro rostliny.
Husté nahnědlé mraky občas vystřídaly našedlé a sem tam zahlédla i nějaký načervenalý, který sem zabloudil odněkud zdola. V jednu chvíli se nebe pročistilo tak, že viděla až k povrchu. Vyděsilo ji to k smrti, protože to znamenalo opravdu silný vítr, který by ji mohl, stejně jako ty nezničitelné mraky, smést z oblohy. Naštěstí celý úsek neměl víc než 200 metrů a stačila jej překonat bez obtíží.
Po přistání ji kontaktoval Plukovník a vysvětlil jí, že bohužel nemůže dorazit, ale posílá vědeckého asistenta Ašoka. Byla by se obešla bez doprovodu, ale poděkovala a vyčkala příchodu svého společníka. Ten se ve dveřích objevil za necelou minutu a ještě se jí začal sáhodlouze omlouvat za zpoždění. Snažila se mu to rozmluvit, ale on pokračoval dál a dál.
„To už vážně vypadá, jako byste se mi omlouval za něco úplně jiného,“ prohlásila se smíchem a Ašok se konečně zarazil. Pak ji už beze slova odvedl k postranní odpočinkové místnosti, drobné kabince se stolkem pro dvě osoby a ničím zajímavým navíc. „Tady ho máte,“ řekl jí zachmuřeně a postrčil ji dovnitř. Pak za ní zavřel dveře.
U stolu seděl nemocně vypadající muž. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je to Rye. S obtížemi zvedl hlavu a zeptal se: „Vás sem taky zavřeli?“
„O čem to mluvíte?“ Instinktivně se otočila a zkusila otevřít dveře. Senzor nereagoval. „Aha.“
„O tom,“ unaveně sykl Rye a dodal: „Nevím, proč. Řekl jsem jen, že mě přijdete vyšetřovat.“
Zkoumavě na něj pohlédla. Vypadal velmi nezdravě, jeho pleť byla snad ještě bledší než u typického Venušana. Čelo se mu lesklo krůpějemi potu, oči měl rámované temným stínem. Vypadal, jako by se chtěl stát upírem. Očividně nebyl v pořádku. A to ani tahle situace. Proč by je zavřeli, když mu řekla, že přijela vyšetřovat jeho?
„Řekl jste jim výslovně, že jsem přijela za vámi?“ Podíval se na ni a zamyslel se.
„Vlastně, asi ne,“ zasmál se: „Asi mají co skrývat.“
„Není to zase taková legrace, ublížili vám nějak? Nevypadáte moc dobře.“
„Ne, to s nimi nesouvisí,“ zarazil se, jak si v hlavě přehrával všechno od doby, kdy se probudil v medlabu. „Vlastně, mi od toho zranění není vůbec líp.“
„To se zlepší, uvidíte,“ konejšila ho, protože nepochopila, co tím myslel. Pak se začala rozhlížet po místnosti, ale neviděla nic, co by jim pomohlo uniknout. Před očima jí naskočila hláška o výpadku v komunikačním systému Zahrady. Nemohla zavolat o pomoc. Samozřejmě.
„Tohle bude něco většího,“ pronesla spíš k sobě než k Ryemu. Ale jak to mohlo souviset s tím zfalšovaným záznamem výbuchu? A jak s tím vším souvisel on? Znovu se na něj podívala. Ne, on za tím nestál. Byl to dokonale fádní typ, možná milý chlapík, ale přesně podle hesla: „Sejde z očí, sejde z mysli“. Kdyby si k němu sedla zády, asi by ho po chvíli přestala vnímat. Ale i takoví bývají vůdci povstání.
Ano, jistě. Povstání, revoluce, převrat. To je ono. A on to urychlil s tím svým prohlášením, že přijde vyšetřovat. Měla si dát práci s lepší výmluvou? Ne, sobě za vinu nic dávat nebude, ale jemu by mohla.
„Proč jste musel vyžvanit, že přijedu?“ obořila se na něj, ale on reagoval jen smutným úsměvem.
„Kdybych to věděl… byla to jen konverzační poznámka. Mluvil jsem s vámi před Plukovníkem. Když hovoříte v něčí přítomnosti, neřeknete někdy něco… jako takovou omluvu nebo tak nějak?“ Snažil se jí to kostrbatě vysvětlit. Ale chápala, o co mu jde.
„Takže za tím je Plukovník?“ Nejstarší člen posádky mimo Gerúsii, radu starších. To dávalo smysl. On byl vždycky proti tomu, aby se moc koncentrovala v rukách pár jedinců. Vždycky to byl ten typ: „Musíme činit demokratická rozhodnutí, na palubě je výkvět lidstva!“ Teď už všechno dávalo smysl.
Otevřely se dveře a Plukovník vešel dovnitř. Byla připravena na roli ustrašené, přehnaně iniciativní dívky, která udělala chybu a riskantně se vydala za kolegou s podružnou záležitostí. Její protivník však nepřišel na divadelní představení.
„Povstání začalo, členové Gerúsie budou zatčeni. Už nemůžete nic dělat,“ sdělil jí prostě.
Tupě na něj civěla. Vlastně ani nevypadla z role.
Pak Plukovníka střelila z plystole. Tohle bezpečnostní zařízení měli jen členové vyšetřovacího výboru. Plynová kapsle ho přesně zasáhla a on se svezl na podlahu jako žok.
Vyšla na chodbu, připravená opět vystřelit, ale nikdo tam nebyl. Plukovník si byl asi opravdu jist svým vítězstvím. Vyrazila k hangáru, když za sebou zaslechla pomalé kroky a funění. Tomáš Rye kulhal za ní. Briskně se otočila a namířila mu plystoli do obličeje. „Kam jdeš?“
„Co nejdál od Plukovníka,“ odvětil a tvářil se docela nezúčastněně. Provrtávala ho pohledem.
„Vždycky, když někoho zkoumáte, nakloníte hlavu,“ řekl jí. Měl pravdu. Uraženě se narovnala a otočila se na cestu k hangáru. Ať si klidně jde za ní. Musí si ale dávat pozor, protože s ním rozhodně nebylo něco v pořádku.
O metr a půl dál
Sledoval její houpavou chůzi, ačkoliv před chvílí chladnokrevně střelila Plukovníka do obličeje. Mohl být klidně mrtvý. A ona si tu teď kráčí a kroutí zadkem. Projela jím vlna chladu. Tohle dlouho nevydrží. Musí se dostat zpět na Eden k doktorovi.
U hangáru byl biotechnik Cho, bodrý chlapík, který patřil k hvězdám celé Enklávy. Podílel se na práci divadelním souboru „Venušanský kolík“, s nímž předváděli nejčastěji nějaké pradávné taškařice s mnoha převleky.
Stačil říct jen: „Co?“ a zíral do ústí plystole. Zdálo se, že musí být úplně hypnotické.
Staša ho přinutila odstoupit od vstupu do hangáru a tak mohl spolu s ní vejít do přechodové místnosti. Sotva se zavřely dveře, uslyšeli zaklapnutí mechanického zámku. Byli odříznuti.
„Nevadí,“ řekla, „stejně už chci odsud.“ A začala se zkušeně navlékat do skafandru. Bylo v tom jisté kouzlo. Elegantně se propínala, její docela vyvinuté partie se rýsovaly pod tenkou uniformou… Potřásl hlavou a začal se oblékat. Obyčejně býval mnohem míň nadržený, asi to nějak souviselo s tím jeho stavem. Ale přitom se necítil vzrušený. Jenom jeho hlava byla nějak zaseklá.
A už se mu to stalo zase. Jen stál, zíral před sebe a snažil se sledovat nějaký podivný proud myšlenek. Měl snad kocovinu?
Ucítil na ramenou ruce. Staša už byla oblečená a on byl sotva v půlce. Naštěstí se rozhodla mu pomoct a společně jim to šlo o poznání líp. Když byli dokonale zabezpečeni, stoupla si čelem k němu a ťukla mu o přilbu, čímž nastavila komunikační linku. Mohla dát požadavek počítači, ale tohle taky fungovalo a při práci ve stísněných podmínkách, kdy měl člověk obě ruce plné, to bylo celkem dost přirozené.
„Musíme už vyrazit, divím se, že nezavolali posily,“ zazněl mu v uších její hlas, mnohem znělejší než v prostorách Zahrady.
Otevřeli přechodovou komoru a vstoupili do hangáru, který vypadal poměrně velký. Hodně tento dojem podpořil fakt, že byl prázdný,
„Tím se vysvětluje, proč nespěchali s tím pacifikováním,“ odfrkla si Staša, ale zněla celkem vyrovnaně. „Takže povstání spustili ze Zahrady.“
„Nebo potřebovali něco přestěhovat,“ řekl a hned si připadal hloupě. Měla pravdu, aby nebyl k dispozici žádný z hopperů, to bylo nemyslitelné. Otočil se k ní, a všiml si, jak soustředěně kouká metr před sebe. Typický projev vidhovoru. Nějak se jí podařilo spojit.
„Povstání bylo v podstatě potlačeno, ale vyhrožují, že potopí Zahradu, pokud Gerúsie neodstoupí,“ oznámila mu, když dohovořila. Tentokrát ho zamrazilo z pouhé myšlenky na něco tak zrůdného. Zničení Zahrady by znamenalo smrt hladem pro dobrou třetinu obyvatel Enklávy. Kvůli politice byli ochotni riskovat přežití lidstva?
„Musí být opravdu zoufalí, když jenom vysloví něco takového,“ podíval se na ni a jejich pohledy se střetly v krátkém okamžiku vzájemného pochopení. Něco takového odsuzovali oba.
„Měla jsem Choa uspat. Teď jsme tu zavření a nemůžeme se dostat k řízení,“ tloukla se sebemrskačsky do helmy a přecházela sem a tam. Opřel se o stěnu a myšlenky se mu zatoulaly. Proč ho všechno tak strašně bolí? Není to první zranění od té doby, co je na Eden. Nedá se o něm říct, že je šikovný. Ale nikdy to takhle nebolelo, zlepšení přicházelo hodně rychle. Přece nebyl tak vážně zraněný, aby se cítil takhle špatně, ukrutně a hrozně. Nepamatoval si, že by mu bylo někdo hůř. Potřebuje se dostat ven, musí za doktorem na Eden. Potřebuje pomoc zvnějšku.
Zvnějšku…
„Chtěla bys jít na výlet?“ zeptal se Staši, která na něj hleděla s naprostým nepochopením. Musel jí to vysvětlit polopaticky.
„Z vnější strany každého dómu je sekundární kontrolní bod, dá se odtud ovládat,“ řekl a pokračoval: „Musíme vylézt z hangáru na servisní plošinu a dojít asi tak do poloviny dómu.“
Koukala na něj a nic neříkala. Nakonec mu došlo, že už zase s někým hovoří. Asi měla rušný společenský život.
„Jdeme, hned,“ zavelela.
Na vycházce
Postupovali ukrutně pomalu, ale těžká mračna Venuše se přes ně valila v takové míře, že viděli tak na metr. A nemohli se připoutat, jelikož v hangáru nenašli jističi lana. Museli doufat, že poryvům větru odolají jen za pomoci zábradlí.
Tomáš Rye ji svým nápadem opravdu překvapil. Pronesl to ve chvíli, kdy váhala, zda ve skafandru spí nebo už vypustil duši. Nebyla si jistá, zda to není nějaký šílený plán, jak ji vyhodit ven z dómu. Ale když znova zavolala Juanovi, byl nadšený.
„Počkej, počkej, musím si to vyjet,“ halekal na ni a zkoumal plány.
„Víš, že pokaždé, když spolu v poslední době mluvíme, mám na sobě skafandr?“ řekla mu, aby řeč nestála.
„Ale jak ti sluší!“ odtušil a pak se mu rozsvítily oči: „Má pravdu! Okamžitě vyrazte. Posíláme hoppery. Jakmile převezmete řízení, budeme tam.“
„Dobře,“ řekla a podívala se na Ryeho: „Jdeme, hned.“
Teď byli přibližně v polovině cesty. Nechtěla myslet na to, co tušila v hlubině pod nimi.
„Proč je možné dóm ovládat zvnějšku? To je nějaká vesmírná paranoia?“ zeptala se Tomáše. Chvilku ho slyšela jen těžce oddechovat.
„Možná taky, ale hlavně jsme odtud řídili dóm, když jsme ho budovali,“ připomněl jí Rye, který byl inženýr. Mohlo jí to taky dojít. Dóm byl něco jako vzducholoď. Při stavbě a spouštění do atmosféry ho bylo třeba koordinovat. Bylo to vlastně jasné. Zřejmě by na to přišel každý technik…
„Musíme zrychlit!“ vykřikla a začala se sunout podél zábradlí maximální rychlosti, kterou jí strach dovolil. O moc rychleji to nebylo. Musela doufat, že mají náskok. Dóm měl totiž hangáry dva.
Střet
Když dorazil k ovládacímu centru, ukázalo se, že obavy Staši byly liché. Nikdo nikde nebyl. Tedy v okruhu těch deseti metrů, kam dohlédli. I Staša, která tam stepovala již dobré 3 minuty, vypadala klidnější. Beze slova mu ukázala na kapličku ovládacího centra. Fungovala na rukávovém principu. Aby se k ovládání nedostala agresivní atmosféra, musel se vsunout do úzkého válce, který se na něj podtlakem přisál, a teprve poté se mu zpřístupnila ovládací konzole. Jedno z mála zařízení, které nespoléhalo na biočipy, ale na tradiční tlačítkový vstup. Byl čas ovládnout Zahradu.
Snad do té doby neumře.
Byl asi v polovině procedury, když uslyšel krystalicky čistý hlas: „Odstupte od té konzole. Varuji vás.“
„Proč jste ochotni zabít tolik lidí? Co vám Gerúsie udělala?“ zeptala se Staša. Chtěla se jim získat čas. Snažil se soustředit na práci, ale nemohl neposlouchat.
„Co nám Gerúsie udělala? Neustále nám lže! Ty bys to měla vědět, když jsi jedna z nich!“ křičel ten kdosi, ale podle hlasu nepoznal, o koho jde. Věděl jen, že se jedná o muže.
„No dovol, copak já vypadám jako někdo z rady starších,“ odpověděla napůl uraženě Staša.
„Ne, ty jsi tajná, ty jsi ještě horší! Kdo jiný než neexistující policajti Gerúsie má zbraň!“ To byl silný argument. Zajímalo ho, proč za ním vlastně přiletěla. Asi byl jen zástěrka, aby dostali svého člověka na Zahradu. Politika… Už zbývalo celkem málo.
„Dobře, jsem členka vyšetřovacího výboru,“ přiznala Staša. „A nosím zbraň. Ještě jeden krok a zjistíte, že mám jednu i teď.“ Druhá strana se odmlčela. Ještě přenést poslední nastavení plánu letu sem. Kopie se aktualizovaly jen jednou za čtyřicet osm hodin a se starým letovým plánem je to mohlo poslat někam do bouře.
„Nevěřím ti. Plystole ti tady nepomůže.“ Staša mlčela. Nastavil automatické řízení a čekal. Někdo ho kopl do nohy.
„Okamžitě vylez.“ Staša stále mlčela. Neodvážil se neposlechnout, ale soukal se ven co nejpomaleji.
„Stoupni si vedle ní,“ řekl mu ten chlapík vedle něj. V rukavicích držel pájecí pistoli. Jedno přiložení a turbotavicí hlava by prošla z většiny plastovým skafandrem bez velké námahy. To on měl tady venku skutečnou smrtící zbraň. Tomáš najednou uslyšel Stašu, jak se zalyká. Musela se nepříčetně vztekat, zvlášť jestli byla členkou nějaké tajné organizace, o níž dosud nic neslyšel.
„Pohni se, jdi k ní. Stihl jsi to nebo ne?“ zeptal se ho muž ve skafandru. Ztěžka se pokusil vyhovět a začal ustupovat před nebezpečnou zbraní, když se Staša, stále se zalykajíc, prudce vymrštila a oběma rukama strčila do muže s pistolí. Přesné načasování zabralo a člen Enklávy, jejich kolega a souputník, se převalil přes zábradlí a zmizel v mracích.
Tomáš jen zíral. Ani k němu nenatáhl ruku. Staša se dál dusila vzteky. Potom mu to ale došlo. Ona celou dobu plakala. Teď stála u zábradlí a hleděla dolů. Přistoupil k ní a jemně ji odtáhl ke stěně dómu, kde jí objal. Dovolila mu to a on s dokonalým stereo přednesem slyšel, jak někomu říká: „Splněno.“ A pak už jen křičela a brečela, zatímco stáli na okraji vzducholodě a pluli v moři oxidu uhličitého.
Další život ne
Byla hysterická. Nikdy nikoho nezabila, nikdy si nemyslela, že to udělá. Nemohla by. Ale musela. Musela zachránit celou Enklávu. Musela? Co když nemusela? Oči jí opět zalily slzy. Co když nemusela. Co když, kurva, nemusela! Její srdce praskalo a jenom to, že ji Tomáš držel v plastovém náručí, jí zabránilo, aby se vrhla dolů a skončila to.
A byl to opět Tomáš Rye, kdo ji vrátil do reality, když se pomalu sesunul na kolena.
„Já, potřeboval bych už k doktorovi…,“ zasténal bolestí, „nejsou někde poblíž tvoji kamarádi s hopperem?“
Zamrkala. Musí ho dostat na Eden. „Vstaň, hopper je na cestě.“ Byl čas opět zavolat Juanovi.
Zpáteční cesta na Eden byla asi nejrychlejší v historii Enklávy. Každopádně byli v lodi za pouhých 5 hodin. Během cesty spolu moc nemluvili. Rye se jen krátce vynořoval z bezvědomí. Ve chvíli nejjasnější jí řekl: „Myslíš někdy na Zemi?“ Když přitakala, řekl:
„Já každý den. Někde tam je bráška, bylo mu jen deset, když jsme odlétali…“ Pak se zase odmlčel.
Sotva vystoupili z výtahu, objevila se jim před očima nečekaná zpráva. Měli přejít do technické sekce. „Kdo to přikázal? Vezu zraněného, musí do medlabu,“ hlásila zpět Staša.
„Víme“, hlásila další zpráva, „právě proto musí do technické sekce“. Nechápala, ale zvedla beztížného a bezvládného Tomáše a následovala rozkaz. Snad to není omyl.
Technická sekce byl obyčejný název pro mozek lodi a vlastně celé výpravy. Tady byly nejdůležitější části hlavního počítače výpravy. Mimo pohybující se gravitační obytnou zónu, ale rovněž masivně pancéřované a chráněné proti vesmírným vlivům.
Nikdy nebyla uvnitř, a když se otevřely dveře, byla lehce zklamaná. Vypadalo to tu normálně. Uprostřed místnosti stál holografický McCormack.
„Doktore, netuším, co se tu děje, ale tady je pacient. Myslím, že jste musel přehlídnout něco fakt velkýho,“ obořila se dobromyslnou, obtloustlou figuru. Doktor se na ni podíval bez emocí.
„Ne, pacient je v odpovídajícím stavu,“ odpověděl strnulý lékař. Vypadal jinak. Obvykle se vždy povzbudivě smál.
„Co se tu do prdele děje?“ položila přirozenou otázku. Doktor na ni však neodpověděl. Místo toho se díval na Tomáše, který sebou trhal na podlaze a křičel, že si musí sundat přilbu a že ho to šíleně pálí.
„Pro tuto výjimečnou situaci je zde obnovena atmosféra, klidně si odložte helmy,“ řekl McCormack. Nechtělo se jí, ale Tomáš si začal rvát tu svoji z hlavy přímo zuřivě. Když se mu to povedlo, měla konečně příležitost se na něj pořádně podívat. Vypadal jako chodící mrtvola.
„To tak strašně pálí,“ zakřičel znova a začal si škrábat hlavu. Při tom mu z hlavy padaly chuchvalce vlasů. Pak bolestně vyjekl a konečně se přestal škrábat. Zíral na svou dlaň, kde měl kus vlastní kůže.
„Co jste mu to provedli? Nebo mu to udělal ten výbuch? Ale proč byste nás zavedli sem?“ křičela na McCormacka, který se zájmem studoval Tomáše. Pak se jeho pohled stočil k ní.
„My? Nejsme žádní my. Tohle není spiknutí, které má za cíl někomu ublížit,“ řekl, aniž by hnul svalem v obličeji.
„A tohle je co?“ ukázala na svíjejícího se Tomáše.
„To je nutná oběť. O tom koneckonců víte svoje, viďte,“ odvětil nezaujatě doktor.
„O čem to kurva mluvíš?“ křičela na hologram. Pak se jí vrátila rozvaha. „Souvisí to nějak s tím mizejícím časem?“
V McCormickově obličeji se poprvé objevilo něco jako zájem.
„Co znamená ‚mizející čas‘?“ provrtával ji pohledem.
„Ze záznamu z výbuchu zásilky zmizely skoro dvě vteřiny. Něco v té době zasáhlo Ryeho i pilota. To jim udělalo tohle?“
Ukázala na Tomáše a přitom si ho znovu prohlédla. Zvedl se jí žaludek. Na hlavě mu zbylo jen pár chomáčů vlasů a na několika místech měl pryč pokožku až na lebku, pokrytou nějakou stříbřitou sítí. Byl už zřejmě v bezvědomí.
McCormack mlčel. Ale pak se usmál a pokynul jí. „Jste dobrá, nevěděl jsem o tom. Ale abych odpověděl, na vaši otázku. Ne, to, co se tam stalo, panu Ryemu tento stav nepřivodilo. To jsem byl já.“
„Kdo ti dovolil udělat něco tak zrůdnýho! Okamžitě zavolám…,“ chtěla zavolat nadřízenému a říct McCormackovi, že ho odpojí. Ale odpojena byla v první řadě ona sama. Opět bez možnosti komunikace.
„Chtěl bych vás ubezpečit, že stav pana Rye je skutečně politováníhodný a uvědomuji si, že za něj nesu plnou zodpovědnost,“ zarazilo ji, že jindy žoviální doktor začal mluvit jinak.
„Ty nejsi McCormack,“ skočila mu do řeči.
„Jsem. Jsem hlavní počítač této lodi a brzy zemřu a se mnou Eden,“ řekl lékař a ani nemrkl. Staša si musela sednout. Doktor to vzal jako výzvu a osvětlil jí celý příběh.
Z vyprávění šíleného lékaře
V hlavní roli byla skutečně zásilka. To ona byla příčinou všeho. Na její palubě však nebyla primárně bomba. Výbuch byl jen zástěrka, jež měla dokonale zamaskovat silné vysílání, které nastalo ihned po aktivaci. Zásilka totiž vezla smrtonosný virus. Ten infikoval loď a zmizení 1,7 vteřiny bylo součástí jeho zahlazovací taktiky.
Pro přenos bylo třeba jen několika sekund a ty si stroj pojistil mikropulzem, který nejbližší okolí nakrátko zabrzdil. Ito byl dál a dobře odstíněn, proto mohl zareagovat dřív, ale i tak nestačil přenosu zabránit.
Virus pak po sobě zahladil stopy v záznamu a soustředil se na převzetí vlády nad lodí. Počítač Edenu jej však dokázal identifikovat a tak se odehrála bitva dvou vyspělých umělých inteligencí. Kdyby bylo možno na ni popatřit, jistě by to byla bitva titánů. Počítač rychle odhalil, že přes veškerou zdržovací taktiku bude do třiceti sedmi pozemských hodin muset kapitulovat. Ano, v počítačových časech byl schopen vzdorovat celé eóny, ale v čase posádky Edenu to byl mžik, který skončí neúspěchem celé mise.
Mozek lodi proto uzavřel virus v asi polovině svých kapacit a snažil se vydržet. Bylo třeba zvrátit poměr sil.
„Ty jsi ho injektoval nanity, abys z něj udělal svoje vlastní biočipy,“ přerušila stručné vyprávění počítače.
„Ano, získám tak dostatečnou neinfikovanou kapacitu a postupně vytlačím virus ze systému,“ odpověděl McCormack – počítač.
„Nemohl sis je opatřit jinak? Musíš kvůli tomu zabíjet?“ Cítila, jak jí do očí znovu vstupují slzy.
„Je nutno pana Rye připojit do systému. Prosím, pomoc,“ přerušil ji počítač.
Nechtěla mu pomáhat, nechtěla. Ale co mohla dělat jiného? Její život se změnil v sérii úmrtí, o nichž spolurozhodovala. Stala se masovou vražedkyní?
Zvedla Tomáše a nasměrovala ho do vnitřní technologické části. Tam mu na odhalená místa lebky přiložila konektory, přesně podle pokynů holografické bytosti, která jí starostlivě hleděla přes rameno.
„Co se s Tomášem stane?“ zeptala se počítače, když byla hotová a žíly kabelů přirozeně srostly s žilkami na lebce jejího spolucestujícího.
„Pan Rye bude bohužel zkonzumován nanity. Nemají jiný zdroj energie. Je mi to líto.“
Staša se podívala do nepřítomných očí Tomáše Rye a pak ho dlouze políbila na rozpraskané rty. Neuměla se jinak rozloučit.
„Měli jsme kurva letět na Mars,“ řekla mu na závěr, otočila se a bez ohlížení opustila místnost.
McCormack za ní nechápavě hleděl. Zmatený hologram vedle slintajícího kyborga.
O dva pozemské měsíce později
Staša toho měla hodně za sebou. Po zážitcích na Zahradě i v technické sekci se zhroutila. Sama si naordinovala léky (při představě McCormicka se jí ještě teď zvedal žaludek) a prospala neuvěřitelných 48 hodin. Překvapivě byla omluvena ze všech směn.
První měsíc od ukončení vyšetřování případu D-213-a chodila jako mátoha. Kolem ní přitom atmosféra vřela. Byla vyšetřována kvůli zabití biologa Akatoa. Došlo k odsouzení hlavních představitelů povstalců, v čele s plukovníkem. Počítač ve vší tichosti porazil virus.
Gerúsie v zájmu zachování pořádku přiznala některé chyby, včetně existence vyšetřovacího sboru. Někteří členové Gerúsie byli rovněž potrestáni. Možná vynesli nějaký rozsudek i nad ní, ale bylo jí to jedno a zdálo se, že to nikomu nevadí.
Uplynul další měsíc, a život Enklávy se začal vracet do usedlých kolejí. Naštěstí se nemusela vrátit zpátky do dolu – tam zamířil v rámci trestu Plukovník. Ona mohla zůstat nahoře a dělala, co jí přidělili.
Dál se stranila společnosti a nejraději sedávala potmě v obytné kóji. Vzpomínala tu na den, který navždy změnil ji i její život. Seděla tak i dnes, když se najednou přepnul holoobraz a naskočilo nějaké pozemské vysílání. Pokoušela se to vypnout, ale nebylo to možné. Tchajkonaut na obrazovce zrovna komentoval aktuální vývoj boje na Zemi.
„Myslím, že váš nápad vrátit se za šest let je ideální. Já budu muset sestoupit dolů dřív, ale spousta oblastí nebyla zasažena. Tak si snad najdu nějakou obživu,“ zasmál se jí neznámý Číňan do objektivu, „ale budu na vás čekat.“
Pak pokračoval ve čtení nějakých meteorogických dat a vysílání se přerušilo. Nakonec jí to docvaklo. Tohle vysílání bylo z doby, kdy už Země oficiálně přestala komunikovat! Gerúsie jim celou dobu lhala…
Otázky po důvodu nakonec vytlačil pocit upřímné radosti. Ne ze zrady, kterou na ní a ostatních z Edenu z neznámého důvodu páchalo pár členů rady starších. Měla radost, že počítač, který nakonec porazil sentientní počítačový virus, nedokázal odolat vůli bytosti, která už neměla fyzické tělo.
Lehla si na záda a po tváři si jí rozlil široký, spokojený úsměv.
