„Jako majitel cestovní kanceláře vykonávám jedno z mála skutečně svobodnejch povolání, chápeš? Nemusím chodit od osmi do osmi pěstovat chaluhy, lovit ryby, odsolovat vodu nebo drhnout stroje. V potravním řetězci našeho plovoucího města stojím vejš než ty. I když ne o moc.“
„Vysvětli mi jednu věc,“ naklonil se ke mně na baru Xsi a v jeho poďobaném, mořem zvrásněném ksichtíku bylo jasně vidět, že už má dost vypito. „Chápu celou tu věc s cestovkou. Že bereš nostalgiky na pevninu. Ale na co, kurva, potřebuješ kancelář?“
Na to jsem neměl okamžitou odpověď. Tak jsem se jen otočil na staré barové stoličce z popraskané umělé kůže a díval se na tmavé světélkující moře, od kterého nás dělil jen jeden starý klandr a asi třicetimetrový volný pád. Já a Xsi se vždycky potkáváme u venkovního baru, otevřeného jen při vlnách pod patnáct metrů. Mám to tu rád. Je to místo, kde je život skutečnější. Kam si můžu obléct svůj kožený kabát a nikomu to nevadí, i když neodpovídá neoviktoriánské nebo retrodekadentní módě. A na pevnině si můžu vzít klobouk, jako moji dětští hrdinové v šestákových detektivkách z minulého století. Tady na baru bych si mohl i zapálit, ale nekouřím chaluhy. Sedíme u kořene mnohatisícového obchodního centra, přisátého svými obřími betonovými nohami ke dnu moře. Nad hlavami se nám promenují vzducholodě a na obzoru je majestátní solární plachetnice. Tohle je mnohem skutečnější než kterákoliv virtuální realita. Žádná ti neplivne sůl do ksichtu tak jako Atlantik.
Chtěl jsem tu poslední větu po marlowovsku zopakovat Xsimu, ale ten malej parchant usnul s hlavou na baru v loužičce něčeho, co snad byly jen zbytky posledního pití. Jedna věc se moři musí nechat, ať tu vyrábíte cokoliv, vždycky je vedlejším produktem alkohol. Pokud to není hlavní produkt.
Moje kancelář… S tou má Xsi pravdu. Na co potřebuju kanclík, kam se vejdou dvě židle, stoleček a pár prospektů? Stejně za mnou skoro nikdo nechodí a klienti si dojednávají cesty Online. Jen se potkáme na odletové plošině a už jsme na cestě za „dobrodružstvím, historií a tajemstvím“ nebo za „trpasličí ženou s třemi prsy, co to má ráda zezadu“ nebo se proletíme nad „radioaktivní hrobkou, dříve známou jako Berlín“. Ale někdy za mnou před cestou někteří přece jen zajdou. Ti pečlivější, co si chtějí ověřit, že jsem solidní firma. A kvůli nim mám kancelář.
A taky kvůli posteli. Když ji spustím od stropu, mám sám pro sebe kajutu na spaní. A takových nás moc není. Sice do té postele lezu tak, že vyjdu ven na chodbu, pozdravím kolemjdoucí, a pak se soukám nahoru na lůžko. A v noci se nesmím moc divoce obracet, ale… Sakra, nemusím spát někde na ubytovně s Xsim a jeho zpocenými bratry. Jsem svobodný suchozemec. Druh určený k vyhynutí.
Na rozdíl od spousty lidí z Mola A a B a C a dalších plovoucích a kotvících měst jsem byl počat na souši. Moji rodiče byli mezi posledními, kteří váhali s odchodem. A naštěstí pro mě byli doktoři. Když si byli jistí, že jsem na cestě, už je nevázala morální povinnost k radiačním pacošům z Německa a Polska, ale museli se postarat o mě. A až do mých šesti to dělali dobře. Pak sice umřeli na chřipku, ale to už je riziko doktorského povolání.
Když mě vzdělávací systém vyplivl po čtyřech třídách vysokorychlostního vzdělání, mohl jsem si vybrat kariéru v loděnici. Cokoliv, co bylo určeno pro tu nejhorší špínu. Tak jsem v deseti čistil lodní šrouby, škrábal škeble nad i pod hladinou moře, drhl záchody a dostával pravidelně do držky. Nemaje, čím jiným se chlubit, vytasil jsem se svým suchým přirozením a už jsem trčel jako osamělý prst mezi všemi dětmi narozenými na vlnách.
Jedna z větších šarvátek mě poslala na nemocniční JIPku, to mi bylo čtrnáct. Naštěstí jsem měl pečlivého doktora, který si prošel moji kartu. A zde opět do příběhu zasahují moji rodiče. Když zjistil, že mám tak významné dárce genů, co přispěli svými krátkými životy na palubě k zvýšení lékařských stavů, už jsem se do doku nemusel vrátit. Začal jsem pomáhat v nemocnici. Nemusel jsem utírat vilejše, ale dědkům slimejše. To byla ta horší část služby. Tu lepší tvořilo pravidelné a často i teplé jídlo, občas s kousky něčeho, co vyrostlo v hlíně. Moje pubertální tělo je hltalo jako živou vodu a já měl za chvíli přes dva metry. Pro život na moři dost nepohodlná výška. Ovšem, přičteme-li k tomu i legendu o mém původu, už se někam dostáváme.
V osmnácti jsem vyrazil na svou první výpravu na pevninu.
Poprvé v životě mimo dělohu. Ale v očích posádky jsem byl suchozemec a na nákladní vzducholodi jsem fungoval jako talisman pro štěstí. A protože jsme se vrátili, samozřejmě bez jakéhokoliv mého přispění, dostal jsem se rychle do oběhu. Panáček pro štěstí.
Od té doby vlastně dělám tutéž práci. Doprovázím ostatní na cestách na mou „rodnou“ suchozem. Jen jsem se udělal pro sebe a mám adrenalinovou cestovku jménem Noir. Jak jsem už zmiňoval, fakt mám rád staré detektivky.
Noir v Praze
Moc a moc často jsem si přál, aby dveře do mé kanceláře rozrazila vystresovaná blondýna, která se bude snažit skrýt svůj strach za povýšené chování a cigaretový dým. Bohužel pro mě blondýny vyhynuly. Trochu té blonďatosti však měla poznat i moje kancelář.
Dveře se otevřely bez zabušení, a ve světle zářivek z chodby vešel anděl. Dlouhé plavé vlasy, pro které by zabíjela kterákoliv popmetalová chlapecká skupina, útlý pas a dokonalá alabastrová tvář, rámovaná vysokým tyrkysovým límcem. Ten chlap vypadal dokonale, přesně podle představ Japonců o evropském šlechtici v manze.
Chvíli jsme na sebe zírali a pak se ve mně restartoval obchodník. Vstal jsem a uvítal ho. Dokonce zvládl i podání ruky, i když nejprve na mou napřaženou dlaň hleděl s výrazem kupce dlouho zdechlé ryby. Ukázal jsem mu na rozvrzanou židli s odřenýma chromovýma nohama a zeptal se, kam by chtěl zavézt.
Posadil se a židle vyloudila takovou kakofonii, jako by měl přinejmenším 200 kilo. Upřel na mě modré oči barvy moře před bouřkou. Pak polohlasem řekl: „Jsem Kalkat.“
„To máte dobrý,“ utrousil jsem a snažil se moc nešilhat na svůj počítač na zápěstí, který mi právě vypisoval, kdo to sakra je. Moc jsem toho nepřečetl, ale byl červená kategorie, typ klienta, ze kterého bych mohl žít klidně rok a s nějakou narafičenou scénkou s děvkama a jejich náhlým umíráním možná i dva. Vytáhl jsem z nefunkční miniledničky láhev s vodou.
„Dáte si pramenitou? To je ještě pravý alpský Evian. Na ty je těžké natrefit…“ Mektal jsem. On jen posunkem dal najevo, abych si tu vzácnou láhev zase někam strčil. Pravděpodobně si něčím takovým myje akorát vlasy. Při uklízení jsem měl alespoň příležitost znovu nakouknout na počítač. Prý nejvýznamnější malíř naší doby. A pravděpodobně taky jediný.
„Budete chtít vzít někam na vyhlídku?“ zeptal jsem se a moc litoval, že nemám klobouk s krempou posunutou hluboko do čela.
„Chtěl bych, abyste pro mne zorganizoval výpravu do Prahy,“ řekl zase polohlasem.
Asi jsem protáhl ksicht, protože jsem viděl, jak se ošil. Ale Praha a její okolí nejsou moje oblíbené lokace. Jasně, nejlepší místo pro výlety za děvkama a kontrabandem nebo na oficiální trhy s produkty zemědělské lokality u Mělníka. Ale samotné město není úplně bezpečné a místní bandy jsou ještě natolik chytré, aby byly nebezpečné i pro lidi z moře. To už bych radši mezi kanibaly v Karpatech. Ti jsou tak zdegenerovaní, že si ani nepamatují, k čemu je samopal.
„Co všechno chcete v Praze vidět?“ Narovnal se na židli, která opět předvedla kanonádu skřípotu, ale nic neřekl.
„Co bude předmětem té výpravy? Jak to bude objemné? Budeme to převážet sem? Je to ilegální?“ Pamatuji se, že jsem jednou pomáhal pašovat živého tygra. Jeho majitel byl blbec, co si myslel, že mu na to nepřijdou.
„Potřebuji sehnat nové barvy, to je vše,“ vypadlo z něj najednou. V reakci na můj překvapený výraz doplnil: „Maluji skutečnými barvami na plátno.“
To už opravdu nemohlo být o moc větší retro. No, čeká nás klasická loupežná výprava. Nebude to moje první, pár milovníků historicky cenných předmětů si mne už najalo, abych někam „zašel“ a něco jim „donesl“. Suchozemci ovšem nemají pro tenhle způsob zachraňování věcí pochopení.
„OK, není potřeba, abyste se mnou jezdil, zařídím to.“
„Ne, musím být u toho.“
„Bude to dost nebezpečné. Musím kvůli vám najmout ochranku. Jestli vás někdo na zemi pozná, budou vás chtít unést kvůli výkupnému…“ Odhrnul si neposlušný vlas z čela a naznačil mi, abych ho neotravoval detaily.
„OK, v tom případě potvrďte smlouvu s mou CK,“ natáhl jsem k němu zápěstí s počítačem. Dotkl se ho svým a chvilku studoval text. Pak zvedl hlavu a pochmurně se usmál. „Tato smlouva má 52 zásadních chyb ve 20 článcích.“
„Psal jsem ji sám,“ odpověděl jsem pyšně. Zavrtěl hlavou a podepsal. Potom se zvedl a místo rozloučení řekl: „Pojedeme na Jižní město.“
V tu chvíli jsem začal litovat, že moji smlouvu není možné vypovědět.
Litoval jsem toho i za tři hodiny a poměrně dost mi to kazilo sex s mojí něco jako přítelkyní Jun. A přitom se tak snažila. Asi vycítila, že nejsem úplně duševně přítomen. No, nakonec jsem to hrdinně zvládl. Teprve když jsme vedle sebe zpocení balancovali na pryčně, našla odvahu, aby se zeptala, jestli se něco děje.
Jun je fajn, je trochu prostší, ale má fakt perfektní prsa. To byste museli vidět. Tak nějak spolu souložíme už asi půl roku, ona tomu asi říká chození, a proto by chtěla vědět, co se mi honí hlavou. „Bohužel, Jun, asi mě nějakou chvíli budou honit jiní,“ řekl jsem nahlas a ona se urazila. Nechal jsem to být, ale ráno jsem si její prsa nedokázal odřeknout. Kdo ví, jak dlouho je neuvidím? Naštěstí to vzala jako omluvu, tak jsme byli spokojeni oba.
Noc jsem ale nevěnoval jen rozloučení s dvěma nejoblíbenějšími a nejoblejšími členy posádky, ale také dumáním nad doprovodem. Jižák je totiž bojová zóna bez obyvatel. Stahují se sem jen ty nejhorší existence, zločinci, po kterých jdou i suchozemci. Na každém rohu můžete narazit na jiného zmrda. Jestli je Kalkat malíř, tak tady opravdu nasbírá plnou paletu zmrdů. Od kanibalských pederastů po bojůvky lokálních Hitlerů. Existence Jižáku je jeden z důvodů, proč není Praha zrovna nejlepší místo pro klidnou vycházku a párek v rohlíku. Pokud vám tedy nevadí, že ten párek může být váš.
Ale dává smysl, že v tomhle prostředí nebude nějaký opuštěný obchod nebo sklad s potřebami pro malování nějakým zvláštním hitem. Možná ještě tak skladiště maskovacích barev na obličej.
Nemá smysl brát s sebou levnější lokální průvodce a ochránce. Jejich zajištění bude stačit jen na nejbližší panelák, o 50 metrů dál může být území jejich zavilých nepřátel a ochrana končí.
Ač nerad, musel jsem zavolat Troškoví. Tenhle chlapík si svou přezdívku poctivě vybudoval. Je to bodyguard z klasické školy. Bývalý člen speciálních jednotek, vyhozený pro porušení subordinace, což mu asi zachránilo život ve vodních válkách, kde se většina jeho kolegů doslova vypařila. Je asi tak o dvacet let starší než já, fyzicky je někde na hranici nekonečna a disponuje tím nejlepším vybavením, jaké dneska dokážete sehnat. Nevím o nikom jiném, kdo by doslova dokázal projít zdí. Mariňácký exoskeleton Trosky na to ale stačí.
Jenomže to bude fakt mastné. Moc a moc. Ještě chvíli jsem se mazlil s představou, že najmu levnější lidi, za jeho cenu bych mohl mít klidně čtyři běžné rváče. Úplně jsem je viděl, jak s nadšením vběhnou do Jižáku, aby si to rozdali s dalšími dementy. A my bychom byli…
„Uff,“ odfrkl jsem a zavolal mu.
Na suché zemi
Už druhý den jsme se všichni tři potkali v kabině pro cestující v přepravním prostoru vzducholodi Jules Verne. Tahle původně armádní těžkotonážní záležitost sloužila hlavně k přesunu tanků, pak zboží a lidi brala jaksi mimochodem v dobytkářském boxu, kde se nepohodlně i stálo. Naštěstí to s námi brzy trhlo a ucítili jsme, jak Verne stoupá k nebi.
Celou cestu nevypadlo z Kalkata ani slovo. Na svém přímením počítači sledoval částečně trasu, částečně stav burzy nebo něčeho takového. Každopádně ta série čísel končila dost červeně, a pokud jsem to nahlížení přes rameno zvládl dobře, tak se zdálo, že mu počítač predikuje jen pár dní, než se investice zhroutí. To je důvod, proč se já na burze, vodní či podvodní, neangažuji. To a taky, že nemám peníze.
Troska si našeho chráněnce prohlížel hlavně ze začátku. Studoval ho otevřeně a dost zevrubně. Malíř se ale tvářil, jako by mu to bylo fuk, a bodyguard toho zase nechal. Většinu cesty jsme se bavili spolu. On mi vykládal nějaké vojenské příběhy, kterým jsem nerozuměl, a já se tvářil, jakože nespím.
Let Julkem trval asi 20 hodin a to jsme měli štěstí na přímou linku s nákladem ryb. Čím jsme byli blíž cíli, tím víc o sobě dávaly vědět, kapitán se asi rozhodl šetřit na chlazení. Přitom minimálně my jsme měli v našem dobytčím boxu docela slušnou zimu. A přes turecké záchody za plastovou plentou fakt dost táhlo. Těšil jsem se na přistání. Chodit na záchod na díru kilometr nad zemí nějak není pro mě.
Žižkov
Těsně před přistáním jsme na Troskovo přání udělali debríf a pak už jsme naslouchali pořvávání posádky, která kotvila Věrného u horní části Žižkovské věže. Z dobytčáku jsme museli přelézt po nestabilním provazovém mostku nad stometrovou propastí. Spolu s námi na téhle štaci vystupovala většina cestujících, zbytek pokračoval s nákladem do definitivní štace někde u Mělníka, kde se ty zdechliny vymění za zdeformovanou mrkev a poloshnilé brambory.
Za standardní úplatek jsme prošli celnicí bez kontroly a mohli jsme se svézt výtahem až k patě stavby. Byl jsem rád, že Kalkat nechtěl obdivovat výhled. Pro umělce jeho formátu by možná byl inspirativní, ale mně přijde bezútěšný. Město se nesnaží nijak zakrýt, jak moc je poničené a jak z něj ční jeho ohlodaná žebra. Šrámy z boje, co se nezacelí.
Na zemi už na nás čekal Tonda a nezvyklý pocit, že se nic ani drobně nepohupuje. Místní chlapec pro všechno měl za úkol nám sehnat dopravu. A fakt se vytáhl.
„Člověče,“ pokynul jsem uznale hlavou a jal se obcházet elektrorikšu. Tříkolé vozítko je ideální pro dopravu nás tří na Jižák a zpět. Potřebujeme jet rychle a obratně, v silnici jsou občas díry, které by si zasloužily vlastní název a zákres do mapy. A my tam musíme vlítnout, nabrat tempery a vypadnout. A pro tenhle účel je rikša výborná. Silný elektromotor pomáhá zvládnout nároky přepravy tří lidí, solární panely po celé střeše zvládají nabíjení, i když jen někde postává. A zpevněný Kevlar50, kterým je potažená od špice po zadek, se taky může hodit.
„Hmm, ale mina to zlikviduje snadno,“ zchladil moje nadšení Troska a protáhl se pod kevlarovou skořepinou na zadní lavici rikši. Tam se k němu připojil i Kalkat a tvářil se snad ještě víc otráveně než během cesty Julkem Vernem. Obrátil jsem oči v sloup a otočil se k Tondovi. „Dobrá práce, vole,“ ocenil jsem a ťukli jsme o sebe zápěstími. Převedl jsem mu celou domluvenou částku, tak moc jsem byl nadšený. Tonda zamrkal a pak odhalil svých pět zubů v letmém úsměvu. „Tak ať vám slouží. Za dva dny počítám, že budeš zase tady.“ A odběhl někam za svými dalšími piškuntáliemi.
Já jsem se bez stížností nasoukal za řídítka rikši a měl jsem dobrý pocit, že by snad tahle výprava nemusela být tak katastrofická. Pak jsem se opřel do pedálů a zafuněl. Elektromotor zahučel a rikša sebou lehce zacukala. „Kurva, kurva, kurva,“ pronesl jsem univerzální mantru a nakonec to nějak roztlačil. Ale Tonda si to vyžere, ten motor musí bejt úplnej chcípáček, jelikož skoro vůbec nepomáhá.
Nakonec jsme se museli s Troskou střídat po mnohem kratších úsecích. A dokonce i na něm bylo vidět, že mu to dává zabrat. Ale vůli má železnou, to teda jo, já bych vyčerpal celou baterii exoskeletonu jen na tu jízdu.
Cesta naštěstí probíhala dobře a ze Žižkova jsme se přes Vršovice dostali na rychlostní silnici a proklouzli až na Chodov. Celou oblast ovládá křesťansko-zemědělská skupina, která měla dost trpělivosti, aby se postupně roztáhla přes několik čtvrtí a přitom vydržela nájezdy z Jižáku. Malými střílničkami v tuhém kevlarovém plášti jsme na každém volném prostranství viděli mix zahrádek a barikád. Občas jedno přecházelo v druhé, jak se místní urputně snažili rozebrat prázdné a poškozené domy a uvolnit další místo půdě. Tohle jsou v mých očích ti správní lidé, co by měli osídlit pevninu. Soustředění na zemědělství a obnovu krajiny. Akorát je škoda, že podle nich stačí na následky incestu Otčenáš.
Na Chodově jsme museli vyšplhat do opevněného centra. Bývalá zóna obchodů byla poslední baštou pro relativně normální lidi a stala se z ní pevnost středověkého typu. Mosty byly strženy a vchody zataraseny. Zůstaly jen některé, pečlivě opevněné. My jsme se museli s rikšou vysoukat až nahoru vjezdem pro vozidla. Funícího Trosky mi bylo skoro líto. Nahoře na nás čekala druhá bezpečnostní kontrola, tou první jsme prošli u předsunuté posádky. Vysolil jsem prašule za vstup i za parkování a nakonec i za možnost dobít rikšu. Každé ulehčení se nám bude hodit.
„OK, takže kam se jde?“ zeptal jsem se Kalkata.
„Jak dlouho že se tu musíme zdržet?“
Podíval jsem se na hodinky: „Do noci zbývá asi šest hodin.“
„Půjdu se podívat na nějaké malířské potřeby. Doprovod není třeba,“ zarazil rychlým gestem Trosku a odkráčel a jeho hedvábný plášť s vyšitými zlatými vzory za ním vlál. Nakonec jsem dokázal odtrhnout oči a podíval se na Trosku. Ten zaraženě pohyboval obří sanicí a nakonec se poškrábal na třídenním strništi. To má za všech okolností, což mě přivedlo k myšlence, jestli není přirozený holobrádek a ty fousy si jen nenechal nastřelit spolu s třímilimetrovým ježkem. Ale ještě nebyla příležitost se ho zeptat. Na to mám příliš rád svoje zatím nezlomené končetiny.
„Buď tu ve 23:20, jasný?“ přerušil moje rozjímání a odkráčel těžkým krokem. Za Troskou žádný plášť nevlál, jeho oblečení by ho nikdy nesmělo omezovat v pohybu. Pokrčil jsem rameny a zasunul do rikši nabíječku.
Klid před bouří
Chodov je typická pevnost, musíte ho loupat jako cibuli. Při cestě do středu nejdřív narazíte na ochrannou vrstvu, pak na ty nejubožejší obchodníčky a děvky, jejichž kvalita stoupá směrem k centru. Někomu ty úsměvy bez předních zubů stačí, někdo jde hlouběji a narazí na skutečné jádro. Po ochozech centra pobíhalo poměrně dost lidí, vypadalo to, jako by někdo znovu objevil význam slova výprodej.
Zapadl jsem do jedné z nemnoha kaváren a místní číšník přede mne bez pozdravu šoupl plný hrnek husté sladké věci, která možná obsahovala i nějaké to kafe.
Podobným způsobem přede mne dopravil i baklavu. Jeho způsoby by na moři neobstály, ale já nestál o povídání a místní kuchyně mi bodla.
Při jídle jsem pozoroval centrum, které shora osvětlovaly částečně zasklené světlíky. Po nepříliš stabilních zábradlích byly rozvěšené koše pro hydroponii a místní si tak doplňovali jídelníček o rajčata, jahody a bůhvíco ještě. V kytkách se nevyznám. Staré vstupy do obchodů byly zabedněny a vznikly zde převážně ubytovny, hotely a souložny. Je překvapivé, jak málo obchodů teď lidem stačilo. Trh tvoří nanejvýš tak desetinu celkové rozlohy centra. Asi nejdál ode mne byl největší obchod centra, z něj jsem viděl jen vstupy. Tam bylo sídlo místní armády, která centrum vlastní a provozuje tady všechno. Kdo si nedal bacha a nechal se ožrat v určitých místních hospodách, ten mohl řady místních bojovníků nedobrovolně rozšířit jedna dvě. Sakra, aby to tak potkalo Kalkata? Ten se ale asi bude natolik štítit zdejšího prostředí, že do něčeho tak triviálního nespadne.
Baklava byla pryč, kafe jsem do sebe se sebezapřením nalil a číšník mi klepáním nohy o stolek něžně naznačil, že si mám objednat nebo vypadnout. Zvolil jsem druhou možnost a šel se podívat, jestli tu najdu i holku, co má všechny zuby.
Noční výpad
K rikše jsem uvolněn nakráčel už v jedenáct, abych spatřil nervózně pochodujícího Trosku, jak dupe kolem dokola našeho vozítka. Lehkost, která mi vplula do žil s dávkou placeného přátelství, byla rázem tatam. Čeká nás vstup do válečné zóny.
Posadil jsem se na drsný beton a opřel se zády o rikšu. Troska přidusal přede mne, podal mi noktovizor a zase pokračoval v pochodu. Většina kmenů na Jižáku se nemohla spolehnout na podobnou techniku a tak se v noci drželi stranou, aby se nestali obětí nočních lovců z řad zvířat i lidí. To by nám mělo umožnit snáze proklouznout ke skladišti, jež nám na mapě vyznačil Kalkat. A jestli vyjde Troskův plán, ostatní odlákáme.
Mistr osobně dorazil s dvouminutovým zpožděním, což náš bodyguard přešel se skřípěním zubů. Nasedli jsme do rikši. Troska odhalil střílničky v kevlarové skořepině a z batohu vytáhl něco ze svého arzenálu krátkých samopalů. Zbraním rozumím jen o něco míň než kytkám, takže to mohlo být i něco jiného, každopádně to bylo ověšené neuvěřitelným množstvím výbavy a muselo to dost vážit. Ale Troska zrovna vyťukal do svého kompu na zápěstí osobní PIN a exoskeleton ožil, což dal najevo krátkým rozsvícením zelené diody. S jejím pohasínajícím světlem jsem se otočil a nasadil si brýle. Tma už na nás čekala.
Překvapivě byla pro mne cesta k temným panelákům příjemnější než za dne. Funěl jsem za řídítky a snažil se v zeleném displeji nalézt cestu. Zapadl jsem do příjemné rutiny, z níž mne vyvedlo až poklepání na rameno. Troska potřeboval vypustit drona. Vylezl ven a z batohu vytáhl malou kvadrokoptéru s cenným nákladem. Když se vznesla kamsi nad naše hlavy, nasoukal se zpátky a pokynul mi, ať pokračuji v cestě. Cítil jsem, jak mi pod tričkem crčí pot, a začínal jsem čpět.
Měli jsme před sebou asi dva kilometry, potřebný čas na cestu se předpovídal hůř. Stačilo, aby někoho napadlo přehradit cestu příkopem a museli bychom pěšky. Nakonec jsme narazili jen na dvě překážky. Poprvé to byla velká jáma od dělostřeleckého granátu. Museli jsme rikšu protáhnout okolo v mezeře mezi ohořelými kostrami vozidel. My dva jsme tlačili zvenku, Kalkat vedl uvnitř řídítka.
Podruhé jsme zastavili kvůli menší barikádě, kterou hlídala nějaká místní partička shromážděná kolem ohně. Nemohli jsme projet okolo nich, aniž by si nás všimli. Troska mi přikázal zůstat na místě a vytratil se do noci. Za krátkou chvíli roztál nebe za námi výbuch, obří variace na „flashbang“ zabrala a všichni od ohně vstali a seřadili se, aby se podívali, co se děje. Pak jim v rychlém sledu a v naprostém tichu explodovaly hlavy. V zeleném přísvitu noktovizoru a bez zvuku to vypadalo úplně neskutečně. Jako bych se díval jen na hru. Chvilku se nic nedělo, aby se pak v záři plamenů objevil Troska. S lehkostí odhodil jeden z betonových bloků stranou. Cesta byla volná, šlápnul jsem do pedálů.
Cestou jsem párkrát zahlédl rychle se míhající stíny, které se pohybovaly ve směru našeho „výbuchu“. Dvakrát, ale možná to bylo víckrát, jsem za sebou zaslechl utlumené výstřely, to se podle Trosky někteří přiblížili příliš. A pak z ničeho nic zabušila na skořepinu rikši dávka ze samopalu. Strhl jsem leknutím řídítka a málem nás vyklopil. „Kurva, jeď,“ zařval na mě Troska a kopl mě do zad. Málem mi přerazil páteř, to byla kurva herda. Ale jel jsem a on našel zdroj palby a ukončil ji.
Nakonec se před náma objevila docela dost velká budova skladiště. Pravděpodobně odtud zásobovali akvarelama celou Evropu nebo tak něco. Náš ochránce mě zarazil a vydal se na průzkum. Přehodil jsem vizor na největší zvětšení, ale i tak jsem zaznamenal jen rychlé šmouhy a občasné záblesky z hlavní. Pak na nás zablikala baterka.
Na dvoře skladiště bylo pár vojenských dodávek, několik mrtvol a naše rikša. Tentokrát jsme vystoupili všichni. Troska zamyšleně studoval stěnu budovy. Bylo na ní napsáno „NATO“. Pokud vím, tahle aliance nezahrnovala žádný kulturní spolek. Než jsem stačil na tuto zajímavost upozornit, stalo se současně několik věcí. Troska se vrtil směrem od nás v obřím skoku, zakončeném parakotoulem, a přitom se snažil něco vytáhnout z batohu. Já jsem se naopak nedobrovolně přitiskl zády Kalkatovi na hruď, jelikož si mě až nelidskou silou přitáhl před sebe a zároveň sáhl do náprsní kapsy, odkud vytlovil plnou dlaň nějakých podivných kuliček, které posléze hodil směrem k Troškoví. Po pravdě jsem nechápal, o co šlo, periferním viděním jsem pouze zaznamenal, že Troska na sebe stříká z nějakého spreje a tváří se dost vyděšeně. Nebylo mi ale dáno, abych to nějak zkoumal, protože Kalkat mnou cloumal, jak se mu zachtělo. Použil mě jako lidský štít a já mu v tom nedokázal zabránit. Já mu to nedokázal ani znepříjemnit, tak pevně mě držel. Vešli jsme spolu do budovy. Narazili jsme na nějaký odpor, ale malíř měl podivuhodnou mušku. Z glocka, který se mu jen tak ze vzduchu objevil v ruce, je trefil vždy do hlavy první ranou. Smýkal mnou chodbou a já se modlil, aby mu trefa vydržela, když jsem to zrovna schytal do stehna. V první chvíli to ani nezabolelo, trochu to pálilo. A pak to bolelo kurevsky hodně. Kalkat každopádně rozstřílel další mozek po stěně a odpor obyvatel skladu NATO definitivně zlomil.
Po padesáti metrech mě v podstatě donesl na konec chodby. A to v jedné napřažené ruce. Stáli jsme ve slepé uličce a já nic zajímavého neviděl, ale on i bez přístroje na noční vidění ihned našel skrytý panel a za chvíli se před námi odsunula stěna. Octli jsme se v místnosti o velikosti tak 5×5 metrů. Odhodil mě do kouta jako hadrovou panenku a já se poslušně sesul k podlaze. Myslím, že jsem chvílemi ztrácel vědomí a vnímal jen útržky:
Z nohy mi teče celkem dost krve, ale snad to není tepenné krvácení.
Místnost je osvětlená, ještě štěstí, že mi noktovizor při tom pádu upadl.
Kalkat si právě nožem rozřezává hrudník a břicho.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se potichu. Otočil se ke mně, s rozpáraným předkem vypadal jako uprchlík z márnice. Neřekl ale nic a vrátil se zpátky k tomu, co dělal. Kromě nás v místnosti bylo jen několik velkých beden. Otevřel tu vrchní a vyndal z ní podivný ovál. Všechno asi probíhalo velmi rychle, ale mně se celá ta situace zdála tak vzdálená a zpomalená. I moje vlastní mrkání mi přišlo nekonečné.
Ten android si přišel pro novou baterku.
A na bedně, ze které si ji bral, byla z boku drobným, červeným písmem poznámka: „Vadné, nebrat.“ Z mojí pozice hadru na podlaze to bylo úplně krásně viditelné.
Zvednul jsem ruku a snažil se na to Kalkata upozornit. Ale nějak jsem měl sucho v puse. On zatím dokončil výměnu a najednou stál i se svým glockem nade mnou. Snažil jsem se současně zaostřit na ústí zbraně a jeho obličej, ale bylo to strašně těžké. Něco říkal, určitě to bylo něco sarkastického nebo tak, ale vůbec jsem mu nerozuměl.
V tu chvíli se mu začalo kouřit z díry v hrudníku. Vypadalo to, jako by si tam otevřel domácí udírnu. Namotivovalo mě to a já se, seč mi síly stačily, pokoušel odplazit od panikařícího stroje. Asi po dvou metrech mě někdo popadl za zápěstí a drsně mne odtáhl do chodby. Pak Kalkatovi explodoval hrudník a nad hlavou mi proletěl kus umělé kůže s umělou bradavkou.
Někdo mi píchl něco do stehna. Bolelo to jako čert a já zhasl jako svíčka.
Vymalováno
Probudila mě přátelská facka od osoby, která se po rozestoupení mlhy ukázala býti Troskou. Vypadal dost zvláštně, v obličeji i po těle měl nehluboké šrámy, jako by se mu do kůže zařízla rybářská síť: Posadil se naproti mně v chodbě a opřel se o stěnu. Pak odněkud vyštrachal cigáro a zapálil si. V životě jsem ho neviděl kouřit.
„Ten nás pěkně podrazil,“ ukázal rozžhavenou špičkou směrem k mrtvému klientovi.
„Myslel jsem, že jsou jen v pohádkách,“ řekl jsem a při každém slově jsem se ujišťoval, že mi je o něco líp.
„Svině? Ty jsou všude,“ odtušil on.
„Ale tohle je android,“ řekl jsem a pokusil jsem se opřít o loket. Šlo to. Troska řekl jen: „Fakt?“, zvedl se a šel obhlédnout svého mrtvého chráněnce. Já si zatím zkontroloval stav. Ránu jsem měl vyplněnou bojovým lepidlem a vedle ní byla čtveřice drobných vpichů. Ten chlap mi asi zachránil život. Opatrně jsem se postavil a zlehka se opřel o zasaženou nohu. Nebyla moc silná, ale dopajdal jsem aspoň do veřejí. Troska klečel nad mrtvým Kalkatem a šťouchal prstem do jeho biomechanických vnitřností.
„Bojová kategorie 3, těch prej Japončíci vyrobili jen pár,“ konstatoval se zaujetím a pak dodal: „Když jsem viděl, že je to sklad NATO, došlo mi, že to smrdí. Měl jsem z prdele kliku, že jsem měl v batohu i utralpolymer sprej. Tenhle,“ típl cigáro Kalkatovi o čelo, „na mě hodil mouchy.“ To je další věc, o které jsem si myslel, že ve skutečnosti není. Mouchy jsou malé samonaváděcí stroje, které se propojí mikronovou nanosítí a svou oběť rozřežou na úhledné kostičky. Díky tomu, že mají vlákno o tloušťce pár atomů, nemusí příliš tlačit a stačí i jejich několik gramů váhy. Alespoň tak jsem to četl. Každopádně to vysvětlovalo, proč Troska vypadal, jako by se ho někdo snažil procpat sítkem.
„Ten sprej mi zachránil prdel, chlape. Zastavil je na tak dlouho, abych je stačil rozdupat. Jen jedna ta piksla stojí milión,“ řekl a podíval se na mě.
„Dostal jsem předplatbu dvě mega, jsou tvoje.“
„Hmm,“ poškrábal se Troska na bradě. „Z tohohle asi víc nekápne.“
„Asi ne. Nejcennější byl on. Ale brát ho s sebou nemůžeme, je moc těžkej,“ sotva jsem to dořekl, rozzářily se Troskovi oči a on sáhl po noži.
Konec
Vymotali jsme se ven z budovy. Já, částečně podpíraný Troskou, jsem v ruce nesl hlavu Kalkata a držel ji za vlasy jako Perseus Medúzu. Odvlekl mě k rikše a já se s úlevou zřítil na zadní lavici s hlavou mrtvého androida v náručí.
Nad Jižákem se začalo rozednívat.
Byl čas šlápnout do pedálů.
