Nesnáším příběhy o selkiích, tuleních lidech. Jsou všechny na jedno brdo: člověk vyleze na půdu, protože hledá nějakou knížku, místo ní najde nechutný starý kožich, snese ho dolů ve štipci mezi palcem a ukazovákem, zeptá se mámy: „Co je to?“, a pak už ji nikdy v životě neuvidí.
* * *
Pracuju v restauraci Le Pacha. Vzala jsem to místo, když máma odešla, abych pomohla s účty za domácnost. Když jsem tam byla první večer, dvakrát mě seřval vrchní, spálila jsem si prsty o horkou mísu, vylila si na zástěru čočkovo-petrželovou polévku a zapomněla klíče v kuchyni.
Na to, že u sebe nemám klíče, jsem nepřišla hned. Postávala jsem na parkovišti, zvolna dýchala a nechávala si z vlasů vyvanout zápach mastnoty, a teprve když už všechna ostatní auta nastartovala a odjela, strčila jsem ruku do kapsy u bundy. V tu ránu mi to došlo.
Rozběhla jsem se zpátky k restauraci a zabušila na dveře. Samozřejmě nikdo nepřišel. Pak jsem ucítila cigaretový kouř – o zlomek vteřiny dřív, než se ozval hlas.
„Hej.“
Otočila jsem se, a tam stála Mona a mezi prsty jí stoupal bílý kouř.
„Nechala jsem tam klíče,“ hlesla jsem.
* * *
Mona je jediná další holka mezi číšníky v Le Pacha. Až na mě je jinak s každým v podniku příbuzná. Strýček Tad, jak si tu nechává říkat majitel, je doopravdy její strýc, bratr její mámy. „Nebav se s ním víc, než je nutný,“ doporučila mi Mona. „Ten má ruce všude.“ K tomu se ale dostala až později. Nejdřív si vzdychla, zahodila cigaretu, rozdrtila ji botou a stoupla si mi do nastavených dlaní, abych ji mohla vyzvednout do okna. Pak se tím oknem protáhla do kuchyně a přišla mi zevnitř otevřít. „Madam,“ pronesla chraplavým hlasem a uklonila se. Aspoň myslím, že řekla madam. Mohlo to být také mylady. Mám na tu noc trochu zamlžené vzpomínky, protože jsme Vypily spoustu vína. Mona totiž prohlásila, že když už jsme se tam vloupaly, tak rovnou můžeme i něco ukrást, načež vyrovnala do řady všechny načaté láhve červeného. Posvítila jsem jí mobilem a Mona z hrdel vytahala speciální gumové špunty a z každé flašky trochu odlila do plastové karafy. Říkala tomu „stolní víno“. Překvapilo mě, že je na mě najednou taková milá, když na mě předtím během směny sotva promluvila. Později mi prozradila, že ze začátku nesnáší každého. Zavolala jsem domů, ale táta to nezvedal; asi byl ve sklepě. Nechala jsem mu vzkaz a vypnula si telefon. „Představ si, co mi dneska večer řekl jeden týpek,“ spustila Mona. „Chtěl si dát halvu, a místo toho povídá: Doneste mi arabskou hlavu.“
* * *
Monina máma v Le Pacha nepracuje, ale občas se tam ukáže, přijde kolem třetí hodiny, posadí se do Monina rajónu a brečí. To si pak Mona vždycky narazí svoji oranžovou baseballovou čepici, vyjde zadem ven a tam kouří, zatímco já obsluhuju i na jejím úseku. Monina máma si u mě nic neobjedná. Má Moniny oči, anebo má Mona její: veliké, hněvivé oči s řasami, které se na koncích stáčejí nahoru. Zavrtí hlavou a zaštká: „Nic! Nic!“ Až se konečně objeví Strýček Tad a Monina máma ho začne objímat a líbat a přitom vzlyká cosi v arabštině.
* * *
Po práci se Mona zeptá: „Klíče máš?“
Nasedneme ke mně do auta a já nás přes město zavezu ke čtvrti Smrti, obrovskému hřbitovu na kopci. Zajedu na prázdné parkoviště a Mona ubalí jointa. Je tu jen jedna lampa, svítí uprostřed parkoviště vysoko umístěným, studeným světlem. Mona se vyzuje, natáhne nohy na palubní desku a brečí. Tu noc, co jsme se seznámily, mě před tím varovala – řekla jsem jí nějakou blbinu, jako že je s ní legrace, a ona mi na to odpověděla, že ve skutečnosti dost brečí a že bych to o ní měla vědět. Byla jsem tak ráda, že si myslí, že bych o ní takové věci měla vědět, že mi to bylo fuk. Ani teď mi to nevadí, ale je pravda, že Mona fakticky dost brečí. Brečí, protože se bojí, že s ní její máma odejde do Egypta, kde jejich rodina žila dřív, i když Mona sama tam nikdy nebyla. „Co bych tam dělala? Vždyť ani nemluvím arabsky.“ Mona si utře řasenku do rukávu a já ji pobídnu, ať se podívá ven na tu lampu a představí si, že ta skelná záře je ve skutečnosti ohýnek, do kterého my dvě právě vlastnoručně házíme všechny příběhy o selkiích, co kdy byly napsány, a díváme se, jak hoří na popel.
„Ty a ty tvoje příběhy o selkiích,“ vzdychne si Mona. Na to se ohradím, že to nejsou moje příběhy, to ani omylem, já o selkiích nikdy vyprávět nebudu, a to je fakt, v životě ne, a taky že jí nevykládám, jak jsem jednou vylezla na půdu, abych našla jednu knížku, co jsem čítala jako malá, O krásce a zvířeti, což je mimochodem moc pěkný příběh o tom, jak se zvíře promění v člověka a už tak zůstane, přesně jak to má být. Nevykládám jí, že na okraji stránky se zachytil černý vlas Krásky, ani že Zvíře mělo žluté rohy a župan, ani že místo té knížky jsem na půdě našla kožich a moje máma si ho oblíkla a pak vyšla kuchyňskými dveřmi ven a nastartovala auto.
* * *
V jednom z příběhů o selkiích se vypráví o muži z Mýrdaluru, který jednou lezl po útesech, když vtom uslyšel, jak se z nitra jeskyně ozývá hluk, jako by tam zpívala a tančila horda lidí. Všiml si, že na skále leží hromada kůží, jednu z nich sebral, odnesl a doma ji zamkl do truhly. Když se pak vrátil k útesu, našel tam sedět opuštěnou plačící dívku. Byla nahá a muž jí dal něco na sebe a odvedl si ji domů. Vzali se a měli spolu děti. Však víte, jak to v těchhle příbězích chodí. Jednou se muž převlékl do jiných šatů, zapomněl v kapse klíč od truhly a žena ho pak našla při praní.
* * *
„Do žádného Egypta nepojedeš,“ řeknu Moně. „My dvě spolu jedeme do Colorada, vzpomínáš?“
To je náš velký sen, odjet do Colorada. Mona se tam narodila a žila tam do svých čtyř. Pořád si pamatuje skály a borovice a studené, sychravé povětří. Tvrdí, že oblaka nad Coloradem září jako střepy zrcadel. Její rodiče se v Coloradu rozvedli a Monina máma se tam poprvé pokusila o sebevraždu. Jednou to zkusila i tady. Strčila do trouby polštář a položila si na něj hlavu. Mona tehdy chodila do sedmičky.
* * *
Selkie se vracejí zpátky do moře bez mrknutí oka, jako by z něj ani nikdy neodešli. I v tom se liší od lidských bytostí. Můj táta se jednou pokusil někam vrátit: sloužil v armádě a byl posádkou v Německu, a tak se vydal do Norska, aby se podíval po městě, odkud pocházela moje prababička. Opravdu to místo našel, a s ním dokonce i starou farmu, která nesla stejné jméno jako naše rodina. Ve městě si zašel do restaurace a objednal si lutefisk, takový odporný blivajz z ryb, co vařívá babička. Z kuchyně vyšla kuchařka, podívala se na něj jako na magora a řekla mu, že lutefisk se jí jen o Vánocích.
Tak dopadl tátův pokus znovu si přivolat pravou chuť lutefisku. Místo toho se z Norska vrátil jen s biblí po mojí prababičce. A také s jejím deníkem, který si tam na severu na farmě psávala – ten ale nedokážeme rozluštit. Anglicky je v celém notesu jenom pět slov: Bože můj, jaký příšerný den.
* * *
Možná si teď myslíte, že táta si moji mámu našel nahoře v Norsku, kde mají tuleně. Jenže tak to nebylo. Potkal ji u bazénu.
* * *
Co se mámy týká, ta o svých příbuzných nikdy nemluvila. Jednou jsem se jí zeptala, jestli nějaké má, a ona mě odbyla, že „to vůbec nejsou lidi“. Tenkrát jsem si myslela, že tím chce říct, že jsou to feťáci a vrahouni, co nejspíš sedí někde za katrem. Dneska lituju, že to nebyla pravda.
* * *
Jeden z příběhů, které Moně nevyprávím, pochází ze Slovníku britského folklóru v jazyce anglickém. V tomhle příběhu je to právě selkiina malá dceruška, kdo jí prozradí, kde je kůže schovaná. Ta maličká samozřejmě netuší, co se stane, ví jenom, že maminka hledá nějakou kůži, a vzpomene si, že tatínek jednu vytahoval zpod postele a hladil ji. Maminka té holčičky vytáhne kůži ven a rovnou se rozloučí: „Sbohem, peerie buddo!“ Nemyslí na to, jak ji ta malá bude postrádat, nebo že když už dýchala vzduch tak dlouho, určitě by to mohla ještě chvíli vydržet. Ne. Prostě si tu kůži navleče a skočí do moře.
* * *
Když máma odjela, čekala jsem na tátu, až se vrátí z práce domů. Neřekl ani slovo, když jsem mu pověděla o tom kožichu. Stál tam ve světle hodin na sporáku a lehce si o sebe třel prsty, skoro jako by luskal, jenomže bez zvuku. Pak se posadil k jídelnímu stolu a zapálil si cigaretu. Nikdy předtím jsem ho uvnitř v domě kouřit neviděla. Máma o to přijde, pomyslela jsem si, ale hned mi došlo, že ne, že máma o nic nepřijde. To my jsme břídilové, kteří něco ztratili. Táta a já.
* * *
Táta má pořád ve zvyku na mě v noci čekat, a tak těsně před půlnocí vyjedu z parkoviště. Doufám, že se domů dostanu dost brzy, aby nebručel, ale zároveň už dost pozdě na to, aby se mu ještě chtělo štrachat se ze sklepa, kde rozebírá staré televize, a domlouvat mi kvůli škole. Už jsem mu řekla, že na vysokou nepůjdu. Odjedu do Colorada, což je vnitrozemský stát. Z padesáti států je jich jenom dvacet úplně vnitrozemských, čímž mám na mysli, že nesousedí s mořem ani s Velkými jezery. Mona rozsvítí a pokusí se nanést si v zrcátku oční linky; schválně škubnu volantem, takže si je akorát rozmaže. Mona vypne světlo a praští mě. Máme všechna okénka stažená, aby se v autě vy větralo, a Moně divoce vlají vlasy okolo tváře. Peerie buddo, jak praví slovník, je „výraz láskyplného oslovení“. „Peerie buddo,“ oslovím Monu. Dostane škytavku. Nedokáže se přestat smát.
* * *
Nikdy jsem Monu nepolíbila. Mockrát jsem na to myslela, ale pokaždé se rozhodnu, že ještě nepřišel čas. Ne že bych se snad bála, že by Mona začala vyšilovat nebo tak. Nebojím se ani toho, že by mi polibek nevrátila. Je to horší: mám strach, že by mě sice taky políbila, jenže by to tak nemyslela.
* * *
Jedním z vůbec nejhorších žabařů, co se kdy zamilovali do selkie, byl asi chlapík, který s sebou pořád nosil její kůži v batohu. Tolik se bál, aby ji manželka neobjevila, že ji s sebou tahal úplně všude, ať vyrážel na rybolov nebo na pijatyku do města. Jednou se mu podařil kapitální úlovek. Nachytal tolik ryb, že je všechny ani nemohl odnést v síti domů. Vyprázdnil tedy batoh a naplnil ho rybami a kůži si přehodil přes rameno, ale když přicházel k domovu, kůže mu sklouzla na zem.
„Vpředu šedá, vzadu šedá – to je ta věc, kterou hledám.“ Takhle to řekla jeho žena, když kůži spatřila. Manžel se za ní ještě rozběhl, aby ji chytil, a dokonce ji i políbil, přestože už se mezitím stačila proměnit v tuleně, ale ona sebou jen mrskla a převalila se do vody. Chlapík tam stál po kolena v ledových vlnách páchnoucích rybinou a plakal. V příbězích o selkiích polibek nikdy nic neřeší. Selkie se nepromění v člověka jen proto, že dostane polibek. Nezačne vás milovat jen kvůli tomu, že ji milujete vy. Copak takhle vypadají pohádky?
* * *
„Vůbec se neprobrala,“ vykládá Mona. „Vytáhla jsem jí hlavu z trouby, uložila jsem ji na podlahu, vypnula jsem plyn a otevřela okna, ale to ne, že by mi to tak pálilo, já u toho vůbec nemyslela. Zavolala jsem Strýčku Tadovi a na policii a pořád jsem nedokázala uvažovat.“
Nevěřím, že jí to nemyslelo. Dokonce se pokusila o masáž srdce a plic, ale její máma se probrala až zadlouho poté, v nemocnici. Museli sáhnout hluboko, aby ji vyrvali ze spárů smrti, tak byla blizoučko. Smrt je tak blízko, jako by to byla druhá kůže, říká Mona. Vpředu šedá, vzadu šedá.
* * *
Drahá Mono: moje kůže mě bolí, když se na tebe podívám.
* * *
Zajedu na příjezdovou cestu, abych Monu vysadila. Jejich dům je temný, je to nejtemnější dům v ulici, protože Monina máma nemá ráda, když se na verandě svítí. Tvrdí, že světlo prosvítá žaluziemi a nedovolí jí spát. Má v patře nádhernou ložnici se spoustou fotek v pozlacených rámečcích, ale spává na gauči v obýváku vedle akvária. Pohled na ryby jí pomáhá usínat, i když zároveň prohlašuje, že v téhle zemi žádné pořádné ryby nemají. Mona říká, že tyhle řeči patří k máminým „litaniím“.
Vystoupí si a vyrve mi tím z těla ten kousíček srdce, který s ní putuje, kamkoli se hne. Už stojí venku, ale otevřenými dveřmi se ještě nakloní do auta. Sotva ji v té tmě rozeznám, cítím ale citrónovou vodičku, kterou si vtírá do vlasů, smíšenou s vůní potu a trávy. Mona voní lesem, ne mořem. „Božínku,“ vzdychne si, „ještě jsem ti neřekla – víš, jak dneska večer seděli ti lidé na šestce? Ta velká sešlost kamarádů Strýčka Tada?“
„Jo.“
„No, tak ti si před jídlem objednali polívku, a já na to zapomněla, a víš, co mi řekl ten starej dědula? Ten střízlík, co seděl v čele?“
„Co?“
„Řekl mi: Vous êtes bête, mademoiselle!“ Napodobí dědu hrubým, nakřáplým hlasem a zachichotá se. Poznám leda, že je to francouzský, nic víc.
„Co to znamená?“
„Slečno, vy jste ale kráva!“
Vtáhne hlavu mezi ramena a dusí v sobě hihňání.
„Řekl ti, že jsi kráva?“
„Jo, bête znamená taky zvíře, bestie.“
Mona natáhne krk a zakroutí hlavou. Po nose jí přejede světlo čísi baterky. Mona nasadí falešný norský přízvuk a zadeklamuje: „Bože můj, jaký příšerný den.“
Přikývnu. „Příšerný den.“ A protože to říkáme v jednom kuse, protože to patří k našim obvyklým dětinským průpovídkám, k našim „litaniím“, anebo možná proto, že jsem kouřila trávu, připadá mi, jako by se do téhle jediné chvíle naráz vmáčkla celá řada dnů, víc, než bych mohla spočítat. Třeba den, kdy jsme všichni společně vyrazili ven oslavit Silvestra a Strýček Tad mě pak svezl domů, a když zastavil a já otevřela dveře od auta, řekl mi, ať je zase zavřu, a já mu na to odsekla, že to určitě udělám, jen co vylezu – a když jsem to pak líčila Moně, smály jsme se tak hlasitě, že jsme musely utéct a schovat se v koupelně. Nebo den, kdy k nám do restaurace přišla hrstka lidí, co známe ze školy, a my jim servírovaly víno, i když na to ještě neměli věk, a Mona z toho byla tak vyjukaná, že ho rozlila po celém ubruse. Anebo den, kdy za ní přijel na návštěvu bratranec, takový milý kluk, a udělal nám v mikrovlnce sendviče s mátou a se sýrem a vrchní ho seřval, že plýtvá jídlem. A taky den, kdy jsme pořádali narozeninovou oslavu pro Moninu mámu a Strýček Tad pouštěl muziku a všechny nás donutil tancovat a Monině mámě se v očích leskly slzy jako démanty a Mona mi potom řekla: „Měla bych prostě pláchnout. Jsem to jediné, co ji tady drží.“ Bože můj, jaké příšerné dny. Všechny nejlepší dny mého života.
* * *
„Tak pa,“ zašeptá Mona. Dívám se za ní, dokud nezajde do domu.
* * *
Moje máma chodila každé ráno plavat do Křesťanského sdružení mladých žen. Dokud jsem byla malá, brávala mě s sebou. Neměla jsem plavání ráda. Vysedávala jsem v křesle s knížkou, zatímco máma se střídavě zanořovala a vynořovala, nahoru a dolů, nezřetelná šmouha ve vodě. Když jsem četla Paní Brisbyovou a tajemství N.I.M.H. a pak se dívala, jak se máma dotýká hned jednoho a hned zase druhého konce bazénu, připadala mi jako pokusná myš plnící úkoly. Nakonec vždycky vylezla a sundala si koupací čepici; v šatně si pak pověsila plavky, takový tenký šedivý klůcek, z něhož na podlahu crčela voda. Většina lidí si plavky věšela za ramínka na háček uvnitř skříňky a pak je provlékla dvířky ven, takže volně visely ze skříněk, aniž by je mohl někdo vzít. Ale máma se s tím neobtěžovala. Prostě je jenom zvenčí zahákla na zámek. „Takový starý vytahaný hadr nikdo nevezme,“ tvrdila. A taky že nevzal.
* * *
A tím to mělo celé skončit, jenomže neskočilo. Táta říká, že máma byla živel, že byla cizinec, nepatřila k našemu druhu. Nebyla to moje vina, že od nás odešla, bylo to proto, že se nemohla naučit dýchat na souši. To je ten nepitomější příběh, co jsem kdy slyšela. Nikdy ho Moně nebudu vyprávět, nikdy v životě, dokonce ani potom ne, když budeme na odjezdu do Colorada a všechny věci na cestu už budou sbalené v kufru mého auta a já se pro ni zastavím před obchodem s potravinami, přesně jak jsme si to už smluvily, a ona vyběhne ven a pod tou oranžovou baseballovou čepicí se bude usmívat. Nepovím jí nic o tom, jak zákeřná místa jsou půdy a že někteří lidé prostě nedokážou začínat znovu, ani že pořád vidím svoji mámu ve výlohách obchodů, s těmi jejími dlouhými vlasy, které byly stejně stříbrně sivé jako její kožich, ani o tom, jak u nás jednou byli na návštěvě moji malí bratranci a jak jsme všichni vyrazili do zoo a jak mě tamní tuleni poznali, oba dva se ve vodě postavili a mluvili cizím jazykem. Nic z toho jí nepovím.
Příliš se bojím.
Dokonce jí nepovím ani to, co potřebuje vědět: že my dvě musíme být silnější než naše mámy, že naše příběhy musí být jinačí a že Mona rozhodně udělá líp, když si to nerozmyslí a nenechá mě v Coloradu samotnou, protože já tomu nebudu chtít rozumět a buduji nadosmrti nenávidět a spálím její věci a celou noc budu řvát na lesy, protože to je pitomost, aby člověk nemohl dýchat, kdo to kdy slyšel, že by někdo mohl dýchat na jednom místě, a na jiném ne, a my dvě takové nejsme, Mona a já, a příběhy o selkiích jsou dobré leda pro břídily, co zůstali trčet na nesprávné straně magie – pro ty, co pouštějí věci k vodě, nechávají si je proklouznout pod rukama, pro ty, co na sebe všecko vyžvaní, co si nedávají pozor na klíče, pro ty, kteří se vzdávají.
Poprvé vydáno v online magazínu Strange Horizons v lednu roku 2013
Přeložila Jitka Cardová
