Scott Lynch – Postavil zeď, aby ji zbořil: Příběh z dalekého západu (HE BUILT THE WALL TO KNOCK IT DOWN: ATALE OF THE FAR WEST)

1

Říkal si Falešnej tón. Ale nebylo to jeho pravý jméno. K čertu, nebylo to ani jeho pravý falešný jméno.

Byl starej, ale před nikým se nesehnul a jeho hříchy se ho držely jako kůra stromu. Takovej dojem ve mně zanechal, když jsem ho uviděl poprvé. Seděl sám v nejtemnějším koutě společenský místnosti Šťastného nebeského démantu a vypadal jako člověk, kterej čeká, až začne funus, nebo se o nějakej sám postará, jestli se to čekání protáhne.

Bylo mi jasný, že prach na botách nemá od práce nebo od poflakování jako já. Prach, co za sebou trousil on, to byly starý špatný zprávy a táhly se přes spoustu mil, let a životů.

Moje oči to poznaly hned. Háček byl v tom, že mi bylo teprve dvaadvacet a ty oči se nepojily s ničím extra zvláštním. Kdybych měl mozek, aspoň co by se vešel do chřestýšího šourku, tak bych se té noci otočil na patě a zmizel někam jinam, kamkoli, kde by na cosi nečekal takovej chlápek.

Ale bylo mi dvacet dva, má pitomost neznala mezí a žil jsem za časů šílený nezaměstnanosti v zapadákově, co nikdy nezažil lepší časy. Říkali tomu tam No není to něco, protože i bohové potřebujou místa, na který si můžou ukázat prstem, když se chtějí zasmát.

No není to něco se upínalo ke stříbrnýmu dolu, ale žíla tam byla tenčí než ta nejvyzáblejší štětka, a když vyschla, davy a peníze, co dosud vyčkávaly kdesi v dáli za obzorem, se rozhodly, že tam ještě chvilku zůstanou. No není to něco leželo deset dní jízdy severně od Krvokovu, ve stínu Orlích spárů, bylo to vyprahlý a špatně umístěný městečko a mě čekalo ukrutánský překvapení, když jsem do něj dorazil plný nadějí, že si namastím kapsu.

Tychus Sload, majitel Šťastného nebeského démantu, se spálil úplně stejně. Nechal dům pořádně načančat v očekávání velkejch věcí, ale místo toho jsme v něm noc co noc končili jen my, trosky tak zatraceně paličatý, že to nehodlaly hned tak zabalit, nebo tak krátkozraký, že propily všechno, co se jim tam podařilo vyhrát, a neschovaly si nic na dlouhou zpáteční cestu tam, odkud přitáhly.

Propíjeli jsme se ze střízlivosti k nadranosti ve žlutým světle petrolejek, co visely z mosaznejch sošek tygrů a draků. V zadnicích jim zely díry na měděnej drát, kterej nikdo nikdy nenatáhl; a v tlamách zase na skleněný žárovky, který nikdo nikdy neviděl ani na sto mil od té díry. Pili jsme to nejhorší, co Sload měl, až se nám čísla na kartách vlnila jako horkej pouštní vzduch, pak jsme se po čtyřech doplazili do postele. Mozky všech i naše vzájemný dobrý vztahy byste nabrali do náprstku.

Tý noci nás tam bylo šest z těch, co stojí za zmínku. Nechyběl samozřejmě Tychus Sload, taková vyhaslá svíce, veterán ze seccešské války, kterej věnoval třicet let uskutečnění svého snu a pak ho zabil tím, že se ho snažil naplnit právě tam. Se mnou u stolu seděl Jozan Shung, chlap nakynutej jako ropucha, nosil upilovanou dvouhlavňovku a říkal si Brokař. Když se zlil, choval se stejně jako my ostatní.

Divou Molly byste si mohli představit pod pojmem drsnej přírodní útvar. Koupání zrovna moc neholdovala a přezdívku dostala podle svý prchlivý povahy. O kovářku, byť zkušenou, co za opožděnou platbu vrazila zákazníkovi hlavu mezi kovadlinu a kladivo, na civilizovaným východě nijak nestáli. Tak tedy putovala od města k městu a sháněla práci v pohraničí, kde většina řemesel nebyla tak neslučitelná s nějakou tou vraždou.

Vedle Molly seděl Hodinář, původně obyčejnej bídák, co řezal sezónní dělníky pro ten či onen autorizovanej podnik, až zestárl a vypráskali ho ze hry. Před deseti lety přišel o levou paži. Vyprávěl barvitej příběh o jakési úžasně obdařené královně banditů vyzbrojené sekyrkou, ale když se správně natočil, bylo vidět, že má na rameni a na klíční kosti jizvy po chrepích drápech. Místo ruky si sehnal takovej nemotomej rezavej parní krám, sestavenej ze starýho zemědělskýho nářadí a součástek vyřazenejch Robotníků. Přezdívka Hodinář se mu líbila, ale myslel si, že ji dostal proto, že udává tempo žalostnýmu kroužku otrapů kolem sebe. Ve skutečnosti ji dostal proto, že ta jeho zpropadená ruka klapala víc než truhla plná natahovacích budíků.

Takže jsme tam byli Jozan, Divá Molly, Hodinář a já, váš oddanej písař, seděli jsme kolem stolu a bylo chvilku po půlnoci. Tychus Sload netečně leštil skleničky, který nikdy nikdo nepoužil, a cizinec, ten čekající neznámý, popíjel čaj v ostrůvku stínů mezi žloutenkově zabarvenýma světlama.

„Páni,“ řekl Hodinář. Hlas mu skřípal stejně jako převody na ruce. „No páni, to se podívejme, co se mi tu sešlo. Přísahám, že kdyby ty karty měly kozy, hned se s nima ožením.“

Položil je lícem nahoru a to byl náš konec. Jak řekl, sešel se u něj výtečný materiál na vdávání. Už počtvrté nebo popáté za hodinu. I tak se ale zasmál, jako by provedl něco mazanýho, a ta jeho ruka udělala vrr-cvak, vrr-skříp, vrr-cvak a přisunula mu po stole hromádku časem sedřených stříbrňáků.

Takhle jsme hráli skoro každou noc. Hodinář měl k té zatracené ruce přišroubovaný dva přídavný strojky a jeden byl nesmyslně složitej a drátkama nacpanej mechanismus na míchání karet a dělal větší randál než celej zbytek té věci dohromady. Hodinář na něj byl setsakramentsky pyšnej, dokonce nad ním dlouhý hodiny sedával s olejíčkem a klenotnickejma kleštičkama. Kdyby miloval zbytek té své paže aspoň z poloviny jako ten strojek, přišla by jednou do muzea. Každopádně nebylo žádný tajemství, že když tou věcí rozdával, obvykle u něj končily zázračně dobrý karty. Dělali jsme, jako že o tom nevíme. On obehraje nás, my zase obehrajeme jeho, a až nadejde čas odpotácet se, budeme si všichni kvit, jeden jako druhej s prohrou a útratou na krku.

Tak to probíhalo po většinu nocí. Ovšem té noci, kdy se tam zjevil Falešnej tón, jsem se vytočil a rázem bylo po hraní.

Rád bych to svedl na toho tichýho cizince, co čekal, až zaduje kdovíjakej vítr, ale to bych byl hodně daleko od pravdy. Ožral jsem se tím nejsmrtelnějším způsobem, dost, abych prudil, ale ne zase tolik, abych byl otupělej a zpomalenej. Taky jsem nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, zaobíral jsem se svou pitomou situací a záviděl Hodinářovi ty cenný kousíčky stříbra, který k sobě seškrábl, i když jsem věděl, že si je nejspíš vyšvindluju zpátky, hned jak přestane rozdávat.

„Sakra, Hodináři, vždyť ty už ses s tajemstvím svýho úspěchu oženil.“ Dopřál jsem si dlouhej doušek toho, co nám Sloád té noci nalíval (olověnýho cukru, octa, chrepích chcanek – bohové vědí čeho vlastně), ale na rozumu mi to nepřidalo. „Konec konců, ta tvá hnáta se nemůže jen tak sebrat a vyrazit si, kam se jí zlíbí.“

Tím jsem vypálil do probíhající konverzace pořádnou díru. Hodinář posbíral karty a teď je ukládal do toho svýho pažního mechanismu, po pěti nebo šesti, pomalu a uvážlivě, jako by cpal náboje do karabiny. Zlověstný mlčení se protahovalo a Hodinář mě celou tu dobu sledoval krhavýma očima.

„Nechtěl bys nám tuhle poznámku objasnit?“ zeptal se konečně příliš potichu.

„Když už nás s tím krámem hodláš pořád ojebávat, měl bys mít aspoň tu slušnost, abys ty zázraky čas od času obměnil, nemyslíš? Při ceckách samotný Panny, vždyť ti to vychází pravidelnějc než slunce a měsíce!“

Tím jsem nadobro zazdil naši kouzelnou atmosféru. Když takhle sedíte u stolu, můžete si navzájem nadávat do všiváků, vrahounů, zlodějů chrepů, do nevděčníků a domorodejch tanečníků toho nejvypelichanějšího ražení. Pořád si můžete z ostatních zcela bez problémů utahovat, jací jsou to švindlíři. Ale co nemůžete, co vážně nemůžete, je obvinit někoho, že podvádí zrovna teď a tady. Pokud tedy nejste připravení na krvavou dohru.

Cvak. Hodinář vložil do rozdávacího mechanismu posledních pár karet. Ššš-č. Ruka se přichystala k dalšímu rozdání. Hodinář na mě nepřestával hledět. Kysele se na mě dívali i Divá Molly a Jozan Shung. Sice k Hodinářovi neměli nijak zvlášť blízko, ale rozhodně k němu měli blíž než ke mně. Někde pod tím chlastem a veškerou trpkostí se ve mně začal probouzet rozum. Pozdě.

„No, myslím, žes mě urazil na cti, ty malej vyhublej zkurvysynu s hadím jazykem,“ prohlásil Hodinář. Řekl to skoro vesele, ale v očích mu svítily nezaměnitelný ohýnky.

Natáhl tu obludnou kovovou pazouru a vzal do ní sklenku, co jsem právě dopil. Kolečka se zatočila, písty zapumpovaly a stůl zasypal zvonivej déšť střepů.

„Co říkáš na můj novej trik?“ Pomalu se zvedl, jako když se nějaká prérijní šelma staví na zadní a předvádí se před doupětem, což bylo myslím přesně to, o co tu šlo. Usmíval se od ucha k uchu a cenil zuby žlutý jako chcanky. „Jestli chceš, abych ti s tou rukou ukázal pár novejch zázraků, tak pojď ven a já tu tvou zatracenou zvědavost ukojím.“

„No, hele, asi jsem se drobet unáhlil, Hodináři.“ Prej drobet! Voda je asi drobet mokrá a slunce drobet hřeje. Po pár mizernejch týdnech v No není to něco už jsem jednal bezhlavě. Myslel jsem si, jak jsem drsnej a všechno zmáknu, ale neovládal jsem žádný bojový umění, nepostavil bych se dokonce ani vyvrhelům, jako byli Hodinář, Molly a Jozan, a příšerně rychle mi to začínalo docházet.

„Jo, dej si pohov, Hodináři,“ houkl Sload. Nevím, co přitáhlo jeho pozornost, jestli výhrůžka mýmu mladýmu křehkýmu já, nebo rozbitá sklenička. Spíš ta sklenička.

„Řekl, že jsem křivák!“ rozohnil se Hodinář.

„Neřekl,“ vmísil se ten cizinec.

Bylo to, jako by se rozhodly promluvit samy stíny nebo jedna z těch sošek nad náma. Chci říct, tušil jsem, že ten cizinec bude mít nějakej hlas. Jinak bych si jen těžko vysvětloval ten jeho čaj. Ale tak dlouho mlčel a jen nás pozoroval, až mi splynul s pozadím. Jeho rozhodnutí přestat dělat tapetu očividně zaskočilo stejnou měrou i Hodináře.

„Vážně neotřelej výklad nedávnejch událostí.“ Hodinář se ke mně otočil zády a promluvil na toho tajemnýho chlápka. Měl bych to brát jako urážku, ale docela jasně to vypovídalo o tom, jak malou ve mně vidí hrozbu.

„Podvádění je tady vedlejší,“ opáčil cizinec a nenuceně vstal. Vkročil do světla a mně se rychle vrátily stejný dojmy, jako když jsem ho uviděl poprvé. Hnědou tvář měl pěkně osmahlou a ošlehanou, to bylo zřejmý. Dlouhý vlasy měly barvu krkavce, co proletěl oblakem padajícího popela. „Obvinil tě, že to flinkáš. A to je… mnohem horší.“

„Vašnosto, nebyla to sice vaše hra, ale právě jste se do ní přimíchal.“ Hodináře opustila předstíraná žoviálnost. Tónem a držením těla teď dával průchod tomu, co jsem mu zahlídl v očích.

Už jsem se zmínil, že vedle toho mechanismu, co nám kazil karban, měl ještě jedno zařízení. Šlo o pouzdro, odkud mu pružina vyhazovala revolver s krátkou hlavní a popraskanou slonovinovou pažbou. V zásadě to byla zbraň dobrá leda tak pro štětku, ale nic většího se mu na předloktí nevešlo. Soustrojí skříplo a vyplivlo mu ji do ruky z masa a kostí. Pozvedl ji a na hlavní se zalesklo hnusně žlutý světlo.

„Ale no tak, Hodináři,“ ozval se Sload. „To snad není potřeba!“

„Drž zobák.“ Hodinář malátně zatočil tou malou žalostnou stříkačkou a nespustil cizince z očí. „Víte, když někdo začne rýt do mý cti, tak do něj začnu rýt taky. Ale dotáhnu to do konce. Až do konce, rozumíte?“

„Kdybys o cti něco věděl,“ prohodil cizinec chladným hlasem, „tak bys nosil pořádnou zbraň, neschovával ji do kovové peněženky a nevytahoval ji, jen abys zapomněl, co jsi za ubožáka.“

Všemocní bohové. Když jsem na Hodináře vyjel já, měl jsem pocit, že na mě všichni upřeně hledí. Teď byli Jozan a Molly napjatí tak, že svírali okraj stolu. Tychus Sload se tvářil, jako by se chystal vysrat dvacet liber horkejch cihel.

„Tak nám ukaž svojí bouchačku, ty šašku!“ zařval Hodinář.

Cizinec rozevřel klopy obnošenýho kovbojskýho pláště jen natolik, aby odkryl, co má u sebe – obyčejnej koženej pásek, sepnutej kolem riflí s úzkým pasem. Ale pouzdro se zbraní žádný.

„Řek bych, že tě čeká ošklivý překvapení, jestli sis myslel, že tu budeš bez ostruh v bezpečí,“ prohlásil Hodinář.

„Řekl bych, že tvoje názory nemají stejně jako tvoje čest žádnou váhu,“ vrátil mu to cizinec.

Hodinář zvedl revolver. Z pouhých šesti stop mu ho namířil přímo doprostřed hrudi.

„Nejsi sice ožralej, ale dopaluješ mě k nepři četnosti. Tak ti teď něco povím, přísámbohům, najdi si kolt nebo si nějakej pujč, jinak tě odprásknu jak psa přímo tady u Sloada!“

„Dopálil ses sám,“ opáčil cizinec. „Já tě jen žádám, abys s tím něco udělal.“

„Ozbroj se, ale okamžitě.“ Hodinář stál jako skála, to se musí nechat. Pohnul palcem a místností se rozlehly dva významný zvuky. Kohoutek na půlce. Kohoutek nadoraz. „NEDĚLÁM SI PRDEL!“

„Žádnou další zbraň nepotřebuju.“ Cizinec si zahákl palce za kapsy pláště, protočil ramena a vyloudil z nich tlumený zakřupání. „Bude mi úplně stačit ta tvoje.“

Další tři vteřiny jako by trvaly tři roky. Ruku s revolverem držel Hodinář pořád pevně, ale viděl jsem, že to v něm vře. Nevěřil vlastním očím. Jeden naštvanej nádech. Druhej naštvanej nádech.

Třetí. Vtom se ozval zvuk, jako když šlehne lano, a nato salonem zaburácela hromová rána z toho malýho koltu.

Jestli se vám ještě nestalo, že by ve vaší blízkosti někdo vystřelil mezi čtyřma stěnama, můžu vás ujistit, že vám pak v uších píská, jako kdybyste do nich dostali pěstí. Samou bolestí jsem otevřel pusu dokořán a chvilku trvalo, než jsem si poskládal, co jsem vlastně viděl.

Pro Hodináře nedopadl střet dobře.

Ten zvuk, jako když práskne lano, vydalo jeho pravý zápěstí. Když mozek poslal prstu pokyn, ať zmáčkne spoušť, díval se podél hlavně na cizincovu hruď. Než rozkaz doputoval do prstu, cizinec se jaksi pohnul a prudce Hodinářovi otočil ruku s revolverem. O sto osmdesát stupňů, ctění čtenáři, pak vyšla ta rána. Přímo do srdce.

Hodinář se zatočil a začal se kácet. Kovová paže křápla do stolu, rozhodila odřené stříbrňáky a ukotvila ho v groteskní pozici, jako by zamrzl při lezení na stůl. Kolem mě zavanul pach střelnýho prachu a Hodinářova ruka dostala smrtelnou křeč a začala chrlit karty.

Šik, šik, šik, šik, šik, rozdával nebožtík naposledy, do ohromenýho ticha. Cizinec jen tak stál, skoro štítivě držel Hodinářův kolt se slonovinovou pažbou a karty zatím šik šik, šik lítaly vzduchem a přistávaly na pomíchané hromádce přímo přede mnou.

Jako první se pohnula Molly. To asi ta její nátura. Měla kvér na sponě opasku, vážil půl libry a měl hlavně na plivání pořádných střel, dvou nábojů ráže .45. Jednou dvakrát nám ho ukázala a pěkně mě jím vyděsila. Teď mě ale vyděsila ještě víc, protože ho vytrhla a vypálila po cizinci.

Dvojitá hromová rána, dvojtej záblesk. Uslyšel jsem dvě ostrý třesknutí a pak něco jako zvláštní podvodní ozvěnu. Uším se to moc nelíbilo.

Molly a ten cizinec po sobě vystřelili ze sedmi stop. Z takové vzdálenosti snad ani nejde minout, ale Molly se tak docela netrefila.

Přede mnou, na hromadě karet, se kutálela kouřící šedá věcička připomínající dvě splácnutý houby. Sražený kulky.

Molly se sice tak docela netrefila. Cizinec ale rozhodně neminul.

Tohle by většině lidí naprosto stačilo. Stačilo, aby pochopili, že stojí proti nějakýmu starýmu drsnýmu kung-fu rovnou z Prašné cesty. Proti tajemstvím, od kterejch by se normální lidi měli držet dál, ne-li od nich přímo zdrhat jak o život. Jenže na základě toho samýho poznání představoval cizinec neobvyklou příležitost. Když takoví pobudové jako Hodinář, Molly a Jozan skončí v díře jako No není to něco, mají tak daleko od blaha, jak jen to jde. Ale když poměříte síly s někým, kdo vládne opravdovým uměním, a když s ním zvítězíte v divoké přestřelce, no, pak se třeba dokážete odplazit zpátky na správnou cestu a udělat ze svýho jména opravdický Jméno.

Proto se Molly vykašlala na to, co viděla, a vypálila ještě jednou.

Záblesk a hrom, záblesk a hrom. Do hřbetu dlaně mě štíplo cosi horkýho a konečně jsem se probral z otupělosti. Ucukl jsem od stolu a zadíval se na rudej flíček těsně za kloubama pravačky, kde mi přistála další hrudka ze dvou spojenejch kulek.

Cizinec zřejmě usoudil, že už se vyjádřil dost jasně. Další ranou srazil Molly ze židle, s tmavě rudou dírou nad levým prsem.

Jozan vyskočil, a to takovou rychlostí, jakou jsem u něj ještě neviděl. Zatímco jsem se drápal k nejbližší stěně, opile popadl tu svou brokovnici z kdovíkolikáté ruky.

„Jsem zvědavej, jak si poradíš s dávkou broků, starouši!“ zahulákal. Slovům jsem rozuměl, ale všechno znělo ploše a divně a v pozadí mi to bez ustání pískalo.

„Právě proto ti to nedopřeju,“ opáčil cizinec.

„Říkaj mi Brokař Shung!“

„Nikdo ti tak neříká,“ opravil ho cizinec mírně, „jen ty sám, když stojíš před zrcadlem.“

Jozan otevřel pusu, že mu na to něco řekne, a cizinec vypálil od boku. Jozan proměnil rádoby ostrou odpověď ve výkřik a pak zvedl pravačku a já uviděl, že mu ten chlap ustřelil ukazovák, rovnou u ruky. Fikl mu ho čistě, jako felčar, ale o hodně rychlejc.

Pak si založil ruce a čekal.

Jozan se zachvěl, vzlykl a potom si neohrabaně přehodil brokovnici, podržel ji pravačkou, ze které mu prýštila krev, a zašátral po spoušti druhou rukou.

„Řekl sis o to,“ povzdechl si cizinec. Poslední ranou mu přímo mezi očima udělal třetí oko, o jehož vznešenosti by se dalo polemizovat.

Těžká hrouda překvapenýho a mrtvýho Jozana se u Tycha Sloada svalila na původně čistou podlahu.

Ve vzduchu bylo cítit whisky, krev a síru. Od karetního stolu stoupala oblaka šedivýho kouře a ztrácela se ve stinnejch koutech. Cizinec hodil Hodinářův vyprázdněnej revolver hned vedle jeho majitele a obrátil se k odchodu.

„Ke všem čertům a předkům,“ hlesl jsem. Pořád jsem byl opilej a taky pěkně omráčenej tím, co se právě stalo. Následující dění bych zase rád svedl na všechno možné, a hlavně na toho cizince.

Ale to, co jsem pak udělal, jsem udělal ze stejnýho důvodu, proč Molly a Jozan zahodili vlastní životy. Zdálo se, že ten cizinec a jeho tajemství představujou jedinou jízdenku z No není to něco, kterou by bohové mohli cvaknout.

„Vemte mě s sebou,“ sykl jsem.

Cizinec se zastavil, ani se neohlídl a odvětil: „Proč bych to sakra dělal?“

„Vemte mě do učení.“

„Jdi na východ, a když půjdeš dost dlouho, určitě najdeš nějakou základní císařskou akademii.“

„Pane, nic mě tu nedrží,“ řekl jsem. „Nic mě nedrží nikde. Neumím se rvát a neumím střílet, ale zachránil jste mi život a já s váma půjdu, kam jen budete chtít.“

To už se otočil. Jeho oči vypadaly jako díry vypálené do bezhvězdného nočního nebe. Najednou jsem si připadal, jako bych mi bylo deset a měřil jsem pouhý tři stopy.

„Jakým uměním vládneš?“ zeptal se.

„No, jsem, ehm… písař, dalo by se říct. Když se ještě počítalo se stříbrným dolem, měl jsem řešit obchodní záležitosti, smlouvy a korespondenci – “

Uťal mě tichým smíchem.

„Na Prašné cestě se smlouvy ani dopisy nevedou, chlapče.“

„Tak to s tím písařstvím asi seknu. Učte mě.“

Upřeně se na mě zadíval. Ucítil jsem, že se mi břichem rozlejzá ocelově studenej strach. Poslední tři lidi, co ho naštvali, ještě nebyli po smrti ani tři minuty.

„Hodinář,“ řekl a namířil prstem na někdejšího nositele toho jména. Pak ukázal na ostatní. „Divá Molly. Jednoprsťák Shung. Máš také nějakou vtipnou přezdívku, o které bych měl vědět?“

„Ehm, ne, pane. Jsem… Andus Cadwallader. Nikdy jsem neudělal nic pro to, abych si, no, vysloužil nějaký barvitější jméno. A ani tohle pravý moc nepoužívám… Chci říct, kdo by v tomhle zapadákově respektoval zrovna Anda Cadwalladera?“

„Jestli Anda Cadwalladera nikdo nerespektuje,“ opáčil, „tak proto, že ho nerespektuješ ty sám.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Sklonil jsem hlavu jako nějaký zatracený děcko.

„Jestli se mnou půjdeš,“ pronesl po dlouhé odmlce, „budu ti říkat Bloud. Budeš Bloud, dokud nedorosteš v někoho jiného… třeba dokonce v Anda Cadwalladera.“

„A jak mám… jak mám říkat já vám, mistře?“

To slovo ze mě vyšlo bez přemýšlení a on mě neopravil. „Když už to musí být, můžeš mi říkat třeba Falešnej tón.“ Hlavním sálem Šťastného nebeského démantu se rozlehl jakejsi kovověj zvuk. Tychus Sload stál pořád za barem, ale hodlal se zase zapojit do hovoru, tentokrát nad hlavněma brokovnice. Oba kohoutky měl natažený.

„Tak a teď ani hnout,“ štěkl. Byl celej bledej. „Možná to byla sebeobrana, váženej. Možná jste neudělal nic špatnýho. Ale začnou… začnou padat otázky. Musíme zavolat šerifa. A vy tu na něj počkáte.“

Šerifa! Jasně, i v No není to něco měli chlápka s odznakem a bouchačkou. Bouchačka visela na stěně a odznak byl připnutej ke třem stům liber nakládanýho sádla. Jestli se šerif bude držet zaběhlejch zvyklostí, probere se k výslechu zhruba zhruba tak zejtra pozdě odpoledne.

„Kvůli rozhovoru s vaším šerifem se tu zdržovat nechci,“ prohlásil Falešnej tón. „A obávám se, že ani kvůli vašemu čaji.“

„Pak vás tady bude muset zdržet moje brokovnice.“ Falešnej tón nemusel nic říkat. Z výrazu v jeho tváři se dalo jasně vyčíst to nejhlubší možný zklamání.

„Moc se neculte,“ trval na svým Sload. „Poradit si s těma ožralama pěkně zblízka, to byla brnkačka. Ale nás dva dělí třicet stop a vy nemáte zbraň.“

„To je pravda,“ uznal Falešnej tón. „Nemám zbraň. V tuhle chvíli.“

Uviděl jsem, že se Sloadovi stáhl a zavlnil krk, jak se pokusil nasucho polknout strach. Brokovnice se zachvěla.

„Poslední runda, barmane.“ Falešnej tón si zase zahákl palce v kapsách pláště a znova si protáhl ramena. „Zítra tu někdo dostane zaplaceno za vykopání tří hrobů. Myslíte, že jim budete chybět, když jim dohodím ještě čtvrtý? Práce je tu pomálu.“ Tychus sklonil brokovnici a pak ji schoval zpátky pod pult, a tak přežil a opustil tenhle příběh živej a zdravej.

Falešnej tón pokýval hlavou, načež se zase otočil ke mně. „Někdo je mi v patách, Bloude. Možná mě dohoní, jestli se o tomhle doslechnou. Pořád se ke mně chceš přidat?“

„Říkal jsem, že za váma půjdu kamkoli, mistře Falešnej tóne.“

„Nemáš ani to zatraceně nejmenší ponětí, co vlastně děláš,“ poznamenal. Pronesl to skoro šeptem. Ale neposlal mě do háje.

„Neměl bych třeba posbírat ty zbraně, mistře?“ nadhodil jsem. „Možná by se vám mohly hodit, jestli máte… no, v patách nějaký potíže.“

„No, já už zbraň mám. Schovanou. Ještě nejsem tak úplně připravený se s ní vytasit.“ Usmál se. „Co se týče těchhle bezcenných hraček, ty tu můžeš klidně nechat. Když bude třeba, sebereme zbraně někomu jinému.“

Mistr Falešnej tón se otočil a vyšel do noci. Tohle byly na nějakou dobu jeho poslední slova. Já šel vrávoravým krokem za ním. V uších mi přestalo zvonit až za tři dny.

2

Z No není to něco nás bohové pronásledovali deštěm, šedýma padajícíma provazama, který možná byly studený, když opouštěly výšiny, ale na nás přistávaly teplý jako pěna z koňskejch boků. Falešnej tón nechávalo počasí stejně chladným jako výstřely vypálený v hněvu a jel na dobrým koni, zvyklým na jeho hlas a pobídky. Já si vzal zchátralou herku, co zůstala po Divé Molly.

Pojmenoval jsem ji Z druhé ruky, ale stejně dobře reagovala i na dlouhej proud libovolnejch bezbožností. Zamířili jsme na jih, drželi se dál od rozježděné dostavníkové cesty, ale jeli jsme podél ní.

No, poměrně ostrá jízda a spaní na tvrdý zemi pro mě nebylo nic novýho.

Vymožeností opravdový civilizace jsem nevyužíval tak dlouho, že na mé jemnosti už tu a tam vyrážely mozoly. Ovšem nadšení z toho, že jsem unikl z toho svýho vyhnanství, bylo zanedlouho stejně promoklý a otlačený od sedla jako zbytek mojí maličkosti, a Falešnej tón byl sice svým chladným způsobem srdečnej, ale nijak se nehrnul do toho, aby mi odkryl tajemství, co je zač, co má v plánu a kam míří.

„Nebyl jste jízdňák?“ zeptal jsem se ho jedné noci, když přestalo pršet a my se utábořili. Po dlouhým mlčení jsem dodal: „Já jen, že… když jsem tak slyšel, co dovedou s kvérama, no, člověka napadá, jestli“

„Bloude,“ uťal mě, „seš připravenej na první lekci?“

„É, no… jo, jasně!“

„Rozdělej oheň.“

Byli jsme na cestě čtvrtou nebo pátou noc a tohle bylo poprvé, co povolil oheň po západu slunce. Stálo mě to sice spoustu modlení a horlivý snahy, ale nakonec se mi podařilo vyčarovat slabej, mihotavej doutnáček. Falešnej tón si z brašny přinesl lakovanou dřevěnou-bedýnku, zajištěnou na třech stranách mosaznejma sponama.

Když ji otevřel, uviděl jsem, že jednu půlku čalouněnýho vnitřku lemujou náboje a druhou různý papírový obálky. „Náboje,“ řekl a ukázal prstem na střelivo. Potom namířil prst na druhou stranu bedýnky a řekl: „Čaj.“

Přikývl jsem.

„Na cestách můžeš zmoknout. Může ti zmoknout oblečení. Můžou ti zmoknout koně. Může pršet tak hustě, že ti voda bude prosakovat očima do lebky. Ale tohle musí zůstat v suchu.“ S tím bedýnku zavřel a pevně zajistil všechny přezky. „Když se ti namočí náboje, tak nepřežiješ. A když se ti namočí čaj, tak ani nebude proč žít.“

Má výuka začala. Vařením čaje.

Další čtyři dny jsme jeli na jih. Deště se přehnaly a my po nocích tábořili pod stříbrným světlem Vlka a Zajíce. Každou noc jsem zjišťoval, jak velkou pozornost může člověk věnovat lístkům, co se louhujou ve vroucí vodě.

„Tohle je jononzalskej zářivej trn,“ poučoval mě mistr Falešnej tón a zamával jedním papírovým balíčkem. „Cítíš ten slaboučkej nádech dračího kaktusu? Až ho ucítíš, Bloude, poznáš, že ho musíš posadit do studený vody a nechat ho v ní alespoň čtvrt hodiny, než ho přendáš“

„Mistře Falešnej tóne,“ ruply mi nakonec nervy, „promiňte, ani nevíte, jak mi čaj chutná, a umíte ho uvařit vážně skvěle, ale noc co noc se nevěnuju ničemu jinýmu. Čaj. Probrat, vyluhovat, nalít. Přivonět, ochutnat. Pořád dokola! S takovou vám asi nebudu moc k užitku“

„Když si nedopřeju svou obvyklou schůzku s čajem, je ze mě jen zlomek člověka.“

„Ve Šťastným nebeským démantu to byl úplně jinej šálek čaje!“

„Aha.“ Falešnej tón vrátil jononzalskej zářivej kořen do bedýnky a přísahám, že na mě jeho zklamání dolehlo jako skutečná tíha. „Koukáš na kung-fu a vidíš jen výsledky.“

„Výsledky? Co jinýho bych měl vidět?“

Na to nic neřekl, a ze způsobu, jak to neřekl, jsem vyvodil, že mlčení bych měl prolomit já.

„Vidím ten výsledek, že mě Hodinář nezabil.“

„Ten vrahoun se směšnou rukou to neprojel před týdnem,“ opáčil Falešnej tón. „Projel to ještě před tím, než ses vůbec narodil, Bloude. Nepodlehl tomu, co jsem mu udělal se zbraní. Podlehl tomu, jak si vybírám čaj. Tomu, jak si ho vařím. Tomu, jak se ráno budím a jak večer chodím spát. Tomu, jak si vybírám koně a jak jim sedím na hřbetě. Tomu, jak se dívám na nebe.“

„Ale“

„Mluvím o hledání dokonalosti ve všem. Ve všem! O přítomnosti mysli a zápalu pro věc. Mají to tak velcí umělci. Velcí kuchaři. Velcí čajoví mistři. Mocný kung-fu se skrývá v dobře postaveném domě i ve výřečném dopise, ale tvá představivost se omezuje jen na praskající kosti a svištící kulky. Proč jsem se mezi vás u Sloada vůbec pletl, co myslíš?“

Začal jsem dělat ehm, uhm a podpatkama nervózně kreslit kolečka do hlíny.

Nakonec mě stud, kterýho jsem měl větší hojnost než rozumu, přinutil spolknout zdrženlivost a odpovědět. Jak bych se za tím chlapem mohl táhnout kamsi do nicoty a ve všem na něj atracen, kdybych k němu nehodlal být upřímnej?

„Říkal jsem si,“ pronesl jsem, „že jsem se zachoval odvážně.“

„To jsem si myslel.“ Falešnej tón se nepatrně usmál. „Odvaha je laciná. Odvaha je obyčejná. Odvaha je to, co dohnalo drtivou většinu chlapů a atracen, co jsem kdy zabil, před moje kolty.

Hodinář tě urazil, Bloude. Ale nejen tím, že podváděl. To by byla zvířecí reakce, nesmyslný vytí, že ti někdo sebral žrádlo. Zachovat se takhle, zůstal bych mlčky sedět a nechal tě umřít. Ale tebe urazilo, že je s tvým protivníkem taková nuda No a to už byla lidská reakce. Vnímavá reakce. Jen vnímavého žáka jde naučit něco smysluplného.“

Podal mi tu svou bedýnku s čajem a nábojema. „Napočítej šest nábojů a podej mi je,“ nakázal. Než jsem to udělal, prohrábl si věci a vytáhl vyčištěnej a bytelně vyhlížející revolver. Vyklopil válec a takřka hypnoticky plynulýma pohybama do něj začal náboje zasouvat. Jak skončil, natáhl kohoutek a pak mi zbraň podal, hlavní dolů.

Opatrně jsem si ji vzal a dal si pozor, abych nezavadil prstem o spoušť. Nestávalo se často, aby mi někdo podával kvér, ale rozhodl jsem se nevycouvat.

„Nuže,“ řekl Falešnej tón. „Namiř přímo na mě. Dej prst na spoušť. Vyviň potřebnej tlak.“

Polkl jsem. Tolik k odhodlání nevycouvat!

„Mistře,“ začal jsem, „než se do toho dám, chci, abyste mě ještě ujistil, že“

„Tvůj život je právě teď v ohrožení,“ skočil mi do řeči klidným tónem, jakým většina lidí mluví o počasí. „Počítám v duchu do určitého čísla. Jestli k němu dopočítám, než zmáčkneš spoušť, odejdu odsud sám a v nejbližším městě prodám tu tvou herku, co sotva plete nohama.“

I po takové výzvě, i pod takovou výhrůžkou, dokonce i s vědomím, že ovládá všemožný umění a očividně pro mě má v těch svejch zatracenejch rukávech nějakou lekci, ctění čtenáři, musím vás ujistit, že stisknout tu spoušť bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal, ať už pod vlivem, nebo střízlivěj.

Ale věřil jsem mu. A tak jsem to zmáčkl.

Kohoutek cvakl a naším malým táborem se rozlehlo klapnutí. To a nic víc. Věnoval jsem revolveru nechápávej pohled.

Falešnej tón zvedl ruku s nábojem. Zaskučel jsem.

„Díval ses, jak nabíjím, ale nevšiml sis, že nábojů jsem tam nacpal jen pět,“ pravil. „Než jsem ti ten revolver dal, natáhl jsem kohoutek nad prázdnou komorou, ale ty ses ani nepodíval.“ Zbraň mi zmizela z ruky; bylo to, jako by mi kolem zápěstí zavál vítr, a než jsem se nadál, revolver zase držel mistr. „Přítomnost mysli. Už ti začíná docházet, o co mi šlo? Jak můžeš očekávat výsledky, když po sobě nedokážeš vyžadovat dokonalost ve všech obyčejných věcech?“

„Promiňte, mistře Falešnej tóne.“

„Proč se omlouváš mně?“ Začal z kvéru vytahovat náboje. „To ty žiješ napůl ve spánku.“

Dovytahoval náboje, a zatímco schovával revolver zpátky do brašny, já opatrně vracel náboje do bedýnky. Pár minut jsme oba mlčeli. Já zamračeně hleděl do ohně a on byl tak hodnej, že mě v tom nechal.

„Polepším se,“ slíbil jsem nakonec. „A za to, že je ten kůň taková herka, přece nemůžu, mistře.“

„Prospi se, Bloude,“ opáčil konečně. Přišlo mi, jako by se mu koutek úst sotva o chlup zvedl. „V učení budeme pokračovat zítra večer. S jononzalským zářivým kořenem.“

3

Bohové s náma měli jiný plány.

Následující odpoledne zahnalo i zbytky vzpomínek na déšť. Od obzoru k obzoru bylo nebe bez mráčku a panovalo mu slunce žhavější než vystřílený nábojnice. Začali jsme sestupovat, zdolali jsme jeden dva zrádný svahy a propletli se do dlouhýho kaňonu, táhl se severojižně a podle Falešnýho tónu by měl vyústit na doslech od řeky Krvokov.

Pak jsem si poprvé všiml nějakýho cizince, byl zhruba půl míle před náma, zahlídl jsem ho přes mírně rozvlněný proudy rozpálenýho vzduchu a prachu. Nejdřív jsem rozeznal jen velkou tmavou kaňku, ale jak jsme pomalu klusali kaňonem, postupně získala obrysy chlapa, co si hoví na kameni před koněm.

Nervózně jsem si olízl rozpraskaný rty. Když mě teď nerozptylovala zbraň v ruce, myslelo mi to zase jasně a z tohohle chlápka vyzařovalo docela silný sebevědomí člověka, kterej je zvyklej, že je spíš původcem než obětí potíží. To, že jsme na něj narazili přímo na trase Falešnýho tónu, neslibovalo nic pěknýho.

Byl to Kastalánec, snědej od přírody a ještě snědší od slunce, ne zas tak hnědej jako váš svědomitej vypravěč, ovšem v tuhle chvíli mnohem líp oblečenej. Byl to švihák, ale v jeho eleganci jsem neviděl nic nepraktickýho. Otevřenej plášť se mu vzadu rozšiřoval, ale kolem koltů u opasku se mu nepletl. Z kuželovýho bambusovýho klobouku mu visely stuhy z drahýho černýho hedvábí, ale pásek pod bradou měl pevně staženej, počítal spíš s potyčkou než s přátelským posezením.

Na botách se stříbrně okovanejma patama a špičkama a na nablýskanejch stříbrnejch pažbách koltů se mu leskly sluneční paprsky.

„Zdravíčko, cizinci!“ zvolal vesele, a když jsme dojeli blíž, všiml jsem si, že něco dělá s kusem lana, který měl smotaný vedle sebe. „Míříte ke Krvokovu?“

„Přesně tak,“ pokývl Falešnej tón.

„Nuže, tohle možná nebude ten správnej kaňon.“

Dojeli jsme ještě blíž a já uviděl, že na jednom konci lana zručně uvazuje řadu tlustejch, baňatejch uzlů, nasázenejch těsně za sebe jako články na ocase chřestýše.

„Pokud bohové nesvedli Krvokov někam jinam, zatímco jsem se nedíval,“ odvětil Falešnej tón, „musím při vší úctě nesouhlasit.“

„A, řeka zůstala, kde byla. Jenže tenhle kaňon vás k ní asi nedovede.“ Cizinec přestal vázat uzly a vstal. „Ale to se ještě uvidí. Nejseš náhodou… milovník hudby, co?“

Zadul vítr, zvedl mezi nima prach a Falešnej tón přitáhl otěže, zastavil deset yardů od toho chlapa a upřel na něj pohled. „Myslím, že moje hudba by se ti nelíbila,“ prohlásil. „Čerta starýho, já se nebráním ničemu.“ Cizinec jednou rukou lenivě zatočil lanem. „Zatančím si na cokoli a vyzvu k tanci všechny přítomný. Říkají mi Stříbrná pata.“

Tiše jsem hvízdl. Moji drazí čtenáři v něm podle jména určitě poznali lovce odměn, co údajně sledoval Bratrstvo přízračného srdce z Desilvairu do Snící pouště, a co se tak psalo, jedné noci správně uhádl, kterej chrep z pětisethlavýho stáda výstavních kusů spolkl generálovi Deset pěstí pečetní prsten. A takovej lovec teď šel po nás! Ale já pro něj samozřejmě byl stejně nedůležitej jako kapesník v kapse Falešnýho tónu.

„Náhodou jsem zavítal do No není to něco dva dny po jedné zvláštní a pozoruhodný události,“ pronesl Stříbrná pata. „Nicméně jsem nečekal, že dohoním samotnýho jejího strůjce severně od řeky. Upřímně, zdržel tě kůň toho kluka.“

Zaskřípal jsem zubama, trhl otěžema a zastavil Z druhé ruky za koněm Falešnýho tónu.

„Víš, kdo ti jde po krku?“ zeptal se Stříbrná pata.

„Vím,“ opáčil Falešnej tón. „Ale velice by mě překvapilo, kdyby za mnou poslala tebe.“

„Ovšem, že neposlala.“ Stříbrná pata se zazubil, div neobnažil celej chrup. „Dalo by se říct, že její zájem o tvou osobuje hluboce… filozofickej. Můj je čistě finanční.“

„Chtěl bys mě jí prodat,“ uhádl Falešnej tón.

„Hodlala si mě najmout, abych tě vystopoval. Napadlo mě, že vydělám o dost víc, když tě sám ulovím.“

„Sám?“ zeptal se Falešnej tón.

„A, no jistě. Sám.“ Stříbrná pata se zase zazubil. „Konec konců nejsem žádnej salonní povaleč.“

Sklepl paty k sobě, mírně se uklonil, pak chytil smyčku lasa a začal s ní točit. Zdvořile čekal, až Falešnej tón sleze z koně. Mistr tak učinil s povzdechem. Pod botama mu křupla hlína a v tu ránu došla Stříbrné patě trpělivost.

Laso se mihlo rychlejc než ocas štíra. Falešnej tón se ještě rychlejc ohnul jako rákosí a provaz práskl do vzduchu. S ostatníma koňma to ani nehlo, ale Z druhé ruky zaržála a zvedla se na zadní a já měl co dělat, abych se udržel v sedle.

Stříbrná pata dál dotíral, lano jen sykalo a šlehalo jako dlouhej bič, jednou rukou ovládal laso a druhou pracoval s těžkým zauzlovaným koncem. Ten pořád vystřeloval, zas a znova, a do vzduchu vzlítala oblaka prachu, jak Falešnej tón zdárně uskakoval a uhýbal.

Poznal jsem, že to na něj udělalo dojem, zkusil se totiž přesunout k sedlovejm brašnám, kde měl schovaný zbraně. Stříbrná pata zhoupl zauzlovanej konec lana k sobě a pak s ním pěkně zostra přetáhl zadek mistrova koně. Ten tryskem vyrazil pryč a Falešnej tón se musel skrčit a odkulit, hrozivý lano už kolem něj zase lítalo a svištělo jako lopatky splašenýho větrnýho mlýna.

Uklidnil jsem Z druhé ruky a pak mi došlo, že bych měl dělat něco jinýho než jen civět. Vyzbrojenej pouze nejasným smyslem pro povinnost jsem začal sesedat. Tím jsem Stříbrné patě jen připomněl, že existuju. Zauzlovanej konec lana opět vystřelil, ale tentokrát zasáhl Z druhé ruky, a to do hlavy a se zvukem, jako byste praštili palicí do pytle mouky. Chudák kůň pode mnou zvláčněl jako několikasetlibrová karamelka. Pak jsem se stejně náhle ocitl ve vzduchu.

Stříbrná pata mě měl najednou v lasu, svíral mě jako železná obruč, tiskl mi ruce k tělu. Všechno se proměnilo v hučící rozmazanou šmouhu – útržkovitě se přede mnou míhaly jasný nebe, hnědý skály a mrštnej tmavej obrys, kterej musel patřit Falešnýmu tónu. Stříbrná pata zavýskal a zasmál se, využil mě jako řemdih a zkusil mnou mistra srazit do bezvědomí. Nicméně jedinej, kdo ztrácel vědomí, jsem byl já. S každou další otočkou mi neviditelná ruka mačkala obsah lebky stále silnějc a silnějc a okraje zornýho pole mi zakrývaly rudočerný stíny.

Potom se ke mně zničehonic přihnala země a udeřila mě přímo do tváře. Pak tma, pak ticho.

Pak prach v nose.

Probral jsem se a začal kašlat a prskat, seděl jsem na zemi v brázdě o tvaru mé maličkosti. Neomdlel jsem nadlouho; tělo mi pořád stahovalo laso Stříbrné paty, ale od smyčky dál nebylo napjatý. Mistr ho mezi mnou a lovcem odměn chytil a teď to vypadalo, jako by se o něj přetahovali. Spojovalo je dvanáct stop lana rovnýho a tvrdýho jako železnej prut a oba přešlapovali a napínali svaly, aby mohli pořádně zabrat. Stříbrná pata se celou dobu usmíval, očividně se dobře bavil, a Falešnej tón na něj přísně hleděl, jako by to byl jen další žák, co nedokáže pochopit jeho učení.

Sáh po sáhu, krok po kroku zkracovali vzdálenost, která je dělila. Osm stop, šest, čtyři. Nakonec se ozval zvuk, jako by pukl starej strom, a laso se přetrhlo. Do vzduchu vyrazil chochol prachu. Falešnej tón a Stříbrná pata od sebe odletěli jako kameny z praku.

To už si i kůň lovce odměn vyložil jako znamení, aby se ztratil. Vyřítil se přímo na mě, a tak jsem se honem zvedl a uskočil mu z cesty.

„Na, kluku,“ křikl Stříbrná pata. Už zase stál na nohou. „Prohlídni si Prašnou cestu zblízka.“ Jednou botou opsal stříbrnej oblouk. Při tom vykopl mračno prachu a to se vzedmulo do vlny o velikosti člověka a rozjelo se přímo ke mně. Když do mě vrazilo, připadalo mi kupodivu tekutý, neudržel jsem se na nohou a zase padl na zadek a omráčeně se rozkašlal.

„Dovol, abych načrtl pár obrázků do hlíny i tobě, starouši,“ prohodil Stříbrná pata. „Hubenej vlk! Sytej vlk! Prchající zajíc!“

Zatímco mluvil, kopal do země. Po prvním kopnutí prach utvořil ostrej srpek, jako když couvá měsíc. Po druhým se zvedl do nadmuté koule, úplňku. Po třetím do menší, hustší koule. Všechny tyhle prachový konstrukty se rychlostí pádícího koně rozletěly k Falešnýmu tónu.

Mistr si stáhl z hlavy klobouk s širokou krempou a chytil ho, jako by chtěl zaplácnout mouchy. Třema oslnivě rychlejma ranama rozbil konstrukty z prachu a hlíny na padrť. Než se prach před ním neškodně snesl k zemi, popadl těžkej kámen, hodil ho do klobouku a ten pak vrhl po Stříbrné patě jako disk.

„Když tě tak zajímá astronomie,“ prohlásil přitom, „ukážu ti pár hvězdiček.“

Roztočenej klobouk zasáhl lovce odměn těsně nad levý ucho, utrhl mu popruh od kuželovýho klobouku a srazil mu ho z hlavy. Stříbrná pata se skácel. Už bez úsměvu se posadil a zběsile zašátral po revolverech, ale jeho ruce dočasně ztratily hbitost. Běda, než nahmatal pouzdra, byly prázdný. Falešnej tón stál klidně nad ním a držel jejich původní obsah v rukou.

„Tak to vypadá, že se vzdávám,“ prohlásil Stříbrná pata a roztáhl prsty prázdnejch rukou. Od spánku mu tekl čůrek tmavě rudé krve.

„Bloude, není ti nic?“ zeptal se Falešnej tón. Natáhl kohoutek jednoho kvéru a Stříbrná pata sebou cukl.

„Řekl bych, že je mi ctí, že jsem se tohohle jednání vůbec zúčastnil, mistře.“ Konečně jsem uvolnil laso a vykroutil se z něj. Ze záhybů oblečení se mi vysypal prach, až jsem si z toho kýchl.

„Ten kluk je v pohodě,“ ujišťoval Stříbrná pata. „Nic bych mu neudělal. Nic, z čeho mu zůstaly trvalý následky.“

„To je dobře,“ opáčil Falešnej tón. „Nuže, kde byla, když jsi o ní slyšel naposledy?“

„Ona? Blíž, než si asi myslíš,“ odvětil Stříbrná pata. „Ví, že jsi byl ani ne před měsícem v Abuldane. Došlo jí, že musíš mít prsty v tom poprasku na lucernové slavnosti. Taky si sehnala ty správný lidi. Kam se podíváš, všude má zvědy, některý možná budeš znát jménem. Například Mosazný polovičky. Máš pěknejch pár nepřátel.“

„Nadělal jsem si pěknejch pár nepřátel,“ opravil ho Falešnej tón.

„To je pravda.“ Lovec odměn si přitiskl prst ke krvácející hlavě a našpulil rty. „V Abuldane si chtěla pronajmout vzducholoď, aby měla očko i ve vzduchu. Nebo si v ní možná chtěla zřídit základnu pro pátrání. To je poslední, co o ní vím. Jsou to tři týdny. No, očividně máš navrch. Předpokládám, že v sobě nenajdeš tolik slitování, abys mě nechal jít, když jsem ti přinesl všechny tyhle informace.“

„Přinesl jsi mi jenom tyhle dva kolty,“ odvětil Falešnej tón.

Kaňonem se rozlehl výstřel.

Falešnej tón chvilku hleděl na mrtvolu, pak si klekl a stáhl Stříbrné patě opasek s pouzdrama. Potom si ho připjal a zasunul do něj svítivý kvéry se stříbrnou pažbou.

„Víš jistě, že ti nic není?“ zeptal se mě.

Přikývl jsem. Byl jsem odřenej a potlučenej, ale nejhorší zranění utrpěla moje hrdost, a jak už jste si asi všimli, ta je celkem pružná, když už nic jinýho.

„Dnes žádný hodiny čaje.“ Falešnej tón si vzal klobouk, vyklopil z něj kámen a posadil si ho zpátky na hlavu. „Ani oheň. Jak to půjde, překročíme řeku. Dojdi si pro koně.“

Ušel jsem několik kroků ke Z druhé ruky, která se zatím snažila vstát. Najednou za mnou třeskla další hlasitá rána. Poskočil jsem a Z druhé ruky se svalila s tmavou dírou na čele.

„Tohle už není tvůj kůň,“ oznámil mi Falešnej tón. „Dojdi si pro toho, co patřil tomu lovcovi.“

Odepnul jsem z mrtvé kobyly svoje věci a pak jsem otupěle proklopýtal kolem mrtvýho těla Stříbrné paty.

„To ho… tady prostě jen tak necháme?“ zeptal jsem se.

„Když jsou poblíž hroby, pohřbívám.“ Falešnej tón konejšivě prohrábl hřívu svýmu zvířeti, načež se ladně vyhoupl do sedla. „Ale když ne, jámu nekopu. Nasedej.“

4

Den nato jsme překonali Krvokov, poté jsme se pustili oklikou na východ, až jsme dojeli k parnímu přívozu v přístavu Poslední šance, kterej se prohlašoval za poslední „normální a civilizovaný“ přístav na téhle straně západního obzoru. Po deštích byla zvednutá hladina a Falešnej tón prohlásil, že by bylo nemoudrý zkusit to přes některej z blízkejch brodů. Usmlouval nám místo na přívozu výměnou za munici a různý krámy ze sedlovejch brašen Stříbrné paty.

Voda měla barvu hlenu, přívoz syčel a supěl jako dýchavičnej drak, přerušovaně chrlil obláčky černýho kouře a opálení mechanici bušili kladivama, pěstma a peprnejma nadávkama do motorů.

Nikdo nás neotravoval. Vlastně bych se vsadil, že pár lidí zahlídlo ty význačný kolty, který teď Falešnej tón nosil, a radši se kvůli nim nervózně drželo dál.

Pak jsme několik dní jeli i po setmění a vstávali před rozbřeskem. Mířili jsme přímo na jih, k tmavé čáře vlnitejch kopců, co pozvolna rostly na obzoru. Za nima se rozkládaly Zvlněné stepi.

Když jsme k těm kopcům dojeli, Falešnej tón zpomalil a vrátil se k tomu, co nemůžu označit jinak než moje cepování. Po nocích jsme se bavili o čajích a o umění písařů; začal po mně chtít, abych mu jeho lekce přepisoval ořezaným klacíkem do hlíny. Přes den mě ústně zkoušel z různejch slov, počtů a historickejch dat.

Nejdřív jsem to jednoduše snášel. Po nějaké době jsem si vzpomněl, co jsem mu slíbil, a začal se těm úkolům, těm „obyčejnejm věcem,“ ohledně kterejch byl tak neoblomnej, věnovat pořádně. Falešnej tón vyjadřoval spokojenost jen kýváním hlavou a bručením, ale říkal jsem si, že na něj to jsou docela velký pochvaly.

Býval jsem z něj nesvůj a o jeho způsobech už jsem se ve svým krátkým vyprávění zmínil; žil život opatrné zdrženlivosti, okořeněnej vzácnýma výbuchama násilí či filozofie. Já byl pod vlivem jeho kouzla, jako kořist, kterou si jaksi osvojil predátor, a citlivě jsem vnímal každý sklouznutí té jeho masky, každej polozadumanej úsměv, každý upřímně přátelský pokývnutí.

Tohle sotva postřehnutelný uvolňování v jeho chování mě drželo nad vodou během horkejch dní i chladnejch nocí, když docházely zásoby i když se mi dělaly opruzeniny od sedla. Už mi nepokládal záludný otázky, už si se mnou nehrál jako s kuřetem, s nabitým kvérem ani jinak. Z vlastních důvodů si mě oblíbil.

A mě to pomyšlení hřálo u srdce, protože jsem ještě nevěděl, co je to za důvody.

5

Týden jsme jeli stepí. Pak se jednoho rána v dálce za náma zvedl oblak prachu, tenkej, hnědej a velice vytrvalej. Falešnej tón ani nezkusil zrychlit, a jak se slunce šinulo po nebi, oblak rostl a rostl.

„Mistře,“ pravil jsem, „promiňte, že strkám nos do vašich záležitostí, ale máte o útěku před těma lidma dost zvláštní představu.“

„My neutíkáme. Bloude. Já chci, aby se za mnou hnali, ale podle mýho plánu.“ Přitáhl otěže a s přimhouřenýma očima se ohlídl po pronásledovatelích. „Myslím, že nadešel čas nechat jim na stopě další drobeček.“

Přichystali jsme jim přepadení, jednoduše jsme použili návnadu a nalákali je přesně tam, kde jsme je chtěli mít. Moje čtenáře určitě nepřekvapí, že v tomhle malým dramatu jsem roli návnady sehrál já. Nechali jsme našeho pronásledovatele (nakonec se ukázalo, že nás dostihl jenom jeden jezdec) dojet na pár set yardů, pak jsme vyrazili a schovali se za malým pahorkem. Falešnej tón vyskočil ze sedla a odkutálel se do úkrytu a já pokračoval dál s oběma koňma, dělal rachot a taky zvedal prach. Než rádoby lovec objel pahorek a stihl prokouknout naši docela prostou lest, stepí se rozlehlo mdlý třesknutí výstřelu.

Když jsem se s koňma vrátil, Falešnej tón stál nad rozvalenou mrtvou ženskou. Černý vlasy a hnědej plášť jí slabě povlávaly v suchým vánku a její kůň neklidně přecházel zhruba padesát stop od místa, kde z něj spadla. Falešnej tón si četl nějakej papírek.

„Neuvěřitelný,“ zamumlal, pak ten papírek složil a schoval si ho do kapsy. „Tady už se píše, i jakou mám barvu očí. A mají to špatně.“

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.

„Někdo, kdo se narodil, aby z něj byla poznámka pod čarou.“

„Chcete, abych vzal jejího koně?“

„Nech ho tady. Ti, co za tímhle stojí, přiletí co nevidět vzducholodí.“

„Jak to“

„U sedla jí visí barevný světlice. Nechtěla bojovat. Chtěla nás identifikovat a pak vypálit signály. Ta vzducholoď musí být docela blízko.“

Nic dalšího z výbavy a výzbroje mrtvé stopařky ho nezajímalo. Podržel jsem mu koně, a jak nasedl, zvedl se vítr. Dul ze severu, jako by si bohové usmysleli, že k Falešnýmu tónu popoženou zkázu. Slunce peklo stejně nemilosrdně jako vždycky, ale najednou mi přeběhl mráz po zádech.

„Mistře, co budeme dělat?“

„Teď zase vyrazíme,“ opáčil, „a porozhlídneme se po nějakým místě.“

„Místě na co?“

„Místě, kde se s těma lidma utkáme tak, jak si zaslouží. Po tom pravým místě. Dokonalost ve všem, Bloude. Dokonalost do posledního detailu. A pro některý z nás to opravdu bude poslední detail.“

S tím se pustil na jih a já vyrazil za ním a zbytek dne jsme strávili mlčky.

6

Říkalo se mu Přízračná lucerna, bylo to malinký městečko uprostřed vší té suché zvlněné nicoty. Dorazili jsme do něj za setmění, kdy se světlo pod tlakem dělovinové modři ztenčilo v čáru roztavené mědi. Severák cloumal okenicema těch několika málo budov, co tam stály. Třepotal plachtama stanů a rozbitejch vozů a povlával pláštěma a šatama před několika místníma, kteří se od nás nervózně vzdalovali s kloboukama připlácnutýma k hlavě.

Přízračná lucerna byla další rádoby důl a nacházela se nedaleko příkrejch kaňonů plnejch zrezlýho nářadí a suti. Jak se snesla tma, uviděl jsem jev, po kterým městečko pojmenovali, přízračný zelený světla, co se mihotala a blikotala kolem jícnů opuštěnejch štol. Zachvěl jsem se. Ať už ty světla byly přirozený či nadpřirozený, úplně jsem chápal, proč horníci ztratili zájem chodit do tunelů, když se ty věci začaly objevovat noc co noc.

Tuhle smutnou historii Přízračné lucerny jsme si poslechli od Jasilana Anjhoua, majitele Pavilonu klidného spočinutí a občerstvení pro žíznivé. To bylo spojení hostince, stáje, návěstidla a hotelu. Scházela mu civilizovaná kanalizace a v názvu měl víc slov než uvnitř pokojů, ale byli jsme jediní hosti.

Přízračná lucerna měla ke smrti blíž než No není to něco, ovšem do hrobu se plazila o hodně pomalejc. No není to něco chátralo, protože nemělo proč existovat; Přízračná lucerna ležela aspoň kousek nad malou zvodní a její studny sloužily jako zásobárna sladké vody pro vzducholodě a karavany. Zprostřed náměstí hned za Pavilonem trčel čtyřpatrovej kotevní sloup pro vzducholodě, kolíbal se tam, vrzal a přidával svou rezavou hudbu k nočním zvukům.

Té noci nikdo nepřiletěl. Nic se na nás nesneslo z širýho nebe, ale přísahal bych, že to cítím jako zvláštní tlak za obzorem, pocit, že nás někdo sleduje. Falešnej tón byl stejně spokojenej jako já neklidnej – tohle očividně bylo to jeho „pravý místo“. Seděli jsme u Anjhoua na verandě a pili čaj, zatímcomajitel podniku se motal kolem a chystal nám papírový lucerny. Falešnej tón od něj přijal šálky, vodu a konvici, ale trval na tom, že lístky si vylouhuje vlastní.

Srkal jsem jononzalskej zářivej trn. Mistr si balil cigarety, pomalu je kouřil a soustavně odrážel moje otázky, co budeme dělat, a tak jsme čekali.

Nakonec jsem usnul a zdály se mi zlý sny, ale strachovat jsem se nemusel. Když jsem se ráno omámenej vymotal z postele, pronásledovatelé se pořád ještě neukázali. Nezahlídli jsme je ani do poledne, ani do večeře. Anjhoua očividně sžírala touha zjistit, na co čekáme, ale Falešnej tón mu dal dostatečně štědrou záruku v neotřelých stříbrňácích, aby svou zvědavost držel pokud možno na uzdě.

Až když na temnící oblohu začal stoupat Nebeskej vlk, konečně nad severní obzor vykoukla tmavá silueta. Tiše plula k nám a vycházející měsíc ji rámoval, jako když hledíte přes lupu na nějaký smítko.

„Kdo v té vzducholodi letí, mistře?“ zeptal jsem se, když mi došla trpělivost, zhruba čtvrt hodiny poté, co jsem se začal dívat, jak se blíží.

„Veze náklad ojí do Velkýho nebe.“

„Náklad – čeho? Jak to můžete vědět?“

Podíval jsem se na letící vzducholoď a potom na Falešnej tón. Nepatrně se mu cukl koutek úst, jako by se po mramorový soše přelil stín. Při příslovečnejch kozách samotný Panny, on doopravdy utrousil vtip!

„Takovým zklamáním by mě bohové nepokárali,“ navázal tiše. „Ne po tom všem. Jsou s ní i ostatní, na to bych vzal jed, ale ta, co se se mnou chce sejít nejvíc, si říká Zimní obloha.“ Bystří čtenáři, tohle jméno jistě zvučí ve vaší paměti jako zvon v chrámu. Zimní obloha! Žena sotva starší než já. Slyšel jsem o ní strašnou spoustu historek, pár dokonce i od mejch opilejch karetních parťáků ve Sloadově zábavním salonu. Poslala pod dm stovku schopnejch nepřátel. V životě se jí nedotkla jediná kulka ani čepel.

Jezdila si, kam se jí zachtělo, veškerý překážky zdolávala levou zadní a už léta se honila za nějakým soukromým tajemstvím.

To tajemství, jak se zdálo, se mnou sedělo u stolu na verandě u Jasilana Anjhoua.

„Jak se s ní chcete střetnout, mistře?“

„Stoupnu si doprostřed hlavní ulice.“ S křivým úšklebkem pokynul k prašné cestě pro jeden vůz před náma. „Jako třeba sem.“

„Co když bude mít pušku s puškohledem? Mohla by vás jednoduše“

„Tohle je osobní, Bloude… tady nejde o to, kdo sejme toho druhýho na dvě stě yardů.“

„Tak pozor,“ ozval se Anjhou, kterej udržoval minimální zdvořilou vzdálenost, dokud nezaslechl slovo ‚pušku‘, „chcete mi snad říct, pánové, že na nás přivoláváte nějaké potíže?“

„Ano,“ opáčil Falešnej tón.

„No dobře, ale“ zabreptal Anjhou, tak prostá odpověď ho očividně překvapila. Zatvářil se, jako by chtěl říct strašnou spoustu věcí, ale očima pořád sjížděl ke koltům u mistrova opasku. „Nuže, neměli bychom… neměl bych říct lidem, ať se raději zavřou doma?“

„Zbloudilý kulky nijak zvlášť nectí zamčený dveře.“ Falešnej tón vstal, protáhl si ramena a prolomil si prsty. „Jestli chcete prokázat místním laskavost, pošlete všechny pryč. Pár set yardů se stáhněte a najděte si dobrej úkryt.“

„Kdy se máme vrátit?“

„To poznáte. Jestli hodláte jít, měli byste vyrazit.“ Už bylo slyšet hučivej sykot motoru vzducholodě, ubírali na výkonu a vzdušný plavidlo sestupovalo níž a níž k severnímu okraji města. Nepravidelnej, do sítě navlečenej plynovej vak ozářenej zapadajícím sluncem a vycházejícím měsícem se nad městem rýsoval jako temnej mrak. Koně a mezci neklidně podupávali. Muži a ženy vyburcovaný Jasilanem Anjhouem pelášili do kopců na východě, hlavně ale daleko od opuštěnejch dolů. Falešnej tón si nenuceně zahákl palce za opasek s kvérama, sešel po schůdkách z verandy a vykročil na to, co tak velkomyslně označil za hlavní ulici.

„Mistře!“ zavolal jsem za ním, „co mám dělat?“

„Naběhni k mé sedlové brašně,“ křikl za mnou. „Přines bedýnku s nábojema a tu koženou brašnu pod ní. Polož obojí na stůl.“ Poslechl jsem a vyběhl. Vzducholoď v závanu prachu a uměle vytvořeného větru dosedla nad město a už jsem rozeznával tmavý postavy, jak chodí po gondole pod vakem. Málem jsem vyletěl z bot, protože najednou od vzducholodě zaburácela rána jako z děla; na chviličku mě napadlo, že ti, co pronásledujou Falešnej tón, schválně pozapomněli na veškerou férovost. Pak z hlavní ulice vyrazily chocholy prachu a já uviděl, že tu ránu měly na svědomí zavrtávací kotvy, který vypálili na lánech přímo pod sebe. Vzducholoď teď držela za tři body, visela asi šedesát stop nad zemí a jemně se pohupovala ve větru.

Položil jsem požadovanou brašnu a dřevěnou bedýnku na stůl, kde jsme seděli. Falešnej tón zůstal na ulici, klidnej jako mnich. Přiznávám, vážení čtenáři, že jsem měl co dělat, abych odolal pomyšlení na útěk do úkrytu. Na místě mě držely zvláštní řetězy viny, povinnosti a studu, což bylo ve skutečnosti jedno a totéž.

„A teď?“ Polkl jsem; krk jsem měl plnej místního alkalickýho prachu. „Co mám udělat teď, mistře Falešnej tóne?“

„Jen zůstaň, kde jsi,“ odvětil. „Jestli všechno půjde podle plánu, budu tě potřebovat.“

„To mě… těší,“ opáčil jsem. To třetí slovo jsem musel rychle vykašlat, aby mi to neujelo a neřekl jsem ‚děsí‘.

„Měj ruce tak, aby je bylo vidět,“ nabádal mě mistr. „Stůj, kde stojíš, a nehýbej se. Bude to tak snazší i pro mě.“

Nad náma to žilo aktivitou. Po kotevních lánech sjely tři postavy, oblečení se na nich jen zatřepotalo – byli to dva chlapi a jedna ženská a na sobě měli dlouhý tmavý pláště, dost podobný tomu, kterej jsem viděl na té stopařce, co ji Falešnej tón včera sejmul. Sklouzli po lánech s pomocí těžkejch koženejch rukavic a bot, pak zlehka přistáli na zemi, rozestoupili se a shodili z ramenou pušky a brokovnice.

Po lánech na přídi sjeli další chlap a další ženská, pěkně bok po boku s akrobatickou pozvolností a grácií. Oblečení byli lehce, v černým hedvábí jen o pár odstínů tmavším než jejich pleť, šaty měli střižený tak, aby bylo vidět celý jejich úžasný náhrady, a ty se v hasnoucím světle rudě leskly. U toho chlapa to byly ruce a u té ženské nohy, elegantní stroje z mosazi a železa, dobře opancéřovaný protézy o deset řádů výš než ten ubohej vtip, co nosil Hodinář.

Najednou mi došlo, že Falešnej tón stojí proti Genonovi a Gaunan, Mosaznej polovičkám, legendárnímu sourozeneckýmu páru žoldáků ze Sedoy. Jejich slavné činy jistě stojí za zmínku, stejně jako činy ostatních osob, který poctily tenhle příběh svou přítomností, ale abych nezdržoval, spokojím se s jednou jedinou pozoruhodnou historkou (vnímaví čtenáři si můžou v jakémkoli hostinci poslechnout stovku dalších). Ze spolehlivýho zdroje se ke mně doneslo, že když Genon a Gaunan poprvé přišli do Sedoy, neměli ani floka, ani ty kovový hnáty. Na ty úchvatný mechanismy si museli šetřit celý léta, vydělávali si jako ozbrojenej doprovod a nájemní zabijáci, on bez rukou a ona bez nohou.

Připadal jsem si malinkej, milí čtenáři. Hrozně, hrozně malinkej.

„Žoldáci?“ utrousil Falešnej tón. „Nevím, jestli to mám brát jako zklamání, nebo jako urážku.“

„Až do té věci v Abuldane jsme se do toho nepletli,“ opáčila Gaunan, ženská Mosazná polovička.

Měla sytej hlas jako zpěvačka. „Chtěli jsme tě jen vystopovat. Pak jsme se doslechli, že jsi nám zabil jednoho přítele. Na slavnosti.“

„A, toho. Někdo by řekl, že jsem ho zabil,“ odvětil Falešnej tón. „Jinej by mohl zase naznačit, že tak prořízlá huba jako ta jeho si o kulku koledovala a dříve nebo později ji zákonitě musela přitáhnout.“

„Nebudu popírat, že to byl člověk bohatej na charakterový vady,“ přiznala Gaunan. „Ale stejně to byl přítel.“

„Takže jsem z toho udělal osobní záležitost,“ pronesl Falešnej tón. „Zdá se, že k tomu mám nadání.“

„No, máme pro tebe plno stížností,“ přidal se Genon. Jeho hlas zněl jako suchej samet. „Doručili jsme ti je letecky. Museli jsme si hodit mincí, abysme vyřešili, kdo půjde první.“

Jedna z postav v plášti, ženská, předstoupila a okatě vrazila zásobník do pušky, kterou držela u pasu.

„Nejdřív si to s tebou vyřídíme my, zkurvysynu,“ prohlásila. „Tak to mě mrzí,“ opáčil Falešnej tón. „Přátelé dalšího nešťastnýho účastníka slavnosti?“

„Ženy, kterou jsi nechal jen tak ležet kousek na sever odsud.“

„Áááá. Vy jste stopovací agentura Slídivý oko. Tedy zbytek stopovací agentury Slídivý oko. „Specializujeme se na stopování na rovinách. Za rozumné ceny.“

„To jsme my,“ přitakala ženská.

„Ceny byste měli mít rozumný, když si nedokážete zjistit ani barvu mejch očí,“ podotkl Falešnej tón.

„Opravíme ji v nekrologu,“ odvětila. S tím bleskurychle pozvedla pušku a její dva parťáci na nevyřčený znamení udělali totéž.

Vím, že Falešnej tón pohnul rukama. Dostavily se výsledky, takže jima pohnout musel, ale ani jsem si toho nevšiml. Než byste luskli prstem, před hrudí mu vyšlehl oheň a zazněly tři rány. Kouřící kolty se stříbrnou pažbou byly zpátky v pouzdrech, ještě než se první ze tří Slídivejch očí svalilo. Jedno ve smrtelné křeči zmáčklo spoušť brokovnice a ta nemohoucně vyštěkla a vyprskla broky do hlíny. Mosazný polovičky sebou ani neškubly.

„Sákryš, tím jsi šéfové ušetřil docela dost stříbra,“ podotkl Genon. „I když jsem myslel, že si povedou líp.“

„Já ne,“ řekl Falešnej tón.

„Co tu dělá ten kluk?“ zeptal se Genon a namířil na mě železným prstem.

„Je neozbrojenej a nemá s touhle záležitostí nic společnýho,“ opáčil Falešnej tón.

„Jestli tu bude moc horko, tak nic neslibuju.“ Genon protočil ruce v kloubech, jako když se rychle točí kola. Klouby a převody měl naprosto tichý a od pumpujících pístů se neslo slaboučký hrozivý syčení jako od hada. „Ale jestli se chceš rozptylovat jeho hlídáním, tím líp.“

Nato se Mosazný polovičky daly do pohybu. Vzduch mezi nima a Falešným tónem rozčísly plameny. Stříbrný kvéry zaburácely a z hlavní vyletěly jiskry jako z rachejtle. Gaunan a Genon se roztočili jako vrtule vzducholodě a odráželi déšť kulek kovovejma končetinama, dokud Falešnýmu tónu nedošly náboje, pak se na něj vrhli, Genon zleva a Gaunan zprava. Mihla se mosazná paže a mosazná noha; Polovičky se rozmáchly k mocné ráně, která měla Falešnej tón sevřít jako čepele nůžek.

Končetiny se srazily, jako když křápne kladivo do kovadliny, ale Falešnej tón mezi nima nebyl. Už se opíral o jeden z dřevěnejch sloupků Anjhouovy verandy, točil koltama a ani se neobtěžoval nabíjením.

„Zůstaň přesně, kde jsi,“ nakázal mi. Strachy mi spadla brada, ale aspoň jsem přikývl a pak se zase přihnaly Mosazný polovičky.

Gaunan kolem sebe začala kopat, nohy jí kmitaly jako oblouky roztavené mosazi a schůdky chudáka pana Anjhoua se pod nima rozletěly na třísky. Dalšíma kopancema rozpraskaný kusy dřeva nabrala a půl tuctu třísek o délce paže vyrazilo jako kopí přímo k mistrově sloupku. Jenže tomu se už podařilo přemístit; přehodil si kolty, vklouzl až k ní a začal jí pažbama mlátit do rukou a do hrudi, až na ní zůstávaly vytlačený otisky. Gaunan se omráčeně stáhla, ale její místo ihned zaujal Genon. Na jeho kovovejch pažích se mistrovy údery míjely účinkem.

Genon jakoby uklouzl; zostra se po Falešným tónu ohnal pravačkou a mistr uhnul, chytil ho za ni a přehodil si ho přes hlavu. Mužská Mosazná polovička přistála za ním, stanuli zády k sobě a Genonovy mechanický paže se okamžitě obrátily v kloubech. S plným rozmachem a plnou silou udeřily.

Myslím, že to bylo na cestách s mistrem poprvé, co ho něco překvapilo. Proletěl největším proskleným oknem na verandě a přistál vevnitř, a podle lomozu, kterej se ozval, to muselo bolet (a přišlo to pana Anjhoua draho). Ještě než přestaly padat střepy a kusy papírovejch luceren, Gaunan se vzpamatovala a prošla dveřma. Genon proskočil vytlučeným oknem.

Poslechl jsem mistrův přísnej rozkaz, abych zůstal na svým pidikousíčku prosté země, ale nemohl jsem odolat a neohlídnout se po vřavě, která vypukla v Pavilonu klidného spočinutí. Tříštila se kamenina, tříštilo se sklo a míhaly se rozmazaný postavy. Slyšel jsem výkřiky, nadávky, dokonce i smích. Kov zvonil o kov, třaskaly výstřely, z oken a dveří lítaly čajový konvice a rozbitý křesla; ze všech prasklinek ve zdech se sypal prach a kolem mě pršely střešní tašky.

Genon vylítl dveřma, hlavou napřed, zabalenej do levnýho rudýho goblénu, ve kterým jsem poznal ozdobu z Anjhouova skromnýho baru. Mávl rukama a na poslední chvíli si zakryl hlavu, než tvrdě dopadl na zem.

K mýmu údivu svíral ve svých vysoustružených pěstech dva stříbrný kolty.

Vzápětí jsem uslyšel dupot, ržání a klapot kopyt ze stájí. Kolem rohu budovy se prohnalo několik koní. Falešnej tón stál jako cirkusák na hřbetě toho svýho, v ruce držel otěže a přes ostatní zvířata se k němu snažila probít Gaunan.

Všichni koně, až na toho mistrova, odběhli do bezpečí, padesát šedesát yardů stranou, a mistr to obrátil a otočil se k ženské Mosazné polovičce. Vyštěkl povel a kůň se vzepjal a zahrabal po ní předníma nohama.

Jedno okovaný kopyto zazvonilo o mosaznou nohu a Gaunan se odpotácela. Začala kroužit, už věděla, jakou má zvíře sílu, uhnula dalšímu kopanci, a dalšímu. Nakonec se zamračila, vysekla otočku a s doprovodným výkřikem bleskově švihla nohou.

Prokopla zvířeti krk. Řekl bych, že to všechny zaskočilo. Z koně vytryskla krev a okamžitě vypustil duši. Falešnej tón z něj sletěl. Kůň v pádu stáhl Gaunan k zemi a chvíli trvalo, než se zpod něj vyprostila.

Genon se mezitím vyškrábal na nohy a přepral rudej goblén. Zavrčel, zahodil prázdný kolty, popadl pušku po jednom mrtvým stopaři a začal ji ohýbat, až se zlomila vejpůl. Z rozbitýho bubnovitýho zásobníku se vysypaly náboje. Genon je hravě chytil a jeden si přehodil do pravé ruky. Zvedl ho, jako zvedá kuřák cigaretu, namířil na Falešnej tón a udeřil kovovým palcem jako kohoutkem.

Falešnej tón ke mně skočil salto a kulka prosvištěla místem, odkud právě zmizel. Genon zaryčel, začal z dlaní „pálit“ jeden náboj za druhým a Falešnej tón zoufale tančil, kulky ho těsně míjely a zvedaly kolem něj chomáčky prachu. Pak skočil, za letu roztáhl ruce a nohy jako žába, přistál mi dlaněma na ramenou a odrazil se ode mě, až jsem padl na zadek a vyrazil si dech. Kolem klobouku mi zadul zlostnej poryv větru a mně došlo, že mi jedna z těch Genonovejch kulek málem cvakla lístek do nebe. Mužská Mosazná polovička zvedla ruce a omluvně pokrčila ramenama.

Mistr se nechal odstředivou silou odnýst zpátky na verandu a z té se zase vrhl dovnitř. Když se za pár vteřin vynořil ze dveří, žongloval se čtyřma nebo pěti flaškama z Anjhouovy sbírky.

„Omlouvám se,“ prohodil. „U téhle práce člověku vyschne v krku. Dovol, abych ti nabídl pivo.“

Mrštil malou tmavou láhev po Gaunan. Ta vykopla zkrvavenou kovovou nohou, roztříštila ji a skropila se hodně průměrným ležákem, ale jinak nic.

„A ještě rýžový víno a kaktusovou brandy.“ Z rukou mu lítala flaška za flaškou; Gaunan každou rozkopla na střepy a alkoholovou spršku.

„Nic pro tebe? Zkus orinostskou whisky,“ nabídl Falešnej tón a hodil poslední a největší láhev. I ta vybuchla po srážce s nohou, ale Gaunan bylo zřejmě jedno, že ji postříkal ostře vonící obsah.

„No, snad nebude vadit, když si zapálím,“ utrousil Falešnej tón. Vrazil si do pusy cigáro, škrtl dlouhou sirkou o botu a jediným plynulým obloukem si připálil.

Pak zápalku odpinkl přímo na Gaunan, v šeru zasvítilo kolečko dřeva a sirnýho ohně. Gaunan ho s opovržlivým výrazem odkopla. Ujišťuju vás, že pak se jí ten výraz v obličeji změnil, jelikož to udělalo baf a whisky zaplála modrým a oranžovým plamenem. Mosaznou polovičku způlky obalil alkoholovej oheň, a tak začala ječet, mávat rukama a dupat hořícíma mechanickýma nohama.

„Ne,“ zařval Genon, „odpoj se! Odpoj se a válej!“

Cvakl pružinovej mechanismus. Gaunan se odpojila od nohou a ty zůstaly stát a plápolat jako pochodně. Zbytek těla spadl na zem a tam sebou Gaunan začala zběsile mrskat a snažila se uhasit.

Genon se rozzuřil víc než bejk v továrně na červený pláště a vyřítil se na Falešnej tón. „MOSAZNEJ TYGR,“ zavřeštěl a zaťal bezchybně tvarovaný ruce do ukrutnejch drápů.

Mistr ale dělal drahoty a kovový prsty drásaly jen zábradlí a desky všude kolem. Míhaly se smrští dřevěnejch třísek a účet za opravu Anjhouova pavilonu s každým zábleskem mosazi narůstal.

„Papírová lucerna,“ ozval se mistr a chňapl jednu z nerozsvícenejch koulí, kterejm se podařilo přežít všechny ty střety. Ještě jednou se skrčil a uhnul Genonovejm smrtícím rukám, načež vyskočil a narazil mu papírovou kouli na hlavu. Dočasně oslepenej Genon do ní zaryl prsty a Falešnej tón ho zasypal deštěm úderů v rytmu koňskýho trysku. Bušil mu do brady, do hrudi a do břicha, až se Genon s lucernou na hlavě začal motat jako ztracenej opilec.

„Hudba sfér,“ prohodil Falešnej tón mírně. Potom ho mocně nakopl mezi nohy. Genon odletěl z verandy, přistál na hlavní ulici, pár yardů od sestry, a začal se svíjet a skučet. Bezpochyby litoval, že mu necitlivá mosaz nenahrazuje jinou část těla.

Jeho ošklivě popálená sestra lapala po dechu, plameny už se jí podařilo uhasit. Na kovovejch nohách se jí tu a tam ještě mihotaly slábnoucí ohnivý jazýčky, ale nevypadalo to, že by se s nima hodlala honem spojit. Když k ní Falešnej tón vykročil, jen se trochu přizvedla, pak zase klesla na zem a rozkašlala se.

Mistr se tvářil spokojeně. Vzal si stříbrný revolvery, nabil je a schoval do pouzder. Potom dlouze potáhl z cigarety a podíval se na vzducholoď.

„Ty sis hodila mincí s těmahle lidma?“ zařval.

„A postarala se, aby vyhráli.“ Hlas patřil ženě a zněl by krásně, nebýt tak drsnej. „Bylo mi jasný, že když tě dostanou, nevyslídila jsem toho pravýho.“

„Je to myslím už patnáct let.“ Falešnej tón si dopřál posledního čouda, odpinkl hasnoucí cigáro na Gaunan a ta od něj zděšeně ucukla. „Ale jsem ten pravej.“

Žena skočila ze vzducholodi a vlasy v barvě slámy a černej hedvábnej plášť se jí zatřepotaly jako křídla. Ani se neobtěžovala chytit se kotevního lana a zpomalit. Prostě si přistála, plná klidné povýšenosti, jako by zákony přitažlivosti byly nějaký divný zvyklosti, kterýma se odmítala řídit.

Zimní obloha stanula na hlavní ulici naproti Falešnýmu tónu a u opuštěnejch dolů začaly blikotat zelený ohýnky.

+7

„To nejsou tvoje kolty,“ poznamenala.

Byla až srdceryvně krásná, ale srdceryvně proto, kolik toho ztratila. Nebylo na ní nic jemnýho, nic milýho. Vypadala ještě mladší než já, ale byla jako meč, co nikdy nespočinul v pochvě. Levou líci jí brázdily bledý jizvy a v očích jí doutnaly pohřební hranice.

„Nedávno jsem je dostal darem, jako pomoc v mojí věci.“ Falešnej tón si opřel ruce o pažby. „Pro začátek budou stačit. Předpokládám, že v téhle záležitosti se nenecháš obměkčit.“

Zimní obloha hmátla pod plášť a tasila zlamovací ručnici s ostře seříznutou pažbou a upilovanou hlavní, jakejm se občas říká „kobylí noha“.

„Říkám ti, starouši,“ pronesla, „a říkám to i zemi a nebi a bohům, dnes večer tě skolím do prachu. Jestli ti poté, co s tebou skončím, někdo vykope hrob, budou to pro tebe cizinci, a jestli se někdo pomodlí, tak leda, abys pořádně trpěl, a jestli si na tebe někdo vzpomene, tak leda, až si bude seškrabávat něco z podrážky.“

„Jdeš na to ve správným rozpoložení,“ zhodnotil Falešnej tón. „Bloude!“

„Stůj, kde stojíš, a nikam ani krok?“ zeptal jsem se.

„Přesně.“

Stáli dvacet kroků od sebe ve stínu vzducholodi a zalívalo je světlo jako drahokamy – světlý jadeity strašidelnejch dolů, průzračný diamanty měsíce a sytě krvavý rubíny umírajícího slunce. Pak se pohnuli, namalovali mezi sebou souhvězdí ohně a šerem zaburácely hromy.

Jinak to popsat nedokážu. Ani jeden neuhýbal, neuskakoval, neucukával. Ruce se míhaly, kohoutky klepaly, vystřelený nábojnice odlítaly do tmy a kulka vrážela do kulky, bez chyby, bez výjimky. Oba klidně nabili stejně nepředstavitelnou rychlostí, jakou stříleli, a začali zase pálit. Prskala mezi nima hlína, jak na zem zas a znova dopadaly sražené kulky. Halily je jiskry dokonalé negace, salva za salvou. Každý kolo stříleli rychlejc a rychlejc, až smršť výstřelů hřímala jako nějaký zvíře a kouř se točil jako novorozený větrný víry.

Konečně to přestalo. Pískalo mi v uších a motala se mi hlava. Falešnej tón a Zimní obloha se vypotáceli z kouře a na první pohled to vypadalo, že se zranili. Pak jsem si všiml, že stříbrný revolvery mají ohnutý hlavně a kobylí noha je skoro přeražená vejpůl. Během posledního šílenýho zásypu olovem se jen navzájem odzbrojili.

Falešnej tón zahodil kolty a vykročil k ní, ruce držel dlaněma nahoru, očividněji vyzýval k souboji, a ne k uzavření příměří. Zimní obloha zahodila nepoužitelnou pušku a zavrtěla hlavou.

„Oheň a kouř,“ řekla. „Jdeš na to stejně, jak jsi žil. Anebo já.“

„Lidi jako my,“ pronesl Falešnej tón, „mají takovou hru, asi spíš rituál. Možná jsi o něm slyšela. Čtyři ruce, jediná šance.“

„Nohy na zemi a jedna pod kohoutkem,“ opáčila Zimní obloha. „Dojdi si pro svou pravou zbraň, starouši.“

„Zasloužila sis to,“ přikývl. Otočil se a prošel kolem mě k vratkejm troskám Anjhouovy verandy. Zimní obloha kráčela za ním jako zlověstnej duch. Proběhlo mezi nima něco, co nedokázal vstřebat ani můj strachem vybičovanej mozek. Na jeho místě bych se k ní v životě neotočil zády, ale on jaksi věřil, že střela do zad nepadá v úvahu. Z estetickejch důvodů. Pro ně to bylo umění, umění důležitější než život.

Stůl, u kterýho jsme předtím seděli, stál v jediným koutě verandy, co unikl zkáze. Stoupli si za židle a Falešnej tón vzal do rukou brašnu, kterou jsem přinesl. Otevřel sponu, hmátl dovnitř a vytáhl revolver s dlouhou hlavní.

Tím mi odpověděl na pár otázek.

Revolver byl vyrobenej z nějakýho tmavýho kovu a jeho povrch se úplně svíjel – všude samý spirály a ozdůbky skoro jako na hadí kůži, až mi z těch zneklidňujících obrazců přecházely oči. Nebyly do něj vyrytý. Skoro bych to označil za mramorování, vliv chemické reakce nebo nějaké hrozivé vnitřní vlastnosti.

Už jsem o té zbrani slyšel. Slyšel jsem, že taková je na celým západě jen jedna jediná, a vy, ctění čtenáři, jste už určitě někdy slyšeli to samý. Nemá žádnou historii, známej původ, řetězec příběhů a majitelů. Přišla z temnoty a v jednom páru rukou zase temnotu roznášela.

Jí i jejímu majiteli se říkalo tímtéž jménem.

„Smuteční pochod,“ zašeptala Zimní obloha.

Falešnej tón zmizel. Tím, jak schod po schodu vystoupal na verandu a obnažil ten obávanej kus železa, shodil ze sebe klam a zase byl celej. Ten kvér patřil k němu do ruky a podívat se, jak ho drží, bylo skoro jako uvědomit si, že jsem celou dobu cestoval s démonem a nedošlo mi to, dokud křídla na zádech neroztáhl a nezvedl je k nebi. Cestoval jsem se Smutečním pochodem.

V očích mě zaštípaly deroucí se slzy. „Ó, bohové“ hlesl jsem.

„Jo,“ přitakala Zimní obloha.

Drtiči naděje, tak se jim říkalo. Vykonavatelům vůle Parních baronů. Jejich služby si nejde oficiálně pronajmout. Jejich existenci nikdo oficiálně neuznal. Na východ od Sedoy je nebezpečný dokonce i vyřknout jejich jméno. Pořád se tam potulujou, stále jakoby na vlastní pěst, ale všichni vědí, kdo jim sype do kapes a kdo je posílá.

Kdo je posílá do vesnic, který se nechtěj vzdát určitejch pozemků ve prospěch železnice. Kdo je posílá na muže a ženy, co odmítají zatlouct další železnej hřeb za hladovou mzdu. Kdo je posílá na zoufalý agitátory, kteří se snaží rozbít řetězec podnikovejch měst.

Byli tu, a pořád tu jsou, Drtiči naděje, a nad nima všema stál jezdec, co vrhal stín na tisíc mělkejch hrobů, Smuteční pochod. Dvacet let šířil neštěstí a pak se na patnáct let ztratil a proměnil v legendu. Teď to vypadalo, že někdo, komu ublížil, je konečně dost starej, mocnej a zajímavej, aby ho vytáhl ze stínů.

„Kde?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným přímo na Zimní oblohu.

„U Dvouměsíčních pramenů,“ opáčila. „Pochybuju, že jsi o tom městě slyšel. Už zaniklo.“

„O… takovým místě… jsem slyšel,“ vydechl jsem.

„Železničnímu baronovi se zachtělo našich studen. Chtěl, aby mu je lidi prodali za směšnou cenu. Víc stříbra bys získal, i kdyby sis jenom přivoněl k peněžence. Sliboval, že se o ně bude dobře ‚starat‘, ale tím myslel, že je nechá dočista vysát parníma strojema a nám bude za přemrštěný sumy prodávat náš vlastní kal ode dna. A tak moji lidi železničářům řekli, ať si jdou políbit mezčí zadek. Druhej den za úsvitu se na kraji města seřadili Smuteční pochod a všichni jeho drsňáci. Jako by železnice přesně takovou odpověď čekala. Bylo mi sedm let.“

Smuteční pochod pokýval hlavou. Zlomil kolt, aby mohl nabít, ale nechal Zimní oblohu pokračovat.

„Někteří si mysleli, že se bude bojovat, ale to se spletli. Smuteční pochod nechal všechny pochytat a srovnat do řady a ti jeho vrahouni zbořili pár budov na dřevo. Potom začali stavět šibenici.

Všechny ženy v Dvouměsíčních pramenech měly krásný dlouhý vlasy, a muži taky, buď vlasy, nebo vousy. Smuteční pochod jim řekl, ať si je sami ostříhají a upletou z nich oprátky, že je na nich pověsí a děti se budou dívat. Jestli se jediná oprátka přetrhne, pověsí i děti, ale když ty oprátky upletou dobře, tak děti ušetří.“

„A obyvatelé Dvouměsíčních pramenů,“ navázal Smuteční pochod, otevřel dřevěnou krabičku a vyňal z ní jeden náboj, „dokonce i ti, ze kterých ještě nebyli rodiče, měli ty děti hrozně rádi. A tak plakali, stříhali si vlasy a pletli. Ale jeden nevěnoval práci dost pozornosti.“

„A když se s ním oprátka utrhla, Smuteční pochod ho zastřelil,“ navázala Zimní obloha. „Potom on i jeho chlapi obrátili zbraně na nás, dokud naši rodiče ještě kopali nohama. Dokud ještě viděli.“

„Dostal jsem rozkaz, abych to město zničil a zasel oprávněný strach do srdcí všech, co by se pokusili následovat jeho příkladu.“ Smuteční pochod zasunul náboj do revolveru. „Celý život jsem usiloval o dokonalost ve všem. Dokonalost do posledního detailu.“

„Toho rána jsi selhal,“ pronesla Zimní obloha.

„Ano, selhal,“ uznal Smuteční pochod. „Dal bych ruku do ohně za to, že jsem dodržel slovo a pozabíjel vás všechny do jednoho.“

„Rána na čele,“ řekla Zimní obloha, zvedla ruku a přejela si prstama po čáře přes hranici vlasů. „Omdlela jsem. Jistě víš, že z takové rány teče krve jako z prasete. Určitě jsem vypadala mrtvějc než deset duchů. A když jsem se pak probudila, byla jsem jediná živá duše ve městě a přísahala jsem, že se naučím všechna umění, co budu potřebovat, abych tě ulovila a poslala do pekla, i kdyby mi to mělo trvat sto let. Nakonec to trvalo jen patnáct.“

„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, děvče.“ Smuteční pochod opatrně položil kolt doprostřed stolu a natáhl kohoutek. „Čtyři ruce.“

Zimní obloha shodila z ramen plášť a vyhrnula si rukávy košile. Smuteční pochod ji napodobil. Potom si sedli naproti sobě a položili ruce na stůl, dlaněma dolů.

„Jediná šance,“ řekla Zimní obloha.

„Nohy na zemi,“ pronesl Smuteční pochod a přimhouřil oči.

„A jedna pod kohoutkem,“ pověděla ona.

Jak vydechla poslední slovo, oba chňapli po koltu. Ale pevně se drželi pravidel duelu – boty nesměly opustit prkna Anjhouovy verandy. Těla drželi zpříma, hlavy rovně a paže a ruce se jim jen míhaly, tloukly se, kryly a odlítaly od zbraně.

Já ten duel sledoval s hlubokou bázní a neklidem a připadal si jako vetřelec v chrámu, u nějakýho tajnýho obřadu či nadpřirozené události. Mezi každým mým nádechem provedli a odrazili víc útoků, než někteří rváči stihnou za celej souboj. Krční svaly jim vystupovaly jako provazy. Zatínali čelisti a ve strašidelným splynutí světel na nebi a z dolů jim na čele perlil pot. Stříkala krev; tekla jim po dlaních, po kloubech, po zápěstích, ale stejně pořád bojovali o revolver.

Bohové vědí, jak dlouho to trvalo. Hlava se mi točila a srdce bušilo. Už jsem Falešnej tón… Smuteční pochod… viděl, jak si s protivníkama pohrává, ale teď ze sebe dával všechno, všechno, co měl, celej jeho život a duch hořel zoufalým plamenem, schopnostma daleko za hranicema, který by dokázala vytyčit má představivost. Zimní obloha mu stačila. Byla stejně dobrá. A pak ještě lepší.

Nad stolem zaplál oranžověj zášleh a zaburácela rána jako hrom. Smuteční pochod odletěl na opěrku a převážil židli.

8

„Bloude,“ zaskuhral.

Pomalu jsem vystoupal na terasu a překonal zrádný trosky. Zimní obloha pořád seděla na židli, revolver svěšenej a oči rozostřený; ať už v tu chvíli viděla cokoli, patřilo to jen jí a nikomu jinýmu. Zasáhla Smuteční pochod nízko, pod hrudní kost, a jak jsem na něj hleděl, po košili se mu rozlívala temná skvrna. Natáhl ke mně ruku a já ji neuchopil.

„K čemu jste mě sakra vůbec potřeboval?“ zeptal jsem se.

„Nemůžu odčinit, co jsem provedl,“ zasípal. Zatím mluvil docela dobře, ale bylo jasný, že se v něm krev a vzduch dostávají na místa, kde nemají co dělat. „A nemůžu předstírat, že se kaju. Ale když jsem přišel na to, že je mi Zimní obloha v patách… když jsem přišel na to proč, došlo mi, že pořád můžu udělat jednu správnou věc. Došlo mi, že můžu celej ten příběh náležitě zakončit.“

„Vy jste se nechal zabít?“

„Ne! To by nic neznamenalo… kdybych se jí prostě vzdal. Pro ni by to nic neznamenalo! Musela to dokázat. Musela se mi postavit a vyhrát. Buď já napravím svou chybu, nebo ona napraví mě.“

„Pořád nechápu, co to má společnýho se mnou,“ pravil jsem.

„Sebral jsem jí rodinu,“ opáčil Smuteční pochod. „Sebral jsem jí všechny, co měla ráda. Takže by nemohlo být správný… kdyby mě zabila a já neztratil nic než vlastní život. Kdyby mě zabila a já neměl nikoho rád, aspoň trošku.“

„Při bozích a předcích!“ zařval jsem. „Tak já jsem jen takový… zvířátko! Jenom tah štětcem na vašem zatraceným plátně!“

„Plátno je celej svět,“ řekl Smuteční pochod. Už ztrácel barvu a kolem očí se mu slívaly stíny. Zimní obloha konečně vstala, nabila temnej kolt a zacvakla ho.

„Chtěl bys mu říct ještě něco?“ zeptala se mírně.

„Jo.“ Ze rtů Smutečnímu pochodu stekla tenká stružka krve. S vypětím sil zvedl hlavu. „Bloude, je – “

Zimní obloha vystřelila a provrtala mu pravou plíci. Byl jsem tak otupělej, že jsem sebou při té ráně ani neškubl. Revolver Smuteční pochod zaburácel a Smuteční pochod zplihl. Puklo mu srdce a slova se mu zadrhla v hrdle.

Zmařila jeho poslední touhu; překazila mu to úplně poslední, co chtěl v životě stihnout. Podle mě udělala dobře. I když by se dalo namítnout, že jeho porážkou završila jeho plán tak dokonale, jak jen si mohl přát. Netuším, ctění čtenáři. Na to mi hlava nestačí. Různý verze pravdy se mi kolem téhle otázky honí jako měsíce a slunce po nebi.

Byla to dokonalost do posledního detailu, pro někoho. Bohové vědí pro koho.

Pak se Zimní obloha otočila ke mně, ze zbraně se jí ještě kouřilo.

„Kdybysme to chtěli dotáhnout do naprosté dokonalosti,“ řekla, „a dosáhnout lepší souměrnosti, musela bych tě zabít, dokud ještě žil a díval se.“

Nic jsem jí neodpověděl a o nic ji neprosil. Byla to odvaha? Nebo únava? Občas to vyjde nastejno.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se konečně.

„Bl… Andus,“ opáčil jsem. „Andus Cadwallader.“

„Dojdi si pro vodu.“ Zasunula Smuteční pochod do pouzdra, kde původně měla kobylí nohu. „Potom pro koně. Vyber si nějakej směr a snaž se, ať už se nikdy nepotkáme.“

Proklopýtal jsem kolem mrtvýho koně Smutečního pochodu, kolem toho času bezvědomejch Mosaznejch poloviček, kolem těl stopařů, který už nedostanou zaplaceno. Uklidnil jsem koně po Stříbrné patě a nabral si vodu z menší městské studny. Potom jsem vyrazil na sever, bez jasnýho plánu, jen s úmyslem pohřbít Přízračnou lucernu do obzoru za sebou.

Když jsem odjížděl, Zimní obloha ještě stála na verandě a ztracená v myšlenkách hleděla na mrtvolu Smutečního pochodu. Žádají ozařoval strašidelnej oheň od dolů a vzducholoď se pohupovala a kývala v měsíčním přísvitu. Tohle jsem viděl a pak jsem obrátil zrak k severu a ani jednou se neohlídl.

Dva dny jsem jel stepí, než ke mně slítla nákladní vzducholoď a pozdravil mě její kapitán, celej zvědavej, co asi tak dělá očividně neozbrojenej a přitroublej mladík uprostřed prachpustý nicoty. S radostí jsem vyměnil koně za svezení do další zastávky, Sedoy, kde jsem pak zůstal a kde teď smáčím štětec, abych dopsal posledních pár slov tohohle příběhu.

Takřka okamžitě mi došlo, jak jsem byl naivní. Cvičení v soustředění, který jsem považoval za jakousi přípravu před tím, než Smuteční pochod posoudí, jestli má smysl učit mě bojový umění, ve skutečnosti sloužily jen k tomu, abych si líp uvědomil, co jsou moje jediný užitečný schopnosti. Pořádně jsem je uplatnil a zřídil si tu skromný živobytí – píšu teď čtivějc, používám výstižnější metafory, jsem důslednější ve faktech a datech. Sedoa je sice pěkně drsný, ale taky rušný město a dobrej písař v něm nemusí strádat hlady.

Tady jsem a tady zůstanu, Andus Cadwallader z ulice Vola a kovadliny. O ostatních akteréch tohohle příběhu už toho možná víte víc než já, ctění čtenáři. Mosazný polovičky se ze svého povolání nestáhly, uzdravily se a možná zmoudřely. Zimní obloha kamsi zmizela a řešila si svoje. Doslechl jsem se, že na ni v Říši čeká maska, ale jestli se vydala na východ a přijala ji, to netuším.

Pokoj a mír s vámi, vážení čtenáři, a štěstí pod měsícema i pod sluncem. Našel jsem si místo, kde můžu žít jako malej človíček, a malej hodlám zůstat. Zkusil jsem si, jaký to je žít s někým velkým a stát mezi těma, co na svět vrhají stíny jako bouřkový mračna a vědí, jak udělat umělecký gesto ze všeho včetně vlastní smrti.

Bohové mě chraňte před uměleckejma gestama! Radši ať mám svý mouchy a chyby a píšu tak čtivě, abych i navzdory jim vyžil a sem tam se měl dobře. V tom nechť spočívá má dokonalost do posledního detailu.

Poprvé vydáno v antologii Tales ofthe Far West (sest. Gareth-Michael Skarka) v roce 2012

Přeložil Roman Talcer