Merthe stojí vedle ulovené laně a obrací ustaraný pohled k obloze. Zoufale by si přál trénovat na Boj. Kvůli lovu a kladení pastí zanedbává trénink už čtrnáct dní. Jenže se připozdívá a on je daleko od domova. Přehodí si laň přes rameno a vyrazí na zpáteční cestu. Sníh mu křupe pod nohama, jako by byl plný škrobu, a připomíná mu dobu, kdy žil v těle mladé ženy a uměl sníh pojmenovat řadou jmen, která si vypůjčil z oddílu „dezerty“ v kuchařské knize: šlehačka, suflé, dort s vaječným koňakem a nahnědlou křupavou kůrkou…
Laň je drobná a Ita to nepřejde bez připomínek. Věří mu, jenom když se může na vlastní oči přesvědčit, kolik práce udělal za celý den. Bude chtít důkaz, že se jen tak nepoflakoval nebo, ještě hůř, že se nepřipravoval na Boj. Jako by někdy zanedbával obstarávání potravy pro rodinu! Nebo jako by upřednostňoval svou budoucnost před budoucností rodiny! Polohlasně zakleje. Pět let v mužském těle je víc než se dá snést. Přísahá si, že nedopustí, aby v Boji znovu prohrál, i kdyby to znamenalo, že bude trénovat každou hodinu, kterou nestráví lovem.
Když dorazí domů, běží mu děti s křikem naproti. Dovolí jim, aby ho tahaly za vousy, a snaží se je všechny najednou obejmout. Cítí, jak se mu odcizují, i když si stále ještě dokáže vzpomenout, jaké to bylo, když je kojil. Teď ho považují buď za obávanou autoritu, nebo za něžného obra. Šaška. Chodí si s ním pohrát, ale jakmile se jim něco stane, utíkají za matkou.
„Byl jsi vůbec na lovu?“ ptá se Ita.
Přikývne, ale nic neřekne. Je mužem tak dlouho, že se mu obraz těla obtiskl i do mysli. Mužská nemluvnost přejde člověku do krve velmi rychle a Merthe komunikuje buď vrčením, nebo polibky. Ví, že to Itu dohání k šílenství, a někdy se snaží mluvit víc. Ale ne teď. Cokoli ji rozzlobí, může přispět k její prohře.
V Boji zvítězila pět let po sobě a Merthemu se hodí všechno, co ji nějak vyvede z rovnováhy.
Zamrká na děti a kývne ke stodole. Odběhnou. Šest jich popadne laň, nesou ji mezi sebou a batolata se jim motají pod nohama. Serge s nimi nejde. Je nejstarší, téměř desetileté. Merthe občas dumá, jestli si ještě pamatuje svou první matku, tedy Mertheho v Mně těle. Bojí se, že ne. Bylo moc malé, když si s Itou vyměnili místa. Ale přesto se na něj Serge dívá s pochopením, dokonce s lítostí. Merthe se zachvěje.
Ita pobíhá kolem a Merthe se nechá obsluhovat. Děti v teple zasněžené chaty rychle odkládají svršky. Mertheho oblečení pukne jako lusk a odhalí rozmrzající nohy a široký hrudník, na kterém už vybledlo letní opálení. Zadívá se na Itu, ta se jeho pohledu nakonec podvolí a udělá totéž. Co převzala tohle tělo, trochu přibrala. Ruce má baculaté a měkké, ale Merthe ví své – na vlastní kůži zjistil, jaká zranění jimi dokáže způsobit v Boji. Tělo má samou oblinu, všude se přelévají hýždě a prsy a nejmenší děti na ni zírají jako na něco k snědku a sledují každý její pohyb s otevřenou pusou. Merthe dovolí očím, aby se na ní popásly. Na místo jedné touhy se dere druhá. Ach, mít zase ty kyčle! Bohové, znovu v nich žít! Kůži má pružnou a na břiše je vidět pyšné známky minulých těhotenství. Některé z nich mají původ v době, kdy Merthe nosil pod srdcem Serge a Ramira.
Ita se k němu nakloní a zašeptá mu do ucha: „Líbí se ti, co vidíš? Jen se dívej! Dovnitř se jen tak nedostaneš!“
Popadne ji kolem pasu, strhne k sobě, vrhne se jí na rty a zalehne ji celou vahou. Drží ji silou. Ita se překvapeně zajíkne a děti se rozesmějí. Jsou to ještě androgynové a jsou příliš malé, než aby chápaly, co se děje pod povrchem věcí a jaký skrytý zápas probíhá mezi manželem a manželkou.
Ita se chichotá spolu s nimi a Mertheho žebra se pohupují na jejích. Nakonec ji nechá, aby se posadila – děti jsou koneckonců ještě vzhůru – a jemně ji kouše do ucha.
„Dostanu se tam, než bys řekla švec, má milá,“ zabručí, aniž by vysvětlil, co přesně má na mysli.
***
Týdny před Bojem ubíhají tak rychle, až Mertheho napadá, jestli vůbec stárne. Vždycky se mu zdá, že čím víc se člověk přiblíží k cíli, tím rychleji čas plyne. Do Boje zbývají tři dny, když se u chaty za svítání objeví Elgir. Merthe ho moc nezná, i když je to jejich nejbližší soused. Lidé nemají ve zvyku zdržovat se blízko sebe. Jednak proto, že lovci potřebují určitý prostor, a je tady i další důvod: střídání pohlaví s sebou přináší časté domácí neshody a půtky a nikdo nebydlí rád vedle hlučných sousedů.
Merthe vyjde z domu tiše, aby nevzbudil Itu, a jde s Elgirem do stodoly. Ani jeden neví, co říct.
Merthe nabídne Elgirovi šálek čaje.
„Byla by z tebe dobrá žena,“ komentuje nabídku Elgir.
Merthe reaguje na poklonu zabručením: „Ano, byl jsem dobrá manželka.“
„Jistě, zapomněl jsem. První dvě jsou tvoje, že?“
Merthemu chvíli trvá, než mu dojde, že Elgir mluví o dětech. Přikývne, aby zakryl stud. Připadá mu hrozné, že si to tělo nedokáže vybojovat zpátky. A přitom celá vesnice ví, jak moc o něj stojí. K čertu s tím. Všechno by bylo snazší, kdyby dokázal předstírat, že je mu to jedno.
„Nic si z toho nedělej. V Boji je tak skvělá, až to děsí,“ uklidňuje ho Elgir.
Elgir sám se nemá čeho bát. Svou družku Samo dokáže porazit snadno. Je malá a nijak zvlášť rychlá. V ženském těle žije teprve rok a jako muž spoléhala na svaly tolik, že nikdy neovládla techniku boje. Merthe při pohledu na Elgira chápe, že se z někoho, kdo žije v takovém těle, stane samolibý a spokojený člověk. Elgir by dokázal porazit strom hřbetem ruky.
„Jak je u vás doma?“ ptá se Merthe. Pro Samo musí být těžké vědět, že prohraje. Elgir bojoval znamenitě i jako žena a dokázal skvěle využít pružnosti, se kterou si dnes Samo neumí poradit. Merthe si vzpomíná na jeden zvlášť vydařený výkop s otočkou, při kterém se Elgir-žena pohyboval rychleji, než to dokázalo zachytit oko. Merthe takovou lehkost nemá a jediné, co se o něm dá říct, je, že se v některých dnech pohybuje s grácií medvěda.
„Samo nechce prohrát,“ odpoví Elgir.
„A kdo chce?“ ušklíbne se Merthe.
Elgir se na okamžik zadívá Merthemu do očí: „Někdo ano. Někomu se líbí být mužem. Někomu je jedno, v jakém těle žije.“
Merthe zrudne. Je těžké odhadnout, co má ten druhý rád nebo nerad, ale některé věci se na veřejnosti běžně neříkají.
Oba muži stočí pohledy k zemi.
„Mech je tuhle zimu hustý,“ pronese nakonec Elgir.
„Ano, zanedlouho se ochladí.“
Rozhostí se takové ticho, že Merthe slyší padat sníh.
„Poslyš, co kdybychom šli na lov společně? Když ulovíme něco velkého, rozdělíme se. Ženy budou spokojené a my budeme mít čas na trénink,“ navrhne Elgir.
Merthe ví, že by Ita nesouhlasila, a tak si vezme vše potřebné a jde s Elgirem, aniž by jí dal možnost protestovat. V lese narazí na veverkouna, který se neohrabaně štrachá z jednoho bahniště do druhého, předními prackami hrabe ve sněhu a hledá ořechy, které si schoval na podzim. Je velký sotva jako Eme, Mertheho nejmladší dítě, ale Merthe ví, že většinu jeho těla tvoří tuk, který se výborně hodí k zahuštění omáček. Rozhodně stojí za úlovek, i když si ženy budou stěžovat, že dostanou jenom půlku.
Ale v okamžiku, kdy je potřeba vrhnout oštěp, Elgir ztuhne. Na otázky není čas, a tak Merthe vystřelí sám. Jeho šíp proletí vzduchem, který chutná jako sladký led, a veverkoun padá.
Elgir pro něj jde a Merthe přemítá, proč na poslední chvíli zaváhal.
„Pěkná rána,“ šťouchne Elgir Mertheho do ramene. „Člověk prý nedokáže zapomenout, jaké je to být mužem, stejně jako nedokáže zapomenout, jaké je to kojit,“ mudruje Elgir. „Ale já to zřejmě zapomenu pokaždé. Rok je moc krátká doba, abych se to všechno naučil znovu. Předtím jsem byl ženou tak dlouho…“
Merthe si na to vzpomíná. Elgir loni prohrála jenom proto, že onemocněla modravou chřipkou. Málem ji zaplatila životem.
V porovnání s těžkou nemocí byla prohra v Boji maličkostí. Všichni se dodnes diví, proč Samo a Elgir zápas neodložili a nepočkali, dokud se Elgir úplně nezotaví. Nebo snad Samo tolik toužil po vítězství?
„Proč chceš vlastně zůstat mužem?“ ptá se Merthe. Je to odvážná otázka a Merthe doufá, že se ve svém odhadu neplete. Ale intuice není jenom darem žen.
„Nejde o to, že bych chtěl…,“ odpovídá Elgir. Ticho se zvonivě odráží od zasněžených borovic. Najdou si mýtinu a vytáhnou chléb se sýrem. Sýr nijak nevoní. Merthe k němu přičichne a olízne ho.
„Je dobrý,“ pobízí ho Elgir.
„Ano. Přál bych si, abych ho mohl ochutnat jako ona… jako ony… jak to dělají ženy,“ potřese Merthe hlavou,
„Nebyl by v tom žádný rozdíl. Vůně je jenom předstupněm chuti. Tenhle sýr chutná dobře, protože je pálivý, ale vůni nemá skoro žádnou. Věř mi. Pamatuju si to.“
„Ale Ita říká…“
„Ita si z tebe dělá legraci. Tenhle sýr prostě vůbec nevoní.“
Merthe pronese na Itinu adresu nadávku a zakousne se do krajíce. Občas přemýšlí, proč tolik touží stát se znovu ženou, když už si ani nedokáže vzpomenout, jaké to tehdy bylo. Ne, ne, je to jinak. Nepamatuje si sice podrobnosti, ale celkový dojem mu zůstal. Vzpomíná si na první rok po porážce svého prvního partnera. Vůně a pachy vnímal mnohem intenzivněji a kůži měl tak jemnou, že na ní cítil i ten nejjemnější letní vánek a dotek slunečních paprsků… Ví, že na jihu žijí muži a ženy, kteří si těla nevyměňují. Spokojeně prožijí celý život beze změny pohlaví. Někdy, v nejtěžších okamžicích, si přeje udělat totéž. Když to dokážou tamti muži, proč ne on?
Jenže mužům z jihu se dostalo požehnané nevědomosti. Netuší jaké to je, když matce roste v břiše plod. Nechápou, co se skrývá v osvobozujících a naplňujících porodních bolestech; neví, jaké to je krmit dítěte mateřským mlékem. Netuší, jak doopravdy voní smažící se cibulka.
„Tak o co jde?“ ptá se. Najednou má na Elgira vztek, že dokáže brát věci tak lehce.
„Líbí se mi být ženou,“ připustí Elgir. „Ale být mužem se mi líbí také. Mám rád změnu z jednoho pohlaví ve druhé. Když se nad tím zamyslíš, pochopíš, jaký to má smysl. Vyměňujeme si těla, abychom lépe porozuměli myšlení druhého pohlaví. Byli jsme stvořeni jako rovnocenné, stejně hodnotné bytosti. To je také důvod, proč jsou naše ženy rychlé jako blesk a silnější než ženy z jihu.
Díky výměně těl jsme si rovni. Výměna nikdy neměla vyvolávat spory a hádky.“
„Hm, to je zajímavý teologický názor. Kdybychom se dost modlili, možná bychom mohli být ženami všichni, nemyslíš?“
Elgir zmrzle popotáhne a se slzavýma očima se rozesměje. Merthe ho podezírá, že se za jeho smíchem skrývá pláč.
„Nezáleží na tom, v jakém těle žiješ. Jistě, život v ženském těle je prvních pár měsíců po výměně úžasný, ale člověk si časem zvykne a přestane využívat všechny ty fantastické smyslové vjemy, které má k dispozici. Smysly dokážeme ocenit jedině srovnáním. A máme-li je všechny vyostřené, začnou se vzájemně stírat, takže ve výsledku fungují, jako by byly chabé a mdlé. Proto je důležité vyměňovat si těla často, protože pak můžeme prožívat vše intenzivně. A strávíme-li v mužském těle dostatečnou dobu, dokážeme pak jako ženy ocenit i ty nejjemnější prožitky.“
„Co si o tom myslí Samo?“
„Myslí si, že je to snůška blábolů,“ odvětí lakonicky Elgir.
Oba vybuchnou smíchem.
Ale Elgir se najednou přestane smát a dá se do pláče. Jsou to mužské slzy, tiché, bez zbytečného povyku. Nesnaží se je skrývat. Merthe by si přál, aby byli oba ženami, mohli jeden druhého obejmout, společně se vyplakat a nakonec se zasmát své pošetilosti. Miluje Itiny slzy, obviňující a tyranské. Někdy se objevují a mizí jako ranní deštík kvůli maličkostem, jindy propukají se zuřivostí bouře a on si přeje, aby se nikdy nenarodil. Ženy mají s pláčem hluboké zkušenosti. Komunikují slzami. Muži si prostě jenom sednou a brečí.
Elgir se mu s posledními vzlyky vrhne do náruče.
„Co se děje?“
„Samo se nelíbí být mužem.“
„Mně taky ne. Jednoduše si bude muset zvyknout na…“
Elgir zavře oči a zavrtí hlavou.
„Co je? Co se děje?“ naléhá Merthe znovu.
„Samo nedokáže přijmout představu, že by měla být mužem. Vůbec. Ona… on… vzteká se… Celou dobil. Pořád.“
Zdá se, že jde o něco vážnějšího než jen o obyčejnou hádku. Merthe to nechápe. „Proč jsi od ní neodešel?“ ptá se, ale ve skutečnosti dobře ví, jak se věci mají. Elgir neodešel ze stejných důvodů, z jakých se on sám nerozvedl s Itou – věřil, že se všechno zlepší. Doufal, že se věci změní. Děti zůstávají s matkou…
„A co přesně… dělá?“.
„Chová se násilnicky.“ Elgir se znovu rozpláče. Merthe je zmatený. Samo by se s Elgirem nemohla poměřovat ani v mužském těle. Nedokázala by ho porazit jako muž, natož jako žena. „Mně nic nedělá,“ zavzlyká Elgir a Merthe až teď pochopí, že pláče hanbou.
„Už vím. Jde o děti. Jako muž byl hrubý k Tino a Vis,“ pokyvuje Merthe hlavou.
„Proto jsem ho loni nechal vyhrát. Myslel jsem si, že když se stane ženou, změní se to. Zpočátku to tak opravdu bylo. Ale včera večer jsem si všiml, že Tino má na ruce modřinu. Dušovalo se, že spadlo ze stromu, ale obě děti jsou podezřele hodné a tiché, když je matka nablízku. Ale možná si to celé jenom vymýšlím.“
„Takže je pořád bije?“ ptá se vzrušeně Merthe. „Tak co tady ještě děláš? Proč je s ní necháváš o samotě?“ Vstává, rázuje sem a tam a snaží se rozhodnout, jestli uhodit Elgira, nebo se rozběhnout k němu domů a chránit jeho děti před Samo.
Elgir chytne Mertheho za paži, ale ten se mu vytrhne, „Jak jsi to mohl dopustit?“ křičí. „Mohl jsi jít za staršiny. Mohl jsi od Samo odejít i bez souhlasu stařešinů a děti unést! Mohl jsi něco udělat! Cokoli! Jak jsi mohl? Jak jsi jen mohl?“ Hodí si na záda batoh, vykročí k domovu a úplně zapomene na veverkouna. Elgir se za ním rozběhne. Když se Merthe nezastaví, srazí ho k zemi,
„Počkej! Poslouchej!“ Merthe s ním přestane bojovat. Ne že by chtěl poslechnout Elgirův příkaz, ale nemůže se hnout. Dvakrát tak velký Elgir ho přišpendlil k zemi.
„Děti ochráním, to ti slibuju. Budou před Samo v bezpečí, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám! Ale raději bych to provedl chytře, Sám víš, jací jsou staršinové. Dlouhé měsíce se budou dohadovat a rozčilovat a děti budou celou tu dobu samy se Samo. Se vzteklou Samo. Se Samo, která byla veřejně potupena a zostuzena. Zklamal jsem je jako otec i jako matka, ale nechci vršit jednu chybu na druhou.“
Elgir už netiskne Mertheho k zemi takovou silou, ale ještě ho nenechá jít. Oba muži se posadí a stále svírají jeden druhého. Nejde přímo o zápasnický chvat, ale během okamžiku by se to mohlo změnit v něco podobného.
„Co chceš dělat?“ ptá se Merthe.
„Vyhraju. Vyhraju v Boji. A pak odejdu a děti vezmu s sebou.“
Merthe Elgira pustí a sedne si na sníh. Představa, že Elgirovy děti stráví celý příští týden samy se Samo, se mu sice nelíbí, ale zároveň chápe, že Elgirův plán je to nejlepší, co se dá vymyslet. Až Elgir dostane zpět ženské tělo, bude mít právo děti odvést, kamkoli se mu zlíbí. Merthe se snaží potlačit lítost vůči Samo, která je obě porodila.
„Víš, kam s nimi půjdeš? Máš rodinu, která by ti pomohla?“
„S tím si budu dělat starosti až později.“
Merthe si slibuje, že Tino a Vis nebudou hladovět, i kdyby si on sám měl utrhovat jídlo od úst. Je výborný lovec a dokáže obstarat zvěřinu pro dvě domácnosti. Ita to prostě bude muset přijmout.
Až po návratu domů si uvědomí, že v dalším roce už neplánoval být lovcem.
***
Serge mu přijde naproti ke dveřím a Merthemu chvíli trvá, než mu dojde, co ho na tom překvapilo. Serge ho už nějakou dobu nevítá spolu s ostatními dětmi, je už moc velké, aby se kolem něj motalo jako štěně.
Něco chce. V očích má nedočkavost a netrpělivě čeká, až Merthe odloží zbraně a zamíří do stodoly, aby očistil svou polovinu kořisti. Serge o veverkouna ani nezavadí pohledem, i když poznámky a pohledy má obvykle stejně kousavé, ostré (a účinné) jako matka.
Merthe shodí kabát a začne veverkouna stahovat. Serge ho pozoruje, dokud se nedostane k břichu. Tam už je dost práce pro oba.
Serge váhá a Mertheho napadá, jestli dítě přizváním k mužské práci neurazil. Žádná žena se nedotkne zvířete, dokud není vyvržené a očištěné, a adolescenti rádi předstírají, že jsou ženami. Ale Serge vytáhne ze zástěry vlastní nůž a usadí se před Merthem.
„Přišlo to,“ zašeptá, „už se to objevilo.“
Merthe potlačí překvapení a po očku si Serge prohlíží. Ano, pod vrstvou šatů se už rýsují dospělé tvary. Nečekal, že se to stane tak brzy, ale vždycky věděl, že jeho děti musejí jednou vyrůst a dospět. Na první krvácení není u Serge nijak zvlášť brzy.
„Řeklo jsi to matce?“ ptá se Merthe a hned svých slov lituje. Serge přece přišlo za ním, ne za Itou. Nesmí ho od sebe zahnat.
Serge zavrtí hlavou.
„A co ta druhá věc? Ta se objevila také? Nebo jsou to jenom měsíčky?“ Erekce se u dospívajících androgynů někdy objeví až několik let po prvním krvácení.
Serge zamžiká a Merthe vidí, že otázku považuje za neomalenou. Potlačí úsměv.
„Ta druhá věc… Asi ano.“
Merthe chápavě zabručí a čeká.
„Co teď budu dělat!“ odhodí Serge nůž. Ten zarachotí na prkenné podlaze a Serge polekaně zdvihne oči. Takhle se s dobrým nožem nezachází. Ale Merthe vstane, otře střenku o kalhoty a podá mu nůž bez jediného slůvka napomenutí.
„Letos nebudeš muset bojovat. Možná ani napřesrok. Jestli chceš, můžeš být ještě nějakou dobu dál naším dítětem,“ zašeptá a položí mu ruku na rameno.
Serge přikývne a žmoulá v dlani zástěru.
„Proč Vůbec musím bojovat? Proč nemůžu zůstat pořád takhle?“
„Boj je zábava. Uvidíš, že se ti to bude líbit,“ odpovídá Merthe.
„Ale co když se mi to nebude líbit? Co když mi to vůbec nepůjde? Co když…“
„Nevadí, když prohraješ.“
„Matka říká…“
„Tvá matka je velmi moudrá žena, ale v některých věcech se chová jako idiot.“ Mertheho v tu chvíli napadá, jestli jsou to Elgirova slova, nebo jeho vlastní. „Je tak pyšná na své výhry, že dělá, jako by prohra byla něco potupného. V některém roce prohraješ, v jiném vyhraješ. Ať to dopadne jakkoli, budeš šťastné. Budeš milovat své děti i svého partnera. Budeš si užívat dobrého jídla a jemného oblečení. Jistě, mezi pohlavími je řada rozdílů, ale opravdu důležité věci zůstávají stejné pro muže i ženy.“
Je to milosrdná lež, ale slova se mu řinou z úst s takovou silou a přesvědčením, až si říká, jestli na nich není něco pravdy.
***
Elgir a Samo jsou každý rok prvním zápasícím párem a jejich Boj předznamenává všechny další. Merthe přemítá, jaké to bude, až se spolu Elgir a Samo rozejdou a nebudou už zahajovat sezónu.
Jejich zápas je krátký. Elgir je zřejmě příliš smutný, než aby se snažil předvést dobrou podívanou. Samo se na něj vrhá s rychlostí rozmazané šmouhy a mužům v davu se jako vždycky tají dech, když vidí, jak rychle se žena dokáže pohybovat.
Je vidět, že se Samo poučila z předchozích proher. Ani chvilku nezůstává v klidu a každý pohyb doprovází výpady. Elgir stojí bez pohnutí a přijímá rány s nehybným, kamenným obličejem. Že by chtěl, aby se Samo vlastním úsilím vyčerpala? napadá Mertheho.
Pak ale Elgirovy paže znenadání vystřelí dopředu a sevřou Samo kolem hrudníku. Oba se kácejí k zemi. Elgir pád tlumí a Samo dopadne na zem v jeho objetí téměř měkce.
Drží ji mnohem déle, než by musel. Nepovoluje ani po zazvonění zvonce, ani potom, co utichne jásání davu. Nepouští ji, ani když se Samo přestane vztekle zmítat a tlouct kolem sebe, ani potom, co ustane nadšené povykování dětí. Je to jejich poslední objetí a Elgir se ho snaží co nejvíc prodloužit. Takhle Elgir miluje – vášnivě a ohnivě. Nedokáže nechat Samo jen tak jít ani po všem, co se mezi nimi stalo.
Když už přihlížející ztratí zájem, přitiskne Elgir svou dlaň na Samoinu. Merthe v tu chvíli cítí, jak se mu s pochopením a soucitem otevírají vlastní póry, kouzelné droboučké skulinky, kterými si duše vyměňují těla. Trvá to jenom okamžik, ale Merthe ví, že Elgir a Samo právě prožívají v propletenci svých myslí okamžik věčnosti.
Pak je po všem a Samo v mužském těle odstrčí Elgira tak prudce, až Merthe překvapeně zamrká. Elgir vstane. V ženském těle se nese s elegancí, které Samo nikdy nebyla schopna. Pokývne hlavou na pozdrav a hvízdne na děti. Samo teď už musí vědět, že dnes nepřijdou na noc domů.
***
Ten večer dorazí Merthe domů s pouhou polovinou ptáka nme. Není na něm skoro žádné maso a Ita bude muset přidat do omáčky i nějaké klobásy. Ale nikdo nebude mít hlad, ani Itiny a Mertheho děti, ani Elgir a její děti. Štěstí někdy lovci přeje, jindy zase ne. Tak to prostě chodí.
Když Ita uvidí úlovek, zesiná. Merthe se už už chystá k proslovu na téma lov a obecná zodpovědnost, ale Ita má příliš velký vztek, než aby se s Merthem hádala nebo ho zesměšňovala. V takovémto stavu ji ještě neviděl. Vztekle vrazí do domu a Merthe jde do stodoly, aby ptáka očistil.
Večeře proběhne v tichu a Ita zažene děti na kutě dlouho před tím, než je čas jít spát. Jedno z menších kňourá, ale Serge ho umlčí štípnutím. Merthe dělá, že nic neviděl. Je moc unavený, aby se hádal i s ní.
„Kdo je to?“ zašeptá Ita, když jsou děti v postelích.
„Cože?“
„Nehraj to na mě, Merthe! Kdo je ta ženská, které nosíš zvěř? Kvůli ní šidíš vlastní děti!“
Merthe se rozesměje: „To není… Nejsem…“
„Neříkej mi, že jsi zase lovil s Elgirem. Z toho je teď žena a může pro ni lovit Samo. Nechápu, že jsem ti poprvé věřila! Každý muž přece loví o samotě! Asi jsem byla hloupá…“
„Co ti vlastně vadí, Ito? Že bych měl nějakou jinou ženu, nebo že by přišla zkrátka ta tvá hloupá spižírna? U bohů, vždyť praská ve švech! Masa máš tolik, že ho musíš rozdávat, aby nám neshnilo! Za koho mě máš? Za troubu, který se stará, abys měla plný žaludek?“
Ita otevře ústa, ale zmůže se jenom na zavrčení. Popadne kabát, a když otevře dveře, vtrhne do domu polární zima. Chlad vyrazí Merthemu dech a otupí vztek. Chvilku mu trvá, než dokáže zareagovat. Vyrazí za Itou zabalený jenom do deky na spaní.
Venku je sněhu po kolena a ona je bosa. Dostihne ji v závěji a vezme ji do náruče. Ita se nevzpírá.
„Ty hlupáku, copak nevidíš, že to dělám kvůli tobě?“ naříká mu do ucha v kvílejícím větru. „Všichni vědí, že jsi skvělý lovec a že mám masa na rozdávání. Má matka, sousedé, všichni… Dokud máme plnou spíž, nikdo si nedovolí žádné klepy ani o nás, ani o našem manželství. A kdykoli ty závistivé báby na trhu začnou vést řeči, že bych si měla najít silnějšího bojovníka, dám jim maso nebo kůži. To jim zacpe huby a přestanou. Alespoň přede mnou.“
Merthe vstrčí do dveří, otevře je a podupává, dokud se mu do nohou nevrátí cit. Neví, co si má myslet, a už vůbec ne, co říct. Postaví Itu na zem a jde pro kořalku. V láhvi chybí víc než polovina. Tázavě se otočí na Itu.
„Na mě se nedívej. Myslím, že to má na svědomí Serge. Asi začalo tajně pít.“ V hlase jí zní trocha zlosti, ale žádné velké obavy. S adolescenty to jiné nebude. Je těžké odhadnout, co se jim děje v těle, zvlášť když jsou v něm nováčky, nejsou zatím ani muži, ani ženami, ale jenom shlukem impulsů a chemických reakcí, ve kterých se sami nedokáží vyznat. Merthe si vzpomene na vlastní dětství a zachvějí se mu rty.
„Žádná další žena není, Ito.“ Posadí se vedle ní ke krbu. „Samo a Elgir se rozešli. Slíbil jsem Elgir, že její děti nebudou hladovět. Budu lovit i pro ně, alespoň dokud si Elgir nenajde nějakého jiného muže. Nemělo by to trvat dlouho.“
„Copak pro ně nemůže lovit Samo? Má přece povinnosti k dětem!“
„Samo lovit nebude. Elgir by dokázala chytit něco menšího sama, ale ne, když se kolem ní motají děti.“
„Opravdu? Podle mě přeháníš. Nedokážu si představit, že by nějaký muž přišel navštívit vlastní děti a nic jim nepřinesl…“
„Samo do Elgirina domu nevkročí.“
„Ale to je chyba! Dokážu pochopit, že se Elgir zlobí, ale bránit muži, aby se přiblížil k vlastním dětem…“
„Nic o tom nevíš!“ Merthemu klesne ruka se sklenkou a zamračí se. Nechtěl křičet. „Je to zlé, Ito. Je to opravdu zlé.“
„Tak mi to řekni,“ naléhá Ita. Nikdy mi nic neřekneš. Po letech manželství slyší Merthe i to, co zůstalo nevyřečené.
„Samo bije děti.“ Ita zpozorní a Merthe jí vše vyloží, jak nejstručněji dokáže. Je rád, že se konečně rozhodla mlčet a poslouchat.
„Chudinky děti. Chudinky malé,“ vzdechne Ita nakonec. Merthe se jí snaží vysvětlit, jak moc se zlobí na Elgir, že dovolila, aby k něčemu takovému došlo.
„Nemůžeš ji soudit. Nevíš, čím Elgir v té době procházela…“
„A ty snad ano?“ Tohle se ho přece netýká!
„Jistěže ne.“ Položí mu na čelo chladnou dlaň. Je sice hrozně rozčilený, ale tohle ho uklidňuje. Soužití s Itou funguje nejlépe beze slov.
Přemítá, proč to tak nemůže být pořád. Život v tichu. Jeho neochota ke konverzaci někdy pramení přesně z tohohle pocitu – z touhy po tichém přátelském vztahu. Slova všechno kazí; skrze ně nenávidí jeden druhého.
***
Nastane čas jejich Boje. Merthe si opakuje, že na výsledku vlastně nezáleží. Říká si tytéž lži, jaké už řekl Sergemu, a s dětským zanícením se jim snaží uvěřit. Zaváže si boty a vydá se na cestu.
Dav už čeká. Když se přiblíží k náměstí, přidá se k němu Elgir, která přišla z levé strany. Poslední část cesty jdou společně. Děti se Elgir drží za sukně.
„Jak se vede?“ ptá se Merthe.
„To bych se měla ptát já tebe, ne?“ směje se Elgir. „Máš strach?“
„Ne.“ Kupodivu je to pravda. Je příliš napjatý, než aby se dokázal bát. „Pořád věříš tomu, co jsi říkala tehdy v lese? Pořád si myslíš, že je dobré vyměňovat si čas od času těla? Nebo jsi v tom drahocenném ženském těle změnila názor?“
„Ano, věřím tomu,“ směje se Elgir. „Jsme lapeni a uvězněni v tělech. Od dětství se učíme, že ženy mají dělat tohle a tamto, a netroufáme si porušit zakořeněné zvyky. Jsme stejně ubozí jako muži a ženy z jihu, kteří umějí žít jenom jedním způsobem. Lišíme se od nich v jediném – neomlouvá nás neznalost. Ale, čestné slovo, je skvělé moct zase čichat člověčinu tímhle nosem.“ Prudce se otočí, děti zapiští a dají se na útěk. ,Čichání člověčiny‘ je bezpochyby součástí nějaké hry.
Zatočí na náměstí, kde Mertheho halasně přivítá asi tucet mužů. Merthe se na Elgir otočí, ale ta mu pokývne, aby šel.
V náručí chová dítě.
„Udělej, co považuješ za nejlepší,“ říká, ale v obličeji má úzkost. Merthe si uvědomí, že pokud vyhraje, Elgir ztratí svého lovce.
Zasalutuje ke každému ze čtyř kovových pilířů, které ohraničují ring. Jsou vyrobeny z pozůstatků lodi, která sem přinesla lidi z oblohy. Tak to alespoň říkají staršinové. Zdá se nepochopitelné, že by lidé dokázali plout vzduchem. Ale zároveň je pravda, že těla si mohou navzájem vyměňovat pouze v tomto prostoru a jenom v závěrečném objetí po Boji. Stejně jako všechny novomanželské páry, i Merthe s Itou se před řadou let nějakou dobu snažili najít způsob, jak by se pravidla dala obejít. Nakonec ale zjistili, že jediným výsledkem jejich pokusů je přechodná impotence a hodiny trvající bolesti hlavy.
Z náhlého popudu znovu seskočí na Bojové náměstí a ještě před začátkem souboje vyhledá Itu. Odvede ji ke straně a s obavou sleduje sudího, jestli nebude protestovat.
„Jsi nervózní?“ ptá se jí.
Ita si ho podezíravě prohlíží. Merthe si vzdychne, vezme ji za ruku a zdvihne její dlaň ke rtům. Itě se rozzáří oči.
„Je to jenom hra, Ito.“
„Snad pro tebe. Proto vždycky prohraješ.“
Pustí jí ruku a otočí se k davu. Lidé sem přicházejí i z vesnic, kde sám nikdy nebyl. Přál by si, aby mohl Itě důvěřovat, ale cokoli řekne, by mohlo být použito proti němu.
„Mám strach o Elgir,“ vyhrkne nakonec. „Kdo pro ni bude lovit, až budu ženou?“
Ita se usměje. Myslí si, že Merthe jenom žertuje. „Věřím, že ji ještě chvíli dokážeš zásobovat výborným masem.“
„Opravdu? Nevadilo by ti to?“
„Myslíš to vážně?“
Nemá to smysl. Merthe namíří do svého rohu a začne se připravovat.
Zavíří bubny a bojovníci přistoupí k sudímu. Merthe zvažuje, jestli by neměl napodobit Elgira, nepohnutě přijímat Itiny rány a čekat na vhodnou příležitost k útoku. Určitě by to bylo méně únavné nežli boj. Neustálé bojování ho hrozně vyčerpává.
Pak si uvědomí, že tohle je skutečný Boj, žádná obyčejná půtka. Tady nezáleží na tom, jestli a jak umí nebo neumí mluvit. A protože bojovníci musí mlčet, nemůže mu Ita v ringu ublížit.
Najednou se mezi těmi čtyřmi pilíři cítí v bezpečí. Má před sebou dobrou půlhodinu ticha, možná dokonce hodinu, dokáže-li Boj protáhnout.
Dychtí po intimitě bez břemene slov. A neexistuje nic intimnějšího nežli násilí.
Bubny ztichly a dav zadržel dech. Ita začíná poskakovat a dělá směrem k němu výpady. Snaží se kolem něj kroužit a udeřit vždycky, když mrkne. Pohybuje se rychle – to je pro ženu vždycky dobrá strategie – a opakovanými výpady se ho pokouší dostat na zem.
První úder ho zastihne nepřipraveného. Zavrávorá.
Ne, Elgirova strategie fungovat nebude. V ústech cítí krev. Ví, že se od něj čeká, že se nebude hýbat. V souladu s obvyklou mužskou strategií by mohl trochu taktizovat, sledovat Itin způsob boje a pak ji srazit jedinou rozhodující ranou. Svaly, které propůjčují jeho ranám razanci, mu zároveň odčerpávají energii.
Nedokázal by donekonečna poskakovat kolem dokola jako Ita. Měl by šetřit síly, ne jimi plýtvat. Měl by udeřit jenom v okamžiku, kdy může vyhrát.
Jenže se cítí strašně unavený tím, že pořád dělá, co se od něj čeká. Elgir má možná pravdu, říká si, a my všichni jsme lapeni v síti zažitých vzorců. Žijeme podle nich své životy a silou se snažíme překonávat své hranice jenom kvůli obecnému přesvědčení, podle kterého by chlap měl zdvihnout určitou váhu a hodit do určité dálky. Možná, ale opravdu jenom možná, uvědomuje si Merthe, děláme pravý opak toho, co bychom dělat měli, a žalostně selháváme, protože nám kdysi kdosi řekl, že naše těla mají menší výdrž než těla našich žen.
Merthe začíná poskakovat. Jeho nohy samy vědí, jak si počínat. Ženy bojují stejným způsobem, jako tančí; tak ho to učila matka. A on byl vždycky výborný tanečník.
Ita překvapeně vypadne z rytmu. Merthe proti ní vyrazí, ale Ita stihne uhnout a znovu přechází do pohybu. Merthemu připadá její technika úžasná, napodobuje ji jako v zrcadle a oba krouží kolem dokola. Merthe je nemotorný a neohrabaný, ale přesto se snaží kopírovat každý Itin pohyb a napodobit to, co se může zrodit jenom z přirozeného půvabu.
Ita neumí zasáhnout pohyblivý cíl. S pohybujícím se partnerem nebojovala už velmi dlouho.
Merthe těžce dýchá a Ita se ještě nezačala ani potit. Ve chvíli, kdy se Itě objeví na kůži první kapky, svírá Mertheho nepolevující bolest na prsou. Ita funí a mění směr. Merthemu se tmí před očima, ale přesto zpozoruje chybu v její obraně a zaútočí.
Ita padá a vzápětí i on. Na zlomek vteřiny ho zaplaví strach, jestli je Ita v pořádku.
Do té rány dal všechno – všechny své touhy, lásku, sílu i slabost. Nebylo to na ni moc? Ale Ita si hekne, posadí se, vyplivne krev a k Mertheho překvapení se zasměje: „Tos mě tedy dostal.“
„Je mi to líto,“ omlouvá se Merthe.
„Ale ne, není ti to líto. Vyhrál jsi.“
Merthe leží na zádech. Točí se mu hlava. Ano, vyhrál. Ještě pořád ho bolí na prsou a napadá ho, jestli si něco neudělal.
Pak zazvoní zvonec. Ita se k němu připlazí, přitiskne svou dlaň na jeho a společně splynou v okamžiku blaženosti. Její mysl se připojuje k jeho.
Chvilku jsou oba v Mertheho těle, zatímco Itino leží vedle nich bezvládně na zemi. Merthe do něj opatrně vniká. Jak pevný je tenhle hrad, který tak dávno opustil? Zadržuje dech – jak je sladký! – a vnímá pach mužského potu, kterým čpí Itino tělo vedle.
Jenže takhle to nepůjde. Dvě ženy potřebují lovce a mladému androgynovi je potřeba ukázat, že být mužem není nic hrozného. Vrací se do starého těla, získává nad ním vládu a vystrkuje Itu ven. Svou ženskou podobu milovala tolik, že by byla škoda ji o ni připravit. A, krom toho, jako manžel byla opravdu hrozná.
Ita se od něj odvalí a nevěřícně na něj upírá oči. „Opravdu?“
„Opravdu!“
„Ty mě opustíš! Ty mě opustíš kvůli ní!“
Chvíli mu trvá, než se dovtípí, o čem Ita mluví. Ona samozřejmě nechápe, že by někdo mohl chtít být mužem, a tak vidí jediné možné vysvětlení – že chce Merthe začít nový život s Elgir. Proto potřebuje mužské tělo.
„Neodejdu k ní.“ Neřekne ale, že Itu neopustí, protože si sám není jistý, co vlastně udělá. Dokázal by uživit obě ženy, ale sílu v sobě nemá ani na jednu. Potřebuje čas. Potřebuje být sám a v tichu. Ví, kam půjde.
Sudí vstoupí do zápasiště a okamžik váhá, než dá znamení, že proměna skončila. Stařešinové se vrtí, ale nakonec pokrčí rameny. Merthe vyhrál a vybral si, co sám chtěl.
Té noci se ozve zaškrábání na dveře kůlny. Před nimi stojí třesoucí se Serge.
„Ví matka, že jsi tady?“ ptá se Merthe.
„Ne. Aspoň myslím. Myslím, že ne. Spala.“
Merthe vpustí Serga dovnitř, odsune svoje pokrývky do kouta a vedle ohně položí jiné. Serge se do nich hned zavrtá a Merthe zůstane vzhůru, dokud chvění dětského těla nevystřídá klidné oddechování.
Z pokrývek vykukuje jenom pramen jemných dětských vlasů. Vzbudí Serge před východem slunce, aby se vrátilo do postele v domě. Ita se nesmí dozvědět, že k němu uteklo pro útěchu, když od ní on odešel. Merthe je možná v tuto chvíli příliš zmatený, aby dokázal říct, co přesně chce, ale rozhodně nechce Itu zranit. Jestli s ní ale může nebo nemůže žít, to je jiná věc.
Poprvé vydáno v časopisu Asimov‘s SF v prosinci roku 2009
Přeložila Blanka Petáková
