Zvláštní řeči o Abdelu Jameelovi, podivínském starci, který údajně není příbuzným žádné z místních rodin, jsem zaslechl ihned po svém příjezdu do vesnice Beit Zujaaj. Trvalo další dva dny, než se vesničané osmělili natolik, aby se začali předhánět, kdo mi dřív potajmu sdělí, že Abdel Jameela je ve skutečnosti vzdáleně spřízněný s klanem všeobecně vážených Assadů. Nu a třetí den za mnou přišlo několik mužů z této rodiny. Jak to bývá zvykem u „důležitých“ rodin pocházejících z venkovských chalup podobného ražení, byli o všem dokonale informováni a dělali, co mohli, aby zlovolné klevety popřeli. Bezpochyby se báli, že by na mne, oblíbeného lékaře samotného kalifova syna, mohl takový nevhodný příbuzenský vztah udělat špatný dojem.
Jako poslední se mnou promluvil Hajjar al-Assad, hlava celého klanu, muž středního věku s ježatými vousy, pologramotný hrubec, který ve vsi platil za šejka. Zoufale prahl, aby se mu dostalo uznání od mladého dvořana, kterého v soukromí bezpochyby zatracoval jako přechytralého špatného věřícího. Zavlekl mne do jediné kavárny ve vsi, pokud tak bylo možné nazývat parádní pokoj jisté stařeny, která neustále žvýkala katu. Jako kavárna to mohlo připadat jedině vesnickým nevzdělancům.
Nejspíš bych se o vesnici Beit Zujaaj a jejích obyvatelích neměl vyjadřovat tak tvrdě. Ale když jsem se díval na šedé domy, které připomínaly spíš hromady kamení, na šedavé povadlé zeleninové zahrádky a tupé šedivé životy místních lidí, chtělo se mi plakat pro ztracené barvy Bagdádu.
Místo toho jsem ale seděl a naslouchal šejkovi.
„Ó učený profesore, Abdel Jameela nepochází z krve Assadů. Jak nám to přikazuje Bůh, smiloval se můj děd nad jeho matkou. Ta se před více než sedmdesáti lety objevila zde v Beit Zujaaj. Byla ve vysokém stupni těhotenství a polomrtvá útrapami cesty. Tvrdila, a jenom sám Bůh ví, kolik je na tom pravdy, že jejího muže, pocházejícího z klanu Assadů, zavraždili lupiči. Abdel Jameela se v naší vsi narodil a vyrostl, ale nikdy se nestal jedním z nás.“ Šejk Hajjar se zamračil: „Dlouhé roky, vlastně už od mého dětství, nežije mezi námi, ale na vrcholku hory. Je to spíš poustevník nežli vesničan. A není z krve Assadů,“ zdůraznil znovu.
Vstal jsem. Měl jsem dost jeho vemlouvavého lichotivého hlasu a, díky Bohu, nemusel jsem mu dál naslouchat.
„Jistě, ó šejku, jistě. Rozumím. Ale teď mě, prosím, omluv.“
Šejk Hajjar zamrkal. Byl by mi chtěl říct ještě něco dalšího, ale neodvažoval se, protože jsem do vesnice přišel od kalifova dvora.
„Jistě, profesore. Mír s tebou.“ Hlas mu zněl jako svíčka, které právě někdo sfoukl knot.
„Mír i s tebou,“ odpověděl jsem a zamířil ke dveřím.
Kdyby vesničané věděli, jaká je má současná pozice u dvora, lépe řečeno, kdyby tušili, že jsem o ni přišel, jejich uctivost by zřejmě vzala zasvé. Kalif mě poslal do Beit Zujaaj z trestu, abych si zapamatoval, že mladý učený lékař, byť vládne skvělými schopnostmi a byť mu projevuje svou náklonnost sám syn vůdce všech věřících, má menší cenu nežli trus kalifova oblíbeného sokola Přinejmenším to platí v případě, kdy je ve hře zlato a krásná dcera perského šlechtice.
Neboť zalíbilo se kalifovi, zástupci Božímu na zemi, přislíbit mou Shireen jinému, přestože milovala mne. Její budoucí manžel je starší než její vlastní otec, a jak jsem slyšel, churaví natolik, že ani nedokáže podepsat svatební smlouvu. Ale jakmile se jeho zchromlá ruka posetá jaterními skvrnami zotaví do té míry, aby zdvihla pero…
Kdybych byl bohatý, věci by se vyvíjely jinak. Kdybych dokázal přinést požadované věno, Shireenin otec by radostně vyslyšel mé prosby. Dokonce i kalifův syn, který si mne, svého skvělého lékaře oblíbil, se přimlouval, aby se za mne směla Shireen provdat. Ale ani chlapcova náklonnost mi nedokázala pomoci. Vůdce věřících neshledal jediný důvod, proč by se zetěm bohatého Peršana měl stát pouhý otrhaný učenec, když mu mnohem větší potěšení přinese starý bohatý sup. V kalifových očích jsem jenom zábavným společníkem jeho syna, panenkou na hraní, o kterou mladý princ ztratí zájem, až dospěje do věku, kdy nalezne větší zalíbení v zabíjení a hromadění zlata nežli v učení. Rozhodně si kvůli mně nestojí za to pohněvat Shireenina hamižného urozeného otce.
Neboť muž není jenom tím, čím je, ale i tím, co má. Kdybych vlastnil půdu nebo karavany, rázem bych se stal někým jiným a mohl bych si troufnout ucházet se o Shireeninu ruku. Ale já mám jenom své knihy, nástroje a maličké dědictví. A to je vše, čím jsem. Byl jsem blázen, že jsem se – jako majitel pouhých knih a nepatrné almužny – vzpíral, když mi vůdce věřících sdělil, že se má milovaná brzy provdá za jiného.
Jsem hlupák.
Za výbuch citů u dvora jsem sice nezaplatil hlavou, ale byl jsem poslán do Beit Zujaaj. „Na předem neurčenou dobu, během které poskytneš vesničanům důkaz Našeho hlubokého zájmu o poddané.“ A má vášnivá Shireen, má ohnivá lezkyně v korunách stromů, musela čekat pod zámkem, až se její polomrtvý ženich uzdraví.
„Ó profesore! Snad budeš mít dokonce příležitost uvidět Abdela Jameelu na vlastní oči!“ Před kavárnou se ozval hrubý hlas Umm Hikmy, roztříštil chladný ranní vzduch a vytrhl mě ze snění. Umm Hikma měla svalnaté ruce, kterými připomínala kovářského mistra, a neúnavně žvýkala katu. Líbila se mi. Vedle ní stál širokoplecí muž, kterého jsem neznal. Nejistě šoupal sandály v prachu ulice a ustrašeně koktal.
„M-mír s tebou, ó učený profesore. Ještě jsem neměl tu čest tě potkat. Jsem nosič Yousef.“
„Mír i s tebou, ó Yousefe. Rád tě poznávám.“
„Je pro mne potěšením setkat se s tebou, ó profesore. Přicházím k tobě v zastoupení jiného muže. Přináším ti vzkaz od Abdela Jameely.“
Poprvé od příjezdu do Beit Zujaaj jsem pocítil překvapení: „Vzkaz? Pro mne?“
„Ano, profesore. Právě jsem se vrátil od chatrče toho starého poustevníka. Stojí na vrcholku hory a z vesnice je to k ní půl dne cesty. Pětkrát či šestkrát do roka tam chodím, abych Abdelu Jameelovi donesl různé věci. Dostávám za to pár mincí, Bohu chvála.“
„Kdepak asi bere poustevník peníze na tom svém vršku?“ odplivl si šejk Hajjar, který stál za mnou ve dveřích kavárny. Stačilo ale, abych se na něj otočil, a zmlkl.
Obrátil jsem se zpátky k nosiči: „Jaký vzkaz mi přinášíš, ó Yousefe? A jak je možné, že o mně ten stařec ví?“
Ramenatý Yousef vypadal vyděšeně – tak účinkuje na prosté lidi vědomí, že jednají s někým od dvora: „Odpusť mi, ó učený profesore! Abdel Jameela se mne zeptal, co je ve vesnici nového, a já…, já jsem mu řekl, že do Beit Zujaaj zavítal dvorní lékař. Ta zpráva ho rozrušila. Požádal mě, abych tě jeho jménem poprosil o pomoc. Jeho manželka je prý velmi nemocná. Obává se, že přijde o nohy, možná dokonce i o život.“
„Jeho manželka?“ opakoval jsem udiveně. Ještě nikdy jsem neslyšel o ženatém poustevníkovi.
Umm Hikma jenom významně zdvihla temné obočí a beze slova dál žvýkala katu.
Zato šejk Hajjar měl k věci mnoho co říct: „Nikdo, kromě samotného Boha, neví, odkud přišla a kolik let už na hoře žije. Lidé ji občas letmo zahlédnou. Nenosí na hlavě šátek jako naše ženy. Od hlavy až k patě se halí do černých šatů a obličej má zakrytý závojem, jak to vídáme u cizinek. Nikdy na nikoho nepromluvila A víš, ó profesore, co mi ten starý ničema odpověděl, když jsem se ho před lety zeptal, proč jeho žena nikdy nesejde do vesnice? „Je velmi zbožná!“‚ řekl mi. Ten starý pes! Kde je psáno, že žena nesmí mluvit s jinými ženami? Se ženami, které jsou dobrými muslimkami? Ten čubčí syn! Z čeho by u nás měla mít strach? Ve skutečnosti je to…“
„Ve skutečnosti, ó šejku, musí žít v téhle vesnici ve strachu jenom tvoje ubohá manželka“ Umm Hikma se chraptivě rozesmála a spiklenecky na mě mrkla. Než stačil šejk na urážku zareagovat, otočil jsem se znovu k Yousefovi.
„Viděl jsi při své návštěvě i manželku Abdela Jameely?“ Kdyby mi o nemocné ženě dokázal něco říct, mohl bych si udělat o jejím stavu obrázek. Ale nosič se jenom zamračil.
„Nevyzval mě, abych vstoupil do jeho domu, ó profesore. Už třicet let nikoho nepozval dovnitř.“
Nikoho, s výjimkou učeného mladého lékaře od kalifova dvora, pomyslil jsem si. Nu, možná, že v Beit Zujaaj přece jen zažiji něco zajímavého. Poustevníci mě zajímají. Vlastně, abych byl přesnější, zajímá mě myšlenka poustevnictví. Zatím jsem se ještě s žádným poustevníkem nesetkal, ale jako student jsem si často představoval, že se jednoho dne vydám do liduprázdných hor a budu tam pobývat sám, jenom s Bohem a množstvím knih.
To bylo ovšem předtím, než jsem potkal Shireen.
„Je tady ještě jedna věc,“ řekl Yousef a zatvářil se ještě rozpačitěji. „Řekl, že máš přijít sám.“
Srdce se mi rozbušilo rychleji, i když nebyl žádný důvod ke strachu. Určitě jde jenom o vrtoch starce, který nemá lidi v lásce. Lékař se s takovými zvláštnostmi povah setkává stejně často jako s nemocemi jater nebo plic. Ale přesto… „Proč si to přeje?“
„Jeho manželka je prý velmi plachá a přítomnost většího počtu mužů by ji mohla vyděsit a její nemoc ještě zhoršit.“
Šejk Hajjar vybuchl: „Pff! Nemoc! To spíš prováděli něco nestoudného a nechtějí, aby se to lidé ve vesnici dozvěděli. Nechť mi všemohoucí Bůh odpustí, ale možná, že…“
Ať měl šejk na jazyku jakoukoli jízlivost, umlčel jsem ho dalším přísným pohledem, kterému jsem se naučil od vůdce věřících.
„Je-li ta žena nemocná, mám jako muslim a lékař povinnost jí pomoci. A to bez ohledu na podivínství jejího manžela.“
Šejk Hajjar se zamračil: „Odpusť mi, ó profesore, ale tady nejde o podivínství. Mohl by ses ocitnout v nebezpečí. Víme, proč se manželka Abdela Jameely ukrývá, i když se o tom někteří lidé ve vsi bojí mluvit.“
Umm Hikma vyplivla rozžvýkanou katu do prachu cesty, založila si silné ruce na prsou a zamračila se: „Ve jménu Boha profesore, přece bys nevěřil, že by ti mohl něco udělat Abdel Jameela, který by neublížil ani mouše!“ Bojovně vystrčila bradu na šejka: „A ty, ó šejku, pro živého Boha, nezačínej zase s těmi babskými povídačkami!“
Šejk na ni zahrozil prstem: „Řeknu mu to, ženo! A tobě nechť všemohoucí Bůh odpustí, že jsi mluvila neuctivě se svým šejkem!“ Otočil se ke mně s temným pohledem: „Řeknu ti to jednoduše, ó učený profesore. Manželka Abdela Jameely je čarodějnice.“
„Čarodějnice?“ Poslední kapka mé trpělivosti s vesnicí Beit Zujaaj a jejími obyvateli se roztříštila o hladinu vodních hodin. Je načase, abych se těch lidí zbavil. „Proč říkáš takovou věc, ó šejku?“
„Jenom Bůh ví vše jistě,“ pokrčil šejk rameny, ale tón jeho hlasu protiřečil slovům.
„Nechť nás Bůh všechny chrání před nactiutrhačnými pomlouvači,“ odvětil jsem já.
Zamračil se, ale protože jsem kalifovým dvořanem, mluvil i nadále zdvořile, ale z jeho slov odkapával jed: „Není to pomluva, ó profesore. Manželka Abdela Jameely obcuje s démony. Lidé z karavan slyšeli z vrcholku hory divné zvuky. A na cestách viděli otisky kopyt. Kozích kopyt, ó profesore! A přitom tam nežijí ani ovce, ani kozy!“
„Kozí kopyta! To snad ne!“ divil jsem se naoko.
Šejk předstíral, že si mého posměchu nevšímá, a přikývl: „Není větší moci ani bezpečí nežli u Boha“
„Bůh je veliký,“ odpověděl jsem povinnou formulkou. Nesmyslů a pošetilostí jsem už slyšel dost. Ta nemocná žena rozhodně potřebuje mou pomoc. „Vydám se na cestu, jakmile si připravím věci. K domu Abdela Jameely vede cesta, že? Říkali jste, že bydlí na vrcholku hory. Jak dlouho bude trvat, než k němu dojdu?“
„Když nebudeš odpočívat, uvidíš horu v době polední modlitby,“ řekla Umm Hikma, která měla jednu tvář vyboulenou novou dávkou katy.
„Přinesu ti jídlo, profesore. Kolem cesty teče potok, takže voda ti chybět nebude,“ vyhrkl Yousef. Zřejmě se mu ulevilo, že se na něj nezlobím, i když jsem nechápal, proč bych se měl hněvat. Poděkoval jsem mu a rozloučil se všemi: „Mír vám všem.“
„Mír i tobě,“ odpověděli jednohlasně.
Došel jsem do svého pokoje a do vaku z jemné kůže, který mi darovala má milovaná, jsem uložil skalpel, nitě a léky. Znovu jsem se s vesničany rozloučil, pevně odmítl jejich doprovod a vyrazil na cestu. Po chvíli chůze vystřídaly myšlenky na čarodějnice a muže, kteří týrají své ženy, vzpomínky na mou sladkou Shireen vonící po ambře.
Vzduch na kamenité cestě se po hodině chůze ohřál a potok mě téměř uklidnil svým šuměním.
Čas ubíhal a slunce na obloze stoupalo. Sundal jsem turban kaftan, omyl se v tekoucí vodě a pronesl polední modlitby. Pak jsem pokračoval dál a za chvíli se přede mnou vynořila hora, bezpochyby ta, na níž bydlel Abdel Jameela. Za další hodinu jsem došel k úpatí.
Vlastně nešlo o žádnou horu. V Bagdádu najdete i stavby, které jsou vyšší. Pocítil jsem úlevu, nepatřím totiž mezi zvlášť zdatné chodce. Cesta nebyla nijak příkrá a tu a tam rostly zelené trsy trávy a tymiánu. Musím říct, že to byla docela příjemná procházka. Když jsem byl asi v polovině cesty a slunce doputovalo na obloze o kousek dál, zastavil jsem se, abych vykonal odpolední modlitbu, pojedl trochu chleba a zelené jablko. Snažil jsem se neklesat na mysli, když se mi ve vzpomínkách vybavila Shireen se sukní vyhrnutou nemravně vysoko, jak po mně hází jablka z koruny stromu v kalifově sadu.
Zbytek cesty byl strmější, a když jsem se konečně dostal na vrchol, měl jsem propocenou galabíjiu. Sotva jsem popadal dech a rozhlížel se kolem. Asi sto metrů ode mne stála malá stavba.
Beit-zujaajská hora neměla žádné právo dávat si takové jméno, zato o poustevníkově příbytku se dalo říct, že je skutečnou chatrčí. Kameny navršené na sebe připomínaly lidské obydlí jenom vzdáleně a přede dveřmi se v prachu popelila dvě nemocně vypadající kuřata. Když jsem dokázal popadnout dech, vyšel ven nějaký muž, aby mne přivítal. Byl to Abdel Jameela.
Měl dlouhé šedivé vousy, roztrhaný kaftan, a ještě než došel až ke mně, věděl jsem, že bude nepříjemně páchnout. Jak zjistil, že už jsem tady? Ale na přemítání nezbýval čas. Stařec ke mně rychle spěchal na nohách pokřivených dnou.
„Ty jsi ten lékař, že? Od kalifova dvora, viď?“
Žádný pozdrav, žádné „mír s tebou“, „doufám, že ti slouží zdraví“ nebo „rád tě poznávám“. Život na vrcholku hory zřejmě dobrým mravům nesvědčí. Jako kdyby mi četl myšlenky, sklonil vzápětí pokorně hlavu.
„Odpusť mi mou nezdvořilost, ó učený profesore. Jsem Abdel Jameela. Děkuji ti. Děkuji ti nastotisíckrát, že jsi přišel.“ Pokud jde o zápach, nemýlil jsem se. Naštěstí se mne nepokusil obejmout a bez dalších obřadností mě zavedl rovnou do chatrče.
Na udusané hliněné podlaze leželo několik otrhaných koberců plných skvrn. Jediné vybavení tvořila slaměná rohož, starý polštář a otlučený čajový podnos. Naproti dveřím ale stála vysoká zástěna z cedrového dřeva vykládaná perletí. Krásný kus nábytku působil v tak ubohém příbytku nepřiměřeně. Byl jsem si jistý, že něco tak drahého by si nemohl dovolit žádný z vesničanů. Za zástěnou jsem viděl nezřetelný stín, bezpochyby manželku Abdela Jameely.
Stařec chvatně připravoval čaj a chřestil přitom hrnky, ale za celou dobu nepromluvil jediné slovo. Z mátových lístků přelitých vodou stoupala vůně, která přehlušila jeho nepříjemný kyselý zápach. Položil přede mne šálek, druhý postavil vedle zástěny a posadil se. Zpoza paravánu se vynořila ruka, hnědá a půvabná. Krásná, mám-li být přesný. Uvědomil jsem si, že na ni upřeně zírám, a odtrhl jsem pohled.
Zdálo se, že si mne Abdel Jameela nevšímá. „Netrávím čas mezi lidmi, profesore. Neumím mluvit jako dvořan. Dovedu říct jenom tolik, že potřebuji tvou pomoc.“
„Nosič Yousef mi řekl, že je tvá manželka nemocná. Že má snad nemocné nohy. S Boží pomocí udělám vše, co bude v mých silách, abych ji vyléčil.“
Abdel Jameela při mých slovech z nějakého důvodu zkřivil tvář. Pak si zamnul ruce a podíval se na mě ztrápeným pohledem: „Ó profesore, musím ti ukázat něco, co ti způsobí otřes. Má manželka… Je to marné, ze slov nic nepochopíš.“
Stařec s povzdechem vstal a přešel polovinu vzdálenosti k zástěně. Rukou mi pokynul, abych ho následoval, a po pár krocích mne zastavil. Za paravánem se ozývalo šustění, viděl jsem pohyby ženské siluety, ale neozvalo se ani slovo.
„Připrav se, ó profesore. Prosím, ukaž se mu, má krásná ženo.“ Postava se pohnula, ozval se škrábavý zvuk a zpoza zástěny vykoukla ženská noha zakončená kozím kopýtkem.
Zhluboka jsem se nadechl a pronesl nahlas: „Bůh je veliký.“ Tak tady mají původ podivné řeči šejka Hajjara Ale učený muž se nenechá překvapit ani takovými bizarnostmi. Zrovna v minulém roce mi jiný lékař u dvora ukazoval dítě celé pokryté srstí, které se narodilo zdravému a zbožnému muži a jeho cudné manželce. A tentýž lékař vyprávěl i o jiném dítěti, narozeném se šupinatou kůží ryby. Znovu jsem se zhluboka nadechl. Když se může narodit a žít žena s kopytem, proč by si nemohla najít bláznivého starce, který se o ni postará?
„Má nejdražší!“ zašeptal neslušně Abdel Jameela a vzal kopýtko něžně do ruky.
Na okamžik se mi zazdálo, že vidím totéž co šílený Abdel – tmavou lesklou krásu kopýtka stejně úchvatnou jako uhrančivé ženské oko. Bylo nádherné…
„Ó má manželko,“ šeptal stařec jako u vytržení a pomalu a láskyplně přejížděl kloubnatým pokřiveným prstem štěrbinu v kopýtku. „Má překrásná ženo…“ Noha se ohnula, ale jinak za zástěnou dál panovalo ticho.
Celá situace mi připadala neúnosná. Bezděky jsem ustoupil krok od zástěny: „Ve jménu živého Boha! Copak nemáš v těle kousek studu, starče?“
„Je mi líto, ale stud mi nezůstal téměř žádný,“ otočil se ke mně Abdel Jameela s omluvným úsměvem.
Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvit s takovou únavou v hlase. Připomněl jsem si, že nás Bůh zavazuje láskou a slitováním k bližnímu, a zmírnil jsem svůj tón: „Proto jsi pro mne poslal, starče? Co chceš, abych udělal? Dal jí nohu, se kterou se nenarodila? Srdce mi pro tebe krvácí, věř mi, ale takovou věc může vykonat jedině Bůh.“
Na tváři Abdela Jameely se objevila další smutná grimasa: „Ó profesore, bojím se, že tě budu muset prosit za odpuštění. Lhal jsem ti a je mi to líto. Neboť není to má manželka, kdo potřebuje tvou pomoc, ale já sám.“
„Ale ona – promiň, starce – její kopyto…“
„Ano! Pohleď na tu křivku! Leskne se temnou černí jako půlměsíc!“ Poustevníkův hlas se chvěl. Snažil se udržet pohled na mé tváři a neuhýbat zpět k manželčině kopýtku. „Je nádherné, profesore. Úchvatné! Jsem to opravdu já, kdo potřebuje tvou pomoc, neboť to já nejsem tím stvořením, kterým bych měl být.“
„Nerozumím ti.“ Můj soucit k Abdelovi přehlušil nával vzteku. Trvalo hodiny, než jsem došel na tohle místo, musel jsem se vléct do kopce, byť ne vysokého ani příliš strmého. Neměl jsem náladu na podivné hry tohohle poustevníka. Když Abdel Jameela uviděl v mých očích hněv, trhl sebou a řekl: „Má… má manželka ti všechno vysvětlí.“
Pokusím se, můj manželi.
Její hlas se podobal písni a voněl sladkými květy. Když vystoupila zpoza paravánu, zkameněl jsem hrůzou a začal křičet. Volal jsem Boha a křičel a křičel.
Neboť manželka Abdela Jameely nebyla Božím stvořením. Hlavu měla kozí a místo úst vlčí mordu. Místo kůže jí rostly rybí šupiny a šakalí srst a za tělem se vlnil ocas škorpióna. Zíral jsem do ženských očí zasazených do toho hrůzného obličeje, klopýtal nazpátek a volal k sobě Boha a svou mrtvou matku.
Uklidni se, prosím, ó učený.
„Co… co…,“ nedokázal jsem vyslovit celou větu. Otočil jsem pohled k zemi a s očima upřenýma na podlahu z udusané hlíny a špinavé koberce jsem se z mysli pokusil vytlačit ten strašlivý zjev. Ovšem hlas měla ta bytost krásnější než jakákoli žena na světě. Zatímco v mé mysli hrůzně řežavěl obraz, před nímž by se odvrátil sám Všemohoucí, voněl její hlas po jasmínu a hřebíčku a v jejích slovech ke mně zpíval slavík.
Kdyby ti strach nesvázal jazyk, zeptal by Ses, co jsem zač. Lidé mají pro můj lid řadu jmen – nazývají nás démony, vlkodlaky a upíry. Ale copak tolik záleží na jméně, ó učený? Především jsem manželkou Abdela Jameely.
Dlouho jsem nepromluvil. Budu-li mlčet, říkal jsem si, třeba ta noční můra skončí a já se probudím v Bagdádu nebo v Beit Zujaaj. Ale probuzení nepřišlo.
Když promluvila znovu, zacpal jsem si uši, i když její hlas zněl nebeskou krásou.
Slova, která vnímáš, nepřicházejí z mých úst. Neslyšíš je ušima Prosím tě, abys naslouchal svou myslí a srdcem. Pokud nebudeš ochoten propůjčit nám svůj um, zemřeme oba – můj manžel i já. Nestalo se ti, ó učený, že bys někdy sám potřeboval být někým jiným, než ve skutečnosti jsi?
Ovanula mě vůně skořice a šum větru v oáze, Měl jsem pocit, že s tím démonem nedokážu promluvit, a že pokud to udělám, určitě se mi zastaví srdce. Chtělo se mi utéct, ale strach mi svázal nohy. Otočil jsem se na Abdela Jameelu, který stál za mnou a mnul si ruce.
„Proč jsem tady, starce? Nechť tě Bůh zatratí, proč jsi mne sem pozval? Tady není žádná nemocná žena! Bůh mě ochraňuj, nevím nic o… o démonech nebo o…“ Napadla mne strašlivá myšlenka: „Nechceš… nedoufáš snad, že ji předělám na skutečnou ženu! To dokáže jenom Bůh…“
Poustevník sklopil oči k zemi. „Vyslechni mou manželku. Prosím tě o to.“
Ztichl a žena za zástěnou promluvila znovu.
Můj choť a já jsme strávili na této hoře už příliš dlouhou dobu, ó učený. Mé tělo nesnese tak dlouhé odloučení od vlastního lidu. Hlas voněl po žlutých růžích a znělo v něm bzučení čmeláků. Jestli zde zůstaneme ještě další rok, zemřu. A nebudu-li se o svého drahého manžela starat a chránit ho před působením času, zemře on. Ale na druhé straně pouště pro nás existuje život. Můj otec byl mezi svými vladařem. Odešla jsem před mnoha lety. Vedla mě k tomu řada důvodů. Ale nikdy jsem se nevzdala svého dědického práva. Dozvěděla jsem se, že můj otec umírá. Nezanechal žádné syny a jeho země tedy náleží mně. Mně a mému mužnému choti.
Ve slovech jsem uslyšel zvuk větru a proti své vůli jsem zdvihl oči. Znovu vystoupila zpoza zástěny, tentokrát oblečená do černé abáje. Obličej jí zakrýval závoj, za kterým se třpytily vlčí zuby. Znovu jsem se zadíval na podlahu a soustředil se na vybledlou modrou spirálu vetkanou v koberci, abych mohl lépe vnímat laskavý hlas.
Národ, z něhož pocházím, nemá v lásce lidské bytosti a já si na svou zemi nemohu činit nárok, dokud můj manžel mému lidu neukáže, že se může změnit.
Nějak jsem se přinutil k odpovědi: „…může se změnit? Co tím myslíš?“
V hlase se zachvěly vibrující činely a mé chřípí naplnila vůně santálového dřeva. Ó učený, v tom můžeš mému Abdelu Jameelovi pomoci právě ty.
Natáhla ke mně štíhlé hnědé ruce pomalované henou. V každé držela po zlaté kozí noze zakončené kopýtkem. Na konci každé nohy se jako živá vlnila zlatá pletená šňůrka.
Je to šílenství a já to musím tomu stvoření říct, i když mě to možná bude stát život: „Nemám schopnosti, které by mi umožnily udělat něco takového! Nemá je žádný živý člověk!“
Dokážeš to. Ne pouze díky svým schopnostem, stejně jako já to nedokážu pouze díky svému kouzelnickému umění. Povedu tvé ruce v práci. Udělala ke mně krok. Když její kopýtka zaduněla na podlaze, schoulil jsem bezděky ramena.
„Ne! Takovou věc nemohu udělat!“
„Prosím!“ Při zvuku hlasu Abdela Jameely jsem polekaně nadskočil – téměř jsem na něj zapomněl. Stařec mě se slzami v očích tahal za galábíji a mne do nosu naplno udeřil jeho nepříjemný pach. „Prosím, vyslechni ji! Potřebujeme tvou pomoc. Víme, co tě přivedlo do Beit Zujaaj.“ Padl přede mnou na kolena „Prosím! Cožpak by nám tvá Shireen nepomohla?“
Ta slova mi vyrazila dech. Jak může znát jméno mé nejmilejší? Šejk nelhal. Tohle jsou kouzla a čáry a já bych odsud měl utéct.
Ale Abdel Jameela měl pravdu, nechť mi všemohoucí Bůh odpustí. Má Shireen je i přes svou divokost zastánkyní perských romantických představ, že láska je důležitější než peníze, povinnost nebo náboženství. A jestli toho starého muže odmrštím…
Hrdlo jsem měl suché a palčivé. „Jak víš o Shireen?“ Každé slovo mě bolelo.
Odvrátil oči: „Má manželka zná… určité způsoby.“
„Všechna ochrana přichází od Boha“ Snažil jsem se najít sílu v těch starých slovech, ale přesto jsem se cítil nečistý. Je tohle zakázané? Kráčím po cestě, která vzbudí hněv Všemohoucího? Bůh mi odpusť, ale je těžké se v těch věcech vyznat a držet se správné cesty, když je má milovaná pryč. „Kdybych byl dobrým muslimem, utekl bych odsud do vesnice a… a…“
A co dál, ó učený? Vyprávěl bys, co jsi tady viděl? Přivedl bys sem muže ozbrojené šípy a kopími? Proč bys to dělal? Vůně vanilky a šumění deště se pozvolna měnily v něco jiného – v řinčení oceli a jasný plamen ohně. Nedovolím, abys mému choti ublížil To, oč tě žádám, ti není zapovězeno. Můžeš mi říct, ó učený, jestli ve tvé svaté knize stojí na seznamu požehnaných nebo zakázaných, věcí, že člověk nesmí dostat zlaté nohy?
Ne, není to zakázáno, rozhodně ne tolika slovy. Ale taková věc přece nemůže být v Božích očích přípustná. Nebo snad ano? „Už se někdy někdo pokusil o něco podobného?“
Před staletími. Vyprávějí o tom staré legendy. Z jejích slov tryská vůně a hudba, když mě žádá: Prosím, ó učený, pomůžeš nám? Vůně se štěpí, až z ní zůstává jedna jediná.
Nechť mě všemohoucí Bůh ochraňuje, to je sladká ambra Shireen, mé milované krásky s ostrým a hbitým jazykem, která se mi v důvěrných chvilkách vyznala z obdivu k mé učenosti. Ona by jim skutečně pomohla.
Měl jsem po tomhle vůbec na vybranou? Tak tohle jsou plody mého studia. Tohle je odměna za to, že jsem si přál být něčím lepším, než jsem. Tahle pokřivená, nepřirozená cesta
„Tak dobrá.“ Sáhl jsem do vaku pro malou pilku. Když jsem ji brousil, snažil jsem se neposlouchat vyděšené vzlyky Abdela Jameely.
Dal jsem mu vypít odvar z makovic a bolehlavu, ale i potom naříkal tak hlasitě, že se mi málem zastavilo srdce. Věděl jsem, že jeho staré tělo zažije věci, které by nemělo přežít. A já jsem ten, kdo je na něm vykoná noži, ohněm a svorkami na lámání kostí. Nacpal jsem si do uší kusy bavlny, abych jeho křik neslyšel.
Počínal jsem si jako v polospánku a stěží jsem si uvědomoval vlastní ruce. Démon nějakým způsobem udržoval Abdela Jameelu naživu a vedl mě riskantní operací. Bylo to podivně bolestné – jako by se mi v lebce tísnily dvě mysli, jako bych se proměnil v loutku a rukama zavěšenýma na drátkách mi pohyboval někdo jiný. Celý jsem hořel a stěží jsem dokázal sledovat vlastní myšlenky. Spolu s vůní meruněk jsem si ve své hlavě pomalu začal uvědomovat hlas toho podivného stvoření.
Tady řízni. Teď nasyp do rány rtuťový prášek. Vypalovací železo je horké. Dej mu do úst smotek látky, ať si neukousne jazyk. Řezal jsem, zastavoval krvácení železem a v horečce a zimnici jsem ztrácel pojem o čase. Operoval jsem v době večerní modlitby a pak v době modlitby noční. Cítil jsem, jak mě opouštějí síly.
Manželka Abdela Jameely řídila operaci krok za krokem. Díky svému čarodějnému umění se vloupala do mé mysli, aby získala potřebné vědomosti a mohla vést mé obratné ruce. Dlouhou dobu jsem vnímal jenom její hlas a tlak zkrvavených nástrojů v rukou, které konaly vše potřebné samy od sebe.
Pak přišla chvíle, kdy jsem v pravé ruce svíral obnažené šlachy a v levé silné zlaté provazce, které je měly nahradit. Vzduch čpěl nevábnými pachy, Abdel Jameela křičel a prosil mne, abych přestal, když byl napůl omámený po velkém džbánku bylin, který jsem mu násiiímjialil do krku.
Něco je špatně! křičel mi v hlavě hlas démonické manželky Abdela Jameely. Stařec umíral. Ruce ustaly v pohybech a v sevřené dlani se mi kroutily zlatavé pletence. Prohráli jsme, i když jsem přesně nevěděl proč.
Ne! To ne! Jeho tělo odmítá mé kouzelnické umění! Její slova byla plná pohřebního kvílení a pachu hořících domů. Můj manžel! Udělej něco, doktore!
Zlaté nohy se v mých rukou rozpadají na prach a v uších mi zní bezeslovné smrtelné výhrůžky‘.
Zasloužím si smrt! Všemohoucí Bože, co jsem to jenom udělal? Na pokrývce přede mnou umírá stařec, kterému jsem na žádost jeho nelidské manželky odřezal nohy. Tady nedokáže pomoct nikdo jiný než sám Bůh. Sklonil jsem hlavu.
V tu chvíli jsem je uviděl. Přímo nad místy, kde jsem amputoval Abdelu Jameelovi nohy, se zřetelně rýsovaly vybouleniny, o nichž jsem si zprvu myslil, že je způsobila dna. Až teď jsem si uvědomil, že jde o něco jiného. Pod kůží na každé noze se něco ukrývá. Beru do niky skalpel a prořezávám povrch obou hubených stehen. Ze starcových úst se dere ston. Života v jeho těle už moc nezbývá.
Co to děláš? ozývá se uvnitř mé lebky hlas Abdelovy manželky. Nevšímám si ho a pokračuji dál. Ve stehenním svalu se našim očím odhaluje malý zázrak.
Pod kůží, zaklíněné mezi svaly, leží malé nožičky. Jsou tenoučké jako pletací jehlice, lysé a obě zakončené miniaturním kopýtkem.
Z ničeho nic se mi vybavuje vzpomínka na to, jak jsme byli se Shireen v kalifově sadu, kde z hnízda vypadlo malé ptáčátko. Povzdechl jsem si tehdy a kousl se do rtu, ale má Shireen, která je sice snílkem, ovšem nepodléhá zbytečnému sentimentu, se mi za mou přemrštěnou útlocitnost vysmála.
Opatrně jsem vyprostil obě mokré šedavé nožky a pomalu je narovnal. Když jsem ohnul maličké klouby, vrátil se démonické čarodějce hlas.
Co…, co je to, ó učený? řekni mi, co se to děje!
Až za dlouhou dobu jsem ze sebe skřehotavě vyrazil pár slov. „Já… já nevím. Vypadá to jako nohy dítěte nebo spíše jehněte, které je stále v těle matky.“
Uvnitř hlavy jsem měl pocit, že přikývla. Nebo nohy jednoho Z mých poddaných. Dlouho jsem přemýšlela, jak je možné, že mě tolik zaujal pouhý muž.
„Všechno vědění a znalosti jsou v rukou Božích,“ odpověděl jsem. „Možná, že tvůj manžel měl tyto nohy už od narození. Vesničané tvrdí, že původ jeho rodičů je nejasný. Nebo třeba… Třeba ho proměnila láska k tobě… Zmrzačení žebráci v Káhiře patří k nejgrotesknějším a nejlepším na světě. Říká se, že si tak hluboce přejí vydělat peníze, že síla jejich duše znetvoří i tělo. Ještě včera jsem podobné historky považoval za nesmyslné. Ale ještě včera bych považoval za výmysl vesničanů i tebe.“ Při řeči jsem opatrně masíroval malé nožky, abych v nich rozproudil krev. Čarodějnice mi už ruce nevedla. Nebylo třeba Otěže převzaly zažité lékařské návyky. Tam, kde cítím slabé místo, dělám jako lékař vše pro to, abych ho posílil.
Nožky se zachvěly a začaly v mých rukou kopat.
V hlavě se mi opět ozval hlas. Čerpají sílu z mé čarodějné moci. Sají ji ze mne… Hlas umlkl.
Pustil jsem nohy z rukou. Rostly mi před očima, a jak se zvětšovaly, zároveň se i probarvovaly, jako by do nich proudila krev. Dokonce na nich začínala rašit srst.
„Není větší moci ani bezpečí nežli u Boha!“ vydechl jsem. Pokusil jsem se zavřít oči a soustředit se na svátá slova, ale nedokázal jsem to. Hlava se mi točila závratí a těla se zmocnila malátnost.
Tohle je kouzlo, kterým jsem chtěla svého ubohého manžela zachránit – ta jeho ukrytá kopýtka! Ó můj podivuhodný manželi! Jaké překvapení jsi mi připravil! Uslyšel jsem hrát hlasitě loutnu, ovanula mě vůně citronové trávy a pak vše zčernalo.
Když jsem se probral, ležel jsem na zádech na pokrývce před chatrčí a díval se do purpurově rudé oblohy časného rána. Posadil jsem se a v tu chvíli jsem ucítil kyselý pach Abdela Jameely, který se ke mně naklonil. Kousek dál u cesty jsem viděl černou siluetu jeho manželky.
„Vzbudil ses, profesore! To je dobře,“ řekl poustevník. „Chystáme se k odchodu.“
Jsme velmi rádi, že máme možnost ti poděkovat.
Srdce mi na chvíli přestalo bít a žaludek se sevřel, když se mi v hlavě znovu ozval její hlas. Zněl vrněním malého kotěte a podbarvovala ho vůně kardamomu. Sjel jsem pohledem k nohám Abdela Jameely. Byly štíhlé, porostlé srstí mandlové barvy a každá končila krásným kozím kopýtkem. Pohyboval se na nich s překvapivým půvabem.
Ano, ó učený, můj milovaný manžel žije a chodí na svých nových nohou. Kdyby nebylo tvé pomoci, dopadlo by vše jinak. Jsme ti moc vděční.
Omámené jsem vstal a kývl směrem k tomu podivnému stvoření. Abdel Jameela mě beze slov poplácal po zádech a zvláštní chůzí – napůl kroky, napůl skoky – zamířil k cestě. Jeho manželka se mi mírně uklonila. Pro můj lid, ó učený, je vděčnost víc než jenom pouhým slovem. Otoč se k chatrči.
Udělal jsem to a strnul bez dechu.
Díval jsem se na poklad z pohádky – na horu zlata a koření, drahokamů a pižma stříbra a hedvábí, křehkého porcelánu a trsy aloe.
Mělo to nejméně desateronásobnou cenu v porovnání s věnem, které požadoval Shireenin otec.
Toto je náš dar. Přejeme ti jen vše dobré. Chatrč jsem uklidila a zahladila všechny stopy po naší práci. Zvířecím jazykem jsem zavolala dva divoké osly, aby ti odnesli věci. Nepřejeme si, aby měl náš statečný přítel jakékoli starosti!
Dokázal jsem se vděčně usmát s hlavou zdviženou vzhůru. Na rukou mi stále ulpívala starcova krev a odštěpky kostí, ale když jsem se v ranním rozbřesku díval na Abdela Jameelu a jeho manželku, mé myšlenky už nebyly ani chmurné, ani zlověstné.
Vykročili po horské cestě, čarodějka vzala Abdela Jameelu za ruku a na oblázcích beit-zujaajské hory zazněl dusot dvojích kopýtek. Stál jsem jako zkamenělý a sledoval, jak odcházejí do země démonů.
Prošli zákrutou, zmizeli za kopcem a mně zněl v hlavě slabý hlas plný uličnického smíchu a vůně ranního milování ve voňavých přikrývkách. Žádné starosti, ó učený. Neboť budoucí manžel tvé Shireen prohrál minulé noci svou bitvu se zhoubcem všech rozkoší.
Je to pravda? Je ten starý sup skutečně po smrti? A stal se ze mne bohatý muž? Měl bych se smát a tančit. Ale namísto toho jsem klesl na kolena a se vzpomínkou na krví potřísněná zlatá kopýtka jsem přemýšlel, jestli Shireenin nápadník zemřel na svou nemoc, nebo jestli ho k smrti přivedly zákeřné čáry, které mi chtěly zajistit odměnu. Bál jsem se o svou duši, klečel jsem a dlouhou chvíli plakal.
Ale po nějaké době mi slzy oschly a místo nich ve mně ožily tužby, které jsem již považoval za mrtvé. Postavil jsem se a s nadějí, že nedělám nic špatného, jsem poděkoval dobrotivému Bohu a začal vymýšlet uvěřitelnou historku o poustevníkovi, který mě obdaroval tajně uchovávaným pokladem, když jsem jeho manželce zachránil život. A přemítal jsem, jak budou Shireen a její otec pohlížet na muže, který se ze mne stal.
Poprvé vydáno v antologii Clockwork Phoenix 2, ed. Mike Allen 2009
Přeložila Blanka Petáková
