Probuď se, spáči. Spánek je oddělenost; jeskyně samoty je jeskyně snů, jeskyně pasivního diváka Být vzhůru znamená tělesně, nikoli v představách, se účastnit slavnosti, velkého splynutí.
Norman O. Brown: Tělo lásky
Svítá. Dnes bude slavnost. Oxenshuer přibližně ví, co může očekávat, neboť potají sledoval děti při katechismu; dostalo se mu náznaků od několika dospělých; dlouze hovořil s veleknězem tohoto podivného apokalyptického města A stejně, přes veškeré trpělivě nashromážděné poznatky, o dnešní události ve skutečnosti neví vůbec nic. Co se stane? Přijdou pro něho, Matt, který byl ustanoven jeho bratrem, a Will s Nickem, jeho patroni. Provedou ho labyrintem do svatyně, do příbytku boha v jádru města Budou mu nalévat víno, až se jím bude zalykat, až mu bude stékat po tvářích a kapat z brady a roucho mu potřísní rudé skvrny. Pak budou s Mattem soupeřit, odehraje se mezi nimi nějaká soutěž, zápas, agón; zatím ještě neví, jestli to bude doopravdy, nebo jen symbolicky. Utkají se před celou komunitou. Co ještě, co dál? Budou se zpívat chvalozpěvy na oslavu světce, boha boha a světce, obojí jsou jeden, Dionýsos a Ježíš, každý je stránkou toho druhého. Každý je projevem božskosti, kterou nosíme v sobě, jak to řekl mluvčí. Ježíš a Dionýsos, Dionýsos a Ježíš, bůh a světec, světec a bůh, co na těch termínech záleží? Slyšel, jak lidé zpívají:
Toto je bůh, který hoří jako oheň Toto je bůh, jehož jméno je hudba Toto je bůh, jehož duše je víno.
Oheň. Hudba Víno. Hojivý oheň, spojující oheň, ve kterém se ze všech věcí stane jedno. U jeho šlehajících plamenů bude pít, pít a pít, bude tančit, tančit a tančit. Možná dojde k nějakému sexuálnímu aktu, možná nějaké orgii, protože sex a náboženství jsou u těchto lidí pevně provázány: spojení těla, které otevírá dveře ke splynutí ducha
„Vejdu do příbytku boha a nechám se strávit jeho ohněm. Zvolám jméno boha a nechám se ohlušit jeho hromem. Přijmu pohár boha a rozpustím se v jeho vínu.“
A pak? A potom? Jak by mohl vědět, co se stane, dokud se to nestane? „Vstoupíš do Kristova oceánu,“ řekli mu. Do oceánu? Tady v Mohavské poušti? Dobře, do obrazného oceánu, metaforického. Tady je všechno metafora „Dionýsos tě přenese k Ježíši Kristovi,“ říkají. Běž, dítě, doplav k bohu. Ježíš čeká. Světec, šílený světec, věčně opilý starý bůh, který je jejich světcem, šílený ctnostný bůh, který odstraňuje zdi a mění všechny věci v jedno, tě dovede k blaženosti, milý Johne, milý unavený Johne. S radostí odevzdej svou duši svátému Dionýsovi. Staň se celým v jeho požehnaném ohni. Byl jsi rozdělený příliš dlouho. Jak můžeš ležet mrtvý na Marsu a přitom chodit živý po Zemi?
Uzdrav se, Johne. Dnes nastal ten den.
* * *
Stará sanbernardinská dálnice ubíhá východním směrem přes z plastů postavená předměstí, přes Alhambru a Asuzu, kolem pobočky pamětního parku Forest Lawn v Covina Hills a kolem houbovitě rozbujelého San Bernardina, ze kterého se stává malé Los Angeles, které ale zase tak malé není. Dálnice se tlačí dál do pouště jako tlusté šedé cingulum držící si od těla vyschlé hnědé kopce. To je cesta, kterou si John Oxenshuer nakonec vybral pro svůj únik. Neměl v hlavě žádný konkrétní cíl a jediné, co hledal, bylo vyprahlé, písčité místo, místo, kde by mohl být sám: potřeboval ve svých možná posledních týdnech života zrekonstruovat jisté aspekty pustého Marsu. Po zvážení několika možností se zaměřil na tuto trasu, nalákaný tím, jak vyhlíželo její okolí, jako by se dálnice na sever od Saltón Sea ztrácela v poušti. I v této přecivilizované době tam mohl člověk snadno zmizet.
Jednou odpoledne v pozdním listopadu, dva týdny po svých čtyřicátých narozeninách, za sebou zamkl pronajatý byt na Hollywood Boulevardu; aniž by se s kýmkoli rozloučil, odjel beze spěchu k nájezdu na dálnici. Tam přenechal řízení elektronické dálniční síti, která jeho auto převzala a vtáhla je do proudu dopravy. Síť ho vedla až do Coviny; když uviděl, jak se napravo od něj vynořil sochami posetý pahorek Forest Lawn, připravil se znovu převzít řízení. Míli za rozlehlým hřbitovem mu blikající symbol dal najevo, že řízení je jeho, a on se chopil volantu. Auto se dál zařezávalo do vnitrozemí, stejně mechanicky jako železo, nezměněnou rychlostí sto čtyřiceti kilometrů v hodině. Nedávná minulost z něho s každým okamžikem opadávala, kousek po kousku.
* * *
Může se člověk utopit v poušti? Zkusme to, Bože. Uzavřu s tebou obchod. Dovolíš mi, abych se tam utopil. Dobře? A já se ti vydám. Dovol mi zabřednout do písku; dovol mi vykoupat se v něm; nech jej, ať mi z duše vymyje Mars; nech jej, ať mě utopí, bože; nech jej, ať mě utopí. Zbav mě Marsu a já budu celý tvůj, Bože. Dohodnuto? Utop mě v poušti a já se konečně vzdám. Odevzdám se.
* * *
Za soumraku dojel do Banningu. Najednou mu přišlo vhodné, aby se nějak rozloučil s civilizací, a tak riskl zastávku na večeři v jedné malé mexické restauraci. Uvnitř bylo plno rodin, které si užívaly, že si na večer vyrazily ven, a Oxenshuer dostal strach, že ho někdo pozná. Podívejte, vykřikne někdo, to je ten astronaut z Marsu, ten, který se vrátil! Ale nikdo si ho samozřejmě nevšiml. Nechal si narůst hustý nazrzlý knír, pod kterým prakticky zmizely tenké, napjaté rty. Jeho tělo, štíhlé s širokými rameny, již nemělo pružnou vzpřímenost astronauta; za těch devatenáct měsíců, co se z rudé planety vrátil, se začal maličko hrbit, pěstovat si zaoblenost horních partií zad, jako by ho nějaké olověné závaží pod hrudní kostí táhlo dopředu a k zemi. Kromě toho, kosmonauté rychle upadají v zapomnění. Jak dlouho si někdo pamatoval jména hrdinských lunárních posádek ze svého mládí? Borman, Lovell a Anders. Armstrong, Aldrin a Collins. Scott, Irwin a Worden. Každý z nich si užil několik křiklavých týdnů slávy a pak zmizeli na rozmazaných stránkách ročenek, všichni, možná s výjimkou Armstronga: o tom se děti učily ve škole.
Oxenshuer, Riehardson a Vogel. Kdo? Oxenshuer, Riehardson a Vogel. Támhle vpravo, to je Oxenshuer, jak si dává tamales a enchiladas a pije k tomu láhev Double-X. To je ten, který se vrátil.
Nějak zkolaboval a odešel od své ženy. Ano. Je to zvláštní jméno, Oxenshuer. Ano. To je ten, který se vrátil. Co ti ostatní dva? Zemřeli. Kde zemřeli, tati? Zemřeli na Marsu, ale Oxenshuer se vrátil. Jak že se jmenovali? Riehardson a Vogel. Zemřeli. Ach tak. Na Marsu. Aha A Oxenshuer nezemřel. Ještě jednou, jak se jmenovali?
Nepoznaný, bezpečně zapomenutý, Oxenshuer dojedl a vrátil se na dálnici. Tou dobou už padla noc. Měsíc byl téměř v úplňku; hory, jejichž siluety se proti černi ostře rýsovaly, měly měděný lesk. Na Marsu žádná měsíční zář není, kromě slabého, uspěchaného svitu Phobosu, na jeho nervózní pouti od západu na východ střídavě zatmívaného a odkrývaného. Zjistil, že ho Phobos zneklidňuje; stejně tak se nestaral ani o mihotavý Deimos, maličký, rychle letící světelný bod, podobný hvězdě. Oxenshuer řídil dál, až nechal městskou aglomeraci za zády a ocitl se v opravdové poušti, tu a tam zjizvené turistickými městy: Palm Springs, Twenty-nine Palms, Desert Hot Springs. Vábivé billboardy lákaly na malátné rozkoše vířivek a saun. Pokušení ignoroval bez potíží. To, co hledal on, bylo sucho.
Jakmile se dostal na východ od India, začal hledat místo, kde by nechal auto; byl ale stále příliš blízko jižního okraje Národního parku Joshua Tree a nechtěl se utábořit poblíž žádné oblasti, kde by mohli patrolovat strážci parku. Jel tedy dál, až Měsíc vyšplhal vysoko a on se dostal hluboko do pustiny Chuckwalla kde ho od arizonské hranice nedělilo o mnoho víc než písečné duny, hory a dna vyschlých jezer.
Na úseku, kde se zem zdála být poměrně rovná, zpomalil auto tak, že skoro zastavilo, vypnul reflektory a opatrně zabočil. Sjel ze silnice, přibližně severovýchodním směrem. Jak kodrcal nerovným, křupavým terénem, pevně svíral volant. Ve vzdálenosti půl kilometru od dálnice dojel k mělce se svažující prohlubni, vyschlému dnu nějakého starého jezera Pomalu do ní sjel, až přestal vidět dlouhé žluté stopy reflektorů z dálnice a poznal, že musí být pro každé projíždějící vozidlo pod úrovní, kam se dá dohlédnout. Vypnul motor, zamkl auto – zvláštní pedantství tady, uprostřed prázdnoty – vytáhl z kufru batoh, provlekl ruce popruhy a bez ohlédnutí vykročil do pustiny, která se táhla na sever.
* * *
V chůzi sestavuje dopis, který nikdy neodešle.
Milá Claire, mrzí mě, že jsem se s tebou nedokázal rozloučit, než jsem odjel z Los Angeles. Byla to jediná věc, které jsem litoval: že odjíždím z města, aniž bych ti to řekl. Ale bál jsem se zavolat. Zmizel jsem ti z očí. Říkáš, že ke mně kvůli Daveově smrti nechováš žádnou zášť; říkáš, že to nemohla být moje vina, a máš samozřejmě pravdu. A přece se ti neodvážím přijít na oči, Claire. Proč to tak je? Protože jsem tělo tvého manžela nechal na Marsu a vina, kterou za to cítím, mě dusí? Ale tělo je jenom schránka, Claire. Daveovo tělo není Dave a pro Davea jsem nemohl udělat nic. Co to tedy je, co přichází mezi nás? Je to moje láska, Claire, moje provinilá láska ke vdově po mém příteli? Ech? Ta láska je solí v mých ranách, ta láska je pískem v mém hrdle, Claire. Claire. Claire. Nic z toho ti nikdy nemůžu říct, Claire. A nikdy neřeknu. Sbohem. Modli se za mě. Pomodlíš se?
* * *
Roky namáhavého výcviku pro Mars v NASA mu teď dobře posloužily. Poháněný starými tréninkovými metodami, postupoval rychle a necítil žádnou námahu, přestože měl na zádech dvacet kilogramů. Nerovný terén pod nohama mu nedělal problémy. Ostrý chlad ve vzduchu ho netrápil, přestože měl na sobě jenom lehké oblečení, volné kalhoty, košili a tenkou bavlněnou vestu. Samota ho vůbec netížila dokonce mu byla zdrojem energie: pár set kilometrů daleko v Los Angeles možná měli devadesátá léta dvacátého století, ale toto byl pravěký svět, bezčasý, nepoznamenaný člověkem, a jeho duch se v izolaci, do níž sám sebe uvrhl, rozpínal. Bylo možné si představit, že každá stopa, kterou tady otiskl, byla prvním lidským dotekem, jejž tato krajina pocítila Ten šedivý, všudypřítomný pocit viny, který na něho od návratu z Marsu doléhal, tady za hranicemi civilizace tolik nevážil.
Tato pustina měla nejblíž k možnosti, jak tady na Zemi najít Mars. Ve skutečnosti to nebylo dost věrné, neboť iluzi kazilo příliš mnoho věcí: velký, blyštivý, zjizvený Měsíc, sukulentní pozemská vegetace, síla pozemské gravitace a slabá bílá záře nad levým obzorem, o níž se domníval, že vychází z měst pobřežního pásu. Ale charakterem se to Marsu blížilo natolik, jak toho lze dosáhnout. Peruánská poušť by byla bývala lepší, jenže do Peru se neměl jak dostat.
Přibližná podoba Bude to stačit.
Měl v nohách přinejmenším tucet kilometrů a stále necítil únavu, ale krátce po půlnoci se rozhodl, že se utáboří na noc. Místo, které si vybral, byl nevelký rovný čtyřúhelník ohraničený ze severu a z jihu pichlavými, hrozivými kaktusy – chollami a opunciemi – a z východu labyrintem křovinatých naditců; na západní straně sbíhal z nedalekých kopců široký náplavový kužel ze skutálených kamínků. Měsíční světlo, které oblast ostře zalévalo, zdůrazňovalo každý tvarový kontrast: stíny kaktusů byly záhadné, inkoustově černé propasti, a pěšinky drobných zvířat – ještěrek a tarbíkomyší – se v písku jevily jako kaňony se strmými stěnami. Když si shodil batoh a položil jej na zem, dvě překvapené myši, které prohledávaly naditcový porost, si ho opožděně všimly a divokými, zoufalými skoky odhopsaly do úkrytu, frenetieky, ale přitom delikátně. Oxenshuer se na ně usmál.
* * *
Dvacátý den mise se Richardson a Vogel podle plánu vydali ven na nejdelší výstup, který byl na programu, devadesátikilometrovou jízdu vozítkem ke Gulliverovi. Už bylo sakra na čase, zamumlal Dave Vogel, když ze vzdáleného řídícího střediska konečně dorazilo povolení k výstupu, zpožděné a plné šumu. Celou osmiměsíční cestu ze Země, kdy se cihlově červený Mars za jejich okénky trpělivě zvětšoval, se o načasování velkého marsovského výstupu dohadovali. Byl to spor, který začal už půl roku před datem jejich startu. Vogel trval na tom, že expedice je nejvýznamnějším vědeckým projektem celé mise, a chtěl ji absolvovat ze všeho nejdřív, aby byla hotová, než je mohou postihnout nějaké nehody, které by je donutily k jejímu zrušení. Co na tom, že ji harmonogram stanovoval na dvacátý den. Harmonogram je příliš konzervativní. Můžeme řídící středisko přehlasovat, prohlásil Vogel. Jestli se jim to nebude líbit, tak ať nám udělí oficiální důtku, až se vrátíme domů. Jenže Richardson to nechtěl podpořit. Neustále opakoval, že Houston ví nejlíp, co dělat. Vždycky se stavěl na stranu autority. Nejdřív si musíme na práci na Marsu zvyknout, Dave. Nejdřív bychom měli udělat rutinní úkoly v blízkosti místa přistání, než se aklimatizujeme. Co nás honí? Stejně tady musíme zůstat měsíc, než se otevře návratové okno. Proč narušovat program? Vědci vědí, co dělají, a chtějí, abychom všechno udělali ve správném pořadí, řekl Richardson. Paličatý, nedočkavý, pěnící Vogel si myslel, že najde v Oxenshuerovi spojence. Hlasuj se mnou, Johne. Neříkej mi, že na řídící středisko nekašleš! Budeme dva proti jednomu a Bud se bude muset podvolit. Jenže Oxenshuer se kupodivu dal na stranu Richardsona. Váhal s odchylkou od programu. Osobně se dlouhého výstupu každopádně účastnit neměl; vytáhl si krátké stéblo; on měl být tím, kdo se bude po celou dobu držet v blízkosti lodě. Jak tedy mohl hlasovat pro to, aby se pečlivě vypracovaný harmonogram změnil a aby poslal Richardsona proti jeho vůli na riskantní a možná špatně načasované dobrodružství? Ne, odmítl Oxenshuer. Promiň, Dave, ale nepřísluší mi rozhodovat o takových věcech. Vogel i tak požádal řídící středisko o změnu a z řídícího střediska vzkázali: Počkejte do dvacátého dne, chlapi. Dvacátý den se Richardson a Vogel oblékli do skafandrů a vyšli ven. Byl to devátý výstup mimo loď v rámci mise, ale první, který měl někoho zavést dál než pár kilometrů od lodě.
Oxenshuer sledoval odjezd druhů ze svého bezpečného místečka v řídící kabině. Malá videoobrazovka mu ukazovala cestičku, kterou zanechal jejich rover, jak se postupně ztrácel na pochmurné rudé planině. Máš příhodné jméno, rezivý starý Marši. Tvá zem je umazaná krví padlých vojáků. Tvoje kopce mají barvu plamenů, jež olizují dobytá města Při jízdě na západ přes Solis Lacus Vogel průběžně komentoval situaci. Je tady spousta mrtvé prázdnoty, Johne. Stejně smutné jako na Měsíci. Ale v hezčí barvě. Slyšíš mě? Slyším tě, řekl Oxenshuer. Rover byl jako ponorka, kterou někdo namontoval na absurdní obří kola Drncy, drncy, drncy, objíždět krátery a průrvy, hřebeny a zlomy. Čas od času zastavili, aby Richardson mohl do pytlíku hodit pár geologických vzorků. A pak dál na západ, pořád na západ. Kodrcavě k místu, kde bezpilotní přistávací modul Ares IV Mars Lan der téměř před deseti lety s pomocí odběrné aparatury Gulliver vydoloval ze země nějaké marsovské mikroorganismy.
* * *
Gulliver je kultivační komora, která se naočkuje vzorkem půdy. Vzorek se získá pomocí dvou sedmiapůlmetrových kusů provázku namotaných na malé projektily. Když se projektily vystřelí, provázky se rozmotají a spadnou na zem. Motorek v komoře je pak namotá dovnitř spolu s částicemi půdy, které se na nich zachytí. Komora obsahuje kultivační médium, jehož organické živiny jsou označené radioaktivním uhlíkem. Když se médium naočkuje půdou, doprovodné mikroorganismy metabolicky zpracují organické sloučeniny a vyloučí radioaktivní oxid uhličitý. Ten se rozšíří k okénku Geigerova počítače, kde se radioaktivita změří. Bujení mikrobů způsobuje, že tempo produkce oxidu uhličitého narůstá s časem exponenciálně – známka, že plyn vzniká biologicky. Je také umožněno, aby byl v průběhu vstříknut roztok obsahující metabolický jed, což se dá použít k potvrzení biologického původu oxidu uhličitého a k analýze povahy metabolických reakcí.
* * *
Rover ujížděl přes planinu celé odpoledne. Obloha ztmavla z temně nachové do absolutně černé a neblikající hvězdy, které jsou na Marsu vidět dokonce i ve dne, s každou další hodinou jasněly. Kolem se prohnal Phobos a po něm přišel maličký, plazící se Deimos. Oxenshuer bloumal po lodi, tu a tam zaznamenal nějaké hodnoty, pozoroval obrazovku a poslouchal, jak Dave Vogel žvaní. Také řídící středisko se čas od času k něčemu vyjádřilo. A marsovská teplota v těchto hodinách zahájila svůj noční sešup po stupnici. V tisícikilometrové vzdálenosti se nečekaně vyvinula teplotní inverze, která v řídké atmosféře Marsu vyvolala divoké proudy, servala z kopců chuchvalce rudého prachu a vyhnala na východ k lokalitě s Gulliverem divoká šarlatová mračna Když intenzita písečné bouře zesílila sledovací satelity na oběžné dráze kolem Marsu ji zaznamenaly a odeslaly její snímky na Zemi, kde ji po normální přenosové prodlevě v řídícím středisku náležitě zaznamenali jako potenciální riziko pro posádku v roveru, ale z nějakého důvodu – při slyšeních s NASA se nepodařilo určit, kdo toto nevysvětlitelné komunikační selhání zavinil – nikdo nepředal potřebné varování trojici astronautů na Marsu. Dvě hodiny poté, co dojedl svou osamělou večeři na palubě lodi, Oxenshuer uslyšel, jak Vogel řekl: „Fajn, Johny, konečně jsme dorazili ke Gulliverovi. Jakmile se nám podaří postavit osvětlovací soupravu, vyjdeme ven a podíváme se, co pěkného to tady máme.“ Nato písečná bouře udeřila s plnou zuřivostí. Oxenshuer už od žádného ze svých druhů neslyšel ani slovo.
* * *
Jak si budoval tábor na noc, ze všeho nejdřív vytáhl z batohu světelnou bóji pro marsovskou misi, jeden ze svých suvenýrů z NASA. V chladivém, nevyčerpatelném světle elegantního přístroje si rozbalil spací pytel na nejrovnějším, nejméně hrbolatém místě, které se mu podařilo najít. Pak zjistil, že se mu vůbec nechce spát, a pustil se do sestavování své solární destilační aparatury. Neměl sice ponětí, jak dlouho v poušti zůstane – týden, měsíc, rok, navždycky – přinesl si s sebou jídelní koncentráty, které mu měly vystačit snad na měsíc, ale vody neměl víc, než kolik se vešlo do jediné polní láhve, aby měl čím hasit žízeň první noc. Nemohl spoléhat na to, že tady najde nějaké studny nebo potoky, o nic víc než na Marsu, a na rozdíl od tarbíkomyší, které nepotřebovaly víc než vyschlá semínka aby dokázaly přežít nekonečně dlouho, přičemž vodu získávaly metabolicky pomocí oxidace uhlohydrátů, se úplně bez pitné vody obejít nemohl. Ale solární destilační aparatura mu měla vypomoci.
Začal kopat.
Systematickým úsilím vyhloubil kuželovitou jámu, která byla metr široká a půl metru hluboká, a do jejího nejhlubšího místa uložil dvoulitrovou, nahoře rozšířenou nádobu. Pak nasbíral kusy kaktusu, přičemž ulamoval ploché části pichlavých opuncií, ale choll opatřených bodlinami jako jehlové dýky si nevšímal. Tyto kusy rozmístil na svahy jámy. Pak jámu vyložil čirou plastovou fólií zatíženou kameny takovým způsobem, že se plast dostával do kontaktu s půdou pouze na okrajích jámy a visel několik centimetrů nad kusy kaktusů a nádobou. Zabralo mu to dvacet minut. Zbytek udělá solární energie: jak slunce projde plastem do půdy a rostlinného materiálu, voda se odpaří, zkondenzuje v kapičkách na spodní straně plastu a steče do nádoby. S tak šťavnatými kaktusy, jako byl tento, mohl počítat, že z každé jámy, kterou vyhloubí, získá litr sladké vody denně. Destilační aparatura patřila do nouzového vybavení vyvinutého pro použití na Marsu; tam nikomu nepomohla ale Oxenshuer se nebál, že by v této mnohem pohostinnější poušti zůstal na suchu.
Dost. Svlékl si kalhoty a vlezl do spacího pytle. Konečně byl tam, kde chtěl být: uzavřený, chráněný, a přitom sám, neobklíčený, odříznutý od své minulosti ve světě sucha
* * *
Přesto nedokázal spát; mozek mu běžel příliš neklidně. Neustále mu jím proplouvaly obrazy z posledních několika let a on se jich musel jednoho po druhém zbavovat. Jako první s tváří manželky. (Manželka, nemám žádnou manželku. Teď ne.) Dělalo mu potíže vybavit si Lenořin obličej, tvar jejího nosu, křivku rtů, ale nadále ho tížil všeobecný pocit její existence. Jak dlouho byli manželé? Jedenáct let, ne? Nebo dvanáct? Výročí? 30. března nebo 31.? Byl si jistý, že ji kdysi miloval. Co se stalo? Proč začal ucukávat před jejím dotekem?
– Prosím, ne, nedělej to. Zatím nechci.
– Vždyť jsi doma už tři měsíce, Johne.
Její smutné zelené oči. Láskyplný úsměv. Teď byla cizí člověk. Obličej bývalé manželky se změnil v mlhu a mlha se srazila do tváře Claire Vogelové. Tento obraz byl ostřejší: tmavé třpytivé oči, úzká ústa hubené tváře, které měly po stranách pramínky rozpuštěných černých vlasů. Vdova Vogelová, důstojná ve svém smutku, jak se ho snaží utěšit.
– Je mi to líto, Claire. Prostě zmizeli, to je všechno. Nemohl jsem nic dělat.
– Johne, Johne, nebyla to tvoje vina. Nesmíš si to tak připouštět.
– Nedokázal jsem najít ani jejich těla. Chtěl jsem se po nich podívat, ale všude byl samý písek, jenom písek, prach, krátery, zmatek, žádný signál, žádné nápadné terénní rysy, nešlo to, Claire, nešlo to.
– Tím si nelam hlavu, Johne, Co záleží na tělech? Udělal jsi, co jsi udělat mohl. Já to vím.
Její slova dodávala útěchu, ale nezprošťovala viny. Její objetí
– lehké, cudné – ho pouze znepokojilo. Z tlaku jejích těžkých prsů se zachvěl. Vzpomněl si, jak Dave Vogel v půlce cesty k Marsu láskyplně mluvil o Claiřiných ňadrech. Říkal jim melounky. Chlape, co bych za to dal, kdyby se mi dostaly do rukou melounky mojí paní! A Bud Richardson mu spíš naštvaně než pobaveně řekl, ať toho nechá, ať přestane jitřit představy, které ještě přinejmenším rok nebude možné uspokojit.
Claire mu z hlavy zmizela, vypuzená ostrou září bleskových žárovek. Létající kamery zavěšené ve vzduchu, zabírající ho ze všech úhlů. Napjaté, dychtivé tváře reportérů, snažících se vytěžit emocionálně silný příběh. Podívejte, to je jediný, který přežil výpravu na Mars! Podívejte se na jeho zmučené oči! Pohleďte na ty vyzáblé tváře! Je tady samotný pan prezident, aby Johna Oxenshuera vřele přivítal zpátky na Zemi! Jaké myšlenky se asi tomu muži honí hlavou, jedinému člověku, který chodil v píscích jiného světa a vrátil se na naši starou přízemní planetu! Jak intenzivně musí prožívat tragédii dvou zmizelých astronautů, které tam nechal! A tady ho máme, tady máme Johna Oxenshuera, a mizí nám v debriefingové místnosti.
Jistě, debriefingová sezení. Plukovník Schmidt, doktor Harkness, komandér Thompson, doktor Burdette, doktorka Horowitzová, všichni z něj potřebovali vyždímat informace. Dávali si záležet, aby jejich hlasy byly přátelské, chovali se neformálně, ale oči přesto prozradily jejich soustředěnost.
– Prosím, ještě jednou, kapitáne Oxenshuere. Ztratil jste veškerý signál, záložní spojení odmítlo naskočit, nedokázal jste získat vůbec žádná telemetrická data A potom?
– Potom jsem provedl směrové zaměření, pořídil termální snímky a ztrojnásobil výkon infra. Navázal jsem na sběrač vzorků další jističi lano a vyrazil jsem je hledat. Jenže sběrač měl akční rádius jenom deset kilometrů. A ta prašná bouře byla moc silná. Ta prašná bouře. Kurevsky silná. Ujel jsem pět set metrů a vy jste mi nařídili, abych se vrátil zpátky do lodě. Nechtěl jsem se vrátit, ale vy jste mi to nařídili.
– Nechtěli jsme ztratit i tebe, Johne.
– Ale možná v tu chvíli ještě nebylo příliš pozdě. Možná ne.
–Vozítkem s krátkým dojezdem jste se k nim přece nemohl v žádném případě dostat.
– Vymyslel bych něco, jak je dobít. Kdybyste mě nechali. Kdyby kolem tolik nepoletoval písek. Kdyby.
– Myslím, že tento bod jsme už vyčerpali.
– Ano. Mohli bychom teď spolu projít nějaká topografická data, kapitáne Oxenshuere?
– Prosím. Prosím. Někdy jindy.
To bylo tři dny předtím, než si uvědomili, v jakém je stavu. Pořád si mysleli, že je to starý John Oxenshuer, ten, který se během výcviku bavil tím, že čistě pro zábavu přehodil vstupy na svém přistávacím simulátoru; ten, který potají pustil do éteru nic netušící ministryni obrany těsně před houstonskou tiskovou konferencí; ten, který v šestaosmdesátém na zbožném vánočním večírku pro rodiny astronautů zpíval necudné koledy. Když ho teď uviděli, pochmurného a obráceného do sebe, došli nakonec k závěru, že ho Mars proměnil a konečně ho poslali k hlavnímu týmu psychiatrů, Mendelsonovi a McChesneymu.
– Jak dlouho už máte takové pocity, kapitáne?
– Nevím. Od jejich smrti. Od chvíle, kdy jsem vystartoval zpátky k Zemi. Od vstupu do atmosféry Země. Nevím. Možná to začalo už dřív. Možná to takové bylo vždycky.
– Jakými příznaky se ta porucha obvykle projevuje?
– Nechutí kohokoli vidět. Nechutí s kýmkoli mluvit. Nechutí s kýmkoli být. Obzvlášť se mnou samým. Mám už své společnosti fakt plné zuby.
– A jaké teď máte plány?
– Jednoduše žít v klidu a vyhrabat se zpátky k normálu.
– Řekl byste, že největší nápor na psychiku vám způsobila délka cesty, množství času, které jste musel při zpátečním letu strávit o samotě, nebo vaše rozrušení ze smrti –
– Podívejte, jak to mám vědět?
– Kdo by to měl vědět líp?
– Jestli to chcete vědět, tak já ani na jednoho z vás nevěřím. Jste výplody fantazie. Odejděte. Zmizte.
– Dozvěděli jsme se, že jste podal žádost o odchod do výslužby a přidělení maximálního invalidního důchodu, kapitáne.
– Kde jste to slyšeli? To je hanebná lež. Zanedlouho budu zase v pohodě. Do Vánoc se vrátím do aktivní služby, rozumíte?
– Samozřejmě, kapitáne.
– Běžte. Zmizte. Kdo vás potřebuje?
– Johne, Johne, nebyla to vaše vina. Nesmíš si to tak připouštět.
– Nedokázal jsem najít ani jejich těla, Chtěl jsem se po nich podívat, ale všude byl samý písek, jenom písek, prach, krátery, zmatek, žádný signál, žádné nápadné terénní rysy, nešlo to, Claire, nešlo to.
* * *
Obrazy se rozpadaly, scvrkávaly se, mizely. Viděl, jak se mu nad hlavou točí roztroušené odlesky světla nebeský kaleidoskop, celé to astronomické psychedelium, jak se houpe a dovádí. Potom se obloha uklidnila a pak zůstal jenom Claiřin obličej, jen Claire a maličký červený kotouček Marsu. Události devatenácti měsíců se smrštily do jediného časového okamžiku, jasného jako hvězda stalo se z nich téměř nic a pak zmizely úplně. Obklopily ho ticho a tma Jak ležel na pouštní zemi, napjatý a ztuhlý, vzhlédl vzdorně k Marsu, zavřel oči, smazal ten červený kotouč z obrazovky své mysli a pomalu, postupně, zdráhavé se odevzdal spánku.
* * *
Probudily ho hlasy. Mužské hlasy, tiché a hluboké, jak o něm v nezřetelném šumu mluví. Chvíli se vznášel na hranici mezi snem a realitou, v pochybnostech o vlastních vjemech a nejistý si náležitou reakcí; pak ale zvítězily vojenské reflexy a on okamžitě procitl, mžouravě otevřel oči a jedním rychlým pohybem se posadil. Dalším pohybem se postavil a zaujal obranný postoj.
Vyhodnotil situaci. Do východu slunce zbývalo možná půl hodiny; vrcholky hor na západě už potřísnily první růžové odstíny. Nízko položená místa obestírala řídká mlha Těsně za místem, kam usadil svou signální bóji, stáli tři muži. Nejmenší z nich byl stejně vysoký jako on a všichni měli pouštní opálení, byli robustní a vypadali silně a zdatně. Vlasy měli dlouhé a vousy narostlé do plnovousů; byli zvláštně oblečení, jako nějací pastevci, do volných přepásaných hábitů z lehkého zeleného mušelínu nebo lnu. Jejich tváře sice byly upřímné a přátelské a nezdálo se, že by byli ozbrojení, ale Oxenshuera i tak znepokojilo, když si uvědomil, jak je v této pustině bezbranný, a vyhodnotil si jejich přítomnost jako hrozbu. Rozhněvalo ho, jak mu vpadli do jeho izolace. Obezřetně si je prohlížel a pohupoval se na špičkách nohou.
Jeden, nejvyšší z trojice, mohutný modrooký muž s buclatými tvářemi, řekl: „Klid. Zůstaňte v klidu. Vypadáte, jako byste se chtěl rvát.“
„Kdo jste? Co chcete?“
„Jenom jsme se přišli podívat, jestli jste v pořádku. Ztratil jste se?“
Oxenshuer ukázal na svůj spořádaný tábor, batoh a spací pytel. „Vypadám snad ztraceně?“
„Jste na místě, které je vzdálené odkudkoli,“ prohlásil muž, který stál k Oxenshuerovi nejblíž, ten, který měl rozcuchané žluté vlasy a šilhal na jedno oko.
„Vážně? A já myslel, že jsem jen chvíli chůze od silnice.“
Trojice se rozesmála „Vy vůbec nemáte ponětí, kde jste, co?“ promluvil ten šilhavý. A ten třetí, s tmavými vousy a orlím profilem, řekl. „Podívej se tamhle.“ Ukázal za Oxenshuera na sever. Oxenshuer se otočil. Udělal to pomalu, napůl očekával nějaký úskok. Minulou noc, ve tmě prozářené měsícem, se krajina tím směrem zdála být rovná a prázdná, avšak nyní spatřil dvě strmě se zvedající stolové hory, které od sebe dělilo několik set metrů. V mezeře mezi nimi uviděl nízkou dřevěnou palisádu a za palisádou bylo vidět vršky budov s plochými střechami, rozlévajícím se příslibem rána zbarvené do oranžovorůžova Osada tady v pustině? Ale na mapě nebylo nic a tohle vypadalo jako městečko pro nějaké dvě nebo tři tisícovky lidí. Napadlo ho, jestli ho v noci nějaké kouzlo nepřeneslo někam hlouběji do pouště. Ale ne: jeho solární destilační aparatura je tady, je tady i pás naditců a také pichlavé opuncie z předešlé noci. Oxenshuer se zamračil a řekl: „Co to tam je?“
„Město Božího Slova,“ odpověděl klidně muž s orlím profilem.
„Máte štěstí,“ navázal ten šilhavý. „Byl jste k nám přiveden téměř v čase slavnosti svátého Dionýsa. Kdy se ze všech lidí stává jeden. Kdy se každý neduh uzdraví.“
Oxenshuer pochopil situaci. Náboženští fanatici. Tajný úkryt v poušti. Stát byl apokalyptických kultů plný. Teď, když do konce století chybělo jen asi deset let a obavy z milénia narůstaly, jich bylo čím dál víc. Zamračil se. Původem z východního pobřeží, měl vrozený odpor ke kalifornské iracionalitě. Zalovil v rezervoáru svého upadajícího katolicismu a slabým hlasem řekl: „Nemyslíte svátého Dionýsia? S;’? Dionýsos byl řecký bůh vína“
„Dionýsos,“ potvrdil mohutný muž s modrýma očima. „Dionýsios je někdo úplně jiný, nějaký Francouz. My myslíme Dionýsa.“ Podal mu ruku. „Já jsem Matt, pane Oxenshuere. Jestli se zdržíte na slavnost, budu vám dělat bratra. Co na to říkáte?“ Při zaslechnutí svého jména sebou škubl. „Vy jste o mně slyšeli?“
„Slyšeli? To zrovna ne. Podívali jsme se vám do peněženky.“
„Měli bychom už jít,“ ozval se ten šilhavý. „Určitě nechcete přijít o snídani.“
„Díky,“ řekl Oxenshuer, „ale myslím, že pozvání odmítnu. Přišel jsem sem proto, abych na chvíli unikl lidem.“
„To my taky,“ pokývl Matt.
„Byl jste povolán,“ řekl chraplavě Šilhavý. „Vy to nechápete? Byl jste do našeho města povolán. Nebyla to žádná náhoda, že jste sem přišel.“
„Ne?“
„Náhody nejsou,“ prohlásil Orlí nos. „Nikdy. Ani v Ježíšově srdci, nikdy žádná. Co je napsáno, je napsáno. Byl jste povolán, pane Oxenshuere. Můžete říct, že to tak není?“ Zlehka vzal Oxenshuera za paži. „Pojďte do našeho města. Pojďte se zúčastnit slavnosti. Proč byste se měl bát?“
„Já se přece nebojím. Jenom se snažím být sám.“
„Jestli vám jde o to, necháme vás o samotě,“ řekl mu Orlí nos. „Ne snad, Matte? Ne snad, Wille? Přece byste neodmítl naše město. Našeho světce. Ježíše. Pojďte s námi. Wille, vezmi mu batoh. Nechte ho vejít do města bez zátěže.“ Ostré, zlověstné rysy Orlího nosu se zjemnily pod návalem jeho nadšení. Tmavé oči mu zazářily. Na Oxenshuera z něj přeskočilo zvláštní, přesvědčivé teplo. „Nemůžete odmítnout. Neuděláte to. Pojďte si s námi zazpívat. Přijďte na slavnost. Ano?“
„Ano?“ zeptal se také Matt.
„Složit své břímě,“ přidal se šilhavý Will. „Připojit se ke zpěvu. Ano? Ano?“
„Půjdu s vámi,“ souhlasil nakonec Oxenshuer. „Ale batoh si ponesu sám.“
* * *
Přesunuli se stranou a mlčky počkali, až si posbírá věci. Za deset minut bylo všechno nachystané. Klekl si, upravil popruhy batohu, přikývl a vzhlédl. Časné slunce se teď opíralo do města a střechy svítily zlatavou září. Vypadalo to, jako by se z nich světlo linulo vzhůru; celá poušť jako by v tom svítícím proudu hořela
„Tak dobrá,“ pokývl Oxenshuer, vstal a nasadil si na ramena batoh. „Pojďme.“ Ale zůstal stát, kde byl, a hleděl před sebe. Cítil zlatý svit města na tvářích jako nějakou ohnivou, hmatatelnou sílu, jako záplavu žáru z tyglíku s roztaveným kovem. Trojice mužů šla napřed, v zástupu, rychlým krokem, Matt jako první. Will, ten šilhavý, který zástup uzavíral, se zastavil a tázavě se zadíval na Oxenshuera, který pořád stál na místě, fascinovaný pohledem na ten nebeský jas. „Už jdu,“ zamumlal Oxenshuer. Srovnal tempo s ostatními a následoval je svižným krokem přes vyprahlou písčitou pustinu ke Městu Božího Slova
* * *
V peruánské pobřežní poušti jsou místa, kde nebyl nikdy zaznamenán žádný déšť. Na poloostrově Paracas, necelých dvacet kilometrů jižně od přístavu Pisco, je červený písek absolutně bez jakékoli vegetace. Není tam ani lísteček, nežije tam žádný tvor, do oceánu se v okolí nevlévá žádný potok. Nejbližší lidské osídlení je vzdáleno několik kilometrů, studny tam odebírají podzemní vodu a kolem pláže roste pár šáchorů. Na západní polokouli neexistuje sušší oblast; je to ztělesnění osamělosti a bezútěšnosti. Psychologická krajina Paracasu se do značné míry podobá krajině Marsu. John Oxenshuer, Dave Vogel a Bud Richardson tam v zimě roku 1987 tábořili tři týdny, když testovali svou nouzovou výstroj a seznamovali se s emocionální texturou marsovského prostředí. Pod písky poloostrova je možno najít vysušená těla dávných obyvatel, o nichž historie nic neví, a spolu s nimi ukázky nejnádhernějších textilií, jaké kdy svět viděl. Zdejší obyvatelé při pátrání po zpeněžitelných artefaktech paracaskou nekropoli prohrabali a kosti jejích obyvatel se teď povalují po povrchu a vítr střídavě zahrabává a odkrývá útržky hrubších tkanin, které kopáči zahodili, a které jsou po bezmála dvou tisícovkách let stále měkké a pevné.
Vysoko nad Mohavskou pouští krouží supi. Seberou kosti každého, kdo tady zemře. Na Marsu žádní supi nejsou. Z mrtvých lidí se stanou mumie, ne kostry, protože na Marsu se nic nerozloží. To, co zemřelo na Marsu, zůstane zahrabané v písku, odolné vůči času, nezničitelné, věčné. Archeologové, kteří se jednou určitě pustí do marného, ale nevyhnutelného pátrání po zaniklých národech dávného Marsu, možná za deset tisíc let objeví vysušená těla Davea Vogela a Buda Richardsona v mohyle z červené půdy.
* * *
Zblízka město tak magicky nevypadalo. Bylo dispozičně uspořádané do tvaru terče. Jeho stáčející se ulice se rozkládaly v soustředných kruzích za nízkou palisádou ze ztupených kůlů, která lemovala obvod mezi stolovými horami, a jejíž význam byl očividně čistě symbolický. Budovy byly nízké štukové domy s pěti nebo šesti místnostmi, neokázalé a neodlišené, postavené všechny v podobném nebo dokonce identickém stylu: stavby v pastelových odstínech, jaké se dají najít v jižní Kalifornii všude. Vypadalo to, že mohou být dvacet nebo třicet let staré a obecně jsou ve zchátralém stavu; byly postavené blízko sebe a blízko ulice, bez zahrad a bez garáží. Každých několik set metrů pronikaly prstenci budov široké bulváry směřující dovnitř. Vypadalo to, že se jedná o čistě obytnou čtvrť, ale nebylo vidět žádné lidi, v oknech ani na ulicích, a nebyly tam ani žádná zaparkovaná auta; bylo to jako filmové kulisy, čisté, prázdné a umělé. Oxenshuerovy kroky se hlasitě rozléhaly. To ticho a neskutečná prázdnota ho znepokojovaly. Jen tu a tam nějaká dětská tříkolka ponechaná ledabyle před domem svědčila o nedávné přítomnosti obyvatel.
Když se přiblížili k centru města, Oxenshuer si povšiml, že bulváry se zužují a posléze přecházejí v labyrintovitou změť menších ulic, bludiště stejně spletité, jaká se dají najít v každém historickém evropském městě. Vypadalo to, že to matoucí uspořádání je záměrné a pečlivě naplánované, možná v zájmu ochrany centrální části a pro odlišení od antiseptické, všední zóny budov ve vnějších prstencích. Budovy, které lemovaly ulice tohoto bludiště, vypadaly jako nějaké instituce: byly dvou a třípatrové, postavené z červených cihel, měly málo oken a sevřené, nepřívětivé vstupy. Svým vzhledem připomínaly hotely z devatenáctého století; mohly to být skladiště, kanceláře nebo objekty obecní povahy. Všechny byly opuštěné. Nebylo vidět žádná komerční zařízení, žádné obchody, žádné restaurace, žádné banky, půjčovny, divadla nebo novinové Stánky. Oxenshuer měl podezření, že se ocitl v teokracii, zde byly takové věci možná zakázané. Bylo vidět, že město nevyrostlo překotným způsobem vycházejícím z volného podnikání, ale bylo do poslední uličky naplánováno pro výlučné využití městským řádem, jehož členové byli povzneseni nad buržoazní potřeby běžného osídlení.
Matt je jistým krokem zavedl do bludiště. Neomylně při tom volil propojovací místa, která směřovala čím dál hlouběji k centru. Křižovatku za křižovatkou prudce zahýbal, měnil směr, avšak ani jednou se nemusel vrátit stejnou cestou zpátky. Konečně za sebou nechali průchod, který byl sotva dost široký, aby jím Oxenshuer protáhl svůj batoh, a on se ocitl na nečekaně rozlehlém a velkolepém náměstí. Bylo to obrovské otevřené prostranství, dost velké pro několik tisíc lidí, vydlážděné kostkami, které se v ostrém pouštním slunci leskly. Napravo byla kolosální patrová budova, která se táhla po celé délce náměstí, přinejmenším tři sta metrů dlouhá; vypadala bezútěšně jako kasárna, pochmurná funkční stavba z překládaných prken a hliníkových obkladů natřená fádní zašedlou zelenou barvou, avšak po celé délce obrácené do náměstí měla vysoká, zářící vitrážová okna, která se k ní nehodila stejně jako růžové gardénie kvetoucí na zakrslém dubu. Impozantní kovový kříž tyčící se vysoko nad středem zašpičatělé střechy vyvracel všechny pochybnosti: toto byl městský kostel. Na protější straně náměstí stála stejně obrovská budova, o nic méně nevzhledná, postavená podle stejného projektu, ale očividně světská, protože její okna byla obyčejná a na střeše neměla žádný kříž. Na druhé straně náměstí, proti místu, kudy přišli, stála mnohem menší stavba z tmavého kamene v nevěrohodném gotickém stylu, samá klenba, věžička a oblouk. Matt na jednotlivé budovy postupně ukázal a řekl: „Tamhle to je příbytek boha Na této straně jídelna Přímo před námi, to malé, je dům mluvčího. Setkáte se s ním u snídaně. Teď se pojďme najíst.“
* * *
… Kapitán Oxenshuer a major Vogel, kteří spolu mají strávit dalšího půldruhého roku zpáteční cesty na Mars v prostředí kosmické lodě připomínajícím plechovku od sardinek, si navzájem nejsou neznámí. Narodili se ve stejný den – 4. listopadu 1949 – v Readingu v Pensylvánii, vyrostli spolu, jako spolužáci chodili do stejné základní a střední školy a jako studenti na Princetonu bydleli na koleji v jednom pokoji. Chodili na rande s mnoha stejnými děvčaty; a byl to kapitán Oxenshuer, kdo majora Vogela v roce 1973 seznámil s jeho budoucí ženou, tenkrát ještě Claire Bamesovou. „Dalo by se říct, že mi ji ukradl,“ říká s oblibou vysoký, štíhlý astronaut při poskytování rozhovorů, a široce se při tom usmívá, aby ukázal, že kvůli tomu nechová žádnou zášť. V jistém smyslu mu to major Vogel oplatil, protože kapitán Oxenshuer byl od 30. března 1978 ženatý s majorovou sestřenicí, za svobodna Lenore Reiserovou, s níž se setkal na svatební hostině svého přítele. Po získání magisterských titulů – kapitán Oxenshuer v meteorologii a nebeské mechanice a major Vogel v geologii a kosmické navigaci – se spolu na jaře roku 1979 zapsali do kosmického programu a krátce nato byli vybráni do původně šestatřieetičlenné skupiny kandidátů pro první pilotovaný let k rudé planetě. Podle jejich kolegů astronautů rychle vynikli zásluhou pohotových a nápaditých reakcí na stresové situace, mimořádně zdatné týmové spolupráce a také společnou oblibou rozverných žertů a vtípků, díky nimž se u upjatějších činovníků NASA nejednou dostali do problémů. Přes občasná napomenutí byli považováni za jasné kandidáty pro první let k Marsu a jejich výběr byl oficiálně oznámen 19. března 1985. Plukovník Walter „Bud“ Richardson, toho dne jmenovaný hlavním pilotem mise k Marsu, si nemůže dělat nárok na celoživotní kamarádská pouta, která vážou kapitána Oxenshuera a majora Vogela ale v uplynulých deseti letech s nimi byl v programu výcviku astronautů v těsném kontaktu a už dávno si vybudoval pozici jejich nejlepšího přítele. Plukovník Richardson, třetí z amerických tří mušketýrů meziplanetárního průzkumu, se narodil ve městě Omaha v Nebrasce 5. června 1948. Od raného dětství doufal, že se stane astronautem, a…
* * *
Přešli náměstí k jídelně. Hned za vstupem byl vestibul s tmavými stěnami a nízkým stropem; dvojími lítačkami se vcházelo do vlastních jídelen za vestibulem. Přes okénka zasazená do dveří mohl Oxenshuer nahlédnout do tlumeně osvětlených obrovských prostor nalevo a napravo, ve kterých seděla u dlouhých, prostých dřevěných stolů spousta vážně se tvářících lidí, všichni oblečení do stejných splývavých hábitů jako jeho tři společníci, a nechávala kolovat servírovací mísy. Nick řekl Oxenshuerovi, aby si odložil batoh a nechal ho ve vestibulu; ujistil ho, že se mu v něm nikdo hrabat nebude. V okamžiku, kdy se chystali vejít dovnitř, vystřelil z levých dveří desetiletý chlapec a málem se s Oxenshuerem srazil. Chlapec se na poslední chvíli zastavil, několik kroků couvl a s bezostyšnou zvědavostí se Oxenshuerovi podíval do tváře. Potom roztáhl obličej do širokého úsměvu, ukázal Oxenshuerovi na holou bradu a pohladil se po vlastní, jako by chtěl naznačit, že je zvláštní vidět muže bez vousů. Matt chytil chlapce za ramena a přitáhl si ho k hrudi; Oxenshuer si myslel, že jím chce zatřást, aby ho za takovou neúctu pokáral, ale ne, Matt ho láskyplně objal, zvedl si ho vysoko nad hlavu a citlivě ho postavil zpátky na podlahu. Chlapec nakrátko stiskl Mattova silná předloktí, načež znovu vyrazil a sprintem proběhl dveřmi napravo.
„Váš syn?“ zeptal se Oxenshuer.
„Synovec. Mám dvě stovky synovců. Každý muž v tomto městě je můj bratr, ne? Takže každý chlapec je můj synovec.“
* * *
– Věnoval byste mi chvilku, jen na jednu nebo dvě otázky, kapitáne Oxenshuere?
– Pokud to skutečně bude jen chvilka. V 8:30 mám být v řídícím středisku a –
– Dobře, omezím se tedy na téma, které je pro naše čtenáře nejdůležitější. Jak pohlížíte na otázku Boha? Jako astronaut, který má zanedlouho odletět na Mars, věříte v jeho existenci?
– Jak se můžete dočíst v mém životopisném souhrnu, je o mně známo, že čas od času zajdu na mši.
– Ano, jistě, víme o tom, že jste aktivním vyznavačem katolické víry, ale to je tak, kapitáne: je všeobecně známo, že pro některé astronauty je dodržování náboženských rituálů spíš otázkou prezentace vůči veřejnosti než skutečných duchovních potřeb. Tím se vás nechceme nijak dotknout, kapitáne, ale jde nám spíš o to, abychom zjistili pravou povahu vašeho vztahu k božské bytosti, pokud nějaký máte, než o to –
– Tak dobře. Kladete mi složitou otázku a já nevím, jak bych na ni mohl jednoduše odpovědět. Jestli se ptáte, zda skutečně věřím v Otce, Syna a Ducha svátého, zda si myslím, že Ježíš sestoupil z nebe, aby nás spasil, a byl za nás ukřižován, načež byl pohřben a ve třetí den znovu vstal a vystoupil na nebesa, pak bych musel říct, že ne. Leda snad v tom nejvolnějším metaforickém smyslu. Opravdu však věřím – ehm – řekněme, že věřím v to, že ve vesmíru existuje nějaká řídící síla, síla nadaná dokonalým rozumem, která zařizuje, aby všechno drželo pohromadě, jakýsi základní princip toho, co je správné. Můžeme tomu říkat Bůh, protože lepší jméno nemáme. A já se k tomu vztahuji, když tu potřebu cítím, prostřednictvím římskokatolické církve, protože jsem tak byl vychován.
– To je mimořádně abstraktní filozofie, kapitáne.
– Je abstraktní. Ano.
– Je to mimořádně racionalistický přístup. Řekl byste, že je váš typ věcného racionalizmu charakteristický pro celou skupinu astronautů?
– Nemohu mluvit za celou skupinu. Nevyšli jsme ze stejné formy. Máme několik typických amerických kluků, kteří chodí do kostela každou neděli a myslí si, že Bůh osobně naslouchá každému slovu, které řeknou, máme i pár ateistů, i když vám neřeknu, kteří to jsou, a máme chlapy, kterým je to prostě úplně jedno. A můžu vám prozradit, že máme i několik opravdových mystiků, několik dokonalých guruovských typů. Nenechte se oklamat uniformami a vojenskými sestřihy. Jsou chvíle, kdy cítím sílu mysticismu i já.
– Jakým způsobem?
– Nejsem si jistý. Zmocní se mne pocit, že jsem na prahu nějakého kosmického průlomu. Vědomí, že mohou existovat reálné síly, které jsou těsně mimo můj dosah, žádné abstrakce, ale skutečné, funkční dynamické bytosti, na které bych se mohl naladit, kdybych věděl, jak najít tu správnou tóninu. Když letíte do vesmíru, tak takové věci cítíte, a je úplně jedno, za jak velkého racionalistu se považujete. Já jsem to cítil tak čtyřikrát nebo pětkrát, při cvičných letech, při orbitálních misích. Chci to cítit znovu. Chci toho průlomu dosáhnout. Chci proniknout k Bohu, vyjadřuji se jasně? Chci proniknout k Bohu.
– Ale říkáte přece, že doslovně na něho nevěříte, kapitáne. Slyším v tom rozpor.
– Skutečně?
– Ano, pane.
– Hm, ale i kdyby v tom rozpor byl, omlouvat se nebudu. Nemusím mít všechny myšlenky srovnané. Mám nárok na pár rozporů. Dokážu v sobě přechovávat několik diametrálně protichůdných přesvědčení. Podívejte, i kdybych chtěl maličko flirtovat s šílenstvím, co je vám do toho?
– S šílenstvím, kapitáne?
– Ano, s šílenstvím. Přesně o to totiž jde, příteli. Jsou chvíle, kdy Johnnyho Oxenshuera nebaví být tak zatraceně rozumný. Ale nedávejte to do tisku, dokud neodletím na Mars, rozumíte?
Nechci, aby mě z této mise vyrazili pro začínající schizofrenii. Chci letět. Co vy víte, třeba tam tentokrát Boha najdu. A třeba ne. Ale letět chci.
– Myslím, že chápu, co říkáte, pane. Žehnej vám Bůh, kapitáne Oxenshuere. Přeji vám bezpečnou cestu.
– Jistě. Díky. Pomohl jsem vám trochu?
* * *
Prakticky nikdo s výjimkou několika dětí k němu nezvedl oči, když ho Matt vedl dlouhou uličkou ke stolu na vyvýšené plošině v zadní části jídelny. Zdejší lidé působili dojmem mimořádné uzavřenosti, jako by přechovávali nějaké tajemství, které mu zůstane navždy odepřeno, a předávání servírovacích mís jim připadalo mnohem zajímavější než to, že je mezi nimi cizí člověk. Prostorné síni vévodila vůně míchaných vajíček. Zdálo se, jako by se ten těžký, mastný pach rozpínal a stoupal, až vytlačil všechen vzduch. Oxenshuer zjistil, že se dusí a dělá se mu špatně. Zmocnila se ho panika. Netušil, že by v něm pach míchaných vajíček mohl vyvolat hrůzu.
„Tudy,“ zvolal Matt. „Klid, člověče. Jste v pořádku?“ Konečně došli k vyvýšenému stolu. Seděli u něj pouze muži, s důstojnými a vážnými výrazy, pravděpodobně stařešinové komunity. V čele stolu byl někdo, s nezaměnitelným vzezřením velekněze. Bylo mu hodně přes sedmdesát – nebo osmdesát či devadesát – a jeho ostře řezaná, kožnatá tvář byla rozrytá jizvami a hlubokými vráskami. Bystrým, pronikavým očím se dařilo vyjadřovat úpornou houževnatost a zároveň všeobjímající vřelou lidskost. Postavou byl malý, mrštný, vážil přinejlepším pětačtyřicet kilo a seděl nekompromisně vzpřímeně, hrozivě podmanivý malý muž. Kovová ozdoba v límci jeho hábitu mohla být nějaký symbol jeho postavení. Matt se k němu naklonil a přehnaně zřetelným, silným hlasem řekl: „Tento muž je John. Chtěl bych mu být o slavnosti bratrem, jestli mohu. Johne, toto je náš mluvčí.“
Oxenshuer se setkal s papeži, prezidenty a generálními tajemníky a vyzbrojený vlastním postavením celebrity, nikdy neupadl do hloupých, přehnaně uctivých rozpaků. Jenže tady žádná celebrita nebyl; nebyl vůbec nikdo, cizinec, člověk zvenčí, a zjistil, že neví kudy kam. Oněměle čekal na pomoc. Stařec promluvil, hlasem melodickým a zvučným jako cello: „Přisedneš s námi k jídlu, Johne? Buď vítán v našem městě.“
Dva stařešinové mu na lavici udělali místo. Oxenshuer se posadil po levici mluvčího; Matt si sedl vedle něho. Dvě přibližně čtrnáctileté dívky přinesly jídelní sadu: plastový talířek, nůž, vidličku, lžičku a pohárek. Matt ho obsloužil: míchaná vajíčka, toasty, párky. Hluk jídla všude kolem něho nerušeně pokračoval. Talíř mluvčího byl prázdný. Oxenshuer potlačil nevolnost a přinutil se pustit se do vajíček. „Ke všem jídlům zasedáme společně,“ řekl mluvčí. „Toto je pevně propojená komunita, nepodobná žádné jiné komunitě na Zemi, kterou znám.“ Jedna z obsluhujících dívek mile řekla: „Promiň, bratře,“ natáhla se Oxenshuerovi přes rameno a nalila mu do pohárku červené víno. Víno k snídani? Oxenshuer si musel připomenout, že tady uctívají Dionýsa.
Mluvčí pokračoval: „Poskytneme ti přístřeší. Poskytneme ti jídlo. Poskytneme ti lásku. Dovedeme tě k bohu. Proto jsi tady, ne? Aby ses k němu dostal blíž, ne? Abys vstoupil do Kristova oceánu.“
* * *
– Čím chceš být, až budeš velký, Johnny?
– Astronautem, paní. Chci být první, kdo poletí na Mars.
Ne. Nic takového nikdy neřekl.
* * *
Později dopoledne se přesunul do Mattova domu. Stál na okraji města, s výhledem na jednu stolovou horu. Byla to vlastně jen malá zelená krabice, zvenčí pobitá překládanými prkny, uvnitř rozdělená chatrnými deskami z dřevitých vláken na obývák, tři pokoje a koupelnu. Žádná kuchyně ani jídelna („Ke všem jídlům zasedáme společně.“) Stěny byly holé: žádné obrazy svátých, žádné kříže, vůbec žádné náboženské předměty. Žádná televize, žádné rádio, nebylo vidět prakticky žádné osobní věci: brokovnici, několik ohmataných knih a časopisů, ve skříni několik náhradních hábitů a kusů obuvi, pak už skoro nic. Mattova manželka byla drobná, tichá žena Bylo jí něco pod čtyřicet, měla vlídné oči, chovala se poddajně a vedle svého urostlého muže se úplně ztrácela. Jmenovala se Jean. Měli tři děti, asi dvanáctiletého chlapce a dvě holčičky, možná devět a sedm. Chlapec měl vlastní pokoj; bez stížností se přestěhoval ke svým sestrám, které se poskládaly do jedné postele, aby druhou nechaly jemu, a Oxenshuer zabral chlapcovu místnost. Matt sdělil dětem, jak se jejich host jmenuje, ale nevyvolalo to u nich žádnou reakci. Zjevně o něm nikdy neslyšely. Věděly vůbec o tom, že kosmická loď ze Země v nedávné době vykonala cestu k Marsu? Nejspíš ne. Zjistil, že je mu to příjemné: roky se musel vypořádávat s dětmi, které byly ochromené bázní, když se ocitly v přítomnosti opravdového astronauta. Tady ze sebe mohl břemeno slávy shodit.
Uvědomil si, že se nedozvěděl příjmení svého hostitele. Ale nějak se zdálo být pozdě, aby se na to Matta zeptal přímo až teď. Když do jeho pokoje zabloudila jedna z dívenek, zeptal se jí: „Jak se jmenuješ?“
„Toby,“ odpověděla a ukázala ústa s mezerami po zubech.
„Toby čí?“
„Toby. Jenom Toby.“
Že by v této komunitě neměli příjmení? Dobrá. Proč se zatěžovat příjmeními na místě, kde se navzájem všichni znají? Cestujte nalehko, bratři, cestujte nalehko, zbavte se přebytečné zátěže.
Do pokoje vešel Matt a řekl: „Dnes večer při radě oficiálně požádám, abych ti dělal bratra. Je to jen formalita. Ještě nikdy nebyla žádost zamítnuta“
„O co vlastně jde?“
„Těžko se to vysvětluje, dokud se toho o nás nedozvíš víc. Znamená to, že jsem něco jako tvůj mluvčí, tvůj průvodce našimi rituály.“
„Něco jako patron?“
„Ne, patron je nesprávné slovo. Tvoji patroni budou Will a Nick. To je jiný stupeň bratrství, nižší, ne tak těsný. Myslím, že já budu něco jako tvůj kmotr; nic bližšího mě nenapadá. Leda že bys nechtěl. Nikdy jsem se o tom s tebou nebavil. Chceš, abych ti dělal bratra, Johne?“
Byla to bezvýchodná otázka Oxenshuer nemohl nic z toho nijak zhodnotit. S pocitem nečestnosti souhlasil: „Byla by to pro mne velká čest, Matte.“
* * *
Matt se zeptal: „Máš nějaké opravdové bratry? Příbuzné rodem?“
„Ne. Sestru v Ohiu.“ Oxenshuer se na okamžik zamyslel. „Kdysi byl jeden muž, kterého jsem bral jako bratra. Znal jsem ho od dětství. Byl mi tak blízký, že v tom nebyl rozdíl. Ano, bratr.“
„Co se s ním stalo?“
„Zemřel. Při nehodě. Daleko odsud.“
„Hrůzný příběh,“ řekl Matt. „Já mám pět bratrů. Tři jsou venku; už roky o nich nemám žádné zprávy. A dva přímo tady ve městě. Setkáš se s nimi. Přijmou tě jako svého. Všichni tě přijmou.
Jak na tebe zapůsobil mluvčí?“ zajímal se Matt.
„Úžasný stařec. Rád bych si s ním ještě promluvil.“
„Dostaneš spoustu příležitostí. Je to totiž můj otec.“ Oxenshuer si zkusil představit, že tento obrovský muž vzešel ze sémě sporého, podsaditého mluvčího, a nepodařilo se mu ty dva propojit. Došel k závěru, že Matt se jistě zase vyjadřuje obrazně. „Myslíš stejným způsobem, jako byl ten chlapec tvůj synovec?“
„On je můj opravdový otec,“ řekl Matt. „Jsem krev jeho krve.“ Přešel k oknu. Bylo dole otevřené na šířku asi tak osmi centimetrů. „Je tady uvnitř moc chladno, Johne?“
„Je příjemně.“
„Někdy bývá chladno, o zimních nocích jako dnes.“
Matt mlčky stál a vypadalo to, jako by si Oxenshuera měřil. Pak promluvil: „Řekni mi, zápasil jsi někdy?“
„Trochu. Na vysoké škole.“
„To je dobře.“
„Proč se ptáš?“
„Je to jedna z věcí, které tady bratři dělají, součást rituálu. Trochu spolu zápasíme. Obzvlášť o slavnosti. V uctívání to má důležité místo. Nerad bych ti ublížil, až budeme zápasit. Ty a já, Johne. Zanedlouho si to spolu rozdáme, abychom si to na slavnost trochu nacvičili, souhlasíš? Souhlasíš?“
* * *
Nechávali ho chodit všude, kam se mu zachtělo. V časném odpoledni se sám potuloval labyrintem města tou neuvěřitelnou změtí ulic v centru. Bludiště bylo vystavěné velmi rafinovaně, jedna ulice se vplétala do druhé tak úžasným způsobem, že to budovy stahovalo těsně k sobě a jasné pouštní slunce mezi ně mohlo jen stěží proniknout; Oxenshuer kráčel většinou ve stínu. Klikaté, spletité průchody ho vyváděly z míry. Vypadalo to, jako by smysl této části města byl čistě symbolický: všichni, kteří tady bydleli, museli projít těmito zatočenými, propletenými ulicemi, aby se dostali z obyčejné obytné čtvrti, kde lidé žili v izolovaných rodinných seskupeních, do velké jídelny, kde celá komunita přijímala svátost jídla a do kostela kde bylo možné získat vykoupení a spásu. Pouze po očištění od omylů a pochybností, pouze po seznámení s jedinou pravou cestou (nebo vede bludištěm víc než jedna cesta? uvažoval Oxenshuer) mohl člověk dosáhnout harmonie sounáležitosti. On byl dosud nezasvěcený, byl někdo zvenčí, mohl se potulovat, jak chtěl, neúnavně tančit z jedné od světa odloučené ulice do druhé, ale bez pomoci by se tam nikdy nedostal.
Domníval se, že najít cestu od Mattova domu na ústřední náměstí nebude tak obtížné, jak se na první pohled zdálo, ale mýlil se: úzké, klikatící se ulice ho pletly, takže se občas od náměstí vzdaloval, i když si myslel, že jde směrem k němu, a poté, co se čtvrt hodiny ubíral jednou linií chodeb a křížení, si uvědomil, že se pouze vrátil do jedné z obytných ulic na okraji bludiště. Odhodlaně to zkusil znovu. Astronaut vycvičený k tomu, aby bezpečně vymanévroval v neprošlapaných, neproježděných pustinách Marsu, by se měl dokázat vyznat v jednom malém městě. Zkus hledat orientační body, Johnny. Sleduj, jak se chovají stíny. Sevřel rty, soustředil se a připravil si trasu. Jak se kradl ulicemi, tu a tam zahlédl, jak na něj z horních pater strohých, skladiště připomínajících domů, které je lemovaly, krátce vykoukly obličeje. Usmívaly se? Došel k jednomu seskupení ulic, které mu připadaly povědomé, a ponořil se do nich hlouběji a hlouběji, až se ocitl v uličce zazděné na obou koncích, z níž byla jediným východem škvíra sotva dost široká, aby se jí člověk protáhl bokem, pokud zadrží dech. Těsně za ní se proti obloze rýsovala silueta kovového kříže. Povzbudilo ho to: byl téměř na konci bludiště. Protáhl se štěrbinou a zjistil, že je ve slepé uličce; ani po pěti minutách pečlivého průzkumu nenašel žádnou cestu, jak pokračovat. Vrátil se, kudy přišel, a zkusil jinou trasu.
Jedna z větších budov v tom labyrintu byla očividně škola. Slyšel vysoké, čisté hlasy dětí, jak zpívají záhadné chvalozpěvy. Melodie stoupala a klesala, jak tomu bylo u náboženských písní běžné, ale texty byly zvláštní:
Ukaž nám cestu k sobě. Doveď nás k oceánu.
Pomoz nám plavat. Dej nám pít.
V srdci mám dnes víno.
V hrdle mám dnes krev.
V duši mám dnes oheň.
Všechna chvála patří tobě, Bože.
Líbezné sopránové hlasy, v jejichž podání zněla ta bizarní slova ještě groteskněji. V hrdle mám dnes krev. Neskutečné město. Jak vůbec může existovat? Odkud se berou potraviny? Odkud je to víno? Čím se platí? Co ti lidé se sebou celé dny dělají? Mají elektřinu: jaké palivo udržuje generátor v chodu? Mají tekoucí vodu. Jsou napojení na místní inženýrské sítě, a pokud ano, proč nemám tohle sídlo na mapě? V duši mám dnes oheň.
V srdci mám dnes víno. Co je to za slavnosti, kdo jsou ti svatí? Toto je bůh, který hoří jako oheň. Toto je bůh, jehož jméno je hudba. Toto je bůh, jehož duše je víno. Byl jste povolán, pane Oxenshuere. Můžete odmítnout? Přece byste neodmítl naše město. Našeho světce. Ježíše. Tak už pojďte, ne?
Jak se odsud dá uniknout?
* * *
Třikrát denně se veškeré obyvatelstvo města vydalo pěšky ze svých domů přes bludiště k jídelně. Vypadalo to, že cest, jimiž se dá na ústřední náměstí dojít, je nejmíň půl tuctu, ale přestože se Oxenshuer snažil trasu pokaždé pečlivě sledovat, nedokázal ji udržet v hlavě. Jídlo bylo jednoduché a výživné a bylo ho dostatek. Víno teklo při každém jídle proudem. Obsluhovali mladí chlapci a dívky, rozzářeně nosili obrovské tácy s jídlem z kuchyně; Oxenshuer netušil, kdo vaří, ale předpokládal, že se u toho ženy z komunity zřejmě střídají. (Muži měli jiné povinnosti. Oxenshuer se dozvěděl, že město bylo postaveno čistě dobrovolnou prací svých obyvatel. Několik domů bylo právě rozestavěných. A za stolovými horami se rozkládala zavlažovaná pole.) Zasedací pořádek v jídelně byl nahodilý, ale vypadalo to, že se lidé zpravidla scházejí v seskupeních tvořených základními rodinami. Oxenshuer se setkal s oběma Mattovými bratry, Jimem a Emiem. Oba byli menší než Matt, ale pevně stavění. Emie ho objal v pohotovém, vřelém, impulzivním gestu. „Bratře,“ řekl. „Bratře! Bratře!“
* * *
Mluvčí přijal Oxenshuera v pracovně svého sídla na náměstí, tmavé přízemní místnosti, jejíž stěny byly do výšky stropu pokryty policemi s knihami. Většina zdejších lidí působila přirozeným dojmem venkovských balíků a vyjadřovala se prostě a pomalu. Naznačovalo to, že intelektuální záležitosti tady nejsou dvakrát v kursu, avšak knihy mluvčího se v hojném počtu věnovaly obtížně srozumitelným filozofickým a teologickým tématům a vypadaly, jako by byly všechny mnohokrát přečtené. Tyto knihy potvrzovaly první útržkovitý dojem, který si Oxenshuer o mluvčím udělal: že je to muž, jehož uvažování je pružné a znalé, muž vzdělaný a komplexní. Mluvčí nabídl Oxenshuerovi pohárek vychlazeného trpkého vína. Pili mlčky. Když byl pohárek skoro prázdný, stařec klidně vychrstl kal na lesklou břidlicovou podlahu. „Oběť Dionýsovi,“ vysvětlil.
„Ale vy jste tady přece křesťané,“ řekl Oxenshuer.
„Ano, ovšem že jsme křesťané! Ale máme vlastní kalendář světců. Uctíváme Ježíše v přestrojení za Dionýsa a Dionýsa v přestrojení za Ježíše. Jiní by nás nejspíš mohli označit za pohany. Ale copak všude, kde je Kristus, není křesťanství?“ Mluvčí se zasmál. „Ty jsi křesťan, Johne?“
„Asi ano. Byl jsem pokřtěn. Byl jsem biřmován. Byl jsem u svátého přijímání. Čas od času zajdu ke zpovědi.“
„Jsi římský katolík?“
„Spíš než cokoli jiného,“ pokývl Oxenshuer.
„Věříš v Boha?“
„V abstraktním smyslu.“
„A v Ježíše Krista?“
„Nevím,“ odpověděl s nepříjemným pocitem Oxenshuer. „V doslovném smyslu ne. Tedy, předpokládám, že v Palestině byl prorok, který se jmenoval Ježíš, a Římané ho přibili na kříž, jenže zbytek toho příběhu jsem nikdy nebral moc vážně. Ale dokážu brát Ježíše jako symbol. Jako metaforu lásky. Boží lásky.“
„Metaforu veškeré lásky,“ řekl mluvčí. „Lásky Boha k lidstvu. Lásky lidstva k Bohu. Lásky muže a ženy, lásky rodiče a dítěte, lásky bratra k bratru, všech druhů lásky, které jsou. Ježíš je duch lásky. Bůh je láska Tomu tady věříme. Prostřednictvím společných extází si připomínáme nové přikázání, které nám dal, abychom se navzájem milovali. A jak to stojí v Listu Římanům, láska je naplnění zákona Řídíme se jeho učením, proto jsme křesťané.“
„Přestože uctíváte jako svátého Dionýsa?“
„Obzvlášť proto. Věříme, že v Dionýsově božském třeštění se k němu dostáváme blíž, než to dokážou jiní křesťané. Hýřením, zpěvem, tělesnými rozkošemi, extází, vzájemným spojením tělem a duší – tímto boříme svou izolaci a spojujeme se v jedno s ním. V budoucím životě budeme všichni jedno. Ale nejdřív musíme prožít tento život a podílet se na vzniku lásky, která je Ježíš, která je Bůh. Naším cílem je spojit všechny bytosti v jedno s Ježíšem, abychom se stali kapkami v oceánu lásky, který je Bůh, abychom se vzdali svých samostatných já.“
„To mi zní skoro až hinduistický. Nebo buddhistický.“
„Ježíš je Buddha. Buddha je Ježíš.“
„Ani jeden nekázal náboženství založené na hýření.“
„Dionýsus ano. Vytváříme si vlastní syntézu duchovních přikázání. A proto nevidíme žádnou ctnost v odříkání, protože to je opak lásky. To, co jiní považují za ctnost, je pro nás hřích. A naopak, řekl bych.“
„A co učení o panenském početí? Co panictví samotného Ježíše Krista? Co celá představa čistoty dosahované zdrženlivostí a askezí?“
„Tyto pojmy do naší víry nepatří, příteli Johne.“
„Ale pojem hříchu uznáváte, ne?“
„Hříchy, jež odsuzujeme,“ osvětloval mluvčí, „jsou věci jako chlad, sobectví, povýšenost, závist, zlomyslnost, všechno to, co odděluje jednoho člověka od druhého. Trestáme hříšné tím, že je obklopujeme láskou. Ale neuznáváme žádné hříchy, které by vznikaly z lásky jako takové nebo z přemíry lásky. Jelikož svět, zejména křesťanský svět, shledává naše zásady otřesnými a nebezpečnými, rozhodli jsme se, že z toho světa odejdeme.“
„Jak dlouho už jste tady?“ zeptal se Oxenshuer.
„Mnoho let. Nikdo nás neobtěžuje. Zavítá k nám jen málo cizinců. Ty jsi první po velice dlouhé době.“
„Proč jste mě nechali přivést do vašeho města?“
„Věděli jsme, že jsi nám byl seslán,“ odvětil mluvčí.
* * *
V noci se v určitých vysokých budovách bez oken v hloubi labyrintu konala bouřlivá, divoká shromáždění. Nikdy mu nedovolili, aby se jich zúčastnil. Tanec, zpěv, pití a ostatní, co se tam dělo, ať už to bylo cokoli, ještě nebyly pro něho. Počkej do slavnosti, říkali mu, počkej do slavnosti, pak budeš pozván, aby ses připojil. A tak trávil večery sám. Občas zůstal v noci doma s dětmi. V tomto městě opatrovatele k dětem nepotřebovali, ale on se jím přesto stal. S děvčaty hrál jednoduché hry s kostkami, s chlapcem si házel míčem a vyprávěl jim, dokud neusnuli. Řekl jim o svém letu k Marsu, mluvil o tom, jak pozoroval, kterak se červená planeta každým dnem zvětšuje, popisoval přistání, pocit cizosti toho místa rezivě rudé písky, malé lesklé měsíce. Poslouchali mlčky, možná proto, že je to fascinovalo, a možná proto, že je to vůbec nezajímalo: podezíral je, že si o něm myslí, že si to všechno vymýšlí. O osudu svých druhů nikdy nemluvil.
Někdy se v noci procházel městem, jednou tichou ulicí za druhou. Dělal, že se jen nahodile potuluje, ale ve skutečnosti směřoval k ústřednímu bludišti. V blízkosti okraje labyrintu se zastavil – ani teď se v něm po setmění nevyznal a bál se, že by se ztratil, kdyby zašel příliš hluboko – a poslouchal z dálky zvuky oslav, bubnování, zpěv a jednoduché, opakující se hymny:
Toto je bůh, který hoří jako oheň Toto je bůh, jehož jméno je hudba Toto je bůh, jehož duše je víno.
A slyšel je také zpívat:
Řekni světci, aby mi zahřál srdce Řekni světci, aby mi vdechl vzduch. Řekni světci, ať uhasí mou žízeň.
A toto:
Skákat křičet zpívat dupat Vstávat šplhat vzlétat plachtit Roztávat splývat milovat hořet Zpívat vzlétat splývat milovat.
Někdy se v noci vydal na okraj pouště a kráčel několik set metrů do jejího nitra Samota, skřípot písku pod botami, vzduch chladný jako ostří nože, osamělé pokroucené kaktusy, bojácné tarbíkomyši, dokonce i sem tam nějaký ten škorpion, to vše mu dodávalo pochmurnou radost. Když se pak schoulil na jakési hrubé houpací síti a zahleděl se přes chladné zářivé hvězdy k červené tečce Marsu, myslel na Davea Vogela, myslel na Buda Richardsona, myslel na Claire a na sebe samotného, na to, kým byl a co ztratil. Vzpomněl si, že kdysi byl veselý muž, kterému stačilo málo, aby se rozesmál, který ochotně a otevřeně projevoval city, rád žertoval, pil, běhal, plaval, věnoval se nejrůznějším venkovním aktivitám. Skákat křičet zpívat dupat. Vstávat šplhat vzlétat plachtit. A pak na něho padla tahle mrtvolnost, tahle mátožná absence reakcí, tato ledová ulita Mars mu ukradl jeho samotného. Proč? Pro pocit viny? Vina, vina, vina – ztratil se v pocitu viny. A teď byl ztracený v poušti. Tohle neskutečné město. Tyto obřady, tento kult. Víno a křik. Neměl ponětí, jak je tady dlouho. Blížily se Vánoce? Možná do nich zbývalo jen pár dní. Před obchodními domy na Wilshire Boulevardu rašily vánoční stromky z modrého plastu. Po chodníku si vykračovali veselí červení Santové. Vánoční řetězy a třpytivé ozdoby. Vánoce mohly být vhodným obdobím pro slavnost svátého Dionýsa Oživené satumálie. Bude slavnost už brzy? Očekával ji se strachem a dychtivostí.
Pozdě večer, když bylo dopito poslední víno a zpěv utichl, se Matt a Jean vrátili, celí rozrušení, polití vínem, šťastní, a přes tenkou přepážku, která oddělovala Oxenshuerův pokoj od jejich, se dlouho do noci nesly zvuky milování, titánské dunění jejich objetí.
* * *
– Astronauti by měli být duševně zdraví, Dave.
– A jsou? Doopravdy jsou? Johnny?
– Ovšemže jsou.
– Ty jsi duševně zdravý?
– To si sakra piš, Dave.
– Jo, jo. Vsadím se, že jsi.
– Ty si myslíš, že nejsem duševně zdravý?
– Jasně že jsi, Johnny. Dokonce víc, než potřebuješ. Kdyby mě někdo požádal, abych mu vyjmenoval jednoho duševně zdravého člověka, řekl bych John Oxenshuer. Ale ty zas tak duševně zdravý nejsi. A máš potenciál, aby ti pořádně ruplo v bedně.
– Díky.
– Já to myslím jako kompliment.
– A co ty? Ty nejsi duševně zdravý?
– Já jsem blázen, Johny. A hrabe mi čím dál víc.
– Co kdyby NASA zjistila, že Dave Vogel je blázen?
– Nezjistí nic, kámo. Vědí, že jsem astronaut jak bič, a tak jsem z definice duševně zdravý. Nevědí, co mám v sobě. Nemůžou. Z definice by to nebyli byrokrati z NASA, kdyby dokázali poznat, co má člověk v sobě.
– Oni vědí, že jsi duševně zdravý, protože jsi astronaut?
–
Samozřejmě, Johnny. Co ví astronaut o iracionálnu? Jakou má vůbec schopnost dostat se do extáze? Deset let cvičí; běhá v centrifuze; dře u počítačů, projde tisíc simulací, než se odváží kýchnout; myslí astronautským žargonem; v neděli chodí do kostela a nemodlí se; mění se ve stroj, aby dokázal ovládat ty nejzatracenější stroje, jaké kdy někdo vymyslel. A lidem zvenčí připadá mrtvý víc než bankéř, víc než burzovní makléř, víc než obchodní manažer. Podívej se na něho, s účesem z poloviny sedmdesátých let a v uniformě z poloviny šedesátých. Může takový člověk vůbec vědět, co je to mystický zážitek? Někteří z nás takoví doopravdy jsou. Zapadají do oficiálního obrazu astronauta Občas si říkám, že ty takový jsi, Johnny, anebo to přinejmenším chceš. Ale já ne. Podívej se na mě, jsem jogín. Jogíni trénují desítky let, aby mohli zahlédnout Všechno. Vystavují svá těla šíleným cvičebním metodám. Učí se vysoce specializované postupy. Jogín a astronaut se od sebe zas tak moc neliší, člověče. To, co dělám, nemá zas tak daleko k tomu, co dělá jogín, a máme pro to stejný důvod. Děláme to proto, abychom zahlédli bílé světlo. Podívej se na sebe, ty se směješ. Ale já to myslím vážně, Johnny. Až mě ta obří pěst vykopne na oběžnou dráhu, až uvidím, jak si tam celý svět jen tak visí, bude to pro mě bouřlivý okamžik, bude to extáze, bude to nirvána. Pro takové okamžiky žiju. To ony dodávají celé té blbosti jménem NASA smysl. Jsou to průlomové okamžiky, kdy se dostávám do úplně nového světa. Je to jediný důvod, proč do toho jdu. A chceš něco vědět? Já myslím, že ty to máš stejné, ať už to víš nebo ne. Mystická záležitost, Johnny, šílenost, která nám dodává energii, která nás žene dál. Vesmírná jóga. Jednou na to přijdeš. Jednou uvidíš, jaký jsi ve skutečnosti blázen. Otevřeš se všem nespoutaným silám ve tvém nitru, bláznivým touhám, které tě poslaly do NASA. Zjistíš, že jsi nakonec nebyl jen stroj; nebyl jsi jenom burzovní makléř v ujetém kostýmu; zjistíš, že jsi jogín, svátý muž, extatik. A uvidíš, na jakém jsi tripu, pochopíš, že kontrolované šílenství je jediné opravdové tajemství a že jsi pravou cestu znal odjakživa A odložíš všechno, co z tvého starého normálního já zůstalo. Oddáš se plně silám, které nemůžeš pochopit a pochopit nechceš. A bude se ti to líbit, Johnny. Bude se ti to líbit.
* * *
Když byl ve městě asi tak tři týdny – připadalo mu, že to byly zhruba tři týdny, i když to klidně mohly být dva nebo čtyři
– rozhodl se odejít. To rozhodnutí nebylo nic, co by se dostavilo zčistajasna; po celou dobu nosil vzadu v hlavě, že tady nechce být, a ten pocit ho postupně ovládl. Nick mu slíbil samotu, když bude ve městě, pokud o ni bude stát, a on měl samoty dost, což o to, nikdo ho neobtěžoval, nikdo po něm nic nechtěl, město fungovalo bez jakéhokoli jeho přispění dokonale. Jenže to byla špatná samota. Být sám mezi několika tisíci lidmi bylo horší než tábořit o samotě v poušti. Pravda, Matt mu slíbil, že po slavnosti už sám nebude. Ale Oxenshuerovi se přesto honilo hlavou, jestli tady doopravdy chce zůstat tak dlouho, aby zažil mystéria slavnosti a jednotu, která bude pravděpodobně následovat. Mluvčí hovořil o vzdání se veškeré bolesti, když člověk vstoupí do Ježíšova všeobjímajícího těla. Jenže čeho by se ve skutečnosti vzdal – své bolesti, nebo své identity? Mohl ztratit jedno, aniž by ztratil druhé? Možná bylo nejlepší vyhnout se tomu všemu a vrátit se ke svému původnímu plánu, že si vystačí v pustině sám se sebou.
Jednou večer, když Matt a Jean vyrazili na bujaré oslavy do centra, si Oxenshuer v tichosti vytáhl ze skříně svůj batoh. Překontroloval veškerou výstroj, naplnil si polní láhev a rozloučil se s dětmi. Dívaly se na něho zvláštně, jako by se divily, proč si bere batoh, když se jde jenom projít, ale na nic se ho neptaly. Vydal se po široké třídě nahoru k palisádě, prošel bránou, která se nezamykala, a za deset minut už byl v poušti a vytrvalým krokem nechával Město Božího Slova za zády.
Byla chladná, průzračná noc, velice tmavá, hvězdy byly až bolestivě jasné a Mars o sobě dával nápadně vědět. Šel přibližně východním směrem, nerovným terénem rozrytým roklemi, a stolové hory, jež stály po stranách města, mu zanedlouho zmizely z dohledu. Doufal, že urazí osm nebo deset kilometrů, než se utáboří, ale rokle mu chůzi velice znesnadňovaly; nebyl venku víc než hodinu, když ho jedna noha začala dřít a do svalu v levé noze dostal křeč.
Usoudil, že udělá dobře, když se zastaví. Vybral si pro tábořiště místo v blízkosti osamocené skupinky juk, které stály jako nějaké groteskní stráže, toporné a naježené, na okraji hluboké průrvy. Znenadání se zvedl vítr, přehnal se pouštními pláněmi a divoce zamával jejich hranatými větvemi. Oxenshuerovi se zdálo, že mu ty dunivé nárazy větru přinášejí z nedalekého města zvuky zpěvu:
Vejdu do příbytku boha a nechám se strávit jeho ohněm. Zvolám jméno boha a nechám se ohlušit jeho hromem. Přijmu pohár boha a rozpustím se v jeho vínu.
Myslel na Matta a Jean, na Emieho, který ho nazval bratrem, na mluvčího, jenž mu nabídl lásku a přístřeší, a na Nicka a Willa, své patrony. V duchu se znovu procházel zákruty labyrintu, až se mu zatočila hlava. Přesvědčil se, že je nemožné, aby z tohoto místa slyšel zpěv. Byl přinejmenším tři nebo čtyři kilometry daleko. Připravil tábořiště a rozmotal si spacák. Ale na spánek bylo příliš brzy; ležel úplně bdělý, poslouchal vítr, počítal hvězdy, opakoval si v hlavě městské zpěvy. Čas od času usínal, ale jen na přerývané intervaly, snadno narušitelné. Říkal si, že další den urazí pětadvacet nebo třicet kilometrů, dojde skoro až k úpatí hor na východě, nainstaluje půl tuctu solárních destilačních aparatur a usadí se, aby si v klidu důkladně prošel všechno, co se mu přihodilo.
Hodiny ubíhaly pomalu. Zhruba ve tři ráno dospěl k závěru, že se mu nepodaří usnout, a tak vstal, oblékl se a začal chodit po okraji průrvy. Dolehl k němu nějaký zvuk: tiché, skoro až pulsující vrnění. V dálce zahlédl světlo. Pak druhé. Zvuk zesílil, jedno vrnění přehlušilo druhé. Pak třetí světlo, ve větší vzdálenosti. Všechna tři světla byla v pohybu. Teď to tiché vrčení poznal: byly to motory dunocyklů. Že by někdo přejížděl přes poušť uprostřed noci? Reflektory dunocyklů se kolem něho stáčely po širokých kruhových drahách. Pátrací skupina z města? Proč by jinak jezdili tímto způsobem, tak systematicky pročesávali akry pouště?
Ano. Hlasy. „Johne? Jo-ohne! Hej, Johne!“
Hledali ho. Jenže poušť byla obrovská; pátrači byli stále daleko. Stačilo, aby si sbalil věci a přikrčil se někde v rokli, projeli by kolem něho.
„Hej, Johne! Jo-ohne!“
Mattův hlas.
Oxenshuer sešel po svahu rokle dolů, v jejích hlubinách se na chvíli zastavil a pak sám sebe překvapil, když začal po protější straně rokle šplhat nahoru. Tam několik minut mlčky stál, pozoroval kroužící dunocykly a poslouchal volání pátračů. Stále měl pocit, že mu vítr přináší písně obyvatel města Toto je bůh, který hoří jako oheň. Toto je bůh, jehož jméno je hudba Ježíš čeká. Světec tě dovede k blaženosti, milý unavený Johne. Ano. Ano. Nakonec udělal ze svých rukou hlásnou troubu a zavolal: „Hej! Tady jsem! Hej!“
Dva dunocykly zastavily okamžitě; třetí, který to bral obloukem daleko nalevo, zastavil krátce nato. Oxenshuer čekal na odpověď, ale žádná nepřišla
„Hej!“ zakřičel znovu. „Tady, Matte! Tady jsem!“
Uslyšel, jak se tiché vrčení znovu rozběhlo. Reflektory se daly opět do pohybu, kužely světla přejížděly pouští, až se zastavily. Na něm. Dunocykly se blížily. Oxenshuer znovu přelezl rokli, posbíral si věci a počkal na té straně, kde bylo město, až k němu pátrači dojedou. Matt, Nick a Will.
„Vyšel sis na noc ven?“ zeptal se Matt. Z jeho dechu bylo silně cítit víno.
„Asi jo.“
„Začali jsme si dělat trochu starosti, když ses do půlnoci nevrátil. Napadlo nás, že jsi mohl spadnout do vyschlé nádrže na vodu a poranit se. Ale vypadá to, že ke znepokojení nebyl důvod.“ Zalétl očima k Oxenshuerově batohu, ale nekomentoval to. „Když jsi v pořádku, asi tě tady můžeme nechat, ať dokončíš, co jsi dělal. Potkáme se ráno, ne?“
Odvrátil se. Oxenshuer se díval, jak muži nasedají na dunocykly.
„Počkejte,“ řekl.
Matt se ohlédl.
„Už jsem tady skončil,“ prohlásil Oxenshuer. „Byl bych vděčný, kdybyste mě svezli zpátky do města“
* * *
„Je to otázka celistvosti,“ pravil mluvčí. „Na začátku bylo celé lidstvo jedno. Byli jsme v kontaktu. Zažívali jsme splynutí duší. Ale pak se to všechno rozpadlo.“ „Při Adamově pochybení jsme zhřešili všichni vzpomínáš? A to pochybení, prvotní hřích, Johne, to byl ten rozpad, odpadnutí od sebe navzájem, pád do zla svárů. Dokud jsme byli v Rajské zahradě, byli jsme víc než jedna rodina, byli jsme jedna bytost, jedna univerzální entita; a z Rajské zahrady jsme vyšli jako jednotlivci, Adam a Eva, Kain a Ábel. Původní univerzální bytost rozlámaná na kusy. Tady se snažíme ty kusy znovu pospojovat, Johne. Rozumíš mi?“
„Ale jak to děláte?“ zeptal se Oxenshuer.
„Tím, že necháváme Dionýsa, aby nás vedl k Ježíšovi,“ vysvětlil stařec. „A ve světcově posvátném třeštění vytváříme jednotu z protikladů. Smiřujeme znepřátelené kmeny. Sbližujeme soupeřící bratry. Dáváme dohromady muže a ženu.“
Oxenshuer pokrčil rameny. „Mluvíte jenom v metaforách a podobenstvích.“
„Jinak to nejde.“
„Jakou používáte metodu? Co je vaším základním principem?“
„Naším základním principem je mystická extáze. Naší metodou je přijímání těla boha a jeho krve.“
„To zní velice povědomě. Přijmi; jez. Toto je moje tělo. Toto je moje krev. Vaše slavnost je velká mše?“
Mluvčí se pro sebe zasmál. „V jistém smyslu ano. Provedli jsme vlastní syntézu pohanství a ortodoxního křesťanství a pokusili jsme se vrátit se od symbolického rituálu ke skutečnému aktu. Víš, kde křesťanství sešlo z cesty? Na stejném místě, kde se nechala vykolejit všechna ostatní náboženství. V bodě, kde duchovní prožitek nahradilo mechanické uctívání. Podívej se na židy, jak mumlají o faraonovi v jazyce, který zapomněli. Podívej se na své křesťany, jak se řadí u oltářního zábradlí, aby dostali hostii a hlt vína a přitom nikdy neucítí hrůzu a nádheru z poznání, že pojídají svého boha! Náboženství se příliš brzy stává doktrínou. Mění se ve vyznání víry, formule, talismany, prázdnotu. ‚Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svátého, narodil se z Marie Panny –’ Slova Jenom slova My nevěříme, Johne, že se náboženské vyznání skládá z odříkávání příběhů z dávné minulosti. My chceme, aby bylo bezprostřední. Chceme, aby bylo skutečné. My chceme svého boha vidět. Chceme svého boha ochutnat. Chceme se naším bohem stát.“
„Jak?“
„Víš něco o starých dionýsovských kultech?“
„Jen to, že byly divoké a krvavé, se spoustou pití, hýření a možná i lidskými oběťmi.“
„Ano. Lidské oběti,“ řekl mluvčí. „Ale před lidskými oběťmi byly božské oběti, bůh, který zemře, bůh, který se vzdá života v zájmu svého lidu. U prehistorických dionýsovských kultů byl samotný bůh roztrhán a sněden, byl ústřední postavou mystického ničivého rituálu, při němž jeho extatičtí uctívatelé hodovali na jeho syrovém mase, posvátném pokrmu, který jim umožňoval, aby byli plní boha a přijali požehnání, zatímco mrtvý bůh se stal obětním beránkem lidských hříchů. Bůh se pak znovuzrodil a jeho znovuzrozením se všechno spojilo v jedno. Proto byli v Řecku a Malé Asii Dionýsovi kněží trháni na kusy jako náhradníci boha a uctívatelé přijímali krev a maso při kanibalistických oslavách lásky. V civilizovanějších dobách se místo lidí obětovala zvířata a ještě později, když různá dionýsovská náboženství nahradilo Ježíšovo náboženství, začaly jako nástroj svátého přijímání fungovat chléb a víno, metafory pro tělo a krev boha. Na symbolické úrovni to bylo úplně stejné. Pojídat boha Dosáhnout kontaktu s bohem tím nejpřímějším možným způsobem. Zažít vytržení při extatickém stavu, kdy člověka ovládne bůh. Sjednotit to, co společnost donutila k rozdělení. Prorazit všechny hranice. Strhat ze sebe všechny okovy. Odevzdat se našemu světci, našemu šílenému světci, opilému bohovi, který je naším světcem, šílenému svátému bohovi, který bourá zdi a všechno spojuje v jedno. Ano, Johne? Spojujeme prostřednictvím rozpadu. Rozpouštíme se ve velkém oceánu. Hoříme ve velkém ohni. Ano, Johne? S radostí odevzdej svou duši svátému Dionýsovi. Získej úplnost v jeho požehnaném ohni. Byl jsi rozdělený příliš dlouho.“ Oči mluvčího získaly hrozivý lesk. „Ano, Johne? Ano? Ano?“
* * *
Jednou v noci vypije Oxenshuer v jídelně až příliš mnoho vína Žízeň na něho přijde postupně a nečekaně; na začátku jídla jednoduše usrkuje při jídle, jak to obvykle dělává, ale čím víc pije, tím má hrdlo vyprahlejší, až je to tak, že ve chvíli, kdy na stůl dorazí masitý hlavní chod, nutkavě sahá po karafě každých několik minut, dolije si pohár, obrátí jej do sebe, dolije si a vypije. Začne se mu točit hlava a začne být hlučný; když někdo u stolu spustí chvalozpěv, Oxenshuer se přidá, přestože si není jistý slovy a neustále ztrácí melodii. Lidé kolem něho se smějí, plácají ho po zádech, zpívají ještě hlasitěji, kývají na něho a pobízejí ho, aby zpíval s nimi. Emie a Matt s ním v pití drží krok a pokaždé, když má pohár prázdný, dolijí mu, ještě než to stačí udělat on. Obsluhující dívka přinese plnou karafu. Oxenshuer ucítí svědění v ušních lalůčcích a na špičce nosu, ucítí pás tepla táhnoucí se přes hruď a ramena a uvědomí si, že začíná být opilý, ale nebrání se tomu. Tady vládne Dionýsos. Byl už dost dlouho střízlivý. A napadlo ho, že je třeba svou opilostí ponoukne, aby ho vpustili na noční bujaré radovánky. To se však nestane. Večeře skončí. Mluvčí a ostatní staří muži, kteří sedí u jeho stolu, v zástupu opustí jídelnu; je to znamení pro ostatní, aby odešli. Oxenshuer se postaví. Zaváhá. Zavrávorá. Vzpamatuje se. Zasměje se. Chytí se za ruce s Mattem a Emiem. „Bratři,“ řekne. „Bratři!“ Z jídelny vyjdou společně, ale venku, na rozlehlém dlážděném náměstí, mu Matt řekne: „Uděláš dobře, když se dnes v noci nepůjdeš potulovat do pouště, nebo si stoprocentně zlomíš vaz.“ Takže jeho vyloučení trvá. S Mattem a Jean se vrátí labyrintem do jejich domu. Pomohou mu do jeho pokoje, přinesou mu džbánek vína pro případ, že by měl ještě žízeň, a pak ho opustí. Oxenshuer se natáhne na postel. Točí se mu hlava. Mattův syn nahlédne dovnitř a zeptá se, jestli je všechno v pořádku. „Je,“ odpoví mu Oxenshuer. „Jenom si potřebuju trochu lehnout.“ Cítí se trapně, že je tak bezmocně opilý, ale připomene si, že v tomto Dionýsově městě se nikdo nemusí omlouvat za to, že vypil příliš mnoho vína. Zavře oči a počká, až se mu aspoň trochu vrátí stabilita Ve tmě se mu dostaví vidina: smrt Davea Vogela Oxenshuer vidí, jak se na obrazovce jeho mysli rozprostírá se zvláštní a zářivou ostrostí marsovská krajina nízké a zavalité kopce sbíhající do širokých, krátery rozrytých planin, hrbolaté opuštěné balvany, nachová obloha, kolem poletující červené částečky písku. Marsovský rover má za sebou už pořádný kus cesty na západ ke Gulliverovi, řídí Richardson, Vogel pilně fotografuje, ovládá nespočet senzorů a naklání se k mikrofonu, aby popsal všechno, co vidí. Právě dorazili na Gulliverovu lokalitu a chystají se vystoupit z roveru, když je překvapí nenadálé propuknutí písečné bouře. Obloha bez varování zrudne rozevlátými plášti z písku, které se na ně ženou jako sněhové vločky ve vánici. První zběsilý okamžik bouře stačí na to, aby bylo vozítko uvězněno; během několika minut se písek na zpola průhledné střeše navrší do metrové výšky; nic není vidět a přívaly písku se vytrvale prohlubují, jak bouře získává na síle. Richardson se chopí řízení, ale kola roveru se ne a ne chytit. „Něco takového jsem nikdy neviděl,“ zamumlá Vogel. Vozidlo má výsuvná čidla na teleskopických prutech, ale i když je Vogel vysune na maximum, pořád zůstávají schovaná v písku. Oči roveru jsou oslepené; antény jsou zasypané. Topí se v písku. Sápou se na ně celé duny. „Něco takového jsem nikdy neviděl,“ zopakuje Vogel. „To si nedovedeš představit, Johnny. Není to ani pět minut, co to začalo, a už teď máme nad sebou určitě tři nebo čtyři metry písku.“ Motor roveru napíná síly, aby je vysvobodil. „Johnny? Neslyším tě, Johnny. No tak, Johnny.“ Na vysílacím pásmu pro spojení mezi lodí a roverem je všude ticho. „Haló, Houstone,“ volá Vogel, „máme tady podělanou písečnou bouři a vypadá to, že jsme ztratili kontakt s lodí. Můžete za nás zavolat Johnnymu?“ Houston neodpoví. „Řídící středisko, slyšíte mě?“ zeptá se Vogel. Stále má určitou představu, jak zařídit spojení mezi roverem a lodí prostřednictvím Země, ale pomalu mu dojde, že ztratil kontakt i se Zemí. Veškeré vysílání ustalo. Vogel, který se ve svém skafandru najednou začne potit, křičí do mikrofonu, lomcuje ovladači, zapojí zabezpečené komunikační panely, ale jediné, co zjistí je, to že nic nefunguje; písek vozidlo zaplavil a drží je pod smrtící duchnou. „To není možné,“ křičí Richardson. „Odkdy písek funguje jako izolátor pro rádiové vlny?“ Vogel pokrčí rameny. „To není otázka izolace. Tady jde o naprostý kolaps systémů. Nevím proč.“ Musejí teď být deset metrů pod pískem. Pohřbeni. Vogel zabuší na průlez. Myslí si, že kdyby se jim podařilo dostat se z vozítka ven, nějak by si volným pískem prohrabali cestu na povrch a pak – a pak co? Ušli pěšky devadesát kilometrů zpátky k lodi? Jejich skafandry mají zásobu kyslíku na šestatřicet hodin. Museli by urazit v průměru dva a půl kilometru za hodinu v nerovném, krátery rozrytém terénu, aby se tam dostali včas; a v situaci, kdy zuří písečná bouře, jsou jejich šance, že by přežili tak dlouho, aby ušli jediný kilometr, naprosto mizivé. A Oxenshuer nemá záložní rover, ve kterém by je mohl přijet zachránit, i kdyby o jejich tísni věděl; má jenom chatrné jednomístné vozítko, které používají pro krátké geologické exkurze v blízkosti lodi. „Chceš něco vědět?“ zeptá se Vogel. „Je po nás, Bude.“
Riehardson vehementně zavrtí hlavou. „Nemluv nesmysly. Počkáme, až se ta bouře přežene, a pak odsud vypadneme. Prozatím uděláme nejlíp, když se budeme modlit.“ Ale jeho hlas postrádá jakékoli přesvědčení. Jak poznají, že bouře skončila? Už teď leží hluboko pod novým povrchem marsovské pláně a v místě, kde jsou, je všechno hezké a klidné. Tuny písku nedovolí průlez vozítka otevřít. Není úniku. Vogel má pravdu: je po nich. Jediná otázka, která zbývá, je otázka času. Mají počkat, až se vyčerpá zásoba kyslíku ve vozítku, nebo by měli podniknout nějaký bezprostřednější krok, aby nevyhnutelný konec urychlili, zemřít čestně, rychle a bez bolesti? Tady se Oxenshuerovo vidění zadrhne. Neví, jakým způsobem se uvěznění muži rozhodli pojmout choreografii své smrti. Ví jen to, že ať bylo jejich rozhodnutí jakékoli, určitě bylo dosaženo bez hořkosti a paniky, a že způsob, kterým odešli ze světa, byl klidný. Vidění se vytratí. Leží sám ve tmě. Poslední zbytek opilosti se mu z mozku vypálil.
* * *
„Do toho,“ pobídne ho Matt. „Pojďme si to trochu rozdat,“
Bylo svěží zimní ráno, nikoli chladné, den jasného, ostrého světla Matt ho odvedl do centra města a Oxenshuer vůbec poprvé vstoupil do jedné z vysokých budov s cihlovými fasádami v ulicích labyrintu. Uvnitř byla velká, prázdná tělocvična nevytápěná, s holými žlutými zdmi a ošoupanými nachovými žíněnkami na podlaze. Will a Nick už tam byli. Jejich hlasy zněly v obrovité místnosti ozvěnou. Matt se rychle svlékl do trenýrek. Nahý se zdál být ještě mohutnější než oblečený; svaly měl silné a oblé, hruď působivě hlubokou, stehna jako sloupy. Po celém těle, dokonce i na zádech a na ramenou, mu bujela silná vrstva světlých kudrnatých chlupů. Byl vysoký přinejmenším dva metry a musel vážit nějakých sto deset kilo. Oxenshuer, který byl vysoký, ale zdaleka ne tolik, a který byl dobře stavěný, ale přinejmenším o dvacet kilo lehčí, měl pocit, že má proti sobě silně nerovného soupeře. V každém případě byl pohotový a mrštný; třeba mu tyto vlastnosti poslouží. Odhodil své oblečení stranou.
Matt si ho pozorně prohlédl. „Nevypadá to špatně,“ prohlásil. „Sneslo by to na kostech trochu víc masa“
„Asi si ho pro slavnost budeme muset maličko vykrmit,“ přidal se Will. Přátelsky se ušklíbl. Trojice mužů se rozesmála; Oxenshuerovi poznámka zase tak zábavná nepřišla, Matt dal znamení Nickovi, který vyňal ze skříňky láhev vína a podal mu ji. Matt vytáhl zátku, zhluboka se napil a podal láhev Oxenshuerovi. Bylo to jiné než běžné stolní víno: hustší, sladší, skoro jako posvěcené víno. Oxenshuer se napil mocnými doušky. Potom se odebrali na centrální žíněnku.
Oba si dřepli a začali kolem sebe váhavě kroužit, hledat nataženými pažemi mezeru. Oxenshuer přešel do útoku jako první. Rychle proklouzl do soupeřovy blízkosti a zjistil, že Matt je překvapivě těžkopádný a jeho obranná technika má k vytříbenosti daleko. Přesto se mohutnému muži podařilo dostat se z Oxenshuerova chvatu, když jedinkrát mocně škubl tělem, lehce ho ze sebe setřásl a prudce ho odmrštil dozadu. Znovu začali kroužit. Vypadalo to, že Matt je ochotný přenechat mu veškerou iniciativu. Oxenshuer se přiblížil, opatrně, klamným pohybem předstíral, že půjde Mattovi po ramenou, ale místo toho ho chytil za paži; jenže Matt jeho fintu s klidem ignoroval a nějakým způsobem se otočil tak, že se Oxenshuer stal obětí pohybové energie vlastního výpadu, ztratil rovnováhu a stal se zranitelným pro medvědí stisk. Matt ho dostal na podlahu. Oxenshuer mu nějakých třicet sekund tvrdohlavě kladl odpor a prohýbal páteř; potom ho Matt přitlačil k zemi a prakticky ho znehybnil. Skutáleli se ze sebe a Nick znovu nabídl víno. Oxenshuer pil a mezi mocnými doušky lapal po dechu. „Hýbal ses dobře,“ pochválil ho Matt. Ale napodruhé ho dostal na zem ještě rychleji a při třetím pokusu ho to nestálo o mnoho víc námahy. „Tím se netrap,“ pošeptal Oxenshuerovi Will na odchodu z tělocvičny. „Až přijde den slavnosti, světec tě proti němu povede.“
* * *
Každou noc teď pije jako o závod, až je brunátný v obličeji a točí se mu hlava Matt, Will a Nick jsou mu stále nablízku a dohlížejí na to, aby jeho pohár nikdy nezůstal dlouho suchý. Má z vína zamlžený mozek, je omámený a často se mu stává, že má vidiny, když leží v otupělém stavu na své posteli a vzpamatovává se. Vidí, jak ze tmy září tvář Claire Vogelové a pohled na ni mu mučí srdce láskou. Pouští se do dlouhých, snových, smyšlených dialogů s mluvčím o podstatě extatického splynutí. Vidí se, jak tančí v příbytku boha spolu s dalšími obyvateli města, tančí až do úplného vyčerpání a extáze. Dokonce ho navštíví svátý Dionýsos. Světec má mladistvý a podivuhodně nevinný vzhled, těžké břicho, baculatá stehna zlaté kudrnaté vlasy a splývavé zlaté vousy; vypadá jako omlazený Santa Claus. „Pojď,“ osloví ho tiše. „Pojďme k oceánu.“ Vezme Oxenshuera za ruku a společně projdou tichými tmavými ulicemi k poušti, přes vířící duny, plují spolu nocí, až dospějí k širému moři. Měsíční zář se odráží od hladiny jako studený bílý oheň. Které je to moře? Světec řekne: „Toto je moře, které tě přivedlo na svět, věčné moře, které přenese do života každého smrtelníka. Proč to moře vůbec opouštíte? Tak. Vejdi do něj se mnou.“ Oxenshuer to udělá. Voda je teplá, uklidňující, zvláštně přilnavá. Odevzdá se jí, po kotníky, po lýtka po stehna; uslyší, jak z mírných vln vychází tichá, šumivá píseň, a ucítí, jak z něj vyprchává veškerý smutek, veškerá bolest, veškerý pocit sebe jako něčeho, co je oddělené od ostatních. Na ňadrech moře se pohupují koupající. Pohleď: je tady Dave Vogel i Claire a jeho rodiče, jeho prarodiče a tisíce dalších, které nezná, dokonce miliony, v mase táhnoucí se daleko od pobřeží, veškeré Adamovo potomstvo a dokonce i samotný Adam s matkou Evou, jejíž hebké růžové tělo ve vodě září. „Odpočiň si,“ zašeptá světec. „Pluj. Nech se unášet. Vzdej se. Spi. Oddej se oceánu, milý Johne.“ Oxenshuer se zeptá, jestli v tomto oceánu najde Boha Světec odpoví: „Bůh je ten oceán. A Bůh je v tobě. Vždycky byl. Ten oceán je Bůh. Ty jsi Bůh. Já jsem Bůh. Bůh je všude, Johne, a my jsme jeho nedělitelné atomy. Bůh je všude. Ale především je Bůh v tobě.“
* * *
Co to mluvčí povídá? Sype ze sebe freudovská moudra.
V každém z nás přebývá síla říká, entita – můžeme to nazývat nevědomí; je to stejně dobré jméno jako kterékoli jiné –, která ze svého úkrytu ovládá a řídí naše životy, třebaže její fungování je pro nás záhadné a nesrozumitelné. Bůh uvnitř naší lebky. Ztratili jsme s tím bohem kontakt, tvrdí mluvčí; nedokážeme se k němu přiblížit, nedokážeme pochopit jeho schopnosti, a proto jsme rozděleni proti sobě, odříznuti od hlavního zdroje naší síly a odříznutí také jeden od druhého: bůh, který je ve mně, již nemá možnost spojit se s bohem, který je v tobě, přestože jsme oba ty i já, vzešli z téhož prapůvodního oceánu, z toho moře božského nevědomí, ve kterém je veškeré bytí jedno. Pokud bychom se na tu sílu dokázali napojit, říká mluvčí, pokud bychom se mohli spojit s tím skrytým bohem, pokud by se nám jej podařilo přimět, aby povstal do vědomí, anebo dovolil našim já ponořit se do světa nevědomí, rozštěpení v našich duších by se zacelilo a my bychom konečně získali plný přístup ke svému božství. Kdo ví, jakými tvory bychom se pak stali? Mluvili bychom přímo, myšlenkami. Cestovali bychom prostorem a časem pouze tím, že bychom k tomu napřeli svou vůli. Dělali bychom zázraky. Chyby minulosti by se daly odčinit, tvrdí mluvčí, vzory starých strastí by se daly utkat znovu. Dokážeme všechno, říká mluvčí, jakmile dosáhneme toho skrytého boha a proměníme se v bohy, jimiž jsme měli být. Všechno. Všechno. Všechno.
* * *
Je úsvit dne, kdy se koná slavnost. Celou dlouhou noc zněly městem bubny a magické formule. Zůstal v domě sám, protože tam nebyly dokonce ani děti; všichni tančili na náměstí a pouze on, nezasvěcený, zůstával z těch bouřlivých oslav vyloučen. Velkou část noci nedokázal spát. Napadlo ho, že by k přivolání spánku použil víno, ale bál se vidin, které by mohlo přivodit, a nechal láhev být. Teď bylo časně ráno a on musel usnout, protože se přistihne, jak se pomalu probírá z dřímoty, ale nepamatuje si, že na něj padla. Posadí se. Zaslechne kroky, jak po domě někdo chodí. „Johne? Jsi vzhůru, Johne?“ Mattův hlas.
„Jsem,“ zavolá Oxenshuer.
Vejdou do jeho pokoje: Matt, Will a Nick. Hábity mají potřísněné cákanci červeného vína obličeje pohublé, oči zarudlé a nepřirozeně rozzářené; zjevně byli vzhůru celou noc. Ale pod jejich únavou Oxenshuer cítí radostné vzrušení. Jsou rozjetí, hodně rozjetí, skoro už ve stavu extáze, a to den slavnosti teprve začíná. Všimne si, že se jim třesou prsty. Jejich těla jsou napjatá očekáváním.
„Přišli jsme pro tebe,“ oznámí Matt. „Tady máš. Obleč si to.“
Hodí Oxenshuerovi hábit podobný těm jejich. Oxenshuer po celou tu dobu chodil po městě ve svých normálních šatech, které z něho dělaly někoho nápadného, podezřelého cizáka. Nahý vstane z postele a sáhne pro trenýrky, ale Matt zavrtí hlavou. Dnes se nosí jenom hábity, řekne. Oxenshuer přikývne a obleče si hábit na holé tělo. Když je zahalený, postoupí k nim; Matt ho slavnostně obejme, pevným vřelým objetím, a následně Will a Nick udělají totéž. Čtveřice mužů opustí dům. Dlouhé stíny časného rána se táhnou přes širokou třídu mířící do labyrintu; hory za městem mají červeně zbarvené vrcholky. Daleko vepředu, kde třída přechází v užší ulice, je vidět, jak oblohu olizuje jazyk černého dýmu. Ozvěny hudby buší do boků budov. Oxenshuer pocítí zvláštní příval sebevědomí a je si jistý, že dnes ráno by dokázal najít cestu labyrintem bez pomoci; když dorazí k jeho vnějšímu okraji, jde dokonce před ostatními, ale padne na něj nenadálý zmatek, najednou nedokáže odlišit jednu klikatou ulici od druhé. Mlčky zaostane a nechá Matta aby se ujal vedení.
O deset minut později dojdou na náměstí.
Ukazuje přelidněný, chaotický výjev. Jsou tady všichni obyvatelé města, někteří tančí, někteří zpívají, někteří buší do bubnů nebo troubí na trumpety, někteří vyčerpaně leží na zemi. Přestože je ve vzduchu chlad, mnohé hábity jsou rozevřené a nejeden obyvatel se svých šatů zbavil úplně. Děti pobíhají, piští a hrají si na honěnou. Podél průčelí jídelny bylo rozmístěno několik sudů s vínem. Víno volně tryská z kohoutků a smáčí ty, kteří nastavují poháry nebo jednoduše přistrkují k proudu rty. Vzadu, před domem mluvčího, vyrostlo dřevěné pódium a mluvčí se staršími města na něm sedí jako na trůnu. Uprostřed náměstí zapálili obrovskou hranici, na niž přikládají velká polena z neméně obrovské hromady dřeva – vyneseného nepochybně z nějakého skladiště v labyrintu –, která zabírá nějakých dvacet čtverečních metrů. Žár z tohoto ohně je nesmírný a právě dým z této hranice byl tím, co Oxenshuer zahlédl už z okraje města.
Jeho příchod na náměstí poslouží jako signál. Během několika okamžiků všechno ztichne. Hudba odumře; tanec se zastaví; zpěváci zmlknou; nikdo se nehýbe. Oxenshuer, obstoupený svými patrony Nickem a Willem a vedený svým bratrem Mattem, neklidně zamíří k trůnu s mluvčím. Stařec povstane a udělá gesto, evidentně požehnání. „Dionýsus tě přijímá do své náruče,“ zvolá mluvčí. Jeho zvučný hlas se nese daleko přes náměstí. „Pij a dovol světci, ať uzdraví tvou duši. Pij a nech se obklopit svátým oceánem. Pij. Pij.“
„Pij,“ vyzve ho Matt a dovede ho k sudům. Asi čtrnáctiletá dívka nahá a lesklá potem, mu podá pohár. Oxenshuer si jej naplní a přiloží ke rtům. Je to husté, sladké víno, posvátné víno, které dostal to ráno, kdy s Mattem trénoval zápasení. Hladce mu klouže do krku; nabere si další a pak, když dojde, ještě jednou.
Na znamení mluvčího začne hudba znovu hrát. Zběsilý tanec opět propukne. Tři nazí muži hodí na hranici další polena. Oheň se prudce rozhoří a vychrlí jiskry skoro až do výšky špičky kříže nad kostelem. Nick, Will a Matt dovedou Oxenshuera do kruhu tanečníků, kteří se pohybují krouživým, závrať vyvolávajícím krokem kolem ohně a pokřikují, zpívají, dupou na dlažbu a zvedají ruce do vzduchu. Zpočátku Oxenshuera ty nevázané, zběsilé pohyby odrazují a stydí se je napodobovat, ale když mu víno stoupne do mozku, veškerých zábran se zbaví a začne poskakovat se stejným gustem jako ostatní: přestane být svým divákem a stane se účastníkem. Otočit se. Dupnout. Skočit. Zakřičet. Otočit se. Dupnout. Skočit. Zakřičet. Tanec působí na jeho mysl jako centrifuga kaluže krve se hromadí na stěnách lebky a zaplavují závity mozečku, jak se točí. Žár ohně způsobuje, že mu pokožka září. Zpívá:
Řekni světci, aby mi zahřál srdce. Řekni světci, aby mi vdechl vzduch. Řekni světci, ať uhasí mou žízeň.
Žízeň. Když tančil tak dlouho, až ho dech pálí v hrdle jako oheň, vrávoravě se z kroužku vzdálí a po libosti se obslouží u kohoutku. Udivuje ho, jak se toho hustého vína nemůže nasytit. Působí to, jako by byl stovky let vyprahlý, každá buňka jeho těla se scvrkla a seschla a jediné, co ho může zregenerovat, je víno.
Znovu zpátky do kruhu. Hlava mu pulsuje; bosé nohy mu pleskají o dláždění; pažemi se sápe po obloze. Toto je bůh, jehož jméno je hudba Toto je bůh, jehož duše je víno. Ve středovém kruhu tanečníků je teď devadesát nebo stovka lidí a další kruhy se vytvořily v rozích náměstí, takže celé náměstí se proměnilo v hnízdo blýskavých, proplétajících se pohyblivých vírů. Je do těchto vírů vtahován, je vysáván sám ze sebe; ztrácí veškeré vnímání sama sebe coby samostatné individuální entity.
Skákat křičet zpívat dupat Vstávat šplhat vzlétat plachtit Roztávat splývat milovat hořet Zpívat vzlétat splývat milovat
„Pojď,“ zašeptá Matt. „Je čas, abychom se spolu utkali.“ Oxenshuer zjistí, že v protějším rohu náměstí, před kostelem, vznikl zápasnický ring. Je to čtverec, čtyři nízké dřevěné okraje o straně asi deset metrů, a vnitřek je vyplněný hrubým pouštním pískem. Mluvčí přesunul své vyvýšené sedátko tak, že teď má zápasnický ring před sebou; všichni ostatní se mačkají kolem a veškerý tanec znovu ustal. Dav se rozevře, aby nechal Matta a Oxenshuera projít. Kousek od ringu Matt shodí svůj hábit; silné nahé tělo se mu leskne potem. Oxenshuer zaváhá jen na okamžik a svlékne se také. Přesunou se ke vstupu do ringu. Než do něj vejdou, chlapec přinese každému z nich láhev vína. Oxenshuer, který se už tak cítí z alkoholu nejistý a otupělý, uvažuje, co asi udělá další víno s jeho tělesnou koordinací, ale láhev si vezme a mocnými, hltavými doušky se z ní napije. Za několik okamžiků je prázdná. Mladá dívka mu nabídne další. „Napij se jenom trošku,“ poradí mu Matt. „Na počest boha“ Oxenshuer poslechne. Matt také upíjí z druhé lahve; bez varování se zazubí a vychrstne obsah své lahve na Oxenshuera Oxenshuer mu to okamžitě oplatí. Strhne se mocný jásot; oba muži jsou zkrápěni lepkavým červeným vínem. Matt se srdečně zasměje a poplácá Oxenshuera po zádech. Vstoupí do zápasnického ringu.
V srdci mám dnes víno.
V hrdle mám dnes krev.
V duši mám dnes oheň.
Všechna chvála patří tobě, Bože.
Obezřetně kolem sebe krouží. Bratr proti bratru. Romulus a Remus. Kain a Ábel, Osiris a Set: starodávný rituál, nadčasový střet. Ani jeden z mužů se nenabídne. Oxenshuer cítí, jak je vínem ztěžklý, jak má úplně sražený mozek, a přesto se ho zmocňuje také podivuhodná lehkost; pokaždé, když došlápne nohou do písku, dodá mu ten kontakt malý záchvěv extáze. Vzrušujícím způsobem si uvědomuje, že je živý, pohyblivý, plný energie. Ten pocit sílí, až ho ovládne, a on se znenadání vrhne do útoku, popadne Matta a pokusí se ho dostat na zem. Zápasí spolu ve skoro až nehybné ztuhlosti. Matt upadnout nehodlá, ale svým protitahem nezíská na Oxenshuera žádnou výhodu. Stojí zaklesnutí do sebe, jedno upocené, vínem polité tělo o druhé, a zhruba po dvou minutách intenzivního napětí své sevření na základě nevyslovené dohody povolí a rozechvěle od sebe odstoupí. Začnou znovu kroužit. Bratr. Bratr. Ábel. Kain. Oxenshuer se přikrčí. Natáhne ruce před sebe, pokusí se soupeře chytit. Znovu k sobě přiskočí. Opět se popadnou v zápasnickém chvatu a znehybní. Tentokrát Matt pažemi Oxenshuera obejme, jako by to byly pásy, a pokusí se ho zvednout ze země a mrštit dolů. Oxenshuer se ani nepohne. Mattovi naběhnou na čele žíly a Oxenshuer vytuší, že jemu taky. Obličeje zbrunátní. Svaly pulzují nepolevujícím napětím. Matt zalapá po dechu, povolí sevření a pokusí se couvnout; Oxenshuer okamžitě přistoupí k mohutnějšímu muži z boku, chytí ho za ruku a přitáhne si ho k sobě. Znovu se obejmou. Střídavě se každý z nich zakymácí, ale neupadne. Víno a námaha rozmazávají Oxenshuerovi zrak; je omámený úsilím. Obchází s Mattem ring kolem dokola a přitom se zvedá, chňapá rukam, kroutí, odstrkuje. Pak najednou z ničeho nic pocítí zatmění smyslů, zřetelný okamžik výpadku, a když znovu začne vnímat, ohromeně zjistí, že nezápasí s Mattem, nýbrž s Davem Vogelem. Kamarád z dětství, sok v lásce, druh ve vesmíru. Vogel, který mu byl bližší než jakýkoli pokrevní bratr, je s ním teď tady v ringu: řídké nazrzlé vlasy, krátký nos, husté obočí, svalnatá ramena „Dave!“ vykřikne Oxenshuer. „Proboha, Dave! Dave!“ Prudce ho obejme. Vogel se na něho lehce usměje a svalí se na podlahu ringu. „Dave!“ vykřikne Oxenshuer a upadne na něho. „Jak ses sem dostal, Dave?“ Zakryje Vogelovo tělo vlastním. Obejme ho strašlivým sevřením. Mumlá Vogelovo jméno, užasle šeptá a povoluje stavidla tisícovce otázek. Odpovídá Vogel? Oxenshuer si není jistý. Myslí si, že slyší odpovědi, ale nehodí se k otázkám. Pak Oxenshuer ucítí prsty, které mu poklepávají na záda „Fajn, Johne,“ řekne Will. „Položil jsi ho čestně a jasně. Je konec. Vstaň, chlape.“
„Tady máš. Podám ti ruku,“ nabídne Nick.
Oxenshuer zmateně vstane. Matt leží v písku jak široký tak dlouhý, lapá po dechu a mne si z boku krk, nicméně na tváři má i tak veselý škleb. „To byl pořádný stisk,“ zhodnotí Matt. „To tě naučili na univerzitě?“
„Budeme zápasit ještě jedno kolo?“ zeptá se Oxenshuer.
„Není třeba. Teď půjdeme do příbytku boha“ řekne mu Will. Pomůžou Mattovi vstát. Přinesou jim láhve s vínem; Oxenshuer začne nenasytně hltat. Všichni čtyři pak opustí ring, projdou davem, který se před nimi rozestoupí, a zamíří ke kostelu.
* * *
Oxenshuer uvnitř ještě nikdy nebyl. Až na jakýsi oltář na druhém konci je obrovská budova úplně prázdná: žádné lavice, žádné židle, žádné kaple, žádná kazatelna žádný chór. Vitrážovými okny proniká dovnitř tajemné světlo a rozlévá se tím obrovským otevřeným vnitřním prostorem. Mluvčí již dorazil; stojí před oltářem. Oxenshuer před ním poklekne, poté, co mu k tomu dá Matt šeptem pokyn. Matt si klekne nalevo od Oxenshuera Nick a Will pokleknou za ně. Ze skrytého mřížoví se začne linout varhanní hudba přízračná, éterická. Shromáždění se schází: Oxenshuer za sebou slyší šum lidí, kašel, občasné šeptání. Kostelem se brzy rozezní známé chvalozpěvy.
Vejdu do příbytku boha a nechám se strávit jeho ohněm. Zvolám jméno boha a nechám se ohlušit jeho hromem. Přijmu pohár boha a rozpustím se v jeho vínu.
Víno. Mluvčí podá Oxenshuerovi zlatou číši. Oxenshuer se napije. Je to jiné víno: studené a řídké. Za ním se spustí nový hymnus, takový, který ještě neslyšel, v jazyce, kterému nerozumí. Že by řecký? Rytmy jsou ostré a divoké; je to hudba bakchantek, je to orfeovská píseň, zpočátku cizí a děsivá, pak zvláštním způsobem uklidňující. Oxenshuer se sotva drží při vědomí. Nechápe nic. Nabízejí mu svaté přijímání. Hostie na stříbrném talířku: tmavý chléb, křupavý, do kterého je vyrytý neznámý symbol. Vezmi si; jez. Toto je moje tělo. Toto je moje krev. Další víno. Kolem něj se pohybují postavy, další příjemci svátosti postupují dopředu. Ztrácí veškeré vnímání prostoru a času. Opouští fyzický rozměr a pluje po hladině oceánu, v širém teplém moři, lehce se vlnícím moři, které ho nese lehce a rádo. Vnímá světlo, teplo, obrovitost, beztížnost; ale nevnímá nic hmatatelného. Víno. Hostie. Mohla být v tom víně nějaká droga? Sklouzne ze světa do vesmíru. Toto je moje tělo. Toto je moje krev. Toto je prožitek celosti a jednoty. Přijmu pohár boha a rozpustím se v jeho vínu. Jaký je tady klid. Jaká prázdnota Nikdo tady není, dokonce ani já ne. A ze všeho vyzařuje čisté teplé světlo. Piovu. Odcházím. Já. Já. Já. John Oxenshuer. John Oxenshuer neexistuje. John Oxenshuer je vesmír. Vesmír je John Oxenshuer. Toto je bůh, jehož duše je víno. Toto je bůh, jehož jméno je hudba Toto je bůh, který hoří jako oheň. Sladký plamen zapomnění. Vesmír se rozpíná jako balónek. Roste. Roste. Běž, dítě, doplav k bohu. Ježíš čeká. Světec, šílený světec, věčně opilý starý bůh, který je jejich světcem, tě dovede k blaženosti, milý Johne. Staň se celým. Staň se ničím. Vejdu do příbytku boha a nechám se strávit jeho ohněm. Běž. Běž. Běž. Zvolám jméno boha a nechám se ohlušit jeho hromem. Dionýse! Dionýse!
Všechno se rozpouští. Všechno splývá v jedno.
* * *
Tohle je Mars. Oxenshuer pilotuje svou loď v manuálním režimu. Nechává ji zlehka protančit těch posledních pět set výškových metrů na místo přistání. Koriguje rotaci kolem boční a svislé osy, poklidně prolétá vířícími rudými mračny, která vyvrhují jeho raketové motory. Kontaktní světlo. Vypnout motor.
– V pořádku, Houstone. Přistál jsem na lokalitě Gulliver.
Jeho signál se řítí vesmírem. Trpělivě přečká prodlevu a nakonec dostane z řídícího střediska odpověď:
– Rozumím. Jsi připravený na kontrolu systémů před výstupem z lodi?
– Právě s ní začínám, Houstone.
Projde rutinní procedury rychle, s jistotou zrozenou z dokonalé znalosti. Na palubě lodi je všechno v pořádku; její elegantní mechanický mozek tiká nádherně a bezchybně. Oxenshuer se nasouká do popruhů svého batohu a chvíli při tom zápasí s těžkopádnou dýchací aparaturou; nasadit si to bez pomoci jiného astronauta, který by mu pomohl, je obtížnější úkol, než čekal, dokonce i ve slabé marsovské gravitaci. Zkontroluje hlavní zásobu kyslíku, ventilační systém, vodní smyčku a komunikační soustavu. S přilbou a rukavicemi, plně hermetický, existuje teď v naprosto soběstačném kapesním vesmíru. Vyloží mechanický rýč a zkontroluje zásobu stlačeného vzduchu. Všechny systémy běží.
– Mám povolení k depresurizaci kabiny, Houstone?
– Můžeš provést depresurizaci kabiny, Johne. Je to všechno ve tvých rukách. Běž na to.
Vydá signál a počká, až tlak začne klesat. Ukazatele se zatřepetají. Konečně může otevřít dvířka. Máme povolení k výstupu, Johne. Hodí si mechanický rýč na rameno a opatrně sleze po žebříku dolů. Boty se zakousnou do červeného písku. V této zeměpisné délce na Marsu je teď poledne a z nachové oblohy se line hřejivá kaštanová záře. Oxenshuer se přiblíží k pohřební mohyle. S potěšením zjistí, že ho čeká relativně málo výkopových prací; síla jeho raketových motorů při sestupu většinu příkrovu z hrobky jeho přátel odvanula. Rychle nainstaluje mechanický rýč a začne odstraňovat zbývající písek. O pár minut později je na několika místech vidět lesknoucí se kupoli vozítka Oxenshuer teď musí pracovat jemněji, pečlivě seškrabává, až odkryje celou kupoli. Posvítí přes ni baterkou a spatří těla Vogela a Richardsona Nemají přilby a jejich skafandry jsou otevřené: neformální oděv, to nejlepší oblečení pro umírání. Vogel sedí u řízení roveru, Richardson leží těsně za ním na podlaze. Tváře mají suché, téměř bez masa avšak jejich výrazy jsou stále výmluvné a Oxenshuer si uvědomí, že museli zemřít poklidnou smrtí, přijmout konec v pokoji. Trpělivě se propracuje k tomu, aby mohl kopuli roveru odklopit. Nakonec západka povolí a kupole se vyhoupne vzhůru. Oxenshuer vleze dovnitř, obejme pažemi tělo Davea Vogela a vytáhne je ze skafandru. Je tak lehké: mumie, figurína Vogel jako by vůbec nic nevážil. Oxenshuer snadno přenese vysušenou mrtvolu k lodi. S Vogelem v náruči vyleze po žebříku. Uvnitř rozevře plastový kontejner od NASA, obtočený vlajkou, a opatrně jím tělo obalí. Bezpečně Vogela uloží v nákladovém prostoru lodi. Potom se vrátí do vozítka aby přenesl i Buda Richardsona. Během hodiny je celá práce hotová.
– Úkol splněn, Houstone.
* * *
Přistávací modul dokonale spadne do Pacifiku. Loď, která jej má vyzvednout, vzdálená jen tři kilometry, vyrazí k místu přistání. Polohu nad pohupující se kosmickou lodí zatím zaujmou helikoptéry. Vyskáčou z nich žabí muži, aby zajistili plovací límec: prastará rutina. Krátce nato se dvířka otevřou. Oxenshuer vyleze ven. Helikoptéra, která je modulu nejblíž, spustí záchranný koš. Oxenshuer zmizí v modulu a krátce nato se vrátí s Vogelovým zabaleným tělem, které předá potápěčům. Naloží je do koše, načež je vytaženo do helikoptéry. Následuje Richardsonovo tělo a potom samotný Oxenshuer.
Na palubě záchranné lodě čeká prezident. Jsou tam s ním dvě vdovy, oděné v černém. Oči mají suché, stojí rovně a pevně. Prezident věnuje Oxenshuerovi vřelý úsměv a stiskne mu ruku.
– Skvělá práce, kapitáne Oxenshuere. Celý svět je vám vděčný.
– Děkuji, pane.
Oxenshuer se obejme s vdovami. Nejdřív Richardsonova manželka: objetí a několik tiše šeptaných slov útěchy. Potom si k sobě přitáhne Claire. Uvědomuje si přítomnost televizních kamer. Cudněji stiskne. Cudně přitiskne svou tvář nakrátko k její.
– Musel jsem ho přivézt zpátky, Claire. Neměl jsem klid, dokud jsem ta těla nenaložil.
– Nebylo to nutné, Johne.
– Udělal jsem to pro tebe.
Usměje se na ni. Její oči jsou zářící a milující.
Na palubě se odehraje obřad. Prezident posmrtně udělí Richardsonovi a Vogelovi medaili. Oxenshuer uvažuje, jestli jim medaile připevní na tělo jako nějaké márniční visačky, ale ne, dá je vdovám. Pak dostane medaili Oxenshuer za svůj dramatický návrat na Mars. Prezident přednese krátký projev. Oxenshuer dělá, že poslouchá, ale většinu doby visí očima na Claire.
* * *
S Claire usazenou vedle sebe znovu vyrazí z Los Angeles po sanbernardinské dálnici, z plastů postavenými předměstími na východ, přes Alhambru a Asuzu, kolem lesního hřbitova v Covina Hills, přes San Bernardino, Banning a Indio, pryč do pouště. Je jasný den na konci zimy. Nedávné deště způsobily, že se kopce zazelenaly, a přesvědčily kaktusy, aby rozkvetly. Oxenshuer pozorně vyhlíží orientační body: bažinaté nížiny, vyschlá jezera
– Myslím, že je to tady. Vlastně jsem si tím jistý.
Sjede z dálnice a zamíří s vozem severovýchodním směrem. Ano, nemůže být pochyb: najde dno starého jezera a svůj opuštěný automobil. Taky vypadá věkovitě, celý zrezivělý, s otevřenou kapotou, sběrači už dávno připravený o motor a kola Zaparkuje auto vedle něj, vystoupí a nasadí si batoh. Kývne na Claire.
– Pojďme. Čeká nás kus cesty pěšky.
Claire se na něho rozpačitě usměje. Vystoupí z auta a zlehka se k němu přitiskne, dotkne se rty jeho rtů. Oxenshuer se rozechvěje.
– Claire. Proboha Claire.
– Jak daleko budeme muset jít?
– Několik hodin.
Přizpůsobí své tempo jejímu. Pokud to bude nutné, utáboří se na noc a budou pokračovat zítra, ale on doufá, že se jim může podařit dostat se do města než zapadne slunce. Claire je zdatný turista a on věří, že je schopná tu vzdálenost urazit za nějakých pět nebo šest hodin, ale vždycky je tu možnost, že se mu nepodaří ty dvě stolové hory najít. Nemá s sebou žádný kompas a žádné mapy, nechává se vést pouze intuitivním smyslem pro to, kde se město nachází. Vytrvale jdou na sever. Nikdo z nich toho moc nenamluví. Každou půlhodinu si udělají zastávku na odpočinek; Oxenshuer odloží batoh a ona mu podá polní láhev. Vzduch je vlahý a voňavý. Statečně je doprovázejí kalifornští zajíci. Všude jsou květy. Oxenshuer, proměněný láskou, má chuť skákat a vznést se.
– Už brzy bychom ty stolové hory měli uvidět.
– To doufám. Začínám být unavená, Johne.
– Jestli chceš, můžeme se zastavit a utábořit se tady.
– Ne. Ne. Pojďme dál. Přece už to nemůže být moc daleko, ne?
Pokračují v chůzi. Oxenshuer počítá, že už za sebou mohou mít nějakých dvanáct nebo třináct kilometrů. I kdyby zohlednil určité odchýlení z trasy, měli by touto dobou mít stolové hory alespoň na dohled, a proto ho znepokojuje, že je nikde nevidí. Jestli je nenajde v příští půlhodině, zřídí tábor, protože se chce vyhnout chůzi po soumraku.
Najednou zdolají vyvýšeninu v poušti a stolové hory se objeví na dohled, dva strmé skalní klíny, tmavě šedé v kontrastu s pískem. Stíny pozdního odpoledne je částečně maskují, ale nedají se s ničím splést.
– Tam jsou, Claire, Támhle.
– Vidíš to město?
– Z této vzdálenosti ne. Nějakým způsobem jsme přišli z boku. Ale už brzy tam budeme.
Tempem, které je teď rychlejší, zamíří dolů po mírném svahu do nížin. Stolové hory dominují krajině. Oxenshuerovi buší srdce, a zdaleka za tím není jen námaha vyvolaná tíhou batohu, který nese. Tam vepředu čekají Matt a Jean, Will a Nick, mluvčí, příbytek boha labyrint. Přivítají Claire jako jeho ženu; přidělí jim domek na okraji města; zasvětí ji do svých obřadů. Už brzy. Brzy. Stolové hory se blíží.
– Kde je to město, Johne?
– Mezi těmi stolovými horami.
– Nevidím ho.
– Zepředu totiž vidět není. Jediné, co je vidět, je palisáda a když přijdeš hodně blízko, můžeš přes ni zahlédnout několik vrcholků střech.
– Jenže já nevidím ani palisádu, Johne. Mezi těmi stolovými horami je jenom volný prostor.
– To dělá stín. Oko se nechá snadno ošálit.
Ale stejně mu to připadá zvláštní. Jistě, za soumraku může nastat mnoho optických klamů, nicméně z tohoto místa má jednoznačný dojem, že mezi stolovými horami není nic než volný prostor. Je možné, že to nejsou ty správné stolové hory? To těžko. Jejich tvar je charakteristický a jedinečný; za nic na světě by si ty dvě trčící desky nedokázal splést s jinými skalními formacemi. Co tedy Město? Kam zmizelo? S každým krokem, který udělá, je čím dál znepokojenější. Snaží se před Claire svou nervozitu zamaskovat, ale i ona je teď napjatá, podrážděná, téměř na prahu paniky. Opakovaně se ho ptá, co se stalo, jestli se ztratili. Snaží se ji ze všech sil upokojovat. Tvrdí jí, že jsou na správném místě. Možná je to optický klam, že město není vidět, nebo je to možná nějaká jiná iluze, dílo obyvatel města
– Znamená to, že nás možná nechtějí, Johne? A svoje město před námi ukrývají?
– Nevím, Claire.
– Mám strach.
– Neboj se. Už jenom pár minut a všechno se dozvíme.
Když jim ke stěně stolových hor zbývá jen asi pět set metrů,
Claire se přestane ovládat. Začne fňukat a rozběhne se dopředu, sprintem vyrazí mezi kaktusy k mezeře mezi horami. Oxenshuer na ni volá, přesvědčuje ji, aby na něho počkala, ale ona běží dál a zmizí v prohlubujících se stínech. Zdržovaný těžkopádným batohem, belhá se za ní a lapá po dechu. Zahlédne, jak Claire mizí mezi stolovými horami. Cítí se slabý, motá se mu hlava, ale následuje ji a nedlouho nato dojde k ústí kaňonu.
Žádné město tam není.
Claire nikde nevidí.
Zavolá ji. Odpoví mu jen posměšná ozvěna. Udiveně pronikne do kaňonu. Zvedá oči ke strmým úbočím hor a vybavuje si ulice, třídy, domy.
– Claire?
Nikdo. Nic. A blíží se noc. Hledá cestu skalnatým, nerovným terénem, až dojde na druhý konec kaňonu, podívá se zpátky k horám, potom dál do pouště, a nikoho nevidí. Město ji spolklo a město zmizelo.
– Claire! Claire!
Ticho.
Unaveně shodí batoh ze zad, dlouho jen tak sedí a nakonec rozbalí spací pytel. Vleze si do něj, ale neusne; probdí celou noc, a když přijde ráno, pustí se znovu do hledání Claire, ale není tam po ní ani stopa Dobře. Dobře. Vzdá to. Nebude se na nic ptát. Hodí si batoh na ramena a vydá se na dlouhou pouť zpátky k dálnici.
Před jedenáctou je u auta Ohlédne se do pouště, rozzářené poledním světlem. Nasedne do vozu a odjede.
* * *
Vejde do svého bytu na Hollywood Boulevardu. Odsud se před mnoha měsíci poprvé vydal do pouště; teď se okruh uzavřel a on se vrátil zase na začátek. Levný, praktický nábytek pokrývá vrstva prachu. Vzduch je zatuchlý. Všechny žaluzie jsou zatažené. Bezcílně bloudí z chodby do obýváku z obýváku do ložnice, z ložnice do kuchyně a z kuchyně na chodbu. Shodí si boty a lehne si na ošoupaný koberec v obývacím pokoji, obličejem dolů, s očima zavřenýma Tak unavený. Tak vyčerpaný. Trošku si odpočinu.
„Johne?“
Je to hlas mluvčího.
„Nechte mě být,“ řekne Oxenshuer. „Ztratil jsem ji. Ztratil jsem vás. Myslím, že jsem ztratil sebe.“
„Mýlíš se. Pojď k nám, Johne.“
„To už jsem udělal. Nebyli jste tam.“
„Pojď teď. Copak necítíš, jak tě Město volá? Slavnost skončila Je čas usadit se mezi námi.“
„Nenašel jsem vás.“
„Byl jsi tenkrát ještě ztracený ve snech. Pojď teď. Pojď. Světec tě volá. Ježíš tě volá. Claire tě volá.“
„Claire?“
„Ano, Claire,“ odpoví.
Oxenshuer pomalu vstane. Přejde pokoj a vytáhne žaluzie. Toto okno je otočené na Hollywood Boulevard; jenže když vyhlédne ven, uvidí jenom rudé pláně Marsu, rozryté erozí a krátery, jak září v nachovém poledním světle. Vogel a Richardson jsou venku, mávají na něho. Usmívají se. Dávají mu znamení. Hledí jejich přileb se třpytí chladnou září hvězd. Pojď, volají na něho. Čekáme na tebe. Oxenshuer jim pozdrav opětuje a přejde ke druhému oknu. Také tam spatří poušť bez života Znovu Mars, nebo je to jenom Mohavská poušť? Nedokáže to rozeznat. Všechno je suché, všechno je pusté, všechno je krásné poklidnou, nade vše čnící krásou pustiny. Ve střední vzdálenosti uvidí Claire. Je k němu otočená zády; vytrvalým, jistým krokem postupuje ke dvojici stolových hor. Mezi horami leží Město Božího Slova, zlatě zářící v teplých slunečních paprscích. Oxenshuer přikývne. To je ten správný okamžik. Půjde za ní. Půjde do města. Slavnost svátého Dionýsa skončila a město ho volá.
Ukaž nám cestu k sobě. Doveď nás k oceánu.
Pomoz nám plavat. Dej nám pít.
V srdci mám dnes víno.
V hrdle mám dnes krev.
V duši mám dnes oheň.
Všechna chvála patří tobě, Bože.
Oxenshuer běží dlouhými, kymácivými kroky. Vidí stolové hory; vidí palisádu města. V uších mu tepe zvuk vzdáleného zpěvu.
„Tudy, bratře!“ zakřičí Matt.
„Pospěš si, Johne!“ vykřikne Claire.
Běží. Klopýtne, zachrání rovnováhu a rozběhne se znovu.
V srdci mám dnes víno. V duši mám dnes oheň.
„Bůh je všude,“ říká mu světec. „Ale především je Bůh v tobě.“ Poušť je moře, obrovský, teplý, kolébavý oceán, věčné mateřské moře všeho. Oxenshuer do něj radostně vstoupí a plave, nadnáší se, nechává jej, aby se ho zmocnil a odnesl ho, kam bude chtít.
Poprvé vydáno v antologii An Exaltation of Stars (sest. Terry Carr) v roce 1973.
Přeložil Petr Kotrle
