Začátkem minulého měsíce jsme byli spolu s Vendelmansem mezi šimpanzi v jejich areálu sami, když najednou řekl: „Já omdlím.“ Bylo parné květnové ráno, ale na Vendelmansovi nebylo nikdy předtím znát, že by si nezvyklého horka všímal, natož aby jím trpěl. Byl jsem právě zabraný do hovoru s Leem, Mimsy a Mimsinou dcerou Muffin, a Vendelmansovu poznámku jsem zaregistroval, aniž bych s tím něco dělal. Když se člověk s někým intenzivně dorozumívá pomocí znakové řeči, jak to v projektu děláme my, má občas tendenci nevěnovat větší pozornost mluveným slovům.
Ale Leo mi začal ukazovat znak, že je nějaký problém. Otočil jsem se a uviděl jsem Vendelmanse, jak klečí v trávě a lapá po dechu, bledý v obličeji a zbrocený potem. „Špatně“ dostal ze sebe. „Je mi – hrozně“
Přivolal jsem pomoc. Gonzo ho uchopil za levou ruku, Kong ho vzal za pravou a, přestože byl mohutný, nějakým způsobem se nám ho podařilo dostat ven z areálu a nahoru na kopec do kanceláří. Tou dobou už si stěžoval na prudké bolesti v zádech a podpaží a mně došlo, že to nebude jenom úpal. Diagnóza přišla do týdne.
Leukémie.
Nasadili mu chemoterapii a hormony. Za deset dní se k projektu vrátil a tvářil se suverénně. „Stabilizovali to,“ tvrdil každému. „Je to v remisi. Zbývá mi možná deset dvacet let, nebo ještě víc. Budu pokračovat v práci.“
Byl ale vyhublý a bledý, ruce se mu třásly, a mít ho mezi sebou byl hrozný pocit. Sebe možná obelhával, i když jsem o tom měl jisté pochybnosti, ale nikoho z nás neobelhal: pro nás byl memento mori, chodící umrlčí lebka a zkřížené hnáty. Z obecné představy, že vědci berou takové věci méně vážně než kdokoli jiný, viním Hollywood. Není jednoduché vykonávat svou každodenní práci, když máte vedle sebe umírajícího člověka – nebo manželku umírajícího, protože ve vystrašených očích Judy Vendelmansové byl vidět všechen smutek, který on potlačoval. Měla před sebou perspektivu, že nečekaně brzy ztratí milovaného manžela, nedostala čas, aby se s tím vyrovnala, a její bolest se nedala ignorovat. Povaha Vendelmansova umírání byla navíc obzvlášť znepokojivá, protože byl tak velký, robustní a společenský, pravá rabelaisovská postava, a v mrknutí oka se z něho nějakým způsobem stal duch. „Prst boží,“ prohlásil Dave Yost. „Stačí, aby Zeus cukl malíčkem a Hal se scvrkne jako celofán v ohni.“ Vendelmansovi nebylo ještě ani čtyřicet.
Šimpanzi taky něco vytušili.
Někteří, jako například Leo a Ramona, jsou pátá generace ovládající znakovou řeč. Byli vyšlechtěni pro alfa inteligenci a dokážou velice dobře pochytit detaily a nuance. „Skoro jako lidé,“ říkají o nich s oblibou návštěvníci. My to označení rádi nemáme, protože důležité je na šimpanzích právě to, že to lidé nejsou, že představují jiný inteligentní druh. Přesto však vím, jak to lidé myslí. Nejbystřejší ze šimpanzů poznali hned, že s Vendelmansem není něco v pořádku, a začali mít zvláštní poznámky. „Ten velký shnilý banán,“ řekla Ramona Mimsy, když jsem byl nedaleko. „On se vyprazdňovat,“ řekl mi Leo, když kolem nás Vendelmans klopýtavě přešel. A Gonzo se ho zeptal přímo: „Ty brzy odejít?“
***
„Odejít“ není šimpanzí eufemismus pro smrt. Z pohledu našich zvířat je to tak, že žádný člověk ještě nikdy nezemřel. Umírají šimpanzi. Lidé odcházejí. Udržovali jsme to na takové bázi od začátku. Nejdřív to ani nebyl úmysl, ale podobné věci se dovedou institucionalizovat. Jako první ze skupiny zemřel Roger Nixon, při automobilové nehodě v prvních letech projektu, dlouho před mým příchodem sem, a evidentně nikdo nechtěl zvířata mást nebo zneklidňovat vysvětlováním toho, co se mu stalo, a tak se nic nevysvětlovalo. Když jsem tady byl druhý nebo třetí rok, Tim Lippinger přišel o život při havárii ski-liftu a znovu se zdálo být jednodušší nezabíhat před nimi do detailů. A v době, kdy před čtyřmi lety zahynul Will Bechstein, když se podělal vrtulník, byla politika jasná: rozhodli jsme se nenahlížet na jeho zmizení ze skupiny jako na smrt, ale jako na pouhý odchod, jako by jenom odešel do důchodu. Šimpanzi samozřejmě smrt chápou. Možná ji dokonce staví na roveň odchodu, jak to naznačuje Gonzova otázka. Ale pokud ano, určitě vidí lidskou smrt jako něco zcela odlišného od smrti šimpanzí – přechod do jiného stavu existence, odjezd vzhůru na ohnivém voze. Yost se domnívá, že lidskou smrt nechápou vůbec, že nás považují za nesmrtelné a že se na nás dívají jako na bohy.
***
Vendelmans už nepředstírá, že neumírá. Jeho leukemie má očividně rychlý průběh a on je na tom den ode dne fyzicky hůř. Jeho původní přístup, že se vlastně nic neděje, vystřídala jakási mrzutá, vzteklá smířenost. Od propuknutí nemoci uběhly teprve čtyři týdny. Brzy bude muset nastoupit do nemocnice.
A chce říct šimpanzům, že zemře.
„Oni nevědí, že lidé mohou umřít,“ namítl Yost.
„Pak je na čase, aby to zjistili,“ utrhl se Vendelmans. „Proč o nás udržovat spousty mytologických nesmyslů? Proč je nechávat, aby nás měli za bohy? Řekněte jim na rovinu, že zemřu, tak jako zemřeli starý Egbert, Šalami a Mortimer.“
„Ale ti všichni zemřeli přirozeně.“
„A já snad neumírám přirozeně?“
Jan strašně znervózněla. „Já myslím stářím. Jejich životní cyklus jasně a pochopitelně dospěl ke konci, oni zemřeli a šimpanzi to pochopili. Zatímco ty“ Zadrhla se.
„Já umírám zrůdnou a strašlivou smrtí v polovině svého života,“ doplnil za ni Vendelmans. Nato začal kolabovat, ale s obrovským vypětím sil se vzchopil. Jan se rozplakala a celkově to byla nepříjemná scéna, ze které nás nakonec zachránil Vendelmans, když pokračoval: „Pro projekt by mělo mít filozofický význam zjistit, jak šimpanzi reagují na přehodnocení lidské metafyziky. Zpackali jsme všechny šance, které jsme měli, abychom jim pomohli podstatu smrtelnosti pochopit. Já teď navrhuji využít mě, abychom jim ukázali, že pro lidi platí stejné zákony jako pro ně. Že my nejsme bohové.“
Yost dodal: „A že existují bohové, kteří jsou vrtošiví a nepochopitelní a my sami jsme pro ně míň než šimpanzi.“ Vendelmans pokrčil rameny. „To všechno nemusejí slyšet hned. Aleje na čase, aby pochopili, kdo jsme. Nebo spíš je na čase, abychom zjistili, kolik toho už chápou. Použijte mou smrt k tomu, abyste to zjistili. Je to poprvé, co byli v přítomnosti člověka, který skutečně umírá. V ostatních případech, kdy někdo z nás zemřel, to vždy byla nějaká nehoda.“ Christensen se chtěl zeptat: „Hale, řekl jsi jim už něco o –“
„Ne,“ odvětil Vendelmans. „Ovšemže ne. Ani slovo. Ale vidím, že si mezi sebou povídají. Oni to vědí.“
***
Diskutovali jsme o tom dlouho do noci. Vzhledem k dalekosáhlým důsledkům veškerých změn, které jsme mohli v metafyzickém nastavení našich zvířat přivodit, vyžadovala situace pečlivé zvážení. Tito šimpanzi tady žili desítky let v uzavřeném prostředí a kultura, již si vytvořili, je produktem toho, co jsme se je rozhodli naučit, smíšeného s jejich přirozeností, plus toho, co jsme jim o sobě nebo o nich předali nevědomky. Každý zásadní koncepční materiál, který jim poskytneme, je třeba pozorně zvážit, neboť jeho následky budou nevratné a ti, kteří přijdou do této komunity po nás, budou nemilosrdní, pokud uděláme něco, co bude hloupě předčasné. Jestli je plánem pozorovat komunitu inteligentních primátů po dobu mnoha lidských generací, studovat změny jejich intelektuální kapacity provázející nárůst jejich lingvistických dovedností, musíme si vždy dávat pozor, abychom je nechávali dojít ke zjištěním samotné, a ne si zkreslit data tím, že poskytneme šimpanzům tolik, že to při své současné schopnosti zpracování pojmů nemusí zvládnout.
Na druhou stranu, Vendelmans právě umíral a dával nám dramatickou příležitost zprostředkovat pojem lidské smrtelnosti. Měli jsme nanejvýš týden nebo dva, abychom tu příležitost využili: mohlo se stát, že další šance se naskytne až za celé roky.
„Co vás trápí?“ chtěl vědět Vendelmans.
Yost řekl: „Bojíš se umírání, Hale?“
„Umírání mě rozčiluje. Nebojím se ho; ale jsou věci, které chci ještě udělat, a nedokážu to. Proč se ptáš?“
„Protože z pohledu toho, co zatím víme, šimpanzi vnímají smrt – smrt šimpanze – jako prostou součást velkého cyklu událostí, podobně jako tmu, která přijde po denním světle. Ale lidská smrt pro ně bude jako odhalení, šok. A jestli z tebe nějak vycítí, že se umírání bojíš nebo tě dokonce rozčiluje, kdo ví, jaký dopad to na jejich uvažování může mít?“
„To je přesně ono. Kdo ví? Já vám nabízím šanci to zjistit!“ Nakonec jsme těsnou většinou odhlasovali, že Halu Vendelmansovi dovolíme, aby se o svou smrt se šimpanzi podělil. Téměř všichni jsme k tomu měli výhrady. Ale Vendelmans byl evidentně odhodlaný, že jeho smrt bude užitečná, smysluplná; jedinou možností, jak vůbec dokázal svému osudu čelit, bylo přispět jím tímto způsobem k projektu. A myslím, že nakonec většina z nás hlasovala pro čistě proto, že jsme ho měli rádi.
***
Upravili jsme si rozpisy, abychom Vendelmansovi umožnili víc kontaktu se zvířaty. Nás je deset, jich padesát; každý z nás má zvláštní oblast, kterou se zabývá – teorie čísel, syntaktické inovace, metafyzické zkoumání, sémiotika, používání nástrojů a tak dál, a pracujeme se šimpanzi, které si sami vybereme, přirozeně v závislosti na měnících se strukturách subtribálních vazeb uvnitř šimpanzí komunity. Ale shodli jsme se na tom, že Vendelmans bude muset svá odhalení nabídnout alfa intelektům – Leovi, Ramoně, Grimskymu, Alici nebo Attilovi – bez ohledu na aktuální skladbu šimpanzo-lidských dialogů. Například Leo se účastnil rozhovorů s Beth Rankinovou o představě střídání ročních dob. Beth se svého času s Leem víceméně ochotně vzdala ve prospěch Vendelmanse, neboť Leo byl v tomto nepostradatelný. Již dávno jsme zjistili, že všechno důležité je třeba nejdřív oznámit alfům, kteří to následně sdělí ostatním. Chytrý šimpanz toho ví o učení svých hloupějších bratranců víc než ten nejchytřejší člověk.
Další den dopoledne vzali Hal a Judy Vendelmansovi Lea, Ramonu a Atillu stranou a měli s nimi dlouhý rozhovor. Já jsem pracoval v jiné části areálu s Gonzem, Mimsy, Muffin a Chumpem, ale občas jsem se podíval přes rameno, abych zjistil, co se děje. Hal vypadal šťastně – jako Mojžíš, který právě sešel z hory po rozhovoru s Bohem. Judy se také snažila vypadat šťastně, pracovala na tom, ale její smutek se neustále dral na povrch: v jednom okamžiku jsem zahlédl, jak se od šimpanzů odvrátila a přitiskla si klouby prstů na zuby, aby to v sobě zadržela.
Leo a Grimsky pak uspořádali konferenci venku u dubového háje. Yost a Charley Damiano ji pozorovali pomocí dalekohledů, ale moc toho nepochopili. Když šimpanzi hovoří znakovou řečí mezi sebou, dávají si na modifikovaných gestech mnohem méně záležet, než když hovoří s námi. Zatím stále nevíme, jestli to značí vývoj zvláštního mezišimpanzího slangu určeného k tomu, abychom mu nerozuměli, neboje to jen projev šimpanzího spoléhání na doplňkové neverbální způsoby komunikace, ale zůstává faktem, že porozumět znakové řeči, kterou používají mezi sebou, nám dělá problémy, obzvlášť v té podobě, kterou používají alfové. Kromě toho Leo a Grimsky neustále chodili mezi stromy a vraceli se ven, jako by snad věděli, že je pozorujeme, a nechtěli, abychom odposlouchávali. Téhož dne o něco později měly stejné shromáždění Ramona a Alice. Nyní muselo být do odhalení zasvěceno všech pět našich alf.
Zpráva se nějakým způsobem začala šířit mezi ostatními.
Nepodařilo se nám pozorovat předávání pojmu jako takové. Zato jsme si všimli, že další den se začalo Vendelmansovi dostávat víc pozornosti, než bylo normální. Když se pohyboval po areálu – pomalu a s viditelnými obtížemi – tvořily se kolem něho skupinky šimpanzů. Gonzo a Chump, kteří se celé měsíce hašteřili, najednou stáli vedle sebe a pozorně si Vendelmanse prohlíželi. Cikorka, normálně plachá, s ním proti svým zvyklostem zavedla rozhovor – o zralosti jablek na stromě, ohlásil Vendelmans. Shem a Saun, malá dvojčata Anny Livie, vylezla po Vendelmansovi nahoru a posadila se mu na ramena.
„Chtějí zjistit, jaký umírající bůh ve skutečnosti je,“ pravil tiše Yost.
„Ale podívej se tam,“ upozornila Jane Mortonová.
Judy Vendelmansová měla také doprovod: Mimsy, Muffin, Claudia, Bustera a Konga.
Ohromeně na ni hleděli, s očima dokořán a nataženými rty, a někteří vyfukovali bublinky slin.
„Oni si myslí, že umírá taky?“ podivila se Beth.
Yost zavrtěl hlavou. „Nejspíš ne. Vidí, že po tělesné stránce nemá žádné problémy. Ale vnímají vibrace smutku, vibrace smrti.“
„Máme důvod domnívat se, že vědí o tom, že Hal je partner Judy?“ zeptal se Christensen.
„O to nejde,“ uvažoval Yost. „Poznají, že je rozrušená. A to je zajímá, i když nemohou vědět, proč by Judy měla být rozrušenější než kdokoli z nás ostatních.“
„A tamhle jsou další záhady,“ ukázal jsem na louku. Grimsky tam stál sám a o něčem přemýšlel. Je ze šimpanzů nejstarší, má šedivou srst, plešatí, je to myslitel. Je tady téměř od začátku, více než třicet let, a za tu dobu uniklo jeho pozornosti jen velice málo.
Daleko nalevo, ve stínu mohutného buku, stál Leo, podobně zabraný do osamělé meditace. Je mu dvacet a je to alfa samec komunity, nejsilnější a zdaleka nejinteligentnější. Bylo zvláštní vidět ty dva v jejich izolovaných zónách. Vypadali jako nějaké vzdálené hlídky, sochy z Velikonočního ostrova, ztracené v soukromém zasnění.
„Filozofové,“ zašeptal Yost.
***
Včera už Vendelmans zůstal v nemocnici nadobro. Než odjel, rozloučil se s každým z padesáti šimpanzů, dokonce i s mláďaty. Během uplynulého týdne se výrazně změnil; je jenom svůj stín, slabý a vyčerpaný. Podle toho, co říká Judy, mu zbývá už jenom několik týdnů života.
Judy si vzala dovolenou a nejspíš se vrátí až po Halově smrti. Zajímalo by mě, co si o jejím „odchodu“ a výsledném návratu budou myslet šimpanzi.
Leo se jí prý zeptal, jestli také umírá.
Teď se třeba situace vrátí k normálu.
***
Christensen se mě dnes ráno zeptal: „Všiml sis, že to vypadá, jako by se snažili vtáhnout pojem smrti do každého rozhovoru, který s nimi v těchto dnech vedeš?“
Přikývl jsem. „Mimsy se mě onehdy zeptala, jestli měsíc umírá, když vyjde slunce, a slunce umírá, když vyjde měsíc. Tolik to připomínalo běžnou primitivní metaforu, že mi to nejdřív ani nedošlo. Ale Mimsy je moc mladá na to, aby používala metafory tak lehce, a není nijak zvlášť bystrá. Starší o umírání určitě hodně mluví a ono se to šíří.“
„Cikorka se mnou odčítala,“ řekl Christensen. „Povzdechla si:, Ty vzít pět, dva zemřít, mít tři. ‚ Později to dala do rovnice: ,Tři zemřít jeden výsledek dva‘.“
Ostatní hlásili podobné věci. Přesto žádné ze zvířat nemluvilo o Vendelmansovi a o tom, co s ním bude, ani se na smrt nebo umírání otevřeně nevyptávala. Jestli se nám to dařilo vnímat správně, vytlačila celou záležitost do metaforických odboček. To samo o sobě ukazovalo na silnou posedlost. Podobně jako většina posedlých se snažili skrýt, co je nejvíc zajímá, a nejspíš si mysleli, že to dělají dobře. Není jejich chyba, že dokážeme vytušit, co se jim děje v hlavě. Jsou to koneckonců jenom šimpanzi – a nám se občas stává, že si to musíme znovu a znovu připomínat.
***
Pořádají schůzky na druhé straně dubového háje, kde teče malý potok. Zdá se, že nejvíc hovoří Leo a Grimsky. Ostatní se shromažďují kolem a během těchto projevů velice tiše sedí. Skupiny tvoří deset až třicet šimpanzů. Nedaří se nám zjistit, o čem se baví, i když představu samozřejmě máme. Pokaždé, když se k takovému shromáždění přiblíží někdo z nás, šimpanzi se velice nenápadně rozdělí na tři nebo čtyři samostatné skupinky a tváří se nesmírně nevinně: „Jen jsme si zašli na čerstvý vzduch, šéfe.“
Charley Damiano chce do háje nastražit štěnici. Jenže jak chcete špehovat skupinu, která se dorozumívá pouze znakovou řečí? Kamery se nedají schovat tak snadno jako mikrofony.
Děláme s dalekohledy, co můžeme. Ale to málo, co se nám podařilo odpozorovat, je nepochopitelné. Šimpanzí znaky, které používají, jsou ještě méně patrné a nejasnější než ty, které jsme viděli předtím. Vypadá to, jako by při těchto schůzkách používali pig-latin, double-talk nebo nějaký úplně nový a soukromý jazyk.
Zítra přijdou dva technici, aby nám pomohli umístit do háje kamery.
Hal Vendelmans zemřel včera v noci. Podle Judy, která telefonovala Davu Yostovi, to v samotném závěru bylo velice poklidné. Lehké vysvobození. Yost a já jsme to hned po snídani oznámili alfa šimpanzům. Žádné eufemismy, pouze holou zprávu. Ramona vydala několik houkavých zvuků a vypadalo to, že se každým okamžikem rozpláče, ale byla jediná, kdo budil dojem citového rozrušení. Leo mi věnoval dlouhý, pronikavý pohled, ve kterém byl téměř určitě soucit, a pak mě velice pevně objal. Grimsky se pomalu vzdálil a zdálo se, že hovoří sám se sebou znaky z toho nového systému. Teď to vypadá, že se v dubovém háji schází shromáždění, první po více než týdnu.
Kamery jsou na místě. I když se nám nepodaří nové znaky rozluštit, můžeme je alespoň nahrát a dát je analyzovat počítači, než jim začneme rozumět.
***
Právě jsme si pustili první nahrávky ze shromáždění v háji, ale nemůžu říct, že bychom věděli o mnoho víc než předtím.
Jedním z důvodů je to, že hned na začátku šimpanzi vyřadili z činnosti dvě kamery. Attila si jich všiml a poslal nahoru do korun stromů Gonza a Claudia, aby je strhli. Předpokládám, že zbývající kamery zůstaly nepovšimnuty; ale ať už to byla náhoda nebo ďábelská vychytralost, šimpanzi se rozmístili takovým způsobem, že žádná z kamer neměla čistý výhled. Přesto se nám podařilo zaznamenat několik Leových prohlášení a několik živých rozhovorů mezi Alicí a Annou Liviou. Mluvily směsicí standardních znaků a nových, ale zjistili jsme, že bez chápání kontextu je pro nás nemožné vygenerovat jakoukoli sekvenci významů. Zbloudilé znaky jako „košile,“
„klobouk,“
„člověk,“
„změna“ a „banánová muška,“ proložené nerozluštitelnými bláboly, jako by dávaly nějaký smysl, ale nikdo si není jistý jaký. Nepostřehli jsme žádnou zmínku o Halu Vendelmansovi ani žádné přímé odkazy na smrt. Je možné, že jsme úplně vedle, pokud jde o význam toho všeho.
Anebo možná ne. Podařilo se nám kodifikovat některé nové znaky a dnes odpoledne jsem se zeptal Ramony, co jeden z nich znamená. Ošívala se, houkala a tvářila se nešťastně – a nejenom proto, že jsem po ní chtěl těžký abstraktní úkol, jakým je dát definici. Byla znepokojená. Pohledem kolem sebe hledala Lea, a když ho uviděla, dala mu znamení. Přiskákal a Ramonu odstrčil. Potom mi začal říkat, jak jsem moudrý, dobrý a laskavý. Je možná génius, ale i geniální šimpanz je pořád jenom šimpanz a já jsem mu řekl, že mě všechny ty jeho lichotky neošálily. Pak jsem se ho zeptal, co znamená ten nový znak.
„Vyskočit vysoko přijít znovu,“ ukázal Leo.
Jednoduchá šimpanzí fráze označující zábavu a dovádění? Zpočátku jsem si to myslel, stejně jako mnoho mých kolegů. Ale Dave Yost řekl: „Tak proč se Ramona tolik bránila to definovat?“
„Definování pro ně není jednoduché,“ připomněla Beth Rankinová.
„Ramona patří k pěti nejinteligentnějším. Má na to schopnosti. Obzvlášť tehdy, když se ten znak dá definovat použitím čtyř jiných zavedených znaků, jak to následně udělal Leo.“
„Kam tím míříš, Dave?“ zeptal jsem se.
Yost řekl: „Vyskočit vysoko přijít znovu, by se mohlo týkat hry, kterou s oblibou hrají, ale mohl by to být také eschatologický odkaz, posvátný projev, metaforický způsob, jak hovořit o smrti a vzkříšení, ne?“
Mick Falkenburg ze sebe pohrdavě vyrazil vzduch. „Ježíši, Dave, ze všech potrhlých jezuitských kravin“
„Myslíš?“
„Možná jsi ve svých analýzách občas příliš rafinovaný,“ prohlásil Falkenburg. „Chceš říct, že tihle šimpanzi mají teologii?“
„Chci říct, že u nich možná vzniká náboženství,“ odvětil Yost.
Je to možné?
Občas se stává, že vedle těchto zvířat ztrácíme perspektivu, jak to naznačil Mick, a přeceníme jejich inteligenci, ale myslím, že stejně často je podceňujeme.
Vyskočit vysoko přijít znovu.
Vrtá mi to hlavou. Tajný posvátný projev? Šimpanzí teologie? Víra v život po smrti? Náboženství?
***
Šimpanzi vědí, že lidé mají soustavu rituálů a víry, které říkají náboženství, ale jak moc to doopravdy chápou, je těžké říct. Dave Yost ten koncept při svých metafyzických diskusích s Leem a některými dalšími alfami představil už dávno. Načrtl hierarchii, která začínala Bohem a sestupovala dolů přes lidi a šimpanze ke psům a kočkám a dál ke hmyzu a žábám, aby šimpanzům umožnil vytvořit si určitý obrázek o velkém řetězci života. Brouky, žáby, kočky a psy znali od pohledu, ale chtěli po Davovi, aby jim ukázal Boha, a on byl nucen jim říct, že Bůh ve skutečnosti není hmatatelný a dosažitelný, nýbrž žije vysoko nad námi, i když svou podstatou prostupuje všechno. Pochybuji, že z toho pochopili hodně. Leo, jehož bystrý a zkoumavý intelekt nám soustavně přináší nové poznatky, po Yostovi chtěl, aby vysvětlil, jak s Bohem hovoříme a jak hovoří Bůh s námi, když tady nikde není, aby znakoval, a Yost odpověděl, že máme takovou věc, které se říká náboženství, a je to systém pro komunikaci s Bohem. A u toho skončil, už poměrně dávno.
Teď dáváme bedlivý pozor na jakékoli náznaky, že se mezi našimi tlupami vyvíjí náboženské vědomí. Dokonce i posměváčci – Mick Falkenburg a do jisté míry Beth a Charley Damiano – jsou ve střehu. Jedním ze základních smyslů tohoto projektu je koneckonců dosáhnout pochopení toho, jak se prvním hominidům podařilo překročit intelektuální hranici, která, jak si s oblibou myslíme, odděluje zvířata od lidí. Nemůžeme zrekonstruovat skupinu australopitéků a studovat je; ale můžeme pozorovat, jak šimpanzi, kterým byl dán dar jazyka, budují kvazi-pralidskou společnost, a pravděpodobně nedosáhneme ničeho, co by mělo blíž k cestování časem do minulosti, než je toto. Spolu s Yostem se domníváme, a Burt Christensen si to myslet začíná, že jsme neúmyslně probudili vědomí božského, nadpřirozené síly, kterou je třeba uctívat, když jsme jim umožnili spatřit, že jejich bohy – nás – může srazit k zemi a zabít nějaká ještě vyšší moc.
Důkazy jsou prozatím chabé. Pozornost věnovaná Vendelmansovi a Judy; osamělá meditace Lea a Grimskyho; početná shromáždění v háji; prudce zrychlené používání znakové řeči při komunikaci mezi šimpanzi při těchto shromážděních; potenciálně eschatologický odkaz, který podle našeho názoru vidíme ve znaku, jenž Leo přeložil jako „vyskočit vysoko přijít znovu.“ To je všechno. Těm z nás, kteří to chceme interpretovat jako základy náboženské víry, to podle všeho ukazuje, co chceme vidět; zbytku to všechno připadá jako shoda okolností a produkt fantazie. Problém je, že máme co do činění s inteligencí jinou než lidskou a musíme být opatrní, abychom jí nevnucovali vlastní myšlenkové konstrukty. Nikdy nemůžeme mít jistotu, jestli vycházíme z hodnotového systému, který se aspoň trochu podobá tomu šimpanzímu. Přirozené nejasnosti gramatiky znakové řeči, již musíme používat, záležitost komplikují. Vezměte jako příklad výraz „banánová muška“, který použil Leo při proslovu – kázání? – v dubovém háji a vzpomeňte si na to, že Ramona se zmínila o nemocném Vendelmansovi jako o „shnilém banánu.“ Jenže pokud vezmeme mušku jako odkaz na létání, dalo by se spojení „banán muška“ považovat za metaforické označení pro Vendelmansovo vzetí na nebesa. Pokud přistoupíme na to, že řeč byla skutečně o muškách, Leo patrně myslel rod Drosophila, který se živí rozkládajícím se ovocem, takže by mohlo jít o metaforu pro rozklad těla po smrti.
Na druhé straně se mohl klidně vyjadřovat k aktuálnímu stavu našeho smetiště.
Dohodli jsme se, že prozatím nebudeme šimpanze vtahovat do žádného přímého výslechu, který by se čehokoli z toho týkal. Heisenbergův princip je tady naším trvalým pravidlem: pozorovatel může až příliš snadno narušit pozorovanou věc, a tak musíme uskutečňovat jen ta nejjemnější měření. I tak musí mít naše přítomnost mezi šimpanzi samozřejmě svůj dopad, ale děláme, co můžeme, abychom jej minimalizovali, když se vyhýbáme návodným otázkám a pozorujeme mlčky.
***
Dnes se staly dvě neobvyklé věci. Pokud by se vzaly samostatně, byly by zajímavé, aniž by byly významné, ale pokud každou využijeme k osvětlení té druhé, možná začneme věci vidět ve zvláštním novém světle.
Jednou věcí je nárůst hlasových projevů mezi šimpanzi, kterého si všimli téměř všichni. Víme, že divoce žijící šimpanzi mají určitý primitivní mluvený jazyk – volání na pozdrav, volání vzdoru, chrochtání, které znamená „to mi chutná“, teritoriální houkání šimpanzích samců a podobně – nic příliš složitého, kvalitativně skutečně nic, co by o mnoho přesahovalo řeč ptáků nebo psů. Mají také poměrně bohatý neverbální jazyk, paletu gest a obličejových výrazů. Ale teprve před několika desítkami let, kdy došlo k prvním pokusům naučit šimpanze znakovou řeč, se u nich projevily nějaké významné jazykové schopnosti. Tady na výzkumné stanici šimpanzi komunikují téměř výhradně pomocí znaků, jak k tomu byli vedeni po několik generací cvičeni a jak to naučili mláďata; ke svému houkání a chrochtání se vracejí jen v těch nejzákladnějších situacích. My sami komunikujeme především znaky, když se spolu dorozumíváme při práci se šimpanzi, a dokonce i při poradách, kterých se účastní jenom lidé, používáme znaky stejně často jako řeč, je to zažitý zvyk. Najednou však šimpanzi dělají zvuky na sebe. Zvláštní, neznámé zvuky, dalo by se říct, že podivné, nemotorné napodobeniny lidské řeči. Přirozeně nic, čemu bychom dokázali porozumět: hrtan šimpanzů prostě není schopen napodobit fonémy, které používají lidé. Ale tato nová mručení, toto zmučené blekotám jako by mělo imitovat naši řeč. Damiano to byl, kdo nám při sledování nahrávky ze shromáždění v háji ukázal, jak si Attila křiví rukama rty při něčem, co nezaměnitelně vypadá jako snaha vyloudit lidské zvuky.
Proč?
Tou druhou věcí je, že Leo začal nosit košili a čepici. Na šimpanzi v oblečení není nic zvláštního. Třebaže jsme tady takovou antropomorfizaci nikdy nepodporovali, různí tvorové si čas od času oblíbili nějaký kus oděvu, vyprosili si jej od jeho majitele a několik dní nebo dokonce týdnů ho nosili. Tady je nové to, že dotyčná košile a čepice patřily Halu Vendelmansovi, a že Leo je nosí pouze tehdy, když jsou šimpanzi shromáždění v háji, kterému začal Dave Yost před nedávnem říkat „svátý háj“. Leo je našel v kůlně za zeleninovými záhony. Vzhledem k tomu, jak byl Vendelmans robustní, je košile o deset čísel větší, ale Leo si rukávy svazuje přes hruď a zbytek nechává plandat přes záda, skoro jako by to byl plášť.
Jak si to máme vyložit?
Jan je specialistka na verbální pochody šimpanzů. Na poradě dnes večer řekla: „Mně to zní, jako by se snažili kopírovat rytmus lidské řeči, přestože zvuky jako takové zreprodukovat nedokážou. Hrají si na to, že jsou lidé.“
„Mluví božskou řečí,“ prohlásil Dave Yost.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Jan.
„Šimpanzi se dorozumívají rukama. Lidé to dělají taky, když hovoří se šimpanzi, ale když hovoří lidé s lidmi, používají svůj hlas. Uvědom si, že pro šimpanze jsou lidi bohové. Hovořit tak, jak hovoří bohové, je jedna z cest, jak se přetvořit k obrazu božímu, osvojit si božské atributy.“
„Ale to je nesmysl,“ namítla Jan. „Odmítám připustit“
„Nošení lidského oděvu,“ vložil jsem se vzrušeně do hovoru, „by byl také způsob, jak si osvojit božské atributy, v tom nejdoslovnějším smyslu. Obzvlášť, pokud ten oděv patřil Halu Vendelmansovi,“ dodal Christensen.
„Mrtvému bohovi,“ řekl Yost.
Ohromeně jsme se na sebe podívali.
Charley Damiano řekl, nikoli se svou obvyklou skepsí, ale s určitým úžasem: „Dave, domníváš se, že Leo funguje jako nějaký kněz, že to je jeho posvátný oděv?“
„Víc než jenom kněz,“ odvětil Yost. „Myslím, že velekněz. Papež. Papež šimpanzů.“
***
Grimsky vypadá najednou velice zesláble. Včera jsem ho viděl, jak se sám pohybuje loukou, bere to dlouhým obloukem dokola až k jezírku s malým vodopádem a pak se vážně a těžkopádně belhá zpátky ke shromaždišti na druhém konci háje. Dnes tiše seděl u potoka, občas se pomalu zhoupl dopředu dozadu, tu a tam si namočil nohu. Díval jsem se do záznamů: je mu třiačtyřicet, což je na šimpanze pokročilý věk, i když jsou známy případy, kdy se některý dožil padesáti i více let. Mick ho chtěl vzít na ošetřovnu, ale zavrhli jsme to; jestli umírá, a podle všeho ano, měli bychom mu umožnit, aby to důstojně udělal po svém. Jan ho šla do háje navštívit a vrátila se s tím, že na něm nejsou vidět žádné evidentní známky nemoci. Oči má jasné, obličej na omak chladivý. Je zchřadlý věkem a jeho čas se nachýlil. Mám z toho obrovský pocit ztráty, protože má bystrý rozum, dlouhou paměť a vychytralou, hloubavou povahu. Mnoho let byl alfa samec skupiny, ale před deseti lety, když Leo dospěl, Grimsky odstoupil v jeho prospěch bez známek boje. Za prošedivělým čelem Grimskyho musí ležet bohatství pronikavých a tajemných vjemů, představ a pochopení, o kterých prakticky nic nevíme, a to všechno se velice brzy ztratí. Doufejme, že se mu podařilo předat svou moudrost Leovi, Attilovi, Alici a Ramoně.
***
Dnešní zvláštnost: rituální rozdělování masa.
Maso není ve stravě šimpanzů příliš důležité, ale vždycky si rádi nějaké dávali, pokud si vzpomínám. Středa tady bývá masovým dnem, kdy jim dáváme hovězí bok, plátky skopového nebo něco takového. Postup při rozdělování masa prozrazuje divoké dědictví šimpanzů, neboť nejdřív se dosyta nakrmí alfa samci, zatímco ostatní přihlížejí, potom slabší samci poprosí o svůj díl a je jim dovoleno přijít, aby si vzali, a nakonec se ke zbytkům dostanou samice a mláďata. Dnes byl masový den. Leo si jako obvykle vzal jako první, ale to, co se stalo pak, bylo šokující. Nechal Attilu, aby se nakrmil, a pak řekl Attilovi, aby nabídl nějaké maso Grimskymu, který je dnes ještě slabší a s nezájmem je odstrčil. Nato si Leo nasadil Vendelmansovu čepici a začal rozdělovat zbytky masa ostatním. Přicházeli k němu jeden po druhém podle aktuálního postavení a absolvovali běžný žebrací manévr, s rukou pod bradou, dlaní nahoru, a Leo jim každému dal proužek masa.
„Jako při svátém přijímání,“ zamumlal Charley Damiano. „S Leem jako celebrantem při mši.“
Pokud naše domněnky nejsou úplně mimo, odehrává se tady opravdové náboženství, možná vytvořené Grimskym, a pod Leovou vládou. A vybledlá stará modrá pracovní čepice Hala Vendelmanse je papežská tiára.
***
Beth Rankinová mě za úsvitu probudila a řekla: „Rychle pojď. Dělají se starým Grimskym něco divného.“
Vyskočil jsem, oblékl se a spěšně se probral. Máme teď uzavřený televizní okruh, který nám ukazuje dění v háji, a my jsme se zastavili u obrazovky, abychom se podívali, co se děje. Grimsky seděl s nohama pod sebou na břehu potoka, oči měl zavřené a téměř se nehýbal. Leo byl vedle něho, s čepicí na hlavě, a složitě uvazoval Vendelmansovu košili Grimskymu kolem ramen. Půltucet nebo víc dalších dospělých šimpanzů dřepělo v půlkruhu před nimi.
„Co se děje?“ promluvil Burt Christensen. „Dělá Leo z Grimskyho zástupce papeže?“
„Já myslím, že Leo dává Grimskymu poslední pomazání,“ řekl jsem.
Co jiného to mohlo být? Leo měl na sobě posvátnou pokrývku hlavy. Dlouze hovořil s využitím nových znaků – církevního jazyka, šimpanzího ekvivalentu latiny, hebrejštiny nebo sanskrtu – a jak se jeho řeč protahovala, shromáždění v pravidelných intervalech odpovídalo vášnivými odezvami a souhlasem – aspoň mě to tak připadalo – vyjádřenými někdy pomocí znaků, někdy mručivými, zkomolenými, pseudolidskými zvuky, které Dave Yost považoval za jejich verzi božské řeči. Grimsky po celou dobu mlčel a působil duchem nepřítomně, i když čas od času přikývl, něco zamumlal, nebo si poklepal na obě ramena v gestu, jehož význam jsme neznali. Obřad se protáhl na víc než hodinu.
Potom se Grimsky naklonil dopředu a Kong s Chumpem ho vzali za ruce a pomalu ho položili, až ležel obličejem na zemi.
Dvě, tři, pět minut zůstali všichni šimpanzi nehybní. Nakonec Leo popošel dopředu, stáhl si čepici a položil ji na zem vedle Grimskyho a velice jemně rozvázal košili, kterou měl Grimsky na sobě. Grimsky se ani nepohnul. Leo si přehodil košili přes ramena a znovu si nasadil čepici.
Otočil se k přihlížejícím šimpanzům a ukázal pomocí starých znaků, které pro nás byly naprosto srozumitelné: „Grimsky teď být člověk.“
Podívali jsme se na sebe, s bázní a úžasem. Několik nás vzlykalo. Nikdo nedokázal promluvit.
Zdálo se, že pohřební obřad skončil. Šimpanzi se rozcházeli. Viděli jsme Lea, jak se loudá pryč. Z jedné ruky mu visela čepice, z druhé košile, kterou tak táhl po zemi. Grimsky zůstal u potoka sám. Počkali jsme deset minut a pak jsme se vydali do háje. Zdálo se, že Grimsky velice klidně spí, ale byl mrtvý. Zvedli jsme ho – vzali jsme ho Buřt a já; vypadalo to, jako by nevážil skoro nic – a odnesli jsme ho do laboratoře, abychom provedli pitvu.
Kolem desáté hodiny obloha ztmavla a přes kopce na severu přeskočil blesk. Téměř okamžitě zaburácel strašlivý hrom a náhle se spustil přívalový déšť. Jan ukázala na louku. Šimpanzi provozovali bizarní tanec, při němž řvali, kolébali se, pleskali chodidly o zem, bušili rukama do kmenů stromů, škubali větve a bičovali jimi zem. Zármutek? Hrůza? Radost z přechodu Grimskyho do božského stavu? Kdo to mohl říct? Nikdy předtím jsem z našich zvířat strach neměl – znal jsem je až moc dobře, díval jsem se na ně jako na malé chlupaté bratrance – ale teď z nich byla děsivá stvoření a tato scéna, kdy se Gonzo, Kong, Attila, Chump, Buster, Claudius a dokonce samotný papež Leo zmítali v tom strašném lijáku, vydupávali kroky nějakého záhadného obřadu – byla jako vystřižená z úsvitu času.
Přestalo se blýskat, déšť se přesunul na jih stejně rychle, jako se přihnal, a tanečníci se odplížili, každý ke svému oblíbenému stromu. V poledne byl den jasný a teplý a vypadalo to, jako by se nic mimořádného nepřihodilo.
***
Dva dny po smrti Grimskyho jsem byl znovu za úsvitu probuzen, tentokrát Mickem Falkenburgem. Zatřásl mi ramenem a zakřičel, abych se probudil, a když jsem tam pak seděl a mžoural, řekl: „Cikorka je mrtvá! Vyšel jsem si na časnou ranní procházku a našel jsem ji nedaleko místa, kde zemřel Grimsky.“
„Cikorka? Ale vždyť je jí teprve“ „Jedenáct dvanáct, tak nějak. Já vím.“
Oblékl jsem se. Mick zatím probudil ostatní a sešli jsme k potoku. Cikorka ležela na zádech, ale nevypadalo to mírumilovně – v koutku úst měla pramínek krve, oči vytřeštěné a vyděšené, ruce stočené do ztuhlých spárů. Ve vlhké půdě břehu potoka všude kolem ní byly stopy. Zapátral jsem v paměti, jestli v šimpanzí komunitě někdy došlo k vraždě, a nedokázal jsem najít nic, co by se tomu alespoň vzdáleně podobalo – hádky, to ano, dlouhotrvající sváry, občas nějaké ošklivé přepady ze zálohy a rvačky, dosti divoké, tu a tam vážná zranění. Ale toto nemělo precedent.
„Rituální vražda,“ zamumlal Yost.
„Nebo možná oběť?“ nadhodila Beth Rankinová.
„Ať je to cokoli,“ řekl jsem, „učí se příliš rychle. Stručně opakují celý vývoj náboženství, včetně toho, co je na něm nejhorší. Budeme si muset promluvit s Leem.“
„Je to rozumné?“ zeptal se Yost.
„Proč by nebylo?“
„Prozatím jsme se drželi stranou. Jestli chceme pozorovat, jak se to vyvíjí –“
Řekl jsem: „V průběhu noci přepadli papež a sbor kardinálů vlídnou mladou šimpanzici a zabili ji. Je klidně možné, že v tuto chvíli někde posílají do šimpanzího nebe Alici, Ramonu nebo dvojčata Anny Livie. Myslím, že musíme porovnat hodnotu pozorování vývoje šimpanzího náboženství s cenou v po době ztráty nenahraditelných členů jedinečné komunity. Navrhuji, abychom si zavolali Lea a řekli mu, že zabíjet je špatné.“
„On to ví,“ namítl Yost. „Musí to vědět. Šimpanzi nejsou zabijácká zvířata.“
„Cikorka je mrtvá.“
„A jestli to vidí jako svátý skutek?“ zeptal se Yost.
„V tom případě naše zvířata jedno po druhém ztratíme a nakonec nám zbude jen pár velice svátých, kteří přežili. To chceš?“
Promluvili jsme si s Leem. Šimpanzi dovedou být lstiví a umějí manipulovat, ale zdá se, že ani ti nejlepší z nich, a Leo je šimpanzí Einstein, neumějí lhát. Zeptali jsme se ho, kde je Cikorka, a on nám řekl, že Cikorka je teď člověk. Zamrazilo mě při tom. Leo řekl, že Grimsky je taky člověk. Zeptali jsme se ho, odkud ví, že se stali lidmi, a on odpověděl: „Oni jít tam kam jít Vendelmans. Když člověk odejít, stát se bohem. Když šimpanz odejít, stát se člověkem. Ano?“
„Ne,“ řekli jsme.
Vyvrátit logiku opice není jednoduché. Řekli jsme mu, že smrt se týká všech živých tvorů, že je přirozená a svátá, ale že jenom Bůh může rozhodnout, kdy k ní dojde. Řekli jsme mu, že Bůh si k sobě svá stvoření povolává jedno po druhém. Bůh si povolal Vendelmanse, Bůh si povolal Grimskyho, Bůh si jednou zavolá Lea a všechny ostatní, kteří tu jsou. Ale zatím nepovolal Cikorku. Leo chtěl vědět, co je na tom špatného, poslat mu Cikorku dřív. Nezlepší se tím její situace? Odpověděli jsme, že ne. Ne, Cikorce to jenom ublíží. Cikorka by byla mnohem spokojenější, kdyby žila tady s námi, než kdyby měla odejít k Bohu tak brzy. Leo nevypadal přesvědčeně. Prohlásil, že Cikorka teď může hovořit ústy a na nohách nosit boty. Moc jí záviděl.
Řekli jsme mu, že Bůh by se zlobil, kdyby zemřeli další šimpanzi. Řekli jsme mu, že my bychom se zlobili. Vysvětlili jsme mu, že zabíjet šimpanze je špatné. Bůh nechtěl, aby Leo dělal něco takového.
„Já mluvit s Bůh a zjistit, co Bůh chce,“ prohlásil Leo.
***
Dnes ráno jsme našli Bustera mrtvého na břehu jezírka, s náznaky další rituální vraždy. Leo nás chladně zpražil pohledem a vysvětlil, že Bůh rozkázal, aby se všichni šimpanzi co nejrychleji stali lidmi, a toho se dá dosáhnout pouze prostředky použitými na Cikorce a Busterovi.
Leo je teď zavřený v kárné jímce a pro tento týden jsme rozdělování masa odložili. Yost hlasoval proti oběma těmto rozhodnutím, namítal, že riskujeme, že Leovi dodáme auru náboženského mučedníka, což ještě zvýší jeho moc, beztak již značnou. Ale tyto „vraždy“ musí přestat. Leo samozřejmě ví, že nás rozčilují. Ale jestli věří, že jeho cesta je cesta spravedlnosti, nemůžeme říct ani udělat nic, co by ho přimělo změnit názor.
***
Dnes zavolala Judy Vendelmansová. Vyrovnat se s Halovou smrtí se jí podařilo poměrně dobře, stýská se jí po projektu a stýská se jí po šimpanzích. Co nejšetrněji jsem jí vylíčil, co se tady děje. Velice dlouho mlčela – Cikorka patřila k jejím nejoblíbenějším a Judy už tak měla na jedno léto smutku dost – ale nakonec řekla: „Myslím, že vím, co se dá udělat. Přiletím zítra poledním letem.“
Dnes odpoledne jsme našli Mimsy, mrtvou obvyklým způsobem. Leo je stále v kárné jímce – třetí den. Shromáždění si našlo cestu, jak jeho obřady vykonávat i bez vůdce. Smrt Mimsy mne šokovala, ale hluboce zasažení jsme všichni, prakticky neschopní pokračovat v práci. Možná bude nutné komunitu úplně rozprášit, abychom zvířata zachránili. Možná bychom je mohli poslat na několik měsíců do jiných výzkumných center, tři sem, pět tam, dokud se to neuklidní. Ale co když se to neuklidní? Co když rozptýlená zvířata obrátí na Leovu víru jinde jiná?
***
První, co Judy řekla, když dorazila, bylo: „Pusťte Lea ven. Chci s ním mluvit.“
Otevřeli jsme jímku. Leo vyšel ven, rozpačitý, nejistý. Clonil si oči před prudkým světlem. Podíval se na mě, na Yosta a na Jan, jako by přemýšlel, který z nás mu vyčiní. Pak spatřil Judy a bylo to, jako by si myslel, že vidí ducha. Vydal z hloubi hrdla dutý, chraplavý zvuk a couvl. Judy ho znakem pozdravila a natáhla k němu ruce. Leo se zachvěl. Byl vyděšený. Na tom, že někdo z nás odjel a po měsíci nebo dvou se vrátil, nebylo nic neobvyklého, ale Leo určitě nečekal, že se Judy někdy vrátí, dokonce si určitě představoval, že odešla na stejné místo jako její manžel, a pohled na ni jím otřásl. Judy to všechno očividně pochopila, protože toho rychle využila a ukázala Leovi: „Já ti přinášet zprávu od Vendelmanse.“
„Řekni, řekni, řekni!“
„Pojď se mnou projít se,“ ukázala Judy.
Vzala ho za ruku a zlehka s ním vyšla z kárné zóny do areálu a z kopce dolů k louce. Sledoval jsem je z vršku kopce, vysokou štíhlou ženu a podsaditého, svalnatého šimpanze, jak jdou vedle sebe, bok po boku, ruku v ruce, a čas od času se zastaví, aby něco řekli. Judy něco ukázala, Leo odpověděl přívalem gest, pak zase dlouho hovořila Judy, Leo krátce odpověděl, následovala další kaskáda znaků od Judy. Nato si Leo sedl na bobek a začal tahat za stébla trávy, vrtět hlavou a plácat se ve výrazu zmatku nejdřív do lokte, potom do brady. Pak vzal Judy za ruku. Byli pryč skoro hodinu. Ostatní šimpanzi se k nim neodvážili přiblížit. Nakonec Judy a Leo tiše vyšli ruku v ruce zpátky nahoru ke kancelářím. Leovi zářily oči a Judy stejně tak.
Judy řekla: „Teď už bude všechno v pořádku. Je to tak, Leo?“
Leo odpověděl. „Bůh mít vždycky pravdu.“
Ukázala mu, že ho propouští, a Leo pomalu sešel z kopce dolů. Jakmile zmizel z dohledu, Judy se od nás odvrátila a maličko se rozplakala, jenom krátce. Potom požádala o něco k pití a pak řekla: „Není to jednoduché, být poslem Boha.“
„Co jsi mu řekla?“ otázal jsem se.
„Že jsem byla v nebi navštívit Hala. Že se Hal neustále dívá dolů a je na Lea velice pyšný, kromě jedné věci, že Leo posílá Bohu příliš mnoho šimpanzů příliš brzy. Řekla jsem mu, že Bůh zatím není připravený přijmout Cikorku, Bustera a Mimsy, že budou muset zůstat dlouho ve skladovacích komůrkách, dokud nepřijde jejich čas, a že to pro ně není dobré. Řekla jsem mu, že Hal chtěl, aby Leo věděl, že Bůh doufá, že mu přestane šimpanze posílat. Potom jsem Leovi dala Hálovy staré náramkové hodinky, aby je nosil, když vede bohoslužby, a Leo slíbil, že bude Halova přání plnit. To bylo všechno. Mám podezření, že jsem k tomu, co tady vzniká, dodala celou novou vrstvu mytologie, a věřím, že se na mě za to nebudete zlobit. Nedomnívám se, že budou zabiti nějací další šimpanzi. A myslím, že bych si dala další drink.“
Později téhož dne jsme uviděli šimpanze shromážděné u potoka. Leo zvedl ruku do vzduchu a na zlatém pásku na jeho zápěstí se zablyštěly sluneční paprsky. Shromáždění spustilo bouřlivé chrochtání v božském jazyce a roztančilo se před ním. Leo si pak nasadil svátou čepici a oblékl svátou košili a výřečně pohyboval rukou v tajných posvátných gestech svátého znakového jazyka.
K žádným dalším vraždám nedošlo. Myslím, že už k dalším nedojde. Možná naši šimpanzi po čase ztratí zájem o to být věřící a najdou si jiné koníčky. Ale zatím ne, zatím opravdu ne. Obřady pokračují a jsou čím dál složitější. Získáváme značné objemy výjimečných pozorování, zatímco Bůh se dívá z nebe a je spokojený. A Leo hrdě nosí znaky svého papežství, když uděluje požehnání věřícím ve svátém háji.
Poprvé vydáno v antologii Perpetual Light, sestavené Alanem Ryanem, v roce 1982
Přeložil Petr Kotrle
