Dědeček byl sice po smrti, ale kloudná rada se z něj ještě vypáčit dala, takže jsem se za ním městskou dopravou svezl na kliniku stojící na předměstí a doufal, že mi můj problém pomůže vyřešit nebo mě alespoň navede správným směrem.
Vyrážel jsem do těch končin málokdy. Bylo tam pusto široko daleko, staré obytné budovy skončily doslova srovnané se zemí a přišly na recyklaci. Na drahou stranu se tam ale hodně stavělo, hlavně úly pro Ul-boty. Člověka to mátlo. Z dálky zahlédnete mrakodrapy a říkáte si: Kdopak tam asi bydlí? Zblízka pak rozeznáte bezbarvý beton a strohé opakující se tvary a pomyslíte si: Aha, nikdo doma.
Rozhodně to tam ale kypělo životem. Všude se pilně pracovalo a spěchalo, odevšad stoupal prach… k zahálčivému poklidu ve Flinkově to mělo daleko.
* * *
Dvoumetrový Ul-bot v tmavé vestičce a sladěném klobouku mě na klinice dovedl ke dveřím označeným PACZOVSKI, k dědečkovu pokoji zařízenému střípky jeho pozemského majetku, které pomáhaly zaujmout dědečkovy smysly a udržovat je při síle.
A že tu pomoc potřeboval. Zbývaly z něj jen neuroprostetické struktury. Prach, ve který se obrátil, už dávno zpracovali k biomedicínskému užití a potom pohřbili. Epibiotický duch to přežil, ale upadal do Shannonovy entropie a měnil se v pouhý náznak vlastního stínu.
Přesto mě poznal, když jsem po zaklepání vstoupil. „Toby!“ zvolala jeho fotka.
Podobizna v ocelovém rámu zabírala většinu protilehlé zdi. Reflexivně se usmála. Byl to jeden z posledních výrazů, které dědečkovi zůstaly. Ještě se uměl nesouhlasně, úzkostně nebo nešťastně zamračit a pozvednout obočí, aby dal najevo údiv nebo zvědavost, ale i tyhle zbývající výrazy už se v posledních měsících trochu vytrácely.
A až uplyne pár-dalších, nezbyde z dědy nic než samotná fotka, netečná jako busta Jidáše Caesara (nebo tak někoho, s historií na mě nechoďte).
Poznal ale, že jsem z přenosného kartonu vytáhl láhev sauvignonu a postavil ji na hrbolatou desku stolu, který měl kdysi v oblibě. „To mi jde k duhu!“ zaburácel a rychle dodal: „Vraž tam proboha tácek, Toby, to tě snad mohlo napadnout.“
Ztlumil jsem mu hlasitost a podložil orosenou láhev kapesníkem. Na starožitný nábytek a dobré víno si děda vždycky potrpěl. „Ale vypít ho nemůžu,“ zmohl se na náznak lítostivého zamračení, „to mi zakázali.“
Však taky neměl pusu ani žaludek. Mrtví na to často zapomínají. Láhev měla posloužit čistě nostalgicky a trochu v dědečkovi nakopnout schopnost rozeznávat předměty. „Potřeboval bych poradit,“ začal jsem.
Dědeček zatékal očima mezi mnou a lahví, jako by se nemohl rozhodnout, která z obou možností je skutečná, a kdyby snad obě, tak která ho víc zajímá. „Pořád máš trable s tou ženskou…?“
„S Ladou.“
„Tvojí zaměstnavatelkou.“
„Trefa.“
„A manželkou.“
„To taky,“ přitakal jsem. „Bývalou.“
„Co zase provedla?“
„To je na dlouhé povídání. V podstatě mě zatáhla do něčeho… právně a morálně pochybného, dalo by se říct.“
„Já už do práva nedělám.“ Dokud mu bilo srdce, pracoval děda jako advokát u zavedené firmy. „Je to vážné?“
„Včera jsem se umyl od krve,“ odpověděl jsem.
* * *
Před šesti týdny si mě Lada Džošiová zavolala do kanceláře a zeptala se, jestli mi ve Flinkově zbyli nějací přátelé.
„Nic se nezměnilo,“ přiznal jsem po pravdě. Kdysi bych možná zalhal. Po většinu našeho neúspěšného manželství se mě Lada pokoušela od kontaktů s Flinkovem odstavit. Nezabralo to. Teď jí ovšem přišly vhod.
Měla kancelář vysoko nad hlubinami města. Přes rameno jsem jí za oknem viděl hřeben sluncem ozářeného tepelného výměníku a ještě dál se boulilo bílé překladiště, kde jako medem přežrané včely bzučela letadla bez pilotů.
Lada byla krásná a ambiciózní, ale ne dvakrát bohatá, nebo alespoň ne tak bohatá, jak by si přála. Její firma se jmenovala Ladadžoši™ a byla z těch podřadných podniků, které se snaží přiživovat na nových technologiích a kterých jsou ve městě stovky. Patřil jsem u ní ke stálým flinkovským donašečům, ale potom se za mě vdala a pokusila se mě společensky pozvednout. Po půl roce jsme si v automatu koupili rozvodové papíry. Co se Lady týkalo, byl teď ze mě zase řadový zaměstnanec, který už týdny neodvedl žádnou pořádnou práci. Možná proto mě posílala zpátky do Flinkova. Zeptal, jsem se jí, o co jde.
Usmála se a zaklepala na stůl jediným luxusním šperkem, který vlastnila, totiž zlatým, bytelnými onyxovými klouby opatřeným ukazováčkem na protetické levačce. „Mám klienta, co by se při něčem rád nechal zastoupit.“
„Ve Flinkově?“
„Zčásti.“
„Co je ten klient zač?“ Obvykle si je Lada musela hledat sama a ještě při tom často odhánět hejno konkurentů. Tentokrát to ale znělo, jako by někdo přišel za ní.
„Přeje si zachovat anonymitu.“
Zvláštní, ale co. Moje věc to nebyla a plat na tom taky nezáležel. „A ta práce?“
„Nejdřív musíme vrazit peníze umělci jménem…“ Ověřila si ho na displeji v dlani: „Jménem Džafár Bloom. Nemáme vypadat, že se do toho moc hrneme, a o klientovi nemáme ani ceknout.“
Což beztak nepřicházelo v úvahu, když Lada nic ani nenaznačila.
„Co je za umělce tenhle Džafár Bloom?“
„Vystupuje se zvířaty v něčem, čemu říká Komnata smrti, a chce rozjet představení jménem Karteziánské divadlo. O moc víc nevím. Nestojí o slávu a prý je s ním těžké pořízení. Nejspíš hraniční porucha osobnosti. Měl nějaké oplétačky s policií, ale obvinění z deviace neproběhlo. Často se stěhuje. Aktuální adresu nemám, budeš ho muset najít.“
„A pak?“
„Pak mu předáš ty peníze na nové představení.“
„Chceš po něm smlouvu?“
Probodla mě pohledem. „Bez smlouvy. Nic nepožadujeme.“
„Ale Lado, to přece nedává smysl. Jestli jde jenom o ty prachy, tak ty mu může hodit kdokoli. Ten tvůj klient asi potřebuje spojku, poslíčka, co nemá o ničem páru.“
„Starej se o sebe, Toby, a já se ti taky nebudu do ničeho montovat, platí? Když jsi hobloval tu hadí ženskou z Belgie, byla ti nějaká morálka ukradená.“
K tomuhle bych se radši nevracel. „A pak?“
„Co pak? Jasně jsem řekla.“
„Povídala jsi, že nejdřív musíme vrazit peníze do Džafára Blooma. Fajn, vrazíme je do něj. Co dál?“
„To probereme, až na to dojde.“
V klidu. Jak je libo.
Domluvili jsme se na denní sazbě a pokrytí nákladů a Lada mi předala pár dokumentů s informacemi. Přečetl jsem je cestou domů, tam se převlékl do cikánských hadrů, které jsem nevyhodil, ani když mě o to Lada úpěnlivě prosila, a výtahem patřícím k městské dopravě jsem sjel do spodního patra, na úroveň moře, kde ležel nejnižší společný jmenovatel: Flinkov.
* * *
Kolem dědečkova okna prohučel stavební Ul-bot a na chvíli přehlušil rozhovor. Zahlédl jsem ho, když prolétal kolem. Žlutohnědý stroj, postrádající sebevzdálenější lidské rysy. Ani na sobě neměl oblečení.
Ale randál nadělal pořádný. Na zádech nesl čtvrttunový pytel cementů a nohama vířil oblaka křídově bílého prachu. Mířil k úlu, který měl tvar dvacetipatrové dělové patrony a sloužil jako školka vyrábějící jednotlivé kmeny Ul-botů podle pokynů Expertního podnikatelského systému, který jako hodný duch obchází kryptosférou.
Dědeček neměl hlučné Ul-boty ani jejich továrny v lásce. „Za mého mládí,“ poznamenal, jakmile ho bylo zase slyšet, „lidi vyrábějií věci pro lidi. A dodržovali nějaké dekorum. Dníce et decorum. Ten randál je k nepřežití!“
Nechal jsem tu poznámku zapadnout. Děda měl pravdu, ale nerad bych si vyslechl nevyhnutelné pokračování jeho lamentace: jak si tehdy člověk musel sám vydělat na živobytí atd. Jako by dneska nikdo nepracoval! Je sice pravda, že od populačního úbytku a od Racionalizace už to pro nikoho není nezbytně nutné… ale většinou stejně někde hákujeme.
Odkašlal jsem si. „Jak jsem říkal.“
„Ta tvá historka. Jasně. Džafár Bloom. Našel jsi ho?“
„Nakonec ano.“
„Povídáš, že je to umělec?“
„Tak.“
„A s čím pracuje?“
„Se smrtí,“ prozradil jsem mu.
Sehnat Džafára Blooma se ukázalo jako oříšek.
Flinkov samozřejmě obývají lidé, kteří takzvaně ‚nepracují‘, jak by řekl dědeček. Místo toho žijí z dávek, nezadatelného minima jídla, vody, obytného prostoru a peněz, které má celá klesající populace našeho státu zaručené zákonem.
Většina národů to má zařízené podobně, ačkoli některé ještě v potu tváře splácejí Světové bance úroky z půjček, kterými si zajistily vlastní Expertní podnikatelský systém.
Za dědečkových časů ekonomové říkávali, že si všeobecné vyplácení dávek nemůžeme dovolit. Co kdyby se s nimi spokojil každý? Co kdyby nikdo nepracoval? Od doby, co ekonomie povýšila na skutečnou vědu, zní tyhle námitky dětinsky. Kdyby nikdo nepracoval, vyrobilo by se míň luxusního zboží, EPS by zaznamenal posun v poptávce a snížením tovární produkce by znovunastolil rovnováhu. Někteří Ul-boti a továrny by se museli přetvořit nebo sami zrecyklovat; druhá možnost by byla zvýšit všeobecnou prebendu. Podobné úpravy směrem nahoru i dolů se děly denně.
Je samozřejmě nefér prohlašovat, že nikdo nepracuje, protože to je celý účel ekonomiky postavené na EPS a Ul-botech. Pracují stroje, lidi jen dobrovolně. Ekonomika se z trhu v klasickém slova smyslu proměnila v nástroj, v nepřekonatelný nástroj – samoostřící pazourek, kolo, které vyrábí další kola, a když jich vyrobí dost, přemění se a začne produkovat něco dalšího, po čem je sháňka.
Takže proč se lidi jako já a 75 % prořídlých mas pořád honí za větším ziskem? Protože ekonomika není demokratická, ale oligarchická. Boháč si toho pořídí víc než pobuda na podpoře.
A proč ta nenasytnost? Lidi už asi budou takoví. Děda mě pořád nutil kupovat starožitnosti a pivo, i když už byl moc velká mrtvola na to, aby si je mohl vychutnat.
Flinkov je, jak jsem říkal, čtvrť zapřisáhlých pobudů na podpoře. Kdysi jsem se mezi ně počítal. Někteří jsou lenoši, ale většina ne. Pracují (v uvozovkách) stejně tvrdě jako ostatní, ale nemůžou tu práci směnit za peníze, neprodukují totiž zboží, co by šlo prodat, nedokážou si udělat reklamu nebo se nehodlají špinit komercí.
Jejich práce zůstává neviditelná, ale má svůj potenciál. Ve Flinkově najdete bouřlivý kulturní kvas a v každém městě, ve kterém to žije, podobnou čtvrť pod tím či oním názvem objevíte. Proto v nich taky bezvýznamní překupníčci typu Ladadžoši™ pasou po nastupujících trendech a neočekávaných novinkách. Nahoďte udici do správného flinkovského rybníčku a třeba vytáhnete šťavnatý patent nebo podíl na copyrightu.
Ovšem Džafár Bloom nebyl snadno k nalezení a svoje soukromí si dost chránil i na flinkovské poměry. Z mých starých kumpánů ho nikdo neznal, takže jsem rozhlásil, koho sháním, a šel se naložit do pár lokálů, kde z toho něco kynulo, hlavně do jídelen a žvaníren, jako byla restaurace U Moře, nechvalně proslulá Hustá hospa nebo bezejmenné krčmy na plážích vklíněných mezi zástavbu. I tak to trvalo pár dní, než jsem narazil na někoho, kdo přiznal, že se s Bloomem zná.
Ten někdo byla mladá holka, co za mnou v Hospě nakráčela ke stolu a vybalila na mě: „Povídá se, že sháníš Džafára Blooma. Ale na úchyla ani sadouše nevypadáš.“
„Sedej a napij se,“ já na to. „Potom mi povíš, co jsem teda zač.“
Posadila se. Oblečená byla v pobudovských hadrech s logem obchodu, co u doků provozovali recyklační Ul-boti. Taky jsem tam dřív nakupoval. Dělal jsem, že obdivuju tetování ve tvaru řeckého písmene omega, které se jí táhlo po tvářích a čele. Vypadalo to, jako by ji kopnul pivovarský kůň. Zeptal jsem se, jestli, zná Džafára Blooma osobně.
„Tak trochu,“ odpověděla. „Nepečeme spolu nějak… osobně. To on s nikým. Nepotrpí si na lidi. Odkaď o něm víš?“
„Člověk se toho doslechne…“
„Jo, já se třeba doslechla o tobě. Co po Bloomovi chceš?“
„Jen se podívat na představení. Nic víc. Můžeš nás seznámit?“
„Možná.“
„Možná když…?“
„Možná kdybys mi něco koupil,“ doplnila odměřeně.
Tak jsem ji vzal do obchoďáku na jedné opuštěné hrázi, kde to bylo cítit solí a naftou. Polohu i nabídku obchoďáku určila obchodní strategie EPS a jeho algoritmy pro optimalizaci zisku, ale bylo tam k dostání pár vybranějších kousků, co neprošly rukama dílenských Ul-botů. Koupil jsem informátorce, po čem zatoužila, huličskou fajfku z mastku vykládanou kousky tyrkysu o kterém tvrdila, že souvisí s jejím znamením zvěrokruhu.
Tři dny nato mě zavedla do paneláku postaveného ve skulinách nadzemní silnice a nechala mě u neoznačených ocelových dveří, na které jsem třikrát zaklepal.
Po chvíli otevřel nepřátelsky působící mladík.
„Nezabíjím zvířata pro legraci,“ štěkl, „jestli jdete kvůli tomu.“
Džafár Bloom byl vysoký, štíhlý a bledý. Blonďaté vlasy měl dlouhé a zplihlé. Na sobě měl žluté kraťasy a do půl těla byl nahý. „Já slyšel, že děláte divadlo,“ nadhodil jsem.
„Přesně tak. Ale šušká se, že týrám zvířata, takže sem za mnou leze Mravní policie a neléčení úchylové, co by se rádi mrkli na trochu toho mučení.“
„Chci s vámi mluvit čistě obchodně.“
„Obchodně?“
„Jak jsem řekl.“
„Nemám nic na prodej.“
„Můžu dál?“
„Když chcete,“ pokrčil rameny a přidal pohled, kterým mi dal jasně najevo, že jsem v podmínce. „Doneslo se mi, že mě sháníte.“
Vstoupil jsem. Jeho byt vypadal jako ateliér, laboratoř nebo chovná stanice, případně všechno dohromady. V jednom tmavém koutě se vršila elektronika. Podlahu žilkovaly kabely. U další zdi byly vyskládané klece se zvířaty, hlavně s krysami, ale taky s pár opuštěnými psy.
Střešní okno propouštělo tenký paprsek kalného denního světla. Vzduch byl horký a nehybný a vznášelo se v něm něco jako kyselý pach džungle.
„Hraju tady s naprosto otevřenými kartami,“ ujišťoval mě Bloom. „Jinak by to nešlo. Víte, jak by to dopadlo, kdybych zbytečně působil bolest živým tvorům?“
Stejně jako s každou prokazatelnou duševní úchylkou. Krutost netrestáme, léčíme ji. Humánně.
„Psychiatricky by mě modifikovali,“ dořekl Bloom. „To bych nerad. A nezasloužím si to. Takže jestli jste se přišel podívat na něčí utrpení…“
„Už jsem řekl, že ne. Ale jestli váš obor není krutost…“ „Můj obor je umění,“ uťal mě.
„Jehož předmětem je…?“
„Smrt:“
„Smrt, ale bez krutosti?“
„V tom to vězí. V tom to celé je. Od čeho začnete, když chcete něco studovat nebo zkoumat, pane…?“
„Paczovski.“
„Jak chcete něco studovat, aniž byste to oddělil od okolí? Chcete se zabývat metanem, tak ho vydestilujete ze surové ropy, nemám pravdu? Chcete zlato, musíte vyrýžovat hlušinu.“
„Tohle vy děláte? Destilujete smrt?“
„Přesně.“
Došel jsem se zblízka podívat na jednoho psa v kleci, podvraťáka, jaké vídáte čmuchat v prázdných domech na předměstí. Klímal s hlavou na předních tlapách. Nevypadal, že ho někdo týrá. Možná měl trochu přes váhu, když už něco.
Na krku měl obojek, nikoli obyčejný psí, ale kovovou obruč s černými vybouleninami a spletí drátů, která zvířeti mizela v srsti.
Otevřel jedno krví podlité oko a pohled mi oplatil.
„Celkem frajeřina, destilovat smrt. Jak na to jdete?“
„Nevím, jestli bych vám měl na něco odpovídat, dokud mi neřeknete, co že to chcete koupit,“ podíval se na mě Bloom vzdorovitě. Věděl jsem, že mi o Mravní policii nelhal. Pár jejích hlášení bylo ve složce od Lady. Žádnému z těch zvířat se nic nestalo a nic jim nehrozilo. Ne bezprostředně.
„Nic koupit nechci,“ řekl jsem.
„Povídal jste, že jste tu obchodně.“
„Obchod, dobročinnost, jak se to vezme.“ Usoudil jsem, že to na něj bude nejlepší vysypat pokud možno bez obalu. „Nevím, čemu se věnujete, pane Bloome. Zastupuju anonymního investora, co by rád nalil peníze do něčeho jménem Karteziánské divadlo. Na oplátku mu stačí písemné prohlášení, že ty peníze použijete na svoje představení a ne třeba na to, abyste se za ně vypařil do Džibutska. Co vy na to?“
Samotnému mi to neznělo přesvědčivě, a z Blooma skepse jenom odkapávala. „Nikdo nerozhazuje prachy jen tak. Jenom EPS.“
„Vzhledem k tomu, že investor chce zůstat anonymní, blíž už vám to vysvětlit nemůžu.“
„Autorská práva nedám. Vyřizují se mi patenty. A neprozradím svoje postupy.“
„Nikdo to po vás nechce.“
„Dáte mi to písemně?“
„Klidně ve třech kopiích.“
Najednou ho sebejistota opustila. „Hovadina,“ zabručel nakonec. „Nikdo nebude investovat do něčeho, z čeho nekouká zisk.“
„Nemůžu vám to všechno vyjasnit, pane Bloome. Upřímně řečeno máte pravdu. Působí, logicky, že investor chce z vašeho úspěchu něco vytřískat. Ale nemusí to být peníze. Třeba miluje umění. Nebo je to mecenáš, co s oblibou pumpuje škváru do pochybných koutů.“
Nebo sdílí Bloomovu fascinaci smrtí.
„O jaké částce tady mluvíme?“
Pověděl jsem mu to.
Chtěl dělat jakoby nic, ale pohled mu trochu zeskelnatěl. „Zauvažuju nad tím,“ zamumlal.
* * *
Dědeček býval za života advokátem. Jeho epibiotický duch si na to nejspíš moc nevzpomínal. Dlouhodobá paměť byla i u těch nejdražších neuroprotéz nespolehlivá. Pořád mu toho ale ze zákoníků utkvělo dost na to, aby se jeho fotka začala ošívat při zmínce o smlouvách s otevřenými podmínkami a Morální policii.
„Kolik jsi toho o tom chlápkovi věděl, když jsi u něj zvonil?“ zajímal se.
„Všechno, co bylo veřejně k mání. Narodil se v Clevelandu a vyrůstal s tátou, co dělal účetního. Odmala bylo poznat, že mu to pálí. Studoval elektronické umění, navrhnul pár dobře přijatých nervových rozhraní a pak s oborem seknul a zmizel ve Flinkově. Výstřední chlap a asi trochu fanatik, ale na nucenou léčbu to není.“
„A ty nabídnuté peníze, předpokládám, přijal.“
„Správně.“ Půlku předem, půlku, až bude Karteziánské divadlo připravené.
„Co tedy s těmi zvířaty dělal?“
Kolem otevřených dveří dědečkova mauzolea projel jeden z Ul-botů pracujících na klinice. Na okamžik se zarazil, upravil si kravatu a zatahal se za šosatou vestičku. Krátce k nám stočil oči na stopkách a zase jel chodbou dál.
„Šmíráci hnusný,“ zaprskal dědeček.
„Hned po podpisu smlouvy mě Bloom pozval na ‚kostýmní zkoušku‘, jak tomu říkal. Ale nebylo to žádné sehrané představení, jenom experiment, tak trochu pokus nanečisto. Prodal lístky pár místním exotům, styděl se, že je vůbec zná. Tankovalo je, že uvidí v bolestech umírat zvíře.“
„Povídal jsi, že jim neubližoval a nezabíjel je.“
„Aspoň z právního hlediska.“
* * *
Bloom mi to celé vysvětlil, zatímco chystal večerní představení. Zřejmě ho těšilo, že si o své práci může promluvit s někým, komu „potají nehrabe“, jak tomu říkal. Dost se na tom točil, jako by si chtěl dokázat vlastní početnost. Jenže jak příčetný může být někdo, koho spaluje touha povýšit smrt na umění?
Vybral jednoho psa a vytáhl jeho klec z podpůrné konstrukce. Ostatní vypustil do provizorního kotce na přilehlé střeše. „Když vidí, co se děje, začnou vyšilovat, i když jim nic nehrozí.“
Pak vybrané zvíře umístil do boxu velkého jako přepravní klec. Skleněné stěny byly proděravěné větracími otvory a proplétala se jimi síť tenoučkých indukčních cívek. Od boxu ke stojanu s elektronikou se táhl kabel tlustý jako moje paže. „Poznáváte ta zařízení na obojku?“
„Neuroprotézy,“ přikývl jsem. „Tytéž, co se dávají lidem.“ Tytéž, co na ně připojili dědu, dokud teprve umíral a ještě to neměl za sebou.
„Přesně,“ zacukalo Bloomovi nadšeně ve tváři. „Mysl, vaše mysl, vlastně jakákoli mysl, v tomhle případě třeba psí, je ve skutečnosti poradní shromáždění soupeřících nervových podprogramů. Ve stáří začínají tyhle funkce odcházet, někdy jen některé, někdy všechny. Kvůli tomu vyrábíme různé protézy, co pomáhají starým lidem myslet. Emoční funkce, limbický systém, paměť, smysly; všechno to dokážeme nahradit externím zařízením.“
Posledních pět let to takhle nějak bylo s dědečkem: víc a víc se o jádro své osobnosti dělil s menší armádou přístrojů, a když nakonec umřel, velká část z něho dál běžela v pospojovaných epibiotických protézách. Bez těla, které by jim dávalo řád a živilo je, se ale přístroje postupně vracely k továrnímu nastavení, takže dědečka jako ucelenou osobnost čekal zánik. Technologie to byla užitečná, ale ne zrovna dokonalá.
„My tady máme něco trochu jiného,“ vysvětlil mi Bloom. „Protézy nenahrazují ztracené funkce, protože ten pes není zraněný ani starý. Jenom odrážejí normální stav jeho mozku. Když je odpojím, pes si toho ani nevšimne, může se vším všudy fungovat bez nich. Ale mysl v těch protézách, jeho intelektuální dvojník, tam zůstane i bez něj.“
„Asi na třicet sekund,“ ušklíbl jsem se. Takové pokusy už tu byly. Představte si, že byste mohli spustit dokonalou digitální kopii sebe sama, nahrát se na elektronické zařízení jako ve filmu. Nebyla by to paráda? Dá se to klidně vyzkoušet, aspoň přibližně, a funguje to tak, jak to Bloom popsal. Ale jenom na chvíli. Za necelou minutu podlehne celý systém něčemu, čemu se říká Shannonova entropie. Není dynamicky stabilní.
(Posmrtné soustavy dědečkova typu vydrží déle, třeba i pár let, ale jen díky zásadnímu zjednodušení, po kterém spíš než skutečnou osobnost připomínají kupu slovních tiků.)
„Třicet sekund stačí,“ ujistil mě Bloom.
„Na co?“
„Uvidíte.“
Někdy tou dobou se začalo dovnitř trousit publikum, pokud to není příliš vznešené označení. Dostavilo se pět podezřele vyhlížejících pobudů v pláštích a hadrech, každý zaplatil Bloomovi pár bankovek a stáhl se do stínu. Neprohodili jediné slovo, ani mezi sebou, a divně lačnýma očima hltali psa, který s pochopitelnou nervozitou přecházel ve skleněné kleci sem a tam.
V tu chvíli Bloom dotlačil další, skoro identickou klec, svoji ‚komnatu smrti‘. Uvnitř nebyl pes, ale koule jakési růžové, lehce třpytivé hmoty.
„Elektrosenzitivní kopírovací gel,“ zašeptal Bloom. „Víte, o co jde?“
Už jsem o tom slyšel. Kopírovací gel se hodně používá na jevištní a filmové triky. Když potřebujete neživý duplikát cenného předmětu nebo výnosné hvězdy, prostě je naskenujete a elektromagnetickým polem vytvarujete z gelu, který se roztahuje a mění tvar, dokud není na pohled k nerozeznání od předlohy, včetně barvy a mikrometrových detailů, když si připlatíte. Rozdíl je ten, že duplikát je tuhý, dutý a skoro nic neváží, takže jde o užitečnou, ale choulostivou rekvizitu.
„To budete kopírovat toho psa?“ zeptal Jsem se.
„Jenže dynamicky. Bude se pořád měnit, protože bude synchronizovaný s originálem. Už jsem zažádal o patent. Sledujte.“ Ztlumil světla a přehodil na hradbě podomácku vyrobené elektroniky několik spínačů.
Výsledek naháněl husí kůži. Hrouda gelu párkrát zapulzovala, roztáhla se jako při hlubokém nádechu, narostly jí nohy a pak se proměnila… v psa.
Přesně vzato ve stejného psa, jaký byl v sousední skleněné kleci.
Na skutečné zvíře padla při pohledu na nápodobu zjevná tíseň. Zaskučelo. Nápodoba se pohnula současně s ním, ale nic se neozvalo.
Dva jazyky visící z úst. Dvě svěšené oháňky.
Uchylové v publiku se mohli očekáváním poslintat.
„A co z toho plyne?“ zašeptal jsem.
Bloom přidal na hlase, aby ho slyšeli i ti cvoci – bylo mezi nimi pár nováčků, co potřebovali vysvětlení. „Dva psi,“ začal. „Jeden je skutečný. Druhý umělý. Živý pes je napojený na soupravu neuroprotéz, které kopírují stav jeho mozku. Procesy v jeho hlavě se přenášejí do těchhle přístrojů, rozumíme?“ Všichni jsme rozuměli. Publikum přikývlo jako jeden muž, „Podstata toho psa, jeho vnímání sebe sama, existuje jak v živém mozku, tak v protézách opodál. V tuhle chvíli ovládá skutečný pes taky gelový duplikát. Když zvedne čumák a zavětří – jako teď, vidíte? – pohne zároveň hlavou svojí kopie, iluze napodobuje realitu. Zdvojená duše ovládá pomocí stroje dvě identická těla.“
Přesunul ruku na další přepínač.
„Ale když cvaknu tímhle, spojení mezi živým psem a protézami se přeruší. Původní pes je zase jen sám sebou a ani si nevšimne, že jsem ho odstřihl,“
Přehodil páčku, publikum zalapalo po dechu, ale ani teď se na první pohled nic nezměnilo.
Oba psi dál přecházeli sem a tam, jako by jim pronikavý pach potu a ionizace nedovoloval postát.
„V tuhle chvíli,“ oznámil Bloom, „ovládají umělé zvíře jenom neuroprotézy. Jde o strojem ovládanou iluzi, která se ale hýbe, jako by něco vážila, vidí, jako by měla oči, uchovává si •schopnost prožívat rozkoš nebo bolest.“
Chování psů se začalo rozcházet, nejdřív v detailech a pak výrazněji. Ani jednomu se zřejmě nelíbilo, co se děje. Přes skleněné stěny se na sebe zahleděli a s vrčením poodstoupili.
„Je jasné,“ dodal Bloom a hlas mu překypoval vzrušením, které nedokázal zakrýt, „že bez biologické předlohy ztratí neuroprotézy soudružnost. Od přehození posledního spínače uplynulo deset sekund.“
Pohlédl na hodinky. „Dvacet.“
Falešný pes potřásl hlavou a tiše zakňučel.
S funěním začal chodit dokola.
Zkusil se poškrábat, ale nohy se mu zapletly a podlomily se mu jako v křeči. Chvíli se potácel a pak upadl na bok. Žebra se mu zdvihala, jako by doopravdy dýchal, a nejspíš si sám myslel, že tomu tak je, že lapá po vzduchu, který ve skutečnosti nepotřeboval a nedokázal ho zužitkovat.
Zdvihl čumák a odhalil zuby.
Bezcílně koulel očima. Pak zneprůhlednily a proměnily se v beztvarý gel.
Napodobenina se dál beze zvuku pohybovala, jako by křičela. Další části těla jí odpadly a začaly se rozkládat. Prohnula hřbet. Pukly jí slabiny a já na okamžik zahlédl temnou dutinu uvnitř.
Agónie jako by trvala celá staletí, ale asi to bylo nanejvýš pár minut. Musel jsem se odvrátit.
Publiku se to ovšem líbilo. Na tohle přišli, na tuhle simulovanou smrt.
Zadržovali dech, dokud se rozplizlý gel dočista nepřestal hýbat, a pak si povzdechli a ostýchavě zatleskali. Zahanbeně začali působit až po nahození světel. „Ven,“ vyhnal je Bloom, a když se se sklopenými hlavami vyšourali ze dveří, pošeptal mi: „Nenávidím je. Jsou to fakt pošahanci.“
Ohlédl jsem se na skleněnou klec.
Původní pes se klepal, ale nic mu nebylo. Z duplikátu zbyla nehybně ležící louže svinstva. Ve vzduchu po něm zůstal ostrý pach, který jsem považoval za odér bolesti. Musel jednoznačně trpět. „Povídal jste, že se to obejde bez krutosti.“
„Bez krutosti ke zvířatům,“ opravil mě Bloom.
„Tak co to podle vás bylo?“
„V celé místnosti je zvíře jenom jedno, pane Paczovski, a to jev naprostém bezpečí, jak sám vidíte. V boxu s gelem se odehrála strojem řízená animace. Nic tam nezemřelo, protože tam ani nic neožilo.“
„Ale vždyť trpěl.“
„To už z podstaty nejde. Stroj může bolest jenom simulovat. Najděte si to v zákoníku. Právo jim v tomhle ohledu nic nepřiznává.“
„Dobře, ale dostatečně složitý přístroj…“
„Zákon v tom nedělá rozdíl. EPS je složitý. Ul-boti jsou složití, všichni jsou propojení v jednu obrovskou nervovou soustavu. Dělá to z nich lidi? Dělá to z vás sadistu, když kopnete do vysavače nebo nesplatíte půjčku?“
Asi ne. Koneckonců to byla jeho show, ne moje. Napadlo mě, že se ho zeptám, jestli to chystané Karteziánské divadlo bude spočívat jenom v tom kousku se psem… a taky proč by se na to podle něj chtěl někdo dívat, když pomineme pár sadistů bez nafasovaných léků.
Jemu ale o nějaké psy nešlo. Byla to jenom zkouška. Když se ke mně Bloom obrátil zády, uviděl jsem mu mezi lopatkami všeříkající shluk vyboulenin. Měl na sobě kompletní sadu neuroprotéz, O tomhle mluvil, když říkal, že jsou psi jenom experiment. Jednoho dne to chtěl provést sám na sobě.
* * *
„Technicky vzato měl pravdu,“ konstatoval děda. „Myslím po právní stránce. Vymyslel to chytře a v dokonalém souladu se zákonem.“
„Ladini právníci mi řekli totéž.“
„Stroj nebo síť strojů může být inteligentní, ale právo je nikdy neuzná za živé bytosti. Dokonce ani za psy. Nevodil tě za nos. Kdyby tomu zvířeti jakkoli ublížil, zavřeli by ho na léčení. Ale ten falešný pes byl právně vzato jenom zpodobení zvířete, něco jako důmyslnější fotka.“
„Jako ty,“ podotkl jsem.
Přešel to. „Řekl bys mi, jestli některý z těch úchylů na představení vypadal jako boháč?“
„To sotva.“
„Takže anonymní investor mezi nimi nebyl.“
„Leda by se přestrojil. A pochybuj u, že by Bloom peníze odmítl, i kdyby mu je cpaly ty zrůdy z publika, takže kdyby na něj měl investor přímé spojení, nepotřeboval by mě ani Ladu.“
„Tak jak se o něm vůbec doslechl, když se s ním nezná a na jeho představení nechodí?“
Dobrá otázka.
Odpovědět jsem mu nedokázal.
* * *
Když jsem Ladě vylíčil, co jsem viděl, zamračila se a zlatým prstem si přejela po rtu růžovém jako okvětní plátek, takže jsem poznal, že ji to hluboce zaujalo. Profesionální hráči říkají těmhle gestům bonz.
„Splnil jsem, co jsi chtěla. Problém?“ zareagoval jsem.
„Ne, vůbec. Dobrá práce, Toby. Jen si říkám, jestli jsme si z toho neměli něco ukrojit. Dohodnout se nějak stranou pro případ, že by to vážně vyšlo.“
„Že by co vyšlo? Když si to vezmeš, tak Bloom prodává jen vymakaný trik. Jevištní kousek, ani moc lákavé to není. Na té použité technice může něco být, ale říkal, že už se mu vyřizují patenty.“
„Investor si ale zřejmě myslí něco jiného. A nejspíš nezbohatl na sázkách na břídily.“
„Kolik toho o něm vůbec víš?“
Usmála se. „Se vší upřímností? Nikdy jsem se s ním nesetkala. Je to pro mě jen textmailová adresa.“
„Víš aspoň, jestli je chlap, nebo ženská?“
„Ne, ale když si to tak přebereš… Smrt, bolest, působí to celkem silácky, ne?“
„Pokračuje to nějak, nebo teď prostě počkáme, až dá Bloom dohromady vystoupení?“
„Že se ptáš,“ nasadila úsměv, který se mi vůbec nelíbil. „To si piš, že to nějak pokračuje.“
Dala mi další jméno. Philo Novembre.
* * *
„Něco mi to říká,“ zadumal se dědeček. „Jenom vzdáleně. Ale když si vezmeš, kolik jsem toho zapomněl…“
* * *
Philo Novembre byl k nalezení snáz než Džafár Bloom. Aspoň to platilo o jeho adrese – vyrazit z něj rozhovor, to už byla jiná.
Do stovky mu zbývalo už jenom deset let. Žil v ostrovním důchodcovském ráji pojmenovaném Zimní zahrada, který s pevninou spojovala po náspu vedená vyhlídková silnice. V autobuse z doků jsem se se svým mládím nápadně vyjímal, ale reprezentativní vzorek pasažéři zrovna netvořili, poněvadž se mnou jeli jenom tři další. Jinak se silnice hemžila Ul-boty, kteří Zimní zahradu zásobovali. Velkýma očima po autobusu nepřítomně pokukovali a vypadali znuděně i na poměry strojů.
Novembre si mě samozřejmě nepozval, takže mě Ul-bot na recepci usadil v zahradě s tím, že ho nechá vyvolat. Předem mě upozornil, že si pan Novembre umí dát na čas, takže jsem si v atriu našel lavičku a posadil se.
Zimní zahrada se jmenovala po tomhle atriu. V kytkách se nevyznám, ale – bylo jich tam až křiklavě moc. Mačkaly se na záhoncích, plazily se přes chodníčky a po mřížkách u zdí, chrlily pastelové květy. Starým lidem se prý tyhle věci líbí. Může a nemusí to být pravda, děda zájem o botaniku nikdy neprojevil, a to se dožil stovky a nějakých drobných. Na zahradu byl ale pěkný pohled a spletité vůně stoupající z květin jako by vypadly ze snu o opiovém doupěti. Než se Philo Novembre konečně dostavil, málem mě přemohla dřímota.
Prohnal se atriem jako živel. Kmeti na procházce se mu klidili z cesty a zahradničtí Ul-boti velikosti koček uhýbali jeho podrážkám hbitými, navyklými skoky. Tvář měl vrásčitou, ale ostře řezanou, bez svěšených rysů, a barva očí připomínala vodu pod ledem. Protetickou levačku se nepokoušel zamaskovat a měl ji opláštěnou černočerným broušeným titanem. Ul-botí průvodce ve volných hnědých kalhotách a triku s límečkem mu sahal po stehna. Ukázal na mě a odcupital.
Uvítal jsem starce vestoje. Byl o pár centimetrů vyšší než já. Nakrčil šedé, do stříšky lomené obočí. „Vás ještě neznám,“ uvedl se.
„To máte pravdu, pane. Jmenuju se Toby Paczovski a bylo by mi ctí vás pozvat na oběd.“
Po chvíli handrkování se nakonec nechal dovést do jedné z pěti restaurací v areálu Zimní zahrady. Objednal si vydatné jídlo, já si dal kafe a oba jsme ignorovali staříky u sousedních stolů. U některých dosáhly fyzické i mentální protézy takového rozsahu, až povýšily na jejich hlavní rys. Jeden chlápek tam srkal kukuřičnou kaši slámkou, co mu trčela z čelistí jako hmyzí jazyk, a jeho partnerka na mě zírala ebenově černýma očima bez víček. Zestárnout rozhodně nehodlám. Nevypadá to pěkně.
„Takže co mě sem přivádí,“ nadechl jsem se, ale Novembre mi skočil do řeči:
„Nebudeme to zbytečně protahovat. Pozval jste mě na slušné jídlo, pane Paczovski. Dlužím vám trochu upřímnosti, když už nic jiného. Takže vám něco vysvětlím, když dovolíte. Třikrát čtyřikrát za rok se tady v Zimní zahradě objeví někdo, kdo mi začne, lichotit a chce po mně rozhovor nebo veřejné vystoupení. Někdy jsou to zástupci celkem zavedených agentur, někdy novináři na volné noze nebo mediální pasáci, ale láká je nakonec vždycky totéž. Člověk, co se kdysi proslavil odporem k automatizaci obchodu, se dožil zlatého věku EPS. Chtějí, abych buď vzdoroval, nebo uznal porážku. Za správnou dávku patosu by mi štědře zaplatili. Jenže ironie je v tom, že sem tihle lidé lezou plnit stejně donkichotský úkol, jako jsem si kdysi naložil já. Už totiž na veřejnosti nevystupuji. Tečka. Nepodepisuji smlouvy. Tečka. V každém slova smyslu jsem na odpočinku. Takže: Chcete svůj čas líp využít jinde, nebo si dáme kafe a probereme něco jiného?“ Zmohl jsem se jen na „pane jo“.
„A pro případ, že byste už nahrával, si v souladu s Pekingskou smlouvou a padesátým druhým dodatkem ústavy výslovně Osobuji práva na všechno, co jsem při tomto setkání nebo následně pronesl a pronesu.“
Usmál se. Jeho zuby působily opravdově. To ale dneska zuby většiny lidí, až na ty skutečné vykopávky typu pána u vedlejšího stolu.
* * *
„V autorském právu se vyzná,“ konstatoval dědeček. „Dostal tě na lopatky.“
„To asi jo,“ uznal jsem, „ale o to nejde. Nejel jsem si tam od něj koupit podpis pod smlouvou.“
„A cos po něm v tom případě chtěl? Nebo spíš co po něm chtěla Lada?“
„Měl jsem mu říct o Džafáru Bloomovi. V podstatě jsem ho měl pozvat na premiéru Karteziánského divadla.“
„Nic víc?“
„Nic víc.“
„Zřejmě to ten její klient hodlal navléct tak, aby Novembre přihlížel tornu Bloomovu smrťáckému představení,“
„V podstatě.“
„Bez udání důvodu.“ Dědova fotka na chvíli ztuhla, což mohlo znamenat hluboké zamyšlení, nebo pokles napětí v síti, „Vzpomínáš, jak byl Philo Novembre slavný?“ zeptal jsem se. „Někdy v osmdesátkách,“
„Osmdesátá léta dvacátého prvního století?“ dumal dědeček. „Já ti nevím. Vzpomínám si, že jsem si na ty roky kdysi vzpomínal. Paměť mi říká, že jsem je míval v paměti. Moje vzpomínky jsou jako bubliny, Toby. Nic pořádného v sobě nemají, a když se jich dotkneš, tak většinou zmizí.“
* * *
V osmdesátých letech býval Philo Novembre intelektuální celebrita, filozof, tak trochu Sokrates nebo Aristoteles dvacátého prvního století. Populace se tehdy po prudkém poklesu v takzvaných morových letech zase stabilizovala na dvou miliardách. Lidé si zatím i o těch nejobyčejnějších vymoženostech nechávali jen zdát a spoléhali na rozjíždějící se Racionalizaci. Automatické expertní systémy, neuroprotézy, protokoly pro dělení zdrojů, dávky, to všechno byly rozporuplně přijímané novinky a Philo Novembre na ně do jedné hleděl s podezřením.
Nebyl v žádné straně a nepodporoval žádné hnutí, ačkoli si ho kdekdo přivlastňoval. Napsal knihu jménem Soumrak lidské duše a objížděl s ní štace jako misionář vyslaný do zapadlých koutů, ale celebritu z něj udělalo jeho vystupování. Nejdřív se držel zpátky a pak se rozpálil k hořkému a káravému moralizování.
Tvrdil, že se odvěké ctnosti v honbě za racionalizovanou ekonomikou ztrácejí nebo upadají v zapomnění, že expertní systémy a celosvětově rozšířená UI nemůže ani při největší míře propracovanosti napodobit skutečnou mravní senzibilitu, lidský cit pro dobro a zlo.
Zní to prostince, ale tehdy se nedebatovalo o ničem jiném. Nakonec se dospělo k svého druhu remíze. Ul-boti a expertní systémy obdrželi pro ekonomické účely status in loco humanis, ale jinak jim zákon žádná další práva, povinnosti, privilegia ani ochranu nestanovil. Stroje nejsou lidé, usnesl se soud, a jestli na to stroje něco řekly, tak jenom jeden druhému.
Po tomhle rozhodnutí se nám všem začalo dobře dařit, protože zastaralý a humpolácky kolísající globální trh začal reagovat stále pohotověji, pružněji, objektivněji. Novembre se nakonec z veřejného života vytratil, protože lidé o jeho nářky ztratili zájem a nová prosperita se zažila.
Lada mi předala složku s novinovými výstřižky ohledně filozofova ústupu ze slávy. Někdy na přelomu století ho jako alkoholika našli v okrese Dade ve čtvrti pro lidi na podpoře, O pár měsíců později se nachomýtl do cesty metařského Ul-bota, který nestihl zabrzdit, ke své hrůze mu rozdrtil ruku a dlouze se pak kál. Místní nemocnice mu paži nahradila (k další protéze od té doby nesvolil) a nádavkem mu poupravila korový limbický systém, ztlumila jeho touhu po pití a vyléčila ho tak z alkoholismu. Chtěl ji pak zažalovat za neurologický zásah bez písemného svolení, ale soud ho s jeho chabou argumentací vyhodil.
Pak se o něm nic neví do chvíle, kdy své každoroční dávky přepsal na firmu Zimní zahrada – Domov seniorů.
Odkud se nehodlal hnout ani na rande naslepo s Džafárem Bloomem, jak jsem Ladě vysvětlil po návratu na pevninu.
„Však jsme se do toho zatím ani pořádně neobuli,“ ona na to.
„Tím myslíš co?“
„Ze mě máš chvíli nechat pracovat. Sčuchni se s Džafárem, sleduj, jestli pracuje, na čem chceme. Za týden mi zavolej, já už na něco přijdu.“
V hlavě jí šrotovalo, a to byla u Lady obvykle známka blížících se potíží.
* * *
Naneštěstí jsem Džafárem Bloomem začal pohrdat.
Sice se tvářil, jak je povýšený nad ty tatíky a strejdy, co mu za jeho pokusy na zvířatech platili, ale byl stejný mešuge jako oni, vlastně svým způsobem větší. Chorobný narcismus se z něj linul jako smrad.
Jenomže Lada chtěla, abych dohlížel na to, jak Bloom plní svůj slib, takže jsem s ním poslušně strávíl celý měsíc, kdy dával vystoupení dohromady. Pronajali jsme si opuštěné divadlo ve staré části Flinkova a já mu ho pomohl dát do pucu jako šéf party Ul-botů, co vymalovala plesnivé zdi, vyměnila polámané sedačky, znovu vybudovala pódium a vyspravila oprýskaný portál. Reprogel jsme objednali na kila a elektromechanikovi jsme zadali řídicí okruh podle Bloomova návrhu.
Jednou jsem se ho takhle při práci zeptal, proč to představení pojmenoval Karteziánské divadlo.
Poněkud ostýchavě se usmál. „Jméno Descartes vám něco říká?“
Neříkalo. Znával jsem belgickou akrobatku Giselle de Canton, ale o té je lepší nemluvit.
„Descartes, ten filozof,“ naváděl mě Bloom trpělivě. „René Descartes, 1596-1650. Rozprava o metodě. Pravidla vedení rozumu.“
„Pardon,“ řekl jsem. „Neznám.“
„Tak v jedné knize si Descartes představuje lidské já, lidské vnímání vlastní identity, jako takového gnóma, co máme uvnitř, tvorečka, co je přes smysly napojený na okolní svět, jako chlápek, co vyhlíží z okna garsonky a nasává vzduch.“
„A tomu vy věříte?“
„Věřím té metafoře. Hodlám na jevišti externalizovat tohle své karteziánské já, nebo alespoň jeho kopii. Na pár sekund toho gnóma vypustím. Moderní věda samozřejmě učí, že žádné jednotné já neexistuje, že tak je nom označujeme společný hlas desítek nervových podsystémů, co navzájem spolupracují a soupeří…“
„A co by to bylo jiného?“
„Podle Řeků a Římanů třeba duše.“
„Ale v té vaší verzi po necelé minutě zařve v bolestech.“
„Pravda. Kdybyste v duši věřil, mohl byste si moje představení vykládat jako vraždu. Samozřejmě až na to, že se dotyčná duše nachází v okamžiku smrti uvnitř stroje. A my ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že stroje žádnou duši nemají.“
„Na duše nikdo nevěří,“ odfrkl jsem si.
Ale pár výjimek se nejspíš našlo.
Tak třeba Philo Novembre.
* * *
Příští týden si mě Lada zavolala do kanceláře a podala mi další složku historických dokumentů. „Zase něco o něm?“
„Choulostivé záležitosti,“ specifikovala to Lada. „Informace, co by pan Novembre radši držel pod pokličkou.“
„To ho mám vydírat?“
„Uvažuj trochu, pro Kristovy rány. Slovo „vydírání“ má opravdu nepěkné právní konotace, tak se mu radši vyhneme, co ty na to?“
„Jestli mu začnu vyhrožovat, třeba se mě taky pokusí zmlátit.“ Novembre měl svá léta, ale z titanového předloktí šel strach. „Neplatím ti, aby ses flákal.“
„A platíš mi snad dost, abych se dřel? Odkud ty informace máš? Vypadá to na policejní písemnosti z roku raz dva.“
„Přišlo to od klienta,“ řekla Lada.
* * *
„Co jsi na té ženské kdy viděl?“ divil se dědeček.
Dobrá otázka, i když už mi ji položil aspoň tucetkrát, vlastně při každé návštěvě. Za další odpověď mi nestála.
Do města jsem přišel před dvanácti lety z venkova, z jednoho z těch vylidněných sídel, co dřív stála na pěstování pšenice a co je pak skosila populační imploze a nástup umělých inteligencí do zemědělství. Sebral jsem se po tom, co mi rodiče zabil porouchaný transportér obilí, který se z nebe zřítil na náš dům na Nightshade Street. Neměl jsem jiného žijícího příbuzného než dědu, který mi pomohl najít nájem ve Flinkově a každou neděli mi staromódně vyvářel.
Život ve městě mi přinesl vítané rozptýlení a podpora mi připadala štědrá alespoň do chvíle, kdy odezněl smutek a ozvala se touha to někam dotáhnout. Začal jsem hledat práci a Lada Džošiová byla tak laskavá (tehdy mi to tak přišlo), že mě najala jako jednoho z mizerně placených flinkovských slídilů.
Což bylo v klidu, dokud jsme se spolu nezapletli. Lada ve mně viděla neopracovaný drahokam volající po jejím brusičském zásahu a já v ní zase viděl neproniknutelnou směsici lásky, sexu a peněz.
Dovedete si představit, jak se to vyvrbilo.
* * *
V Novembreho oficiálním životopise, který šel v dobách jeho slávy na dračku, se tvrdilo, že je to způsobný syn presbyteriánského pastora a klasicky vzdělané flétnistky a že o oba rodiče přišel během posledních epidemií za Imploze. Podle Ladiných dokumentů byla pravda o něco nepříjemnější. Philo Novembre se ve skutečnosti jmenoval Cassíus Flynn a na minnesotském venkově ho vychovali pěstitelé marihuany, s jejichž příčetností se to mělo všelijak. V dobách před Racionalizací a Mravní policií jeho rodiče opakovaně zatkli za drogové přestupky a domácí násilí. Jejich smrt vlastně pro mladého Cassia znamenala požehnání a po ní si dobře vedl v jednom z velkých internátů, které federální vláda zřídila pro sirotky z morových let.
Nic extra skandálního, ale kdysi by se s tím vydíralo jedna radost. Na Novembreho nicméně moje předváděčka valný dojem neudělala.
„Prosadil jsem se tím,“ poučil mě, „že jsem hlásal víru v existenci metafyzického dobra a zla nezávislého na sociálních normách. Nechal jsem se svým agentem přesvědčit, ať o svém dětství zalžu, hlavně proto, že jsem nechtěl být před světem za případ pro psychologa. Ano, moji rodiče byli suroví, malicherní a prohnilí. Ano, mou práci a životní dráhu to nejspíš ovlivnilo. A ano, pořád se za to stydím. Ale na vydírání už jsem moc starý a zapomenutý, vám to snad není jasné? Jen to vytrubte do světa, pane Paczovski. Uvidíte, jestli pohne brvou.“
„Pravda,“ vzdychl jsem, „byla to taková střelba od boku.“
„Přijde mi zajímavé, že byste se tak namáhal jenom proto, abyste mě dotáhl na jednorázové divadelní představení, když ani nedokážete uvést důvod. Kdo si vás najal, pane Paczovski?“ Ladu nemyslel. To byla jenom prostřednice. „Vážně nevím.“
„Zníte upřímně, ale vede to k další otázce. Hrdost stranou, kdo by asi tak mohl myslet, že moje účast na představení pana Blooma bude mít nějaký význam?“ Na chvíli sklopil hlavu a zamyslel se. Pak vzhlédl. „Víte, jak popisuje mou práci Slovník amerického myšlení v jednadvacátém století? Doslova mluví o humanistickém zpochybnění ekonomické automatizace, které nachází výraz ve snaze dokázat existenci transcendentálního dobra a zla nezávislého na skutcích podporovaných či zapovězených zákony Racionalizace.“
„Transcendentálního,“ zopakoval jsem. „To je mi ale slovo.“ Co asi znamená, říkal jsem si.
„Ono to totiž zní, jako by váš pan Bloom vymyslel právě tohle: nesmírně zlý skutek, za který mu při stávajících zákonech nic nehrozí.“
„Takže máte zájem?“
„Vzbudilo to mou zvědavost. To je trochu něco jiného.“
Ale už to v něm hlodalo, po hlase jsem to poznal. Vydírání zafungovalo, i když ne obvyklou cestou.
* * *
„Zábava,“ usoudil dědeček.
„Cože?“
„To je jediné odvětví, co ještě doopravdy řídí lidé. Fyzickou práci odvedou Ul-boti a EPS se postará o nabídku a poptávku. Co umíme my a boti ne? Bavit se, jinak nic moc. Lhát, klevetit a tancovat. A vlastně ještě dělat do práva.“
„Fajn, a co s tím?“
„Proto chtěl ten někdo dát dohromady Blooma s Novembrem. Pro zábavu.“ Dědova fotka na mě nepohnutě zírala. Zamrkal jsem. „Motiv, pitomce.“
„K motivu by to chtělo taky zločin;“
„Povídal jsi něco o krvi. Tím pádem předpokládám, že Novembre na to představení dorazil.“
„Premiéra byla včera večer.“ Derniéra taky.
„A nechceš mi o tom říct víc?“
Najednou jsem ani moc nechtěl. Vlastně bych na to nejradši vůbec nemyslel.
Ale už jsem se do toho moc zabral. Tak je to se mnou vždycky.
* * *
Flinkov je samozřejmě panoptikum ztracených existencí, a ujetých choutek a tím pádem se tam hodně hraje divadlo, většinou výstřední nebo příšerně mizerné. Bloomova produkce navíc nedosahovala ani téhle úrovně. Neměla zápletku, výpravu, reklamu ani početnější publikum a Džafáru Bloomovi – to bylo ukradené. Stejně jako při experimentech se zvířaty bral veřejné vystoupení jen jako možnost jak sehnat peníze, a jinak mu o něj vlastně nešlo. Bylo mu jedno, kdo se dívá a jestli vůbec někdo.
Karteziánské divadlo si odbylo premiéru za větrné a horké srpnové noci. Svítil úplněk a ulice byly plné znuděných a neklidných pobudů na podpoře, ale dovnitř se nikomu z nich nechtělo. Dorazil jsem v předstihu, i když jsem se na představení vážně netěšil.
Bloom dotlačil Komoru smrti na pódium a ani se nepodíval do hlediště, které bylo z větší části prázdné a seděli v něm jen stejně šáhnutí strejcové, co chodili na pokusy se zvířaty. V sále bylo dokonce míň lidí než Ul-botů. Už jen pojízdných uvaděčů v laciných černých smokinzích bylo víc než živáčků.
Phil Novembre přišel v šedivém a se zpožděním. Posadil se doprostřed první řady na prázdnou sedačku vedle mě.
„Tak mě tu máte,“ zašeptal. „Komu jsem udělal radost? Kdo mě tady chtěl?“
Rozhlédl se, ale žádný očividný viník se nenabízel. Taky jsem žádného nezahlédl, i když tu mohl být někdo v přestrojení – vědělo se, že si boháči někdy navléknou hadry a vyrazí mezi chudinu. Ani tak ale žádný z deseti dvanácti bázlivých patronů umění nevypadal na majetného dobrodince.
Přes všechnu naši snahu o dezinfekci byl sál cítit plísní a naftalínovými kuličkami.
„Jde o to,“ prohodil ke mně Novembre, zatímco jsme přihlíželi, jak Bloom zapojuje kabely, „že tady má vlastně proběhnout takový filozofický svár. Rozumíte mi, pane Paczovski? Já, předpotopní humanista, co věří v duši, ale neumí její existenci dokázat, proti panu Bloomovi,“ – zagestikuloval opovržlivě k jevišti – „který plodí zlo se stejnou samozřejmostí, jako když si zvíře značkuje teritorium močí. Moderní člověk, jinak řečeno.“
„Kápnul jste na to,“ zamumlal jsem. Ve skutečnosti šla ta metafyzika mimo mě.
Po nějaké době se zhaslo a Novembre se v sedačce naježil, paži a protézu založené na hrudi.
Představení se rozběhlo.
Nejdřív prozaicky. Bloom došel do přední části jeviště a vysvětlil, co se bude dít. Komnata smrti, objasnil, má stěny ze zrcadlového skla. Publikum uvidí dovnitř, ale aktér či aktéři neuvidí ven. Vnitřek komory tvoří dvě oddělené kóje o straně necelých dvou metrů. V obou je židle, dřevěný stolek, vysoká sklenice a láhev šampaňského.
Jednu kóji se chystal obsadit Bloom. Uvnitř se jeho tělo mělo naskenovat a vedle se měl zformovat duplikát, přičemž by Bloom a anti-Bloom stejně vypadali a stejně se i pohybovali. Dočista jako psi v předchozím experimentu.
„Už chápu, co chystá“ zašeptal mi Novembre zblízka do pravého ucha. „Je to geniální v tom, že…“
Bloom otevřel dveře komnaty a vstoupil. Doprovázel ho roztroušený potlesk.
„Je to zvrhle geniální v tom,“ šeptal Novembre, „že Bloom sám nebude vědět.“
V odpověď na umělcův příchod zaplnily skryté trysky vedlejší kóji růžovým elektrosenzitivním gelem, který se vlivem neviditelných tvarovacích polí smrskl v hrubou Bloomovu repliku, mužskou postavu postrádající jenom jemnější detaily.
„Nebude vědět, kdo je kdo, nebo spíš…“
Vzadu na pódiu se blikotavě rozzářila další elektronika. Gelový duplikát okamžitě nabyl na podrobnostech, a i když jsem věděl, že jde jen o dutou schránku z tvárných molekul, přišla mi stejně hmatatelná, stejně robustní jako Bloom sám.
Bloom teď nervovými impulzy ovládal obě těla. Uchopil láhev šampaňského a odlil do připravené sklenice. Jeho svědomitý odraz ho v tomtéž okamžiku napodobil s tímtéž vyšinutým úsměvem. Připil publiku, na které neviděl.
„Jo nebo spíš nebude vědět, který je doopravdy on, oba budou věřit, cítit a považovat za jasné, že jsou ten původní, dokud jeden…“
Bloom postavil sklenici na stůl a dal tak signál Ul-botovi za portálem. Světla ze sálu zhasla a nahradily je dva bodové reflektory, odděleně osvětlující kóje v Komnatě smrti.
Šlo o znamení, že Bloom přerušil svoje spojení s přístroji. Neuroprotézy pokračovaly jakousi kybernetickou setrvačností. Zkopírovaný Bloom to měl spočítané, ale nevěděl o tom.
Oba účinkující na sebe upřeně zírali. Narcis v podsvětí.
A Novembre měl samozřejmě pravdu. Kopie nevěděla, jestli náhodou není originál, originál zas jestli náhodou není kopie.
„Dokud se jeden nezačne rozpadat,“ zakončil Novembre. „Dokud nezačnou muka.“
Třicet vteřin.
Přemohl jsem nutkání pohlédnout na hodinky.
Starý filozof se předklonil.
Bloom a vzdořo-Bloom pozvedli sklenky a vypadalo to, že si navzájem připíjejí. Oba si nesli Bloomovy vzpomínky. Oba je hnala Bloomova motivace. Oba věřili, že jsou ten pravý Bloom.
A v obou musely hryzat pochyby. Oba si museli říkat: Vím, že jsem ten opravdový, jinak to být ani nemůže, ale co když… co když…?
Oběma Bloomům stékal po spánku čůrek potu.
Oba si přehodili nohu přes nohu a oba se pokusili nonšalantně upít šampaňského.
Ale tou dobou se začali sotva znatelně rozcházet.
Bloom po pravici vypadal, že mu pití zaskočilo.
Bloom po levici nedostatek ke své radosti zaznamenal.
Bloom po pravici nešikovně zatočil sklenicí v prstech a upustil ji. Sklo se rozletělo po podlaze kóje.
Bloomovi naproti zazářily oči a také hodil sklenici na zem. Bloom po pravici nevěřícně zíral.
To na tom bylo nejhorší: rostoucí pochopení v očích, počínající panika.
Publiku včetně Novembreho mohly vypadnout oči z důlků. „Bůh nám pomáhej,“ zašeptal starý filozof.
Bloomovy elektronické neuroprotézy odpojené od biologického zdroje ztrácely soudružnost pořád rychleji. Zpětnovazebně systémy v přístrojích si rozpad vyložily jako fyzickou bolest. Falešný Bloom otevřel ústa a pokusil se zakřičet, ačkoli neměl plíce, ze kterých by vzduch mohl vyjít. Z kůže se mu začalo kouřit, vypadal, že se rozplývá v dým barvy masa. Oči mu zčernaly a skutálely se mu po tvářích. Zbylé rysy se zkroutily v agónii.
Opravdový Bloom se vítězoslavně šklebil. Vypadal jako někdo, kdo vyhrál riskantní sázku, a vlastně to tak svým způsobem bylo. Vsadil na to, že neumře, a přežil vlastní sebevraždu.
Nechtěl jsem se dívat, ale tentokrát jsem se odvrátit nedokázal. Byl jsem tak zaujatý, že jsem si ani nevšiml, že Philo Novembre opustil sedačku, dokud jsem ho neuviděl vtrhnout na jeviště.
Okamžitě jsem dostal strach o Blooma, o skutečného Blooma. Filozof máchal titanovou paží jako kyjem a ve tváři měl zuřivý výraz. První ránu ale nevedl na vynálezce, ale na kóji, kde s hlukem umíral dvojník. Myslím, že chtěl ukončit jeho trápení.
Jediným úderem paže roztříštil stěnu a zpřetrhal tak zabudované senzory a ovládací prvky.
UI-boti ve funkcích uvaděčů a kulisáků se náhle shlukli kolem Komnaty smrti, jako by chtěli mít lepší výhled. Bloomův umírající duplikát natočil zbytek hlavy k publiku, jako by zdálky něco uslyšel. Pak se s konečnou platností zhroutil v louži amorfní pěny.
Bloom vyrazil dveře vlastní kóje a prchal do portálu. Novembre si ho všiml a pronásledoval ho. Chtěl jsem běžet za nimi, ale zástup Ul-botů se semkl a odřízl mi cestu.
Lada by byla štěstím bez sebe, napadlo mě. Vydělala by balík, kdyby si z tohohle večera zvládla obstarat záznam. Já ale nic nenahrával a nikdo další asi taky ne, až na UI-boty, kteří sice nic nezapomínají, ale mají paměť chráněnou zákonem a sdílejí ji jen s ostatními stroji.
Tahle historie zůstala nezaznamenaná, mizela současně s tím, jak se odvíjela.
* * *
Blooma jsem dohnal v uličce za Karteziánským divadlem. Pozdě. Novembre ho dohnal přede mnou. Vynálezce ležel na zemi s hlavou rozčísnutou jako zralý meloun. Na hrudi mu obkročmo seděl malý šedivý UI-bot s protokolem první pomoci, který mu poskytoval srdeční masáž a umělé dýchání, ale nebylo to k ničemu. Bloom byl po smrti, nevyhnutelně po smrti dávno předtím, než dorazila sanitka a uchopila ho do své mateřské náruče.
A Novembre…
Nejdřív to vypadalo, že se rozplynul v davu. Jenomže když mě předtucha dovedla zpátky do divadla, našel jsem ho tam ukrytého v troskách Džafárem Bloomem zkonstruované Komory smrti, kde si prořízl hrdlo skleněným střepem a nějak se ještě dokázal napsat krví na stěnu komnaty PŘECE EXISTUJE.
* * *
„Měl jsem pravdu, bylo to představení,“ řekl dědeček.
Popuzeně jsem po něm střelil pohledem. „Jasně že to bylo představení. Co by tak Karteziánské divadlo bylo jiného?“
„Ale ne. Já myslím to, jak současně umřeli Bloom a Novembre. Ty to v tom nevidíš, Toby? Tu promyšlenou ironii? Novembre věří v lidskost a nesnáší myslící stroje. Nad falešným Bloomem se ale při jeho umírání slituje a nepřímo tak uzná, že stroje můžou mít něco jako lidskou duši. Našel, co hledal celý život, lidské utrpení metafyzicky vyjádřené mimo rámec Racionalizace, jenomže to našel v kupě elektroniky. Musíme-předpokládat, že tohle váš klient chtěl a očekával. Filozofickou tragédii, co by vyvrcholila vraždou a sebevraždou.“
Z dědečka mluvil jeho advokátský podprogram, ale nějaký smysl jeho proslov dával. Vypadalo to, jako bych sehrál úlohu ve hře sepsané vševědoucím dramatikem. Až na…
„Až na jednu věc,“ namítl jsem – „Viděl to někdo?“
„Třeba to nějaký divák tajně natočil.“
„Podle policie je nikdo neviděl umírat oba, a svědky prohledali, jestli u sebe nemají štěnice.“
„Ale transakce proběhla? Lada dostala zaplaceno?“
Ráno jsem s ní mluvil. Zaplaceno vážně dostala. Štědře a do pětníku.
Klient musel být spokojený.
„Tím pádem uvažuj o tom,“ směroval mě dědeček, „kdo mohl vědět o Bloomovi i o Novembrem, a já už nemám takovou představivost, abych na to našel odpověď. Kdo ten scénář mohl vymyslet? Kdo se v nich obou vyznal dost na to, aby ten krvavý konec předpověděl? Čímu vkusu to odpovídá a jak ho to uspokojilo, když u toho klient osobně nebyl?“
„Prd mě napadá.“
Děda přikývl. Pro natvrdlost měl pochopení. Na chvíli v něm sice vzplála zvědavost, ale hned zase zhasla jako vyhořelá sirka. „Přišel jsi s tím, že chceš něco vyřešit.“
„Jasně,“ vrátil jsem se k věci. „Jde o tohle. Ladě se líbí, jak to proběhlo. Povídala, že jsem se překonal. Taky že s ní ten klient chce pracovat zase, možná pravidelně. Nabídla mi, že mě vezme zpátky na plný úvazek a ještě mi zvýší plat.“
„Tak sis to maloval, ne?“
„Jenže jsem z toho najednou nějak nesvůj, nevím proč. Tak co myslíš? Mám znova narukovat, vzít ty prachy a udělat kariéru? Plus se třeba zase dát dohromady s Ladou, myslím jako páreček, kdyby to dobře dopadlo? Určitě by to šlo. Byla by to hračka. Ale ještě větší hračka by možná bylo, kdybych si našel byteček u doku, žil z podpory a koukal do vln.“
Koukal, jak Ul-boti stavějí úly a školky. Koukal, jak klesá populace.
„Na to, abych ti dal kloudnou radu,“ povzdychl si děda, „jsem už moc dlouho po smrti. Beztak to zní, že už sis vybral.“
A já si uvědomil, že má pravdu. Vybral.
* * *
Cestou z kliniky, kde dědu skladovali, jsem míjel houf užitkových Ul-botů. V nehybném šiku stáli na chodbě a provázeli mě očima.
Pak, když už jsem se blížil k východu, mi cestu zastoupil hlavní pečovatelský UI-bot, vyčouhlý stroj v černé vestičce a plstěném klobouku. Sklopil ke mně pohled a zeptal se: „Znáte Sofokla, pane Paczovski?“
Překvapením jsem se málem nezmohl na odpověď. „Příjmení nemá?“
„Aiás,“ odpověděl bot tajuplně. „Sbor: Den rozumu když pohasíná žalně a spěje v chladnou tmu, tu hrdost velí spát a za životem napsat prudký škrt, ne trápit se, když duši stihla smrt.“ A zatímco já jenom civěl, shromáždění Ul-boti, alespoň ti, co měli ruce, spustili tichý potlesk.
Poprvé vydáno v antologii Futureshocks, ed. Lou Anders, v roce 2006
Přeložil Pavel Bakič
