Možná to byl z větší části pouze strach. Ale ne při tom posledním, to ne. Klást za to vinu mému strachu by bylo nejhorší ze všeho.
Bylo mi dvanáct a začínal jsem vítězit nad svými obavami. Dokonce jsem si šel do patra napsat domácí úkol, a dokázal jsem nevěnovat pozornost komínu. Musel jsem být statečný, kvůli rodičům – kvůli matce.
Ta se o mě vždycky bála. Úplně první den ve škole jsem ji viděl, jak mě sleduje. Její výraz mi připomněl tvář mladé ženy z televize pozorující muže, kteří zavírali jejího manžela do vězení; celý ten první den jsem byl vyděšený. A když děti propadaly záchvatům hysterie nebo mě začaly šikanovat, anebo když učitelce ujely nervy, všechny tyhle věci jen stvrzovaly mé obavy – a obavy mé matky, když jsem jí říkal, co se každý den událo.
Teď jsem chodil na gymnázium. Chodil jsem tam už větší část roku. Připadal jsem si nesvůj v nové uniformě a starých botách; budova školy mi připadala obrovská, hemžila se příliš mnoha cizími dětmi a učiteli. Cítil jsem, že tam nepatřím; přátelský přístup ve mně probouzel nervozitu a nevraživost, když se někdo rozesmál a já nevěděl proč, byl jsem přesvědčený, že se směje mně. Zakrátko se mnou ostatní hoši jednali, jak jsem podle všeho chtěl, aby se mnou jednali: kluci z chudších čtvrtí se posmívali mému předměstskému přízvuku, kluci z předměstí si mě dobírali kvůli botám.
Často jsem se v lavici modlil, aby mi učitel nepoložil otázku, na kterou jsem neuměl odpovědět, seděl jsem paralyzovaný strachem, že se budu muset postavit v nedočkavém, ostražitém tichu. Když učitel na někoho zakřičel, bolestně se mi sevřelo srdce; jednou jsem ucítil, jak se mi po stehnu zrádně rozlévá skvrna úleku. Přesto jsem na konci čtvrtletí zvládl zkoušky, protože jsem se děsil selhání; ještě řadu nocí poté byly dalším důvodem, proč jsem nedokázal usnout.
Stopy všech těchto věcí mi matka četla ve tváři. Jakmile jsem jí řekl, co se děje, stále víc a víc jsem ji musel přesvědčovat, že nic horšího před ní nezatajuji. Někdy ráno, když jsem ležel v posteli a snažil se oddalovat půl osmou, se mi udělalo špatně. Potom jsem se sklíčeně, bílý jako křída, dobelhal do přízemí a matka mě nechala doma. Jednou nebo dvakrát, když můj strach nestačil, jsem si nevolnost sám přivodil. „Jen se na něj podívej. V tomto stavu přece nikam nemůže.“ Ale otec jen zavrtěl hlavou, zavrčel a poslal nás oba pryč.
Věděl jsem, že otce uvádím do rozpaků. Toho roku na mě měl méně času než obvykle; jeho obchod – Všehochuť, v nedaleké vesnici polykané městem – nebyl schopen konkurovat novému supermarketu. Ale před touto nepříjemností jsem ho často vídal, jak na nás s matkou upírá oči; oba jste vyšší než já, sděloval nám pohledem, ale přesto se oba bojíte vlastních stínů.
V těch chvílích jsem zahlédl jeho zoufalství.
Rodiče mě tedy uklidnit nedokázali. Přesto jsem se večer snažil setrvávat v jejich přítomnosti co nejdéle – protože mé nejhorší obavy přebývaly v patře, v mém pokoji.
Byla to velká místnost, dva pokoje, které předchozí majitel propojil do jednoho. Měl jsem výhled do malé zadní zahrádky. Menší krb byl zazděný; v tom větším se v zimě rozdělával oheň, a třebaže matku děsilo, že by mohl celou místnost podpálit, nechávala oheň hořet, protože jsem křičel pokaždé, když jsem měl pocit, že mi chce toto světlo zhasnout; přesto byla pravda, že jeho plameny jen rozhojňovaly hrůzy, které se s touto místností pojily.
Stíny vším pohybovaly. Na stěně se v nadpřirozené velikosti chvěla drátěná krbová zástěna; někdy, těsně před usnutím, se proměňovala v kolébající se pavučinu, přes niž se v rohu stropu pokradmu šinul pavouk. Všechno bylo roztěkané; stěny se posouvaly, na opěradlu židle se mi ploužilo oblečení. Jednou, když jsem nechal přes židli přehozenou bundu, z ní začala dopředu nenápadně přepadávat tmavá vztyčená nepřítomná tvář v límci; otvory na koncích rukávů se hýbaly jako ústa a já se neodvážil vstát, abych bundu pověsil, jak se patří. Místnost se ve tmě zvětšovala; zvuky zvenku, kroky a smích, psi navzájem se povzbuzující ke štěkotu, to všechno jen zdůrazňovalo velikost mé noční pasti, fakt, jak daleko je všechno ostatní. A pak tu byla ještě jedna tmavší místnost, ta v zrcadle skříně za okrajem postele.
V té místnosti stála postel a vedle ní byla tmavá lampička s plastovým stínítkem. Když jsem se jednou probudil, uviděl jsem, jak se na mě ze zrcadla matně dívá jakási tvář; když jsem se posadil, posadila se i postava, a já jsem málem vykřikl. Na tu tmavou hledící tvář jsem se často upřeně díval, dokud jsem se nemusel schovat pod pokrývku.
Takhle to samozřejmě do konce mého života pokračovat nemohlo. V den svých dvanáctých narozenin jsem se rozhodl, že si svůj pokoj podrobím.
Užíval jsem si štěstí mezi dárky. Dostal jsem puzzle, pastelky, knížku povídek o vesmíru. Pocházely z otcova obchodu, ale teď byly moje. Poněvadž jsem byl uvolněný, a bezpochyby proto, že si přála, abych takový byl vždycky, matka se mě zeptala: „Byl bys šťastnější, kdybys chodil do jiné školy?“
Byla sobota; chtěl jsem zapomenout na pondělí. Navíc jsem si představoval, že stejně děsivé jsou všechny školy. „Ne, mám se dobře,“ řekl jsem.
„Už jsi ve škole spokojený?“ opáčila nevěřícně.
„Ano, je to tam fajn.“
„Jsi si jistý?“
„Ano, vážně. Je to fajn. Chci říct, že jsem už spokojený.“
Dalšího lhaní mě ušetřilo cvaknutí krytu nad štěrbinou na dopisy. Tři blahopřání k narozeninám: dvě od sousedů, kteří se mnou prohodili slovo, když jsem je obsluhoval v krámě – od staré paní, která vždycky chodila s pudlem, a doktora Flynna, souseda z vedlejšího domu –, a blahopřání od rodičů. Všechna tři jsem viděl v krámě, čímž trochu ztrácela své kouzlo.
Když jsem tak stál v předsíni, uslyšel jsem otce. „Musíš se ovládat,“ říkal. „Jen to dítě děsíš. Kdybys to před ním pořád nevytahovala, ani zdaleka by na tom nebyl tak špatně.“
Rozčílilo mě, že mi říká „dítě“.
„Jenže já o něj mám velký strach,“ odpověděla matka zlomeně. „Neumí se o sebe postarat.“
„Vždyť ho ani nenecháš, aby to zkusil. Příště se bude bát jít vůbec spát.“
Ale to já už se bál. Byla to matčina chyba? Vzpomínám, že když jsem byl hodně malý, dávala mi k posteli lampičku a každý večer kontrolovala šňůru a žárovku – zvykl jsem si ležet, být vzhůru a bát se, že se šňůra nebo žárovka nějak pokazí. Když jsem teď stál v předsíni, neurčitě jsem pochopil, že se s matkou ve svých obavách vzájemně povzbuzujeme. Jeden z nás musel přestat. Já jsem musel přestat. I když budu vyděšený, nesmím to na sobě před ní nechat znát. Nebude to poprvé, co před ní ukryji své pocity. V obývacím pokoji jsem řekl: „ Jdu si hrát nahoru.“
Někdy v létě jsem si tam hrával bez obav – jenže teď byl březen, a byl ponurý den. Přesto jsem si mohl rozsvítit. A v mém pokoji byl jediný stůl, který jsem si mohl zabrat na skládání puzzle.
Vysypal jsem dílky na stůl. Židle stála opěradlem k temnému jícnu krbu; honem jsem ji přenesl k nohám postele, natočil ji ke dveřím. Rozprostřel jsem dílky. Našel jsem jeden kus okraje a pak další. Do oběda jsem měl okraje poskládané. „Vypadáš, že jsi se sebou spokojený,“ poznamenal otec.
Nevšiml jsem si, že se snáší noc. Skládal jsem si modrou oblohu nad rozkouskovanými chalupami. Po večeři jsem pospíchal uložit na místo dílky, které jsem v duchu seskládal při jídle. Před pokojem jsem ale zaváhal. Musel jsem natáhnout ruku do tmy k vypínači. Když jsem to udělal, tapeta se zaplnila pestrobarevnými opakujícími se letadly a lokomotivami. Přál jsem si, abychom si mohli dovolit pokoj přetapetovat; už mi připadal příliš dětinský.
Krb prázdně zel. Přinesl jsem drátěnou zástěnu ze skříně pod schody, kam ji otec odložil, když začalo být v noci tepleji. Začouzený zívající chřtán jsem zakryl. Už mi bylo v pokoji příjemněji. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, kolik mi nabízí prostoru ke hraní.
Bezpečně jsem se cítil dokonce i v posteli. Zhasl jsem lampičku – ale to už bylo příliš; opět jsem po ní sáhl. Její světlo mi samo o sobě nevadilo, pokud ho nedoprovázelo to trhané sinalé křepčení stínů. A zástěna před krbem mi skýtala úlevu. Vyvolávala ve mně pocit, že z komína nic nemůže vylézt.
V pondělí jsem si vzal do školy povídky z vesmíru. Spolužáci mě prosili, jestli se na ně můžou podívat; nakonec mi půjčovali knížky. V průběhu následujících týdnů se začaly některé mé obavy rozptylovat. Stále mě znepokojovaly otázky přelétávající od lavice k lavici, ale i když jsem se musel postavit, aniž jsem na ně znal odpověď, přinejmenším jsem věděl, že se mi ostatní chlapci nebudou posmívat, tedy ne všichni; začínal jsem mít kamarády. Začínal jsem soucítit s jejich neznalým mlčením. U červencových zkoušek jsem byl uvolněnější a dostal jsem ještě lepší známky. Dokonce mi bylo líto, že se musím na prázdniny rozloučit s kamarády; některé jsem pozval k nám domů.
Cítil jsem povznesení. Sám od sebe jsem uklidnil matku i svůj pokoj, jen tím, že jsem si uvědomil, co je třeba udělat. Myslím, že mi to povznesení pomohlo. Muselo mi dodat trochu sil, s nimiž jsem se měl postavit skutečné hrůze.
Byl začátek srpna, týden před naší dovolenou. Matka si dělala starosti se zavazadly, otec se snažil dopočítat účty; začínali na sebe vrčet. Odešel jsem do pokoje, abych s nimi nemusel být.
Byl jsem v polovině puzzle, které si se mnou vyměnil jeden kamarád. Lidé seděli na zahrádkách a nechávali na sebe dopadat večer; obloha mezi domy měla bledě žlutý nádech. Dílky jsem snadno zacvakával, byl jsem uvolněný blízkostí dovolené. Poslouchal jsem, jak město zpomaluje, jak se ulicí mihotá rádio, jak se něco pohybuje za krbovou zástěnou, v komíně.
Ne. To byla jen matka ve vedlejším pokoji, jak přenáší zavazadla. Někdo něco vleče, něco, kdovíco, venku. Ale uši jsem ošálit nedokázal. V komíně se pohnulo něco velkého.
Mohl to být pták, omráčený nebo umírající, chabě zápasící pták – jenže pták by se ozýval divočeji. Mohla to být myš, třeba i krysa, pokud se v komínech vyskytuje i taková havěť. Ale zvuky vzbuzovaly dojem jakéhosi objemného těla, které pokradmu šátrá ve tmě: čehosi velkého, co nechtělo, abych to slyšel. Znělo to jako ta nejhorší hrůza z mého útlého dětství.
Už jsem na to skoro zapomněl. Když mi byly tři, matka mi dovolila sledovat televizi; škodilo to očím, ale projednou, před Vánoci… viděl jsem, jak v posteli spí dvě děti a jak z krbu vylézá obrovitý červený muž a pomalu se k nim plíží. Nezdálo se, že by se měly probudit! „Zloděj! Zloděj!“ zakřičel jsem a měl na krajíčku. „Ne, zlatíčko, to je Otec Vánoc,“ řekla matka a televizi rychle vypnula. „Ten vždycky vylézá z komína.“
Možná kdyby řekla spíš „slézá komínem“, než „vylézá“… Dlouhé měsíce poté, a několik týdnů před několikero Vánoci, jsem lehával v posteli a vystrašeně poslouchal, co se ozve v komíně: byl jsem přesvědčený, že jestli usnu, připlíží se ke mně vypasená postava s úsměvem od ucha k uchu. Matka mi říkala, že dárky, které se mi objevují v nohách postele, přináší Otec Vánoc, jenže onen záhadný návštěvník už měl tvář a měl velké tělo, které cpal do temného komína mezi saze. Když jsem slyšel, jak v komínu dýchá vítr, musel jsem za rty dusit křik.
Samozřejmě že jsem nakonec začal tušit, že žádný Otec Vánoc či Santa Claus neexistuje: jak by se dokázal vkrást do otcova obchodu pro moje dárky? Byl jsem si téměř jistý, že je to jen dětinská představa – ale na to, abych se zeptal kamarádů nebo rodičů, jsem se příliš styděl. Ale chtěl jsem v něj nevěřit, v toho tichého vetřelce v komíně; a v té době už jsem v něj nevěřil, určitě ne. Jenže za pletivem krbové zástěny se něco potichu hýbalo.
Pohyb ustal. Díval jsem se na pletivo a napůl očekával, že na mě zpoza něj vykoukne tlustý bledý obličej. Neviděl jsem nic než zahrazenou tmu. V zahradě úpěly kočky, ulicí halekavě projížděla zmrzlinářská dodávka. Za chvíli jsem se přinutil zástěnu odtáhnout.
Už jsem byl vyšší než krb. A tak jsem se musel sehnout, abych se zadíval do tmavého, ukoptěného jícnu, který tam nade mnou zlověstně čněl – tma plná nebezpečí, hrozba, že se na mě vyřítí mohutná postava s rudými ústy se spoustou blyštivých zubů. Když jsem se s mírným rozechvěním zadíval vzhůru a pokusil se sám sebe přesvědčit, že to, co jsem slyšel, odletělo nebo odcupitalo někam zpátky do díry, ze tmy se na mě snesl pramínek černé mastnoty – a uslyšel jsem šramot mohutného těla vměstnaného do šachty plné sazí, které se jen opatrně, pohodlněji uvelebovalo ve svém doupěti.
S prásknutím jsem zástěnu zavřel a vyrazil na útěk. Musel jsem polykat vzduch, abych se nadechl. Vyběhl jsem na podestu a dál se snažil popadnout dech, abych mohl zakřičet o pomoc. Matka se dole úzkostlivě ptala, jestli má otci zabalit ještě jednu košili. „Ano, jestli chceš,“ odpověděl podrážděně.
Ne, nesmím vykřiknout. Zapřísáhl jsem se, že ji nebudu znepokojovat. Ale jak jsem se mohl vrátit do svého pokoje? Najednou mě napadlo něco, co by mi snad mohlo pomoci. Ve škole jsme se učili, že kominíci měli ve zvyku posílat do komínů malé chlapce. Pro chlapce bylo v komínu sotva místo. Jak by se tam mohl vtěsnat vypasený muž?
Bylo to vyloučené. Namlouval jsem si to tak dlouho, až jsem tomu uvěřil. Nakonec jsem otevřel dveře do pokoje. V komínu bylo ticho; nefoukal vítr. Snažil jsem se nemyslet na to, že se nehýbe, ani nedutá, čeká na příchod tmy, čeká, až se bude moci vymáčknout. Později, když jsem ležel v neochvějném kuželu světla z plastové lampičky, jsem se snažil ticha držet, snažil jsem se věřit, že nablízku není nic, co by ho mohlo narušit. Nedočkal jsem se ničeho, až nakonec spánku.
Možná že kdybych na podestě vykřikl, před strachem bych se zachránil. Ale potěšil mě můj racionální přístup. Jen jednou, na prahu spánku, jsem zalitoval, že v krbu nehoří, protože oheň by spálil to, co se v něm mohlo skrývat; něco takového mě nikdy předtím nenapadlo. Příliš na tom ale nezáleželo, protože nazítří jsme odjížděli na dovolenou.
Rodiče rádi spávali na slunci, pod maskami z novin; večer se rádi procházeli po širokých písčitých cestách. Já ne, a tak jsem se skamarádil s Nigelem, synem z další rodiny ubytované v našem penzionu. Matka naše kamarádství podporovala; byl to moc hodný chlapec, o dva roky starší než já; určitě na mě měl dohlédnout. Měl peníze a příslib knírku, který mu začínal stínit uhrovitý horní ret. Jednou večer mě vzal do lunaparku, kde jsme se seznámili se dvěma dívkami; on a starší dívka si šli koupit zmrzlinu, její mladší kamarádka a já jsme se na sebe jen nesměle dívali. Nemohl jsem uvěřit, že se jí nelíbí puzzle. Později, když jsem jí odporoval, Nigel se svou společnicí zmizeli za strašidelným zámkem – ale Nigel se takřka okamžitě vrátil, brunátný v obličeji, s levou tváří červenější než pravou. „Kde je Rose?“ zeptal jsem se vyjeveně.
„Musela odejít.“ Připadalo mi, že ho moje otázka rozlítila.
„A už se nevrátí?“
„Ne.“ Podrážděně se rozhlížel, jak by mohl změnit téma. „Bezva kolo,“ ukázal na bicykl proplouvající mezi Stánky. „Ty máš kolo?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Pořád o něj prosím Santu, ale – “ Zamrzelo mě, že jsem to řekl, protože na mě vykulil oči a zároveň potutelně mrkl na mladší dívku.
„Ty v něj pořád věříš?“ zeptal se opovržlivě.
„Ne, jasně že ne. Dělal jsem si srandu.“ Uvěřil mi? To už se k mladší dívce nenápadně sunul a pak ji objal; brzy se omluvila a už se nevrátila – vůbec jsem se nedozvěděl, jak se jmenuje. Naštvalo mě, že ji zahnal na útěk. „Kam šla Rose?“ ptal jsem se vytrvale.
Neřekl mi to. Ale možná mu nebylo moje naléhání po chuti, protože když odjížděli z penzionu, uslyšel jsem ho, jak matce hlasitě říká: „On pořád věří v Santa Clause.“ Slyšela to i moje matka a upřela na mě pohled plný obav.
Jenže já v něj nevěřil. V komíně nikdo nebyl, nečekal na mě, až se zase vrátím. Nevadilo mi, že nazítří odjíždíme. Té noci jsem odtáhl zástěnu a uviděl, jak do krbu hlavou dolů visí vypasená bledá tvář – bledá jako leklá ryba – a usmívá se. Ale dokázal jsem se probudit, a moře mě nakonec znovu ukolébalo do spánku.
Jakmile jsme přijeli domů, vyběhl jsem do patra. Odkryl jsem krb a dlouze se na něj díval, abych zjistil, co cítím. Postupně mě prostoupilo opovržení, jaké by cítil Nigel, kdyby věděl o mém strachu. Jak jsem se mohl chovat tak dětinsky? Komín je jen roura, která odvádí kouř, otvor, kam se někdy zatoulá vítr v podobě meluzíny. Té noci, vyčerpaný cestou domů, jsem okamžitě usnul.
Noci temněly do října; přítmí za drátěnou ochranou houstlo. S ustupujícím létem jsem cítil, že komín do mého pokoje nenápadně vytlačuje tmu. Pohled na krb mi už jen připomínal, že se brzy dočkám ohně. A oheň mi poskytne útěchu.
V říjnu otci přišla vánoční blahopřání, bylo to v sobotu; právě jsem pracoval u něj v krámku. Roztrpčilo ho, že se Vánoci musí zabývat s takovým předstihem, že musí soupeřit se supermarketem. Sotva jsem si blahopřání všiml: hučelo mi v hlavě, byl jsem prochladlý – patrně za to mohl náhlý závan zimy.
Odpoledne přišla do obchodu matka. Sledoval jsem ji, jak předstírá, že si blahopřání nevšimla. Když jsem odvrátil zrak, začala po nich plaše sahat, jako by to byly dopisy nevěrníka. Přitom na mě vrhala úzkostlivé pohledy. Nevěděl jsem, co ji napadá. Duněla mi hlava. Nechtěl jsem si jít domů lehnout.
V krámku jsem si vydělával kapesné. Navíc jsem nechtěl, aby si otec myslel, že jsem stále tak neduživý.
Také jsem nechtěl, aby si matka dělala starosti. Toho večera jsem se choulil na židli a předstíral, že si čtu. Slova stékala po stránce; připadal jsem si na židli jako pohozené špinavé oblečení. Otec dělal v krámku inventuru. Matka seděla a upírala na mě oči. Ještě víc jsem se snažil; slova tancovala pomalý valčík. Nakonec se zeptala: „Posloucháš?“
Už jsem poslouchal, ačkoliv jsem nevzhlédl. „Ano,“ odpověděl jsem chraptivě a pak si hlasitě odkašlal.
„Pamatuješ, jak jsi byl hodně malý? Viděl jsi jeden film, o Otci Vánoc, jak vylézá z komína.“ Hovořila srdnatě bezstarostným tónem, falešně lehkovážným, jako by byla odhodlaná přijít s nějakým příšerným odhalením. Nedokázal jsem k ní vzhlédnout. „Ano,“ přisvědčil jsem.
Mlčela, takže jsem nakonec zrak pozvedl. Vypadala stejně jako v den, kdy jsem šel poprvé do školy: zdrcená, plná beznaděje. Možná si uvědomovala, že musím dospět, ale v mé dunící hlavě její výraz vyvolával pouze hrůzu – jako kdyby se mě chystala někomu přinést za oběť. „Tehdy jsem ti nemohla říct pravdu,“ pokračovala. „Byl jsi příliš malý.“
Pravda přinese hrůzu, sliboval mi matčin výraz. „Otec Vánoc ve skutečnosti takový není,“ řekla.
Tou dobou už se na mně musela projevovat moje nemoc. Upřeně se na mě dívala; chvěly se jí rty. „Nemůžu,“ řekla a odvrátila tvář. „Musí ti to říct otec.“
Ale takto mě jen nechala balancovat na hraně děsu. Cítil jsem se zdeptaný, vyčerpaně vystresovaný. Ze všeho nejvíc jsem si chtěl jít lehnout. „Jdu do pokoje,“ pravil jsem. Vyklopýtal jsem do patra, aniž jsem si to nějak zvlášť uvědomoval. Utíkal jsem hlavně před jejím neklidem. Schody se mírně houpaly, pod nohama mi připadaly nepřirozeně měkké. Tupě jsem pospíchal do pokoje. Plácl jsem po vypínači a netrefil se. Neovladatelně jsem kráčel do oslepující tmy. Vyšla mi vstříc jakási postava, v přítmí pokoje měkká a mohutná.
Vykřikl jsem. Podařilo se mi vyklopýtat na podestu, přičemž jsem cestou sáhl po vypínači. Osvětlený pokoj byl prázdný. Matka vyběhla do schodů, až málem zakopla. „Co se stalo, co se stalo?“ volala.
Nesměl jsem jí to říct. „Jsem nemocný. Je mi špatně.“ Špatně mi opravdu bylo a za chvilku se mi zvedl žaludek. Poplácávala mě po zádech, když jsem klečel před záchodem. Poté, co mě uložila do postele, chystala se zajít k sousedům pro doktora. „Nenechávej mě tu samotného,“ prosil jsem. Stěny pokoje se kolébaly, jako by za ně škubaly záblesky plamenů; krb mohutně zel a čišel tmou. Jakmile otec otevřel dveře, už se s křikem hnala dolů: „Je nemocný, je nemocný! Zajdi pro doktora!“
Doktor přišel a předepsal mi léky na horečku. Matka zůstala sedět vedle postele. Nakonec za ní přišel otec, aby jí řekl, že by si měla jít lehnout. Chtěli mě nechat v pokoji samotného. „Rozdělejte oheň,“ poprosil jsem.
Matka mi položila ruku na čelo. „Ale vždyť hoříš.“
„Ne, je mi zima! Chci oheň! Prosím!“ A tak i navzdory vyčerpání oheň rozdělala. Viděl jsem, jak otec znechuceně sleduje, že zneužívám jejích obav, abych dosáhl svého, jak je znechucený jí, že se nechává tak využívat.
Bylo mi to jedno. Její zajíkavá slova mi v hlavě narostla do obludné velikosti. Co mi nebyla schopna říct? Souviselo to se zvuky, které jsem slyšel v komíně? Pokoj se kolem mě přeléval; nic nebylo jisté. Ale oheň byl pojistka. Nic v komíně ho nemohlo přežít.
Přinutil jsem matku, aby u mě seděla, dokud v krbu nešlehaly plameny. Co kdyby z krbu vyrazilo obrovské tělo, z něhož by kanul oheň? Když jsem ji nakonec pustil, olizovalo mě světlo plamenů a síťovité stíny, které v mém teplém pokoji působily konejšivě.
Cítil jsem, že mě spaluje horečka, ale nebyla nepříjemná. Spokojeně jsem se plavil na své pohupující se posteli; nad hlavou se mi kolébal strop. Když jsem spal, oheň vyhasl. Dál mě zahřívala horečka; vyklouzl jsem z postele, odtáhl zástěnu a sáhl do komína. Nataženou rukou jsem nahmatal něco těžkého, zavěšeného ve tmě; bylo to poddajné, pak se ke mně natáhly měkké, vypasené prsty a sevřely mi zápěstí. Matka mi svírala zápěstí a přitom mi omývala ruce. „Nesmíš vstávat z postele,“ řekla, když si uvědomila, že jsem vzhůru.
Připitoměle jsem se na ni díval. „Vstal jsi z postele. Byl jsi náměsíčný,“ vysvětlovala. „Měl jsi ruce vsunuté do komína.“ Všiml jsem si, že mi z nich smývá vrstvu sazí; k posteli vedly stopy popela.
Byl to jenom sen. V jednom okamžiku mi zápěstí svírala tlustá ruka, vzápětí to byly matčiny chladivé útlé prsty. Toho dne a další den, kdy jsem zůstával v posteli, se mnou hrála různé slovní hry a opatrné šachy.
Třetí noc už jsem se cítil líp. Oheň se mírně mihotal; bylo mi příjemně teplo. Zítra jsem hodlal vylézt z postele. Brzy jsem se také musel vrátit do školy, ale nějak zvlášť mi to nevadilo. Ležel jsem a poslouchal dech větru v komíně.
Když jsem se probudil, oheň už vyhasl. Pokoj byl plný tmy. Vítr stále dýchal, ale zdálo se mi, jako by byl o něco blíž. Byl nade mnou. Někdo nade mnou stál. Nemohl to být ani jeden z mých rodičů, v té slepé tmě to nebylo možné.
Strnule jsem ležel. Nejvíc jsem litoval toho, že jsem si představou Nigelova opovržení vsugeroval, že se obejdu bez světla lampičky. Dech byl pomalý, nepravidelný; zněl jaksi zastřeně a chabě. Když jsem se pokusil v tichosti odsunout na opačný konec postele, zdroj dechu se ke mně naklonil. Ucítil jsem, jak se mi na tváři dál tetelí neznámý dech, jak mě kropí jakýmsi suchým deštěm.
Poté, co jsem vydržel ochromeně ležet několik slepých hodin, dech odešel. Byl v komíně, uvolňoval saze; mohl to být vítr. Ale věděl jsem, že vyklouzl ven, aby mi dal na srozuměnou, že ať s ním oheň udělal cokoliv, nezabil ho. Vysoukal se ven, aby mi řekl, že si pro mě přijde na Štědrý den. Rozkřičel jsem se.
Nechtěl jsem matce říct proč. Umyla mi obličej, který jsem měl kropenatý sazemi. „Zase jsi byl náměsíčný,“ snažila se mě uklidnit, ale až do úsvitu jsem ji nechtěl nechat odejít. Když mě nechala o samotě, uviděl jsem popelavé stopy vedoucí od komína k posteli.
Možná jsem chodil ve spánku a něco se mi zdálo. Marně jsem hledal lampičku. Styděl bych se požádat o novou a to mi pomohlo k pocitu, že se bez ní obejdu. U večeře jsem se cítil natolik v bezpečí, že jsem se přiznal, že nevím, proč jsem křičel.
„Ale musíš si vzpomenout. Byl to tak vyděšený křik. Zneklidnil jsi mě.“
Otec si skládal večerní noviny do silného svazku o velikosti brožované knížky, aby je mohl číst vedle talíře. „Nech toho kluka na pokoji,“ řekl. „Když má člověk horečku, představuje si spoustu nejrůznějších věcí. Já to tak v jeho věku měl.“
Bylo to poprvé, kdy se přede mnou přiznal k něčemu, co zavánělo slabostí. Pokud on dokázal přežít své noční můry, proč by mě ty moje měly děsit víc? V noci jsem se pořádně vyspal, zcela vyčerpán horečkou. Z komína se neozývalo nic než šlehání plamenů.
Ale otec mi už podruhé nepomohl. Jednoho listopadového odpoledne jsem stál za pultem a doufal, že k nám zavítají zákazníci. Otec přecházel sem a tam, nevrle se dotýkal balíčků s nylonovými punčochami, plechovek se zvířecím žrádlem, hraček, chrastítek, karet, hledal stopy po krádežích. Najednou popadl jedno vánoční blahopřání a přešel k pultu. „Posaď se,“ zavrčel.
Mával přede mnou blahopřáním jako důkazem. Posadil jsem se na regál, ale potom do obchodu vešla nějaká žena a zacinkal zvonek. Vstal jsem, abych jí prodal nylonové punčochy. Když odešla, zadíval jsem se na otce a bál se, že si vyslechnu to nejhorší. „Jen se posaď,“ řekl.
Nemohl vystát, že jsem větší než on. Jeho výška ho uváděla do rozpaků, ale nemohl to přede mnou dát najevo; předstíral, že se musím posadit z úcty k němu. „Matka se ti prý snažila vysvětlit, jak se to má se Santa Clausem či Otcem Vánoc,“ začal.
Musela mu to říct už před několika týdny. A celou dobu tento rozhovor odkládal – protože jsme si nikdy nebyli blízcí a teď jsme se ještě víc odcizovali. „Nevím, proč ti to nemohla říct,“ dodal.
Ale neříkal mi to ani on. Díval se na mě, jako bych byl cizí člověk, s nímž se musí bavit. Cítil jsem se nesvůj, nebyl jsem si jistý, zda chci slyšet, co mi chce říct. K obchodu se přiblížil nějaký muž. Postavil jsem se, doufal jsem, že nás vyruší.
Vyrušil, a já ho obsloužil. Poté, abych oddálil otcovo odhalení, jsem začal rovnat hromádky konzerv. Otec mě znechuceně sledoval. „Jestli si nebudeš dávat pozor, budeš stejně hrozný jako tvoje matka.“
Představa, že budu jako matka, mi připadala zvláštní, nepopsatelně znepokojivá. Ale abych byl jako on, to mi nedovolil, nedovolil mi, aby mu vůbec byl nablízku. Dobře, budu statečný, poslechnu si, co má na srdci. Ale on řekl: „Ne, nemá cenu, abych se ti to pokoušel říct. Sám to zjistíš.“
Tím mi chtěl sdělit, že sám musím zjistit, že Otec Vánoc je dětinská představa. Nechtěl tím říct, že chce, aby si pro mě ten tvor z komína přišel, to mi znechucení v jeho očích sdělit nechtělo, ne, to ne. Chtěl jen říct, že se musím chovat jako muž.
A to jsem mohl. Dokážu mu to. V komínu bylo ticho. Nemusel jsem si dělat starosti až do Štědrého dne. A ani pak ne. Nic z něj vylézt nemělo.
Když jsem jednou večer přicházel domů, uviděl jsem doktora Flynna za oknem jeho pokoje. Stál před zrcadlem a prohlížel si svůj červený oblek s kapucí a kožešinou kolem krku; sehnul se pro plnovous. Matka mi řekla, že jde zahrát Otce Vánoc dětem v nemocnici. V každém případě byla ráda, že jsem ho viděl. Já byl taky rád: dokazovalo to, že předstírání je jen pro děti.
Jenže ten letmý pohled mi také připomněl, jak blízko už máme Vánoce. Čím víc noci ukusovaly ze dnů a dny letěly jako bláznivé – předvánoční besídka, krocan, výzdoba na dům –, sílilo ve mně napětí a snažil jsem se připravit. Na co? Na nic, vůbec na nic. Ale brzy jsem se to měl dozvědět – protože najednou byl Štědrý večer.
Celý den jsem měl plno práce. Umýval jsem nádobí, zatímco matka chystala štědrovečerní hostinu. Nosil jsem jí suroviny a běhal kupovat věci, které jí došly. Nad krb jsem lepicí páskou připevnil vánoční blahopřání. Přinesl jsem domů nazdobený stromek, který si nikdo nekoupil. Ale zaneprázdněnost mi v konečném důsledku celý den jen urychlila. Než jsem se nadál, okna zalila noc.
Štědrý večer. Ale ne, strach mi nenaháněl. Na takové věci jsem byl už příliš starý. Když jste prošli kolem stromku, zašustil, v blyštivých ozdobách se převalilo světlo, když jste otevřeli dveře, odtřepotaly se stuhy. Vždycky když jsem se podíval na stěnu nad krbovou římsou, uviděl jsem šest rudolících usmívajících se vousatých tváří, neklidně se protáčejících na lepicích páskách.
Na okna doléhala noc. Vykládal jsem si s matkou o jejím hulákajícím otci, jejích starších sestrách, o tom, jak ji sestry zamkly do sklepa. Otec občas zamručel – a to i když mi došly náměty na rozhovory s matkou a snažil jsem se s ním zapříst hovor o obchodu. Přinejmenším si nevšímal, jak dlouho jsem zůstával vzhůru. Jenže pak si všiml. „Je nejvyšší čas, abychom šli všichni spát,“ pronesl s jakousi potlačovanou zuřivostí.
„Můžu si vzít ještě trochu uhlí?“ Matka mi za žádnou cenu nedovolovala mít v pokoji uhlák – nechtěla, abych se k ohni vůbec přibližoval. „Abych si mohl hned teď přiložit,“ dodal jsem. Musela jednoznačně říct, že můžu. „Ráno bude zima,“ připomněl jsem jí.
„Ano, vezmi si trochu. Není dobré, aby ti byla zima, až se budeš dívat, co dostaneš od Otce – co dostaneš, za dárky.“
Pospíchal jsem s uhlákem do patra. I přes jeho rachocení jsem slyšel, jak otec říká: „To si nemůžeš dát pokoj? Nemůžeš ho nechat, aby dospěl?“
Do ohně jsem vysypal téměř plný uhlák a v krbu zahučely a zapraskaly plameny. Otcův hlas se proměnil ve vzteklé mumlání, prostupující podlahou. Když jsem snesl uhlák dolů, matka měla zarudlé oči a na otci byla patrná vzteklá odhodlanost. Jejich hádky mě vždycky děsily; rád jsem si pospíšil zpátky do pokoje.
Působil vstřícným dojmem. Za pletivem zástěny jasně planul oheň. Slyšel jsem matku, jak vychází po schodech. I to mi poskytlo útěchu: už byla blíž. Slyšel jsem otce, jak jde k sousedům – myslím, aby doktorovi popřál šťastné a veselé. Tato připomínka mi nevadila. U mě v pokoji nic ze Štědrého večera nebylo, kromě povlaku na polštář na podlaze před postelí. Jednou nohou jsem ho odsunul, aby mu bylo snazší nevěnovat pozornost.
Vklouzl jsem do postele. Otec přišel nahoru; přes zeď pokoje jsem slyšel pokračující brebentění hádky. Konečně utichli a já se pokusil uvolnit. Ležel jsem, vděčný za ticho.
Na dům se hnal vítr. Funěl komínem; zástěnou se řinul kouř. Vítr se trhaně rozdýchal. Byl to jenom vítr. Neobtěžoval mě.
Možná jsem do ohně přiložil příliš mnoho uhlí. V pokoji bylo horko; potil jsem se. Cítil jsem se téměř rozpálený. Obrovské pletivo opakovaně a nervózně problikávalo na stěně, jako rychlá síť. V zrcadle tancoval potemnělejší pokoj.
Najednou jsem se začal trochu bát. Ne, že by mělo něco vylézt z komína, to byla hloupost; bál jsem se, že ve svém horečnatém rozpoložení začnu opět třeštit. Zdálo se mi, že mě odraz pokoje v zrcadle neznepokojoval už celé roky, ale teď se neklid vrátil. S tou tmavou tetelící se místností bylo něco v nepořádku.
Vítr dýchal. Jen vítr, neslyšel jsem, že by se proměnil. Zástěnou se protlačil zavalitý oblak kouře. Pokoj mi připadal tísnivější a byl cítit dýmem. Nebyl cítit vyloženě kouřem z uhlí, ale neuměl jsem říct, co jiného oheň spaloval. Nechtěl jsem vstávat, abych to zjistil.
Musel jsem ležet bez hnutí. Jinak bych se svíjel úsilím sápat se po spánku, jak jsem to dělal druhou noc mého horečnatého onemocnění, a také někdy v létě. Musel jsem usnout předtím, než bude v pokoji příliš velké horko. Musel jsem mít stále zavřené oči. Nesměl jsem se nechat rozptýlit slabým řinutím sazí ani kvílením meluzíny ani stíny a oranžovým světlem, které mi přes víčka trhalo za oči.
Probudil jsem se ve tmě. Oheň vyhasl. Ne, když jsem otevřel oči, ještě přetrvával: na řeřavých uhlících se ploužily tlumené oranžové skvrny, z nichž opakovaně vyskakovaly neduživé plameny. Pokoj se teď pohyboval o něco pomaleji. Tmavá místnost v zrcadle, a tvář, která na mě vykukovala, sebou slabě škubaly, jako by byly polomrtvé.
Na to jsem se dívat nemohl. Zajel jsem hlouběji do postele, stáhl si s sebou do pelíšku polštář. Bylo mi vedro, ale pod pokrývkou jsem se přinejmenším cítil v bezpečí. Začínal jsem se uvolňovat. Potom jsem si uvědomil, co jsem viděl. Světlo bylo slabé, ale byl jsem si prakticky jistý, že zástěna stála kousek od ohniště.
Musel jsem se splést, v tom přítmí. Nespalovala mě horečka, nemohl jsem být opět náměsíčný. Nebylo třeba, abych se podíval, byl jsem pohodlně zachumlaný. Ale začínal jsem připouštět, že bych se měl podívat, když jsem uslyšel smekání v komínu.
Spouštělo se jím něco velkého. Vypadávaly saze; slyšel jsem, jak po hrstech pleskají na mřížku, jak je shazuje ostrý, přerušovaný vítr. Ale vítr vanul z krbu ven, do pokoje. Byl nade mnou, sípal jeho ucpaným hrdlem.
Ležel jsem a hleděl na masku své pokrývky. Chvěl jsem se nehybným ustrnutím. Zatajený dech mě bolestně naplňoval jako kamení. Musel jsem tam ležet, dokud to, co bylo nade mnou, neodejde. Nemohlo se mě to dotknout.
Přerývaný dech se sklonil blíže; slyšel jsem, jak suše chroptí. Potom něco začalo šátrat po pokrývce nad mým obličejem. Slaběji škubalo, snažilo se ji uchopit, jako by snad ani nemělo čím. Já jsem pokrývku dál držel zevnitř, ale nedokázal jsem ji přitáhnout až úplně dolů. Vysmekávala se mi z prstů tlakem shora, kousek po kousku. Zakrátko jsem se měl ocitnout tváří v tvář vetřelci.
Ležel jsem s pevně zavřenýma očima, když tu pokrývku pustil a odešel. Pulzující plíce mi ještě před chvílí dovolovaly jen mělké nádechy; teď jsem v tichosti dýchal otevřenými ústy, ačkoliv se mi tak do úst dostávalo chmýří. Ustalo i dunění v mých uších, ale uvědomil jsem si, že návštěvník se do komína nevrátil. Byl stále v pokoji.
Neslyšel jsem jeho dech; nemohl být blízko. Pouze tato myšlenka mi umožnila, abych se podíval – a s ní snad ještě zoufalá naděje, že by se mi mohlo podařit uniknout, protože se pohyboval velmi pomalu. Poznenáhlu, pokradmu jsem si stahoval z tváře pokrývku, až jsem měl venku oči. Zmítal mnou tlukot srdce. V líně se převalujícím světle jsem uviděl v nohách postele. Červený kostým měla pokrytý silnou vrstvou sazí. Stála ke mně zády; kapuce jí tlumila dech. Největší úlek mi způsobila její velikost. Někde ve všeobjímající hrůze mě napadlo, že věci se hořením zmenšují. Postava stála i v zrcadle, v temné tetelící se místnosti. Zpod kapuce v zrcadle vykukovala tvář; připomínala sežehnutý tuřín s vyřezaným strnulým úšklebkem.
Zakrslá postava se stále pohybovala s jistou námahou. Posunula se kolem konce postele a sehnula se k povlaku od mého polštáře. Viděl jsem ji, jak si povlak navléká přes sebe a spouští ho. Přitom jí sklouzla kapuce a já si všiml, jak se jí v té kapuci zakolébal spálený tuřín, jako by nezbylo skoro nic, co by ho mohlo podpírat.
Cestou ke dveřím bych musel povlak minout. Nezmohl jsem se na jediný pohyb. Pokoj mi připadal obrovský a stále temněl; rodiče byli daleko. Nakonec se mi podařilo přitáhnout si pokrývku na hlavu, na uši jsem si jako klapky přitiskl polštář.
Zůstal jsem několik hodin ležet, aniž jsem byť jen na chvilku usnul, když jsem v nohách postele uslyšel pohyb. Návštěvník opět vylezl ze svého pytle. Blížil se ke mně. Tahal za pokrývku, teď už větší silou. Než jsem stačil pokrývku pořádně přidržet, zahlédl jsem červený rukáv s kožešinou, a rozkřičel jsem se.
„Pusť to přece,“ řekl podrážděně otec. „Panebože, vždyť to jsem jen já.“
Měl na sobě převlek doktora Flynna, který mu volně visel kolem těla – přinejmenším kabát; pod ním mu vykukovaly rukávy pyžama. Přestal jsem křičet a hystericky jsem se rozhihňal. Myslím, že by mě udeřil, kdyby dovnitř nepřiběhla matka. „Nic se neděje. To nic,“ konejšila mě a jemu vysvětlovala: „To je šokem.“
Otec vztekle zamířil ke dveřím, když řekla: „Ne, ještě neodcházej, Alberte. Vydrž ještě, než si rozbalí dárky,“ a potom zvedla ze země dmoucí se povlak a položila ho vedle mě.
Nemohl jsem ho odstrčit, nemohl jsem jí ukázat, jak jsem vyděšený. Přinutil jsem se vytáhnout dárky na denní světlo: knihy, sladkosti, propisky; když jsem zašátral hlouběji, napadlo mě, zda by se ohořelá tvář při dotyku mých prstů rozdrolila. Na rukou mi vyrazil pot; třásly se hrůzou – ony mohly, protože je matka neviděla.
V povlaku kromě dárků a špetky sazí nic jiného nebylo. Když jsem se ujistil, že je prázdný, opřel jsem se čelo postele a zhluboka jsem oddychoval. „Je unavený,“ pravila matka na obranu mé nevděčnosti. „Večer zůstal dlouho vzhůru.“
Později se mi podařilo předstírat nehodu, při níž jsem povlak upustil v přízemí do ohně. Na Boží hod se mi podařilo sníst večeři a jít večer spát. Ležel jsem bdělý, ačkoliv jsem si byl jistý, že z komína už nic nevyleze. Posléze jsem si uvědomil, proč otec ráno přišel oblečený tak, jak přišel; chtěl totiž, abych ho přistihl, aby mě vyléčil z celé té šarády. Ale Vánoce jsem si opravdu užíval až o mnoho let později.
* * *
Po odchodu ze školy jsem začal pracovat v knihovnách. Po deseti letech jsem se oženil. S manželkou jsme každý týden jezdili přes město navštívit mé rodiče. Matka tlachala, otec téměř nemluvil. Myslím, že mi nikdy úplně neodpustil, jak jsem se mu tehdy smál.
Jednou v zimě se u nás večer rozezvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a doufal, že to není policie. V mé tehdejší knihovně se často kradlo. Chtěl jsem jen sedět před krbem a představovat si třpytivý chlad venku. Ale byl to doktor Flynn.
„U tvých rodičů hoří,“ oznámil mi. „Otec zůstal v domě. Matka tě tam potřebuje.“
Měli na návštěvě nějakou její známou. Matka rozdělala oheň v pokoji pro hosty, v mém bývalém pokoji. Jedna jiskra proletěla kolem zástěny a vzňal se od ní koberec. Otec se nemohl dočkat hasičů a vběhl dovnitř, aby oheň sám uhasil, ale ten ho uvěznil v pokoji. To všechno jsem se dozvěděl až s odstupem času. Teď jsem jel strnule přes město k přísvitu na obloze.
Než jsem dorazil na místo, přísvit byl uhašen. Přes střechu se valily spirály kouře. Ale matka našla pytel na uhlí a stále se zoufale snažila vběhnout do domu, aby oheň zadusila; její kamarádka a doktor Flynn ji museli držet. Pak pytel upustila a vyrazila ke mně. „Tvůj otec… Albert,“ opakovala s pláčem.
Hasiči namotávali hadici. Opodál blikala sanitka. Viděl jsem, jak se otevírají vstupní dveře, jak jsou ven vynášena nosítka. Chodník byl mokrý a ojíněný. Jeden zdravotník uklouzl a obsah nosítek spadl na chodník.
Všiml jsem si, jak doktor Flynn pohlédl na matku. Jednat ho přiměl pouze strach, že by se mohla otočit. Popadl pytel, přiběhl k chodníku a to, co na něm zůstalo ležet, do něj nabral. Zahlédl jsem, jak se na okraji pytle převalila sežehlá hlava, načež zapadla dovnitř. Už jsem ji kdysi viděl, před mnoha lety.
Matka se k nám nastěhovala, ale viděli jsme na ní, jak chřadne; rodiče se museli svým způsobem milovat. Zemřela o rok později. Možná jsem je oba zabil. Vím, že to, co vylezlo z komína, byl v jistém smyslu můj otec. Ale nepochybně to byla zlá předtucha. Můj strach se přece v žádném případě nemohl vzedmout, aby ho přinutil zemřít takovým způsobem.
Poprvé vydáno v antologii Whispers (sest. Stuart David Schiff) v srpnu roku 1977.
Přeložil Milan Žáček
