Lena naštvaně vypnula vzdorující vrtací jehlu a z kontejneru na boku roveru vyňala další dlouhou ampuli s roztokem bakterií, lišejníků a modrých řas. Pneumatický ventil zasyčel a obsah patrony se přemístil do hloubi šedavého regolitu u jejích nohou. Ocelově zbarvená oblaka nad Gaion 11 se na okamžik rozestoupila a na pozadí sametové hvězdné temnoty se jako skutečný drahokam objevila Kamej.
Přestože tento teraformovaný měsíc za svých šestnáct let spatřila již nesčetněkrát, znovu ji udivila jeho velikost a živé barvy. Mezi chomáči bílých mračen se modrala hladina moře a přibližující se jižní polární pevnina svítila zelení. Tak nějak si vždy představovala Zemi, kterou nikdy nespatřila. Ke konjunkci dojde už za dva týdny. Na krátkou dobu přibližně jednoho pozemského měsíce bude možno vykonávat Vstoupení a ona se ho opět nezúčastní. Komise ji odmítla již podruhé, přitom letos si Lena opravdu věřila Její zdraví, pracovní výkonnost i všechny další testy byly zcela v pořádku, dokonce mírně nad normou. Přesto jí bylo stanoveno vydržet ještě jeden oběh. Celé dva pozemské roky!
„Proč se tohle musí stát zrovna mně?“ pomyslela si, a aby se trochu sebrala zamávala na kolegu Petera který se svou injektážní soupravou zápolil asi třicet metrů od ní. On její pozdrav opětoval a za několik okamžiků se už oba znovu skláněli nad monotónní prací.
Po vnitřní straně zorníku Leniny přilby se mezi jemným prachem a sraženou vlhkostí z jejího dechu probíjela osamělá slza
* * *
Gaia 11 se jako mnohý z ambiciózních teraformačních projektů poněkud vymkla kontrole. Původní subprostorová loď s osadníky se vynořila z nejasných příčin mimo plánované koordináty a na korekci dráhy k planetě spotřebovala většinu zbývající energie. Nakonec bylo nutné přistát na oběžnici, která byla později pro přítomnost zmrzlé vody a plynů určena k primárnímu zobyvatelnění a dnes nese jméno Kamej. Zde, v postupně se zlepšujících podmínkách, vyrostly a zemřely první čtyři generace kolonistů. Kamej se nakonec stala idylickou planetkou se dvěma polárními pevninami a rozlehlým mělkým oceánem, kde se postupně rozvíjel život.
Poté dorazily ze Země další lodě. Původní program na kolonizaci Gaii se znovu rozběhl a páté pokolení kolonistů, obývající svůj malý ráj, bylo nuceno sestoupit na povrch spící planety a znovu podstoupit drsné podmínky raného teraformačního procesu. V této skupině osadníků byli prarodiče Leny. Mnozí z nich tuto krutou zkoušku nezvládli a tradovaly se i zprávy o sebevraždách. Právě v tomto období se objevily také první zprávy o Dómu a proběhlo pravděpodobně první Vstoupení.
Již senzory první lodě osadníků vybraly Kamej pro její zjevnou výjimečnost mezi okolními planetkami. Vynikala přítomností zmrzlé vody i plynných komponentů budoucí atmosféry, a navíc vykazovala až podezřelou pravidelnost vlastní rotace i oběhu kolem Gaii, který trval téměř přesně dva pozemské roky. To vše s konstantní vzdáleností od hvězdy tohoto systému činilo Gaiu i Kamej vhodnými objekty k teraformačním pokusům. Navíc zde existovala jistá abnormalita v postavení os obou těles – během oběhu kolem Gaii tak byly k jejímu povrchu postupně přivráceny obě polární pevniny Kameje.
Tajemstvím Kameje, které k ní záhy přilákalo pozornost celých okolních soustav, byl Tunel a Dóm. Skrze osu rotace celé planetky o průměru zhruba dva tisíce šest set kilometrů byl z neznámých příčin proražen zcela přímý tunel, který se v jádru tohoto vesmírného tělesa zřejmě rozšiřoval v kulovitý dóm o průměru několika kilometrů. Alespoň to potvrzovaly bezpilotní sondy, které se dokázaly z průzkumu vrátit. Celá Kamej tak působila dojmem glóbu, jejž nějaký zvídavý student sejmul ze závěsu, aby se přesvědčil, co je uvnitř. Po několik let byla tato tajuplná šachta jejíž obě ústí bičoval vítr zapříčiněný rozdílným atmosférickým tlakem na obou protilehlých pevninách, považována jen za zbytečnou hříčku nějakého bláznivého stvořitele. Pak se však objevil muž jménem Nathanael a přítomnost Tunelu se ze dne na den stala zřejmě největším objevem, který lidstvo dosud ve vesmíru učinilo.
Tento muž, příslušník čtvrté generace původních osadníků, se narodil a celý svůj třicetiletý život prožil na severní pevnině Kameje. Po příletu druhé vlny teraformačních lodí ze Země se pak měl stát jedním z prvních pracovníků na povrchu Gaii. Nathanael však svou rodnou planetku nehodlal opustit, a to ani za cenu vlastního života Přes hrozby doživotní deportace se tvrdošíjně bránil sestupu na Gaiu a nakonec se z domovské stanice na severní pevnině prostě vytratil neznámo kam. Při vyšetřování jeho zmizení se postupně skládala mozaika svědectví lidí, kteří ho naposledy spatřili na cestě k ústí Tunelu. Po dvou dnech bylo pátrání po Nathanaelovi odvoláno a on sám byl prohlášen za mrtvého. O to větší senzaci pak vzbudilo jeho objevení posádkou jižní stanice, přesně tři dny po jeho zmizení a předpokládané smrti. Byl zesláblý, dehydrovaný a zarostlý, ale v očích mu hořel oheň víry. Svým užaslým zachráncům vyprávěl o pádu do tmy, setkání s Božím světlem a Osvícení. Znovuotevřené vyšetřování vyvrátilo jakoukoli možnost, že by se do jižní stanice dostal po povrchu. Od jeho zmizení navíc zuřila silná bouře, kvůli níž byly zrušeny veškeré lety mezi oběma pevninami. Jediné vysvětlení bylo zároveň to nejnepravděpodobnější – Nathanael prošel Tunelem.
* * *
Vlažná voda v jemném proudu dopadala mezi Leniny lopatky a spolu s ní v odtokovém kanálku mizela i únava z dnešní těžké směny na povrchu. V sušicím boxu zavířily její tmavé vlasy a ona si pak na místní holostěnu vyvolala denní zprávy, ve kterých bezmyšlenkovitě listovala: Přílet dalších lodí s kolonisty je očekáván již za tři místní roky‘… Stav atmosféry se dál zlepšuje a volně dýchatelnou by se měla stát v horizontu dvou let… Výkon výrobníků nanobotické kultury se zvýšil na… Ne, tohle přece nehledá. Rychlými gesty procházela jednotlivé tematické bloky. Tady to je: Odlet první skupiny letošních poutníků na Kamej je naplánován na příští čtvrtek. Severní chrám je již dnes připraven na jejich přílet.
„Sakra proč znova beze mne?“ pomyslela si Lena.
Cestou do své kóje pak pokračovala ve sledování zpráv na osobním palmeru. Celý panel se zprávou o Kameji byl doplněn záběry Severního a Jižního chrámu, na nichž tyto třpytivé stavby ostře kontrastovaly s okolní bohatou vegetací. Porostem se procházeli usměvaví lidé v bílých tunikách a kolem nich dováděli motýli a kolibříci. Lena se na okamžik zastavila a vyhlédla skrz úzký metaplastový průzor ve vnějším plášti stanice. Nad tmavošedou kamenitou plání se sporými skvrnami lišejníků se rychle hnala nízká mračna. Na obzoru se v řídkém bělavém oblaku nezřetelně rýsovala silueta generátoru atmosféry. Do východního uzlu právě najížděla malá kolona šestikolých roverů, vracejících se z injektážních prací.
Technologie vyvinutá na Zemi bohužel v místních podmínkách nefungovala příliš přesvědčivě a původně automatické procesy vyžadovaly velký podíl lidské manuální práce. Ze zamyšlení Lenu vytrhl až varovný tón a oranžové světlo nouzového majáku. Přes průzor pomalu klesala vnější pancéřová žaluzie a měkký ženský hlas v interkomu nezapomněl upozornit na blížící se prašnou bouři.
* * *
V prvních letech po Nathanaelově „vzkříšení“ se o Tunel začala zajímat celá planeta i týmy převážně vojenských specialistů z vnějších systémů, které přilétaly rychlými nadsvětelnými plavidly, krátce pobyly na Kameji, vypustily desítky sond a o nemnoho chytřejší se vracely na své domovské světy. Tunel přinesl lidem něco již dlouho nepoznaného – záhadu. Na obou pevninách Kameje se postupně formovala podzemní duchovní hnutí, která toužila prožít Nathanaelův dotek absolutna. Ústí tunelů muselo být dokonce střeženo, aby se zabránilo davům chtivých kolonistů v bezhlavém průzkumu. Přesto se však několika z nich podařilo do Tunelu proniknout. A tak i za cenu mnoha obětí na životech začali lidé skládat střípky vědomostí o kamejské anomálii, později proslulé jako Dóm. Prvním zjištěním bylo, že cesta Tunelem je jednosměrná. Nikdo z těch, kdo se vydali do nitra Jižním vstupem, se nevrátil. Další výpravy i nával esoteriků se tak soustředily na severní pevninu.
Mnoho dotázaných vědců tvrdilo, že průchod nitrem Kameje je fyzikálně nemožný, neboť padající předmět přitahovaný gravitací planetky by se nakonec musel ustálit někde poblíž středu Tunelu – v oblasti Dómu –, kde by měl v podstatě panovat stav beztíže. Jejich odpůrci však oponovali tím, že Tunel by se takto již dávno zanesl materiálem z povrchu planety, který se dovnitř dostává pohybem větru. A právě pohyb vzduchu v tunelu nakonec vedl k rozluštění alespoň části kamejské záhady. Dlouhodobým pozorováním, trvajícím téměř tři oběhy, bylo zjištěno, že jednou v planetárním roce Gaii nastává stav jakési konjunkce, kdy se osy rotace Gaii a Kameje dostávají téměř do jedné přímky. Slapová síla Gaii pak k severní pevnině Kameje přitahuje velkou masu těžkého vzduchu o vysokém tlaku, vytvářejícího zde velmi stabilní anticyklonu, z níž vzduch částečně uniká právě Tunelem směrem k cyklóně formované u pólu jižního. Nathanael tak byl nitrem planety v podstatě profouknut.
Další pokusy snílků i mystiků se proto soustředily do zhruba měsíčního období konjunkce planetárních os a stávaly se mnohem úspěšnějšími. Kolem celé záhady Dómu se nakonec zformovala skupina kolonistů, jež se (zřejmě z důvodů tradice) začala označovat jako Církev.
* * *
Lena sedí sama v příšeří kaple. Měřeno pozemským časem je den jejích sedmnáctých narozenin. Všichni příbuzní i přátelé z oslavy už odešli. Dort je snědený, příjemně hloupé dárky rozbaleny a alkohol vypitý. Všichni se rozloučili a rozešli se do svých domovů.
Kaple na Gaie 11 je vybudována v prostoru někdejšího standardního přepravního kontejneru a v době staniční noci ji osvětlují jen čtyři trubice s bioluminiscenčními bakteriemi. Vydávají mdlé žluté světlo.
„Vidím, že jsi tu zase,“ oslovuje Lenu otec Šimon. „Divil bych se, kdyby ses dnes neukázala“
„Nezlobíte se, že sem chodím v noci, že ne?“
„Naopak, já jsem tu přece pro vás všechny,“ pronáší Šimon s teatrálním gestem k prázdné kapli.
„Je divné, že sem teď skoro nikdo nechodí,“ konstatuje Lena
„Však víš, v době mezi konjunkcemi mi tady vždycky poklesá stádo oveček téměř na nulu. Ale počkej za tři měsíce, to se bude kdekdo snažit dokázat svou zbožnost, jen aby byl vybrán.“
Přistupuje k ní a usedá vedle na lavici. „Mimochodem, něco tu pro tebe mám.“ Podává jí drobnou plastovou krabičku. „Máš snad dnes narozeniny, nebo ne?“
Lena opatrně otvírá krabičku, na kousku bílé izolační pěny tam leží něco skleněného na velmi jemném stříbrném řetízku. Z nitra krabičky se noří zvláštní skleněný korálek. Je velký asi jako třešeň, vyrobený z modrého a bílého skla Vnějším pláštěm prosvítá čirá trubička s rozšířenou středovou částí, vyvedenou ve zlaté barvě. Trubičkou prochází řetízek.
„Doufám, že se ti líbí? Chceš si ho vyzkoušet?“ ptá se pak Leny.
Ta mlčky přikyvuje. Šimon jí hrubými prsty, zjevně zvyklými spíš na sváření a dolování regolitu, neobratně zapíná jemný řetízek za krkem. „Ten řetízek není mé dílo, patřil mé ženě,“ přerušuje ticho znovu otec Šimon.
„Nevěděla jsem, že jste měl rodinu.“
„No, já vlastně taky ne. Znali jsme se jen krátce. Ona se pak vrátila na Aeidos. Myslím, že zahynula při nějakém nepodařeném hyperprostorovém skoku. Ale údajně mám dceru. Byla by asi v tvých letech.“
„Ten náhrdelník je krásný, vážně vám děkuju.“
„No chtěl jsem ti dát něco, co ti připomene Kamej, když po ní tak toužíš.“
„Šimone, proč jste vlastně nikdy neprošel Vstoupením?“ ptá se ještě Lena
„No, nějak jsem to nepovažoval za nutné, nepotřeboval jsem to.“
„A myslíte, že mě při příští konjunkci vyberou?“
„Tím jsem si skoro jistý, holčičko,“ dodává kněz téměř šeptem. Pomalu a jakoby těžce se zvedá z lavice. „Musím už jít, ráno brzy vstávám.“
„Já už taky půjdu, ať naši nemají strach. Dobrou noc, otče Šimone.“
Odpovědí jsou jí však už jen tiché kroky na opačném konci chrámu.
* * *.
Církev Dómu s podporou Rady vybudovala na Kameji oba chrámy – Severní i Jižní. Sama Kamej se pak stala duchovním centrem celého místního systému. Její čtyři nové orbitální stanice praskají každé dva roky ve švech ve snaze vyrovnat se se zástupy poutníků, přicházejících z celého systému i několika okolních. Není výjimkou, když toto svátou pouť konají celé rodiny, uložené na dlouhou cestu do hyperspánku. Tito lidé vědí, že po návratu se již neshledají s nikým z blízkých, a přesto jim cesta stojí za to.
Přístup na povrch Kameje je však přísně vyhrazen jen členům Církve a obyvatelům Gaii. Z nich každé dva roky vybírá církevní komise sto dvacet kolonistů, kteří mohou prožít Vstoupení. Vždy jde o stejný počet mladých žen i mužů. Vybraní žijí nejprve měsíc na orbitě Kameje, kde žehnají poutníkům a konají razné obřady, a poté se na tři týdny vydávají na povrch Kameje. Po vlastním rituálu tráví ještě týden v Jižním chrámu, než se opět odeberou na Gaiu. Poté se všichni poutníci rozejdou, orbitální hotely osiří a Kamej se na dlouhé dva roky ponoří do svátého rozjímání.
* * *
Den odletu. Lena celou noc nespala. V podstatě pořádně nespala už od doby, kdy byla církevní komisí konečně vybrána k obřadu Vstoupení. Na portu marně hledala v davu mávajících otce Simona a tak jen přijímala polibky a objetí rodiny a přátel. Později večer jí na palmeru svítila jeho krátká zpráva: „Ať najdeš štěstí ve všem, co kdy uděláš.“
Celý další měsíc na orbitě Kameje se jí slévá do jednoho nekonečného proudu dychtivých tváří, večírků a společných meditací. Zde se také poprvé setkala se skutečným knězem Církve Dómu. Bylo zvykem, že novou skupinu přiletěl na orbitální stanici přivítat sám představený řádu. Letos, stejně jako tři předchozí oběhy, jím byl otec Marcus. Tento charismatický muž je nejprve oficiálně představil poutníkům, načež měl řeč (naštěstí krátkou) na téma Vstoupení. Druhý den odletěl. Kněží Dómu měli totiž zapovězeno zdržovat se krom zcela extrémních případů mimo povrch Kameje. Ještě než odcestoval, stihl si s Lenou vyměnit několik obvyklých zdvořilostních frází, načež ji ovšem překvapil dotazem na otce Šimona
„Jak se má ten můj milý odpadlík?“ zeptal se jí doslova.
Leně jeho otázka vyrazila dech. Jak a kde se tihle dva zcela odlišní duchovní mohli setkat? A tak pouze odvětila nějakou obecnost s vědomím, že tuto otázku nesmí nechat zapadnout.
Na společných meditacích se také seznámila s Azízem. Tenhle sympatický tmavovlasý kudrnáč dokázal hodiny poslouchat její teorie o Vstoupení a Dómu a dokonce jí kladl spoustu znepokojivých otázek. Na to nebyla Lena od mužů zvyklá a musela si přiznat, že ji to celkem zaujalo. Jestli nakonec na těch teoriích o Vstoupení a následném zvýšení porodnosti na Gaie přece jen něco nebude? Ovšem Azíz k ní zřejmě cítil jen podobný nábožný zápal jako ona a na bližší intimnosti nedošlo. Koneckonců měsíc na stanici uběhl jako voda a jejich skupina se sešla k poslední večeři před cestou na Kamej. Dle nějaké dávné tradice se podávaly ryby, což byla pro mnoho kolonistů dosud neznámá strava Pak se objevilo i lehké víno a z oficiální večeře se pomalu stával celkem uvolněný večírek. Vládla veselá nálada a mnozí se opět pustili do různých disputací na téma Vstoupení. Azíz měl trochu upito, takže Lenu znenadání objal kolem pasu a posadil si ji na koleno. Pak ji dokonce políbil do vlasů, ovšem ji to nikterak neznechutilo. Tak jako všichni ten večer se cítila v povznesené náladě a nad věcí. Za chvíli už se sama hlasitě smála protože Azíz a jeho přítel Liam se zrovna přeli o nějakou zásadní náboženskou pravdu, přičemž oba živě gestikulovali: Azíz ohlodanou kostrou nějaké aquakultumí ryby a Liam kusem blanšírovaného pórku. Celý večer nakonec příjemně uběhl a všichni se rozcházeli až nad ránem s pocitem, že se již dávno dobře znají.
* * *
„Jmenuji se Marie a tak mne také oslovujte, tady na Kameji si nepotrpíme na zbytečné formality,“ uvítala je na druhý den ráno elegantní žena středního věku. Za jejich zády na sloupci bílého dýmu stoupal člun vracející se na orbitální stanici a nad hlavou se jim rozprostíralo neuvěřitelně vysoké a modré nebe. Všude kolem i v těsné blízkosti portu se rozkládala bujná džungle plná zvuků drobných živočichů.
„Nebojte se, zatím zde nežije nic většího než myš,“ komentovala Marie překvapené pohledy některých členů skupiny.
Lena poodešla od ostatních, klekla si do drsné trávy a plnými doušky vdechovala svěží vzduch, ze kterého se jí točila hlava. Z ničeho nic jí na předloktí usedl motýl velký jako podšálek, chvíli ji lechtal nožkami a pak si odlétl kdovíkam. Právě v tom okamžiku si bolestivě uvědomila, že veškeré její představy, veškeré holovizní a síťové přenosy i všechny další formy komunikace, přes které Kamej znala, byly jen odrazem v odřeném a špinavém zrcadle. Neuvěřitelná intenzita reality ji nakonec přemohla a ona se uvolněně rozplakala Přes clonu slz sotva vnímala Azíze s Liamem, kteří k ní poplašeně běželi.
„Proboha nestalo se ti nic?“ ptali se jeden přes druhého.
„Ne, jsem v pořádku, jen jsem nečekala, že to tady bude takhle nádherné,“ dostala ze sebe s obtížemi Lena
„Neblázni, tohle není nic ve srovnání s tím, co zažijeme při Vstoupení,“ přesvědčoval ji Azíz.
„No tak to nevím, jestli to vůbec zvládnu.“
Kamarádi jí pomohli vstát a chvíli ji podpírali, než se jim s úšklebky vykroutila a pokračovala dál sama.
Na obzoru se nad korunami stromů pomalu vynořovala lesklá kupole Severního chrámu.
Marie ji tiše došla a zeptala se: „Jsi v pořádku, dcerko?“
Lena jen kývla a raději chvíli nic neříkala, aby snad neukázala nějakou svou slabost. Pak se zeptala: „Marie, tohle všechno je opravdu dílo pouhých sedmi generací?“
„Ano, je to tak. Na jižní pevnině už dokonce probíhá řízený vývoj vyšších obratlovců. Myslím, že tam klidně potkáš třeba kočku,“ odvětila průvodkyně.
„To snad není možné! Takhle nějak by jednou mohla vypadat Gaia?“
„Ano, určitě. Myslím, že tvá vnoučata by se mohla narodit do světa velmi podobného tomuto. Navíc Kamej je jakousi pokusnou laboratoří, takže mnohé věci na Gaie už nyní řešíme jinak a hlavně efektivněji.“
Lena si vybavila své směny ve sklenících i na povrchu planety, svůj odřený páchnoucí skafandr i monotónní dřinu při opravování a seřizování věčně nefunkčních geotermálních generátorů. Všechno jí najednou začalo dávat větší smysl než kdy dřív. Tázavě zvedla stále vlhké oči k Marii. „Ano, má to cenu. A teď rychle do Chrámu.“
* * *
Třetí den na povrchu Kameje přišla na řadu skupina dvanácti vyvolených, ve které byla i Lena a Azíz. Všichni již měli oblečené zlatavé přiléhavé a křídlaté overaly, v nichž člověk připomínal vakoveverku. Každý držel v rukou stejně zbarvenou přilbu. Všichni měli také vyholený úzký proužek vlasů na pravém spánku, kam dosedaly vnitřní kontakty přilby. Marie s nimi naposledy procházela celý nastávající proces. „Takže, přátelé, obleky vás jednak chrání, jednak monitorují vaše tělesné funkce a navíc slouží jako naváděcí systém zachytávacího paprsku v Jižním chrámu. Helmy potom umožňují kolektivní sdílení a přímou myšlenkovou komunikaci nejen mezi vámi všemi, ale hlavně s vaším průvodcem. Toho všichni na slovo poslouchejte – jde tu hlavně o váš bezpečný návrat. Občas se stane, že někoho kontakt s Dómem trochu víc vykolejí, pak očekávám, že jsou tu ostatní, aby mu pomohli.“ Marie si odkašlala „Technicky vzato, až do kontaktu s Dómem vás čeká volný pád. Na úrovni Dómu panuje prakticky beztížný stav, je to dost zvláštní pocit, ale nikoli nepříjemný. Ve skutečnosti vás po celou dobu průletu bude unášet proud vzduchu mezi oběma chrámy. Po průletu Dómem budete mít pocit, že pomalu stoupáte, což bude vlastně pravda. Tady dostanou vaše smysly trochu zabrat, ale vzhledem k vašim fyzickým a zdravotním testům tu nevidím problém. Na konci cesty vás pak zaměří zachytávací paprsek a odkloní vás z Tunelu do Pramene v podzemí Jižního chrámu. Průchod Pramenem je nutnou součástí celého V stoupení. Nanokultury Pramene rozpustí vaše oblek}’ i přilby a zároveň zničí potenciální biologické ohrožení ekosystému jižní pevniny. Vzduch proudící tunelem dnes prochází složitým systémem filtrace, ale vás filtrovat nelze, proto ten vstup přes vodní sifon. Navíc proces Vstoupení končí tímto znovuzrozením zcela záměrně – z vod Pramene vystoupíte již jako noví lidé.“
Lena se snažila vše si zapamatovat a soustředit se, ale Azíz ji jen škádlil a popichoval. „Neboj se, jakmile navážeme přes přilby kontakt s průvodcem, budeme jednat jako jedno tělo. Navíc se za celou dobu Vstupování nikomu nic nestalo, je to už ze své podstaty bezpečné. Chystáme se přece na kontakt s univerzálním vědomím, s Božím principem, a ten nemá zájem své elévy ničit a trestat.“
Jako průvodce před skupinu nakonec předstoupil sám Marcus. Při jeho příchodu skupinou proběhla vlna vzrušeného šepotu.
Azíz se naklonil k Leně: „Vidíš, máme toho nejlepšího možného průvodce. Otec Marcus vykonal již třicet dva Vstoupení bez jediného problému.“
„Tak co mládeži, jste připraveni na nejdelší volný pád ve známém vesmíru?“ otázal se Marcus.
Všichni do jednoho horlivě kývli.
* * *
Je to tady, pomyslela si Lena Roky tužeb a čekání, roky doufání a zkoušek vyústily právě v tenhle moment. Celá její skupina: Azíz, Magda, Liam, Juliet, Carlos, Brea, Nikolaj, Sarah, Pavel, Natálie, Jim a ona Všichni stojí v kruhu kolem zatím zavřeného ústí Tunelu. Přes interkomy přileb slyší navzájem svůj zrychlený dech, ruce v kevlarových rukavicích se potí, ale nikdo nehodlá dávat najevo víc emocí, než je nutné, zatím. Na visutý můstek nad tunelem se šplhá štíhlá postava v černé kombinéze otec Marcus. Tedy zde jen Marcus. Leně v uších vzdáleně zní jeho hlas: „Zokruhování komunikačních frekvencí, prosím.“… „Teď pozor, zapínám ladění kolektivní komunikace. Otevřte svou mysl.“ Leně se jakoby na hranici slyšitelnosti začínají ozývat v uších sílící hlasy jejích přátel. Poděšeně zatřepe hlavou, aby se té halucinace zbavila, ale už je tady opravdu silný vjem. Nikoli pouhý hlas, ale přímá forma vnímání ostatních. Všichni se po sobě vyděšeně dívají a snaží se vyrovnat s neznámým pocitem. Jako poslední do jejich supervědomí vstupuje Marcus. „Tak výborně, zdá se, že bychom to mohli zvládnout,“ více cítí, než slyší Lena jeho hlas. Pak se v běžné hlasové komunikaci míhají Marcusovy věty: „Potvrzuji spojem s Jižním chrámem… Otevření vstupů Severního chrámu.“ V ohromném pantheonu chrámu se nehlučně otevírají stříbřité segmenty kopule, až celá stavba vypadá jako gigantický květ leknínu. „Otevření vstupů Jižního chrámu potvrzeno.“
Někde na druhém konci planety se identická stavba otvírá pod klenbou těžkých bouřkových mračen. „Otevření Severního ústí.“ V podlaze uvnitř jejich kruhu se jako zřítelnice obřího zvířete začíná rozevírat kruhové ústí Tunelu. Je cítit silný pohyb vzduchu, nasávaného směrem k Dómu. Po chvíli se tlak vyrovnává a všichni zvědavě nakukují do zejícího chřtánu u svých nohou. „Nyní se otočte zády k ústí Tunelu,“ probleskne hlavou všech Marcusův hlas či snad myšlenka, kterou všichni váhavě vykonají. „Adepti Vstoupení, nadešel váš čas. Tento okamžik od vás všech vyžaduje maximální odvahu a víru. Plně se soustřeďte a zcela se odevzdejte kolektivní mysli.“
Lena vnímá vše kolem jako v extrémně zpomaleném filmu. Její tělo i těla jejích nových přátel zcela synchronně pozadu padají do otevřeného jícnu Tunelu. Marcus je z můstku následuje. Kolem ní se na stěnách Tunelu míhají drobné body technických světel. Vedle se jako čára blesku klikatí jako ruka silný kabel, který po několika neuvěřitelně dlouhých vteřinách náhle zmizí. Lena se pomalu otáčí vlevo, kde za plastem štítu přilby tuší Azízův obličej, a poté vpravo, kde do tmy tiše padá Jimova štíhlá postava.
Čas se rozbíhá opět normální rychlostí a Marcus všechny po jednom probírá a dotazuje se na běžné hlouposti. „Nejdůležitější krok jste už učinili. Teď je třeba abyste plně prožili svůj let.“
Skupina se synchonizovaně obrací, vedena Marcusovými rychlými pokyny. Všichni se navzájem chytají za ruce a vytvářejí zlatý kruh, přerušený jen Marcusovou černou postavou. Dvanáct padlých andělů a jejich pokušitel.
„Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti,“ vybavuje se Leně svatý Jan z Damašku.
„Přesně tak, dcero,“ vnímá Lena Marcuse. „Vy už jste, stejně jako já, překročili všechny rubikony.“
* * *
Reálná doba jejich cesty se podle časového ukazatele v zorníku přilby blížila dvaceti minutám, když si Lena ve světle svítilny začala uvědomovat rozestupující se stěny Tunelu.
„Ano, blížíme se k Dómu,“ prostupuje ztichlý éter Marcus.
Tunelu pod nimi se začíná formovat drobný světelný bod, jehož intenzita narůstá. Na Marcusův tichý pokyn všichni vypínají veškeré světelné zdroje.
„Jsem strašně zvědavý,“ vnímají všichni Azízův pocit.
„Já taky,“ překvapuje všechny Marcus. „Víte, Vstoupení nikdy není stejné.“
Intenzita světla stále roste, zatímco rychlost pádu viditelně klesá. V hlavách všech se začínají honit nejrůznější představy, které se okamžitě stávají součástí představy kolektivní. Erotické výjevy střídá pocit lesa v jarním dešti a cválající koně… „Jsme tady.“ Poslední Marcusova myšlenka je záhy přehlušena pocitem intenzivní, všeobjímající a všezahrnující lásky. Lena dosáhla kontaktu s Dómem.
* * *
„Otevření ústí Jižního tunelu za té minus dvacet vteřin. Rychle zpět do formace.“ Marcus efektivně využívá létacích blan svého aeronautického obleku k pohybu Dómem a nahání poslední zbloudilé poutníky. Konečně je znovuvytvořen kruh spojených rukou. Zlatý prsten s černým kamenem, vznášející se uvnitř lůna planety. Je slyšet hukot proudícího vzduchu a celá skupina se s pomocí blan mezi končetinami dává do pohybu jako sluneční plachetnice. Stoupají k Jižnímu tunelu, k Jižnímu chrámu, Jižní pevnině, k životu, který už nikdy nebude stejný. Cestou vzhůru všichni mlčí, a to i v myšlenkách. Jen jednou tuto pietu poruší Marcus. „Nebojte se toho pocitu, jen už prostě není co říci.“ Navedení na zachytávací paprsek proběhne bez problému, stejně jako skok do Pramene. Zanedlouho už všichni plavou ke břehu jezera, kterým opustili Tunel. Celé tělo mírně svědí, to jak roztok nanitů rozkládá jejich kombinézy. Na břeh pak vylézají nazí, unavení a zamlklí. Chvíli posedí a pak pomalu vystupují po strmém schodišti podzemí Jižního chrámu.
V ústrety jim schází skupinka kněžek s náručemi měkkých ručníků a koši s čistým oblečením. Všichni se osušují a oblékají, když Liam náhle vyskočí a s výrazem žáka, který zapomněl odevzdat domácí úkol, oslovuje Marcuse.
„Děkujeme ti za možnost podstoupit Vstoupení,“ drmolí kanonickou frázi, načež se všichni mírně uklánějí směrem k Marcusovi.
„Nikoli, to já děkuji vám,“ odpoví tiše kněz, otáčí se a pomalu odchází kamsi do útrob Chrámu.
Zvláštně napjatá atmosféra vydrží ještě asi minutu a pak jedna z dívek propuká v uvolňující pláč. Za chvíli už pláčou všichni, objímají se a utěšují. Emocí bylo prostě tolik, že se musí nějak vyplavit. Lena váhavě opouští objetí jedné ze svých nových přítelkyň a s mírným zděšením si uvědomuje, že slzy na její tváři nejsou její. Je snad nějaká zrůda, když v tenhle okamžik nepláče?
Později všichni sedí u společného jídla a sdělují si překotně své nesdělitelné dojmy. Leně je ten mumraj nějak cizí a nepříjemný, a tak se nenápadně vytrácí. Toulá se bezcílně Chrámem, když znenadání naráží na otevřené dveře.
„Věděl jsem, že nakonec přijdeš,“ zazní zevnitř Marcusův hlas.
Lena váhavě vchází do místnosti. O nohy se jí otírá něco měkkého a živého. Skutečná kočka.
„Seznam se, tohle je Sibel. Předpokládám, že chceš slyšet něco o Šimonovi?“
„Ano, Marcusi. A pak ještě jednu věc.“
„Chápu, co myslíš. Chceš znát pravdu.“
* * *
„Zhruba před osmdesáti lety dorazila ke Gaie druhá vlna osadníků. V té době jsme zde na Kameji žili již v poměrně stabilním ekosystému, který se nikomu nechtělo opouštět. Stejně tak nově příchozí, kteří měli možnost navštívit Kamej, si nedokázali představit, že budou po desítky let živořit na prašné a kamenité Gaie. Začaly se množit případy odporu, objevovaly se i demonstrativní sebevraždy a celý teraformační program Gaii hrozil selháním. Tehdy Rada rozhodla, že se povrch Kameje stane zapovězeným a nepřístupným místem, kde bude v kolonizačním programu pokračovat jen hrstka vybraných. A jako zázrakem byl v této divoké době objeven Tunel. Ve skutečnosti jej lokalizovaly vojenské sondy.“
„A co ta legenda o Nathanaelovi?“ přerušila Marcusovo vyprávění Lena
„Ach, ano… Nathanael. Byl to jen obyčejný technik, který si místo odchodu na Gaiu zvolil dobrovolnou smrt v nedávno objeveném Tunelu. Ve skutečnosti svou pouť středem planetky nepřežil, ale jeho tělo při pitvě jevilo tak výrazné abnormality, že to urychlilo další bádání kolem Tunelu. Jak později potvrdily armádní sondy, ve středu Kameje se nachází opuštěné důlní dílo civilizace, která tento svět navštívila dávno před námi. Cílem jejich těžby bylo ložisko kovu s nevídanými vlastnostmi, které se nacházelo poblíž jádra. Zbytek jejich činnosti dnes známe jako Dóm. Tato do té doby neznámá ruda má na lidskou nervovou soustavu velmi zajímavý vliv. Chová se jako mírný halucinogen a velmi silný empatogen. Ve zkratce: rozšiřuje vědomí a dodává člověku, jenž je mu vystaven, jakousi formu „božského“ prožitku. Tento objev na rozkaz Rady podléhal přísnému utajení.
Z lidí, kteří zůstali na Kameji, se zformovala Církev Dómu a během deseti let byl vybudován Severní i Jižní chrám a upraven Tunel přibližně do podoby, jakou má dodnes. Poté se začalo s prováděním rituálu Vstoupení.“
„Chceš mi tvrdit,“ přerušila Marcuse znovu Lena, „že celý tenhle měsíc je jen pouťovou atrakcí?“
„Nevolil bych asi tvoje slova ale v podstatě máš pravdu,“ odvětil Marcus. „Celý rituál Vstoupení, s opakovaným tvrdým výběrem adeptů, celým tím spektáklem svaté pouti a následným mezním tělesným prožitkem extrémně dlouhého pádu do temnoty, následovaného kontaktem lidské mysli a stimulujícího prostoru Dómu, drtivé většině lidí přesně naplňuje jejich představu o absolutním prožitku. Lidé najednou mají ve svém neradostném životě nějaký mezník. Něco, k čemu jsou schopni se pozitivně upnout a čemu věřit. Zejména díky Vstoupení projekt Gaia stále pokračuje.“
„Ale vždyť vy vlastně všechny kolem neustále obelháváte a udržujete ve lži.“
„To záleží jen na úhlu pohledu. Lze to také chápat tak, že obrovské skupině lidí, kteří budou ještě několik generací živořit na planetě v rané fázi kolonizačního procesu, dáváme naději a víru. Sama víš, jak těžký a monotónní život na Gaie dokáže být. Pokud by neexistovalo něco jako Vstoupení, všichni by již dávno zmalomyslněli a celý projekt by selhal. Nevím, jestli dokážeš pochopit, jak strašně moc je to pro ně důležité…“
„Proč mi vlastně tohle všechno vykládáš? Co myslíš, že udělají lidé, až se všechno tohle dovědí?“ vpadla Lena do Marcusova monologu.
„Proč jsi vlastně tady? Přes všechno, co jsi právě slysela, se některé věci nedějí náhodně. Před dvěma oběhy mne na tebe poprvé upozornila Komise, poté jsem obdržel zprávu dokonce od otce Šimona. Musím zdůraznit, že to byl první kontakt, který jsem s tímto svým někdejším přítelem za posledních čtyřicet let měl. Šimon a já jsme vyrůstali zde na Kameji jako poslední generace dětí původních osadníků. Když se ale zformovala Církev a my se měli stát jedněmi z prvních průvodců, on jako jediný zvolil dobrovolný odchod na Gaiu, kde, vázán slibem mlčení, žije dosud a pokouší se duchovně vést tamní lidi. Jistě sama víš, s jakým úspěchem… Ještě včera mi o tobě vyprávěla Marie, která tě také považuje za odlišnou od ostatních. A dnes, kdy jsem si u Pramene všiml tvého náhrdelníku…“ Lena se bezděky dotkla Šimonova dárku, „jsem pochopil, že skutečně přichází další Vidoucí.“
„Cože, já že jsem nějaká vyvolená?“ nevěřícně vyhrkla Lena
„Víš, Leno, celý tenhle cirkus, který tady už desítky let provozujeme, je jen pro lidi, kteří nechtějí nebo nedokážou pochopit základní filozofickou pravdu. Totiž, že Bůh existuje jen v lidech. Nikoli svaté pouti nebo zjevení a laciné zázraky, ale naše nitro je místem, kde má skutečný smysl jej hledat.“ Otec Marcus se na krátkou chvíli odmlčel. „Ale to ti přece nemusím nijak vysvětlovat. Sama to víš nejlíp.“
Ticho v místnosti přerušovalo na chvíli jen vmění spokojené Sibel, která se usadila na Lenině klíně a právě slastně zatínala drápky do jejích stehen. „Mimochodem, ten náhrdelník kdysi patřil Šimonovi. Je to odznak našeho řádu. Pamatuji se na něj…“
„Bohužel,“ pokračoval po chvíli Marcus, „má náš úkol i své stinné stránky. Častý kontakt s Dómem činí nás kněží neplodnými. Je to zřejmě trest za to, co zde vykonáváme.“
Lena si náhle uvědomila že skutečně nikde na Kameji nespatřila dítě.
„Možná i to byl pro Šimona důvod odejít,“ dodal kněz.
„Proto jsou naše řady doplňovány jen z vnějšku, tedy z povrchu Gaii. Avšak posledních třináct oběhů se neukázal nikdo vhodný. Jsi po dlouhé době první, kdo by snad mohl v našem díle pokračovat. Nikdo tě samozřejmě nebude nutit. Jsi zcela volná. Kdykoli můžeš odletět na Gaiu a na celý tenhle rozhovor zapomenout. Pak bych tě požádal o jediné – o mlčení.“
„Jak rychle se musím rozhodnout?“ zeptala se Lena zastřeným hlasem.
Sibel na jejím klíně náhle vstala, seskočila na zem, protáhla se a zvolna zmizela v příšeří chodby.
* * *
Lena pomalu stoupá po křehce působící konstrukci můstku. Zhruba pět metrů pod ní se chvěje kruh dvanácti zlatých postav. Tak jako pokaždé na chvíli nenápadně sevře v pěsti Šimonův náhrdelník, ale hned jej starostlivě schovává do přiléhavého límce své bělostné kombinézy. Za posledních třiadvacet let ho ještě neodložila.
Při navázání skupinového kontaktu jí jako vždy v hlavě náhle zavíří dvanáct zmatených myslí. Po chvíli se její skupina propadá do temnoty a ona ji následuje v bezchybném pomalém saltu vzad.
Když pak o kilometry níž v bezedné temnotě uzavírá jejich kruh, náhle má pocit, že slyší Šimonův hlas: „Ať najdeš štěstí ve všem, co kdy uděláš.“
Rychle vstupuje do kolektivního vědomí svých souputníků a sděluje jim prostý vzkaz: „Nebojte se, jsem tu pro vás.“
