Když Dennis zemřel, ocitl se někde jinde. Mrtví se po něm vrhali se šaškovskými kloboučky a dárky. Frkačky mečely. Konfety padaly. Připadalo mu to jako ta nejpřirozenější věc na světě.
Byli tam jeho příbuzní. Byly tam celebrity. Byli tam lidé, které v životě neviděl. Tančil pod diskokoulí s Kleopatrou a prababičkou Florou a nějakou tmavovlasou roštěnkou a bratránkem Joem a Alexandrem Velikým. Když se vydal ke švédskému stolu pro koktejlový páreček v rajčatové omáčce, zahlédl Napoleona, jak zkouší osahávat tetu Phyllis. Teta ho majzla plesovou kabelkou přes třírohý klobouk.
Napoleon, Shakespeare a Kleopatra vypadali přesně tak, jak Dennis čekal. I Jindřich VIII., Sókratés a Ježíš. Kleopatra na sobě měla dlouhé lněné šaty s límečkem posázeným drahokamy a kolem zápěstí se jí místo náramku ovíjel živý brejlovec. Sókratés usrkával ze skleničky bolehlav. Ježíš pokyvoval hlavou jako figurka na palubní desce, zatímco sběračkou rozléval punč.
Dennis zamžoural do dálky, ale nebyl schopen rozeznat hranice onoho prostoru. Místnost, pokud to vůbec místnost byla, byla velká, obdélníková a oslnivě nasvícená shora jako nějaká kosmická tělocvična vyzdobená na maturitní ples, a to včetně shluků pestrobarevných balónků a ručně malovaných transparentů. Při důkladnějším průzkumu se ukázalo, že stolky tvořící švédský stůl jsou úzké a skládací jako ty z Dennisovy gymnaziální jídelny. Na rozdíl od gymplu tu však naštěstí chlast tekl proudem a dokonce i muzika za něco stála.
Jak se tak Dennis proplétal zpátky k parketu, sevřela mu rameno impozantní postava, v níž matně poznal P. T. Bamuma. „Vítejte! Vítejte!“ zaburácel plešatějící muž.
Po Bamumově boku stála postarší dáma. Její tvář mu byla povědomá ze starých rodinných portrétů. „Ráda tě vidím, chlapče.“
„Díky,“ řekl Dennis, než ten nepravděpodobný pár zmizel ve víru davu.
* * *
Co všechno Dennis nestihl udělat ze svého seznamu cílů pro prvních pětatřicet let života (v cca dvanácti letech):
1) Mít vlastní letadlo.
2) Moderovat televizní pořad, v němž bude doprovázet na kytaru slavné zpěváky a zpěvačky.
3) Přeprat lva holýma rukama.
4) Zaplatit Billymu Whitmanovi dvě stě dolarů, aby na kameru snědl hrst hlíny.
5) Vyzkoušet skydiving.
6) Rozvést se s filmovou hvězdou.
* * *
Zatímco Dennis poslouchal vzdalující se ozvěnu Bamumova smíchu, objal ho zezadu kolem pasu pár studených rukou. Nadskočil jako králík.
„Ahojky, postrachu okolí,“ ozval se hlas připomínající rozpuštěný med.
Dennis se otočil rovnou do povědomého objetí své oblíbené sestřenky Melanie. Byla to ta, která se narodila o rok a tři dny dřív než on a která bydlela ani ne kilometr od něj, když byli malí. A taky ta, o kterou se třel na opuštěném parkovišti za Pingovým zelinářstvím, když mu bylo jedenáct a jí dvanáct.
„Mel,“ vyhrkl Dennis.
„Hňupe,“ opáčila Melanie.
Stoupla si na špičky, aby se mu mohla pověsit kolem krku. Měla na sobě ustřižené džínové šortky a tenké bílé tričko, ze kterého jí koukalo ramínko od podprsenky. Byla cítit levným pleťovým krémem a třešňovou voňavkou. Přes rameno se jí houpal blond ohon, ošidně dívčí v kontrastu s jejíma nestoudnýma očima a oplzlou pusou. Byla mladá, zralá a štíhlá jako jednadvacítka na dietě z vodky a cigaret, stejně jako ten den, kdy ho zavolali, aby ji identifikoval v márnici – až na to, že stopy po kolech džípu, kterým ji přejel zhrzený nápadník, byly tytam, jako by ani nikdy neexistovaly.
„Panebože,“ řekl Dennis. „Mám radost, že tě vidím.“
„Ty jsi taky lepší než ťafka do ksichtu.“
Dennis natáhl ruku a přejel jí po spánku, kde funebráci naaranžovali improvizovaný příčesek z lilií, aby zakryli promáčklinu, kterou nestihli spravit před vystavením těla v otevřené rakvi. Melanie sebou nejdřív trhla, ale pak se poddala jeho dotyku a otřela se mu o ruku jako spokojená kočka. Její vlasy byly na omak jako kukuřičné šustí, lebku pod nimi měla hladkou a pevnou.
Odtáhla se a prokličkovala s ním davem ke stolku s pitím. „Co tě sejmulo?“ zeptala se nenuceně.
„Diabetický kóma. Karen mě odpojila od přístrojů.“
„Slyšela jsem něco jinýho. Že prej to byla vražda.“
* * *
Dennis Halter se oženil s Karen Halterovou (rozenou Worthovou) dvaadvacátého listopadu, přesně šest měsíců poté, co odpromovali.
Sňatek navrhla Karen. Místo snubního prstýnku koupila Dennisovi kytaru za dva tisíce dolarů. Vytáhla ho do italské restaurace na velkou porci uhlovodíků (inzulin měla nachystaný) a vytasila se s tím jakoby nic u světlého piva. „Jestli nechceš, ještě pořád můžu tu kytaru vrátit,“ dodala.
Karen studovala dějiny umění a měla našlápnuto k tomu stát se muzejní kurátorkou. Dennis studoval jednooborovou antropologii (která měla nejmíň povinných předmětů) a začínal si dělat starosti, že ho ještě nikdo neobjevil. Karen byla typ A. Dennisova osobnost přímo volala po zavedení typu Z.
Melanie byla co do povahy podobná Dennisovi, až na tu nezvladatelnost, kvůli níž ji v maturitním ročníku vyhodili ze školy, když se porvala na pěsti. S Karen se potkala jen jednou, na oslavě Dne díkůvzdání u Halterů, půl roku předtím, než Karen navrhla Dennisovi manželství. Nemusely spolu prohodit ani slovo. Byla to nenávist na první pohled.
„Vidlácká kurva,“ prohlásila Karen o Melanii, byť ne v její přítomnosti.
Melanie, která podobnými skrupulemi netrpěla, nazvala Karen „majetnickou píčou“ nad pekanovým koláčem. Tři týdny nato v opilosti zavolala Dennisovi, aby se ujistila, že její hodnocení nezapomněl. „Až ta svině pochopí, že se nikdy nezměníš, naservíruje ti tvoje kulky na talíři. Jestli se s ní oženíš, přísahám, že jí ještě sama podám nůž.“
Místo toho Melanie zemřela.
* * *
„Vražda? Kdepak, chtěl jsem, aby mě odpojila. Měl jsem to v závěti. Nehodlal jsem prožít život jako ležák.“
„Ledaže by to obnášelo povalování na gauči, vid?“
Melanie hovořila s tou až moc precizní dikcí ochlastů snažících se vykompenzovat vliv alkoholu. Řekla to žertovně, ale zazněl v tom zlověstný podtón.
Jednou rukou poplácala Dennise po pivním mozolu. Gin, který si nalévala druhou rukou, rozhodně nebyl její první. A nejspíš ani čtvrtý.
„Tak ti to nakonec hezky vyšlo, co, Denísku?“ pokračovala. „Za celej život jsi do kostela ani nepáchnul a nakonec se na tebe stejně usmálo štěstí. Ukázalo se, že všichni končíme na stejným místě. Světci, hříšníci i sebevrazi.“
Dennis zaťal zuby. „Já jsem sebevraždu nespáchal.“
„Taky netvrdím, že jo. Hříšníku.“
„Tys snad nehřešila?“
Melanie nalila do druhého kelímku na tři prsty rumu a chystala se k němu přilít colu. Dennis jí vytrhl dvoulitrovku z ruky.
„Tohle s alkoholem pít nemůžu,“ namítl podrážděně, když se mu vybavila pařba v patnácti, při níž ho ujistila, že je úplně jedno, jestli bude míchat koktejly z dietní coly nebo klasické. Skončilo to ketoacidózou.
Melanie obrátila oči v sloup. „Si myslíš, že tvoje tělo tady funguje stejně jako zaživa? Jsi mrtvej, ty debile.“
„No dobře,“ odpověděl Dennis, v němž se hněv svářel s rozpaky. „Dej to sem.“
Vzal si od ní plastový kelímek a začal do něj mohutným proudem lít colu. Melanie ho nesouhlasně pozorovala, lokajíc přitom gin.
„Bejvals v pohodě, než jsi začal chodit s tou namyšlenou mrchou. Mívals čas zajít na pivo a kus řeči. Možná sis zasloužil, co ti ta píča provedla.“
„Vždyť to říkám. Měl jsem to v závěti.“
„Já nemyslela tohle, ty pitomce.“
„Tak cos teda myslela?“
Melanie se na okamžik zatvářila tajnůstkářský a zároveň nervózně, jako by chtěla vyklopit něco zásadního. Pak zavrtěla hlavou, až ohon zavířil, a pokračovala v přednášce. „Kdybys dál hobloval mě, třeba bych neskončila s Alem. Třeba by mu nehráblo, když jsem mu dala kopačky. Mohla jsem ještě žít. Mohla jsem to bejt já, kdo skončil v tom hogofogo bytečku.“
„Melanie,“ zarazil ji Dennis. „Sklapni.“
Melanie se po něm natvrdo ohnala. Gin přitom vychrstl na její tričko i na podlahu. „No jen se podívej!“ Udělala rozmáchlé gesto, rozlévajíc přitom další tekutinu. „Co to s tebou sakra je?“ Než stihl odpovědět, nakvašeně odkráčela a zanedlouho zmizela v zástupu lidí.
* * *
Zaživa Dennis říkával lidem, že si vzal Karen, protože je jeho typ. Neříkal jim, že jedna hubená blondýna s podprsenkou velikosti D je v podstatě stejně dobrá jako každá jiná.
Zaživa Dennis říkával lidem, že si vzal Karen, protože je akční, pálí jí to a je úspěšná. Neříkal jim, že si ve srovnání s ní připadá méněcenný, občas dokonce proto, že mu to sama říká.
Zaživa Dennis říkával lidem, že si vzal Karen, protože je jen obyčejný chlap s obyčejnými potřebami. Neříkal jim, že ty obyčejné potřeby uspokojuje tím, že jí minimálně dvakrát do roka zahýbá.
Zaživa Dennis říkával lidem, že si vzal Karen, protože je ten typ, který ví, co chce, a jde si za tím. Čas byl v Dennisových rukou jako voda, vždycky mu protekl mezi prsty a zmáčel ho, ale jeho žízeň zahnat nedokázal. Karen pila z proudu času. Uměla dotahovat věci do konce.
Jednou z věcí, které dotáhla do konce, bylo manželství. A vůbec, co jiného mohl Dennis dělat? Neměl přece žádné další plány. Dobrá, tak tedy měl, jenže ono taky nestačí čekat, až vám diamantová deska sama spadne do klína.
Karen mu navrhla manželství a jemu to dávalo smysl, říkával zaživa Dennis lidem. Proto se taky vzali.
Tahle část byla pravdivá.
* * *
Co všechno Dennis nestihl udělat ze svého seznamu cílů pro prvních pětatřicet let života (v cca devatenácti letech):
1) Podepsat smlouvu s nahrávací společností.
2) Zabodovat v hitparádě.
3) Poskytnout rozhovor časopisu Rolling Stone.
4) Vydělat milion amerických dolarů.
5) Užít si aspoň jednou se dvěma holkama naráz.
6) Přefiknout Libby Lowellovou, co chodila s jeho spolubydlícím.
7) Střihnout si koncert s Tedem Nugentem, Joem Satrianim a Eddiem Van Halenem.
8) Být tak slavný, aby ho na ulici poznal někdo, koho v životě neviděl.
* * *
Dennis vyprovázel Melanii lehce otřeseným pohledem. Kdovíproč si myslel, že tenhle typ sociálního terorismu bude jednou z věcí, s nimiž se člověk po smrti definitivně rozžehná.
Ovšem pokud měl někdo pronášet nesouvislé opilecké řeči ještě čtrnáct let poté, co ho šoupnou pod zem, tak to byla Melanie. Vždycky byla děsně otravná, když měla upito. To ona seznámila Dennise s alkoholem, když se naučila odemknout zámek na otcově barové skříňce sponkou. Společně pak prováděli pokusy s cílem zjistit, kolik cukru zvládne Dennis zkonzumovat s chlastem, než jeho játra vypoví službu.
Melanie to do sebe od samého počátku lila, dokud neviděla dvojmo, a pak to využívala jako záminku, aby mohla bez obalu říkat, co si myslí. Ne, že by s ní nebyla legrace. Jedny z nejlepších nocí jeho života byly ty, které spolu strávili jako opilí puberťáci. Začala ho zasypávat urážkami, dokud znechuceně neodešel, a pak se zjevila ve tři ráno u něj na verandě, samá omluva, rozesmátá a odhodlaná přemluvit ho, aby s ní šel tahat lidi z postele telefonem a plašit sousedům krávy.
Melanie byla prostě taková. Byla ten typ, co by dohnal chlapa k tomu, aby ji přejel džípem. Ale nedalo se na ni zlobit dlouho. Hlavně ne teď, když byli oba mrtví.
Dostavila se vůně starého tabáku spolu s ledovou rukou, která Dennise poplácala po rameni. S úlekem zjistil, že obojí patří zesnulému strýčku Edovi, Melaniinu otci.
„Vždycky jsem si říkal, že jsme měli víc dbát na její výchovu,“ prohlásil Ed.
Starý pán vypadal stejně zdrchaně jako tehdy před dvaceti lety, když při čištění okapu spadl ze střechy. Stál tam a nohy mu začínaly podkluzovat, ale spíš než vyděšeně vypadal zdeptaně a lítostivě, jako kdyby mu právě řekli, že ten vánoční dort, na který se tak těšil, je v tahu a že se místo toho bude muset spokojit s biskupským chlebíčkem.
Na sobě měl svůj sváteční hnědý oblek s úzkou červenohnědou vázankou. Ulíznuté vlasy mu zdůrazňovaly kouty. Ustupující brada a výrazné obočí se u nich v rodině dědily, i když Ed měl na rozdíl od většiny halterovských mužů štíhlou, šlachovitou postavu, důsledek parazitární infekce prodělané na vojně, která mu nadobro vzala chuť k jídlu.
Strejda Ed. Kristepane. Doma všichni v Dennisově věku kleli jako dlaždiči, když byli sami, ale i Mel mluvila před staroušema slušně. „Kolik jsi toho slyšel?“
„Tak nějak všechno.“
„To mě mrzí.“
Ed sklíčeně pokrčil rameny. „Nemáš představu, co tady ta holka vyvádí za skopičiny. Zrovna onehdy se před všema svlíkla a začala kouřit péro prezidentu Garfieldovi.“
„Kurva,“ vypadlo z Dennise bezmyšlenkovitě. „Totiž“
„Tos vystih. Občas se chová jako malá kurvička.“
Na Edově zasmušilém obličeji náhle vytanul úsměv. Byl to stejný úsměv, který předvedl, když se čtrnáctiletý Dennis podřekl, že obešel všechny roztleskávačky z maturitního ročníku jednu po druhé, než mu Veronica Steader slíbila, že s ním půjde na abiturientský ples.
„Já jsem tou dobou samozřejmě balil Mary Todd Lincolnovou.“ Edův úšklebek se rozšířil o pár dalších zubů. „Správná ženská.“ Dal Dennisovi herdu do zad. „Takovejch se drž. Těch druhejch už sis užil dost.“
* * *
Dennis si stravu nikdy moc důsledně nehlídal. Rozhodně ne tak důsledně, jak měl. Ostatní děcka se mohla k obědu cpát brambůrky a sušenkami a nemusela si s tím vůbec lámat hlavu. Když bylo Dennisovi osm, pěkně ho to sralo.
Nesralo ho to zas tak moc, aby zkoušel jíst totéž co ostatní. Nebyl hloupý. Sralo ho to nicméně dost na to, aby se choval trochu zbrkle, trochu praštěně. Ale vždycky jen trochu, aby mohl – všem včetně sebe – s úspěchem tvrdit, že to nebylo úmyslné, ať už se stalo cokoliv.
Nakonec i on sám uvěřil, že je moc nezodpovědný na to, aby se o sebe dokázal postarat.
* * *
Večírek se dostal do fáze, kdy už jsou všichni tak unavení, že nejsou schopní se s někým družit, a zároveň tak opilí, že už nedokážou přestat pařit. Všichni se seskupovali do malých napjatých hloučků, kde se nakláněli jeden k druhému a dramaticky si cosi šuškali, přičemž výmluvně mávali rukama. Čas od času proťal ševelení zbytečně hlasitý výkřik.
Dennis pátral v davu po povědomých tvářích. Tamhle byl Černovous s dědou Averym a nějakou zrzkou s předkusem. A tamhle se zase ten Číňan, co bydlel ve stejné ulici, vybavoval s Mojžíšem a tetou Phyllis. Většinu skupinek tvořili výhradně cizí lidé.
Jak tak Dennis procházel davem, všiml si několika věcí:
1) Smrt měla svůj vlastní časový rámec, v němž se vzájemně propojené události stýkaly bez ohledu na smrtelný čas.
V mrtvém čase proběhlo zavraždění arcivévody Ferdinanda souběžně s úmrtím milionů vojáků ve druhé světové válce. Z důvodů, jež byly předmětem četných sporů, se tak stalo zároveň s potopením parníku Titanic a úmrtím několika lovců, kteří si vyjeli zastřílet na velké savce do francouzských kolonií v Africe.
2) Mrtví měli také svůj vlastní slovník. Nedávno zemřelým se říkalo hnilobky nebo červouši. Lidem, kteří už byli mrtví dlouho, se přezdívalo prašňáci. Prašňáci se vesměs zdržovali ve svých vlastních enklávách a stranili se moderních myšlenek a vynálezů, které jim naháněly hrůzu. Slavným mrtvým se říkalo celošky a právě celošky:
3) byly obecně považovány za podvrhy. Černo vous při zaslechnutí tohoto slova běsnil a vyhrožoval každému, kdo jej pronesl, že ho hodí přes palubu, než ho někdo upozornil, že teorie podvržených celošek vznikla právě na základě podobných výstřelků. Celebrity lpěly na svých legendách až příliš úporně. Kleopatra byla vždy svůdná a nikdy nepůsobila znuděně ani ušlápnutě. Lincoln nepřetržitě deklamoval poetické proslovy. A neviděl tu někdo před chvílí lady Macbeth, která dokonce ani nebyla skutečná?
4) Realita zjevně představovala spornou otázku. Smrtelnost utvářela svět živých tím, že mu vnucovala jistá omezení. V ničím neomezeném zásvětí se pak vše pokřivilo. To byl taky jeden z důvodů, proč mrtví, obráželi večírky. Na hnilobkách pořád ještě spočíval otisk zanechaný světem živých. Bylo to jako na okamžik zavítat domů. Navíc tu servírovali dobré jídlo, a kdo by nechtěl sledovat generála Shermana, jak rázuje sem a tam po linoleu a hrozí vypálením Atlanty?
Zatímco Dennis přemílal tyhle nové informace, zaznamenal také řadu dalších věcí osobnějšího rázu. Intuice mu však napovídala, kam by jeho další pátrání vedlo, a moc se mu tím směrem vydávat nechtělo. Následkem toho se uchyloval k osvědčeným duševním kotrmelcům, které si osvojil jako třeťák, co jedl příliš mnoho cukru a přitom předstíral, že nedělá nic špatného. Dennis byl mistrem v sebezapírání; dokonce i on sám si odmítal uvědomit, že existuje něco, co si odmítá uvědomit.
Například:
1) Vždycky, když Dennis prošel kolem hloučku cizích lidí, hovor umlkl a všichni se po něm začali ohlížet, načež se zase semkli, aby si mohli mezi sebou šeptat ještě naléhavěji.
2) V tom naléhavém šepotu zaznívaly fráze typu „Myslíte, že si to zasloužil?“ a „Až je mi toho blbce líto.“
3) V určitém stádiu se taky nechávali slyšet: „Aspoň, že ta jeho žena dostala co proto.“
4) Tyhle závěrečné poznámky padaly zhruba ve stejnou dobu, kdy se lidé začali vytrácet a odcházet na jiný večírek.
* * *
V řídnoucím davu Dennis konečně objevil někoho, kdo postával stranou od ostatních – pod obraz zlitou letušku tupě zírající na změť konfet. Na opakovaný dotaz z ní vypadlo, že se jmenuje Wilda. Byla neuvěřitelně krásná jako letušky ve filmech z padesátých let, mohlo jí být něco málo přes pětadvacet a kromě dlouhých rovných blond vlasů se honosila postavou, která dokonale vyplňovala na míru střižené křivky jejího stejnokroje.
Náznak exotického parfému prakticky zanikal v odéru alkoholu. Už neplakala, ale řasenku měla rozmazanou od slz.
Dennis se ji rozhodl sbalit.
„Depresivní fáze?“ nadhodil.
Mluvila, jako by měla znecitlivělé rty. „Má to vůbec smysl? Tady?“
„Myslíš deprese? Já nevěděl, že měla mít nějakej smysl.“
„Smrtelnost,“ řekla vážně.
Její výraz se téměř nepatrně změnil. Dennis se pokusil dát najevo patřičnou serióznost.
„Znala jsem jednou jednoho chlapa. Umřel při stejné havárii jako já. Herec. Dost známý. Když jsem mu v letadle nalévala pití, bála jsem se, že je samou nervozitou rozliju. Chtěl pomerančový džus.“
Dennis ukázal posunkem ke švédskému stolu. „A ty by sis něco k pití nedala?“
Ignorovala ho. „Co umřel, neřekl už ani slovo. Ani slovo. On… jen otevírá pusu a vydává takový zvuk… ííííííííííí… jako porouchaná lednička“
Zadívala se naléhavě na Dennise. Její oči se nakrátko zaostřily. Měly zvláštní, ocelově modrou barvu jako obloha prozářená bleskem.
„Myslím, že oplakával sám sebe. Nebo že by spotřeboval veškerá slova, která dostal do vínku? A když umřel, měl z toho mlčení takovou radost, že už nechtěl nikdy promluvit?“ Pomalu zamrkala a od vlhké řasenky jí pod očima zůstaly další černé šmouhy. „Je to jako s celoškami. Chápeš?“
„Nechtěla bys mi dát pusu?“ zeptal se Dennis.
„Vsadila bych se, že opravdické mrtvé celebrity nejsou nic extra. Nejspíš splynuly s davem. Jako ten můj přítel. Ale ty podvržené jsou podle mě výsledkem nějakého kolektivního tlaku. Nikdo z nás nevedl takový život, jaký chtěl. Všechno se to míchá dohromady, všechny naše potřeby, naše neuspokojené touhy, to, jací jsme chtěli být zaživa. Krásní. Slavní. S naplno rozvinutým potenciálem. Nutíme celošky, aby takové byly místo nás. Protože my to nedokážeme.“
Neurčitě mávla rukou směrem k davu. Dennis se obrátil a uviděl Benjamina Franklina předvádějícího svého draka, který se okamžitě zamotal do pestrobarevných balónků. Mařilyn Monroe zápolila se sukní nad ventilačním otvorem klimatizace umístěným hned vedle nějaké tribuny. Gándhí seděl uprostřed skupinky, která zaujala místo poblíž švédského stolu, a okázale nejedl.
„Radši se od nich drž dál,“ dodala Wilda tiše. „Jsou nádherní a šílení. Stáhnou tě do bahna.“
Dennis se otočil zpátky a zahleděl se na její krásnou, slzami skropenou tvář. „Stejně bych byl raději s tebou.“
Nechápavě zamrkala, ztracená ve své opilosti tak hluboko, že ho ani neslyšela. Nebo že by mu prostě jen nevěřila? Dennis se ohlédl přes rameno po Marilyn, zralé a upejpavé, s jiskřičkami v tmavě orámovaných očích.
V žaludku se mu sevřelo něco temného a zběsilého. Vždyť mu bylo teprve pětatřicet! Žárlil na Marilyn tak intenzivně, že nemohl ani dýchat.
Obrátil se zpátky k Wildě a naklonil se k ní, aby jí z tváře setřel šmouhy od řasenky. Udělala pohyb, jako by ho chtěla obejmout, ale zapletly se jí nohy a málem upadla. Dennis ji zachytil dřív, než upadla na podlahu.
Vzhlédla k němu s mlhavým úsměvem. „Chtěla jsem být gymnastka. Víš? Šlo mi to,“ dodala a pak: „Myslíš, že je to nevěra?“
„Cože?“ zamumlal Dennis.
„Můj manžel ještě pořád žije.“
„Moje manželka taky.“
„Co kdyby nežila? Byla by to taky nevěra?“
„To nevím. Když jsme byli naživu oba, nebyl jsem jí zrovna kdovíjak věrný.“
„Já jemu taky ne.“
Wildin hlas se lámal jako led. Do očí jí vhrkly slzy bezbarvé jako vodka. Dennis sklopil zrak k její levičce, kde bylo na opálené kůži vidět světlejší místečko, ale bez prstýnku.
„Nebaví mě být mrtvá.“
„To je mi líto.“
Mlčky ji svíral, dokud se nevzpamatovala natolik, že byla schopná stát bez opory. „Mně taky,“ vypravila ze sebe nakonec. „Už bych měla jít na ten druhý večírek.“
Dennis se pokusil o falešný úsměv. „Nepřeháněj to s pitím, až tam budeš.“
Wilda natáhla ruku a pohladila ho po rameni. Špičky prstů měla jako led.
„Snaž se moc netruchlit, až ti to docvakne,“ poradila mu.
A rozplynula se.
* * *
Některé z příležitostí, při nichž Dennis podvedl Karen:
1) Se studentkou, co zůstala trčet na letišti v Dallasu, když jí zrušili let, a kterou okouzlil čtyřmi margaritami, tuctem pečlivě vybraných nemravných vtipů a svou verzí Stingovy písně „Desert Rose“.
2) S barmankou ve Phoenixu, která právě dostala košem od svého snoubence a prohlásila, že chce vědět, jaké to je s chlapem schopným trvalého vztahu.
3) S opilou rozvedenou ženskou z internetové seznamky, která si v hotelu lehla na postel a stáhla si kalhotky, aniž by jediným slůvkem kvitovala jeho přítomnost.
Některé z aspektů jeho manželství, kterých si Dennis naoko nevšímal:
1) To, jak se změnil Karenin smysl pro humor ohledně ostatních žen. Zamlada, když kolem nich v nákupním středisku prošla hezká blondýnka s podobnou postavou, jako měla ona, říkávala: „Taje určitě tvůj typ.“ Když měla náladu na škádlení, šeptala mu, co všechno by s tou holkou Dennisovi prováděly, kdyby jim padl do rukou. Poslední dobou se jí do očí vkrádala zloba pokaždé, když třeba jen zahlédla nějakou blondýnku v televizi. Odvracela přitom tvář a snažila se před ním zamaskovat své znechucení.
2) Že už se Karen blahosklonně nesmála, když něco zapomněl. Pořád se o něj starala – prala mu, hledala jeho klíče a volala jeho lékaři, když bylo třeba přeložit návštěvu na jiný termín. Ale dělala to všechno mechanicky a s jejím nicneříkajícím výrazem to ani nehnulo.
3) A pak tu bylo to nejhorší, to, co se Dennis nejusilovněji snažil skrýt sám před sebou – záblesk, který uviděl, když Karen jednou přišla v noci zničená z práce a našla ho, jak ve dvě ráno ještě pořád sedí na gauči a cpe se fazolemi z plechovky. Posbírala nádobí, které po něm zůstalo na konferenčním stolku, a odnesla je do dřezu, přičemž si pro sebe mumlala tak tiše, že to skoro ani neslyšel: „Jako bych byla jeho matka.“ Vzhlédl k ní a spatřil ten letmý zákmit v její tváři. Šlo o stejnou emoci, kterou slyšel v jejím hlase: pohrdání.
* * *
Devatenáctého listopadu ráno zbývaly tři dny do jejich třináctého výročí a dva měsíce a pět dní do Dennisových pětatřicátých narozenin. Karen Halterová (rozená Worthová) navrhla, aby ten páteční večer strávili doma a obě příležitosti oslavili. Přišla s návrhem společně se opít a pomilovat. Dennis rád souložil opilý a přestože Karen to měla radši jinak, snažila se mu čas od času vyhovět. Věděla, že mu to připomíná mládí.
Když spolu před patnácti lety začali chodit, Karen si pečlivě prostudovala instrukce ohledně konzumace alkoholu při cukrovce prvního typu. Játra se podílejí na odbourávání alkoholu i na regulaci krevního cukru, takže když se někdo, kdo trpí cukrovkou 1. typu, nepředložené opije, může zatížit játra prvním úkolem natolik, že nebudou stíhat ten druhý. Hladinu glukózy je třeba neustále hlídat. Když stoupne moc vysoko, může poškodit celou řadu orgánů. Když klesne moc nízko, může navodit hypoglykemii nebo dokonce kóma.
Dát Dennisovi víc inzulinu, než potřeboval, byla hračka. Nechala ho, ať si injekci píchne sám, pro případ, že by to později někdo kontroloval. Ne, že by něco takového hrozilo. Všichni věděli, že Dennis je příliš nezodpovědný na to, aby se o sebe uměl postarat sám.
Znejistěla, když začal zvracet, ale on nepojal žádné podezření. Myslel si, že je prostě namol.
Ty prášky na spaní byly jeho nápad. Bál se, že by sám od sebe neusnul, když je mu tak špatně od žaludku. Poprosil ji, jestli si od ní může půjčit stilnox, a než stihla říct ano nebo ne, už vytahoval krabičku z lékárničky. Sledovala ho, jak se opile snaží vymáčknout tabletu z platíčka.
Neměla v úmyslu zajít tak daleko. Chtěla ho vylekat. Chtěla, aby sám viděl, jak moc se to může zhoršit, a aby už taky konečně kurva dospěl. A taky chtěla, aby trochu trpěl, to ano, jen aby věděl, jaké to je.
Když ho nechá, aby si ten prášek vzal, půjde už o víc. Nebude schopný vzbudit se, aby si ohlídal zdravotní stav. Nedokáže si zavolat sanitku, až se to výrazně zhorší. Udělá se mu hůř, než měla v plánu. Mohl by dokonce i umřít.
V pití držela Karen s Dennisem krok. Nikdo ji nebude podezřívat z nějakých nekalých úmyslů. Přinejhorším si řeknou, že byla sama tak opilá, že si nevšimla žádných varovných příznaků.
S hrůzou si uvědomila, že to možná celou tu dobu měla v úmyslu. Možná, že pomalu, krok za krokem připravovala situaci, která by mohla vyústit v Dennisovu smrt, aniž by si sama přiznala, o co jí vlastně jde. Tou dobou už dobře věděla, jak funguje sebezapírání; koneckonců byla třináct let provdaná za Dennise.
Vzala mu platíčko z ruky. „Dej to sem,“ řekla a vymáčkla dvě tabletky – jednu pro něj a jednu pro sebe.
Teď už nezvládne přivolat pomoc ani jeden z nich.
Ráno pak Karen s čistou hlavou a bušícím srdcem zavolala rychlou pomoc v nefalšované panice. Jela s Dennisem v sanitce a prolévala opravdické slzy. Plakala, protože se z ní stala vražedkyně, za kterou se nikdy nechtěla považovat. Taky plakala kvůli tomu, že toho vůbec nelitovala, a to ji děsilo ještě víc.
Lékaři to prohlásili za mimořádně těžké kóma. Došlo k poškození mozku. V průběhu následujících několika týdnů jí s pomocí sterilních dvojznačných poznámek dali najevo, že jde o beznadějný případ. Že bude nutné učinit rozhodnutí.
Karen se touhle cestou vydala dobrovolně. Teď už nebylo kam utéct. Dennisova závěť hovořila jasně. Řekla jim, ať ho odpojí od přístrojů.
Během těch týdnů, kdy Dennis ležel v kómatu, začaly Karen trápit noční můry. Na internetu si vyhledala články o špatných snech, které jí potvrdily, že úzkost přispívá ke zvýšené četnosti negativních snových obrazů. Nic, kvůli čemu by bylo třeba se znepokojovat. Až na to, že se v nich pořád objevovala naprosto bizarní postava – ta šupácká sestřenka, se kterou Dennis podle vlastního přiznání píchal, když byl mladší. Pár měsíců předtím, než mu Karen navrhla manželství, byli na jejím pohřbu. Dennis se naklonil nad rakev a skoro čtvrt hodiny vzlykal. Karen chápala, proč ho to tak rozrušilo; byla to přece jeho příbuzná. Jenže vskrytu duše byla zhnusená, ať už to bylo spravedlivé nebo ne. Oplakával spolupachatelku incestu.
Potom, během obřadu, ji všichni možní příbuzní nutili stát vedle velké lesklé fotografie zesnulé, kterou pověsili na zeď. „Vypadáš úplně jako ona,“ tvrdili jí, což Karen uvádělo do ještě větších rozpaků. Snažila se to odbýt coby důsledek rozhořčení nad představou, že by se taky oblékala tak nevkusně, ale stále v ní hlodal pocit, že je za tím něco hlubšího. Opravdu mezi nimi byla jistá zneklidňující podobnost, tytéž oči posazené blízko u sebe, tatáž nevýrazná brada, tentýž odstín světlých vlasů. Jako by Dennis chtěl znovu prožít ten vztah z dob, kdy mu bylo jedenáct, jako by mu bylo jedno, že Karen má svoje vlastní myšlenky, city a osobnost, hlavně že vypadá jako jeho první, zapovězená láska.
V Kareniných snech měla ta blonďatá sestřenka nůž. Honila Karen křivolakými vyasfaltovanými ulicemi, kde se zdvižený kov leskl ve stínech. „Je mi fuk, co jsem říkala,“ vyla přitom. „Přece tě nenechám, abys mu ufikla koule. Radši fiknu tebe.“
Toho dne, kdy jim Karen řekla, ať ho odpojí, se probudila se srdcem bušícím tak silně, až ji napadlo, že si ji v té nemocnici možná nechají taky. Přešlo to, když tam dojela, aby jim své rozhodnutí oznámila osobně, ale pak se to zase vrátilo, když nasedla do auta a vyrazila zpátky k domovu. Řekla jim, že by neunesla pohled na umírajícího Dennise, což byla pravda, ale z jiných důvodů, než předpokládali.
Těžké smogové mraky venku dodávaly dennímu světlu nezdravě hnědý nádech. Potkávací i koncová světla zalévala Karenino čelní sklo až příliš jasnou září.
Odevšad se ozývalo troubení klaksonů, jak se každou chvíli jen tak tak někdo vyhnul srážce. Karen bedlivě sledovala provoz a v duchu si plánovala trasu tak, aby nevybočila ze svého úzkého pruhu nebo nenarazila do havarovaných aut u chodníku. Byla ten typ ženy, která zná nazpaměť celou bezpečnostní příručku dodávanou s vozidlem a umí odrecitovat všechny místní předpisy ohledně dětských sedaček, přestože ve svém autě nikdy žádné dítě nepřevážela.
Navzdory své pečlivosti přehlédla na křižovatce blondýnku v bílém tričku, která vběhla poklusem na přechod zrovna, když se Karen rozjížděla na zelenou. Dupla na brzdu a škubla volantem, ale už bylo pozdě. Zakvílely gumy. Kov zaskřípěl o kov. Auto vedle ní ten náraz odhodil stranou na bok. S Karen, jíž se nespustil airbag, to mrštilo proti čelnímu sklu a volant se jí roztříštil o hlavu.
Trvalo jí tři týdny, než zemřela, ale v kraji mrtvých se čas zakřivoval tak, aby spojoval vzájemně související události. Karenin večírek díky tomu začal jen pár hodin po tom Dennisově a jeho klevetící hosté už se pomalu vytráceli za nejnovějším skandálem.
* * *
Co všechno Dennis nestihl udělat ze svého seznamu cílů pro prvních pětatřicet let života (v cca čtyřiatřiceti letech):
1) Založit další kapelu.
2) Odehrát pár koncertů po okolí.
3) Mít hladinu cukru pod kontrolou.
4) Být milejší na Karen.
5) Přestat podvádět.
6) Chodit do fitka.
* * *
Dennisovo sebezapírání konečně dospělo ke zlomovému bodu. Pobíhal mezi mizejícími hosty. „Jak se tam dostanu? Musíte mi to ukázat! Musím ji vidět!“
Mihotavě pohasínali jako hvězdy na šednoucí ranní obloze a nikdo z nich mu neprozradil, co potřeboval vědět.
Okraje prázdné tělocvičny, pokud to vůbec tělocvična byla, se pozvolna rozplývaly. Možná to skutečně byla tělocvična. Mrtví mluvili o vtiskování svých vlastních tvarů bezmeznému zásvětí. Třeba tady začíná vítězit beztvarost.
Jedno místo poblíž švédského stolu, výsek tanečního parketu pod diskokoulí, však zůstávalo jasné. Uprostřed stál strýček Ed a pohrával si s mincí u zdířky jukeboxu.
Obrátil se, když k němu Dennis zamířil. „Chtěl jsem, Young Love‘,“ posteskl si, „ale oni tady mají jenom ‚After You’ve Gone‘. A ta za čtvrťák nestojí.“ Povzdechl si. „No jo. To už je holt zásvětí.“
Hrací skříň se rozsvítila, jakmile mince vklouzla dovnitř. Ozval se bzukot, jak mechanismus vybíral nahrávku. Dennis poznal v té veselé, mírně zkreslené melodii šlágr ze čtyřicátých let.
Ed sáhl po pastelově modrém balónku a začal ho protáčet jako partnerku. Dennis zůstal naštvaně stát se založenýma rukama.
„Proč jsi mi to neřekl?“
Ed stáhl balónek dolů. „Co?“
„O Karen.“
„Myslel jsem si, že na to dřív nebo pozdějc přijdeš sám. Nemělo smysl kazit ti luxusní večírek.“
„Něco takového bych přece chtěl vědět.“
„Tak promiň.“
„Jak se tam dostanu? Musím s ní mluvit.“
„To nejde.“
„Ale já musím!“
„Ona o to nestojí. Nemůžeš otravovat někoho, kdo o to nestojí. To je jedno z pravidel, na kterých jsme se všichni shodli. Jinak by se za tebou někdo mohl courat celou věčnost.“ Ed pokrčil rameny. „Taky mě jedna ženská hnusně využila, abys věděl.“
Dennis na něj mlčky upíral zrak.
„Moje první žena Lilac. Ne Melaniina matka. Lilac umřela dřív, než jste se vy všichni narodili. Tvoje máma ji nikdy neměla moc ráda.“
„Moje máma neměla ráda ani Karen.“
„Tvoje máma byla vnímavá ženská. To víš, zprvu nám to s Lilac klapalo. Na mým večírku jsme se v jednom kuse muchlali. Pak jsme si našli nějakej starej skotskej hrad plnej prašňáků a váleli jsme se v trávě dýl, než jsi ty byl naživu. Ale netrvalo to dlouho. Relativně.
Když jsem totiž byl ještě naživu, seznámila se s jiným mrtvým chlapem. Než jsem to zabalil, prožili spolu několik staletí. Byla jen zvědavá, jaký by to bylo, vrátit se ke mně. Málem mi to zlomilo srdce.“
„Karen mě zavraždila, Ede. Musím se dozvědět proč.“
Ed pustil z ruky balónek, který vyletěl vzhůru a zmizel v šedi. „Musíš? Když jsi byl naživu, musel jsi jíst a pít. Co pro tebe teď znamená ,muset‘?“
„Prosím tě, Ede!“
„Dobře, tak se na to mrknem. Už jsem po smrti dost dlouho, ale vsadil bych se, že něco jsem se přece jen naučil. Je fakt, že sis nezasloužil, co ti Karen provedla. To by si nezasloužil nikdo. Ale sám ses o to taky přičinil. Neříkám, žes neměl žádný dobrý vlastnosti. Uměls hrát na kytaru a vyprávět vtipy, a většinou s tebou byla legrace, když jsi zrovna netrucoval. A to jsou důležitý věci. Jenže tys nikdy nemyslel na ostatní. Nejenže by ses nedokopal k tomu, abys hladovějícímu udělal sendvič, ale dokud by ti sám jeden nepřinesl, nezmohl by ses ani na to, aby ses taky najedl. Jestli něco vím, tak to, že lidi tě občas pozvou na oběd, ale jen když mají pocit, že se snažíš. A když se nesnažíš, když budíš dojem, že s nima jednáš svrchu, no, vidíš sám. Tak se můžou pěkně naštvat.“
„Já jsem s Karen nejednal svrchu.“
Ed nevzrušeně zamrkal.
„To není o tom, že bych nemyslel na ostatní,“ pokračoval Dennis. „Jen jsem chtěl, aby se o mě někdo staral. Měl jsem to všechno hrozně těžký. Stačilo sníst něco špatnýho a mohl jsem na to i umřít. Asi jsem prostě chtěl, aby mě někdo obskakoval. Asi jsem chtěl zůstat dítětem.“
„Vzal sis ženskou zvyklou řešit problémy. A pak se z tebe stal problém.“
Když Dennis uvažoval o Edovi, vždycky se mu vybavil ten okamžik, kdy ho viděl padat ze střechy. Jinak ho bral jako toho převážně nemluvného pána, který na rodinných sešlostech sedával vzadu a vždycky jako první nabízel pomoc s domácími pracemi. Ale teď, když ho pořád ještě bodala u srdce jeho slova, si Dennis vzpomněl i na toho druhého strýčka Eda, co vždycky dostával na starost likvidaci nemocných koček ze stodoly, toho, co na něj všichni spoléhali při rozsuzování rodinných hádek, protože věděli, že nebude nikomu nadržovat, ať už do toho bude zatažený kdokoliv.
Teď už Ed moc nepřipomínal toho chlapa, co spadl ze střechy. Jeho vrásky se vyhladily a zažloutlá pleť dostala zdravě růžový nádech. Vlasy měl pořád ještě sčesané z čela a ulíznuté brilantinou, ale teď už to byly bujné černé kadeře.
Urovnal si sako, ze kterého se vzápětí stalo přiléhavé bílé tričko natáhnuté přes oprané džíny. Zastrčil si ruce do kapes a zakřenil se. Zuby měl velké, rovné a zářivě bílé.
„Vždycky jsem si myslel, že budeme mít děti,“ začal Dennis. „Ale to už tady nepůjde, co? A pak taky kapela, pořád jsem ji chtěl dát znovu dohromady, jen co se dostanu do tempa, jen co si na to najdu čas…“
Jeho hlas se pomalu vytratil. Jukebox dohrál a deska se s klapnutím vrátila na místo. Světla hrací skříně se na okamžik zamihotala a pak zhasla.
„Jsem mrtvej,“ vydralo se z Dennise plačtivě. „Co si teď počnu?“
Ed rozpřáhl ruce v gestu zahrnujícím šedé okraje tělocvičny. „Můžeš trajdat z večírku na večírek. Najdi si nějakou prašňáckou jeskyni. Dej to dohromady s nějakou holčinou a hrajte si na mamku a taťku, dokud se kontinenty nesrazí na jednu hromadu. Nebo na co máš chuť. Však ty už na něco přijdeš.“
V Edově ruce se objevila bekovka. Narazil si ji na hlavu a cvrnkl prstem do kšiltu.
„A teď mě laskavě omluv. Musím vykonat návštěvu u zesnulé.“
„U mojí vražedkyně?“
„Pořád ještě je to moje příbuzná.“
„Nenechávej mě tu samotného,“ žadonil Dennis.
To už se Ed začínal rozplývat.
Dennis se po něm vrhnul a chytnul ho za límec.
* * *
Když byly Dennisovi čtyři roky, našel na půdě ukulele po dědečkovi pohřbené pod hromadou novin. Šlo o čtyřstrunný překližkový sopránový model s oválným tělem a smrkovou ozvučnou deskou. Vpředu se na ní vlnily maličké hnědé žínky v sukýnkách z trávy, které měly ve tvářích znepokojivě široké úsměvy.
Ten rok, kdy Dennis oslavil šesté narozeniny, mu rodiče místo kytary, o kterou si sám řekl, dali k Vánocům kolo s přídavnými kolečky. Po regulérním hysteráku ovšem pochopili, že tudy cesta nevede, a koupili mu tříčtvrteční akustiku s dvoubarevným nátěrem vyvedeným v červenočerném laku. Pro Dennise byla sice moc velká, ale nakonec do ní dorostl. Ve zpěvníku, který k ní byl přibalený, byly i akordy a texty k „Knockin‘ on Heaven’s Door“, „Leaving on a Jet Plane“ a „Yellow Submarine“.
V patnácti Dennis uprosil prarodiče, aby si ho na prázdniny najali na domácí práce za dva a půl dolaru na hodinu, dokud si nenašetří na bazarový stratocaster a kombo. Následující půlrok na něj den co den vyhrával až do půlnoci ve sklepě, kde mu máma neochotně udělala místo v rohu vedle bojleru. Propadl sice z fyziky i matiky a jen tak tak se zmohl na čtyřku z angličtiny, ale stálo to za to.
Kytara, kterou mu Karen koupila k zásnubám, byla kytarou jeho snů. Na zakázku stavěná pololubová gibsonka Les Paul s javorovou svrchní deskou, mahagonovým tělem, ebenovým hmatníkem, třešňovým lakem a křivkami Jessiky Rabbit. Nevěřil vlastním očím. V hlavě se mu rozezněly akordy, jakmile se na ni podíval.
Karen zlehka přejížděla ukazováčkem po abalonovém vykládání hlavy nástroje, když se s tou otázkou vytasila. Při pohledu na škádlivě kroužící špičku jejího prstu mu přeběhl mráz po zádech. Větší rajc v životě nezažil.
* * *
Všechno se rozpilo.
Dennis a Ed se zhmotnili na střešní terase muzea, v němž Karen zaživa pracovala. Terasa vypadala stejně jako každé léto, s listnatými keři a stromy v květináčích tyčícími se nad fialovými, červenými a bílými trvalkami. Její vyčarovaný obraz byl však mnohem větší než ve skutečnosti a táhl se do všech směrů, až kam Dennis dohlédl, přičemž na obzoru se ztrácel v zeleném oparu.
Seurat stál u stojanu před modemistickou sochou, bodaje štětcem do plátna. Postavy z Karenina příbuzenstva a/nebo uměleckého světa se procházely mezi lavičkami z tepaného železa a usrkávaly martini. Marie Antoinetta s vysokým účesem, oblečená do rokokových šatů polského střihu, obcházela hosty s podnosem plným sladkostí a svou klasickou hláškou.
Dennis zahlédl Wildu, kterou už zřejmě přešla její zasmušilost a momentálně předváděla na pódiu sérii akrobatických tanečních variací.
A pak uviděl Karen.
Seděla na třínohé stoličce, usrkávala melounový likér s citrónovou šťávou a zaníceně diskutovala o moderním jihoafrickém umění s postarším kritikem, kterého Dennis viděl v jedné z jejích knih. Působila sofistikovaněji, než jak si ji pamatoval. Nalíčení dodalo její tváři na dramatičnosti, obočí měla vytrhané do tenkých obloučků a lícní kosti jí zvýrazňoval náznak tmavého ruměnce. Kolem nohou se jí elegantně řasily béžové letní šaty. V očích měla zranitelnost, kterou tam neviděl celé věky, a jejich modří pronikala něha, která se z nich vytratila už před mnoha lety.
Dennisovi připadalo, že by se na ni nevynadíval ani za celou věčnost, ale i mrtvý čas člověka nakonec dostihne.
Ed ve snaze vypáčit límec z Dennisova sevření rozzlobeně zakřičel. Karen i starý pán vedle ní se po nich ohlédli.
Ed začal Dennisovi kroutit prsty, dokud to v jednom z nich neprasklo. Šokovaný Dennis ho konečně pustil.
„Kristepane!“ ohradil se Ed a zpražil Dennise pohledem, zatímco si mnul zrudlý krk. „Co je to s tebou, sakra?“ Odvrátil se od něj, jako by si nad ním myl ruce, smekl čepici před Karen a odkráčel do zeleně.
„Kde se tu bereš?“ Karen zněla spíš otráveně než rozčileně. „Tvrdili mi, že se sem nedostaneš.“
„Chytil jsem stopa.“
„Ale to by přece nemělo hrát roli. Řekli mi –“
Karen ztichla, když zaregistrovala hluk vydávaný davem, který se kolem nich začal shlukovat. Obyčejní lidé i celošky, cizinci, přátelé, příbuzní i sousedé, všichni klevetili a strkali se, aby urvali místa v první řadě.
Postarší kritik se napřímil a s omluvou vyhledal útočiště mezi přihlížejícími. Dennis zaujal jeho místo.
„Třeba jsi mě sem pustila ty. Třeba jsi mě tady chtěla mít.“ Karen se zdušené zasmála. „Chci, abys vypadnul, a chci, abys tady zůstal. Nedokážu se rozhodnout. O tom to asi celé bude.“
„Zavraždila jsi mě.“
„Zavraždila jsem tě.“
Zpoza nich doléhaly k Dennisovi zvuky rvačky, jak si nějaký Italoameričan z New Jersey dovoloval na H. L. Menckena.
„Neměla jsem to v úmyslu,“ pokračovala Karen. „Alespoň mám pocit, že ne.“
Dennis polkl.
„Mrzí mě to,“ řekla Karen. „Víc, než jsem schopná vyjádřit.“
„To říkáš jen proto, že jsi mrtvá.“
„Ne. Proč bych to dělala?“
Dennis uslyšel, jak jde jerseyský Talián k zemi, zatímco H. L. Mencken ohlašoval své vítězství ve verších. Incident zakončil krátký potlesk, po kterém se pozornost zástupu znovu upřela na Dennise a Karen. Dennis si až doteď myslel, že ji bude chtít uhodit nebo na ni křičet. Něco v ní muselo toužit po tom, aby to udělal, muselo vědět, že si zasluhuje trest. Přemítal, jestli by se ho někdo pokusil zastavit, kdyby ji napadl. Měl pocit, že asi ne.
„Nenávidím tě,“ řekl jí. Byla to z větší části pravda.
„Já tebe taky.“
„Když jsme byli naživu, necítil jsem k tobě nenávist. Rozhodně ne pořád.“
„Já taky ne.“
Oba zmlkli. Dav taky umlkl a našpicoval uši. V pozadí se linul zpěv ptáků, vůně sedmikrásek a šum aut projíždějících o tři patra níž.
„Myslím,“ začal Dennis, „že s tebou už nechci bejt.“
Pročež z její blízkosti v souladu se zákony zásvětí ihned zmizel.
* * *
Co všechno Dennis stihl udělat ze svého seznamu cílů pro prvních pětatřicet let života (průběžně):
1) Sníst sépii za syrová.
2) Pořídit si herní konzoli.
3) Zazářit jako hvězda akčního filmu. (Po jednom mizerném dni ve čtyřiadvaceti letech se Dennis rozhodl zahrnout do definice ‚hvězdy‘ i svou komparsní roličku ve filmu Propadlík.)
4) Vidět Erika Claptona naživo.
5) Svést dívku tím, že pro ni napíše písničku.
6) Rozdat si to s Pamelou Kortmanovou, bej válkou jeho spolubydlícího.
7) Vyklidit garáž a zřídit si v ní zkušebnu.
8) Hrát celou noc až do svítání a nevnímat přitom čas.
* * *
Ocitl se zpátky v tělocvičně. Jedna zářivka se s pronikavým zabzučením zapnula, ale rozsvítila se jen jedna z trubic, která Dennisovo tělo vykrojila ze tmy svou strašidelnou září.
Ze stínů se vyplížila postava. „Ahoj.“
Dennis se obrátil po zvuku. Spatřil dívčí obrys. Nejdřív si myslel, že je to ta letuška, Wilda. Ne, opravil se, je to – že by to byla Karen? Ale když postava přišla blíž, uvědomil si, že je to Melanie.
„Ahoj, Mel.“
„Ahoj, hňupe,“ odpověděla Mel, ale už to vůbec neznělo drsně.
„Myslel jsem, že jsi na Karenině večírku.“
„U tý mrchy? Na její večírek bych nešla, ani kdyby to byla jediná hnilobka na světě. Čekala jsem tady, abych tě zastihla o samotě.“
Přistoupila k němu tak blízko, že cítil, jak jí táhne z pusy.
„Slyšela jsem, co říkal táta. Chtěla jsem ti říct, že mě to mrzí. Byl na tebe dost přísnej. Nezasloužil sis to. Chtěla jsem vylízt ven a pěkně ho zpucovat, ale nevěděla jsem, jak bys na to reagoval po tom, co jsem ti řekla.“
Nervózně přešlápla z nohy na nohu.
„A to sis taky nezasloužil,“ dodala. „Promiň.“
„To nic.“
„Ne, vážně.“
„Ne, vážně.“
Melanie se usmála. Vypadala přitom tak mladě a upřímně, že Dennis ucítil, jak ta pěst svírající jeho srdce konečně začíná povolovat.
Vybavily se mu ty pozdní večery, když byli s Melanií ještě děti, když se objevila u něj na verandě a přemlouvala ho, aby s ní šel krást cigarety nebo polít Billymu Whitmanovi okno vodou po holení.
Totéž uličnictví bylo teď patrné i v jejím postoji – křivý úsměv, rozzářené oči a neklidné prsty.
„Myslíš, že člověk může prožít celej život tak, jako kdyby se chtěl vrátit do doby, kdy mu bylo jedenáct?“ zeptal se Dennis.
Melanie pokrčila rameny. Teď jí bylo dvanáct, byla mladá a neupravená, děvče jako obrázek, ale pořád ještě to byla ona, od koho v jejich ulici vždycky padla první rána.
„Chceš si jít hrát na parkoviště za Pingovic kvelbem?“ zeptala se.
Dennis se zadíval na sebe. Uviděl to červenofialové pruhované tričko, které v jedenácti nosil každý den, když zrovna nebylo v pračce.
Do ohbí kolen ho šlehala vysoká suchá tráva, která šustila ve vánku jako zčeřená zlatá vlna.
„Jo,“ odpověděl.
Vzal ji za ruku. Její prsty se mu stočily do dlaně.
„Už se nemusíme nikdy vracet, když nebudeme chtít,“ řekla. „Můžeme jít tak daleko, jak jenom to půjde. Můžeme jít pořád dál.“
Nad hlavami jim viselo zářivé slunce, kolem něhož proplouvaly chomáčky běli ve tvaru lvů, závodních aut a stařeckých obličejů. Ve vzduchu byla cítit čerstvost, růst a jen slabý náznak hnoje. Někde bučela kráva a na asfaltce rachotil kamion. Oba zvuky se nesly ze stejné dálky, z jiného světa.
„Pojď,“ řekl Dennis.
Rozběhli se. Běžela napřed a dlouhé nohy v sandálech se jí při dopadu stáčely lehce dovnitř. Dennis cítil, jak mu dech proudí plícemi sladce a bez námahy.
Jednou se oba zastaví. Jednou padnou vyčerpaní na zem a usnou svinutí do klubíčka v prachu. Jednou doběhnou do města, kde se Dennisův otec dohaduje o cenu dříví, zatímco strýček Ed postává před železářstvím a usrkává limonádu. Jednou možná doběhnou až na druhý konec vesmíru, do toho prapodivného kraje smrti, kde si budou povídat s Descartesem o tom, co v létě nejlíp zabírá proti komárům.
Teď ale jejich nohy dusaly po půdě v rytmu bubnů. Dennis měl uši od toho větru celé červené. Melaniiny vlasy mu vlály do tváře.
Zatahal ji za rukáv, aby spolu zkusili dohnat vránu kroužící na východě nad obzorem. Za nimi se vítr proháněl po lánech o rozloze věčnosti.
Poprvé vydáno v antologii Eclipse 4 (sest. Jonathan Strahan) roku 2011.
Přeložila Daniela Orlando
