„Umíš pít z krysy?“ zeptal se ho kluk, co seděl vedle.
David zavrtěl hlavou. Snažil se vzpomenout, co se s ním posledních pár hodin dělo, ale marně. Poslední věcí, co si dobře pamatoval, byla stará lednička, kterou našel v jednom z pobořených domů. A bolest na nohou, kterou ucítil, když se mu podařilo ji otevřít. Pokusil se zvednout hlavu, aby se rozhlédl.
„Tady moc pít nedávaj,“ pokračoval kluk vedle něj. Nebyl o moc mladší než on, ale očividně se vyznal. „Takže jestli to neumíš, naučim tě to. Nejdůležitější je chytit krysu. Maj svoje cestičky, mrchy malý.“
Oči ho pálily od prachu, který se tu vířil. Ale i přes mléčná oblaka poznal, že leží ve shromaždišti. Světla na zbraních pročesávala prostor, občas se zastavila, aby ukončila něčí trápení. Pochopil, čím se živí krysy, o kterých mluvil jeho soused.
„Necítím nohy,“ zašeptal.
„Máš je zlomený,“ řekl ten kluk. „Každýmu je musej zlomit, aby neutek. Zkus se posadit a opřít, pak tě nedodělaj.“
Štěstí, že ho položili k jednomu z nosníků. Opřel se o kovovou masu plnou nýtů a přitáhl se. Když se mu podařilo posadit, bolest mu zaslepovala oči červenými kruhy. Chvíli trvalo, než se zase rozhlédl. Byly jich tam desítky. Mladí, staří, děti. Čekající v prachu. Někteří se snažili přitáhnout k nosníkům, jiní se chtěli jen otočit, aby dokázali, že jsou ještě silní. Postřehl, jak sebou škubl jeden z těch, nad kterými se objevilo světlo i záblesk zbraně.
„Hele, krysa,“ ukázal někam do prachu ten kluk. „Chytím ti ji, chceš?“
Zavrtěl hlavou. Chtělo se mu spát. Zavřel oči a znovu se snažil vzpomenout, co se stalo.
„Běhaj nějak moc rychle,“ uslyšel zase.
„Maj taky štyry nohy,“ odpověděl.
„Ale ne krysy. Ty hlídači“
Otevřel oči. Světla se míhala o dost rychleji. Byli blízko, zaslechl část rozkazů. Přicházejí…
Výbuch. Než se stačil naklonit, ohlušila ho bortící se stěna. Štěrk, prach, úlomky zdivá létaly všude okolo. Do tváře ho škrábl ostrý úlomek.
„Ha há,“ slyšel toho kluka, jak křičí. „Přinesls mi z prdele kliku! Seš podělanej klikař! Přišli pro nás, chápeš! Seš podělanej klikař!“
Výbuch zvířil prach. Střely svištěly, světla strážců padala k zemi. Všiml si těch, co přišli. Přibližovali se. Siluety dostávaly tvar. Tvary tváře. Už se nechtěl dál prát s únavou. Opřel hlavu o nosník a zavřel oči.
„Toho vemte taky,“ ozval se nad ním hlas nějaké ženy.
Nevěděl, jestli ztratil vědomí. Nedokázal odhadnout, jak dlouho u nosníku seděl.
Ucítil, jak se k němu někdo sklonil.
Vpich na stehně. Za chvíli už nebojoval ani s únavou, ani s bolestí. Příjemné teplo se mu rozlilo do celého těla, někdo ho zvedl a rozeběhl se s ním tak lehce, až se mu zdálo, že letí…
* * *
Otevřel oči. Nejasné obrysy lidí pomalu dostávaly tvar. První, co uviděl, byl muž v pokleku se zbraní u tváře. Mířil bez hnutí, s očima upřenýma najeden bod. Výstrojí se nepodobal ani vojákům, ani žoldnéřům. Spíš se dalo říci, že si od všech jednotek půjčil, co se mu právě líbilo. Černou ochrannou vestu od žoldnéřů, zbraň od elitních vojenských jednotek, kalhoty s chrániči kolenou od pěšáků. Helmu s mířidlem měl popsanou nápisy zakrývajícími po celé ploše původní vzor. Vedle střelce stála žena. Dvě rychlopalné příruční zbraně s mířidly skloněné k zemi, oblečení plné prachu, vlasy spletené do copu. Všimla si, že otevřel oči a pozoruje je. Usmála se:
„Tvůj se probouzí, Goliáši,“ řekla.
Ucítil, jak mu něčí ruka otáčí hlavu. Neměl sílu se tomu vzepřít. Cítil se jako loutka, které odřezali provázky. Bezvládný a bez síly. Nad širokými rameny se tyčila hlava velikého mulata. Úsměv vykreslil kolem jeho černých očí vějíře vrásek.
„Dám ti napít,“ zašeptal obr a opatrně mu naklonil hlavu.
V krku ho škrábal prach. Jakmile ucítil na rtech láhev s vodou, hltavě se napil.
„Nesmíš to přehnat,“ uslyšel zase hluboký hlas. „Musíš opatrně, než tě donesu do nemocnice.“
„Kde…,“ pokusil se ptát, ale hlasivky ho zradily.
„Kde to jsi?“ zeptal se za něj obr.
Přikývl.
„Jsi v bezpečí. Nesu tě do nemocnice. Tihle okolo nás ochrání, abychom tam doběhli se zdravou kůží.“
„Nohy“ zašeptal znovu.
„Máš je zlámané. Dostal jsi tišící léky, aby tě to tolik nebolelo.“
„Psst!“ ozvala se žena.
Nemohl zvednout hlavu a rozhlédnout se, a tak se zaposlouchal do zvuků okolo. Několik desítek zrychlených dechů, voda, která kapala ze stropní trubky v cihlové klenbě, rytmus pomalých kroků, který se přibližoval.
„Poslali jen jednoho,“ zašeptala žena a poklepala střelci na rameno. „Odveďte je odtud k východu šest.“
Muž sklonil zbraň, opatrně vstal a několika posunky se dorozuměl s ostatnímy. David ucítil, jak se mulat společně s ním zvedá. Teprve teď si všiml, že je připoután k jeho tělu širokými popruhy. Mířidla tiše cvakla, postřehl, jak žena pomalu zvedá jednu zbraň. Pak už ji nezahlédl. Díval se, jak se cihlová klenba nad ním pohupuje a ubíhá. Poprvé po několika měsících si vzpomněl na matku. Slyšel kroky lidí, klapot zbraní i dech toho, který ho nesl. Zavřel oči a usnul vyčerpáním.
* * *
„Probuď se, spáči,“ uslyšel nad sebou.
Pomalu otevřel oči, ale světlo, které bylo kolem, ho bolestivě zasáhlo. Instinktivně je zamhouřil a opatrně nechal navyknout. Stále necítil nohy, ale horní polovinou těla už mohl hýbat. Ležel na lůžku přikrytý čistou dekou, na levé ruce ucítil napojená čidla. Bolest zmizela.
„Tak podíváš se na nás?“
U čela postele se na něj opět zeširoka usmíval veliký mulat a na lůžku seděla drobná žena v bílém plášti.
„No vida, už se na nás dívá,“ řekla. „Tak vítej. Já jsem doktorka Franzenová, teď budu tvůj ošetřující lékař. Ten velikán, co tě přinesl, se jmenuje George, ale většina mu říká Goliáši. Nebo jen G. Jak se jmenuješ?“
Zkusil odpovědět, ale v krku cítil sucho.
„David…,“ podařilo se mu zašeptat. Lékařka se usmála: „Tak ani nevím, jestli vás tu můžu nechat samotné. Goliáši, tohle je David. Poperte se ale, až se postaví na nohy.“
Pohladila ho po tváři a odešla. Slyšel její hlas za zástěnou z prostěradel. Probouzela dalšího. Goliáš obešel čelo, vytáhl zpod postele starou stoličku a posadil se k němu. I když seděl nízko, díval se mu z očí do očí.
„Jsem Goliáš. Jsem Nosič. Vítám tě.“
„Kde to jsem?“
„V podzemce na kraji města. Přišli jsme pro vás a odnesli vás.“
„Já… nepamatuju se,“ zašeptal David.
„Žijeme tu mimo vliv Společností. Neni nás moc, ale je nám tu dobře. Asi si pad do nějaký z jejich pastí. Jestli si žil v ruinách nebo bez domova, chytili tě. Nohy lámou, abys neutek ze shromaždiště. Asi tě chtěli přeložit do oddělený čtvrti a zařadit na těžší práce. Potřebujou takový lidi. Snažíme se pomoct těm, který už nemaj práva, aby je dostali zpátky. A taky chodíme pro ty, co pochytali. Doktorka ti zkusí dát nohy do pořádku a vrátit k rodině.“
„Nemám rodinu.“
„Moje žena našla nějaký fotografie. Měls je v kapse.“
Z kapsy na stehně vytáhl tři ohořelé obrázky a zvedl je tak, aby na ně David viděl.
„Nemám…“
„Ty lidi na fotkách nejsou tvoje rodina?“
„Jsou, ale…“
„Někdy se stává, že přece jen někoho najdeme. Pučíme si je a uvidíme.“
Kývl hlavou. Neměl sílu odporovat. Mulat se usmál a zastrčil fotografie zpět do kapsy. Když se zvedal ze stoličky, chytil ho David za ruku:
„Co se mnou bude?“
„Když budeš poslouchat doktorku, tak se uzdravíš,“ pokrčil rameny obr.
„Já ale nemám peníze… Nic, co by“
Goliáš si sedl zpět a položil dlaň na Davidovu ruku. Byla široká a plná mozolů, prsteníček zkrácený o jeden článek.
I když byla těžká, měla v sobě jemnost opatrnosti.
„Nemusíš se ničeho bát. Jak už sem řek, žijem mimo vliv všech Společností. Pokud se nám podaří najít někoho z tvojí rodiny, odvezem tě domů. O peníze si starost nedělej. Je tu hodně lidí, co nám pomáhaj. A pokud nenajdem žádný místo, kam bys mohl jít, vždycky můžeš zůstat tady.“
„Už teď je mi tu dobře,“ zašeptal David, ale mulat se rozesmál:
„Není to tu moc pohodlný a povinnosti by se ti asi taky nelíbily.“
„Co může být lepšího než mít takový ramena, jako máš ty, a zabíjet žoldnéře.“
Goliáš sklopil oči a na kulatých tvářích se objevil lehký ruměnec.
„Víš, já nikdy žádnýho nezabil. Já nemůžu ani lovit nebo zabíjet krysy. Nesnáším to. A taky si myslim, že to neni moc správný. Vždycky, když pro někoho jdeme, tak mám nůž, ale asi bych ho nemoh použít.“
„Tak co tu děláš?“
„Sem Nosič,“ odpověděl a obličej se mu rozzářil širokým úsměvem. Hlas se rozezněl hrdostí. „Odnášim lidi bez rodin a domova, který chytí. Míváme s sebou i Střelce, který nám pomáhaj, to jo, ale mojí starostí je jen lidi odnýst a pak se o ně postarat.“
„Tys nikdy nestřílel?“
„Ani jednou, přísahám,“ položil si velikou dlaň na srdce. „Já bych to nesved. Ale už sem odnes třicet jedna lidí. Ty seš třicet dva.“
„Třicet dva… Asi je to dřina,“ řekl tiše David. Bylo vidět, že Goliáše ta poznámka potěšila.
„To teda jo. Musim cvičit a pracovat, abych měl formu. Jen ty, co maj formu, zařadí Jednička do skupiny. Máme i skvělý Střelce. Víš, jako Nosič musíš umět běžet rychle, i když někoho neseš. No a taky musíš umět běžet i tiše, když je to potřeba. Jednou mi pad kamarád před nosem a musel sem nýst i jeho kluka, ale zvládli sme to. Občas je to na nervy, když běžíš mezi minama nebo tak…“
Zarazil se, jako kdyby řekl něco špatně. Rozhlédl se, jestli ho někdo neposlouchá, a pak se k němu naklonil:
„Prosim tě, ale tohle neříkej mojí ženě. Měla by moc veliký starosti a to já nechci.“
David přimhouřil oko na znamení, že rozumí. Goliáš mluvil dál a jeho hluboký hlas Davida ukolébával k dřímotě. Občas zaslechl slova jako „výcvik“ nebo „zbraně i jídlo“, ale smysl mu unikal. Netrvalo dlouho a tvrdě usnul.
* * *
G vystoupal po kovových schodech a opatrně zaklepal na rám dveří malé pracovny. Od tří obrazovek se otočila žena se spletenými vlasy. Na stole vedle ní ležely na velikém šátku rozebrané příruční zbraně. Vyčištěně a připravené k sestavení.
„Nerad rušim, ale Laila vám posílá vyžehlený prádlo,“ postavil ke dveřím koš. „Říkala, že vám zašije i ten kabát, ale nestačila to, protože prala pro ty nový, co sme přinesli předevčírem.“
„Díky, Goliáši. Jste oba moc hodní.“
„Našla taky tohle,“ rozepnul si kapsu na stehně a vytáhl tři rodinné fotografie. „Měl to u sebe ten kluk, kterýho sem nes já. Napadlo mě, že by se podle toho dalo zjistit, kde má rodinu.“
Vstala, vzala si obrázky a pozorně si je prohlédla.
„Víme, jak se jmenuje?“ zeptala se.
„Zatím jen David. Je na tom hodně blbě. Doktorka řikala, že se musel toulat docela dlouho, než ho chytili.“ Neodpovídala. Dívala se na jednu z fotografií.
„Toho muže znám,“ řekla.
Goliáš se sklonil a nahlédl jí přes rameno.
Fotografie byla ohořelá. Malý chlapec s blond kšticí seděl na klíně dospělému muži a společně s ním držel sklenici šampaňského. Vedle nich se do objektivu usmívala žena.
„Myslíte, že to je jeho táta? Jestli jo, tak to musej bejt docela bohatý.“
„Je to stará fotka. Ta žena je určitě matka nebo blízká příbuzná a chlapec je náš David. Toho muže ale znám. Už jsem ho viděla.“
„Řikal, že si to můžeme na chvíli pučit, tak kdybyste potřebovala…“
Otočila se ke stolu a všechny tři fotografie přejela čtečkou. Pak je podala Goliášovi.
„Podívám se na to. Teď mu je vraťte, Goliáši.“
* * *
Po týdnu stráveném v laboratořích zavřel konečně doktor Samuel Aaron Robinson za sebou dveře svého domu, hodil kabát na věšák a odkopl reklamní letáčky. Jako dítě do nich balil knihy, aby se nepoškodily jejich křehké desky, když je často otevíral nebo přenášel. Pamatoval, že babička nad nimi čistívala zeleninu. Pokrok jim ubíral všechna využití, která lidé vymysleli, a letáčky se stávaly čím dál zbytečnější. Ale dokonce ani válka nezabránila, aby se objevovaly za prahem.
Vystoupal do prvního patra. V koupelně pustil vodu do vany, hodil kravatu naučeným pohybem do ložnice, zul si boty a otevřel dveře své domácí pracovny. Napadlo ho, jak by asi vypadal zbytek domu, kdyby v něm měla hospodyně zakázáno uklízet stejně jako tady.
Když procházel k oknu, povolil zobrazení nových zpráv a poslepu hmátl po starém svetru. V celém domě udržoval k večeru jen sporé osvětlení, jak byl zvyklý z laboratoře. Nalil si sklenici koňaku, zavřel okno. Usedl na židli, nohy zvedl a položil na stůl. Začala se načítat první zpráva na jednom z monitorů. Ještě než se stačil napít, ruka se skleničkou se zastavila na cestě k ústům. Uviděl čtrnáct let starou rodinnou fotografii.
Položil pití na stůl a otevřel zásuvku s klávesnicemi. Ať se ale snažil sebevíc, nepřišel na to, odkud zpráva přišla. Jen čís lo spojení, obrázek. Teprve teď sáhl zpět a naráz vypil všechen koňak. Váhal. Možná to bylo únavou nebo neúspěchem, který ho v laboratořích potkal, ale zadal číslo a čekal.
„Jsem ráda, že jste se ozval, doktore,“ uslyšel ženský hlas. Místo obrazu ale zůstávalo jen černo.
„Proč jste mi to poslala?“ zeptal se.
„Našli jsme tu fotografii u jednoho chlapce bez domova. Chtěla jsem mu pomoci s hledáním příbuzných. Ráda Vám pošlu jeho současnou podobu, pokud budete souhlasit.“
„Proč bych se měl o tu podobu zajímat?“
„Je velice pravděpodobné, že jste příbuzní.“
Vstal a znovu si nalil koňak. Bylo to jen několik dní, co podepsal Prometheovi novou zakázku. Myšlenky mu vířily hlavou. Přemýšlel, kam by dokázali při testu jeho loajality zajít. Druhá sklenička koňaku pryč. Nalil třetí a sedl si znovu ke stolu.
„Ztratil jsem rodinu za války. Nikdo nepřežil,“ řekl.
„Přesto se, prosím, podívejte na druhý obrázek,“ odpověděla ta žena.
Tvář spícího mladíka. Byl pohublý, bledý. Z obličeje promlouval život v těžkých podmínkách.
„Váš mladý muž je nepochybně velice podobný mému synovci, ale ten bohužel, jak už jsem řekl, zemřel za války,“ řekl Robinson.
„Posílám vám ještě DNA data, doktore,“ odpověděla. „Budu ráda, když si je prohlédnete. Pokud byste ho chtěl vidět, ozvěte se. Kdykoliv.“
Než se stačil nadechnout k odpovědi, spojení se přerušilo. Třetí sklenička. Chvíli se díval na monitor. Pak se naklonil, otevřel zásuvku a sáhl po dokumentech. Čerstvě podepsaná smlouva na výzkum v úhledných deskách. Přečetl si znovu zadání. Smlouva nebyla nijak výjimečná, částka nepřesahovala běžný průměr.
Davidovy ostatky se nikdy nenašly. Když nálet zničil čtvrť, kde bydlela sestra s dětmi, prohledával Robinson ruiny domu celé týdny. Z peněz laboratoře zaplatil i dobrovolníky, kteří mu pomáhali, ale nic nenašel. Položil desky zpět. Vtom se ozvalo tiché upozornění z koupelny. Škubl sebou. Domácí pojistka ho jemným a melodickým hlasem upozornila, že uzavřela vodu, aby vana nepřetekla. Uklidil smlouvu a zadal analýzu DNA dat. Spíš ze zvyku než ze zvědavosti.
Když ho hlas v koupelně chtěl ujistit o optimální teplotě vody, vypnul všechna zvuková zařízení domu. Ale přestože bylo kolem úplné ticho, měl pocit, jako by z dálky slyšel pípání i hukot aparatur nebo hlášení překročení hodnot laboratorních přístrojů. Ozvěny týdne mu zůstávaly i na sítnici. Zavřel oči, ale modrá světla v laboratořích i monitory se mu nepřestávaly zjevovat. Zaklel. Napadlo ho, že možná věděli, jaký týden má za sebou, a tak si chtějí vyzkoušet jeho mlčenlivost ve chvíli, kdy je přepracovaný. Ani teplá voda mu nepomáhala, ani tlumené osvětlení. Z koupelny skoro utekl. V pracovně si nalil čtvrtou skleničku a zadíval se z okna. Veliké koruny stromů i zastřižený trávník. Nemohl se ubránit dojmu, že nenávidí jistotu, s jakou rostou a jsou, že v něm pořádek stejně dlouhých stébel vyvolává úzkost.
Pochopil, že ani dnes bez koňaku neusne. Vzal láhev s sebou a zamířil do ložnice.
* * *
Dny ubíhaly tak rychle, až David ztratil přehled, jak dlouho v nemocnici leží. První týdny jen spal a jedl. Bolest nohou ho ale nepřestávala budit. Ačkoliv mu podávali tišící léky, pravá noha mu srůstala špatně.
„Jak se dnes vede, bojovníku,“ pozdravil ho známý hluboký hlas obra Goliáše.
Odložil knihu a posadil se na posteli. Nosič nebyl sám. Doprovázela ho usměvavá doktorka a žena, kterou vídával na velitelském stanovišti.
„Ahoj,“ usmál se na obra. Chvíli nevěděl, jak má pozdravit, ale nakonec kývl hlavou:
„Dobrý den.“
„Dobrý den, Davide,“ oslovila ho lékařka. „Jak se mají tvoje nohy? Bolí v noci?“
Rozepnul si na stranách obě nohavice a ukázal jizvy:
„Je to lepší, ale pravá mě v noci bolí. Taky to koleno na pravý mě zlobí. Chtěl bych zase běhat, ale je neohebný.“
Doktorka položila zdravotní záznamy na postel a prohlédla si obě nohy. Opatrně mu vzala pravou za lýtko a zkusila hybnost. Když zvedla nohu výš, projela mu kolenem ostrá. bolest, až se mu zatmělo před očima. Odezvu, kterou cítil po celém těle, rozdýchával ještě několik vteřin.
„Koleno se vyhojilo špatně,“ zamračila se a otočila se k druhé ženě.
„Operovali jsme ho, ale byl zle pohmožděný. Tělo bylo vyčerpané, takže se špatně hojil celé první tři týdny. Bojím se, že mu tady zdraví nevrátíme. Potřebuje robotickou operaci a špičkovou rekonvalescenční proceduru.“
Druhá žena kývla a vzala dokumentaci do ruky. Vzpomněl si, kdy ji viděl naposledy. Teď ale nedržela žádné zbraně, oblečení nepokrýval prach. Vlastně vypadala na první pohled obyčejně. Štíhlá, tmavé džíny, světlé triko, pár vrásek kolem očí.
„Nechci odtud,“ ozval se David. „Chtěl jsem být s Goliášem. Říkal, že byste mě mohli naučit střílet.“
Podívala se na něj:
„My dva se ještě neznáme, Davide,“ řekla. „Vedu komunitu i ty, kteří chodí bojovat za lidi bez práv. Jsem Alef nebo také Rút. Rozhoduji o tom, kdo tu zůstane a koho přijmeme mezi sebe.“
„Chtěl bych tu zůstat, prosím,“ řekl tiše David, ale zavrtěla hlavou:
„Tvůj zdravotní stav to nedovoluje, Davide. Vím, že tvůj strýc vlastní jednu z větších laboratoří a požádala jsem ho, aby tě dal do pořádku. Pošleme tě domů k rodině.“
„Nemám rodinu!“ vykřikl David tak prudce, až sebou škubl i Goliáš. „Ten chlap je slizká zrůda! Dělá pro ty, co mi zabili mámu, a vůbec mu to nevadí!“
„Nezávislost laboratoře tvého strýce je prověřená,“ zavrtěla hlavou Rút. „Jestli pro ně pracuje, jde jen o krátkodobé zakázky. Nemohl bys tu být v takovém stavu, je potřeba, aby tě dali do pořádku. Goliáš ti řekne, kdy tě odvezeme.“ Otočila se k odchodu. David se neovládl a seskočil za ní prudce z postele. V tu chvíli ho ale zradily nohy a bolest ho srazila k zemi.
„Nemůžete mě nutit jít tam, kam nechci! Copak ste stejný jako žoldáci!“ vykřikl za ní.
Zastavila se a otočila. Z očí mu tekly slzy, jak ho koleno bolelo.
„Chtěl sem cvičit a dát se k vám, abych je moh zabíjet! Goliáš říkal, že umíte zabít i modifikovanýho, a já to chci umět taky! Chtěl sem umět střílet jako nejlepší Střelci a běhat rychlejc než on! Nedonutíte mě odejít!“
Vrátila se. Goliáš ho mezitím zvedl ze země a opatrně položil na postel. Vzala ho za ruku. Naléhavost v jeho hlase ji překvapila.
„G řikal, že jim umíte zatopit jako nikdo! Říkal, že se vás bojej. Taky chci, aby se mě báli,“ pokračoval David a hlas mu přeskakoval.
„Chodíme společně jen pro lidi bez domovů a bez práv,“ řekla. Podívala se na Goliáše.
Obr jen mlčenlivé klopil oči a červenal se.
„Ale vy sama přeci umíte bojovat! Byla ste u nich tolikrát a nedostali vás! Umíte zabít i shakira i žoldáka! Proč jim nezatopíte víc?“
Zvýšený hlas chlapce budil pozornost. Střelci i lidé bez výcviku se zastavovali a zvědavě se dívali, co se děje.
„Naší prioritou je záchrana lidí bez práv, Davide,“ odpověděla. „Nemůžu riskovat životy cvičených v jiné, mnohem nebezpečnější, misi.“
„Nemůžete jim to ale zakázat, když se rozhodou jít s vámi!“
„Pro většinu by to byla smrt,“ řekla.
„Nesmíte někomu zakazovat umřít za něco, čemu věří! Byl už konec války, když nám zničili čtvrť. A víte proč? Protože měla napájecí jednotku od První kontinentální! Nebyl tam jedinej žoldnéř! Dokonce tam ani nebydlel nikdo důležitej! Zabili mi rodinu jen kvůli pitomýmu napáječi! Věřte mi, že já sem už umřel s nima!“
V provizorní nemocnici se rozhostilo ticho. Ti, co měli víc sil, seděli na postelích a dívali se na ně, mezi škvírami nahlíželi zvědaví lidé.
„Davide, to ty jsi ničil napájecí jednotky Promethea na pobřeží?“ zeptala se a sedla si k němu na postel.
Zarazil se. Chvíli váhal, jestli to má přiznat, ale pak přikývl. Usmála se.
„Máš kuráž.“
„Dík.“
„Ale ta kuráž ti nepomůže, když se sotva vlečeš.“
„Potřebuju jen víc času, rozchodím se,“ trval na svém, ale zavrtěla hlavou:
„Slyšel jsi, co říkala doktorka. Teď mi slib, že se dáš do pořádku u svého strýce. A až budeš běhat bez bolesti a vrátí se ti síla, budeš platný i zde a uvítáme tě. Dřív ale ne. Platí?“
„Budu pak moct bojovat?“
„Kolik těch napáječů jsi vlastně zničil?“
„Asi šest.“
Uznale kývla hlavou:
„Tak to už bojovník jsi. Teď se ale musíš uzdravit.“ Viděla, že se mu myšlenka na odjezd nelíbí. Nechuť se mu odrážela na tváři.
„Davide,“ řekla tiše. „Tvého strýce jsme prověřili a nepatří pod Prometheus. Nemůže nijak za to, co se stalo tvojí rodině.“
„Vždycky si ho předcházeli. Jednou ho dokonce chtěli uplatit, aby dělal na zakázaným výzkumu. Umí pracovat s modifikovanýma a máma mi říkala, že od něj koupili i práci na studii o materiálech na implantáty. Moc bych se nedivil, kdyby dělal pro shakirovskou divizi tajně…“
„Určitě to je velice schopný muž,“ usmála se.
„To jo,“ ušklíbl se. „Možná až moc.“
„A nebylo by skvělé takového muže získat na naši stranu?“ Podíval se na ni. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co řekla. A pak se široce usmál.
„Zvládl bys to?“ mrkla jedním okem.
Nadšením se mu rozbušilo srdce.
„Až to bude bezpečné, Goliáš tě odveze,“ zvedla se. „Ale hlavně se dej pořádně dohromady. Ať ho předběhneš.“
* * *
Vzbudil ho pronikavý signál zprávy s vysokou důležitostí. Když se doktor Robinson zvedal z rozválené postele, cítil, jak se mu motá hlava. Při hledání županu zakopl o láhev s koňakem. Poslední měsíce už bez ní neusínal. Opřel se o rám dveří a promnul si tvář. Měl pocit, že mu hlavu přejel nejméně těžební stroj. Pomalu došel do pracovny a otevřel zprávu. „Předání za dvě hodiny.“
Písmenka mu přeskakovala před očima. A pak pochopil, co to znamená. Chvatně se vrátil do ložnice. Sotva našel čisté oblečení a podíval se do zrcadla, zaklel. Hodil oblečení na postel a vběhl do koupelny. Když si rozsvítil, myslel, že se mu rozskočí oči. Rychle se osprchoval, ale ani voda mu nepomáhala. Až když na sebe pustil prudký ledový proud, zdálo se, že trochu vystřízlivěl. Oholený a oblečený do čistého seběhl ze schodů a uvařil si kávu černou jako noc.
Do oken klepaly kapky prvního podzimního deště. Teprve teď si uvědomil, že musí připravit pokoj v dolním patře. Jen se ocitl v hale, začal propadat panice. V pokoji si vzpomněl, že už ho připravovala hospodyně, ale v lednici není skoro nic k jídlu. Krabička syntetické hořčice, láhev řádně zvětralého vína. Vyběhl znovu schody a objednal teplé jídlo i nákup do domu. Poprvé po dlouhé době si došel pro minerálku, aby zahnal žízeň. Otevřel hlavní vchod a zhluboka dýchal vzduch plný deště.
První poslíček dorazil během deseti minut. Když přebíral nákup, zeptal se Robinson mladíka, co obvykle snídá. Odpovědi se nedočkal. Chlapec se jen ušklíbl a rychle odjel. Doktor zabouchl rozmrzele dveře, donesl nákup do kuchyně a znovu zamířil do pracovny. Když míjel skleněnou vitrínu, uvědomil si, že má na sobě svetr, který zakazoval hospodyni zašít a který má na obou loktech vy šoupané díry. Hodil ho okamžitě do koše a zaběhl si pro jiný. V ložnici si všiml, že rozsvítil celý dům a jeho počínání může vzbudit pozornost. Zhasl hlavní světla a nechal jen obvyklé tlumené osvětlení, pak si sedl s novým svetrem na postel a snažil se uklidnit. Čím střízlivější ale byl, tím to bylo těžší.
Zazvonil poslíček s teplou večeří. Už pomaleji sešel ze schodů a otevřel mu. Objednal tolik jídla, že by nasytil čtyři dospělé, ale jen za mladíkem klaply dveře, došlo mu, že vlastně ani neví, co David rád jí. Odnesl jídlo na jídelní stůl. Ruce se mu třásly. Opřel se o stůl. Masivní dřevo bylo příjemné na dotek, ale srdce mu trhalo hruď.
V tu chvíli přišli.
Když přicházel k hlavnímu vchodu, podlamovala se mu kolena. Ačkoliv mu předtím byla zima, teď si uvědomil, že mu košili přilepil na tělo pot. Vzal velikou zdobenou kliku a otevřel dokořán. Venku stál dospělý muž s jizvou na tváři. Kývl a beze slova mu podal pouzdro s paměťovou kartou a podpůrné hole. Když ustoupil stranou, uviděl Robinson velikého mulata, jak nese v náručí blond chlapce. V tu chvíli byl rád, že hole drží, a opřel se.
„Kam ho mám položit, doktore?“ zeptal se obr hlubokým hlasem.
Robinson sebou škubl a roztržitě se omluvil. Zavedl je do obývacího pokoje. Mulat položil chlapce do křesla:
„Je to krásnej dům, Davide. Skorém ti to závidim. Dej vědět, jak na tom seš.“
David neodpovídal. Stiskli si krátce ruce, obr se otočil a zamířil k východu.
„Promiňte,“ oslovil ho Robinson, ale mulat si ho nevšímal.
Muž s jizvou na tváři, který stál u dveří, na doktora při odchodu kývl:
„Ona se ozve.“
* * *
Zámek klapl. Doktor Robinson stál v obývacím pokoji, pouzdro s kartou i hole v ruce.
„Ahoj,“ řekl tiše David.
Robinson opřel hole o okraj křesla a sedl si naproti.
„Na tý kartě sou záznamy z nemocnice.“
Podíval se na ruku, jako kdyby nevěřil, že v ní něco drží.
„Co… co se ti stalo?“ vykoktal první otázku.
„Toulal sem se a chytili mě. Zlomili mi nohy… Žoldnéři Promethea mi je zlomili.“
„Proboha proč?“
David se smutně pousmál. Nedivil se té otázce. Seděl v křesle, které bylo čistší než nádobí pečlivé Laily, podlaha vypadala jako z ledu. Skutečně se ocitl v jiném světě.
„Oni to tak dělaj. Utíkal sem jim dlouho. Ale pak mě chytili a zlámali nohy. Dělaj to takle každýmu bez práv. Odvezou tě do skladu, kde je vás víc a ožíraj vás krysy. No a když máš štěstí, tak se jako mrzák dostaneš mezi těžební party a žiješ dál. Já mám za sebou zázrak. Odnesli mě.“
„Kdo tě odnesl?“
„Říkají jí Alef nebo Alfa. Někdy Jednička… různě“ Ačkoliv do té chvíle Robinson bojoval s alkoholem v krvi, měl pocit, že teď se bez koňaku neobejde. Položil kartu na stůl a chvatně si nalil.
„Davide, Alef je nelegální organizace. Žena, která ji vede, vraždí nevinné lidi. Jsou to fanatici!“
Chlapec se ušklíbl:
„Ani ti nevim, když si uvědomím, jak riskujou.“
„Prometheus nemá žádná zařízení, kde by byli lidé bez práv zneužíváni. Naopak má organizace, které je vyhledávají a pomáhají jim práva získat zpět. V důlních zařízeních dělají trestanci a shakirové.“
„Tak to sem shakiro, protože na trestance sem mladej,“ odsekl David.
Ticho, které zavládlo, rušily jen kapky podzimního deště. Byli od sebe jen pár kroků a přitom je dělila vzdálenost, které nerozuměli.
Robinson vstal, vzal si čtečku a připojil k ní kartu. Čím déle četl, tím víc se mračil.
„Doktorka řikala, že musim na další operaci,“ ozval se David.
„Ano, bude to potřeba,“ odpověděl. „Ale musíš nabrat víc síly. Davide… Víš jistě, že jsi viděl Alef?“
„Víš jistě, že znáš Prometheus dobře?“ odpověděl chlapec. „Dělávám pro ně zakázky, ale dělám i pro vládu nebo jiné společnosti. Nemůžu za to, že ovládají polovinu trhu.“
„Poznám jejich žoldáky. A Alef s lidma riskovali život, aby mě odtamtud dostali… Umíš pít z krysy?“
Doktor mlčel.
„Asi ne,“ pokračoval chlapec. „Ale naučim tě to. Někdy se věci semelou tak rychle, že se ti to může hodit.“
Robinson položil kartu a podal mu hole:
„Teď se najíš, vykoupeš a vyspíš. Zařídím, aby tě ráno vyšetřili a navrhli léčbu.“
„Možná bys to dělat neměl, aby tě nezabásli,“ ušklíbl se David.
„Davide, chci ti pomoct.“
„To já tobě taky. Vypsali na mě totiž odměnu…“
Robinson se zhluboka nadechl. Opřel hole o křeslo a šel si nalít další sklenici. Ještě před hodinou byl rozhodnutý, že se přestane pitím ničit a začne znovu žít pro rodinu. Teď už nad tím nepřemýšlel. Nalil si to první, co bylo po ruce, otočil skleničku do sebe a pak se obrátil na Davida:
„Vem si hole a pojď se najíst.“
Chlapec se na něj díval očima bez zájmu. Nehýbal se. „Pojď,“ řekl znovu Robinson. „Taky jsem nejedl… a nějak začít musíme.“
* * *
Večeře, kterou objednal, zmizela během chvíle. David zhltl porce bez jediného slova. Robinson seděl naproti a vidličkou si hrál se salátovým listem na talíři.
„Tomu velikýmu chlapovi, co mě dones, říkaj Goliáš,“ ozval se chlapec do ticha. „Je to Nosič. Tahá lidi do bezpečí. Už jich odnes třicet jedna. Já sem třicet dva. Vytáh mě ze shromaždiště. Má ženu Lailu. Tý chybí kus nohy. Doktorka jí to už nedokázala vyhojit. Sou to hodný lidi. Goliáš v životě nikomu neublížil. Laila je skvělá kuchařka.“
„Podívej,“ řekl Robinson po krátké chvilce ticha. „Nejsem hloupý, abych nevěděl, že Společnosti používají takové metody. Vím, že občas lidi postraší, aby udrželi poptávku po výhodách. Prometheus ale není jediný, co něco skrývá.“
„Jenže oni mají většinu vládních zakázek a shakiry.“
„První kontinentální zase vládne dopravě,“ namítl Robinson. „Shakiro nepotřebuje dopravu,“ odsekl David. „Neviděl jsem jedinýho, co by makal tak, jak jsi řekl!“
„Davide“ přestal si hrát s listem salátu a položil vidličku na talíř. „Jsem vědec a moje laboratoř zaměstnává přes sto lidí. Mám dva vybavené stroje, na kterých probíhá výzkum i ve vzduchu, pobočky po celém světě…“
„Tak to se ti vede dobře,“ ušklíbl se David, ale Robinson si dobře všiml, že přemáhá pláč.
„Neříkám to kvůli tomu. Víš, snažím se pro těch pár lidí udržet za těchto podmínek stabilní a svobodný život.“ Chlapec odstrčil talíř. Hleděl před sebe, v dlaních sklenici s vodou.
„Upřímně jsem například nikdy neviděl jediného shakira. Mluví se o nich, výzkumy probíhají, ale o tom, že by někde nějací pobíhali, ani slovo. Připadá mi i absolutně nereálné, co se o nich povídá.“
„Žijí ve Vnitřním městě,“ řekl David.
„Tohle je univerzální odpověď, kterou mi dala i jedna stará žena, když jsme se bavili o vlkodlacích, Davide. Věnuji se výzkumu přes dvacet let a za celou dobu jsem nikde neviděl ani náznak nějaké takové vědecké práce.“
„Já je viděl…,“ řekl tiše chlapec.
„A já zase viděl laboratoř, kterou navštívila Alef,“ odpověděl Robinson.
„Lidi si přeci můžou vybrat, kde budou pracovat,“ namítl David.
„Myslíš?“
Doktor vstal a sklidil ze stolu.
„Mají si vybrat mezi takovou prací a nesvobodou? Tomu říkáš výběr?“
Chlapec neodpovídal.
„Davide, válka zdaleka neskončila. Možná je teď na povrchu klid a snažíme se přesvědčovat se, že se nic neděje, ale ono se děje. Malujeme si běžný život tak jako předtím, ale hodně se v lidech změnilo.“
„Pořídili si víc kvérů?“ zvedl k němu oči David.
Robinson by přísahal, že v tu chvíli měl oči starého člověka. „Ano, máme strach,“ přikývl. „Nevěříme ani nejbližším. Zaměstnání je pro nás svoboda, ale zároveň se svazujeme pravidly Společností, která platí nad zákony. Myslíš, že by si dřív lidé vybrali dobrovolně práci, která jim bude určovat život od místa, kde bydlí, až po to, co jedí? Dřív byli ochotni prodat duši za vyšší platy, teď se prodávají za pocit bezpečí.“
„Moje máma měla taky pocit, že je v bezpečí…“
Robinson si sedl naproti chlapci, v ruce šálek horké černé kávy.
„Vis, často jsme debatovali s kolegy z oboru, kde se stala chyba, ale nikdo z nás odpověď nenašel. Lidé se od války čím dál tím víc stahují ke Společnostem.
Věří, že je pracovní výhody ochrání i s rodinami. Válka se jim dostala pod kůži.“
„Válka,“ pousmál se David. „Spíš se z nich stali ještě větší zbabělci.“
„Davide, někdo prostě nedokáže žít jinak. Lidi mají děti, nestojí o žádné komplikace nebo střety. Většina raději přivře oči…“
„Děláš pro Promethea?“
Doktor přikývl.
„Asi tři zakázky jsme pro ně už připravili, ale nic velikého. Živí nás drobné výzkumy pro všechny Společnosti.“ Podzimní déšť ustával, tmavá noc začala ustupovat šeru. „Držíme s kolegy poslední možné formy nezávislosti a volíme denně, jakou cestou laboratoře půjdou. Snažíme se žít podle zákonů, Davide. Ne podle toho, co slýcháváme z náborových center.“
„Jak je možný, žes nikdy neviděl shakira… Tomu se nedá věřit vrtěl hlavou chlapec.“
Robinson pokrčil rameny:
„A ty mi řekneš, kvůli čemu na tebe vypsali odměnu?“ Poprvé za tu dobu, co seděl v jeho domě, se David pousmál: „Jeden kluk mi řikal, že sem podělanej klikař. Měl asi pravdu. Po náletu sem utek hodně daleko. Chvíli sem se toulal a hodně viděl. Rozbil sem Prometheovcům nějaký napáječe. Docela dlouho mi to procházelo. Nechávaj v rozvalinách pasti na lidi bez práv. No a když sem si šel pro jídlo, chytili mě na blbou ledničku. Naštěstí sem byl tak špinavěj, že mě nepoznali. Klika.“
„Klika? Jak se ti podařilo ty napáječe vyřadit? Stačil jeden kontakt a byl bys mrtvý!“
David pokrčil rameny:
„Prostě se to podařilo. Sem klikař.“
Seděli proti sobě a ani jeden z nich nevěděl, o čem mluvit dál. Robinson vstal od stolu a podal mu hole.
„Pojď, ukážu ti pokoj.“
Do tunelu, který lemovalo množství starých kabelů, pronikalo jen slabé světlo z odvětrávací šachty. Suchý prach pokrývající koleje štípal v nose, z klenby kapal olej.
Po stranách klečeli dva muži, zbraně připravené u tváří, oči upřené do tmy. I když je prach dráždil v očích až k slzám, zůstávali bez hnutí na svých místech. Po botě jednoho z nich přelezl pomalu šváb. O pár kroků dál, v kolejích, stála Rút. Ruční zbraně s mířidly skloněné k zemi, stará vojenská bunda. Dívala se do míst před nimi, na ramenou se jí usazoval prach.
Opatrně se přikrčila. Mířidla tiše cvakla. Položila jednu zbraň a třikrát ukázala ke stěně. Ucítili jemný vítr na tvářích. Na konci tunelu se objevila světla. I kdyby jich přišla celá jednotka, věděli, že mezi nimi budou tři. Tři modifikovaní. Zvedla se. Než se stačili podívat jejím směrem, zmizela ve tmě. Dva páry očí upřené na přibližující se světla, stěny, které k nim nesly zvuky kroků. Pak se světla zastavila. Byli blízko. Mezi bílými kužely se míhaly i jemně červené proužky mířidel. A vtom se ozvala střelba.
Oba muži si cvičeným pohybem sklopili na helmách sklíčka pro noční vidění. Mířili na stejné místo. Čekali. Z tunelu zněly výkřiky i povely. Světla padala, zbraně narážely do kolejnic. Ozvěna odrážela křik lidí. A pak v jediném okamžiku nastalo ticho. Kapka, která dopadla ze stropu na kolejnici, rozezpívala kov. Jedno z padlých světel zhaslo.
Teprve teď se oba opatrně pohnuli. Pomalu začali ustupovat a sledovali stěny. Zapnutá čidla v uších jim napovídala, kde zabijáci jsou, ale nic určitého neviděli. Jeden ucítil závan u ramene a prudce se otočil. Zaslechl ozvěnu dechu, ale nic nezahlédl. V tu chvíli se mihl ve světle šachty stín a druhý z mužů vypálil. Křečovitě sevřená zbraň chrlila střely ještě chvíli poté, co padl k zemi mrtvý.
Tíha ticha, ve kterém zůstal sám. Střelec se přitiskl ke stěně a znovu zaklekl. Byli blízko. Skoro slyšel, jak dýchají. Zvířený prach štípal v očích. Neviděl je.
Dvě rychlé střely, vedle něj padla těla. Zděšeně odskočil, až málem zakopl. V šeru zahlédl jejich oči. Lidské oči. Žili, i když měli v čele zřetelný zásah. Z prachu se vynořila Rút. Mířidla skloněná k zemi. Další dva výstřely.
„Jeden prošel,“ řekla, když ho míjela. „Musíme ho dohonit dřív, než se dostane k lidem.“
Kývl a rozeběhl se za ní.
* * *
Na pohodlí teplé vody, jídla i čistého domu si David zvykl rychle. Hospodyně ho milovala. Starší paní, které válka vzala rodinu i manžela, pomáhala tak obětavě, až měl pocit, jako by ho přijala za vnuka. Tři neděle nabíral síly na novou operaci. Když ji měl za sebou, odležel si další dva týdny na lůžku v robotické komoře. Tisíce malých pomocníků ho znovu stavělo na nohy. Pak další a další cvičení. Na nohy, které jsou zdravé, si musel zvykat postupně. Stejně tak je musel opatrně znovu zatěžovat. Za celou tu dobu strýce moc nevídal. Robinson byl jako společník uzavřený a málomluvný. Lidí se stranil.
„Je to hrozný, co se s lidma stalo, pane Davide,“ vedla jednu ze svých ranních řečí hospodyně. „Podívejte se třeba na pana doktora. Takovej učenec a vědec. Můj syn byl s ním stejnej ročník. No podívejte se, jak vlastně doopravdy žije. Víte, jak to vedl, než jste přišel? Hrůza!“
Mávla rukou do prázdna, aby dodala slovům váhu, ale David ji stejně poslouchal jen na půl ucha.
„Víte, já vím, že je nešťastnej. Zeje sám a taky se mu nelíbí, jak lidi žijou. Ale takhle se ničit prací, to je hrůza. Nejedl, nespal, vůbec se nezajímal o to, co se děje jinde. Vlastně se nezajímá ani teď…“
Její hlas na chvíli zmizel za stěnou, ale hned byla zase zpět v kuchyni, kde snídal, a pokračovala:
„Tohle není život. Ale tady uvnitř…,“ zabušila si ukazováčkem na prsa. „Tady uvnitř vim, že jednou ho štěstí potká. Že zapomene na všechno špatný, co zažil, a bude spokojenej.“ Přestala pobíhat a starostlivě si ho změřila:
„Co nožičky. Nebolí?“
David zavrtěl hlavou a pomalu jedl dál.
„Tak to sem ráda,“ řekla a zase se vrhla do úklidu. „Víte, já myslim, že ste pro něj dar z nebe. Už tu není tak sám a je i častějc doma. Určitě je to začátek dobrý změny… Pro všechny. Řikala známá, co pracuje v laboratořích, že už z něj neni takovej bručoun… A taky už tolik nepije jako dřív…“
Zarazila se nad tím, co řekla. Zavládlo ticho naplněné trapností. V tu chvíli se naštěstí ozval zvonek. Hospodyně si stáhla rukavice a s úlevou odcupitala.
Naložil si na talíř novou porci lívanců a vidličkou pomalu kousek oddělil. Jemný džem se mu rozlil po jazyku a příjemně ho pohladil sladkokyselou chutí. Vzpomněl si, jak mu poprvé chutnalo u Laily, která dělávala sladké placky z ovesných vloček. I když měl na talíři lívanec z dokonale přesáté bílé mouky, nemohl se ubránit dojmu, že mu v podzemní nemocnici chutnalo víc. Stýskalo se mu. Na málomluvného strýce si zvykl, hospodyni měl rád. Ale přes to všechno se cítil sám.
Čím silnější měl nohy, tím větší neklid. Když v něm všechno vřelo, vstával často i v noci, aby si zaplaval nebo zaběhal. Vídával Robinsona, jak se probírá záznamy v pracovně, jak používá láhev koňaku se skleničkou jako těžítko, a všechno se v něm bouřilo. Dokonce se mu často zdávalo, jako kdyby slyšel hlasy, které ho těšily v podzemí.
Než ale zvedl na vidličce další sousto k ústům, uvědomil si, že se mu hlas znějící od dveří nezdá. Vyskočil od stolu a rozeběhl se ke vchodu.
„… A já vám zase říkám, že dovnitř prostě nesmíte! Nejste ani ohlášená! Pan doktor by mi o vás řekl!“
„Moc vás prosím, nechte mě promluvit s Davidem,“ ozval se známý hlas a David měl pocit, že ho ke vchodu nesou křídla.
„Lailo!“ zavolal, prodral se kolem hospodyně ven a vrhl se ženě kolem krku. „Lailo, ty jsi přišla! Tolik mi všichni chybíte!“
Držel se jí a nic neslyšel. Zatáhl Lailu dovnitř a zavedl ji do kuchyně. Jak hospodyně, i ona byly tak překvapené, že nijak neodporovaly. Nalil horký čaj, na velký talíř navršil co nejvíc lívanců a postavil všechno na stůl. Sedl si vedle a pobídl ji k jídlu.
Opatrně si přisunula horký šálek. Chvíli se dívala na talíř i jemnou páru stoupající z čaje. Pak šálek zase pustila.
„Lailo, jez,“ pobídl ji znovu. „Musíš se najíst, abys měla sílu!“
Podívala se na něj. Teprve teď si všiml, že pláče.
„Zabili ho, Davide,“ řekla tiše. „Zabili mi ho“
* * *
Robinson sledoval plameny v krbu. Bezděčně točil broušenou sklenicí, ve které měl koňak. Mračil se. Prasknutí polena ho vytrhlo z myšlenek a otočil se. Uplakaná Laila s tvářemi spálenými od slz držela v dlaních jemný kapesník a klopila oči.
„Už tu nemůžu zůstat,“ řekl David. „Nezlob se. Tohle je… klec.“
„Doufal jsem, že to bude tvůj domov,“ odpověděl Robinson.
„Už pár tejdnů tu ani nemůžu v klidu spát,“ pokračoval David. „Nedokážu to. A teď už tu nemůžu ani dejchat…“
„Vím, že se ti tu nelíbí, ale je to přirozená reakce na všechno, co jsi prožil.“
„Prožil!“ vyjekl David. „Když se dusim, chodim si zaplavat a vidim tě, jak nespíš! Víš moc dobře, o čem mluvim! Mluvím o litrech pití i o tý tvý nesmyslný práci! Mluvim o tom, proč sem radši nechodíš, abys nepotkával hospodyni, mluvim o tom, jak se ti příčí ta odporně uhlazená zahrada před domem!
Takže mi tu nevykládej věci o přirozenejch reakcích!“
„Nikdy jsem ti netvrdil, že žiji spokojený život,“ řekl Robinson.
„No tos mi ani řikat nemusel,“ odsekl mladík.
„Davide,“ snažil se mluvit klidně doktor, ale bylo znát, že se přemáhá. „Není mi lhostejné, co se ti stalo, a věř tomu nebo ne, když zasáhli váš dům, měl jsem chuť hodit všechno za hlavu. Ale peníze a zakázky jsem potřeboval, abych tě mohl hledat a abych pomohl alespoň lidem v laboratoři. Máš pravdu, uvnitř všech lidí, co znám, to vře, ale jakmile si uvědomíme, kde žijeme, pro koho žijeme, koho milujeme nebo co nechceme měnit, každý hned zkrotne!“
„Nevšiml sem si, že by ses u toho pití krotil,“ odsekl David. Napětí mezi nimi přerušilo zapraskání krbu.
„Neměl bys soudit cizí bolest, když ji neznáš,“ řekl Robinson tak klidným hlasem, až to Davida zarazilo. Doktor položil skleničku na krbovou římsu a sklonil se k Laile:
„Udělám vám porci horké čokolády.“
Když přikývla, odešel. David si sedl blíž a pohladil ji po ruce. Vládlo rozpačité i napjaté ticho.
„Nevypadá tak zle, jak jsi říkal,“ řekla.
Pousmál se.
„Já vim. Neměl sem ho rád, kvůli tý práci, ale není špatnej. Alef měla pravdu. Nemůže za to, co se stalo. Hádáme se, je to bručoun, ale v jádru je hodnej.“
Přikývla. „Má tě moc rád.“
Dveře vrzly, objevil se Robinson s horkou čokoládou. „Jak… jak se to stalo?“ zeptal se David.
Laila poděkovala doktorovi za teplý hrnek a sevřela ho do dlaní.
„Byli tentokrát tři,“ odpověděla tiše. „Dostali se skoro až k nám, když sledovali Lovce… Zabili hlídku. Než stačila Alef zabít dva, třetí prošel k obydlím. Střelci se mu postavili, ale neměli moc šancí.
G chtěl jednomu z nich pomoct a donést ho k doktorce potom, co ho střelili… Nezvládl to… Shakiro byl rychlejší… Necítil bolest. Říkala doktorka, že byl na místě mrtvý. Jako všichni…“
David se podíval na strýce. Výčitka i obvinění zároveň. Doktor vzal svou skleničku z římsy krbu a posadil se na jedno z křesel.
„Paní Lailo,“ řekl. „Víte, nemám tolik možností, ale rád bych vám nějak pomohl. Musíte mi ale slíbit, že neopustíte dům a neupozorníte na svou přítomnost nikoho venku.“
„Nerozumím…“
„Dám vás do pořádku po zdravotní stránce. David mi určitě rád pomůže.“
Byla to hozená rukavice i výzva zároveň. Všechno, co bylo v domě, nutilo Davida utéct zpět do podzemí, ale Laila pro něj znamenala hodně.
„Tolik ho máte rád, že byste riskoval pro člověka bez práv?“ Měla udivené oči. „Ne, doktore, to nemohu přijmout. I tak vám ale děkuji. Alef mě čeká.“
Robinson se opřel v křesle. Zadíval se na světlo plamenů odrážející se v broušené sklenici. Polena pomalu dohasínala, na povrchu kuláčů si proudící vzduch hrál s obrazy žhavých uhlíků. David vstal a prohrábl oheň, místnost se opět osvětlila. Smetl žhavé uhlíky, které vypadly za mřížku, sedl si zpět. „Půjdu s Lailou,“ ozval se za chvíli. „Nezlob se…“ Doktor mlčel.
„Myslím, že se uvidíme. Alef slíbila za pomoc dodávku palivových plátů a sliby plní… Budu s ní… A vždycky budeš vědět, kde mě hledat.“
Ať se ale snažil sebevíc, slova neměla takový účinek, jaký by si přál.
„Davide,“ řekl Robinson. „Ztratil jsem rodinu už jednou a nechci ji pohřbít podruhé.“
„Já se tu ale necítím jako mezi živými,“ odpověděl mladík. Hladina koňaku se líně převalovala po skle, hřejivý pocit na patře pomalu vyprchával. Stejně jako předsevzetí zlomit v sobě zažité zvyky.
„Přiznám se, že ti závidím, Davide,“ řekl tiše doktor. „Věříš mi aspoň trochu?“
„Ale ano!“ Hlas Samuela Robinsona zněl opět jistě. Vstal z křesla a se sklenicí v ruce zamířil ke krbu. Chvíli váhal, nakonec ji položil na římsu a zastrčil si ruce do kapes kalhot.
„Právě proto, že ti věřím, ti závidím. I když jsou ty vaše historky o shakirech-zabijácích dost přitažené za vlasy. Ale už jsem slyšel o Vnitřním městě a Společnostech ledacos.“
„Ty si myslíš, že jsem naivní idiot, co nerozezná vojáky od něčeho jinýho“ řekl David.
„Neměj mi to za zlé, proboha,“ odpověděl. „Jsem vědec a výzkumu se věnuji dvacet let. Laboratoře nejsou izolovaná pracoviště… Spolupracujeme s pěti laboratorními řetězci. A když vyvíjím posilovač páteře, nemám důvod nevěřit dokumentaci, která vyžaduje zatížení na těžbu nerostů…“
„Nemůžu tě přesvědčovat. Dělám to celou dobu, co tu sem,“ odmítl mladík. „Půjdu s Lailou. Splatíme ti dluh a ostatní necháme na tobě. Pokud ale chceš shakira potkat, rozluč se se životem, jakej doteď žiješ. Protože když ho uvidíš, seš buď mrtvej nebo bez práv.“
Laila položila hrneček před sebe.
„Alef vám pošle datum a místo předání dlužných plátů, doktore,“ řekla. „Přála si, abych to vyřídila. Pokud nepřijdete na schůzku, bude to respektovat.“
„Zaměstnávám přes sto lidí,“ zašeptal Robinson. „Stavíte mě před nelehké rozhodnutí.“
„Možná už kvůli nim by ses měl probrat… a konečně vystřízlivět,“ ozval se David.
Poleno v krbu zapraskalo.
Ještě než se zvedla mlha od spadaného listí, vzal David vak s oblečením. Robinson stál v hlavních dveřích mezi sloupy předstírajícími staré umění. Ruce v kapsách, zamračeně pozoroval, jak vzal Lailu za ruku a pomohl jí ze schodů. Když sešli na chodník, David se otočil. Okamžik zaváhal. Vrátil se, položil vak a strýce objal.
„Díky za všechno,“ řekl.
„To… nestálo… vždyť víš.“
„Ale jo. Nezapomeň, kde budu…“
Stiskl mu ruku.
„Pořád sme… rodina…,“ zašeptal David, oči skloněné k zemi.
Robinson přikývl. Chtěl toho hodně říct, ale nedokázal najít správná slova.
„Ozvu se,“ slíbil ještě David. Pak rychle zvedl vak a seběhl schody.
„Davide!“ zavolal za ním strýc.
Chlapec se otočil.
„Přijdu… Já… Já určitě přijdu!“
Mladík se usmál a zamával mu.
Doktor stál ještě dlouhou chvíli přede dveřmi. Díval se do mlhy, která mu vzala synovce, díval se na svou dlaň, jako kdyby nevěřil, co všechno se za těch několik týdnů stalo. Vítr ho studil na zádech. Pak si promnul obličej, odkopl letáky a zavřel za sebou dveře. Prošel ke krbu, vzal z římsy sklenici a sedl si do křesla. Dům byl tichý jako mlha, která ho to ráno objala.
* * *
Když mu David zaklepal na rameno, Alvarez, muž s jizvou přes tvář, se otočil:
„Co bys rád, chlapče?“ zeptal se. Seděl u baru ze starých pneumatik jen pár kroků od stanu nemocnice.
„Zítra začnu cvičit, tak mám prosbu,“ řekl David. „Poslouchám.“
„Chci tetování.“
Alvarez se zamračil:
„Neni moc bezpečný podepsat si tělo, chlapče. Rozmyslel sis to dobře?“
„Já ho chci mít podepsaný. Chci, aby mě poznali.“
„Rozhodnutí je na tobě,“ pokrčil rameny. „Nebudu ti v tom bránit. A víš, co to bude?“
„Číslo,“ odpověděl David.
„Jen číslo?“
„Jen číslo… Třicet dva.“
„Jo,“ Alvarez do sebe otočil skleničku a kývl. „Tak pudem.“
