Ticho podzemní chodby roztříštil výkřik. Znělo to jako nářek přicházející z jiného světa. Ozvěna ještě nějaký čas bloudila kolem stovek terárií, zabudovaných v betonových zdech a osvětlených matnými zelenými zářivkami. Jejich obyvatelé se stáhli hlouběji do stínů a ze tmy zírala jen bělma očí. Tepaná zábradlí před každým sklem kreslila na mramorové podlaze stíny podobné plazícím se hadům. Klenutý strop chodby se ztrácel v temnotě. Když se znovu rozhostilo ticho, porušené výkřikem, ve vzduchu jako by ještě visela ozvěna kroků tisíců návštěvníků, kteří tudy dřív proudili.
Pak se ozvalo cvaknutí zámku dvířek v kovových vratech na začátku chodby. Klín žlutého světla se smísil se zelenou barvou zářivek, když se dvířka otevřela.
Y nich se objevil Ondřej, pořízek v černé lyžařské kombinéze s napřaženou pistolí. Musel hluboko sehnout hlavu ostříhanou na ježka, aby vůbec prošel. Postavu měl jak z kulturistického magazínu. Málokdo by mu hádal teprve šestnáct.
„Slyšela jsi to?“ zeptal se.
„To bych musela být hluchá. A přestaň blbnout a schovej to, než někomu ublížíš,“ ozvalo se za ním a do chodby vklouzla jeho o dva roky mladší sestra Tereza. Byla ve stejném úboru, ale o hlavu menší a vážit mohla tak polovinu. Ondřej si něco zamumlal a uklidil čtyřiačtyřicítku do pouzdra u pasu.
„Doufám, že ses aspoň postarala o tu zabezpečovačku, když jsi tak chytrá,“ řekl a rozhlédl se.
„Buď v klidu, bude jim trvat minimálně dvě hodiny, než zjistí nějaký problém,“ odpověděla.
„Kde to vlastně jsme?“
„V bývalé ZOO geneticky modifikovaných organismů. A dál v chodbě…“
„Fujtajbl. Mutanti, jo? To se nedivím, že to museli zabalit. Kdo by se na ně chodil dívat, když nám jich Továrna valí do města takový kvanta. Co mi ale neštymuje – proč je venku takovejch zelenejch makovic. Tri kontrolní zóny, není to až dost na zparchantěný zvířátka?“
„Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, že tu bývala taky genetická laboratoř. A už jsem ti několikrát vysvětlovala, že“ bys neměl všechny geneticky modifikované tak rychle odsuzovat,“ řekla a vrátila si pramen černých vlasů zpět za čelenku stejné barvy.
„Vždyť víš, že já neodsuzuju všechny. Ty, o kterých nevím, mi nevadí. Hele, a není ti divný, že hlídají zavřenou laboratoř jako nějaký vojenský pásmo?“
„Právě že je. A ještě divnější je, že klíče odsud byly ve věcech po našich na kroužku společně s těmi z práce a od domu,“ řekla Tereza a vydala se dál do chodby. Ondřej postupoval kousek za ní, ruku položenou na pažbě pistole.
„Na to, že je to dávno zavřený, je tu podezřele čisto a ty zrůdy tady,“ klepl do jednoho z terárií, „taky vypadaj dobře živený.“
Chodba se začala stáčet do oblouku a po několika stech metrech byla přehrazena policejní páskou. Ondřej si ji pozorně prohlédl.
„Je to ze stejného okrsku, na kterém dělali naši,“ ukázal Tereze razítko na pásce. Ta se k ní vrhla, jako by snad mohla páska utéct.
„Podívej, Tery, moc si od toho neslibuj. Budeš pak míň zklamaná. Vždyť sama víš, na kolika místech jsme už hledali.“
„Já vím. Ale ten klíč, který pasoval do těch dveří vpředu – to je dobrá stopa, ne?“
„Je ti jasný, co si o celý tý záležitosti myslím?“ pokrčil Ondřej rameny a podlezl pásku.
„A honit uprchlé a bezbranné geneticky modifikované ve slumech, to ti jako ztráta času nepřipadá?“
„Ne. Sama nejlíp víš, jak nám ty mutantský svině ukrajujou životní prostor. Díky těm posledním univerzálním pracovníkům, co začali vyrábět minulý léto, přišla o práci půlka města. A to se to ještě některým hnusákům nelíbí a utíkají se schovat do Stínů. Navíc máme asi každý jinou představu o tom, jak vypadá bezbranný tvor,“ řekl.
Tereza mezitím také podlezla pásku a vyrazila dál do chodby.
„Počkej, Tery. Nikam se nežeň,“ rozběhl se Ondřej za ní. Dohonil ji po pár metrech. Vlastně do ní skoro narazil. Stála v místech, kde se ráz chodby zcela změnil. Většina terárií a zářivek uvnitř byla rozbitá a střepy z nich zametené ke zdem chodby.
Vytáhli baterky a nemluvili. Na podlaze i na stěnách byly vidět stopy boje. Stěny plné důlků po střelách a střepinách z granátů vypadaly jako po neštovicích. V některých úsecích byla mramorová dlažba zčernalá ohněm. A na mnoha místech někdo na zem nakreslil obrysy postav tak, jak se to provádí kolem obětí na místě činu. Podvědomě se jim vyhýbali a Ondřej je počítal. Když se dostal k pětatřiceti, přestal.
„Panebože,“ vydechla Tereza.
Ondřej postoupil dál a prohlížel rozbité stěny a podlahu. Tereza se mezitím opřela o stěnu chodby. Obličej měla bledý a ve svitu baterek a zbývajících zelených zářivek vypadala jako vodník na smrtelné posteli. Zavřela oči a zhluboka dýchala. A pak se znovu ozval ten výkřik. Tentokrát z mnohem větší blízkosti. Ondřej ztuhl uprostřed pohybu a pak si všiml, že Tereza pomalu klouže po stěně k zemi.
„Tery! Děje se něco?“
„Ne. Totiž, vlastně ano. Tam vpředu je něco moc divného,“ řekla a zavřela oči. Víčka se jí třásla jako v křeči. Ondřej se k ní sklonil, chytil ji za rameno a mírně s ní zatřásl.
„Tery, přestaň, říkám. Co to má znamenat? Vždyť jsi mi tvrdila, že to už nemíváš,“ snažil se ji probrat.
„Tak to jsem ti lhala, aby sis nedělal starosti,“ odpověděla. Seděla opřená o stěnu, její černé oči se otevřely a hleděly kamsi nad Ondřejovu hlavu.
„Musíme dál,“ řekla tak tiše, že to Ondřej sotva slyšel.
„Ani nápad. Jestli to jsou zase ty tvoje předtuchy, tak do půl hodiny dostaneš pořádný záchvat. A to už musíme být v bezpečí venku.“
„Musíme dál,“ zopakovala. „Už jsme blízko. Cítím to.“
„To je pěkná kravina! Blízko čeho? Já jenom cítím, že se řítíme do průšvihu, jestli to hned neotočíme.“
Ale to už se mu Tereza prosmýkla jako ještěrka kolem nohou, vyskočila a pokračovala chodbou dál.
„Počkej, neblbni. To nemá vejšku. Jak tě odtud dostanu, když budeš bez sebe?“ pokusil se ji chytit za ruce, ale Tereza uhýbala a postoupila chodbou o několik metrů. Teprve pak se Ondřejovi podařilo ji chytit za paži: „Okamžitě se vrať.“
Tereza se k němu otočila a chvíli si hleděli do očí. Ondřej ji znal dobře. Nejlíp na světě. A v jejích očích neviděl rozmar rozmazlené holky, ale odhodlání hraničící s posedlostí. Už to párkrát zažil a věděl, že by musel Terezu nejdřív svázat, aby ji dostal ven.
„No dobře. Ale jen deset minut a pak musíme zpátky,“ řekl, pustil Terezu a nastavil si alarm na hodinkách.
Postupně se dostali do míst, kde už chodba nebyla poškozena. Siluety na zemi se ale objevovaly stále. Chodba byla v těchto místech bez zákrutů a daleko vpředu se jim ztrácela v nazelenalém šeru zářivek. Terária byla prázdná a jejich zadní stěny se ztrácely ve tmě. Vypadalo to, jako by stěny byly plné slepých zelených očí. Ondřej postupoval jako první, zbraň připravenou k výstřelu. Tereza proti tomu tentokrát neprotestovala. Nemluvili.
Pak se potřetí ozval ten výkřik. Byl ohlušující, bolestný a nelidský. A ozval se blízko. Tereza se opřela o jedno ze zábradlí před teráriem a obě ruce si tiskla na uši. Ondřej měl zatnuté zuby, ale zbraň nesklonil.
Zpozorovali to oba zároveň. V chodbě před nimi se objevila zlatá záře. Začala se přibližovat a oni rozeznávali víc a víc detailů. Byla to zářící zlatá koule s černými žilkami na povrchu. Zabírala skoro celou chodbu. Řítila se na ně rychlostí vystřeleného míče. Vydávala při tom zvuk jako startující dopravní letadlo. Ondřej zaklekl a připravil se ke střelbě. Koule už byla jen několik desítek metrů od nich, když Ondřej začal pálit. V chodbě se výstřely rozléhaly jako rány z děla. Vzduchem svištěly kulky a vykřesávaly ohňostroje jisker na betonových stěnách. Tereza cítila, jak se chvěje zábradlí, o které se opírala. Pak Ondřej přestal střílet a jedním skokem byl u Terezy. Něco křičel, ale nebylo mu rozumět. Strhl ji k zemi a pak koule vybuchla. Nebo to aspoň tak vypadalo podle oslňujícího záblesku a rachotu, který rozechvěl celou chodbu. Přehnala se nad nimi tlaková vlna. Pak je přikrylo rezonující ticho. Nic se nehýbalo. Vpředu v chodbě byl stále jas tak intenzivní, že do něj nemohli pohlédnout.
„Co se to děje?“ zeptala se Tereza a musela otázku opakovat dvakrát, než jí Ondřej porozuměl, stále ohlušený výbuchem.
„Nevím, co to je. Ale tam vpředu je silové pole přes celou chodbu. Málem jsem nás zastřelil, když se kulky začaly odrážet. To tu kouli zastavilo, ne já,“ řekl.
„Panebože,“ řekla Tereza, která vytáhla černé sluneční brýle a zírala do zlaté záře za silovým polem. Ondřej si zastínil oči rukou. Teprve když záře ztratila na intenzitě, mohl společně s Terezou sledovat, co se děje. Koule, zploštělá podél silového pole, se změnila ve zlatavou kapalinu a stekla na zem. Tam se začala formovat do tvaru stojící postavy. Postupně se začaly v okolí rozsvěcet zářivky zabudované do klenby chodby. Ondrovi se na zápěstí aktivoval MP3 přehrávač a nešel vypnout.
Postava mezitím nabrala tvar dívky, oblečené do jednoduchých šatů. Byla jako vytvořená ze zlatého dýmu a prosvítala skrze ni svítící terária. Jen oči měla jiné. Jako by se dívali na starý negativ – černá bělma a bílé panenky. Ondřej ani Tereza se nevydrželi dívat do těch očí déle než pár vteřin. Jako by se jim dívka dívala až do těch nejtajnějších zákoutí mysli.
„Kdo jsi?“ první prolomil ticho Ondřej.
„Jděte pryč. Hned,“ řekla dívka. V těch slovech nebyl hněv, ale na oba z nich doléhal smutek. Bezbřehý a nikdy nekončící žal nad věcmi, které nedokázali pojmenovat.
„Ne tak rychle. Rádi bychom se tě zeptali na pár věcí,“ nenechal se odradit Ondřej.
„Já vím, hledáte rodiče,“ odpověděla.
Ondřej s Terezou se na sebe podívali.
„Kdo jsi?“ zopakoval Ondřej.
„To není důležité. Spíš to, že vaši rodiče ukončili svou pozemskou existenci tady dole,“ odpověděla dívka.
„To ty? Ty jsi je zabila tam vpředu?“ vykřikl Ondřej a sáhl pro zbraň. Uvědomil si ale, že mu prve vypadla z ruky.
Tereza ho chytila za paži a zeptala se: „Proč? Proč museli všichni ti lidé umřít?“
„Nemohu si pomoct. Jsem tak stvořena. Tam, kde je vina. přichází trest. Já si nemohu vybírat,“ odpověděla dívka a její tělo na chvíli téměř zprůhlednělo. Po tváři se jí skutálela slza. Než ale dopadla na zem, změnila se v obláček zlatého dýmu.
„To je ale kravina. To chceš říct, že všichni ty lidi tam vpředu jsi zabila jen tak?“ začal Ondřej.
„Nikdo není bez viny,“ řekla dívka.
Tereza si sundala sluneční brýle a postoupila až k silovému poli. Položila na něj ruku a zavřela oči: „My máme něco společného.“ Nebyla to otázka.
Dívka sklopila oči a teprve po chvíli řekla: „Víc než si myslíš, Terezo. Vaši rodiče nezemřeli tam v chodbě.“
„Jak to, že toho o nás tolik víš?“ vykřikl Ondřej. „Tery pojď pryč, tohle se mi vůbec nelíbí,“ popadl Terezu a odtáhl ji od silového pole.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Tereza.
„To je zvláštní, na to se mne nikdo nezeptal od mého zrození,“ odpověděla dívka a zlatě zazářila. „Marie. Myslím, že Marie.“
„To je přeci putna, jak se jmenuje! Padáme odsud,“ zlobil se Ondřej.
„Má pravdu, Terezo. Musíte jít. Já nejsem svým pánem a za chvílí se znovu pokusím vám ublížit.“
„Ne, počkej. Já jsem viděla… Ve své předtuše jsem viděla způsob, jak ti pomoct.“
Marie na ni pohlédla. Tereza vydržela její pohled dlouhých deset vteřin, než musela uhnout očima.
Marie pouze zavrtěla hlavou a Tereza vykřikla: „Není to nad mé síly. To přeci nemůžeš vědět!“
„Co to má znamenat? To jsou nějaký mutantský praktiky? Co ti to nasadila do hlavy?“ třásl Ondřej s Terezou, až se jí hlava komíhala ze strany na stranu. „Je to stvoření bůhví odkud a snaží se ti něco nabulíkovat!“
„Mě stvořili z obyčejných lidí v téhle laboratoři, Ondřeji,“ promluvila Marie znovu. „Měla to být bezpečná a ověřená záležitost. Rutinní doladění výkonu pro policejní službu speciální jednotky. A pak se něco zvrtlo. Ze všech, kteří tenkrát podstoupili terapii, se stalo to, co vidíš před sebou,“ řekla Marie a rozhodila rukama. Na jejím těle se začaly objevovat pulzující černě žilky. Zároveň se ozval alarm na Ondřejových hodinkách.
„Tery,“ ozval se.
„Já vím,“ odpověděla Tereza, ale nemohla odtrhnout oči od proměny, která se děla s Marií. Její tělo zářilo stále jasněji, až nebylo téměř možné je sledovat pouhým okem, a Tereza si znovu nasadila brýle. Pak začaly postupně zhášet zářivky v klenutém stropu a Ondřejův MP3 přehrávač se vrátil do normálu.
„Běžte pryč, prosím,“ ozvala se naposledy Marie.
„Tery!“ zařval Ondřej.
„Já vím!“ Tereza se otočila ke zpáteční cestě. Pak se jí podlomila kolena. Ondřej ji zachytil na poslední chvíli.
„Ne, teď ne. Do pytle, Terezo!“ vykřikl Ondřej, ale to už se mu Tereza zmítala v náručí a od úst jí šla pěna. Hodil si ji na rameno a utíkal pryč. Snažil se nevnímat nehty, které mu zarývala do zad. Nemohl si také všimnout, že kryt ovládacího panelu silového pole, zasažený při předchozí střelbě odraženou kulkou, odpadl a v obnažených drátech začíná jiskřit. Pak se znovu ozval Mariin srdcervoucí výkřik a stěny chodby se zbarvily zlatem výbuchu. To Marie v podobě koule znovu zaútočila na silové pole. Tlaková vlna dohonila Ondřeje vzápětí. Mrštila jím o zem a společně s Terezou klouzali po mramorové podlaze několik metrů.
Ondřej už téměř neviděl pro pot v očích, když se dostal zpět k vratům na začátku chodby. Vyrazil ven a oslnilo ho vycházející slunce. Tereza se mu zavrtěla na rameni. Uslyšel blížící se hluk, a tak se rozběhl k nejbližšímu úkrytu. Byl to rozkvetlý šípkový keř s větvemi až k zemi. Nadzvedl pichlavé šlahouny a schoval se i s Terezou v zeleném stínu. Vzápětí se nad budovou, která dřív sloužila jako vstup do podzemí, mihlo několik stínů a na opuštěném parkovišti přistály tři vrtulníky. Ondřej přidržoval několik větví šípkového keře, aby je vítr, který zvedly rotory strojů, předčasně neodhalil. Z útrob strojů vyskákali vojáci s útočnými rychlopalnými puškami a okamžitě zaujali postavení do všech směrů. Jedna skupina se oddělila a zmizela uvnitř.
„Kde to jsem?“ probrala se Tereza a rozhlížela se. Sluneční brýle měla stále na očích, měly prasklé jedno sklo.
„Tiše,“ napomenul ji Ondřej, protože právě utichly motory vrtulníků. Sledovali, jak důstojník uděluje rozkazy mužům venku i do vysílačky na zápěstí. Dva vojáci prohlíželi okolí, až došli k místu, kde v čerstvé ranní rose objevili Ondřejovy stopy. Vydali se směrem k šípkovému keři. Ondřej automaticky sáhl po zbrani, ale nahmatal jen prázdné pouzdro. Už se chystali vyrazit z úkrytu a utíkat pryč, když z podzemí zazněla tlumená exploze. Země se zachvěla a oba vojáci se rozběhli zpátky ke vchodu, kde důstojník křičel do vysílačky. Zdálo se, že odpověď nepřichází.
„Ty, Ondřeji, myslíš, že se mohla dostat ven?“ ozvala se Tereza.
„To je kravina. To silové pole muselo vydržet kolik let,“ zavrtěl hlavou Ondřej. „Co jsi vlastně viděla v té své předtuše?“
„Já nevím. Nerozumím tomu. Jako by Marie nebyla jen jedna bytost. A je kolem ní moc zmařených životů.
I v budoucnu,“ odpověděla. Z podzemí se ozvala další exploze a tlumená střelba. Podívali se po sobě. Důstojník vyslal dovnitř další jednotku, vybavenou těžkými zbraněmi. Podle zvuků se tam rozpoutal zuřivý boj.
„Co jsme to jen udělali!“ položila si Tereza hlavu do dlaní. Vtom se rozlétla vrata hlavního vchodu a ven se vypotácel voják v ohořelé uniformě. Za ním se rozlévala do okolí zlatá záře. Zbývající členové jednotky začali pálit na něco v budově. Ondřej zaslechl známý výkřik plný žalu a pak zvuk podobný startu letadlu. Ze vrat se vyřítila zlatá koule a začala rozsévat smrt mezi útočníky. Koho se dotkla, skácel se v bolestech k zemi a už nevstal. Během pár okamžiků bylo po boji.
Tereza se pokusila vstát, ale Ondřej ji strhl zpátky.
„Co blázníš?“ zašeptal. „Chceš nás zabít?“
„Já musím,“ odpověděla Tereza.
„Copak to nevidíš? Ty jsi neslyšela to její ,Nikdo není bez viny‘?“
„Ona o nás stejně ví!“
„To přeci nemůžeš vědět.“
„Ale ano. Ona se mnou mluví. Její hrozně smutno z toho všeho zabíjení. Pusť mě!“ Tereza se Ondřejovi vytrhla, rozhrnula křoví a rozběhla se ke kouli. Ta se pomalu valila jejich směrem.
Ondřej zařval a vrhl se za ní. Zapletl se ale do pichlavých větví a o několik vteřin se zpozdil.
Tereza se potkala se zlatou koulí daleko dřív, než se k nim dostal. Zlaté světlo výbuchu přebilo i vycházející slunce a Ondřeje srazila k zemi tlaková vlna.
Když se vzpamatoval, ležel na všem příkrov ticha. Pomalu se zvedl. Nemohl zachytit všechny myšlenky, které se mu rozběhly do všech stran. Jednu se mu ale podařilo udržet – co je s Terezou!
Koule zmizela a Terezu našel ležet v trávě. Dotkl se její tváře. Obličej měla chladný a bílý. Její rty byly bez dechu. Kapky rosy jí zmáčely vlasy i černou kombinézu. Padl vedle ní na kolena a cítil, jak mu v hrudníku narůstá něco velkého a bolestivého. Měl hořko na jazyku. Po tváři mu sklouzla slza a dopadla na hřbet ruky. Prohlédl si ji. Divil se, že je tolik podobná kapce rosy, která se zachytila na stéblu trávy opodál.
Pak se Tereza pohnula a zakašlala. Ondřej tomu nemohl uvěřit. Bál se cokoliv udělat, jako by tím snad mohl vyplašit život, který se vracel do Tereziny tváře.
„Terezo,“ zašeptal.
„Ondřeji,“ usmála se. „Já je našla.“
„Koho?“ nerozuměl Ondřej.
„No přeci naše rodiče,“ odpověděla. „Oni a Marie jsou jedno a totéž. Proto jsme měli tolik společného.“
„A jak to všechno víš?“
„Od teď to budeme mít o něco komplikovanější,“ usmála se znovu Tereza. „Asi budeš muset trochu změnit názor na geneticky nestabilní.“ A Ondřej si všiml, že jí začínají bělat vlasy. Natáhl ruku a sundal Tereze sluneční brýle s popraskaným sklem.
„Panebože,“ řekl jen.
Její oči měly černá bělma a bílé panenky.
