Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Jen nad vodami Jižního moře se vznášel a klel Sergej Popov.
Už to nebude dlouho trvat a i jemu dojde kyslík, motory skafandru zhasnou, všechno kolem se změní v rozmazanou čmouhu a on se zřítí dolů s gravitačním zrychlením 0,87 gé do vody. Když bude mít hodně štěstí a nezabije ho pád, utopí se nebo ho roztrhá nějaká eridanská vodní havěť.
Zatím byl ale při vědomí, a jak vždycky sám říkal dokud dejcháš, tak je, chlape, eště nějaká šance. Ostatně měl stále malou jiskřičku naděje, že si ho všimnou. Tahle exoplaneta nebyla zase tak velká a radar na lodi byl v dobách, kdy opouštěli Zemi, vrcholem techniky. Až se Kukulkán dostane po oběžné dráze zpoza planety, bude jeho záchrana jen otázkou času.
Vysílačka na skafandru ve stále stejných intervalech slabě pípala a Sergeje to už pomalu dohánělo k šílenství. Měl dojem, že by teď mnohem raději byl tam dole a rval se s miliardou psounů, než tu jen tak čekat na další pípnutí, které mu odpočítávalo možná poslední hodiny života. A nebyl to snad tak špatnej život.
Hrome, to se ví, jemu se líbil.
Stál opřený o model Kukulkánu a kouřil doutník. Prvně viděl, jak bude vypadat ta loď, která ho udělá nesmrtelným, nebo teda aspoň nejstarším člověkem ve vesmíru. Do posádky ho vybrali, protože kromě těch cucáků s doktorátem potřebovali i nějakýho starýho ostřílenýho vesmírnýho vlka. Bylo mu to jasný. Jen se mu nelíbilo, že jim všem má dělat fotra. Ale proč, sakra, táhlo mu teprv na čtyřiačtyřicátej, a co si myslej ostatní, mu bylo srdečně fuk.
Do Mexika se přestěhoval definitivně za půl roku. Všechno prodal, užil si, co šlo, a naprostou většinu peněz rozházel. Zbytek pak podle dohody poslal na konto agentury a čekal na termín odletu. Výcvikem prošel bez zaváhání a dal všem těm intoušům pořádně na frak. Kukulkán se mu líbil. Až na to blbý jméno to byla krásná loď. Jenže ji financovala MECHS A, a ta si vymínila, že se bude jmenovat podle nějakýho jejich boha. Součástky vyrobili naštěstí někde jinde. Když viděl, jakej bordel všude mají, moc by se rozmejšlel, jestli má letět deset světelných let něčím, co udělali tady.
Měsíc před odletem se konečně dostal na oběžnou dráhu a viděl loď v reálu. Devět let práce a biliony pesos se vznášely půl tisíce kilometrů nad planetou. Byla fakt nádherná.
Sotva se stačil zabydlet, rozloučili se se Zemí a odstartovali. Čtvrt milionu mladých nadšenců a jeden astronaut, co pamatoval ještě starou dobrou ISS2. A jejich cílem byla exoplaneta u Epsilon Eridani.
Byl to vlastně dost velkej risk. Spektrální analýza záření sice naděvši pochybnost potvrzovala, že tam jsou všechny ty věci, který ve správných poměrech dokážou namíchat něco podobnýho Zemi, dokonce podle odhadů v tý jedinečný vzdálenosti, ale jak to tam bude doopravdy vypadat, nikdo netušil. Kdyby to nevyšlo, měli v záložním plánu let k Luytenu 726-8, jenže po dvaceti letech cesty by nikdo nebyl nadšenej, že ho čeká dalších nejmíň deset roků v kosmu.
Děti narozený v prvních letech po startu pomalu dospívaly a přebíraly úkoly po rodičích. Byl nejvyšší čas zakotvit a všichni z toho byli den ze dne víc a víc nervózní. A pak ji konečně uviděli na vlastní oči. Byla krásně modrá.
Když ji celou zmapovali, zjistili, že se od Země opravdu moc neliší. Vyslali na ni z Kukly, jak si pro sebe Kukulkán překřtili, pět automatických sond, které přinesly jen samé dobré zprávy. Pro život naprosto dokonalá.
Další průzkum měla podniknout lidská posádka. Plán zněl obletět po orbitě celou planetu a postupně na ní vysadit pět modulů. Při dalším obletu budou posádky přijímány zpět. Lex Bigham měl jako pilot řídit sestup a návrat vůbec prvního. Jeho posádku doplňovali další čtyři lidé. Miwa Nakadai a Irrfan Lonkar byli biologové, Ardy Wong hlavně politik, co se chtěl zviditelnit, tak se kvůli misi vyškolil v základech mineralogie, a Sergej Popov letěl zřejmě jako maskot a nejstarší pozemšťan. Bylo mu pětašedesát. Teda čistě pro pořádek, podle pozemských měřítek mu bylo o něco víc než Metuzalémovi. Čas na Zemi totiž podle jedné staré a stále platné teorie běžel o moc rychleji v závislosti na rychlosti a délce jejich letu. Sám to sice spočítat neuměl, ale na lodi byla spousta lidí, kteří ano, a nikdy mu nezapomněli blahopřát k dalšímu dožitému století.
„Analýza atmosféry potvrzuje výpočty z Kukly, přátelé. Za chvíli budeme přistávat,“ hlásil od monitoru Lex.
Miwa, která si Sergeje ráda dobírala, na něj významně mrkla.
„Já jsem, holka, připravenej na všechno. Jenom nevím, jestli si dobře pamatuju tu větu,“ usmál se na ni Sergej přes skafandr.
„Větu?“ nechápala, co tím myslí.
„Ten slogan, co se budou muset učit děcka ve škole. Dyť víš.“
„Když si nevzpomeneš, řekni třeba Miwa je nejhezčí ženská pod Eridanem.“
„Na to, aby sis ze mě dělala legraci, už jsem vážně dost starej. Je to sice pravda, ale jen proto, že jsi taky jediná ženská v tomhle výsadku. Jinak bys měla sotva šanci.“
Zbytek posádky se jejich rozhovorem viditelně bavil.
„Tak tohle bolelo, staříku. Za trest ti nenapovím.“
„Přistání za dvě minuty,“ ohlásil Lex.
Sonda se usadila lehce do písku na úpatí menšího kopce. Schválně bylo vybráno místo bez vegetace, protože pro první kontakt se to zdálo jako nejmenší riziko. Navíc s podobným prostředím tu byla spousta zkušeností z nejbližšího okolí Země.
Stromy rýsující se v dálce měly dlouhé kmeny jako párátka a koruny do koule, jako by do krajiny někdo napíchal stovky obřích zelených lízátek. Hora za nimi byla celá načervenalá, ale písek vypadal normálně. Víc v okolí vidět nebylo.
„Jsme na místě, potvrzuji, že vše proběhlo podle plánu.
Čekáme na povolení k výstupu.“ hlásil Lex Kukle. Pak se otočil ke zbytku posádky. „Máte zelenou. Mužem!“
Všichni čtyři vešli do přetlakové komory, která se za nimi uzavřela, a pak Lex od řídícího panelu spustil schůdky. Zvednutým palcem jim naposled popřál hodně štěstí.
Poklop se otevřel a Sergej vyrazil jako první. Na poslední příčce se zastavil a chystal se vyslovit tu moudrost. Bylo mu jasné, že ho snímá venkovní kamera. Tohle nesmí pohnojit.
„Dnes nadešel ten den, kdy Kukla vydá své děti, aby rozprostřely křídla nad tímto novým domovem.“ Samotnému se mu to nelíbilo, ale v hlasování před dvěma lety tohle prostě zvítězilo a od té doby s ničím lepším nikdo nepřišel. I přes osobní výhrady to přednesl s požadovaným patosem a pak lehce seskočil do písku. Pak vylezli i ostatní a řekli to samé. Na Kukle právě zasedla komise pro dokumentaci historie, která teď bude muset vybrat nejlepší nahrávku. Formalita. Stejně to bude ta Wongova. To bylo ale Sergejovi srdečně jedno.
Dor’gr seděl v koruně stromu a sledoval toho obrovského karguta, který se pomalu snášel k zemi. Drbal se mezi očima, aby se mu lépe přemýšlelo, co je právě na tomhle tolik zvláštního. Tak zaprvé, vypadal jinak než ostatní. Neměl křídla, jen jakési malé podivné černé placky, a chyběla mu srst. A zadruhé nechoval se jako kargut. Nikdy ještě neslyšel, že by si některý z nich sedl přímo do Úst věčnosti. To mohlo znamenat jen jedno. Je to ne-kargut.
Vytáhl z vaku svou diogu, kterou našel kdysi dávno na úpatí Hory hromu, a podíval se skrze ni. Najednou jako by to zvíře bylo jen pár metrů od něj. Skvělá věc, tyhle průhledné kamínky, pomyslel si, ale nahlas řekl jen „Godťrgd frg’un.“ To bylo trefné. Kdyby ho tak slyšel Kaldun. Vždycky tvrdí, že Dor’gr neumí udělat legraci.
Polekaně sebou trhl, když ne-kargut otevřel tlamu. Proč to dělá a co chce pozřít právě v Ústech věčnosti? Celá ta věc ho začala zajímat čím dál víc. Věděl dobře, že by měl zmizet, ale zvědavost byla silnější. Ohromeně se díval, jak z něj cosi pomalu leze a pak mu to došlo. To není tlama. Mohla by to být třeba… ale ne, tohle se hýbe. Ty výtrusy nebudou odpad. Ne-kargut je samička a právě byl svědkem jejího vrhu.
Nejraději by takovou událost oslavil tancem, ale přinutil se potlačit svoje touhy a seděl dál bez hnutí na větvi. Pootočil diogou, aby si mohl lépe prohlédnout mláďata. Zjistil, že ne-karguté mají po zrození bílou barvu a jsou úplně jiní než matka. Pohybovali se po dvou nohou a ani jednou neupadli. Nikdy nic podobného neviděl. Všechna novorozeňata gorů se stavěla na dvě až někdy okolo první zimy. Podrbal se zase mezi očima, aby svou myšlenku nezapomněl. Až je bude kreslit na Desku paměti, bude se hodit každý sebemenší detail.
Tři z mláďat se začala po svých dvou nohách klátivě pohybovat jeho směrem. Všimli si ho snad? Ne. Nejdou přímo k němu, spíš k těm stromům támhle. Asi hledají potravu. Čtvrté zůstalo u matky. Dor’gr viděl, jak upadlo na zem. Bude slabé a nemá dost sil. Napadlo ho, že ho může donést domů a prozkoumat, než pojde, ale do Úst věčnosti se mu ani trochu nechtělo. I kdyby matka odletěla a ono zůstalo samotné a bezmocné, tam se za ním nevydá. Ještě se mu nechce odejít za Velkým Gorem, na to je vždycky spousta času.
Najednou se mládě znova postavilo a jako by nikdy nemělo problémy, posunulo se zase o kus dál. A opět jen na těch dvou nohou, pevně a bez zaváhání tím svým kolébavým krokem. K Dor’grovu zklamání ale po chvíli opět kleslo a začalo se svíjet v písku. Ústa věčnosti se poprvé zachvěla. Jen nepatrně, ale Dor’gr dobře věděl, co to znamená. Mají hlad.
„Všechno probíhá podle plánu. Čas do ukončení spojení mínus pět minut,“ hlásil Lex Kukle.
„Výborně. U nás také vše v pořádku. Takže se uslyšíme za nějakých deset hodin, až se dostaneme z planetárního stínu,“ potvrdila hlášení mateřská loď.
Lex se pohodlně usadil za řídícím pultem a na monitoru znechuceně sledoval, jak se Wong hrabe v písku. Na jeho kvalifikaci pro tuhle misi měl svůj názor. Ještě před půl rokem věděl ten chlap o mineralogii jen to, že studuje šutry. Navíc ze sond už měli tolik vzorků, že by ho s nima mohli klidně ukamenovat. Co nového by tady asi mohl ještě objevit? Jenže…
Ono je dost těžké upřít někomu, kdo je členem vlády, účast na takové akci, když o ni vyloženě stojí. A Wong byl podle Lexe ten tip, který půjde třeba přes mrtvoly, jen aby dosáhl svého.
S Popovem žádný podobný problém neměl. Byl to príma chlap a navíc jako první viděl na vlastní oči mimozemšťana. Lex tenkrát ještě nebyl na světě, ale věděl o tom naprosto všechno. Toho roku se konalo šesté přistání na Jupiterově měsíci Europá. A jako speciální zařízení měla posádka k dispozici obrovský laser, kterým se pokoušela roztavit ledovou slupku měsíce a dostat se pod ni. To, že by tam měla být tekutá voda, už potvrdila mnoho let předtím sonda EJSM, takže šlo o cestu s jasným cílem. Popov se ve speciální ponorce potopil několik kilometrů hluboko a spatřil, vyfotografoval a ulovil obrovského tvora podobného medúze, který se ho pokusil napadnout.
Cestu na povrch tvor sice nepřežil, ale jeho zbytky se podařilo dopravit až na loď a poté na Zemi. A tímto činem se zařadil mezi největší dobyvatele kosmu. Gagarin, Leonov, Armstrong, Popov. Základní znalost každého běžného člověka. Takové ikoně by tuhle misi Lex nikdy neodmítl a Wong mu tady vadil o to víc.
„Přerušení spojení za dvacet vteřin,“ přerušil Lexovy myšlenky Petofi, první důstojník Kukly. „Prosím o poslední hlášení.“
Lex zkontroloval ještě jednou všechny členy výsadku na svém monitoru. „U nás je vše v pořádku. Hodně štěstí s dalším plánem. Nastavuji odpočet příštího kontaktu.“
„Díky a zlomte vaz. Do přerušení spojení zbývá pět, čtyři, tři, dva, jedna, konec…“A Kukla oněměla. Během dalších dvou vteřin se její pozice ztratila z radaru. Jsou sami a je to jen na nich.
Další postup byl jasný. Mateřská loď musí při obletu planety uskutečnit ještě dva výsadky a pak je jednoho po druhém opět přijme zpátky. A Lex měl před sebou deset pozemských hodin, během kterých nemusí dělat nic jiného než sledovat ostatní, nemají-li nějaké problémy.
„Je docela jistý, že tu budou další formy života. Ty bakterie, který dovezly sondy, v sobě měly organický zbytky. Určitě se živí mršinama nebo tak něco. Stačí podle mě dojít tam do tý vegetace a něco objevíme,“ popoháněl Irrfan Miwu a Sergeje.
„Nebo jsou to hnusný potvory, co tě sežerou zaživa, na to nemyslíš? Bejt tebou, tak bych tolik nehnala. Víš kulový, co tam najdeme,“ brzdila jeho nadšení Miwa.
Sergej si upravoval teplotu ve skafandru. Nečekal, že ho to bude tolik vyčerpávat. Jestli neměl raději počkat u modulu. „Ať si. Přes obleky se k nám ty malý nenažranci nedostanou a mě teda ani nenapadne si ho sundávat, dokud tady budu,“ řekl mírně zadýchaně.
„Já myslím, že to nebude tak zlý. Buď se živí zase jen jinými mikroorganismy, nebo mrtvou tkání,“ uklidňoval ho Irrfan.
„Na takový hodnocení je dost brzy. Tady bych tu tvojí oblíbenou Occamovu břitvu moc nepoužívala. Ani nevíme, do jaké míry je tenhle ekosystém rozvinutej.“
„No jo, ale už tam budem, tak pohněte,“ popohnal je znovu a sám už se brouzdal po travnatém okraji písečné oázy. Klekl si a pozorně trávu prohlížel. Byla jiná než na Zemi. Vypadala spíš jako jehličí. Kdyby šel bos, určitě by se dost škaredě popíchal. Proč se tu asi vyvinula právě do takového tvaru? A támhle kousek dál už tak ostrá není. Upozornil na to Miwu a teď porovnávali oba dva druhy.
Sergej si všiml, že ta ostrá stébla ohraničují celý písečný kruh. Jako by měla před něčím bránit nebo varovat. Trochu mu to připomnělo medúzu na Europě. Okolo té bylo na infra vidět taky něco podobného. Záření, co možná další používali jako varování před nebezpečím.
„Kukla právě zmizela z dosahu. Jsme sami na příštích deset hodin, lidi,“ ohlásil Lex do vysílačky. „Tak žádný blbiny. Jasný? Rád bych vás dostal nahoru všechny vcelku.“
„Rozkaz. My jsme v pohodě. Miwa s Irrfanem trhaj kytičky a já se jen tak rozhlížím,“ odpověděl Sergej lodi.
„Tak se rozhlížej trochu klidněji, máš tlak jako parní kotel.“
„No jo, sakra, já vím. Už mně není dvacet, chlape.“
Lex na to nic neřekl a odmlčel se. Sergej se vrátil k pruhu ostnaté trávy. „Všimli jste si, že to ohraničuje celou tu písečnou plochu? Je to dobře vidět.“
Miwa vstala a Sergej jí ukázal ten jemný rozdíl mezi odstíny. „Jo, je to vidět docela zřetelně. Že by nějaký místní klimatický přechod?“
Vysvětlil jí svou analogii s medúzou. „Nezlob se, ale to je trochu přitažený za vlasy.“
Irrfan vstal. „Co to tady máte?“
„Ale, Sergej přišel s myšlenkou, že v tom písku by mohlo něco žít a ta ostnatá tráva je něco jako varování před nebezpečím.“
„Nesmysl. Bude tam nejspíš nějaká trhlina v podloží, kterou mizí voda, a proto ten trnový lem. Asi potřebuje méně vody, tak se mu daří, protože jiné rostliny tady růst nemůžou.“
Všichni tři se zadívali k lodi stojící uprostřed té zóny.
„V takových trhlinách se ale často vyskytuje pohyblivý písek, ne?“ zamyslela se Miwa. A než jim došlo, co by to všechno mohlo znamenat, celá písečná výspa se rozvlnila a začala se hroutit sama do sebe jako černá díra.
Dor’gr byl celý nesvůj. Už několikrát viděl, jak se Ústa věčnosti zlobí. Jednou ho to málem stálo život a od té doby ho všichni ve vesnici berou za muže. Byli tenkrát tři a jen on stačil písek přeběhnout. S hrůzou sledoval, jak dva opozdilce Ústa spolkla.
Chytil se pevně větví a čekal na to ohromující divadlo. Byl tady docela v bezpečí a hodlal si ho vychutnat. Tři mláďata se stačila dostat na okraj, ale matka s tím čtvrtým jako by o hrozbě nevěděli.
Pak se písek začal propadat. Vzápětí se vynořilo Sagranovo obrovské článkovité tělo a vyskočilo vysoko nad povrch. Netvor ve vzduchu napřímil své dlouhé plackovité chloupky a plachtil jejich pomocí k ne-kargutovi. Doširoka rozevřená tlama pohltila oba naráz a zase mizela pod povrchem. Štít na jeho ocasu uhladil písek a bylo po všem. Jako by ne-kargut nikdy neexistoval. A nebýt těch tří mláďat, která stála za ostnatým pásem, myslel by, že se mu to všechno jen zdálo.
A pak tu po Sagranovi zbylo ještě něco. Když to Dor’gr spatřil, docela zapomněl na strach a obezřetnost. Na protilehlém okraji Úst věčnosti ležela mangra. Celý kopec mangry. Ani nepostřehl, kdy ji červ vyloučil. Podrbal se mezi očima a prohlédl si diogou hromadu výkalů. Byla obrovská a nikdo z vesnice kvůli ní nemusel zemřít. Až jim tohle poví, bude hrdinou.
Mláďata se válela v porostu a něco vykřikovala. Dor’gr si jich ale příliš nevšímal. Jejich bolest se ho nedotýkala. Musel pospíchat za Kaldunem, aby mangra nevyschla.
Rychle skočil ze stromu, roztáhl blány a snesl se k zemi. Běžel po čtyřech, aby se držel při zemi a byl co možná nejrychlejší. Vyběhl z lesa, překonal pláň, vyšplhal na kopec a pod ním na jejího úpatí zahlédl první nory. Zařval, aby na sebe upozornil. Pár zevlounů zburcovalo vesnici, a když dobíhal, očekával už ho slušný dav.
„Man’gr! Man’gr!“ vykřikoval a všichni gorové se začali nervózně dohadovat. Pověděl jim všechno od příletu ne-karguta až po jeho smrt. „Zbyla tam tři dvounohá mláďata a velká hromada mangry. Ale musíme si pospíšit, aby nevyschla.“
Za všeobecného chaosu a nadšení se všichni rozeběhli za Dor’gr, až zůstala vesnice úplně opuštěná. Nikoho ani nenapadlo říct o tom Kaldunovi, který se už druhý den oddával meditacím v noře Pod horou. Však je ta mangra tak jednoduše k mání, že nebude potřeba jeho ochrany. Zbytečné ho rušit.
I Sergej si musel přiznat, že nikdy nic takového neviděl. A to byl tenkrát na té Europě. Bílej hnusnej červ, tak velkej, že by měl problémy s místem i v moskevský arbatsko-pokrovskajský lince podzemky. Stál ohromeně a vlastně ani nevnímal, co dělají ti dva vedle něj. Jen tušil, že Miwa se pokusila běžet k místu, kde před chvílí zmizel modul, a Irrfan ji držel a něco na ni křičel, ale ona ho zřejmě neslyšela.
Pokusil se několikrát volat Lexe a pak dokonce i Wonga, ale jejich signály se ztratily. Zůstali sami, teď je to docela jasný. Docela bezbranný a i přes ty svoje skafandry vlastně jako nazí v tmí. A tenhle cizí svět okolo. Bude se toho muset ujmout, protože Miwa ani Irrfan neměli o podobných situacích páru. Otočil se k nim a zřetelně to viděl. Dva vědci s kupou doktorátů se tady válejí v trávě a vypadá to skoro jako ve špatném filmu, jak tu buší pěstmi do země a křičí. V jejich přilbách by teď teda bejt nechtěl. Nechal marných pokusů spojit se s modulem. Zbývá jim nějakých devět a půl hodiny, než se budou moci spojit s Kuklou. Nastavil si odpočet a rozhlédl se po krajině. Vypadala mírumilovně, jenže na tohle už tomuhle místu neskočí. Dobře znal význam přísloví že pes, který štěká, nekouše. A tady se podle všeho asi moc neštěkalo. Standardní výbava skafandrů činila jednu pistolku na dvě elektrické rány, co působila do deseti metrů, nůž s titanovou čepelí a pouzdro na nářadí, kterým se dalo v případě potřeby házet. Proti megačervovi nic moc. Snad jsou tu i menší potvory.
Když se vědátoři vzpamatovali, měl už Sergej v hlavě jakýsi zárodek plánu. Ten počítal s tím, že se přesunou trochu stranou od toho písečného pole směrem k lesu, ale ne zas moc blízko, protože tady se nedalo věřit ničemu, ani tomu, že stromy jsou opravdu stromy. A budou čekat. Za nějakých devět hodin začnou pravidelně volat Kuklu a to by v tom byl čert, aby to nezvládli. Jídlo nebude problém, to nějak přežijí, a voda bude. Každý skafandr měl zabudovanou miniaturní čističku moči. Energie jim jistě vydrží. V pohotovostním režimu by měla stačit na dva dny a oni určitě nebudou nijak plýtvat. Možná, v případě, že se objeví zdejší zvířata, bude nutné domluvit se na reakcích, ale to bude záviset především na jejich počtu a agresivitě. Třeba by je mohly zastrašit fosforové články, tedy jestli se i tyhle potvory budou bát ohně.
Vysvětlil jim svůj plán a oba ho bez protestů přijali. Ve světě slepců je přece vždycky ten jednooký králem a nikdo krom Sergeje neměl s podobnou situací praktickou zkušenost.
„Miwo, vy jste biologové.“
„To jo, dokonce extraterestričtí biologové. Ale celá tahle věda je jen teorie založená na jednom reálným setkání, a to jsi zažil ty.“
„Takže, jestli to dobře chápu, právě my tři máme tu největší šanci tady přežít, co?“ pokoušel si dodat odvahy Irrfan.
„Jo, to je fakt. Musíme bejt pozitivní. Nevím, jak moje medúza souvisí s tamtím,“ mávl Sergej rukou k písku, „ale asi máš pravdu. Prostě jsem chtěl říct, že vy dva byste mohli poznat z nějakých vnějších znaků, jestli jsou zvířata masožravá a nebezpečná.“
„To jo, alespoň podle pozemských měřítek, ale jestli je evoluční teorie pravdivá, dá se to aplikovat i na tuhle planetu,“ zamyslela se Miwa.
„Takže na co si musíme dát pozor, když k nám něco přiběhne?“ dostával se Sergej konečně ke své myšlence.
„Předně třeba oči. Když je mají u sebe, znamená to, že se dívají do jednoho ohniska zorného pole. A pak jde vesměs o lovce, predátory,“ vysvětlovala.
„A když je mají po stranách hlavy a každé hledí jinam, mají zorné pole větší, aby mohli lépe pozorovat okolí. Takhle vybavená bývá většinou lovená zvěř,“ doplnil ji Irrfan.
„Skvělý, takže by se nám teď hodilo něco úplně jinýho, než máme. Navíc ta přilba dost ruší periferní vidění. Takže další, co uděláme je, že si sedneme a opřeme se o sebe zády.
A co vás napadá dál?“ pokračoval a kecnul si na zem tváří k lesu.
„Zuby a drápy, to je jasný poznávací znamení, co myslíš, Miwo?“
Pokývala a vsedě se opřela zády o ty dva. Zbyl jí výhled na druhou stranu písečné pláně směrem k horám. „A zobák. Když je horní část zahnutá před dolní, je to kvůli trhání masa.“
„Nebo třeba kvůli louskání ořechů,“ usmál se Irrfan, ale hned ho veselá nálada zase přešla.
„Stejně si na to dáme pozor,“ rozhodl Sergej a bez ustání pozoroval lízátkový les. „Co třeba uspořádání těla? Délka ocasu? To je přece taky jasný znamení?“
„No, do jisté míry, Sergeji,“ odpověděla Miwa. „Nedá se to říct tak obecně. U toho záleží hlavně na prostředí, ve kterém druh žije. A třeba na toho červa přece neplatí ani jedno z toho.“ Zase se jí celý ten výjev objevil před očima, až je musela zavřít a kousnout se do jazyku, aby se vzpamatovala. „Stejně je to jedno. Tady se mohlo vyvinout prakticky cokoli.“
„Hele, musíme dělat s tím, co máme. Nechci slyšet žádný kecy.“
„Myslím, Miwo, že má pravdu. Prostě to je věcí intuice. Jak mě tak napadá, nejvíc obětí měl na Zemi ročně na svědomí hroch, a ne lev. Takže budeme muset hlavně odhadnout jejich behaviorální stereotypy.“
„Hele, chlape, mluv, jak ti zobák narost. Nerozumím ti ani prd.“
„Irrfan chtěl jen říct, že i býložravec může být nebezpečný, když se cítí ohroženě. Hrochům třeba vadí, když se postavíš mezi ně a vodu, v který po většinu času žijou.“
„Tak tohle bysme, holka, mohli mít v suchu. Pochybuju, že kromě toho hnusáka v tom písku eště něco žije. Ale fajn, já vím, jak to myslel. Prostě se budeme bát všeho. Snad se nic neobjeví a celej tenhle rozhovor je jen zajímávej pokus, jak zabít čas.“ Jako by tou poznámkou udělal Sergej tečku, nastalo dlouhé mlčení. Každý zpočátku napjatě a po chvíli spíše ledabyle sledoval svou část okolí, až se najednou ozvala Miwa.
„Psi. Mohli by to být psi, ale chodit po dvou, střední čumák a oči na krátkých stopkách vystupující nad lebku.“
„To je dost bizarní představa,“ odpověděl Irrfan. „Asi si nic takového ani představit neumím.“
„Tak to se podívej mým směrem, ale opatrně, abys neupoutal jejich pozornost. Támhle na druhý straně toho písku. Zdá se, že o nás ještě nevědí.“
Oba se pomalu otočili a uviděli přesně to, co jim Miwa tak fantasticky popsala. Psovitě vyhlížející tvory chodící po zadních u tmavého kopce, který tam v době, kdy přistávali, určitě ještě nebyl. Skoro to vypadalo, jako by ho pomalu rozebírali a odnášeli pryč v nějakých nádobách. Vyladili si kryt hledí do odpovídajícího přiblížení. „Co to sakra je?“ snažil se Sergej co nejlépe zaostřit. Mohli jen hádat, jak jsou vysocí, ale zdálo se, že tak skoro stejně jako oni.
„Natáčíš to?“ zeptal se Irrfan Miwy. Zvedla palec jako že ano a ani se nepohnula, aby se obraz třásl co nejméně. „To je neskutečný. Chovají se docela organizovaně a ty nádoby vypadají jako hliněné mísy. Tohle není něco, co bych čekal od zvířat.“
„Zdá se mi, že se spolu dorozumívají řečí. Chlapi, právě jsme nejspíš objevili zdejší inteligentní formu. Jak je ale možný, že jsme je nezachytili už z Kukly?“
„Mě by spíš zajímalo,“ ozval se Sergej, „co budeme dělat, jestli si nás všimnou. Jsou to podle vás vegetariáni nebo“
„Těžko říct. Ale jestli jsou trochu civilizovaní, určitě žerou všechno. Jako my,“ přemýšlel Irrfan.
„Jestli na nás pudou všichni, jestli nás budou chtít zabít, nemáme šanci. Pak bych navrhoval, ať jich s sebou vezme každej do pekla, kolik zvládne. A jestli nás budou chtít zajmout a odvézt, počkáme, jak se to vyvrbí. Hlavně je moc nenaštvat. Rozumíte? Nechci tady skončit proto, že jednomu z vás ujede ruka.“
Dor’gr seděl na jednom ze stromů a tichým mručením zjišťoval, jestli jsou už i ostatní na svých místech. Když ten plán vyjde, bude to lehká věc. Tři mláďata seděla kousek od něj. Na tu vzdálenost všichni bez problémů doplachtí a padnou přímo na ně. Ještě po cestě určil tři střelce, kteří mláďata omámí jedovatými trny, než zavelí k útoku. Byli to sice ne-karguté, ale klidně mohli být nebezpeční jako ti opravdoví. Jeden nikdy neví a Dor’gr nechtěl nic riskovat. Jak by se na něj Kaldun díval, kdyby ta skvělá příležitost, při níž se jim bez obětí dostalo mangry, skončila špatně kvůli těmhle třem?
Skrze diogu viděl, že ženy už dorazily k hromadě a začaly ji odnášet. Ne-karguté si jich všimli a dívali se na ně. Tohle všechno bylo bez chyby. Odpoutali jejich pozornost a muži mohou začít s útokem. Zavrčel smluvené znamení a dvě mláďata se chytila za krk a padla do trávy. Jeden střelec nejspíš minul.
Čekal na druhou salvu, ale náhle si všiml, že jeden nedočkavec skočil a snáší se k cíli. Nebylo proč déle otálet. Dal znamení a mračno gorů se odrazilo od větví. Sám všechno sledoval zpovzdálí. Musel, aby mohl v případě potřeby použít desetihlavou zálohu, která zůstala na stromech. Nezraněné mládě se chvíli rozhlíželo a pak si všimlo stínu, který k němu letící gorové vrhli. Strnul a padl vedle těch dvou. Asi na něj jed zapůsobil později. Kargut by lehl hned, ale u ne-karguta to snad možné je, přemýšlel Dor’gr na stromě. U nich je přece možné všechno.
Nicméně tohle bylo vítězství. A byl to hodně opojný pocit. Skoro jako přeběhnout Sagranovo území a přežít. Zatleskal, podrbal se mezi očima a pak z plných plic vykřikl své jméno. To aby všichni věděli, kdo je tu dnes hrdinou.
Připlachtil k nim a pozorně si je prohlédl. Vypadali jako Sagranovy larvy, jen asi dvakrát menší. Když jedno z mláďat házeli na nosítka, upadla mu hlava a pod ní se objevila jiná. Věděl dobře, co to je. Říká se tomu regenerace. I gorové tuhle schopnost měli, když jim například něco nebo někdo utrhl ocas. Prostě jim dorostl jiný, ale trvalo to skoro rok, zatímco ne-kargutovi hlava dorostla ihned. Menší, bledá, ale třeba dospěje až časem, uvažoval Dor’gr, když to uviděl. Než se dostali do vesnice, věděl už s jistotou, že ne-karguti nejsou obyčejní. Celá kůže se jim po zmáčknutí určitých bodů prostě svlékla jak na povel. A nová pod tou starou byla bledá jako kalný svit očí po požití chrapťrubu. Nejdřív ji chtěl zahodit, ale pak si řekl, že by se mu třeba mohla ještě hodit. Jako hlavní hrdina dne na ni měl nejvyšší právo.
Ve vesnici zatím probíhaly horečnaté přípravy na zpracování mangry. Bylo to o to těžší, že na to nebyli připravení. A vůbec největším problémem byl Kaldun, který dlel stále na své pravidelné meditaci Pod horou. Ženy nehodlaly čekat a vypravily se za Sang’grem. Byl něco jako Kaldunův syn a počítalo se s ním jako s jeho budoucím nástupcem. Ten by mohl rituál provést sám. Spal ve své noře na vzdáleném kraji vesnice.
„Snad se otec nebude hněvat, že jsem začal bez něho, když hrozí, že by mohlo být pozdě,“ uvolil se nakonec a slíbil ženám, že se připraví a hned jde za nimi. Posadil si na temeno lebku kargutího mláděte, přehodil přes sebe taneční plášť a pomalým, důstojným krokem, jako by už byl sám Kaldun, vydal se přes vesnici. Moc se mu ten pocit líbil.
Kromě hromady, kouřící mangry si ale všiml i nosítek. Že by nějací ranění, co přežili Sagranův útok? Sang’gr přišel blíž a spatřil tři bledé opelichané tvory. Pokud měli někde srst, bylo to spíš k smíchu. Byly tak oškliví, že měl hned jasno, s kým má tu čest.
„Kde se tu vzali tihle?“ zeptal se vyděšeně nosičů, co je za sebou přitáhli.
Dor’gr vystoupil z hloučku až před něj a s hlavou sklopenou na znamení úcty mu vysvětlil, jak se má celá ta věc s ne-karguty.
„Vy blázni, víte, co je tohle zač? Žádní ne-karguti, to jsou přece humani!“ dodal šeptem se zatajeným dechem a kruh kolem nosítek se okamžitě roztáhl. Muži se při tom slově zachvěli a několik žen vykřiklo hrůzou. „Humani, humani“ neslo se mezi gory a rázem nebyl nikdo ochotný se jich více dotýkat. Ti, co to už udělali, se rychle začali drbat a prohlížet, jestli jsou v pořádku. Humani byli horší než prašivina.
Dor’gr si dodal odvahy. „A jak víš, že jsou to oni? Nikdo je přece už kolik zim neviděl.“
„Dor’gr zřejmě zapomíná, kdo jsem. Můj otec je zná a mnohokrát mi o nich vyprávěl. Vím dobře, jak je rozpoznat.“
Na to se ovšem nedalo nic říct. Sang’gr měl pravdu. Jen Kaldun měl moc cestovat během svých meditací přes Jižní moře, kde tihle ďáblové žili. Ostatní je znali jen ze starých legend a podvědomý strach, co z nich šel, byl větší než pohled na jejich bezvládná neochlupená těla. Humani byli ztělesněním zla.
Objevili se náhle za časů dědů dědů dnešních gorů a usadili se za Jižním mořem. Zcela zničili tamější velká podzemní města a vyhnali všechny za velkou vodu sem na Ebeu, kde vládli karguti povětří a sagranové hlubinám země.
„Zabijeme je!“ vykřikl Dor’gr a výhružně ze země zvedl velkou větev.
„Zadrž svůj hněv. To se nesmí stát, alespoň dokud o tom nerozhodne sám Kaldun. Však už se brzy vrátí z meditací. Hoďte je do té mělké opuštěné nory a pořádně zajistěte vchod. Ty je budeš hlídat.“ Ukázal na nejbližšího gora, který se s tím rozkazem nechtěl smířit.
„Ale co slavnost mangry?“ pokusil se chabě protestovat.
„Prostě se jí nezúčastníš. Tak dost, už jsem rozhodl. Jejich věci si vezmu s sebou. Musíme je podrobně prozkoumat.“
„Jejich kůže patří mně, mám na ní právo,“ ohradil se Dor’gr, ale nebylo mu to nic platné.
„Až jak určí otec. Ty věci jsou humaního původu a můžou být nebezpečné pro celou vesnici. A teď si pospěšme, mangra by mohla vyschnout.“
Bílé humani kůže byly odneseny do Sang’grovy nory a jejich majitelé uvězněni. Gor na stráži měl ve tváři tak zlostný výraz, že bylo jasné, že by je raději zabil, než nechal uprchnout. Nebylo to ale z nenávisti k nim, spíš ze vzteku, že ho tak jednoduše připravili o mangrový rituál. Stejně se k němu připojí. Až budou všichni tančit, nikdo si nevšimne, že už není na stráži, utěšoval se a bez větších protestů zaujal své místo před vchodem.
Sergej všechno pečlivě sledoval. Už toho o svých únoscích zjistil docela dost. Fakt vypadali jako psi s tykadlama a přední nohy měli se zadníma spojený průsvitnou červenou blánou. Všiml si jí, když letěli, ale teď byla sotva patrná. A taky věděl, že je sám. Miwa i Irrfan bezvládně leželi na nosítkách, co za sebou vláčely ty chlupaté obludy. Dost ho to polekalo, oba u toho písku najednou lehli jak podťatý. A když viděl, co se na ně snáší ze stromů, přišlo mu předstírat, že je taky mrtvej, docela logický. Jak sebou nosítka házela, nemohl dost dobře zjistit, jestli oba ještě dýchají, ale moc tomu nevěřil.
Když se jim podařilo sundat mu skafandr, neprotestoval. Věděl dobře, že tu může přežít i bez něho, a jestli se má bez ochrany vystavit všem eridanským nesmyslům, který v tomhle vzduchu lítaj, přece jen to bylo menší riziko, než se nahatej bránit těmhle létajícím psounům.
Zastavili na velkým palouku, kterej byl děravej jak ementál, a dlouho kolem nich poskakovali. Pak se objevil psoun s pláštěm a ptačí lebkou na hlavě. Asi náčelník, napadlo ho a vzpomněl si na starý fotky indiánů, který viděl jednou v National Geographic.
Pak je do jedný z těch děr, kterýma byla louka prošpikovaná, dost neopatrně hodili. Praštil se přitom do hlavy. Chtělo se mu říct něco hodně sprostýho, ale zatmělo se mu dřív, než si stačil z rejstříku svých nadávek vybrat tu nejpříhodnější.
Mangrový tanec byl v plném proudu.
„Ó, mangro žádoucí, z milosti stvoření zaslaná nám skrze sebeobětování, nedej nám zapomenout na“ tady se při tanci okolo hromady výkalů na okamžik zarazil, protože v tuto chvíli měli být vzpomenuti ti, kteří zemřeli při obřadu jejího získání v Ústech věčnosti. Přišlo mu jako rouhání děkovat za to právě humanům. Dor’gr, který stál jako ten, co přežil, hned za ním, mu rychle napověděl. „Ne-karguty,“ špitl a Kaldunův syn pokračoval. „… nedej nám zapomenout na ne-karguty, co položili život pro dobro našeho rodu.“
„Na ne-karguty!“ zahučel zástup a podle tradice se poklonil jejich oběti.
A Sang’gr pokračoval v rituálním tanci. „Dej mangro posvátná sílu Sagrana netvora do lůna žen, by porodily silné syny naše.“
„Silné syny,“ opakoval sbor žen, zatímco muži pomlaskávali do rytmu.
V dlouhé řadě v zástupu držíce se za záda toho před sebou poskakovali všichni kolem výkalů jen po zadních. Z levé na pravou, z pravé na levou, co skok, to mlasknutí.
„Nakázáno bylo mangru v úctě chovati a sušiti ji ve vaku po dobu deseti úsvitů,“ recitoval Sang’gr a ženy jedna po druhé nabíraly z hromady výkalů po hrstech a cpaly si jimi své břišní vaky.
„Nakázáno bylo vpouštěti k sobě muže po dobu deseti úsvitů co nejvíce. A po nich mangru co požehnání nabídnout ke společnému jídlu, by tělo bylo pro početí připraveno měrou vrchovatou.“
Rytmus mlaskání se zrychloval a s ním i pohyby tanečníků, než Sang’gr jedním gestem vše ukončil a celý dlouhý had upadl v extatickém vytržení k zemi. Vysílení gorové, jakmile se vzpamatovali, vytráceli se po dvojicích do nor, které nyní zůstanou po dobu deseti úsvitů nepřístupné. Tam se bude naplňovat vůle tvořivé síly a bude počat nový život.
Na několik mužů se partnerek nedostalo, a když se zbavili počátečního vzrušení, rozmrzele posedávali kolem zbytku Sagranova trusu a nasávali jeho dráždivou vůni. Dor’gr mezi nimi.
Rostla v něm zlost. On měl být hrdinou, ale žádná si ho nevybrala. Kde je vděčnost? Kde spravedlnost? Ponížení, které ho tolik pálilo, přerůstalo ve vztek a potřebovalo nějak ven. Zahnat rozdrážděnou touhu mohlo jen jedno. Není v tom žádné riziko, vždyť jsou omámení a navíc naprosto bezbranní. Přemýšlel, jak asi bude human chutnat. Ale co je do myšlenek? Prostě vstal a vydal se to zjistit.
Jeho chuť bytněla s každým krokem a u ústí nory už docela bez ostychu slintal. Nikdo u ní nehlídal. Otevřel a zjistil, že zajatci ještě neožili. Bude to jednoduché, tak jednoduché.
Kaldun v tajné místnosti své hluboké nory zeširoka otevřel světélkující oči a nadechl se. Nápis na blikajícím monitoru hlásil, že aktualizace byla dokončena. Šlo jen o běžný update softwaru a jeho stvořitelé pro něj na dnešek neměli žádný zvláštní úkol. Vytáhl kabel ze slabin a přerušil spojení. Urovnal si srst tak, aby vstup nebyl vidět, a spustil nahrávky kamerového systému vesnice. Měl ve zvyku vždy zjistit, co je nového. Zaprvé aby věděl, co ho venku čeká, a zadruhé ho bavilo ohromovat gory svou jasnozřivostí.
To, co viděl dneska, mu trochu přehřálo obvody. Zpomalil záznam, když Dor’gr burcoval vesnici, pak ho zase zrychlil a opět zpomalil, když se objevily samice s mísami mangry. Co to má znamenat? Jak se k ní dostaly? To bylo v tuhle chvíli ostatně vedlejší. Měl by se k nim okamžitě rozeběhnout, aby jí zbytečně moc nevyplýtvaly na ty své partnerské hrátky, ale všiml si ještě zajímavějšího něčeho. Jedna z kamer zachytila nosítka, na kterých leželi tři humani. Teď opravdu nevěděl, co si o tom všem myslet. Bylo nad svit Eridanu jasnější, že se děje něco hrozného, a musí si pospíšit, aby předešel tragédii. Jen on sám věděl, čeho jsou schopní.
Sergej se po ráně do hlavy probral a pomalu prozkoumal celou díru, do které je hodili. Byla naprosto prázdná. Takže asi vězení. To konec konců dávalo smysl. Nebo taky špižírna, ale na to se mu moc myslet nechtělo. K velké radosti zjistil, že Miwa s Irrfanem dýchají. Dost mělce a srdce jim sotva tluče, ale jsou naživu. Zřejmě ještě pod vlivem drogy, co je uspala. Neodolal a oslavil to jednou ze svých peprných nadávek.
Trochu se do něj dávala zima. Pryč bylo příjemné klima skafandru. Seděl tady nahatej na vlhký udusaný hlíně, bezbrannej jak děcko. Další důvod si pořádně od plic ulevit. Připlazil se pomalu k ústí díry a zjistil, že je nikdo nehlídá, ale díky těm bytelným hustým mřížím asi ani nemusí. A co to sakra slyší? Chroptivej hrdelní zpěv s divným rytmem. Až ho mrazilo. Že by nějakej tanec na oslavu živých obětí? Co vůbec mohl od těcto tvorů čekat? Naprosto cokoli. Odplivl si, do třetice zaklel.
Z týhle situace se ti bude, chlape, jen těžko zdrhat. Dost možná, že to máš spočítaný. Kdepak medúza, to byla vlastně pohoda v porovnání s tímhle. Na Europě jsi měl všechno možný vybavení a tady trčíš nahatej a prochladlej v díře v zemi. Tak takhle teda skončíš. Jako žrádlo pro čokly! A voni taky. Prohlížel si spokojené a nic netušící vědátory. Škoda, že tě taky netrefili, mohl sis tady v klidu chrápat a bylo by ti to fuk. Takhle ti nezbejvá než si vlízt mezi ně, abys nebyl promrzlej na kost a zvládnul se bránit, až se začne něco dít.
Z jedné stěny se mu podařilo vyloupnout ostrý kámen akorát tak do dlaně. Zkusil, jak sedí v ruce, a taky několik výpadů, jen pro jistotu. Nahej ses, chlape, eště nikdy nepral, uvědomil si a pak se vtiskl mezi Miwu a Irrfana, aby co nejméně prochladl. Netušil, že i tady na eridanským světě se mu budou ještě plnit dávno zapomenutý sny z puberty, ale moc zábavný mu to nepřišlo.
Dor’gr odstranil závlačku a jedním trhnutím mříž ze vchodu vyrval. Už se nebyl schopný ovládat. Sliny mu tekly v hustých provazech od úst, oči byly zažloutlé dychtivým očekáváním a žláza na krku mu naběhla do růžová, jako vždy, když se rozčílil. Všichni tři humani leželi vyrovnaní za sebou, jako by se mu nabízeli. Zarazil se.
Má to vzít zkraje nebo od prostředku? Všichni tři si byli podobní. Jak jen se v sobě ti humani asi vyznají, když jsou jeden jako druhý? Odlišoval je jen odstín. Tmavá, světlá, bledá. Tak si přece jen má podle čeho vybrat. Zasmál se a zvolil toho tmavého. Nejvíc mu připomínal zdravou gorskou barvu.
Smýkl s ním do rohu, klekl si k němu a chystal se zakousnout.
Od chvíle, kdy ten smradlavej psoun vešel, věděl Sergej, že nastala ta chvíle. Pevně sevřel kámen. Sledoval ho pootevřenými víčky. Uslintaná nechutná obluda si mezi nima asi vybírala dnešní oběd. Pak to zachrochtalo jako prase, odtáhlo si to Irrfana do kouta a otevřelo tlamu.
Na víc Sergej nečekal, jak nejrychleji mohl, vyskočil, rozpřáhl se a ostrým kamenem uhodil psouna do temene. Čekal, že uslyší prasknutí lebky, nebo tu obludu přinejmenším omráčí, jenže nic. Jako by byla z kamene. Řádsky ho bolela ruka a psoun se sotva otočil. Máchl tlapou, tak jako se odhání dotěrná moucha, a Sergej letěl přes celou noru.
Přestal se zajímat o Irrfana a pomalu se otočil. Dotkl se hlavy a zřejmě zjistil, že krvácí. Tohle ho asi eště víc nasere, blesklo Sergejovi hlavou, ale už zaujal jakýsi obranný postoj a očekával svůj poslední zápas.
Psoun se nahrbil, otevřel hubu s dvěma řadami zubů a skočil.
První, co Kaldun viděl, když doběhl k noře, byl Dor’gr plný vzrušení a touhy stojící nad zhrouceným humanem.
Poslední, co viděl Dor’gr, hned potom, co humana srazil k zemi, byl záblesk, který vyšlehl od vchodu. Po něm ztratil vědomí.
Kaldun opatrně vešel do nory. Zdálo se, že všichni čtyři ještě žijí. Dor’gra nechal ležet a tři cizince postupně odtáhl ven. Sebral dva zoufalce od zbytků mangry a přikázal jim, aby zajatce dopravili k němu do nory Pod horou. Byli tak omámení z inhalace jejích výparů, že vůbec neprotestovali. Dokonce si sami pro sebe brblali něco o humanech, takže věděli, s kým mají tu čest. Aby taky ne, uvědomil si Kaldun. Obřad určitě řídil Sang’gr, a ten ví, jak páni vypadají. Jistě si to nenechal pro sebe. Bude dlouho trvat, než ho naučí oddělovat nezbytné od zbytečného, aby se z něho stal opravdový Kaldun a duchovní vůdce. Teprve pak bude zasvěcen do tajemství své kontaktní zdířky.
Každé se svých hodnocení si pečlivě zapsal do druhého paměťového disku, zatímco obnovoval ze skryté zálohy data vázající se k osobnímu setkání. Vždyť naposledy měl se svými stvořiteli tu čest jen krátce po uvedení do chodu.
A to bylo před třiceti lety.
Sergej se probudil na měkké posteli a první, co ho napadlo, že ten sen byl nějak moc živý. Zívl, protřel si oči a chtěl si zavolat do jídelny pro něco ke snídani.
Zprvu ho zarazilo, že je nahatej, ale jelikož si přesně nevzpomínal, jak včera usnul, bylo možný, že to bylo večír i trochu veselý. Ostatně ta tupá začínající bolest v hlavě to jen potvrzovala. Když se v příšeří trochu rozkoukal, došlo mu, že tohle není jeho kajuta. Vypadalo to tady jako v Henriho dílně, kam za ním občas zajde, protože rád poslouchá ten jeho přiteplenej francouzskej přízvuk. A dobře se s ním pilo. Dělal si dokonce něco, co barvou a vůní připomínalo víno.
Do tmy blikalo pár monitorů a u jednoho z nich k němu Henri seděl otočený zády.
„Dobroje útro!“ zahlaholil Sergej svou mateřštinou, jak to dělal vždycky, když byl v dobrý náladě. Každý si na to zvykl, ačkoli bylo už před lety schváleno, že se nesmí používat jiný jazyk než angličtina, což mělo všechny zrovnoprávnit.
„Dobrý deň,“ ozvalo se špatnou lámanou a trochu zkomolenou ruštinou. Krucinál, Henri, kde ses tohle naučil? Musel ocenit jeho snahu, i když výslovnost měl prachbídnou.
„Skvěle, hochu, to se ti povedlo!“ pochválil ho a Henri se k němu otočil.
„Dekuju velmi, páně!“
Sergej nevěděl, jestli se má smát nebo rozbrečet. Henri byl velkej chlupatej psí netvor, vo jakým se mu zdálo ve snu. A mluvil na něj jeho rodným jazykem. Měl pocit, že to s ním sekne a že to dneska nebude poprvé.
„Vítám vás, pane! Jsem vám k službám,“ odpověděl zdvořile Kaldun a vyplázl jazyk na znamení radosti.
„Co seš zač?“ zeptal se human a Kaldunovi se zdálo, že se třese.
„Kaldun desáté generace, základní verze 6.8.7.9 se solárním napájením fotonového typu a vstupem CPK4.1. Naposledy zaktualizován dnes ráno.“
„Ty seš… robot? Mašina?“ zeptal se human celkem nelogicky. Kaldunovi to přišlo zvláštní. Proč se ho jeho stvořitel ptá na takové věci? A vůbec, měl by postupovat podle protokolu.
„Zahlašte se prosím číslem průkazu, ať vás mohu zadat do databáze.“
„Číslo jsem zapomněl. Po tý ráně do hlavy si skoro nic nepamatuju. A papíry mám v obleku,“ vzpamatoval se Sergej z prvního šoku. Jestli se má z tohohle dostat, musí tuhle nelogickou hru hrát, protože štípnutí do ucha nepomohlo.
„Aha, pán promine, ale nedali jste vědět, že přijdete. Nečekal jsem vás. Byl bych všechno zařídil jinak, žádné problémy.“ Kaldun pochopil, že není pravá chvíle na formality. Ten human se asi dost zlobí. Nejspíš mu bude zima.
„Dobrá. Necháme to bejt. A kde jsou moji přátelé?“ rozhlížel se po místnosti a čím dál víc si zvykal na novou situaci.
„Leží támhle. Prohlédl jsem je a budou v pořádku. Zasáhl je osten durangy, ale už jsem jim dal protijed. Za pár hodin se proberou,“ vysvětlil Kaldun a po vojensku zasalutoval přední packou.
„A naše věci? Sebrali nám je, když nás chytili. Skafandry, oblečení a prostě všechno,“ kul Sergej železo, dokud bylo žhavé. Ta jeho ochota možná nebude trvat dlouho.
„To nevím, pane, ale půjdu je najít. Dor’gr musí vědět, kde to všechno je.“
„Takto abys už šel. Moc je potřebujeme. A nic se nesmí rozbít, rozumíš?“
„Jistě, rozumím. Můžu se zeptat, proč jste tak nečekaně přišli?“
„K planetě dorazili vetřelci. Máme tu tajný úkol.“
„Ale v aktualizaci nic nebylo,“ pokusil se bránit, aby to nevypadalo, že něco zanedbal.
„Kdyby to počkalo do aktualizace, nemuseli bychom sem letět, nemyslíš?“
To Kaldunovi stačilo. Sebral se a zmizel. Sergej doufal, že si nešel pro posily, ale hledat ty skafandry. Pro svůj vlastní klid zabarikádoval vstup. Prohlédl si Miwu s Irrfanem. Už se mu zdáli o něco míň bledí, ale vzbudit je nedokázal. Je to jen na něm. Šel prozkoumat počítač. Třeba se, chlape, konečně dozvíš, o co tady jde. Podrbal se na hlavě a zřetelně ucítil dvě velké boule.
„Byl nějaký nervózní, to tedy byl,“ grčel si pro sebe Kaldun gorsky a šel pomalým důstojným krokem zpět k noře, kde humany objevil. Dor’gr by v ní měl ještě ležet a snad bude vědět, kde jsou ty jejich kafagry nebo jak to říkal. Jenže bude asi dost naštvaný, že jsem ho zasáhl holí, aby se na mě nakonec taky nevrhnul. Tolik let mezi nimi žiji a pořád je neumím odhadnout. Je to moje vina nebo jejich? Co když mě nějak špatně naprogramovali, nebo, co by bylo horší, líp prostě programovat neumí?
Za poslední hodinu jeho vysoké mínění o humanech stvořitelích mírně kleslo. Nejspíš si je za těch třicet let, kdy je neviděl, i dost zidealizoval, ale stejně, jak tam tak jeden z nich stál úplně nahý, dost jím to otřáslo. A jak se je gorům vlastně podařilo zajmout? Že by na ně fakt stačil jen jeden osten? Jen jedno mizerné škrábnutí?
Vlezl do nory a Dor’gra našel přesně tam, kde padl. Vzkřísit ho mu chvíli trvalo, ale jakmile nabyl vědomí, promáchl mocně rukou jen kousek od Kaldunova pasu. Prostě pokračoval v tom, co chtěl udělat humanovi. Až potom si uvědomil, kdo před ním stojí a na znamení omluvy se začal mocně drbat mezi očima.
„Promiň, Kaldune, ale ten human mě musel nějak omámit. Vůbec nevím, co se stalo.“
„Utekli, to se stalo a ty za to neseš vinu. Proč jsi k nim šel? No? Ne, nic mi nevysvětluj, všechno vím.“
„Jsi tak moudrý, Kaldune. Odpusť mi, prosím. Při mangrovém tanci na mě nevyšla žena a přitom jsem to byl já, kdo si měl první vybírat. Byl jsem z té nespravedlnosti moc nešťastný.“
„Dobrá, už o tom nebudeme mluvit, ale teď mi musíš vysvětlit, co se přesně dělo, když jste je chytili. A od začátku, rozumíš? To oni přinesli mangru?“ pokynul mu, aby začal mluvit.
„Ne, oni ne. Oni jen přistáli v Ústech věčnosti. Myslel jsem, že jsou ne-karguti a sledoval, co se bude dít.“
Kaldun kýval a poslouchal Dor’gra pozorně. Na všechny podrobnosti se hned ptal a ukládal je do interní databáze.
Sergej se složitým a nepřehledným systémem odkazů propracovával tak, že skákal z jedné informace do druhé. Zpočátku byl dost zmatený, ale pak objevil v oddělení Historické minimum složku s názvem – Země a celé mu to konečně začalo dávat smysl.
Všechno začalo právě na ní asi padesát let po odletu Kukulkána.
Při stále ještě trvajícím výzkumu zbytků Sergejova Europana extrahovali v Moskevské akademii věd látku z jeho tkáně, kterou otestovali na chovancích blízkého sociálního ústavu. Drogu nebo možná spíš sérum vpravili do těla dětí trpících nejtěžší formou oligofrenie.
Jejich IQ i vitální funkce vzrostly po jediném požití této drogy až desetinásobně. A tento jejich nový stav se ukázal jako trvalý. Neurobiologie zažila během dvou následujících let takový boom, jako ještě žádná věda předtím.
Pokusy o umělé vytvoření sloučeniny ale ztroskotaly. Vysvětlovalo se to tím, že právě v podmínkách Europy a jen v nich se vlivem evoluce změnily látkové vlastnosti prvků, které se sice chovaly jako jejich protějšky ze Země, ale navíc dokázaly tvořit i další dosud nereálné vazby, které je o několik řádů povyšovaly nad běžnou úroveň. Co víc, dokázaly ovlivnit i své pozemské kolegy. Takže z malého množství séra se „nakazilo“ celé tělo.
Jako první začala tento objev používat armáda k vytvoření nesmrtelných vojáků. Zrak, sluch, pevnost jejich kůže, mentální schopnosti, rychlost reakcí, to vše po dvou kubících 30% roztoku vyrobeného z těla mimozemšťana narostlo jako u idiotů z Moskvy.
Během dalších pěti let bylo učiněno bezpočet pokusů ulovit dalšího Europana a potvrdit tak správnost teorie. Bez úspěchu. Až se to podařilo jedné vědecké výpravě z Andory. Ta byla ale stižena potížemi při přistání a jejich modul havaroval v Nevadské poušti. Spojené státy ihned celý drahocenný náklad prohlásily za svůj majetek a zcela tak porušily několik starých zvykových zásad.
A to se samozřejmě ostatním nelíbilo. Rusko to vzalo jako osobní útok a vyslalo všechny vesmírné lodě, které mělo, aby vytvořilo okolo Europy blokádu.
Válka ve vesmíru zuřila dlouhých pět let a Euroasijská federace v ní vítězila hlavně díky náskoku, který měla v praktickém výzkumu. Podařilo se jí vytvořit lepší sérum a částečně jím obohatit i neživé sloučeniny svých lodí a zbraní, což by v konečném důsledku vedlo k její převaze, kdyby…… kdyby Afroamerická jednota ruský náskok nedohnala, když se jí podařilo vyrobit sérum v pozemských laboratorních podmínkách – a celý konflikt ustrnul na mrtvém bodě.
Na Zemi se sice neválčilo, ale obě poloviny světa se od sebe oddělily a začaly Druhou studenou válku. Na jedné z mála konferencí, které se v té době konaly, se domluvily na definitivním rozdělení sfér vlivů v celé Sluneční soustavě a každá si svůj píseček pečlivě střežila.
Někdy v té době se ujala i myšlenka, že by bylo dobré obydlit také nejbližší vesmír, který ještě rozdělen nebyl. A tak začaly nové závody, závody v dobývání exoplanet. Afroamerická jednota už měla dávno jednu loď na cestě k Epsilon Eridani a Federace si tedy mohla vybírat první. I přes jasnou dohodu ale obě strany tajně vysílaly své „panspermie“ všude možně.
Takže jednoho srpnového rána odstartoval z oběžné dráhy Putin-5, který po necelém roce letu změnil kurz a vydal se za Kukulkánem. Bylo zjištěno, že díky lepším technologiím dorazí loď Federace k hvězdě o něco dříve a osadníci budou mít zhruba tři generace náskok.
A těch šedesát let využili Sergejovi krajané hlavně k osídlení planety. Nazvali ji Nové Rusko, původní obyvatele vytlačili na velký rovníkový kontinent Ebeu a pomocí robotů, které dosadili na posty vůdců jejich klanů, je zotročili. Hlavním důvodem, proč je všechny nevyhubili, i když prostředků na to měli víc než dost, byla mangra.
Tahle látka, která na psouny (oni jim říkali sabáči) působila jako silné afrodiziakum a de fakto jen díky ní se mohli rozmnožovat, měla po malé úpravě vynikající tepelné vlastnosti a byla prostě dokonalá jako zdroj obnovitelné energie. Osadníci Nového Ruska na ní založili celou svou existenci.
Zpočátku velké červovité aagrany hubili, aby se k mangře dostali, ale když jim došla jejich důležitost pro zdejší ekosystém, udělali si z celé Ebey velkou zoologickou, která je zásobovala jejich trusem.
Kaldun si Dor’grův příběh vyslechl až do konce. Byla to dlouhá řeč, ale goru se nevyplácí přerušovat, když začne vyprávět, tak trpělivě čekal a třídil si fakta.
Hned několik věcí mu na celé té věci nehrálo. Humani si klidně přistanou v Ústech věčnosti, když musejí dobře vědět, jaké nebezpečí na ně pod pískem číhá. Pak se neobtěžují ukrýt a stanou se tak pro gory snadným cílem. A nakonec se nepokusí utéct, i když rozbít chatrné mříže nory pro ně musí být hračka. A jak dlouho na ně působila duranga! Kdyby těm dvěma nedal protijed, snad by spali navěky.
Kaldun pomalu ale jistě docházel ke stejnému závěru, jako Dor’gr ohledně kargutů. A to se mu vůbec nelíbilo.
„Abys věděl, podařilo se mi ty humany zajmout a uvěznit Pod horou. Teď mi musíš pomoct. Nebudu se zlobit, když nějakého z nich zabiješ.“
Dor’gr začal slintat blahem. Tak velké pocty se mu snad ještě nikdy nedostalo. Pomalu zapomínal na své potřeby podpořené mangrovým tancem. Teď si konečně uleví.
Druhé kůže, kterým human říkal kafagry, ležely stále v Sang’grově noře.
Když se k nim dostal, musel Kaldun přiznat, že i tohle je podezřelé. Byla to hromada světlých, na dotek pěnově měkkých věcí. Jednu z nich zvedl a otočil.
Dor’gr viděl v tu chvíli Kalduna udělat snad nejrychlejší pohyb jeho života. Jako by se dotkl rozpáleného polena, upustil kůži a uskočil až k druhé stěně nory. Začal drmolit nějakou nesrozumitelnou řečí a vypadalo to, že se zbláznil.
„Ďáblovo jméno, prokleté jméno!“ vykřikoval Kaldun v jazyce svého stvořitele a nedokázal se zbavit všech emočních zkratů, které ho naráz postihly. „Kukulkan,“ splynulo mu tiše z pysků, když se dostal do rovnováhy. Co všechno pro něj tohle slovo znamenalo. Představovalo zlo ve své nejčistší podobě.
Satan se tu měl zjevit už před více než třiceti lety, kdy ještě nebyl stvořen do dnešní podoby, takže krizový plán ke konci Nového Ruska mu do paměťových obvodů sice nahráli, ale jen jako externí soubor. Měl ho Pod horou uložený v databázi. A tam jsou ďábli. Sice křehcí a jistě asi smrtelní, ale kdovíjakou zbraň skrývají tyto kafagry s prokletým znamením. Nesmí ohrozit své schopnosti, aby mohl varovat své pány.
„Dor’gru, vezmi ty falešné kůže a pojď se mnou. Ukryjeme je Pod horou a já zjistím, jestli neobsahují nějakou zlou magii,“ přikázal vystrašenému gorovi, ale ten se k ničemu neměl. Docela zřetelně viděl, že se Kaldun ještě třese. Co když taky dostane ránu?
O tom, jak se chystají na Kuklu, se Sergej zatím nedozvěděl skoro nic. To ho ovšem neuklidnilo. Bylo sice možný, že za tu dobu na svůj první úkol zapomněli nebo ho posunuli do pohádek pro děcka, ale u lidí, co jsou podle všeho na daleko vyšším vývojovém stupni, to bylo dost nepravděpodobný. Spíš celou tu dobu číhají někde za bukem a mají všechno pěkně dopodrobna promyšlený.
A pak si uvědomil ironii celé věci. Kdyby tenkrát toho mimozemšťana neulovil a neodvlekl na Zem, nikdy by se nic z tohohle nestalo. Aspoň ne dneska. Ty starej blázne, jakpak sebudou tvářit ostatní, až si dají těchto pět a pět dohromady? Tady to máš. A to sis myslel, kdovíjaká to nebyla výhra.
„Sakra, jestli maj nějakej plán, musí to tady bejt.“ Zaklel a znovu se dal do hledání.
Prokousával se azbukou jako prvňáček, až objevil soubor s názvem Kukulkan. „To je vono, chlape, to je ksakru vono!“
To, co se dozvěděl, ho potěšilo. Útok na Kuklu byl plánován z planety. Z nějakého důvodu nebyla jejich loď schopná letu a modulů neměli tolik, aby mohli s Kuklou bojovat na orbitě. Veškerou výzbroj, kterou bylo možné vyrobit a připravit, adaptovali tedy na systém země vzduch a umístili do hlubokých sil. K tomu jim skvěle posloužila podzemní města, která psouni budovali bezmála dva tisíce let předtím, než je vetřelci vyhnali na nehostinnou Ebeu. Nicméně nejen k tomu. Města zadaptovali pro své potřeby a začali v nich bydlet, takže v případě protiútoku byli chráněni. Jejich plán ale s ničím takovým nepočítal. Kukla měla být zničena hned po prvním úderu.
V Jižním moři na jednom z malých ostrůvků měli terestrický vysílač, kterým chtěli celou akci koordinovat. Na holografické projekci Sergej přesně identifikoval místo, které zahlédl z oběžné dráhy před několika dny. Teď věděl přesně, kam musí Kukla zaútočit, aby šel celej tenhle plán do kopru.
„To jsem já, Kaldun, pane,“ bušil robot na zabarikádované dveře. „Otevřete!“
Dor’gr to všechno se zájmem sledoval. Kaldun mu vysvětlil, že bude mluvit jazykem humanů, aby zjistil, jak na tom jsou a kolik sil zatím stačili načerpat. Jakmile se ty dveře otevřou, přijde jeho chvíle. Jenže ouha, humani je nejspíš zamkli a asi se tam vůbec nedostanou.
Sergej vstal a pootevřel na škvíru. Viděl robota a vedle něj kupu zmuchlaných skafandrů tak velkou, že ji nemohl přinést sám. Musí tam mít ještě někoho. Určitě něco tuší a chystá léčku. Najednou zaslechl tiché krátké zavrčení, když Kaldun sklopil oči.
Kdyby chtěl zabouchnout, bude Dor’gr rychlejší než hloupý human, říkal si pro sebe psoun a čekal na Kaldunův rozkaz k útoku.
Kaldun stál dost daleko. Mohl klidně počkat, až Dor’gr rozrazí ty dveře, dodělá, v čem mu předtím zabránil, a cesta bude volná. Jenže Kaldun byl programován pro efekt, to byla nakonec alfa a omega jeho zdejší práce. Udělat dojem, vzbudit hrůzu a posvátnou bázeň. Namířil svou přední tlapu na přilbu, která se tyčila na vrcholu kafagrů, na její zapovězenou značku, na podpis ďábla Kukulkána. „Zemřeš, protože vím vše,“ zašeptal a ještě chvíli čekal na okamžik, kdy se v ne-humanových očích mihne ten záblesk poznání. Až ho celého zaplaví pocit beznaděje.
Sergej se více než na piktogram lodi soustředil na jinou věc. Střenka dlouhého titanového nože připevněná k rukávu. U nohavice byla ještě malá fázová palná zbraň, jenže ze zkušenosti věděl, že tu by použít nemohl. Než by ji vysvobodil z pouzdra, aktivoval a odjistil, bylo by po něm. Nemluvě o tom, že žádnou neviděl nikde na vrchu, nejdřív by ji musel najít.
Dor’gr poslušně čekal další dvě vteřiny, než Kaldun opět promluvil. Tentokrát ta slova patřila jemu a on vyrazil jako blesk. Musí ty dveře rozrazit, při troše štěstí toho humana zasáhnout a on zase usne. Nebude to taková zábava, ale co se dá dělat. Při letu se k nim stočil zády.
Když Kaldun pohlédl dál do přítmí chodby, bylo Sergejovi jasné, že ho instinkt nezklamal. Teď! Teď mu dal znamení. Uskočil ode dveří a doufal, že kamenné lavice, které poskládal za ně, vydrží. Psoun se objevil znenadání a jako blesk. Když dopadl na dveře, ozvala se ohlušující dutá rána. Barikáda nepovolila, jen se o kousek hnula směrem do místnosti. Psouna to odrazilo jako trampolína. Tak sakra dělej, chlape! Sergej vyrazil ze dveří k hromadě a skočil po noži. Dělal, co mohl, ale připadal si směšně pomalý.
Kaldun sledoval Dor’gra, který se pomalu sbíral ze země. Určitě si toho spoustu zlomil. Je dost otřesený a bude mu chvíli trvat, než se vzpamatuje. Takže svaly zklamaly. Přišel čas na starou dobrou elektrickou magii. Stiskl přepínač na své holi a pomalu, klidně, aby se sám nezranil, ji namířil na toho nehumana, co se teď válí za hromadou kafagrů. Bude chtít utéct, co jiného by mohl dělat? Hlupák.
Dor’gr ještě nebyl ze hry. Zřetelně cítil, jak mu něco prasklo, ale v tom vzteku, který ho prostoupil, si toho nevšímal. Sebral se a pokoušel zorientovat. Viděl dva humany, jak se krčí kousek od něj a v ruce drží nějaký dráp. A pak viděl dva Kalduny. Každý měl jednu bleskovou hůl a obě naráz začaly jiskřit.
„Ti jsou moji!“ zařval a skočil po jednom z humanů. Jak se k němu blížil, jak se hole Kaldunů rozzářily, human náhle zmizel a Dor’gra oslepila rostoucí záře.
Sergej skočil po hlavě přes skafandry, jedním trhnutím se mu podařilo vytáhnout nůž, vstal a došlo mu, že nemá šanci. Psoun se rychle vzpamatoval a chystá se na něj vrhnout, robot proti němu namířil svou hůl. Vypadalo to, že z ní něco vystřelí. Ne, nedá se tak snadno. Ukaž jim, ty starej blázne, jak má umírat chlap. A jak bylo jeho zvykem, zvolil si tu těžší cestu. Přikrčil se, sebral všechny svoje zbývající síly a skočil s napřaženým nožem po psounovi.
Kaldun trpělivě čekal, až se hůl nabije. Namířil na ne-humana a uslyšel krátké pípnutí. Zavřel oči, aby ho záblesk neoslepil, a zmáčkl spoušť. Prásklo to a v malém prostoru se rozlehla jiskřivá rána. Cosi těžkého narazilo do stěny a žuchlo na zem.
Sergej psouna minul. Ne že by špatně odhadl vzdálenost nebo směr, bylo to tím, že ten netvor skočil do prázdna asi metr před něj místo po něm. Zavrávoral a padl obličejem k zemi. Zavřená víčka se mu rozzářila do ruda, jako by se přes ně díval rovnou do Slunce, a pak zase vše potemnělo. Rychle se zvedl a rozhlédl. Psoun ležel v rohu chodby, třásl se a po celém těle mu poskakovaly drobné elektrické výboje. Robot stál bez hnutí, jen ta jeho hůl začala zase hučet a připravovat se na další výboj.
Kaldun cítil znepokojení. Nejenže minul, ale do rány mu skočil Dor’gr, takže tu proti ne-humanovi zůstal sám. Okamžitě svou hůl aktivoval a namířil jeho směrem. Byl si celkem jist, že tentokrát už nemine.
Sergej se zhluboka nadechl, pečlivě si přeměřil vzdálenost, pak si přehodil nůž, chytil ho za ostří a napřáhl. Ve vrhání byl vždycky dobrý, jenže tahle věc na to nebyla určena. Taky zprvu váhal, kam vlastně zamířit. Mimozemšťana už kdysi zabil, ale s robotem v podobě psouna si nevěděl rady. Rozhodl se to ponechat náhodě, zavřel oči a hodil.
Nůž nebyl vyvážený tak, jak bylo třeba. Už ve chvíli, kdy ho Sergej pouštěl, věděl, že poletí moc nahoru. Tak tohle jsi, chlape, podělal a ta mechanická sračka ti natrhne prdel… Uslyšel krátké pípnuti, stejné jako před chvílí, ale nic víc. Vteřinu dvě se krčil u zdi a pořád nic. Pak něco cinklo o podlahu a Sergej otevřel oči.
Kaldunovy okruhy se pomátly. Místo aby jeho tlapa stiskla spoušť, rozevřela se a pustila hůl na zem. Chtěl se podívat, co se to děje, ale hlavu měl nějak podivně zakloněnou a nedokázal s ní otočit. Pokusil se za ni chytit, ale nebyla tam, kde měla.
Robot se mírně natočil a zavrávoral. Sergej viděl, že ho nůž trefil přímo do krku, celý mu ho přeťal a zasekl se v páteři. Hlava se mu zvrátila na záda. Z rány mu vytékala zelená tekutina a koukalo pár obnažených drátů. Pak upadl a nekoordinovaně se třásl.
Sang’gr dokončil obchůzku všech nor. Každá z nich byla uzavřená, tak jak měla. Minul hromadu mangry, kde stále ještě posedávali nevyužití muži. Nijak ho nelákala. Kolikrát si už položil otázku, jestli je vlastně normální. Jistě, otec mu říkal, že žádný Kaldun nesmí být svázán svými pudy a musí být oproštěn od všech projevů chtíče, a on jako jeho následník všechny tyhle předpoklady splňoval, jenže někdy přece jen pocítil zvědavost.
A dneska by to šlo. Kaldun tady není a on by si mohl dopřát trochu hříšnosti. Když se ale přiblížil k hromadě, zjistil, že už je vyschlá. Škoda. Nijak se tím víc netrápil a vzpomněl si, že má v noře něco zajímavějšího. Tu podivnou humanskou kůži.
Vchod byl ale odkrytý. Rychle vlezl dovnitř a s hrůzou zjistil, že kůže někdo ukradl. Dor’gr, nikdo jiný to být nemohl. Myslel si, že je to jeho kořist, a jen nerad se podvolil. Mangra v něm asi vyburcovala všechnu drzost a on si dovolil tuhle neslýchanost. Sang’gr neváhal a hned se pustil za Kaldunem. I kdyby měl u vchodu do nory Pod horou čekat celý zbytek dne, musí mu to říct hned, jak skončí svou meditaci.
Miwa s Irrfanem byli pořád v limbu a Sergejovi už docházel čas. Jenže nechat je tady? Bezmocný a samotný? Dal se do prohlídky skafandrů a s hrůzou zjistil, že dva mají v sobě díru. Jen ten jeho byl neporušený. Co vlastně čekal? Někudy se k nim ty jejich otrávený šipky, nebo co to bylo, dostat musely. Vida, to vyřešilo hned několik problémů. Takže musí stejně letět sám.
Rozhodl se dál nečekat. Bezvládné přátele uklidil do jedné ze zadních komor, které se zdály dlouho nepoužívané. Popisovačem, který našel v Miwině obleku, jim napsal na látku vzkaz: „Čekejte tu na mě, vrátím se. Serg.“ Že se nestydí, takhle jim lhát. Vždyť sám moc dobře věděl, že má naději tak jedna k milionu, že se dožije dalšího rána.
Vzal si jejich dva palivové články, aby mu energie vydržela co nejdéle, nechal jim tu všechny své zbraně, přikryl je a pro jistotu zamaskoval vchod.
Pak vtáhl Kalduna a psouna do velké haly, ozbrojil se tou elektrickou holí, zabouchl a dal se dlouhou chodbou do kopce, kde tušil východ.
Po několika minutách konečně zahlédl světlo. Jak se blížil, všiml si stínu, který něco vrhalo do vchodu. Čekaj tam na mě, ty mrchy psí, odplivl si a na chvíli se zastavil. Může jich bejt klidně stovka a ty seš sám, tak co s tím, starce, uděláš? Zpátky nemůžeš. Přikrčil se, co mu skafandr dovolil a pomalu, co nejtišeji se plížil dál. Před otvorem seděl na malém kameni jeden. A podle všeho byl sám.
Sergej neměl zájem riskovat další otevřený boj. Jestli jsou tam další, tak jim prostě uletí. A tohohle zabije holí. Namířil s ní, jak to viděl dělat Kalduna, stiskl spoušť a z jejího konce vyšlehl blesk. Netrefil, ale svůj účel to splnilo. Psoun se svezl dolů z kamene, ukryl se za něj a nejspíš zmateně zjišťoval, co se děje.
Sergej na nic nečekal. Musel využít tenhle moment překvapení. Rozeběhl se a zapnul rakety na zádech. Mocně to s ním trhlo a dalo mu moc práce vyhnout se tomu kameni, pod kterým se ještě stále kryl psoun. Široko daleko jiného neviděl. Nakonec se mu vše podařilo zvládnout a on se vznesl vzhůru až nad vrchol hory, v níž měl Kaldun své operační středisko.
Z té výšky se poměrně snadno zorientoval a vydal se k západu, odkud měla přiletět Kukla. Brzy se dostal k pobřeží a nad moře. Začal stoupat a za tři hodiny se dostal až nad stratosféru.
Prohlédl si stav palivových článků. Na ten výstup spotřeboval polovinu veškeré své energie. Teď už s ní může začít šetřit. Přitažlivost tu byla malá a odhadoval, že se tak může vznášet něco okolo pěti hodin. A jestli se Kukla neobjeví, jestli ho nenajdou nebo minou… Bylo to mnoho „jestli“ a vlastně jen jedna jistota a ta se leskla a šplouchala tam pod ním mezi mraky. Ty starej blázne, tohle byla ta nejblbější věc, která tě kdy napadla.
Hodně dlouhou dobu věnoval tomu, aby spočítal, jaká bude jeho konečná rychlost při dopadu.
Ještě si tak pamatoval, že pro volný pád platí rovnice F = –mg, ale tím jeho chatrné znalosti fyziky končily, takže toho asi po hodině nechal a začal přemýšlet, co bude dál, pokud se mu podaří dostat na loď. A jak jsou na tom Miwa a Irrfan? Našli je a zabili? Nebo tam v tom doupěti ještě spí?
Temný vesmír nad jeho hlavou byl tichý a uklidňující. Jediné, co ho dovádělo k šílenství, bylo to neustálé pípání vysílačky. Nikdy ho nevnímal, ale tady v tom tichu a samotě mu to rvalo uši.
Třetí palivový článek právě sepnul. Ještě pořád je to dost, aby se vrátil dolů, ale co by tam byl platný? Dlouho jen tak z nudy nadával a klel, když tu najednou změnila vysílačka tón. To bylo přesně to, nač čekal. Kukla je v dosahu. Ihned se dal do nouzového volání.
Asi po deseti minutách to v ní škytlo a ozval se lidský hlas. „Tu generál Semjonov. Je mi ctí, že můžu pazdaróvat takového muža kak vy, gaspadin Sergej Popov. Vítám vás na Nova Rusia. Už vás mám na radar, minůta a jsme u vás. Vyděržajtě!“ chroptěl reproduktor zkomolenou ruštinou.
Sergejovi se zatočila hlava a celý se roztřásl. Tak je dostali, ty parchanti je dostali. Ale tebe, starouši, tebe nedostanou. Nikdy! To radši…
Sergej se zhluboka nadechl, přestal se třást, uklidnil se a v dáli nad sebou spatřil blikající světla Kukly. Pak se usmál a už to nešlo zadržet. Chechtal se od ucha k uchu tím svým bláznivým dědkovským smíchem, který měla tolik ráda Miwa. Jakpak se asi má? blesklo mu hlavou. Možná, že to za chvíli zjistí.
Levou ruku zaťal v pěst, vystrčil ji směrem k blížící se Kukle a zdvihl ukazováček. Pravou pak vypnul obě rakety a začal pomalu padat. Tenhle poslední let si chtěl užít až do konce.
