Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl.
Na začátku fronty právě vyhmátli ženu, pětatřicet, snědá pleť, pod okrajem baretu La Senza nevinné vykulené oči. Vypadá to, že se nadopovala oxytocinem, zkusila oslovit živočišnou složku systému, tady se usmát, tam mrknout očkem, vyvolat chemický vzruch, který obejde logiku a zašeptá přímo do mozkového kmene: Tuhle není nutné protáhnout strojem, není nepřítel…
Jenže na něco asi zapomněla: tady jsme stroje všichni, přestavění a vyladění a vylepšení do poslední molekuly. Strážní jsou očkovaní proti vemlouvavým slůvkům i vůním. Ženu odvádějí, její námitky neposlouchají. Pokouším se zařídit dle jejich příkladu, zatvrdit se proti tomu, co ji čeká za bílými dveřmi. Co ji to napadlo, zkoušet takovou koninu? V hlavě se jí musí skrývat něco horšího než pouhé sklony. Platící cestující nevytahují z fronty jen za zlé představy, to ještě ne, zatím. Musela něco provést. Musela přistoupit k činu.
Půl hodiny do nástupu na palubu letadla. Přede mnou stojí minimálně padesát zákona dbalých občanů a ještě nás ani nezačali zpracovávat. Před frontou dříme jako obří obrněný krab nedávno pořízený bzučák, tlamu dokořán. Jedna strážná se z jeho stínu vydá podél fronty, namátkově šacuje některé pasažéry, jiné míjí, přesvědčená, že jí první dnešní úlovek přinesl štěstí. Ve spravedlivém vesmíru bych se od ní neměl čeho obávat. Nejsem zločinec, nic jsem neprovedl. Ta slova mi vrčí v hlavě jako kolovrátek, jako obrana, jako ujištění.
Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl.
Ale je mi jasné, že mě ta zatracená mašina stejně označí.
* * *
Na začátku fronty se rozsvěcí Tajemná komnata. Neosobní ženský hlas zvěstuje začátek bezpečnostní kontroly, ozvěna ho nese nepříjemnou akustikou letištního terminálu. Stráže líně rovnají záda a vypínají hruď. Aby nás fronta přijala, vzdali jsme se všeho: samolepicích čipů, šperků, kapesní kanceláře, všechno zabavili a vydají až na druhé straně vykoupení. Lidé se zdravotními implantáty a starožitnými amalgámovými plombami tu nejsou vítáni. Takoví stojí zvláštní frontu v oddělené místnosti, kde se dodnes hraje na klasické výslechy a prohlídky tělesných otvorů.
Všudypřítomný hlas nařizuje všem pasažérům letu Westjet stiženým epilepsií, kochleární poruchou nebo Greyovým syndromem hlásit svůj stav strážím ještě před vstupem do skeneru. Cestující, kteří se rozhodli nepodstoupit sken, mohou cestu zrušit. Westjet v tomto případě bohužel nevrací cenu letenky. Společnost nezodpovídá za neurologické vedlejší účinky, dočasné ani trvalé, jež může průchod skenerem přivodit. Průchod skenerem znamená souhlas s uvedenými podmínkami.
Vedlejší účinky se občas vyskytují. V dřevních dobách prodělalo pár nezajímavých epileptiků drobný záchvat. Známý ateista z Oxfordu – ten, co napsal všechny ty knížky – chytil u kontroly na Heathrow nezlomnou náboženskou víru, i když část viny nakonec padla na mozkový nádor, který tou dobou měl a který ho za dva měsíce zabil. Loni byly plné noviny jedné starší vdovy ze St. Paul’s, která si ze bzučáku v soudní budově odnesla neukojitelnou sexuální touhu po běžecké obuvi. Sony to mohlo stát spoustu peněz, ale ta laskavá duše se naštěstí rozhodla výrobce nežalovat. Zvěsti, že těsně před tím památným rozhodnutím použila SWank, se nepotvrdily.
* * *
„Cíl cesty?“
Ani jsem si nevšiml, že strážná došla až ke mně. Její laser mi olízne obličej biometrickými chuťovými pohárky. Rozmrkávám mžitky.
„Cíl cesty,“ opakuje.
„No, Yellowknife.“
Mrkne na tablok. „Služebně nebo za zábavou?“ Tyhle otázky nemají smysl, nejsou ani podle předpisů. SWank nás povznesl nad ubohé výslechy. Nejspíš se jí prostě nelíbím. A možná to nějak ví, i když to nedovede pojmenovat.
„Ani jedno,“ opáčím. Prudce zvedne hlavu. Nevím, z čeho mě podezírala původně, ale teď ji má vyhýbavá odpověď v podezření utvrdila. „Cestuji na pohřeb,“ dodám.
Beze slova jde dál.
Já vím, že nejsi, Otče. Víru jsem opustil už v dětství. Ať si ostatní lpí na svých slaboduchých pověrách, ať si škemrají o útěchu a o výmluvy u nadpřirozených sil. Ať si zbabělci a prosťáčci popírají temnotu příslibem vybájeného zásvětí. Já žádné neviditelné kamarády nemám. Vím, že mluvím sám k sobě. Kdybych s tím tak dovedl přestat.
Zajímalo by mě; jestli ten stroj dovede odposlechnout náš rozhovor.
Stál jsem při tobě u tvého soudu, jako jsi ty stál při mně léta předtím, kdy jsem na celém světě neměl jiného přítele. Přísahal jsem na tvoji svátou knihu pohádek, že ses mě ani nedotkl, ani jednou za všechna léta. Lhali i ti ostatní? Nevím. Nesuďte, říká se.
Tys ale souzen byl, a shledán nevyhovujícím. Novinám to ani nestálo za zmínku – kněz, který osahává děti, je už pěkně dlouho spíše tragikomická postavička než zločinec, a farnost zapadlá někde v tundře stejně nikoho nezajímá. Kdyby tě byli ještě naposledy někam v tichosti uklidili, kdyby se ti povedlo ještě chvíli ne vystrkovat hlavu, nemuselo k tomuhle dojít. Mohli tě opravit.
Nebo ne, když nad tím tak přemýšlím. Vatikán se do SWanku pustil stejně nemilosrdně jako předtím do klonování a koperníkovského modelu Sluneční soustavy. Bůh člověka stvořil podle svého, pracky pryč! Svobodné vůle se člověk vzdát nesmí, i kdyby to bylo svobodně.
Zajímavé, že se to netýká dráždění spánkového laloku.
U Svatého Michala právě za sedm milionů vybavili hlavní loď generátorem nábožného vytržení.
Třeba ti nezbývalo než spáchat sebevraždu, neměl jsi jinou možnost než vytloukat hřích hříchem. Ne že bys měl co ztratit; i tvoje Písmo nás odsuzuje stejně za touhu jako za čin. Vzpomínám si, jak jsem se tě před lety ptal, dávno, než jsem odhodil berličky: jak je to s hříchem, který se neprojeví? Co když bažíš po manželce bližního svého nebo se ukájíš myšlenkami na vraždu, ale necháváš to v sobě? Laskavě jsi na mě pohlédl, snad i s mnohem větším porozuměním, než bych ti kdy dovedl přiznat, a pak jsi mě zavrhl slovy imaginárního nadčlověka. Učiníš-li cokoli z toho ve svém srdci, řekl jsi, učiníš tak i v očích božích.
* * *
Mezi ušima zaslechnu tenké cinknutí. Panák by mi zrovna bodnul, bylo by krásné nasát dřevitou vůni dobré skotské whisky. Rozhlédnu se a uvidím plakát, který mě nastřelil. Crown Royal. Myšlenkový spam je svinstvo. V duchu děkuji za zákon, který zakázal implantovat obchodní značky. Takhle mi můžou do hlavy vnutit touhu, ale připíchnout značku konkrétního výrobku by překročilo nějakou úředně vytyčenou hranici svobodné vůle. Je to prázdné gesto, úlitba bojovníkům za občanská práva. Stejně jako cinknutí, které touze předchází: upozorní mě, jak praví soud, že jsem stále samostatný. Pokud vím, že mi lezou do hlavy, mám férovou šanci rozhodnout se sám za sebe.
O dvě místa přede mnou tiše štká jeden stařík. Ještě před chviličkou mu nic nebylo. Tohle se ale občas stane. Reklamy spustí nesprávné spojení. Na senzorická panoramata o vysokém rozlišení by SWank potřeboval helmu, takže dálkové reklamní projekce spíše evokují než vštěpují. Klíčem je prý čich – primitivní smysl, laloky dost velké, aby je šlo zaměřit z dálky, a přístupnější než gigapixelové komplexy zrakového centra. A hlavně smysl prastarý, patřící ještě k plazímu mozku. Při hledání univerzálních spouštěčů utratili miliony. Zimolez upomíná na dětství, vůně jehličí na Vánoce. Dovedou v nás probudit Zorra nebo markýze de Sade, záleží na výrobku. Postrčte správné receptory a mozek si začne spam vytvářet sám.
Jenže někdo má vůni zimolezu spojenou s okamžikem, kdy mu ztloukli maminku. A někdo zase o Vánocích našel svoji sestru s podřezanými žilami.
Nestává se to často. Reklamy probouzejí v jednom z tisíce stísněný pocit, v jednom z deseti tisíc skutečnou hrůzu. Někteří odpůrci se domnívali, že i to je příliš vysoká cena. Jiní se děsili přízraku strojů, které do nás vkládají nejen obrazy a zvuky, ale rovněž touhy, názory, náboženství. Reklamy s roztomilými batolaty a sexy ženami ovšem také vzbuzují touhu, za pomoci zraku a sluchu obcházejí rozum a míří k podvědomí. Každá debata, každá argumentace se snaží vnutit myšlenku, každá báseň a pamflet podsouvá jako virus názory. Zrovna teď to dělám, vykládal před měsícem na MacroNetu týpek z Mindscape™. Pokouším se předělat vaše nervové nastavení pouze za pomoci zvuku. Chcete snad zakázat SWank jenom kvůli tomu, že umí víc zvuků než já?
Je to cesta do pekel. Zakážete SWank a můžete rovnou zatrhnout umění nebo advokacii. A svobodu projevu.
Pravdu jsme znali oba, Otče. I slova dovedou rozplakat.
* * *
Fronta postupuje. Šouráme se pomalu, ale jistě, plynule a zlověstně, jeden po druhém mizíme v bzučáku, za okamžik se objevujeme na druhé straně, znovuzrození křtem techniky, který nás všechny povznáší k chvilkové svatosti.
Komprimovaný ultrazvuk, otče. Tím nás tu očišťují. Ten humbuk před pár lety dolehl snad i tam k vám nahoru. Určitě jste viděl aspoň odsuzující papežskou bulu. Firma Sony podala původní patent na herní interface, to hned na začátku století. Zvěstovala konec zastaralých eyephonů a elektrod, jež nahradí cenově přístupné krabičky, které člověka sledují po celém pokoji, zcela obcházejí oči i uši a přímo do mozku vkládají pětidimenzionální smyslový proud. (Těch jsme se ovšem dosud nedočkali. Konkrétní vzněty možná přenáší ultrazvuk, ale systém udržuje mozek zaostřený pomocí elektromagnetických vln, a odstíněný Faradayův prostor má doma v obýváku málokterý spotřebitel.) Dokud cena nespadne, udržují sen naživu nemocnice, letiště a zábavní parky. A ty nečekané aplikace, Otče, těm prostě neuniknete. Hluší slyší. Slepí vidí. Oběti traumat se nadobro zbaví všech trýznivých vzpomínek, stačí pravidelně platit za připojení.
A v tom je háček. Nic netrvá věčně: vysoké frekvence excitují některé synapse a jiné uspí, ale na původním hardwaru nic nezmění. Jakmile signál utichne, vrátí se mozek do normálu. Což pro prodejce vln neznamená jen stálé zisky, ale také mnohem klidnější soudní spory. V sázce je přece integrita osobnosti. Kdyby vám měli nadobro přeprogramovat mozek, kdykoli chcete letět letadlem, mohlo by to mít dosti problematické zákonné důsledky.
Musím ovšem uznat, že to ušetří dost času. Cestujícího už nekádrují do třetího kolena, nevybírají si podezřelé na otravné „namátkové“ kontroly, neodříkávají litanie otázek, jež mají z našeho středu vymýtit kacíře a kverulanty. Závan zálebečního magnetismu, sprška ultrazvuku, další. Před rokem bych ve frontě stál několik hodin. Dnes jsem to za necelých patnáct minut dotáhl do první desítky. A nejde jen o pohodlí: získali jsme klid a bezpečí, konečně jsme si oddechli po generaci ruské rulety. Nepřijde další Edmontonské peklo nebo Rioské povstání, už žádný mrakodrap se nerozpadne na střepy a žádné město neotráví špinavá atomovka. Ze světa pochopitelně nezmizeli sabotéři a teroristé. Ti nezmizí nikdy. Jenže když útočí, tak nikdy tam, kde bdí SWankův bzučák. Po modrém nebi létají jen lidé neškodní jako – jako já.
Kdo by si dovolil zpochybnit takové výsledky?
* * *
Za starých časů bych si asi přál být psychopatem. Psychopati to měli snadné. Stroje pátraly jen po emoční reakci: rychlé pohyby očí, povrchová vodivost kůže. Člověk bez svědomí se přes ně přenesl s úsměvem a prázdným srdcem. Jenže SWank inspiroval celou novou generaci. Bezpečák dnes hledí pod povrch. Čelní laloky, metabolismus glukózy. Zrůdy, zvrhlíci i sabotéři se chytí všichni do jedné sítě.
To pochopitelně neznamená, že nás nenechají letět. Sociopatie není nezákonná. Kdyby vyřadili každého se špatným svědomím, v Business Class by cestovala jen prázdná sedadla.
Ve frontě je roztroušených i pár dětí. Většina z nich má dospělý doprovod. Tři z nich ne, dva chlapci a jedna dívka. Jsou nervózní a krásné, jako divoká plachá zvířátka. Nejsou zvyklé starat se samy o sebe. Nejstaršímu nebude víc než devět, po straně na krku má pihu.
Nedokážu od něj odtrhnout pohled.
Děti znenadání zase pobíhají venku. Už několik měsíců je vídám v parcích a na náměstích, bez dozoru, tak nevinné a zranitelné, jako by SWank dal rodičům po celém světě důvod k nadechnutí. Je jim jedno, že z letišť a úředních budov doputuje až tam, kde si hrají děti, ještě mnoho dlouhých let. Mámu s tátou už unavuje čekat a spoléhají se na kamery, které na každém rohu kroutí čočkami, jako by někdo skutečně hlídal, co snímají.
Máma s tátou přece nemají pět minut na to, aby se na webu jako každý predátor naučili s využitím laserového ukazovátka a slepých úhlů vyhnout všudypřítomnému sledování. Máma s tátou raději slepě věří uklidňujícím řečem o „bezpečných ulicích“.
Tolik let jsme žili ve strachu. Dnes lidé tak zoufale prahnou po jakémkoli zdání bezpečí, že skočí i po příslibu budoucnosti, která ještě nenastala. Ne že by tohle byla nějaká novinka: ať šlo o dům na předměstí nebo odlednění Antarktidy, máma s tátou žili vždycky na úvěr.
Dobře jim tak, jestli se jejich dětem přece jen něco stane.
* * *
Fronta se posouvá. Najednou jsem první. Kyne mi muž, ztělesnění autority. Předstoupím před něj jako na popravu. Tohle dělám pro tebe, Otče. Vzdávám tím čest. Tančím tak na tvém hrobě. Kdybych se téhle chvíli mohl nějak vyhnout – kdyby mí byl tento pohár odňat, kdybych mohl až tam do tundry dojít pěšky a nepustit si do hlavy tuhle oplzlou techniku…
Nad chřtán stroje kdosi černým sprejem přes šablonu nastříkal čtyři písmena: STÍN. Zdržuji, tázavě se ohlížím po strážném.
„Zná zlo, co se skrývá v lidském srdci,“ pronese. „Checheche. Tak pohyb.“
Nemám ponětí, o čem to mluví.
Stěny budky se třpytí utaženým předivem měděných drátků. Helma shora sestupuje s tichým hydraulickým sykotem, na tak masivní zařízení mi na hlavě spočine překvapivě lehce. Oči mi jako páska zaslepí její hledí. Jsem odříznutý od světa, sám se svými myšlenkami a vševidoucím bohem. Hluboko v hlavě mi hučí elektřina.
Ničím jsem se neprovinil. Neporušil jsem zákon. Snad to bůh uvidí, když na to budu myslet dost soustředěně. Proč má vůbec něco vidět, proč musí ten palimpsest číst, když ho stejně znovu přepíše? Tak ale mozek nefunguje. Každý jedinec je jedinečný, postavený v neopakovatelné zázračné spleti, kterou je nutno přečíst, než se dá přepsat. A motivy, úmysly… to jsou nezměrné mnohohlavé potvory, svíjejí se a hemží od čelních laloků po gyrus cinguli, od hypotalamu po claustrum. Nekalé plány nerozsvítí v mozku jednu konkrétní kontrolku, bomboví atentátníci nemají jeden anistonovský neuron. Kvůli bezpečí všech je nutné to přečíst komplet. Kvůli bezpečí všech.
Už jsem pod tou helmou celé věky. Nikdo přede mnou tu nebyl tak dlouho.
Fronta se zasekla.
„No teda,“ říká tiše strážný, „to jsou mi věci.“
„Nejsem,“ hájím se. „Nikdy jsem“
„A ani to neuděláte. Určitě ne v následujících devíti hodinách.“
„Já nepřešel k činu,“ kňourám jako mrzuté děcko. „Ani jednou.“
„To je jasné,“ říká strážný, ale já vím, že mluvíme každý o něčem jiném.
Hučení lehce změní frekvenci. V hlavě mi praskají magnety a komáři. Zařízení ještě ne dost levné pro maloobchodní trh mě proměnilo: mizí stará bolístka, otravná touha tak trvalá, že ji vnímám až teď, když pominula.
„Tak. Teď vám můžeme klidně svěřit dvoje jesle s partou ministrantů navrch a vás žádná nemravnost ani nenapadne.“
Hledí se zvedne a helma odpluje. Ztělesnění autority na mě civí z hejna pohrdavých ksichtů.
„Tohle je špatnost,“ hlesnu.
„Tohle?“
„Nic jsem neudělal.“
„Ani my. Nezavřeli jsme ten váš zvrhlý mozek pod zámek, nezměnili jsme to, kým jste. Ochránili jsme vaše nedotknutelná ústavní práva i totožnost, kterou vás obdařil bůh. Můžete si v parku otravovat dětičky stejně jako kdykoli dřív. Jenom na to teď chvíli nebudete mít chuť.“
„Ale já jsem nic neudělal.“ Nedovedu přestat.
„Všechno je jednou poprvé.“ Ukáže bradou k Odletům. „Zmizte. Prošel jste kontrolou.“
***
Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl. Ale moje jméno je teď přesto na seznamu. Zvěst o mé zkaženosti mě předbíhá od kontroly ke kontrole jako vlna dominových kostek. Nespustí mě z očí, i když mě musejí nechat projít.
I to může být brzy jinak. Už dnes Pravidla sounáležitosti stěží rozlišují mezi tím, co děláme a tím, co jsme; stačí je posunout jen o malý krůček a uzavřou se mi všechny hranice na planetě. Tohle jsou však pouhé červánky příštího osvícení a nejnovější pravidla ještě nevstoupila v platnost. Prozatím je mi dovoleno stát nad tvým nevysvěceným hrobem a být dále stíhán na svobodě.
Vždycky jsi přisuzoval velkou důležitost moci odpuštění, Otče. Do sedmdesát sedmkrát odplývají před zrakem Páně i nejodpornější hříchy. Tvrdil jsi, že stačí upřímně se kát. Že stačí přijmout Jeho lásku.
Tehdy to pochopitelně neznělo tak vypočítavě.
Dnes ale dostanou čistý list i nevěřící. Mým vykupitelem je stroj a moje spása má omezenou trvanlivost – jenže zase jsme u toho, to měla tvoje taky.
Spíš přemýšlím o stroji, který naprogramoval tebe, Otče, o tom kolosu složeném z dogmat a ozubených kol, co se omíláním stále téhož provalil dvěma tisíci krvavých let. Nemohu než si lámat hlavu nad tím, jak přeprogramoval tvoje synapse. Udělal z tebe predátora, drtil tě šílenými zákazy, které žádný sexuální tvor nemůže snést, nutil tě zapírat vlastní přirozenost, až jsi pod tou tíhou povolil? Nebo jsi byl vadný, už když ses svěřil církvi a doufal v ní najít sílu, kterou jsi v sobě nenacházel?
Znal jsem tě mnoho let, Otče. I dnes si namlouvám, že tě znám – a ať jsi byl, jaký chtěl, zbabělec jsi nebyl. Odmítám uvěřit, že sis vybral smrt, protože to byla snazší možnost. Raději věřím, že jsi v těch posledních dnech nalezl sílu přepsat vlastní program, otočit se zády k dva tisíce let zastaralým algoritmům a sám za sebe rozsoudit mezi smrtelným hříchem a pokáním.
Hnusil ses sám sobě, bylo ti odporné, cos udělal. Tak jsi s definitivní platností zařídil, abys už nic takového nespáchal. Přistoupil jsi k činu.
Přistoupil jsi k činu, jak bych já nedokázal, ačkoli bych zaplatil jen mnohem menší cenu.
Toto rozhřešení nemusí být jen dočasné. Máme už stroje, které dovedou vypálit z člověka zlo jednou provždy, zářiče soustředěných svazků mikrovln, které sežehnou cesty zkaženosti. Nikdo ti je nemůže nutit, dnes ještě ne. Parlamentem si už hledají cestičku poslanecké návrhy zákonů, které by nás rády preventivně přeprogramovaly k dobru místo ke zlu, ale prozatím jde o čistě dobrovolnou proceduru. Člověka to změní, rozumíš. Naruší jakousi nezcizitelnou podstatu jáství. Pro někoho je to jiný způsob sebevraždy.
Pořád jsem opakoval tomu strážnému: Nikdy jsem nepřešel k činu. Ale to viděl sám.
Já si to nenechal opravit. Asi se mi líbí, čím jsem.
Nevím, jestli to něco znamená.
Nevím, který z nás se provinil víc.
Poprvé vydáno v antologii The Solaris Book of New Science Fiction: Volume 2 (sest. George Mann) v roce 2008
Přeložil Robert Tschorn
