Je to již sedm let, co jsem já, Konrád Scheng, příslušník divize SS Mond, nastoupil službu na této stanici. Čtyři roky z těch sedmi jsem tu sám. Od té chvíle, kdy jsem dvacátého září 1943 musel zastřelit svého spolusloužícího Hermana Kruegera. Bylo to nezbytné. Zešílel a začal ohrožovat nejen mě, ale i chod celé stanice. Napohled to byl dokonalý exemplář nordické rasy, avšak jeho vůle byla slabá. A vůle, to je v životě to nejdůležitější.
Občas vystupuji na pozorovatelnu a její průhlednou kopulí se dívám na Zemi, visící vysoko nade mnou. Odtud vypadá nádherně. Je tak krásná. Tak čistá. Vzpomínám si, jak jsem jí takto viděl poprvé. To bylo první den mé služby. Byl jsem plný energie a hrdý, že zde, na Měsíci, pomáhám střežit stanici, jež měla Říši posloužit jako předmostí ke kolonizaci Marsu. V roce 1941 však vypukla válka s Ruskem a všechno dopadlo jinak. Projekt kolonizace Marsu byl na Vůdcův rozkaz odložen. Veškerý vědecký a technický personál byl stažen na Zemi, aby se věnoval jiným úkolům, a na Říšské měsíční stanici jsme zůstali jen já a Herman. Měli jsme ji dál střežit a čekat, až se po vítězné válce ostatní vrátí a budou pokračovat v práci. Řekli nám, že to bude trvat maximálně půl roku. Nastaly ovšem komplikace.
Zprávy se k nám dostávaly nepravidelně a se značným zpožděním. Vysílali nám je z tajné základny v Antarktidě. Byly velmi kusé.
I tak jsme z nich ale vyrozuměli, že válka se nevyvíjí podle plánu. Židé po celém světě kuli své pikle. Angličané se statečně bránili (jsou to přece jen potomci Germánů) a Američané ukončili k naší škodě svou politiku izolacionizmu. Nečekaným problémem se po čase stalo Rusko. A to nejen na Zemi, ale i tady, na Měsíci.
Prvního září 1943 naše přístroje zaznamenaly, že se k Měsíci blíží cizí kosmická loď. Přistála padesát kilometrů od naší stanice. Bylo jasné, že ti, co ji řídí, o nás vědí.
Někdo musel zradit, nebo se nepřátelé Říše dostali k tajným materiálům. Jediné, čím jsme si nebyli jisti, bylo, zda jsou to Britové, Američané nebo Rusové. Herman navrhoval opevnit se ve stanici a čekat na útok. S tím jsem nesouhlasil. Jak vždy říkal Vůdce, válku je třeba přenést na území nepřítele. Oblékli jsme si proto maskovací skafandry, ozbrojili se a velkými skoky vyrazili k místu přistání nepřítele.
Když jsme tam dorazili, hned nám bylo podle velké rudé hvězdy na trupu lodi jasné, že se jedná o Rusy. Překvapilo mě to. Nechápal jsem, jak byl tento pronárod schopen vyvinout technologie, umožňující kosmické lety. Jistě v tom měli prsty židobolševičtí komisaři. Na nějaké hluboké analýzy však nebyl čas. Dveře ruské lodi se totiž otevřely, vysunula se rampa, a na měsíční povrch sestoupili čtyři ruští vojáci v mohutných skafandrech. Načasování nemohlo být lepší. Díky našemu maskování nás neviděli. Měli jsme je přímo na mušce. S příslovečnou slovanskou tupostí vůbec nepředpokládali, že bychom jim mohli vyrazit vstříc. Po přistání si proto dávali s výstupem na povrch načas a dělali různé testy. Tento omyl se jim stal osudným.
Dostali se do naší křížové palby a brzy se jejich mrtvoly, ozdobené krvavými ledovými květy, snášely do měsíčního prachu. Pak jsme vpadli dovnitř lodi a zabili jejich velitele v pilotní kabině. Prohlédli jsme loď, vzali vše, co jsme považovali za důležité, a vrátili se na stanici, abychom o našem úspěchu zpravili nadřízené na Zemi.
Bohužel, dva dny po tomto nesporném vítězství se začal Herman chovat podivně. Mluvil o tom, že přistání Rusů na Měsíci znamená, že Říše válku nevyhraje, že jsme odsouzeni k věčné službě, že nikdo z našich už nikdy nepřiletí atd. Prostě klasický syndrom poraženectví.
Doufal jsem, že ho to přejde, ale bylo to stále horší. Když začal rozbíjet zařízení stanice a ohrožovat mě nožem, byl jsem nucen ho zastřelit, jak už jsem se zmínil výše. Byla to má povinnost. Jak říká Vůdce, všechnu změkčilost je třeba vymýtit.
Zůstal jsem tedy ve službě sám. Nijak mi to nevadilo. Stanice je vlastně plně automatizovaná, a pokud přístroje správně fungují, nemá toho člověk příliš na práci. Většinu času jsem strávil procházkami měsíční krajinou, průzkumem kráterů a zdoláváním pohoří. Hodně času jsem také věnoval čekání na zprávy, které přicházely ze Země. Válka se opravdu nevyvíjela příliš dobře, ale na druhou stranu nebyl důvod k panice. V roce 1945 byl Vůdce nucen z taktických důvodů opustit Berlín a přesunout se do Antarktidy. Američané, Angličané a Rusové se od té doby mylně domnívají, že vyhráli. Netuší, že Vůdce připravuje drtivý odvetný úder. Jeho tajné zbraně budou již brzy připraveny. Je třeba jen vyčkat na správný okamžik. Když jsem obdržel tuto zprávu, vztyčil jsem na jednom z pohoří poblíž základny na Vůdcovu počest vlajku se svastikou. A právě ve chvíli, kdy jsem zvedal paži, abych ji pozdravil, spatřil jsem, jak přistává další loď.
Kdo to bude tentokrát? Američané? Angličané? Japonci? Takto jsem v duchu přemítal, zatímco jsem se s připravenou zbraní opatrně přibližoval k místu přistání. Když jsem byl skoro na místě, uviděl jsem, že mi od lodi přichází vstříc postava ve skafandru. Jak se postupně přibližovala, docházelo mi, že to není ani Američan, ani Angličan, ani Japonec. Nebyl to dokonce ani člověk.
Bytost, jež se ke mně blížila, měřila asi sto šedesát centimetrů, byla oblečená v hladkém, šedostříbrném skafandru a hlavu jí kryla velká kulatá přilba z průhledného materiálu. Hlava pod přilbou byla holá, s hnědošedou pokožkou podobnou pergamenu. Oči byly oproti lidským ohromné, mandlového tvaru a celé černé.
Bytost neměla žádné uši, žádný nos, ústa byla jen malý tenký otvor. Vztahovala ke mně dlouhé, tříprsté ruce v jakémsi odporném pacifistickém gestu. Zjevně patřila k nějaké změkčilé, zdegenerované mimozemské rase. Pro takové není ve vesmíru místo.
Složil jsem ji jediným výstřelem, rychle a čistě.
Její tělo se teď nalézá v mrazáku stanice a čeká, až si ho vyzvednou Vůdcovi vědci.
Je rok 1947. Zprávy z Antarktidy přestaly přicházet. Zřejmě nějaká technická závada. Brzy se ozvou. Brzy přiletí a moje služba skončí.
Už brzy.
