Banyán Melkerbuz, kapitán armády přístavního městostátu Lodonu, pohlédl z okna parní ornitoptéry dolů na prales. Za sebou, v přepravním prostoru, zaslechl své muže, padesát vybraných vojáků, jak si naposledy kontrolují výzbroj. Byli už skoro na místě. Z armádního lodonského letiště odstartovali před více než dvaceti hodinami a od té doby mířili vytrvale k jihu. Úkol, jímž Banyánovu jednotku pověřil vládce Lodonu, generál Hilpurk Done, byl nanejvýš důležitý. Měli zajmout a přivézt do Lodonu jednoho význačného vědce, snad nejlepšího, jaký kdy žil, inženýra Vituse Flapa. Ten před několika lety z Lodonu uprchl. Důvod jeho útěku tkvěl v tom, že se, jako už tolik jiných před ním, nakazil myšlením rovnostářů, kteří propagovali zrušení otroctví. Veřejně prohlašoval, že je nutné, třeba i násilím, osvobodit černé nubské i žluté šinské otroky a poslat do manufaktur a na farmy pracovat opět bílé angské občany lodonského městostátu. Tím se samozřejmě dostal do konfliktu s generálem Donem, a aby se vyhnul internaci v převýchovném táboře, zmizel z Lodonu. Podle generálových špionů zamířil na východ, do země úskočných Šinů, kde se jeho stopa ztratila. A nyní, po letech, se objevil na jihu v zemi divošských Nubů. Snažil se podle všeho spojit Šiny a Nuby a navést je k útoku na Lodon. To se muselo zarazit. Lodonští zvědi ohlásili generálu Donovi polohu vesnice, v níž nyní Flap pobýval, a generál tam okamžitě vyslal svou nejlepší přepadovou jednotku, vedenou Banyánem. Banyán neměl pro takové názory, jaké zastával inženýr Flap, mnoho pochopení. Za minulého režimu, kdy Lodon ovládal zkorumpovaný starosta Dlab, se jeho rodiče udřeli k smrti v manufakturách, zatímco desetitisíce nubských a šinských imigrantů se potulovalo po ulicích, kradlo a zabíjelo. Když už byla situace neúnosná, velitelé armády v čele s generálem Donem se vzbouřili a provedli vojenský převrat.
Dlab byl zabit, nubští a šinští imigranti zotročeni a posláni do manufaktur a na farmy namísto angských dělníků, z nichž se stali dozorci a vojáci. Nebyli z nich sice žádní boháči, ale alespoň neumírali hlady.
Banyánovi bylo někdy, asi jako každému civilizovanému Angovi, otroků i proti jeho vůli líto, ale bylo lepší, když umírali v manufakturách a na polích oni než angští dělníci. Vždycky je něco za něco.
Ornitoptéra přistála v bezpečné vzdálenosti od vesnice. Banyán a jeho muži vyskákali ven. Byli oblečeni do šedozelených uniforem, ozbrojeni pružinovými puškami, bodáky, šavlemi a výbušnými vajíčky ohňoještěrek. Na hlavě měl každý z nich přilbu se znakem Lodonu, hadem požírajícím vlastní ocas.
Další půlhodinu se prodírali džunglí k velké mýtině, na níž nubská vesnice stála. Na jejím okraji se zastavili a ukryti v bezpečí stromů zkoumali situaci. Měli štěstí. Nubové zrovna něco oslavovali, takže většina bojovníků, včetně těch, co měli hlídkovat, byla namol opilá silným prosným pivem. Uprostřed vesnice, na prašném prostranství lemovaném kruhem hliněných chatrčí, bublal nad ohništěm velký železný kotel a kolem něj sedělo na vyřezávaných sedátkách deset nubských náčelníků ozdobených barevnými pery a jeden běloch v šinských hedvábných šatech. Banyán si ho pozorně prohlédl dalekohledem. Nebylo pochyb. Byl to týž člověk, jehož fotografii mu ukázal generál Done. Starý muž s řídnoucími bílými vlasy. Inženýr Vitus Flap.
Banyán rozkázal svým mužům, aby se rozestavili podél okrajů mýtiny. Když byli připraveni, vytáhl stříbrnou píšťalku a jedním krátkým, ostrým písknutím dal povel k palbě. Pružinové pušky začaly chrlit smrtonosné šipky. Nubové, naprosto nepřipravení, padali jako na střelnici. Ve vesnici bylo asi pět set bojovníků. Během několika minut se tento počet snížil na polovinu.
2
Když se pak ta druhá polovina jakž takž vzchopila k boji a popadla luky, oštěpy, mačety a štíty, vyňali lodonští vojáci ze speciálních vatovaných pouzder vajíčka ohňoještěrek a zasypali jimi horkotěžko zformovaný nubský voj. Výbuchy trhaly těla a prorážely hliněné stěny kulatých chatrčí. Pralesem se nesl strašlivý řev. Poté nasadili vojáci na pušky bodáky a vpadli do vesnice. Nubské ženy a děti křičely hrůzou, ale Banyánovi muži si jich nevšímali. Zabíjeli pouze bojovníky. Banyán sám nespouštěl od začátku boje oči z Vituse Flapa. Ten, jakmile pochopil, co se děje, vyskočil od ohniště a ukryl se v jedné větší chatrči, jejž patrně patřila náčelníkovi vesnice. K této chatrči nyní Banyán zamířil, v jedné ruce šavli a v druhé pružinovou pistoli. Cestou kolem ohniště se podíval do kotle. Vařila se v něm lidská hlava. Zhluboka se nadechl a vstoupil do chatrče.
Inženýr Flap seděl uprostřed jediné místnosti tohoto primitivního obydlí ve velkém dřevěném křesle ozdobeném lebkami, které plnilo funkci náčelníkova trůnu. V ruce držel pružinovou pistoli.
„Vitusi Flape!“ oslovil ho Banyán. „Jste zatčen. Budete dopraven do Lodonu a souzen podle platných zákonů městostátu!“
Flap se rozesmál.
„Banyán Melkerbuz! Chlapík na špinavou práci!“
„Vy mě znáte?“ podivil se Banyán.
„Samozřejmě. Nezapomínejte, že jsem byl léta jedním z nejbližších spolupracovníků generála Dona.“
„Dobrá. Odhoďte tu pistoli!“
„Beze všeho.“ Flap hodil pistoli do kouta a zvedl ruce nad hlavu.
„Výborně.“ Banyán zastrčil šavli do pochvy a vytáhl pouta.
„Zadržte!“ vykřikl Flap. „Ještě než mě odvlečete, rád bych vám něco ukázal. Mohu?“
„Opatrně.“
Flap vstal z trůnu a přistoupil k truhlici, jež stála u zdi. S teatrálním gestem ji otevřel. Byla plná zlatých prutů a drahokamů velkých jako holubí vejce.
„Co tomu říkáte?“
Banyán polkl.
„Tohle se zabavuje ve prospěch městostátu!“
„Ale Banyáne, uvažujte přece trochu,“ řekl Flap sladce. „Tohle všechno může být jen vaše! Stačí, když mě namísto do Lodonu bezpečně dopravíte do země Šinské!“
„Právě jsem vás přistihl, jak s Nuby osnujete útok na Lodon!“
„Naopak, milý Banyáne, naopak! Tohle zlato a drahokamy jsem jim chtěl dát, aby na Lodon nezaútočili! Mělo se to rozdělit mezi deset nejvyšších náčelníků a ti měli zajistit, aby všechny nubské kmeny zůstaly v klidu!“
„Copak vy už nechcete osvobodit otroky?“
„To samozřejmě chci, ale během svého exilu v Šinu jsem přišel na mnohem elegantnější řešení, než je vzpoura nebo válka! Vymyslel a stvořil jsem mechana, umělého dělníka! Díky tomuto vynálezu skončí dřina pro všechny! Umělý dělník nemusí jíst, spát, nikdy se neunaví! Stačí mu jen trocha uhlí! K čemu pak budou Angům nějací otroci! Ať se vrátí do svých zemí!“
Banyán si ho nedůvěřivě prohlížel.
„Umělý dělník? Nesmysl!“
To Flapa rozčílilo.
„Vy mi nevěříte? Uvědomujete si vůbec, s kým mluvíte? Já jsem inženýr Vitus Flap!“
4
„To já vymyslel vlaky, které do Lodonu přivážejí uhlí a jídlo, já vymyslel parníky, které dovážejí koření a hlídají pobřeží! Já vymyslel fotografování a telegraf, dávno předtím, než jste se narodil, holobrádku! I ta omitoptéra, kterou jste pravděpodobně přiletěl, dokonce i ta pistole, jíž na mě míříte, jsou mým vynálezem!“
Banyán se zamyslel. To, co Flap říkal, byla nepopiratelná fakta.
„Ale proč chcete do Šinu? To, co jste o tom umělém dělníkovi řekl mně, můžete říct i generálu Donovi.“
„Nemůžu k němu přijít s holýma rukama! Ne po tom, co se mezi námi stalo. V Šinu mám základnu, kde jsou mechani uskladněni. Pár jich naložím do omitoptéry a odletím s nimi do Lodonu, kde je ukážu generálovi. Udělám to přesně tak, jak jsem měl v plánu, než jste sem vtrhli.“
„Proč nemáte nějaké ty mechany tady?“
„Nechtěl jsem s nimi Nuby vyplašit.“
„Když vám pomůžu, budu považován za zrádce!“
„Pokud jde o to, mohu přece generálu Donovi vše vysvětlit. Vy počkáte v Šinu na mé základně, a až se situace uklidní, můžete se vrátit do Lodonu. Ovšem já osobně bych vám to neradil. Co vás tam čeká? Jen další a další sebevražedné akce. Ostatní důstojníci vás stejně nikdy nepřijmou mezi sebe. Nikdy nezapomenou, že vaši rodiče byli obyčejní dělníci. Je načase postavit se na vlastní nohy! V Šinu si můžete s bohatstvím, které vám dám, žít jako král! Nebo třeba cestovat! Vypravit se do Zámoří či na Rajské ostrovy! Neláká vás to?“
Banyána to lákalo. Víc, než si zprvu sám uvědomoval.
„Dobře,“ řekl. „Pomohu vám.“
Rychle si domluvili plán a neprodleně se pustili do jeho provádění. Banyán nasadil Flapovi pouta, vyvedl ho z chatrče a poručil svým mužům, čekajícím venku, aby šli dovnitř pro truhlu se zlatem a drahokamy. Pak se všichni vydali zpět k omitoptéře. Když k ní dorazili, nařídil do ní Banyán uložit truhlu i inženýra Flapa. Potom vytáhl dalekohled a rozhlédl se po okolí.
„Kruhová obrana!“ zařval najednou. Jeho muži poslušně zalehli v kruhu kolem omitoptéry a odjistili zbraně. Banyán vešel do řídicí kabiny omitoptéry a praštil pilota i topiče obsluhujícího parní kotel do hlavy pažbou své pistole. Pak je bleskurychle vyhodil ven, zavřel dveře a usedl k řídicím pákám. Omitoptéra se vznesla a na zemi pod sebou zanechala dvaapadesát překvapených lodonských vojáků.
„Pojďte sem, Flape!“ křikl Banyán, když nabral kurs na severovýchod do země Šin. Flap přiklopýtal z přepravního prostoru a nastavil spoutané ruce. Banyán vytáhl klíč a odemkl mu pouta.
„Děkuji,“ řekl Flap. „Mohu s něčím pomoci?“
„Ano,“ přisvědčil Banyán a ukázal na zásobník s uhlím, stojící vedle parního kotle. „Přikládejte.“
Flapova základna v zemi Šin se nacházela ve vysoké, osaměle ležící hoře, daleko od všech vesnic a měst. Po několikahodinovém letu přistáli na jejím úpatí a vystoupili z omitoptéry. Flap přistoupil ke skalní stěně a zmáčkl jakýsi výstupek. Stěna před nimi se rozevřela a objevila se chodba, osvětlená plynovými lampami.
„Vítejte ve Flapově hoře!“ zvolal Flap a s úklonou pozval Banyána dovnitř.
Procházeli obrovskými, jasně osvětlenými sály. Byly plné mechanů. Byly jich stovky, tisíce.
Byli vysocí asi jako člověk, vyrobeni z lesknoucí se oceli a mosazi, namísto očí měli čočky vybroušené z horského křišťálu a na každé ruce čtyři prsty. V jejich útrobách žhnulo kvalitní uhlí. Kromě nich se v sálech nalézalo množství parních omitoptér, obrněných vozů, děl a dalších strojů. Banyán byl ohromen. Když prošli posledním sálem, vstoupili do malé místnosti, jejíž stěny byly obloženy kovovými pláty. Přímo proti nim byly velké ocelové dveře, jež hlídali čtyři mechani, po každé straně dva. Každý z nich měl na hrudi zlatou barvou vyvedenou číslici. První jedničku, drahý dvojku, třetí trojku a čtvrtý čtyřku. Flap otevřel ocelové dveře a uvedl Banyána do své laboratoře. Byla plná podivných přístrojů a také zlata, drahých kamenů, obrazů a soch.
„To je úžasné,“ řekl Banyán. „Netušil jsem, že to bude takové!“
„Nu, alespoň vidíte, že jsem všechny ty roky v exilu nezahálel!“ zasmál se Flap.
„Jak jste to dokázal?“
„Nebylo to zase tak těžké.Hlavní bylo vyrobit pár prvních mechanů. Pak už se vyráběli sami, a ostatně dodnes vyrábějí.“
„Jak je ovládáte?“
Flap si rozepnul hedvábný kabátec a ukázal Banyánovi velký čemý krystal, který mu visel na stříbrném řetězu kolem krku.
„Tohle je Ovladač, magicko-technický konstrukt, jímž se dají mechani instruovat! Stačí, aby ten, kdo ho vlastní, vyslovil nebo si jen pomyslel nějaký rozkaz a ten je ihned přenesen do jejich krystalických mozků a následně splněn!“
„Výtečně vymyšleno!“ vykřikl pochvalně Banyán. „A co teď? Poletíte do Lodonu?“
Inženýr Vitus Flap se děsivě zachechtal.
„Nebuďte naivní, Banyáne Melkerbuzi! Copak jste neviděl všechny ty zbraně? Vážně si myslíte, že jsem vytvořil své mechany proto, aby pracovali v lodonských manufakturách? Ha! Tohle je armáda! Společně s Nuby a Šiny zaútočí na ten prokletý Lodon a smete jej z povrchu zemského! Pak už mi nic nebude stát v cestě! Stanu se světovládcem! A vy, vy můžete být mým pobočníkem! Vidíte, jak jsem velkorysý? Teď zavolám ony čtyři mechany stojící přede dveřmi. Jsou to mí velitelé letectva, obrněnců, dělostřelectva a pěchoty. Vydám rozkazy a Lodon bude zničen!“ Vitus Flap si založil ruce v bok a rozchechtal se ještě děsivěji než předtím.
V Banyánovi se vzedmula zlost.
„Lhal jste mi!“ zasyčel vztekle. „Pořád mi někdo lže! Už mě to nebaví!“ Vytasil pistoli a střelil chechtajícího se Flapa do hlavy. Ten padl na zem, několikrát sebou škubl a znehybněl. Banyán chvíli přemýšlel, pak se sklonil, stáhl mu Ovladač a pověsil si ho na krk. Flap byl sice prolhaný šílenec, ale na jeho slovech něco bylo. Přišel čas postavit se na vlastní nohy. Čas založit si svůj vlastní městostát.
Banyán se soustředil. „Jedničko, dvojko, trojko, čtyřko, ke mně!“ vyslal myšlenku k mechanům stojícím za dveřmi. Dveře se otevřely a mechani vešli dovnitř.
„Kdo jsem?“ zeptal se jich.
„Jste ten, jenž třímá Ovladač!“ odpověděli sborově. „Náš pán!“
„Výborně,“ řekl Banyán a usmál se. „Teď mě pozorně poslouchejte. Čeká nás spousta práce. Pro začátek dobudeme nějaké větší šinské město!“
