Lesní ticho prořízl strašlivý výkřik následovaný táhlým zavytím. Karavana, ubírající se pomalu po lesní cestě, se zastavila Kupci, poháněči mezků a služebníci si začali vystrašeně šeptat. Scyld, jedoucí v čele vedle náčelníka, položil ruku na jílec meče.
„U Tara!“ zaklel náčelník karavany, Meriánec jménem Avan, který Scylda najal v hlavním městě Meriánského království, aby velel nájemným bojovníkům, chránícím jeho stočlennou karavanu putující na sever. „Co to bylo?“
„Člověk,“ odpověděl Scyld. „A vlk.“
„Nějakého tuláka asi uštvala vlčí smečka a teď si pochutnává na jeho mase.“
„To neznělo jako smrtelný výkřik.“
„Jak jsi to poznal?“
„Mám takové tušení. Možná se od nás odvrátili bohové.“
Náčelník karavany se ke Scyldovi vztekle otočil.
„Vy divoši! Pořád se vám něco nezdá. Jste pověrčiví až hrůza! Raději pojeďme.“ Chtěl ještě něco dodat, když tu se náhle křoví nedaleko něj s praskotem rozhrnulo a na cestu vyskočil vlk následovaný nahým mužem. Mužovo tělo bylo divoce pomalováno bílou a červenou hlinkou. V jedné ruce držel tenké kopí, v druhé lehký kulatý štít potažený kůží. Vlasy měl svázané do uzlu a dlouhé kníry mu visely až pod bradu.
„U všech bohů!“ zařval Avan a sáhl po sekeře zastrčené za pasem. Tenké kopí se mihlo vzduchem a zarylo se mu do krku. Pustil otěže a zřítil se z koně na zem, zalit krví. Vlk k němu přiskočil a zakousl se do jeho škubající se nohy. Avan naposledy zachroptěl a jeho duch se odebral k předkům.
Scyld tasil meč a pobídl koně k pomalovanému muži. Ťal a hlava ozdobená uzlem vlasů odlétla ve spršce krve daleko od těla V téže chvíli se ze všech stran ozval křik a vytí. Z křoví po obou stranách cesty vyrazili další vlci a nazí pomalovaní muži a vrhli se na karavanu.
„Bojujte!“ řval Scyld na nájemné bojovníky, kupce, mezkaře i sluhy a sekal mečem vlevo vpravo. Členové karavany však ve zmatku pobíhali sem a tam, odhazovali zbraně a nechávali se útočníky pobíjet takřka bez odporu. Jen nájemní bojovníci se bránili, ale i oni brzy jeden po druhém padli, prokláni kopími či roztrháni tesáky. Když Scyld pochopil, že karavana je ztracena, hleděl zmizet. Jeho smlouva skončila. Stejně na ni přistoupil jen proto, že měl sám namířeno na sever. Rychle probodl muže, s nímž právě bojoval, obrátil koně směrem, kterým karavana původně mířila a vyrazil. Za zády mu zněl vítězný křik pomalovaných mužů a vytí vlků.
Prozatím vyvázl, ale věděl, že vlci půjdou po jeho stopě. Proto, když po nějaké době uslyšel zurčení vody, zastavil, sesedl a nechal koně běžet dál po cestě. Nesmírně nerad se s ním loučil, ale nešlo to jinak. Sám se vydal do lesa hledat potok, a jakmile ho našel, pustil se jeho korytem proti proudu ke vzdáleným skalám, z nichž potok vytékal. Asi po hodině namáhavého brodění uviděl na půl dostřelu luku před sebou na pravém břehu potoka, veliký balvan, a na něm dřepící pomalovanou postavu s hlavou zvrácenou k obloze. Okamžitě vystoupil z vody, tasil meč a opatrně se přiblížil k pomalovanému muži velkým obloukem zezadu. Přiložil mu špičku meče mezi lopatky a řekl tiše meriánsky, protože věděl, že kmeny z pralesa u severní hranice Meriánského království tuto řeč ovládají:
„Ani se nehni. Kde je tvůj vlk?“
Pomalovaný muž strnul.
„Nepatřím kVlčím mužům. Jsem Orlí muž. Čestný muž. Čekám tu na svého orla Nezabíjej mě. Jsem velký muž, ctěný mezi bojovníky. Mohu ti pomoci,“ zašeptal, rovněž meriánsky.
Teprve teď si Scyld povšiml, že tento muž je pomalován bílo-černě a že v uzlu vlasů na temeni má vetknutá tři orlí pera Krátké kopí a štít byly opřené o balvan.
Sklonil meč, ale stále Orlího muže bedlivě sledoval.
„Otoč se,“ poručil mu.
Orlí muž pomalu vstal, otočil se a roztáhl rty k úsměvu.
„Vlčí muži přepadli tvou karavanu.“
„Jak to víš!“ zasyčel Scyld.
„Od svého orla. Viděl jsem to jeho očima Ty jsi ten, co vedl nájemné bojovníky. Zabil jsi několik Vlčích mužů.“
„A kdo jsi ty?“
„Jsem Bres, náčelník Orlích mužů. Vlčí muži jsou naši dávní nepřátelé.“
„Já jsem Scyld z kmene Gatů. Vracím se domů, na sever. Říkal jsi, že mi můžeš pomoci. Jak?“
„Vlčí muži nás brzy napadnou. Už nám poslali krvavé kopí, to znamená boj do posledního muže. Bude to dobré zabíjení. Jich je asi pět set, nás dvě stě. Bojovník, jako jsi ty, by se nám hodil.“
„Co za to?“
„Váček zlata a doprovod mých mužů k okraji pralesa Pokud vyhrajeme.“
„Souhlasím,“ řekl Scyld po chvíli přemýšlení.
Nad jejich hlavami zazněl ostrý ptačí výkřik. Vzhlédli a spatřili velkého orla Chvilku kroužil a pak zamířil ke skalám, ke kterým předtím mířil Scyld korytem potoka.
„To je můj orel,“ řekl Bres a zvedl své kopí a štít. „Tam ve skalách je naše pevnost. Máme tam spoustu jídla a dobrého pití. Půjdeme?“
Scyld přikývl a nechal se vést.
Pevnost Orlích mužů stála na kamenitém prostranství uprostřed skal. Tvořila ji velká válcovitá věž postavená z nasucho kladených kamenů, obehnaná stejným způsobem postavenou kruhovou hradbou, vysokou jako dospělý muž. Věž i hradba byly ozdobeny hnijícími hlavami poražených nepřátel, lidských i zvířecích. Na skalách okolo pevnosti hnízdili orli. Díky nim byli Bres se Scyldem očekáváni. Brána ze silných klád byla otevřená a uvnitř opevnění byli shromážděni Orlí muži, kteří si Scylda zvědavě a nedůvěřivě prohlíželi. Bres k nim krátce promluvil jejich řečí a pak zavedl svého hosta do věže. Kromě místností určených ke spánku a různých skladišť v ní byla i velká poradní síň. Posadili se na hrubá kamenná sedadla u dlouhého ohniště. Scyld přijal nabízené jídlo a pití, a když se nasytil, zapředl s Bresern rozhovor.
„Dvě stě mužů. Jste malý kmen. A nikde jsem neviděl žádné ženy a děti.“
Bres pokýval hlavou.
„My vlastně nejsme kmen. Jsme společenstvo. Pocházíme z různých kmenů.“
„A ženy a děti?“
„Kdo se chce stát Orlím mužem, musí všechny své příbuzné obětovat bohům. To dokáže jen opravdu silný muž. Proto je nás tak málo.“
„U Vlčích mužů je tomu také tak?“
„Ano.“
„Divný zvyk.“
„Náš zvyk. Ty si měj své.“
„Jak jste přemluvili zvířata, aby vám pomáhala?“
Bres se usmál, rozvázal váček, který mu visel u pasu, a vytáhl z něj orlí lebku.
„Tohle je lebka praotce Orla První náčelník Orlích mužů ji získal, když kdysi vyšplhal na nejvyšší skálu v pralese a zabil ho. Od té doby ji nosí náčelníci Orlích mužů u sebe. Orli nám díky ní musí sloužit. Kdyby ji dostali zpět, ztratili bychom nad nimi moc. U Vlčích mužů je to zrovna tak. Jejich náčelník nosí lebku praotce Vlka, kterou první náčelník Vlčích mužů získal v nejhlubší pralesní noře. Jsou to starobylá, mocná kouzla. Proto je mezi námi a Vlčími muži nepřátelství. Nikdo nechce, aby taková kouzla vlastnil ještě někdo jiný. Teď nás Vlčí muži výrazně převýšili počtem, a rozhodli se svést konečný boj.“
Ta část Bresovy řeči o ukradených lebkách se Scyldovi nelíbila. Měl divoká zvířata v úctě a to, že jsou proti své vůli připoutána k lidem, se mu příčilo.
„Říkal jsi, že vám Vlčí muži poslali krvavé kopí. Kdy myslíš, že zaútočí?“
„Dnes se budou zabývat braním hlav mužů z tvé karavany. Náhodou jim přišla do cesty, když mířili k nám, a tak ji přepadli.‘ Ale už zítra nebo pozítří na nás jistě zaútočí. Je štěstí, že jsi tu. Tvůj meč se bude hodit.“
Scyld se dotkl jílce svého meče. Byla to ta nejcennější věc, jakou kdy vlastni]. Byl to kouzelný meč. Propůjčoval svému nositeli nadlidskou sílu a obratnost v boji. Našel ho v hrobce obřího krále, na dalekém západě, v lesích hraničících se zemí nesmrtelných alfů.
Za úsvitu věků ho pro obra vykovali trpaslíci, kteří do něj vyryli mocné znaky. Dokázal se přizpůsobit velikosti svého majitele a jeho ostří se nikdy neotupilo. Scyld věděl, že se na něj může v nadcházejícím boji spolehnout.
Bresův odhad byl správný. Už druhého dne za úsvitu se v dálce ozvalo vytí, které se neustále přibližovalo. Vlčí muži přicházeli.
Orlí muži zaujali svá místa na hradbě. Scyld stál vedle Brese.
Bílo-červeně pomalovaní Vlčí muži se objevili mezi skalami a přešli rovnou do útoku.
Za strašlivého řevu a vytí se vrhli k hradbě. Každému z nich běžel po boku jeho vlk.
Orlí muži vypustili své šípy a kopí.
Mnoho Vlčích mužů i jejich vlků padlo, ale ostatní běželi dál, s pěnou u úst a tlam, neteční ke zraněním. Obrovskými skoky dosáhli úpatí hradby a pak i jejího vrcholu. Někteří se dokonce přenesli nad hlavami obránců na druhou stranu.
Vtom se z nebe sneslo hejno orlů a zapojilo se do boje. Jejich křídla zastínila slunce a jejich křik zněl jako nářek umírajících.
Nastala strašlivá řež. Kopí, meče, sekery, zuby, spáry i zobáky vířily v děsivém, krvavém chumlu. Na zemi se kupila mrtvá těla. Scylda zachvátilo bojové šílenství, vyvolané jeho mečem. Ve své ocelové přilbě a kroužkové zbroji se mezi nahými pomalovanými těly míhal jako nějaký stříbřitý démon. Sekal a bodal na všechny strany, opojen krví. Muži kolem něho padali jako zralé obilí pod srpem žence. Netušil, jak dlouho to trvalo. Nevnímal čas ani svá zranění. Najednou už prostě nebylo koho zabíjet. Stál mezi hromadami mrtvých a umírajících mužů i zvířat, s krvavým mečem v ruce.
Nedaleko od něj se nad mrtvolou náčelníka Vlčích mužů, jemuž v zuřivém souboji rozpoltil sekerou hlavu, skláněl Bres. Byl celý od krve, divoce koulel očima a u úst měl chuchvalce žluté pěny. V kruhu kolem nich sedělo těch několik ubohých vlků a orlů, kteří boj přežili. Všichni byli zle posekáni, některým chyběly končetiny nebo křídla. Zvířata smutnýma očima pozorovala náčelníka Orlích mužů, který právě svému mrtvému protivníkovi odvázal od pasu kožený vak a vyňal z něj lebku praotce Vlka Pak ze svého váčku vytáhl lebku praotce Orla a obě vítězoslavně pozvedl ke slunci.
„Zvítězil jsem!“ zařval. „Já, Bres, jsem vítěz! Teď budu vládnout orlům i vlkům!“
Scyld vykročil směrem k němu.
„Dej mi ty lebky.“
„Cože!“ vyštěkl Bres. „Chceš mi ukrást mé kouzlo?!“
„Ne,“ odpověděl Scyld. „Chci je vrátit vlkům a orlům. Patří jim. Nemáš právo je zotročovat. Jsou to děti lesa Tvoji muži jsou stejně všichni mrtví. Je konec. Konec Orlích i Vlčích mužů.“
„Dokud je tu les, dokud jsou tu orli a vlci, jsme tu i my!“
„Dej mi lebky.“
„Nikdy!“ zaječel Bres. „To bys mě musel zabít!“
„Jak si přeješ,“ řekl Scyld.
Přiskočil k Bresovi a bleskurychle ťal. Rána zasáhla náčelníka Orlích mužů v pase a rozdělila jeho tělo na dvě poloviny. Okamžik nevěřícně zíral na své nohy ležící mu vedle hlavy a potom zemřel.
Vlci potěšené zavyli a orli vyrazili radostný výkřik. Scyld zastrčil meč do pochvy a zvedl obě zvířecí lebky, které Bres v okamžiku smrti upustil na zem. Pak podal lebku praotce Vlka jednomu z vlků a lebku praotce Orla jednomu z orlů. Přijali je a poděkovali mu úklonem hlavy.
Zvířata zmizela a Scyld na bojišti osaměl. Byl rád, že jsou orlové a vlci svobodní. Cítil, že bohové jeho rozhodnutí schvalují. Chvíli se zamyšleně díval na Bresovu mrtvolu. Pak se znechuceně odvrátil. Vzít hlavu muže, jako byl Bres, by nebyla žádná čest. Očistil meč od krve a ošetřil si zranění. Pak vešel do věže, sbalil si zásoby a pokrývku a vydal se ke karavanní cestě, aby ho zavedla na sever.
Až k okraji pralesa ho sledovaly pozorné, divoké oči.
